. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 7. část

Sobota v 21:41 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí, pro mně stále nepochopitelným způsobem, rozdělené části



20.6.2016

Probudila jsem se brzy a skrz okenice viděla, že venku svítí sluníčko. Šla jsem se podívat na teploměr a zjistila, že ukazuje 17°C. Nic moc. Terasa byla opět plná jehličí a opadaných květů a listů z oleandrů. Včerejší vytírání terasy jsem zpětně zhodnotila jako naprosto zbytečnou činnost. Zametla jsem a dala nažrat kočkám, které už čekaly.


Samozřejmě nechyběly Mamina s Modroočkou, které si nás oblíbily a trávily u nás dost času. Ostatní se po jídle vracely na dolní dvorek, ale tyto dvě zůstávály často tady nahoře.
Kočky tu žijí ve vzájemné symbióze, která vypadá jako rodina. Dle sdělení Marii jich je devět. Tedy devět koček je domácích a ty, které docházejí, se jaksi nepočítají. Žádná z nich není kastrovaná, množí se naprosto nekontrolovatelně. Veterinární péče se rovná nule. Bezedná nemá jedno oko, Modroočka má problém s druhým víčkem a Mamina má nějakou bulku na noze.
Kromě Maminy, která se oficiálně jmenuje Kleopatra a zrzka Tituse, nemá už žádná z koček jméno. Nechápu to, když už se nikdo nechtěl zabývat jmény, mohli je nazvat Třetí, Čtvrtá ...
Loni jsem si je pojmenovala, aniž bych tušila, zda se nějak jmenují, či nejmenují.
Je tohle ještě láska ke kočkám?
Mám pocit, že to domácím poněkud přerostlo přes hlavu.

Když muž vstal, udělala jsem snídani a po ní jsme se vydali na hlavní pláž.
Po včerejším dešti byla mokrá a hrbatá. Dalo nám dost práce si srovnat místo pro lehátka.
Jo, jak si kdo ustele, tak si také lehne.
Před polednem jsme se vrátili do rezidence.

Lidí tu bylo opravdu málo. Ve srovnání s minulým rokem, hodně málo. Na parkovišti tři česká auta a dvě italská. Loni touhle dobou to tady už žilo. Na dolním dvorku, za zdí od nás, bydlela rodina Šoupálků, kteří stále stěhovali nábytek. Prarodiče, rodiče a dvě děti. Tatínek vypadal jako Mister Bean a babička s dědečkem, se stále vodili za ruce. Myslím si, že to nebyl jen projev vzájemné lásky, ale děda už nevěděl, která bije a babička ho proto vodila. Vedle nich bydlel starší italský manželský pár. Jedno auto mělo pražskou SPZ, jeho osazenstvo jsme neviděli.
Kousek od recepce byla mladá rodina z České Lípy s pětiletou holčičkou a starší tetou. Jakmile nás zahlédli, přihnali se se spoustou dotazů. Prý se chtěli ptát už včera, ale my jsme jim někam zmizeli. (Jo, to jsme si tedy dovolili hodně :-D )
A pak to začalo. Včera prý marně hledali nějaký obchod, takže v dešti dojeli až do Vieste, kde konečně nakoupili. Nelíbilo se jim ubytování, vadil jim vítr, vadil jim déšt', pláž byla taky blbá a Luigi neumí anglicky!! Nojo, no, co by chtěli od staršího Itala. Popsali jsme jim, kde je nejbližší supermercato, kam se dá dojít pěšky. Diskont, který je první budovou vlevo na cestě k pláži, také přehlédli.
S tím ostatním jim asi těžko pomůžeme.

Po obědě a siestě jsme se vrátili k moři. Pláž už oschla, místo mokrých hrbů tu byly nádherné pískové duny. Moře bylo stále hodně rozbouřené a po včerejším vydatném dešti se i ochladilo. Vzduch měl příjemných 24°C. Opět jsme tu vydrželi do půl sedmé.
Po návratu do apartmánu jsem si dala sprchu a udělala večeři. Po ní jsme se vydali do přístavu koupit konečně pohledy a známky, abychom je poslali. Před přístavem mě nalákalo slunce zapadající do moře a já sešla z cesty k přístavu na pláž.
V ten moment jsem zalitovala, že nemám stativ. Využila jsem proto konstrukci věže pro plavčíka a fot'ák si položila na vodorovný trámek. To se to fotilo.
Říká se, že moře ženoucí vlny k pobřeží, pošle čas od času větší vlnu. Někdo říká, že je to sedmá, jiný osmá. Už odpoledne jsem se snažila to na pláži vypozorovat a počítala jsem intervaly mezi vlnami normálními a těmi, které se přelily přes okraj a zatekly mezi první a někdy i druhou řadu lehátek na vedlejší soukromé pláži.
Někdy sedmá, někdy osmá. Neexistuje žádný pravidelný interval.
Co však existuje je zákon schválnosti.
To, že mi teče do kožených sandálů, jsem zaregistrovala až v momentě, kdy jsem v předklonu zaostřovala. Urychleně jsem couvala, čímž jsme pobavila ty, kteří západ slunce pozorovali a mnozí i fotili z bezpečné vzdálenosti.

Peschici, ozářené zapadajícím sluncem, mělo krásně teplé barvy

Večerní opuštěná pláž

Slunce se koupe v moři, zrcadlí se v louži.... vlevo je "můj dočasný stativ"

Pláž od moře v zapadajícím slunci a večerní Peschici

Kolik sluncí je na hladině?

Před zapadajícím sluncem se na horizontu objevila lod'

Tak, a která vlna to byla? :-D

La commedia è finita

Čvachtajíc jsem pak následovala manžela, jehož moje extempore také báječně pobavilo, k obchůdku, kde jsem chěla nakoupit. Bylo zavřeno! Nevím zda bylo UŽ zavřeno, či zda kvůli malému počtu návštěvníků byl ještě obchůdek zazimován. S nepořízenou jsme se pak vraceli zpátky.
Ale jedno pozitivum náš výlet měl.
Konečně se mi podařilo uzmout kousek oleandru, na který jsem měla políčeno už loni.


21.6.2016

První letní den. Na obloze se honily mráčky a vítr, který foukal, nebyl nejteplejší.
Na snídani tentokrát přišla i Twiggina kot'ata a také tu chvíli zůstala.

"Hele, pust' mě taky na chvilku do misky"

"Koukej, co už umím"

"Já jsem taky šikovné kotě"

" Co to tu máš? To je na hraní?"

Po snídani jsme se vydali k moři a strávili jsme tu celé dopoledne.
Hned při příchodu a ozvalo známé "Achój" a pak nás Mambo ujistil, že dnes určite pršet nebude.
Teplota vzduchu byla příjemných 26°C a i moře se možná trochu, proti včerejšku, ohřálo. Nebo nám to tak jenom připadalo. V jeden moment jsem na obloze zaregistrovala jev, kterému se říká halový. Kolem slunce byl ucelený kruh duhy a pak ještě druhý, který sice nebyl celý, ale byl barevně mnohem výraznější. Ale někde asi pár dešt'ových kapek spadlo.
Opět jsem zalitovala toho, že si na pláž nenosím fot'ák.

Cestou k aprtmánu jsme na dolním dvorku potkali pána z České Lípy, asi na nás čekal. A opět lamentace. Tentokrát, pro změnu, si stěžoval na to, že mají v apartmánu šero, že tam sluníčko svítí málo. Navíc měl pocit, že v noci cítí plyn, takže zavíral hlavní uzávěr do apartmánu, že mu tam všechno připadá zatuchlé a malé.
A já udělala tu chybu, že jsem mu řekla, at' se jde podívat k nám, že sice máme jen jednu místnost, ale že jsme nadmíru spokojeni. Vzal sebou manželku a dceru. Horní dvorek byl zalitý poledním sluncem, vše tu bylo projasněné, tedy kromě výrazu mladého muže. Byl přibližně ve věku naší dcery, možná i mladší. Když si prohlédl náš apartmán, mračil se jako obloha před bouřkou. Zkonstatoval, že to máme větší, než oni svůj dvoupokojový apartmán, máme výš strop, jde sem sluníčko a vůbec. Po jejich odchodu muž zkonstatoval, že je to "blbec rozmazlenej" a i kdyby bydlel tady, stejně by na tom našel nějakou vadu.

Po obědě a siestě jsme zvažovali, zda se vrátíme k moři, či podnikneme nějaký výlet.
Nakonec jsme se rozhodli, že si uděláme výlet nahoru do Peschici, kde jsme letos zatím byli jen na trzích a město jsme vynechali. Měli bychom najít poštu a poslat pohledy, které jsme, světe div se, koupili v poledne cestou z pláže v diskontu, kam chodíme téměř denně pro čerstvé pečivo. Po obědě jsem je napsala, a zbývalo koupit známky a pak už je jen poslat.
"Půjdeme pěšky, nebo tam zajedeme autem?"
Podívala jsem se na muže a vzpomněla si na náš loňský výšlap po schodech z přístavu do starého města. Navíc naražený zadek stále bolel. Chůze po rovině je celkem v pohodě, ale schody a stoupání mi stále činí potíže.
Jak ještě dlouho mě to bude bolet?
Malé schody zvládnu v pohodě, ale ty, po kterých jsme se škrábali loni, nevím, nevím.
"Pojedeme autem", rozhodl muž a já se nebránila.
Vyjeli jsme nahoru na kopec a snažili se najít místo k zaparkování. Bylo to marné. Poblíž historického centra naprosto vyloučené. Vyjeli jsme ještě výš, až k fotbalovému stadionu a tady potkali Giovanniho, který venčil psa. Poradil nám, kam zajet. Auto jsme nechali hodně vysoko v modernější části a cestou dolů z kopce natrefili na prodejnu Tabacchi.
Známky se v Itálii prodávají tady, na poště a vyjímečně v obchodech se suvenýry.
Olepila jsem pohlednice a kousek od trafiky jsme objevili poštovní schránku. Když jsem se chystala je hodit dovnitř, muž mi řekl, že je dáme rovnou na poštu.
"A ty víš, kde je?"
"Nevím, ale viděl jsem šipky."
Poštu jsme samozřejmě nenašli.
Místo toho jsme však natrefili na infocentrum, kde jsme dostali fantastickou mapu celého pobřeží se všemi zátokami, jeskyněmi a strážními věžemi, na níž byl z druhé strany plánek Peschici.
Z mapy jsem měla obrovskou radost, protože mám mapy moc ráda.
Podvečerní historické centrum Perschici bylo, na rozdíl od Rodi, mnohem živější. Prošli jsme si opět, už poněkolikáté, známá místa. objevili i místa neznámá. Všimla jsem si, že věž u vstupní brány do historického centra už není porostlá kaparovníky, které jí zdobily mnoho let. Dali jsme si vynikající zmrzlinu, muž si koupil žabky.
O procházce městem jsem psala už i v předchozím roce.

Do Peschici zavítal i slavný závod Giro d'Italia

Kostel San Antonio

Jedna z uliček starého města

Kostel Sant' Elia Profeta

Reliéf Madony s Ježíškem na jeho stěně

Vstup do něj je za zvonicí, dovnitř jsme však nešli, byla v něm mše

Plumbago auriculata - olověnec,
kterému se u nás říká "Lepivý Honza" - kdo ho zná, ví proč :-D

Vchod do jednoho ze starobylých paláců, které lemují hlavní ulici centra

Keramická manufaktura

Uličky a zákoutí starých měst mám moc ráda

Tudy po schodech je možno se dostat na místo, odkud je krásný výhled na Tremity a pláže

Další z uliček

Inspirováno lodí, včetně čáry ponoru

Tak kam nás zavedeš?

Došli jsme k bráně Zafrano

Nejvýše položené místo starého města si oblíbili krom turistů i rackové mořští

Je odtud krásný výhled na jih

A také sem rádi chodí zamilovaní

Jeden z paláců, jehož přízemí působí jako vězení.
Možná tam někdy bylo

Kostel Chiesa del Purgatorio (Nejsvětější duše v očistci) byl zrenovován

Takto vypadal v roce 2015

Uvnitř jsou k vidění starobylé varhany, kromě jiného

Jako ve spoustě dalších kostelů je i tady socha Padre Pia.
Modrá vlajka bývá nesena v čele průvodu při slavnosti "Otevírání moře"

Lebka s hnáty nad vchodem byla také zrestaurována

Věž Porta del Ponte už bez obvyklých kaparovníků

Takto na ní rostly v roce 2015 a i v letech předchozích

Fotím i kočky pouliční, pohled této naznačuje: "Neotravuj!"

Následné stoupání k autu nebylo právě nejpříjemnější. Díky plánku města, nebo spíš kvůli plánku, zvolil muž zkratku, kterou byly staré mramorové schody, které byly každý jinak vysoký a navíc parádně klouzaly. A v mých ošlapaných trekových sandálech to nebyla žádná hitparáda.
Sakra, kdy už mě to přestane bolet!
Pohlednice skončily nakonec v kaslíku, do kterého jsem je plánovala hodit už při sestupu do města.
Muž se díval opakovaně do plánku a říkal: "Hele, ta pošta je tady."
"Doufám, že se nechceš vracet?"

Cestu z města jsme zvolili zadem, protože centrum města se večer uzavírá pro veškerou automobilovou dopravu, aby si ho turisté mohli dosytosti užít. Odměnou nám byl pohled na Tremitské ostrovy.

Ve večerním slunci se Trenitské ostrovy slévaly do jednoho

Vrátili jsme se do rezidence, zaparkovali na dolním dvorku a nahoru šli v doprovodu koček.
Ty potvůrky na nás vyloženě čekaly. Věděly totiž, že u nás vždy něco dostanou a naučily se k nám chodit.
Dokonce i ty, které jsme loni vídali jen dole.
Když jsem sypala granule do dvou misek, zamyslela jsem se nad tím, kdo bude bydlet po nás, až odjedeme.
Bude to také milovník koček?
V opačném případě se z pravidelných návštěvníků asi picne a bude mít dost starostí, aby odnaučil kočičí smečku pravidelným návštěvám, či polehávání na obrubě terasy.

Dorazila tentokrát i velice plachá, tříbarevná Majda....

... a pak ještě krásně zapózovala

Večer jsme si pustili film Borsalino s Alainem Delonem. Vzhledem k tomu, že bylo větrno a poměrně chladno, zalezli jsme s ním dovnitř. Hezky v teploučku, v pozici na posteli, kdy zadek tolik nebolel, jsem si u filmu párkrát zdřímla.
Asi byl hezký.

Pokračování příště.
 

Další články


Kam dál

Reklama