. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Krakov - 7. část

Pátek v 0:02 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí části


Den třetí

V noci mě probudila bouřka.
Vstala jsem, abych zkontrolovala, zda nám dokořán otevřeným oknem neprší dovnitř. Trochu ano. Okno jsem tedy jen vyklopila a totéž udělala i s tím druhým, které jsme měli zavřené. Muž spal jako dudek.
Nohy mě ještě bolely. Nic tragického, jen to bylo nepříjemné.

Vstávali jsme se podstatně později, než předchozího dne.
Roztáhla jsem závěsy a zjistila, že venku je pošmourno. Po ranní hygieně jsme se vydali do hotelové restaurace. Znovu jsem sebou raději vzala potvrzení o snídaních. Oproti včerejšku byl hotel tichý. Asi neodjížděl žádný zájezd a pokud ano, byl už pryč. V jídelně, kde jsme byli včera první, už bylo poměrně dost hotelových hostů. U vchodu stála paní, která držela desky a ptala se nás na číslo pokoje. Když jsme jí ho řekli, něco si odšrtla v seznamu, poděkovala a popřála nám dobrou chut'. Tak vida, dnes tu kontrola je. Potvrzení ale opět nikdo nevyžadoval. Muž si dal znovu sladkou snídani s kávou a já čaj, salám, sýr a pečivo. U vedlejšího stolu seděl manželský pár jen o něco mladší než my a bavili se česky. Pozdravili jsme, ale místo odpovědi jsme se dočkali jen nějakého zamručení. V duchu jsem si říkala: "No tak si trhni," Asi byli vychováni jinak, ale mně moji rodiče vštěpovali od dětství, že "Slušnost je pozdravit a povinnost je odpovědět." Co je zvláštní, stejnou formulku užíval i můj muž. I jemu jí rodiče uložili do paměti.

Po snídani jsme se vrátili do pokoje a zabalili si svých "pět švestek". Manžel odnesl do auta cestovní ledničku a já ještě raději prohlédla skříň, šuplíky a koupelnu, zda jsme někde něco nenechali.
Jsme na to experti.
Kdysi jsme zapomněli v Itálii jednu velkou, i když prázdnou tašku.

Když se muž vrátil, dala jsem si přes rameno tašku s fot'ákem a chytla se madla kufříku. Muž vzal batoh a do druhé ruky bundy. Na recepci jsme vrátili klíče od pokoje a rozloučili se. Paní recepční nám popřála št'astnou cestu a dala nám vizitku hotelu. Prý, až přijedeme příště.


Zatímco muž rovnal věci do kufru auta, já se přezouvala. Trekové sandály, ve kterých jsem absolvovala cestu sem, včetně prvního dne v Nové Huti a včerejšek v centru Krakova, by nebyly tím nejvhodnějším obutím našeho dnešního cíle. Navlékla jsem si ponožky a zavázala tkaničky pevných turistických bot.

Vyjeli jsme z hotelového parkoviště a řídili se podle té naší stařičké navigace. A stejně jako při příjezdu nám na ní některé ulice chyběly. Pro jistotu jsem si nasadila brýle, abych mohla sledovat směrníky. Od hotelu jsme jeli k dolní zastávce tramvají na křížovatku, na které jsme první den odbočili na opačnou stranu. Po levé straně jsme minuli kostel Archa Páně, do kterého nás pustila milá a příjemná řádová sestra.
Projížděli jsme místy, kterými jsme se procházeli po našem příjezdu.
Potom se po naší levé straně objevily průmyslové budovy a kolem několik řad kolejí. Měli jsme pocit, že projíždíme nějakou obrovitou továrnou.
Na kruhovém objezdu doprava zhoustla. Pokračovali jsme po mostě přes Vislu. Tady mě pobavil směrník, který odkazoval na Kokotów. To je snad ještě horší než Kurniki. Ale kdoví, třeba to znamená úplně něco jiného. Nicméně jsem se začala usmívat.
"Co je tady tak veselého?"
"Ále, všimla jsem si jednoho směrníku, který mě pobavil."
"Jo a myslíš, že tam bydlí samí ..."
Už to nedořekl, řehtala jsem se na celé kolo.
A pak, že je nevšímavý a potřebuje moje oči.
Pokračovali jsme po čtyřproudé ulici a sledovali směrníky, odkazující na Wieliczku.

Aniž by skončila zástavba, opustili jsme Krakov a ocitli se ve Wieliczce. Přiznám se, že jsem si myslela, že bude někde dál, ale je "přilepená" k jihovýchodnímu okraji Krakowa.
Nalevo bylo parkoviště, odkud na nás mával nějaký muž. Nevěděli jsme, kde se nachází solný důl, takže jsem raději pokračovali. Maximálně se sem můžeme vrátit.
Potom se po naší pravici objevila budova s nápisem "Warzelnia soli" a před ní veliké parkoviště. Došlo nám, že jsme na místě Ještě, že jsme odolali tomu mávání. To bychom se pěkně prošli. Vystoupili jsme z auta, oblékli jsme si bundy, muž dal do batohu pití a vydali jsme se po chodníku k hodně zvláštní stavbě s nápisem "Težnia solankowa". Její povrch vypadal jako z březových prutů. Před ní bylo jezírko. Přemýšleli jsme, zda půjdeme dovnitř, ale pak jsme se rozhodli, že se sem můžeme podívat při návratu k autu.

Varna soli

Těžba solanky

Jezírko se solankou

Davy lidí šly jedním směrem a my je následovali. Sice jsme nevěděli kam jdeme, ale tušili jsme, že jdeme správně. Napravo byla vidět těžní věž a kolem ní budovy, kde se pravděpodobně zpracovává sůl. Po levé straně stála na vyvýšeném pahorku lokomotiva a pak na druhém obrovská fronta lidí, vinoucí se někam. Zařadili jsme se do ní a čekali.



Fronta do dolu


Za chvilku jsme z fronty za námi zaslechli: "Slyším češtinu." Otočila jsem se a viděla vysokého pána v motorkářském obleku, který stál kousek od nás. "Dobrý den." Tentokrát to se vzájemnými pozdravy dopadlo dobře a navíc jako bonus přibyl i úsměv. Za námi stála polská rodina se třemi dětmi. Pustili jsme Poláky před sebe a čekání ve frontě si pak krátili povídáním. Manželský pár z Chocně byl mladší než my a do Wieliczky přijel na motorce. Na návštěvu Krakova se teprve chystali. Shodli jsme se, že nás tady překvapil pořádek, čistota a milí lidé. A jak řeč plynula, zjistili jsme, že oba znají našeho kamaráda Lád'u, který v Chocni žije a se kterým jsme se viděli naposledy na svatbě jeho neteře v Kostelci nad Orlicí. Slíbili, že mu naše pozdravy vyřídí.

Postupovali jsme frontou a odpočítávali, do které skupiny se asi dostaneme. Všimli jsme si, že hromadné zájezdy mají přednost a stejně tak i cizojazyčné skupiny. Ale co? Došlo nám, že díky tomu našemu povídání o všem a o ničem nám ten čas čekání příjemně utekl.


Solná ložiska ve Wieliczce byla využívána už v době neolitu, kdy zde lidé objevili slaný pramen vytékající z podzemí.
Sám solný důl je písemně doložen privilegiem krále Kazimíra Obnovitele z roku 1044.
Je jediným důlním zařízením, které fungovalo nepřetržitě od středověku do dnešní doby. Počátky dolování soli sahají do 13. století a těžba zde byla ukončena v roce 1996. Solný důl patří k vyjímečným a unikátním památkám, o čemž svědčí zápis na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO v roce 1978.
Historie turistiky ve Wieliczce sahá do 15. století. Nebyla to turistika v pravém slova smyslu, ale důl byl navštěvován hosty krále, který se rád chlubil svou pokladnicí. Sůl totiž byla hlavním zdrojem příjmů země.
Hromadná turistika do těchto míst začala v 19. století, kdy vznikly první stezky, po kterých chodí návštěvníci i dnes. Trasa prohlídky je dlouhá 2,5 km a vede třemi podlažími v hloubce 64 - 135 metrů pod zemí. Návštěvníci procházejí labyrintem tunelů, které je zavedou do různých galerií a komor. Najdou se zde kaple se sochami, obrazy vytesané v soli. Jsou k vidění štoly, koleje s vozíky na vytěženou sůl, figuriny dělníků a koní, kteří obstarávali transport. Lustry, které osvěcují prostory a dlaždice, po kterých se šlape, jsou také ze soli. Trasa pro turisty je jen malou ukázkou prostor solného dolu. Celková délka podzemního labyrintu je 300 km a samotný důl má devět pater, nejhlubší leží 327 metrů pod zemí.
Ve třetím podlaží v hloubce 135 metrů je v komoře Jezero Wessel zřízeno Podzemní léčebné a rehabilitační středisko, které nabízí specifické mikroklima, vhodné zejména pro osoby s nemocemi dýchacího ústrojí. Pořádají se tu i noční léčebné pobyty.
Kromě jiného je také v nabídce putování mimo turistickou trasu, kdy jsou návštěvníci vybaveni přilbou, hornickou svítilnou a pohlcovačem oxidu uhelnatého a kde se mají možnost seznámit s geologickou stavbou ložiska, mineralogií, sedimentologií a tektonikou. Tato trasa je nazývána Tajemství Wieliczského solného dolu.



Dočkali jsme se.
Prošli jsme kontrolou zavazadel, i tady se dbá na bezpečnost.
A pak jsme stáli ve frontě na vstupenky, kde jsme k nim dostali všichni vysílačku se sluchátky. Koupila jsem ještě navíc dvě samolepky, které nás opravňovaly fotit a natáčet uvnitř dolu.
Průvodkyně, která se ujala naší skupiny, nám dala instrukce, abychom si navolili na vysílačce číslo 81 a pak vyzkoušeli, zda jí slyšíme. Slyšeli jsme, ale nemůžu tvrdit, že jsme úplně všemu rozuměli. Tak trochu mě zamrzelo, že se zde nedělají prohlídky také v českém jazyce. Cizojazyčných průvodců tady byla spousta. Sice jsme nejbližší sousedé, ale jsme holt malí. A nebo je tu předpoklad, že budeme všichni všemu rozumět.

Čekání na vstup

Sestup ze schodů Danilowiczovou šachtou nebral konce. Dřevěné schody po sedmi, pak podesta a dalších sedm schodů na druhou stranu. Zpočátku jsem schody počítala, ale pak mi uklouzly nohy a já sjela ze třetího schodu na další podestu. Naštěstí se nic nestalo, noha sice trochu bolela, ale zapomněla jsem na počty. Navíc jsem se hrozně lekla. Pak jsem šla raději obezřetně. Jen jsem si tak říkala, jak bych dopadla v těch trekových sandálech, jejichž ošlapané podrážky kloužou "jedna báseň". Úvahami o tom, co jsem mohla způsobit svým pádem, jsem se zabývala až do míst, kde jsem zůstala stát na pevném podkladu.
Až při psaní tohoto článku jsem v knize, kterou jsem si ve Wieliczce koupila, zjistila, že dřevěných schodů je 378.
Prohlídka začíná v hloubce 64 metrů pod zemí v místě, kterému se říká Bono a nebo také Náraziště Danilowiczovy šachty. Průvodkyně nám vysvětlila, jak se máme v dole chovat a dostalo se nám jakéhosi poučení o bezpečnosti. Došlo mi, že já měla být poučena už nahoře. :-D

Potom průvodkyně otevřela masivní dveře a my vstoupili dovnitř.
Nebudu popisovat celou trasu, spíš jí ukážu na svých, mnohdy nepříliš zdařilých, fotografiích.



Různě zbarvená sůl připomíná mramor

Mikuláš Koperník

Dlažba? Ne, je to sůl

Komora Janowice - královna Kinga

Vyvěrající sůl


Práce horníků byla těžká, v dole využívali i koňskou sílu

Král Kazimír Veliký


Sběr solanky v komoře Písková skála

Pokračujeme stále hlouběji

V každém dole musí být trpaslík

Nejznámějším a největším prostorem uvnitř dolu je nádherná kaple sv. Kingy s úžasnou výzdobou. Je to vlastně podzemní kostel, který je kompletně vyhloubený v soli. Jeho rozměry nejsou zanedbatelné, půdorys měří 54 x 17 metrů, strop je vysoký 12 metrů. Nachází se v hloubce 101 metrů pod zemí a bývá nazývána "Perlou wieliczkého dolu".
Kompletně vše, včetně oltáře, obrazů, soch svatých i svícnů je ze soli. Zhotovení výzdoby kaple trvalo přes 30 let a vzniklo mezi roky 1895-1927. Dnes se tady konají koncerty a mše. S oblibou se zde pořádají také svatby.

Kaple sv. Kingy


Král Herodes

Útěk do Egypta

Oltář Srdce Ježíše Krista

Zábradlí před hlavním oltářem

Hlavní oltář

Golgota

Poslední večeře

I tady jsme narazili na sochu Jana Pavla II.

V kapli sv. Kingy, jejíž jméno se do češtiny překládá jako Kunhuta, a která je patronkou "bílých havířů", jsem nabyla dojmu, že se nutně musíme ztratit. Byla tu najednou spousta lidí z různých skupin, které se promíchaly. Dostali jsme rozchod a obdivovali tu nádheru kolem. A pak nám do sluchátek zazněl pokyn od průvodkyně.
A mě došlo, že se neztratíme, a že naopak budeme spořádaně pokračovat dál.

Dlaždice za soli

Ukázka modernějšího způsobu těžby

Spojovací chodba

Komora Drozdowice s plastikou dvou havířů. Tyto prostory jsou využívány pro výstavy, koncerty a rauty

Johann Wolfgang Goethe

V komoře Weimar u solného jezírka jsme si vyslechli i ukázku vážné hudby. V těch prostorách to byl krásný zážitek.

Komora Józefa Pilsudského se sochou sv. Jana Nepomuckého

Pohled nahoru v nejvyšší komoře Stanislawa Staszice

Znak UNESCO

Uprostřed pokladník - vládce wieliczského podzemí a strážce solného pokladu

Průvodkyně se s námi rozloučila v komoře Witolda Budryka v prostorách, kde byly stánky se suvenýry a restaurační prostory. Popřála nám hezký zbytek dne a ukázala místo, kam máme vrátit vysílačky.

Odtud už každý pokračoval individuálně. U jednoho stánku jsem objevila publikaci o solném dole v českém jazyce. Neváhala jsem ani chvilku a koupila si jí. Pak jsem jí ukázala manželům z Chocně, se kterými jsme si "odčekali" vstup na prohlídku. Koupili si jí také. Volným krokem jsme potom zamířili chodbou k východům.
Velkokapacitní výtah nás vyvezl na povrch.

Vyšli jsme ven z budovy a já se začala rozhlížet, kde to jsme. Název šachta Regis nám nic neříkala. Naši spolupoutníci nám pak řekli, že tady byli už ráno, protože si mysleli, že se tudy chodí do dolu a potom nám ukázali, kudy se dostaneme zpět k Danilowiczově šachtě. Rozloučili jsme se, oni nám popřáli štastnou cestu domů a my jim krásný pobyt a hezké zážitky v Krakově.



Nedaleko šachty Regis stál kostel a my se do něj šli podívat.

Zvonice kostela sv. Klementa stojí odděleně



Staršího pána, který v kostele hlídal, jsem se zeptala na focení. Nejenže to bylo dovoleno, ale navíc nás ještě upozornil na věci, které bychom mohli přehlédnout.


Kostel sv. Klementa, patrona horníků, byl poprvé zmíněn v bule papeže Řehoře IX. v roce 1229. Původní kostel byl dřevěný. Mezi roky 1333 - 1370 byl goticky přestavěn, protože původní stavba byla malá pro obyvatele města, jejichž počty se navýšily v důsledku těžby soli. V roce 1782 byl těžce poškozen zemětřesením. Roku 1786 byla budova rozebrána téměř do základů. Byla ponechána část stěn presbytáře s opěrnými pilíři, pohřební kaple Morsztynů se štukovou výzdobou Baltazara Fontany z roku 1693. Samostatně stojící zvonice Jana III. Sobieského z roku 1699 zemětřesení odolala. Nový kostel byl postaven mezi roky 1804 - 1806 ve stylu josefínského baroka. V průběhu dalších 200 let došlo k jeho dalším dílčím úpravám. V letech 2001 - 2012 byl kompletně restaurován.


I tady jsme narazili na stopu Jana Pavla II.



Kostel sv. Klementa jsme si prohlédli a pak se vydali Alejí Jana Pavla II. k Danilowiczově šachtě.
Po pravé straně stála budova Królewské restaurace a venku před ní byly roztaženy deštníky nad stoly. Jeden stůl byl volný, tak jsme k němi zasedli. Sice jsme chvilku čekali, než se objeví obsluha, ale po objednání jsme se dočkali rychle dobrého oběda a já ochutnala druhé místní pivo Žiwiec. Nepokládám se za znalce piv, včerejši Tyskie mi chutnalo, ale Žiwiec byl ještě lepší. Muž testovat nemohl, pil nealko pivo. Co mně ale zaujalo u jídla, byla opečená, nebo osmažená špageta, na které byly navlečeny olivy jako korálky a která sloužila jako přízdoba talíře. Bylo to netradiční, ale vtipné.
V restauraci jsme strávili něco přes hodinu.

Alej Jana Pavla II.

Pokračovali jsme alejí a zanedlouho došli do míst, ze kterých jsme vstoupili do solného dolu. Obloha nad námi černala. Zašli jsme si na záchod, muž si koupil zmrzlinu a já odolala. Kdyby měli ovocnou, asi bych si jí dala také, ale o mléčné zmrzliny moc nestojím.

Danilowiczova šachta od aleje

Cestou zpátky kolem lokomotivy jsme se rozhodovali, zda se půjdeme podívat do té zvláštní budovy z proutí, ale počasí rozhodlo za nás. Na zem začaly dopadat obrovské kapky vody. Posledních pár kroků k autu jsme dobíhali.

Budova těžby solanky

Obloha se mračí

Pohled na Wieliczku

Končíme u varny soli

Zaplatili jsme poplatek na parkovišti a vyjeli za bránu. Bylo několik minut před čtvrtou odpolední.
"Tak kudy pojedeme?"
"Chtěl bych se vyhnout tomu zbytečnému poplatku v Balicích."
Zastavil auto kousek od parkoviště a vytáhl mapu. Chvilku jsme jí studovali a pak se vydali zpátky do Krakowa.
Vymysleli jsme, že pojedeme směrem na Osvětim a za Tychami najedeme na dálnici na Ostravu.
Odpolední provoz v Krakově byl hustý.
Drželi jsme směr a sledovali směrníky. Stará navigace nám byla v ten moment opět naprosto k ničemu. Jeli jsme po Zakopiańské ulici a po levé straně nás zaujal moderní kostel Panny Marie Vítězné. A jak jsme se rozhlíželi, oba jsme pravděpodobně přehlédli odbočku. Tedy já určitě. Došlo mi to za chvilku při pohledu do mapy.
"Jedeme blbě."
"Všechny cesty vedou do Říma."
Občas jsem na tuhle větu, která je připisována císaři Augustovi, alergická.
A znovu se projevila ta manželova tvrdohlavost. Ví, že jede blbě, ale stále pokračuje dál.
Spolkla jsem peprnější poznámku a doufala, že ještě někde potkáme odbočku tam, kam jsme původně chtěli jet. Samozřejmě, nepotkali.
Až po ujetí asi 10 kilometrů v Mogilanech naznal, že bychom se tedy mohli otočit, jet zpátky a pak pokračovat na Osvětim.
"Prosímtě, tak aspoň někde zastav!!"
S mapou na klíně jsem potom zvažovala varianty, kudy jet. Pak jsem manželovi ukázala trasu, po které bychom mohli pokračovat, aniž bychom se vraceli. Pojedeme na Bielsko-Bialou.

Projížděli jsme vískami, městy i městečky a kochali se tou nádherou kolem. Po levé straně se vinuly Beskydy a místa kolem cesty byla malebná. Dokonce i mraky, která nám zahrozily v Krakově se někam vytratily. A i tady, podobně jako v Krakově, jsme narazili na stopu Jana Pavla II., protože jsme projížděli jeho rodištěm Wadowicemi.
Kousek před Bielsko-Bialou v městečku Kety jsme natankovali za zbylých asi 50 zlotých. Nafta i benzín tu byly oproti Krakovu levnější a o cenách u nás, bych raději ani nemluvila. Všimla jsem si odbočky na Žiwiec a přemýšlela, zda to má nějakou souvislost s pěnivým mokem, kterým jsem zapíjela oběd.

V Bielsko-Bialé jsme najeli na čtyřproudou komunikaci a jen jsme sledovali, tedy hlavně já, směrníky, abychom znovu někde "nezakufrovali". Město je to veliké a muž si vzpomněl, že se tady vyráběly malé Fiátky 126, zvané "maluch". Kdysi si ho pořídili naši sousedé a my ho měli půjčené v době, kdy jsme auto měli v servisu. Vypadalo to dost humorně, když se z něj pak soukala celá naše rodina, včetně dvoumetrového synka.

A pak jsme si na dálnici k hranicím všimli kontrolky oleje. Muž zastavil na pumpě a zjistil, že "jsme skoro na dně". Asi jsme si měli nechat zloté napadlo mě. Naftu jsme až tak nutně nepotřebovali. Muž zašel na pumpu a olej zaplatil kartou. Dolil olej a pokračovali jsme dál. Obloha se mračila čím dál, tím víc. Asi nás ten déšt' dožene. U následující pumpy jsme si všimli odpočívadla. Zajeli jsme tam a povečeřeli. Český salám, který s námi cestoval v ledničce, spolu s polským pečivem a plechovkovým pivem a pro muže pitem, byla slušná večeře.
Zašli jsme si na záchod a vyjeli pak k českým hranicím.

Projeli jsme Českým Těšínem a u směrníku na Havířov jsem si vzpomněla na Fukčárinku. A pak jsem se znovu kochala pohledem na Beskydy a říkala si, jak je tady krásně. Sice se už zase mraky honily po obloze a sem tam spadlo pár kapek. Já se však v duchu omlouvala tomuto kraji, který mě nikdy nelákal. Pamatovala jsem si ze sedmdesátých let průjezd špinavou Ostravou, kde jsme projížděli pod nějakými rourami a nevlídný Nový Jičín. I ta Ostrava mě cestou do Krakova překvapila svou zelení. Je vidět, že už průmysl tolik neovlivňuje životní prostředí.
Před Frýdkem-Místkem začalo víc pršet. Vzpomněla jsem si na Helenku, která někde odtud píše svůj blog. Spousta blogerek pochází ze severu Moravy. U Příbora už lilo jako z konve. Na vozovce se tvořily obrovské louže a obloha potemněla. Za Olomoucí jsme udělali zastávku na pumpě. Pršelo méně, takže jsme to vzali poklusem pod střechu se stojany. Dali jsme si kávu a koupili Red Bull, protože cesta je ještě dlouhá. Snad nám dá křídla. Překvapilo nás, že už i tady se prodává v plastové lahvi s víčkem, která se dá, na rozdíl od plechovky, zavřít. Zatím jsme se s lahvemi tohoto moku setkali v Německu a Itálii.
Na muže Red Bull účinkoval, na mně nikoliv. Na mně totiž ani nepůsobí káva. Dám si jí večer u televize, odložím hrnek a spím.
V bdělém stavu jsem vydržela k Vyškovu a pak jsem zavřela oči. Chvilkama jsem byla bdělá, abych znovu a znovu usínala. Jako spolujezdec nic moc. Celou cestu po dálnici do Prahy lilo jako z konve, občas jsem se koukala na světla a na přiblblé kamioňáky, kteří v tom hnusném počasí spolu závodili. Pak se není čemu divit, že je tolik nehod. Od Průhonic už jsem vydržela být vzhůru.

Domů jsme dorazili kolem půlnoci. Aktivně jsem vylezla z auta, abych odemkla vrata.
Déšt' mě za tu chvilku venku dokonale probral.
 

Další články


Kam dál

Reklama