. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Únor 2010

Nevážně ........ o zvláštních setkáních

28. února 2010 v 9:41 Úlovky (fotografické)
Občas se setkávám s lidmi, kteří mě něčím zaujmou, někdy jsou krásní, příjemní, někdy mě osloví svými znalostmi, intelektem... na druhé straně jsou zase setkání, na které je nejlépe co nejdříve zapomenout. Další kategorií jsou setkání zvláštní. At' se na mě třeba někdo zlobí, ale někteří lidé jsou opravdu exoti :


Exot č. 1 - jezdil ve Veroně kolem amfiteátru na prazvláštním kole. Jeho věk odhaduji tak na 70 roků. Řidítka pod zadkem, na nohou rolničky, ozdoben vlajkou - v podstatě veselý člověk.
Tak tady je:


Exot č. 2 - na Palinuru na pláži byla slyšet hudba a zvonění, které se přibližovalo. Za dunami se objevil další veselý človíček. Zmrzlinářskou živnost měl na pásech, aby se mohl pohybovat po písku. Rád dělal lidem radost. A myslím si, že ještě dělá.
Koukněte na něj:



Exot č. 3 - říká se, že nejlepší má být nakonec. Ve městě Lucera je veliká pevnost, kolem níž je vyhlídková cesta. Slyšeli jsme hlasitou hudbu a pak jsme došli italského staříka, který si vykračoval před námi ve slipech, četl a poslouchal rádio. Bála jsem se, že se ohlédne, když ho budu fotit, ale naštěstí se tak nestalo.
No není to exot???
... a perlička na závěr: Když jsme kolem něj procházeli, tak se ozvalo: "Buon Giorno". Št'astný to člověk.

Nevážně ........ ach, ti ptáci

26. února 2010 v 13:23 Úlovky (fotografické)
Předchozí témata byla vážnější, tak ted' na odlehčení nevážně o ptácích.

Nejprve je dobré, se vydatně najíst...
Jídlo by se mělo také zapít ...
Je přeci zdravé dodržovat pitný režim ...
A když už jsme najedení a napití, není nic krásnějšího než spočinutí v náručí sochy ...
Ti se mají, ti ptáci

Vatikán

23. února 2010 v 13:12 Putování po Evropě
Vatikán je papežským státem a jeho celý název je: Citta del Vaticano. Od roku 1929 je na základě Lateránských dohod nezávislým státem.
V době antického Říma bylo toto místo nazýváno Ager Vaticanus a kvůli bažinám bylo pokládáno za zdraví škodlivé. Po vzniku císařství bylo převedeno do císařského majetku, následně vysušeno a to umožnilo císaři Caligulovi (37 - 41), aby zde začal budovat circus, který dokončil Nero (54 - 68). Bylo zde krutě umučeno mnoho křest'anů, které Nero obvinil ze zapálení Říma v roce 64. Mezi mučedníky byl i apoštol Petr.
Tento apoštol přinesl do Říma křest'anské učení a stal se prvním římským papežem. I přes pronásledování křest'anů se katolická víra šířila. Tělo apoštola Petra bylo pohřbeno nedaleko Neronova cirku. V roce 313 bylo Milánským ediktem zrušeno pronásledování křest'anů. Na místě Petrova hrobu na Vatikánském pahorku se od 2. století scházeli křest'ané k motlitbám a zde také byla vybudována prvním křest'anským císařem Konstantinem bazilika, která se měla stát jedním z divů světa. S její stavbou bylo započato v roce 320 a byla dokončena roku 349. V jejím prostředku, přesně nad hrobem Sv. Petra, nechali Konstantin a jeho matka Sv. Helena postavit jednoduchý monument - mramorovou schránu, zdobenou zlatým křížem.

Po pádu Západořímské říše v roce 476 začala na papeže postupně přecházet i moc světská.
V 6. století byl na Vatikánském pahorku vedle baziliky zbudován první vatikánský palác. Papežové vysílali po Evropě misionáře, aby šířili křest'anství a zpět do Říma přicházeli poutníci a jejich peníze.
V polovině 8. století byl zformován Papežský stát (Stato pontificio) na základě donace franckého krále Pipina a zaujímal velikou část střední Itálie.
V centru evropské politiky se Řím ocitl na počátku 9. století, kdy francký král Karel Veliký obnovil titul římského čísaře a korunu přijal z rukou papeže Lva III. v bazilice na Vatikánském pahorku. Papež a Řím se staly hlavou a centrem křest'anského světa. Během 73 let, kdy papežský stolec přesídlil do Avignonu, bazilika vybudovaná na hrobě Sv. Petra zchátrala do té míry, že nebylo možno pomýšlet na její renovaci.
Papež Mikuláš V. se rozhodl postavit baziliku novou a vypracováním projektu pověřil architekta Rosselliniho. Po smrti papeže byla stavba přerušena. Výstavbu chrámu zahájil až Julius II. (1503 -1513) a zpracováním projektu a vedením stavby pověřil Bramanteho. Stavba chrámu trvala 176 let. Během dlouhé řady let byly vypracovány další projekty (Raffael, Sangallo a další). Nakonec téměř sedmdesátiletý Michelangelo započal stavbu kupole.Po Michelangelově smrti v roce 1564 pokračovaly práce na kupoli podle jeho projektu a byly dokočeny v letech 1588 - 1589 Portem a Fontanem. Původní Michelangelův projekt předpokládal výstavbu chrámu s půdorysem ve formě řeckého rovnoramenného kříže, tak, jak jej plánoval také Bramante. Projekt byl však změněn za papeže Pavla V. (1605 - 1621) a stavitel Maderno zvolil půdorys ve formě latinského kříže a baziliku dokončil. K vysvěcení baziliky došlo 18. listopadu 1626.

Hlavní oltář baziliky pod Michelangelovou kupolí stojí nad hrobem Sv. Petra (hrob byl definitivně identifikován při archeologickém průzkumu ve 20. století) a nad ním se vznáší Berniniho baldachýn, který byl vytvořen z bronzu sejmutého s Pantheonu. V první kapli pravé lodi je Pieta, kterou vytvořil Michelangelo ve svých 24 letech. Celá bazilika je mistrovským dílem, na němž se podíleli mnozí umělci té doby.
Kolonáda, která velkolepě lemuje náměstí a vstup do baziliky, je nejúspěšnější dílo Berniniho, na kterém pracoval od roku 1656 do roku 1667. Ovál symbolizuje objímající náruč. Kolonáda je dekorována 140 sochami svatých, na kterých Bernini pracoval se svými žáky.
Obelisk před bazilikou je z blízkého Neronova cirku a fontány vytvořili Maderno v roce 1613 (vpravo od obelisku) a Bernini v roce 1675 (vlevo od obelisku).




Sixtinská kaple byla postavena architektem Dolcim v roce 1473 pro papeže Sixta IV., který si přál, aby kaple byla uzavřená a z vnějšku téměř nepřístupná. S jejím dekorováním bylo započato v roce 1481 a na freskách se podíleli nejvýznamější umělci jako Botticelli, Pinturicchio, Rosselli, Perugino a mnozí další. V roce 1508 pověřil papež Julius II. Michelangela dekorováním stropu, toto dílo vytvářel Michelangelo od května 1508 do listopadu 1512.Teprve v roce 1535 započal malbu Posledního soudu, kterou dokončil v roce 1541. Sixtinská kaple je přístupná v rámci prohlídky Vatikánských muzeí.
V roce 1506 začala pod vedením Bramanteho také výstavba dalších vatikánských paláců. Paláce se rozkládají na ploše 55.000 m2, mají asi 1400 sálů, kaplí a pokojů. Kromě příbytku papeže a dalších vatikánských představitelů, je zde umístěna Vatikánská knihovna a archiv. V současné době jsou paláce využívány z velké části jako Vatikánská muzea, která se svými více než 20 různými sbírkami jsou nejrozsáhlejším muzejním komplexem na světě. (každou poslední neděli v měsíci je vstup do Vatikánských muzeí zdarma - vstupné 14 E - rok 2009).

V roce 1870 bylo území papežského státu připojeno ke sjednocené Itálii, jeho představitelé však odmítli nabídku krále Vittoria Emanuela II. a italské vlády na uspořádání poměrů a uchylili se na téměř 60 let do Vatikánských paláců. Až v době diktatury Mussolliniho byly uzavřeny Lateránské dohody, které vzájemný vztah Itálie a Vatikánu upravily.

Současný Vatikán je nejmenším nezávislým státem světa s rozlohou 0,44 km2 a má kolem 900 obyvatel. Jeho území zahrnuje baziliku Sv. Petra a Svatopetrské náměstí s Apoštolským palácem, Vatikánskými paláci, dalšími budovami a zahradami.
K Vatikánu také patří území se zvláštním statutem na území Říma, a to papežské baziliky - Sv. Jana v Lateránu, Sv. Pavla za Hradbami a Panny Marie Větší. Dalším územím Vatikánu je papežské letní sídlo v Castel Gandolfo.
Vatikán má své rádio, televizi, vydává své noviny. Má také vlastní observatoř a železnici. O bezpečnost papeže a státu se stará již 500 let Švýcarská garda.

Foto v galerii.  Foto v textu vlastní,  scan a Wikipedie.it

Oficiální stránky Vatikánu: www.vatican.va

Řím

19. února 2010 v 23:50 Putování po Evropě
Vznik Říma je opředen legendou, podle níž vestálská panna Rhea Silvia porodila dvojčata. Otcem dětí byl bůh války Mars. Strýc Rhey Silvie jí nechal i s dětmi vhodit do řeky Tiber, ale chlapce zachránil říční bůh. Opuštěné a plačící je našla na břehu řeky vlčice, která je kojila a zahřívala do doby, než se objevil pastýř. Ten potom vzal chlapce k sobě a pojmenoval je Romulus a Remus. Chlapci pod ochranou bohů vyrostli, stali se vůdci komunity a na pahorku Palatin v roce 753 př. Kr. položili základy města. Docházelo však mezi nimi ke sporům o vládu nad městem a Romulus svého bratra zabil. Stal se prvním vládcem města, které po něm neslo jméno Roma. Tolik pověst.
Po Romulovi vládlo Římu dalších šest králů a posledního Tarquinia Superba v roce 509 př. Kr. zbavil římský lid trůnu a vyhnal ho z města. Byla vyhlášena republika, v jejímž čele byli dva konzulové. Město prosperovalo a podmaňovalo si okolní kmeny - Etrusky, Sabiny a Samnity. Později si podmanilo i území řeckých kolonií. O nadvládu nad Středomořím bojovalo ve třech punských válkách se svým velikým soupeřem Kartágem. Poslední punská válka skončila v roce 146 př. Kr. vítězstvím Říma a Kartágo bylo srovnáno se zemí.
Římskou republiku kromě válek také zmítaly vnitřní boje o moc mezi vládnoucí aristokracií - patriciji a neurozenými občany - plebeji. Pouliční boje a politické vraždy byly na denním pořádku. Římem otřáslo i povstání otroků pod vedením Spartaka v letech 73 - 71 př. Kr. Spojenci v koloniích se dožadovali zrovnoprávnění s Římany. Ve spojeneckých válkách se vyznamenal Lucius Cornelius Sulla. Ten byl pak jmenován diktátorem, nechal zmasakrovat své politické odpůrce a posílil moc senátu.
Po jeho ústupu z veřejného života se moci v Římě chopili Crassus, Pompeius a Gaius Julis Caesar a vytvořili první triumvirát. Crassus v roce 53 př. Kr. padl a mezi Caesarem a Pompeiem
vypuklo nepřátelství. Po zavraždění Pompeia v Egyptě došlo k soustředění moci do rukou Caesara, který by prohlášen diktátorem. Přívrženci republiky však proti němu zosnovali spiknutí a v roce 44 př. Kr. ho nechali v senátu zavraždit. Následovalo období občanských bojů, které bylo ukončeno v roce 27 př. Kr. likvidací republiky a nastolením císařství.Do čela císařství byl postaven Caesarův synovec Octavianus, jemuž senát udělil čestný titul Augustus. Jeho vláda přinesla Římu zklidnění vnitřních poměrů a přispěla k rozvoji ve všech oblastech. Za jeho vlády a za vlády jeho následovníků došlo k rozšíření Římského impéria a vytváření kolonií v ostatních částech Evropy.

Největšího rozsahu dosáhla říše za čísaře Traiana na počátku 2. stol. po Kr. Toto období je pokládáno za vrcholné období římského impéria.
K začátku úpadku přispěly zejména vnitřní problémy říše, způsobené častými vzpourami podmaněných národů a sílícím tlakem okolních barbarských kmenů. Císař Dioklecián koncem 3. století rozdělil říši na část východní a západní a zavedl systém spoluvlády. Sídelním městem východní říše se stala Konstantinopol, kam přesídlila bohatá část populace a tím Řím ztratil své výlučné postavení.Oslabení přispělo k tomu, že Řím již nebyl schopen odolávat tlaku germánských kmenů a byl roku 410 dobyt Visigóty. O čtyřicet let později do Říma vpadli Vandalové a jejich vpád urychlil chátrání města.
V roce 476 germánští vojáci sesadili posledního římského čísaře a tím došlo k zániku Západořímské říše.
V 6. století bylo město zdevastováno a zamořeno chorobami a z jeho bývalé slávy zbyl jen stín.

Po pádu impéria se vládcem nad většinou Itálie stal papež, který si Řím zvolil za své sídlo proto, že zde byl v roce 64 po Kr. umučen Svatý Petr. Papež se v zemi zmítané chaosem stal autoritou a postupně na něj přecházela i světská vláda. Vedl vyjednávání s barbarskými králi a staral se o zásobování města.
Byl nazýván Pontifex Maximus, což znamená stavitel mostů mezi bohem a lidmi. Význam Říma vzrostl za pontifikátu Řehoře Velikého, který šířil křest'anství po Evropě.
Počátkem 9. století francký král Karel Veliký obnovil titul císaře římského a nechal se papežem korunovat a tím předznamenal sepětí evropských dějin s katolickou církví. Řím se stal centrem křest'anského světa.
V roce 1084 byl Řím dobyt a vypleněn Normany a po dalších sto let se vedl spor mezi papežem a městem, což vedlo k tomu, že papežský dvůr přesídlil do Viterba.
Roku 1308 papež Klement V. , který pocházel z Francie, přenesl papežský dvůr do Avignonu a z Říma se stalo provinční město.
Pokus o znovuvytvoření republiky ztroskotal. V roce 1377 se papežský stolec do Říma vrátil s Řehořem XI. Papežská instituce však byla oslabena a k jejímu upevnění došlo až později. Moc se přesunula do rukou několika rodin, které si jí mezi sebou předávali a to včetně papežského stolce.
Od poloviny 15. století nastalo období rozkvětu města díky sílící moci papeže. Obnovovaly se památky, stavěly se kostely a věhlasní umělci pracovali na zakázkách pro papeže. Michelangelo vyzdobil freskami Sixtinskou kapli, Raffaelo vymaloval komnaty Vatikánského paláce a mnozí další renesanční umělci vytvořili svá nejlepší díla.
Roku 1527 bylo toto období násilně přerušeno vpádem Habsburků, když armáda Karla V. Řím vyplenila. V následujících letech došlo k obnově stavební činnosti, byla dokončena bazilika Sv. Petra.
V období baroka vznikaly i světské stavby a jako hlavní architekt a sochař působil v Římě Bernini. V roce 1798 obsadil město Napoleon a došlo k úpadku papežství. Papež byl poslán do Francie a Napoleon vyhlásil republiku, která trvala do roku 1815, kdy opět byla obnovena moc papeže.
Když v roce 1861 Garibaldi sjednotil Itálii, pokoušel se získat i papežský stát, ale ten bránila Francie. Až po porážce francouzů pruskou armádou v roce 1870 se konečně podařilo připojit tuto část země ke sjednocené Itálii a Řím se stal hlavním městem.
Snaha krále Vittoria Emanuela II. a vlády o úpravu vztahů nového státu a papežského stolce se nezdařila.
K této úpravě došlo až v roce 1929 za Mussoliniho diktatury podepsáním Lateránských dohod. Od tohoto data uznal Vatikán italský stát a naopak bylo italským státem uznáno teritoruim Vatikánu nezávislé na Itálii.

V současnosti má Řím téměř čtyři miliony obyvatel a je městem, které má nejvíce pamětihodností na světě. Tyto dokládají více než dvě a půl tisíciletí starou historii.


Fotografie jsou použity z Wikipedie.it

Osmá cesta zpět

19. února 2010 v 18:08 Putování po Evropě
Neděle 27. září 2009
Ráno po probuzení odcházíme na snídani, potom balíme věci a nastupujeme do autobusu, který nás odváží zpět do Říma, ke stanici metra Magliana. Metrem jedeme do centra a vystupujeme na stanici Colosseo. Vycházíme z metra a před námi se tyčí monumentální Koloseum, s jehož stavbou bylo započato v letech 70-72 n.l. za vlády císaře Vespasiana a která byla dokočena v roce 80 n.l. za vlády Tita.
Jdeme po Via dei Fori Imperiali podívat se na Císařská fora a Traianův sloup. Potom se vracíme zpět a u vstupu na Forum Romanum si zajišt'ujeme vstupenky na Římská fora a do Kolosea, abychom nemuseli v Koloseu stát frontu. Vracíme se zpět ke Koloseu a při jeho prohlídce si uvědomujeme svou malost. Po prohlídce Kolosea jdeme na Římská fora, navštěvujeme Palatin, na kterém si jdeme prohlédnout dům císaře Augusta a další archeologické vykopávky. Z Palatinu je nádherný rozhled na celé Forum Romanum pod námi. Procházíme potom mezi jednotlivými památkami a chvílemi listujeme v průvodci pro lepší orientaci. Chodíme místy, kudy kráčela historie a která jsme znali zatím jen z knih a filmů.
Po prohlídce archeologického areálu odcházíme na Kapitol, kde si prohlížíme Palazzo Senatorio (Římskou radnici), která leží na náměstí Piazza Del Campidoglio (Kapitolské náměstí). Na tomto náměstí se nachází jediná jezdecká socha z doby antiky - socha Marka Aurelia. Odtud pokračujeme po Via Del Campidoglio, ze které věnujeme poslední pohled na Forum Romanum a jdeme směrem k Tibeře, kde další naší zastávkou je kostel Santa Maria in Cosmedin. V tomto kostele se nachází Bocca Della Veritá (Ústa pravdy). V nedalekém parku stojí další památky jako je chrám bohyně Vesty a Fortuny Virile.
My pokračujeme po nábřeží podívat se na Tiberský ostrov a odtud procházíme Židovskou čtvrtí k
Marcellovu divadlu a pozůstatkům Ianova chrámu. Dostáváme se pod Michelangelovo schodiště Cordonata, které vede na Piazza Del Campidoglio a přicházíme k velkolepé budově Vittoriano, která byla vystavěna na počest krále Vittoria Emanuella II.
Jdeme na Piazza Venezia a odtud pokračujeme k dalšímu klenotu Říma, kterým beze sporu je Fontána di Trevi. Chvíli posedíme u fontány a vdechujeme atmosféru podvečerního Říma a potom jdeme do fontány hodit minci, abychom se do Říma ještě někdy vrátili. Krátce se jdeme podívat na Quirinale, což je prezidentský palác a při návratu zpět k Fontáně di Trevi nakupujeme nějaké suvenýry. Odtud odcházíme na Piazza di Spagna (Španělské náměstí) na němž je další fontána od Berniniho - Barcaccia.



Vystupujeme vzhůru po Španělských schodech ke kostelu Santa Trinita dei Monti a odtud pokračujeme po Vialle della Trinita dei Monti. Krátce se zastavujemem na vyhlídce na Řím a v zapadajícím slunci se s Římem loučíme.
Potom scházíme dolů na Piazza Del Popolo a odtud jdeme opět na zastávku Flaminio. Příměstským vláčkem odjíždíme na Saxa Rubra, kde už na nás čeká autobus.
Odjíždíme z Říma a věříme, že to určitě nebyla naše poslední návštěva.
Autobus s námi pak zastavuje na odpočívadle, na kterém jsme byli včera brzy ráno.
Zážitků a dojmů bylo tolik, že to bude chtít nějaký čas, aby se "vše vstřebalo". Na dva dny v Římě určitě nikdy nezapomeneme.
Jedeme zpátky nocí po A1 a A22.

Pondělí 28.9.2009
Autobus nám zastavuje ráno na odpočívadle v Německu, po ranní hygieně a snídani pokračujemem zpět domů (s občasnými zastávkami). V Plzni se s námi loučí průvodkyně a někteří spolucestovatelé a my pokračujeme do Prahy. K Hlavnímu nádraží přijíždíme kolem druhé odpolední.

Další foto je v Galerii

Osmá cesta do Itálie

19. února 2010 v 18:01 Putování po Evropě
V červenci letošního roku jsme zvažovali, zda navštívit nebo nenavštívit Řím, když jsme na jeho okraji nocovali cestou z Kalábrie. Tehdy jsme se rozhodli, že by bylo lepší, aby první návštěva "věčného města" byla s průvodcem a potom, až přijedeme příště, budeme mít trochu představu, kam se jít podívat.
Na internetu jsme si našli poznávací zájezd do Říma a Vatikánu, který pořádá CK Plustour z Nového Boru. Výhodou byl i termín zájezdu, nebot' využíval státního svátku a tím pádem nám stačil jen jeden den dovolené.                                                                                                                                   *)

Pátek 25. září 2009
V půl dvanácté dopoledne odjíždíme z parkoviště od Hl. nádraží v Praze a jedeme na Plzeň, kde přistupují další cestovatelé a průvodkyně. Autobus zajíždí k pumpě u Nýřan, kde tankuje plnou. My také doplňujeme poslední zásoby na cestu a jedeme zpět k dálnici a po ní po trase Rozvadov, Regensburg, Mnichov, Innsbruck jedeme na Brenner, odkud po A22 a A1 jedeme do Říma.
Opět se mi nedaří spát. A když už konečně přichází spánek z únavy, autobus zastavuje na odpočivadle.

Sobota 26. září 2009
Nad ránem zastavujeme na odpočívadle těsně před Římem, abychom v Autogrillu posnídali a provedli ranní očistu. Odtud pokračujeme na předměstí Říma na terminál Saxa Rubra a bereme si věci, které tento den budeme potřebovat. Autobus pak odjíždí s tím, že na nás bude čekat na jihu Říma. My se přesouváme ke stanici, odkud jezdí do Říma příměstský vlak. Jsme tu však brzy a pokladny, které prodávají lístky jsou ještě zavřené. Fungují jen automaty, kam se hází mince a ne všichni mince mají. Když už konečně mají všichni lístky, jdeme na nástupiště počkat na vlak. (lístky na MHD stojí v Římě 1E a platí jak na vlak, tak i v metru). Procházíme turniketem a po chvíli již jedeme vlakem na jeho konečnou Flaminio. Potom přejdeme do stanice metra a tím pokračujeme do stanice Ottaviano, odkud pak pokračujeme do Vatikánu. Naší prohlídku budeme začínat ve Vatikánských muzeích, která otevírají od 9 hodin. Je půl osmé a již ted' tu stojí fronta. Máme hodinu a půl času, já se proto vydávám s několika dalšími fotografovat nám. Sv. Petra, než se tam nahrnou davy turistů.
Cestou si kupuji průvodce Římem a Vatikánem v češtině. Při návratu už fronta čítá několik desítek metrů a je ohraničena páskou. Jdu tedy po ulici a hledám manžela a ostatní ze zájezdu. Když ho nacházím a podlézám pásku, abych se vrátila do fronty, někdo vzadu za námi hartusí.
Vcházíme do Vatikánských muzeí, kupujeme si vstupenky a pokračujeme směrem nahoru. Jako první se jdeme podívat do Pinakotéky na obrazy, potom se díváme z terasy na zahrady a rozhodujeme se, kam jít dál. Je nám naprosto jasné, že čas, který máme vymezen do srazu na nám Sv. Petra, je příliš krátký na to, abychom stihli vidět všechno. (Stejné dilema jsme kdysi řešili v Londýně při návštěve Britského muzea). Pokračujeme do sochařské expozice a procházíme potom do části věnované Egyptu. Odtud jdeme do Etruského muzea, což bereme jako určitou povinnost i díky tomu, že Etruskové patřili k původnímu obyvatelstvu Itálie. Z oken muzea si prohlížíme Vatikán. Po odchodu z Etruského muzea splýváme s davem a postupujeme nádhernými sály, které slouží i jako reprezentační směrem k Sixtinské kapli. Procházíme také původním příbytkem papežské rodiny Borgiů. V Sixtinské kapli je nával, nesmí se tu fotit, ale když vidím turisty, kteří to zkouší, tak se také osměluji. Na radu průvodkyně vycházíme východem pro skupiny, čímž se dostáváme přímo k bazilice Sv. Petra. (v opačném případě bychom vyšli až na náměstí a museli bychom si vystát další frontu do baziliky). V bazilice se s manželem rozdělujeme, on jde díky průvodkyni na věž a já procházím bazilikou a fotím. Neopomenu pohladit nohu sv. Petra. V centrální části na podlaze jsou vyznačeny značkami katedrály celého světa, nacházím značku naší katedrály Sv. Víta a uvědomuji si, jak je proti Sv. Petru malá. Jdu se podívat i na slavnou Pietu od Michelangela. Potom vstupuji do podzemí baziliky, kde jsou pochováni papežové a vatikánské osobnosti a kde je i hrobka sv. Petra. Odtud vycházím na náměstí Sv.Petra, usedám na schodiště do stínu a nasávám atmosféru. Tady mě nachází manžel, který mi líčí zážitky z věže. Jdeme si koupit nějaké pohlednice a potom už odcházíme k obelisku, kde máme jako skupina sraz.
Vydáváme se na prohlídku Říma. Jdeme po Via della Conciliazione k Andělskému hradu a potom po Andělském mostě přecházíme na druhý břeh. Odtud jdeme na známé náměstí Piazza Navona, na kterém stojí nádherná Fontána čtyř řek od Berniniho. Po prohlídce náměstí pokračujeme k Panteonu, ve kterém jsou pochováni slavní Italové, jako např. Rafael Santí, králové Umberto I. a Vittorio Emanuel II. a mnohé další osobnosti. Odtud se jdeme podívat ke kostelu Santa Maria Sopra Minerva. Vracíme se se zpět k Panteonu a pokračujeme na Piazza San Luigi De'Francesi, na kterém stojí stejnojmenný kostel (Sv.Ludvík Francouzů), v tomto kostele jsou slavná plátna od mého oblíbeného malíře Caravaggia. Po prohlídce kostela jdeme ulicemi Říma k Mausoleo Di Augusto a odtud potom na Via del Corso, která je velice rušná a živá. Po ní docházíme na Piazza Del Popolo, tady navštěvujeme kostel S.Maria del Popolo ve kterém jsou další Caravaggiova plátna a mnohé významné památky.
Odtud odcházíme na zastávku metra Flaminio.
Nastává problém, protože metro nejede. Druhý problém je ten, že průvodkyně nemá telefonní spojení na řidiče autobusu. Římské autobusy, které projíždějí jsou beznadějně narvány a není naděje, že by se do nich někdo z nás vešel, natož celá skupina. A navíc, kam bychom jeli, když to tady neznáme. Průvodkyně se domlouvala s průvodcem další skupiny, aby nějakým způsobem upozornil řidiče, že jsme na Flaminiu uvízli. Toto celé se řešilo skoro hodinu, kolem nás projížděly narvané autobusy.
A pak někdo řekl, hele u metra už jsou otevřené dveře. Naše skupina se přesunula do metra, které po chvíli přijelo a odjeli jsme z Flaminia na konečnou stanici Anagnina. Metro bylo narvané k prasknutí. Na konečnou jsme přijeli už za šera.

Po nastoupení do autobusu odjíždíme z Říma směrem na jih k moři do městečka Ardea. Ubytováni jsme v hotelu Le Palme, v půl desáté jdeme na opožděnou večeři a po ní uléháme.


Více fotografií je v Galerii a zde






*) Foto Kapitolské vlčice použito z oficiálních stránek Říma.

Sedmá cesta z Itálie

10. února 2010 v 17:52 Putování po Evropě
Je sobota 4. července 2009 a my se chystáme k návratu domů. Velikou výhodou je to, že v pondělí 6. července je svátek, tudíž den volna. Proto nemusíme nijak spěchat a rozhodujeme se, podívat se na místa, kolem kterých většinou spěcháme při cestě na jih či zpět.




Co říci k pobytu v Guardavalle Marina. Nejdříve pozitiva: moře, které omývá pevninu v tomto místě je nejkrásnější, u kterého jsme kdy byli, je čisté a voní. Letovisko leží v oblasti, která je známá z pověstí o Odysseovi, je zde spousta památek a nádherných městeček. Projeli jsme celé pobřeží od Krotonu až po Reggio Calabria a část vnitrozemí.
A negativní poznatky? Nikdy jsme se ještě nesetkali s tak ubohým vybavením bungalovu, kromě nábytku tu toho moc nebylo. Sice jsme reklamovali nedostatky, ale byl nám přidělen jeden příborový nůž a hadr na podlahu. V městečku Guargavalle jsme si koupili hrnec, abychom měli v čem vařit, nůž a hrnky si vozíme naštěstí sebou. Při prvním seznámení s delegátkou nám bylo sděleno, že "zrušila noční klid" - o tom jsme se mohli přesvědčit hned první noc po příjezdu a pak i mnohokrát potom. V druhém týdnu jsme se seznámili se sympatickou rodinou z Ostravy a ti říkali, že jim bylo doporučeno, aby si ze zatím neobydlených apartmánů vzali, co jim chybí - tak nám došlo, že v tom "našem" se asi někdo zásobil, aby přežil. To co ovlivnit nešlo byli komáři (ti si na nás opravdu smlsli) a ne příliš dobré počasí.

Z Faro Punta Stilo odjíždíme po stejné cestě, kterou jsme sem před třemi týdny přijeli. Po SS106 přes Soverato do Catanzaro Lido, pohledem se loučíme s Jónským mořem.

Po Viale Europa pokračujeme po SP48 SS280 k Sant'Eufemia, kde najíždíme na dálnici A3. Cesta pokračuje celkem plynule až po Frascineto. Tady ale nastávají problémy, dálnice se opravuje, což znamená že veliká jí část je svedená bud' nalevo nebo napravo, naše rychlost se pohybuje mezi 30 - 50km/hod. a tímhle tempem jedeme až k Battipaglii. V mnohem horší situaci jsou ale ti, kteří jedou na jih. Kolony jsou několik kilometrů dlouhé. Konečně se dálnice rozjíždí a my můžeme plynule pokračovat dál. Ze Salerna pokračujeme ve své cestě po A30 a po A1. Hned na prvním sjezdu na A1 opouštíme dálnici a jedeme se podívat do Caserty.
Caserta byla sídlem neapolského krále, městu vévodí palác Palazzo Reale, který leží v nádherném parku s fontánami a kaskádami (více o Casertě v samostatné kapitole). Díky navigaci nacházíme, co jsme hledali. Auto parkujeme nedaleko bočního vstupu do parku a jdeme nejdříve na prohlídku paláce. Z plochy paláce je zpřístupněna jen jeho část, ale to co jsme viděli je velkolepé. A park - o tom se dá hovořit jen v superlativech.

Po prohlídce Caserty odjíždíme zpět k dálnici A1 a pokračujeme směrem na Řím. Ubytováváme se v kempu I Pini na severním okraji Říma a zvažujeme co dál: navštívit Řím nebo ne?
Vzpoměla jsem si na kolegu z práce, který jel do Říma a vůbec ho neznal (stejně jako my) a pohyboval se v bludném kruhu a většinu památek vůbec nenašel. Až pak doma zjistil, že stačilo dojít o ulici dál... Proto abychom nedopadli jako on, rozhodujeme se, že do Říma pojedeme někdy s průvodcem na poznávací zájezd. Přeci jenom budeme mít nějaké vodítko.
Ukládáme se k noclehu.

Neděle 5. července 2009
Ráno po snídani balíme stan, jdeme uhradit pobyt a vracíme se zpět na dálnici A1. Jedeme po ní do Orte a tady jí opouštíme a jedeme po E45, po které jsme už jeli před dvěma roky do Kampánie.
Kolem silnice kvetou slunečnice, na kopcích jsou stará města. Zjišt'ujeme, že u Bagno di Romagna je v provozu už polovina mostu - ovšem ve směru na jih. My jedeme opět po úbočí kopce a kocháme se okolní krajinou. Po E45 jedeme až před Ravennu, což je náš další cíl. Stejně jako v případě Caserty využíváme navigaci, která nás bez problémů navede do centra města.Auto parkujeme u městských hradeb a vstupujeme z Piazza Baracca do historického centra Ravenny, která byla před více než patnácti sty lety hlavním městem Západořímské říše a největšího rozkvětu dosáhla za nadvlády Byzance. Kupujeme si Návštěvnickou kartu, která nás opravňuje k návštěvám nejzajímavějších památek a za pomoci plánku, který jsme dostali, procházíme městem a prohlížíme si tu nádheru. (Ravenně také bude věnována samostatná kapitola). V pozdním odpoledni opouštíme historické centrum a vracíme se k autu.

Z Ravenny vyjíždíme směrem na sever po SS309 (E55) a projíždíme nížinou podél moře a lagun a potom jedeme deltou Pádu. U Chioggia najíždíme na most a jedeme přes Benátskou lagunu. Je tu docela veliký provoz, zejména motorkářů, kteří se vracejí z pláží v této oblasti.
Pokračujeme stále po SS309 kolem laguny a v Benátkách najíždíme na dálnici A4, po níž jedeme do Santo Stino di Livenza. Z dálničního sjezdu míříme k jaderskému pobřeží do Caorle, kde se ubytováváme v kempu S.Margherita a tady budeme přenocovat.
Kemp leží na jižním okraji Caorle a od moře je oddělen jen malým náspem. V kempu je všude jemný písek, který se dostane všude. Kemp je poměrně velký, ale na jeho velikost má velice malé sociální zázemí (pouhé 3 sprchy na pánech a totéž na dámách). Takže po postavení stanu se vydáváme do města na večeři a potom uléháme ke spánku.

Pondělí 6. července 2009
Ráno po snídani balíme stan a jdeme se na chvíli projít k moři. Potom odjíždíme zpět na Santo Stino di Livenza a odtud po dálnici A4 míříme na A23 a do Udine. Po obloze ze začínají honit mraky. Pokračujeme po A23 Alpami na Tarvisio, překračujeme rakouské hranice u Villachu a odtud pokračujeme po A10 v průjezdu Alpami. Chvílemi prší, občas i leje jako z konve.
Teplota se pohybuje mezi 12o až 14oC. Alpské vrcholky jsou v mracích a nejsou moc vidět. Tauernský tunel je po požáru sveden do jednoho pruhu, ale projíždíme ho bez jakýchkoliv problémů, asi proto, že je pondělí.
V dešti přijíždíme do Salzburgu a odtud pokračujeme po A8 na Mnichov. Pak na chvíli přestává pršet, tak děláme krátkou zastávku u jezera Chiemsee. Pokračujeme do Mnichova, který objíždíme po A99 a po A9 a A93 po staré známé trase přes Regensburg, Rozvadov a Plzeň se vracíme zpět do Prahy.

Sedmá cesta do Itálie

10. února 2010 v 17:44 Putování po Evropě
Rozhodli jsme se, že letošní dovolenou budeme opět trávit v Kalábrii.
Když jsme před pár lety projížděli albánskými vesnicemi v pohoří Polino a cestovali po vykopávkách z období Magna Grecia, osvěžili jsme se také v Jónském moři. Pamatuji se, že to moře bylo krásně čisté.
Takže z nabídek různých cestovních kanceláří jsme zvolili rezidenci Faro Punta Stilo v Gurdavalle
Marina, která leží za pobřeží Jónského moře. Tuto destinaci nabízí více cestovních kanceláří, naše oblíbené Polycastum Viaggi jí však v nabídce nemělo. Takže si dovolenou zajišt'ujeme u CK Azzurro Brno.
U této rezidence byla zajímavá i cena za ubytování. Sice na druhou stranu, to co ušetříme za ubytování, zase utratíme za pohonné hmoty a dálniční poplatky, ale v těchto místech Itálie jsme ještě nebyli.
Na naší cestu se vydáváme v pátek 12. června 2009 po již tradiční trase Plzeň, Rozvadov, Regensburg, Mnichov a odtud po již vyzkoušené cestě na Garmisch-Partenkirchen, Seefeld, Innsbruck a přes Brenner po A22.



Na letošní cestu jsme navíc vybaveni GPS. Ale jako staromilci máme opět trasu staženou z internetu, takže můžeme porovnávat eventuelní rozdíly.
Protože v centrální části Itálie je v okolí dálnice A1 méně kempů a kolem velkých měst hrozí kolony, volíme trasu po jaderském pobřeží. Tady už máme vyzkoušeno, že je tu mnoho kempů a není problém se tu na jednu noc ubytovat. (mnoho informací o ubytování v kempech lze získat na: www.camping-italy.net a nebo na www.e-camping.net/cz/ - tyto stránky jsou v češtině).
Z A22 jedeme tradičně po A1 a kupodivu před Bolognou stojíme jen asi 10 minut. Projíždíme kolem Bologni tentokrát celkem v pohodě. Problém nastává až na A14, kdy od sjezdu San Lazaro dálnice každou chvíli stojí a to pokračuje až ke sjezdu na Cesenu. Potom už se dálnice rozjíždí. Kde byl problém nikdo neví. Potom už pokračujeme plynule a jsme rozhodnuti jet, "dokud nás to bude bavit".
Sjíždíme z dálnice v Senigallii, z internetu máme seznam kempů v celé této oblasti. Přijíždíme ke Green Campingu a jdeme se zeptat na ubytování. I když v tomto kempu jsou převážně karavany, ukazuje nám pan majitel místo, na kterém si stavíme stan. Ukládáme se k noclehu s vědomím, že máme před sebou ještě pěkný kus cesty.

Sobota 13. června 2009 - po snídani balíme stan a jdeme uhradit pobyt.Odjíždíme ze Senigallie, jedeme podél pobřeží po SS16 a na dálnici se vracíme zpět na nájezdu Ancona Sud. A odtud pokračujeme po A14 s občasnými zastávkami na odpočinek a osvěžení až na její konec před Tarantem.
Sjíždíme a pokračujeme po SS7 směr na Palagiano, pod nímž najíždíme na přivaděč k SS106. Vjíždíme na SS106 směrem vpravo a pokračujeme po ní na jih kolem Tarantského zálivu.

Jedeme stále až do Sibari, odkud pokračujeme po SS534 a dále po SS283 na Spezzano Albanese. Odbočujeme vlevo a jedeme po SS19 do městečka Tarsia a odtud po zvláštně značené SPexSS19 k dálnici A3. Na tu najíždíme na nájezdu Tarsia.
Po A3 pokračujeme až ke sjezdu Sant'Eufemia u Lamezia Terme, odtud jedeme po SS280. Je to silnice dálničního typu, která vede do hlavního města Kalábrie Catanzaro. V tunelu před Catanzarem je opravdu hodně ošklivá bouračka motorkáře. Kousek za tunelem odbočujeme na SP48 a jedeme po Viale Europa k pobřeží Jónského moře do Catanzaro Lido.
Tady se vracíme vlastně zpět na SS106, kterou jsme v Sibari opustili. Silnice SS106 (E 90) vede z Taranta do Reggio Calabria podél pobřeží, a tím, že jsme z ní sjeli u Sibari a jeli kus po dálnici, jsme ušetřili mnoho kilometrů.
V Catanzaro Lido odbočujeme vpravo na SS106 a kocháme se pohledem na Jónské moře. Do cíle v Guardavalle Marina přijíždíme v půl sedmé večer.
Dnešní cesta by se mohla jmenovat - kolem tří moří. Ráno jsme jeli kolem Jaderského moře, potom krátce kolem Jónského, z dálnice A3 jsme se dívali na moře Tyrhénské a ted' jsme v cíli u Jónského moře. Jsme docela překvapeni najetými kilometry, protože trasa centrální Itálií, která nám byla doporučena v propozicích k cestě a trasa, kterou jsme si zvolili sami, byla delší jen o 23 km.

Šestá cesta z Itálie

8. února 2010 v 22:29 Putování po Evropě
Toskánsko se stalo naší srdeční záležitostí. Tři týdny, které jsme tu strávili zůstanou v našich vzpomínkách. I když začátek dovolené byl poznamenán mojí nemocí (drželo mě to skoro celý první týden), zlobivým autem (měli jsme pro jistotu zmapovány značkové servisy v okolí), špatným počasím zkraje dovolené (i v dešti se dají podnikat výlety, ale opět zmoknout v Lucce?), byla to přes všechny problémy zatím jedna z nejhezčích dovolených.

Je sobota 5. července 2008, nakládáme věci do auta, jedeme zpátky do agentury vrátit klíče.
Odjíždíme ve třech společně se sestrou, která za námi přiletěla a my jí vyzvedli v Pise na letišti (doufám, že se jí tu také líbilo).


Jedeme zpátky po naprosto stejné trase, po které jsme přijeli sem. V Masse najíždíme na dálnici A12, u Santo Stefano di Magra na A15, u Parmy na A1 a v Modeně na starou známou A22, po níž jedeme na Brenner. Počasí je kouzelné a cesta probíhá bez problémů.

A v tom to přišlo... při sjezdu z Brenneru do Innsbrucku nám opět "zdechlo" auto. Tři týdny, po které jsme jezdili po Toskánsku, se žádná vada neprojevila. Tak proč zase ted'. Manžel prohlásil, že Peugeot asi nemá rád Innsbruck. Po malé přestávce se auto zase rozjelo a my pokračujeme směrem k domovu. Původně jsme chtěli jet po dálnici na Vomp, Kufstein a Mnichov, ale nakonec se rozhodujeme, že ukážeme sestře Alpy, aby viděla tu nádheru. Projíždíme Innsbruckem a zjišt'ujeme, že silnice, po které jsme přijeli je uzavřená z důvodu rekonstrukce - přeci jen tři týdny je nějaká doba. Vracíme se zpět do Innsbrucku a uličkami se "vymotáváme" z města směrem na Ga-Pa.
Děláme zastávky v Alpách, fotíme si tu nádheru a za Ga-Pa najíždíme na A95. Před Mnichovem se dostáváme do hrozné zácpy, ted' si uvědomuji, že jsem něco zaslechla v rádiu, ale vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. A jsme v pasti. Slunce pálí a my stojíme a popojíždíme a zase stojíme. Některá auta už vůbec nejedou a vaří. Jedněm mladým Němcům jsme dali lahev italské vody, která nám zbyla. Takhle se posouváme několik hodin, když se konečně dostáváme do Mnichova, visí u tunelů cedule, že od 9 hodin budou uzavřeny z důvodu čištění. Ale přichvátli si, ještě není zdaleka 9 hodin a tunely už jsou uzavřeny. Projíždíme Mnichovem a snažíme se držet směr na Regensburg. Když už konečně dojedeme ke správnému nájezdu, je tu další past, u Allianz arény je nějaký koncert pod širým nebem a z nájezdu na dálnici je parkoviště. Takže jedeme souběžně podél dálnice, abychom na ní na nejbližším nájezdu vjeli a mohli pokračovat směrem k domovu. No, alespoň jsme zjistili, kde stojí v Mnichově minaret.
Po všech těchto peripetiích konečně najíždíme na dálnici a po trase Regensburg, Rozvadov a
Plzeň přijíždíme kolem půlnoci do Prahy (a to jsme si původně mysleli, že budeme doma tak kolem 7 hodiny večerní).
A na závěr... po návratu z dovolené v servisu na našem autě neshledali žádnou závadu. Možná se prý stalo to, že při sjíždění z prudšího kopce si motor "přisaje" víc vzduchu a elektronika motor vyřadí. Tak nevím.

Šestá cesta do Itálie

8. února 2010 v 22:27 Putování po Evropě
Tento rok jsme se rozhodli strávit dovolenou v Toskánsku. Jedním z důvodů bylo to, že se chceme věnovat návštěvám toskánských měst, protože je stále co objevovat. Vzhledem k tomu, že budeme také nějaký čas trávit odpočinkem u moře, vybrali jsme si u CK Sunny Travel pobyt v apartmánu v Marina di Massa. V podstatě jsme vůbec neměli představu, do čeho jdeme, protože ubytování zařizuje italská agentura až přímo na místě.

Z Prahy vyjíždíme v sobotu 14. června 2008 po již známé trase přes Plzeň, Rozvadov, Regensburg a Mnichov a pokračujeme stejně jako minulý rok po A95 na Garmisch-Partenkirchen a následně na Innsbruck. Je opravdu hnusné počasí, prší a teplota je 12oC. Navíc odjíždím "pěkně nachcípaná" a navlečená do teplé bundy. Projíždíme Alpami, ze kterých toho díky počasí není moc vidět. A ještě navíc se auto rozhodlo, že nás pozlobí. Při sjezdu ze Seefeldu se rozsvítila kontrolka a auto "zdechlo". Manžel volal do servisu Peugeot, aby mu poradili co s tím. Auto po chvilce zase začalo fungovat a my pokračovali přes Innsbruck na Bergiesel, kde jsme "tradičně" doplnili pohonné hmoty a pokračovali jsme dále brennerským průsmykem. Auto znovu stávkovalo, naštěstí však na takovém místě, že se nám podařilo sjet na plochu před benzínovou pumpou. Teplota je 8oC. Tak to nám tedy ta dovolená pěkně začíná. Následoval telefonát dceři, aby nám zjistila na internetu, kde jsou v Itálii po cestě značkové servisy, protože v Peugeotu, kam jsme volali předtím, už bylo po pracovní době. Naše auto se rozhodlo, že už nás asi pozlobilo dost že tedy pojedeme. Pokračujeme po A22 se seznamem značkových servisů po trase. Auto zatím jede, jsem nervozní jako pes a neustále sleduji, kdy se rozsvítí kontrolka. Pokračujeme po dálnici a kousek za výjezdem na Ora se dálnice zastavuje. Stojíme kousek za sjezdem, za námi je asi 15 aut a stejně jako oni i my patříme mezi ty méně št'astné, kteří tu v koloně uvízli. Padá drobný déšt' a fouká vítr. Téměř po hodině se dálnice rozjíždí, nikde není žádná bouračka, žádní dělníci na dálnici - proč to stálo nikdo neví.
Jedeme dál po A22 a u Modeny najíždíme na A1, tentokrát však v opačném směru než jsme zvyklí a to na Parmu. Počasí se začíná vylepšovat, občas se ukáže i sluníčko. Z Parmy pokračujeme po A15 směrem k moři. Na rozdíl od A1 tady není velký provoz a auto naštěstí jede. U Santo Stefano di Magra jedeme na dálnici A12, směrem na Sarzana a na sjezdu Massa dálnici opouštíme.



Massa leží na úpatí Apuánských Alp a dálnice jí rozděluje na Massa a Marina di Massa. Celá tato oblast je známá těžbou a zpracováním mramoru.
Další naše cesta vede po Via Enrico Mattei na pobřeží, po kterém pokračujeme do agentury na Piazza Francesco Betti. Obcházíme náměstí a nacházíme, co jsme hledali. Vybaveni klíčem a plánkem cesty nastupujeme do auta, přejíždíme řeku Frigidio a jdeme hledat apartmán na Via Arno. Tady byl kámen úrazu, at' hledáme, jak hledáme, dům najít nemůžeme.
Když se ptáme lidí, jdoucích touto ulicí, tak nám většinou říkají, že jsou tu na dovolené a neznají to tu. Jako by těch malérů bylo dnes málo. Jdeme tedy od kraje Via Arno a díváme se na čísla domů a zjišt'ujeme, že za domem číslo 7 následuje 15 - ale mezi nimi je taková uzoučká ulička. Tak to by nás tedy nenapadlo, že na samém konci uličky bude hledaná 9 a v prostředku 11. No konečně úspěch. Po všech peripetiích jsme na místě, brána se elektricky otevírá, klíč pasuje do zámku a my vcházíme do nádherného bytu, který má obývací pokoj, dvě ložnice, komoru ve které je ještě složeno lehátko na eventuelní přistýlku. Nádobí je tu asi pro 10 lidí, všude visí obrazy. V koupelně je dokonce i pračka. Apartmán je v přízemí, má malou terasu a po několika schodech ještě zahrádku. No to je sen.
Tak tady budeme tři týdny bydlet, odtud budeme podnikat výlety po Toskánsku a sem za námi přiletí sestra, aby tu s námi strávila týden své dovolené.

signoraa@seznam.cz

7. února 2010 v 18:07 Kontakt
Signora znamená italsky paní a to a za ním je počáteční písmeno mého jména. Když jsem si před více než rokem založila své stránky na Galerii.cz, tak jsem se samozřejmě chtěla přihlásit pod svým jménem. Bohužel to nešlo, i když jsem zkusila několik variant, všechny možnosti byly již "obsazeny". Proto jsem si založila další emailovou stránku a zvolila jsem toto jméno, které v překladu zní - Paní A. Tak to je takové malé vysvětlení.

Pokud někoho zaujmou moje poznatky z cest, či z navštívených míst a chtěl by třeba nějakou radu, můžete mi psát na email. Vím sama z vlastní zkušenosti, že jsem byla ráda, když jsem získala jakoukoliv informaci o místě, kam jsem se chystala. A málo platné - komentáře pod příspěvkem neposkytují tolik prostoru.
Takže ... na tento email mi můžete psát: signoraa@seznam.cz
a já slibuji, že odpovím.
                                                         Alena

Pátá cesta z Itálie

6. února 2010 v 18:24 Putování po Evropě
Já nevím, ale mě to připadá, že jsme sem přijeli před chvilkou.
Tři týdny utekly, ani nevíme jak. Vigna del Mare je kouzelné místo, leží ve svahu nad silnicí v bohaté vegetaci. Malou nevýhodou je to, že auta jsou zaparkována dole pod silnicí a musí se vše odnosit dolů - za tři týdny toho je opravdu hodně. Během pobytu jsme kromě odpočinku na pláži procestovali hodně míst. Zavítali jsme i do Kalábrie (není to odtud daleko) pozdravit Cira v St.Maria del Cedro.
Je sobota 7. července 2007, věci v autě máme naložené a jdeme se rozloučit s majiteli rezidence. Dostáváme od nich publikaci, ve které je tato rezidence zmíněna a pozvání, at' zase někdy přijedeme. Je to moc milé a my odjíždíme s hezkým pocitem z krásného místa a z báječných lidí.
Nebudeme opakovat chybu s cestou po pobřeží.Ta cesta sem byla opravdu hrozná.

Během pobytu a výletů jsme zjistili, že se dá jet opravdu lépe. Odjíždíme směrem k centru města, na první křižovatce jedeme vlevo a po SS562 a SP17 najíždíme u Pantrato na SP430. Je to nová silnice, která vede okrajem NP Cilento a potom se napojuje na SS18, po které jsme jeli směrem sem. Po stejné trase přes Agropoli najíždíme v Battipaglii na A3, pokračujeme po A30 ze Salerna a dále po A1 stále na sever. Cesta probíhá bez problémů, je s podivem, že nikde nejsou žádné kolony.
I letos máme v plánu udělat si zastávku. Jedeme do Maranella. Z dálnice A1 sjíždíme v Modeně a jedeme po SS12 na Montale a dále na Maranello.


Navštěvujeme Galleria Ferrari, potom se jdeme podívat do blízkých obchodů nakoupit suvenýry a prohlédnout si nedalekou továrnu Ferrari.


Po návštěvě Maranella se vracíme do Modeny, tam najíždíme na A22 a pokračujeme ke sjezdu na Lago di Garda. Dojíždíme do Torri delBenaco a ubytováváme se v kempu Camping San Felice.


Neděle 8. července 2007 - ráno posnídat, zabalit stan a jedeme domů.Z Torri del Benaco jedeme podél Lago di Garda do Torbole a Nago, odtud na dálnici A22 a přes Brenner do Innsbrucku. Protože už nikam nespěcháme, kupujeme si dálniční známku a jedeme se ještě podívat do Kufsteinu. Už jsme si říkali mnohokrát, že jezdíme jen kolem a nikdy jsme tam nebyli. Takže jedeme. Hned první poznatek je ten, že po sjezdu z dálnice na Kufstein jsou podstatně levnější pohonné hmoty než na dálničních pumpách.
Procházíme Kufstein, je to krásné starobylé město a určitě by to chtělo více času, než malou zastávku po cestě. Městu dominuje pevnost, která kdysi střežila cestu na Innsbruck. Na druhém břehu Innu je také obdobná pevnost, z dálnice není však vidět, ale z Kufsteinu ano. Obloha se začíná zatahovat, že bychom opět při návratu zmokli?
Po krátké návštěvě Kufstein opouštíme, vracíme se zpět na dálnici a pokračujeme na Mnichov.
Před Mnichovem je kolona, ve které se posouváme skoro 2 hodiny a prší.
Po projetí Mnichova už plynule za deště projíždíme známou trasu Regensburg, Rozvadov, Plzeň a Praha.

Pátá cesta do Itálie

6. února 2010 v 18:21 Putování po Evropě

Po dobrých zkušenostech s agenturou Polycastrum Viaggi si s dostatečným časovým předstihem zajišt'ujeme ubytování v rezidenci Vigna del Mare v městečku Palinuro v Kampánii. V této oblasti Itálie jsme ještě nebyli.
Je pátek 16. června 2007 a my vyjíždíme po známé trase Praha, Plzeň, Rozvadov, Regensburg a Mnichov. Pro tento rok však děláme změnu, nebot' na dálnici z Mnichova na Innsbruck se provádějí stavební práce a jezdí se jen jedním pruhem a tvoří se zde dlouhé kolony.
Jedeme proto přes Mnichov na Garmisch-Partenkirchen. Trasa přes Mnichov je perfektně značená, stačí jen sledovat ukazatele na Ga-Pa nebo na dálnici A95. Po této dálnici jedeme až do Eschenloge, kde končí a přes Oberau pokračujeme do Garmisch-Partenkirchenu. Odtud na Mittenwald, kde překračujeme hranice do Rakouska. Cesta je to malebná, kolem nás se tyčí Alpy, ve stráních je občas nějaké stavení. Pokračujeme na Seefeld a odtud sjíždíme k Innsbrucku.
Abychom si kvůli 8 km dálnice kupovali dálniční známku pokládáme za zbytečnost. Sjíždíme proto ze silnice B177 u Zirlu na B171, která vede po opačném břehu řeky Inn než dálnice a do Innsbrucku přijíždíme kolem letiště.
Za letištěm odbočujeme vpravo na B174 a projíždíme kolem nádraží WestBanhof. Za nádražím opět vpravo na Brennerstrasse, která má označení B182. (Po této silnici se dá pokračovat až do Itálie, vede souběžně s dálnicí A13 a v Itálii je značena jako SS12 - tuto trasu lze doporučit pro ty, kteří nespěchají, rádi se kochají krajinou, nebo mají nějaký cíl v Brennerském průsmyku. Cesta po této silnici je romantická, vede stejným směrem jako dálnice a to až k Veroně. Na rozdíl od dálnice však projíždí všemi městy a městečky.)
My na Bergieselu jedeme k naší oblíbené pumpě, natankujeme plnou nádrž a po krátkém občerstvení najíždíme na dálnici A13 a dále Brennerským průsmykem do Itálie, kde pokračujeme po A22 a A1 na Bolognu, kde jsou opět kolony.
Najíždíme na A14, po které jedeme směrem k Jaderskému moři. Letos se chystáme udělat další změnu v trase na jih. Polycastrum Viaggi nám v propozicích zaslala několik různých tras a nás zaujala cesta z jaderského pobřeží centrem Itálie. Rozhodli jsme se, že tuto trasu vyzkoušíme.
Z dálnice sjíždíme v Ceseně a jedeme na Cesenatico. Projíždíme docela zajímavou oblastí. Je to naprostá rovina na úrovni mořské hladiny a jsou zde soliska. V Milano Marittima se ubytováváme v kempu Pineta.


Sobota 17. června 2007 - odpočatí vstáváme, po snídani balíme stan a protože pokladna v kempu má otevřeno od 8.30, jdeme se podívat na chvilku na pláž. Toto villaggio leží na okraji pláže a kam oko dohlédne jsou vysoké hotely a řady a řady deštníků.
Vracíme se zpět k autu, zaplatíme za nocleh a odjíždíme z Milano Marittima po SS254, z níž najíždíme na E45. Je to čtyřproudá komunikace jako dálnice, ale je bezplatná. Má oproti dálnici místy horší povrch, ale vede nádhernou krajinou. U městečka Bagno di Romagna z ní na chvíli sjíždíme, staví se zde most, tak pokračujeme po silničce SP138, která se kroutí po úbočí kopce.
Na E45 se po chvíli vracíme. Jedeme kolem říčky a z mapy zjišt'ujeme, že je to Tevere (Tibera), řeka, která protéká Římem. U Poggiola je na této řece vytvořené umělé jezero Lago di Montedoglio. Tok Tevere se kroutí krajinou a my ho pak ještě několikrát přejíždíme.
Jedeme dále okolo Perugie a Terni a v Orte najíždíme zpět na dálnici A1, po níž pokračujeme kolem Říma dále k Neapoli. Před Neapolí sjíždíme na A30 a v Salernu najíždíme na A3.
Sjíždíme na sjezdu Battipaglia, pokračujeme po SP45 na Agropoli a odtud jedeme po SS18 do Vallo Scalo a odtud po SS447 jedeme k pobřeží. Po této silnici pokračujeme přes Ascea a Caprioli do města Palinuro. Tato cesta po pobřeží je naprosto příšerná. Kroutí se, má místy veliké převýšení, aby zase vzápětí "padala" dolů k moři, projíždí uzoučkými uličkami městeček, kam se mnohdy vejde jen jedno auto. V několika místech se mění v prašnou jednosměrnou stezku. Navíc v sobotu, když se střídají turisté, je to zážitek. Během pobytu jsme pak zjistili, že jsme mohli jet jinou cestou, ale tuhle trasu jsme měli staženou z plánovače tras na internetu.
Dojeli jsme do Vigna del Mare. Rezidence je rodinná a majitelé jsou velice milí. Takže máme před sebou tři týdny na relaxaci a poznávání míst v blízkém i vzdálenějším okolí.

Čtvrtá cesta do Itálie a zpátky

4. února 2010 v 22:36 Putování po Evropě
O Toskánsku se říká, že je esencí Itálie. Nezaměnitelný ráz mu vtiskla středověká města na pahorcích, stromořadí cypřišů, venkovská sídla a místa s nezapomenutelnou atmosférou.

Pátek 8. září 2006 - podvečer odjíždíme autobusem ze Zličína na pobytovo - poznávací zájezd do Toskánska - kolébky renesance, pořádaný CK Campanatour.
V Plzni a v Domažlicích přistupují další účastníci zájezdu. Poslední zastávka na českém území, kdy autobus doplňuje pohonné hmoty, aby se pak s námi vydal na cestu za poznáním.
Vyjíždíme do noci přes Mnichov, Brennerský průsmyk a po A22 a A1 na Bolognu a Florencii.
Většina osazenstva autobusu spí - mě to nějak nejde, tak koukám do noci.

Sobota 9. září 2006
Usínám až za Bolognou. Na odpočivadle Marinella autobus zastavuje, abychom se dali do pořádku a posnídali.
Potom pokračujeme dále na Florencii. Sjíždíme z A1 na Firenze Sud a první naší zastávkou je Piazzale Michelangelo, odkud je nádherný výhled na historické centrum včetně Ponte Vecchio - tedy Mostu zlatníků.
Florencie byla založena v roce 59 př.Kr. římskými vojáky a nesla název Colonia Florentia (Kvetoucí). Rozvoj antického města byl spojen s blízkou Via Cassia, která spojovala Řím se severem Itálie a tím se z města stalo významné obchodní středisko. Obchodníci z východu přinesli ve 3. století do města křest'anství, víra se však šířila pomalu. Obrat nastal po roce 393, kdy do města přišel sv.Ambrož, vyhnaný z Milána. V témže roce byl založen i první křest'anský kostel San Lorenzo. Po pádu západořímské říše byla Florencie pustošena a nastal její úpadek. K dalšímu rozvoji pak došlo až v 8. století, kdy Karel Veliký dobyl langobardskou říši. Město se pak rozšiřovalo, stavěly se církevní i městské stavby. V roce 1348 ve městě propukla morová epidemie, při níž zemřely téměř dvě třetiny obyvatel. K největšímu rozmachu došlo za vlády Medicejských. V roce 1531 se Florencie stala vévodstvím a od roku 1569 byla toskánským velkovévodstvím. V letech 1865-71 byla hlavním městem celé Itálie.
Od roku 1982 je na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Prohlídku začínáme u Piazza Piave a jdeme po nábřeží řeky Arno kolem Národní knihovny na Piazza Croce, na kterém je bazilika Santa Croce (Svatý kříž).

Bazilika je vystavěna v gotickém stylu, s její stavbou bylo započato v roce 1299. Kromě Giottových obrazů a fresek jsou zde náhrobní pomníky Michelangela, Galilea Galieiho, Machiavelliho, Alighieriho a další. Před bazilikou stojí socha Danta Alighieriho. Odtud pokračujeme po Borgo di Greci a po pravé straně míjíme Muzeum Bargello a věž Opatství.Docházíme na Piazza della Signoria (Vládní náměstí), na kterém se nachází Palazzo Vecchio, před ním je na levé straně Neptunova kašna od Ammannatiho a vedle jezdecká socha Cosima I. Medici, kterou vytvořil Giambologna.





Podél náměstí je řada soukromých středověkých paláců. Přímo před vchodem do Palazzo Vecchia po levé straně je jedna z nejslavnějších Michelangelových soch a to David. Jedná se však o kopii, originál je v Galleria dell'Accademia (od roku 1873) a po pravé straně je sousoší od Bandinelliho Ercole e Caco (Herkules a Kakus).










Po pravé straně od průčelí paláce je Loggia dei Lanzi, která byla postavena v letech 1376 - 82 a původně sloužila k veřejným shromážděním. Dnes jsou uvnitř uschována významná sochařská díla, jako je Perseus od Celliniho nebo Únos Sabinek od Giambologna.
V naší prohlídce pokračujeme směrem k Piazza del Duomo, na kterém je katedrála Santa Maria del Fiore (Svatá Marie Květná). Se stavbou této katedrály bylo započato v roce 1296 a podíleli se na ní mnozí mistři té doby jako byl Giotto, Pisano či Talenti. Stavba kopule začala v roce 1420, jejím autorem je Brunelleschi a dokončena byla v roce 1434.
Vedle katedrály stojí Giottova zvonice z let 1334 až 1359, na jejíž výstavbě se podíleli kromě již zmíněného Giotta také Pisano, Talenti a další mistři té doby.
Proti katedrále je Battisterio. Původně vzniklo v IV. - V. století na osmihraném půdorysu. Dnešní podoba se datuje z XI. až XII. století. Nejproslulejší na této kapli je z bronzu zhotovená Porta del Paradiso (Rajská brána) od Ghibertiho, na níž jsou zobrazeny výjevy ze Starého zákona. Sám autor se zvěčnil na této bráně spolu se svým synem ve středních lištách dveří.




Přicházíme na Piazza di San Lorenzo, na kterém stojí nejstarší kostel města Chiesa San Lorenzo, původně z roku 393, který byl v roce 1060 přestavěn do románského slohu. Současná podoba je z roku 1423, jejím autorem je Brunelleschi. Průčelí kostela nebylo nikdy dokončeno. V zadní části kostela se nachází Capelle Medicee (Medicejská kaple).













Jdeme na Piazza di Santa Maria Novella, na kterém stojí stejnojmenný kostel, s jehož stavbou bylo započato v roce 1246 dominikánskými mnichy.
Ve druhé pol. XIV. století byla stavba dokončena a krásné mramorové průčelí je z let 1456-1470. Mezi nejvýznamnější památky tohoto kostela patří kříž od Giotta.
Vracíme se uličkami na Piazza della Signoria a máme čas podívat se detailně na sochy a nahlížíme také do Pallazzo Vecchia.
Procházíme Piazzale degli Uffizi,
kolem živých soch a pouličních umělců na nábřeží a odtud na Ponte Vecchio (Starý most), který je také nazýván Most zlatníků.
Současná podoba je z roku 1345, několikrát byl přestavován. Nad obchůdky na mostě je Coridorio Vasariano (Vasarianova chodba), postavená na žádost Cosima I. pro nerušený přechod z Palazzo Vecchio do Pallazo Pitti na druhém břehu Arna. Postupujeme po mostě a pokračujeme na druhý břeh.
Přicházíme na Piazza dei Pitti, na němž je stejnojmenný palác.
Po Sdrucciolo dei Pitti jdeme na Piazza Santo Spirito ke stejnojmennému kostelu, jenž byl Brunelleschim považován za dvojče San Lorenza.
Po Ponte e Santa Trinita se vracíme zpět na druhý břeh Arna, okolo Justičního paláce přes Piazza della Signoria se vracíme zpět na Piazza Piave, z jehož blízkosti budeme odjíždět.
I když jsem tu podruhé musím se do Florencie ještě někdy vrátit.
Odjíždíme ve 3 hodiny, musíme dojet na místo ubytování na pobřeží Tyrhénského moře, odkud budeme podnikat další cesty za poznáním. Jedeme směrem na západ. Děláme zastávku kousek za Florencií, usedám na obrubník a usínám (proč jsem nespala v noci?).
Pokračujeme na Livorno a po pobřeží jedeme do města Follonica, kde v rezidenci Girasole budeme týden ubytováni. Takže ubytovat, vysprchovat a spát.

Neděle 10. září 2006
Ráno po probuzení a snídani vyrážíme na prohlídku místa, kde bydlíme a hlavně k moři. Přes několiksilnic, křižovatku a kolempřístavu se dostáváme k pláži. Samotné villaggio leží stranou od města.


Den věnujeme převážně odpočinku na pláži a koupání. Z pláže jsou vidět ostrovy Elba a Montecristo.





Pondělí 11. září 2006
Ráno nastupujeme do autobusu a jedeme na první výlet. Našim prvním cílem je město Volterra.
Město je postaveno na vysoké plošině obklopené kopci sopečného původu. Bylo založeno Etrusky v 10. - 7. století př.Kr. a vzkvétalo díky alabastrovým dolům a své nedobytné poloze.
Středověké centrum je obehnáno hradbami. Současnou rozlohu tvoří jen jedna třetina původního města. Návrší na kterém stojí je tvořeno porézním jílem a tufem a silně podléhá zvětrávání. Pod sesuvy půdy vznikly tzv. balze, ve kterých znizely dvě třetiny původního města.
Centrem města je náměstí Piazza dei Priori, kterému dominuje nejstarší toskánská radnice Palazzo dei Priori, jejíž výstavba začala v roce 1208.




Za Palazzo dei Priori na Piazza San Giovanni je románský dóm Santa Maria Assuntaz roku 1120 a naproti Baptistérium z roku 1284.

Odtud jdeme k Porta all' Arco ze 4. století př.Kr. a po stejnojmenné ulici procházíme kolem alabastrových dílen. Kolem kostela San Michele se jdeme podívat na Teatro Romano ze 3. století př.Kr. , které se nachází u severních hradeb města a pochází z římského období. Za amfiteátrem se nacházejí antické lázně.






Po Via Marchesi docházíme do Parco Archeologico. Nad parkem se tyčí Medicejská Rocca.
V dnešní době slouží jako vězení pro doživotně odsouzené. Vracíme se zpět na Piazza Martiri della Liberta, kde nastupujeme do autobusu a pokračujeme do dalšího města, kterým je
San Gimignano, které je od roku 1990 zařazeno na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Město bylo postaveno na místě etruské vesnice již v 8.století, v roce 1199 se prohlásilo svobodným městem a do 14. století bojovalo jako městská republika omoc se sousedními městy. Město rozdělovaly i vnitřní spory, v této době vznikly obytné věže a důležité veřejné budovy. Věží bylo původně 72 a sloužily jako soukromé pevnosti. V současné době je dochováno 15 věží, které tvoří dominantu města. Město obklopoval dvojitý prstenec hradeb, který se z větší části dochoval.
Vystupujeme z autobusu a stoupáme k Porta San Giovanni, kterou vcházíme do města a po Via S.Giovanni přicházíme na Piazza delle Cisterna, na které je krásná kašna z roku 1273.
Nedaleko odtud je Piazza del Duomo s věží Torre Rognosa, která měří 51 m. Naproti je Palazzo del Popolo z roku 1288 vedle nějž je nejvyšší věž Torre Grossa (54 m) zvaná radniční, která je jako jediná přístupná.



















Z Piazza del Duomo stoupáme k pozůstatkům pevnosti Rocca v jehož blízkosti je muzeum, které je věnováno věhlasnému vínu této oblasti Vernaccia.











Projdeme po Via S.Matteo, která je lemována obchody a po ní a Via S.Giovanni se pak vracíme stejnou cestou zpět.















Odjíždíme a pokračujeme k další z toskánských perel a to je Siena.
Z doby antiky o tomto městě není mnoho známo, v době renesance vznikla legenda, podle níž Removi synové Ascius a Senius museli uprchnout před strýcem Romulem z Říma a vytvořili zde v Etrurii nové město. Proto má také Siena ve svém městském znaku římskou vlčici.
Velký význam toto město získalo ve středověku díky své výhodné poloze, bohatým nalezištím stříbra a vlnařskému průmyslu. Ve své době bylo jedním z nejmocnějších evropských měst a ovládalo převážnou část jižního Toskánska. O moc v této oblasti soupeřilo s Florencií. V roce 1348 napadla město morová epidemie, při které během půl roku zemřelo 100.000 obyvatel. Městem potom zmítaly vnitřní nepokoje, což vedlo v roce 1557 k definitivnímu přičlenění města k medicejskému velkovévodství Toskánskému. Od roku 1995 je Siena zařazena na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Autobus nás vysazuje u Pevnosti Fortezza a my se vydáváme na krátkou návštěvu města.
Centrem města je Piazza del Campo, které patří mezi nejkrásnější náměstí v Itálii. Má tvar mušle, jeho dlažba je rozdělena na devět segmentů a kolem něj stojí ve velkém půlkruhu středověké paláce.

Na horním konci náměstí stojí kašna Fonte Gaia (Pramen radosti) a na dolním, kam senáměstí svažuje, je Palazzo Pubblico, ve kterém sídlí správa města.






Tato gotická stavba vznikla v letech 1297 až 1310.
Před ní je otevřená Capella di Piazza, postavená v roce 1352 po velkém moru a nad ní se tyčí 88 metrů vysoká radniční věž Torre del Mangia.
Na náměstí se každoročně již do 16. století koná 2. července a 16. srpna dostih na neosedlaných koních Palio delle Contrade, kdy o vítězství v něm bojuje sedmnáct historických čtvrtí (contrade). Účast na Paliu je věcí cti všech obyvatel města.

Na nedalekém Piazza del Duomo na nejvyšším bodě města stojí katedrála Santa Maria Assunta, jedna z nejkrásnějších románsko-gotických katedrál v Itálii.



Je vystavěna na místě, kde ve starověku stál chrám bohyně Minervy. Byla vysvěcena v roce 1179 a v následujících dvou stoletích byla přestavována a rozšiřována. Dalekosáhlé plány na další rozšíření však zastavila morová epidemie. Bohatě zdobená fasáda je dílem Giovanniho Pisana. Největším uměleckým pokladem katedrály je mramorová kazatelna, kterou vytvořil Nicola Pisano.
Vedle katedrály je kampanila, která má fasádu zdobenou různobarevnými pruhy.
Pod apsidou katedrály stojí Baptisterium San Giovanni, které bylo vybudováno ve 14. století a vedou ke němu Sabatelliho schody z roku 1451. Na výzdobě baptisteria se podíleli Donatello, Ghiberti, Quercio a další umělci té doby.
Na Piazza Domenico stojí mohutný gotický cihlový kostel San Domenico z roku 1226, který je úzce spojován se sv. Kateřinou ze Sieny. Jedná se o první ženu, která byla svatořečena. Je jednou z patronek Itálie a Evropy. V interiéru kostela je v relikviáři uložena hlava sv. Kateřiny Sienské.

Čas byl pro naší návštěvu neúprosný a proto se vracíme zpět na místo odjezdu. Jeden z účastníků zájezdu zabloudil ve spletitých uličkách. Průvodce a další se vraceli a po ztraceném pánovi pátrali. Dobu, po kterou zde autobus může stát, jsme již překročili. Přijeli policisté a všichni jsme očekávali problémy - na jejich pokyn se autobus vydal za nimi k policejní stanici, kde na nás ztracený účastník zájezdu již čekal. Nikdo se na něj nezlobil, naopak jsme ocenili jeho duchapřítomnost.
Slibuji si, že se sem musím ještě někdy v budoucnu vrátit.



Úterý 12. září 2006
Den určený k odpočinku a relaxaci na pláži. V podvečer odjíždí většina z nás na návštěvu farmy v oblasti Montescudaio, která je spojená s ochutnávkou místních specialit a vín. Nakupujeme si toskánská vína a ve veselé náladě se vracíme zpět v pozdních hodinách.















Středa 13. září 2006
Den pro relaxaci po včerejším dni, který někteří opravdu potřebují, trávíme převážně na pláži na toskánském slunci.

Čtvrtek 14. září 2006
Od rána je hnusné počasí, vítr, déšt' a větší část účastníků zájezdu jede fakultativně na Elbu.
Odjíždíme autobusem do Piombina, kde se nalod'ujeme na trajekt, kterým doplouváme do přístavu Portoferraio na ostrově Elba.

Ostrov Elba je součástí Národního parku Toskánské souostroví a je se svými 223 km2 největší. Od pevniny je vzdálen pouhých 10 km. Má hornatý charakter a vystupuje do výšky přes 1000 metrů.
Elba byla pro své bohaté zásoby železné rudy předmětem neustálých sporů. Jako první zde těžili rudu Etruskové, poté co si Etrurii podrobil Řím, pokračoval v dobývání rudy. Od 11. století v době nadvlády Pisy se ruda nedobývala. Roku 1392 ostrov připadl knížectví Piombino, dále Janovu, Medicejským, Turecku, Španělsku a nakonec Francii a tahanice o něj neutichaly. Do dějin Elba vstoupila také proto, že zde v roce 1814 pobýval ve vyhnanství Napoleon Bonaparte. V roce 1815 připadla Elba velkovévodství Toskánskému.

Prohlídku začínáme u Villa di San Martino, které bylo Napoleonovým letním sídlem, vedle něhož je umístěno muzeum s památkami Napoleonovy doby. Pokračujeme po pobřežní komunikaci v okružní jízdě kolem Elby. Vzhledem k počasí mnozí ani nevystupují z autobusu. Prohlížíme si Napoleonovu vyhlídku a "leje jako z konve". Dojíždíme do Marciana Marina a odtud stoupáme k vesničce Marciana, která je nejstarším osídlením na Elbě. Nedaleko této vesničky je lanovka na nejvyšší vrchol Elby
Monte Capanne (1018 m), ale není v provozu pro déšt' a silný vítr.


Vydáváme se na prohlídku Marciany na jejímž vrcholu je Fortezza Pisano z 12. století. Procházíme v dešti křivolakými uličkami, kde se zastavil čas.





Promoklí se vracíme do autobusu a pokračujeme dále kolem pobřeží. Je to cesta stylem: nalevo vidíte, napravo vidíte. Počasí také více nedovoluje.


Na jižní straně Elby v zálivu di Campo leží město Marina di Campo, kde děláme další zastávku. Je to významné turistické letovisko a kdyby bylo hezké počasí, určitě bychom se po něm podívali více.


Čas, který máme, trávíme v pizzerii a částečně v nákupním centru, jen na chvíli jsme se podívali k pláži. Odtud pokračujeme zpátky do Portoferraio, kde nedaleko přístavu vystupujeme z autobusu a kolem pevnosti Forte Stella vstupujeme do starého města.

Schodovými uličkami vystoupáme k Villa dei Mulini, což je Napoleonova rezidence, ve které trávil většinu času svého vyhnanství. Odtud je pěkný výhled na staré město a přístav. Nedaleko odtud se nachází pevnost Forte Falcone. Vracíme se zpět k přístavu.
Počasí je opravdu hnusné, moře je rozbouřené, v přístavu jdou vlny až na komunikaci.


Po nalodění na trajekt se vracíme na pevninu. I když jedeme lodí velkou jako dům, je mnoha lidem špatně. Pro silný vítr a déšt' nemůže trajekt "trefit" do přístavu, takže zhruba po 20 minutách vycházíme z kymácejícího se trajektu výjezdem pro auta. Je tma, zima a prší.


Pátek 15. září 2006
Vstáváme do slunečného a větrného dne. Nastupujeme do autobusu a jedeme do centra města Follonica na tradiční trhy. Odpoledne jdeme k moři a zjišt'ujeme, že pláž už není a větrem zvednuté moře žene vodu až ke kamenům, které pláž ohraničují. Sedět lze jen na kamenných předělech, ale na koupání to už skoro vůbec není.



Sobota 16. září 2006
Ráno zapakovat, vyklidit apartmán. Nastupujeme do autobusu a odjíždíme na sever, kdy při naší cestě je první zastávkou Pisa.
V období antiky ústila řeka Arno do laguny podobné jezeru, na jehož severním břehu v etruském období vyrostla osada, ze které později vzniklo město Pisa. Po zániku západořímské říše v roce 476 město uniklo drancování a střídání majitelů, naopak se rozšiřovalo a námořní republika Pisa se stala vládcem nad Středozemním mořem. Od 11. do 13. století došlo k obrovskému rozmachu umění a kultury tohoto města. V roce 1284 Pisu porazil Janov a rozkvět města se na čas zastavil. Dalšího rozkvětu se město dočkalo v roce 1406, kdy se dostalo do vlivu Florencie a začali ho podporovat Medicejové, kteří obnovili činnost univerzity v Pise. Jedním z přednášejících byl Galieo.
V současné době leží Pisa 12 km od moře, laguna byla již v době středověku zanesena pískem.
Největším lákadlem Pisy je Campo dei Miracoli, které bylo založeno v polovině 11. století. Hlavní stavbou je dóm Santa Maria Assunta s jehož stavbou bylo započato v roce 1064. Architekt Buscheto si pro svou stavbu vybral okraj města, ale již během výstavby se zjistilo, že naplavená půda není dost pevná pro stavbu mohutných budov - šikmá věž je dokladem. Její stavba byla započata v roce 1161, ale již v roce 1173 se začala naklánět, ale v opačném směru než je dnes. Práce tehdy byly zastaveny a po mnoha výpočtech byla přistavěna další tři patra, vychýlená tak, aby vyrovnala náklon. V roce 1350 byla věž dokončena Tommasem Pisanem.

Také třetí stavba Baptisterium pocházející z roku 1153, na jehož stavbě se podíleli Nicolo a Giovanni Pisanové se naklání, ale na opačnou stranu než věž. Architektonický komplex Campo dei Miracoli doplňuje Camposanto Monumentale, hřbitov s jehož stavbou se začalo v roce 1277.
Náměstí zázraků kazí spousty stánků s rozličnými suvenýry a zejména pěší prodejci (převážně z Afriky), kteří jsou vlezlí a obtěžují i na parkovišti. Zázrak byl také to, že při naší návštěvě nepršelo a začalo až po nástupu do autobusu. A pak, že se zázraky nedějí.

Z Pisy pokračujeme do posledního města na naší
cestě a tím je Lucca.
Původně římská vojenská základna s fórem a amfiteátrem byla založena na bažinatých říčních nivách kolem roku 180 př.Kr. (luk je etruské slovo a znamená bažina). V roce 568 si Langobardi zvolili toto místo za své hlavní město v tehdejší Tuscii. Zanechali zde několik románských kostelů. V 11. století se Lucca prohlásila samostatnou republikou a její vliv zasahoval až k pobřeží. Ve městě byla rozvinutá textilní výroba a látky z Luccy byly proslulé ve středověkém světě. Lucca zůstala nezávislá do roku 1799, kdy do ní vtrhla francouzská armáda. Roku 1815 byla přičleněna k vévodství Parmskému a od roku 1847 patřila k velkovévodství Toskánskému.
Město obepíná impozantní obranný val s 11 baštami, ze kterého je nádherný výhled na město.
Do města vstupujeme branou Porta Vittorio Emanuele a po stejnojmenné ulici docházíme na Piazza Napoleone.








Odtud jdeme ke dómu San Martino původně ze 6. století, který byl ve 12. století přestavěn a v roce 1233 doplněn o kampanilu. Dále si prohlížíme kostel San Michele in Foro, který stojí na místě původního římského fóra.
Přímo proti kostelu na Via di Poggio je rodný dům nejslavnějšího rodáka Giacoma Pucciniho. Uličkami města v dešti míříme na Piazza Anfiteatro Romano.











Domy na tomto náměstí jsou postavené na původním římském amfiteátru, náměstí si zachovalo oválný tvar a při pohledu zvenčí náměstí jsou zde patrné pozůstatky amfiteátru. V dešti se vracíme zpět před obranný val k autobusu a prší :-(((

Odjíždíme z města Lucca, města, které bylo oblíbeným místem krále Karla IV.

Opouštíme Toskánsko a já pevně věřím, že se sem ještě někdy vrátím a budu mít víc času.

Za Luccou najíždíme na dálnici A11 a vracíme se zpět přes Florencii po stejné trase, po které jsme přijeli.
Čeká nás další noc v autobuse a já tentokrát spím.

Neděle 17. září 2006
Do Prahy se vracíme v neděli v dopoledních hodinách.