. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Duben 2010

Moře Itálie

30. dubna 2010 v 13:16 Téma týdne

Na téma moře jsem už sice psala, vzpomínala jsem na své první setkání s mořem.
Protože však ale mám taky "moře fotografií", některé zde představím.
Večerní Tyrhenské moře
Svojí pout' po mořích Itálie mohu začít na severu Jaderského moře. Místa jako je Lido di Jesolo, Caorle, Bibione a další jsou pro mnoho návštěvníků známá. Nejsou daleko od naší země a jsou častým cílem našich turistů. Kdysi dávno jsme tu byly s dcerou na "dámské jízdě". Písečné pláže na kilometry daleko, kilometry plážových deštníků a tisíce návštěvníků. Moře tu bylo teplé, ale špinavé.
Ranní pláž v Caorle
Ráno v Caorle
Směrem na jih turistů a hotelů neubývá. Moře je zde klidné, bezpečné pro rodiny s malými dětmi a vše je zde podřízeno turistickému ruchu.
Benátská laguna
Ranní pláž u Ravenny
Ranní pláž u Ravenny
Vzpomněla jsem si na film Rimini, Rimini. Já vím, má být  brán s nadsázkou, ale množství hotelů na Jaderském pobřeží v této oblasti, klidně může pojmout tisícovky návštěvníků. Mám raději klidnější místa. 

Gargano, ležící na pobřeží Jaderského moře, jsme navštívili dvakrát. Pobyli jsme zde šest krásných a nezapomenutelných týdnů. Věřím, že se sem ještě někdy vrátíme.

Takový je Jadran u Rodi Garganico:Rodi Garganico

Na mnoha místech italského pobřeží jsou saracénské pevnosti, některé jsou zchátralé, jiné jsou zrekonstruované jako tato. Zvláštní dřevěná konstrukce je nazývána "trabucco" a slouží k lovu ryb:Gargano - Trabucco a Saracénská pevnost
A jen pro ilustraci, jak vypadá trabucco u Milano Marittima, to znamená v centru turistického ruchu. Trabucco je používáno na téměř celém jaderském pobřeži. Rozdíl však je patrný, princip lovu stejný.
Trabucco u Milano Marittima

A samozřejmě garganské západy slunce do moře ... pro nás suchozemce nádherný pohled:Gargano - západ slunce

Jaderské moře omývá také Tremitské souostroví. Sem jsme dopluli na této lodi.
Jaderské moře u Tremitského souostroví
Její kapitán je francouzský námořník původem z Nice, který tráví zimy ve své rodné Francii a na jaře se stěhuje do městečka Peschici, odkud se svou lodí vyplouvá denně na Tremity. Vyprávěl mi o moři u Nice, které je podle něj velice mělké a s mnoha dunami a to až do vzdálenosti 10 km. Člověk prý plave od břehu a pak zjistí, že má moře tzv. po kolena a to se neustále opakuje. Na Garganu v jeho severní části jsou tyto duny také, ale v mnohem menší míře.

Když už jsem se zmínila o Peschici...  Je to nádherné starobylé městečko, ležící na vysokém útesu nad mořem:Městečko Peschici u Jaderského moře
Moře u Peschici je někdy klidné:
Přístav v Peschici - Jaderské moře
A na druhé straně dokáže bičovat břehy a hnát vodní masu na pobřeží:
Moře u Peschici


Od podpatku "italské boty" až po její špičku oblévá pevninskou část Itálie moře Jónské. Poprvé jsme se v něm smočili v roce 2004, když jsme byli obdivovat pozůstatky antického města Sybaris. V horkém letním odpoledni jsme se zde osvěžovali a říkali jsme si, že do této oblasti někdy zavítáme.
Podruhé jsme se v něm koupali na Sicílii při krátké návštěvě.
Sicílie - Jonské moře
Na delší dobu se nám povedlo sem zavítat až po pěti letech a my u Jónského moře strávili obvyklé tři týdny.
Jónské moře je zatím to nejkrásnější, které jsme navštívili. Čistá voda a kilometry a kilometry volných pláží. Moře je čisté a plné ryb a poprvé jsme vnímala, jak moře voní čistotou. Malá návštěvnost je způsobena vzdáleností a také bohužel chudobou Kalábrie. Ale ten, kdo sem zavítá, určitě nebude litovat.

Tento pohled se naskytne návštěvníkům z Capo Colonna směrem ke Crotonu:
Capo Colonna - Jonské moře
A tento pohled je směrem na volné moře:
Capo Colonna - Jonské moře
Ze zálivu Squillace je možné sledovat východ slunce:
Východ slunce nad Jonským mořem
Východ slunce nad Jonským mořem
Jónské pobřeží je plné barev a vůní:
Jonské moře v Kalábrii
Jonské moře v Kalábrii
Jonské moře v Kalábrii
Při svém putování po pobřeží jsme zavítali i do nejjižnějšího místa italské pevniny, kterým je Melito di San Porto Silvo:
Nejjižnější cíp Itálie - Melito di San Porto Silvo


V místech, kde italská pevnina přechází do špičky, začíná moře Tyrhénské. Od Sicílie je odděleno úzkým pásem tzv. Messinskou úžinou:
Messinská úžina - trajekty
Messinská úžina
Messinská úžina
Už v roce 2004 jsme slyšeli, že by Messinská úžina měla být přemostěna. Zatím spojení se Sicílií zajišt'ují trajekty z Reggio Calabria a z Villa San Giovanni.

Pobřeží Tyrhénského moře je velice členité. Jsou tu dlouhé pláže se zlatavým pískem, útesy a mezi nimi malinké plážičky, které vzápětí střídají pláže s šedým pískem, jako je tomu v severní části Kalábrie:
Tyrhénské moře v Kalábrii
Malá část mořského pobřeží patří Basilicatě a patří mezi nejmalebnější:
Tyrhenské moře - Basilicata
Pohled z Mt.Biagio na Tyrhénské moře
Pobřeží Kampánie má také svá kouzla. Dlouhé písečné pláže přerušují divoká skaliska, aby je vystřídala městečka na pobřeží a nakonec Neapolský záliv.
Tyrhenské moře v Kampánii
I tady umí být moře poklidné, aby hned vzápětí ukázalo svou sílu:
Tyrhenské moře - Kampánie
Tyrhenské moře v Kampánii
Jedním z nejkrásnějších námi navštívených míst bylo Capo Palinuro, odkud jsme během tří týdnů podnikali výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí:
Pohled z Capo Palinuro na Tyrhenské moře
Pohled z Capo Palinuro na Tyrhénské moře
Neapolský záliv a nad ním hrozivě čnící Vesuv. Moře je v této oblasti špinavé, částečně je to způsobeno velkým, frekventovaným přístavem a část znečištění způsobuje průmysl kolem Neapole:
Tyrhénské moře v Neapolském zálivu
Vesuv a Tyrhénské moře
Čím více k severu, tím je Itálie obydlenější a současně průmyslovější.

I v Toskánsku se najde mnoho kouzelných míst k trávení odpočinku. Většinou však turisté navštěvující Toskánsko, pokládané za kolébku renesance, obdivují města a městečka, kudy procházela historie.
Můj bývalý soused, narozený v Toskánsku, dokonce říká, že Toskánsko se brání tzv. riminizaci.
A i když jsme při dvou pobytech v Toskánsku obdivovali především památky, měli jsme i dostatek času na moře:
Toskánsko - Tyrhénské moře
Toskánsko - Tyrhénské moře
Elba - opuštěná pláž
Elba v zapadajícím slunci
Západ moře v zálivu Piombino
Tři týdny jsme trávili v Marina di Massa. V této oblasti se projevuje vliv kamenického průmyslu, v nedaleké Carraře jsou obrovské lomy mramoru (pobýval tu krátce i Michelangelo a vybíral si mramor na sochu Davida). Okolí Massy a Carrary je neutěšené a prašné. Na moři byly běžně k vidění obrovské lodě s mramorem, vyplouvající denně z přístavu Carrara:
Toskánsko Tyrhenské moře
Překvapující však bylo, že moře, od kterého byl tento frekventovaný přístav nedaleko, bylo čisté.
Toskánsko - Tyrhénské moře
Toskánsko - Tyrhenské moře
Samozřejmě, že nelze vynechat ani Ligurské moře. Zde jsme byli jen na krátké návštěvě. Tady se projevuje vliv velkých přístavů Janov a La Spezia a moře tu je znečištěné podobně jako v Neapolském zálivu.

Miluji moře a vzdávám čest všem námořníkům. Jako poslední snímek je památník námořníků v La Spezia v Ligurii.
La Spezia - pomník námořníků

Moře

28. dubna 2010 v 11:24 Téma týdne
Moře  ...  jako dítě jsem o něm četla v dobrodružných knihách, se zájmem jsem si prohlížela ilustrace. Občas jsem viděla moře v kině, nebo v nějakém časopise a představovala jsem si, jaké skutečně je.

Poprvé jsem moře viděla až ve svých 27 letech. Jeli jsme tehdy s manželem a synem k Baltickému moři na Usedom. Když jsme se v podvečer zabydleli v kempu, vzala jsem tehdy svého téměř dvouletého chlapečka za ruku a šli jsme se na moře podívat. Stála jsem v dunách a byla jsem fascinována vlnami. Vzduch zvláštně voněl. Tak to je moře.
A pak jsem si všimla, že pár lidí se tu koupe bez plavek. Sebrala jsem dítě a šli jsme zpátky do kempu. Manželovi jsem vylíčila "tu hrůzu". S naprostým klidem mi sdělil, že v Německu je to normální, kdo se chce koupat v plavkách, koupe se a kdo ne, tak jde "jak ho pánbůh stvořil". Docela mě uklidnil, udělala jsem večeři, uložili jsme syna ke spánku a těšili se na naší první dovolenou u moře.
Ráno jsme se probudili a po snídani vyrazili k moři. My s manželem samozřejmě v plavkách, pouze syn byl stylový. Hned u vstupu na pláž bylo řetízky ohraničeno cvičiště a při našem příchodu všichni přítomní cvičící rozpažovali a roznožovali. Pro mě to byl naprostý děs. Sklopila jsem oči a zkoumala mušle v písku. Jen jsem procedila směrem k manželovi: "Tak tady já nebudu!" Pokračovali jsme směrem podél mořského břehu a hledali jsme nějakou spřízněnou duši také v plavkách. Po chvilce manžel prohlásil: "Hele, támhle plácaj volejbal a maj na sobě plavky". Jiskrička naděje po chvilce zhasla, nebot' plavky byla bílá zadnice. Byla to pro mě poslední kapka a já hned nejbližším průchodem v dunách opustila pláž a kempem jsem se vrátila. Manžel mě následoval.
Co ted', co tady budeme proboha dělat?
Tedy co budu já dělat?
Odpoledne jsme se vydali kempem do nedalekého městečka Banzin, které bylo velice malebné. Manžel rozhodl při večerním návratu, že zpáteční cestu absolvujeme podél pláže a zjistíme, kam až zasahuje nudistická pláž. Sešli jsme ke kamenité pláži, která byla asi kilometr dlouhá. Pak kameny vystřídal  písek a všude byly cedule s upozorněním na FKK Strand - neboli nuda pláž. No nazdar! K mojí hrůze jsme zjistili, že kempujeme přesně uprostřed, pláž je dlouhá 7 km a my si neomylně vybrali střed, z čehož vyplývá, že 2,5 km nalevo a stejně tak napravo je nuda pláž. Na této pláži jsem se vykoupala jen třikrát a to, když pod rouškou šera jsem se v plavkách proplížila kempem, aby mě ostatní nudisti "neukamenovali".
Dny jsem trávila v kempu četbou. Manžel se synkem se koupat chodili, synek měl krásně opálené tělíčko a jeho blond'até vlásky byly téměř bílé. Manžel byl opálen poněkud zajímavě, přední část těla byla bílá a zadní měla nádherný odstín. Celou dobu trávil na břiše. Po několika dnech jsme přejeli do kempu u města Stahlbrode, které je chráněno před ostrým severním větrem poloostrovem Rujana. Tak tady jsem konečně mohla trávit dny u moře. Ne však všechny. Podnikali jsme odtud výlety, byli jsme se podívat v Mořském muzeu ve Stralsundu a jeli jsme na Rujanu. Uchvátily mě křídové útesy na poloostrově Jasmund. Byli jsme také na nejsevernějším výběžku, kterým je Kap Arkona.
Potom jsme měli několik let s mořem pauzu, narodila se nám dcera a my potom začali jezdit s partou přátel na Šumavu.
A pak jsem onemocněla a doktoři mi doporučili moře. Přes známého jsme si domluvili ubytování na ostrově Hvar v Chorvatsku. Protože jsme jeli poprvé, dostali jsme celou řadu rad, kudy jet, čemu se vyhnout a také několik bodů na trase, kde se můžeme s panem Bohumilem sejít. Pocit z cesty byl depresivní, bylo krátce po válce, kdy se rozdělila tehdejší Jugoslávie. Projížděli jsme vypálenými městečky, rozstřílené zdi čněly k obloze, kolem cest byly natažené dráty s upozorněním na miny a nikde nebyl jediný člověk. Krajina kolem, pokud jsme si odmysleli tu hrůzu, byla kouzelná. Podél cesty se vypínaly vysoké štíty pohoří Dinara a na druhé straně byly savany, kde se před lety natáčely filmy s Vinnetouem. První bod, na kterém jsme měli s panem Bohumilem sraz bylo město Knin, kde on pravidelně při svých cestách na jih přenocoval na parkovišti. Byli jsme tu však příliš brzy na to, abychom se ukládali ke spánku, navíc parkoviště v centru města nám nepřipadalo jako nejlepší místo pro nocleh. Pokračovali jsme dál podle Bohumilova plánu a v městečku Sinj jsme si zaplatili nocleh v hotelu. Ráno jsme pokračovali směrem na jih a u Brely se nám naskytl nádherný pohled na nádherně modré moře a ostrovy. Vzduch voněl a moře bylo kouzelné. Občas, když jsem viděla nějaké pohlednice z jihu, nevěřila jsem, že nejsou "přibarvované". Musela jsem přiznat, že nebyly. Pokračovali jsme po Jaderské magistrále do městečka Drvenik, odkud jezdí pravidelné trajekty na Hvar. Tam jsme se konečně setkali s panem Bohumilem. Koupili jsme si lodní lístky a čekali jsme společně na trajekt. Tehdy nás pan Bohumil naučil první chorvatské slovo a to "Lubenica". Do přístavu přijel místní pěstitel, který prodával melouny a pan Bohumil se ptal naší dcery, zda nechce lubenicu. I když od té doby uplynulo "moře času", stále říkáme melounům lubenica. Nalodili jsme se na trajekt a pluli na ostrov Hvar. Já byla nevýslovně št'astná, vlasy mi vlály ve větru, moře měnilo barvy a my se blížili k cíli naší cesty. Po vylodění jsme jeli přes ostrov, Bohumil nás cestou upozorňoval na krásy a zvláštnosti Hvaru, z obou stran jsme viděli na moře. Projeli jsme téměř celý ostrov a dojeli do cíle naší cesty do obce Jagodna, kde jsme měli ubytování. Po zabydlení se, jsme šli pochopitelně k moři.
Jaderské moře, které Hvar omývá je fantasticky čisté.Jagodna 1
Jagodna 2
Z malé plážičky jsme pozorovali ostrůvky Lukavci a Ščedro a v dálce byly vidět ostrovy Korčula a Vis. Trávili jsme tu nádherné dva týdny, relaxovali a navštěvovali blízké i vzdálené cíle. Dva týdny utekly jako voda a my po rozloučení s Bohumilem, který tu ještě zůstával, jsme se vydali na zpáteční cestu. U Brely jsme se s mořem rozloučili a pokračovali směrem na sever. Udělali jsme si zastávku na Plitvických jezerech, která byla tzv. po cestě a pak pokračovali k domovu po krátkém nočním odpočinku na rakouském odpočivadle.
Několik dalších roků jsme jezdili na Hvar pravidelně, náš pobyt tady jsme si protáhli na tři týdny, podnikali jsme odsud výlety do Splitu, do Dubrovníku a dalších míst. Ostrov jsme měli prochozený, včetně jeskyní na vrcholu ostrova a měli jsme pocit, že už nemůžeme objevit nic nového. Navíc se situace v Chorvatsku konsolidovala natolik, že sem začali jezdit turisté z Německa, Rakouska, Itálie a dalších zemí. Z nás, Čechů a Slováků se stali druhořadí turisté. Chorvati, kteří nás po válce vítali s otevřenou náručí, nám začali dávat najevo, že pro ně nejsme už takoví hosté, jako tomu bylo před lety. Málo platné - nevděk světem vládne. O změně jsme uvažovali asi 2 roky.
V roce 2003 jsme zavítali na ostrov Brač. Ubytování bylo tak hrozné, že jsme uvažovali o okamžitém odjezdu. Chyba byla ta, že jsme zaplatili předem. Zůstali jsme. Pláž byla od ubytování dost daleko, ale byla nádherná. Pinie poskytovaly stín a moře bylo kouzelné. Z pláže jsme sledovali náš milovaný Hvar.
Pak jsme se jednou vraceli z večerní návštěvy města Supetar a zjistili jsme, že Hvar hoří. Hořel po celou dobu našeho pobytu a v moři plavaly ohořelé klacky a spálené jehličí. Aby smůly nebylo málo, začal hořet i Brač. Byli jsme připraveni k okamžitému odjezdu, kdyby se situace zhoršila a ze zbytku dovolené se stala noční můra. Odjížděli jsme domů s pocitem, že sem už nikdy nepojedeme. Za přírodní pohromu, jakou byly požáry, jsme nikoho nevinili, ale vadilo nám chování Chorvatů, kteří na nás pohlíželi jako na obtížný hmyz.
Abych to shrnula. Od roku 2004 jezdíme do Itálie. Navštívili jsme už několik míst a koupali se v mnoha mořích: Ligurském, Tyrhénském, Jonském a pochopitelně Jaderském.
Východ slunce nad Jonským mořem
Každé z moří je něčím specifické, má různé barvy od zelené po tmavě modrou, každé je jinak slané, každé má své specifické pobřeží.Rodi Garganico - pohled na Jaderské moře Někdy je klidné, že hladina je rovná a během chvilky se zvednou vlny a moře ukáže svou sílu.
Gargano - když se Jadran zlobí
Mám moře ráda, každoroční pobyt u něj prospívá mým dýchacím cestám. Nejkrásnější je moře ráno, když svítá. Ponořím se do něj, plavu a vdechuju slané výpary.

Letos se opět chystáme k moři. Naším cílem je Vatikánský mys v Kalábrii.

Už se na tebe moře těším.

Víra - téma týdne

20. dubna 2010 v 22:08 Téma týdne

Víra .... převážná většina lidí si pod tímto slovem představí náboženství.

Víra však je i něco jiného. Není to jen víra v Boha křest'anů, muslimů, budhistů a dalších církví.
I u lidí, kteří nevěří na Boha, existuje víra - věří sami sobě, věří svému partnerovi, že je nezklame, věří svým rodičům, svým dětem, mnohdy někteří věří i sdělovacím prostředkům.

Jedna z mých babiček byla hluboce věřící katolička. Vzpomínám, že před každým jídlem u ní, jsme museli odříkávat Otčenáš. Před spaním byla večerní motlitba. Babička byla milá, hodná, laskavá.
Když zemřel děda, babička žila jen tím, že se s ním brzy setká - tam na druhé straně. Můj tatínek, i když v tomto prostředí vyrostl, na existenci Boha nevěřil. Válku prožil v německém lágru a babičce vždycky říkával, že kdyby existoval Bůh, nikdy by přeci nemohl dopustit válku a všechny ty hrůzy, které s ní souvisely. Tehdy asi svou víru ztratil.

Já se narodila do doby, kdy byla víra v Boha u nás potlačována. Jako malé dítě, snad pod vlivem babičky, jsem věřila, že je někde nějaký Bůh, který vidí vše co dělám. Jako všechny děti jsem samozřejmě věřila na Ježíška. A jak šel čas a já získávala vědomosti a vzdělání, jsem na náboženství pohlížela očima svého tatínka. A potom jsem se jednou plavila po moři, na obloze byla černočerná mračna a najednou se těmi mračny prodral jeden sluneční paprsek. Na mořské hladině  se objevil malý světlý bod a já si vzpoměla, že babička tomu říkávala Boží oko. Pro mě to byl však jen kouzelný přírodní úkaz.

Abych to nějakým způsobem shrnula - věřím například tomu, že nejsme sami ve vesmíru. Ovlivněna knihami  Erika von Dänikena či Ludvíka Součka, věřím v existenci mimozemských civilizací. Věřím zákonům přírody. 
Věřím, že existuje něco, co řídí naše osudy - ale jestli je to Bůh, to opravdu nevím.....

Caserta

19. dubna 2010 v 22:30 Putování po Evropě
Koncem léta 2007 mi kolega v práci přinesl paperbackovou publikaci o Casertě se slovy: " Když tam pořád jezdíš, už jsi viděla tohle?" Musela jsem přiznat, že neviděla. Publikace mě uchvátila a doma jsem jí předložila manželovi se slovy, že tam se musíme někdy jet podívat. Název Caserta jsme znali zatím jen ze směrníků na dálnici, ale  že se pod ním skrývá taková nádhera, jsme neměli sebemenší tušení.
Caserta zůstávala takovým zatím nesplněným cílem jedné z našich cest. Díky státnímu svátku u nás
jsme získali jeden den na cestu navíc, tak již před odjezdem na loňskou dovolenou bylo rozhodnuto, že při cestě zpět z Kalábrie pojedeme do Caserty.  
Po příjezdu jsme zaparkovali vedle zdi, která ohraničuje celý areál a postranní brankou jsme vstoupili dovnitř. U pokladny jsme si zkoupili vstupenky do zámku i do parku. Po několika krocích se před námi otevřela nádherná podívaná. Po levé straně impozantní zámek Palazzo Reale, který také bývá nazýván Reggia, vpravo a před námi park, ve kterém mezi stromy podél cest stojí mramorové sochy.
Palazzo Reale
Rozhodli jsme se, že naše první cesta povede do zámku, který je jednou z posledních barokních staveb na území Itálie. Vstoupili jsme dovnitř po mramorovém schodišti, které je majestátní a je ozdobeno sochami lvů. Má 116 schodů. Prohlídka celého zámku není možná, zámek má 1200 místností. Prohlídková trasa vede po 25 místnostech a je to v podstatě jen královský apartmán. Převládající stavební sloh a výzdoba interiérů je baroko, někde už je i empír. Součástí prohlídkové trasy je i malé divadlo na jejím konci. Zámek je rozlehlý a má čtyři nádvoří.
Po prohlídce zámku jsme vyšli na druhou stranu, kterou jsme viděli z oken a která je situována k městu.  Průčelí zámku je téměř stejné jako strana situovaná k parku, ale navíc jsou zde nižší stavby do půlkruhu, které lemují jako otevřené dlaně prostor před zámkem. Stejně jako ve Florencii či v Pise se tu vyskytovali obtěžující prodejci všeho možného - je to takový signál, že je místo navštěvováno v hojném počtu turisty.
Prošli jsme zámkem zpět do parku, odmítli jsme nabídky ke svezení kočárem a pokračovali jsme kolem vodních ploch a fontán k Velké kaskádě. První fontána se jmenuje Margherita a sbíhají se k ní všechny cesty v parku. Nad touto fontánou je Herculův most, za nímž je fontána Tří delfínů, která je také nazývána Canalone.
Pohled na Velkou kaskádu
Je to v podstatě souvislá vodní plocha, v níž plavala obrovská spousta ryb a je zakončena třemi delfíny chrlícími vodu. Od zámku se zdálo, že kaskáda není daleko, ale čím déle jsme šli a kochali se nádherou kolem nás, měli jsme pocit, že se stále vzdaluje. Cesta stoupala do mírného svahu a bylo úmorné horko. Prošli jsme kolem Aeolovy fontány (pojmenována je podle řeckého boha větru Aeola), která je ozdobena množstvím soch. Stoupali jsme podél řady kaskád k fontáně bohyně Ceres a dále po schodech kolem dalších kaskád k fontáně Venuše a Adonise.
Pohled od Fontány Ceres na Palazzo Reale

Fontána Venuše a Adonise
Potom už nás čekal jen závěrečný výstup k cíli naší cesty, kterým byla Dianina a Akteónova fontána. Ta je napájena Velkou kaskádou do níž je voda přiváděna akvaduktem, dlouhým 41 km  z pramene Fizzo.
Byli jsme docela utrmáceni, tak jsme se rozhodli, že zpáteční cestu k zámku se svezeme elektrobusem, kterých tady jezdilo několik a vozilo k fontáně ty, kteří nechtěli šlapat. Toho, že jsme si trasu prošli pěšky jsme nelitovali, protože z autobusu toho návštěvník vidí minimum, my si mohli obejít jednotlivé stavby na vodní kaskádě z více stran a udělat si fotografie. Zaplatili jsme a na dotaz řidiče, odkud pocházíme, jsme řekli, že jsme češi. Se širokým úsměvem nám řekl, že zná Prahu, která je velice krásná. A pak už jsme sjížděli pomalu elektrobusem zpět. Zjistili jsme také, že vzdálenost od zámku k Velké kaskádě je více než 3 km.
U zámku jsme vystoupili, vrátili se zpět na rozcestí a odtud zpátky směrem z parku ven.

Dodatečně po návratu jsme zjistili, že v tomto parku je mimo jiné ještě Anglická zahrada a další stavby - tak třeba někdy příště.
V turistických průvodcích, které u nás vycházejí, jsme toho o Casertě našli poměrně málo na to, kolik by si zasloužila. Nebýt kolegy a publikace, kterou mi věnoval, asi by pro nás zůstala jen označením při cestě po dálnici. 
Něco málo z historie. Tento zámek si nechal postavit bourbonský král Karel III., který vládl Neapolskému a Sicilskému království. Stavbou zámku a přilehlého parku byl pověřen architekt Luigi Vanvitelli. Záměrem krále bylo vyrovnat se Versailles. Vanvitelli začal se stavbou roku 1752 a dokončil jí v rekordním čase za 22 let (možná by nebylo od věci, kdyby si z něj dnešní stavitelé vzali příklad, navíc přihlédneme-li k dnešním technologiím a možnostem). Sám Karel III. Bournbonský zámek, který si nechal postavit neužil, nebot' sedm let po zahájení jeho stavby se ujal španělského trůnu a přesídlil do Madridu. Bourbonové tento zámek využívali až do roku 1860, kdy skončila jejich vláda nad Neapolským a Sicilským královstvím. Do historie se tento zámek zapsal ještě roku 1945, kdy v něm byla podepsána kapitulace německé armády v Itálii.

Caserta bývá názývana "Neapolskými Versailles" a domnívám se, že právem. Zámek svou velkolepostí je naprosto srovnatelný, výzdoba je mnohdy bohatší a park se mi líbil mnohem více.
Mohu si toto srovnání s Versailles dovolit, protože jsem navštívila obě místa.
U mě Caserta stoprocentně vyhrála. Nachází se 30 km severně od Neapole ve vnitrozemí. Zámek Palazzo Reale, spolu s přilehlými zahradami a parkem jsou zapsány v Seznamu světového dědictví UNESCO.

Fotografie jsou v Galerii.  Projděte se se mnou zámkem a parkem. A někdy třeba, při cestě na jih, zavítejte do Caserty.

Terorismus - téma týdne

12. dubna 2010 v 18:48 Téma týdne
Když se řekne terorismus, mnozí si vzpomenou na 11. září, nebo na nedávné útoky v moskevském metru. Zemřeli tu nevinní lidé.....

S terorismem se setkáváme v podstatě denně, samozřejmě v mnohem slabší míře - ovšem terorismus to bohužel je.

Měla jsem v dětství kamarádku, která měla dva sourozence, hodnou a plachou maminku a otce. Nevím, zda si označení otec tento pán zasluhoval, ovšem z biologického hlediska otcem byl. Tento pán terorizoval svou rodinu takovým způsobem, že jeho děti nám všem ostatním záviděly normální život a obyčejné problémy. Mamince, která byla v 35 letech šedivějící, nikdy nedovolil, aby si našla jakékoliv zaměstnání. Musela být doma a k dispozici. Z vyprávění vím, že ho děti doma musely i zouvat a když mu něco upadlo, řval tak dlouho, dokud mu upadlý předmět někdo nepodal. Rodina ho denně doprovázela do práce a z práce, maminka nosila tašku a některé z dětí bandasku s jídlem. Když se někdo vzepřel jeho rozkazům, došlo na bití. Jak šly roky, z dětí byli dospělí lidé, ale povely neustávaly. Moje kamarádka v předvečer svatby šla se svým nastávajícím ven, otec zapískal a ona běžela zpátky domů. Nikdo se také nedivil, že když zemřel, maminka a dospělé děti šli do restaurace na parádní večeři - zbavili se totiž teroristy. Já vím, zní to tak trošku utopicky, ale v době, ze které je tento příběh, ještě neexistovaly žádné organizace, které by chránili matku s dětmi před despotickým otcem, jako je tomu dnes.

Další příklad je z doby docela nedávné. Naši známí uzavřeli druhý sňatek, z předchozích manželství měli už větší děti. Narodilo se jim společné dítě - chlapec a starší bratři se mohli přetrhnou v péči o něj. Rodiče k benjamínkovi přistupovali úplně jinak než k dalším dětem a parádně ho rozmazlili. Co chtěl, to dostal. Zbylým bratrům bylo vysvětleno, že "je přeci malej a že to musej pochopit". 
Jako parta jsme jezdívali na společné dovolené a tehdy jeden náš kamarád vyslovil názor, že si vychovali malého teroristu. Měl pravdu, jak šly roky, chlapcovy nároky se stupňovaly. Když neuspěl u matky, určitě uspěl u otce a naopak. Objevil se nový typ mobilu, starý měl už asi půl roku, tak chtěl nový. Když ho nekoupila matka a nekoupil ho ani otec, tak mobil prostě rozbil a pak už mu byl zakoupen ten, který si vyhlédl. Dalo by se to shrnout sloganem - "výchovou k terorismu".

Někdy stačí, když do tramvaje nastoupí "obtížný člověk", který napadá cestující, vulgárně řve a povětšinou si najde "svůj cíl" na který se zaměří. A my ostatní cestující svěsíme ramena a skloníme hlavy, abychom se náhodou také nestali terčem tohoto "teroristy". Bohužel, sice jsme proti takovému člověku v početní převaze, ale než se nechat terorizovat, jsme raději mlčící dav - nebo ovce?

Poslední příklad, který uvedu, je úsměvný... Teroristou se totiž může stát i domácí mazlíček.
Já jsem v tomhle případě figurovala jen jako statista, ale znám ho z vyprávění rodičů.
Moji rodiče měli psa. Jmenoval se Kazan a byla to německá doga. Z fotek vím, že to byl nádherný pes. Tatínkův kolega, který měl domek, mého otce mnohokrát přesvědčoval, že by Kazanovi bylo lépe v domku, než v bytě. Navíc měl dva syny, kteří po psovi toužili. Táta byl neoblomný, Kazan byl přeci nejlepším přítelem a členem rodiny a toho přeci nemůže prodat, i kdyby kolega dával sebevíc.
A pak jsem se narodila já... Kazan okamžitě vycítil, že už nebude "jednička" a začal dělat psí kusy.
Napadal maminku a dokonce se mu podařilo vyklopit mě z kočárku (tehdejší kočárky byly proutěné, na malých kolečkách a velmi stabilní). Maminka se ho začala bát, tak ho tatínek umístil do sklepa a po návratu z práce ho chodil venčit, ale bylo mu jasné, že to takhle dál jít nemůže. Sám pak šel za kolegou s dotazem, zda ještě toho psa chce. Kolega jásal a navíc, když zjistil, že tatínek za psa nechce nic, byla obrovská radost. Uplynulo zhruba půl roku, Kazan se v novém prostředí adaptoval, kluci měli nového kamaráda a navíc pes už svým zjevem chránil domek před případnými nevítanými návštěvníky. Jedné zimní noci šli rodiče chlapců na ples, Kazan hlídal venku, mrzlo a snášel se sníh.
Chlapci usoudili, že je Kazánkovi venku zima, tak si ho vzali dovnitř. Nikdo neví, co se odehrálo, jen tatínkův kolega pak vyprávěl, že když se vrátili domů z plesu, oba chlapci seděli v pyžámkách před domkem, klepali se zimou a Kazan spokojeně chrupal natažený přes jejich postýlky.

Ravenna

10. dubna 2010 v 23:14 Putování po Evropě
O Ravenně se chystám napsat už delší dobu. Je to jedno z nejpůvabnějších míst, která jsme kdy navštívili. Na rozdíl od známých turistických cílů jako jsou Benátky, Florencie nebo Řím, tu není takový nával turistů. Byli jsme tu jednu neděli v měsíci červenci, tedy v době plné turistické sezony a bylo tu takové minimum návštěvníků, že to bylo až překvapující.

Město vzniklo podobně jako Benátky na laguně v deltě největší italské řeky Pád v 6. století př.Kr. Roku 88 př.Kr. byla Ravenna připojena k Římu a odtud se také vypravil Caesar překročit řeku Rubicon.
Za císaře Augusta byl v 1. století vybudován přístav Portus Classis, tehdy se město rozkládalo na mořském břehu. Tento přístav byl jedním z nejvýznamnějších přístavů Římské říše a ovládal celé Jaderské moře.
Ravenna byla v době své největší slávy sídelním městem císaře. Když císař Theodosius rozdělil říši na Východořímskou a Západořímskou, usadil se zde v roce 402 císař Flavius Honorius a z Ravenny se stalo hlavní město Západořímské říše. Honorius se zasloužil o rozkvět města, po jeho smrti se stala regentkou Itálie jeho sestra Galla Placidia (jejíž syn Valentinián III. se stal císařem ve věku 6 let), pokračovala v díle svého bratra a dále Ravennu zvelebovala. Roku 476 Itálii dobyli Germáni a sesadili posledního císaře Romula Augusta. Jejich vůdce Odoaker vládl pak nad Itálií jako král z Ravenny. Východořímská říše proto poslala do Ravenny ostrogótského krále Theodoricha, který byl vychován na byzantském dvoře, aby Odoakera zbavil vlády nad Itálií. Theodorich po tříletém obléhání Odoakera porazil. Za jeho více než třicetileté vlády učinil z Ravenny jedno z nejvíce prosperujích měst. Po Theodorichově smrti roku 526 se vlády ujali jeho nástupci. Roku 539 Ravennu dobyl císař Justinián a připojil jí k Východořímské říši. Město se stalo sídlem byzantského místodržícího. Byzantští vládci se zasloužili  o proniknutí byzantského slohu do západoevropského umění a z Ravenny vytvořili díky stavbám paláců a kostelů jedno z nejkrásnějších měst světa a centrum umění.
Roku 751 obsadili Ravennu Langobardi a skoncovali s jejím rozkvětem. Město potom patřilo Benátkám a později bylo součastí Papežského státu. Po sjednocení Itálie v roce 1861 se stalo jeho součástí. Během 2. světové války bylo z části vybombardováno.
Ravenna - průnik vody do San Francesco

Ravenna se neustále vzdaluje od moře. Zanášení močálů a lagun naplaveninami způsobilo, že dnes je Ravenna od mořského břehu vzdálena 11 km a s mořem je spojena kanálem.
Zasypáním kanálů v 15. století vznikla mnohá prostranství a náměstí, ale spodní voda, spolu s mořskou vodou neustále proniká do města a způsobuje devastaci památek a podle odborných studií hrozí Ravenně poškození a možná i zkáza.
Na obrázcích je ukázka z kostela San Francesco, kam proniká voda a nenávratně ničí památku. (foto převzato z publikace Ravenna od Gianfranca Bustacchiniho).

Do Ravenny jsme přijeli z jihu po E45 a díky navigaci jsme nikde nebloudili a zaparkovali jsme v centru města, hned vedle vstupu do historického centra. Vzala jsem si peníze a notnou chvíli jsem přemlouvala parkovací automat, aby si peníze vzal (po zkušenostech z minulého roku, kdy jsme překročili stanovenou dobu na parkování v Pise a potom jsme platili mnohonásobně více, mám raději jistotu, že máme zaplaceno). Automat mi neustále eura vracel a když jsem ho konečně "přeprala" a získala kýžený parkovací lístek, zjistila jsem, že můžeme parkovat až do zítřejšího dopoledne. V Ravenně se totiž v neděli za parkování neplatí.
Do města vstupujeme branou z Piazza Baracca a starobylými uličkami přicházíme k jednomu z klenotů, kterým je bazilika San Vitale. Zde si kupujeme Návštěvnickou kartu, která nás opravňuje ke vstupu do nejvýznamnějších památek z doby největšího rozkvětu města, které jsou slavné zejména díky bohaté mozaikové výzdobě. Součástí je mapka, na které jsou jednotlivé památky vyznačeny. Naší prohlídku začínáme v křížové chodbě, která jsou součástí Museo Nazionale a odtud jdeme do jedné z nejstarších památek, kterou je Mausoleo di Galla Placidia. Je to budova s půdorysem latinského kříže a byla vystavěna v letech 425 - 430 ještě za života Gally Placidie. Světlo dovnitř proniká malými alabastrovými okny a ozařuje tmavomodré mozaiky. Uprostřed mauzolea a v obou příčných lodích jsou umístěny tři mramorové sarkofágy, Galla Placidia je však pochována v bazilice Sv. Petra v Římě.
V naší prohlídce pokračujeme v bazilice San Vitale, která byla vystavena v letech 526 - 547. Je nádherným dokladem byzantské architektury. Z vnějšku působí tato bazilika z neomítnutých cihel až stroze, ale při vstupu dovnitř se každý návštěvník ocitá v jiném světě. Nádherná mozaiková výzdoba září ve světle žlutých okenních tabulí.Císař JustiniánCísařovna Theodora



Kromě Ježíše Krista jsou zde zobrazeni i vládci Ravenny, císař Justinián se svou ženou Theodorou a jsou tu i výjevy ze starého zákona. Stojí za to se na chvilku posadit a kochat se tou nádherou.

Pokračujeme s plánkem v ruce a jdeme k nejstarší dochované památce, kterou je Battisterio Neoniano. Tato stavba byla vybudována nedaleko původních římských lázní a dal jí postavit biskup Neon. Kupole baptisteria je zdobena nádhernými mozaikami, které zachycují křest Ježíše Krista a portréty dvanácti apoštolů. Na stěnách jsou mramorové intarzie a mozaiky, uprostřed je mramorová osmiboká křtitelnice.
Vedle baptistéria stojí ravennský dóm, který byl vybudovaný v roce 1740 na místě nejstaršího kostela z 5. století, který byl zničen zemětřesením. Vedle dómu se dochovala kampanila z 10. století.
Za dómem je Arcibiskupské muzeum (Museo Arcivescovile), které nabízí návštěvníkům fragmenty mozaik z původního dómu a dalších nedochovaných památek a jiné exponáty i z doby římské. Návštěvu muzea jsme vynechali a pokračovali jsme směrem na Via di Roma podívat se do baziliky Sant'Apollinare Nuovo.
Tato bazilika byla postavena v 6. století a byla dvorním Theodorichovým kostelem. Dvě řady s dvanácti byzantskými sloupy tuto baziliku rozdělují na tři lodě. Jsou zde největší a nejpůsobivější mozaiky z celé Ravenny, které znázorňují procesí mučedníků přinášejících dary pro Krista a Pannu Marii. V prostřední lodi baziliky je nádherný kazetový strop. V současné době probíhají v této bazilice opravy mozaik, tak je část skryta lešením.
Nedaleko odtud na Via di Roma se nacházejí pozůstatky Theodorichova paláce, které však nejsou přístupné (nebo nebyly přístupné v době naší návštěvy), tak jsme je obešli a udělali si několik fotografií.
Po Via Francesco Negri jsme došli k Tomba di Dante. Je to novoklasicistní budova, která byla vystavěna v 18. století nad původní hrobkou Dante Alighieri. Ten po vyhnání z Florencie přijel do Ravenny a dostalo se mu ochrany od rodiny Da Polenta, která tehdy město ovládala. Dante zde napsal své nejslavnější dílo "Božskou komedii". Dante Alighieri zemřel v Ravenně roku 1321.
Vedle Danteho hrobky se nachází klášterní kostel San Francesco z 5. století, v klášteře je Danteho muzeum.
Došli jsme do samého centra města na Piazza del Popolo. Některé stavební prvky připomínají Veronu, je to i tím, že Ravenna byla pod benátskou nadvládou. Náměstí je malebné, od roku 1483 jsou zde vztyčeny dva žulové sloupy s patrony města, které sem umístili benátčané, stojí tu Palazzo Comunale a Palazzo Veneziano.
Město má tolik památek, že nám začalo být jasné, že nemůžeme vidět vše, tak jsme se rozhodli, že se vrátíme zpět. Odešli jsme z Piazza del Popolo po Via IV. Novembre na Piazza Costa  prohlédli si Krytou tržnici a nedaleko od ní jsme objevili "šikmou věž". Byla zpevněna ocelovými pásy a nakláněla se tzv. přes roh. Určitě nemá takový věhlas jako slavná věž v Pise.
Focením šikmé věže jsme se tak trošku zamotali a šli jinou uličkou, než jsme měli původně v plánu a došli jsme k bazilice San Vitale z druhé strany, tak jsme si alespoň prohlédli malebný kostel Santa Maria Maggiore a vrátili se potom uličkami kouzelné Ravenny zpět na Piazza Baracca a k autu. 

Ravenna v nás zanechala hluboký dojem a plným právem je zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO.

Fotografie z návštěvy Ravenny jsou v galerii - z interiérů jednotlivých památek jsou bohužel některé v poněkud horší kvalitě, protože v památkách se sice fotografovat může, ale nesmí se používat blesk.

Zdraví - téma týdne

7. dubna 2010 v 21:47 Téma týdne
Toto téma je zvoleno podstatně lépe než téma předchozí. Dnes navíc je Mezinárodní den zdraví.
I když těch mezinárodních dní jsme si v minulosti užili až až.

Zdraví je to nejcennější, co člověk má.
Bohužel si to někteří zdraví ale neuvědomují. Na druhé straně jsou ti, kterým toto dopřáno nebylo a dali by za zdraví vše co mají. Je to však věc, která koupit nejde. Tady neplatí, že kdo má peníze, má všechno. Ano můžou si koupit lepší péči, účinnější nebo šetrnější léky, ale zdraví se koupit nedá.

Já sama jsem se svým zdravím v mládí poměrně dost hazardovala. Ale bylo to asi  tím mládím. Choroby jsem většinou přecházela, anginu jsem léčila kloktáním soli. V éře minisukní jsem nosila sukni opravdu mini a to i v nejkrutějších mrazech. A vzít si nějaké oblečení pod svetr? To nepřipadalo v úvahu, takže "frčela" holá záda. Jako mnozí další jsem v době studií kouřila, návštěvy hospůdek byly součástí studentského života (ono nebylo moc možností, kam chodit) a nějaká zdravá výživa také nepřicházela v úvahu. Tatarák byla největší lahůdka. 
Vysmívala jsem se starším a divila se jejich péči o mou osobu. Dnes se jim v duchu omlouvám a musím konstatovat, že měli všichni pravdu. Ale já v té době, až na nějakou tu chřipku a anginu, jsem byla zdravá. Dokonce se mi vyhýbaly i dětské choroby. Ty pak přišly v dospělosti. To co dítě překoná během týdne, jsem léčila několikanásobně delší dobu. A takové příušnice v 35 letech, to byl opravdu děs a hrůza.
Nebudu se tady rozepisovat o svých neduzích, některé přišly s věkem -  už musím počítat s "určitým opotřebením" a  k dalším jsem si přispěla sama.  
Člověk si začne vážit až toho, co ztrácí - bohužel (a nejde jen o zdraví).
Kromě zdraví tělesného je moc důležité zdraví duševní. Říkává se - "v zdravém těle, zdravý duch".
Každá nemoc je z 80% stavem duše - toto moudro jsem slyšela kdysi od své lékařky. Dnes díky lékům, které jsem nucena užívat a díky pravidelné prevenci, žiju přiměřeně svému věku a jsem v podstatě v lepší formě, než jsem byla po těch pitomých příušnicích.
Když už náhodou onemocním, tak se snažím dostat se co nejdříve znovu zpět do formy. Také se snažím o své zdraví dbát. Kouřit jsem přestala před 28 lety, dnes mi kouř neskutečně vadí. Dopuju se vitamíny a opravdu se snažím zdravě žít. V mládí jsem občas zavítala do nějaké té hospůdky, dnes už se "chodím rozšoupnout" do lékárny.

Takže .... na zdraví !!!

Nevážně ........ o kočkách (a taky trochu vážně)

3. dubna 2010 v 19:00 Úlovky (fotografické)
Takové kočky... byly chovány už ve Starém Egyptě a byly pokládány za posvátné. Staroegyptskou bohyni s hlavou kočky zosobňovala bohyně Bastet. Z období 2. dynastie se dochovalo mnoho soch s  kočičí hlavou, ba i kočičí mumie. Kult bohyně s kočičí (někdy lví) hlavou převzali i Řekové a ztotožnili bohyni Bastet s bohyní Artemis. Kočky nás provázejí již několik tisíciletí.
Zatímco ve Starém Egyptě a době Řecké a Římské byly kočky uctívány, později v době katolizace a inkvizice byly pokládány za nečistá stvoření a byly ztotožňovány s d'áblem a čarodějnictvím.
V dnešní době se lidé tak trošku dělí na ty, kteří kočky milují a na ty, kteří je nesnáší.

Moje sestra chová nádherné kočky. Mají rodokmen (na rozdíl od nás) a jsou to takoví šlechticové.
2009.04.04 001
Já mám taky kočku, ale je to taková obyčejná míca. Je to už několikátá kočka, která je u nás v domě. A moje dcera - ta má kočky dokonce dvě. Dá se říci, že toto jsou kočky domácí.
Ta moje kočka je naprosto neužitečná, nikdy nechytla žádnou myš (podezírám jí, že se myší bojí), je mlsná (jídlo pro ní vozíme z Německa, Whiskas - který by kočky kupovaly, odmítne a raději nežere) a  vše, co kdy zničila, jde už do tisíců. Ale co miluje, je čerstvé domácí pečivo. Vždy první věděla, že bábovka v troubě je upečená a "vartovala" poblíž, aby jí ochutnala.

Na druhé straně jsou i kočičí bezdomovci. Žijí u popelnic, čekají, kdo jim co dá (nebo co najdou) a kde si ustelou, tam si i lehnou.
Palinuro - bezdomovci 1
Palinuro - bezdomovci 2
Nebylo by něco k snědku - Vieste
Některé kočky nepohrdnou ani špagetami.
Kočka a spagetti
Další kočky, snad lépe řečeno kočkovité šelmy, jsou chovány v zoologických zahradách, abychom my středoevropané mohli vidět faunu jiných kontinentů. Dnes už naštěstí nejsou zvířata chována v malých klecích (jak tomu bylo v dobách mého dětství), ale je snaha vytvořit pro ně prostředí, ve kterém by se mohli cítit alespoň "trošku jako doma" .

Náš život a soužití se zvířaty se odvíjí od vztahu člověk - zvíře. A když už naši dávní předci kočku ochočili a vyšlechtili,  byla by škoda, kdyby tato zvířata, která se (na rozdíl od psů) nikomu nepodbízí, nikdy se nepřetvařují a milují jen toho,  koho chtějí, nežila vedle nás.