. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Únor 2011

Procházka na Vidouli

25. února 2011 v 22:16 Úlovky (fotografické)
Vzhledem k tomu, že už mnoho let bydlím v Praze, ráda se na svém blogu zmiňuji o některých místech, která jsou poměrně málo navštěvovaná. Jsou to místa na okraji Prahy, sice v dosahu hromadné dopravy, ale dosti opomíjená. V příspěvku z 5. února jsem představila lesopark, který se rozkládá pod jedinou stolovou horou v Praze, kterou je Vidoule. (371 m.n.m.).
.
Naše nedělní procházka tentokrát směřovala od mostu přes Pražský Semmering skrz lesopark na vrchol Vidoule. Bylo mrazivé počasí a les, který je smíšený, byl kouzelný a po sobotním sněžení byl takový krásně "pocukrovaný".
Cesta do kopce lesem mírně stoupá a na několika místech jsou i padlé stromy. Jak vidno, i tomuto lesu se nevyhýbají kalamity.
Po krátkém stoupání do kopce následuje výstup po schodech. Není to schodiště v pravém slova smyslu, žulové bloky jsou zapuštěny do svahu, aby výstup byl snadný. Za normálních okolností snadný je, ale v neděli 20. února to na schodech dost klouzalo.
Dosáhli jsme vrcholu a dívali se směrem dolů průrvou ve skalách, pod kterými jsme procházeli minule.
Vrchol Vidoule je opravdu rovina, jak jinak, vždyt' jsme na stolové hoře.
Jen sem tam je nějaký remízek.
Vidouli jsme opustili cestičkou, která ústí do ulice Na Pomezí. Je to spojnice mezi pražskými čtvrtěmi Košíře a Jinonice. Bývala neprůjezdná a byla cílem mnoha bezpečných vycházek.
Zhruba před rokem byla zprůjezdněna jednosměrně z Košíř do Jinonic. Provoz na ní je však minimální.

To je den, zase ....

24. února 2011 v 23:12 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Mnozí z nás blogerů určitě nejsou nadšeni ze změn, které byly provedeny.
A pro nás, jak nás někteří mlad'asové nazývají, staříky, je to docela průšvih. Včera jsem se celý večer vztekala nad blogem. Měla jsem připravené fotky, chtěla jsem Vás zase provést po méně známých pražských místech a nic nefungovalo, tedy, abych byla přesná, téměř nic.
A protože patřím mezi lidi, kteří hned neházejí flintu do žita, začala jsem pátrat po problému. První rada zněla - pokud Vám to nefunguje, račte si vymazati vyrovnávací pamět' a cache. Začala jsem mazat a průběžně se vracela na blog v očekávání nějaké změny. Nic! Mazala jsem tedy dál. A opět nic! Ve své "pilnosti" jsem si vymazala kompletně historii (což by zase až tolik nevadilo), horší bylo, že jsem si vymazala všechny své oblíbené položky a různé přístupy a odkazy.
Mezitím jsem občas koukla ke svým oblíbeným blogerům a vidím, že u nich je problém taky. Pavel sliboval a avizoval fotky. Tam kde měly být fotky, bylo velké nic. A v komentářích dotazy - "Hele, kde jsou ty fotky? Já tam nic nevidím." Začala jsem pátrat a zjistila, že blog nereaguje na Explorer. I další blogeři v tom plavali jako já. Občas jsem někomu do komentářů napsala, že by to mohlo jít přes Mozillu.
Rozhodla jsem se, že ráno bude moudřejší večera.
V práci mám nainstalovanou Mozillu, udělala jsem zkoušku, a ejhle, ono to jde. Samou radostí, že konečně můžu na blog něco dát, jsem tam "pleskla" to, co mi poslal synovec emailem. Klidně, bez rozmyslu, bez ověření. Jen jsem tak očkem pokukovala, zdali mi za zády neslídí šéf. Nejsem si totiž jistá, zda by sdílel mou radost. A z mé radosti, že se to konečně povedlo, se vyklubala parádní blamáž. Cítila jsem se jako pitomec, mé omluvy byly k ničemu. Možná, kdybych byla bulvární reportér, mohla by moje zpráva být pokládána za novinářskou kachnu. Ale takhle?
Odpoledne jsem si nainstalovala do počítače doma Mozillu. Hurá, můžu pokračovat. S pilností sobě vlastní jsem sesmolila článeček a umístila fotky. Zkušební textík, který jsem měla rozepsaný, jsem se rozhodla smazat. Ano, ta novinka se mně zeptala, zda smazat ano či ne. Odhodlaně jsem potvrdila ano. Pak jsem chtěla své dnešní dílo prezentovat na blogu. Jo - zůstal jen titulek a pod ním byla ta zkušební ptákovina.
Dalo by se to shrnout do věty: "Má-li se něco pokazit, pokazí se to." (Murphy)
Internet máme přes T-Mobile, a ten nám napsal, že provádí nějaké inovace - ó jaká shoda, také 23. února (že by se dohodli?). Můj muž se na to šel podívat. A díval se a díval, až se mu povedlo vymazat MOJÍ POŠTU a všechnu. Jsme spolu už hodně dlouho, ale měla jsem nutkavý pocit, že ho zabiju.
Ne, nezabila jsem ho, naopak tady na jeho počest umist'uji toto:
A co na závěr? Nezbývá nám, než doufat, že se IT odborníkům na blogu.cz podaří vše uvést do stavu, aby vše fungovalo jako předtím. Každé dítě si musí odbýt dětské nemoci, věřím tedy, že i tato inovace se uzdraví a my budeme moci zase zveřejňovat bez problémů své článečky. Z reakcí mnoha mých oblíbenců totiž vyznělo, že se na to vy.... a půjdou raději jinam. A to by byla škoda.
Já bych totiž strašně nerada přišla o své virtuální přátele.

Tak nevím, jak to brát ...

24. února 2011 v 12:26
Včera mi přišlo emailem něco, nad čím můj už dost starý rozum zůstává stát. Dovoluji si tedy tuto věc zde prezentovat, protože opravdu nevím, jak to brát. Připadá mi to přinejmenším nenormální a současně i nemorální.
Je jen obrovská škoda, že mi ten email nepřišel o něco dříve, protože by se přinejmenším hodil do předchozího tématu týdne.
Prohlédněte si prosím následující obrázek a porad'te mi, jak tuto zveřejněnou situaci nazvat.

Marketa Lazarová - netradičně

22. února 2011 v 13:03 Akce, nejen kulturní
Baladický příběh Marketa Lazarová, jehož autorem je Vladislav Vančura (1891 - 1942) je jedním  z klenotů naší literatury, ne všichni ho však četli. Do mnohem větší povědomosti se dostal zejména díky filmové adaptaci, kterou režíroval František Vláčil. Tento film byl mnohokrát oceněn a patří mezi nejlepší filmy, které byly u nás natočeny.

Děj románu Marketa Lazarová je zasazen do poloviny 13. století, do doby kdy v lesích kolem Boleslavi žily dvě rodiny loupeživých rytířů -  Kozlíkova a Lazarova. Král se rozhodl osvobodit obchodní cesty a vyslal proto oddíl vojska pod velením hejtmana Piva, aby ztrestal ty, kteří se prohřešují proti zákonům. Rytíř Kozlík pobýval na hradě Roháčku se svou ženou, osmi syny a devíti dcerami a když se o blížícím nebezpečí, které hrozilo ze strany vojska, dozvěděl, poslal svého nejstaršího syna Mikoláše na hrad Obořiště, kde pobýval Lazar, vůdce druhé zbojnické tlupy, se žádostí o pomoc. Lazar však na rozdíl od Kozlíka krále uznával a pomoc odepřel. Při bitce, která se strhla, byl Mikoláš zraněn. Kozlík se bez sousedské výpomoci přesunul z Roháčku, který by před vojáky neuhájil, do blízkého Šerpinského hvozdu. Cestou zajal německého pána Kristiána. Vyslal znovu Mikoláše, tentokrát aby zajal Lazara. Mikoláš však místo Lazara přivedl jeho dceru Marketu, která byla od mládí zaslíbena Bohu. Marketa sváděla vnitřní boj, trápila se, že zklamala otce a zrušila slib a pro lásku k člověku, kterým byl Mikoláš, se zřekla Boha. Láska se také rozhořela mezi zajatým Kristiánem a nejstarší Kozlíkovou dcerou Alexandrou. Kristiánův otec, německý hrabě, který se vydal svého syna hledat, byl Kozíkem zajat. V zajetí se setkal se synem a rozmlouval mu jeho lásku k Alexandře. Mikoláš zajal Lazara a ten se setkal se svou dcerou. Kozlík před rozhodující bitvou vězně propustil.  Královské vojsko vedené hejtmanem Pivem obklíčilo pozice, které Kozlík zaujal a v rozhodující bitvě Kozlíka porazilo. Kozlík byl zajat a odvezen do vězení v Boleslavi. Kristián si uvědomil, že Alexandru miluje a vydal se jí hledat. Z nešt'astné lásky zešílel a Alexandra ho v záchvatu zuřivosti zabila. Mikoláš poslal Marketu zpět k otci na Obořiště, ten jí však nepřijal a poslal jí do kláštera, aby se očistila od hříchů. Pak se se zbytkem družiny vydali do Boleslavi, aby Kozlíka osvobodili. Při marném útoku na vězení byli zbojníci zajati a popraveni. Popraven byl i Kozlík. Marketě i Alexandře se narodili synové. Alexandra, která litovala svého činu, však krátce po porodu spáchala sebevraždu a Marketa vychovávala oba chlapce.
Tolik v krátkosti k ději románu.

Vladislav Vančura se při psaní svého románu nechal inspirovat nejen tímto krajem, ale i postavou rytíře Jana Vančury z Řehnic, který obýval nedalekou tvrz Krnsko v letech 1578 - 1616. 
V původním rukopise tohoto románu se loupeživý rytíř Kozlík jmenoval rytíř Vančura.
Jan Vančura z Řehnic byl známý rváč a násilník a kromě Krnska mu patřila řada vesnic v okolí. Ve vsi Jizerní Vtelno je dochován statek Vančurov, jenž patří stejnému majiteli jako zámek Stránov.
A zatímco románový Kozlík skončil svůj život na boleslavském popravišti, Jan Vančura z Řehnic zemřel Léta Páně 1616 v míru a pokoji a je pochován v kostele v Podkrnsku.
Sám Vladislav Vančura odvozoval svůj původ od rodu Vančurů z Řehnic.

A proto bylo místo pro netradiční zinscenování Markety Lazarové zvoleno právě zde, na zámku Nový Stránov. 

Úvod proběhl na nádvoří zámku a byl pojat jako orloj. Ve dvou oknech se představili hlavní protagonisté.
Děj příběhu pak pokračoval v prostředí, do kterého byl román zasazen.

U fotografií nejsou uvedeny popisky, stačí však na foto kliknout a popiska se zobrazí.

Přijměte pozvání na Marketu Lazarovou:
179286_494513686996_217109826996_6633509_3663486_n
Věž Stránova
Lazar před Obořištěm
Mikoláš přesvědčuje Lazara
Mikoláš je zraněn
Marketa prosí o zachování Mikolášova života
Marketa u zraněného Mikoláše
Bitka před Obořištěm
Mikoláš odvádí Marketu
Lazar je spoutáván na Obořišti
Hejtman Pivo a německý hrabě
Kristián uvázaný u stromu a Kozlík
Kozlíkova tlupa se opevnila v lese
Mikoláš přináší Marketě přikrývku
Alexandra osvobozuje Kristiána
Mikoláš, Marketa a Alexandra
Kozlík, Mikoláš a Marketa
Kozlíkova tlupa se chystá k boji
Útok královského vojska
Bitva v lese
Hejtman Pivo
Královské vojsko útočí
Kozlík se nechce vzdát
Královské a německé vojsko
Královské vojsko útočí
Otec přemlouvá Kristiána, aby opustil Alexandru
Kristián s otcem a hejtman Pivo
Mikoláš před Boleslaví
Stráže před Boleslaví
Mikoláš poráží stráže
Mikoláš - cesta na Boleslav je volná
Obránci Boleslavi
Pokus o dobití Boleslavi
Boj před Boleslaví
Boj před Boleslaví
Obrana Boleslavi a hejtman Pivo
Hejtman Pivo
Poprava Kozlíkových druhů
Kozlík před popravou
Marketa a Alexandra odcházejí

Představení bylo velice zdařilé, dějová linie byla zachována a nádherný, i když velice těžký, Vančurův text provázel celý příběh. Příběh z časů středověku, příběh o lásce o odvaze i o krutosti.

Celý den bylo pošmourné počasí a teplota pod nulou. Všichni učinkující si zaslouží obdiv za to, jak celé představení zvládli.

Hele, támhle je babička....

20. února 2011 v 23:14 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Je za námi víkend a já si připadám, jako kdyby vůbec nebyl.
Víkend by měl sloužit k relaxaci, k odpočinku a k zájmovým aktivitám.
Můj víkend však byl, dalo by se říci, pracovní. Ne, v práci jsem nebyla - i když...

Moje obě dospělé děti jsou, stejně jako já, trošku praštění historií.
A zatímco já si svůj zájem o historii uspokojuji chozením po historických památkách, četbou knih s historickou tématikou a občasným díváním se na historické filmy, tak oba moji potomci historií žijí.
Tuto uplynulou sobotu se na zámku Nový Stránov a v jeho okolí odehrávala šermířsko-divadelní bitva, zpracovaná podle románu Vladislava Vančury Marketa Lazarová.
Mezi účinkujícími byl i syn, zet' a mnoho dalších. Dcera se synovou přítelkyní měly pro změnu na starosti "ležení".

V pátek po práci jsme si doma zabalili vše potřebné a odstěhovali se na víkend k dceři, abychom hlídali vnučky. V pátek jsem pokaždé dost unavená a těším se na odpočinek. Tentokrát se nekonal. Holčičky po odjezdu rodičů vůbec nesmutnily. Po večeři a vykoupání jsem jim četla pohádku a těšila se, jak si půjdu lehnout. Ale holky nějak pookřály a začaly se předvádět. Usnuly hodně pozdě. A já měla v sobotním plánu s nimi odjet na Stránov a podívat se na představení.
Měla jsem obavu z toho, že budou hodně dlouho spát a že se nestihneme včas dostat na místo.
Probudily se poměrně brzy, vše jsme zvládli  a podařilo se nám odjet včas. Začátek jsme stihli i přesto, že na téměř všech semaforech při průjezdu Prahou svítila červená a jako "třešnička na dortu" před námi ještě spadly závory v Krnsku.

Holčičky jsme předali dceři a šli se s manželem podívat na zpracování Vančurova románu.
Jen pro ilustraci fotografie, kterou jsem nazvala: "Hele, támhle je babička.."2011.02.19 Marketa Lazarova 108
Fotografie není moc kvalitní, bílý pravý roh je střecha stanu, i když na první pohled to vypadá, jako kdyby kus chyběl.

Po téměř dvouhodinovém představení jsme promrzlí naložili holčičky do auta a jeli zpátky do Prahy. Můj muž pak jen pronesl: "Teda, vy jste ale společnice, všechny tři spíte".

Sobotní večer pak byl téměř stejnou kopií večera pátečního. Holky opět nespaly. Usnuly hodně pozdě a dnes také pozdě vstávaly. Po obědě jsme se všichni oblékli a vyrazili na procházku, abychom holky trošku unavili. Před vchodem jsme potkali vracející se rodiče. Holčičky oznámily že jdou s babičkou a dědou do lesa a já jen doplnila, at' si mladí nahoře ohřejí oběd.
Víkend je za námi. Domů jsme se dostali krátce před sedmou hodinou večerní. A já si jen tak říkám, byl víkend, nebo nebyl? A na tu otázku si mohu jednoznačně odpovědět.
Byla to radost (i když holky tentokrát dost zlobily a nechtěly spát).
Čas strávený s nimi je nezapomenutelný, ale náročný a já si u nich "dobíjím baterky."

Celému představení Markety Lazarové bude věnován samostatný článek.

Jsem rasista ?

18. února 2011 v 12:03 Téma týdne
Narodila jsem se v padesátých letech dvěma lidem, kteří na vlastní kůži pocítili, co to je být vytržen ze svého prostředí, zavlečen do cizí země. Zavřeni spolu s dalšími v barácích, ve kterých se spalo na pryčnách a odkud se ráno odcházelo pracovat do zbrojovky. Do zbrojovky, která chrlila další a další zbraně pro válku, kterou rozpoutala říše, která chtěla opanovat svět. Vedle sebe zde pracovali vězni z koncentračního tábora a totálně nasazení. A tady, na tomto místě se za války poznali moji rodiče.

Své dětství jsem prožila v severních Čechách. Slýchávala jsem vypravování táty, který zažil bombardování lágru, ve kterém byl až do konce války. Vypravování o životě ve zvláštní mnohonárodní komunitě lidí a o strachu, co bude dál. Vyprávěl i o rasismu.
Maminka nikdy o této době nemluvila. Později, když jsme se sestrou našly v deskách s doklady papír, na kterém byl hákový kříž a maminčino jméno, začaly jsme se ptát. Maminka se nám tehdy přiznala, že se jí podařilo utéci z totálního nasazení a po zbytek války se schovávala v Náchodě. Ten papír byl zatykač!

Z toho všeho pro mě v době dětství byla jasná jedna věc: Neměla jsem ráda němce a Německo. Vše, co bylo německé bylo pro mě špatné. Můj dětský rozum mi říkal, že němci jsou špatní. Nerozlišovala jsem jednotlivce.
V místě mého rodiště zůstala početná skupina němců, původních obyvatel, kteří nebyli odsunuti a žili tu. S "husí kůží" jsem vstupovala do cukrárny, kde za pultem stála vysoká paní, která říkala: "Toprý ten, co si táte?"
Nastoupila jsem do školy a mezi mými spolužáky byla drobná tmavovlasá dívenka, která se jmenovala Brigita. Stála stranou, seděla sama a vůbec se neprojevovala. Pak přišel můj táta s tím, že bych se mohla s Brigitou kamarádit, protože on se kamarádí s jejím tátou, se kterým pracuje v továrně. Naše kamarádství jsem vybudovala na počáteční lítosti. Bylo mi jí líto, že je stále sama, že sedí sama a hlavně, že ostatní děti se jí posmívají a ubližují jí. Začala jsem jí doprovázet cestou ze školy. A pak jsme jednou v neděli vyrazili celá rodina na návštěvu. Brigitini rodiče byli mnohem starší než ti moji. Tatínek byl už bělovlasý, mluvil česky, ale z jeho přízvuku bylo slyšet, že není čech. Maminka mluvila pouze německy. Pro mě to byl šok, vždyt' z Německa vzešlo jen zlo, co tady děláme? Tatínek Brigity byl antifašista a stejně jako můj tatínek trávil válku v lágru. Nemohla jsem pochopit proč. Vždyt' to je taky němec!

Pak přišla nová spolužačka. Byla to hezká holka, upravená a čistě oblečená. Měla dlouhé černé copy a na nich mašle, černé oči a proti nám dětem hrubší hlas. Jmenovala se Boženka a byla cikánka. Hned první týden nám to "natřela". V odpoledních hodinách, kdy jsme měli tělocvik, vrátili jsme se po obědě do školy v teplákách. Boženka byla ve svých šatech s bílým límečkem a tepláky si přinesla v sáčku.
Její rodina koupila domeček, který zvelebili a musím podotknout, že byli první, kdo měli v létě za oknem muškáty. Nebyla to typická cikánská rodina, Boženka měla pouze jednu sestru a její tatínek byl lékař. Maminka si našla práci v pekárnách. Počáteční ostych, který celé okolí mělo, během několika dní padl. Pro nás děti nebyl problém s okamžitým navázáním kontaktů, dospělým to trvalo o něco déle, ale i ti si pak našli cestičku a nikoho tehdy nenapadlo, že "jsou jiní". Tatínek měl zpočátku problémy, protože mnoho lidí odmítalo být ošetřeno cikánem, ale pak si zvykli a pana doktora si o to víc považovali. Vím, vypadá to jako pohádka z jiného světa. Tuto rodinu však nikdy mezi sebe místní cikánská komunita nepřijala.
Pro mě v té době bylo naprosto normální, že moje kamarádky jsou němka a cikánka.

Čas pokročil a naše cesty se rozdělily.
Brigitina maminka moc toužila vrátit se do Německa, v Čechách si nikdy nezvykla, česky se nenaučila. Požádali o vystěhování a když jim naše úřady vyhověly, odjeli do Německa. S Brigitou jsem si nějaký čas psala. Pro dopisy jsem si chodila k další německé rodině, která tu zůstala a už jsem věděla, že ne všichni němci jsou špatní. Jejich začátky v Německu nebyly vůbec lehké, dlouhý čas žili ve sběrném táboře, než se jim podařilo získat bydlení. A pak se intervaly mezi dopisy prodlužovaly a my si přestaly psát.
Boženka se vdala za blond'atého kluka, se kterým má dvě krásné dcery, které po své mamince podědily ty černé uhrančivé oči.
Nedávno se mi dostala do ruky fotka ze školy. Tak jsem si nad ní zavzpomínala.

Hodně dlouho jsem zvažovala, zda něco napsat na zvolené téma týdne. Svůj první příspěvek jsem rozepsala v pondělí, pak ho znovu a znovu přepisovala. A mezitím si pročítala blogy a občas reagovala na text.
Musím se přiznat, že mnohé příspěvky jsou napsané tak dobře, že bych se pod ně okamžitě podepsala a s většinou z nich souhlasím. Nedokázala bych napsat lépe, to co jsem při jejich čtení cítila.
Naše společnost ze mně udělala rasistu.
Jak? Tím, že vyvolené minoritní skupině obyvatel dala  privilegia na úkor té druhé. Nejde tu vůbec o barvu pleti, nebo o příslušnost k jinému etniku nebo národnosti.
Každá společnost má své zákony, svá pravidla. A ten, kdo v této společnosti žije, by je měl dodržovat. Všichni máme svá práva a své povinnosti. Ale když někdo využívá jen svých práv a na povinnosti z vysoka kašle, je to špatné.  A když jsou tyto povinnosti připomenuty, jsme pasováni do role rasistů.

Jak už jsem předeslala, pocházím ze severu Čech. Obrovským problémem tady je vysoká nezaměstnanost a veliký počet rodin, které žijí pouze ze sociálních dávek. Dalším problémem je i nevzdělanost. Já vím, někdo může namítnout, že rómské děti jsou umíst'ovány rovnou do speciálních škol, které jim znemožní získat vyšší vzdělání. Ale tady chybí příklad z rodiny, chybí tu jakákoliv motivace k vzdělávání se. Proč taky, stát se o nás postará, stát nám dá peníze. Tak proč se učit, proč chodit do práce?
Věta: "Já bych ten nájem zaplatil, ale musí mi na to stát dát", se tu stala heslem.

Nedávno jsem vystupovala z metra a přede mnou šla skupina čtyř rómů. Prošla kolem dvou stojících urostlých mužů a když jsem k nim došla já, byla jsem požádána, abych jim ukázala jízdenku. Připouštím, že jsem cholerická, ten den jsem byla hodně unavená a jednání těch dvou revizorů mě slušně řečeno naštvalo. Postavila jsem tašku s nákupem na zem a dost ostře se zeptala, proč nekontrolovali ty čtyři přede mnou a na mě chtějí jízdenku? Odpověděli, že se jich bojí. Je tohle projev rasismu?
Občas pozoruji, jak má tato menšina "zmáknuté" okrádání lidí v MHD. Jezdí ve dvojicích, a začnou se tlačit ven v momentu, kdy další cestující nastupují dovnitř. Bylo mi líto starého pána, který na celou tramvaj křičel: "Ježíšmarjá, oni mě okradli, když jsem nastupoval!"

Mně osobně nedělá problém barva pleti. Mám kamaráda z Libanonu, který je tmavý, tmavší než róm, ale je to báječný člověk. Pracuje, vzdělává se a je to prima společník. Občas se vídám i s Boženkou. Každého člověka posuzuji podle toho, jaký je, ne jak vypadá. Stejně jako nestrkám do jednoho pytle němce, nestrkám tam ani rómy.

A jen na dokreslení, včera jsem viděla ve zprávách opět reportáž z Nového Bydžova. Došlo to už tak daleko, že se většina obyvatel bojí večer vyjít z domu.
Jsme všichni, kteří se bojí večer vyjít z domu, nebo projít kolem rómů rasisti?

Jsem opravdu rasistka?

To bude náročné

17. února 2011 v 18:45 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Nikdo z nás nemládne a čas od času někteří potřebujeme lékařskou péči.

Můj manžel jde v květnu na operaci  a přinesl si domů různé papíry, co všechno má sebou mít a co nemít a také žádanky na předoperační vyšetření.
Včera jsme se společně dívali do papírů z Motola a já dostala záchvat smíchu, nebyla jsem k zastavení. Muž se na mně nechápavě díval, pak mi káravě řekl:
"Prosímtě, čemu se tak směješ? Ty snad nejsi normální. Vždyt' já jdu na operaci".
"A cítíš se jak?"
"No jak bych se cítil, normálně".
"Já jen, jestli se cítíš jako chlap?"
"???"
Ukázala jsem mu jeden řádek na žádance a zeptala se ho: "A co říkáš tomuhle?"
Podíval se na mně, začal se smát taky a řekl: "Co já? Ale to jsem zvědavej, jak si s tím poradí náš doktor."
Motol
Chápu, že doktoři v této době měli spíš myšlenky na to, jak dopadnou jednání o jejich platech.

Život holt někdy tropí hlouposti.

Jméno manžela a rodné číslo jsem "zamazala", a naopak jsem zvýraznila speciální požadavky kliniky.

Lužické hory

15. února 2011 v 22:34 Úlovky (fotografické)

Pojd'te se se mnou podívat jen tak na skok do kraje, ve kterém mám své kořeny.
I když cíl návštěvy byl jiný, v sobotním odpoledni jsme si udělali krátkou vycházku do kopců, které mám moc ráda.
Některé z fotografií jsou trošku zamlžené, důvod je prozaický, mlžil se mi objektiv.

Lužické hory jsou pohraniční pohoří ležící mezi Děčínem a Libercem a vedle Krkonoš nebo Šumavy jsou to takové Popelky. Jejich malá část ležící na území Německa se jmenuje Zittauer Gebirge (Žitavské hory). Nejvyšší horou je Luž (793 m.n.m.), ležící na hranici mezi Českem a Německem, druhá nejvyšší hora má líbezný název Pěnkavčí vrch (792 m.n.m.) a třetí nejvyšší horou je Jedlová (774 m.n.m.).
Zde je velké množství lyžařských tratí pro sjezd i pro běžkaře. Ve svém mládí jsem v těchto místech zanechla mnoho "bílých stop".

Ač nevelké jsou Lužické hory krásné.
Velký Buk (736 m.n.m)
Bouřný (703 m.n.m.)
Stožecké sedlo - mnoha místními je kopec, na němž se nachází, nazýván Šébr
Pohled na Jedlovou (774 m.n.m.)
Pohled na Jedlovou - přiblíženo
Hrad Tolštejn (670 m.n.m)
Hrad Tojštejn - přiblíženo
Křížová hora (563 m.n.m)
Pod Křížovou horou
Cesta k Tolštejnu
Cesta k Tolštejnu - na obloze je srpek měsíce
Tolštejn
Lyžařský areál Mezičky pod Tolštejnem
Mezičky v detailu - bez sněhu, na to že je 12. únor a jsou jarní prázdniny - nic moc
Takhle vypadají Mezičky, když je sníh - fotografii jsem si dovolila zkopírovat ze stránek Jiřetína Slunce zapadá nad Jedlovou a nad krajinou se smrákáZápad Slunce nad JedlovouMapa Lužických hor - mapa zkopírována ze stránek věnovaným Lužickým horám. Pro zájemce o hlubší poznání je zde odkaz: www.luzicke-hory.cz

Během procházky po malém kousku tohoto kraje, se mi podařilo zdokumentovat zvláštní úkaz na obloze, který můžete vidět zde.

Zvláštní jev

14. února 2011 v 21:59 Úlovky (fotografické)
V sobotu jsem si na cestu za maminkou do Lužických hor vzala sebou fot'ák. Možná mě motivovalo Slunce, nebo nějaké vnuknutí, které mi říkalo: "Vezmi si ho sebou".

Každopádně nelituji, protože kromě nádherného okolí mého rodiště se mi podařilo nafotit zvláštní jev na obloze. Myslela jsem si, že je to duha, ale pak mi došlo, že to duha být nemůže, i když to na první pohled tak vypadalo. Druhý den jsem viděla v novinách podobné fotografie, jaké se zdařily mně a také zdůvodnění. Jedná se o tzv. "haló efekt". Je to odraz Slunce ve zmrzlých krystalech vody, navíc tyto krystaly musí mít tvar šestibokého hranolu nebo destičky. Tento úkaz se objevuje, když se má zhoršit počasí. Což doopravdy vyšlo - po Sluncem zalitém sobotním dni, se počasí zkazilo.
2011.02.12 041
Vrchol Jedlové - kdysi byla jeho dominantou rozhledna, dnes je to sloup pro mobilní operátory - pokrok nezastavíme.
2011.02.12 079
2011.02.12 080
2011.02.12 083
2011.02.12 086
2011.02.12 087
Ještě že jsem měla sebou ten fot'ák.

Čekárna

12. února 2011 v 22:00

Dnes bylo krásné a prosluněné mrazivé ráno, ale ani tomu Slunci se nepodařilo zlepšit mojí ponurou náladu. Po noci, kdy jsem se marně snažila usnout, kdy jsem poslouchala pravidelné oddechování manžela, záviděla mu jeho spánek a vmínala zvuky přicházející zvenku, jsem vstávala s rozbolavělou hlavou.      

Moje maminka je už čtyři týdny v LDN. Odjeli jsme s manželem opět na můj rodný sever navštívit zařízení, jehož název už sám o sobě není veselý. Měla bych být pozitivní, měla bych dodávat mamince sílu, měla bych se snažit rozdávat radost, ale prostě to ze mně nejde.
Při překročení prahu pokoje na mně padly chmury, a i když jsem se snažila být veselá, byla to křeč. Po přivítání s maminkou padl můj zrak na vedlejší prázdné lůžko. A maminka jen tak mezi řečí pronesla: "Paní ráno odvezli, umřela". Větu vyslovila bez jakýchkoliv emocí a já si vzpomněla na drobnou pospávající babičku, kterou jsem viděla při minulé návštěvě. Člověk zřejmě v tomto prostředí naprosto otupí, ztratí emoce, pozbyde stud a jen čeká.....

Seděla jsem v té čekárně na smrt a přemýšlela, co bude dál. Bude ještě něco?

Tři roky jsem slýchala při každodenním telefonátu a občasných návštěvách, že už to takhle dál nejde, že chce jít do ústavu. A ted' tam je. A je v kleci. Důvod, kvůli kterému do LDN byla odvezena už pominul, ale stala se malým kolečkem v soukolí tohoto zdravotnického zařízení. Systém zdravotní péče jí semlel a to jen proto, že se rozhodla, že zemře. Dělala pro to všechno. Přestala jíst, přestala chodit a čekala ve své čekárně, až se dostaví smrt.
Ztratila smysl života a ležíc odevzdaně v posteli, čekala.
Zkoušela jsem jí přesvědčit, aby to ještě "nebalila". Prosila jí, at' se zvedne, že se spolu zkusíme projít, jen pár krůčků po chodbě. Spolu to přeci zvládneme. Odmítla, že se na to necítí.
Druhý den mi do telefonu sdělila, že na to nemá odvahu a další den, že to nemá smysl, že stejně umře. A já se namíchla. Zahodila jsem někam tu úctu, kterou jsem k ní vždy chovala a zakřičela do telefonu: "Když nebudeš chodit a jíst, tak tam umřeš!"
Možná jí to vzpamatovalo, možná to bylo něco jiného, ale ve výsledku požádala doktory, aby jí přidělili chodítko, že znovu začne chodit. Zkouší chodit, začala i trochu jíst a chtěla by zpátky domů.
Doktoři by jí propustili, ale... To ale znamená někoho, kdo se o ní bude doma ted' už nepřetržitě starat. Začátkem ledna, kdy ještě chodila, částečnou péči o ní zajišt'ovala paní, která jí nakoupila menší nákup a když bylo potřeba, tak jí doprovodila. Ale aby pečovala o maminku 24 hodin denně je vyloučeno, jednak jí je už dost roků a hlavně nemá takovou fyzičku, aby mohla maminku zvedat.
Maminka by chtěla, aby si jí k sobě vzala moje sestra, která žije sama. Sestra nechce, ještě chodí do práce, na předčasný důchod nárok ještě nemá a maminka by v jejím bytě byla taky celý den sama, takže by to stejně nic neřešilo. Pečovatelská služba sice v mém rodném městě existuje, ale jak jsem zjistila, jsou schopni poskytnout základní služby, ovšem za předpokladu, že jim někdo přijde otevřít. A když by maminka ležela?
Já sice také chodím do práce a i kdybych si požádala o předčasný důchod, maminka v žádném případě nechce do Prahy.
Pohybujeme se v bludném  kruhu. Štve mě to!
Vadí mi, že nejsem schopná pomoci, připadám si jako hnusná hyena. Nikdy jsem si nemyslela, že se budu cítit jako špatný člověk. Ale cítím se tak.
Zkusila jsem oslovit nějaké domovy důchodců a pečovatelské domy, tam v okolí, kde chce maminka zůstat. Ústavy sociální péče, které se v této oblasti nacházejí, se povětšinou zabývají péčí o mentálně postižené.
Na domov důchodců s kapacitou 130 lidí je v pořadníku 190 žádostí.
Je statisticky prokázáno, že populace celkově stárne. Přes tuto statistiku je tu stále minimum domů s pečovatelskou službou, nebo podobných zařízení. Musím přiznat, že jsem oslovila jedno takové soukromé zařízení a ptala se na podmínky přijetí, ale jsou tak "sociálně cítící", že za měsíční pobyt jednoho stařečka si účtují 26 tisíc a za jeho přijetí požadují sponzorský dar. Když jsem to propočítávala došla jsem k závěru, že by na to padl celý maminčin důchod i s příplatkem na bezmocnost, můj celý plat a ještě by nám kus chybělo.
A to je důvod, proč jsou mnozí odkázáni trávit čas v takovýchto čekárnách na smrt.
Jaký je smysl takového života? A je to ještě život, nebo jen přežívání?

Zkusila jsem při dnešní návštěvě najít nějakého lékaře, který by mi řekl, zda je ještě šance na zlepšení stavu. Sestřička mi říkala, že dnes slouží pan primář, který ale o jednotlivých pacientech nic neví. Zprávy prý podává ošetřující lékař a ten bude až v pondělí. O mamince mi řekla, že je tvrdohlavá a odmítá spolupracovat. Nic nového pod Sluncem, to vím už dávno.

Podívala jsem se do zrcadla a uviděla ženskou se ztrhanými rysy a s kruhy pod očima.
Chce se mi řvát, chce se mi nadávat. Na všechno, ale hlavně na tu bezmoc. 

Tak nevím...

10. února 2011 v 18:53 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Dnešek byl takový zvláštní.

Je znát, že v polovině Prahy probíhají jarní prázdniny a mnozí je tráví někde mimo město. Projevuje se to i v hromadné dopravě, ubyly tlačenice a světe div se, člověk si i sedne.
Úbytek lidí se projevuje i u nás v práci, chodí stále méně a méně lidí a čas se příšerně vleče. Musím se přiznat, že mě to nebaví. Sedět, koukat a nic nedělat? To není to "pravé ořechové".
Pokud si můžu vybrat, tak mám raději víc práce, než jen sedět a hledět. Asi jsem divná. Totéž si asi pomysleli i mí kolegové, když jsem se chopila činnosti, která není mojí prací a pustila se do ní. Jen abych "zabila čas". Vydrželo mi to asi hodinu a potom zase nastala "přehlídka ztraceného času".

A pak jsem konečně seděla v tramvaji a jela domů. Koupila jsem si novou knihu od Haliny Pawlowské a chutí se pustila do čtení. A pak se ozvalo: "Dobrý den". Odpověděla jsem také pozdravem a úsměvem, a marně jsem přemýšlela, kdo mě v tramvaji může pozdravit. Mladé, hezké a sympatické děvče. Asi někdo ze školy. Vždyt' za těch několik let, kdy jsem ve škole působila, prošla kolem mne spousta tehdy dětí, dnes dospělých. A mnozí se ke mně hlásí, zdraví mě a na můj mnohdy nechápavý výraz mi sdělují: " Já jsem .... " a já už se pak "chytnu" a dokážu si vybavit nejen toho dotyčného, ale i třeba jeho spolužáky. Čekala jsem tedy obligátní větu: "Já jsem...", ale zaznělo: "Je prosím vedle vás volno?" S úsměvem jsem odpověděla: "Samozřejmě" a děvče si sedlo. Seděla jsem nad rozevřenou knihou, předstírala jsem četbu a nechápala jsem tu otázku. V tramvaji??? Kdybych byla třeba na koncertě, nebo někde v hospodě, tak by ta otázka mohla být na místě. Ale v tramvaji??? Ještě, že jsem držela v ruce knihu Pawlowské, u které se předpokládá, že je psána s nadhledem a humorem. Nevím, kdybych držela v ruce například encyklopedii a usmívala se nad ní, vypadala bych přinejmenším jako blázen.

Stalo se Vám někdy něco podobného?

Hledání smyslu života?

8. února 2011 v 22:06 Téma týdne
Musím se přiznat, že jsem pro toto téma hlasovala. Ted' nechápu proč. Už od včerejška si marně lámu hlavu, napsat něco smysluplného, aby to v konečném výsledku nevypadalo jako totální nesmysl.
A čím víc o tom všem přemýšlím, tím mám v hlavě větší prázdno. Má to smysl?
Začnu veršíkem báječného člověka, který uměl žít, rozdával radost a dnes právem patří mezi klasiky.

"Kdo víno má a nepije,
kdo hrozny má a nejí je,
kdo ženu má a nelíbá,
kdo zábavě se vyhýbá,
na toho vemte bič a hůl,
to není člověk, to je vůl."
                                      Jan Werich

Máme vůbec hledat smysl života? Myslím si, že to je otázka pro filosofy, nebo badatele nad nesmrtelností chrousta. Každý z nás vidí smysl života v něčem jiném. Pro někoho je to jen prosté štěstí a spokojený život, pro dalšího možnost rozdávat radost a štěstí těm druhým a pro jiného třeba hromadění majetku.
Každý z nás si už někdy určitě položil otázku: "Proč vlastně žiju?" Pokládáme si jí ve chvílích, kdy je nám zle, nebo nám někdo ublížil, či nás někdo využívá, nebo se ocitáme v bezvýchodné situaci.

Pro dítě, které přijde na svět, je smyslem života teplo mateřské náruče, jídlo, spánek.
Postupem doby a nabýváním rozumu se smysl života rozšiřuje a kromě rodičovské lásky začínají být podstatné  i  materiální hodnoty. Pamatuji si, že pro mé děti bylo "otázkou života a smrti" vlastnit "mončičáka". Jejich zoufalství bylo o to hlubší, oč více spolužáků toto plyšové stvoření s ksichtíkem vlastnilo. Jiné alternativy hraček nepřijali. A když mi pak dcera jednou řekla: "Když nebudu mít mončičáka, tak nemusím žít", začala jsem se pídit po tom, kde bych kýžený produkt sehnala. Musela jsem si opatřit tuzexové bony a pak vystát frontu, aby moje tehdy osmiletá dcera "neztratila smysl života". Když jí to dnes připomenu, věřím, že má sto chutí "mě zašlápnout". "No, mami?", jako bych slyšela tu otázku visící ve vzduchu.

Sama jsem nikdy moc nepřemýšlela nad tím, jaký je můj smysl života. Po nevydařeném vztahu jsem se pár měsíců pohybovala jakoby ve vakuu, jen jsem tak přežívala. Potom jsem poznala člověka, který mě vrátil do normálu a můj život nabral nový směr. A já už věděla, že chci  prožít plnohodnotný život s partnerem, kterého mám dodnes ráda. Od samého počátku jsem také věděla, že chci mít děti. Pak, když se to nedařilo, propadala jsem hluboké skepsi a mnohdy jsem o sobě zapochybovala: "Proč žiju, když nemůžu mít děti?" Když se pak po třech letech narodil syn, byla jsem nevýslovně št'astná. Můj život dostal  konečně smysl a já věděla, že pro toho malého tvorečka udělám vše a že jsem ochotná za něj i dýchat. A pak, když se narodila dcera, štěstí se ještě znásobilo.

Život utíká, z dětí se stali dospělí lidé, kteří se osamostatnili a začali žít své životy.
Já si začala v té době plnit své koníčky, na které v dřívější době nezbýval čas a většinou i finanční prostředky. Začala jsem konečně cestovat a poznávat místa, o kterých jsem do té doby jen četla.

A pak se narodila první vnučka a já stála nad její postýlkou, věděla jsem, že ten prožitek ze
zázraku zrození je stejný, jako když jsem se sama stala matkou. Možná, že ty emoce byly ještě silnější. Ted' je tu další pokračování, další človíček, pro kterého všichni uděláme maximum. A i při narození druhé vnučky se vše opakovalo.
Musím přiznat, že moje děti a vnučky jsou svým způsobem mým smyslem života, a nejen jím, jsou i jeho pokračováním. Mám moc ráda tento citát:

Albert Einstein: "Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to."

Smysl života je neuchopitelný pojem a každý si pod tím představí něco jiného. Vždyt' všichni jsme jedineční, všichni jsme originál. Tenhle citát mám také moc ráda:

John Lennon: "Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij".

Má tento článek smysl? A nebo je to nesmysl?

Z Petřína

7. února 2011 v 22:33 Úlovky (fotografické)

Nádherné a slunné počasí, které panovalo o víkendu nás vytáhlo ven. Vzduch voněl, vítr odvál všechen smog a jakoby už bylo cítit jaro.
Sobotní odpoledne jsme trávili s vnučkami nedaleko jejich bydliště v lesoparku. Bylo však ještě hodně mokro, nebot' v pátek byl v Praze ještě sníh. Přemýšleli jsme, kam s holkami v neděli vyrazit, aby tam bylo pokud možno sušeji a hlavně sluníčko, před kterým jsme se v sobotu trochu schovali mezi stromy.

Mezi několika nápady zvítězil Petřín. Občas tam s mužem zajdeme pěšky z Bílé Hory přes Ladronku a je to docela příjemná procházka. Holky jsou ještě malé, tak se jelo autem. Zaparkovali jsme v areálu vysokoškolských kolejí a vydali se směrem k rozhledně okolo Štefánikovy hvězdárny. Došli jsme k rozhledně a pak navštívili bludiště. A největší zážitek, který měly vnučky z návštěvy Petřína? Dětské hřiště. To zvítězilo na celé čáře a my na něm trávili největší část nedělního odpoledne.

Několik fotografií z Petřína:2011.02.06 009
Petřínské sady -  v pozadí Růžová zahrada a Štefánikova hvězdárna2011.02.06 018
Štefánikova hvězdárna2011.02.06 023
Socha Milana Rastislava Štefánika2011.02.06 022
Zvláštní strom, na kterém už byly pupeny2011.02.06 028
Na Petříně rostou i houby2011.02.06 038
Kostel sv. Vavřince (zadní část)2011.02.06 049
Petřínská rozhledna2011.02.06 052
Kaplička u rozhledny2011.02.06 053
Kostel sv. Vavřince2011.02.06 079
Obraz Švédové na Karlově mostě v bludišti

Počasí, které o uplynulém víkendu a dnes panovalo, bylo nádherné. Předpověd' na následující dny už tak optimistická není.
A já už se opravdu těším až přijde jaro.

Tak trochu jiný pohled na Prahu

6. února 2011 v 22:04 Úlovky (fotografické)

Většina návštěvníků Prahy zamíří na Pražský hrad, na Staré Město Pražské, na Vyšehrad a nebo třeba na Petřín. Praha však není jen město s památkami, domy, ulicemi a dopravním ruchem. Nabízí i místa, kde se dá trávit příjemně čas odpočinkem, nebo procházkami. Jednou z těchto klidných zón je i Vidoule, o které jsem se na svém blogu už zmínila.
A protože se jedná o kopec, vlastně jedinou stolovou horu v Praze, je z jejího úpatí moc hezký výhled na Prahu.
Pohled je trošku atypický, protože na něm nejsou vidět Hradčany, které "zakrývá" Petřín.
2011.02.05 090
Při východu z lesa se otevře tento výhled na Prahu2011.02.05 091
Dominantu tvoří Žižkovský vysílač2011.02.05 092
Strahovský (dříve spartakiádní) stadion, věže jsou odvětrávání Strahovského tunelu a v popředí je nová výstavba - kdysi tu stával plavecký bazén2011.02.05 093
Žižkovská věž - trochu přiblíženo2011.02.05 096
Televizní vysílač, pod ním Spiritka a v popředí nová výstavba v Košířích2011.02.05 097
Poslední pohled z cesty

A takových krásných míst je v Praze více.

Pod Vidoulí

5. února 2011 v 23:59 Úlovky (fotografické)
Vidoule je jeden z nejvyšších pražských kopců, vysoký 371 m.n.m. a rozkládá se na rozhraní Košíř, Jinonic a Butovic. Je to jediná stolová hora v Praze. Okolo Vidoule se rozkládá lesopark, jehož součástí je Park Cibulka. Lesopark svou rozlohou patří mezi jednu z největších zalesněných ploch v Praze. Lesem se dá projít z Košíř až do Motola. Touto oblastí také prochází železniční trat' známá jako Pražský Semmering.
Lesopark bývá častým cílem mých výletů. Kousek od něj bydlí dcera s rodinou a pro mě se stává ideálním místem, kam chodím se svými vnučkami. Když je sníh, chodíme sem i sáňkovat.
Dnes jsme vyrazili na společný výlet.
Musím přiznat, že to nebyl nejlepší nápad pro dnešní den, nebot' ještě včera ležel v Praze sníh. Na místech, kam svítilo Slunce už sníh roztál, ale ve stinných partiích ještě zůstaly zbytky sněhu a led. A ostatní místa, sice už bez sněhu, byla notně rozmáčená. Holčičky projevily nesmírné nadšení, když jsme odpoledne s mužem pro ně přišli s tím, že jdeme do lesa.
Jindy tak bezpečné místo se díky pozůstatkům sněhu a ledu a zejména podmáčené  půdě, stalo adrenalinovou záležitostí. Ono se říká, uhlídat pytel blech. Ale uhlídejte dve malé holčičky, jedné budou v březnu dva roky a ta druhá je o rok a půl starší. Když už i já málem spadla do jednoho z potoků a holky vypadaly jako dvě koule bláta, raději jsme se vrátili. Moje dcera rovnou odkládala to, v čem holky byly, do pračky.
A já jsem v lese udělala nějaké fotografie:
2011.02.05 089
2011.02.05 007
2011.02.05 010
2011.02.05 011
2011.02.05 030
2011.02.05 070
2011.02.05 072
2011.02.05 033

2011.02.05 042
2011.02.05 049
2011.02.05 054
2011.02.05 053
2011.02.05 065
2011.02.05 078
2011.02.05 088
Je to moc krásné místo, dostupné MHD a určitě stojí za podívání.

Inspirace noční oblohou

5. února 2011 v 23:18 Téma týdne

Mnoho básníků, spisovatelů, hudebníků a dalších umělců bylo inspirováno noční oblohou.

Tajemný prostor nad námi s tisíci hvězd a hvězdiček a zejména Měsíc, se svým studeným světlem, provází lidstvo od samého počátku.
V dřívějších dobách musela na naše dávné předky působit noční obloha mysticky a tajemně.
Pradávní hvězdopravci hledali ve hvězdách znamení, která předurčí další pokračování osudů těch, kteří si přáli a chtěli znát, co je potká. My už na hvězdopravce pohlížíme tak trošku jako na šarlatány. Oni svým "čtením ve hvězdách" mnohdy hýbali i dějinami.
A my? Od školních let se učíme o Slunci a planetách, víme že hvězdy nejsou jen zářící světla na obloze a na Měsíc už vstoupila lidská noha. I když víme o hvězdách a Měsíci lecos, na druhou stranu i na nás působí noční obloha stejně, jako na dávné předky.  
Když jen tak namátkou zavzpomínám, napadá mě z dob mých studií satrické dílo Svatopluka Čecha Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, nebo kniha Arthura C. Clarka Měsíční prach. Spousta dalších spisovatelů psala o Měsíci a hvězdách a nemuselo se vždy jednat o sci-fi. Celá řada  básníků opěvovala Měsíc, který nazývali Luna.
Mnozí hudebníci tvořili svá díla, ke kterým je Měsíc inspiroval. Já osobně mám moc ráda Měsíční sonátu od Ludwiga van Beethovena. A také jedna z našich nejslavnějších oper Rusalka od Antonína Dvořáka, v níž Rusalka hovoří s Měsícem: "Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí, po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí...", i když tady se jedná o slova Jaroslava Kvapila, který napsal k této opeře libreto. I ve slovech současných písní se zpívá o hvězdách a o Měsíci. Je to vděčné a i věčné téma.
Vrátím se však k prvnímu vstupu na Měsíc. Když v roce 1969 Neil Armstrong a Edwin Aldrin, jako první lidé kteří vstupovali na Měsíc, měli sebou jedno hudební dílo, které tam i poslouchali, a to
Novosvětskou od Antonína Dvořáka.

Já nejsem umělec a k napsání tohoto článku mě také inspiroval Měsíc, který mi dnes svítil na cestu domů. Tak jsem ten malý srpek, který vypadal na noční obloze jako malá lod'ka na vlnách, vyfotila. A dnes, snad díky silnému větru, který odvál smog, byly nad Prahou vidět i hvězdy.
2011.02.05 129
Mám pohled na noční oblohu ráda, mám ráda východy i západy Slunce. Tato podívaná je pro mně pokaždé nezapomenutelným zážitkem. O svém vztahu ke hvězdám a ke Slunci, jsem už psala ve svých dvou předchozích článcích.

Když odchází noc

3. února 2011 v 11:10 Téma týdne

Kouzlem opředený, jako je pohled na noční oblohu s Měsícem a spoustou hvězd, je i pohled na východ nebo západ Slunce. Je to nádherná podívaná, když se tma postupně začíná zbarvovat a pak vyjde Slunce, okamžik, kterým začíná den. A stejně tak i večery, kdy Slunce pomalu sestupuje za obzor, aby pak zbytek oblohy na chvíli zalily červánky, než je přikryje tma. Neopakovatelné představení, které je stejné a pokaždé jiné.

V roce 2009 jsme byli na dovolené u Jónského moře na samém jihu Itálie. Celou dobu jsem se chystala k tomu, že si vyfotím východ Slunce. Nikdy jsem ho ještě nefotila, protože jsme do té doby vždy byli na místech, kde Slunce zapadalo. Počasí toho června nebylo nijak příznivé a mnoho dní pršelo. Pobyt se chýlil ke konci a mě pořád lákalo si tu událost zdokumentovat.

A tak jsem jednou za naprosté tmy, krátce po čtvrté hodině ranní tiše vstala, abych nevzbudila spícího manžela a jen tak v noční košili jsem odešla s fot'ákem k moři. Měla jsem zvláštní pocit, byla to směsice strachu a zvědavosti. Opatrně jsem našlapovala pískem a raději si nepředstavovala, po čem můžu šlapat. Vzpomněla jsem si na nějaký přírodopisný dokument, ve kterém v noci z písku vylézala všelijaká havět'. Našla jsem to, co jsem hledala a usadila se na pláži na "naše lehátko" a čekala. Byla naprostá tma a potom se začala obloha nad mořem zbarvovat do tmavočervené barvy. A já v ten moment zjistila, že na té pláži už nejsem sama. "No nazdar, jsem tu v noční košili". Na návrat do bungalovu a převlečení bylo pozdě, protože bych mohla "prošvihnout" to, kvůli čemu jsem v tak brzkou hodinu vstávala. Obloha nad mořem byla červená, červeň pak přecházela do několika odstínů modré. Bylo vidět už i moře. Současně bylo už také víc lidí na pláži. Doufala jsem, že si nikdo nevšimne, co mám na sobě. Ale všichni se fascinovaně dívali na to nádherné přírodní divadlo. Červená, oranžová, žlutá, zelená a modrá se nabízely ve spektru barev. Pak se rozjasnilo a pomaloučku se "z moře" vynořilo Slunce. Čekání se opravdu vyplatilo a ten pohled byl úchvatný. A já fotila a fotila a přestala jsem vnímat, jak jsem oblečená. Nedaleko ode mně stál pán v pyžamu. který také fotil. Podívali jsme se na sebe s chápavým a trochu možná i spikleneckým pohledem. Noc odešla, začínal den a ještě nebylo ani pět hodin.
S úlovkem ve fot'áku jsem se vrátila do bungalovu a tiše si znovu lehla vedle manžela.
Když jsme se později probudili, nevěřil mi, že jsem ráno na té pláži byla.

Tady je důkaz mého brzkého vstávání, které jsem nazvala "Když odchází noc":
1. Ještě je noc
2. Začíná svítat
3. Svítá
4. Obloha už je ozářená vycházejícím Sluncem
5. Slunce vychází Na Téma týdne už jsem jeden článek, ve které jsem se vyznala, jaký mám vztah ke hvězdné obloze, napsala a doplnila ho i fotografiemi z mého archívu. Při prohlížení fotografií jsem našla mnoho dalších, o kterých se domnívám, že také stojí za zveřejnění.
Máte také rádi východy  a západy Slunce?

Dvě upoutávky - AKTUALIZOVÁNO

2. února 2011 v 12:14 Akce, nejen kulturní
Nemůžu v žádném případě říci, že jsem nějakým obdivovatelem reklamy. Ale pokud reklama nebo prezentace pomůže dobré věci, jsem pro.


V první řadě bych ráda upozornila na český freeware přehrávač internetových rádií TapinRadio, který přehrává 15 000 stanic z celého světa. Více je na http://www.tapinradio.com.

O jeho existenci jsem neměla tušení a poprvé jsem se o něm dočetla na blogu Davida Bachmanna. Domnívám se, že tahle informace může být užitečná pro mnoho těch, kteří si chtějí třeba stáhnout nějakou dobrou muziku, nebo jen tak v klidu poslouchat.




Druhá moje upoutávka je na akci, která se bude konat v sobotu 19. února na zámku Nový Stránov. Více se dočtete na přiloženém plakátu:
Nepodařilo se mi však plakát zkopírovat celý, takže jen dopisuji:
Vstupné na tuto akci je Kč 100,-, snížené Kč 50,- a v ceně vstupného je i prohlídka zámku s průvodcem.
Nový Stránov se nachází nedaleko obce Jizerní Vtelno 7 km od Mladé Boleslavi. Dostanete se k němu po silnici vedoucí z Mladé Boleslavi na Mělník. Nedaleko je také železniřní stanice Krnsko.
Pro případné zájemce o celý a podstatně lépe vypadající plakát - napište mi do "Zprávy autorovi" , nebo nechte odkaz v komentáři a já ho pošlu ve formátu pdf.
Marketa Lazarová by mohla být zajímavou podívanou.

Doplněno o celý plakát:
K propagaci této akce mě vedou tak trochu osobní důvody. V pořádající skupině historického šermu totiž působí moji rodinní příslušníci. Ráda bych jim zveřejněním plakátu pomohla k větší návštěvnosti na této určitě zajímavé akci. Moc ráda bych to představení také shlédla, ale budeme hlídat holky a já se obávám, že by se s námi pak nemusely chtít vrátit domů a chtěly by zůstat s rodiči na Stránově.

Pohled, který se neomrzí

1. února 2011 v 18:41 Téma týdne

     Kdysi, před mnoha lety, když jsem byla ještě malá holka a bydlela jsem tam u nás doma na severu Čech, mi tatínek ukazoval na obloze různá souhvězdí. Byla jsem tím okouzlena a neustále jsem se ptala na další a další hvězdy. Pak mi jednou táta přinesl atlas hvězdné oblohy. Chtěl mít klid od mých neustálých otázek, kdy jsem se donekonečna vyptávala na jména jednotlivých hvězd.
     V letních měsících jsem pak až do omrzení pozorovala noční oblohu a baterkou si svítila do atlasu, abych si svá pátrání ověřila. Odjeli jsme k babičce na prázdniny a já se vypravila s baterkou a atlasem na svou objevnou výpravu. Táta se domníval, že už dávno spím a když si šel zakouřit, objevil v zahradě světýlko. Vzpomínám, jak jsem neodbytně požadovala vysvětlení, proč je Velký vůz o kus jinde, než byl tam u nás doma. Táta mě odbyl odpovědí: "No je to vůz, tak jezdí. A koukej už jít spát".
     Při pozdějším  pozorování hvězd jsem se mockrát zamýšlela nad tím, zda tam, někde daleko od nás, existuje taky taková modrá planeta, jako je naše Země. Přemýšlela jsem, jaký asi je život tam, na té hvězdě. Je stejný jako tady? Nebo jsou už mnohem dál? Nebo tam teprve začíná život? Ve svých představách jsem vídala bledé a průhledné bytosti ozářené měsíčním třpytem, které žijí tam, někde daleko a stejně jako já pozorují noční oblohu, na které je malá modrá hvězda. Připouštím, že jsem byla v mládí hodně ovlivněná knihami Ericha von Dänikena a Ludvíka Součka, kteří oba psali o mimozemských civilizacích.
     Pozorování noční oblohy, na které je spousta hvězd a souhvězdí mě pořád baví. Můj starý atlas hvězdné oblohy zůstal spolu s knihami, které mě provázely dětstvím, někde doma. A jako má člověk oblíbenou knihu, písničku, může mít oblíbenou i hvězdu. Ta moje se jmenuje Sírius, které se také říká Psí hvězda. Až mnohem později jsem se někde dočetla, že Sírius je dvojhvězda. Možná, že moje obliba pramení z toho, že se jedná o nejjasnější hvězdu a já se podle ní kdysi orientovala ve svém atlase.
     Říká se, že když člověk uvidí první hvězdu, má si něco přát. Jiní říkají, že přání se má vyslovovat, když vidíme padat hvězdu. První jasná hvězda, která se objevuje na ještě ne zcela noční obloze, je Večernice. Poslední hvězda, která je ještě na obloze při ranním svítání, se jmenuje Jitřenka. A zatímco Sírius jsou v podstatě hvězdy dvě, tak Večernice a Jitřenka je jen jedna - je to planeta Venuše.
     Musím přiznat, že tam kde bydlím je pozorování noční oblohy trošku problém. Žiju v Praze,  nedaleko letiště. V Praze není nikdy úplná tma a pohled na noční oblohu bývá zkreslený tím vším světlem, které osvětluje nejen Prahu, ale i velká města.
     O to víc si užívám pozorování, když jsem v místech, která nejsou zasažena osvětlením. 
Nejkrásnější noční oblohu jsem zažila na Šumavě. Byla mrazivá noc a my jsme byli poměrně vysoko. Bylo velebné ticho a hvězdy byly v ten moment blíž, jakoby na dosah.
Krásná noční obloha je i nad mořem, hvězdy jsou sice daleko, ale spolu s měsícem se odrážejí na vodní hladině a koupou se.

Prošla jsem trochu svůj fotografický archiv a tady jsou některé obrázky noční oblohy. I když musím přiznat, že hvězdy jsou jen na jediné.
Večerní Lago di GardaVečer na Lago di GardaVečerní pohled na Ruzyň
Pohled na noční oblohu a světla nad Prahou z mého oknaMěsíc a Večernice
Měsíc a VečerniceMěsíc a Večernice - přiblíženo
Měsíc a Večernice  - přiblíženo (tudíž neostré)Večerní přístav ve Vieste
Noční přístav ve ViesteKapky deště
Tahle poslední fotografie je zvláštní. Není příliš ostrá, ale je zajímavá. Ty malé kuličky, které vypadají jako malé planety, jsou ve skutečnosti noční déšt'.