. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Září 2011

Chybí mi společnost

29. září 2011 v 13:08 Téma týdne
Jsem tvor společenský a mám ráda lidi.

Se svou kolegyní v práci jsme se shodly na tom, že to, co nás tam drží, je dobrá parta lidí. Ona je už několik let v důchodu a do práce chodí, jak říká, kvůli nám.
Jsem typický extrovert. Stejná je i moje dcera.
Horší je to s mužskou částí rodiny, otec i syn jsou typičtí introverti. Mají sice pár svých přátel, za které, jak věřím, by i dýchali, ale nijak nevyhledávají společnost lidí. Navíc jsou oba málomluvní.

V současné době mi chybí společnost a to jakákoliv.
Už druhý týden marodím.
Manžel přichází domů v pozdním odpoledni, má-li více práce i večer.
Společnost mi sice dělá kočka, která ale v poslední době vypadá, že co nejdříve pojde. Je jí už sedmnáct let. Donedávna byla ještě v pohodě, ale ted' nevypadá vůbec dobře. Téměř nežere, jen pije a polehává. Možná však se mnou jen "drží basu". Už to totiž jednou udělala.
Když jsem před rokem a čtvrt marodila, marodila se mnou i kočka, také nežrala a byla hubená tak, že mohla sloužit jako záložka do knížky. Muž s ní zajel na veterinu a tam pan doktor absolutně nic nezjistil. Jen nám řekl, že kočka je stará a může kdykoliv odejít. Když jsem se tehdy dala do kupy, uzdravila se i kočka.
Může být kočka tak empatická? Možná ano. Je chovaná v bytě a je to typická gaučovka.
Nojo, ale já ještě budu nějakou chvíli marodit. Zatrolená kočka.

Společnost mi také dělají knihy. Jsou to moje společnice na dobu nemoci a na dovolené. Jinak většinou nestíhám číst.

Společnost mi dělá počítač, díky němuž mohu komunikovat přes Skype, nebo navštěvovat stránky mých oblíbených blogerů.
Společností se mi stal i telefon, jsem díky němu v kontaktu s rodinou a přáteli.
Společnost mi včera odpoledne také chvíli dělal kamarád, který se přijel podívat, jak na tom jsem. V pondělí mi doktor napsal vycházky, abych prý si pročistila nemocné plíce, takže jsem včera mohla posedět na zahradě. A zatímco já s kamarádem klábosila, můj muž seděl, mlčel, tak jako obvykle a jen poslouchal.

Z nedostatku jakýchkoliv společenských kontaktů, jsem dnes zapředla rozhovor s neznámou paní v čekárně u lékaře. Asi jsme si byly obě vzájemně sympatické, a to i přesto, že jsme se neznaly a viděly se poprvé. Našly jsme však mnoho společných témat, takže mi dnes to čekání uteklo jako voda.
Pan doktor nezaznamenal žádné zlepšení a rozhodl se, poslat mě na plicní. V ten moment mi bylo naprosto jasné, že budu doma minimálně ještě celý příští týden.
Další týden, kdy budu bez společnosti, nepočítám-li to, co jsem už vyjmenovala.
Došla jsem na zastávku autobusu a zjistila, že fakt špatně dýchám. Zatrolený astma.

Čekala jsem na autobus asi 10 minut a pak se usadila vedle zvláštního pána. Neustále si něco drmolil pro sebe. Vystupoval u Motolské nemocnice a já zůstala sedět na kraji.
Nastoupila paní přibližně mého věku, já se zvedla s tím, že jedu jen do Břevnova a pustila jí k oknu. Paní se usmála, poděkovala a byl navázán společenský kontakt. Povídaly jsme si spolu jako dvě dlouholeté známé a v Břevnově se loučily a popřály si vzájemně hezký den.
Asi mi už bez těch společenských kontaktů začíná pomalu, ale jistě "hrabat".

Došla jsem na polikliniku a zjistila, že moje paní plicní doktorka má dovolenou. Co ted'?
Můj praktický lékař chtěl zprávu z plicního, pokud to stihnu ještě dnes, nejpozději zítra. Zavolala jsem mu a sdělila, že na plicním se bude ordinovat až v pondělí, zda mu to bude stačit. Docela mě vyděsil, zpráva mu bude stačit v pondělí, ale kdybych se prý ještě zhoršila, mám okamžitě vyhledat jiného plicaře. Sakra, to je to tak vážné?
Zatím jsem svůj zdravotní stav dost bagatelizovala a přičítala problémy, které mám, astmatu, které vždy zhorší banální nemoc. Tak nevím?

Cestou domů jsem se zastavila v trafice a pokecala se svým kamarádem z Libanonu. Prý mě dlouho neviděl. Tak jsem mu vysvětlila proč.

Společnost mi opravdu chybí a ještě notnou chvíli chybět bude.Plačící

Jako za krále klacka ...

27. září 2011 v 12:33 Postřehy, úvahy, zamyšlení
... přesně tahle věta mě napadala včera.
Už druhý týden marodím. To, co u každého normálního člověka proběhne jako běžná viróza, u mě se většinou zkomplikuje. Můžou za to moje plíce a astma. A nebo nejsem normální.

Na včerejší den si mě na odpoledne pozval náš pan doktor na kontrolu. Ráno jsem vstávala tak, abych si stačila vzít antibiotika ve správnou hodinu a pak jsem si říkala, že si musím umýt hlavu.
Odebrala jsem se do koupelny, zvedla baterii a chrrrr...
No báječné, ona neteče voda.
Tahle myšlenka šla mojí hlavou a jen jsem přemýšlela, jak půjdu s hlavou po téměř týdenním válení se k doktorovi. Ještě, že jsem se včera večer vysprchovala, ale i tak budu mít dost blbý pocit. Ty moje vlasy fakt byly hrozné.

Zapnula jsem počítač a dívala se na stránky Pražských vodovodů a kanalizací. Žádná porucha ani odstávka v této oblasti na webu nebyla. Zkusila jsem telefon a když mi asi 10 minut hezky hráli do sluchátka, zavěsila jsem.
Co budu dělat?
Vždyt' ta moje hlava je jak klouzek. Začala jsem si nadávat, že jsem si jí večer při sprchování taky neumyla.
Jo, děvče, za chyby se platí.
Chodila jsem po bytě jako lev v kleci a zkoušela střídavě baterii v koupelně a v kuchyni. Při pohledu do zrcadla jsem propadala ještě větší skepsi.
Chrrrr...
Uvědomila jsem si, že už v pátek netekla voda. Zjistila jsem to kolem poledního, když jsem vylezla z postele, abych si ohřála oběd. Měla jsem pocit, že mám špinavé ruce, tak jsem si na ně kápla Jar, zvedla baterii a také chrrrr... Jar jsem si z rukou smývala minerálkou, kterou nechal (naštěstí) manžel na kuchyňské lince. Pak jsem znovu zalezla do pelíšku a kdy "přišla voda" nevím, ale odpoledne už tekla.
Nojo, odpoledne - ale to už mám být u doktora. A s touhle hlavou?
Napadla mě spásná myšlenka. Půjdu se podívat do sklepa, kde je umyvadlo. Je tam ještě z doby, kdy tu manželův děda měl firmu, kterou mu pak komunisti znárodnili. Ale co je hlavní, sklep je pod úrovní ulice a občas, když neteče voda, tak tam trošku teče.
Vyzbrojena hrncem jsem šla do sklepa.
Voda tekla slabým čůrkem.
Já, nemocná, trpící astmatem jsem pendlovala mezi sklepem a bytem, kam jsem v hrncích a kbelících nosila vodu.
Dvě patra dolů, dvě patra nahoru a dvě hodiny času, který jsem převážně trávila ve sklepě, než mi natekla voda. Ale, hlavně, že nějaká tekla.
Po chvíli mi bylo jasné, že si vody musím nanosit víc, nejen na hlavu. Tělo zbrocené potem a dýchala jsem jako v posledním tažení.
Jako za krále klacka, říkala jsem si.
Vzpomínala jsem si přitom na babičku, která měla vodu pouze ve studni a žádnou koupelnu. Je zvláštní, jak jsme tehdy tu dobu přežili. Jednou týdně se z komory vytáhla na takových zvláštních sáních zinkovaná vana. Ze studny se nanosila voda, která se ohřála na kamnech, ve kterých se topilo a nastal obřad koupání. Nejdříve děti a pak ve stejné vodě i dospělí. Dnes, když si na to vzpomenu, říkám si, že je zázrak, že jsem dětství prožila ve zdraví.
Opravdu jako za krále klacka.
Vodu ohřívá bojler, topí ústřední topení, místo kamen sporák se sklokeramickou deskou a další vymoženosti, na které jsem si během svého života zvykla.
A já se ted' budu muset vrátit o 50 let zpátky.
Vodu jsem ohřála na svém moderním sporáku ve dvou největších hrncích, které mám.
Mezitím volal manžel a říkal, proč tak blbě dýchám. Vylíčila jsem mu dvoupatrovou storry s donáškou vody. Slyšela jsem, jak se chechtá a začala se smát taky.

Odnosila jsem vodu do koupelny, v kyblících a škopíku na praní vlněných svetříků jsem jí namíchala na patřičnou teplotu a vlezla do naší luxusní rohové vany. Malým kyblíkem jsem ze sebe splachovala vlasový a posléze i tělový šampón. Když jsem nabyla pocitu, že už takhle můžu jít mezi lidi, osušila se a oblékla si župan.
Stěhováním kyblíků byly v koupelně louže, které jsem setřela a pak jsem si šla opláchnou ruce. Naprosto bezmyšlenkovitě jsem zvedla pákovou baterii a chr..chr.. začala téci voda. Vlezla jsem znovu do vany a asi deset minut jsem se ještě sprchovala. Nechávala jsem po sobě vodu stékat a bylo mi nádherně.
Celá moje předchozí snaha s donáškou vody mi v ten moment připadala zbytečna a i směšná. Ale kdo mohl tušit, že v poledne vodu pustí.

Odpoledne jsem šla k lékaři. Znovu poslouchal moje plíce a pak řekl, že se mu to nelíbí. Mám prý přijít ve čtvrtek, až doberu antibiotika. Pokud prý nedojde ke zlepšení, bude mě muset poslat na plicní.
Doufám, že můj špatný dech byl způsoben tou dopolední donáškou vody do bytu, kdy jsem si opravdu připadala jako za krále klacka.

Jako ovčí babička

23. září 2011 v 23:00 Výtvory
Co může člověk dělat, když marodí?
Ležet v posteli a spát - to donekonečna nejde, i když se přiznám, že z kraje týdne jsem prospala větší části dne.
Číst si? To také jde, ale ne pořád. Už jsem přečetla Ztracený symbol od Dana Browna. Nevím, asi jsem náročná, ale čekala jsem od této knihy víc.
Nejsem ani pravidelný divák televize, tam sleduju převážně zprávy, občas nějaký film a závody Formule 1.
Občas posedím u počítače, líp se mi dýchá, než když ležím.
Co dělat, dny se vlečou a já je mám rozdělené do čtyřhodinových úseků, abych se pravidelně léčila.
Tak jsem se rozhodla, že budu jako ovčí babička.
Pro neznalé vysvětlím.
Kdysi, před mnoha lety běžel v televizi večerníček, který se jmenoval "Pohádky ovčí babičky". Ovčí babička v něm plete a přitom vypráví malému beránkovi pohádky a to hlasem Jiřiny Bohdalové. Moje obě děti tento večerníček milovaly.
Přiznám se, že mezi mé hobby patří i ruční práce. Vyšívání, pletení, háčkování jsou činnosti u kterých si odpočinu, zejména duševně. Bývaly doby, kdy jsem si i na dovolenou sebou vozívala nějakou tu ruční práci. Sedávali jsme s partou lidí na Šumavě, povídalo se a já mívala v rukách pletací dráty, nebo háček. A pak nějaký dobrák pronesl: "Hele, ty jsi jak ta ovčí babička".
A už mi to zůstalo.
Jakmile usedám k televizi se štrykováním, slyším svého muže: "Nojo, naše ovčí babička".

Co můžu dělat, když marodím?
A tak si sedím hezky zachumlaná před televizí a promítám si filmy, které mám ráda. V sedě je mi opravdu mnohem líp.
Vytáhla jsem klubíčka, donesla si jehlice, háček a je ze mě zase ovčí babička, jen s tím rozdílem, že já pohádky nikomu nevyprávím. Místo vyprávění pohádek budu užitečná jinak.
Navíc, když už dnes začal podzim. Smějící se
Hodně jednoduchý vzor - 1 krátký sloupek, 5 dlouhých sloupků - klasické vějířky. Pak vše ukončeno nápletem 2 hladce, 2 obrace. Kytička z krátkých a dlouhých sloupků.

Ještě jednodušší vzor - 3 dlouhé sloupky a 1 řetízkové oko. Stejně jako předchozí má náplet ze 2 ok hladce a 2 obrace.

Pletená na 4 jehlicích, počet ok dělitelný šesti, v každé sudé řadě přidáno 1 oko, až je dosaženo potřebné velikosti. Pak už jen plést stále dokola, až je čepice dostatečně dlouhá, opět ukončeno dvě oka hladce, dvě obrace. Vzorek, který je použitý - v 1. řadě nahodit a pak splést 2 oka, druhá hladce, ve 3. řadě nahodit a 2 splést, pak znovu to samé, čtvrtá hladce, v 5. řadě nahodit a 2 splést.

Poslední je ze zbytků předchozích čepiček. Zbyla mi bílá, zbyla mi i oranžová. Červená je bohužel akrylová příze. Čepička je pletená stejně jako ta předchozí jen s tím rozdílem, že místo vzorečku jsou proužky.
Všechny čepičky jsou ze 100% bavlněné příze Camilla (až na ty červené proužky).


Doufám jen, že se budou dceři líbit a holkám slušet. Marodit budu ještě notnou chvíli, až do příštího čtvrtka mám antibiotika. Třeba ještě do té doby něco vytvořím.

Jak zní ticho

21. září 2011 v 18:52 Téma týdne

TICHO - může ticho znít?
Vždyt' přeci ticho je ticho.
Ale přesto může znít.
Krásná píseň pánů Simona & Garfunkela "Sound of Silence" zní už od roku 1964, kdy byla poprvé nahrána.
Je zvláštní, když jsem si přečetla téma na tento týden, první co mě napadlo, byla tato píseň - "Píseň o tichu". Nahrávka, kterou Vám zde představuji, vznikla v době mého dospívání a je z roku 1967.

Tak takhle zní ticho: Nestárnoucí a krásná. Od doby vzniku tohoto videa uplynulo 44 let.

Její autoři Paul Simon s Artem Garfunklem se před mnoha lety rozešli. Díky nejen této písni se ale schází, společně koncertují a tahle píseň zní stále.
Jako například na tomto videu, které vzniklo v roce 2009 v jednom z nejslavnějších koncertních sálů, kterým je Madison Square Garden:

Další nahrávka je z 11. září 2011. Byla pořízena při pietním aktu na Ground Zero. Zde tuto píseň zpívá Paul Simon sám:

I po více než 47 letech od svého vzniku je Sound of Silence stále aktuální.

Kolik generací už slyšelo tato slova:

"Zdravím, temnoto, můj starý příteli,
přišel jsem si s tebou zase promluvit,
protože se ta vize zase blíží.
Ponechala tu svá semena, zatímco jsem spal.
A ta vize, která byla zasazena v mé hlavě,
stále zůstává.
Za zvuku ticha

V neklidných snech jsem se sám procházel
úzkými dlážděnými uličkami
pod září pouličních lamp.
Svůj límec jsem nastavil zimě a vlhku,
když mé oči zahlédly záblesk neonového světla,
které štěpí noc.
A dotkl jsem se zvuku ticha

A v jasném světle jsem viděl
deset tisíc lidí, možná víc.
Lidé mluvící beze slov,
lidé slyšící bez naslouchání,
lidé píšící básně, které nebudou nikdy sdílet hlasy.
A nikdo se neodvážil,
narušit zvuk ticha.

"Hlupáci", řekl jsem. "Vy nevíte,
že ticho sílí stejně jako rakovina.
Slyšte má slova, měl bych vás poučit.
Vemte mě do náručí, měl bych na vás dosáhnout."
Ale má slova dopadla stejně, jako tiché kapky deště
a odrážela se
ve studně ticha.

A lidé se klaněli a modlili
k neonovému Bohu, kterého si vytvořili.
A to znamení probleskovalo varováním
a slovy, které tvořilo. A to znamení řeklo:
"Slova proroků jsou napsána
na zdech podchodů a činžovních hal."
A šeptalo ve zvucích ticha

Takhle zní ticho.

Pozn.: Zdroj videí - www.youtube.com

Po stopách Casanovy

20. září 2011 v 23:41 Putování po Čechách

Giacomo Casanova - je jen asi málo lidí, kteří toto jméno neslyšeli.
Kdo vlastně Casanova byl. Většina si vybaví svůdce či milovníka. Tím samozřejmě byl, ale kromě toho to byl velice vzdělaný člověk. Byl filozof, spisovatel, diplomat a také špión. Ovládal šest světových jazyků.

Posledních 13 let svého života strávil na zámku v Duchcově, kde pro hraběte Valdštejna pracoval jako knihovník. Zde vzniklo jeho nejslavnější dílo "Histoire de ma vie", což v překladu znamená Historie mého života. Známější je však pod názvem Paměti. Tuto knihu napsal dvakrát. Poprvé nebyl s výsledkem spokojen, knihu spálil a začal psát znovu.
Severočeské město Duchcov je s touto osobností spjato. Jméno Casanova nese ulice podél zámku, vedoucí do zámeckého parku, pyšní se jím kavárna na náměstí. Ve městě se pravidelně konají Casanovské slavnosti, či autorská pěvecká soutěž Růže od Casanovy.

Do Duchcova jsme se chystali už před lety a já si tehdy zjišt'ovala podrobnosti a také, kde zámek leží. Na webu jsem zjistila, že případní zájemci o prohlídku si musí zarezervovat termín. No paráda, to už je jako na Karlštejně, blesklo mi tehdy hlavou. Před těmi několika lety jsme místo do Duchcova, jeli na zámek Krásný Dvůr, tam rezervace nutná nebyla. Byli jsme čtyři účastníci prohlídky, pokud nepočítám průvodkyni.

V pátek jsem se znovu podívala na web a zjistila, že rezervace už není nutná a navíc, že prohlídky budou živé.
Přijeli jsme k zámku v půl třetí, zaparkovali auto a šli dovnitř. Před vchodem stál starší pán v historickém kostýmu a po pozdravu a mém dotazu nám sdělil, že on není Casanova, je prý jen dveřník. Zakoupili jsme vstupenky a vyšli ven před zámek.

Pán v kostýmu se s námi dal do řeči a mimo jiné nám vyprávěl o přilehlém kostelu Zvěstování Panny Marie, který býval součástí zámku.
Na konci války se v jeho věži usadil německý voják, který několikrát vystřelil na náměstí, kde byli Rusové. Ti vzali benzín, granáty, to odnesli dovnitř a kostel zapálili. Celý interiér kostela vyhořel a vybuchující granáty ho poškodili. Byly zničeny obrazy Václava Vavřince Reinera, sochy Matyáše Bernarda Brauna a další umělecká díla. Zda zahynul ten německý voják, či zda přežil, pán nevěděl.
Dnes je kostel ve správě města a pořádají se v něm kulturní akce.

Duchcovský zámek je jednou z mála památek, kde se dá fotit, či filmovat i v interiérech. Ale 500 korun za focení, či 1000 za filmování, mi připadalo dost drahé.

Vyfotila jsem si sochy v průchodu z nádvoří do barokního parku a pak se vydala fotit před zámek. Duchcovský zámek byl vystavěn na místě původní tvrze, později hradu pánů z Oseka. Jeho majitelé, rod Popelů z Lobkowicz, ho nechali po roce 1570 postavit v renesančním slohu. K barokní přestavbě došlo mezi roky 1675 - 1685, kdy už byl zámek ve vlastnictví roku Valdštějnů. V letech 1812 - 1818 doznal zámek ještě jedné změny. Vnější fasády byly upraveny do střízlivější klasicistní formy. Roku 1921 Valdštejnové po pozemkové reformě prodali zámek státu.

Stála jsem na nádvoří zámku a fotila.
Ze zámku vyšel mladý pár v kostýmech. Poprosila jsem, zda bych si je mohla také vyfotit. Svolili a ještě mi zapózovali.
Když se blížil čas prohlídky, šli jsme zpátky ke vchodu. Bylo nás celkem 10 a já si jen vzpoměla, jak před lety byla vyžadována rezervace vstupenky.

Zámkem jsme procházeli s průvodkyní a na několika zastávkách nám místní herci sehráli scénky ze zámeckého života, týkající se Casanovy. Chvíli jsem zažívala pocit, že se vrátil čas. Tančila jsem s Casanovou. Sice v džínách a teniskách, ale připadala jsem si přinejmenším jako dvorní dáma. A to vše ve Valdštejnském sále s rodovou galerií. Kolem obrazy Václava Vavřince Reinera a na stropě jeho freska. Nebyla jsem jediná. I ostatní dámy z řad diváků, měly tu čest vznášet se po zámeckém parketu.
Cesta po zámeckých komnatách, provázená vykladem a živými obrazy, trvala více než 50 minut a musím říct, že kromě toho, že byla poučná, byla i veselá a zajímavá.
Naše pout' končila v knihovně, kde Casanova pracoval.

Vyšli jsme před zámek a herci, kteří účinkovali při živé prohlídce, nám dávali letáček o divadle, které tuto akci uspořádalo. Dali jsme se s nimi do řeči a dozvěděli se, že v Duchcově je první soukromé kamenné divadlo v naší zemi ( www.divadlom.cz ). Já se až do té doby domnívala, že herci jsou z Teplic, o kterých vím, že zde divadlo je. Byli jsme pozváni k návštěvě Duchcova v měsíci červnu, kdy se zde každoročně pořádají již zmíněné Casanovské slavnosti.
Herci se pak s námi rozloučili s tím, že je čeká ještě jedno představení, ovšem za předpokladu, že se sejde alespoň pět diváků.

My pokračovali do Knížecí zahrady, která se nachází vpravo od vstupu do zámku.
Zde jsem objevila téměř stejnou sochu, jaká je umístěna ve vstupních prostorách zámku. Je jí Niké od Matyáše Bernarda Brauna. Knížecí zahrada je krásně upravená a kromě buxusů ostříhaných do tvarů jí zdobí několik soch, jako třeba toto Braunovo "Pacholátko". Matyáš Bernard Braun v tomto zámku vytvořil mnoho svých děl. Jeho sochy zdobí i vstup z prvního na druhé zámecké nádvoři.
Po prohlídce zahrady jsme se vrátili zpátky na náměstí, protože jsme si nevšimli, že se tudy lze dostat do barokní zahrady. Bylo hezky, proto nám procházka nevadila. Odtud je krásný pohled na zámek. Jezírko, které se jmenuje zrcadlové, opravdu splnilo svou funkci, nebot' zámek se v něm kouzelně zrcadlí.
Ještě pohled na zámek z většího odstupu.
Barokní zahrada je krásná, ale je v ní stavba, která se sem vůbec nehodí. Betonové monstrum z prefabrikovaných dílů, jehož vzhled nezachráňují ani sochy, které ho "zdobí". V této podivné stavbě je freska Václava Vavřince Reinera Nanebevzetí Panny Marie, která sem byla přenesena ze špitálního kostela v zámeckém parku. Ten byl zbourán v důsledku pokračující těžby uhlí v padesátých letech minulého století. Pavilon s freskou bývá zpřístupňován jen velmi výjimečně, nebot' freska je ve velmi špatném stavu. Pro ilustraci jsem zde použila jednu z fotografií, která není mou vlastní, ale dokumentuje stav v jakém freska byla letos v dubnu.
Fotografie použita: oficiální stránky Zámku Duchcov - www.zamek-duchcov.cz
Tuto sobotu 24.9.2011 se od 18 hodin bude v pavilonu konat benefiční představení. Výtěžek z něj bude věnován na záchranu fresky.

Prošli jsme si barokní zámeckou zahradu a já si fotila zámek z různých míst a úhlů a další zákoutí.
Pak, při cestě ze zahrady, jsme objevili vstup z Knížecí zahrady.Smějící se

Vrátili jsme se zpátky na náměstí a šli se podívat do města. Náměstí Republiky je malebné, dominuje mu morový Sloup Nejsvětější Trojice.Na rohu náměstí, v blízkosti zámku, stojí nádherně zrekonstruovaný dům.
Při našem příjezdu sem jsme jeli kolem velké vodní plochy, za kterou stál kostel. Fotila jsem za jízdy z okna auta, ale fotky byly hodně nezdařilé. Počasí bylo krásné, rozhodli jsme se dojít ke kostelu, který jsme viděli z auta.
Za křižovatkou ulic stojí veliká nepřehlédnutelná budova, jejíž fasádu zdobí sgrafita. Jedná se o České státní reformní gymnázium. Je to první střední škola v této oblasti, jejíž počátky se datují do roku 1921. Budova je tak velká, že se mi nevešla do záběru.

Za budovou gymnázia jsme odbočili a došli do dalšího parku, na jehož kraji stojí kostel, který jsme viděli při našem příjezdu. Jedná se o kostel evangelický, jak jsme se dočetli na ukazatelích.Park kolem je rozsáhlý, stejně jako vodní plocha, která je rybníkem. Nese jméno Barbora a nádherně se v něm zrcadlila odpolední obloha. Zda jméno rybníka má nějakou souvislost s důlní činností v této oblasti, nevím. Jen to jméno Barbora, která je patronkou havířů a nebo možná jen náhoda?

Odtud jsme se vrátili zpět na náměsti, kde jsme měli zaparkované auto. Cestou k náměstí jsem v jedné z uliček objevila tuto krásnou výzdobu fasády.

Duchcov mě zaujal. Nemluvím jen o zámku, který je krásný, ale který by si současně zasloužil více financí na jeho údržbu. Mluvím i o městě. Neviděla jsem ho celé, pohybovali jsme se jen v centru, ale veliké zelené parky, spousta vodních ploch, vytváří dojem vzdušného města. Vůbec jsem neměla pocit, že jsem v Severních Čechách.

Další fotografie, včetně těch, které jsou u článku, jsou v galerii.

Podvečerní obloha

17. září 2011 v 23:24 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Dnes jsme měli výletní den.
Stejně jako se stěhovaví ptáci na podzim houfují k cestě na jih, tak my s mužem pravidelně putujeme do Litoměřic. Už jsem se několikrát zmínila o tom, že jsem zahrádkářka. Nechci o sobě tvrdit, že jsem vášnivá zahrádkářka, protože na to mám málo času, ale zahrádkářka jsem tak nějak z donucení. Já, holka ze severočeského činžáku, pro kterou byl nejhorší trest okopat, nebo vyplít kus země na zahrádce, kterou si moji rodiče pořídili. Nutnost starat se o zahrádku začala v době, kdy jsem začala bydlet s mým mužem. Jeho rodina kromě vilky, vlastnila ještě zahrádku. O ní se starávala manželova babička, ta však zemřela. Zahrada kolem vilky byla zpustlá, bujel tu plevel, v koutě rostla bezinka a vedle ní se krčily lilie. Nikomu to však nevadilo. Až později jsem zjistila, že nikdo z rodiny mého muže nemá k zahradničení vztah. Zahrady mi bylo líto a já se o ní začala starat. To, co jsem jako dítě doma z duše nenáviděla, se stalo mou vášní. Můj muž, který se k tomu stavěl skepticky, začal mi nakonec s prací na zahradě pomáhat.
A tak jezdíme pravidelně do Litoměřic na Zahradu Čech. Tady trávíme dopoledne a po obědě navštěvujeme místa v bližším, či vzdálenějším okolí.

Dnes jsme z Litoměřic zamířili do Duchcova. Krásné odpoledne, kdy na zámku probíhaly živé prohlídky, při kterých herci z místního divadla v zámeckých komnatách hráli epizody ze života jednoho z nejslavnějších obyvatel tohoto zámku - Giacoma Casanovy.

Po prohlídce zámku jsme se šli ještě podívat do zámeckého parku a já si všimla, jak se začínají od západu kupit mraky. I když byl celý den hezký a prosluněný, obloha vypadala na déšt'.
Cestou zpátky jsem si vyfotila nejvyšší horu Českého středohoří, kterou je Milešovka. Je vysoká 837 m. Obloha nad horou, která je nazývána jedněmi jako Hromová hora a druhými Větrná hora, byla ještě krásně modrá, ale nalevo od ní se už černaly mraky.

Další fotky jsem už fotila jen otevřeným oknem z auta, za jízdy. Byla jsem uchvácena nádherou, kterou vytvářely mraky a Slunce chýlící se k západu.

Bylo to krásné přírodní divadlo.

Siluety hor a nad nimi barvy, které namíchala podvečerní obloha.

Doma jsem si po návratu pustila zprávy a zjistila jsem, že ta obloha nelhala. Bude pršet.
Nevadí, já budu vzpomínat na to fascinující přírodní divadlo, které tomu dešti předcházelo.

Přicházíme na svět nazí...

17. září 2011 v 0:15 Téma týdne

...všichni, bez rozdílu.
Jsme však jedinými tvory na této planetě, kteří své tělo halí. Všichni ostatní zůstávají tací, jací přišli na svět. Jen my, jak si vznešeně říkáme pánové tvorstva, se od ostatních tvorů odlišujeme.

Nahota pro mě znamená intimitu. Jsem každopádně stydlín, který by se na veřejnosti bez oděvu neukázal. Hlavní podíl na tom má výchova a to, že si uvědomuju, že moje tělesná schránka není dokonalá, tak proč jí vystavovat.
Narodila jsem se v padesátých letech a tehdejší výchova v rodinách byla, dalo by se říci puritánská. Nikdy jsem neviděla své rodiče svlečené. Kdysi jsem se na tohle téma bavila s kamarádkou, která je zdravotní sestra a prošla stejnou puritánskou výchovou, jako já. Přiznala, že svou maminku viděla svlečenou jen jedenkrát a to, když jí dělala EKG. Rozpačité z toho byly tenkrát obě.

Zatímco u nás byla až puritánská výchova, v nedalekém Německu byla pěstována kultura těla. Na plážích Baltského moře byly nudistické pláže.
O jejich existenci jsem věděla, ale netušila jsem, kolik jich tam je.
Byla jsem už vdaná, měli jsme tehdy téměř dvouletého syna a jeli poprvé v životě k moři. Spíš bych to měla upřesnit. Jeli jsme k Baltu.
S minimální znalostí němčiny, s kusými informacemi a trasou, kterou jsme si našli na mapě, jsme odhodlaně vyrazili na sever.

Doputovali jsme na poloostrov Usedom, o které jsem se dočetla, že je tu údajně nejlepší počasí, protože je chráněn proti drsným severním větrům Rujanou. Byl podvečer, šeřilo se, když se nám podařilo najít místo v kempu. Zatlačili jsme karavan na místo, můj muž zaparkoval auto a zabýval se usazením karavanu. Já byla zvědavá, jak moře vypadá. Znala jsem ho z filmů, z knih, ale dosud jsem ho neviděla.
Vzala jsem synka a vyrazili jsme cestičkou v dunách k moři. Nádherný pohled, krásný vzduch, vítr, který mi čechral vlasy. Byla jsem št'astná. Pak jsem si všimla, že se v moři koupe několik lidí a že jsou nazí. Trochu mě to rozhodilo a rozhodla jsem se k návratu. Ještě jsem si stačila všimnout, že podél cesty jsou natlučené kolíky a natažený řetěz. Muž už měl karavan usazený, připojený a my mohli "jít bydlet".
Po večeři jsme uložili syna ke spánku a sedli si před karavan. Z nedalekého stanu vypochodovala německá rodina a mířila k moři. Nebylo by na tom nic divného, ale byli všichni nazí. Tázavě jsem se podívala na manžela, ale ten jen podotkl, že v Německu je to normální. Jiný kraj, jiný mrav. Já mu sdělila poznatky z pláže, zmínila se o kolících a řetězech. Usoudili jsme, že pravděpodobně za kolíky bude nuda pláž.

Ráno po snídani jsem se oblékla, stejně jako můj muž, do plavek. V jedné ruce deku, v druhé malou ručku svého syna. Prošli jsme cestičkou v dunách a já strnula. Za kolíky byla jakási přírodní tělocvična. Na tom by nebylo nic divného, ale v "tělocvičně" seděli do kruhu muži a ženy různých věků a tělesných proporcí. Ve středu kruhu seděl tělnatý pán, který předcvičoval.
Při našem příchodu všichni rozpažovali a roznožovali .... a byli všichni nazí. S hlavou skloněnou, pozorujíc své nohy, jsem procházela a vlekla za sebou dítě. Úkosem jsem zahlédla modrou mořskou hladinu. Kdykoliv jsem jen trochu zvedla pohled, viděla jsem jen nahé lidi.
Poutali jsme na sebe pozornost, o kterou jsem nestála. Dva magoři v plavkách, kteří mezi sebou vedou malé nahé dítě. "Jirko, já tady nebudu" pronesla jsem tiše k manželovi a dál pozorovala své nohy. Oči jsem nezvedala, ale i přes skloněnou hlavu jsem viděla ležící naháče. "Vydrž", sykl tiše manžel. "Ještě zkusíme jít kus dál, tam snad budou lidi v plavkách". Moje jediná myšlenka byla, sebrat se a jednou z mnoha cestiček mezi dunami opustit tuto pláž. "Hele, támhle už vidím plavky" zazněl manželův veselý hlas. Zvedla jsem oči a podívala se směrem, který mi naznačil. "Támhle, jak plácaj ten volejbal". Opět jsme míjeli další cestičku do dun, ale já se rozhodla, že dojdeme až k volejbalistům a tam si konečně položíme deku. Přibližovali jsme se k volejbalovému hřišti, já se sklopenou hlavou. Když jsem jí zvedla, zjistila jsem, že to bílé nejsou plavky, ale holá zadnice.
Hned další cestičkou jsem mezi dunami z pláže utekla a za sebou vlekla své dítě. Muž mě následoval a říkal: "Neblbni, pojd' zpátky, tady si tě nikdo stejně nebude všímat." Vrátili jsme se kempem zpátky ke karavanu. Co já tady budu proboha dělat?

Odpoledne, když se náš syn vyspal, jsme se vydali do blízkého lázeňského města Banzin. Město bylo malebné, prošli jsem si ho a k večeru se vraceli zpět ke karavanu. Manžel dostal skvělý nápad. Zkusíme jít zpátky po pláži, abychom zjistili, kde ta nudistická pláž končí. Procházeli jsme pláží, mezi proutěnými koši na sezení. Pláž byla kamenitá a po zhruba kilometru začínal písek. Spolu s pískem se objevila cedule FKK Strand. No super, to jsme v pasti. Pokračovali jsme po mořském břehu a já si nechávala omývat nohy vlnami. Krásný pocit.

Jednou z mnoha cestiček jsme prošli do kempu a vrátili se ke karavanu. Zjistili jsme, že proti nám bydlí dvě české rodiny. Vyrazila jsem na výzvědy. Zastavila jsem se u mladého páru s pubertálním chlapcem a tázala se, kam se chodí koupat. Jejich odpověd' nebyla to, co jsem čekala. Byli to nudisté a sem jezdili pravidelně. Další sprcha, kterou jsem dostala bylo to, že pláž je dlouhá 7 kilometrů. Na krajích, kde jsou kameny, se koupají textiláci - tedy takoví jako já. Písečná část má 5 a půl kilometru a my jsem uprostřed. No prima! Vrátila jsem se ke karavanu, nešt'astná, bezradná. To jsem fakt nemusela jezdit takovou dálku, abych si v moři namočila kotníky. Uložili jsme syna ke spánku a já se ptala manžela, na jak dlouho to tady zaplatil. Prý na týden. Tak ten bude dlouhý.

Ráno si manžel na sebe vzal župánek, za ruku synka a vyrazili společně k moři. Seděla jsem u karavanu, četla si knížku a opalovala se. Vrátili se na oběd. Po synkově spánku opět odešli a já znovu vystavovala své tělo slunci před karavanem. Moc lidí se v kempu nevyskytovalo, ale já si ráno všimla, že druhá česká rodina, vlastně starší manželský pár, někam odcházeli v modrých teplákových soupravách. Před polednem přišli, hodili se do gala a někam odešli. Zhruba po dvou hodinách se vrátili, svlékli gala oděv, oděli se do tepláků a opět někam odešli. Večer se znovu vraceli odněkud v teplákách. Vrtalo mi to hlavou. Zmínila jsemse o tom manželovi a ten pronesl: "Ti určitě na nudu nechodí, podívej se na ně, ta paní má asi třicet kilo i s postelí."
Doporučil mi, abych se jich šla zeptat, kam se chodí koupat a zda se vůbec chodí koupat. Vyrazila jsem přes uličku. Manželé byli už dost staří, pánovi utíkalo jedno očičko a já přemýšlela, zda kouká ma mě, či někam jinam. "Posad'te se mladá paní, copak byste potřebovala". "Jen se jdu zeptat, kam se chodíte koupat?"
Starý pán se opět zahleděl jedním okem na mě a druhým kamsi. "A proč to chcete vědět?" "Ehm, no, víte, já to nedokážu, abych se tady před lidmi svlékla a byla na pláži nahá". Pohled který mi oba věnovali byl soucitný a já už se těšila, že mi prozradí místo, kam se budu moci uchýlit v plavkách. "Ale, tak to musíte jít zítra s náma" zahlaholil starý pán.
Moje duše radostně poskočila, ale po větě, která následovala, se propadla hodně hluboko. "My chodíme sem na nudu, máme tam takové místečko, já tam pozoruju ženský". "To ne, to já nemůžu" pípla jsem. "Ále, jakýpak nemůžu, podívejte se na sebe, pěkná mladá holka, co byste se nesvlíkla. Tady Dája" , ukázal na svojí starou manželku a mlaskl, "ta se nestydí a klidně se svlíkne". Paní horlivě přitakala. "Ne, to opravdu nepůjde, nezlobte se", zvedala jsem se k odchodu. Rozloučila jsem se a pán za mnou volal: "Ale pude, nebojte". Vrátila jsem s k manželovi jako spráskaný pes.

V noci jsem špatně spala. Představa, že se svéknu před českým důchodcem, který lascivně kouká každým okem jinam a jezdí na Balt proto, aby pozoroval ženský, mě pronásledovala celou noc. Ta představa byla horší, než kdybych se svlékla a lehla si vedle manžela na pláž - a i to bylo nad mé síly.

Ráno mě probudilo bouchání na okno u karavanu. Před karavanem stál důchodce v modré teplákové soupravě a říkal: "Tak pojd'te děvče, jdeme se koupat". Vymluvila jsem se na to, že manžel a syn ještě spí a nesnídali. Samozřejmě, že už nespali, probudilo je bouchání na okno.
Manžel opět trávil čas na pláži a já u karavanu v plavkách četla.
Další den mě opět probudilo bouchání na okno a já se omluvila, že jsem to včera na Slunci přehnala a bolí mě hlava. "Asi mám úpal", tvrdila jsem. Za zády jsem slyšela tiché pochechtávání manžela.
Následující den jsem opět nemohla jít k moři, protože mám malé, ani ne dvouleté dítě a musím nutně vyprat.
Týdenní pobyt na Usedomu se chýlil ke konci. Já byla krásně opálená z pobytu v kempu, nohy jsem si namočila ale jen jednou. Manžel byl opálený jen napůl. Přední část byla bílá, zadní byla tmavě hnědá. Když jsem mu řekla, že vypadá jako laskonka s polevou, odpověděl, že přeci musel hlídal dítě, proto ležel celou dobu na břiše.Smějící se
Poslední ráno jsme zapakovali karavan a šli se rozloučit s českými sousedy. Starý pán jen smutně pronesl: "To mě děvče mrzí, že nám nevyšlo to koupání."

Druhý týden jsme trávili u městečka Stahlbrode a tam jsem konečně poprvé zažila plavání v mořské vodě - samozřejmě v plavkách.Smějící se

Ještě, že nejsem jedináček....

11. září 2011 v 22:43 Téma týdne

.... i když byla doba, kdy jsem si to přála. Dokonce jsem bohapustě záviděla své kamarádce Dáše, že nemá sourozence a je jedináček.

Dnes už to vidím jinak.
Mám sestru. Na tom by nebylo vůbec nic divného, spousta lidí má sestru.
Ale já mám mladší sestru!!!
V dětství a v době dospívání to byl pro mě problém. Mladší sestra.
Narodila se o 21 měsíců později než já. Zatímco já byla zdravím kypící dítě, moje sestra byla slabá a hodně často nemocná. Můj dětský mozek v té době tuto skutečnost moc nechápal. Bylo mi od dětství vštěpováno, že jí musím chránit. Ale vysvětlete to malému dítěti, které rozumu ještě nepobralo a navíc se nechtělo smířit s tím, že je sourozenec protěžován. Tak jsem to vnímala a určitě jsem i žárlila.

Jsme obě rozdílné, já zdědila podobu své matky a sestra podobu otce, včetně toho, že jako on, špatně vidí. A povaha? Já pro změnu po otci cholerik a má sestra zdědila povahu naší matky - melancholický flegmatik.

Moje nejzažší vzpomínka spadá do předškolní doby. Náš táta měl krásné vlnité vlasy a velice snadno se opaloval. A já slýchala neustále: "Hanička má takové krásné vlnité vlásky, Hanička má plet' jako broskvička". Věty, které mě bolely. Já sama měla vlasy jako hřebíky a při krátkém pobytu na Slunci mi naskákaly pihy, což do broskvičky bylo sakra daleko.
Už jsem se zmínila, že sestra byla hodně nemocná. Maminka to vyřešila tak, že zůstala doma a šila pro zákaznice, které za ní docházely k nám domů. Šicí stroj měla v kuchyni a tam také byla veliká krabice, do které se dávaly odstřižky a zbytky látek, ze kterých se šilo.
"Ájo, pohlídej Haničku, jdu do krámu". Cítila jsem se polichocena, že jsem byla pověřena tak důležitým úkolem a domnívala se, že mě sestra bude poslouchat jako maminku. Ale ouha, seděla před domem na tříkolce a dělala, jako bych tam nebyla. Její krásné zlaté vlasy se kroutily do prstýnků. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale já vešla do bytu, vzala si maminčiny krejčovské nůžky a .... přišla jsem zezadu k sestře a ty její krásné zlaté vlasy jsem ostříhala. Sebrala jsem je ze země a spolu s nůžkami jsem je odnesla zpátky do domu. Můj dětský mozek si pamatoval, kam se dávají odstřižky.
První, co maminka viděla po návratu domů, byly ustřížené sestřiny vlasy. Samozřejmě následoval tělesný trest. Mé sestře už ale nikdy nenarostly ty krásné vlasy a já ještě mnoho let po této příhodě slýchávala, že kdybych tehdy nevzala ty nůžky....

Další má vzpomínka z dětství se sestry týká jen zprostředkovaně. Přišla jsem ze školy a doma byl místo maminky táta. Seděl u kamen, kouřil a já viděla v jeho očích slzy. Byla jsem prvňáček a přišlo mi divné, že velcí lidé, jako jsou tátové, můžou brečet. Ptala jsem se táty, proč brečí. On se na mě podíval a řekl, že mu jen vlezl kouř z kamen do očí a ty ho pálí. S odpovědí jsem se spokojila a až mnohem později jsem se dozvěděla, že ten den mým rodičům lékaři řekli, že pokud sestra přežije následující noc, snad vyhrají a pokud ne ....
Sestra svůj boj vyhrála, ale trávila hodně času po nemocnicích. Měla vleklé problémy s ledvinami a s krví.
Navíc lékaři zjistili, že má vadu zraku. Začala nosit brýle a to byl další handicap.
Já silná, zdravá a vedle mě neduživá, slabá a navíc obrýlená holčička, kterou jsem musela sebou brát, at' jsem šla kamkoliv. Dětský kolektiv dokáže být zlý k tomu, kdo se i minimálně odlišuje. Děti se mé sestře posmívaly a mě se neustále ptaly, proč jí všude sebou vláčím. Začala jsem jí bránit proti všem, prala jsem se i s kluky.
Když se potom sestřin zdravotní stav ustálil, šla do školy. A já, i když jsem byla rváč, ve škole jsem patřila k premiantům. Nepřinést domů samé jedničky, to by byla moje prohra. Sestra, která chodila do stejné školy, velice často slýchávala: "Alena by se za takovou známku styděla." "Popros sestru, at' ti to vysvětlí". Strašně jí to štvalo a začala na mně doma donášet a žalovat mé mimoškolní aktivity. Logicky následovaly tresty. Zatímco mé sestře procházelo vše, mě neprošlo nic. Navíc jsem slýchala větu: "Jsi starší, musíš mít rozum." Jak já tuhle větu nesnášela.

Chodila jsem do sedmé třídy a zjistila jsem tehdy, že mě moje sestra přerostla. Nejdříve jen o malý kousek a pak o půl hlavy. Geny zapracovaly, já zůstala malá jako maminka. Pro mě nepředstavitelná hrůza. V rodinách děti po sobě dědí věci. Navíc, když jsou stejného pohlaví. Dosud nosila věci po mě sestra a ted' se to obrátilo. Musela jsem "donosit" oblečení po sestře. Po mladší sestře!!!
Mlátila se mnou puberta, měla jsem pihatý ksicht a ještě na sobě věci po mladší sestře. A kolektiv mých vrstevníků zareagoval logicky - tak jak to děti umí. "Jé, hele, není ti to blbý, když taháš hadry po mladší ségře?" Tehdy jsem svou sestru nenáviděla, přála jsem si být jedináčkem a záviděla své kamarádce Dáše.

Odešla jsem na střední školu, bydlela jsem na intru a domů jezdívala na víkendy. Mnohdy jsem tam zůstávala i o víkendech. Život veselý, život studentský. Bez rodičovského dohledu je vždycky krůček k průšvihu. I stalo se, že jsem dostala podmínečné vyloučení z ubytování na intru. Telefon jsme doma neměli a já z pošty telefonovala k sousedům, aby mi zavolali sestru. Tehdy se jí podařilo ten dopis schovat, aby ho nedostali rodiče. Byla jsem ráda, že mám sestru. Byla jsem na ní i hrdá, protože mě v podstatě zachránila. Školní rok skončil, nastaly prázdniny a s nimi také skončilo to podmínečné vyloučení. Cítila jsem se svobodná.
Uteklo to vše jako voda a já se vrátila zpátky na intr a do školy. Při návštěvách doma sestra zjistila, že dostávám vyšší kapesné než ona. Marně jsem jí vysvětlovala, že se musím dopravit vlakem, nebo autobusem. Chtěla peníze a když jsem jí je odmítla dát, vytáhla ten dopis s podmínkou a pronesla: "No jak chceš, jdu ten dopis dát našim". Tehdy jsem jí opět nenáviděla. Trvalo mi tři měsíce, kdy jsem odevzdávala část svého kapesného a v podstatě jí sloužila, já srab, než se mi podařilo ten dopis získat. Konečně svoboda.

Život tropí hlouposti a moje sestra nastoupila na stejnou školu a bydlela na stejném intru jako já. Jako přes kopírák. Byla "bažant" a já opět cítila povinnost, že i tady jí musím chránit. Občas jsem jí ukázala nějakého kluka, který se mi líbil. V ten moment jsem si mohla být jistá, že na toho dotyčného si políčí, jen aby mě naštvala. Dokonce v té době přestala nosit brýle. Pro kluky byla mnohem atraktivnější, štíhlá vysoká s krásnou pletí, než já, její malá, pihatá, starší sestra.
Mojí satisfakcí však bylo to, že i zde slýchala větu: "Vaše sestra by se za takovéto znalosti styděla".

Je zvláštní, že se při psaní usmívám. Je to všechno tak strašně dávno. Můj pohled na sourozenectví by byl určitě mnohem zajímavější a zábavnější, kdyby stejný článek na toto téma napsala i moje sestra a popsala to vše ze svého pohledu. Takhle jsou to jen mé útržky vzpomínek.

Před půl rokem nám zemřela maminka a když jsme pak po pohřbu seděli s dalšími příbuznými a vzpomínali, došlo i na prohlížení starých fotek.
"Tak tady jsem tě fakt chtěla zabít"
"Ježíš, jak já tě nenáviděla, když ti máma ušila tyhle šaty".
"Všude jsem tě sebou musela tahat jako medvěda".
Mnoho podobných vět, při kterých nám tekly slzy smíchu a odplavovaly smutek. Nad fotkami a vzpomínkami se všichni kolem nás bavili.
Jsem ráda, že mám sestru.

Sourozenecké vztahy jsou určitě v mnoha rodinách podobné. Kdyby mi tu někdo tvrdil, že se se svým sourozencem nehádal, nepral, že jejich vztah byl idylický, neuvěřím. Sourozenectví je boj o postavení v rodině, o přízeň rodičů, o hračku, kterou v daný okamžik potřebují nutně všichni.
A pak .... z dětí a dospívajících jsou dospělí lidé, kteří mají své životy a na sourozenecké spory už se vzpomíná jen s úsměvem.

Mám dvě děti - syna a dceru. Je mezi nimi rozdíl dva roky a osm měsíců. Syn zpočátku žárlil na svou sestru. Těžce nesl ztrátu pozice, do té doby, jedináčka. A navíc jsem mu z porodnice místo očekávaného bratra dovezla holku. Když odjel na dvoutýdenní školu v přírodě, byla dcera nešt'astná a opuštěná. Denně se ptala, kdy se jí bratr vrátí. Když přijel, vrhla se mu u školy kolem krku. Přišli jsme domů, šla jsem ohřát jídlo a slyším z dětského pokoje: "Krávo" "Debile". Můj muž se jen podíval a pronesl: "No, a máme obě děti doma".

Chalupská slat'

8. září 2011 v 23:03 Putování po Čechách
Šumava - ten název mi voní.
Cítím čerstvý vzduch, slyším šumění lesů a zurčení potůčků. V lesích se modrají borůvky, rostou houby, které sice nejím, ale o to raději je sbírám.
Je to místo hodně blízké mému srdci.
Když byly naše děti malé, nedokázala jsem si představit léto bez pobytu na Šumavě. Za těch téměř 20 let, kdy jsme zde pravidelně trávili prázdniny, jsme tu prochodili hodně míst, poznali spoustu lidí. Dokonce jsme se sem chtěli odstěhovat, protože ovzduší svědčilo našim dětem.

Jedním z míst, která jsme každoročně navštěvovali je Chalupská slat', která se nachází nedaleko obce Borová Lada v oblasti, které se říká Šumavské pláně.
Leží na okraji Národního parku Šumava v údolí Vydřího potoka v nadmořské výšce pohybující se od 897 do 920 m. Na této slati je největší rašelinné jezírko, které má rozlohu 1,3 ha a na něm jsou ostrůvky. Na nich roste rosnatka okrouhlolistá, blatnice bahenní a další rostliny. Slat' je přístupná po povalovém chodníku, který je zakončen u jezírka vyhlídkovou plošinkou. Vzpomínám si, že před několika lety jsme na této plošince viděli i svatbu. Kolem povalového chodníku jsou k vidění rostliny, které na této slati rostou a jsou označeny nápisy. Převládá zde kleč, borovice blatka, klikva bahenní a mnoho dalších rostlin. V místech, kde byla v minulosti těžena rašelina, se vyskytuje bříza pýřitá, smrk a borovice.
Návštěva Chalupské slati je nenáročnou procházkou. Auto lze zaparkovat na parkovišti za obcí Borová Lada při silnici směrem na Kvildu.
Naše letošní návštěva Chalupské slati se uskutečnila koncem července. Počasí nám tehdy nepřálo. Byla zima - pouhých 10oC - což na červenec opravdu nebylo nic moc. Mraky se honily po obloze, Slunce nesvítilo a při cestě zpět jsme ještě navíc zmokli.

Chalupská slat' je také místem, které se objevuje v povídce Karla Klostermanna Bílý Samum. A já si vždycky v těchto místech vzpomenu na film Král Šumavy - zvláštní asociace.

Už se těším, jak jednou do těchto míst vezmu naše vnučky, abych jim ukázala jeden z mnoha krásných koutů naší země.
Přijměte proto mé pozvání do jednoho z krásných míst Šumavy.

Informační tabule před vstupem na Chalupskou slat' upozorňuje ještě na další slati. Během těch let, kdy jsme sem jezdili, jsme kromě Podkováku, navštívili všechny a to opakovaně, dokonce i v zimě, kdy byly pod sněhem.Louka před slatí, vítr česal nejen naše vlasy, ale i trávu. Obloha nevěstila nic hezkého, Slunce nesvítilo.Povalový chodník, po kterém se bezpečně pohybují návštěvníci slatě. Vzpomínám si, jak před těmi mnoha roky býval jen z kulatiny, na mnoha místech se propadal. Dnes je z fošen, má kolem rantl a je mnohem výš. Pod ním bude mnoho původních chodníků, zašlapaných do mokřadu.Takové krásné pohledy se nabízejí po cestě po chodníku.Chodník končí malou plošinkou u jezírka, na němž jsou ostrůvky porostlé rosnatkou okrouhlolistou.Pokusila jsem se o přiblížení, rosnatka je ta červená rostlinka - potvůrka je masožravá.Na těchto ostrůvcích posedávaly divoké kachny, kterých na jezírku bylo nepočítaně.Slat' je porostlá spoustou rostlin, zde je ukázka břízy zakrslé, nevím proč, ale v hlavě mi uvízl i její latinský název - betula nana. Rostou zde i borůvky, ale pozor, jsme v rezervaci a tudíž se zde nic netrhá.Když jsme opouštěli slat', začalo pršet. Obrázek je smutný, chybí mu sluneční svit.

Další fotografie z návštěvy Chalupské slati jsou v galerii.

Hra o jablko

6. září 2011 v 14:36 Téma týdne

Ač to tak možná na první pohled vypadá, nebudu psát o báječném filmu Věry Chytilové, jehož název jsem si vypůjčila pro svůj článek. Ale o jablku to je.

Jde mi o jablko jako takové.
Nevím, jakou máte vy zkušenost, ale mě doslova a do písmene vytáčí jedna věc a to, jak se k jablkům chovají v obchodech.

Bývaly doby, kdy jsme byli, co se týče jablek, soběstační. Na naší zahradě byly tři jabloně, které stačily pokrýt potřebu jablek na celou zimu.
Jabloně stárly, jablka trpěla i přes prováděný postřik různými chorobami a občasnými návštěvníky v podobě červů. Jabloně stínily a pod nimi se dařilo jen mechu. Dlouho jsme zvažovali všechna pro a proti a nakonec padlo rozhodnutí, jabloně pokácet. Podotýkám, že to bylo v době, kdy jablka byla v obchodech za slušnou cenu.

Dnešní realita je taková, že jedno kilo jablek stojí většinou 30 korun. Z ovoce, které bylo tím nejběžnějším na našem trhu, se stává pomalu, ale o to jistěji, drahé ovoce.

A dostávám se k tomu, co mi vadí.
Jablka, jejichž sortiment v obchodech je široký, jsou naházena na hromadách a už tady jsou potlučená. Při koupi jablek si vybírám taková, aby neměla pokud možno žádný otlak, aby se hned po přinesení domů nezačala kazit. Vybírám a i ty již natlučené plody dávám opatrně zpět. Potom je dám do vozíku a mířím k pokladně.
A tady dochází k tomu, co mě maximálně vadí. Opatrně položím jablka na pás, pokladní je vezme, projede scanerem a prásk! Třískne s jablky o pokladnu. Proboha, proč si vybírám hezká a zdravá jablka, když tady s tím hazí jako s uhlím? Copak chci doma dělat mošt? Až do včerejška jsem "pokorně srolovala uši", vzala si natlučená jablka, zaplatila a se svěšenými rameny se šourala pryč.
Až do včerejška!
Včera jsem si totiž řekla, a dost!
Stejná situace jako obvykle. Vybraná a hezká jablka jedou po páse k pokladní. Prásk!
"Můžete mi prosím říct, proč s těmi jablky třískáte?" zazněla moje otázka.
"Proč na mě křičíte?" zeječela na mě pokladní a svůj tón ještě podpořila mračením.
"Já nekřičím, to by asi slyšel celý obchod, kdybych křičela. Já se jen ptám, proč s těmi jablky třískáte?"
"To už jste mi jednou řekla", odpověděla pokladní a projížděla další položky z mého nákupu. Ve mě se všechno vzbouřilo. Proč mám být takový pitomec a kupovat předražená a ještě navíc pomlácená jablka.
"Víte co? Ty jablka si tu nechte a odmarkujte je, já je potlučená nechci". Nevím, kde se ve mě vzala ta odvaha a bojovnost. Pravděpodobně přetekl pohár trpělivosti, když polovinu pomlácených jablek musím před konzumací minimálně vykrájet, pokud je rovnou nevyhodím.
Pohled, který mi pokladní věnovala, mě zatloukal pět metrů pod zem.
"Tak vy je nechcete?"
Nevzdala jsem se a svůj započatý boj za jablka jsem se rozhodla dotáhnout do konce. Pokladní vzala telefon a někam volala. Fronta, která stála za mnou začala narůstat. Neměla jsem z toho vůbec žádnou radost, spíš mě mrzelo, že zdržuju lidi, ale vždyt' já bojuju i za ně. Paní, která byla za mnou se ptala pokladní, proč nepracuje. Ta jen něco zavrčela a mě bylo jasné, že jsem opravdu nekřičela, protože paní ve frontě za mnou nic neslyšela.
Přišel mladý pan prodavač, prodavačka ukázala směrem ke mě a řekla: "Vona ty jabka nechce".
Proč je však ta "vona" nechce, už neřekla. Mám bojovat dál a zdržovat lidi ve frontě za mnou? Vteřinu jsem váhala a pak se rozhodla, že nebudu víc hrotit konflikt týkající se pomlácených jablek.
Pocit jsem ale měla hořký a cítila jsem se vítězem jen tak napůl. Spěchala jsem domů, hlídala jsem vnučky.
"Babí, ty nemáš jabka?" No nemám. Pocit hořkosti narůstal a mísil se s vztekem a smutkem.
A pak jsem se rozhodla, otevřela si web zmíněného obchodního řetězce a na jejich formuláři požádala, zda by nemohli proškolit své pokladní, aby se chovali k ovoci slušně a nemlátili s ním. Během hodiny jsem měla telefonát ze zákaznického centra, kde se mi omluvili a paní, s níž jsem mluvila, mi sama řekla, že jí také vadí, když pokladní mlátí ovocem. Prý předají informaci na jednotlivé obchody.
Tak jsem zvědavá, zda dojde k nějakému zlepšení.
Současně jsem také pro příště rozhodnutá, že pokud mi opět pokladní třískne s ovocem, znovu ho nechám v obchodě.

Máme si nechat všechno líbit?

Můj a náš příběh

2. září 2011 v 22:00 Téma týdne
Téma týdne vypadá na první pohled jednoduše. Ale není.
Je těžké vybrat právě ten svůj příběh. Několik takových už jsem prezentovala tady na blogu.

Lepší bude napsat "Náš příběh".
Náš příběh se začal odvíjet před 37 roky, v době kdy jsem se vzpamatovávala z dvouletého vztahu s alkoholikem.
Byla jsem sama. Zůstávala jsem déle v práci, brala si práci navíc, volný čas trávila v kinech a rovnala si myšlenky. Chovala jsem se apaticky a bylo mi celkem všechno jedno.
Moje sestra se tehdy rozhodla, že se mnou něco udělá. Domluvila se s kamarády, že uspořádají mejdan v Bedřichově. Až když jsme stály ve Kbelích kousek za konečnou autobusu na stopu, prozradila mi, že mejdan je jen taková zástěrka. Asi jsem na ní chvíli koukala jako "tydýt" a nechápala, co mi chce říct. Nakonec mi vše prozradila. Mejdan sice bude, ale má kamaráda Zdeňka, který se rozešel s holkou a už dlouho se trápí. Tak se rozhodli se svou partou, že nás seznámí. No prima. Jen jsem ucedila, něco v tom smyslu, že mi připadá jako Kecal z Prodanky, když u nás zastavilo auto.
Řidič byl sympat'ák a na náš dotaz kam jedeme, řekl, že jede jen do Brandýsa.
"Nevadí", pronesla moje sestra, "to bude stačit".
Poděkovaly jsme, vystoupily a urychleně se přesouvaly na druhou stranu Labe do Staré Boleslavi. Důvod byl prozaický. V Brandýse bydlel strýc, kousek od náměstí, na kterém jsme vystoupily a co kdyby nás viděl. Od rodičů přísný zákaz jízdy stopem, který jsme na oko dodržovaly. Realita byla jiná, stopem jsme jezdily, ale rodičům jsme to nehlásily. A nepokládaly jsme za nejvhodnější, kdyby se o naší jízdě dozvěděli prostřednictvím strýce.

Ve Staré Boleslavi jsme stály opravdu jen chvilku a pak u nás zastavil Trabant se dvěma kluky.
"Tak kam to bude?" zazněla otázka.
"Jedeme do Liberce, pronesla moje sestra." Já jen apaticky koukala a bylo mi v podstatě jedno, kam jedu. Každá změna byla vytržením z koloběhu mezi prací a návštěvami kin.
"A co v Liberci?"
"Jedeme si do Botanické zahrady koupit želvu." Začala jsem se usmívat a obdivovala pohotovou odpověd' mé sestry.
"Hele, ale tu můžete koupit i v Praze, proč jedete tak daleko?"
"V Praze?", sestra nahodila nechápavý výraz. Argumenty jí došly a kluci nás začali přesvědčovat, že je blbost jezdit pro želvu až do Liberce. A prý jestli nemáme jiný program, než koupi želvy, můžeme s nimi jet na autokros ke Mladé Boleslavi. Mě bylo opravdu úplně jedno, kam pojedu, ale sestra se stále nevzdávala svého cíle mě seznámit s kamarádem Zdeňkem. Bojovala statečně, vyprávěla že v Botanické zahradě ted' určitě kvete Viktorie Královská. Já jí moc nepomohla v argumentech a nakonec jsme skončily spolu s těmi dvěma kluky na autokrosu. A já se začala po třech měsících zase usmívat. Jeden z kluků byl takový "ukecaný", druhý toho moc nenamluvil, ale když něco pronesl, stálo to za to. Odpoledne bylo příjemné, závody zajímavé.
Obě jsme vyrostly s dědou, který býval kdysi taxikář a pak později jezdíval autobusem na lince Praha Harrachov.
Děda a "jeho slavný autobus"

Motorista každým coulem, který nás jako malé holky tahal po závodech a vozil nás v lodičce motorky.
Ti dva kluci na nás tehdy koukali jako na zjevení, když jsme projevily znalosti z motoristických závodů.

Druhý den nás, coby znalkyně a zájemkyně o motoristický sport, pozvali na další závody, byly to pro změnu motokáry v Kadani. A my opět jely. A já začala pokukovat po tom "ukecaném" klukovi, abych zjistila, že vrhá pohledy po mé sestře. Pak v pozdním odpoledni jí držel kolem ramen. A já stála vedle toho druhého, který se svým anglickým humorem občas něco pronesl. Cestou domů jsme se stavovali v hospodě na večeři a mě bylo jasné, že sestra má oči jen pro toho kluka. Z auta nás vysazovali na Klárově a ten druhý se mě zeptal, jestli bychom se mohli ještě někdy vidět. Sešli jsme se za týden, procházeli jsme se po Malé Straně a povídali si o životě. On vyprávěl, že měl hodně těžký úraz na noze a potom z vyplacené pojistky si koupil Trabanta. Já mu jen naznačila, že se čtvrt roku vyhrabávám z nepovedeného vztahu. Povídali jsme si a pak se rozešli každý domů. Občas jsme si zavolali. Znovu jsme se viděli po týdnu a já zjistila, že se mezi námi začíná rozvíjet něco víc než vzájemné sympatie.
Sympatie přerostly v lásku a to byl začátek našeho příběhu, který trvá už 37 let.

I když někdy můj muž pronese svým typickým humorem: "Já jsem vlastně obět' autostopu".

Poprvé ... konec bezstarostnosti?

1. září 2011 v 14:30 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Mé starší vnučce byly 20. srpna čtyři roky.
Zatím byla doma se svou mladší sestrou a tatínkem, který je na rodičovské dovolené. Už v minulém roce se mladí snažili o její umístění ve školce. Uspěli až letos a malá šla dnes poprvé do školky.

Já se vrátila ve vzpomínkách o mnoho roků zpátky.
Do školky jsem nechodila, ale nesmírně jsem po tom toužila. Záviděla jsem dětem z mého okolí, které do školky chodily a měly mnoho společných zkušeností a prožitků. Maminka byla v domácnosti, protože má sestra byla hodně nemocná a nebyl důvod, abych školku navštěvovala. Ale mrzelo mě to hodně.

Můj syn do školky také nechodil, nepočítám-li povinná dopoledne, která absolvoval po zápisu do první třídy. Jako by se situace opakovala. Dcera mívala problémy s průduškami a já zůstala po mateřské dovolené v domácnosti. Když se pak její zdravotní stav ustálil a doktorka nám řekla, že by už do předškolního zařízení mohla jít, nastal nový problém. Sehnat školku. Dostala jsem se do bludného kruhu a mnohdy slýchala: "Jak můžete chtít školku, když neděláte." a nebo "My vás vzít nemůžeme, když nemáte zajištěnou školku, ani hlídání dítěte". Téměř jako veverka v bubnu. Chodila jsem od školky ke školce a všude se situace opakovala. Až pak ve finále vysvitlo sluníčko a jedné paní ředitelce stačilo potvrzení, že se ucházím o zaměstnání. Jediná tehdy pochopila a netrvala na nesmyslné podmínce zaměstnání. Všude jinde jsem narážela na bariéru nepochopení a nezájmu. Dcera chodila do školky moc ráda.

Dnes šla do školky naše vnučka.
Ráno jí doprovodili oba rodiče a mladší dva a půl letá sestra.
Dcera mi telefonovala a popisovala ranní šatnu, kde plakalo a štkalo dvacet dětí, které bezúspěšně tišili jejich rodiče. Sára prý byla rozpačitá, ale neplakala. Hned poté, co objevila hernu, otočila se na rodiče, řekla ahoj a zmizela v útrobách školky.
První den, který je pro ní zlomový, se rodiče rozhodli, že půjde domů po obědě. Vypravili se pro ní. Zatímco dcera zůstala dole s menší holčičkou, tatínek šel pro Sáru. Dcera čekala, až se objeví a sledovala rodiče, kteří kolem ní procházeli s plačícími a vzlykajícími dětmi. Potom přišel tatínek sám a pronesl k dceři: "Řekla mi, že tam chce spát a zůstat na pohádku".
Doufám tedy, že bude po své mamince, která školku milovala a vždy se do ní těšila.

Je to první den a nástupem do školky jí skončila doba naprosté bezstarostnosti. Je to jen školka, ale současně je to první krok k budoucím povinnostem.