. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Září 2010

Vřelý dík

29. září 2010 v 18:55 Téma týdne
Možná to vyzní poněkud jízlivě, ale já bych touto cestou chtěla poděkovat televizím Nova a Prima za jejich talentové soutěže, nebo pořady, opravdu nevím jak to nazvat.
Můj dík jim patří zejména za to, že tyto soutěže dávají ve stejný čas proti sobě. Asi je to záměr, asi televizní stanice zřejmě chtějí zjistit, o kterou bude v ten daný okamžik větší zájem. Tedy, kdo si ukousne více z pomyslného koláče sledovanosti.
Přiznám se, že jsem ani jeden z těchto programů neviděla, ony stačí upoutávky v reklamních pauzách, aby si člověk udělal představu.
Na druhé straně nikomu nezazlívám sledování talentových soutěží. Pokud se to někomu líbí, říkám proč ne?
Tady se doslova naplňuje staré české přísloví: "Když se dva perou, třetí se směje".
Jsem přesvědčená, že z této "soutěže" dvou komerčních televizí, vyjde jako vítěz televize veřejnoprávní - tedy ČT.
Ta se ted' směje. A krom toho vysílá v neděli večer velice pěkné filmy.
Talentmánii a ten druhý pořad jsem ocenila zejména, když jsem konečně mohla vidět báječně udělaný film Hlídač č. 47. Tak dlouho jsem se na něj chystala do kina, až ho přestali promítat.
Takže vřelý dík za obě soutěže.
A jen doufám, že ČT nesklouzne k nějaké komerci a její nedělní večery zůstanou i nadále kvalitní.

Podzimní

27. září 2010 v 23:38 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Podzim už platí listím
svojí útratu,
je konec láskám, konec nenávistím,
podzim už platí listím
a není návratu.....

Tak takhle krásně o podzimu psal Vítězslav Nezval.září 067

Před chvilkou jsem přišla z venku, ale moc poeticky to tam opravdu nevypadá, prší a fouká vítr, který dešt'ové kapky žene s větší rychlostí a chlad proniká pod oblečení.
Upřímně se přiznávám, že podzim nemám ráda.
Krátící se dny a vstávání do tmy mě deprimují.
Padající listí povětšinou tleje na zemi a vše je tak nějak špinavé.
I ta obloha dnes měla takovou špinavou barvu.
Podzim je depresivní.
Vše se ukládá ke spánku a já na sobě pocit'uju únavu z nadcházejících dní.

A i když verše Vítězslava Nezvala jsou beze sporu krásné, nic to nemění na tom, že podzim je pro mě to nejsmutnější období.

Naděje

22. září 2010 v 10:42 Téma týdne

Ovidius: "Naděje nutí trosečníka k mocným tempům, třebaže ještě nevidí břeh".

Tento citát přesně vystihuje téma tohoto týdne. V tomto případě je naděje na záchranu života.

Naděje... kdysi jsem někde četla, že její barvou je zelená.
Naděje je očekávání něčeho co by ještě mohlo být. K naději se upínáme a věříme v něco lepšího co nás ještě někdy čeká. Nemocní s naději čekají na uzdravení. V nepříjemných okamžicích očekávame s nadějí jejich konec. Naděje...

Při vyslovení tohoto slova mě napadl Mys Dobré naděje.Bartolomeu Dias Nikdy jsem tam nebyla, ale kdo ví, třeba se mi poštěstí, že se tam někdy podívám - a to je přesně ta naděje.
 Naděje, že uvidím místo, o kterém jsem četla a které si i díky fotografiím a filmům dokážu představit. A nebo naděje, že si o tomto místě přečtu zase něco zajímavého.

Leží na samém jihu Afriky a jeho objevitelem je portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias.
V první polovině roku 1488 jej při veliké bouři obeplul se svou karavelou, aniž by toto místo zaregistroval. Chtěl pokračovat v plavbě do Indie, ale jeho posádka byla bouřemi natolik zesláblá, že se proti němu vzbouřila a donutila Diase k návratu do Portugalska. Teprve při plavbě zpět toto místo objevil a zřejmě díky předchozí nedobré zkušenosti jej pojmenoval Mysem Bouří.
Po návratu do vlasti byl oslavován a stal se jedním z velikánů objevných plaveb. Mys Bouří byl na popud portugalského krále přejmenován na Mys Dobré naděje. Původní název odrazoval další mořeplavce a tento nový název měl naznačit naději na další objevy v oblasti Indického oceánu.
Objeviteli tohoto Mysu se však toto místo stalo osudným. Při další z plaveb v této oblasti došlo opět k veliké bouři a potopení lodi. Bartolomeu Dias našel svou smrt ve vlnách u Mysu Dobré naděje 29. 5. 1500.

O naději a nadějích by se toho dalo napsat mnoho.

Citátem jsem začala, citátem také skončím.
Miguel de Cervantes: "Kde je život, je naděje".
A na samý závěr české přísloví: "Naděje umírá poslední".

V krajině mého dětství

19. září 2010 v 0:01 Úlovky (fotografické)
Poslední dobou mám pocit, že mám stále málo času, že naprosto nic nestíhám a že by den měl mít asi víc hodin. Žiju hekticky, neustále něco doháním, pořád někam spěchám. 
Došla jsem k názoru, že když už nic nestíhám, že mi tudíž nic neuteče a zavítala jsem do kraje, ve kterém jsem se narodila, kde jsem prožila své dětství a kam se stále tak ráda vracím.
Tím krajem jsou severní Čechy.

Noci už jsou už chladné. Ráno se v údolích válí mlha, ale když se zvedne a krajinu prozáří sluneční paprsky, je to krásný pohled.
Jít mokrou trávou než jí slunce usuší, na chvíli se zastavit, přestat spěchat a rozhlédnout se po známých místech. Vnímat ty prchavé okamžiky.
Léto se s námi loučí a do krajiny přichází podzim.
Mám krajinu svého dětství moc ráda.

Někdy se dokonce přistihnu při myšlence, vrátit se tam, kde jsem byla doma, natrvalo.

Bečov nad Teplou

17. září 2010 v 22:32 Putování po Čechách

Hrad a zámek Bečov nad Teplou se nachází nedaleko Karlových Varů. Do podvědomí vešel zejména díky vzácné památce, kterou je Relikviář sv. Maura. Jedná se o druhou nejvýznamnější památku po korunovačních klenotech v naší zemi.
Bečov - zámek, v pozadí Pluhovský palác

Kdysi, před poměrně mnoha lety, jsme kolem Bečova projížděli, ale z časových důvodů jsme návštěvu tohoto místa vynechali. Bylo to ještě v době, kdy Relikviář sv. Maura na zámku vystavován nebyl, takže ze zpětného pohledu, jsme vlastně udělali dobře.

Bečov se nachází jižně od Karlových Varů na rozhraní Tepelské vrchoviny a Slavkovského lesa.
Hrad stojící na skále nad řekou Teplou byl založen pány z Oseka kolem roku 1300. Jeho posláním byla ochrana významné obchodní cesty ze Žlutic do Chebu. Páni z Oseka, pozdější Rýzmburkové bečovské panství spravovali do roku 1407, pozdější majitelé, německý rod pánů z Seinsheimu, patřil k odpůrcům českého krále Václava IV. a zejména husitů. Husité pod vedením hejtmana Jakoubka hrad v roce 1430 dobyli a pobořili. Seinsheimové hrad prodali dalšímu německému rodu a to pánům z Plavna, kteří bečovské panství spravovali do roku 1495. V tom roce hrad koupili Pluhové z Rabštejna. Ti mimořádně zbohatli z těžby cínu na svých panstvích a začali hrad přestavovat a zvelebovat. Z tohoto období pochází Pluhovský palác. Kašpar Pluh z Rabštejna se roku 1547 postavil do čela stavovského povstání proti císaři Ferdinandu I. Povstání bylo potlačeno a panství bylo Pluhům zkonfiskováno. Císař si ponechal větší část Slavkovského lesa s cínovými doly a  hrad spravovali Šlikové z Holíče. V roce 1648 dobyli hrad Švédové. Došlo k jeho značnému poškození a sloužil pak už jen hospodářským účelům. Byl  potom v majetku rodiny Questenberků a roku 1752, po jejich vymření, zdědil majetek rod Kaunitzů. 

Hrad už nevyhovoval jako šlechtické sídlo, proto byl v jeho předhradí vybudován v letech 1750 - 1753 renesanční zámek. S jeho stavbou započali ještě Questenberkové a dokončil jí rod Kaunitzů. Zámecká budova vznikla přestavbou renesanční budovy a osmiboké obranné věže z období ranného baroka. Jejich spojením vznikl impozantní objekt, který byl propojen s městem kamenným mostem.
Rod Kaunitzů obýval zámek do roku 1813, kdy jej prodal rodu Beaufortů.
Tento rod vlastnil zámek až do roku 1945, kdy mu na základě Benešových dekretů byl majetek zkonfiskován pro jejich kolaboraci s nacisty.
Po roce 1945 přešel zámek do rukou státu, po určitou dobu v něm sídlila škola.

Nejcenějším exponátem zámku je Relikviář sv. Maura. Pochází z počátku 13. století a byl vyroben na zakázku rodu Rumigny pro tehdy založený benediktinský klášter ve Florennes v Belgii.
Po Francouzské revoluci byl klášter zrušen a Relikviář se stal majetkem kostela ve Florennes.
Byl poškozen a roku 1838 ho od církve odkoupil Alfred de Beaufort. Nechal ho zrestaurovat, krátce ho vystavoval v Bruselu a roku 1889 jej přemístil na Bečov. Když Beaufortové roku 1945 Bečov opouštěli, uschovali Relikviář pod podlahou hradní kaple, s tím, že se pro něj někdy vrátí.
Až roku 1984 projevil zájem o blíže neurčenou památku v oblasti západních Čech americký obchodník se starožitnostmi a začalo hledání a pátrání v archivech. Relikviář byl nalezen v roce 1985, po vyjasnění vlastnických vztahů byl od roku 1991 restaurován.
Od roku 2002 je v expozici Bečovského zámku.
relikviář
Relikviáři svatého Maura je věnován celý prohlídkový okruh, kde se návštěvníci dozví o jeho historii, výklad je doplněn i projekcí a celá prohlídka končí v klimatizované místnosti u tohoto klenotu. Člověku se až tají dech z té nádhery.

Prohlídka samotného zámku je neméně zajímavá, hrad je bohužel zatím nepřístupný. Průvodkyně nám říkala, že se zde provádějí restaurátorské práce a údajně se plánuje alespoň jeho částečné zpřístupnění.
Takže do Bečova se určitě ještě někdy v budoucnu vrátíme.
A navíc .... v Restauraci Pod hradem báječně vaří.
Fotografie ze záříjového výletu na Bečov jsou v Galerii.

O snech

16. září 2010 v 11:14 Téma týdne

Sen, snění, usínání  ...  ta slova zní tak sladce.

Co je to vlastně sen?
Sen je reakce našeho mozku na různé vjemy, pocity, vzpomínky, která se dostavuje v době spánku. Sen ve své podstatě slouží k udržení spánku.
Četla jsem někde, že větší část snů, které se zdají, je nepříjemných a jen malá část snů je příjemných.
Naše vzpomínání a nejen na sny, je vlastně velice milosrdné. Náš mozek vytěsní negativní vzpomínky a i nepříjemné sny někam do pozadí. Vždy se lépe vzpomíná na to hezké.

Určitě se každému zdál někdy nějaký sen. Spousta lidí však na sny zapomene, zaspí je a tvrdí pak, že se jim nikdy nic nezdá.
Od mládí mě "pronásleduje" jeden sen. Stále se mi vrací. Je to nepříjemný sen. Někdo by ho nazval noční můrou. Nevím, proč se ten zlý sen stále vrací. Snad je to způsobeno vyprávěním mého tatínka, který prožil za války v lágru bombardování, či mou vášní k četbě, nebo mé veliké představivosti.
V tom zlém snu jsem zavřená v bedně na nákladní ploše vagónu, škvírami vidím ven do ubíhající krajiny a poslouchám jen dunění kolejí pode mnou. Vedle mně jsou ještě další bedny s nějakými součástkami na válečnou výrobu. Slyším nějaký hluk a vidím ze svého úkrytu v bedně, jak ten vlak bombardují letadla....  A pak se probouzím. Tenhle zlý sen se mi stále vrací.
Pak se mi také zdají další sny, které souhrně nazývám "honící". Před něčím utíkám a docházejí mi síly, nebo v další variantě nejsem schopná zvednout nohy, abych vystoupala do schodů. A podobné sny, kdy tělo není schopné se pohnout, jsou v mnoha dalších obměnách. Tyhle honící sny mě vyčerpávají a většinou si je pamatuji. Ráno pak vstávám unavená, jako kdybych opravdu před něčím, nebo někým utíkala.
Přesně to dokládá ten článek, který jsem o snech četla. Těch hezkých a příjemných snů je méně a nebo je během spánku zapomenu.
Kdysi před mnoha lety jsem si koupila Snář a snažila jsem se z něj vyčíst, co ty moje nepříjemné sny vlastně znamenají. Žádné "moudro" jsem neobjevila a tuto knihu jsem někam odložila.

Mnohem hezčí je snění. Snít s otevřenýma očima, představovat si, co by se stalo, kdyby.... Stavět si vzdušné zámky a přemýšlet o hezčím světě. Vysnít si ideální život. Snění je krásné a pomáhá nám překonat mnoho špatných a smutných chvil.
Nedávno jsem také snila. V noci se mi zdálo o příšerně podělaném záchodě a už moje babička tvrdívala, že to znamená peníze. Tak jsem ráno podala Sportku a celý den jsem snila o bohatství, které mě večer čeká. V hlavě už jsem si přehrávala scénář, jak oznámím svému šéfovi, že končím. Představovala jsem si, jak zabezpečím děti s jejich rodinami, jak pomůžu sestře, jak mamince zajistím pečovatelku. Už jsem se viděla jak cestuji po světě a nejsem omezovaná financemi a dovolenou. Krásný den, na všechny jsem se usmívala a těšila se na večer.... 
Ten nastal a bylo po snění. Ale v podstatě ten den byl hezký. Jak je krásné snít.

Dalšími sny jsou ty životní. Mnoho ze svých životních snů jsem si splnila, některé jsou ještě přede mnou. Doufám, že snad některé z nich se ještě třeba splní.

Jak tak nad tím přemýšlím, je o snech i mnoho písníček. Třeba Michal Tučný zpíval: "... ve snech mých, jseš dál mou milou...  a nebo Rangers: ...tvým snům zlým, co pláčou, tvým snům zlým... Dalo by se toho vybrat víc i z jiných žánrů, než je country.

Sny a snění obohacují náš život, činí ho barevnější.

Poprvé...

9. září 2010 v 22:04 Téma týdne
POPRVÉ.... co všechno se pod tím jedním slovem skrývá.

A ač to bude znít jako fráze, všechno je jednou POPRVÉ.

Některá POPRVÉ jsou nezapomenutelná a na některá by člověk nejraději hned zapomněl.
Myšlenky mi jdou hlavou a já vzpomínám na některá POPRVÉ.

První vzpomínky z dětství, první cesta do školy. Vzpomínám také, jak jsem dostala ve škole POPRVÉ za 5. Bylo to ve 4. třídě a já celou cestu domů usedavě plakala.
Když jsem se stala POPRVÉ matkou byla jsem nevýslovně št'astná. Když jsem POPRVÉ uviděla svou první vnučku, uvědomila jsem si, že je to láska na celý život. Takových POPRVÉ je spousta.

Před několika lety jsem onemocněla. Absolvovala jsem mnoho lékařských vyšetření a pak jsem seděla v nemocnici a měla jsem pocit, že sleduji nějaký divný film. Chtěla jsem se jen dívat a nechtěla jsem být vtažena do děje. Péči o své zdraví jsem do té doby bagatelizovala.
A tehdy jsem si POPRVÉ uvědomila, že tady už jde tak trochu o život.
Ten film, který jsem do té doby nezúčastněně sledovala, byl o mě.
Ti doktoři se bavili o mě!
POPRVÉ mě operovali a já trávila několik dní na nemocničním lůžku.

POPRVÉ bohužel také v některých případech znamená NAPOSLEDY.
Je to už dost dlouho, moje dnes dospělé děti byly ještě hodně malé, ale já vzpomínám, jak tehdy dvouletý syn našich známých přelezl na chalupě POPRVÉ plot. Po několika krocích spadl do požární nádrže...

POPRVÉ... dalo by se vzpomínat dost dlouho.