. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Červenec 2011

Jako paparazzi

30. července 2011 v 22:22 Úlovky (fotografické)

Tak takhle jsem se cítila dnes. Přesně jako paparazzi.
Ovšem s tím rozdílem, že já jsem na nikoho nečíhala a přesto se mi povedl parádní úlovek.

Ráno po půl deváté jsme i přes vytrvalý déšt' odjeli na Šumavu. I když se nám za týden žení syn a já ještě nemám zkrácené kalhoty u kostýmu, neudělala jsem domácí nudličky do polévky, nevyplela rajčata... a mohla bych těch nesplněných úkolů vyjmenovat celou řadu, přesto vše jsme odjeli na Šumavu.
Výlet to byl plánovaný už dlouho a my jím splnili slib kamarádovi. A navíc, ruce, které jsem si minulý týden poranila, ještě nejsou úplně v pořádku.
Šumava je naše společná láska. Jezdili jsme sem celá parta lidí už od roku 1982. Scházeli jsme se tu každým rokem ve stejnou dobu - parta lidí, která se postupem let rozrostla o dospívající potomky, kteří sem vozili zpočátku své partnery a později i děti.
Po téměř třiceti letech jsme podnikli společnou nostalgickou návštěvu míst, tak důvěrně známých. Pár lidí z naší party už nežije. I to je bohužel součást života. Kamarád, jemuž jsme dnes dělali doprovod, už špatně chodí. Cestou jsme vzpomínali na prošlá léta a ve vzpomínkách se vraceli ke každoročnímu výstupu na Boubín, na Medvědí stezku, na výlety na Lipku.
Naše cesta vedla do campu v Horní Vltavici, kde jsme téměř 20 let trávili část letních měsíců. Moc se toho za ty roky nezměnilo. Vltava stále teče svým korytem, chatičky tu pořád stojí na kraji lesa. Jen my jsme o pár okamžiků starší.
Zastavili jsme se u recepce a příjemně se pobavili s mladými správci. Zavzpomínali jsme s nimi na místní lidi, které jsme znali a dozvěděli se spoustu nových informací. Pak jsme se rozloučili a jeli na oběd. Shodli jsme se, že máme všichni takový zvláštní pocit - jako by se na chvíli vrátil čas.
V Horní Vltavici byla hospoda zavřená a podle stavu oken už asi dlouho. Pokračovali jsme proto do Lenory a opět vzpomínali na sjíždění Vltavy meandrujícím tokem. V Lenoře se konaly slavnosti chleba. V historické peci, která je hned u silnice se opravdu peklo. Aut a lidí byla plná obec. Kromě chleba tu byly dílničky s historickými řemesly i atrakce všeho druhu. Nevadí, pojedeme dál do Volar.
Kdysi největší a nejznámější hotel v této oblasti - Bobík byl zavřený. Kamarád zůstal v autě a my se vydali na obhlídku, kde je další restaurace. Našli jsme jí, ale byla daleko od parkoviště. Vraceli jsme se k autu a já fotila kostel a výš položenou hasičskou zbrojnici.
Od ní přijížděla Tatra.
Za ní v koloně jela řada veteránů a manžel si vzpomněl, že něco o tom zaslechl v rádiu. Spanilá jízda historických vozidel jela z Českých Budějovic po jihu Čech.
Stála jsem na obrubníku a fotila. Až později jsem si všimla, že vozidla zajíždějí na parkoviště před Bobíkem. Vystartovala jsem za nimi.
Stála jsem před Tatrou a fotila jí zepředu. Podívala jsem se na řidiče, ale ještě jsem si nebyla jistá, že je to opravdu on.
Tady už jsem nabyla jistotu - ano je to on - Monsieur Dakar pan Karel Loprais.
Milý, příjemný, usměvavý. Podepsal se snad každému, kdo ho o to požádal.

A tak se ze mně, úplnou náhodou, stal paparazzi.

Obrovský zážitek to byl hlavně pro mého manžela, který se narodil a vyrostl ve vůni benzínu a který má rád vše, co se týká motorismu.

Kolona vozidel jela dál směrem na Lipno, my se otočili a zajeli na Kvildu, kde jsme si dali opulentní oběd, který jsme završili místní specialitou - palačinkami s borůvkami.

Mraky se honily po obloze, teplota byla kolem 10 stupňů a foukal vítr.
My ještě stihli návštěvu Chalupské slati, i když na zpáteční cestě od ní už padal déšt'.

Až potom, večer doma jsem objevila toto: www.loprais.cz/loprais/index.php?obsah=zobraz&id_clanku=766

Kam se poděl vkus

29. července 2011 v 21:28 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Nechci se v žádném případě stavět do role módního experta, na to tady už máme Františku Čížkovou.
Nejsem ani arbirem elegance.
Moje maminka byla původní profesí dámská krejčová a po vyučení šila v jednom z pražských krejčovských salónů. Dojížděla sem z Mělníka každý den. Když prohlížím její fotky, byla vždy perfektně oblečená. Pak později šila ve Vkusu a ještě později doma. Vyrůstaly jsme mezi látkami, špendlíky a spustou nití. K mamince chodily její zákaznice a my se sestrou rády přihlížely, jak z látky vzniká oděv. Možná nás tohle prostředí formovalo a vytvářelo to, čemu se říká cit pro detail. Maminka také šila i pro nás, ale ... jak říká přísloví: "Kovářova kobyla chodí bosa", které by se dalo aplikovat také: "Švadleny dcery chodí nahé". Nebylo to tak doslova, ale pravdou je to, že my byly až poslední na řadě, co se týkalo šití. Aby tomu tak nebylo, začaly jsme se sestrou pomáhat. Začišt'ovaly jsme, holovaly a krejčovské dovednosti se nám dostávaly pod kůži.

Svůj první model jsem si ušila sama ve 13 letech. Tehdy mi moje kamarádka, která byla napůl Němka, půjčila do té doby pro mě neznámý časopis Burda. Ve svém výtvoru jsem šla mamince naproti k továrně, ve které v té době pracovala. Vyšla z vrátnice a zděsila se. "Proboha, co jsi to provedla s tou šatovou sukní? Taková pěkná sukně, do které bys určitě dorostla!"

To zrovna - sukni mi koupila teta a byl to střih veskrze babičkovský a stejně tak její rozměry. Občas jí maminka vytáhla ze skříně a dívala se, zda už by mi nebyla. Vždy říkala, jak je báječně ušitá, že je klasického střihu a perfektně vypracovaná. Já se děsila dne, kdy opravdu vyrostu natolik, že jí budu nucena nosit. Nelíbila se mi, i když musím připustit, že po krejčovské stránce to asi bylo parádní dílo. Kdyby aspoň nebyla tak dlouhá. Nosily se mini a já byla ochotná přistoupit na kompromis. Kdybych jí mohla zkrátit, možná bych si jí někdy na sebe vzala.

Byly prázdniny mezi 7. a 8. třídou, když jsem listovala Burdou. Ten obrázek mě zaujal na první pohled. Byla to taky šatová sukně, ale měla, na rozdíl od té mé, šmrnc. Průstřihy průramků až k pasu, výstřih také tak hluboký a vše na šňůrky. Model mě nadchl. Odpoledne jsem se na maminku obrátila s dotazem, zda si mohu šatovou sukni přešít. Moc přívětivě se sice netvářila, ale táta se za mně přimlouval. Sice nerada, ale souhlasila. Ráno jsem vstala brzy, překreslila si střih z Burdy a pustila se do díla. Nezatěžovala jsem se páráním švů, rovnou jsem díly vystříhla z té původní sukně. Za čtyři hodiny bylo kompletně ušito. Moje nadšení neznalo mezí.

Maminka pak později uznala, že mi to sluší, že se to povedlo a že jsem jí opravdu ušila perfektně. Občas se sice objevila výčitka, že jsem zničila dárek od tety, ale sukni jsem nosila ještě i první rok na střední škole. To už však bylo opravdu hodně "ostré mini".Smějící se

Nechci a nemůžu o sobě tvrdit, že chodím vždy perfektně oblečená. Ale snažím se, abych nevypadala jako strašák do zelí. Občas si něco ušiju a přiznám se, že chodím ráda do second handů, protože tam se dají opravdu objevit zajímavé kousky oblečení. Snažím se, aby mé oblečení bylo sladěné a říkávám si, že maminčina původní profese mě zavedla snad dobrým směrem.

Je mi někdy líto, když vidím, co na sebe lidé dokáží navléci, ale pokud se v tom cítí dobře...

Co mě ale doslova nadzvedává jsou ponožky a podkolenky.

Zažila jsem dobu, kdy se nosily bílé ponožky a k nim fialová či červená saka - jakási uniforma rádoby úspěšných podnikatelů a manažerů. A já se od té doby na ponožky nějak zaměřila. Občas ještě někdo ty bílé ponožky nosí. Hrůůůza.

K napsání článku jsem se rozhodla dnes, kdy jsem v tramvaji viděla paní, která až na to, co měla na nohou, vypadala dobře. Měla na sobě světle béžový kostýmek se sukní do půlky kolen, který neměl chybu. Na nohou však měla natažené krepsilonové podkolenky, jejichž široký a nepřehlédnutelný lem končil asi 5 cm pod sukní, přes podkolenky bílé, nízké ponožky, na nichž se vyjímaly černé nápisy "Sport" a na nohou hezké balerinky v barvě kostýmku. Nebýt těch krepsilonek a bílých ponožek, byla by paní velice elegantní.

Občas takhle potkám nějakého člověka a jen si říkám, kam se poděl vkus.
To, co jsem viděla minulý týden v metru, však překonalo vše:
Starší pán, který měl na hlavě klobouk. Klasický klobouk, žádnou letní plátěnou hučku.
Košile s dlouhým rukávem a vesta od obleku a k tomu khaki zelené, plátěné a minimálně o několik čísel větší "kapsáče" pod kolena. Na nohou sportovní boty, které se celkem hodily k těm gatím, ale v botách černé ponožky, který byly vytaženy do půlky lýtek. Otočila jsem se po něm nejen já. Pán si vykračoval jako na přehlídkovém molu. A já si vzpomněla na pohádku "O královně koloběžce" - oblečená - neoblečená. Pán oblečen byl, jen smíchal součást oblečení sportovního se společenským. A ty černé ponožky tomu outfitu "dodaly grády".

Možná někoho svým článkem naštvu, proto se předem omlouvám. Já za to opravdu nemůžu, že koukám po těch ponožkách. Smějící se

A co Vy? Také se Vám někdy stane, že si říkáte - "ten (ta) má ale ránu" nebo "tak tohle bych si na sebe v životě nevzal/a" a nebo jen jako já zaúpíte "ponožky".

Já a reklama

26. července 2011 v 23:04 Téma týdne
Hned na začátek musím napsat, že moje dcera pracuje v reklamní agentuře.
Po této větě, by se dalo čekat, že můj vztah k reklamě je veskrze pozitivní. Ale není.
Já totiž kvůli reklamě mohla umřít.
Mnoho lidí určitě tvrdí, že se ho reklama netýká, že jí ignoruje, u televize vypíná zvuk a hlavně ... nikdy by žádné reklamě nepodlehl.
Já podlehla.
Když si to zpětně promítnu, opravdu nemůžu tvrdit, že bych to už nikdy neudělala.
Jsem jen člověk a to člověk chybující.

Je tomu už docela dost let, kdy jsem se dostala do situace, že jsem se díky, nebo spíš kvůli reklamě, málem ocitla na druhém břehu.
Mladší slogan znát asi nebudou, ale starší generace si možná vzpomene na větu: "Aspro, co jiného?" Na tento výrobek farmaceutického průmyslu běželo v televizi několik reklam, které vždy skončily touto větou. Mě utkvěla, nevím proč, verze s paní učitelkou a zlobícími dětmi, které byly tak neposedné, že paní učitelku rozbolela hlava. A zázračný přípravek Aspro jí pomohl. Následoval pak popis toho, na co je tento zázračný produkt a kde všude pomáhá. A co navíc? Je obohacen vitamíny.
Moje děti v té době ještě chodily do školy. Byl předvánoční čas, vrcholily přípravy na nejkrásnější svátky v roce a dcera onemocněla. Horečky a kašel jí sužovaly a léky moc nezabíraly. Ještě tak, aby onemocněl někdo další z rodiny. Večer jsme seděli u televize a mimo jiné opět viděli: "Aspro, co jiného?"
Dcera byla přes den doma sama, přesáhla už věk na to, aby si někdo mohl vzít paragraf a být s ní. Ráno před odchodem do práce jsem jí připravila termosku s čajem a v poledne se doma stavoval manžel, který pracoval nedaleko, aby jí připravil oběd. Její nemoc se vlekla. V práci jsem byla nervózní a čekala na každé zazvonění telefonu. A večer, když už děti byly každý ve svém pokoji, se nám opět do obýváku vloudila věta: "Aspro, co jiného?"
A potom přišel příjemný den, kdy jsme v práci dostali prémie. Bylo to takové přilepšení před Vánoci. Pod dojmem této reklamy, která odkazovala na zázračné účinky přípravku a zejména zdůrazňovala vitaminovou složku, která podporuje imunitní systém, jsem se po práci vypravila do lékárny. Když na mně přišla řada, paní magistra se zeptala, jaké mám přání. Požádala jsem o Aspro. "A chcete obyčejné nebo forte?" Přeci nebudu na rodině šetřit, když mám nějaký ten peníz navíc. "Dejte mi forte". "A s jakou ho chcete příchutí? Máme citron, pomeranč, grapefruit... " Nevím už, jakou příchut' jsem tehdy zvolila. Jela jsem domů s hřejivým pocitem, že dělám něco dobrého pro rodinu. Posílím imunitní systém.
Aniž bych si přečetla složení přípravku, připravila jsem tři sklenice, namíchla tři nápoje a zavolala: "Kluci, něco tu pro vás mám." S manželem i synem jsme si přit'ukli jako s drahým nápojem (levné to tedy nebylo) a mě hřála víra, že nemoc, kterou má dcera jsme společně odehnali o kus dál.
Asi hodinu mi bylo báječně. Byl páteční večer a já ještě chtěla vyleštit skleničky, aby se na Vánoce vše lesklo, jak má.
Došla jsem do obýváku a začalo mi být divně. Z nosu mi teklo a nemohla jsem popadnout dech. Seděla jsem v koutě gauče a lapala po dechu. Dcera už spala a já si jen říkala, že jsem si ten zázračný lék vzala pozdě a že jsem tu její chorobu chytla. Syn se přišel na něco zeptat a zděšeně se ptal, co mi je. "Je mi zle", jsem s námahou vypravila. Syn odešel za manželem, který si v kuchyni četl a řekl mu, že je mi zle. Manžel odvětil, že to je mi každou chvíli. Syn se vrátil a já ho požádala, zda může otevřít okno. Zbrocená potem a lapající po dechu, kdy mi v tu chvíli bylo jedno, že je prosinec, venku mrzne a že mi můžou umrznout kytky v bytě, jsem toužila po troše kyslíku. "Mami, můžu pro tebe něco udělat?" Syn vypadal opravdu vyděšeně. Hlesla jsem, aby zavolal tátu. Manžel přišel a vypadal ještě vyděšeněji než syn.
S mokrými, zpocenými vlasy a oblečenou v domácích šatech, které byly opravdu už jen na domácí práce, mě vlekl do auta.
Vmínala jsem schody a byla mi hrozná zima na bosé nohy.
Když jsem se probrala, měla jsem na obličeji kyslíkovou masku a nade mnou se skláněl starý lékař. "Kde to jsem?" Dýchalo se mi o poznání lépe. "Jste na pohotovosti a moc sebou nemelte, máte kapačku". O kus dál stáli dva mladší lékaři a bledý manžel. "Vzala jste si něco?" "Ne, jen vitamíny". "Máte na něco alergii?" "Ano mám" a začala jsem vyjmenovávat vše, čeho se musím vyvarovat. "Jaké jste si vzala vitamíny?" "Jen Aspro" vydechla jsem. Lékař se na mně chvíli díval, potom se o něčem bavil se dvěma dalšími doktory a já si snažila srovnat myšlenky a dech. Vrátil se a v ruce držel tubu. "Dech vám sice ještě moc neslouží, ale zrak ano, že? Přečtěte mi to." "Acidum acetylsalicylicum". Zatočil se se mnou celý svět. Já idiot jsem si vzala to, co je v podstatě pitomý acylpirin a na co jsem alergická. Proč jsem si proboha nepřečetla složení, než jsem vychlastala tu sklenici na zdraví. Vždyt' jsem se mohla zabít. Co by dělal muž sám s dětmi, to by vyřizoval funus místo vánoc. "Kolik jste si toho svinstva vzala?" "Jen jednou forte", pípala jsem. "Napíšu vám papíry na příjem a zůstanete tu na pozorování". Bylo mi už trochu lépe, tak jsem začala protestovat. Mám přeci doma dvě děti, nemocnou dceru a syna, který na ní dohlíží.
Ve finále jsem podepsala revers a manžel mě odvezl domů. Doktor mi na rozloučenou jen řekl, že kdybych si Aspro vzala ve dvou dávkách, bylo by to to poslední, co bych si v životě dala.
Přežila jsem to, noc jsem proseděla, protože se mi v sedě lépe dýchalo.
Alergii jsem už v té době měla diagnostikovanou, věděla jsem, čeho se vyvarovat, co si nikdy nesmím vzít, kam bych neměla chodit a hlavně co si vzít při obtížích.

Ale ani v nejhorším snu by mi nepřišlo na mysl, že si pod vlivem reklamy, vezmu tuplovaný acylpirin. Stačí mi totiž jen jeho půlka a zduří mi všechny sliznice. A musela jsem pro vlivem mediální masáže mít úplně zatemnělý a tupý mozek, že jsem si tehdy nedala vůbec do souvislosti název toho zázraku Aspro - Aspirin.
Tak takhle to dopadá, když člověk podlehne reklamě.

Znojemské okurky

24. července 2011 v 16:00 Může se hodit
Znojemské okurky
1 l vody
1/4 l octa
7 dkg cukru
3 dkg soli
8 tabletek umělého sladidla (sacharin)
10 kuliček pepře
10 kuliček nového koření
8 hřebíčků
1 bobkový list
špetka tymiánu
hořčičné semínko
1/4 kávové lžičky kys. citronové

Nálev svaříme a necháme vychladnout.

Omyté okurky skládáme do lahví, na dno každé lahve dáme:
2 kolečka křenu
1 kolečko cibule
3 kolečka mrkve

Na okurky dáme kousek kopru a trochu hořčičného semínka a zalijeme vychladlým nálevem.
Sterilujeme 20 minut, víčka lahví by měla být pod vodou.
Potom okurky přeneseme a ochlazujeme, nejprve malým pramínkem vody, aby lahve nepopraskaly, potom vodu zesílíme. Je tak zaručeno, že okurky zůstanou křupavé.

Poznámka: nálev dělám rovnou ze čtyřnásobné dávky - tj. na 4 litry vody, vše ostatní pronásobit čtyřmi.
Má to několik výhod. Nemusím pořád vařit nálev, nemusím odměřovat ocet - naliji tam celou lahev a nemusím dělit kávovou lžičku na čtvrtiny - dám jí tam celou.

Přeji dobrou chut'.

Sice jsem si dnes přivodila u okurek úraz, ale myslím, že budou chutnat stejně jako každý rok.

Když se daří ...

24. července 2011 v 15:58 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Slyšela jsem kdysi takovou větu, že "nešikovný maso musí pryč". Také se v českém přísloví praví, že "Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech" a já k tomu dodávám, že "za blbost se platí".

Patřím do generace, která zavařuje. V dřívějších letech bylo normální, že se v domácnostech zavařovalo. Sklidilo se ovoce a vyráběly se kompoty nebo džemy. Mladší generace se nad tím může pochechtávat, my starší víme, oč jde.
Vím, že se dnes dá koupit cokoliv a domácí výroba zavařenin všeho druhu je na ústupu. Ale i moje dcera, která už samozřejmě nezavařuje, ráda domácí kompoty a džemy. A nejvíc ráda moje okurky. Recept na jejich zavařování jsem kdysi dostala od své kolegyně v práci. Její maminka pocházela z jihu Moravy a recept své dceři předala. Okurky podle tohoto receptu zavařuji už mnoho let a ještě se nikdy nestalo, že by okurky někomu nechutnaly. Připouštím, že jsem několikrát zkusila naložené okurky koupit. Různé názvy od různých výrobců - ale není to ono. Tradice je tradice.
I když žiju v Praze, máme zahradu. Kdysi byla téměř celá užitková, postupem let jsem jí přetvořila k obrazu svému. Zahrada je z větší části okrasná, i když musím přiznat, že na ní pěstuju drobné ovoce. Jednak na domácí džemy a ted' hlavně kvůli vnučkám, které se rády "zobnou" něco čerstvého. V části zahrady, které dříve dominoval pařník, pěstuju už jen bylinky a rajčata. Byly doby, kdy jsem pěstovala okurky. Po boji se slimáky, kdy ti hajzlové nade mnou vyhrávali na celé čáře, okurky kupuju.
Včera jsme s mužem jeli do Holešovické tržnice, nakoupili a já část dne věnovala okurkám. Odpoledne proběhla rodinná oslava a já večer pokračovala v činnosti vytváření zásob nejen na zimu. Nestihla jsem všechny okurky zasterilovat a proto jsem pokračovala dnes ráno. Kouzlo křupavých okurek spočívá v tom, že se po sterilování musí vychladit. Přenášela jsem druhý hrnec a nějak jsem škobrtla. Vroucí vodou jsem si polila obě ruce. Hrnec jsem položila a ruce vrazila pod proud tekoucí vody. Bolest mi vháněla slzy do očí. Žaludek se zvedal a v hlavě mi divně hučelo. Studená voda pomáhala jen na malé chvilky. S vypětím posledních sil jsem pustila do hrnce slaboučký proud vody, aby se okurky chladily a v jeho toku jsem si máčela ruce. Z lékárny jsem vyndala Panthenol a ruce si opakovaně natírala. Bolest byla chvilkami nesnesitelná a žaludek se stále bouřil. Nohou jsem vytřela louži vody. Procházela jsem byt, mávala rukama napatlýma Panthenolem, aby proudící vzduch trochu ochlazoval spáleniny. Připadala jsem si jako zvíře zavřené v kleci. Pochodovala jsem asi hodinu. Intenzivní bolest ustupovala a já viděla jak se mění tvary mých prstů. Jen malíček levé ruky zůstal uchráněn od puchýřů.
Když manžel vstával, ptal se mě, co se mi stalo, že jsem i přes opálení úplně bílá v obličeji. Ukázala jsem mu ruce. "No nazdar, cos proboha dělala?" Když si zpětně promítnu, kolik už jsem za svůj život zavařila okurek a hlavně přenesla hrnců s vroucími lahvemi, stalo se mi to poprvé. V momentě, kdy mi vařící voda šplíchla na jednu a pak na druhou ruku, myslela jsem, že hrnec neudržím. Asi bych dopadla podstatně hůř a neodnesly by to jen ruce. Na palcích obou rukou mám puchýře z vnitřní strany a na ostatních prstech jsou ze strany vnější. Nemohu ohýbat články některých prstů. Naštěstí ta bolest je už menší.
Druhým štěstím je to, že po včerejším grilování nám zbylo několik porcí masa. Nejsem si jistá, zda bych byla schopná uvařit. Muž proto oloupal brambory, ohřál maso a pozval mě ke stolu. Zjistila jsem, že nemůžu jíst příborem, protože puchýře na levé ruce jsou obrovské. Připadala jsem jsi jako bezmocné dítě, když mi můj muž krájel maso na malá sousta.
Jen jsem si tak říkala, jak budu zítra fungovat v práci. Zapnula jsem počítač a zjistila, že to půjde. Prsty jsou sice toporné, nejdou moc ohýbat, ale bříška ukazováčků a prostředníčků zůstala uchráněna. Palcem naštěstí psát nemusím a na mezerník t'ukám zdravým místem palce. Tak se tady "chlubím", jaká jsem šikulka.

Před osmi lety mi moje lékařka říkala, že 80% všech úrazů vzniká v domácnosti. Jsem toho živým důkazem. Tehdy jsem u ní byla s přetrženými vazy v rameni levé ruky. Stalo se mi to při gruntování koupelny, kdy jsem vše naleštila a pak dávala zpět věci do košíku v rohové vaně (přeci do ní nebudu šlapat, když se tak hezky leskne). Natahovala jsem se a na vlhkých dlaždicích mi uklouzly nohy. S nataženou rukou jsem padla do vany. Tehdy jsem se v bolestech odplazila do ložnice, abych bolest zaspala. Stejně jsem nakonec skončila v Motole na chirurgii.
Mám samé kuriózní úrazy. Kdysi jsme stěhovali obývák do jiné místnostni v domě. Nábytek už byl na místě a já dávala zpět knihy. Jsem knihomol a mám několik knihoven. Stojíc na štaflích jsem zjistila, že sloupec knih patří do vedlejší knihovny a při slézání jsem zapomněla počítat šprušle. Jeden krok o jednu dříve a byla z toho nechodící sádra a následná rehabilitace. Od té doby mám v kotníku barometr. Jakmile zabolí, vím, že se mění počasí.
Takže ty moje puchýře a opařené ruce jsou v podstatě proti předchozím úrazům lapálie. Díky ledové vodě a Panthenolu budu zítra schopná možná i pracovat. Každopádně tam musím. Jedna kolegyně odjela včera na dovolenou a ta, která se včera vrátila, mi v momentě, kdy jsem si chladila ruce, volala, že se jí na dovolené udělal pásový opar a že jde právě z Bulovky.

Plány na dnešní den jsem měla poněkud jiné.
Okurky zasteriloval manžel, rajčata zůstanou nevypleta. Stan tee-pee, který šiju pro holčičky tento víkend nedokončím, stejně tak si nezkrátím kalhoty u kostýmu na synovu svatbu.
Doufám jen, že ruce se uzdraví, slíbila jsem synovi, že uvařím na svatbu svůj slavnostní guláš (pro 70 lidí :-D ). Přátelé našich dětí ho jedli už na dceřině svatbě a dodnes prý na něj vzpomínají.

Na druhou stranu, kdybych se neopařila, nevznikl by tento článek. Pro případné zájemce - recept na okurky je zde.

Putování k Porta Rosa

19. července 2011 v 23:22 Putování po Evropě

Porta Rosa je součástí archeologického areálu Velia - Elea, kterém jsem už psala v loňském roce a patří mezi nejvýznamější památky tohoto místa. My po ní pátrali už před čtyřmi lety, kdy jsme tento areál navštívili při pobytu na Palinuru. To, co jsme tehdy našli a o čem se domnívali, že by to mohla být Porta Rosa, bylo úplně něco jiného. Dostali jsme se tehdy na kopec, na kterém pod střechou byly odkryty pozůstatky budov s nádhernou mozaikou. (V letošním roce je tato část nepřístupná a cesta je zarostlá vysokým rákosem). Marně jsem tehdy hledala v mozaikové dlažbě nějakou růži, která by doložila mou domněnku, že jsem u cíle své cesty. Až pak, později doma, jsem na internetu zjistila, že Porta Rosa je úplně něco jiného, co jsme přes veškerou snahu a propátrání celého areálu nenašli.

Leželi jsme na pláži, když se k nám přiřítil Giovanni s tím, že druhý den odpoledne pořádá výlet na Velii. Výborně, konečně uvidíme Porta Rosa. Půjdeme s Italem, který to určitě zná, když nás tak vehementně láká.
V úterý před pátou hodinou jsme se sešli u baru a čekali na Giovanniho. Češi, Slováci a jedna italská rodina. Někteří účastníci výletu se domnívali, že budeme k areálu odvezeni. Já byla rozhodnutá jít pěšky a raději vyrazit dříve, abych nezdržovala ty, kteří se povezou. Není to daleko a po půldenním plavání a aktivním ležingu si protáhnu kosti. Giovanni dorazil a oznámil: "Andiamo a piedi". Zklamání účastníků výletu, kteří se těšili na odvoz, bylo patrné z jejich tváří. Pěším přesunem jsme dorazili ke vstupu do vykopávek a po zaplacení vstupného, které od roku 2007 bylo zvýšeno o 1 Euro mi došlo, že Giovanni je v areálu poprvé. Hlavní památky přehlížel, občas něco přečetl na informačních tabulích. A když pak stál na okraji tzv. cisterny, do které byly svedeny potoky z kopců, aby napájely akvadukty a lázně a naznačoval těm, kteří nerozuměli slovo italsky, že se jedná o rozhlednu, začínalo mi být jasné, že tenhle výlet, pokud se nestane zázrak, bude spíš veselou procházkou s veselým italským klukem, který se nám věnuje.
Ale já přeci chci vidět Porta Rosa. Byla jsem neodbytná natolik, že Giovanni oslovoval kolem procházející turisty a ptal se, kde se brána nachází. Dostával různé informace, pak jsme došli k cestě, která byla přehrazena železnými trubkami a označena cedulí upozorňující na vykopávky. Z pod cesty vyvěral potok, pár z nás ho překročilo a chtělo pokračovat přes trubky směrem nahoru do kopce cestou, která byla lemována oleandry.

Giovanni nám s nešt'astným výrazem oznámil, že je to "chiuso" (zavřeno) a že tam tudíž nesmíme.
Procházka areálem byla přesto zdařilá. Užili jsme si báječné pozdní odpoledne, seznámili se s lidmi, kteří byli ubytování ve stejném hotelu a prošli si archeologický areál. Až na Porta Rosa. Paní v pokladně, která by ráda zavřela, se tvářila dost nerudně, protože jsme se trousili ven a Giovanni se stále nemohl dopočítat. Pořád někdo chyběl, někteří šli na záchod, ti s menšími dětmi byli všude pozadu. Nikam jsme nespěchali, vždyt' jsme na dovolené a děti na prázdninách. Konečně jsme byli všichni venku a paní mohla zamknout bránu. Vztekle vlezla do auta, práskla dveřmi a zůstal za ní jen prach z cesty. Byla kvůli nám v práci přes čas.

Porta Rosa zůstala zase tajemstvím. Pominu-li skutečnost, že se tímto jménem nazvývala hlavní silnice, kam jsme chodili do obchodu, stejné jméno nesla i pizzerie. Koncem týdne jsme se vydali na večerní procházku po Ascee, abychom koupili nějaké pohlednice a podívali se na druhý konec městečka, na kterém jsme ještě nebyli.
Na většině zakoupených pohlednic byla veliká stavba a nápis Porta Rosa.

V pondělí odpoledne jsme podnikli výpravu do areálu vykopávek znovu, tentokrát jen ve dvou. Došli jsme k cestě, která byla přehrazena a rozhlédli se, zda nejsme vidět.

Překročili jsme zábrany a urychleně stoupali do kopce cestou lemovanou oleandry, na kterou jsme se dívali před necelým týdnem. Cesta mírně zatáčela a když jsme měli jistotu, že už vidět nebudeme, tempo jsme zvolnili. Po chvíli stoupání jsme konečně spatřili to, co už jsme hledali před čtyřmi lety.
Na třetí pokus tu byla a stála před námi stavba Porta Rosa. Netušila jsem, že je tak obrovská. Tak to je ta nejslavnější památka, která byla objevena 18. 3. 1964 a archeolog Mario Napoli jí pojmenoval po své manželce. Několik metrů před bránou stály další železné zábrany, ale dalo se mezi nimi projít. Bylo jasné, že nejsme první návštěvníci.

Prošli jsme bránou na druhou stranu, cesta končila u plotu a pod ní byl jen svah, pod nímž je silnice, po které jsme do Ascey přijeli. Bránu jsme si prohlédli a zdokumentovali.

Při cestě zpět mě překvapilo, že ač se sem nesmí, je tu informativní tabule, jako u dalších vykopávek. Trochu zvláštní, když je sem defacto zákaz vstupu.
Na železné zábraně bylo ve třech jazycích napsáno, že cosi překračujeme. Že by nějaký předpis, či zákaz? Cedule si ale návštěvník, který překročí dolní zábrany, všimne až při odchodu. To je také zvláštní, když už tu jsme, musíme se nějak dostat zpět a jiná možnost tu není.
Vraceli jsme se pomalu cestou lemovanou oleandry, dole překročili zábrany a šli po zpřístupněných cestách pomalu zpět.
Porta Rosa určitě stála za prohlídku i za riziko, které jsme podnikli.

Tato obrovská stavba byla vybudována ve 4. století př.Kr. řeckými osadníky. Kromě toho, že sloužila jako brána pro vstup do tehdejšího města Elea, plnila i funkci viaduktu pro vozovou cestu. Je důkazem stavitelského umění starých Řeků, kteří znali tajemství konstrukce takovýchto staveb.

Editováno 21.7.2011
Přidávám ještě jednu fotografii pro ilustraci toho, jak je brána Porta Rosa veliká. Můj manžel stojí asi dva metry před ní a je vysoký 186 cm. Hledala jsem rozměry brány, objevila jsem jen, že její hloubka je 270 cm. Současně jsem objevila i možný důvod toho, proč se k bráně nesmí. Hrozí tu sesuv půdy.


Cesta s duchy

16. července 2011 v 22:53 Téma týdne

Po hodně dlouhé pauze se vracím k tomu, abych napsala článek na téma týdne. Dlouho jsem nepsala, byla jsem více než tři týdny pryč a některá témata mě nezaujala. Než mlátit prázdnou slámu a psát o ničem, tak raději nic.

Původně jsem nechtěla psát ani na toto téma. Ale dnes jsem prožila velice zvláštní pocit, který ještě ted' ve mně doznívá.
Cestovala jsem s duchy. Musím hned na začátek napsat, že nejsem veřící. Tedy přesněji, nejsem věřící ve smyslu náboženství. Ale věřím, že něco je. Neznámá energie, zvláštní síly - jsou tohle duchové?

Po nedělním návratu z Itálie se pomalu vracím do vyjetých kolejí. Řeším ještě nějaké resty z doby před odjezdem. Nemám vůbec ráda jakékoliv dluhy. Nerada jsem dlužníkem a nemám ráda, když někdo něco dluží mě. Odjela jsem coby dlužník. Částka to byla neveliká, nicméně pocit, že by se mohlo něco stát a já svému dluhu nedostála, mě trochu trápil. Asi jsem opravdu divná. V současné džungli, která panuje v téhle zemi, kdy i naše hospodářství má dluh, já měla špatné svědomí, že dlužím ještě nějaké peníze kameníkovi, který upravoval hrob v mém rodném městě. Dnes byl první den, kdy jsem nešla do práce a tudíž jsem mohla věci uvést na pravou míru a přestat být dlužníkem.

Odjeli jsme s manželem do mého rodného města, a já konečně zaplatila. Břímě mého malého dluhu ze mě bylo sejmuto. Kameník je milý a hlavně vstřícný člověk. Když jsem mu říkala, že jsem měla špatný pocit, s úsměvem mávl rukou a řekl, že tohle by přežil. Prý jsou tu jiní, kteří mu dluží už rok a nemůže z nich peníze dostat. To, co jsem mu platila, je prý jen kapička v moři, proti tomu, co má ještě u lidí.

V odpoledním slunci jsem stoupala hřbitovem do kopečka, manžel se vracel pro něco do auta. Cítila jsem, jako bych nešla sama. Měla jsem pocit, že se mnou jde maminka. Zastavila jsem se u lavičky a čekala, až si odpočine, abychom mohly stoupat dál. Manžel mě dohonil až u vodovodu, kdy jsem točila vodu do konve.
Kytky, které jsem zasadila v květnu, se krásně rozrostly a daří se jim dobře. Vybírala jsem z nich spadané lipové květy a slyším, jak někdo říká, že to vypadá lépe, než ta původní mramorová drt'. Ptala jsem se muže, co říkal, ale odpověděl: "Nic, já mlčím jako hrob." Byli jsme tam sami dva.
Asi jsem se opravdu zbláznila, ale já tu větu slyšela.
Lipové květy jsem vybrala, muž zapálil svíčku a pomalu jsme odcházeli. Divný pocit, který jsem ještě nikdy nezažila. To, že se mi o rodičích zdá, je normální. Sny jsou reakcí mozku na různé vjemy, vzpomínky a prožitky.
Ale já nespala.
Před hřbitovem jsme přemýšleli, co podnikneme dál. Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet na zámek do Mnichova Hradiště. Nebude to až tak velká zajížd'ka.
Seděla jsem v autě a sledovala ubíhající známou krajinu.
V Novém Boru jsme odbočili na Zákupy a Mimoň a já znovu měla silný pocit, že nejedeme sami dva.
A v tom mi to došlo.
My jedeme po silnici, po které jsem coby dítě jezdila rok co rok s rodiči do Českého ráje. A navíc ve stejném termínu. Pocit, že je s námi v autě ještě někdo další byl tak silný, že jsem se otočila dozadu. "Kam se tak díváš?" ptal se muž. Vzadu v autě byl jen deštník a moje tričko.
Asi jsem se fakt zbláznila.
Projížděli jsme lesy za Mimoní, které jsem znala z našich společných dovolenkových cest a já si uvědomila, že jsem tudy jela naposledny před 40 lety. Cítila jsem se najednou jako mladá holka. Pocit, že jedu s rodiči na dovolenou byl stále silnější. Toho prošedivělého, vousatého pána za volantem jsem téměř nevnímala.
Pocit trval až před odbočku k zámku. A pak byl najednou pryč. Muž dával přednost autu přijíždějícímu od města.
A tady asi duchové vystoupili a pokračovali dál přes Hradiště ke Kněžmostu, do kraje prázdninových pobytů.

Desátá cesta do Itálie

15. července 2011 v 21:30 Putování po Evropě
Při psaní nadpisu tohoto článku mi došlo, že tato naše cesta do Itálie byla vlastně cestou jubilejní - desátou.

Počítám jen cesty, které jsem absolvovala s manželem. Kdysi, před mnoha lety, jsem byla na dámské jízdě s dcerou v Caorle, ale to bych nenazývala cestou do Itálie, ale spíš poutí na Václavák. Caorle, Bibione a další města nedaleko Benátek jsou sice rájem rekreantů, o čemž svědčí kilometry deštníků na plážích, za nimiž se tyčí hotely, ale pokud člověk na chvilku neunikne z pláže a nepodnikne alespoň návštěvu Benátek, pozná z Itálie pramálo. Takže, byla jsem, viděla jsem, Benátky navštívila (naštěstí), ale mezi své italské cesty ten týden nepočítám.
Jak vidím, jen jsem začala psát a hned jsem odbočila.

O letošní naší cestě bylo v podstatě rozhodnuto už minulý rok v prosinci. Od cestovní kanceláře Atlantika Brno nám přišel katalog s nabídkou 20% vánoční slevy. Jedinou podmínkou bylo, uhradit alespoň zálohu do 22. prosince. Na rozhodování jsme měli tři dny. Probírali jsme se katalogem a zvažovali, zda tuto nabídku využijeme, či nikoliv. Současně jsme si vytipovávali místa, kam bychom mohli jet. Italské pobřeží máme, až na podpatek od Bari po Taranto a pobřeží Ligurského moře od La Spezie k Janovu, projeté celé. V těchto dvou "neprobádaných" oblastech jsme však neobjevili nic, co by se nám líbilo. Před čtyřmi roky jsme byli v Kampánii a zaujala nás členitost jejího pobřeží, Národní park Cilento a starobylá městečka, která jsou jako orlí hnízda vysoko v kopcích. Vybrali jsme si z katalogu a zajistili si ubytování v městečku Ascea v hotelu a rezidenci Solone.

V pátek 17. června 2011 jsme vyjeli z Prahy ráno krátce před půl sedmou. Po už mnohokrát projeté trase po dálnici D5 na Rozvadov, kde tentokrát netankujeme. První malou zastávku děláme na německé dálnici A93, kde se na odpočivadle občerstvujeme. Pokračujeme na Mnichov a odtud po A95 na Garmisch-Partenkirchen.
Nikam nespěcháme, zajíždíme proto pod skokanský můstek, na kterém se každoročně na přelomu roku odehrává turné čtyř můstků. Z Ga-Pa jedeme na Seefeld a přes Zirl míříme zadem do Innsbrucku. Vyjíždíme na Bergisel a stavíme u naší oblíbené pumpy. Po chvíli čekání, kdy jsme už poněkolikáté s omluvou upozorněni, že ještě 5 minut a pumpa bude zase fungovat, odjíždíme. Myslím, že z čekajících jsme tam asi vydrželi nejdéle.
Oproti minulým rokům děláme změnu a nenajíždíme za pumpou na Brennerpass, ale pokračujeme po silnici B182, která míří do údolí řeky Sill a vede na Brenner a pak dál průsmykem do Itálie. Důvodem není to, že ušetříme 8 Euro za poplatek, ale chceme vidět údolí a zejména se podívat na Europabrücke.
Zastavujeme na místě, kde se točí autobus a kocháme se pohledem na tento dálniční most a tyčící se Alpské velikány.
Stavíme potom ještě dvakrát, abychom se pokochali tou nádherou. Při všech předchozích cestách jsme jeli vrchem po dálnici a vůbec jsme netušili, jaká krása je pod ní. Silnice se sice místy kroutí, ale okolí se tím představuje z různých úhlů pohledu.
Městečka po cestě jsou kouzelná a malebná. V městečku Matrei tankujeme a pokračujeme dál. Chtěla jsem vidět Brennerské jezero, ale na cestě k němu probíhala stavební činnost, takže jen z dálky jsem zahlédla jakousi malou vodní plochu, která se nachází hned vedle dálnice. Tak snad příště. Městečko Brenner se přejetím hranic jmenuje Brennero - a jsme v Itálii.
Na dálnici najíždíme kus pod Brennerem a pokračujeme po "staré známé trase" dálnicí A22. Před Bolzanem děláme kávovou pauzu a míříme na jih. U Modeny, tak jako tradičně, najíždíme na A1. Tentokrát z ní nesjíždíme v Bologni, jako už několikrát, ale pokračujeme po ní dál na Florencii. Cesta ubíhá bez problémů, k našemu překvapení nebyly, tak jako obvykle, u Bologni žádné kolony. Zato u Florencie - popojíždíme, nebo se "přískoky blížíme" a než se dostaneme ke sjezdu Firenze Sud, trvá nám to hodinu. Kdysi, před lety, jsme z dálnice sjeli v Incise a jeli nocovat do kempu. Ale je ještě celkem brzy, tak pokračujeme dál.
Dálnici opouštíme na sjezdu Valdichiana a jedeme směrem na Lago Trasimeno. U prvního směrníku, označujícího cestu ke kempu sjíždíme. Kemp se jmenuje Badiaccia www.badiaccia.com . Po krátké domluvě dostáváme plánek a místo si máme vybrat sami, kde se nám bude líbit. Ráno je pokladna otevřena od 9 hodin, tak nemusíme nikam spěchat. Zajíždíme na jednu "piazzolu" a parkujeme auto. Stavíme stan a připadáme si trochu jako exoti. Kolem nás, na ostatních piazzolách, což jsou keříky a stromy ohraničené jednotlivé prostory pro ubytované, stojí velké karavany a obytná auta. A my? Malý stan pro dva, který v porovnání s okolím vypadá jako kopeček krtka. Okolo nás, kam oko dohlédne, jsou samí Holanďané. Postavili jsme stan a po večeři vyrazili na obhlídku kempu.
Kromě již zmíněných Holand'anů jsme objevili dvoje Belgičany, jedny Němce a něco málo Italů. Jinak je to holandská kolonie. Sociální zařízení kempu je tak luxusní, že by se za ně nemusel stydět špičkový pětihvězdičkový hotel a i ostatní zařízení je na vysoké úrovni. Přitom kemp má jen tři hvězdičky a při pohledu na plánek, který jsme dostali při příjezdu, je ubytování levné.
Vzhledem k tomu, že se jedná o sladkovodní jezero, měla jsem obavu z komárů, ale kupodivu tam žádní nebyli.

V sobotu 18. června ráno po snídani balíme stan, dáváme věci do auta a jdeme se projít k jezeru. Obdivujeme nádherný a udržovaný trávník, který je mezi vodní plochou a kempem.
V obchodě v kempu si kupuji na památku nějaké pohlednice a při odjezdu s atlasem v ruce říkám mužovi, že bychom se mohli zajet podívat do Assisi, které není odtud tak daleko. Netvářil se nijak nadšeně, ale také neprotestoval.
Cestou se zastavujeme v malebném městečku Passignano sul Trasimeno a potom přes Perugii pokračujeme do Assisi.
Tři a půl hodiny, které jsme tu strávili, jsou málo. Chtělo by to minimálně celý den. Hlavní památky jsme viděli jen zvenčí a snažili se za tu chvíli vstřebat atmosféru tohoto městečka, které se honosí navíc i názvem "město míru". Asisi budu věnovat celý samostatný článek.
Z Assisi jsme se vrátili zpět do Perugie a natankovali plnou nádrž. Po několikrát už projeté "bezplatné" dálnici A35 (E45) jsme pokračovali do Orte, kde jsme najeli na dálnici A1 a pokračovali na jih, kolem Říma směrem na Neapol. Na sjezdu Nola jsme jeli pak po A30 do Salerna a odtud pokračovali na A3.
Autostrada Sole - sluneční dálnice. Vzhledem k chudým jihoitalským zemím Kampánii, Basilicatě a Kalábrii je bezplatná, ale ... Její stav je žalostný, což v praxi znamená, že v mnoha jejích úsecích jsou místo čtyř proudů pouze dva a rychlost je omezena na 40 nebo 60 km v hodině. V některých úsecích probíhá intenzivní stavební činnost, staví se i nové tunely a vypadá to, že celou A3 staví novou. Hned za Salernem se dostáváme do kolony a šnečím tempem se plazíme k jihu. Nejhorší je to v tunelech. Před Battipaglií se konečně provoz na dálnici trochu rozjíždí a my jí musíme opustit - ale ouha! Dálniční sjezd Battipaglia je uzavřen. Asfalt na něm je ještě čerstvý. Sjíždíme tedy na Eboli a trochu se musíme vracet, než se nám podaří najet na SS18. Ve Vallo Scalo sjíždíme na SS447 a pokračujeme k pobřeží. Touto cestou jsme jeli už několikrát před čtyřmi roky, takže víme, kam jedeme. Dokonce i díky Google Earth víme přesně, kde odbočit k místu pobytu.
Zastavujeme auto u brány hotelu. K autu se přiřítil mladý a pohledný italský kluk a přestavil se nám. "Io sono Giovanni". Představili jsme se také a on se tázal, zda mluvíme anglicky. "Parlo poco italiano", myslím, že jsem ho tou větou trochu potěšila. Odvedl nás do recepce. Byli jsme už poslední ovečky ze stáda, které se cestou zaběhly. Už jsme byli očekáváni, protože všichni, kteří zde měli zajištěný pobyt, přijeli před námi.
Recepční nás doprovází k apartmánu, odemyká a ptá se, zda se nám líbí. Pak ještě říká mužovi, že si má autem zajet před vchod do apartmá a potom ho odvézt na parkoviště. Odchází a přeje nám příjemný pobyt.

Jsme na místě a před námi jsou tři týdny volna.

Popisky fotografií se zobrazí kliknutím na foto.

Návrat

11. července 2011 v 23:22
Jsem zpátky.
Tělesně určitě, ale duše? Tam je to trochu horší.
Stále se v myšlenkách vracím ke třem předchozím týdnům.

Všechno jsem hodila za hlavu a rozhodla se, že budu opravdu relaxovat.
Cítila jsem před odjezdem neskutečnou únavu, nejen tělesnou, ale i duševní. Problémy, které se během předchozího půlroku nastřádaly, mě vyčerpávaly natolik, že se mi vlastně nikam nechtělo. Chvílemi jsem se cítila jako schizofrenik. Tělo a hlavně nemocné plíce toužily po relaxaci, ale hlava si vedla svou. Slýchávala jsem jakýsi divný hlas, který mi říkal, abych nikam nejezdila. Slyšela jsem takové to - "zůstaň doma. Přeci víš, jakou ti dalo letos práci dát zahradu do kupy. A ty se ted' krajc vajc zbalíš a necháš jí svému osudu? A co kočka? Je stará, vždyt' jí je už skoro 17 let a co když dcera nebude mít denně čas, aby jezdila a pečovala o vše, co tu necháš. V srpnu se ti bude ženit syn, neměla bys radši chystat svatbu?"
Našeptávače ve své hlavě jsem neposlechla. Došlo mi, že opravdu potřebuju "vypadnout" nebo vystoupit z toho hloupého kolotoče. Vždyt' i manžel potřebuje po operaci doléčení.

V pátek 17. června brzy ráno jsme vyjížděli z Prahy a já si na cestu koupila noviny - asi abych zůstala v kontaktu s domovem, nevím. Na ty noviny jsem se totiž vůbec nepodívala.
A jak cesta ubíhala, jakoby se můj domov a problémy vzdalovaly. Můj muž mě nepoznával. Po hektických dnech jsem přepnula na klidový stav. Muž se mě během pátku několikrát ptal, jestli mě něco nebolí a zda jsem v pořádku. Asi jsem musela vypadat hodně divně. Přestala jsem kamkoliv spěchat. V dřívějších letech jsme vždy krátce zastavili někde na odpočivadle a já už sledovala hodinky, abychom stihli dojet do určitého místa. A letos? Můj muž mě popoháněl a já mu odpovídala, proč spěchat, vždyt' jsme na dovolené. Navíc jsem jsem se obešla bez jakéhokoliv kontaktu s domovem a to až do té míry, že jsem se ani "neuráčila" dát svým dětem zprávu, že jsme už za hranicemi, tak, jak jsem to dělala všechny předchozí roky. Přepnula jsem na totální relax. Sice jsem první večer, kdy jsme nocovali na rozhraní Toskánska a Umbrie koketovala s myšlenkou, že využiju nabídky a za pouhé 1 Euro zasednu na půl hodiny k internetu, ale pak jsem si místo toho vzala fot'ák a šla si prohlédnout večerní Lago Trasimeno. Druhý den, kdy muž stihl zabalit stan, ještě než jsem se vrátila z umývárny, jsem se rozhodla, že se pojedeme podívat do Assisi, protože jsme nedaleko. Muž šílel. Nakonec uznal, že Assisi opravdu stojí za to vidět. Po zbytek dne sice remcal, že přijedeme pozdě. Ale kam pozdě? Dokonce pronesl, že takhle pozdě jako letos jsme ještě nikdy nikam nepřijeli. A nic se nestalo.
Druhý den mi volala dcera a vyčítavým tónem se mně ptala, proč jsem se neozvala, že už jsme na místě. Za ty roky byla zvyklá, že posílám SMS z cesty a pak hlásím, že jsme na místě.
A já jen přemýšlím, zda to bylo únavou, nebo předchozím vyčerpáním, nebo jestli jsem opravdu úplně vypnula.
Pravděpodobně správná odpověd' bude, že jsem vypnula.
Místo našeho pobytu bylo kouzelné. Městečko Ascea (čte se Ašea) je neveliké a poměrně klidné. Ubytování bylo báječné, počasí se vydařilo. Procházky, koupání v moři a výlety - co víc si přát.
Jen jeden smolný den, ale když se tak nad tím zamyslím, tak přes veškerou smůlu jsme vlastně měli obrovské štěstí. Když jsem o tom včera večer vyprávěla dceři, tak odpověděla větou z filmu Vesničko má středisková -
"Pane doktore, vy jste se zase kochal".
Kochání nás sice stálo 150 Euro, můj muž čekal nějaké komentáře a možná i výčitky, ale já byla št'astná, že jsme se z maléru, díky hodným lidem a hlavně italské silniční službě, dostali. Kdybychom tam vlítli oběma kolama, asi bychom dopadli podstatně hůř. Svah pod námi byl příkrý a končil v hloubce asi 40 metrů.

Tři týdny uplynuly jako voda.
Vrátili jsme se včera večer, stihla jsem jen dát věci do lednice, rozdat svým potomkům nějaké dárky, dát sušit stan, který při nocování na Lago di Garda zvlhl a nacpat první pračku prádla.

Dnešní den v práci byl k nepřežití. Odpoledne jsme zajeli doplnit základní potraviny, pak jsem chvilku byla na zahradě, která až na malé výjímky přežila.
Zapnula jsem počítač a snažím se urovnávat své myšlenky.

Vrátila jsem se plná dojmů, odpočatá a se spoustou zážitků. Dokonce jsem si koupila parádní kostým na synovu svatbu a světe, div se? Dcera mi ho nezkritizovala.

A ted'? Musím své poznatky utřídit a postupně zpracovávat.
Jsem zpátky.... a jako šerpa jsem se osvědčila.