. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Ještě, že nejsem jedináček....

11. září 2011 v 22:43 |  Téma týdne

.... i když byla doba, kdy jsem si to přála. Dokonce jsem bohapustě záviděla své kamarádce Dáše, že nemá sourozence a je jedináček.

Dnes už to vidím jinak.
Mám sestru. Na tom by nebylo vůbec nic divného, spousta lidí má sestru.
Ale já mám mladší sestru!!!
V dětství a v době dospívání to byl pro mě problém. Mladší sestra.
Narodila se o 21 měsíců později než já. Zatímco já byla zdravím kypící dítě, moje sestra byla slabá a hodně často nemocná. Můj dětský mozek v té době tuto skutečnost moc nechápal. Bylo mi od dětství vštěpováno, že jí musím chránit. Ale vysvětlete to malému dítěti, které rozumu ještě nepobralo a navíc se nechtělo smířit s tím, že je sourozenec protěžován. Tak jsem to vnímala a určitě jsem i žárlila.

Jsme obě rozdílné, já zdědila podobu své matky a sestra podobu otce, včetně toho, že jako on, špatně vidí. A povaha? Já pro změnu po otci cholerik a má sestra zdědila povahu naší matky - melancholický flegmatik.

Moje nejzažší vzpomínka spadá do předškolní doby. Náš táta měl krásné vlnité vlasy a velice snadno se opaloval. A já slýchala neustále: "Hanička má takové krásné vlnité vlásky, Hanička má plet' jako broskvička". Věty, které mě bolely. Já sama měla vlasy jako hřebíky a při krátkém pobytu na Slunci mi naskákaly pihy, což do broskvičky bylo sakra daleko.
Už jsem se zmínila, že sestra byla hodně nemocná. Maminka to vyřešila tak, že zůstala doma a šila pro zákaznice, které za ní docházely k nám domů. Šicí stroj měla v kuchyni a tam také byla veliká krabice, do které se dávaly odstřižky a zbytky látek, ze kterých se šilo.
"Ájo, pohlídej Haničku, jdu do krámu". Cítila jsem se polichocena, že jsem byla pověřena tak důležitým úkolem a domnívala se, že mě sestra bude poslouchat jako maminku. Ale ouha, seděla před domem na tříkolce a dělala, jako bych tam nebyla. Její krásné zlaté vlasy se kroutily do prstýnků. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale já vešla do bytu, vzala si maminčiny krejčovské nůžky a .... přišla jsem zezadu k sestře a ty její krásné zlaté vlasy jsem ostříhala. Sebrala jsem je ze země a spolu s nůžkami jsem je odnesla zpátky do domu. Můj dětský mozek si pamatoval, kam se dávají odstřižky.
První, co maminka viděla po návratu domů, byly ustřížené sestřiny vlasy. Samozřejmě následoval tělesný trest. Mé sestře už ale nikdy nenarostly ty krásné vlasy a já ještě mnoho let po této příhodě slýchávala, že kdybych tehdy nevzala ty nůžky....

Další má vzpomínka z dětství se sestry týká jen zprostředkovaně. Přišla jsem ze školy a doma byl místo maminky táta. Seděl u kamen, kouřil a já viděla v jeho očích slzy. Byla jsem prvňáček a přišlo mi divné, že velcí lidé, jako jsou tátové, můžou brečet. Ptala jsem se táty, proč brečí. On se na mě podíval a řekl, že mu jen vlezl kouř z kamen do očí a ty ho pálí. S odpovědí jsem se spokojila a až mnohem později jsem se dozvěděla, že ten den mým rodičům lékaři řekli, že pokud sestra přežije následující noc, snad vyhrají a pokud ne ....
Sestra svůj boj vyhrála, ale trávila hodně času po nemocnicích. Měla vleklé problémy s ledvinami a s krví.
Navíc lékaři zjistili, že má vadu zraku. Začala nosit brýle a to byl další handicap.
Já silná, zdravá a vedle mě neduživá, slabá a navíc obrýlená holčička, kterou jsem musela sebou brát, at' jsem šla kamkoliv. Dětský kolektiv dokáže být zlý k tomu, kdo se i minimálně odlišuje. Děti se mé sestře posmívaly a mě se neustále ptaly, proč jí všude sebou vláčím. Začala jsem jí bránit proti všem, prala jsem se i s kluky.
Když se potom sestřin zdravotní stav ustálil, šla do školy. A já, i když jsem byla rváč, ve škole jsem patřila k premiantům. Nepřinést domů samé jedničky, to by byla moje prohra. Sestra, která chodila do stejné školy, velice často slýchávala: "Alena by se za takovou známku styděla." "Popros sestru, at' ti to vysvětlí". Strašně jí to štvalo a začala na mně doma donášet a žalovat mé mimoškolní aktivity. Logicky následovaly tresty. Zatímco mé sestře procházelo vše, mě neprošlo nic. Navíc jsem slýchala větu: "Jsi starší, musíš mít rozum." Jak já tuhle větu nesnášela.

Chodila jsem do sedmé třídy a zjistila jsem tehdy, že mě moje sestra přerostla. Nejdříve jen o malý kousek a pak o půl hlavy. Geny zapracovaly, já zůstala malá jako maminka. Pro mě nepředstavitelná hrůza. V rodinách děti po sobě dědí věci. Navíc, když jsou stejného pohlaví. Dosud nosila věci po mě sestra a ted' se to obrátilo. Musela jsem "donosit" oblečení po sestře. Po mladší sestře!!!
Mlátila se mnou puberta, měla jsem pihatý ksicht a ještě na sobě věci po mladší sestře. A kolektiv mých vrstevníků zareagoval logicky - tak jak to děti umí. "Jé, hele, není ti to blbý, když taháš hadry po mladší ségře?" Tehdy jsem svou sestru nenáviděla, přála jsem si být jedináčkem a záviděla své kamarádce Dáše.

Odešla jsem na střední školu, bydlela jsem na intru a domů jezdívala na víkendy. Mnohdy jsem tam zůstávala i o víkendech. Život veselý, život studentský. Bez rodičovského dohledu je vždycky krůček k průšvihu. I stalo se, že jsem dostala podmínečné vyloučení z ubytování na intru. Telefon jsme doma neměli a já z pošty telefonovala k sousedům, aby mi zavolali sestru. Tehdy se jí podařilo ten dopis schovat, aby ho nedostali rodiče. Byla jsem ráda, že mám sestru. Byla jsem na ní i hrdá, protože mě v podstatě zachránila. Školní rok skončil, nastaly prázdniny a s nimi také skončilo to podmínečné vyloučení. Cítila jsem se svobodná.
Uteklo to vše jako voda a já se vrátila zpátky na intr a do školy. Při návštěvách doma sestra zjistila, že dostávám vyšší kapesné než ona. Marně jsem jí vysvětlovala, že se musím dopravit vlakem, nebo autobusem. Chtěla peníze a když jsem jí je odmítla dát, vytáhla ten dopis s podmínkou a pronesla: "No jak chceš, jdu ten dopis dát našim". Tehdy jsem jí opět nenáviděla. Trvalo mi tři měsíce, kdy jsem odevzdávala část svého kapesného a v podstatě jí sloužila, já srab, než se mi podařilo ten dopis získat. Konečně svoboda.

Život tropí hlouposti a moje sestra nastoupila na stejnou školu a bydlela na stejném intru jako já. Jako přes kopírák. Byla "bažant" a já opět cítila povinnost, že i tady jí musím chránit. Občas jsem jí ukázala nějakého kluka, který se mi líbil. V ten moment jsem si mohla být jistá, že na toho dotyčného si políčí, jen aby mě naštvala. Dokonce v té době přestala nosit brýle. Pro kluky byla mnohem atraktivnější, štíhlá vysoká s krásnou pletí, než já, její malá, pihatá, starší sestra.
Mojí satisfakcí však bylo to, že i zde slýchala větu: "Vaše sestra by se za takovéto znalosti styděla".

Je zvláštní, že se při psaní usmívám. Je to všechno tak strašně dávno. Můj pohled na sourozenectví by byl určitě mnohem zajímavější a zábavnější, kdyby stejný článek na toto téma napsala i moje sestra a popsala to vše ze svého pohledu. Takhle jsou to jen mé útržky vzpomínek.

Před půl rokem nám zemřela maminka a když jsme pak po pohřbu seděli s dalšími příbuznými a vzpomínali, došlo i na prohlížení starých fotek.
"Tak tady jsem tě fakt chtěla zabít"
"Ježíš, jak já tě nenáviděla, když ti máma ušila tyhle šaty".
"Všude jsem tě sebou musela tahat jako medvěda".
Mnoho podobných vět, při kterých nám tekly slzy smíchu a odplavovaly smutek. Nad fotkami a vzpomínkami se všichni kolem nás bavili.
Jsem ráda, že mám sestru.

Sourozenecké vztahy jsou určitě v mnoha rodinách podobné. Kdyby mi tu někdo tvrdil, že se se svým sourozencem nehádal, nepral, že jejich vztah byl idylický, neuvěřím. Sourozenectví je boj o postavení v rodině, o přízeň rodičů, o hračku, kterou v daný okamžik potřebují nutně všichni.
A pak .... z dětí a dospívajících jsou dospělí lidé, kteří mají své životy a na sourozenecké spory už se vzpomíná jen s úsměvem.

Mám dvě děti - syna a dceru. Je mezi nimi rozdíl dva roky a osm měsíců. Syn zpočátku žárlil na svou sestru. Těžce nesl ztrátu pozice, do té doby, jedináčka. A navíc jsem mu z porodnice místo očekávaného bratra dovezla holku. Když odjel na dvoutýdenní školu v přírodě, byla dcera nešt'astná a opuštěná. Denně se ptala, kdy se jí bratr vrátí. Když přijel, vrhla se mu u školy kolem krku. Přišli jsme domů, šla jsem ohřát jídlo a slyším z dětského pokoje: "Krávo" "Debile". Můj muž se jen podíval a pronesl: "No, a máme obě děti doma".
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kerria Kerria | Web | 11. září 2011 v 23:03 | Reagovat

Tohle znám, jsem taky starší. U nás v tom byly navíc ještě genderové rozdíly: "Kolo je klučičí zábava." "Utírání nádobí je holčičí práce."... ;-)

2 Malkiel Malkiel | Web | 11. září 2011 v 23:30 | Reagovat

Moc hezky napsáno. Je to docela zvláštní, ale my jsme s bráchou nikdy nebojovali, ani jsme se spolu neprali a nenadávali si.
Koukám, že se ti tady objevil ten magor, co tuhle opruzoval Edith. :-D

3 Vendy Vendy | Web | 11. září 2011 v 23:38 | Reagovat

[2]: On asi opruzoval všude, viděla jsem ho na víc blozích, myslím že i u tebe - nebo to byl Petr Vápeník?
U mě byl taky, blokla jsem ho.
Signoraa by byla asi ochuzena, usoudil a skopčil svůj úžasný projev i sem...
Signora: nenech se tím zhnusit, to je nějaký blbec! 8-)

4 Aailyyn Aailyyn | Web | 11. září 2011 v 23:48 | Reagovat

Tak nevím, ale není ta klasická sourozenecká nenávist zkrátka způsobená tím, že musíte sdílet prostor jednoho bytu s někým, koho jste si nevybrali, kdo je třeba totálně jiný? V dospělosti snad není divu, pokud tohle přechází, jít občas na kafe s někým, kdo je úplně odlišný, takový problém není, když si jinak žijeme každý po svém. Než že by za tím byl náhlý výbuch lásky.

5 Malkiel Malkiel | Web | 11. září 2011 v 23:48 | Reagovat

[3]: U mně nebyl. Ale pochybuji, že by mi taky nabízel svůj navlhlý nástroj. :-D

6 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 12. září 2011 v 0:39 | Reagovat

Při čtení takových článků je mi trochu smutno, že jsem jedináček. Měl jsem ale strááášně moc bratranců a sestřenic a tak mám i já nač vzpomínat.

7 signoraa signoraa | Web | 12. září 2011 v 7:26 | Reagovat

[1]: To je ve většině případů úděl nás starších sourozenců. U nás bylo vše zkomplikované tím, že sestra byla hodně nemocná. Dnes už s odstupem těch mnoha let rodiče chápu.
Sama u svých dětí jsem se snažila, abych se k oběma chovala stejně, zda se mi to zdařilo, nevím. Samozřejmě že měli mezi sebou také spory, jako ve většině rodin. :-)

[2]: Děkuji za pochvalu. Asi budeš patřit mezi několik málo výjímek. Můj zet' je z jednovaječných dvojčat a jak říká jejich matka, hádali a prali se tak, že už v 1. třídě je museli rozdělit každého do jiné třídy. :-D
Magor Dolejš je tu už potřetí, já předchozí komentáře jen smazala, ted' ho ale zablokuju, aby sem už nelezl.

[3]: Vendy, opravdu je to blbec. Jak už jsem psala v předchozím příspěvku, mazala jsem ty jeho zvratky už dvakrát a až později jsem zjistila, že ho lze bloknout.:-)

[4]: Nevím, zda to nazvat přímo nenávistí. Spíš je to takový boj o pozici v rodině. Ale máš pravdu v tom, že jsme úplně jiné a málokdo věří tomu, že jsme sestry. :-)

[6]: Asi každý touží po tom co nemá. Zatímco já v určitých momentech toužila po tom, abych byla jedináček, kamarádka Dáša mi sestru záviděla a říkávala, že se nemá doma ani s kým pohádat.
Díky širší rodině máš naštěstí vzpomínky na krásné roky dětství. :-)

8 VendyW VendyW | E-mail | Web | 12. září 2011 v 8:51 | Reagovat

Já patřím mezi jedináčky, pokud nepočítám své "vyčurané" i když dneska dost těžce životem zkoušené nevlastní sourozence, ale s těmi jsem ve styku byla minimálně, takže ti se nepočítají. Ani jsem si někdy nepřipadala ochuzená tím, že jsem sama, od dětství jsem byla pořád ve velké partě dětí takže mi to nijak nechybělo. Ale dvě děti jsem chtěla vždycky. A to se splnilo, dokonce i to že mám kluka i holku. A byli to ti klasičtí sourozenci, kteří se mydlili na potkání, ale když byl jeden někde na táboře druhý už se nemohl dočkat až dorazí, pak se na celý jeden den svorně zavřeli do pokoje a tam si vyprávěli navzájem své zážitky. Ale ráno už to bylo opět ve starých kolejí. Takže opět lítala ostrá slova a nadávky. Ale dodnes mají spolu hodně pevný vztah, a dost se navzájem podporují. a utěšují v případech že se něco nevyvede v osobním životě.

9 signoraa signoraa | Web | 12. září 2011 v 9:05 | Reagovat

[8]: Asi to tak je ve většině případů. My se sestrou "válčily", ale když byl nějaký problém, byly jsme svorné a téměř neprůstřelné. I když žijeme dnes každá jinde a jinak, jsou věci, které nás spojují. Víme o sobě a jsme tu jedna pro druhou a kdykoliv si ochotny pomoci. Moje děti mají taky velice pevný vztah, ale v dětství také byly každou chvilku na válečné stezce. :-D

10 Jarka Jarka | Web | 12. září 2011 v 9:48 | Reagovat

Já jsem nejstarší ze čtyř sourozenců a v dětství, jsem měla nejblíže k o rok mladšímu bráškovi. Co my se navyváděli lumpáren, dokonce jsme se i prali a v příštím okamžiku si hráli, jako největší kamarádi. :-D Jako nejstarší, neznám nošení oblečení po druhém a brácha mě brzo přerostl, takže odpadlo i hlídání. Další dva sourozenci, jsou o dost mladší, sestra dokonce o 14 let, když jsem se vdávala, ještě nechodila do školy, takže k té jsem našla cestu až v dospělosti. Nikdy jsem nelitovala, že je nás tolik. :-D  ;-)

11 Jana Jana | Web | 12. září 2011 v 10:05 | Reagovat

Kdybych měla sestru bylo by dnes vše možná jinak.Jako dítě jsem chtěla staršího bratra :-D ,mám mladšího.Mám i nemám.Dělí nás sice jen plot,ale pro mě už to bratr není.Snažím se ho vnímat jako cizího člověka,který mě nenávidí,ale při čtení takovýchto článků o sourozenectví si uvědomuju,že to co nás spojovalo nelze jen tak vytěsnit z mysli.Pořád to tam někde vzadu je :-( .

12 Bloncky a Hnidy Bloncky a Hnidy | Web | 12. září 2011 v 11:22 | Reagovat

Zajímavý článek ;)) Taky mám sestru, ale starší ;)
Zkus navštívit náš blog, můžeš se kouknout na pár tipů a rad ! ;)

13 signoraa signoraa | Web | 12. září 2011 v 11:58 | Reagovat

[10]: Myslím si, že ve vícedětných rodinách taková rivalita není. Měla jsem spolužačku a ta byla z 10 dětí - pátá v řadě. Vzájemně si všichni pomáhali, starší pečovali o mladší. Chodila jsem k ní moc ráda a cítila se u nich báječně. Možná i proto, že jsem měla jen jednu mladší a slabší sestru. :-D

[11]: To je smutné, ale bohužel ne ojedinělé. Moje kamarádka bydlí se svou sestrou v domě, který zdědily po rodičích. Nenávist mezi nimi došla tak daleko, že si už rozdělili topení a vodu, která byla v této vilce společná.
Manželův bratranec se zase nesnesl s vlastní dcerou natolik, že si v rodiném domku vybudovali každý svůj vchod, aby se vůbec nepotkali. Jsou to smutné osudy.
Asi je nejlepší to opravdu vytěsnit a žít si svůj život. :-)

[12]: děkuji :-)

14 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. září 2011 v 14:59 | Reagovat

To znám. Mám dva mladší bráchy.

15 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. září 2011 v 16:54 | Reagovat

Měla jsem staršího bratra o l,5 roku. Do 8,5 roku jsme se viděli jen velmi málo, žil u babičky. V jednom domě, kde bydlela i teta(otcova sestra), kam jsem přišla po smrti rodičů. On byl kluk. Tím to bylo dané. Mohl si hrát s čím chtěl (většinou si lepil letadýlka ve sklepě, takové dílně) dostával vše na co měl chuť, babička ho rozmazlovala. Půjčila mu i na Maneta, když chodil do průmyslovky. Splácel jí to- na knížku na své jméno. Učit se mu moc nechtělo, ač byl chytrý. Doháněl vše na poslední chvíli. Já jsem byla dobrá na pomoc v domácnosti, učila jsem se na vyznamenání a později na prospěchové stipendium. Pořád jsem byla ta v pozadí. Ale bylo období, kdy jsme jeden bez druhého ,,nedali ani ránu". Jako pubertáci jsme se také pohádali, ale nikdy jsem nemohla říci, že bych brášku nenáviděla. Vždyť byl to jediné, co mi po rodičích zůstalo. Toužila jsem po sestře, ale bohužel to ani nešlo, pro nemoc maminky. No a teď jsem z naší rodiny zůstala vlastně sama.

16 Iveta Iveta | Web | 12. září 2011 v 18:06 | Reagovat

Pravdivá věta "že každý touží po tom, co nemá"!!! Když je člověk sám, chtěl by sourozece, když je má, chtěl by být sám. Když je někdo svobodný, chtěl by být vdaný, když je vdaný, chtěl by být svobodný. Kdo má dítě, radši by byl bezdětný, kdo ho nemá, trápí se, že nemá smysl života! Atd. Těch případů je miliony a takřka ve všech směrech! :-(
Já mám sestru o pět let starší a tohle velké přátelství, když jsou sourozenci rok či dva od sebe, to u nás nějak nikdy nevzniklo.
Možná se trošku víc známe nyní, když už máme obě dospělé děti a moc času nám nezbývá! :-(
Jinak toho "magora" co píše ty nevhodné příspěvky jsem zablokla IHNED! O_O

17 punerank punerank | E-mail | Web | 12. září 2011 v 19:13 | Reagovat

Suprovej článek, fakt! a láska je jako horská dráha - pestrá, nevyspytatelná:)
taky jsme my 3 sestry byly víc rivalky - i když jsem s něma moc nebyla...
někdy jsme si ale přecejen vyhověly - například:)
nejstarší ségra vyhlásila, že kdo za ni umyje nádobí, dostane 50 korun. já s mladší ségrou jsme se mohly samou ohotou přerazit, abychom si přivydělaly. někdy jsme se i dělily:)
a starší ségra když má z čeho, tak opravdu rozdáává, takže odměny vyplácela poctivě:)

18 Vendy Vendy | Web | 12. září 2011 v 21:18 | Reagovat

Připadá mi to trochu smutné a trochu legrační. Nejhorší je, když rodiče ani trochu nepřemýšlí a upřednostňují jedno dítě před druhým. Přitom to dělají nevědomky, určitě ne schválně...
Otázka je, i když by rodiče všechny děti "zrovnoprávňovali", jestli by se ty dětičky stejně nemydlily hlava nehlava a nehádaly o hlouposti - protože by stejně byly přesvědčeny, že ta hnusná ségra - blbej brácha - je protégé a prostě je mu nadržováno a přilepšováno...
Většinou se to srovná v dospělosti.
"Krávo" a "Debile" nemělo chybu.
Reakce tvého muže také neměla chybu... :-D  :-D  :-D

19 Janinka Janinka | Web | 12. září 2011 v 22:10 | Reagovat

Úplně se v tvém vyprávění vidím. Sama mám mladší sestru (o rok, měsíc a den :)), skoro všechno, co popisuješ, jsme prožívaly, jenže trochu naruby - ona, tenkrát o dvě hlavy menší, bránila mně. A taky jsme se strašně řezaly, Bože, to byly bitky, dneska se za to vážně stydím, co jsem prováděla... :D

20 annapos annapos | E-mail | Web | 12. září 2011 v 23:11 | Reagovat

Měla jsem brášku o třináct let mladšího, na mých svatebních fotkách to byl malý budulínek, moc jsem si ho neužila, a pokud, tak ke mě jezdil na prázdniny, jako kluk, mě asi bral jako někoho dospělého, nevím ? Teď, když už není, nepřekonatelně se mě stýská, lituji všeho, co jsem mohla a neudělala, co jsem mu neřekla a nejde to vrátit.

21 adaluter adaluter | Web | 13. září 2011 v 9:51 | Reagovat

Úplně se tady při líčení tvých peripetií se sestrou musím smát, byly jste pěkná kvítka obě dvě. :D
Ony jsou ty rozbroje mezi sourozenci taky k nečemu dobré, člověk si nabrousí drápky pro život. Aspoň moje holky brousí jedna o druhou o sto šest. :-D Pravda je, že mám podezřele často chuť je uškrtit obě. Že se pětiletá chová jako pětiletá je samozřejmé, ale že se k ní dvacítka přidá, zapomene na posledních patnáct let života, ječí jak siréna a vzteky div nedupe "nožkou" to už je příliš. O_O
Dědění oblečení, tahle báječná finanční úleva pro rodiče, může být pro děti docela frustrující, zvlášť nejsou li sourozenci téhož pohlaví (znám případ, kdy byl klučík za holčičku skoro do tří let, dokud z pod šatiček na veřejnosti nevytáhl pindíka, aby se vyčůral :D) a nebo jako u tebe, starší dědí po mladším, dovedu si živě představit jak tvoje sebevědomí muselo trpět. :-)

22 helena-b helena-b | Web | 13. září 2011 v 13:45 | Reagovat

Pěkně jsem si početla. Já jsem nejmladší ze tří sourozenců, byl tam dost velký věkový rozdíl, takže jsme se moc neužili. Se sestrou, která je o 7 let starší, to ještě šlo, ale velkého bráchu jsem skoro neznala. Je logické, že jsem vlastně v pubertě byla jako jedináček a dost mě to štvalo. Po letech jsme se sestrou opět k sobě našly cestu a jsme si tak blízké, jak to má být. Nevím, co je lepší, jestli malý nebo velký věkový rozdíl. Já mám 3 syny mezi kterými je rozdíl 2 roky, mladší jsou dvojčata, dnes už všichni třicátníci. Dalo by se říct, že ideální k hraní, ale každý si vždycky spíš "mlel na svém písečku" a nějaká velká družnost nebyla a dá se říct, že ani není. :-) Tak nevím..

23 signoraa signoraa | Web | 13. září 2011 v 14:12 | Reagovat

[14]: Tak dokážeš prochopit a víš, co to je být starším sourozencem. :-D

[15]: Tvůj příběh dětství je smutný, žít bez rodičů musí být hodně těžké. My se sestrou válčily spolu celé dětství, ale když nastal nějaký problém, byly jsme svorné. Stejně tak moje děti měli k sobě nejblíž, když byl nějaký, byt' sebemenší, malér. :-)

[16]: Přesně - každý touží po tom, co nemá. Věkový rozdíl 5 let je hodně. Můj muž má o 5 roků mladšího bratra. Tím by to konstatování mohlo končit, ale já to rozvedu. Bydlí v domě, jehož jsou spolumajitelé, nestýkají se, nenavštěvují. Připadá mi to podivné, my i přes naše dětské války se sestrou, dokážeme "prokecat" noc, když jsme spolu a přes den pokračujeme. :-D Tady není nic, pozdrav, zdvořilostní věta o počasí. Nevím, je to těmi 5 roky?

[17]: Myslím si, že rivalita u dětí v rodině je naprosto normální. Je to svým způsobem boj o přízeň rodičů, či se jedno dítě chce vyrovnat druhému. U tebe to bylo jiné, když jsi odešla v šesti letech na intr. To my se sestrou "bojovaly" až po práh dospělosti. :-D

[18]: Ono ta je tak trochu smutné a i veselé. Tehdy mě to však hodně bolelo, dnes s odstupem času vnímám postoj rodičů jinak. Já byla zdravá, silná, výborně jsem se učila a proplouvala jsem životem sama, bez berliček. Sestra ty obrazné berličky potřebovala, ale dokázala pak mnoho věcí využít ve svůj prospěch. :-( U svých dětí jsem se snažila vyvarovat se toho, abych nad někým z nich držela ochrannou ruku. Bylo to těžké, kluk a holka - oba rozdílní, nejen, co se týče pohlaví. Ale vyvinula jsem maximální snahu, abychom byli spravedliví - i když syn žárlil.
Možná by nebylo od věci ještě vše doplnit. Už jsme byly obě vdané, obě jsme měly rodinu. Maminka, když o nás mluvila, tak rodina mé sestry to byli NAŠI a moje rodina PRAŽÁCI. :-D

[19]: Určitě to patří k dětství, za to se stydět nemusíš. Vyvolalo to úsměv na mé tváři a těší mě, že jsem nebyla válečník jen já. :-D

[20]: Třináct let, to už je hodně velký věkový rozdíl. V tomhle věku jsem vozila v kočárku dítě naší sousedky a připadala si už hrozně dospělá.:-)
Stejný pocit, jsem zažívala, když mi umřel táta, bylo mu 55 roků a mě 25.  A já dodnes cítím něco jako dluh. Je spousta vět, které už jsem mu neřekla.

[21]: Já už se nad tím dnes také usmívám, ale musím přiznat, že v letech, která jsem popisovala, mi dost často do smíchu nebylo. Drápky pro život máme tudíž obě nabroušené víc než dobře. :-D I když jsme válčily, dnes zažívám opět pocit, že musím sestru chránit. Je sama, po smrti manžela psychicky na dně. To nošení věcí po ní asi bylo jedno z největších mých pubertálních traumat. I když před rokem jsem po ní dobrovolně zdědila kabát. :-D
Kamarádka, která bydlí v Břevnově má malého syna. Pár let jsme se neviděly a já jí potkala u spořitelny se slovy: "Jé, ty máš ale krásnou holčičku". Podívala se na mně a tiše pronesla: "Je to kluk" "??" "No, víš, ono je všechno hrozně drahý, tak má na ven jen málo věcí. Ráno spadl do louže, druhý oblečení si poblil, tak je v růžovém".
Kamarádka má kromě chlapečka ještě starší holčičku a její sestra má holčičky dvě. Tomášek je poslední a dědí. :-D  :-D

[22]: To už je hodně velký věkový rozdíl. Už jsem psala, že mezi mým mužem a jeho bratrem je pět let, i to je hodně. U tebe a sestry se věkový rozdíl setřel a cestu k sobě jste si našly. Tak by to mělo být.
Můj zet' je z dvojčat, dodnes jsou s  bratrem jedno tělo, jedna duše, i když Marie říkala, že příšerně zlobili a rvali se jako koně. Mají ještě mladšího bratra, tuším že o 8 let a ten je samotářský, klidný a bratry moc nevyhledává. :-)

24 Lucerna Lucerna | Web | 13. září 2011 v 15:27 | Reagovat

ja mam tri sestry a nemenila by som veru :-) i ked teraz to trochu skripe, nahromadene stresi robia svoje :-D
som tretia.., najmladsia sestra jedina bola z velkym vekovim odstupom 5rokov a ked som pred tym sa citila opustena pretoze starsie sestry ma nebrali, tak potom som zas sa stala ochrancom, este stale to citim.. ze ju musim ochranovat :-D ale ziarlivost tiez bola, urcite obdobie som tazko niesla ze ja som to nevydarene kuriatko v rodine.. cierna ovecka, ale na to si clovek zvykne :-) mozno :-D
najstarsie sestry to maju najtazsie, oni su take pokusne panenky.. to co oni prebiju mladsie uz ani nezaznamenaju ze by to mohlo byt niekedy obmedzenim 8-O ja k najstarsej sestre som vzdy vzhliadala, mala uctu a vzdy to tak bude :-D

25 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. září 2011 v 16:22 | Reagovat

Máme tři syny- dva byly od sebe přes 3 roky, ten poslední od nejstaršího přesně o 18 let a tři dny a od středního necelých patnáct let. Byli ještě oba doma.  Starší ho klidně i koupal- tedy někdy, když si o to řekl. Učil se na něm zacházet s dětmi. Občas s ním blbnul, vyhazoval ho do vzduchu a já jsem trnula, že prorazí strop. Hráli si společně s kostkami a moduritovými vojáčky, co starší vyrobil. Nejoblíbenější hračky... Prostřední zase s ,,malým" vymetl kdejaký dětský film, chodil pro něj do jeslí.Pak studoval v Ostravě a jezdil každý týden domů. Když se nejstarší syn oženil, zůstal malému jen Jarek a visel na něm, když byl doma. Bylo mu devět, když se mu bráška oženil a odešel z domova. Oplakal jeho odchod a my s ním. Teď už jako dospělí jsou jako by si byli rovni věkem. Rozumí si, nehádají. Záleží asi na způsobu rodinného života. Nejstarší vždy říkal: Kdyby se vám něco stalo, má brácha nás, do domova bychom ho nedali.

26 jezura jezura | Web | 13. září 2011 v 17:22 | Reagovat

Moc hezky jsi to, Alenko, napsala. Já jsem byla doma nejstarší, sestra je mladší o 4 roky a bráška o 14. Nesnášela jsem to, jak jsem za všechno mohla, protože jsem byla nejstarší a měla mít rozum. To je asi všude. Proto jsem se tomu vyhýbala jak čert kříži, když byly moje děti dětmi. Jinak v mládí jsem také bráchu "nemusela", když jsem ho musela tahat sebou ven i na rande. Ale později, až jsem se vdala, měla děti a byla od domova tak daleko, jak jsem byla ráda, když z té Moravy k nám jezdil a začal brzy. Už od 13,5 roku věku jezdil 350 km a musel 2 x přestupovat a v Praze přecházet nádraží. A taky mi mockrát pomohl, když mi bylo zle. Dnes už na mne, bohužel, tolik času nemá a já nevím, je-li to dobou? :-)

27 Hanka Hanka | Web | 13. září 2011 v 21:37 | Reagovat

Ali, taky mám mladší sestru, o dva a půl roku, a podobné problémy. Jako malé jsme se příšerně rvaly, moje sestra mě dokázala vytočit až k nepříčetnosti. Dělala mi naschvály, ale táta nikdy nic nezjišťoval a seřezal nás obě. Pocit křivdy znám z dětství moc dobře. Abych pravdu řekla, nerozumíme si do dneška, máme hodně rozdílné povahy, zájmy i priority, vlastně se skoro ani nestýkáme. :-(
Tvoje povídání je moc pěkné a řekla bych, že i hodně poučné. :-)

28 pavel pavel | Web | 14. září 2011 v 5:25 | Reagovat

Článkem jsi mě krásně pobavila. :-)  :-D
Já toužil po sestře a měl jsem bohužel bráchu a navíc o 9 staršího, který na mne taky žárlil, že jsem byl doma skoro jako jedináček protěžován.

29 signoraa signoraa | Web | 14. září 2011 v 13:12 | Reagovat

[24]: Určitě to jednou skřípat přestane. Přesně jak píšeš, nejstarší je tak trochu pokusná panenka. Kdysi jsem četla takové pojednání. Na prvním dítěti se rodiče učí být rodiči, druhé dítě rozmazlují a teprve u třetího je vše srovnané. Zda je to pravda, nevím. :-D

[25]: Věkový rozdíl je už veliký, kluci byli v té době rozumní a zodpovědní. Kamarádka má mezi prvními dvěma a třetím rozdíl 17 a 14 let. Ti se na nejmladšího těšili a čekali, že to bude holčička. Když se narodil kluk, říkali mu Berušák. :-)

[26]: Takže moc dobře víš o čem jsem psala. My nejstarší sourozenci jsme byli v okamžiku narození toho mladšího  ti velcí a rozumní. Zatímco ti naši mladší byli stále malí. :-D Taky jsem nesnášela, že jsem "musela mít rozum". :-D
S tím časem - asi to bude opravdu dobou. Sama toho v poslední době stíhám méně, než bych chtěla. Ale i když má bratr méně času, víš, že tady je. :-)

[27]: My se sestrou jsme k sobě našly cestu, když ona dostudovala a přišla také do Prahy. Zájmy jsme měly hodně podobné a vlastně je máme dodnes. Ona se potom vrátila domů na sever, já zůstala v Praze. Vídaly jsme se pravidelně, když jsme jezdili za maminkou, ted' už jezdíme méně, ale pravidelně si voláme. :-)

[28]: Jsem ráda, že jsem tě pobavila. Takže ty znáš sourozenecké soužití z pohledu mladšího. Většinou jsou ti mladší na tom líp, než my starší a rozumní (z donucení). :-D  :-D

30 Amelie Amelie | Web | 14. září 2011 v 19:50 | Reagovat

Moc hezký článek. Já mám bráchu o 17 měsíců mladšího, taky jsme se rvali, hádali, ale i jsme si uměli hrát. ted máme super vztah, neměnila bych.  A moje děti? Eli má nějaký handicap, Jenda taky a Šárka mezi nimi chudák jediná "zdravá", snad mi to jednou nevyčte, že na ni nebyl čas, že jsem se věnovala zpočátku jen Elišce a ted zase Jendovi.... :-(

31 Bonbón Bonbón | E-mail | Web | 15. září 2011 v 17:34 | Reagovat

Tak toto je dobrý článek.

32 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 17. září 2011 v 7:41 | Reagovat

Svatá pravda sourozenci jsou občas na zabití ovšem v uvozovkách, ale jsme rádi,že je máme. :-)

33 cheap beach dresses cheap beach dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 14:37 | Reagovat

There are some interesting points therein article but I dont know if I see all of them heart to center. There is some validness but I will hold judgement until I look into it further. Good clause, thanks and we want more! Added to FeedBurner as well.
http://www.isdress.org

34 replica iwc watch replica iwc watch | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 8:00 | Reagovat

Simply want to say your article is as tonishing. The clearness in your post is simply spectacular and i can assume you are an expert on this subject. Well with your permission allow me to grab your rss feed to keep up to date with forthcoming post. Thanks a million and please keep up the gratifying work.
http://www.begwatches.net/iwc.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama