.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Naposledy


Kolikrát já tohle slovo už použila?
Nepočítaně.
Hlavně ve větě: "Co když je to naposledy?"

Tahle věta zazněla i minulý rok v prosinci, kdy jsme se rozhodovali, kam a zda ještě vůbec vyjedeme do milované Itálie. Nakonec jsme vyjeli opět v červnu a znovu do Kalábrie. Navíc na stejné místo, kde jsme byli loni.
Třeba je to už naposledy, napadalo mě. Ale podobné myšlenky jsem měla i při dalších cestách.
Pečlivě jsem si do deníku zaznamenávala den po dni a popisovala naše výlety po blízkém a vzdálenějším okolí. Byla jich spousta, protože počasí na jihu bylo spíš výletní, než letní. Zatímco v téměř celé Evropě bylo krásně, na jihu byla cyklóna, která, jak jsem se dočetla: "vyklidila řecké pláže." A nejen ty řecké. Podobně bylo i v Kalábrii. Po necelém prvním hezkém týdnu, co se počasí týče, se to pokazilo. Dokonce mi v noci bývala zima a tepláky, které si beru na přenocování ve stanu se staly nedílnou součástí oděvu. Při našem odjezdu začátkem července domů, ukazoval teploměr v autě úžasných 17,5°C. No, nekup to. Čím víc jsme mířili na sever, tím víc stoupala teplota.
Před odjezdem byl muž opakovaně a hlavně bezvýsledně v autoservisu, protože zlobila klimatizace. Zlobila však jen nás, v servisu se vždy chovala předpisově. Moc nám to v Kalábrii nevadilo, obešli jsme se bez ní. Naopak jsem si koupila deštník, který se stal téměř každodenní potřebou. Nefunkčnost klimatizace nám začala vadit, až když teplota vzduchu strmě stoupala a teploměr ukazoval 37°C.
První klasický italský teplý večer a korzo se zmrzlinou jsme si užili až na Lago di Garda. Poslední večer v Itálii.

Po návratu domů jsme stihli vybalit, vyprat, vytrhat ten největší plevel a vyfasovali jsme vnoučata.
Hezky všechna najednou. Byl to záběr, navíc, když malý Jiřík dostal horečku a já se ho snažila nejen izolovat od tří holek, ale i léčit ho šťávou z čerstvých italských pomerančů, které nám v množsví poměrně velkém dala paní Catherine.
Byla jsem objednána na plicní pro pravidelnou dávku léků a hlavně na kontrolu.
"Ta vaše tachykardie se mi vůbec nelíbí a taky máte vysoký tlak."
Paní doktorka mi vysadila jeden z léků, které jsem užívala více než dvacet let a poslala mě pro jistotu na EKG. Vynechaný lék prý může způsobovat tachykardii. Domů jsem se vrátila tak, abych stihla udělat oběd a postavila se po bok pološíleného dědy. Je to náročné, hlídat čtyři děti.

Po dvou týdnech jsem cítila, že jsem unavená. Strašně unavená.
Měla jsem pocit, že to, co jsem načerpala v Itálii je pryč a že funguju v podstatě jen na rezervu.
Do toho přišly moje půlkulaté narozeniny. Ta únava! Při představě, že budu něco chystat, se mi dělalo mdlo.
Najít termín, který by vyhovoval všem, také nebylo jednoduché. Nakonec se podařilo. Nechystala jsem nic. Pozvala jsem všechny zúčastněné do nedaleké restaurace. Měla jsem obrovskou radost z myčky na nádobí od manžela a také z foťáku, který mi jako společný dárek daly moje děti. Oproti tomu původnímu to je dělo.

Pak nastalo volno od hlídání a já, abych nejen vyzkoušela nový foťák, ale také abych navštívila můj milovaný Český ráj, jsem vymyslela výlet. Velmi zdařilý, i když šplhání na Trosky mi připomenuly to, jak je čas neúprosný a jak letí. A také, že ubývají síly. Ono v jednom dni absolvovat Suché skály, Bozkovské jeskyně a Trosky unaví i mladší.

"Hele, už jsi byla na tom EKG?", zeptal se muž.
"Ne, ještě ne, chci ještě chvíli počkat, jak se projeví to vynechání léku a zda se upraví trochu ta tachykardie."
Trpaslíci byli u druhé babičky a my tu měli jen holky. Bylo to už v pohodě. Víc než babička s dědou či jimi vymýšlení různých aktivit, je zajímaly jejich mobily a také to, co uvařím. Jako kdyby tu nebyly.

Zjistila jsem, že se mi hůř dýchá. Aha, tak to budou ty vynechané léky.
Před půlkou srpna jsme odjeli za dcerou a její rodinou do Vysokých Tater. Pronajali si tu chatu se čtyřmi ložnicemi. Plán na to, že bychom mohli přijet už vznikl před jejich odjezdem. Zbývalo jen se domluvit s pronajímatalem, co on na to.
Jeli jsme rádi, byli jsme tu v roce 1975 a bylo nám jasné, že tohle už je asi opravdu naposledy.
Při stoupání do kopců se mi nejen hůř dýchalo, ale strašně jsem se potila. Nějak mě ten věk zmáhá.
Těch pár dní v Tatrách bylo úžasných, možná i proto, že jsme konečně viděli zelenou trávu. Co jsme neviděli, byly vrcholky hor, skrývající se v mracích. I tady nám to počasí moc nepřálo. Navštívili jsme Kežmarok, Levoču a vylezli na Spišský hrad. Poslední den jsme se rozloučili a cestou zpátky jsme udělali zastávku v Nízkých Tatrách. Při stoupání ke vchodu do Demänovské ledové jeskyně jsem měla pocit, že vyplivnu plíce. V propocené plátěné košili jsem se nakonec doplazila až nahoru. Převýšení od parkoviště ke vstupu je "jen" 97 metrů. A když už jsem se takhle přemohla, rozhodla jsem se, proti původnímu rozhodnutí, že nikdy nedám tolik peněz za focení, těch 10€ do fotovstupenky investovat. Už se sem nikdy nepodívám, tenhle výstup nahoru byl rozhodně naposledy.
V domnění, že stačím trochu vychladnout, jsem si sedla na lavičku a snažila srovnat dech. Oslovil nás mladý muž u vchodu a ptal se, odkud jsme. Pak nás poslal dovnitř za slovenskou skupinou. Přišli jsme o úvodní slova a já si na propocené tělo oblékala mykinu až uvnitř. Při sestupování schodů dolů do útrob jeskyně, jsem začala litovat, že jsme sem vůbec lezli. Došlo mi, že stejné schody budeme muset absolvovat později směrem nahoru. Jeskyně je úchvatná, nový foťák fotil krásně a mě opustily myšlenky na výstup zpět. Byl náročný, těch posledních 198 schodů vedoucích nahoru, mě stálo hodně sil. Průvodkyně nám říkala, že tu sice nemají výtah, ale je tu zubačka. Což značí zatnout zuby a stoupat. Posledních pár schodů se nazývá "schody naděje". Tady prý už je naděje, že se člověk dostane ven.
Měla jsem toho plné kecky, ale nezabránilo mi to v tom, abychom se vydali k Chopoku a zkusili najít "Tři chaloupky", kde byl můj muž kdysi v mládí. Podařilo se to až při zpáteční cestě. Vysoké Tatry od Liptova byly už krásně vidět. Stejně tak byly vidět i při našem příjezdu. Sakra! To se nám nemohly ukázat třeba na Štrbském plese?
Pak následovala krátká zastávka u Liptovské Mary, odkud nám krásně Tatry zapózovaly.

Druhý den ráno jsem nemluvila. Vyluzovala jsem jen sípání a skřeky a cítila se nemocně. To ta jeskyně. Nakoupila jsem si citrony a prolévala se citronovou šťávou. Zajeli jsme koupit nový kuchyňský dřez. Původní dvojdřez musí kvůli myčce pryč. Novou desku jsme koupili už před odjezdem do Tater. Po návratu domů jsem se cítila jako vymáchaný pytlík od čaje. Nezbránilo mi to však v tom, abych mužovi nepomohla vystěhovat myčku do patra. Věděli jsme, že už do konce prázdnin nebudeme mít s největší pravděpodobností hlídání. Můžeme se pustit do práce.
Po obědě už jsem vůbec nevyluzovala žádné zvuky. Já už ani nemohla artikulovat.
"Nechceš si jít lehnout?"
Neprotestovala jsem.
Když jsem se prospala, byla vystěhovaná půlka kuchyně, do zdi vysekaná díra a vše pokryté jemným prachem. Muž nelenil. Jen jsem se skřípavě zeptala, proč to nepřikryl igelitem, nebo proč mě nevzbudil.
"Chtěl jsem tě překvapit a taky využít mladýho, než odjedou na dovolenou."
Překvapen byl však i on, protože zjistil, že voda je vedená na druhé straně zdi a že bude muset buď rozsekat dlaždice, které už rozhodně neseženeme a nebo že se bude muset vystěhovat knihovna a vysekat to z druhé strany zdi.
Dobře mi nebylo, stále jsem sípala a byla i přes spánek stále unavená.
Přeci ho v tom nemůžu nechat. Začala jsem vyklízet knihovnu a vynášet věci z místnosti na chodbu, aby se tu mohlo sekat. Když bylo vyklizeno, přišel nahoru syn a manželovi pomohl s knihovnou. Koberec a zbylý nábytek jsem preventivně přikryla. Stačí ten binec, který je v kuchyni. Měla jsem toho plné kecky.

V noci jsem se probudila, manžel vstával. U něj naprosto nemyslitelná záležitost. Něco se děje.
Dělo se. Sedla na něj střevní chřipka a místo pokračování úprav kuchyně trávil čas v posteli či na záchodě.
Já pozvolna uklízela vysekanou suť, pak bojovala s prachem, který byl opravdu všude. Nádobí, kterého bylo opravdu minimum, jsem myla v umyvadle a oplachovala ve vaně. Vodovodní baterie v kuchyni byla stále, ale pod ní bylo jen prázdné místo, díra ve zdi do vedlejší místnosti a kousek odpadní novodurové trubky trčící ze zdi.

Po čtyřech dnech, během kterých jsem se prala s likvidací prachu a současně odložila i oslavu Sářiných už 11. narozenin, které pravidelně pořádám, začal manžel fungovat. A ze mně se stal pomocník, který pomáhal stěhovat nábytek, uklízet po domácím zedníkovi, být k ruce a občas v omezených prostorách kuchyně uklohnit něco dietního.
Byla jsem stále unavenější. Navíc jsem se neustále potila. Já, které vždy dělalo problém, abych se při nemoci vypotila, jsem byla neustále mokrá jako myš.
Když se pak po návratu z Tater objevil zeť, aby pomohl manželovi zpátky s knihovnou, mohla jsem konečně vyklidit část chodby a umístit knihy na jejich místo. Večer jsem doslova padala únavou a těšila se do postele. Za normálních okolností bych sedla k počítači, ale neměla jsem vůbec chuť ho zapínat.
Konečně jsem se dočkala dřezu, myčka byla na svém místě a já mohla přestat s odnášením nádobí do koupelny. Muž předělával část linky, kterou musel zmenšit a pak jsme společnými silami vynesli upravenou část kuchyně do bytu.
Konečně jsem také mohla uspořádat Sářinu narozeninovou oslavu. Ještě jsme stihli následující den s holkama zajet na minigolf a byl konec prázdnin. Trpaslíci se vrátili s rodiči z Rumunska a dům ožil.
Jen já měla pocit, že bych potřebovala živou vodu.

Jiřík šel poprvé do školy. Lilo jako z konve a my ho šli doprovodit. I když bylo chladno, znovu jsem se potila a vyjít kopeček od školy k zastávce autobusu, mi připadalo jako horolezecký výstup. Měla bych si konečně zajít na to EKG, tohle není normální. Dokonce jsem zvažovala možnost, že začnu sama od sebe užívat lék, který mi doktorka v červenci vysadila a který mám stále ještě v lékárně. Doma jsem zamířila k lednici, kam jsem magnetem v červenci připlácla poukaz na EKG, ale nebyl tam. Zeptat se muže nešlo, rozloučili jsme se na zastávce autobusu, kdy já mířila k domovu a on k lékaři.
Než se vrátil domů, bylo mi dobře.

Během září muž předělával ještě další část kuchyně a také jsme absolvovali pár výletů, využívajíce krásného počasí. Někdy jsem byla unavenější, jiné dny v pohodě. Průběžně jsem pátrala po poukazu na EKG. Nikde nebyl. Buď zmizel v propadlišti dějin, nebo jsem ho při rekonstrukci a předělávkách někam dokonale založila. Ani můj muž nevěděl, kam jsem ho mohla zabordelit. Ježišmarjá, to bude ostuda, až přijdu na plicní a budu muset přiznat, že jsem bordelář a požádat o nový poukaz.

29. září jsme měli sraz se spolužáky po padesáti letech a když jsem si chystala nějaké papíry, našla jsem poukaz na EKG. Jak se mohl ocitnout tady, nechápu. Ale důležité je, že jsem ho našla. Sraz se vydařil, sešlo se nás 12 a několik lidí se omluvilo. Domů jsem se vrátila v dobrém rozmaru. Následující den se mi odpoledne neudělalo dobře. Naštěstí jsem seděla ve svém oblíbeném koutku, takže jsem nikam nepadala. Nemohla jsem dýchat, hrudník sevřený jako v krunýři a po celém těle mrtvolný pot. Viděla jsem všechno rozmazaně a věděla, že když se pohnu, pozvracím se. Jak to dlouho trvalo, nevím. Muž mě našel a zvedl mi nohy nahoru. Když jsem se vzpamatovala, moje jediná myšlenka byla ta, jaké bylo štěstí, že mě to nepostihlo "včera na srazu". Muž mi změřil tlak. 108/64 není opravdu nic moc.

V následujícím týdnu jsem se konečně dokopala k tomu, abych šla na EKG.
"Zhoršilo se vám astma, tachykardii máte vysokou a to srdce se mi vůbec nelíbí. Je tam nějaká ischemie a vypadá to na otok plic." Pan doktor mi ukazoval starší EKG a porovnával ho s tím novým. Napsal zprávu pro doktorku na plicním a doporučil ECHO srdce.
Měla jsem pocit, že se mi zřítil svět.
Stále jsem však věřila tomu, že za veškerými problémy, které mám, jsou ty vysazené léky.

No nic. Příští týden jdu na plicní, paní doktorka mi vrátí prášky a zase bude líp.
Nebylo!
"Jděte se objednat na ECHO, pak do laboratoře a na rentgen."
Na ECHO mě neobjednali, udělali mi ho rovnou.
"Prodělala jste infarkt."
Také se ptal, proč jsem nepřišla už dříve, když mám takové potíže. Na vysvětlení, že jsem vše přičítala vysazenému léku, jen kroutil hlavou. "Vždyť vám muselo být zle."
Do laboratoře jsem odcházela se dvěmi žádankami na vyšetření krve. Naprosto apaticky jsem si nechala odebrat čtyři ampule krve. Já, která při odběru jedné omdlévá.
Na rentgenu, když jsem se znovu svlékala, jsem zjistila, že jsem celá upatlaná od gelu po předchozím vyšetření. Ještě, že jsem to v tom stavu vůbec zaregistrovala, jinak by po mně asi zůstal pěkný otisk.
A pak zpátky na plicní.
Plíce jsou relativně v pořádku, léky se mi už nevrátí, místo toho jsem na kardiologii vyfasovala recept na léky ředící krev.
Za dva dny jsem byla na poliklinice znovu. Syndrom bílého pláště opět fungoval, tlak vyletěl do závratných výšin. Znovu EKG a pak kardiologické vyšetření, kde mi pan doktor doporučil katerizaci srdce.
Jsem srab a opravdu se bojím, takže jsem katetrizaci odložila. Musím se s tím vším srovnat.
Musela jsem podepsat, že jsem si vědoma rizik, kterými je tlak a vysoký chlesterol, která mohou vést k smrti.
Vyfasovala jsem prášky na vysoký cholesterol a ze stravy vynechala spoustu jídel.
Ve středu jsem byla objednána do Vojenské nemocnice na scintigrafii srdce.
Strach byl takový, že jsem v pět hodin ráno sepsala závěť.
Co kdyby?
Když muž viděl, jak vypadám, jel se mnou.
Původně jsem byla zásadně proti, ale nakonec jsem byla ráda, že mě doprovodil.
Psychika se mnou parádně cvičí.
Příští týden jdu na další vyšetření a pak ....... ???
Možná, že píšu už naposledy.
 

Další články


Kam dál

Reklama