.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 4. část

Dnes v 11:22 |  Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Pondělí 12. června

Probudilo mě slunce, které se dralo skrz horní část dveří, kde byla mříž se sítí proti hmyzu. Sítě jsou tu ve všech oknech. Otočila jsem se zády ke slunci a skrz trochu rozhrnuté závěsy jsem se dívala na vysokou palmu, čníci za domem. I ta byla nasvícena sluncem. Z pozice vleže nejde dohlédnout na její vrchol.
Vylezla jsem s deníkem na terasu, když jsem jí předem celou zametla. Noční vítr tam zanesl listí, ani nevím odkud, spolu s květy pelargonií, kvetoucích před apartmánem.
Dopsala jsem předchozí den a pak si četla.
Když se muž probudil, udělala jsem snídani a po ní jsme se vypravili k moři.


Tentokrát jsem si sebou vzala boty do vody. Chůze v nich po kamenech a kamíncích byla nesrovnatelně pohodlnější. Na trochu nezvyklý pocit při plavání jsem si po chvíli zvykla. Jsou to moje první boty do vody.
Chvíli po nás dorazili naši sousedé s malým Filípkem, kterému postavili stan. Jeho sestřička Nikolka, které bude na podzim pět let, je stejně okatá jako její bráška. Prohodili jsme se sousedy několik slov a pak střídavě ve vodě a nebo s knížkou pod deštníkem jsme relovali.
Vydrželi jsme to do půl dvanácté.

Po obědě a siestě jsme se znovu vrátili. Vlny, které ráno narážely na břeh, se notně zmenšily a i vítr se utišil.
Večer jsme se vypravili do Trebisacce na nákup. Soused Tomáš nám doporučil velký supermarket COOP a popsal nám cestu. Také nám řekl, že se tam dá koupit v podstatě všechno, co člověk potřebuje.

Manžel se stále nějak nemohl smířit s tím, kam ho při příjezdu vedla navigace a proto rozhodl, že zkusí do Trebisacce jet jinudy. Prý mu někdo říkal, že sem přijel z druhé strany.
"Doufám, že si zase nezapneš navigaci."
Nerada bych, abychom zopakovali sobotní hádku, kvůli tomu malému, rádoby moudrému, přístroji, na který bych s chutí šlápla.
Ujistil mě, že ne.
Vydali jsme se tedy na sever podle pobřeží. Úzká asfaltka nás dovedla k poloprázdnému kempu, pak se stočila ke dvěma domům v lese a končila u vyvýšené železniční trati.
Muž to však zatím nevzdával a neustále tvrdil, že mu parta ze Sokolova, která má lehátko nad námi, tvrdila, že přijeli z druhé strany.
Vrátil se k pobřeží a jel dál po prašné cestě podél moře. Končila u krásné borovice a pak už nebylo nic, jen kameny, kamínky a rozlehlá modrá plocha moře.
V ten moment jsem zalitovala, že jsem si na nákup nevzala sebou fot'ák.
"To se jich teda fakt musím zeptat, kudy sem přijeli."

Vrátili jsme se zpátky k rezidenci a po stejné trase, kterou jsme sem v sobotu přijeli, jeli do Trebisacce.
COOP byl jen malý kousek od místa, kam jsme díky manželově víře v neomylnou navigaci dojeli už v sobotu. Teploměr nad vchodem ukazoval v tuto večerní hodinu 30°C.
Před vchodem seděl mladý černoch s nataženou rukou a s větou: "I am hungry."
V té druhé držel iPhone a ze sluchátek v uších se linula hudba.
"Má pěknej telefon", ucedil muž.
Vzpoměla jsem si na podobnou situaci.
Před pár lety jsme byly s kamarádkou na nákupech a před jedním z obchodů seděl žebrák, či bezdomovec a pronesl stejnou větu. Samozřejmě, že česky. Kamarádka je měkosrdcatá a hladovějícího se jí zželelo a ptala se, zda nemám nějaké drobné. Jsem už z podobných darů žebrajícím nějaký ten čas vyléčená a od určité doby jim nedávám nic. To raději posílám peníze na konto Unicef. Kamarádka tehdy koupila hladovějícímu bagetu a když jsme vycházely a on znovu zopakoval, že má hlad, bagetu mu podala. To, co následovalo, bylo z pohledu přihlížejících asi hodně komické, ba přímo humorné, ale pro nás dvě se její akt milosrdenství stal téměř během o život, který byl doprovázen vulgarismy žebráka a bagetou letící našim směrem. Výraz "krávy" patřil k těm nejslušnějším.

COOP, doporučený Tomášem, nezklamal. Koupili jsme vše, co jsme potřebovali a ještě něco navíc. Krom toho jsme tam potkali několik lidí z osazenstva rezidence, se kterými se vídáme na pláži a pak i sousedy s Filípkem a Nikolkou.
Nákup jsme dali do auta a vydali se na projížd'ku městem, abychom věděli, kde co je. Hlavním důvodem však bylo koupit někde naftu. Na hlavní ulici Trebisacce jsou dvě pumpy v rozmezí asi 200 metrů. Jejich ceny se však diametrálně lišily o více než 20 centů za litr. Natankovali jsme u té levnější a z města vyjeli na E90 a po ní se vrátili do rezidence.
Nad Apeninami zapadalo slunce a já opět zalitovala toho, že sebou nemám fot'ák.
Po návratu do dočasného domova jsem vzala fot'ák a došla na silnici spolující města a městečka na pobřeží.

Přišla jsem pozdě, byly vidět už jen poslední sluneční paprsky
za jedním ze vzdálených kopců

Po návratu jsem ještě vyfotila rezidenci z pláže.
Zaujala mě růžová obloha

Večer jsme seděli na terase a na internetu, který muž zprovoznil, jsme zjistili, že i následující den má být opět krásné počasí. Jen ta růžová obloha naznačovala, že by opět mohlo být větrno.


Úterý 13. června

Vstávala jsem zase brzy.
Jen co první sluneční paprsky prolezly mříží nad dveřmi a vytvořily světelný ornament na stropě, jsem opustila ložnici. Dveře do ní jsme měli dokořán, stejně tak i okno, doufajíc, že bude alespoň trochu průvan, který ochladí prohřátý vzduch.
Ten se ani nehnul. Večerní červánky sice avizovaly větrno, ale to se jaksi nekonalo.
Na teploměru bylo 28°C a bylo jasné, že teplota během dne ještě vystoupá.
Zavřela jsem tiše dveře do ložnice, abych nebudila muže. Když už nespím já, tak at' se alespoň vyspí on.

To moje noční nespaní mě štve.
Štve mě to o to víc, že pak usínám sedíc za stolem, či na pláži. V noci, kdy bych mohla spát, jsem vzhůru a ráno straším. Převracela jsem se v posteli a poslouchala vzdálený štěkot psů. Dokonce jsem dvakrát zaregistrovala projíždějící vlak.
Došlo mi, že jsem dvě předchozí noci, i přes časné vstávání, asi vyjímečně opravdu spala, protože jsem nic takového neslyšela. Pochybuju, že vlaky nejezdily a že si psi dali štěkací pauzu.
Po jednom průjezdu vlaku se ozvalo jakési pípání, které jsem ještě neslyšela. Zvláštní zvuk mě donutil vstát a jít proukoumat, co to bylo. V naprosté tmě, která panovala, jsem samozřejmě neobjevila nic. A pak jsem místo spaní přemýšlela, co to mohlo být.
Nejsem já magor?


V rezidenci krásně kvetly trubače a lantany, které jsem také kdysi mívala

Dopoledne i odpoledne jsme trávili na pláži. Samozřejmě, že jsem si tu i zdřímla.
Muž striktně dodržoval sluneční klid. Rychle do moře a pak zalézt pod deštník. V pondělí se mu totiž povedlo, že se trochu připálil. Marně jsem ho před odjezdem nabádala, aby si občas při práci na zahradě svlékl tričko a vytvořil si nějaký základ. Já si ho vytvářela a přesto se mi povedlo si poněkud opéci levý bok. Moje kůže reaguje se zpožděním a já až v děvět večer zjistila, že nějak hřeju. Když jsem pak přemýšlela, jak k tomu mohlo dojít, i přesto, že jsem také zalézala pod deštník, nakonec jsem to vymyslela. Mohlo za to povídání si po kolena v moři s maminkou Leontýnky, kdy jsem ten svůj bůček nastavovala slunci. Hlavně, že jsem se chechtala jejímu vyprávění, kdy mi líčila, že byla první den jako rajče.

Teploměr ukazoval 31°C, já si k tomu ještě sama přitápěla.
Opakovaně jsem se patlala Panthenolem, doufajíc, že kůže se do rána vzpamatuje a nebude tak citlivá.
Noc byla horká a já jí trávila na nespáleném boku.



Pokračování příště.
 

Další články


Kam dál

Reklama