. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Srpen 2011

Capua

26. srpna 2011 v 21:59 Putování po Evropě

Kdysi, už je to hodně dávno, jsem viděla americký velkofilm Spartakus, který režíroval Stanley Kubrick a v němž hlavní roli hrál Kirk Douglas.
Vzpomínám i na to, že jsem na konci filmu brečela a za své slzy se nestyděla. Dojemný konec, kdy je Spartakus s dalšími vzbouřenci přibitý na křížích podél Via Appia a pod ním stojí jeho milá Varinie a ukazuje mu syna.

Spartakus byl dle doložených pramenů otrok a gladiátor, který působil v aréně v jihoitalském městě Capua. Zde také došlo roku 73 př. Kr. ke vzpouře otroků, jejímž vůdcem se Spartakus stal. Římu trvalo tři roky, než tuto vzpouru potlačil a utrpěl nemalé ztráty.
A i když od doby, kdy jsem film viděla, uplynula hodně dlouhá doba, zůstala mi ještě vzpomínka na jeden z nejsilnějších momentů. "Já jsem Spartakus". "Já jsem Spartakus", "Já jsem Spartakus".

Amfiteátr v Capui, který byl postaven na místě původní gladiátorské školy za císaře Augusta, se stal jedním z našich cílů.

Je to druhá největší aréna po římském colosseu do které se ve své době vešlo 60.000 diváků. Dnes její pozůstatky leží v centru města, které jí obklopuje a které se jmenuje Santa Maria Capua Vetere. Město Capua je vzdáleno 4 km a leží na místě původně antického města Casilina.
Vypadá to trochu zamotaně? Trochu zamotané to je.
Staré antické město Capua bylo založeno Etrusky, mezi roky 600 - 580 př. Kr. a jeho původní název zněl Volturnum. V období kolem roku 500 př. Kr. došlo k jeho největšímu rozvoji.
Roku 420 př. Kr. patřilo město italickému kmenu Samnitů, kteří už město jmenovali Capua a zruba o 80 let později se dostalo pod ochranu Říma. V této době bylo druhým největším a současně i nejdůležitějším městem Římské říše. Mělo svou vlastní správu a dokonce i svůj senát a konzuly. Jeho okolí patřilo k nejúrodnějším oblastem Kampánie a zásobovalo obilím a vínem velkou část Římské říše. Obyvatelstvo se věnovalo výrobě a zpracování bronzu, hrnčířství, výrobě voňavek, koženého zboží a nachových látek. Bohatství města narůstalo díky vzkvétajícímu obchodu a Via Appia, která ho spojovala s Římem. Capua byla proslulá svou slavnou šermířskou školou, ale také rozmařilým životem.
Roku 216 př. Kr. se Capua spojila s Hannibalem během druhé punské války a postavila se proti Římu. Roku 211 př. Kr. byla Římem dobyta. Část obyvatelstva byla prodána do otroctví, samospráva města byla zrušena a do jeho čela byl Římem dosazen prefekt. Byl zakázán obchod, zbylému obyvatelstvu města bylo dovoleno pouze provozování řemesel a polních prací na pozemcích, které už ale nebyli jejich majetkem, stali se z nich pouze nájemci.
Až roku 85 př. Kr. římský vládce Sulla poslal do města nové osadníky. Ve stejném trendu pokračoval i Caesar, který v roce 58 př. Kr. poslal do města 20.000 nových osadníků.
Město znovu začalo vzkvétat, získalo postupně všechny předchozí výhody a za vlády císaře Augusta se znovu stalo druhým největším a nejdůležitějším městem Římské říše.
Později se pak stalo sídlem biskupa a v roce 389 se tu konal církevní koncil, který měl ukončit rozkol v antiochijské církvi. V období stěhování národů bylo město několikrát zpustošeno Vandaly. Později pak Saracény. Roku 856 město shořelo a jeho vládce hrabě Lando rozhodl zbudovat město nové, na místě nedalekého antického Casilina. Nová Capua se stala hlavním městem knížectví a v roce 968 se stala i sídlem arcibiskupa. Vládci nad městem a knížectvím se střídali. Vládli zde hrabata z Aversy, později spadalo pod Sicílii. Roku 1252 se stalo opět součástí Římské říše. Nejhorší dobu město zažilo za vlády Borgiů, kdy roku 1501 Caesar Borgia nechal město vyplenit a popravil 5000 jeho obyvatel. Krátce město bylo v držení Rakušanů a potom se stalo součástí Neapolského a sicilského královstí. Roku 1860 město kapitulovalo před vojskem Giuseppe Garibaldiho a stalo se součástí sjednocené Itálie.

Původní Capua chátrala a s ní i její hlavní dominanta amfiteátr. Život se tu téměř zastavil a vše důležité se odehrávalo v nové Capui. Až později se začalo kolem amfiteátru stavět nové město a na jeho stavbu byl použit i materiál z něhož byl amfiteátr postaven. Proto se nedochoval v tak dobrém stavu jako římské colosseum. Na obnovu a zpevnění amfiteátru pak byl mnohdy dost necitlivě použit beton. I přesto, že z původního amfiteátru se zachovalo jen torzo, dobře zachovány jsou labyrinty chodeb v jeho útrobách.
Myslím si, že prohlídka této památky stojí za návštěvu.
Město Santa Maria Capua Vetere je nevzhledné a dokládá bídu tohoto regionu. Domy jsou zchátralé, ve městě je minimum zeleně. Celkový dojem z města umocňovala vysoká prašnost a já si připadala, jako bych procházela kulisami filmu z padesátých let. Chudoba a bída.

Zvu Vás tedy na prohlídku amfiteátru, kde se zastavil čas:

Tento pohled se otevře návštěvníkovi před vstupem

Vstupní brána do středu amfiteátru

Vnitřní ochoz, do kterého se návštěvník dostane před vstupem do středu arény

Vnitřek arény

Ještě jednou vnitřek arény z jiného úhlu

Vnitřní labyrint chodeb

Detail původní mramorové výzdoby amfiteátru

Detail brány - kolik asi toho ta tvář už viděla

Brána, na které je tvář na předchozí fotografii

Amfiteátr při pohledu zvenčí

Detail dalšího pozůstatku brány

Další ze vstupů do amfiteátru

Sloup s gladiátorem před Muzeem gladiátorů

Součastí amfiteátru je i Muzeum gladiátorů. Jsou zde k vidění názorné ukázky oděvů a vybavení gladiátorů a to vše je doprovázeno zvukem arény. Je to zvláštní zážitek. Je zde i veliká maketa amfiteátru, ale je pod sklem. Udělala jsem několik jejích fotografií, ale jsou nepovedené. Sklo udělalo své. V muzeu jsou také k vidění další mramorové části z původní výzdoby amfiteátru. Maketa, která naznačuje, jak amfiteátr vypadal před 2000 roky

Mramorová hlava z původní výzdoby v současnosti je v expozici muzea

Na území Itálie je amfiteátrů více, do mé "sbírky" chybí už jen návštěva Pozzuoli

Gladiátor v muzeu

Gladiátor před muzeem

Tyto a další fotografie z amfiteátru Capua a Muzea gladiátorů jsou v galerii.

Fotografie Kirka Douglase z filmu Spartakus, který získal 4 Oscary a plakát, který byl vydán v roce 1960 při premiéře filmu jsou použity z anglické verze Wikipedie, ze článku týkajícího se filmu.

O babičkovství

23. srpna 2011 v 22:51 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Nikdy jsem si nemyslela, jak mě babičkovství pohltí.
Také jsem kdysi nechápala svou kolegyni, ale jen do doby, než jsem se sama babičkou stala. Dnes už tomu pocitu rozumím.
Ruku na srdce - my, kteří jsme prarodiči, určitě zažíváme ty nejkrásnější okamžiky, které nás v této životní etapě mohly potkat. Okamžiky, které jsou krásné, ale současně pomíjivé. Važme si těch krásných, leč prchavých momentů.

Vzpomínám si na obě své babičky, které jsem měla ráda. Každá mi svým životem předala určité poselství, každá mě obohatila. Byly to jejich zkušenosti, jejich vyprávění a také jejich zručnost, díky které si dnes umím vytvořit spoustu věcí.
Ráda bych byla pro své vnučky tou babičkou, jako byly kdysi pro mě, ty moje.

Už jsem se v některém ze svých článků zmínila o tom, že moje "děti" žijí historií. O tomto víkendu se v německém městě Soest, které leží nedaleko Dortmundu konala akce Soester Fehde. Mladí se této akce zúčastnili.
Fotografie použita z Soester-Anzeiger.de

A my? Máme za sebou zase hlídací víkend.
Opět jsem unavená, ale na druhou stranu št'astná. Zvláštní stav, kdy usínám únavou sedíc za stolem, ale št'astná a bohatá o prožitý víkend.

V sobotu jsme s holčičkama jeli do Plzně do ZOO. Starší měla ten den čtvrté narozeniny, ale kvůli rodičovské nepřítomnosti bude oslava s dortem až příští víkend. Návštěvu ZOO jsme si společně užili, holky se vyřádily v DinoParku a byly na výsost spokojené. Ale, než jsme vyjeli z Plzně, obě spaly. Bylo nám nad Slunce jasné, že nás čeká dlouhý večer.
Očkávání se naplnilo, holky usnuly kolem půl jedenácté.
Těšila jsem se, že ráno budou alespoň déle spát. Mé těšení se nenaplnilo. Ta malá, dva a půl letá se probudila kolem sedmé hodiny ranní a sledovala, zda ještě spím. Dělala jsem mrtvého brouka, ale bylo mi to málo platné. Přelezla si ke mně, zvedala mi oční víčka a ptala se: "Babíí, spíííš?" Vydržela jsem to jen malou chvilku a pak kapitulovala. Doufala jsem jen, že nechá spát tu starší. Zůstalo jen u doufání a ta straší byla také probuzená.
Když už jsou holky vzhůru, využijeme to a pojedeme k nám domů. Takhle jsem si to malovala. Kvůli jejich pohodlí a všem jejich věcem. přespáváme při hlídání v bytě u mladých. Udělala jsem holčičkám snídani a začala chystat věci na cestu k nám domů. Řádily, poletovaly po bytě a logicky probudily mého muže. Udělala jsem mužovi také snídani a holky běhaly po bytě jako o závod.
Prásk! Dveře u kuchyně zavřely s razancí dospělého chlapa. "Holky, vždyt' ty dveře rozbijete". Podívaly se na mě a na chvilku si obě sedly k dědovi. Umývala jsem nádobí a říkala mužovi, že za chvilku vyrazíme. Ta starší vzala za kliku a oznámila: "Někdo nás zamknul". Nevěnovala jsem jí moc pozornost a domývala nádobí. "Nojo, žamknul", jako ozvěna se ozvala ta mladší. Vzala jsem za kliku a dveře opravdu nešly otevřít. Muž vstal s výrazem vraha od snídaně a vzal za kliku. Dveře držely. "No tak jsme tu zavřený", pronesl muž a sedl si zpátky ke snídani. Holky se daly do breku a starší plačtivě pronesla: "My tu jsme jako ty zvížátka včera".
Manžel se snažil za pomocí nožů a dalších kuchyňských nástrojů dveře otevřít. Já tišila holky a v duchu si říkala, jaké je to štěstí, že jsme s nimi v jedné místnosti. Mohlo se stát, že bychom byli uvězněni my dva s mužem v kuchyni a holky byly za dveřmi. Když jsem je utišila, můj muž po několika marných pokusech a zničeném příborovém noži, zavolal zet'ovým rodičům. Druhého dědu jsme vzbudili.
Byli jsme zachráněni, dveře byly vypáčeny a můj muž si na chodbě vzal zet'ovo nářadí a zámek vymontoval. Tou ránou v něm cosi prasklo a západka se zasekla. K nám jsme odjížděli až v půl jedenácté. "A dědo? Spravíš nám tu kliku?" " To víte, že jo, holky".
Odpoledne jsme trávili všichni na zahradě a užívali si toho, že konečně je léto. Holky se cachtaly v bazénu, ale stále se vracely k rannímu "vězení v kuchyni". Večer jsme je odváželi domů. Bylo vidět, jak jsou unavené. Malá zastávka v Hornbachu za účelem koupě nového zámku a pak k nim domů. Otočila jsem se a zjistila, že mladší usnula. Ta starší bojovala statečně s únavou, oči skleněné, chvilkama je přivírala a já si jen říkala, jestli také usne. Prohrála a usnula, sice jen na krátkou dobu, ale usnula.
Před jejich domem jsme je vyndavali z auta a ta starší se na mně podívala a pronesla:
"Babí, já jsem to na chvíli zalomila".
Nevím, kde ten výraz slyšela, ale já se rozesmála na celou ulici.

Není to babičkovství nádherné?

U šetřílka

18. srpna 2011 v 22:03 Téma týdne
Musím se hned na začátek přiznat, že jsem notnou chvíli zvažovala, zda vůbec na tohle téma cokoliv napsat. Téma mě totiž docela vyděsilo a už přemýšlím, jaké bude to příští.
Jsem z generace, která zažila jen tvrdý, z jedné strany lesklý papír na roli, později rozdělený na malé, napůl složené čtverečky. Opět lesklé a tvrdé. Žádná radost, ale v té době nic jiného nebylo. Moji vrstevníci určitě zavzpomínají, zámáčknou slzu dojetí a budou vděčni za to, co nám současný trh nabízí.
Abych se však vrátila k názvu článku.
Je to už několik let, kdy jsme navštívili našeho známého na jeho chalupě. Nechci tvrdit, že je lakomý, ale je jaksi šetrný. Jeho šetrnost se projevuje ve větě: "Ježíšmarjá, to vás rád vidím, ale já vám ani nemám co nabídnout". Podotýkám, nejeli jsme se tam najíst, ani napít. Měli jsme cestu kolem a zareagovali na jeho mnohokrát opakované pozvání. Přiznám se, že hlavní motivace však byla ta, že jsem potřebovala na záchod. Prohlédli jsme si chalupu, pochválili co tu vybudoval a já už stála s nohama křížem a doufala, že exkurse skončí. Pak jsem ho požádala, zda bych si mohla odskočit. "No samozřejmě, támhle na konci zahrady mám kadibudku". S úlevou jsem spěchala zahradou. To, co bylo uvnitř však překonalo veškeré mé očekávání.
Naštěstí nosím sebou stále papírové kapesníky.
Náš známý měl ve své kadibudce na čtverečky rozřezaný pytel od cementu. Představa, že se rovnou můžu zapudrovat byla hrozná.
Je to už opravdu několik let, ale tehdy ta návštěva byla první a současně i poslední. I když občas slýcháme, že se máme stavit.

Znovuobjevování Pompejí

14. srpna 2011 v 1:18 Putování po Evropě

Jsou místa, která Vás osloví, která se Vám zaryjí hluboko do srdce.
Místa, na kterých si uvědomíte, že se zde zastavil čas. Čas, ta pomíjivá veličina.
Pompeje - město, kterému se také říkalo Venušino. Bohyně Venuše byla jeho patronkou a město jí bylo zasvěceno.
Roku 62 našeho letopočtu poškodilo Pompeje silné zemětřesení. Město bylo velice bohaté a ihned po zemětřesení se jeho obyvatelé pustili do jeho obnovy.
Dne 24. srpna roku 79 však došlo k erupci Vesuvu, která trvala tři dny a město bylo zasypáno sopečným prachem a pemzou až do výšky 6 metrů.

Pompeje jsme navštívili poprvé v roce 2004 a zanechaly v nás hluboký dojem. Už tehdy jsme si říkali, že se sem ještě někdy vrátíme.
Před těmi sedmi lety jsme je navštívili s partou lidí a paní Danielou, která žije už několik let na jihu Itálie, má italského manžela, italské děti a stejně jako já, má ráda historii.
Po vykopávkách nás tehdy provázela tak trochu inkognito. Smějí zde totiž provázet jen licencovaní průvodci, kteří si své služby nechávají zaplatit. Takže tehdejší naše procházka po tomto místě se mnohdy podobala zvláštní hře - rozprchávali jsme se na všechny strany a pak se postupně vraceli k paní Daniele, která pokračovala ve výkladu. K úprku docházelo v momentech, kdy se blížila skupina s průvodcem, nebo se v naší blízkosti objevil podezřelý jedinec. I přes toto zvláštní zpestření jsme viděli z Pompejí dost.
Zhruba rok potom jsem si půjčila od svého švagra knihu o Pompejích a zjistila, že mnohá místa v tomto zvláštním místě jsme neviděli.

Po dopoledním výstupu na Vesuv jsme se přesunuli do Pompejí. Hned u prvního parkoviště na nás mával jeho zaměstnanec a naznačoval, že mají volná místa a kam zajet. Zaparkovali jsme a všimli si, že na tabuli, která při vjezdu dovnitř není vidět, je uvedena cena za parkování 3 € za hodinu. Zůstali jsme stát u tabule a zvažovali, že raději přeparkujeme někam jinam. Součástí parkoviště byla i restaurace a z té vyběhl číšník a říkal nám, že pokud si potom u nich dáme jídlo, budeme mít parkování gratis. Všimli jsme si, že v restauraci sedí několik lidí. No dobře, stejně bychom někam zašli na večeři, takhle nemusíme hledat hospodu a v podstatě to parkovné projíme. I když 3 € za hodinu jsou dost (v porovnání s Vesuvem, kde bylo celodenní parkování za 2,50 €), nabídka povečeřet nezní až tak špatně.

S knihou, ve které byla i mapa, jsme vstoupili Mořskou bránou do Pompejí.
Prvním našim cílem se stala Villa dei Misteri (Vila Mysterií), která leží mimo areál vykopávek. Oproti ránu bylo horko a dusno, i když bylo pod mrakem. Prošli jsme okrajem fóra, kde byly davy lidí a pak procházeli uličkami mezi více či méně zachovalými stavbami. Došli jsme k nekropoli, která je až na samém konci města. Vyšli jsme Herkulánskou bránou ven a úzkou uličkou jsme pokračovali podél směrovek. V průvodci bylo uvedeno, že tato vila je nejslavnější a nejpůvabnější stavbou Pompejí. Průvodce nelhal. Budova je rozdělena na obytnou a hospodářskou část a byla vystavěna ve II. století př. Kristem. Procházeli jsme se a byli uchváceni nádherou fresek, které zdobí většinu obytné části.
Slunce zvítězilo nad mraky a bylo horko a vlhké dusno. U kašny u Herkulánské brány jsme doplnili do lahve vodu na další cestu.
Dalším našim cílem byla Casa dei Vetii (Dům Vettiů), jehož fresky jsou zobrazovány na mnoha pohlednicích a ve většině průvodců. Při naší předchozí návštěvě jsme jej také neviděli, pouze jsme do něj nahlédli přes mříže a vyfotili si (všechny ženy určitě) boha Priapa. Od Herkulánské brány jsme vystoupali nad nekropoli, kde je nově vybudována cyklostezka. Cyklisté tu nebyli žádní a nás pěších několik. Vzhledem k tomu, že jsme byli na úrovni kdysi zasypaného města, byly odkryté vykopávky zhruba 6 metrů pod námi a nám se nabídl netradiční pohled na ně. Kolem Merkuriovy věže jsme došli k Vesuvské bráně a tou jsme vstoupili znovu do města. U této brány je také nekropole. Orientovali jsme se v uličkách a hledali vstup do Domu Vettiů. Některé uličky byly uzavřené a my potkali italského řemeslníka a ptali se, kudy dál. Řekl nám, že Dům Vettiů se opravuje a je uzavřen. Škoda, jen jsem si říkala, zda ješte někdy budeme mít možnost sem zavítat.
Většina vil a domů je uzavřena, do některých lze nahlédnout skrz mříže. V Bedekru jsem se dočetla, že se stává, že zaměstnanci areálu jsou za úplatek ochotni tyto uzavřené objekty otevřít a nabídnout návštěvníkům jejich prohlídku. Fotila jsem skrz mříže fresky a manžel pronesl: "Hele, to by mohl být on". A byl. Vedle nás stál Ital v bleděmodré košili a v ruce měl veliký svazek klíčů. Dělali jsme, že o této možnosti, jak se dostat dovnitř, nevíme. Zabočili jsme do jiné uličky a pán s klíči šel za námi a významně zvonil. Otočili jsme se a on šel znovu naším směrem. Byli jsme v místech, kam většina návštěvníků nechodí. Zůstávají v oblasti fóra, zajdou k amfiteátru a navštěvují chrámy a památky v centrální části. Ital zřejmě větřil kořist, vypadali jsme oba dychtivě, když jsme z různých úhlů nahlíželi do uzavřených vil a zahrad, ale nepodlehli jsme. Zvonit klíči a chodit za námi mu přesto vydrželo čtvrt hodiny. Ztratili jsme ho až u Lupanare, což je nevěstinec. Tady už byl větší počet lidí.
Pokračovali jsme směrem k nejstarší části tohoto města, kterou je Trojúhelníkové fórum. Na tomto místě se nachází pozůstatky dórského chrámu z VI. století př. Kr. Odtud jsme sešli po schodech dolů a prohlédli si malou palestru, velké a malé divadlo. Davy lidí houstly. Tato místa jsme už navštívili před sedmi lety, ale stále bylo co objevovat. Abychom se vyhnuli davům turistů, odbočili jsme do jedné z uliček a chtěli pokračovat směrem k velké palestře a amfiteátru. Horko bylo nesnesitelné a my neustále přecházeli z jedné strany na druhou, hledajíce trochu stínu. Obrovskou výhodou tohoto města je to, že na mnoha místech jsou kašny a voda je tu pitná, což se rovná téměř zázraku. Většina kašen a fontán je původní a při čerpání vody do lahve jsme přemýšleli nad tím, že tady už pili lidé před dvěma tisíci roky.
Došli jsme na konec uličky a tam byly natažené pásky a nápis "chiuso". Nechtěli jsme se vracet zpět, tak jsme vytáhli mapu a zkusili další uličku. Nápis tam sice žádný nebyl, ale ulička byla přehrazena plechovou bariérou. Až na třetí pokus se nám podařilo najít uličku, kterou jsme došli k Velké Palestře a amfitéátru. Až později mi došlo, že tato oblast je uzavřena již od loňského listopadu, kdy je zde zřítila jedna z nejzachovalejších památek - Dům gladiátorů. Tato zpráva proběhla naším tiskem. Cestou od amfitéátru jsme šli po "hlavní třídě", kterou je Via Dell Abbondanza. Podívali jsme se do vily Casa di Octavius Quartio a do Casa di Venere in Conchiglia a potom došli k fóru. Davy turistů už byly o poznání menší. Blížil se večer a my si v klidu procházeli centrální a nejnavštěvovanější částí Pompejí. Procházeli jsme místa, na kterých už jsme byli a znovu obdivovali dokonalost budov, nádheru fresek a štukové výzdoby.

Pompeje nejde jen tak procházet, Pompeje se musí prožít.
Jít po dlažbě, po které chodili obyvatelé tohoto města před 2000 lety, dívat se na vyjeté koleje, po kterých jezdily jejich vozy, pít ze stejné kašny, která tu byla už před osudným výbuchem Vesuvu, stejně jako tehdejší obyvatelé. Obdivovat stavby, které byly promyšlené a architektonicky dokonalé a potom .... vidět odlitky těl těch, kteří tu žili, je nezapomenutelné.
Ráda bych se sem ještě někdy vrátila.
Přijměte tedy malou ukázku toho, co nabízejí Pompeje:
Mořská brána - pohled z "města"Pozůstatky jednoho z domů s dochovanými nádobamiApollonův chrám v oblasti fóraTento obrázek nepotřebuje komentář - strach z něj jde i po téměř 2000 letechNekropole u Herkulánské brányHerkulánská brána
Pohled na Vesuv, jehož vrchol je ještě v mracíchSrovnávací fotografie - na pravé straně je nově postavený dům a vlevo je Vila Mysterií - dokládá to, jak je původní město hluboko pod městem současným
Fresky ve Vile MysteriíV popředí pozůstatky jednoho z chrámů a v pozadí nové PompejeDokonalost tohoto města dokládá i zachovalá vodárna, kterých zde bylo více. Město bylo zásobováno vodou akvaduktem Augusta
Pohled přes mříže do jednoho z mnoha interiérů vilKasárna gladiátorů - malá palestraAmfiteátr, jenž dokázal pojmout všechny obyvatele města, kterých bylo 20.000
Vila "Venuše v mušli" je jednou z mála, která je otevřena všem návštěvníkůmDetail freskové výzdoby ve Vile Octavia QuartiaZahrada vily Octavia Quartia byla největší v Pompejích a je obnovena do původní podobyPohled do vily na Via dell'AbbondanzaFórum v pozadí s VesuvemDetail štukové výzdoby v lázních na fóru - ta nádhera se dochovala 2000 letKolonáda na fóruBazilika

Poslední fotografie, poslední pohled a my Mořskou bránou opustili toto zvláštní místo. Ještě jsem se několikrát otočila a přemýšlela, zda se sem ještě vrátím.

Cestou k parkovišti jsme se těšili na večeři. Utrmácení, zaprášení (i když jsem se u kašen pravidelné oplachovala) jsme došli na parkoviště. Byla na něm pouze dvě auta. Naše a druhé, jak jsme zjistili, patřilo zaměstnanci restaurace. Natěšení a přiznám se, že i hladoví, jsme zamířili do restaurace. A tam nám řekli, že mají ted' zavřeno a otevírat budou za třičtvrtě hodiny. Měla jsem pocit, že si z nás v poledne někdo parádně vystřelil. Čekat, až otevřou se nám nechtělo, tak jsme zaplatili 18 € za parkování a odjeli. Jak vzpomínám, tohle parkoviště s restaurací tu před sedmi roky nebylo, tehdy byl problém v blízkosti zaparkovat.
Večeře byla po pár kilometrech v Pagani.

Pro zájemce o další fotografie z tohoto pro mně nezapomenutelného města jsou k dispozici zde.
Můj staší článek, doplněný fotografiemi z roku 2004 jsou zde.

V ranní tramvaji

9. srpna 2011 v 22:54 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Ráno, které vypadalo jako každé jiné v pracovním týdnu. Vstávám ve čtvrt na šest a krátce po šesté hodině odcházím na tramvaj, abych se dostala do práce. Většinou si čtu. Ted' však už druhý týden spíš pozoruju, protože u nás je trafika zavřená a knihu se mi do kabelky dávat nechce.
Někdy dokážu i vypnout mozek a jen tak si relaxuju. Zvuk kol, která narážejí na koleje, mě uspává.
Na Vltavské přistoupilo víc cestujících. Ze zadumání mě vytrhl podrážděný hlas.
"Kurva jedna, to nedá pokoj ani v tramvaji". Rozhlédla jsem se a viděla blížícího se pána, který se usadil na sedačku přede mnou zády k oknu a prohlížel si mě. Odvrátila jsem pohled a zaujatě pozorovala domy na Bubenském nábřeží. "Co je to za svět?" pokračoval pán. "Jsem už deset let bez sexu a taky žiju, tak co po mně ta kurva chtěla?" Moje oči si prohlížely Holešovickou tržnici, jakoby jí dnes viděly poprvé. Bála jsem se podívat se na pána, který se na mně díval a pronášel ke mně své věty. Přes veškeré přemáhání jsem vnímala, že se, ač nechci, lehce usmívám. Doufala jsem, že pán si mého úsměvu nevšimne, protože jsem se necítila na jakýkoliv rozhovor na jakékoliv téma. "Na hovno je to, na hovno", pokračoval pán ve svém monologu. Plaše jsem odvrátila oči od tržnice a podívala se po dalších cestujících. Nad pánem stál mladý vousatý muž, který jezdí touto tramvají každé ráno a vystupuje na stejné zastávce jako já. Naše oči se setkaly a já si všimla, že se také usmívá. "Děda měl pravdu", pokračoval pán. "Bylo by lepší chcípnout". Rozložil si noviny Metro a začal vykřikovat: "No, a ještě ty lesby a teplouši, ty by taky měli chcípnout". Podívala jsem se a v pánově Metru jsem si na titulní stránce přečetla nadpis o chystané akci homosexuálů. "Kurvy jsou to, chtějí po mě osm tisíc za nájem". Vousatý mladý muž se usmíval a já měla už křeč a bála se, že se začnu smát. "Chcípnout, všichni by měli chcípnout, děda měl pravdu". Tramvaj byla na rohu tržnice a já už si šla raději stoupnout ke dveřím, zády k deklamujícímu pánovi. "A já taky chcípnu" zněl hlas za mými zády. "Všichni chcípnem, děda měl pravdu".
Tak nevím, pána bud' někdo rozlobil, nebo to byl podivín?

Omlouvám se za výrazy, které na svém blogu běžně nepoužívám. Ale nešlo to napsat jinak.

Slavný den

8. srpna 2011 v 21:44 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Na začátku bych asi měla ospravedlnit mojí dočasnou nepřítomnost tady, ale nezbýval mi na blog v minulých dnech čas.
Věnovala jsem ho zcela přípravám na slavný den.
Slavným dnem byla svatba našeho syna.
Věřím, že zejména pro něj a jeho ženu to slavný den byl.

Pro naší generaci bylo tak nějak normální ženit a vdávat se. Dnešní doba je jiná. Spousta mladých lidí pokládá svatbu za zbytečnou. Můj syn však je starosvětský a já jsem tomu moc ráda. Svojí přítelkyni požádal o ruku a zasnoubili se.
Svatba byla tuto sobotu.

Předcházelo jí veliké chystání a přípravy, které jsem si svou nešikovností tak trochu zkomplikovala. Před dvěma týdny jsem si opařila obě ruce. Léčila jsem, mazala a prsty se začaly hojit, až na tři poslední. Spoustu věcí jsem musela proto dělat v rukavicích a přiznávám se bez mučení, že v rukavicích umím tak akorát uklízet, nebo plít záhonky. I když to většinou stejně dělám bez rukavic. Minulou neděli jsem se pustila do výroby domácích nudliček do polévky.
Samozřejmě v rukavicích. První plát těsta jsem krájela, ale namísto jemných nudliček jsem "vyráběla" nudle, které byly tak akorát na šunkofleky. A pak, když jsem k nudlím ještě navíc přikrojila špičku prstu z rukavic, šly dolů. Rozstříhala jsem je na jednotlivé prsty a ty navlékla na nejhůř se hojící části mých končetin. Nudle pak šly krájet podstatně lépe.

Až do středy jsem chodila do práce.
Ve čtvrtek a pátek jsem měla dovolenou, kdy jsem kromě chystání nádobí, ubrusů a dalších nezbytností, věnovala čas vaření a pečení. Celý dům byl provoněný jídlem a dcera, která v pátek odvážela ubrusy a prostírání mi řekla, že to je jak v restauraci. Maminka nevěsty měla před svatbou celý týden dovolenou a také chystala pochoutky pro svatebčany.
Vše jsem naštěstí stihla během dvou dnů, i za cenu, že spát jsem chodila hodně hluboko po půlnoci.
A zatímco já vařila a chystala, můj muž pendloval mezi Prahou a Blažimí a odvážel zásoby jídla a pití, stany, stoly, židle a další důležité věci. V pátek večer, když se vrátil, pomohl mi odnést 35 litrový hrnec s gulášem do vany, abych ho vychladila. Když jsem se ho ptala, jak to tam vypadá, řekl jedno slovo - bláto.

V sobotu ráno jsme vyrazili do Holešovic na autobusové nádraží, kam přijela moje sestra. V kufru auta dva obrovské hrnce, v jednom guláš, ve druhém polévka. Vedle sebe na sedadle jsem měla tác s masovými koláčky. Zastavili jsme ještě u obchodu a koupili sedm bochníků chleba ke guláši a pak už nás čekala cesta ke Slapské přehradě.
Auto jsme nechali u cesty, přestěhovali do přistaveného offroadu potraviny a společenský oděv.
Cesta po několikadenním dešti byla opravdu bahnitá. Jen dvě koleje v blátě, kudy opravdu projede jen offroad s velikými koly a náhonem na všechny čtyři. Jen jsem si v duchu říkala, že jsem snad ty hrnce obalila dostatečně smršt'ovací fólií a že jídlo přežije ten "tankodrom", po kterém jedeme.
Mnoho lidí bylo na místě už od pátku, další přijeli před námi. Na louce stálo několik stanů pro případ, kdyby přišel déšt'. Říkala jsem si, jak jsem byla prozíravá, že jsem ubrusy a prostírání poslala po dceři už v pátek. Děvčata vytvořila krásnou svatební tabuli.
Offroady přivážely další svatební hosty, na ohništi se "vařil oběd" a my se dívali na oblohu, která byla zamračená.
Půl hodiny před obřadem se spustil déšt'.
Zalezli jsme pod stany a přístřešky a dívali se na oblohu. V ten moment jsme všichni, kteří tu byli, doufali, že déšt' přestane. A stal se zázrak, během 10 minut bylo po dešti a nad loukou začalo svítit Slunce. Vzduch byl jako v prádelně, horký a mokrý. Důležité však bylo, že už nepršelo.
Převlékli jsme se do společenských oděvů a očekávali příjezd pana starosty, který se uvolil, že mladé oddá na louce.
A potom nastal ten okamžik, kdy jsem doprovodila svého syna před pana starostu a paní matrikářku a potom tatínek dovedl nevěstu.
Obřad byl krásný a hlavně netradiční a i pan starosta ve své řeči připomněl, že si cení toho, že se lidé berou na místech, která mají rádi a kam se rádi vracejí.
A pak ... dvakrát ano, snubní prstýnky, první políbení. Máme ženatého syna a získali jsme druhou dceru.
Přípitky, gratulace a pak se s námi pan starosta s paní matrikářkou rozloučili s tím, že je čeká ještě jeden obřad.
Ohřála se polévka, dodělalo se hlavní jídlo a my zasedli ke svatební tabuli. V ten moment zahřmělo a nad Blažimí se přehnala bouřka provázená silným deštěm. Seděli jsme ve stanu u svatební tabule a byli jsme št'astní, že počasí vydrželo přes obřad. Jak však bouřka přišla, tak také odešla. Zbytek dne už byl krásný a prosluněný.

A já doufám, že krásný a prosluněný bude společný život našeho syna a jeho ženy. A i když někdy přijde déšt', po něm zase vysvitne Slunce.

Bud'te spolu št'astní.

Cesta na Vesuv

2. srpna 2011 v 21:45 Putování po Evropě
Cesta na Vesuv se stala jedním z našich dovolenkových výletů.

Vesuv se vypíná nad Neapolským zálivem a v nejvyšším bodě dosahuje 1279 m. Patří mezi nejznámější sopky na světě a to zejména proto, že v roce 79 n.l. po její erupci byla zničena města Pompeje a Herculaneum. Vesuv, kterému Italové říkají Vesuvio, je nejsledovanější sopkou naší planety a jedinou činnou sopkou na evropské pevnině. Na jejím svahu se paradoxně soustřed'uje jedna z nejhustěji obývaných oblastí na Zemi.
Zdroj: www.wikipedie.it
Před pár lety jsem si koupila knihu Roberta Harrise Pompeje, která na základě doložených skutečností, formou historického románu popisovala poslední čtyři dny před ničivým výbuchem Vesuvu roku 79 n.l..
K erupcím Vesuvu docházelo v minulosti poměrně často. Ale jen dvě byly ničivé - roku 79 o které jsem se už zmínila a pak v roce 1631, kdy byla erupce tak silná, že proudy lávy změnily pobřeží. Při této erupci zahynuly 3000 lidí. V minulém století došlo k erupcím v letech 1906, 1929, 1933 a naposledy v roce 1944. A od té doby vulkanologové očekávají erupci další. Nedávno jsem četla že sopečná aktivita Vesuvu se neustále zvyšuje.

Projížděli jsme kolem této sopky tolikrát, at' z jihu či severu, prohlíželi si jí z Neapolského zálivu, z Amalfského pobřeží, nebo jen cestou po dálnici, takže padlo rozhodnutí konečně se podívat na Vesuv zblízka. Navíc, když jsme v podstatě nedaleko. Sice výraz nedaleko není až tak úplně správný, pěšky bych to určitě absolvovat nechtěla. Jsme však v Kampánii a byla by škoda této možnosti nevyužít. Co víme, jak bude příští rok, podíváme se sem ještě někdy?

Vyrazili jsme z Ascey kolem sedmé hodiny ranní. Předpokládali jsme, že cesta může trvat něco mezi hodinou a půl až dvěma hodinami. Hlavně jsme chtěli zaparkovat na horním parkovišti, o němž ne každý návštěvník má povědomost. Jeho kapacita je omezená, proto ten brzký odjezd. Při obsazení tohoto parkoviště jsou dvě možnosti. Nechat auto na dolním parkovišti a pak stoupat nahoru do kopce, což trvá asi dvě hodiny, nebo využít autobusu, který za 18 € vyveze návštěvníka na toto horní parkoviště. V této ceně je ale započítána i vstupenka, bez které se na vrchol Vesuvu nedostanete. Vstupenka samotná stojí 8 €.

Jeli jsme po pobřeží a z pokračování dálnice, která je v těchto místech bezplatná, jsme sjeli na Torre del Greco a pokračovali dál souběžně s dálnicí a Vesuv jsme měli po pravé straně. Vše bylo přehledně značeno a my jen hlídali směrníky na Vesuv. Na první větší křižovatce jsme odbočili doprava a octli se na Via Vesuvio. Silnice stále stoupala a kroutila se po úpatí hory. Po pravé straně bylo veliké parkoviště, které jsme minuli a odbočili vpravo na Contrada Osservatorio. Silnice byla o poznání horší, užší a ještě víc se kroutila. Některé zatáčky byly naprosto nepřehledné. Minuli jsme Vesuvskou observatoř a dál stoupali a "kroutili se". Provoz na této silničce byl minimální. A pak byl před námi prostor, kde bylo několik obchůdků se suvenýry, pár stánků, malé parkoviště, kadibudky TOI a nám došlo, že jsme u cíle. Zaparkovali jsme auto a začali se kochat tou nádherou. Na jedné straně Vesuv a na druhé za lávovým polem Monte Somma, která je v podstatě druhým vrcholem. A všude kolem keře janovce metlatého, které nejen že kvetly, ale krásně voněly.

Bylo krátce před půl devátou a my zjistili, že brána k samotnému vrcholu se otevírá v devět hodin. Přijelo druhé auto a za ním vířil prach. Nečekali jsme před bránou a šli se podívat ke stánkům. Zastavili jsme u prvního obchůdku a prodavač se nás ptal, odkud jsme. Když zjistil, že jsme Češi, nabídl nám publikaci o Pompejích v českém jazyce a současně se omlouval, že knihu o Vesuvu nemá, prý v české mutaci nevyšla. Ukazoval nám ale, že v knize, kterou nám nabídl, je i zmínka o Vesuvu. Knihu jsem měla v úmyslu koupit v Pompejích, protože při naší první návštěvě jsme jí nekoupili. Tak proč ne tady? Koupila jsem si i nějaké pohlednice. Prodavač nám vše dal do tašky a jako dárek nám přidal leteckou fotografii kráteru. Bylo to milé překvapení.
Potom se zeptal, zda nechceme ochutnat místní víno, které se lisuje z hroznů, které rostou na úbočích Vesuvu. Šli jsme do druhé části obchodu a ochutnali. Mám ráda suchá vína a tohle bylo výtečné. Lahev prodával po 4 €, ale říkal, že když si koupíme sadu v papírové tašce, kde je bílé, růžové a červené, dá nám slevu. Víno mělo krásné etikety, chutnalo výtečně. Koupili jsme a platili 10 €. Sleva byla milá a když jsem zaplatila, dostala jsem ještě nádavkem malou knížečku o Vesuvu. Prý dárek pro prvního zákazníka. Bylo to opravdu příjemné, i když prvními zákazníky jsme byli jen proto, že jsme nevěděli v kolik se otevírá vstup do Národního parku Vesuv. Vyšli jsme ven a prohlíželi si další stánky. Šperky z lávového kamene, figurky z lávy, různé kameny všech tvarů a barev. Prodejci se předbíhali v nabídkách. Došli jsme k dalšímu stánku. Vyběhl starší pán a nabízel také víno, dokonce nám říkal, že nám karton po třech lahvích prodá - a cenu řekl česky "za otum" a několikrát to opakoval. Poděkovali jsme a říkali, že víno už máme koupené. Odcházeli jsme a slyšeli "za otum, za otum".
Víno jsme dali do auta, knihu o Pompejích taky. Vyndali jsme batoh, pití a trekové hole. Parkoviště se začalo zaplňovat, přijížděla další auta a několik autobusů. A to prý o tom parkovišti ví málokdo.
Bylo devět hodin, brána byla stále zavřená, stejně tak okénka u chatičky před vchodem. Mezi čekajícími procházel člověk, který vybíral poplatek 2,50 € za parkování. Ta cena mě opravdu mile překvapila. Ve čtvrt na deset se přiřítilo auto, z něj vyběhl nějaký pán a nesl vstupenky. Tak proto ta prodleva. Mezi čekajícími zavládla nervozita a strkanice u okének. Nic pro mě. Vzala jsem fot'ák a fotila si Monte Somma. Když nápor opadl a první turisté se vrhli dovnitř, šli jsme si koupit lístky. Před námi byly davy, které se hnaly někdy vyšším a někdy nižším tempem nahoru.
Už jsem se určitě přiznala k tomu, že mám astma. Nechci vypadat jako srab, který už nemůže, ale mám pro tento účel maskovací manévr. Když zjišt'uju, že mi dochází dech, zastavím se a fotím. Stačí malá chvilka a já jsem opět připravená k dalšímu stoupání. Ovšem fotit s trekovými holemi, které jsou suchým zipem připnuty k ruce, je docela zážitek. Během stoupání nás předjel malý fiátek, který vezl nahoru pracovníky národního parku. Stoupali jsme svým tempem, občas jsem zastavila, abych fotila (a nacházela dech), občas zůstal stát manžel, který točil na kameru. I přes tyto naše zastávky jsme pomalu předcházeli ty, kteří předtím nedočkavě spěchali na vrchol. Cesta byla prašná a bylo na ní hodně kamenů, ale s hůlkama to šlo výborně. Někteří z těch, které jsme předcházeli, nám říkali, jak jsou ty hole báječné a že nám je závidí. Po cestě, která se zpočátku klikatí a potom už jen pokračuje rovně směrem nahoru, jsme došli k první boudě, kde je kóta 1151 m. Tady nás přivítal Ital a také se ptal, odkud jsme. Pak pozdravil krásně česky "dobrý den" a nám bylo jasné, že na Vesuv asi přijde dost Čechů. Potom nám ukázal, kudy jít a kousek nás doprovodil ke kráteru. A my potom svým tempem, za občasného focení a filmování procházeli kolem kráteru. Bylo pod mrakem, tedy spíš mrak pokrýval vrchol Vesuvu, takže Neapol nebyla vidět. Při pohledu dolů jen šed' nebo pohled do prádelny. Navíc bylo díky mraku chladněji, což jsem uvítala, a také současně vlhčeji. Došli jsme na druhou kótu 1200 m a já si kvůli razítku koupila další pohlednici. Překvapilo mě, že ceny tady jsou na stejné úrovni, jako kdekoliv jinde. Po zkušenosti z Krkonoš bych tady čekala nějakou vysokohorskou přirážku. Na několika místech z kráteru stoupal kouř a byla cítit síra. Dokládá to, že Vesuv je stále činná sopka a že může kdykoliv dojít k erupci. Na mnoha místech jsou měřící přístroje, které zaznamenávají, zda se Vesuv neprobouzí k nějaké vyšší činnosti. Naše pout' skončila na kótě 1167 metrů. Tady měli knihu o Vesuvu, ale bylo mi řečeno, že v českém jazyce opravdu nevyšla. Zakoupila jsem si jí tedy v italštině. Mrak se začal pomalu rozpouštět a poskytl nám občas pohled dolů. Z této kóty byly vidět Pompeje a Tyrhenské moře. Sedli jsme si na lavičku, a kochali se pohledem. Pod holým vrchem byla žlut' janovců a potom zeleň lesů a vinic. Dole pak malá i větší sídla.
Vraceli jsme se zpátky a Slunce začínalo hřát.
Pohled dolů už byl barevný, i když občas ještě nějaký cár mraku barvu překryl. "Proč to fotíš znovu?", ptal se manžel. Vysvětlila jsem mu, že díky slunečnímu svitu vypadá kráter jinak, než předtím. Na jednom úzkém místě stála paní a fotila, také s trekovými hůlkami. Vypadalo to komicky a mě došlo, že já na tom jsem stejně. Ještě, že jsem se neviděla. :-) Manžel přišel blíž a řekl "dobrý den" a paní odpověděla také "dobrý den". Chvilku jsme si povídali a sdělovali si dojmy. Ona pokračovala ke třetí kótě a my se vraceli. "Jak jsi poznal, že je paní Češka?" vrtalo mi to hlavou. "To proto, že má taky hůlky?", dost hloupě a nejapně jsem se ptala. Manžel se tajemně usmíval. A když jsem otázku zopakovala, odpověděl, že jí z batohu koukala lahev s minerálkou Rajec. Čeho si ti mužští nevšimnou. Zatímco já se kochám Vesuvem a fotím, muž kouká po ženských.
Ještě několik pohledů dolů na Neapol, poslední záběry kráteru a my začali scházet dolů. Jestli byly hůlky výhodou při cestě nahoru, tak cestou dolů byla výhoda mnohonásobně vyšší. Cesta je prašná, plná drobných lávových kamínků. Kousek pod vrcholem byla paní, která si vybírala kameny. Natahovala se a nemohla dosáhnout. "Já jí pomůžu", řekla jsem manželovi a hůlkou jsem k ní kámen přisunula. "Prego". Paní se usmála a říkala: "Se mnou můžete česky". Vzala jsem si také jeden načervenalý kámen, ale nevím, zda se to smí. Preventivně jsem ho strčila do tašky místo fot'áku. Paní šla kus cesty s námi a povídali jsme si. Původem ze Žižkova, dnes žijící ve Švýcarsku. Shodli jsme se, že Vesuv opravdu stojí za to. Paní se potom rozloučila, my ještě fotili Monte Somma. Pokračovali jsme dolů a dívali se na unavené a ztrhané obličeje těch, kteří se drápali vzhůru na fantastickým zážitkem. Asi jsme vypadali podobně při cestě nahoru. V určitých pasážích cesty mě hůlky uchránili od pádu na "tekoucích kamenech". Vzpomínala jsem, jak jsem si před lety narazila záda na Kokoříně, kde takové volné kamínky byly také.
Docházeli jsme dolů k bráně z národního parku. Obrovská cedule, na které bylo v mnoha jazycích napsáno - na shledanou. Ta naše čeština byla až na téměř samém konci - ale byla tam.

Cestou k autu jsem říkala manželovi, že bychom to víno mohli dát mladým a nemusíme přemýšlet potom nad dárkem. "V tom případě ale musíme koupit ještě jeden karton", řekl muž. Nechala jsem mu hůlky a fot'ak a vydala se ke stánku, kam nás ráno lákal "za otum". Prodavač tam už byl jiný, měl cenu u kartonu 12 €. Domluvila jsem se s ním, že bych chtěla "solo bianco", protože dcera se zetěm pijí pouze bílé víno a ptala se, kolik bude stát. Prodal ho také za 10 €, žádných otum.
Vrátila jsem se k našemu zaprášenému autu s vínem. Parkoviště bylo zcela plné a přijel na něj autobus, který vypadal jako stará tramvaj, dokonce i jeho nápis na boku to avizoval. Dojel, turisté vystoupili a z motoru se začalo kouřit a odněkud vytékala voda. Tak ten asi pro dnešek dojezdil.
Při výjezdu z parkoviště už čekala na volná místa další auta. Jeli jsme zpět dolů serpentinami a provoz byl proti ránu mnohem silnější. Dojeli jsme auto a zjistili, že před každou zatáčkou troubí. Stejně tak se ozývalo troubení i z druhé strany. Pomalu a za občasného zastavení, aby vozidlo v protisměru mohlo projet jsme dojeli na předměstí Neapole.

Zastavili jsme na první pumpě. Vyndala jsem si z batohu čisté tričko, z kufru auta rezervní boty a šla se "zcivilizovat". Takhle špinavé nohy, to jsem snad ještě nikdy neměla. Umyla jsem se, převlékla a pak jsme šli něco sníst.

Pokračovali jsme dál podél Neapolského zálivu do Pompejí. Ale o těch někdy příště.

Další fotografie jsou v Galerii. Usmívající se