. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Březen 2011

Letní čas

30. března 2011 v 14:27 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Letní čas - někdo si představí čas trávený v létě, dlouhé prosluněné dny, čas prázdnin a odpočinku, krásná letní nálada. Jo, to by byl ten pravý letní čas.

Bohužel tento nadpis znamená i to, co se v naší zemi odehrává už od roku 1979 a to značí, že poslední březnový víkend se hodiny posunou o jednu hodinu dopředu. Kdysi, za komančů, to bylo zdůvodňováno úsporami energie. Ale opravdu jen hlupák se může domnívat, že k nějakým úsporám dochází. Proboha k jakým? Ještě minulý týden jsem vstávala do práce za denního světla a ted' si musím rozsvítit. Kde jsou ty úspory? Jestli spálím nějaké kilowatty navíc, nebo nespálím, je mi celkem jedno, ale není mi jedno to vstávání o hodinu dříve.

Rozumově si to dokážu zdůvodnit, můžu mít i dobrý pocit, že je odpoledne déle světlo. Ovšem moje tělo je jiného názoru. Abych šla spát o hodinu dříve než obvykle? Samozřejmě můžu, ale co nemůžu, je usnout. Ráno sice vstanu o hodinu dříve, budík mě z postele vytáhne. Ale co pak? Jsem zvyklá doma snídat. Tak snídám, ale po celý den mě tlačí žaludek a zažívám pocity vlka z pohádky o Karkulce, jemuž byly do břichá dány kameny. Moje tělo "pracuje" podle původního času a na ten letní se jaksi neohlíží. Cítím se dost blbě. A takhle mi bude minimálně dva týdny.

V neděli večer, po návratu z "hlídacího víkendu", jsem si na hodinkách, mobilu a budíku přenastavovala čas. Ve své neskonalé "šikovnosti" jsem si budík nařídila tak, že jsem vstávala ne o hodinu, ale o hodinu a půl dříve. Celý den se mi vše jakoby sypalo pod rukama. S výrazem mátohy a s těžkým žaludkem jsem se doplazila do práce. Tady se mi také spíš nedařilo, než dařilo. Odpoledne cestou domů jsem v tramvaji usnula. K domovu jsem se doslova plazila, bolelo mě celé tělo a jen jsem si říkala, jak by to vypadalo, kdybych šla po čtyřech.

Včerejší den byl téměř stejný jako pondělí, jen s tím malým rozdílem, že jsem vstávala jen o hodinu dříve. A tak to půjde několik dní.

Bude mi trvat minimálně dva týdny, než se srovnám s touto změnou, než se moje tělesná schránka srovná s tímto časovým posunem a začne fungovat tak, jak fungovala před, podle mně, touto blbou změnou. Kdybych měla tu moc, zrušila bych tyhle časové posuny.

Ač nepatřím mezi velké příznivce dotazníků nebo anket, dovoluji si sem anketu dát. Budu ráda znát Váš názor.

Krteček

29. března 2011 v 10:20 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Krtečka zná každý.
At' už ho provázel od dětských let, nebo se s ním "seznámil" až prostřednictvím svých dětí či vnoučat, prostě Krteček se zapsal nám všem do podvědomí.

Jeho autor Zdeněk Miler se dožil 21. února 2011 významného životního jubilea - 90. narozenin a u této příležitosti byla 22. února 2011 otevřena v pražské galerii Vltavín výstava, která se jmenuje "Zdeněk Miler dětem".
Na výstavě jsou díla, která shrnují celoživotní Milerovu tvorbu a jak už název napovídá, je určena dětem. Na nevelkém prostoru jsou vystaveny obrázky nám všem tak důvěrně známé.
K vidění jsou tu i krtečkovy kalhotky, které výtvarně vyzdobily děti a další dětské výtvory.
Vystaveny jsou tu i šablony, které byly "v předdigitální době" základem animovamých filmů. Naše holky to opravdu zaujalo.
Doprovodnou částí výstavy je promítání filmů o Krtkovi a možnost zakoupení knížek, omalovánek, přívěsků a dalších předmětů s tímto tématem.
Výstava je otevřena až do 10. dubna 2011.

Přijměte proto malé pozvání na prohlídku této výstavy. Obrázky nejsou úplně dokonalé, jsou pod sklem a na fotografiích je to občas vidět:

Dětská fantazie a řeč

25. března 2011 v 13:07 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Fantazie nebo fantazírování patří neodmyslitelně k dětství.

Jiří Suchý ve své písni zpívá:
...kuchyně se stane lesem,
štokrdle medvědem,
já i vy to těžce nesem,
že to taky nesvedem...

Tato slova vyjadřují to, co momentálně prožívám ve společnosti svých vnuček a i to, co jsem prožívala před lety se svými dětmi.

Můj syn byl veliký fantasta a byl obdařen navíc obrovskou představitostí. Musím se přiznat, že už mi s tím mnohdy lezl na nervy. Byla jsem s ním na tříleté prohlídce a on začal vyprávět paní doktorce, že máme doma všude, ale opravdu všude pavouky. Doktorka se na mně tehdy podívala jako na špindíru a já se dívala na svého syna s naprosto nechápavým výrazem. Proboha, jací pavoucí? Po příchodu domů jsem se syna zeptala, kde jsou ti pavouci. Dovedl mě k otapetované stěně a ukázal mi toho "jeho pavouka". A já stála, upřeně jsem se dívala a nic takového jsem neviděla. Chlapec poletoval kolem stěny jako motýlek a vykřikoval . "Tady, tady, tady a tady taky". Tapeta byla květovaná a v trochu jiném odstínu byla i ve vedlejší místnosti. Tupě jsem koukala a hledala, co by jen alespoň náznakem připomínalo jakýkoliv hmyz, natož pavouka. A z vedlejší místnosti se ozýval hlásek: "Tady, tady taky..."
Své fantazie dovedl k takové dokonalosti, že jim potom i věřil a pak následně odmítal chodit kolem mrazáku, protože v něm přeci žije lední medvěd.
Dcera tolik nefantazírovala, chovala se od malička realisticky. Ovšem, na rozdíl od svého staršího bratra, jí dělala obrovský problém řeč. Ne, nebyla němá, ale souzvuku písmen jsem nerozuměla. Ale vždy stál vedle ní její velký bratr, který mi tu její hatmatilku překládal. Pak došlo k tomu, že si manželovi rodiče vzali našeho juniora a odjeli s ním na tři týdny do Jugoslávie. Problém byl na světě. Dcera pronesla: "Ajt'átudýknut" a já strnula. Co budu dělat, vždyt' já jí vůbec nerozumím.
"Ajt'áááúúú". "Co chceš, holčičko moje?" Ajááábekú". Brečely jsme obě. Já, protože jsem nedokázala pochopit, co chce moje více než dvouleté dítě a ona, protože maminka nechápe, co chce. Následující dny se staly noční můrou. Trvalo mi tehdy čtrnáct dní, než jsem své dceři začala rozumět. A když už jsem byla schopná pochopit její zvláštní mluvu, vrátil se nám opálený "tlumočník" z Jugošky a prohlásil: "Viděl jsem tam slona a s náma bydlela véééliká ryba".
Dcera mluvila hodně špatně do svých téměř čtyř let. Návštěvy logopedky se staly pravidelnou součástí našeho života. Věta: "Hanka mi to nehaháhala" se používá v naší rodině dodnes. Dcera si tehdy stěžovala, že jí její sestřenice nezavázala boty.

Moje vnučky, které miluju a se kterými trávím spoustu času, mě vracejí zpět ke vzpomínkám na příhody, které jsem zažila se svými dětmi.
Té větší je tři a půl, dobře mluví a kromě písmene "Ř" jí nedělá nic problém. A také fantazíruje. Běžně je tygrem a vrčí na nás. Oblečena v tygrovaném županu nebo pyžámku chodí po čtyřech a je zlý tygr, ten úplně nejzlejší tygr. Před nedávnem jsme byli všichni na procházce na Strahově, navštívili jsme bludiště a největší část odpoledne jsme trávili na dětském hřišti, kde jsou provazové prolézačky. Byl čas k návratu a holčičky protestovaly a chtěly ještě zůstat. Slíbili jsme jim, že přijdeme zase příště. Při návratu k autu jsme šli kolem stanice lanovky a moje starší vnučka šla pár kroků přede mnou. Děda s tou mladší byli kus za námi. V tom se ozvalo: "Já jsem ztracená, já jsem ztratila rodiče, já je budu muset jít hledat". Davy cestujících se podívaly po malém děvčátku. Rozeběhla jsem se za ní. Nějaká paní mě zastavila a dívala se na mně jako na devianta, který chce unést "ztracené dítě". Začala něco vykřikovat a kolem mně bylo najednou dusno. Mezi lidmi se protáhla moje vnučka a pronesla: "Babi, není ta paní ňáká dívná? Proč kičí?"
Včera jsem mluvila s dcerou přes Skype a holčičky se předváděly. Loučila jsem se a ta větší začala volat: "Babi, ještě ne! Já tě ještě chci!" "Ale já musím už jít něco dělat" "Nééé babíííí, ještě tu bud'". "Ale vždyt' se zítra uvidíme, s dědou k vám přijedeme a budeme s vámi až do neděle". "Ale babí, já mám hlad, my tu totiž nemáme žádný jídlo!" Vyprskla jsem smíchy a dceři, která seděla doma před monitorem jsem řekla: "Vy jste fakt už případ pro sociálku".
Zůstala jsem sedět před počítačem a hodně dlouhou chvíli jsme se všichni chechtali. Vnučka dosáhla svého, babička zůstala. Jen dcera říkala: "Teda mami, já už se z ní fakt zblázním".
Mladší vnučce jsou dva roky, je po své matce realistická, ale na rozdíl od ní báječně mluví. A už ted' se ptá: "A proč?" A hlavně se snaží s tou větší "držet krok", což jí posouvá hodně dopředu.

Čeká nás víkend v Košířích. Dcera se zet'em odjíždějí večer na další šermířskou akci a my s dědou budeme do neděle pečovat o ty dvě malé cácorky. Máme v plánu návštěvu výstavy Zdeňka Milera - Krteček a já už ted' přemýšlím, co tam holky vyvedou.

Budou ztracené, nebo budou mít hlad?

Štětcem a paletou, aneb proč jsem začala malovat

22. března 2011 v 22:56 Výtvory
Pamatuji si už z dob svého ranného dětství, že se říkávalo: "V zdravém těle, zdravý duch". Musím konstatovat, že jako dítě jsem byla celkem zdravá. Dětské nemoci, až na malé výjímky, se mi obloukem vyhýbaly a já vplouvala do dospělosti. Ale ty "mršky" v podobě dětských chorob, při inventuře zjistily, že u mně ještě nebyly a já ve svých 19 letech dostala zarděnky. To, co je pro dítě záležitostí několika málo dnů, bylo pro mně třítýdenní marodění. Myslela jsem si, že už mám, co se týče dětských nemocí, vybráno.
Moje dcera odjela v 1. třídě na školu v přírodě a jako bonus si dovezla příušnice. U své maminky jsem si ověřila, že jsem příušnice prodělala v dětství, takže nic nehrozí. Izolovala jsem manžela a připomněla mu, jak jeho dospělý bratranec trávil díky příušnicím mnoho času na infekčním oddělení na Bulovce a jeho zážitky opravdu nebyly tím, po čem člověk touží.
S dcerou jsem zašla na středisko, doktorka mi potvrdila diagnózu a napsala mi rovnou paragraf na dva týdny. Po dvou týdnech dcera ještě nebyla v pořádku, dostavily se komplikace, a tak mi doktorka prodloužila pobyt doma s dítětem. Jednoho rána jsem vstávala a nemohla otočit hlavou. Dopotácela jsem se do koupelny a moje hlava měla tvar podivné tykve. Otoky začínaly ve výšce očí a pokračovaly na krk. Hrůza, co ted'? Telefonát mamince, zda jsem opravdu příušnice měla. Ano, ale jen na půlce hlavy, a připomněla mi ještě takové šedé teplé bláto, které mi dávala na tvář a já si po více než třiceti letech vybavila i ten smrad.
Druhý telefonát byl mojí lékařce, které jsem vysvětlila, že jsem třetím týdnem doma s dítětem, které má příušnice a že se obávám toho, že je mám taky. "Přijd'te", zněla její odpověd', "ale nechod'te do čekárny, protože jste infekční." Seděla jsem bezmocně na schodech na středisku u zadních dveří a čekala. Diagnóza byla potvrzena. Prý se to občas stává, že se po prodělané nemoci nevytvoří protilátky. Sakra, proč zrovna já?
Další den onemocněl příušnicemi syn. A manžel, který je nikdy neměl, a kterého jsem se snažila izolovat, měl najednou tři pacienty. U dcery se projevil navíc zápal mozkových blan, já byla ráda, že dolezu sama na záchod a syn ležel a trpěl.
První se uzdravil syn, potom se dala dohromady dcera a já měla zápal mozkových blan a "rozhozená" játra. Byla jsem dlouhou dobu doma, dávala jsem se postupně do kupy a v té době jsem začala malovat. Amatérsky a naivně, a možná i kvůli dočasně nemocnému mozku, jsem začala rovnou olejovými barvami. Byt voněl terpentýnem a lněným olejem.
Obrázků jsem v té době namalovala poměrně dost. Brala jsem to své malování jako terapii. Těžší práci jsem dělat nesměla, procházky mě unavovaly. Postupně se můj zdravotní stav zlepšoval a já po více než dvou měsících šla opět do práce. Ale malovala jsem dál, sice už málo, jen někdy po večerech. Až se to moje malování vytratilo.
Některá svá "díla" z té doby jsem rozdala a pár jich mám ještě doma.
Před nedávnem byl u nás doma na návštěvě příbuzný, který pracuje v pojišt'ovně. Domlouvali jsme se s ním na uzavření nové pojistky bytu a on se ptal, zda máme doma nějaké originály obrazů, které bychom chtěli eventuelně zahrnout do pojistky. "Tak pojd'", řekla jsem mu a vedla ho do chodby, "my máme totiž doma celou galerii."

Tato malá ukázka mých "výtvorů" je jen pohled ze dveří obýváku.
Možná jednou najdu dostatek odvahy k tomu, abych je ukázala zblízka.
Už mnohokrát jsem se přistihla při myšlence, že vyndám ze skříně paletu a štětce, koupím si nové barvy a zase začnu.

Možná, snad, někdy ... uvidíme.

Jak skoncovat s kouřením

18. března 2011 v 23:26 Téma týdne
Při přečtení názvu si možná někdo pomyslí, že když se mi úspěšně podařilo skoncovat s kouřením, že tady budu popisovat zaručené recepty, jak s kouřením nadobro skončit. Ne, nebudu. Jen tu uvedu několik případů, jak skoncovali s kouřením moji známí, přátelé a příbuzní. Je to ale pro silné nátury a některé příběhy jsou docela drsné.

Příběh první
Náš dlouholetý kamarád byl vášnivý kuřák. Když si jen vzpomenu, kolik času jsme společně trávili klábosením a cigaretami, a kolikrát se na nás proto mračil můj muž, nekuřák. Vlastnil vozidlo značky Moskvič, kterému se důvěrně říkalo Ragulin (podle známého ruského hokejisty), nebo také Leninovy sáně. Auto už mělo něco najeto a občas potřebovalo opravu. V našem domě máme velikou garáž s dílnou, manželův dědeček tu kdysi míval firmu, kterou mu však soudruzi znárodnili. Prostory však zůstaly. Kamarád se tehdy domluvil s mým mužem, že by si potřeboval na autě něco zavařit. Nevím, zda vařil spodek vozu, nebo jen výfuk, není to podstatné. Trávil víkend v naší garáži vleže pod autem, vařil a přitom kouřil. A já si občas odběhla z bytu dolů za ním, abych si s ním zapálila. Bylo pozdní odpoledne, přišla jsem do garáže a kamarád ležel pod autem. "Vylez, přišla jsem si s tebou dát cígo." Nereagoval. Šla jsem blíž a ptala se: "Jsi v pořádku?" Ozvalo se zvláštní zaskučení a zpod auta se začal sunout kamarád: "Je mi strašně zle". Ležel na zemi vedle auta a nemohl popadnout dech. "Prosímtě, vydrž!" Běžela jsem pro manžela a když jsme přišli dolů, kamarád už seděl. Měl zvláštní barvu v obličeji. Jeho tvář byla šedá s nádechem do zelena a přerývaně dýchal. A pak vyslovil tu větu: "Končím s tím, se*u na cigarety." Opravdu vydržel nekouřit, i když jsem mu několikrát nabídla cigaretu. "Vždyt' jsem ti řek, že už nekouřím, sakra". Kombinace spalovaného kovu a nikotinu vykonala své.

Příběh druhý
Kolega z práce, jehož kancelář vypadala jako hašišácké doupě a při otevření dveří se z ní valil dým do chodby, přišel jednou do práce s ovázanou hlavou. Jeho kroky byly nejisté a seděl za stolem podivně pokroucený. Ten den nekouřil a když jsme vyzvídali proč, rozhovořil se. Oznámil nám, že přestal kouřit. A pak nám popsal situaci, při které se rozhodl s kouřením definitivně skončit. Den předtím doma seděl na záchodě, četl si a kouřil. Dělal to prý do té doby pravidelně. Dokouřil, hodil vajgla do záchodu a znovu si sedl. Tak příšernou bolest, když dosedl na vajgla, který zůstal na prkénku, prý v životě nezažil. Vyletěl a hlavou srazil splachovací nádržku. My stáli okolo něj a řvali jsme smíchy. Ale co si pamatuju, nikdy už jsem ho s cigaretou neviděla. Naše cesty se rozešly v době, kdy já měnila zaměstnání a začala pracovat na opačném konci Prahy.

Příběh třetí
Rodinný přítel, žijící ve východních Čechách, byl také vášnivý kuřák.
Je to člověk všestraný, má spoustu zájmů a koníčků, je výborný kuchař a báječný společník. Když mi vyprávěl, jak on skoncoval s kouřením, smála jsem se tak, že mi tekly slzy.
Ten den zaspal. Rychle se oblékl a vyrazil poklusem z domova. V rychlosti si zapálil svou první ranní cigaretu. Když běžel po mostě přes Orlici, nadechl se a cigaretu vdechl. Uprostřed mostu se začal dusit a dávit. Jeho tělo opustil současně obsah močového měchýře, obsah střev i žaludku. On to tedy nazval jinak, řekl: "Já se na tom mostě po...., po...... a poblil". Stál potupen uprostřed mostu, do Orlice zahodil cigarety a zapalovač a vrátil se domů, aby se zcivilizoval.
Takhle drasticky skončil s kouřením.

Příběh čtvrtý
Můj švagr si koupil nové auto. Byla to parádní čtyřkolka. Byl čerstvě rozveden a volný jako pták. Užíval si znovu nabyté svobody plnými doušky. Řítil se se svým novým vozem Radotínem, kde v té době kopali plyn a dostavil se u něj mikrospánek. Když si pak později v nemocnici promítal, co si z nehody pamatuje, říkal, že měl pocit, jako když drnká o plaňkový plot - takové kadle-kadle-kadle. A zatímco on ležel ve špitále, my se museli postarat o auto, které bylo odtaženo do Dolních Břežan a zajistit jeho převoz do servisu. Pan majitel servisu stál tehdy s námi u auta a ptal se, zda to švagr přežil. Co nebylo rozbité a pomačkané, v tom byl nahrnut písek, kterým zasypávali plynové potrubí. Jediná nepoškozená věc bylo zadní trojúhelníkové okénko. Švagr si ve špitále nějaký čas poležel a když se vrátil, vyhodil do popelnice všechny popelníky. Cigarety a zapalovače rozdal se slovy: "Vono když ti žebra propíchaj plíce, tak jde kouřit dost blbě". Už nikdy si nazapálil.

O třech lidech z těchto příběhů vím, že opravdu nekouří. O kolegovi, který si způsobil úraz na záchodě, nevím.
Jak skoncovat s kouřením?
Někdo to dokáže silou vůle, jiného k tomu donutí zdravotní stav nebo třeba jen stav jeho financí.
A lidé, o kterých jsem se zmínila?
Ti si "vybrali" tak trochu neobvyklý způsob.

Pomíjející čas

16. března 2011 v 18:51 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Když jsme před nedávnem společně se sestrou likvidovaly pozůstalost po mamince, prohlížely jsme si i staré zažloutlé fotky. Moc jich nebylo, v době mého dětství to byla vzácnost. Doma jsme nikdy fot'ák neměli. Až pak, o mnoho let později, v době studií, jsem měla svůj první fotoaparát zn. Pionýr. Film býval na dřevěných cívkách, později pak byly cívky bakelitové. Na jeden film se mohlo udělat maximálně 12 fotografií. Dnes v době digitální fotografie, kdy můžeme fotit dle libosti, to zní téměř jako sci-fi. Proto jsou tyto staré fotky tak vzácné a existují jen v jednom exempláři.
Půjčila jsem si je a začala je skenovat.
Zvažovala jsem, zda bych je měla zveřejnit.
K jejich zveřejnění mě inspirovala Jarka, na jejímž blogu jsem viděla její foto-vzpomínání. Došlo mi, jak nám všem letí čas. Staré fotografie mají své kouzlo a při jejich prohlížení si uvědomuji, kolik se od doby jejich vzniku událo věcí.
Na této fotografii mi bylo 29 měsíců. Ježíšek mi tehdy nadělil kočárek, možná i proto, abych mohla doprovázet maminku, která tou dobou v kočárku vozila mojí sestru.
Tady už jsme obě trošku povyrostly, byly mi necelé tři roky a mám na sobě parádní tepláky. Moje sestra si tehdy přes pusu natáhla šňůrku od čepice, což jejímu obličeji dodalo zvláštní výraz a to vše zdokumentoval neznámý fotograf.


Maminka se snažila nás oblékat stejně, aby bylo patrné, že jsme sestry. Jen ty sukýnky máme každá jinou. Nevím, kde tahle fotka vznikla, ale protože jsme obě "vyfešákované", asi jsme šli všichni někam na návštěvu.
Tahle fotografie bude z přibližně ze stejné doby jako předchozí. Byla pořízena u nás před domem a fotil nás soused pan Tikal.
Takhle vyparáděné jsme šly u nás na pout'. Maminka nám ušila stejné šaty a my byly holky jako ze škatulky.

A když se nešlo na pout' nebo na nedělní procházku, která v té době patřila k pravidelným rodinným rituálům, běhaly jsme takhle po venku. Mám botky - neprochodky, kterým se v té době říkalo "pionýrky". Fotil nás opět pan Tikal u nás před domem.
Tady už jsme obě školačky, chodila jsem do 3. nebo už 4. třídy a pamatuji se, že moje sametové šaty měly nádhernou modrou barvu. Fotka je pořízena na pouti.

Starých fotek jsem naskenovala víc než těchto sedm. Časem připojím další vzpomínku na dobu, kdy jsme ještě byly malé holky.

No, nebyly jsme kočky ???

Byla to blbost

14. března 2011 v 22:06 Téma týdne

Říká se, a právem, že nejhorší je polepšený kuřák.
Ano, jsem polepšený kuřák a mohu upřímně přiznat, že jsem navíc "militantní nekuřák".

Můj tatínek byl silný kuřák. Nevím, kolik cigaret vykouřil denně, ale bylo jich hodně. Krabičky s cigaretami se povalovaly všude. Kouřil a kouř vyfukoval do kamen, nebo dýmem "zamořoval" koupelnu. V té době mi to připadalo jako normální a naprosto běžná věc. Tak nějak to k těm dospělým patřilo. Kouřil děda, který si dokonce sám míchal tabák a cpal si dutinky i přesto, že byl astmatik a navíc trpěl rozedmou plic. Kouřily i naše tety. Jen maminka nikdy nekouřila.

Bylo mi asi 13 let a přála jsem si být dospělá. K dospělosti přeci cigarety neodmyslitelně patří. Vzhledem k množství cigaret, které tatínek povaloval po bytě, nebyl problém si občas nějakou vzít. Nikdy to nezjistil a já ve větší vzdálenosti od domu jsem si připadala "už strašně dospělá", když jsem se zapálenou cigaretou čekala, až se konečně dostaví dospělost. To, že jsem spolu s cigaretami nosila v kapse zubní pastu, kterou jsem pak "maskovala" smrad, jsem v té době neřešila. Cigaretový dým jsem nevdechovala, nešlukovala jsem. Pro můj pocit dospělosti postačovalo kouř poválet v puse a pak ho vypouštět. Oči omalované ohořelou sirkou, v ruce cigaretu a opojný pocit, že mi patří svět.
A pak to prasklo.
Vzala jsem si z jedné krabičky cigaretu a nevšimla si, že byla poslední. Zato táta si to pamatoval a musela jsem "na kobereček". "Ty kouříš?", zněla tátova otázka. Cítila jsem jak rudnu, teplo postupovalo na moje tváře. "Mno, já jsem to chtěla zkusit". "Opravdu?" Tátovy jasné modré oči na mně hleděly nesmlouvavě a moje těžce nabývaná dospělost se začala bortit jako domeček z karet. "No, chtěla", jen jsem slabě pípala. "A chutná ti to?" Další otázka, na kterou jsem nedokázala odpovědět. Co mi na tom může chutnat, vždyt' chci být jen dospělá. "No já nevím, já to chtěla zkusit". Asi měla následovat facka, nebo nějaký trest, ale můj hodný tatínek řekl: "No, ale už to víckrát radši nezkoušej". Vyvázla jsem a na nějaký čas jsem s cigaretami přestala. Potom táta onemocněl, ležel dlouhou dobu v nemocnici a když se vrátil, cigarety už v bytě nebyly. Tehdy ho lékaři upozornili, že infarkt a cigarety moc dohromady nejdou.
Domácí zdroj "vyschl" a dokazování si své dospělosti už nebylo tak časté. Pak jednou přinesla kamarádka nějaké zvláštní cigarety. Byly dlouhé a tmavé a my holky jsme seděly daleko za městem, kam jsme dojely na kole a se zapálenou cizokrajnou cigaretou nám opět patřil svět. Zjistily jsme pak, že smrdíme jako dobře zavedená tabáková plantáž. Co ted'? Takhle přeci nemůžeme jít domů, vždyt' je doma táta a my smrdíme na sto honů. Jezdily jsme na kolech hodně dlouho, pusu dokořán a čekaly, až to z nás nebude cítit. Sestra z toho tehdy onemocněla.

V patnácti letech jsem odešla na intr. Bez rodičovského dohledu a s větou: "Kdo nekouří, je srab", jsem propadla opět "kuřácké vášni". Ale stále jsem kouření jen markýrovala. Když jsem omylem kouř vdechla, měla jsem pocit, že se mi roztrhnou plíce. Po necelých dvou letech jsem začala opravdu kouřit. Zpočátku se mi sice trochu motala hlava, ale záhy jsem pochopila, proč se mě tehdy táta ptal, zda mi to chutná. Chutnalo mi to. A to tak dalece, že jsem byla schopná utratit celé rodičovské kapesné za cigarety, když jsem si před tím dala stranou peníze na zpáteční cestu. Někdy to došlo i tak daleko, že jsem prokouřila i peníze na cestu a jela domů stopem. Kdyby to tak rodiče tušili.
Cestou k domovu jsem típala cigaretu na rohu ulice, aby mě neviděly něčí oči, které by pak prozradily rodičům mou kuřáckou vášeň. Samozřejmě jsem cigaretami smrděla, ale zdůvodňovala jsem to pobytem v kuřáckém vagonu. Přeci nepojedu sama, když všichni ostatní jedou v "kuřáku".
A pak to zase prasklo.
Táta se tehdy zdržel v práci a cestou domů si povšiml, jak kus před ním kráčí k domovu jeho starší dcera, ze které stoupá dým. Na nějaké výmluvy, omluvy, i lži nebyl brán zřetel. "Podívej se pořádně na tátu, co s ním udělaly cigarety!" "A jak už dlouho kouříš?" "To nám celou dobu lžeš, že jen jezdíš v kuřáku?" "A kde na to bereš?" Bylo mi sníženo rodičovské kapesné. Stála jsem proti svým rodičům a drze se zeptala: "A kdy budu moci kouřit?" Podívali se bezradně jeden na druhého, pak táta pokrčil rameny a řekl: "Až ti bude osmnáct."
Odjela jsem s rodiči na dovolenou. Byla to naše poslední společná dovolená a současně byla společná i s dalšími spolupracovníky mých rodičů. Na kouzelném místě v Českém ráji na břehu rybníka, obklopené skalním městem, stály do půlkruhu "teletníky". Pamětníci je určitě znají, pro ostatní to byly malinkaté chatičky, vybavené dvěma palandami a dál už nic.
Na svůj slavný den jsem si s předstihem koupila cigarety značky Sport. Byly dlouhé, měly zlatý filtr a v krabičce jich bylo pouze šest. Připadaly mi dostatečně luxusní. Ráno jsem se probudila, hodila něco na sebe a "nečesaná, nemytá" jsem si stoupla před teletník a zapálila si s chutí vytouženou cigaretu. Maminka vyběhla a křikla: "Co to děláš?" Otočila jsem se a prohlásila: "Kolikátého je dneska? 23. července, vid'". Maminka se jen rozhlédla po půlkruhu, kdo všechno nás vidí. "Mami, je mi osmnáct, tak už můžu kouřit". Co mohla dělat, takhle zněla dohoda s tátou. Moje o rok a třičtvrtě mladší sestra si také vzala cigaretu se slovy: "Když může Alena, tak já taky".
Stal se ze mně kuřák. Nemusela jsem se už nikde skrývat, tajně típat cigarety za rohem, aby mě nikdo neviděl. Myslela jsem si, že už jsem opravdu dospělá.

Táta dostal druhý a o mnoho horší infarkt a vypadalo to s ním hodně špatně. Byl dlouhou dobu v nemocnici a pak více než rok doma. Já odmaturovala a chtěla dál studovat. Maminka tehdy táhla celou domácnost ze svého platu a sestře chyběly ještě dva roky střední školy. Můj sen o dalším studiu se rozptýlil jako dým z cigarety. Toužila jsem po změně, přála si "vyletět z rodného hnízda", chtěla jsem objevit svět a hlavně být samostatná, když už nevyšla vysoká.
S kamarádkou jsme odešly na podnájem do Prahy, našly si práci. Každý týden jsme chodily do divadla. Když si jen vzpomenu, kolikrát já byla "na stojáka" v Činoherním klubu, či v dalších divadlech. Přihlásila jsem se na jazykovku, abych si udělala státnici z francouzštiny. Malý plat, drahý podnájem a ty proklaté cigarety. Žila jsem od výplaty k výplatě. Pak jsem poznala kluka o kterém jsem si myslela, že je ten pravý a nechala kvůli němu "plavat" státnice. Ne, nebyl to ten pravý, ale mě trvalo dlouho, než jsem byla schopná se z tohoto vztahu vymanit. Chvilku jsem pak žila v jakémsi vzduchoprázdnu, sama se svou prací a s nezbytnými cigaretami.

Po nějakém čase jsem jela stopem a stopla si dva prima kluky. Osud? Asi ano. Jeden z nich je mým manželem a druhý je stále náš společný kamarád. A můj, tehdy ještě chlapec, nekouřil. Dokonce někdy prohlašoval, že mu připadá, jako by líbal popelník. Z lásky k němu jsem zkusila nekouřit. Byla jsem nervózní, protivná a navíc jsem zjistila, že přibírám na váze.
Začala jsem opět kouřit. Znovu a znovu jsem zkoušela přestat, znovu a znovu jsem zase začínala. Navíc se mi nedařilo otěhotnět. Přestože jsem byla kuřačka, nikdy jsem nekouřila v bytě. Chodila jsem si zapálit před dům, nebo do garáže - záleželo na počasí.
Když se mi po třech letech manželství konečně podařilo otěhotnět, poznala jsem to okamžitě při pouhém pohledu na cigaretu. A když někdo v mém okolí kouřil, bylo mi pokaždé zle od žaludku. Narodil se vytoužený syn a já byla rozhodnuta, že se k cigaretám nikdy nevrátím.
Synovi byly necelé 4 měsíce, když zemřel můj tatínek. A já? Potřebovala jsem nějakou berličku, o kterou bych se opřela a tou se staly znovu cigarety. Byl prosinec, já brouzdala s kočárkem po Bílé Hoře a kouřila jednu za druhou. Obcházela jsem Mohylu, kde mi společnost dělaly jen vrány a spící mimino a kouřila.
Můj muž se na mně zlobil a nechápal, proč jsem se k cigaretám vrátila, když už jsem vydržela více než rok nekouřit.
Když jsem otěhotněla podruhé, očekávala jsem, že se mi při pohledu na cigarety bude znovu obracet žaludek. Opak byl pravdou. Měla jsem nezřízenou chut' si zapálit a dalo to hodně práce a přemáhání, abych to neudělala. Měla jsem schovanou krabičku cigaret na půdě a občas jsem si tajně šla dát šluka. Mé druhé těhotenství bylo navíc rizikové a já trávila několik týdnů v Motole. Narodila se dcera a mé štěstí bylo dokonalé. Když jsem přestala kojit, okamžitě jsem si zapálila cigaretu. Znovu jsem nastoupila na známý kolotoč, opět jsem zkoušela přestat.

Zlom nastal v únoru 1982, kdy zdražili mé oblíbené cigarety značky Sparta a to z osmi korun na rovných čtrnáct. Manžel přišel z práce a pronesl: "No, to jsem zvědav, co ted' budeš dělat?" Na můj nechápavý výraz odvětil: "Zdražili ti cigára a já ti na ně nedám ani korunu". Musím se přiznat, že jsem prokuřovala státní příspěvek na dítě. Došlo mi, že opravdu na své Sparty už mít nebudu. Zkusila jsem jiné značky, ale všechno ostatní bylo "úplně obyčejné seno".
"Přestanu kouřit!" Manžel se na mně podíval s nevěřícím výrazem a pronesl: "To už tady bylo několikrát".
A já v tom roce 1982 jsem opravdu kouřit přestala. Přibrala jsem na váze, protože jsem jako náhražku cigaret dojídala po svých dětech. Ale vydržela jsem to. Zhruba po roce mi začal vadit smrad z cigaret a já si kolikrát říkala, proč jsem vlastně kouřila.

Genetický základ se projevil a já onemocněla stejnou nemocí, jakou měl můj děda. Rozvinulo se u mně astma. Když jsem se ocitla v prostředí, kde si někdo zapálil cigaretu, začala jsem se dusit. Své lékařky jsem se ptala a čekala právem, že mi vynadá, jaký vliv má moje předchozí kouření na mou nemoc. Chtěla jsem vědět, zda jsem si jí nezpůsobila sama předchozím zlozvykem, hraničícím téměř se závislostí. Nevynadala mi, prý mám dědičné předpoklady, ale každopádně kouření mému zdraví neprospělo.

Přestala jsem chodit na místa, kde se kouří.
Dnes mi dokonce vadí, když jdu po chodníku za kuřákem. Pokud nespěchám, zpomalím krok, abych nemusela kouř dýchat nebo přejdu raději na druhý chodník.
Jdu-li do restaurace, předem si zjistím, zda se v ní kouří, či nikoliv. Mám "zmapováno" několik restaurací o kterých vím, že se v nich nekouří.
Moje "zběsilost" došla tak daleko, že jsem odešla z firemního večírku, na kterém alkoholem posilnění kolegové rozhodli, že přeci kvůli jednomu člověku, kterému to vadí, nebudou stále chodit kouřit vedle.
Vadí mi, že v nákupních centrech jsou na pěších zónách kavárny, ve kterých se kouří. Těm se vyhýbám obloukem.

Ano, jsem polepšený kuřák. Někdo by mohl i říci, že jsem papežštější, než papež.
Kouřit jsem začala v podstatě z blbosti, chtěla jsem být dříve dospělá.
Z blbosti mládí se později rozvinula závislost. Ano, byla jsem závislá na nikotinu do té míry, že jsem si v noci přes noční košili natáhla kalhoty, zachumlala se do kabátu a šla si koupit do hospody cigarety, abych je měla na ráno.
Věděla jsem, že kouření je blbost, že smrdím, že v podstatě vyhazuju peníze. Bylo to ale silnější než já.
Kouřila jsem 30 cigaret denně a před příchodem manžela z práce jsem část vajglů splachovala do záchodu, aby nezjistil, kolik vlastně kouřím. Moje chování bylo už patologické.

Kouřit jsem přestala před 29 roky a tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.
Naopak...

Vegetariánka ?

11. března 2011 v 18:49 Téma týdne

Svůj příspěvek na téma týdne jsem už napsala a toto video přikládám jako malý bonus:


Zdroj: YouTube.com

Všeho s mírou

10. března 2011 v 21:53 Téma týdne

Možná svým článkem někomu "šlápnu na kuří oko", ale je to můj názor na téma týdne, kterým je vegetariánství.
Vegetariány neodsuzuji. Je to jejich volba, jak se budou stravovat.
Chápu ty, kterým maso nechutná a proto ho nejí. Sama bych nepozřela tlusté maso nebo houby.
Chápu i ty, kterým se příčí chov zvířat a jejich zabíjení pro maso, nebo lov. Sama bych nedokázala zabít nic živého. Dělá se mi blbě, když mám zabít i mouchu.
Ale vadí mi, když někdo vegetariánství pokládá za "světonázor" a apriori odsuzuje ty, kteří se tím jejich názorem neřídí.
Ještě víc mi však vadí, když někdo nutí děti, aby se stravovaly vegetariánsky. Domnívám se, že jednostranně zaměřená strava u dětí a dospívajích, může vést k poškození dětského organizmu.

Jsme všežravci. To slovo není moc hezké, ale je to výraz běžně používaný. Náše trávící soustava je uzpůsobena k tomu, aby byla schopna strávit jak potravu živočišnou, tak i rostlinnou.
Všežravců je málo. Kromě nás lidí se mezi všežravce řadí primáti, medvědi, hlodavci a některé druhy hmyzu, jako jsou mravenci, škvoři, švábi. Líbí se Vám ta společnost? Mě osobně moc ne. Snad jen ti medvědi jsou mi sympatičtí.
Jako všežravci jsme se však narodili.
A tady se vrátím k nadpisu - všeho s mírou. Naše strava by měla být hlavně vyvážená a pestrá. Měla by na jedné straně obsahovat maso, které je důležité, protože obsahuje nezastupitelné živočišné bílkoviny, mléčné výrobky a na druhé straně zeleninu a ovoce a to nejen pro obsah vitamínů, vlákniny, či kyseliny listové.

Ale i když jsem všežravec, sama jsem před několika lety podlehla velice nakrátko názoru o nezdravosti masa. Nechala jsem se zblbnout a dvakrát jsem zkusila rodině předložit sojové maso.
Zakoupila jsem kostky nevalného vzhledu i barvy a postupovala přesně podle návodu na jejich úpravu. Uvařila jsem tehdy guláš, který jsem předložila rodině v očekávání pochvaly. Voněl nádherně. Podívala jsem se na své tehdy téměř dospělé děti, které měly při přežvykování zoufalý výraz. Netroufly si tehdy můj výtvor kritizovat, ale oběd nedojedly. Můj muž byl statečnější, snědl vše a pak prohlásil: "Bylo to dobrý, ale prosím tě, už to nikdy nevař". Mě to taky nechutnalo, ale jak se říká: Kdo si co navaří, at' si také sní.
Zhruba po půl roce jsem opět podlehla a koupila malé sojové kostičky, které byly na rozdíl od předchozích kostek obarvené tmavočerveně a už sama barva svědčila o jejich nezdravosti. Opět jsem postupovala podle návodu a pak je společně s masem a dalšími ingrediencemi naložila jako čínu. Rodině jsem "čínu" předložila k obědu a můj syn, který netušil z čeho oběd je, napíchl jednu kostičku na vidličku a pak se zeptal: "Mami, prosímtě, proč vaříš z Kitekatu?" (kočičí konzerva). Tentokrát jsem to nezvládla já a můj žaludek se vzbouřil.
Byl to můj poslední pokus o jakoukoliv náhradu masa v jídle.

Moje kolegyně z práce má dceru, ze které se během středoškolských studií stala vegetariánka. Bylo jí to málo, tak z ní byl posléze vegan. Kolegyně z toho byla dost špatná a vždy když plánovala, co bude vařit, musela brát ohledy na dceru. Ve finále vařila pro rodinu a pro dceru zvlášt'. Dcera vystudovala vysokou školu a vdala se. Když otěhotněla, začala jíst maso, aby budoucí človíček nestrádal. Dnes má děti dvě a už pár let je z ní opět všežravec. Díky Bohu.

Nedávno se mi dostal do ruky článek, který poukazoval na škodlivost umělých tuků. Nejsem odborník, ale když si promítnu, že trvanlivost těchto náhražek másla je několikaměsíční, znamená to, že tyto výrobky musí nutně obsahovat různá "éčka", která trvanlivost těchto produktů prodlužují. Myslíte si, že je to zdravé? Já osobně ne. To si raději vezmu malé množství živočišného tuku (másla), o kterém vím, že ho můj organizmus snadno odbourá, než do sebe cpát cosi na bázi rostlinného tuku, ovšem obohaceného chemií.

Maso jím, kromě tlustého, které bych nepozřela, i kdyby mi platili. Snažím se, aby jídlo, které vařím a pak podávám bylo vyvážené. Jím produkty živočišného původu, stejně tak i původu rostlinného. Opět - všeho s mírou.

Jako člověk narozený ve znamení Lva mám maso ráda.
Nebo jste už někdy viděli lva, který by se živil naklíčeným obilím?

Pozvolný návrat

8. března 2011 v 22:58 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Pozvolna a pomalu se můj život navrací do normálu. I když o výrazu "normál" by se dalo polemizovat a bude nějakou dobu ještě trvat, než se život dostane do původních kolejí. Dostala jsem se do stavu, ve kterém už mohu o maminčině smrti mluvit, aniž bych se rozbrečela. A to už je pokrok. Ještě to bolí, ale už s tím dokážu žít.
.
Musím se přiznat, že mi opravdu, kromě mých nejbližších, hodně pomohly komentáře mých milých "virtuálních přátel", kteří mně v nelehké situaci hodně pomohli svou podporou. Moc jim děkuji a jsem jim vděčná.
.
Celý minulý týden jsem se pohybovala v jakémsi podivném světě. Moje tělesná schránka fungovala, ale mysl byla někde jinde. V mé hlavě se pralo vědomí s podvědomím.
V sobotu byla maminka naprosto v pořádku, těšila se z nadcházejícího jara a měla radost, že v pondělí pojede sestra dohodnout její přesun do Domova důchodců. I zázraky se dějí.
A v neděli ráno přišla ta smutná zpráva.
Odjeli jsme s manželem za sestrou. Co ted'? Co máme dělat? Obě moje děti i děti mé sestry nabízely pomoc. Neteř, která pracuje ve Vinohradské nemocnici a před třemi lety zařizovala pohřeb švagra, nám vysvětlila, kde musíme začít a co musíme vyřídit.
.
V pondělí ráno jsme jeli do maminčina bytu. Probírala jsem skříně a hledala pro ní nějaké šaty. Pocity jsem měla divné, připadala jsem si, že vstupuju do 13. komnaty, že slídím tam, kam nemám přístup. Maminka nosila většinou kalhoty. Pak jsem našla krásné šaty a šla hledat prádlo. Našla jsem několik balíků s plenkovými kalhotkami. Co s nimi? Sestra pokrčila rameny a řekla, že nenačatá balení by snad šla vrátit a zbytek asi vyhodíme. Oblečení do rakve jsme dali do tašky, pleny shromáždili do krabice a chystali se odjet do LDN. Před domem jsme se setkali s majitelem domu. Nevím, zda to byla náhoda, nebo na nás čekal. Zeptal se nás, do kdy vyklidíme byt. Můj muž řekl, že do konce března, ale majitel trval na polovině měsíce, že už má nového zájemce. Vrátili jsme se s ním do bytu, zda by pro nového zájemce nechtěl ponechat nábytek, nebo další zařízení. Prohlédl si vše a sdělil nám, že tu můžeme nechat šicí stroj, stolek, křesla a bar. Taky záclony a závěsy tu prý můžou zůstat. Ostatní si máme odvézt. Ale kam?
Jeli jsme do LDN. Cestou autem jsem pozorovala krajinu a říkala si, že to, co se stalo, nemůže být pravda. Třeba se spletli. Vždyt' těch stařečků tam mají tolik, přeci mohlo dojít k omylu. Procházeli jsme chodbou na sesternu a dveře u maminčina pokoje byly otevřeny dokořán. Pohledem jsem zavadila o prázdnou postel. Tak je to pravda. Jiskřička naděje, že může jít o omyl, zhasla. Převzala jsem od sester dvě tašky s věcmi a zeptala se, zda jim můžeme nechat krabici s plenkovými kalhotkami, které by tu mohli využít. Sestry byly rády, děkovaly a říkaly, že jim to opravdu pomůže, protože hygienické potřeby mají limitované. V pokladně jsme uhradili zdravotní poplatek a šli za lékařem, který u maminky byl. Když jsme vešli do ordinace, podíval se na mně a říkal: "Vy jste dcera té včerejší babičky, že? Jste jí neuvěřitelně podobná". Byl milý, vše vysvětlil a zdůvodnil, proč maminku budou pitvat. Sám chtěl mít čisté svědomí, že nic nezanedbal, nic nepřehlédl.
Následovala cesta do Pohřební služby. Oba zaměstnanci byli příjemní a zapůsobili tím nejlepším dojmem. Bylo nám jasné, že to jsou opravdu lidé, kteří se dokáží vcítit do našich pocitů. Kromě věcí, které byly nezbytné pro poslední rozloučení, nám vysvětlili co a jak dál dělat. Kde co odhlásit, co bude potřeba zařídit. Byli jsme všichni překvapeni jejich vlídností a empatií. Největší překvapení však byla cena. Když srovnám, že pohřeb manželova tatínka, který byl před necelými dvěma roky v Motole, kde nebyly žádné převozy a byl v podstatě srovnatelný, stál jednou tolik, než tady na severu, nabývám dojmu, že tady opravdu nechtějí na pozůstalých "vydělávat".
Vrátili jsme se do maminčina bytu a museli jsme najít její rodný list, oddací list a úmrtní list táty. Probírala jsem papíry a tekly mi slzy. Maminka měla v krabičkách pedantsky složené stvrzenky o úhradě nájmu a ostatní poplatky mnoho let nazpět. Doklady se podařilo dohledat, synovec je dovezl do práce, kde je okopíroval. Přizvali jsme sousedku, která o maminku pečovala, zda by z bytu něco nepotřebovala, či zda neví o někom, kdo by si vzal nábytek, či cokoliv dalšího. Přislíbila, že se pozeptá a pak nám vzkáže. Čas, který nám byl vymezen na vyklizení bytu měl šibeniční lhůtu a uvažovat o tom, že bychom mohli něco zainzerovat a pak prodat, nepřicházelo do úvahy.
Nás znovu čekala cesta do vedlejšího města na matriku. Pak už jen zajistit místo pro posezení po rozloučení.
Byl večer, seděli jsme se sestrou v jejím bytě a já se svěřila s tím, jak jsem ráno přemýšlela o tom, že je maminky smrt omyl, že se někdo spletl. Sestra se přiznala, že na to myslela taky. Je to zvláštní, ale obě jsme si odmítaly připustit, že už maminka není.
Pozdě večer jsme přijeli domů a já přemýšlela o tom, že nepůjdu do práce. Bála jsem se projevů soustrasti, měla jsem strach ze soucitných pohledů. Obávala jsem se, že bych to nemusela psychicky zvládnout. V noci jsem téměř nespala. Nad ránem jsem došla k závěru, že do práce půjdu. Bylo 1. března a mě došlo, že musím jít udělat účetní uzávěrku. Pokud bych zůstala doma, budou mě z práce bombardovat telefony, jak se dělá to, jak se dělá ono. Stejně tomu nemůžu uniknout. Zvládla jsem to i přes slzy a prázdnotu, kterou jsem cítila. Odpoledne volala dcera, jak na tom jsem a já se rozhodla, že život musí pokračovat. Nemůžu se jen utápět v slzách. Cestou domů jsem vystoupila z tramvaje a v Břevnově v cukrárně objednala dort, protože moje mladší vnučka má 2. března narozeniny. Odpoledne a večer jsem trávila ve vzpomínkách a slzách a noc byla opět bezesná a z větší části probdělá.
Ve středu po práci jsem vyzvedla dort a s manželem jsme odjeli k mladým. S vnučkami jsem zapomněla na slzy a smutek. Odpoledne s nimi bylo pro mou duši lék. Večer to na mně opět dolehlo a já si přála, at' už je za námi pohřeb.
Ve čtvrtek nervy pracovaly na vysoké obrátky. Bylo mi zle od žaludku, komunikovala jsem jen nezbytné minimum. Před cestou jsme šli ještě něco nakoupit a můj muž se neustále něco ptal a když jsem odpovídala jednoslovně, tak se zeptal: "Co ti dneska v práci udělali?" Stála jsem v Lidlu a rozbrečela se jako malé dítě a mezi slzami jsem vykřikovala, že v práci na mně jsou hodný, že mi nic neudělali a at' mě nechá. Lidi kolem nás chodili a dívali se na plačícího zhrouceného tvora. Stal se ze mně nemyslící stroj, který v slzách chodil mezi regály a přemýšlel, co nakoupit. Mechanicky jsem dávala věci do vozíku a v hlavě bylo prázdno (včera jsem zjistila, že jsem si koupila stativ k fot'áku, v pořadí druhý).
V pátek, den pohřbu, mi od rána bylo zle od žaludku a připojily se i střevní problémy. Moje psýcha zase kolabovala. Nervy, nervy, nervy. A pak jsme stáli všichni v obřadní síni, dívali se na odjíždějící rakev a bylo nám všem jasné, že ted' už je to definitivní. Kniha života se zavřela.
Můj dojem o solidnosti pohřební služby se potvrdil i poté, co obřadní síň opustili všichni návštěvníci a my tu v tichosti stáli a dívali se na zavřené dveře nad katafalkem. Přišel za námi vedoucí pohřebního ústavu a předával nám všechny květiny, které přinesli přátelé a známí. Pak nám ještě chtěl předat i kytici z rakve. S díky jsme jí odmítli, protože byla veliká a na hrob by se nevešla. Jen jsem si vzpomněla při té příležitosti na pohřeb babičky, kdy jsme před krematoriem v Liberci nakoupili květiny a pak, když jsme už stáli po obřadu venku, viděli jsme paní květinářku, jak si všechny kytky odnáší z obřadní síně zpět do svého krámku, aby je pak znovu a znovu prodávala dál. Tenhle přístup byl na rozdíl od Liberce lidský a milý.
Po obědě jsme se rozcházeli. Mladí většinou odjeli domů a my starší jsme se poskládali do aut a jeli k sestře do bytu. My s mužem a bratrancem s manželkou jsme se cestou zastavili u táty na hrobě a položili květiny z maminčina obřadu. Hrob byl plný. Celé odpoledne a večer jsme vzpomínali, probírali se starými fotkami a konstatovali, že jako rodina se nejsme schopni všichni sejít, vyjma pohřbů. Večer jsme se sestrou osaměly. Manžel se vracel zpátky do Prahy, odvážel příbuzné a hlavně jel pro dodávku, abychom byli schopni převážet věci z maminčina bytu.
V noci jsem nemohla dlouho usnout. Jen jsem si říkala, jakou by maminka měla radost, kdo všechno přišel. A pak mi došlo, že už se to sakra nedozví. Ležela jsem v sestřině ložnici, z očí mi tekly slzy a pak se konečně dostavil spánek. Po téměř týdnu jsem usnula a spala celé čtyři hodiny. Pokládala jsem to za zázrak.
V sobotu jsme se sestrou odešly do maminčina bytu. Přišla i sousedka a říkala, že o nábytek nemá zájem nikdo, ale že by si ho vzali cikáni na topení. Čas byl v tomto případě proti nám a na tuto možnost jsme kývli. Sousedka nám potom pomáhala vyklízet skříně, občas se nám podařilo jí "vnutit" něco na sebe. Maminka byla původní profesí dámská krejčová a vždy chodila elegantně oblečená a na tom, jak vypadá, si zakládala. Zbylé šatstvo jsme balili do pytlů. Přijel manžel s dcerou a synovec a na práci nás bylo šest. Vzali jsme si každý něco na památku a pokračovali v balení a "vyhazování" věcí. Manžel a synovec odjeli s první várkou do Technických služeb a my pokračovali v práci až do večera. Sestra, která na rozdíl ode mně nečte, chtěla knihy vyhodit, ale já je zabalila do krabic s tím, že udělám jejich seznam a nabídnu je do antikvariátu.
Večer jsme padli únavou a smutek a bolest, jako by nebyla. V neděli jsme šli dobalit další věci a v deset hodin ráno přišli cikáni. Dva muži a mladá žena. Vnutili jsme jim kufry, ve kterých bylo povlečení a ubrusy. Přemýšleli, že skříně by si vzali celé a další kusy nábytku také. Manžel šel do auta pro popruhy, ale upozornil, že má kýlu a nemůže tahat příliš těžké věci. Ve finále se vcelku stěhovala jen křesla a židle, stolek si odvezl synovec, stůl si vzala sousedka. Cikán pak palicí rozbil během hodiny veškerý nábytek. Než prý se s tím dřít, tak s tím raději zatopí. Dívala jsem se s nostalgií na sekretář, který byl součástí mého dětství. Pak knihovna, která se změnila několika údery palice na hromadu dříví. Tak tohle je opravdu definitivní konec.
Prázdný byt, na podlaze už jen část koberce a všude zbytky dřeva a nábytkového kování. Zůstal jen bar, který chtěl majitel zachovat. Pustili jsme se s dcerou do úklidu a naše hlasy se odrážely od prázdných zdí. Uvařili jsme si poslední kávu, hrnky jsme věnovali sousedovi přes chodbu a varnou konvici jsme odnesli cikánům, kteří před domem nakládali dřevo na topení. Ten starý, pracovitý, měl obrovskou radost a děkoval.
Přišel majitel a sepsali jsme předání bytu. Doplatila jsem mu nájem, který po nás požadoval, i když jsem s tím bytostně nesouhlasila, protože neudělal ještě vyúčtování za předchozí rok. Maminka měla vždy přeplatek, ale já neměla sílu se s ním dohadovat a hlavně už jsem to chtěla mít za sebou. A navíc už venku čekala nová zájemkyně o byt. Dívala se na nás s výrazem, proč jí ještě zdržujeme a co tu ještě chceme. Majiteli oznámila, že bar tu nechce. Prý se mu hodí a současně se zeptal, kam jsme dali šicí stroj, ten si chtěl také nechat.
Vrátili jsme se všichni k sestře do bytu. Unavení, ale št'astní, že jsme i tohle zvládli. Odpoledne jsme se vraceli do Prahy, odvezli jsme dceru domů a pak odvezli pytle s šatstvem do kontejnerů na humanitární účely.
Doma jsme vynosili krabice s knihami do bytu. A já, místo abych sepisovala jejich seznam, tu "klovu" do počítače a rekapituluju předchozí týden.
Kdysi mi moje kamarádka, které také zemřela maminka, říkala, že se do likvidace věcí po ní byla schopná pustit až po třech letech. Stejný problém měla i moje kolegyně z práce, která prý vždy došla ke skříni, ale dál už nemohla.
Nevím, ale to, že jsme byli nuceni vyklidit byt a zlikvidovat pozůstalost okamžitě, mi po psychické stránce moc pomohlo. Už tolik nebrečím a jsem schopná i racionálně uvažovat.
Nevím však co bude, až se pustím do knih...

Život musí jít dál

2. března 2011 v 21:58 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Jsou věci, které nikdo nemůže změnit.
Nezastavíme čas, který měří všem stejně.
Neotočíme tok řeky.
Nespasíme tuto planetu.
Jsou momenty, ve kterých nezmůžeme nic.
.
Stejně tak já nemůžu udělat nic, než se zkusit ze všeho vypsat, jak mi radili mnozí v komentářích u předchozích článků, ve kterých jsem se svěřila s tím, co mě trápí.
A tak píšu a mažu a znovu a znovu. Hledám ta správná slova, výraz, který bude ten nejlepší. Ale žádný takový nenacházím. Je to moc těžké a hodně to bolí.

V neděli mi zemřela maminka.
.
Byla jsem smířená s tím, že tento okamžik jednou nastane.
Ale v tom momentě jsem byla zaskočená, nebyla jsem na to připravená. Nečekala jsem, že to přijde tak brzy.
Přišlo a jedinou útěchou mi je to, že netrpěla.

Odjela jsem už v neděli na můj rodný sever a bylo mi jasné, že žádná cesta tam, už nebude taková jako kdysi.
V pondělí nás čekalo nejsmutnější zařizování všeho. Netušila jsem, čím vším si musíme projít.
V úterý jsem zvažovala, zda jít či nejít do práce.
Bála jsem se, jak budu reagovat na soustrast a soucitné pohledy. Pak mi ale došlo, že stejně tomu neujdu, i kdybych byla doma několik dní. Stejně si tím jednou musím projít. Jsem nakonec ráda, že jsem do práce šla, protože jsem zaměstnala mysl něčím jiným.
Doma je to horší. Sedím a přemýšlím a hlavou mi jde hodně špatný film. Noci jsou bezesné, z větší části probdělé a zase ten špatný film.
.
Zítra zase odjíždím tam, kde jsem se narodila, prožila dětství a stále se tam ráda vracela.
Čeká nás ten nejsmutnější okamžik.
.
Je to všechno těžké a já se toho bojím.
Bojím se svých emocí, i když vím, že vedle mě v ten okamžik budou stát moji blízcí.
.
Ale vím, že život musí jít dál.