. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 3. část

Středa v 17:16 |  Putování po Evropě
Pokračování předchozí části


13. červen 2016

Po nočním děsti bylo vše kolem vlhké a obloha vypadala, jako by se mělo dát znovu do deště.
Co podnikneme? Než sedět v apartmánu, zajedeme se podívat do Vieste na trhy.
Zašla jsem za Lenkou a Danou, zda by nechtěly jet s námi. Obě nadšeně souhlasily.
Přijely sem autobusem a dostaly se zatím jen pěšky do centra Peschici.

Když jsme byli všichni připraveni k odjezdu, znovu zahřmělo a začaly padat kapky deště.
Co ted'? Pojedeme, nebo zůstaneme?
Muž to rozsekl, pojede se a kdyby náhodou trhy ve Vieste kvůli špatnému počasí nebyly, zajedeme se někam podívat. Můžeme dojet třeba až do Manfredonie, kde je velké nákupní centrum a je pod střechou. Sedět v dešti a dívat se na terasu není ten nejlepší způsob, jak trávit čas. Daly jsme mu za pravdu.
Nastupování do auta vypadalo dost komicky, ono s namláceným pozadím vypadá komicky téměř vše.

Za mírného deště jsme dojeli do Vieste. Trhy se konaly. Povedlo se nám zaparkovat hned vedle nich a to díky paní, která na nás mávala, že odjíždí. Dali jsme si rozchod, abychom po trhu nechodili jako delegace, s tím, že se sejdeme za hodinu u auta.
Ještě slabě poprchávalo, ale už se ukazovaly i kousky modré oblohy. Za hodinu jsme se sešli u auta jen s Danou. Lenka se jí někde ztratila. Naznali jsme, že hodina je opravdu málo, i my s mužem jsme tržiště proběhli jen letem-světem. Vytáhla jsem papír, napsala vzkaz pro Lenku, že se sraz posouvá o další hodinu a vrátili jsme se na trh. Napodruhé jsme se sešli všichni. Lenka se omlouvala, že se někde zamotala a byla u auta později. Cedulku si přečetla a s nadšením se vrátila znovu zpět. Nikdo se samozřejmě nezlobil.

Pak jsme se rozhodovali, co podnikneme dál.
Vrátíme se do Peschici, nebo se projdeme po městě? Lenka s Danou uvítaly možnost, prohlédnout si město, když už tu jsme.
Vyjeli jsme z parkoviště a auto zaparkovali na nábřeží u vyhlídky na ostrov sv. Eufemie s majákem.

Pohled na ostrov. sv. Eufemie

Pohled na mys a stejnojmenný kostel sv. Františka a část města

A tak se z nás stali na chvilku průvodci.
O Vieste a jeho pohnuté historii jsem už psala v minulém deníku.
Město bylo vyzdobené a připravené na večerní slavnost sv. Antonína.
Svatý Antonín Paduánský patří k patronům tohoto města. Vládla tady zvláštní atmosféra, kdy prodavači nabízeli kolemjdoucím různé pochoutky, na dalších místech se rozlévalo do malých kalíšků víno a u kostela sv. Františka se zdarma rozdávaly velké kusy pečiva.
Navíc byly všechny kostely otevřené, takže byla možnost je navštívit.
Zavítali jsme do Muzea mušlí, které naše prázdninové sousedky nadchlo. Lenka si tu dokonce koupila i suvenýr

Ukázka z expozice Muzea mušlí

Aspidorhynchus - fosilie prehistorické ryby, která žila před 120 - 115 milony let v době dinosaurů

Kostel sv. Františka na stejnojmenném mysu

Interiér kostela sv. Františka.
Byli jsme tu v roce 2005. 2006, 2015 a konečně mohli vidět i vnitřek kostela

Sv. Antonín Paduánský s Jezulátkem a lilií v kostele sv. Františka

Kostel sv. Františka a odjíždějící pekař, který rozdal to, co upekl

Fascinují mě mraky

Pohled na město a mraky nad ním

Úžasné mraky nad mořem

Městem procházely orchestry, které dotvářely tu zvláštní slavnostní atmosféru. Sv. Antonín Paduánský je nejen jedním z patronů Vieste, ale je i patronem některých částí Itálie a na jeho počest se na mnoha místech konají slavnosti.

Pohled na kostel sv. Františka

Stoupali jsme po schodech nahoru do města, když se pod námi objevil jeden orchestr. Zůstala jsem stát na schodech, namlácený zadek stále bolel, pravou nohu jsem nemohla pořádně zvednout. Jen představa, že slezu dolů a pak budu znovu stoupat, mě bolela. Muž s Danou sešli až dolů a zmizeli někde za rohem. Lenka sešla jen pár schodů a pak se vrátila se slovy, že to tady nahoře taky pěkně zní a že ty schody znovu lézt nahoru nechce.
Z nedalekého obchůdku vyšel mladý muž s táckem sladkých kroužků tarallini a nabízel nám. Když už je ten svatý Antonín. Lenka si sedla na schody a já jí tak trochu záviděla. Raději jsem však zůstala stát, abych pak neměla problém se zvednout. Manžel a Dana se po chvíli vrátili pod schody a vystoupali k nám. Dana byla z muzikantů nadšená.
Došli jsme ke katedrále a prohlédli si jí.

Katedrála Santa Maria Assunta

Svatá brána 2016
Vchod do katedrály byl v předchozím roce také otevřen, ale dál nás nepustila mříž za dveřmi.
Takže ted' konečně fotografie interiéru

Hlavní oltář

Boční kaple

Další boční kaple

Strop katedrály je nádherný

Varhany

Biskupský palác

Po prohlídce katedrály jsme pokračovali městem dál a zastavili se na zmrzlinu. Když začalo pršet, vlezli jsme do velkého outletu s textilem na Corso Cesare Battisti. Mého muže přebírání hadříků moc nebavilo, tak jen postával u vchodu a sledoval počasí venku.
"Ještě nakupujte, pořád tam leje."
Tak jsme poslechly. :-D

Déšt' ustal a my pomalu došli k autu. Cestou do Peschici jsme se zastavili v obchodě, ve kterém jsme pravidelně nakupovali, když jsme pobývali na Baia Falcone. Součástí nákupu byly i kočičí granule. Do Peschici jsme přijeli krátce před druhou.

Kočky odpočívaly na dolním dvorku

Po obědě a krátké siestě jsme se vydali k moři.
Teploměr ukazoval pouhých 22°C. Cestou dolů jsme potkávali ty, kteří od moře odcházeli. Nebylo divu, foukal ostrý a nepříjemný vítr, který hnal vlny k pobřeží a na písku vytvářel malé duny.
Namlácený zadek jsem docela slušně ve Vieste rozhýbala a zapomněla na opatrnost. Připomenul se mi okamžitě po dosednutí. Au!!! Bolelo to znovu jako čert.
Na pláži jsme vydrželi jen chvíli, vítr byl opravdu hodně nepříjemný. Sledovali jsme mladíka na kiteboardu, plavícího se vlnami. Jemu jedinému to větrné počasí vyhovovalo.

Při návratu do apartmánu jsme potkali Giovanniho, což je člověk, kterého pan Luigi zaměstnává a ten nám sdělil, že kot'ata, která se včera narodila jsou všechna po smrti. Prý byly čtyři. Neptala jsem se raději, jak k tomu došlo. Giovanni se tvářil dost smutně.

V apartmánu jsem si dala sprchu, abych se zbavila písku. Pak jsem si navlékla a krat'asy a triko. Ty po chvíli vystřídaly tepláky, následovala mikina. Nakonec došlo i na ponožky. Večer jsme si povídali s Lenkou a Danou. Byla jsem host exot, protože jsem návštěvu u nich raději trávila ve stoje. Ale úžasně jsme se bavili, Dana občas dala k lepšímu nějakou tu historku z hudební branže.

Když vypukl nad Peschici ohňostroj na počest svátku sv. Antonína, šla jsem si ho fotit na plácek před rezidencí.

Bylo to daleko a můj nedokonalý fot'ák to líp neuměl

V noci mi byla zima. To už se mi hodně dlouho nestalo.


14. června 2016

Ráno bylo prosluněné a my se po snídani vypravili na Jallilo. Tašku a lehátka jsme převentivně umístili na útes a šli se projít po břehu. Zkonstatovali jsme, že je pláž o dobrých 20 metrů užší, než byla loni. Obnažené špičky útesů vypadaly hrozivě. Opět jsme tu byli sami. Připadalo nám, že vlny nejdou taky vysoko, jako v neděli, takže jsme rozložili naše ležení před vysokou skálou. Ledva jsme tak učinili, vlna se nám přehnala přes kraje lehátek a osušek. Znovu jsme se tedy odstěhovali na nejvyšší místo pláže, kde už jsme byli v neděli. Voda byla příjemná a čas jsme trávili střídavě v ní a na lehátku. Kdyby mě někdo nezasvěcený pozoroval, jak z něj vstávám, či jak se na něj po koupání opatrně instaluju, asi by ho to pobavilo. Nojo, když je někdo nešikovný.
Strávili jsme tam celé dopoledne.

Bouganvillea u našeho apartmánu

Po obědě a siestě jsme se chystali znovu k moři. Obloha zčernala a začalo hřmít. Bouřka však šla někam stranou a nás minula. Po půl hodině opět vysvitlo sluníčko, takže jsme se přemístili na velkou pláž.
Kolem páté jsem zaregistrovala, že Mambo začíná balit. Že by přišel déšt'?
V půl šesté obloha znovu potemněla a nad mořem byly vidět blesky. Zabalili jsme ležení a vraceli se do rezidence. Kapky děště nás zastihly v půlce cesty. Pršelo celou hodinu a po celou dobu nepřestávalo hřmít. Střed bouřky byl ale někde jinde, my byli jen na jejím okraji.

Na této zídce v předchozím roce lehával kocour Prašivec

Objevil se i Ouško, který se evidentně podřídil novému kocourovi

Večer dorazily kočky domácích. Nejprve Mamina a po ní Majda. Povečeřely u nás a pak se Mamina přesunula k Lence a Daně, kde dostala druhý chod.
Nádherný černobílý kocour, který zaujal Prašivcovo místo, toužebně mňoukal a obcházel kolem Maminy. Dostal nějakou přes čenich, ale to ho neodrazovalo. Napadlo mně, že některé z mladších koček asi budou "jeho dílem". Bezedná byla vybarvená stejně jako on. Titus se tentokrát neobjevil, myslím si, že by proti tomu kocourovi moc šancí neměl.

A aby bylo o zábavu postaráno, objevil se tu i pes. Dorážel na Maminu, která se před ním schovávala. S Lenkou jsme ho zkoušely vyhnat, ale nedařilo se. Takže jsem obětovala kus svého Choriza a na plátky salámu jsem ho odlákala až za bránu rezidence. Když jsem si pak myla ruce od salámu na dolním dvorku, pes proběhl kolem mě a po zadním schodišti se vrátil tam, odkud byl vyhnán. Objevila se Maria a začala na psa volat: "Ettore!" Pes nedbal. Prý psi dokáží poslechnout na slovo, ale to, které by platilo na Ettoreho, Maria evidentně neznala. Nicméně nás pak všechny ujistila, že pes není její, že jí stačí kočky. Prý sem chodí dost pravidelně na návštěvu a kočkám neubližuje.

Kočičí krasavec mi zapózoval

"Tak sakra, dostaneme něco k večeři?"

"Tohle at' si zbaští Ettore sám, já jdu na něco lepšího."

Takže o zábavu jsme měli postaráno, kočky, kocouři, kot'ata a jako bonus pes.

Pokračování příště.
 

Další články


Kam dál

Reklama