. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Leden 2011

Přísahám a slibuji... o doktorech z pohledu pacienta

31. ledna 2011 v 11:08 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Hippokratova přísaha - Přísahám a slibuji, které se mnozí lékaři v poslední době zpronevěřují.

Možná svým článkem někoho popudím, možná bude někdo se mnou souhlasit, ale tady vyjadřuji názor člověka pacienta, který si už nějakou tu nemoc prodělal.

Před téměř 13 lety jsem dost vážně onemocněla. Po základních vyšetřeních u nás na poliklinice jsem byla odeslána do jedné z pražských fakultních nemocnic k dalším vyšetřením. A pak vše nabralo rychlost, další vyšetření, CT a pak předoperační vyšetření. Následoval nástup do nemocnice a po něm operace. Po týdnu jsem byla propuštěna do domácího ošetření a v následujících dnech mě manžel odvezl na kontrolu k lékaři, který mě tehdy operoval. Očekávala jsem, že dostanu propouštěcí zprávu a budu odeslána k dalšímu léčení tam, odkud jsem byla poslána, tedy zpět ke specialistovi na naší poliklinice.
Nestalo se tak. Tento lékař si mě ponechal ve své péči, dal mi jen zprávu pro praktického lékaře. A já od té doby chodím do nemocnice každé čtvrtletí na pravidelné kontroly k "tomu svému lékaři". Je to kapacita ve svém oboru a vůbec by se nemusel věnovat ambulantním pacientům. Ambuluje také jen jedenkrát v týdnu několik hodin.
Ale hlavně - tento lékař neděkuje a neodchází. 
Jsem to já, kdo mu po každém vyšetření děkuje. Za tu dobu jsme si mezi sebou vytvořili takové zvláštní partnerství. Já k němu přicházím vystresovaná, nevyspalá, nebot' má nervová soustava mi před vyšetřením nedovolí spát. Jsem vždy dokonale vyprázdněná, protože moje psychika a pocit, že tam zase jdu, způsobuje střevní potíže. Zažívám tyto pocity hrůzy, ale je zvláštní, že jakmile si vyzvednu v kartotéce kartu a odcházím si sednout před vyšetřovnu, dostávám se do relativního klidu. Sedím se složkou s mým chorobopisem a očekávám jeho příchod. Ted' už jsem tady a ted už nic nezměním.
Za ty roky už i naše konverzace doznala změny. On ví, že jsem psycho a tak se mě ptá: "Tak co? Od kolika jste dneska vzhůru?" a nebo "Tak kolikrát jste dneska byla?" Tyto otázky mi paradoxně pomáhají, protože o mě ví, ví co se mnou dělá moje "psýcha".
Za ty roky co tam chodím jsem navázala kontakty i s dalšími pacienty. Chodí za ním stále stejní lidé, někteří i častěji než já a při čekání jsem ještě neslyšela nějaký negativní názor na tohoto lékaře. Naopak ho všichni chválí, nejen za jeho schopnosti medicínské, ale za empatii a hlavně lidskost.
Jen na malé dokreslení. Stalo se mi jednou, že jsem potřebovala po dovolené léky a vypravila jsem se do nemocnice. U vchodu na kliniku visí tabule s rozpisy a u nepřítomných na klinice jsem objevila toho svého lékaře. V kartotéce jsem poprosila, zda mi může některý z lékařů alespoň napsat léky. Prý ano, at' se posadím a vyčkám, že mě zavolají. Seděla jsem a čekala a najednou jsem uviděla známou postavu v tričku a krat'asech, jak kráčí chodbou. Přišel ke mně a povídá: "Na kterou ambulanci vám dali kartu?" Nevěděla jsem a on obešel ambulance a s kartou vyšel ven, potom objevil ještě další paní v čekárně, znovu si vzal její kartu a odcházel s námi na vyšetřovnu.
Cestou nám vysvětlil, že má sice dovolenou, ale přišel se podívat na JIP na paní, kterou operoval. A když už tady je, tak se kouknul na ambulanci, jestli tu nebude náhodou někdo z těch, kteří za ním chodí.
A tenhle doktor neděkuje a neodchází. Tenhle doktor léčí, pomáhá a má o svou práci zájem i v době své dovolené.

Než jsem začala psát článek na tohle téma, napsala jsem už v několika komentářích pod články jiných blogerů svůj názor na tuhle problematiku. V podstatě jsem o tom vůbec nechtěla psát.
Ale doslova a do písmene mě nadzvedl ze židle názor odborářského předáka MUDr. Engela.
Pominu-li, že svým zjevem - knír, patka a způsob mluvy - mě evokuje Hitlera, tak nemohu pominout jeho umanutost. Kam se poděla jeho přísaha?
Vadí mi, že spousta doktorů, o kterých se předpokládá, že jsou vysoce vzdělaní a tudíž inteligentní, se nechá vláčet jako stádo za odborářským bossem, kterému vůbec nejde už o medicínu.
Vadí mi, že jako rukojmí si vzali nás pacienty. Nejhorší na všem je vyhrožování, že uzavřou porodnice, nebudou se starat o předčasně narozené děti. Kam se poděla přísaha?
Ministr zdravotnictví udělal ústupek v podobě dvou  miliard. Šéf lékařské komory Kubek řekl : "To bych bral."
A co na to lékařské odbory? Další požadavek na to, aby všichni revoltující lékaři měli garantováno, že se na svá místa budou moci vrátit zpět. Ale, vždyt' dali výpověd'. Na jejich místa, která se chystali opustit, jsou přijati už jiní lékaři. Tento požadavek je mnohdy nereálný.
A to co mě opravdu zvedlo ze židle?
Dvě miliardy jsou málo! A navíc, podle Engela by měly být použity jen na platy doktorů. Sestrám se nedá nic, ty neprotestovaly! Dělá to na mě dojem, že pan doktor Engel by nejraději ony dvě miliardy rozdělil jen mezi těch 3800 doktorů, kteří protestovali. 
Ne, ještě to neskončilo. Dnes se bude opět jednat.
Ustupovat se však dá jen potud, pokud člověk při couvání a ustupování nenarazí zády na zed'. Pak už není kam ustupovat.
Kde je ta pomyslná zed'?
Chápu, že ve zdravotnictví jsou problémy, které by se vyřešit měly. Nedávno jsem četla, kolik je u nás doktorů na obyvatele, docela jsem tím počtem byla překvapená.
Dobří doktoři, jako ten o kterém jsem se zmínila na začátku, léčí a věnují se pacientům.
A ti druzí? Těm o pacienta jde až v druhé řadě.

Ferrari

30. ledna 2011 v 18:29 Putování po Evropě
Po přečtení názvu si někteří představí "žihadlo" většinou červené barvy, o kterém se většině z nás může jen zdát. Další si představí závodní monopost F1.
.
Ne, nechci tady v žádném případě popisovat jakékoliv technické parametry nebo detaily této značky. Hlavním důvodem je to, že jsem jen ženská a ty tomu přeci nerozumí a pak, na tohle je u nás spousta odborníků a to já v žádném případě nejsem.Ferrari a co je víc

Ale i když jsem jen ženská, tak mám pro tuto značku slabost. Jsem totiž fanynka Ferrari. Stejně tak je "postižená" celá rodina. Výjimkou je manžel dcery, který fandí MacLarenu a když kouká s námi na F1, evidentně u toho trpí.

Chci jen popsat naší cestu za Ferrari. Přesněji návštěvu Maranella, ve kterém sídlí slavná továrna a kde je i Galleria Ferrari.
Maranello se nachází několik kilometrů na jih od Modeny.
My jsme k tomuto cíli putovali při naší cestě z jihu Itálie. Po prostudování atlasu jsme naznali, že bude asi nejlepší dálnici opustit na sjezdu Modena Sud. Opustili jsme dálnici a ... kam oko dohlédlo, nikde nebyla žádná směrovka, která by nás navedla k našemu cíli.
Cestu jsme posléze našli a k cíli jsme doputovali. 

Z tohoto důvodu se uchýlím k popisu cesty pro eventuelní návštěvníky tohoto zajímavého místa:
Při cestě z jihu  po sjezdu z dálnice A1 na Modena Sud podjet dálnici (na jih) na SP 623 a jet jakoby opačným směrem (Na Bolognu), asi po 400 metrech otočit vpravo na Strada Vignolese a opět podjet dálnici (tentokrát pro změnu na sever) a po 200 metrech ostře doleva  na Strada Medicina (potřetí podjet dálnici zase na jih). Po 600 metrech odbočit doprava na Strada Ag.Parmeggiani a po ní pokračovat na Via San Lorenzo a po ní na městečko Castelnuovo Rangone. Odtud byla trasa už značená.
Pro poutníky, kteří neodbočí na Strada Medicina, aby podjeli dálnici, pojedou do San Donino, odtud vlevo na San Lorenzo - podjet dálnici a sledovat směr na Castelnuovo Rangone.
Při cestě ze severu po dálnici A22 sjet na A1 a hned na prvním dálničním sjezdu Modena Nord jet po Viale Virgilio a najet na Tangenziale Sud Gabriela Mistral (SS9), po ní pokračovat na Via Modena Sassuolo a držet se směru Sassuolo - Fiorano - Maranello. Tato trasa je na rozdíl od té předchozí dobře značená. Třeba se bude někomu můj popis hodit.
Pro majitele navigace je zbytečný. 

Prohlídka Galleria Ferrari stojí za vidění. Nevím, kolik stojí letos vstupné, ale v roce 2007 to bylo 12 Euro. K zakoupené vstupence jsme obdrželi kartičku, která garantuje slevu ve výšce 2 E při příští návštěvě. V předsálí je prodejna suvenýrů, ale nedoporučuji je tam kupovat. Je to tam poměrně dosti drahé, stejně tak je draho i ve Ferrari Store. Naprosto stejné suvenýry se dají koupit i v dalších obchodech, které jsou v okolí Galleria, ale za podstatně nižší cenu. Kalendář, za
který chtěli v Galleria 8 Euro, jsme koupili o kousek dál za 4 Eura.

Zvu Vás na prohlídku Galleria Ferrari:
Jsme u cíle
Vchod do Galleria Ferrari
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Několik záběrů z Maranella:
.
.
Autobusová zastávka
Mám takovou malou vzpomínku. Seděli jsme v italské restauraci a dívali jsme se závody F1. Byl večer, mohla se jet Kanada nebo USA a mám odtud dva poznatky. Kromě italského personálu v restauraci byli a na závody se dívali jen Češi a druhý, byla jsem tam jediná žena. Jen si tak říkám, kdyby u nás v zemi byla taková závodní stáj, jako je Ferrari, taky bychom se nedívali?
Mula z Maranella
V březnu nám začíná nová sezóna s novým monopostem.
A já budu zase fandit a se mnou "mula z Maranella"
Tak at' se daří!!!

Tyto a další fotografie jsou k vidění zde.

Bílá Hora

29. ledna 2011 v 18:50 Úlovky (fotografické)
Bílá Hora získala své jméno podle kamene, který se tu dříve těžil - opuky. Druhou variantou tohoto názvu je sníh, který se tu, na rozdíl od jiných míst, udrží dost dlouho. Která verze je ta správná, to už nikdo nezjistí. Až do roku 1974 bývalo toto místo nejvyšším bodem Prahy.
A zatímco dole v Praze nebývá už po sněhu ani památky, tak tady, kde bydlím, je bílo.

Čemu se divím, vždyt' jsem na Bílé Hoře.Pohled na Prahu
Pohled z B.Hory na Řepy
Ve vzduchu
Všimli jste si na této fotografii něčeho zvláštního?
Tak přikládám jeden detail.
Ve vzduchu
Nedaleko Bílé Hory je Ruzyňské letiště.

Demonstrativní sebevražda

28. ledna 2011 v 13:38 Téma týdne
Na téma sebevražda, které je opravdu velice závažné, jsem už jeden článek napsala a říkala si, že to stačí.

Pročítám si příspěvky dalších blogerů a z některých mě mrazí. Malé děti, které přemýšlejí o tom, že skoncují se životem třeba jen proto, že je spolužáci šikanují. Jiní si nerozumí se svými rodiči.
Beru to jako jejich volání o pomoc. Lidská duše je strašně křehká.
Další články jsou vážnější, jsou o zkušenostech lidí, kteří si prošli peklem a obrazně řečeno stáli už nad propastí. Nechci a nemůžu nikoho odsuzovat, naopak se snažím, zejména těm mladším psát, aby si o svém (pro ně momentálně neřešitelném) problému s někým promluvili. S kýmkoliv, kdo bude ochoten je vyslechnout.
Sama se řídím heslem: "Sdělená bolest, poloviční bolest".

V podstatě mě k napsání druhého článku na Téma týdne "vyprovokoval" článek Davida Bachmanna.
Člověk by se neměl moc hrabat ve své minulosti, zvlášt', když ty vzpomínky nejsou moc příjemné.
Poodhalím tedy svou minulost, při níž někteří zjistí, že jsem byla hodně zlá a ošklivá, alespoň z pohledu lidí, kterých se to tehdy týkalo.
Byla jsem mladá holka, krátce po škole a chtěla jsem si užívat života. V té době jsem se seznámila s klukem, který pracoval v jednom z pražských divadel. Zpočátku kamarádství, při kterém mě občas pozval na některá představení a pak láska. Tehdy jsem si myslela, že na celý život. Mládí a naivita se v té době držely pevně za ruce.
Představil mě své rodině. Táta byl novinář, úžasně chytrý a vtipný člověk s obrovskými znalostmi a vědomostmi, se kterým se dalo mluvit naprosto o všem. Maminka byla v domácnosti a pečovala o rodinný krb.
Já se také rozhodla představit ho svým rodičům. Oznámila jsem jim, že přijedu a že nebudu sama. Nevím, zda se těšili, ale čekalo je opravdu veliké překvapení. Člověk, kterého jsem milovala, se na jedné ze zastávek autobusu opil - doslova na plech. Vlekla jsem ho k nám. Rodiče se snažili skrývat rozpaky, já se styděla. Až pak táta mi řekl, že jsem ho zklamala, myslel si, že mám navíc. Já tehdy bojovala jako lvice, hájila jsem svého partnera a zdůvodňovala jeho stav trémou ze setkání. 
Potom se mi pomalu začaly otevírat oči, do té doby zaslepené láskou. Zjistila jsem, že můj princ se rád podívá na dno sklenky. Ne, já opravdu nejsem abstinent. Při jeho opileckých excesech jsem dost trpěla a už tehdy mi docházelo, že tenhle vztah musím skončit. Vadila mi jeho nespolehlivost a nezodpovědnost pramenící ze stále častějšího pití. A pak jsem mu jednou řekla, že náš vztah nemá perspektivu, že nechci žít s nezodpovědným člověkem a že bude lepší se rozejít. Sliboval, klečel, prosil a dokonce i brečel. A já? Uvěřila jsem a dala mu druhou šanci. Pak třetí, čtvrtou... S jeho rodinou jsem měla báječný vztah a oni doufali, že to budu já, komu se podaří jejich syna změnit.
V tomhle "vztahu" jsem vydržela skoro dva roky.
Ale stále více jsem věděla, že musím pryč. Pryč od něj, pryč od všeho.
Jednou jsem na něho čekala u nich doma. Dlouho nešel a já měla zpočátku strach, že se něco stalo. Postupem času se můj strach měnil na zlost a ta pak přešla do bezmezného vzteku. Všechno se ve mně zlomilo. Jeho mamince jsem řekla, že tohle je poslední kapka. Přišel a já vyslovila tu větu: DEFINITIVNÍ KONEC.
Běžel za mnou k tramvaji, opět sliboval, opět prosil a zase brečel.
Bylo mi ze všeho zle, ale bylo mi jasné, že už nesmí být žádná další šance, že ten konec je tady a ted', v tomhle okamžiku, v tomhle městě...
Po čase se  pokusil podřezat si žíly.
Ne, on se nechtěl ve skutečnosti zabít, chtěl potrestat mě za to, že jsem ho opustila. Chtěl, abych žila s pocitem viny, za to, že jsem ho nechala stát tehdy na zastávce tramvaje a odjela.
Odvezli ho do Bohnic a mě začala vyhledávat jeho rodina. Prosili, abych se vrátila, slibovali a pak i vyhrožovali.
Bylo mi ze všeho zle, zůstávala jsem déle v práci, dělala i za kolegy a víkendy jsem trávila v kinech. První představení od 10 hodin a pak přesun do dalšího a dalšího kina. Jen nebýt sama s chmurnými myšlenkami.

Po třech měsících jsem poznala svého manžela a život získal nový smysl.

Později pak, už jako matka dvou dětí, jsem potkala jeho.
V prodejně s nápoji měl naložený vozík pivem a rumem.
Nikdy mi neodpustil, že jsem ho nechala.

Giuseppe Verdi

27. ledna 2011 v 19:44 Osobnosti
Va, pensiero
"Va, pensiero, sull'ali dorate" -  slavný sbor zajatců z opery Nabucco asi zná každý.  Strhující a velkolepá melodie, jejímž autorem je Giuseppe Verdi, se stala pro všechny utlačované hymnou svobody. "Let', myšlenko, na zlatých perutích"...

Giuseppe Verdi
  


  

Dnes, 27. ledna 2011,  uplynulo 110 let od úmrtí tohoto hudebního skladatele.  

Roncole - Verdiho rodný dům


Narodil se 10. října 1813 ve vesnici Le Roncole u Busseta ve Vévodství Parmském v Emilia Romagna.
Pocházel z rodiny venkovského kupce a hostinského a od mládí se u něj projevoval hudební talent. Rodina hudbu milovala, ale nikdo v rodině hudebníkem nebyl. Otec mu v jeho sedmi letech koupil spinet a u místního varhaníka mu domluvil hodiny, při kterých se učil číst, psát a zejména hrát na varhany. Tento nádherný nástroj ho fascinoval už coby malého ministranta při mších.Varhany v kostele S.Bartolomeo a S.Michele v Roncole          
Jeho otec požádal svého obchodního partnera Antonia Barezziho z Busseta o pomoc při dalším vzdělávání jediného syna. Verdi začal navštěvovat jeziutskou školu v Bussetu a každou neděli a svátek chodíval od svých deseti let do rodné Le Roncole hrát na varhany v místním kostele. Antonio Barezzi si povšiml jeho výrazného hudebního talentu a začal ho podporovat. Další hudební vzdělání získal v Societá Filarmonica v Bussetu. Barezzi ho proto v roce 1832 přivedl k přijímacím zkouškám na Milánskou konzervatoř. Přijat ke studiu nebyl, údajně pro vysoký věk, ale v Miláně už zůstal. Nikdy však nezapomněl na zamítnutí jeho studia na konzervatoři. Když o mnoho let později byl představiteli konzervatoře požádán, zda by škola nemohla nést jeho jméno, odmítl: "Mladého jste mě nechtěli, starého mne mít také nebudete". 
Místo konzervatoře začal soukromě studovat u Vincenza Lavigny, který působil jako cembalista v Teatro alla Scala a patřil mezi nejlepší učitele hudby v Miláně. V roce 1936 se oženil s Margheritou Barezzi, dcerou svého mecenáše. Usadil se v Bussetu, stal se  ředitelem hudební školy a vedl místní symfonický orchestr. Narodily se mu dvě děti, které však záhy zemřely. Smutek léčil tvrdou prací a v této době napsal svou první operu Oberto, conte di San Bonifacio, která měla premiéru 17. 11. 1839. Opera se setkala v milánské Scale s dobrým ohlasem a Verdi získal od impresária divadla smlouvu na napsání dalších dvou oper. V červnu 1840 zemřela jeho žena.
V době nejhlubšího smutku se ponořil do práce a napsal Nabucco. Při nastudování této opery se seznámil s Giuseppinou Strepponi, sopranistkou milánské Scaly. Premiéra této opery byla 9. 3. 1842 opět v milánské Scale. Měla obrovský úspěch a byla počátkem jeho slávy.Verdi v roce 1844Giuseppe Verdi v roce 1857
Následovaly další opery, které se hrály na mnoha světových scénách. Během pouhých devíti let mezi roky 1842 - 1851 zkomponoval čtrnáct oper. V této době vznikala díla, které jsou do dnešních dnů součástí světového repertoáru, jako je Rigoletto, Trubadúr, Síla osudu, La Traviata, Sicilské nešpory a další.
Verdiho umělecký úspěch přinesl i úspěch finanční a společenský. Nedaleko svého rodiště si zakoupil statek Sant' Agata, na kterém hospodařil a současně také patřil ke špičkám společnosti v Miláně.Giuseppe Verdi v roce 1876 Stal se také poslancem prvního italského parlamantu a byl nositelem mnoha řádů.
Od roku 1847 žil spokojeně po boku Giuseppiny Strepponi střídavě v Itálii a v Paříži. Mnozí mu to měli za zlé a Giuseppinou, coby jeho milenkou, pohrdali. Po dvanáctiletém soužití se roku 1859 vzali. Verdi byl v té době na vrcholu své tvorby. Roku 1871 složil jednu z nejslavnějších svých oper Aida, která  měla premiéru 24. 12. 1871 v Káhiře a byla oslavou otevření Suezského průplavu. Roku 1874 mělo premiéru jeho Requiem, které složil na památku svého přítele básníka Alessandra Manzoniho. Paradoxem bylo, že po celém světě mělo Requiem obrovský úspěch a v Itálii ho katolická církev odsoudila jako "příliš teátrální" a zakázala jej hrát v kostelích.  Po této době se věnoval převážně přepracovávání svých dřívějších oper, jako byl Don Carlos.
Verdi začal spolupracovat s Arrigem Boitem, o třicet let mladším libretistou a zhudebnil jeho libreto Otello podle dramatu Shakespeara. Na této opeře pracoval sedm let a když se 5. 2. 1887 konala v milánské Scale premiéra, přinesla Verdimu největší úspěch jeho života. Ve svých téměř osmdesáti letech napsal opět podle Shakespeara s Boitovým libretem komickou operu Falstaff, která měla premiéru 9. 2. 1893 opět v milánské Scale a byla velice úspěšná.
Na sklonku svého života ještě složil nadčasové Stabat Mater, Te Deum a Ave Maria.
Ve svých 82 letech nechal v Miláně zřídit dům pro penzionované hudebníky Casa Verdi.
Když 14. listopadu  1897 zemřela Giuseppina, byl Verdi velice osamělý a sklíčený.
21. ledna 1901 postihla Verdiho mozková mrtvice, šest dní bojoval se smrtí.
Zemřel v Miláně 27. ledna 1901.
28. února 1901 byli Verdi a Giuseppina pohřbeni do hrobky v Casa Verdi.
Verdi hrobka v Miláně

Verdiho hudba nebyla dosud překonána. Během svého života vytvořil 28 oper a mnoho dalších hudebních děl. Verdiho hudbu obdivuje už několik generací.

Fantastickým zážitkem je provedení jeho operních děl ve Veronské aréně.


Verdimu je také věnováno mnoho památek, jako je tento jeho památník v Parmě:Parma - památník Giuseppe Verdi
A nebo jeho socha v Bussetu:Verdiho socha v Bussetu


Verdiho hudbu miluji a proto jsem mu věnovala tento článek.

*
Verde je italsky zelený a verdi se dá přeložit jako svěží, mladý. Hudba Giuseppe Verdiho je stále svěží, stále mladá.

**
Fotografie jsou použity z oficiálních stránek Giuseppe Verdiho a z Wikipedie

Kašna - aneb co mi dnes přišlo emailem

26. ledna 2011 v 10:04
Posud'te sami, to přeci nejde nezveřejnit:
Brno a Praha
Neznámému autorovi se omlouvám za zveřejnění a kamarádce Janulce děkuji za poslání. Zvedlo mi to náladu.
Brněnský hantec je kouzelný. Do Brna jezdím moc ráda, mám tam přátele a prožila jsem tam moc hezkých okamžiků. Je to krásné město.
Budu si však muset dávat pozor, abych tam nepila z kašny.

Stromy jsou v zimě krásné

25. ledna 2011 v 21:10 Úlovky (fotografické)
Po přečtení titulku může někdo namítat, jak mohou být stromy v zimě krásné.
Vždyt' jsou bez listí, jsou holé a smutné. Některé mají jehličí, ale co ty ostatní?

Přesto všechno jsou stromy v zimě krásné, můžete se o tom přesvědčit:Cibulka
Alpy
Alpy
Cibulka
Kulivá hora
Přesvědčila jsem Vás o zimní kráse stromů? Pokud ano, jsem tomu ráda.

Až vyjde Slunce

25. ledna 2011 v 9:03 Téma týdne

Cicero: "Člověk má největšího nepřítele sám v sobě."

Většina z nás už určitě přemýšlela o smrti a o umírání.
"Co bude, až já tady nebudu?  Proč vůbec žiju?"
Takové a podobné otázky si možná kladou mnozí. Někteří přemýšlejí o tom, že své momentální trápení skončí, jednou a provždy.
A několik z nich tuto myšlenku dovede až k tomu neodvratnému kroku. Ke kroku, který je tím posledním a ze kterého už není návratu.
Důvody pro tento krok bývají různé. Někdy je to jen nešt'astná láska, jindy nemoc a strach z pomalého umírání. Někdy to může být samota, stáří, opuštěnost. Důvodem mohou být i psychické problémy, kdy tento krok může být jediným řešením.
Člověk, který se k takovémuto činu odhodlá, musí být v naprosto bezvýchodné a zoufalé situaci.

Lucius Annaeus Seneca: "Někdy i žít je statečným činem."

Je zvláštní, že mě napadl tento Senecův citát. Vždyt' sám Seneca spáchal sebevraždu, ke které byl ale v podstatě donucen. Ale ten citát se mi líbí. Život není jednoduchý, potkává nás mnoho problémů během něj, musíme překonat mnohá úskalí.
Žiju už dost dlouho a během své životní pouti jsem poznala pár lidí, kteří ten poslední krok udělali. Dostali se do bodu, kdy důvody nežít a skončit vše, byly pro ně v ten daný okamžik podstatné.
Spolužačka z nešt'astné lásky spolykala prášky. Měla obrovské štěstí, podařilo se jí zachránit a potom pobývala nějaký čas v psychiatrické léčebně. Po návratu byla jiná, vážná a zamyšlená a věděla, že udělala hroznou blbost. Ztratila několik přátel, mnoho lidí jí odsoudilo, další se od ní odvraceli a dlouhou dobu "nosila nálepku magora, který byl v blázinci". Uplynul nějaký čas, vše se srovnalo a ona byla znovu ta št'astná a veselá holka, jako před tím, než potkala toho "pitomce", kvůli kterému "to udělala." Nedávno jsem jí potkala, raduje se ze tří vnoučat, pomýšlí na odchod do důchodu a plánuje si, jak bude cestovat. Kdyby jí tehdy nenašli......
Náš známý se oběsil. Zkrachovalo mu manželství, odstěhoval se od rodiny a začal pít první ligu. Když měla jeho dcera narozeniny, čekala, že táta přijde. Nepřišel. A pak, po několika dnech, vyšel v novinách článek s fotografií a žádostí o pomoc při zjištění identity neznámého, který se našel na Strahově. Nikdo z nás tehdy nic netušil. Manžel šel "na jedno" do hospody a byl zpátky během 10 minut. Byl bledý a začal hledat noviny s fotkou, aby mi pak řekl, kdo to je. 
Dodnes jsem nepochopila, proč to tehdy udělal. Mladý a zdravý chlap, který měl spoustu kamarádů a notný kus života ještě před sebou. Jestli byl natolik zoufalý, nebo v tu chvíli sám, či snad zvítězil ten chlast, to už nikdo nezjistí.
Já sama ted' neprožívám to nejlepší období, spíš naopak. Problémy a starosti mě pohlcují už druhý měsíc. Občas mívám pocit, že se pohybuji ve vzduchoprázdnu, že to, co se kolem mě děje, se mě netýká, že to jen pozoruji. Omyl, týká a jak!

Když je mi hodně zle, připomínám si tato krásná slova, která kdysi řekl Jan Werich:

"Až ti bude úzko, otoč se čelem ke Slunci. Všechny stíny budeš mít za zády".

Opravdu a upřímně se těším, až vyjde Slunce.
---------------------------------------------------------

A malá úvaha na závěr:
Včera obletěla svět zpráva, že sebevražedná atentátnice zabila na letišti Domodědovo v Moskvě 35 lidí a dalších asi 170 zranila.
Je to sebevražda? Pro ní ano, ale ve jménu své víry vzala sebou mnoho dalších, těch, kteří měli svůj život ještě před sebou a určitě nechtěli zemřít. Islám a jeho Alláh Akbar.
Ale to už by byla jiná kapitola.


Depresivní týden

22. ledna 2011 v 22:11 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Argentinské přísloví praví: "Chybu lékařovu skryje zem".
Proč jsem si na něj vzpomněla?
Zdravotní problémy mé dcery se dosud nevyřešily.
Absolvovala mnoho lékařských vyšetření, která nic nezjistila, naopak všechna vyloučila další diagnózu. Podle všech lékařských zpráv by měla být v pořádku. Ale není.

Takže stále špatně spím. Pravidelně usínám u zpráv a pak, když bych spát měla, ležím v posteli a nespím. Je to už skoro patologické, to moje "nespaní".
Nespím taky kvůli své mamince, která je druhý týden v LDN. Denně s ní telefonuji, abych zjistila, jak se cítí a překonávám těch 150 km, které mezi námi jsou. Je to jako na houpačce, jednou nahoře, jednou dole.

Kamarádovi zemřela maminka.
Znala jsem jí vice než třicet let a pokládala jsem za svou povinnost, se s ní rozloučit. A přitom pohřby bytostně nesnáším. Šli jsme s manželem oba a on se na mně s překvapeným výrazem díval, když já naprostý bezvěrec, odříkávala nad hrobem společně s farářem Otčenáš. I to svědčí o mém momentálním duševním stavu. Věřící to mají v těchto situacích jednodušší, věří v další setkání. Pro mě je to konec.

Včera jsem mamince telefonovala, abych jí řekla, že za ní přijedeme. Ozvala se mi "záhrobním hlasem", oznámila mi, že odchází a abychom nejezdili, že je to zbytečné a že už v sobotu nebude. Rozbrečela jsem se v práci a svým kolegům jsem byla schopná vysvětlit o co se jedná až po hodině.
Po telefonátu s maminkou mě rozbolela hlava a bylo mi zle od žaludku. Měla jsem migrénu jako prase. Večer jsem zavolala sestře, která to má za maminkou kousek, abych se s ní domluvila, co a jak. Zopakovala jsem jí dopolední telefonát a ona mi říkala, že odpoledne byla dobrá. Jen prý nechce chodit. Když jsme domluvily, zjistila jsem, že mám minimální kredit na telefonu.
Hlava mě stále bolela.
Přihlásila jsem se na Interbanking, abych si dobila telefon. První pokus, druhý, třetí a konec. Zablokovala jsem si přístup. Až následně jsem zjistila, že jsem měla zapnutý Caps Lock a tudíž jsem zadávala blbé heslo. V hlavě mi bouchalo kladivo a já začala hledat, kam jsem si uložila bezpečnostní kódy. Už se mi to jednou "povedlo", kódy jsem nenašla a musela jsem navštívit banku, abych požádala o nové. Tehdy jsem si připadala jako trotl.
Prohledávala jsem šanony, kam ukládám všechny důležité papíry, prohledala jsem trezor, abych
při té příležitosti objevila dávno ztracené původní kódy, které jsem kdysi nenašla. Je zajímavé, že desetimístné číslo z těch původních si pamatuji do dneška. Do pátrání se zapojil i manžel a já už se viděla, jak půjdu opět pokorně do banky požádat o nový přístup k mému účtu. Hlava mě bolela tolik, že se mi zvedal i žaludek. Migréna měla navrch. A pak mi došlo, kam jsem "ten zatracenej papír" schovala.
No hurá, myslela jsem si, že mám vyhráno. Neměla jsem, mám totiž nový telefon s dotykovým displejem a když po mě operátor opakovaně žádal číslo a křížek, tak ten pitomec zhasnul. Kredit jsem touhle akcí totálně zlikvidovala. Tímto se musím omluvit svému zaměstnavateli, že jsem
k odblokování účtu použila služební telefon.
V noci na dnešek jsem opět spala minimálně, na bolavou hlavu jsem spolkla několik prášků a na chvíli usnula. Ležela jsem nějak podivně a zablokovala jsem si krk, hlavně že ta hlava už tolik nebolela.
Odjeli jsme za maminkou, cestou jí nakoupili nějaké ovoce, pití a kompoty. Do LDN jsem vstupovala s hrůzostrašnými pocity a děsila se toho, co mě čeká. Maminka ležela a usmívala se:
"Tak vy jste přece jen přijeli, takovou dálku". Po včerejším rozhovoru jsem se bála, jak bude vypadat. Bolesti, kvůli kterým tam je, už nemá, ale nechce chodit. Přesvědčovala jsem jí, aby to zkoušela, třeba po krůčcích. Slíbila, že zítra začne. Paradoxem je, že do LDN chtěla dobrovolně. Ted' by ráda byla zpátky doma, sama přiznala, že kdyby věděla do čeho jde, nikdy by na to nepřistoupila. Vůbec se jí nedivím. Prostředí je depresivní.  Na pokoji jsou čtyři babičky, jedna stále spí, druhá nemluví a třetí je na tom asi dost špatně. Její manžel, který za ní byl, plakal na chodbě. Maminka by si ráda s někým popovídala, ale tady není s kým. Snad jí to bude motivovat
k tomu, aby začala chodit. Proti věku není léku - maminka se narodila v roce 1924. Mám ještě věřit na zázraky?

Abych se trochu odreagovala od samých depresivních zážitků a totálně se nezbláznila, občas na svůj blog umístím nějakou "ptákovinu".

S ptákem na hlavě

21. ledna 2011 v 22:58 Úlovky (fotografické)
Název je trochu zavádějící a vyvolává různé představy.

Před dvěma roky jsem si založila Galerii.cz a do ní jsem ukládala a ukládala....
V současné době, zejména díky mé blbosti, jí mám zaplněnou téměř ze tří čtvrtin.
Já tam ty fotky totiž ukládala v hodně vysokém rozlišení a vůbec mi nedošlo, že si
v podstatě omezuji její kapacitu. Pět giga je dost velký prostor.
Ted' ve volných chvílích některé zmenšuji, další rovnou mažu, abych vytvořila prostor pro další a víc se jich tam vešlo.
A při té příležitosti jsem našla pár docela zajímavých fotek, které odpovídají nadpisu.
Tak tady jsou:
Slavný renesanční umělec Benvenuto Cellini na Mostě zlatníků ve Florencii
Vévoda Cosimo I. Medici, jeden z dřívějších vládců Florencie
Fotografie z Toskánského města Lucca
Socha před Palácem Admirality v Londýně

Ti ptáci, kdyby jen poseděli .....
Vzpomínám, jak jsme kdysi byly s dcerou na dámské jízdě v Benátkách. Seděly jsme na náměstí Sv. Marka, popíjely kávu a já ucítila na zádech něco horkého. Jen jsem ucedila směrem k dceři: "Nějaký blb mi něco vylil na záda". Dcera se podívala a dostala záchvat smíchu. "Ne mami, to nebyl blb, to byl pták". A na červených šatech se to opravdu vyjímalo.
Ti ptáci .....

Názor

20. ledna 2011 v 18:45 Úlovky (fotografické)
Moje dcera s rodinou bydlí na krásném místě Prahy. Na Košířském kopci, vzdálená dopravnímu ruchu a přitom kousek od centra. Navíc je kousek od domu lesopark. Chodím tam moc ráda s vnučkami v kteroukoliv roční dobu.
Někdy projdeme lesem směrem do Jinonic, v přilehlém statku mají koně, na které se holky vždycky moc těší. A u jenoho z prvních domů za lesem jsem vyfotila toto:
Názor
Když jsem to objevila poprvé, neměla jsem sebou fot'ák, proto jsem se na další vycházku už "vyzbrojila", abych názor obyvatele Prahy-Jinonic zdokumentovala.

Jako bonus přidávám pro pobavení to, co mi přišlo dnes emailem. Vyvolalo to můj úsměv.
Neberte stopaře
Tak tuhle větu by mohl s klidným svědomím říkat  můj muž. Je to už mnoho let, kdy jsem si ho stopla.
Ale já se chovala slušně (ne jako ta myška).

Náš mateřský jazyk

17. ledna 2011 v 21:40 Téma týdne

Musím se přiznat, že jsem pro tohle téma hlasovala a ted' nevím, odkud začít.

Mateřský jazyk - první slovíčka, která slyší dítě od maminky a opakuje je, pak se postupně přidávají další a další.
O češtině se říká, že je jedním z nejsložitějších jazyků. O to víc bychom měli být na svůj jazyk hrdí. Je to náš mateřský jazyk.
Jazyk, kterým nám rodiče četli pohádky před usnutím a ve kterém jsme se učili první říkanky. 
Jazyk, kterým jsme se domlouvali se svými kamarády a jehož znalosti jsme si pak prohlubovali ve škole.
Kolik krásných literárních děl bylo napsáno v tomto jazyce a kolik básní, to asi nikdo nespočítá.

Náš mateřský jazyk přijal mnoho slov, pocházejících z cizích jazyků a sám obohatil další jazyky jediným slovem "robot" a to díky dílu Karla Čapka.
Jsme součástí Evropy, otevřeli jsme se světu a sami máme možnost cestovat.
Jedna věc mi opravdu vadí. Čeština se v Česku přestává používat.
Nedávno jsem se dívala na inzeráty, ne proto, že bych "na stará kolena" chtěla měnit zaměstnání, ale hledala  jsem něco pro známou. U ryze české firmy jsem narazila na pracovní pozici "Assistant and Department secretary" - vypadá to honosně, že. Přitom se jedná o pomocnou sekretářku, ale má to zvuk. Účetní - to už se taky moc nenosí, dnes je to "Accountant".
Nemám nic proti angličtině, sama jsem jí studovala, ale proč si české firmy dávají do inzerátů anglické názvy pracovních pozic. Ve finále jsou pak všichni manažeři, pardon managers.
Proč na mnoha budovách vlaje "For sales"?

I v době, kdy jsme byli součástí Rakouska-Uherska, dokázali jsme si svůj mateřský jazyk uchovat. V dobách, kdy docházelo k poněmčování, český jazyk také přežil.
Vrátím se ještě k Rakousku-Uhersku. Před téměř 200 lety odešli Češi na samý okraj této říše, aby založili v oblasti Banátu (dnes Rumunsko) české kolonie. V současné době tu existuje 6 vesnic, ve kterých je dokonce i česká škola. Potomci tehdejších osadníků, kterých jsou 2000, si zachovali český jazyk a české zvyky.
V Chorvatsku, zejména ve městě Daruvar a jeho okolí, žije česká menšina. Jsou tu české školy, vaří tu dokonce pivo "Staročeško" a sám Daruvar má českého starostu. Čechů v této oblasti žije 13 tisíc a jsou hrdi na svou původní zem a hlavně na svůj jazyk - češtinu.

Někdy je mi z toho smutno. Jsme Češi, od dětství jsme slyšeli a učili se český jazyk. Proč se za něj dnes někteří, dovolím si říci, stydí?

Pacholata

16. ledna 2011 v 21:54 Úlovky (fotografické)
Dva obrázky, které představují dvě naprosto odlišné věci - pachole.
2011.01.15 067
Pachole první na břehu Vltavy, sloužící k uvazování lodí.
2011.01.15 045
Pachole druhé od výtvarníka Davida Černého,  umístěné u Sovových mlýnů.
U tohoto fota musím připustit:
a) vyfotila jsem ho z poněkud nelichotivého úhlu, ale nějak jsem nemohla odolat
b) uvažuji, že bych toto foto mohla použít pro případ, když budu chtít někoho někam poslat

Trapasy

16. ledna 2011 v 18:45 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Trapasy se stávají každému, nevyhnou se ani sebedokonalejšímu člověku.
Pár jsem jich zažila a do některých jsem se vřítila silou orkánu.
V těch momentech jsem se styděla sama za sebe. Dnes s odstupem času je pokládám za situace humorné, takové "koření života".

Bylo to v době studií a my s mojí spolužačkou se rozhodly, že nepozdravíme profesora francouzštiny, který měl ve škole dozor. Ten den jsme obě dostaly špatnou známku a to, že ho nepozdravíme, jsme braly jako satisfakci. Z dnešního pohledu pěkná blbost, ale tehdy to pro nás byla "zásadní záležitost". Když to dokážeme, jsme hrdinky. Ze schodiště jsme ho chvíli pozorovaly a přemýšlely, jak na to. Měla jsem originální plán. Půjdeme po schodech a budeme zabrány do rozhovoru. Já půjdu těsně kolem něj, samozřejmě otočena ke spolužačce, takže ho neuvidím a ona ho pro změnu neuvidí přes mou maličkost. Naprosto dokonalý plán. Scházely jsme dolů zabrány do "veledůležitého" rozhovoru a pak to přišlo... na schodech mi uklouzla noha a já po zadní části těla... kadle kadle kadle... sjížděla schody. Spolužačka, tak soustředěná na můj dokonalý plán, brebentila a nezaregistrovala můj pád. Zůstala stát dole pod schody s vytřeštěnými zraky, proti ní stál náš francouzštinář a já mezi nimi seděla na rohožce. Jí nezbylo, než profesora pozdravit a mě, když mi pomohl zpátky na nohy, kromě pozdravu ještě poděkovat.

Pády ze schodů jsem zažila víckrát, pokud jsem spadla beze svědků, měla jsem maximálně nějakou tu modřinu.
A pády "veřejné" se mi samozřejmě také nevyhnuly.
Bylo to v zaměstnání a já nesla podklady o patro níž do různých kanceláří. Pedanticky jsem si papíry rozdělila na hromádky a ty pak seřadila přes sebe, podle toho, kam jdu. Na schodišti byl uvolněný pás, který měl držet linoleum, já jsem o něj zakopla a volným letem nad schody jsem přistála o patro níž. Papíry rozsypané po celé chodbě a já ležela na břiše jako velryba na suchu. Na chodbě bylo v té době asi 15 lidí, kteří viděli jak přistávám a ti zbylí, kteří ještě byli v kancelářích, byli přilákáni smíchem těch, kteří byli svědky mého pádu. Nebyla jsem první, kdo z těch schodů tehdy sletěl, ale dlouho jsem vedla "hitparádu držkopádů". 

Na Národní třídě stojí obchodní dům, dříve Máj, pak Tesco, dnes My - stále stejná budova se stále blbými a příkrými schody. Bylo to v listopadu, padal mokrý sníh a byla zima. A já si tehdy navlékla přes punčocháče červené leginy ke kolenům. Proti zimě ideální doplněk. Šli jsme s mužem do potravin a na schodech byl rozšlapaný, prosolený sníh. Kozačky na podpatku, ve kterých mi na sněhu uklouzla noha a já sjížděla po zadku schody - a že jich tam je. Přistála jsem dole pod schody, seděla jsem v rozmáčené sněhové břečce a jen zaregistrovala, že můj muž proběhl kolem mě a zmizel. Kabát rozevřený, sukně vykasaná a jako semafor svítící červené kalhoty. A já se začala smát. Nějaký pán mi pomohl vstát, zadek a sebevědomí jsem měla notně otřesené a měla hrozný vztek na muže, že mě tam nechal. Čekal za rohem a jen ucedil: "Kdybys neměla ty červený bombard'áky, tak bych ti taky pomoh".

Občas se mi stane, že svou myšlenku vyřknu nahlas.
Velký víkendový nákup v hypermarketu, v plánu bylo uvařit svíčkovou. Zeleninu jsem dávala do sáčků a můj muž jí odnesl zvážit. Vrátil se a já zjistila, že nemá zváženou petržel. Řekl, že dal na váhu asi petržel společně s celerem. Šla jsem tedy zpátky k váhám, které obsluhoval zamračený pán. Vystála jsem frontu a poprosila ho, zda by nemohl zvážit každou zeleninu zvlášt'. Začal vykřikovat, že je tam sám a kdyby tohle udělal každej a já najednou slyšela jak říkám nahlas a naprosto zřetelně: "No, aby ses nepos..... ". Ztuhl, vykulil oči a beze slova mi zboží zvážil. Lidé čekající ve frontě na váhu na mě koukali jako na hulváta, procházela jsem zpátky uličkou  hanby se skloněnou hlavou a svěšenými rameny.
Občas se mi to stává, když jsem unavená, nebo nesoustředěná, že svou myšlenku vyslovím. Žádná z nich však neměla takovou razanci, jako tahle, zatím...

Dovolím si tu na závěr popsat trapas jedné mé bývalé kolegyně z práce.
Odehrálo se to ještě za komunistů. Provdala se a její tchán pracoval v zahraničním obchodu. A aby se ukázal, tak zařídil synovi a snaše svatební cestu do Říma. V té době si o takové cestě mohl nechat každý jen zdát. Novomanželé měli z cesty samozřejmě strach, italsky neuměli ani slovo. Tchán je tedy vybavil konverzační příručkou z první republiky. Jiná v té době tady nebyla k mání.
Kolegyně se vrátila nadšená, jen říkala, že ta příručka byla asi nějaká divná. Byli s manželem v luxusní římské restauraci na večeři, po večeři potřebovala na záchod, vzala si příručku a chvíli jí studovala. Pak zavolala číšníka a ptala se na "cesso"? Číšník prý vypadal jako když na něj sáhne smrt a ona svůj dotaz zopakovala. Číšník prý už koukal dost zle a ona pak posunky naznačila, o co jí jde. Pak prý chápavě řekl "ááá toilette signora" a ukázal jí cestu.
Uplynuly zhruba tři měsíce, my utekly ze školení a místo něj jsme zašly do kina. Název filmu si už nepamatuji, byl však italský s českými titulky. Děj filmu byl vážný, pojednával o incestním poměru mezi sourozenci a najednou se moje kolegyně začala smát na celé kino. Nebyla k zastavení a smíchy jí tekly slzy. Až venku mi vše vysvětlila. V té římské luxusní restauraci totiž pronesla: "Promiňte pane, byl byste tak laskav a sdělil mi, kde tady najdu hajzl"? A to jsem použila ještě poměrně slušný výraz.

Trapasy nás provázejí a já si myslím, že tak nějak k životu patří. A pokud se nad ně každý dokáže povznést a pak se tomu i sám zasmát, je život veselejší.
Ovšem, většinou se nejvíc smějeme trapasům těch druhých.

Praha - 15. leden 2011

15. ledna 2011 v 22:47 Úlovky (fotografické)
Je 15. ledna 2011 a za normálních okolností by měla panovat paní Zima.

Je to téměř neuvěřitelné, ale už vykvetly sněženky.
2011.01.15 008
První poslové jara si letos obzvlášt' pošpíšily.

Včera cestou z práce jsem pozorovala, že náplavka u Vltavy je na mnoha místech pod vodou. Odpoledne jsme s mužem vzali naše vnučky na Kampu, abychom se podívali co dělá voda.
Tady je malá ukázka toho, co jsem odpoledne nafotila na vycházce u Vltavy:
2011.01.15 013
2011.01.15 017
2011.01.15 024
Tahle socha u Sovových mlýnů je symbolická, modlí se, aby ta voda už proboha nestoupala. Za normálních okolností ve vodě nestojí.
2011.01.15 033
2011.01.15 047
2011.01.15 049
2011.01.15 057
2011.01.15 072
2011.01.15 080
Pohled z Karlova mostu k Národnímu divadlu.
2011.01.15 092
Pohled z Novotného lávky na valící se vodu.

2011.01.15 102
Dnes ráno ještě v Praze pršelo a sníh, který tu byl ještě před týdnem, tu už není. Vltava je špinavá, občas v ní plavou i kmeny a větve.
A to nám kdysi vtloukali do hlavy, že poručíme větru, dešti.

Překecy

14. ledna 2011 v 23:20 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Určitě se to stalo každému.
O čem chci psát? O kouzlu nechtěného.
Jak se dá z naprosto vážně míněné věty udělat překec.
A pak je vše tak nějak veselejší.

Je to už dost roků zpátky, kdy mě moje děti přesvědčovaly, že si pořídíme kočku. Vzdorovala jsem, protože jsme měli křečka a psa a já se obávala, že pořízením si kočky spojíme potravinový řetězec: pes - kočka - myš.  Děti vyhrály a já začala řešit praktické záležitosti kolem nového "člena rodiny". S dcerou, která v té době ještě nechodila do školy, jsme se vypravily na veterinu. Čekárna byla plná nervozních zvířat a jejich majitelů. Já se osmělila a poprosila, zda se můžu jen zeptat. Pan doktor propouštějící pacienta se objevil ve dveřích a ze mně vypadlo: "Dobrý den, prosím vás kočkujete očky?" Pan doktor se na mě podíval s výrazem, co jako chci. A já opakovala: "Prosím, kočkujete očky?" Odpověděl se smíchem: "Ano, kočkujeme očky". Celá čekárna se smála, jen mě nedocházelo proč. Až pak mi to došlo. Dcera se za mně velmi styděla a já dodnes slyším ten hlásek: "No mami?"

Syn byl ve 3. třídě a začal mít problémy, bývalo mu špatně od žaludku. Hledala se příčina, absolvovali jsme různá vyšetření a ve finále zjistili, že špatně vidí. Ve škole seděl v zadní lavici a já se tam vypravila se zprávou od lékaře a prosbou o přesazení někam dopředu, aby viděl na tabuli, než mu budou zhotoveny brýle. Tehdejší ještě soudružce učitelce jsem vehementně vysvětlovala, že můj syn má: "kombinovanou vakovou zradu."

Pozdní příchod do práce jsem zdůvodnila větou: "Než jsem zavřela autobus, tak mi ujel deštník."
A pak jsem dlouze přemýšlela, proč se mí spolupracovníci valí smíchy po stolech.

Těch překeců bylo už hodně, ale kdykoliv si na nějaký vzpomenu, vyvolá to úsměv.

A co vy, také se vám to občas přihodí?

Kdyby tak šel škrtnout den

13. ledna 2011 v 22:00 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Zažili jste už někdy den, který jste měli chut' škrtnout?
Den, který kdyby nebyl, tak by to bylo lepší?
Lidé v mém okolí pokládají třináctku za nešt'astné číslo. Já ten pocit nemám, jednak mám třináctého svátek, můj muž se také narodil třináctého.
Dnes je třináctého.
V noci jsem spala minimálně. Poslední dobou se to stává skoro pravidlem. Problémy, které se kupí, mi nedovolují spát. Což o to, já bych spát chtěla. Místo toho jsem poslouchala šumění deště.
Ráno v dešti jsem dorazila do práce a hned problém. Spadl nám server a nic nefungovalo. Samozřejmě to sebou přineslo komplikace a já zjistila, že jsme opravdu na počítačích závislí. Práce se dělala provizorně ručně a bylo nám všem jasné, že jí v podstatě budeme dělat ještě jednou, až nám budou počítače fungovat.
Maminku mi dnes odvezli do LDN. Asi jsem skeptik, ale já důvěrně nazývám toto zdravotní zařízení "brána do nebes". Co bude dál, nevím.
Dcera absolvovala další vyšetření v nemocnici, doktoři už měsíc zjišt'ují, co jí vlastně je. Diagnóz už bylo tolik, že by to vydalo na medicínskou encyklopedii. Berou to vylučovací metodou, dnes vyloučili zase asi tři diagnózy a prý by to mohlo být od páteře. Fakt nevím, tady by asi pomohl už jen doktor House.
Deficit spánku se projevil cestou domů. Po ujetí několika stanic tramvají jsem konstatovala, že sice koukám do novin, ale písmena se mi rozplývají před očima. Když jsem po chvíli sbírala noviny ze země, bylo mi jasné, že jsem spala. Složila jsem je do tašky a dívala se na deštěm zalévanou Prahu. Pak jsem se "vzbudila" a očima zaostřila na červená čísla 6:05 před sebou. Sakra! Já jsem zaspala, přijdu pozdě! Vyskočila jsem a protírala si oči. Až v tomhle okamžiku jsem se probudila.
Byla jsem v tramvaji.
Na displeji sice bylo 6:05, ale nebyl to budík, ale časový údaj v tramvaji, u kterého nesvítila jednička.
Protřením očí jsem si rozmazala líčení (zjištěno později, až doma).
Vzduch umytý deštěm mě probral. Když jsem dorazila domů, můj muž místo obvyklého "Ahoj" se ptal: "Co se ti stalo?" Na můj nechápavý výraz lakonicky sdělil: "Tak se jdi podívat do zrcadla".
To co jsem viděla, vyvolalo smích. Před zrcadlem stálo strašidlo se dvěma monokly.
Naštěstí jsem dnes nepotkala cestou od tramvaje moc lidí a navíc jsem byla maskovaná deštníkem, ale kdyby to šlo, dnešní den bych s chutí škrtla.

Když Prahu posype sníh

12. ledna 2011 v 22:10 Úlovky (fotografické)
Není to tak dlouho, kdy byla Praha pokryta sněhem.
Zpočátku ho bylo neuvěřitelné množství, pak přišla menší obleva a napadl další sníh. A ted'? Poslední špinavé zbytky sněhu už jsou jen na místech, kam dnes nesvítilo sluníčko.
Nebyla Praha pod sněhem nějak hezčí?

Loreta na stejnojmenném náměstí:
Loreta

Tenhle kostel se oficiálně jmenuje Panny Marie Andělské, ale všichni mu říkají U Kapucínů, asi kvůli klášteru, který je hned vedle:
U Kapucínů
Jsou v něm od vánočních svátků až do Tří králů k vidění nejhezčí jesličky v Praze. Do konce ledna bývají přístupné o víkendu:
Jesličky u Kapucínů

Věže Chrámu sv. Víta:
Pražský hrad

A pohled na chrám od Jiřského kostela:
Chrám sv. Víta

Večerní lednová procházka

11. ledna 2011 v 22:09 Úlovky (fotografické)
Je začátek ledna a vypadá to jako v březnu.
Musím konstatovat, že počasí, které ted' panuje je hnusné. Jiným výrazem se to nazvat nedá. Droboučký déšt 'padá od odpoledne a do rána možná namrzne.
Není to tak dlouho a všichni jsme nadávali nad hromadami sněhu, které nás během prosince zasypávaly v pravidelných intervalech.
A ted'? Obleva, která obnažila všechnu tu špínu, kterou milosrdně pokrýval sníh.
Chodníky, které se v Praze nesolí, pokrývá místy drobný štěrk, kterým byly posypány, někde jsou ještě zbytky udupaného a klouzavého sněhu.
A všude psí hovínka. Cesta z práce byla jako slalom. Se skloněnou hlavou jsem kličkovala a doufala, že si někde "nešlápnu do štěstí".
Psi za to nemůžou, ale jejich majitelé by fakt zasloužili nakopat.

Abych ale nebyla úplně negativní, nabízím tu pár obrázků z večerní procházky centrem Prahy.Staroměstské náměstíStaroměstská radnice
Týnský chrám
Asi každý poznal, odkud obrázky jsou.Pražský hrad



.

Krásná země

10. ledna 2011 v 21:46 Putování po Čechách
Máme krásnou zemi.
Když se na tu větu dívám, vypadá to jako fráze. Je však pravdivá.
Bezděz
V naší zemi jsem poznala spoustu krásných a zajímavých míst. Od mého dětství mě rodiče a i prarodiče vedli k jejímu poznávání.

Mám několik oblíbených míst.

Severní Čechy - oblast Lužických hor na jedné straně a na druhé skalní města s říčkami Křinice a Kamenice jsou mojí srdeční záležitostí. Je to místo kde jsem se narodila a prožila své dětství a část dospívání. Pěší procházky mezi skalami, výlety na kole a v zimě na běžkách utvářely můj vztah k tomuto místu. Život je tam těžší. Já své rodiště opustila, ale stále se tam moc ráda vracím.

Druhé místo, kam se ráda vracím je Český ráj. Trávila jsem tu pravidelně prázdniny s rodiči, pak jsme sem zajížděli se svými dětmi a nakonec i sami. Skalní města, lesy, údolí s rybníky, starobylé hrady, zámky - to vše na nevelkém území. Pamatuji ještě Semtínskou lípu, která stávala na půl cesty mezi Kostí a Humprechtem. Jméno tohoto místa je naprosto zasloužené.

Dalším mým oblíbeným územím je Šumava. Tady jsem zanechala svou stopu a stejně nesmazatelně se mi toto místo zapsalo do srdíčka. Trávili jsme tu většinu svých dovolených v dobách, kdy s námi ještě jezdily naše děti. Každororoční výstup na Boubín nebo cesta na Lipku byly součástí pobytu tady. Kopce, slatě, bystřiny a hluboké lesy, to vše protkáno nespočtem turisticky značených tras. Postupem doby jsme znali i neznačené cesty. Za těch několik roků tu vznikla mnohá přátelství. Šumava je však krásná i v zimě. Na běžkách jsme projížděli krajinou tak důvěrně známou a přesto jinou.

Mohla bych jmenovat i další místa, jako je Brno a celá Jižní Morava, okolí Plzně, Střední Čechy a i Praha, kde žiju. Těch krásných míst je nespočet.

O několika už jsem na svém blogu psala a o dalších se chystám psát. 

Je však ještě hodně míst, která jsem v naší zemi neviděla. 
Patří mezi ně například Severní Morava. Kdysi před mnoha lety jsme tudy projížděli, ale to místo mě vůbec neoslovilo. Pamatuji se jen na těžní věže a potrubí nad silnicí na Ostravsku. Vše působilo takovým ušmudlaným dojmem a nikdy mě nelákalo, se tam podívat. A přitom věřím, že je tam spousta krásných míst, která by stála za návštěvu.
Dalším, pro mě neznámým koutem země, je Česká Kanada. Byla jsem jen v Jindřichově Hradci a to se nepočítá. Nepoznala jsem ani Orlické hory nebo Jeseníky.

Člověk se rád vrací na místa, kde byl št'astný, na místa, ke kterým ho vážou vzpomínky, kde něco prožil.
O některých místech místech naší krásné země jsem se tu zmínila.