. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Květen 2010

Téma, které tíží jako kámen - drogy

28. května 2010 v 22:14 Téma týdne
Téma tohoto týdne je velice těžké a je dost složité o něm psát.
Drogy... už jen při vyslovení tohoto slova mrazí.

Patřím mezi starší generaci. V době mého mládí toto téma bylo naprosté tabu. Občas jsem o drogách něco četla v knihách, ale byla to pro mně věc naprosto neznámá. Vzpomínám, jak v době studií si někteří brali Diazepam, aby zvládli stres a únavu. Ale byla to droga? V určitém smyslu asi ano.

Ne nejsem svatá. Moje osobní setkání s drogou bylo vykouření jointa, kdy jsem očekávala nějakou euforii, či nějaký zázrak. Ale nic takového se nekonalo. A u toho jsem také skončila.
Určitý čas jsem pracovala ve školství a zjistila jsem, že pro mnoho dětí byla marihuana naprostá samozřejmost. I když jsem byla pouze na základní škole, i tady už byly případy dětí, které si drogy píchaly. Při občasných setkáních s přáteli jsme na toto téma zavedli řeč a shodli jsme se, že je to hrůza. Kamarád dokonce pronesl: "At' třeba chlastaj, nebo choděj za děvkama, ale proboha, at' nezačnou fetovat".
Moje dnes dospělé děti, stejně jako jejich vrstevníci, zkusili také s drogami "koketovat". Syn si od kamaráda přinesl tři kytky konopí, o které příkladně pečoval na okně svého pokoje. Věděla jsem o co jde, ale s výrazem naprostého blba jsem se ptala: "Co to tady máš za rostlinky?" Samozřejmě, že se nepřiznal a řekl mi nějaký název. Pak odjížděl na skautský tábor a prosil mě, abych se mu o "kytky" starala. No tak jo - jak si přeješ synku. Canabis jsem nějaký čas nezalévala, až zežloutlo a když se blížil návrat syna domů, začala jsem usilovně zalévat. Syn při pohledu na své rostlinky posmutněl a já, předstírajíc také smutek, jsem říkala, že jsem to zalévala, ale že to nějak zežloutlo. Se smutným výrazem odnesl rostliny ven a vyhodil je na kompost. Zhruba po měsíci, kdy jsme se vrátili z dovolené, jsem zjistila, že se konopí vzpamatovalo a na kompostě trčí tři zhruba metrové kytky. Došlo na likvidaci, protože jsem nechtěla riskovat udání kupř. ze strany sousedů, nebo jiných zvědavců. Takže po více než 15 letech se tu veřejně přiznávám, že jsem synkovi zabránila v pěstování marihuany a pokud si to někdy přečte, snad pochopí moje tehdejší chování.
Dcera studovala propagační výtvarnictví a na její škole byly drogy naprostá samozřejmost. Občas jsem u ní v šuplíku objevila "trávu", tak jsem jí v pravidelných intervalech vysypávala do záchodu.
Doufám a pevně věřím, že obě moje děti zkusili stejně jako já, maximálně toho jointa.

Jsou mnohem horší případy. Syn známého propadl drogám natolik, že vykrádal rodičům byt, aby měl na fet. Několikrát byl na léčení, ale opět se k drogám vrátil. Je to tragédie pro celou rodinu. Oba rodiče jsou vysokoškoláci, syn je jedináček. Kde se stala chyba? Kde je ta hranice, přes kterou už nejde jít zpátky? Je ještě nějaká naděje? Spousta otázek bez odpovědí.

Nedaleko mého pracoviště je K-centrum, které se stará o drogově závislé. Těch mladých lidí, kteří tam chodí je mi strašně líto, stejně tak je mi líto i jejich rodin.
Nikoho neodsuzuji, protože do závislosti se může dostat kdokoliv, někdo z blbosti, jiný ze zvědavosti, další si chce dokázat, že je dospělý, že na to má, jiný třeba nechce jen trhat partu.

Nejstrašnější na tom všem je to, že někdo vydělává obrovské peníze na výrobě a distribuci drog.

Squillace

28. května 2010 v 21:20 Putování po Evropě
Dovolenou u Jónského moře jsme trávili na pobřeží Golfo di Squillace. Při našich cestách po tomto pobřeží jsme nemohli opomenout městečko, které tomuto zálivu dalo jméno. S ohledem na dost špatné počasí loňského léta jsme trávili méně času na plaži a podstatnou část dovolené jsme podnikali výlety.

Do Squillace jsme se vypravili jednoho pošmourného dopoledne, kdy se po obloze honily mraky a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet.Pohled na Squillace

Městečko se nachází na vysokém skalnatém vrchu a už při příjezdu po serpentinách k němu každého upoutá obrovská normanská pevnost, která je jeho dominantou. Vyjeli jsme do městečka a zaparkovali nedaleko pevnosti. První zjištění bylo, že pevnost se v současné době rekonstruuje a je tudíž zavřená.
Kolem byly uzoučké a hlavně rozkopané uličky a cedule, že na jejich opravu přispívá Evropská unie. Tak jsme se chvilku rozhlíželi a přemýšleli, kudy jít dál. Vedle nás se objevil starší pán v obleku a řekl nám, at' jdeme za ním, že nám něco ukáže. Ten milý člověk nás dovedl na vyhlídku, ze které bylo vidět na moře. Ale co bylo hlavní, pod námi stál chrám, který z té výšky vypadal jako na dlani. Pán nám ještě ukázal, kudy máme sejít dolů a rozloučil se s námi. Poděkovali jsme mu a pokládali jsme ho za malý zázrak, že se zrovna objevil na místě, kde jsme tápali, kudy se dát dál.
Po cestě, kterou nám ukázal, jsme došli na náměstí, prošli si chrám a prohlédli si celé náměstí a pak jsme se vydali uličkami do kopce směrem k pevnosti. Prohlédli jsme si další kostely a pak se vydali zpátky k autu. Toto městečko je proslavené tradiční keramickou výrobou. Navštívili jsme jednu z manufaktur, ve které se keramika vyrábí a současně i prodává. Tradice výroby, stejné vzory a postupy jsou zde zachovány od doby antiky.
Když jsme přemýšeli, co si na památku koupíme a já si právě prohlížela zvoneček, rozezněly se kostelní zvony.  Pán v manufaktuře se usmál a řekl: Velký zvon a malý zvon. Vybrala jsem si zvonek a mám památku na toto zajímavé místo.
Městečko Squillace bylo založeno podle některých pramenů v polovině 4. století po Kr., jiné prameny uvádějí vznik až ke  konci 7. století. Množící se pirátské nájezdy a hrozba malárie, přinutili obyvatele tehdejšího Scolacia, ležícího na mořském pobřeží, opustit své město a vybudovat nové, bezpečnější.
V roce 1783 bylo Squillace poničeno zemětřesením, původně normanský dóm, na který nás upozornil náš neznámý průvodce, byl obnoven a přestavěn v novoromantickém slohu. Celé městečko si zachovalo středověký ráz.

Naše putování pokračovalo návštěvou Scolacia, místa, odkud přišli zakladatelé městečka Squillace. Při cestě jsme trochu "zakufrovali", odbočili o něco dříve a po projetí dvou vesniček cesta skončila. Vrátili jsme se tedy na pobřežní SS106 a na druhý pokus jsme byli v cíli. V turistickém průvodci je toto místo označeno jako Archeologický areál Scolacium, ale na jediném směrníku, který jsme viděli bylo uvedeno Rocelletta. Zaparkovali jsme před zdí a vešli brankou do olivového háje.St.Maria della Rocella
Při vstupu do archeologického areálu jsme byli ohromeni obrovskou stavbou. Je to nedostavěný kostel Santa Maria della Rocella a pochází z poloviny 11. století. Tuto obrovskou cihlovou stavbu nechal postavit normanský panovník Roger I. Jak jsme posléze zjistili, bývá tato stavba také nazývána Rocelletta, tedy název, který byl na směrníku.
Pokračovali jsme olivovým hájem dál k archeologickým vykopávkám. I zde je, jako v mnoha jiných archeologických areálech, muzeum. K naší smůle však je otevřeno jen v dopoledních hodinách. Kdybychom nešli tzv. proti času a navštívili nejdříve Scolacium, mohly být naše zážitky ještě bohatší. Snad někdy příště, ale hlavně dopoledne.
Procházeli jsme areálem a byli jsme jako už poněkolikáté jedinými návštěvníky. Kromě nás tu bylo několik dělníků, kteří sekali trávu a chystali se na hlavní turistickou sezonu. Podívali jsme se na amfiteátr, prošli jsme si fórum, vystoupali na nejvyšší bod celého areálu, ze kterého byl nádherný výhled. Všechny památky tu jsou označeny, všude jsou směrníky, odkazující na další.
Fórum
K historii tohoto místa se vztahuje báj o Odysseovi. V podstatě celé pobřeží Kalábrie nabízí mnoho odkazů na Odyssea. Podle pověsti toto město založil Odysseus a jeho původní název byl Skylletion. Město bylo opravdu založeno řeckými osadníky, v době punských válek se zde vylodil Hannibal a Skylletion používal jako svou základnu pro výpady do vnitrozemí. V době římského císařství bylo město přejmenováno na Scolacium a bylo jedním z nejvýznamějších měst v této oblasti.

Nikde není  historicky doloženo, kdy bylo toto město opuštěno, ale jeho obyvatelé se stali zakladateli nedalekého městečka Squillace. 
Část stavebního materiálu z opuštěného města byla použita na stavbu nikdy nedokončeného kostela Santa Maria della Rocella, v další části vznikl pak olivový háj. 

Opouštěli jsme areál za drobného deště, který při zpáteční cestě zesílil. Ten den byla teplota pouhých 17o C. Na to, že bylo 24. června - nic moc. Počasí loňského léta se moc nevyvedlo. Ale "díky" tomu jsme procestovali mnoho památek v této oblasti, poznali mnoho milých lidí a máme na co vzpomínat.

Služby v mobilu

19. května 2010 v 12:24
Mobil se stal dnes důležitou věcí a zařadil se mezi ty, bez kterých se už skoro neobejdeme.

Svůj první mobil jsem měla před 12 lety. V té době to nebyla věc tak obvyklá. Dlouho jsem zvažovala, zda mít či nemít mobil a stejné dilema tehdy řešil můj manžel. Potom si naše dcera, která mobil měla, koupila nový a starý nám "přenechala". A bylo rozhodnuto. Manžel stále vzdoroval a já najednou zjistila, že je to docela výhoda mít mobil. První mobil byl sice veliký, těžký, měl vysunovací anténu, ale měla jsem ho ráda.
Uplynula ne příliš dlouhá doba a mobil jsme měli všichni v rodině.
Má ho dokonce moje 86 letá maminka a já jí mohu mobilem kdykoliv zkontrolovat.

Mobil to není jen telefon, jsou to také mobilní operátoři fungující v naší zemi, kteří se předhánějí v nabídkách, aby nalákali co největší množství zákazníků.
Ne všechny "zážitky" s nimi jsou však příjemné. Mám v současné době dva mobily se SIM kartami od dvou různých operátorů. První mám už 12 let a druhou SIM kartu jsem získala jako bonus k novému modernějšímu telefonu. Rozhodla jsem se jí využívat jako rezervní číslo. Minulý rok jsem si oba mobily před dovolenou dobila a odcestovala do mé milované Itálie. Cestou jsem poslala několik SMS, abych informovala zbytek rodiny, jak cestujeme a pak jsem oba mobily strčila do šuplíku v bungalovu. Po několika dnech mě napadlo, že bych je mohla nabít. A najednou jsem zjistila, že mi byla odečtena nemalá částka za GPRS ??? Nevěděla jsem co to je, tak jsem se vypravila k sousedům, kteří měli sebou dceru a ta mi říkala, že to vypadá na internet, ale že si tím není jistá. Uložila jsem opět mobil do šuplíku a během dovolené jsem ho ještě 2x nabila. A opět mi byla odečtena nemalá suma.
Při zpáteční cestě jsem odeslala několik SMS z tohoto telefonu. Hned první den doma jsem telefonovala operátorovi, co to znamená? Byla jsem velice překvapená, když mi bylo sděleno, že jsem byla tehdy a tehdy připojena na internet. Na mé sdělení, že vzhledem ke svému věku vůbec nevím, jak se na internet přes mobil připojit, mi strohý hlas na druhé straně sdělil, že oni u toho telefonu nebyli. (Ale já v podstatě také ne). A že jsem SMS při zpáteční cestě překročila kredit a jsem tudíž v mínusu a že jsou nuceni omezit moje služby. Připadala jsem si jako omezený pitomec. Na dotaz, proč mi odečítali něco, co jsem opravdu nevyužila, mi bylo sděleno, že tuto službu mám aktivovanou (ale proč? - já jí přeci nepotřebuju). Strohý hlas mi sdělil, že jí tedy deaktivují. Chvíli jsem seděla a vstřebávala informace. Vždyt' je to vůči zákazníkům docela sprosté. Já přeci žádný internet v mobilu nikdy nechtěla, tak proč??? Když jsem to propočítala, tak mě jedna SMS vyšla přibližně na 43,-- Kč.
Druhý den jsem se s tím svěřila kolegům v práci, jeden z nich mi potvrdil, že takhle přišel o více než tisícovku a i další měli tuhle neblahou zkušenost. Rozhodla jsem se, že kartu už nedobiju, hrozilo, že mi bude ještě něco odečteno a to už jsem opravdu nechtěla riskovat. Myslím si, že O2 se na mě "napakoval" dostatečně.
Po čase jsem si koupila výhodně SIM kartu od jiného mobilního operátora, takže mám opět své hlavní a své rezervní číslo.

Občas se stává, že mi zavolá vesele znějící hlas s neodolatelnou nabídkou (volání zdarma, SMS zdarma a další), tak ho ani nenechám domluvit a hned sdělím: "Pokud mi chcete nabídnout paušál, rovnou říkám NE". Vesele znějící hlas se okamžitě změní a urychleně se rozloučí. Je to byznys a vím, že každý se chce na trhu udržet a mít co nejvyšší zisky.

Zůstávám věrná kreditu na svých mobilech, dobíjím si dle potřeby a jsem ráda, že jsem "mobilní".
:-)))

Nejen televize

12. května 2010 v 9:49 Téma týdne
Docela dlouho jsem váhala nad tím, zda mám či nemám vynechat téma týdne.
NOVA - co já o tom vlastně mám psát?

Když začala před mnoha lety NOVA vysílání, byla to oproti České televizi změna. Vše bylo barevnější, odvázanější, modernější.  První film, který tehdy nová NOVA uvedla, byla Obecná škola. A navíc, byl tehdy vysílán bez jakékoliv reklamy. Byla to podívaná a já jsem do dnešního dne přesvědčená, že tehdy na NOVU asi koukali všichni, kteří byli u televize. I když to dnes možná někteří nepřiznají.

Jsem z generace, která zažila původně jen jeden (navíc černobílý) program. Televize byla nový fenomén, a ne každý měl TV přijímač. Chodívali jsme k sousedům, kteří na rozdíl od nás televizi měli. A potom, když rodiče koupili televizní přijímač domů, to byla sláva. Potom přibyl druhý program, pak začalo barevné vysílání. Vše však bylo podřízeno tehdejšímu režimu a byly nám televizí podsouvány názory tehdy vládnoucí státostrany. Ale televize byla televize a každý večer se rozsvěcovaly obrazovky v mnoha domácnostech.

NOVA přinesla svěží vítr. Začala vysílat pořady a filmy, které veřejná televize nikdy nevysílala. A ta plejáda seriálů... (o jejichž kvalitě lze polemizovat).
Jsem ráda, že se NOVA (a i další komerční televize) objevila. Zjevila se podobně jako nová hvězda na noční obloze. Dnes máme coby televizní diváci i díky NOVĚ větší výběr pořadů, ze kterých si můžeme vybrat.

A abych vysvětlila titulek nad článkem. NOVA je nejen televizní stanice.
Díky NOVĚ může existovat i Blog.cz,  Galerie.cz, TN.cz a mnoho dalších domén.

Takže NOVO - díky.

Jarní téma

10. května 2010 v 10:16 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Je jaro a s tím pro mnoho lidí nastal čas na práce na zahrádce.

Ano, jsem také zahradkář. V mládí jsem práci na zahrádce brala jako nutné zlo a nejhorší trest pro mě bylo, když jsem dostala za úkol někde vytrhat plevel.
Pak se to změnilo a já dneska tuto činnost beru jako duševní očistu. Mám radost, když rostliny prospívají a kvetou a když zahrada potom přinese úrodu. Kytičky opečovávám s láskou a pokud počasí a čas dovolí, trávím veškeré volné chvilky na zahradě.
Letošní zima byla nejen dlouhá, ale i krutá. Některé rostliny jí bohužel nepřežily.

V sobotu jsme jeli na můj rodný sever. Cestou, kterou jezdíme, je několik zahradnictví.
Rozhodli jsme se, že koupíme růže, které bohužel nepřežily zimu a nějaké další květiny.
Zastavili jsme u zahradnictví, zakoupili jsme nějaké rostlinky a chtěli jsme ještě růže. Bohužel, tam, kde jsme byli, růže neměli.
Vzhledem k tomu, že hned vedle bylo druhé zahradnictví, šli jsme se podívat i tam.
Hned první věc, které jsme si všimli, byly podstatně vyšší ceny, než v zahradnictví předchozím.
Růže sice nějaké měli, ale nic, co by se nám do zahrady hodilo.
Při procházení zahradnictví jsme si všimli nádherného klematisu. Když už tedy nemáme růže, koupíme si alespoň klematis. Na klematisu byla cedulka, jak ho pěstovat a samolepka s čárovým kódem a cenou 89,-- Kč. Když jsme stáli ve frontě na zaplacení, všimli jsme si, že z boku květináče je napsáno 149,--. No uvidíme. Přišli jsme na řadu a ptali se paní, která inkasovala, která cena platí. Začala křičet, že samozřejmě ta na květináči. Na náš dotaz, proč tedy mají na zboží dvě ceny neodpověděla a křičela na nás, že je nemocná, že tam vůbec neměla být (ale na to se jí přeci nikdo neptal) a přitom vztekle olupovala cedulku s čárovým kódem.
Její křik přivolal mladého zahradníka. Zopakovali jsme náš dotaz, proč mají na zboží uvedeny dvě ceny, že tím mystifikují zákazníky. Začal na nás také křičet. Rozhodli jsme se, že se bez klematisu obejdeme, protože při pohledu na něj, bychom si vzpoměli na chování personálu zahradnictví, které hraničilo s chováním řeznického psa.
Vrátili jsme klematis zpátky na místo, odkud jsme si ho předtím vzali. Zahradník mezitím otrhával čárové kódy a vykřikoval, že mu ty klematisy dovezli "po fajruntě" a že ta cena 89,-- Kč je nákup. Nevím, ale téměř 68% marže mi připadá skoro nehorázná.
Se stoprocentní jistotou můžu prohlásit, že Zahradnictví JUKL v Mělníce - Mlazicích už nikdy!!!!

Včera večer jsem pak koukala na zprávy na Nově a tam bylo mimo jiné řečeno, jak prosperují
pěstitelé a prodejci květin - zde se prý žádná krize neprojevuje. Pokud si všichni připočívají tak vysokou marži, jako již zmíněné zahradnictví, vůbec se tomu nedivím.
S květinami by měli pracovat lidé, kteří je mají rádi. Ne ti, kterým jde jen a jen o zisk.

Dnes už netančím

6. května 2010 v 22:03 Téma týdne
Tanec - kolik v něm je emocí, kolik vášní? Svým způsobem je to umění, dokáže vyprávět příběh...

Někomu byl dán do vínku dar - umění tančit.
A na někoho se prostě nedostalo.
Patřívala jsem do té první skupiny, byly doby, kdy jsem byla schopná protancovat poslední boty. Nevynechala jsem jedinou příležitost, kdy jsem si mohla zatancovat.

A pak jsem se seznámila se svým manželem... Strašně hodný člověk, ale s tancem to byl problém.
Ne že by se nesnažil. Snažil, ale ve výsledku to bylo vždy něco hrozného (promiň Jirko). Svými rádoby tanečními kreacemi ohrožoval okolní tanečníky, pohyby jeho rukou připomínaly holandské větrné mlýny, ale snažil se. Jediné, co ještě jakž takž zvládal, byl tzv. ploužák. Ze začátku mě to
docela mrzelo. Když jsme občas někam vyrazili a byli s námi přátelé, tak jsem si také někdy zatančila.
A jak šel čas, zjistila jsem, že žít lze i bez tance.

Můj tatínek měl pro manžela velké pochopení, patřil také do skupiny, které nebyl dar tance dán do vínku.
Co si pamatuji, táta se naučil jeden tanec, kterému vznešeně říkal tango. Do tance se pouštěl až poté, co se "posilnil" nějakou skleničkou. Pak ztratil zábrany a stával se z něj "král parketu". Maminka nám pak říkávala: "Ježíšmarjá holky, to zase byla ostuda, táta tancoval".

Já jsem také způsobila na parketu pěknou ostudu. Byla jsem tehdy na svém maturitním plese. Seděli jsme dole u parketu coby maturanti a rodiče byli na galerii. Měla jsem kamaráda Oldu, který závodně tancoval. Oba posilněni také nějakou tou skleničkou, jsme šli na parket a já dostala příšerný nápad, že šlápnu našemu profesorovi matematiky na nohu (tehdy mi ten nápad tak příšerný nepřipadal, naopak jsem se cítila jako hrdinka a mstitel celé třídy). Oldovi jsem svůj plán sdělila a on nebyl proti (ten kantor ho taky totiž kdysi učil). Zrealizovali jsme svůj plán, já si šlápla a pak se otočila se slovy: "Jé, promiňte, pane profesore". Poprvé se chápavě usmál a kroužil dál svůj valčíček. Jak se říká, s jídlem roste chut' a my svůj plán po obkroužení parketu zopakovali.  Pan profesor zmizel z parketu a my s Oldou tančili dál. A pak to přišlo - je to dost divný pocit, když kolem vás "rotují" tváře a najednou místo tváří vidíte nohy. Pan profesor, když mu došla naše podlost, si na nás zjednal posily. Ležela jsem v prostředku parketu na zádech, na mě ležel Olda, krovky jeho fraku zakrývaly mé nohy a jediné co jsem viděla, byla zarudlá tvář mé mamimky, která se zděšeně schovávala na galerii.

Mám dvě děti. Syna, jemuž stejně jako jeho otci chybí buňky na tanec a dceru, která chodila 7 let do baletní přípravky a tanec byl pro ní naprostá samozřejmost.
Můj syn chodil do tanečních dva roky. Zopakoval si vše dvakrát, ale bez jakéhokoliv výsledku.
Když se blížil jeho maturitní ples, poněkud znejistěl. Se svou sestrou piloval walz, aby uspěl. I se mnou zkoušel párkrát doma tančit. Ujišt'ovala jsem ho, at' se ničeho nebojí, že to spolu hravě zvládneme. Nastal den D a vypukl jeho maturitní ples. Já byla připravena. Vyhlásili sólo maturantů s rodiči (za nás to nebývalo) a syn přišel k našemu stolu se slovy: "Mami, promiň.. " a zmizel v předsálí.
Když měla maturitní ples dcera, raději jsme se pojistili a pozvali manželova tatínka, který na rozdíl od něj, tančit uměl. Takže naše dcera absolvovala své sólo s prarodičem.

Takže i když dnes už tancovat nechodím, vzpomínám s úsměvem a i s troškou nostalgie na časy, kdy byl tanec pro mě jednou z nejhezčích věcí.