. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Srpen 2010

Podoby bouřek

30. srpna 2010 v 22:00 Téma týdne

Hned na úvod musím přiznat, že mám bouřku ráda.

Možná je to tím, že jsem narozená v červenci a v létě bývá bouřek nejvíc, nevím....Blesky

Jako malé dítě jsem měla trošku obavy, co to je a zda se nám nemůže nic stát. Můj tatínek mi tehdy vysvětlil, co je bouřka, jak se při ní chovat, kde číhá nebezpečí, kterému se raději vyhnout a zejména mě zbavil obav, které jsem měla.

Má babička se mi snažila vštípit svou teorii, kterou mi bouřku vysvětlovala. Pamatuji si, že dunění hromu prý je hluk, který způsobuje Bůh, který se Sv. Petrem hraje v nebi kuželky. A blesky jsou nebeské rachejtle, když se povede trefa. Tvářila jsem se, že babičce tuhle teorii věřím, ale věděla jsem díky tatínkovi své. Babičce jsem však nechtěla kazit radost. Svým způsobem, kterým bouřku vysvětlovala v podstatě také zbavovala obav.

Díky tatínkovi jsem měla to obrovské štěstí, že jsem viděla Eliášův oheň. Maminka se tehdy moc zlobila, že mě táta vystavuje riziku, ale to, co jsem tehdy viděla, se už nikdy neopakovalo. Zvláštní praskavý zvuk a dva modré pruhy, které jakoby vystupovaly z blízkého továrního komína si vybavuji dodnes a pokládám za obrovské štěstí, že jsem tento úkaz viděla. Díky, táto.

Vzpomínám si také, jakou blbost jsem udělala před mnoha lety v Chorvatsku. Jezdívali jsme na ostrov Hvar. Slunečné počasí obrovskou rychlostí vystřídala černá obloha a od ostrova Vis se hnala bouřka. Blesky létaly nad mořem a všichni kvapem opustili pláž. A já ... vzala jsem si fot'ák a na tu pláž jsem se vrátila, vlezla jsem si pod převrácenou lod' a fotila bouřku. Když si dnes uvědomuji, co se mohlo stát... Manžel mě seřval a pak se mnou pěknou chvíli nemluvil.

Obloha před bouřkou
Cesta bouřkou

Na druhou stranu chápu, že je spousta lidí, kteří se bouřky bojí. Měla jsem v práci kolegyni, která při bouřce zalézala pod pracovní stůl. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že jí nic nehrozí, ale bylo to marné.

Opravdu mám bouřku ráda, takové zvláštní napětí, které pak vystřídá úkaz na obloze v podobě blesku. Každá bouřka a každý blesk je jiný, je to neopakovatelné.
A potom, když bouřka odezní, je takový mír, klid a čistý vzduch.

Moje starší vnučka asi bude v tomhle po mně, je také narozená v létě a první bouřku komentovala slovy - "títí a bum". Abych to přeložila títí znamená svítí (blesk) a bum.
Tak mám v rodině následovníka, který bude se mnou pozorovat tyto zvláštní úkazy a já se těším, jak jí budu předávat svoje zkušenosti a znalosti. A možná se mi také podaří jí ukázat třeba ten Eliášův oheň - kdo ví....

Končící léto

28. srpna 2010 v 23:16 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Ještě minulý víkend a několik dalších dnů bylo léto. Sluncem prozářené dny a teplo.
Večerní obloha
A ted'...  venku to vypadá, že léto už končí. Studená fronta dává o sobě sakramentsky vědět. Ostrý vítr, déšt' a zamračená obloha nevěstí nic pěkného. Ještě že je víkend, i když poslední prázdninový.Voda v garáži
To nám to zase uteklo.

Pro děti, které půjdou za několik dní do školy, znamená konec prázdnin také konec léta.
Mám léto moc ráda, miluji dlouhé dny, kdy se vstává do světla, večery s nádhernými západy slunce. Ted' už se můžu těšit maximálně jen na možná pár dní babího léta, pokud nějaké bude. A samozřejmě na příští léto.

To letošní, končící, bylo takové divné léto.Po krupobití




Ošklivé počasí, kdy nás bičoval déšt' způsobující povodně, střídaly dny s tropickými teplotami, na které nejsme moc zvyklí a potom  kalamita v podobě krup.

Bylo to léto plné extrémů.

A i když léto opravdu miluju, jsem ráda, že tohle podivné léto už pomalu končí.
Doufám jen, že to příští bude přívětivější.
Západ slunce

Žít bez hudby?

24. srpna 2010 v 22:18 Téma týdne

Svojí úvahu jsem začala otázkou, na kterou je pro mně a určitě i pro většinu dalších jednoznačná odpověd'.
Nejde žít bez hudby.
Každý máme trochu jiný vkus, každému se líbí jiný druh hudby, ale pořád je to hudba. Hudba, která nás provází celým životem už od dětství.  Písničky, které nám zpívali rodiče, když jsme byli malí, hudba o které jsme se učili  ve škole, hudba, kterou jsme pak začali poslouchat a provozovat.
Je mi už trochu víc let a mám to štěstí, že jsem prožila éru Beatles. Jejich hudba mě moc ovlivnila a dodnes jí miluji. Při jejím poslechu se vracím o mnoho let zpátky, do doby mých studií, kdy jsme si na cívkových magnetofonech  Beatles přehrávali. Mám ráda hudbu 60. let, vyvolává ve mně vzpomínky na dobu, kterou jsem prožívala.
Když se před svými dětmi někdy o tomhle zmíním, dívají se na mě jako na vrstevníka dinosaurů, pro ně je to dávnověk.
V některých věcech se ale s dětmi shodneme, všem se nám líbí hudba Queen. A tady zase narážím tak trošku u svých kolegyň a vrstevníků, kteří na mě koukají s nechápavým výrazem - "jak se ti tohle proboha může líbit". No líbí a moc!
Mám ráda i vážnou hudbu, při poslechu Verdiho opery Nabucco prožívám nádherné pocity. Ta hudba mě povznáší. Je tak plná emocí.
Stejně plná emocí je i hudba filmová. Nedovedu si vůbec představit, že by jakýkoliv film neprovázela hudba - to je naprosto nemyslitelné, hudba podtrhuje děj a dotváří příběh. Bez  hudby by bylo filmu jen půl.
Člověk, jak stárne, začíná měnit i své vnímání hudby. To, co  jsem v mládí tvrdě odmítala, dnes s klidem poslouchám.
A na závěr... včera jsem jela domů z práce poloprázdnou tramvají. Přede mnou seděl pán, který si pro sebe pískal písničku. Já pak vystoupila a ta melodie mi stále zněla v uších.
Bez hudby opravdu nejde žít.

Nevážně ........ o stavebních stylech

20. srpna 2010 v 21:35 Úlovky (fotografické)

Mám moc ráda historii, ráda chodím po různých památkách, navštěvuji hrady a zámky, lezu po zříceninách. Miluju stará města, křivolaké uličky a náměstíčka dlážděná kameny.
To co zůstalo po našich předcích je obdivuhodné. Románské stavby, gotika, renesance a další stavební slohy zkrášlily města a městečka.

Ovšem někdy se povede spojit nespojitelné, jako třeba tohle plastové okno:
Vico - nové okno

Dá se i pochopit, že profese zvoník je už téměř neznámá. Když se  rozezněly zvony, podívala jsem se nahoru a objevila tohle:
Monte S.Angelo - zvon

Tento obrázek není moc historický. Ukázka tvořivosti českých šikulů. Jen jsem si tak říkala, co by se stalo, kdyby ta spodní lat'ka praskla. A kdyby to viděl nějaký člověk, zabývající se bezpečností práce, asi by mu nebylo nejlépe:
Tak trochu nezvyklé lešení (Rumburk)

Už v antice existovaly směrníky - tento ukazuje směr do nevěstince.Směrovka do nevěstince v Pompejích

Naši předkové byli moudří a  již  před 2000 let vyřešili, jak přejít "suchou nohou" přes cestu, po níž teče voda:
Přechod historický
A dnes? Přechod pro chodce, který nevede nikam. Tedy pardon, vede: do trafostanice!
Asi elektrikáři patří mezi ohrožený druh.
Přechod současný

Tajemný úsměv Mony Lisy

20. srpna 2010 v 21:15 Úlovky (fotografické)


Tajemství úsměvu Mony Lisy: Kdyby tak Da Vinci tušil, že budu jednou za "pětku".....
Tajemný úsměv Mony Lisy

Strach

17. srpna 2010 v 22:34 Téma týdne

Strach... zažil ho každý.
Je jednou z emocí, která provází náš život od samého počátku až k jeho konci.
Malé děti se bojí cizích a neznámých lidí, tmy, hluku a různých bubáků, jimiž je někteří straší, školáci se bojí neúspěchu ve škole a následně pak reakcí rodičů. Dospělí lidé se bojí o své děti, bojí se, aby je zabezpečili, bojí se ztráty zaměstnání, bojí se nemoci. A všichni bez rozdílu se bojí smrti...
Strach, at' je jakýkoliv a z čehokoliv, nás provází životem.

Já osobně mám strach z doktorů. Někdy si připadám jako psychopat, rozumově si snažím zdůvodnit návštěvu lékaře, ale.... Když mám jít k lékaři, špatně spím, klepu se jako drahý pes (a to i v případě, že jdu jen na preventivní prohlídku). Zvýšená tepová frekvence, zvýšený tlak, břichabol a další problémy jsou pravidelností. Moje lékařka mi jednou řekla, že mám tzv. syndrom bílého pláště. Nevím, ten strach mám už od dětství a i když vím, že se mi nebude dít žádné příkoří, bojím se. Dříve se mi stávalo při odběru krve, že z napíchnuté žíly žádná krev netekla, můj strach byl tak silný, že se mi stáhly žíly. Vypadá to pro někoho směšně, ale je to můj strach.

Jako dítě bojící se usínat ve tmě, se musí ted' cítit ti, které postihly povodně.
Pocházím ze severu Čech, narodila jsem se tam, nějaký čas tam žila, mám tam maminku a sestru.
Mám tam své kořeny, své přátele.  Je to kraj mého dětství, který mám moc ráda.
To, co tam způsobily rozvodněné říčky vyvolává u obyvatel oprávněný strach. S obavami se děsí každého deště, který by mohl situaci ještě zhoršit. Dovedu si představit, co prožívají. Před osmi lety vyplavilo rozvodněné Labe mého bratrance. Dodnes se svou ženou mají strach, aby se to už nikdy neopakovalo. 
A já držím palce všem, aby se už příroda, ke které se chováme tak macešsky, přestala na nás zlobit, aby trochu pominuly obavy a strach, co bude dál.

Zmýlená

11. srpna 2010 v 23:22 Postřehy, úvahy, zamyšlení
To byl zase den....
A ten závěr? Jestli už je to vyčerpáním, nebo rezignací, já nevím, ale stála jsem před Makrem a smála jsem se, až mi tekly slzy. Pán, který na mě koukal, si myslel, že jsem bud' veselá kopa, nebo že jsem požila.

Problémy s autem pokračují. Poté, co nás nechalo v nákupním centru na Smíchově, bylo odtaženo do servisu, opraveno a vypadalo to, že bude v pořádku.
Podařilo se nám koupit slušný ojetý vůz, ale museli jsme si na něj část peněz půjčit s tím, že až to naše zlobivé auto prodáme, peníze okamžitě vrátíme. Celá transakce dost spěchala, proto ta výpůjčka (naštěstí bez úroku).
Dnes vezl manžel auto prodat, bylo oceněno, vše bylo dohodnuto... Čekala jsem na něj, když mi zazvonil telefon a manžel mi sdělil, že v určenou hodinu na domluveném místě nebude, protože auto se rozhodlo, že zase nepojede. Stál na jedné z frekventovaných křižovatek asi třičtvrtě hodiny, pak ho syn odtáhl opět do servisu a já mezitím rušila smluvenou schůzku ohledně prodeje. Ted' nad autem visí veliký otazník, zda a hlavně kdy bude opraveno. 
Jen doufám, že z koupě nesejde.
Celý den jsem měla takový nijaký. Auto mi nešlo z hlavy, sakra - vždyt' týden jezdilo a ted' zase trucuje.

Budu mít svátek a u nás v práci je takový zvyk, že ten kdo má narozeniny či svátek, pohostí ostatní kolegy. Cestou domů jsem přemýšlela, co na pátek přichystám. Rozhodla jsem se, že uvařím guláš.
Syn má narozeniny a já (jako obvykle) nevím, co by ho potěšilo. Zavolala jsem tedy dceři, zda má stále rád Jacka Danielse, že bych mu nějakou lahvinku koupila. Dcera mě překvapila sdělením, že má rád Sklepmistra. Brrr... vzpomněla jsem si, kolikrát mě po něm bylo v mládí blbě.

Jeli jsme tedy do Makra. Hned na kraji jsem koupila skleničky na víno, aby toho oblíbeného Sklepmistra měl z čeho pít a navíc skleniček není nikdy dost.
Pak začalo velké pátrání po kýženém produktu. V oddělení vína nebyl. Usoudili jsme s manželem, že ve vinném humidoru také nebude a že se budeme tedy muset poohlédnout jinde. Pak jsme si všimli, že u minerálek mají také nějaká vína a tam jsme ten klenot našli. V žádném kartonu nebyl, zabalené to bylo v igelitu, jako ty minerálky. Tak to bychom tedy měli.
V oddělení masa jsem hledala kližku na guláš. Dopátrala jsem se ke kartonům o obsahu asi 20 kg, ale to bylo sakra dost. Vedle kartonů ležely balíčky s masem. Zběžně jsem koukla na cedulku a pak už jsem jen koukala na váhy balíčků, abych koupila příslušné množství. Maso se mi moc nelíbilo, bylo takové tmavé a zalité krví, ale až z toho bude gulášek, to bude jiná.

Při placení se na nás pokladní dívala dost divně. Zaplatili jsme a jeli s vozíkem k autu. A já se podívala na doklad a dostala jsem záchvat smíchu. Na dokladu bylo "Hovězí líčka". No tak to se mi tedy povedlo (kdysi jsme to kupovali pro našeho německého ovčáka, ale ted' máme jen kočku a ta maso moc nebaští).
Když jsem to řekla manželovi, tak se ptal, zda to nepůjdeme vrátit. Já bych si asi připadala trapně a navíc nevím, zda by to šlo. Manžel jen procedil, že jsme teda "pěkný socky", když si kupujeme líčka a "kvalitní víno zn. Sklepmistr". A to už jsem řvala smíchy.
Ten smích byl osvobozující.

Líčka dostanou zvířátka a já na druhý pokus koupila u řezníka kližku.

Caravaggio

9. srpna 2010 v 11:32 Osobnosti

Od úmrtí tohoto slavného umělce uplynulo 18. července 400 let.

Za svůj krátký a pohnutý život vytvořil nesmrtelná díla.
Uměleckými díly, odvahou a silou ovlivnil umění Evropy na několik příštích století.

Nedávno jsem četla, že se podařilo objevit po více než dvou letech jedno plátno, které bylo ukradeno z Muzea východního a západního umění v ukrajinské Oděse. Nese název Polibek Jidáše.
Tento obraz, který byl u zprávy, se však dle dostupných informací jmenuje Zajetí Krista a je v Národní galerii v Dublinu v Irsku. Tak nevím....

Vzpomněla jsem si na loňskou návštěvu Říma.
Stála jsem v kostele San Luigi dei Francesi (Sv. Ludvík Francouzů) a se zatajeným dechem jsem si prohlížela v kapli Contarelli obrazy svého oblíbeného malíře Caravaggia. V tomto kostele jsou obrazy tři. Zatím jsem jeho obrazy znala jen z reprodukcí, knih a z internetu. Ale tady to bylo skutečné.
Caravaggio - Povolání Sv. Matouše (Kaple Contarelli Chiesa San Luigi dei Francesi)


Caravaggio - Sv. Matouš a anděl (Kaple Contarelli - Chiesa San Luigi dei Francesi)

Caravaggio - Utrpení Sv. Matouše (Kaple Contarelli - Chiesa San Luigi dei Francesi)


Další dva obrazy jsou v kapli Cerasi v kostele Santa Maria del Popolo.
Caravaggio - Ukřižování Sv. Petra (Chiesa Santa Maria del Popolo)

Caravaggio - Obrácení Sv. Pavla (Chiesa Santa Maria del Popolo)
Mnoho dalších jeho děl je ve světových galeriích, v soukromých sbírkách a některá jsou v dalších kostelích na území Itálie. V Pinakotéce Vatikánských muzeí je také jedno z jeho děl.
Caravaggio - Ukládání do hrobu (Pinacoteca Vaticana)
Přemýšlela jsem o jeho životě a o tom, jaký to byl vynikající malíř.
Krásný člověk, vynikající umělec, ale hlavně bouřlivák.

Narodil se v Lombardii 29. září 1571 v obci Caravaggio jako Michelangelo Merisi. Roku 1584 nastoupil do dílny milánského malíře Simona Peterzana, kde se učil malovat. Po opuštění dílny nějaký čas působil v Miláně. Roku 1591 odešel do Říma, kde pracoval v malířské dílně Giuseppa Cesariho. Přijal jméno Caravaggio, podle své rodné obce. Z tohoto období pochází jeho obrazy kytic a zátiší. Po prvních úspěších se osamostatnil.
Caravaggio - Košík s ovocem (Pinakotéka Ambrosiana, Milano)

Jeho malířský styl byl naprosto nový. Předběhl svou dobu a maloval jiným způsobem, než další tehdejší umělci. Používal práci se světlem a stíny (chiaroscuro) a jeho obrazy byly živé a plastické. Jako modely používal obyčejné lidi a od svých konkurentů byl často kritizován.
Roku 1593 našel svého mecenáše v kardinálovi Del Monte. Jeho sláva vzrůstala začali ho podporovat i další sběratelé umění. Caravaggio se v této době začal věnovat zejména mytologickým a náboženským tématům. I tady však sklidil kritiku, když použil prostitutku jako model na obraz Smrt Panny Marie. U obrazu Svatý Matouš a anděl se zase představitelům církve nelíbilo, že Matouš na obraze je bosý.
Jeho nezkrotná povaha a bouřlivý život mu způsoboval mnoho problémů. Účastnil se potyček, byl mnohokrát obžalován a krátce vězněn. Uchýlil se na krátkou dobu do Janova, potom do Neapole, aby se pak vrátil zpět do Říma. V jedné z pouličních bitek zabil svého soka a byl nucen opustit Řím. Uprchl na Maltu a vstoupil do Řádu maltézských rytířů. Jeho divoká povaha způsobovala další problémy. Byl vězněn, ale podařilo se mu uprchnout na Sicílii. Tam ho dostihla zpráva o milosti od papeže. Přes Neapol se vydal zpět do Říma. Zraněný a nemocný zemřel v Porto d'Ercole u Civitavecchia v Toskánsku 18. července 1610.

Malíř, který ovlivnil svým uměním a nadčasovostí mnoho svých následovníků i současníků. Bylo o něm napsáno několik knih a jeho příběh byl i několikrát zfilmován.
Poslední filmové zpracování je z roku 2007 a podíleli se na něm filmaři z Itálie, Francie, Španělska a Německa. Caravaggia zde ztvárnil Alessio Boni. Tvůrcům se podařilo vybrat představitele, nejen hlavní role, tak věrohodné, že film byl opravdový, jako Caravaggiův život.
Já sama se vrátila o čtyřista let zpátky a na tu chvíli jsem prožívala jeho pohnutý osud.

Caravaggio - Medusa (Galerie Uffizi, Florencie)

A tady trochu odbočím. Byli jsme kdysi s přáteli v multiplexu na Smíchově na filmu Bathory a já opravdu nemám nic proti Juraji Jakubiskovi. Ale to, že do svého filmu zakomponoval Michelangela Merisiho???? To snad opravdu nebylo nutné, pane režisére!!!!
Je slavný i bez Vašeho filmu.

Tímto článkem jsem chtěla vyjádřit obdiv malíři, kterého mám ráda od svých školních let. Ve třídě nám tehdy visela reprodukce jeho Loutnisty, jejíž originál je umístěn v Ermitáži.

Obrazy jsem si dovolila použít z italské verze Wikipedie. Sice jsem je v Římě také fotila, ale....

O lidech a autech

2. srpna 2010 v 21:29 Postřehy, úvahy, zamyšlení

O problémech s autem jsem tu už psala.
Od návratu z dovolené sháníme slušné ojeté auto a vzhledem k mému zaměstnání, jsme se rozhodli pro Škodovku.
Minulý týden jsme se byli na jednu podívat u předního a renomovaného prodejce. Auto jsme našli na internetu, podle popisu vypadalo dobře, ve skutečnosti také. Na štítku byl uveden datum uvedení do provozu, ujeté km, cena a kromě dalších údajů také - NEHAVAROVANÉ. Ofotila jsem si VIN a v práci se mi kolegové podívali, jak to s ním vypadá. K mému překvapení mi sdělili, že auto bylo havarované a mělo rozbitý celý předek. Tak nevím... kdyby to bylo v AAA, kde jsou tyto praktiky prý běžné, nebo u nějakého bazaristy na louce? Tady jsme to opravdu nečekali a já se domnívám, že tento autosalon, který má v Praze tři pobočky, to opravdu nemá zapotřebí.
Ale je to o lidech.
S Peugeotem občas zajedeme na nákup, nebo krátké pojížd'ky po Praze, ale dál se raději nepouštíme. Dnes jsme se vypravili na Smíchov, což je od nás nedaleko. Vnučka bude mít zanedlouho narozeniny, tak jsme jí jeli koupit dárek.
Zaparkovali jsme v OC Nový Smíchov, koupili jsme dárek a při odjezdu z podzemního parkoviště se auto rozhodlo, že dál už nepojede. Prekérní situace.
Tři pruhy aut, která odjíždí, se sjížděly do jednoho pruhu, my v tom prostředním a auto stálo.
Několik marných pokusů, řidiči (někteří) na nás troubili. Vystoupili jsme a auto jsme dostrkali a dotlačili mezi dva pruhy, aby ostatní mohli projíždět. Manžel telefonoval a sháněl pomoc.
A já začala pozorovat lidi.
*Na prvních bylo vidět, že mají evidentně radost z cizího neštěstí a vůbec se nesnažili svou radost a potěšení skrývat.
**Druzí jen tak pokukovali, kdože jim tam překáží a nebo byli neteční. 
***Na třetích bylo vidět pochopení a možná i soucit s naší nezáviděníhodnou situací.

Já vím, jsme jenom lidi a to pitomý auto může kleknout komukoliv a kdekoliv.
Ale bylo opravdu zajímavé pozorovat ty, kteří jedou kolem.
Nejsmutnější, na mém pozorování bylo to, že těch, kteří se opravdu radovali nad cizím neštěstím, bylo bohužel nejvíc.
Ostatním děkuji.