. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Kam s ním

14. dubna 2011 v 21:56 |  Postřehy, úvahy, zamyšlení
Kam s ním? Kdysi pod tímto názvem napsal Jan Neruda svůj slavný fejeton.
Jeho nadpis jsem použila proto, že jsem řešila obdobnou otázku. Ne, nechtěla jsem odklidit slamník, ale potřebovala jsem někam dát knihy, které zbyly po mé mamince. Správně by měl nadpis asi znít: "Kam s nimi?"

Jsme rodina knihomolů. Vzpomínám na svého dědu, který měl spoustu knih a k lásce k nim vedl i nás, svá vnoučata. U mně se mu to povedlo dokonale. Maminka také patřila mezi knihomoly a po dědově smrti si převezla jeho knihy k nám domů. Byt byl veliký, nebyl problém v něm knihy mít. Vyrůstala jsem mezi knihami a byly to moje společnice. Když jsem opouštěla své rodiště, vzala jsem si jich sebou spoustu.
Šel čas, knihy přibývaly a maminka zůstala ve velkém bytě sama.
Když se pak stěhovala do garsonky, začala také řešit tuto "nerudovskou" otázku. Bylo jasné, že všechny knihy si do ní vzít nemůže. Udělala výběr knih, které se stěhovaly s ní, další rozdala a zbytek nechala v bytě, který po ní obývala moje neteř.
Poslední dva roky, při každé naší návštěvě, nám maminka "vnucovala" knihy a nejen ty. Zdůvodňovala to větou: "Holky, až tady nebudu, co si s tím počnete". Během těchto dvou let se jí podařilo rozdat zhruba polovinu knih. Dokonce i pan doktor, který jí chodil navštěvovat, si odnášel knihy. Přes všechnu její snahu zlikvidovat svůj knižní fond, zbylo knih mnoho.
Byt jsme museli vyklidit v rekordním tempu a mimo jiné jsme řešili, co s knihami. Sestra řekla, že by je vyhodila. Měla zkušenost, že po švagrově smrti, knihy které po něm zbyly, také nikdo nechtěl. Navíc nemůže kvůli svým očím číst. Ve mně se probudil knihomol, který má ke knihám vřelý vztah a řekla jsem, že se o to postarám. Domů jsme si dovezli 4 krabice knih. Kam s nimi? Aby co nejméně překážely, stály krabice v pracovně před skříní. Denně jsem je měla na očích a věděla jsem, že se jich musím zbavit co nejdříve. Sepsala jsem jejich seznam a ten v prvním kole nabídla rodině. V druhém kole jsem nabídla knihy známým a potom i kolegům v práci. Ale i přesto jich zbylo pořád moc. Jako by neubyla žádná. Se seznamem jsem "obíhala" antikvariáty, abych si vyslechla, jsme zahlcení, knihy nebereme.

Až minulý týden se objevilo světlo na konci tunelu - Klášter Sv. Karla Boromejského. Na tuto možnost mě v podstatě navedl kamarád Eda, jemuž v lednu zemřela maminka. Vozil jí do denního stacionáře při klášteru a pak po její smrti jim věnoval její ošacení. Prý si to velmi rádi vzali. Dokonce se vyjádřil, že jim odkáže veškerý svůj majetek a v tom smyslu sepíše i závět'. Bude to jakási forma díků za péči, která byla poskytována jeho mamince.

Zavolala jsem a konečně dosáhla malého úspěchu, který mě naplnil radosti. V řepském klášteře Sv. Karla Boromejského by si knihy rádi vzali. Hurá! Upozornila jsem je i na skladbu knih, že jsou mezi nimi i tzv. Harlequinky, které maminka v posledních letech ráda četla. Prý to nevadí. Staří lidé ve stacionáři i v nemocnici, kterou tato kongregace spravuje, je prý čtou rádi. Celé pondělní odpoledne jsem strávila s knihami. Přinesla jsem si menší krabice, aby s nimi mohly manipulovat jeptišky a třídila knihy podle žánrů. Každou krabici jsem označila, aby hned na první pohled bylo patrno, oč se jedná. S manželem jsme knihy odnosili do garáže a zaplnili jimi kufr auta.

V úterý jsme jeli do kláštera. Podle domluvy jsem se měla ohlásit na vrátnici, předat knihy a nechat tam svou vizitku. Počasí bylo do slova a do písmene aprílové. Krátce svítilo Slunce, které střídal prudký déšt' doprovázený větrem. Vešla jsem do vrátnice, oslovila vysokého pána, který tam seděl, že jsem domluvená na tom, že jim vezu knihy z pozůstalosti. "Kolik toho je?" "Máme to v pěti krabicích". Vyšel s námi před klášter a popsal nám, kam máme knihy složit. Je to prý místo, kam jim lidé nosí věci, které jim darují. "Chcete tady nechat mou vizitku?" "Není třeba, nechte jí u těch věcí". Podle popisu jsme ono místo našli. Byl to přístřešek pod vlnitým plechem, obehnaný pletivem. Chvíli jsme na sebe s mužem koukali a on pronesl: "To snad nemyslí vážně?" Vystoupili jsme z auta a šli se podívat zblízka. Jediný přístup do tohoto prostoru byl zahrazen starým nábytkem, který byl už notně zkroucený deštěm. Co nepoškodil déšt', dokonaly matrace na nábytku, které byly také promočené. Hmm, tady asi taky někdo řešil "nerudovskou" otázku, co se slamníkem. Uprostřed tohoto nepořádku trčel rozmočený kufr. Celý tento prostor ostře kontrastoval s renovovanou budovou kláštera. Plechový přístřešek z jedné strany otevřený dešti a ne zcela zastřešený a vedle novotou svítící fasáda.
"To můžem rovnou ty knížky hodit na skládku", zněl rozlobený hlas mého muže. Stála jsem tam v dešti a bylo mi smutno. Moje srdce knihomola trpělo. "Zkus jít znovu na tu vrátnici". Zavrhla jsem to s tím, že se s nimi domluvím znovu, protože se mi tenhle přístup hrubě nelíbil. Muž celou cestu domů nadával a říkal, že jsme ty knihy měli rovnou nechat cikánům, kteří si vzali maminčin nábytek na topení. Prý by to mělo alespoň nějaký efekt, než nechat knihy ležet venku v dešti. A mě bylo smutno. Bylo mi líto všeho. Vzpomínala jsem na maminku s jakou usilovností sháněla knížky své oblíbené autorky Vlasty Javořické, aby měla kompletní celé její dílo. Vzpomínala jsem, kolik z těch knih jsme jí věnovali my a kolik knižních hřbetů jsem vídala jako dítě doma a pak i při návštěvách v garsonce. Déšt' a vítr moji chmurnou náladu jen umocňovaly.

Včera jsem znovu volala do kláštera. Vylíčila jsem jim, jak jsme knihy nepředali. "Ale my si je rádi vezmeme", zněla odpověd' na druhé straně. "Ano, já vám je samozřejmě ráda dám, ale do ohrady na déšt' ne. Tam je odmítám nechat. Připadá mi to jako veliká neúcta ke knihám." Byla jsem požádádána, abych chvíli počkala "na drátě". "Víte", zazněl hlas z druhé strany, "v tom přístřešku by ty knihy ale nezůstaly dlouho". Cítila jsem, jak mnou začíná cloumat vztek. "To přeci nemyslíte vážně, venku prší a my máme dát knihy na déšt'?" Chvíli bylo ticho a pak jsem slyšela, že to máme prý zkusit znovu nechat knihy na vrátnici, že slouží dnes jiný vrátný, než ten, který nás poslal do přístřešku. Sestřičky si je prý přeberou, něco nechají v klášteře pro své klienty a pacienty. Zbytek si pak odvezou do diakonie v Broumově.
Odpoledne jsme jeli znovu do kláštera. Sloužil jiný vrátný a já mu musela zdůraznit, že jsem opravdu domluvená s jejich sekretariátem, že si knihy má nechat ve vrátnici. "A kolik toho je?" zazněla otázka a já se začala bát, že se situace ze včerejšího dne bude opakovat. Nakonec jsme nechali knihy ve vrátnici i s mou vizitkou. Jeli jsem domů a mě napadlo staré české přísloví: "Blbej kdo dává, blbější kdo nebere".

Jsem z toho všeho dost rozpačitá. Nevím, asi můj vztah ke knihám, který je víc než vřelý, způsobil mou špatnou náladu. Déšt', který bičoval večerní Prahu, mojí náladu také nezlepšil.

Seděli jsme doma s manželem u kávy a on se najednou zeptal: "Hele, co myslíš, až jim dá Eda ty milióny po matce, nechají je také v tom přístřešku?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 14. dubna 2011 v 22:23 | Reagovat

No, tuhle nerudovskou otázku taky znám. Já vyřazené knihy nabízím za korunu na Aukru. Nový majitel vlastně zaplatí jen poštovné. Je to dost pracné, ale co se dá dělat. Pod tím plechem bych je taky nenechala - fuj! 8-O

2 pavel pavel | Web | 14. dubna 2011 v 22:33 | Reagovat

To se ti nedivím, já bych se otočil a nic jim nedal. Proč jsi to nezkusila v domově důchodců?
Mimochodem čeká mne taky stěhování do malého bytu s tisíci knihami. Bude to horor.
Například v Praze, bydlím v domě o třinácti poschodích, dám knihy, které vyřadím, v přízemí na chodbu a do hodiny zmizí. :-D

3 agrenej agrenej | E-mail | Web | 14. dubna 2011 v 22:39 | Reagovat

[2]: Kdyby to bylo něco blíže Ostravě, tak se na tu chodbu zajdu postavit. :-D Knihy mám taky velmi moc rád, ale jakožto nevýdělečný student velmi nerad nakupuju. :-D

4 signoraa signoraa | Web | 14. dubna 2011 v 22:43 | Reagovat

[1]: Já o Aukru také uvažovala, ale pak jsem si uvědomila, že by to byl "běh na dlouhou trat'". Těch knih bylo mnoho.:-)

[2]: Jeden domov důchodců jsem také zkusila kontaktovat, ale zájem neměli. Ten klášter je blízko bydliště a připadalo mi to jako docela schůdné řešení. Ale pořád z toho nemám moc dobrý pocit. Já se potřebovala těch knih opravdu zbavit, pohled na krabice s nimi, mě vracel ke smutným vzpomínkám. Takové memento.
Kdybych bydlela v nějakém činžáku, tak bych to taky asi řešila jako ty.:-D

5 signoraa signoraa | Web | 14. dubna 2011 v 22:45 | Reagovat

[3]: No vidíš. Možná jsem místo do kláštera měla na blog umístit ten seznam knih a něco se ti mohlo hodit. Nápad dobrý, ale přišel pozdě.:-)

6 Vendy Vendy | Web | 14. dubna 2011 v 23:32 | Reagovat

No tohle.
Nevděk světem vládne. A ouřadové jsou asi stejně nesmrtelní jako svět a oslovitě hýkají.
Tohle bylo strašný!
Já bych to asi sbalila a odvezla domů. Kdybych to měla nechat ležet někde v autobuse (postupně) nebo na zastávkách, třeba se najde někdo knihymilovný...
Jenže tohle člověk netuší, podle toho, jak reagovali, by si jeden řekl, že mají zájem. Ale nechat knihy v dešti třeba jen deset minut znamená, rovnou je hodit do popelnice.
Nebo raději do kamen, aspoň chvíli zahřejou... (vím, je to cynické, ale praktické).
To mě mrzí, že to tak s těma knížkama dopadlo, ale snad to dají někam do skutečné knihovny, když už to skončilo na vrátnici.
Ta poslední větička mě pobavila. Zdá se, že tvůj muž má smysl pro humor. I když černý.

7 pavel pavel | Web | 15. dubna 2011 v 8:40 | Reagovat

Tak mi napadá, jestli by i bibli nechali na dešti. :-D

8 Jarka Jarka | Web | 15. dubna 2011 v 8:58 | Reagovat

Takové jednání by mě tedy rozhodilo taky, zvlášť když si představím, kolik práce ti dalo třídění knih podle žánru a když vím, že jsi k těm knihám měla osobní vztah. Snad už jsou teď všechny v dobrých rukách. :-) Manžel to s těmi milióny, dobře rozštíp!! :D

9 signoraa signoraa | Web | 15. dubna 2011 v 10:10 | Reagovat

[6]: Já si vzpomínám, jak se vždycky říkávalo, že vrátnej je nejdůležitější osoba po řediteli. Tak my se o tom opravdu přesvědčili.
Kdyby ty knihy u mně nevyvolávaly smutné vzpomínky, asi bych je nechala doma a zkusila to vyřešit jinak. Ale potřebovala jsem je dát pryč. Doufám taky, že najdou nějaké uplatnění. Tím plechovým přístřeškem jsem byla zhnusená, škoda, že jsem neměla fot'ák.:-P

[7]: Tu asi ne :-D, ale myšlenka je to opravdu zajímavá. :-D

[8]: Byla jsem taky rozhozená, důkazem je tenhle článek. Vím, že se starají o staré nemocné lidi a konají dobro. Ale rozlobilo mě to natolik, že jsem se rozhodla je trochu "osolit". :-)

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 15. dubna 2011 v 11:14 | Reagovat

Chodím po antikvariátech a koukám, co tam leží za krásné knihy a nikdo je nekupuje ...
Naopak, lidé se jich zbavují. Zdá se, že už se moc nečte. A za chvíli se prosadí i ty elektronické čtečky a bude konec ... Je mi z toho smutno.

11 signoraa signoraa | Web | 15. dubna 2011 v 11:36 | Reagovat

[10]: Je to věc, která mě opravdu mrzí. Ke knihám mám víc než dobrý vztah. Ale všeobecně se opravdu nečte a antikvariáty jsou zahlceny knihami a další už nechtějí. Doufám, že elektronické čtečky nevytlačí klasickou tištěnou knihu. Vždyt' nová knížka má svou specifickou vůni. Já osobně mám knihy skoro všude. :-)

12 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 15. dubna 2011 v 13:29 | Reagovat

[11]: Taky rád čichám k novým knihám ...
A ty staré mají krásné hřbety.

13 Kerria Kerria | Web | 15. dubna 2011 v 15:09 | Reagovat

Jak tak koukám, tak jsem za svůj život nastřádala taky pěknou hromádku knih. Jednou mi asi pozůstalí "pěkně poděkují". I když si nedělám iluze, kde všechny ty knížky skončí, protože Bára nečte.

14 Janinka Janinka | Web | 15. dubna 2011 v 20:41 | Reagovat

[12]: My máme jeden antikvariát v ulici a máme společné kontejnery na papír. Pokaždé, když jdu s třiděným odpadem, je starých knih plná popelnice. Je mi jich líto...

15 signoraa signoraa | Web | 16. dubna 2011 v 8:26 | Reagovat

[12]: :-) Svatá pravda :-)

[13]: Mám také knihy všude. Rodinné dědictví, to co jsem sama nakoupila, či získala. Já se o ty své tolik nebojím, můj syn je původní profesí knihkupec, takže má kladný vztah ke knihám a sám moc rád čte. Zet' je také čtenář. :-)

[14]: Tohle je opravdu smutné a dokládá to, že opravdu antikvariáty knihy neberou a naopak se jich zbavují.

16 Kitty Kitty | E-mail | Web | 28. dubna 2011 v 17:16 | Reagovat

Tohle jsem řešila před čáskem. Já si knihy koupím jen vyjímečně. Potřebné si půjčím a ty moje po přečtení posílám po rodině. Vždycky se nějaké ujmou. Ty nejlepší jsem nabídla a dodala do naší knihovny, ale to byly opravdu encyklopedie a drahé naučné pro děti. Ony knihy stárnou a internet a tak. Sama čtu hodně různé žánry a ty si hledám jako bývalá "takyknihovnice" cíleně v knihovnách. Přečtu, vrátím. Na tvůj problém řešení nemám. Ani kontejner to neřeší, nechtějí to. Kitty. ;-)  :-?

17 signoraa signoraa | Web | 28. dubna 2011 v 21:38 | Reagovat

[16]: Já pevně věřím a doufám, že knih se v klášteře ujali a někomu snad ještě přinesou užitek. Pro mně, coby knihomola byl nejhorší pocit, že bych knihy měla nechat na dešti. :-)

18 summer dresses summer dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 15:22 | Reagovat

This is exactly my very first time that i have a look at this web site. I recently came across lots of remarkable information in your weblog especially this discussion. Among the a lot of responses on your articles, I assume I'm not the only one experiencing all the enjoyment here!
http://www.isdress.org

19 iwc replica swiss iwc replica swiss | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 2:51 | Reagovat

A. Banananananananana!
http://www.begwatches.net

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama