. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Listopad 2011

Perníková chaloupka

30. listopadu 2011 v 23:26 Může se hodit

Advent je období, které mnozí tráví přípravami na nejkrásnější svátky v roce, kterými jsou beze sporu Vánoce.

A k Vánocům patří neodmyslitelně pohádky.

Ne, nebudu vyprávět pohádku, která je notoricky známá.
Budu vyprávět o jiné perníkové chaloupce v čase adventním.
K vánočním přípravám patří kromě jiného, také pečení cukroví. Mnozí mohou namítnout, že už je to přežitek, že se cukroví dá koupit, že je to nezdravé. Možná mají pravdu. Na zkoušku jsem občas nějaké cukroví koupila, ale s tím domácím se to nedá srovnat. A proto peču. Moje dcera peče také a já jsem ráda, že postupně přebírá tuto symbolickou štafetu.
Perníky a perníčky jsou vždy první na řadě a v naší rodině se pekly pravidelně vždy koncem listopadu, aby do Vánoc změkly. Cukroví dávám na půdu, moje dcera na balkon a je záruka, že tam změkne každé.
Rok co rok v tomto období jsem tloukla v hmoždýři koření a pak na vále zpracovávala těsto, které se díky medu velice lepí. Příprava perníkového těsta mě nebavila, bývala jsem zalepená, až za ušima. Těsto jsem nechala chvíli odpočinout. S hotovým těstem se už pak pracovalo dobře. Z těsta jsem vykrajovala tvary, které jsem potírala rozšlehaným žloutkem a pekla. Zdobení perníčků bylo oblíbenou činností nejen mojí, ale i mých dětí. Možná i to je důvod, proč perníčky ted' už peče dcera a já si už po několikáté dávám pauzu.
Ale dříve jsem je pekla pravidelně.

Jeden rok jsem dostala nápad a vykrajovala různě velké hvězdičky, které jsem potom slepovala do stromečků a zdobila. Moje děti byly nadšené a perníkové stromečky bývaly i báječným dárečkem pro návštěvy. Zkoušela jsem hledat nějakou fotografii, ale bohužel jsem jí nenašla. Když jsem ještě neměla digitální fot'ák, snažila jsem se fotit jen podstatné věci. Byla jsem limitovaná 36 obrázky, které šly na kinofilm nafotit a focení perníčků, či cukroví jsem pokládala za zbytečné. Zatímco na digitál vyfotím ted' každou blbost.
Každý stromečky chválil a já zpychla.
Když už dokážu tohle, bude "brnkačka" udělat perníkovou chaloupku. Udělala jsem tedy novou várku těsta a poté, co šly moje děti spát, zasedla jsem ke stolu a vytvořila si šablony na chaloupku. Těsto jsem rozválela, vykrájela tvary podle šablon a dala péci. Vychladlé díly jsem částečně ozdobila, pak jsem chaloupku slepila bílkovou polevou a dozdobovala jí. Můj muž, který vstával brzy ráno do práce, na rozdíl ode mně, která jsem v té době byla doma, šel brzy spát. S perníkovou chaloupkou jsem si "hrála" do tří hodin do rána. Oči se mi klížily, ale nevzdávala jsem to. Těšila jsem se, jak budou mým dětem zářit na Mikuláše oči. Chaloupka byla hotová a já přemýšlela, kam s ní. Bylo by dobré, aby poleva uschla a já jí pak někam přemístím. Ve tři hodiny ráno není mozek moc připravený na to, aby myslel. Posadila jsem perníkovou chaloupku na kuchyňskou židli, zasunula jí pod stůl a trochu popotáhla ubrus, aby moje dílo nebylo vidět. Co kdyby děti vstaly dříve než já.
Padla jsem do postele a ani neslyšela manžela, který vstával do práce. Probudila jsem se a děti ještě spaly. Výborně, stihnu chaloupku uklidit, aby byly překvapené. Překvapená jsem ale byla já hned po příchodu do kuchyně. Nevěděla jsem, zda mám brečet, nebo se smát. Kouzlo nechtěného, nebo zákon schválnosti? Můj muž si ráno sedl na židli, na kterou si NIKDY nesedal. Neomylně si sedl tam, kde seděla perníková chaloupka. Židli samozřejmě zasunul, myslel si, že nepoznám, kde ráno seděl. Tekly mi slzy a dívala jsem se na to dílo zkázy. Pak jsem si představila, jak asi vypadalo jeho pozadí, když dosedl a začala se přes slzy smát. Do kuchyně přišel syn a nechápavě se na mě díval. Vysunula jsem z pod stolu židli. "Tak to byla Jiříčku perníková chaloupka".

Byl to můj zatím jediný pokus o perníkovou chaloupku. Kdykoli však peču perníčky, nebo jen pro dceru tluču směs koření do perníčků, vzpomenu si na to, kolik mi tehdy ta perníková chaloupka dala práce. Možná se jednou k nápadu vytvořit perníkovou chaloupku vrátím. Třeba by vnoučata mohly mít radost.
Pro ty, kdo by chtěl vyzkoušet chaloupku, perníkové stromečky, či jen perníčky, zde je recept:

18 dkg cukru
2 celá vejce
10 dkg medu
30 dkg hladké mouky
na špičku nože amonium (lze nahradit jedlou sodou)
skořice
hřebíček
badyán
anýz
nové koření
citronová kůra
žloutek na potření

Poleva:
15 dkg cukru moučky
1 bílek
št'áva z 1/2 citronu
Polevu třeme tak dlouho, až je hladká.

Tento recept už jsem jednou na svůj blog dávala ve článku s recepty na vánoční cukroví, ale jsou tam uvedeny dva perníkové recepty. Tento se hodí na chaloupku lépe.

Vopruz

28. listopadu 2011 v 22:38 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak nazvat dnešní článek.

Uvažovala jsem nad hezkým a slušným nadpisem "První adventní víkend", nebo "Začátek příprav", ale potom "Vopruz" vyhrál na celé čáře.

Ještě v pátek večer jsem si "klovala" do mé krásné a bezdrátové klávesnice u svého počítače.
Kdysi, v době studií a i později, jsem psávala všemi deseti. Kdeže loňské sněhy jsou. Možná, kdybych psávala pravidelně a procvičovala psaní, asi bych si tu dovednost uchovala. Ale já za dobu svých zaměstnání psávala na stroji málokdy. Píšu ted' čtyřmi prsty, někdy i šesti, ale poměrně dost rychle.
Zadívala jsem se na monitor a musela si protřít oči. "Co jsem to tady napsala?". Slovo, které mělo mít osm písmen, mělo tři. Vrátila jsem se a chtěla slovo opravit. Šlo to velice těžko. Kurzor odmítal pracovat. No nic, asi mi došly baterky v klávesnici. To se stává. Vyndala jsem baterky z fot'áku, strčila je do klávesnice a ... pár prvních slov bylo v pořádku, ale potom se to znova zaseklo. Muž naštěstí ještě nespal. Vylíčila jsem mu problém s klávesnicí a on ucedil: "Máš v hajzlu baterky". Takhle chytrá jsem byla také. "Hele, ale už jsem tam vrazila baterky z fot'áku." "A??" "Chvilku to šlo, ale už to zase blbne". Nerad, ale šel. Vyndal ze svých zásob úplně nové baterky, tak zvané "funglovky" a dal je do klávesnice. "Zkus to". Otevřela jsem si Open Ofice a začala psát. Díval se na mě a já si připadala jako trotl. Klávesnice fungovala. Manžel odcházel a mezi dveřmi ucedil něco o blondýnách. Zavřela jsem stránku, vrátila se na blog a chtěla pokračovat. Opět pár slov v pořádku a pak to znovu začalo blbnout. Vzala jsem klávesnici (výhoda té bezdrátové) a šla za manželem do kuchyně. Vyndal znovu baterky a ze skříňky si vytáhl nějaký přístroj. Nevím jaký, pro nás, technicky nezdatné blondýny, je jeho název nepodstatný. Manžel baterky proměřil a řekl, že jsou v pořádku. "Asi se ti ta klávesnice rozhodla dát sbohem". Nevzdávala jsem to. Sebrala jsem klávesnici a šla zpátky k počítači. Zkoušela jsem psát komentáře svým oblíbeným blogerům a statečně t'ukala. U některých písmen jsem měla pocit, že je tam budu muset natlouci kladivem. Napsání jednoho komentáře mi trvalo v průměru 10 minut a pak ho ještě opravit a doplnit chybějící písmena. Hrůza. Ráno bude moudřejší večera, rozhodla jsem se, vypnula počítač a šla spát.

V sobotu ráno u nás doma začaly předvánoční přípravy.
Můj muž se rozhodl, že umyje okna a já slíbila, že nebudu komentovat kvalitu práce. Venku bylo krásné slunečné počasí, konečně začal foukat vítr. Stěhovala jsem své milované kytky z jedné místnosti do druhé, aby mi "nenastydly".

Snad k tomu všemu přispěl čerstvý vzduch, který se otevřenými okny dral do domu, snad svítící sluníčko, nebo se konečně moje tělesná schránka rozhodla, že už je na čase se zmátořit.
Každopádně mi bylo už podstatně lépe, než v předchozích dnech. Abych se manželovi revanšovala za pomoc, udělala jsem jeho oblíbený bramborák, plněný plátkem uzeného.
Odpoledne jsem se "vrhla" na přebírání věcí, které už nikdo nebude nosit. Vzhledem k mé "schránčlivosti" byl můj muž velice překvapen, když jsem do chodby vynesla už třetí tašku s věcmi. "Já to raději hned odnesu do auta, aby sis to zase nerozmyslela". Vytáhla jsem ze skříně záclony, aby byly na oknech jiné. Když už jsem byla ve vyhazovací náladě, probrala jsem i záclony a pět jich také vyhodila. Manžel se na mě díval s dost nechápavým výrazem. Nedivím se mu. Patřím k lidem, kteří se jen těžko loučí s věcmi.
Co kdyby to šlo přešít.
Když tenhle svetr rozpářu, budu mít klubíčka a z nich můžu uštrykovat ponožky.
Díky těmto úvahám se mi doma kupí věci. Ale když mě to potom popadne, začnu toho vyhazovat spousty. A pak se mi občas stane, že usilovně hledám nějakou věc, která "padla za vlast" při mém vyhazování.
Když bylo hotovo, řekla jsem si, že se odměním. Sedla jsem k počítači a byla zvědavá, co klávesnice. Odpočinula si?
Bylo to jako přes kopírák. Chvilku fungovala a pak jsem do jednotlivých kláves musela tlouci, aby se na monitoru zobrazilo příslušné písmenko.
Ještě, že funguje myš. Uvědomila jsem si, že moje krásná a bezdrátová myš, umřela už před několika lety a že už od té doby mám několikátou "drátovou".
Seděla jsem a pročítala své oblíbené blogy, ale nemohla nikomu napsat komentář.
No to je ale vopruz.

V neděli jsem raději počítač nezkoušela. Zastavily se tu naše děti, dcera si přijela pro větve na adventní výzdobu a když jsem totéž nabízela snaše, dívala se na mě a v očích měla veliký otazník. Až když jí dcera řekla, že začal advent, byla docela překvapená.
Riskla jsem to a ozdobila okna, když už je ten advent. Přemýšlela jsem o možnosti eventuální kontroly, která by mě mohla načapat, jak omotávám na zábradlíčko nad parapetem girlandu a navěšuji na ní zvonečky, šišky a mašličky. Musela bych v ten moment předstírat, že ta, která je v okně, nejsem já. To by však ta kontrola musela vidět stejně blbě na dálku, jako já. Asi bych řekla: "Moment, já vám jí zavolám" a bleskurychle bych na sebe hodila noční košili a nasadila si brýle. Naštěstí nikdo nepřišel a mě naopak čerstvý vzduch báječně pročistil plíce. Stejně je to divné, v horečkách si mě doktoři předávali jako horký brambor a já pendlovala MHD z jedné čtvrti do druhé a ted', kdy už se doléčuji, mám zaracha.
To je tedy taky pěkný vopruz.


Po obědě jsem se pustila do práce, kterou jsem odkládala třičtvrtě roku. Věděla jsem, že to budu muset udělat, ale neustále jsem si říkala, zítra, jindy, ted' ne. Ale už nebylo zbytí. Začala jsem přebírat písemnosti, které jsme v březnu přivezli z maminčina bytu. Krabice na ně jsem měla koupené už od května!! V chmurné a nostalgické náladě jsem strávila půlku odpoledne a pak většinu věcí skartovala. Maminka měla pedanticky a chronologicky vše založené, počínaje složenkami za nájem, konče veškerými doklady o dovážení obědů. A mezi tím dopisy a doklady. Chaos, který v papírech byl, jsem způsobila já, když jsem po její smrti hledala rodný a oddací list a tátův úmrtní list. Nechala jsem si jen některé doklady a krabici starých fotografií.
V podvečer jsme s mužem zasedli k televizi, abychom se podívali na poslední letošní závod Formule 1. Je to zvláštní, je už advent a ještě se jedou formule.
Zapálila jsem první svíčku na adventním věnci a zazvonil mi telefon.

Zpráva, kterou jsem vyslechla mě vrátila znovu do pochmurné nálady, kterou jsem měla nad přebíráním maminčiny pozůstalosti. Náš kamarád prohrál boj s tou nejhnusnější nemocí. Vzpomínala jsem na něj a uvědomila si, že jsem ho naposledy viděla někdy v létě a že vypadal báječně. Pral se s tou "mrchou" už pár let a byl jen o rok starší než já.

Dnes ráno jsem šla na oční. Chodím jedenkrát za rok. Tím, že užívám kortikoidy, musím absolvovat pravidelnou kontrolu, protože mi hrozí šedý zákal. Před pár roky mi poradila paní doktorka, abych užívala betakaroten, který má pozitivní účinky na oči. Díky její radě, kdy denně ráno polykám jednu tobolku, se moje oči vůbec nezhoršily. Brýle na dálku mám stejné už čtyři roky.

Odpoledne jsem jela "pro změnu" ke svému praktickému lékaři. Měl výsledky ze čtvrtečního odběru krve (zatímco já mám jen modřinu jako hrom) a kromě zvýšené sedimentace, jsou všechny hodnoty v normě. Potěšila jsem ho, nebot' jsem mu sdělila, že už se také cítím podstatně lépe. "A také už lépe vypadáte". Tak zase ve čtvrtek a prý mě už asi uschopní. Jo a konečně mi napsal vycházky.
Zarach skončil.
Vycházela jsem z polikliniky a zavolala manželovi, kde se ráčí vynacházet. Prý akorát odemyká auto. Dala jsem si s ním sraz na zastávce autobusu a jeli jsme koupit novou klávesnici. Takovou úplně obyčejnou, s drátem.

Na rozdíl od té mé luxusní, bezdrátové, jde na ní psát, aniž bych musela do jednotlivých kláves mlátit.
Jsem tomu ráda.
Ono mít počítač s nefunkční klávesnicí, je pěkný vopruz.

Ted' konečně se můžu vrátit na své oblíbené blogy a zanechat tam svou stopu.Usmívající se

Těžká volba

24. listopadu 2011 v 11:33 Téma týdne

Jsem člověk, který rád čte a hodně čte. Je to pro mě velice těžké, vybrat si tu nejoblíbenější knižní postavu.

Přečetla jsem spousty knih.

Byly to knihy různých žánrů, od různých spisovatelů.
K některým se dodnes ráda vracím a patří k mým oblíbeným, některé jsem přečetla, aniž by zanechaly
v mých vzpomínkách jakoukoliv stopu.
A jednu jsem nepřečetla vůbec. Spíš bych měla napsat, že jsem jí nedočetla. I když jsem se několikrát k této knize vrátila a zkusila se do ní znovu ponořit, vždy jsem to vzdala. Možná budu pro někoho ignorant, ale já se nedokázala "prokousat" úvodními stránkami "Kroniky Pickwickova klubu" od Charlese Dickense. Zkoušela jsem to opakovaně a vždy se stejným výsledkem.

Nemám jen jednu nejoblíbenější knižní postavu. Je jich víc, stojí v řadě za sebou a čekají v mé knihovně, až vytáhnu tu správnou knihu, otevřu a začnu číst.

Má "nejoblíbenější knižní postava" se u mě mění věkem.

V dětství jsem obdivovala Kopčema. Kopčem byl hlavní postavou knihy Eduarda Štorcha "Lovci mamutů". Knihu jsem četla několikrát a prožívala s Kopčemem tvrdý život, který ve starší době kamenné v naší zemi byl. Kniha byla spíš určena klukům, ale mě učarovala a možná už od doby jejího přečtení, začala moje láska
k historii. Moje vrstevnice mou vášeň pro Kopčema nesdílely a dost dobře nechápaly, že já se k této knize stále vracím. Až o mnoho let později, když už jsem měla děti, jsem byla na návštěvě u jedné kamarádky. Zatímco my probíraly život na mateřské, děti si vedle nás hrály. Kamarádka vstala a řekla: "S tím si hrát nebudete!" Podívala jsem se na ní a ona v ruce držela malou gumovou panenku, na které bylo vidět, že už má nějaké roky za sebou. Na mojí otázku mi odpověděla: "To je Kopčem". Začala jsem se usmívat a řekla jí, jak jsem tohoto literárního hrdinu milovala. Ona se usmívala také a říkala: "No, a to si všichni o mě mysleli, že jsem divná, když se mi líbí Kopčem". Našla jsem tehdy po dvaceti letech, od prvního seznámení s Kopčemem, spřízněnou duši.

Dalším mým oblíbeným knižním hrdinou byl Vinnetou. V mých zhruba dvanácti letech vyšel u nás ve třech dílech. Knihy jsem dostala k Vánocům a začala je číst ještě na Štědrý den večer. Během vánočních svátků jsem všechny tři díly přečetla. Pak jsem viděla v kině první film s Vinnetouem, kterým byl Poklad na Stříbrném jezeře a znovu se ponořila do četby toho, co už jsem jednou četla.
Tři mušketýři, co k nim dodat. Byly to první knihy od Alexandra Dumase, které jsem četla nesčetněkrát. Následoval Hrabě Monte Christo a pak jsem se znovu ponořila do četby Třech mušketýrů. Babička měla v knihovně jejich pokračování po deseti a i dvaceti letech. Mým nejoblíbenějším knižním hrdinou byl D'Artagnan. Došlo to tak daleko, že jsem spřádala své sny, ve kterých jsem byla já a D'Artagnan. Asi to k dospívání patří.

Dalším mým oblíbeným knižním hrdinou, který upozadil všechny mé předchozí oblíbence, byl Sinuhet. Knihu Mika Waltariho Egypt'an Sinuhet mi daroval strýc k mým osmnáctým narozeninám. Za těch čtyřicet let jsem Sinuheta četla už mnohokrát. Četla jsem další knihy o Egyptu, například Černou ženu od Nilu od Brigitte Riebeové, ale stále je srovnávám se Sinuhetem. Ten stále vítězí.

Nedávno jsem dočetla Vzdálené vrcholky hor od Mary Margaret Kaye. Asthon Pelham-Martyn, zvaný Ash nebo také Ašók, je hlavní postavou tohoto rozsáhlého románu. Kniha mě pohltila, přečetla jsem jí jedním dechem a Ash byl v ten moment tou knižní postavou, kterou jsem obdivovala a se kterou jsem prožívala jeho příběh.

Čtu hodně, mám spousty knih.
Nemám jen jednu nejoblíbenější knižní postavu.
Ti, o kterých jsem se zmínila v předchozích řádcích, zůstali v mých vzpomínkách.
A ti, o kterých budu jednou číst, se mohou stát tou nejoblíbenější postavou.
Možná, snad, kdo ví?

Břežanské údolí

21. listopadu 2011 v 12:47 Putování po Čechách

Břežanské údolí se nachází na jižním okraji Prahy, na samých hranicích se Středočeským krajem. Je dlouhé 4 km a protéká jím Břežanský potok, který je pravostranným přírokem Vltavy. Porost údolí je tvořen smíšenými lesy.
Na kopcích Hradiště a Šance jsou dodnes pozůstatky keltského opidia Závist, které je významným archeologickým nalezištěm. Toto místo je chráněno jako národní kulturní památka.


Břežanské údolí je naším častým cílem. Jezdívali jsme sem s našimi dětmi, ted' sem jezdíme s vnučkami. Hlavním cílem výletů s dětmi je to, že v dolní části údolí je zookoutek. Není to zoologická zahrada v pravém slova smyslu. Zookoutek je tvořen několika ohradami a klecemi, ve kterých se vyskytuje zvěř našich lesů.

Na jezírku, které vzniklo přehrazením Břežanského potoka, jsou divoké kachny.

Nespornou výhodou je i to, že je možné zvěř krmit. Na každé ohradě či kleci je uvedeno, co který živočich smí a co v žádném případě nežere. U divokých prasat, o kterých se říká, že jsou všežravci, bylo uvedeno, že nežerou kaštany. Vzhledem k hromadám kaštanů, které tam byly, to samozřejmě moje starší vnučka musela vyzkoušet. Cedule nelhala, prase kaštan očichalo a pak čekalo, co bude dál. Jablíčko, které dostalo spokojeně schroupalo.



S vnučkami jsme letos byli v Břežanském údolí 29. října.

Stromy byly ozdobené barevným listím, některé už byly holé.

Zdaleka ne všechna zvířata byla k vidění, ne všechna se také podařilo vyfotit. Procházka byla příjemná, kolem potoka jsme došli až k rozcestí pod opidium.
Mě osobně by lákala návštěva opidia Závist, ale pokud jsme s dětmi, ty většinou protestují a nechtějí stoupat do kopce.
Vzpomínám si, že na opidiu jsem byla jen jednou. Na to, že žiju v Praze bezmála 40 let, je to málo. Budu to muset někdy v budoucnu napravit.

Přijměte tedy pozvání na procházku Břežanským údolím.










Do Břežanského údolí je možné dojet autem, před zookoutkem je docela velké parkoviště. Je také možné dojet sem městským autobusem č. 165, nebo vlakem - v obou případech je to zastávka Praha-Zbraslav.


Břežanské udolí nabízí příjemnou procházku v přírodě, čistý vzduch, poznání přírody a i možnost sportovního vyžití. Naše vnučky, na vyhlídkové terásce u divokých prasat, předvedly parádní akvabely.


Tyto a další fotografie z výletu do Břežanského údolí jsou zde.

Nechut' k čemukoliv

17. listopadu 2011 v 0:07 Postřehy, úvahy, zamyšlení
"Koukej se uzdravit".
"Tak se brzo uzdrav".
Takové a podobné věty jsem slyšela mockrát. A slýchám je v podstatě už od poloviny září.
Uzdravit se. Je to i moje přání, ale v podstatě mi ještě nikdo neřekl, co mi vlastně je.
Mám slabou imunitu, mám nemocné plíce, čtrnáct let se léčím s astmatem. S prominutím chytím každý bacil, který kolem mě projde. Tedy letos. Když to vezmu zpětně, tak jsem s plícemi marodila před třemi, nebo čtyřmi roky. Ale proč letos?

Vidím svého lékaře, kterak sedí nad složkou, kterou u něj mám. Vnímám jeho bezradnost a věřím, že mi chce pomoci. Ocenila jsem to, že se mi tentokrát nesnažil "vrazit antibiotika". Nicméně po dvou dnech, kdy jsem ležela a snažila se kurýrovat, si mě pozval na kontrolu. Po dvou dnech se můj stav nemohl výrazně zlepšit, to by patřilo do kategorie zázraků. A na zázraky moc nevěřím.
Opět bezradný výraz a pak zasedl k psacímu stroji a poslal mě do Břevnova na plicní.
"Přijd'te se mi ukázat ve středu".
Na autobus jsem čekala v mlžném ránu asi 20 minut. Upřímně? Bylo mi dost blbě, cítila jsem, jak mi po zádech stéká čůrek potu a jaká je zima. Pochodovala jsem po zastávce autobusu a říkala si, že by mě bylo podstatně lépe v posteli.
Na plicním mě paní doktorka proklepala a poslechla si mé nemocné plíce.
"Máte nějak zvýšený tep, ale může to být i nemocí".
"Zajděte si ještě na krev".
Bylo téměř 10 hodin dopoledne a já se otázala, zda mám jít dnes, už jen vzhledem k tomu, že jsem snídala. Kromě papíru na krev jsem ještě "vyfasovala" zkumavku na vzorek z mých plic. Sebrala jsem neschopenku a vše jsem strčila do knihy, kterou sebou nosím, abych si zkrátila čas v čekárně.
"Přijd'te se mi ukázat v úterý po ránu".
Spočítala jsem dny, kdy budu moci ležet a kurýrovat se. Dny, kdy nebudu muset cestovat MHD za lékaři.
Tak mi nadělili čtyři dny. Každopádně je to více než ty dva předchozí.
"Jdete na lačno?" zazněla otázka od sestry v laboratoři. "Ne, nejdu. Netušila jsem, že se tady ocitnu".
Jak už jsem se zmínila, nesnáším odběry krve. Prostředí bylo však velice příjemné, sestřička milá a já po odběru dostala malou čokoládičku. Vzpomínala jsem, kdy jsem naposledy v této laboratoři byla. Je to už více než třicet let. Je to možné? Asi ano. Bylo to v době, kdy ještě v Řepích nebyla poliklinika.
Po odběru krve jsem šla k tramvaji a těšila se, jak zase "zalezu do pelíšku".


Odemkla jsem branku u zahrady a všimla si, jak krásně ještě kvetou růže a kolik mají poupat. Léto bylo zvláštní, podzim potom vypadal více letně, než obvykle a přírodu to zblblo. Položila jsem tašku na schod u domu, z kůlny vytáhla zahradní nůžky a květy a poupata růží jsem ostříhala. Podle předpovědi má už v noci mrznout a byla by škoda tu ty růžičky nechat. Naaranžovala jsem růže do vázy a už jsem se těšila, jak si zase lehnu.

Poslední letošní růže.

Z knihy, kterou jsem měla sebou kromě neschopenky vypadl ještě jeden papír a mě došlo, že mi paní doktorka na plicním psala nějaký recept. Nojo, to braní krve mě rozhodilo. Dívala jsem se na recept a přemýšlela o tom, že jsem asi musela být "poněkud mimo".
Místo zalézání do pelíšku jsem zapnula počítač a zjistila, že je to recept na antibiotika. A je rozhodnuto. Můj váhající praktický lékař přenesl rozhodnutí na specialistu.
Zavolala jsem manželovi a poprosila ho, aby odpoledne nezajížděl do garáže, že bych potřebovala, aby se stavil v lékárně.
Přišel domů kolem půl páté.
"Od koho jsi dostala ty kytky?"
"Jsou ze zahrady".
"A to jich tam bylo tolik?"
Vzal si ode mě recept a odjel. Když se vrátil, podával mi krabičku s léky a říkal, že se ho magistra v lékárně ptala, zda neužívám nějaké léky na cholesterol. Došlo mi, že stejnou otázku mi položila doktorka na plicním. To jsem asi fakt musela být dost mimo.

V noci ze čtvrtka na pátek mi stoupla horečka. Měla jsem horečnaté sny v krátkých okamžicích, kdy se mi přes kašel podařilo usnout. V pátek jsem nebyla schopná cokoliv dělat. Asi následky mého čtvrtečního výletu "po doktorech". S malými přestávkami jsem prospala celý den a děsila se následující noci. Co když nebudu spát?
Spala jsem. Nejen celou noc, ale i celou sobotu. Snažila jsem se číst, ale písmena splývala do zvláštních tvarů a věty, které byly rozečtené, v mé mysli pokračovaly jinými slovy. Horečka přetrvávala.

V neděli měl můj muž narozeniny. Jediným mým štěstím bylo to, že jsem dárek pro něj koupila ještě před tím, než mě skolila nemoc. Ráno jsem vylezla z postele, abych mu popřála.
Stavily se tu naše děti. Syn a těhotná snacha raději vůbec nešli do bytu, čemuž jsem byla ráda. Dovezli dort, protože jim bylo jasné, že já tentokrát žádný neudělám. Odpoledne přijela dcera s druhým dortem.
Oslava manželových narozenin se odkládá, jako naše "minulotýdenní" výročí.

Ležela jsem a pospávala. Horečka trochu poklesla. Odpoledne jsem už byla schopná číst a vnímat text, aby mi nesplýval do zvláštních a nesouvislých vět.

V pondělí už jsem se cítila o něco málo lépe. Nechut' nejen k jídlu přetrvávala. Zapnula jsem počítač, u kterého jsem seděla naposledy ve čtvrtek večer. Seděla jsem a tupě se dívala na monitor. "Co tady vlastně chci?" Zkontrolovala jsem jen poštu, smazala nabídky internetových obchodníků, kteří se předhánějí ve svých "výhodných" nabídkách, aniž bych je četla. Vypnula jsem poštu a jediná moje touha byla znovu ulehnout. Asi bych se měla podívat na blog. Měla bych se kouknout, co moji blogoví přátelé napsali. Nechut' a únava zvítězily. Vypnula jsem počítač a znovu ulehla.

V úterý ráno jsem jela na plicní. Před domem jsem se podívala na své růže. Jejich listy byly obaleny ledovými jehličkami a celá zahrada vypadala, jako by tu prošel Mrazík se svou berlou mrazilkou. Ještě, že jsem ostříhala poupata, které mi zdobí byt. Poslední růže. Na chodníku byla zmrzlá jinovatka a parádně to klouzalo.
Na plicním v čekárně byli tři lidé. Báječné, alespoň to tu nebude nadlouho. Čas pokročil a během chvilky byla plná čekárna. Těsně u dveří poposedávala paní, která byla evidentně nervózní. Všude kolem ní se ozýval kašel různé intenzity. Po třičtvrtě hodiny jsem zaslechla své jméno. No konečně. Než jsem zaklapla knížku, byla nervózní paní v ordinaci. Aha, tak takhle se to dělá. Z ordinace se ozýval trochu hlasitější dialog, ale paní nevyhodili, zůstala. Tak ted' snad půjdu. Omyl! Přišel starší pán, který začal vehementně tlouci do dveří, na nichž je nápis: "Neklepejte, sestra vychází". Pán si vymohl přednost.
Rezignovaně jsem znovu otevřela knihu a začetla se do příběhu benátské malířky.
Četla jsem o Casanovovi a napadla mě paralela s těmi mými růžemi. Nejsou to poslední růže od Casanovy, ale poslední ze zahrady.
Konečně jsem se dostala do ordinace. Paní doktorka opět poslouchala mé plíce.
Z kabelky mi začal zvonit mobil. Típla jsem ho a omluvila se. Během minuty zvonil znovu. "Ježíšmarjá, kterej blbec?"
Opět jsem se omlouvala a v duchu proklínala svůj telefon.
Mám ho už téměř rok a vzpomínám na svou starou dobrou Nokii. Tenhle "blbej dotykovej telefon" mě jednou opravdu přivede do hrobu. Neumím ho normálně vypnout a když se mi to podaří, musím ho po zapnutí "nakrmit kódem", protože jinak se mnou nemluví. Navíc ta malinká okénka s ještě měnšími číslíčky? A mám na to jen tři pokusy. Kód zadávám propiskou, nebo párátkem. Ale většinou tyto propriety sebou nenosím a telefon nevypínám.
Telefonujícím byl náš hlídač, který mi oznámil, že se v práci začalo topit. Paráda, na to že je "teprve 15. listopadu?!?"
"Zajdete si zase na krev, měla jste to zvýšené". Ale co? Sedimentaci? Pravděpodobně.
"Kdy jdete ke svému praktickému?"
"Zítra odpoledne".
"Fajn, tak se tady zastavte zítra před polednem, to už tady budu mít laboratoř".
Dostala jsem opět papír pro laboratoř a recept. Kapky na vykašlávání se smějí užívat jen týden a já už zahájila druhý.
Znovu laboratoř, znovu odběr krve, který nesnáším a zase malá čokoláda. Dám je holkám. Byla jsem celou dobu soustředěná na to, abych zase samou úlevou, že to mám za sebou, nevyběhla z polikliniky.
V lékárně jsem nafasovala prášky a radu, jak je užívat.
Vystoupala jsem po schodech na Bělohorskou a cítila, jak mi teče pot po zádech. Venku bylo pod nulou.
Chvilku jsem čekala na tramvaj a těšila se, jak si doma zase lehnu.
Zalezla do jsem do pelíšku s knížkou. Osudy Casanovy a Byrona mi byly úplně lhostejné, protože jsem okamžitě usnula. Probudila jsem se až odpoledne, krátce před tím, než se měl muž vrátit z práce. Vyběhla jsem z pelíšku a na velký talíř jsem nakrájela rajče. Použitý talíř jsem naaranžovala do dřezu, aby manžel neměl starost, že jsem zase neobědvala. Má nechut' k jídlu trvá.

Ráno jsem se probudila a dívala se na jinovatkou ozdobenou zahradu.
Mlha byla hustá jako mléko a nebylo vidět dále než deset metrů.
Ve čtvrt na dvanáct jsem jela do Břevnova a doufala, že tam nebudu dlouho. Pro jistotu jsem si však sebou vzala knihu, co kdyby. Při vstupu na plicní mě došlo, že jsem se těšila zbytečně. V čekárně přede mnou bylo osm lidí. Začetla jsem se a čas mi tak lépe utíkal. A najednou jsem byla na konci. Tak to už je šestá kniha, kterou jsem za dobu nemoci přečetla.
Seděla jsem nad otevřenou a již dočtenou knihou a poslouchala rozhovor dvou starých pánů. Musela jsem se hodně držet, abych se nerozesmála. Byli jako dva malí kluci, tahali z kapes léky a trumfovali se, který z nich je na tom hůř.
"A pane? Není to návykový?" Zvedla jsem oči, abych se podívala, na tu "návykovou drogu". Uvědomila jsem si, že tento lék jsem užívala před 14 lety. Kdybych měla fousy, určitě bych se pod nimi usmívala. Místo toho, jsem předstírala četbu. Pánové se neustále trumfovali, na řadu přišly další choroby. Fakt jako malí kluci.
Pak jsem zaslechla své jméno. Podívala jsem se na hodinky. V čekárně jsem byla více než hodinu.
"Máte pořád vysokou sedimentaci, ale CRP už se snížilo". Zeptala jsem se, co je to CRP a dostalo se mi odpovědi, že je to ukazatel bakteriální infekce.
Když jsem vycházela z ordinace, paní, která seděla u dveří říkala: "To začala dneska paní doktorka nějak dříve, že"?
"Ne, nezačala. Ona ještě neskončila". Už při čekání mi došlo, že doktorka by měla mít v této době polední pauzu před odpolední ordinací. Smog a špatné rozptylové podmínky naplnily čekárny doktorů.
Se zprávou z plicního a instrukcemi paní doktorky jsem dorazila domů po půl druhé. S potěšením jsem zjistila, že mám docela hlad. Dnes konečně nebudu muset předstírat, že jsem jedla.
Před půl třetí jsem šla na autobus do Řep. Posadila jsem se do čekárny a otevřela novou knihu, kterou jsem namátkou vytáhla z knihovny a strčila jí do obalu, aniž bych věděla, o jakou knihu jde. Děj knihy mě zaujal. Přebal s anotací zůstal doma, neměla jsem tušení, jakého je kniha žánru, snad dobrodružného?
Pan doktor se usmíval a říkal, že už vypadám lépe než ve čtvrtek. Dala jsem mu zprávu a řekla, že na plicním mi paní doktorka dala antibiotika, aby předešla komplikacím. Pročítal zprávu, zapisoval si něco do karty.
"Přijd'te se mi ukázat za týden, vycházky vám nenapíšu, ty máte zakázané".
Autobus mi jel za tři minuty a já byla před půl čtvrtou doma. Mám zákaz vycházení. Moje děti tomu říkaly - máme zaracha.
Vzala jsem si nahoře v bytě fot'ák a šla se na chvilku s ním projít po zahradě, která byla pocukrovaná mrazem. Dalších několik dní "nevystrčím nos" z domu.
Ještě, že jsem ty růže ve čtvrtek ostříhala. Tohle poupátko jsem však přehlédla. Škoda, mohlo se v teple rozvít, jako ty další.

Po dopoledním a odpoledním "výletu za zdravím" jsem se cítila jako pytlík od čaje. Vymáčená a neupotřebitelná. Zalezla jsem do pelíšku a okamžitě jsem usnula. Prospala jsem zbytek odpoledne a vstávala jen proto, abych si vzala antibiotika. Znovu jsem zalezla a začetla se do knihy. Děj mi začal připadat trochu zvláštní. Vzala jsem si přebal a z anotace jsem si přečetla, že je to horor. Ještě, že mi klesla horečka. Horor s horečkou by asi nebyla ta nejlepší kombinace, navíc, když jsem se dočetla, že Stephen King tento román přirovnal k jedinému dlouhému výkřiku hrůzy.

Odložila jsem knihu, zapnula jsem po delší době počítač a podívala se na blog. Anička má starost, že nepíšu. Tak snad tímto článkem trochu ospravedlňuji svou pauzu, kterou si vynutila nemoc a s ní spojená nechut' k čemukoliv.
Výjimkou byl spánek.
Závidím medvědům a nejen jim.
Závidím všem zvířatům, která se ukládají k zimnímu spánku. Jak ráda bych tenhle hnusný čas prospala.

Jsem zpátky, budu postupně navštěvovat své oblíbené blogy, číst si a prohlížet fotky.

Střípky všedního dne

9. listopadu 2011 v 14:22 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Ležela jsem a podřimovala. Co také jiného dělat, když marodím.
Odněkud z dálky jsem slyšela nějaké klepání. Probrala jsem se a přemýšlela, odkud zvuk přichází. Je to od nás? Nebo se to ozývá od sousedů? Náš dům je vlastně polovina dvojdomku a od sousedů nás dělí jen slabá zed'. Stejnou mají i oni a mezi zdmi na půlku cihly je mezera, kde se nejen odrážejí, ale i rezonují zvuky.
Pokud zvuk přichází od nás, možná něco "kutí" švagr v přízemním bytě, nebo je tu syn, který na něčem pracuje v garáži. Jediného, koho jsem vyloučila, je manžel, který před čtvrthodinou telefonoval. Klep, klep, buch, buch. Monotónní zvuk mě uspával.

Bum, bum, prásk. Rány do zdi se ozvaly hned vedle mé hlavy. Knihovna, která je zavěšená na zdi zvláštně zapraskala. Je mi nad slunce jasné, že ty první zvuky vycházely z našeho domu a tyto mnohem razantnější, přicházejí od sousedů.
Zase se sousedce něco nelíbí.

Ležela jsem, přemýšlela a vzpomínala.
Staré přísloví praví, že počasí a příbuzné si člověk nevybírá. Já bych ho ještě rozšířila o položku sousedé.
Nechci v žádném případě do jednoho pytle strkat všechny sousedy, ale jen tu jednu, které v soukromí neřekneme jinak, než baba. Ale jen v soukromí. Když jí potkáme, můj muž jí kvapně pozdraví a pak zdrhá. Já, která se na lidech snažila a stále ještě snažím najít to lepší "já", se občas i usměju a prohodím pár vět.
Někdy však dělám, že jsem jí přehlédla. Ve svém věku si myslím, že už mám nárok nevidět. :-D

Sousedka je ve své podstatě hrozně zlý člověk. A kdyby jen zlý člověk, ona je velice nebezpečná.
Na vlastní kůži se o tom přesvědčila většina obyvatel naší ulice.
Hrdinové, jako je můj muž, jen pozdraví (protože jsou slušně vychovaní) a pak zmizí.
A my další se usmíváme a přitom si myslíme něco hodně sprostého.
Jsme pokrytci? Svým způsobem ano.
Z naší strany jde nejen o určité pokrytectví, ale hlavně je to hlavně obrana.
Kdysi to shrnula jedna z obyvatelek ulice větou: "To se na ní budu raději usmívat, než jí mít v zádech".
Nejbližšími sousedy jsme však my a tudíž všechno "chytáme z první ruky".
Hlavně proto jsem pokrytec, čili obranář.

V našem domě bydlím už od roku 1974 a co má pamět' sahá, se sousedkou byly, a bohužel i stále jsou, problémy.
Mívali jsme německého ovčáka, kterého tchán pořídil v době, kdy se v ulici sem tam objevili zloději. Pes byl hlídací a pokud se mu něco nelíbilo, logicky štěkal. Stejně tak štěkají i další psi v ulici.
Zazvonil telefon a ozvalo se: "Pes štěká!"
"Ano, štěká a hlídá" a tchán zavěsil.
Telefon zazvonil znovu a stále stejná věta upozorňovala na hlídajícího psa.
Tchán tehdy vydržel čelit telefonátům asi hodinu a pak se namíchl a do telefonu řekl: "Víš co, já ho do zítřka naučím zpívat", zavěsil a rezignovaně šel pro psa. Ke svému překvapení však zjistil, že sousedka po psovi hází nahnilé hrušky. Když tchán zjistil stav fasády, logicky štěkal také.
Pes od té doby přestal být v noci venku a z hlídače se stal domácím mazlíkem. Náš velký pes, se kterým jsem chodívala na cvičák a který měl předpoklady stát se dobrým pracovním psem, se od té doby povaloval v bytě.

Po nějaké době si sousedé také pořídili psa. V noci štěkal. Nebyl však jediným psem, který v okolí blafal. Na rozdíl od sousedky jsme jí netelefonovali a říkali si, že jejich pes v podstatě hlídá i náš dům, ve kterém spokojeně spal náš pes.
Když nás pes opustil, dostala tchýně k odchodu do důchodu jezevčíka. Od samého počátku z něj byl gaučák, který celé noci prospal a já někdy přemýšlela, zda vůbec umí štěkat. Nikoho, natož sousedku, nerušil.
Problém nastal, když jsme si pořídili prvního kocoura. Děti si s ním na přední zahradě hráli a sousedovic pes, kterému se náš nový obyvatel pranic nelíbil, reagoval štěkáním.
Byla jsem v bytě a zazvonil telefon:
"To si ty vaše děti nemůžou jít hrát s tou zas...ou kočkou jinam?"
Netušila jsem oč jde a až další věta mě vrátila do reality.
"At' koukaj z tý zahrady vypadnout a přestanou dráždit Ferdu".
"A oni jsou u vás?" z mé strany to byla veliká drzost.
"Ne, jsou u vás, ale at' někam táhnou, nebo si to odskáčete".
Byla jsem hodně odvážná a řekla jí, že děti zůstanou tam kde jsou a at' si psa také zavře do domu. Navíc jsem ještě nevěděla, čeho všeho je schopná. Výsledek rozhovoru na sebe nenechal dlouho čekat. K nám do práce přišel anonymní dopis, který mi nasazoval psí hlavu. Svému nadřízenému, který si mě pozval, jsem vše vysvětlila a řekla mu, kdo dopis psal. Onu dámu znal, jak řekl bohužel, dopis roztrhal a hodil do koše. Bylo mým obrovským štěstím, že jsem v té době pracovala v místě bydliště, kde se lidé z větší části znají. Pracovat někde jinde? Raději nedomýšlím.

Babu jsem několik roků ignorovala a nezdravila. Neměla jsem ze sebe ten nejlepší pocit. Snažila jsem se svým dětem vštípit pravidla slušného chování a přitom jsem sama nezdravila sousedku.

Ve svých 35 letech jsem dostala příušnice. Nakazila jsem se tehdy od dcery, pak dostal příušnice i můj syn. A zatímco moje děti, i přes prodělané komplikace, už byly zpátky ve škole, já stále ležela jako lazar se zánětem slinivky a zápalem mozkových blan. Denně mi doma zvonil telefon, já se kvůli němu hrabala z postele, což bylo dost náročné a když jsem k němu došla, na druhé straně "klap" a někdo zavěsil. Znovu jsem se doplouhala do postele a znovu telefon. Trvalo mi to téměř dva týdny, než jsem zjistila, kdo volá. Byl červen, ležela jsem v ložnici a měla okno dokořán. Sousedce tehdy stačil jediný pohled z balkonu a v odrazu okna viděla, že ležím. Okno bylo jako zrcadlo. Stačily tehdy tři deštivé dny, kdy okno nebylo dokořán a telefonáty ustaly. A pak, když se okno otevřelo, opět telefon zvonil. Začala jsem zvonění telefonu ignorovat a babu to po čase přestalo bavit.

Pak přišla o psa. Sousedé z druhé strany nás požádali, zda by přes náš můstek z Karlovarské nemohli navážet materiál na stavbu garáže. Souhlasili jsme. Jejich můstek je úzký, jen na osobní auto. Náš je bytelný, široký. A na tom našem můstku se její pes přimotal do cesty autu s materiálem. Opět udání na místní úřad. Sešla se komise, která prošetřovala co a jak. Zbytečně ztracený čas úředníků, zbytečně ztracený náš čas. Bylo mi líto jen toho Ferdy.

A jak šel čas, stále více a více jsem nabývala přesvědčení, že baba je nebezpečná a že tudíž není záhodno jí mít jako nepřítele. Ta trocha přetvářky a pozdrav mě nebudou tolik stát, a i když se svým chováním nesouhlasím, je to můj způsob obrany.

Začátkem padesátých let měl v našem domě manželův dědeček firmu. A jak to tak chodilo, firmu mu znárodnili. Děda to tehdy "nevydýchal" a odebral se ke svým předkům. Firma ale pokračovala, nikoli jako soukromá a rodinná, ale pod hlavičkou komunálu. Prostory poté, co firma přesídlila ze soukromého objektu jinam, zůstaly. Švagr v těchto prostorách zahájil svou podnikatelskou činnost, když přišlo další udání. Hygienici přišli a měřili hladinu zvuku.
A v těchto intencích bych mohla pokračovat a vzpomínat na další problémy se sousedkou.
Vše vygradovalo natolik, že manžel s bratrem dostali předvolání k soudu. Zase se babě něco nelíbilo. Bylo to v době, kdy už jsem jí pokorně zdravila a ona chtěla zažalovat jen švagra. Vzhledem k tomu, že dům vlastní oba bratři, byla nucena žalobu stáhnout.

Nedávno jsem se potkala s kamarádkou z druhého konce ulice a ta mi říkala, že na ně také přišlo udání. Zase baba. Bylo to v době, kdy jsme s mužem byli v Itálii a ona potřebovala něco opravit. Můj hodný muž nebyl po ruce, oslovila tedy manžela mé kamarádky a ten sebral odvahu a poslal jí do "patřičných míst". "Pochopíš to?" zeptala se mě kamarádka "ona nás udá a pak má tu drzost přijít, že potřebuje něco opravit, baba jedna, jedem napuštěná". Shodly jsme se, že si svým zlým chováním, udáváním, pomlouváním a zlobou, evidentně dobíjí baterky.

Ne, nejsem hrdina, jako je můj muž, švagr a pár lidí, kteří už jí dokázali, že se jí nebojí. Pokrytecky zdravím a přitom si myslím své.
Bohužel, tak jako já se chová většina obyvatel naší ulice a je mezi nimi minimum lidí, kterým baba ještě neublížila.

Je v povaze lidské ustupování zlým lidem, nebo násilníkům, normální?
Normální určitě ne, ale čím jsem starší, tím víc vnímám, že se to děje. Sama totiž ustupuju.

K sepsání střípků vzpomínek, mě ponouklo to vytrvalé bušení do zdi.
Pochopila bych ho, kdyby někdo u nás v domě provozoval nějaké zvuky v noci, či večer.
Ale to bouchání do zdi se ozvalo dnes před polednem!!!

Ti, kteří mě znají a ví, kde bydlím, samozřejmě budou okamžitě vědět, o kom jsem psala. :-D

Zdraví je přednější

7. listopadu 2011 v 22:09 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Tři dny jsem zkoušela se vyležet, vypotit, vykašlat....
Zdraví je však přednější.
Nakonec jsem včera odpoledne, po té co jsem si změřila teplotu, zavolala své kolegyni, že nepřijdu.
Nejsem už ve věku, abych hazardovala. Jo v mládí ... tam jsem choroby běžně přecházela.
Jasně, marodila jsem už od druhé půlky září čtyři týdny a měla bych mít vybráno. Také jsem si to myslela, než mě znovu minulé úterý začalo škrábat v krku a ve středu se připojily záchvaty dusivého a dávivého kašle.
Když se tak nad tím zamyslím, tak mi stejně od doby, kdy mě doktor uschopnil, nebylo úplně dobře. Po nemoci jsem nastupovala do práce a hned první den se mi udělal opar na nose a druhý, docela velký, na tváři. Sice jsem je ráno natřela korektorem, protože tvář evokovala pohádku Mrazík. Byla jsem taková poloviční Marfuša - zdravíčko na jedné tváři. Opar se zvěšoval a korektor přestal korigovat vadu na tváři a nose. Kolegyně se na mě zadívala a říkala: "Hele, takhle u mě začal v létě pásový opar". Na psychice mi to vůbec nepřidalo, říkala jsem si, že jsem ted' nastoupila a kdybych měla marodit znovu, tak nevím. Cestou domů v tramvaji jsem měla pocit, že všichni koukají na mou tvář s odporem. Maskovala jsem se za novinami, dělala jsem, že tam nejsem a ve finále jsem si přála být menší a ještě menší, až budu nejmenší na celém světě. Doma jsem si okamžitě vzala několikanásobnou dávku vitamínu B a v léčbě pokračovala celý týden. Opary se zahojily.
Následující pondělí jsem šla na do Motola na endoskopii. "Svému panu doktorovi" jsem se omlouvala, že už jsem tam dávno měla být, ale že jsem nejdříve marodila a pak ty opary. A navíc jsem měla strach, zda se předchozí marodění nějak neprojevilo na mých sliznicích. Vyšetření dopadlo dobře, dostala jsem recept na kortikoidy, které musím užívat ... a zase v prosinci.
V práci mi byla zima, stejně jako ostatním kolegům, ale občas jsem se zpotila. Je divné se v zimě potit. Asi se zase s něčím peru, říkala jsem si, nebo že bych ještě nebyla zdravá? Nepřikládala jsem tomu však příliš velkou váhu, ale doma už jsem se nepouštěla do žádné větší práce. Přičítala jsem to podzimní únavě, pramenící z toho, že podzim nemám vůbec ráda.
A minulý týden? V pondělí jsem přišla do práce odpočívat. Tedy obrazně řečeno. Ono odpočívat v prostorách, kde je teplota 12 stupňů, není ten správný relax. Cítila jsem se však vyčerpaná a říkala si, že to bude po víkendu, kdy jsme hlídali holky, které nám nedaly moc vydechnout. Navíc mě ještě bolelo koleno z pátečního sestupu z Tolštějna.
A přišlo úterý a mě začalo škrábat v krku. Svěřila jsem se s tím své kolegyni a ta se přiznala, že jí v krku škrábe taky a navíc jí píchá v uchu. Z opačného konce haly jsem slyšela kašel dalšího z kolegů. I zákazníci, kteří chodili, pokašlávali, posmrkávali a unisono nám říkali, že tu máme nelidskou zimu. V pravidelných i nepravidelných intervalech jsme vařili vodu na čaj. "Hele, dej tam prosímtě tý vody víc, já si dám čaj taky", byla jedna z nejčastěji pronášených vět.
Cpala jsem se Paralenem, užívala Ambrosan na vykašlávání. Po kapsách Hašlerky, nebo Anticol, aby mě kašel nedusil celou dobu.
Ve čtvrtek ráno jsem začala tušit, že je hůř. Doplazila jsem se do práce, zpocená jako myš a špatně jsem dýchala. Kolegyně se na mě podívala a ptala se: "Kolik máš teplotu?" "Nevím, já jsem se neměřila, abych nepanikařila". Blbě mi však bylo, domluvila jsem se, že si vezmu na pátek volno a zkusím se kurýrovat sama. Odešla jsem z práce ve čtvrtek kolem poledního a doma jsem si hned lehla.
Chvilku jsem pak poseděla u počítače, v sedě se mi lépe dýchalo. V pátek totéž. Stále jsem však věřila, že to překonám a budu lepší.
V sobotu mě viděla dcera: "Nóóó mamčo, vypadáš podstatně hůř než v září".
"Hele, jdi radši pryč, at' ode mně něco nechytíš".
"Prosímtě, můj muž už je nachcípanej delší dobu, ale takhle blbě teda nevypadal". Slova, která potěší.
A pak jsem se zmínila o tom, že bych šla v pondělí do práce. Dcera se na mě zahleděla jako kdybych pozbyla rozum.
"To nemyslíš vážně, že ne? Uvědom si, v jakém stavu jsou tvé plíce".
Já si toho vědoma byla a také toho, že je mi vlastně ještě hůř, než když jsem přišla ve čtvrtek z práce.
"Jo, mami a už vám v práci topěj?"
"Ne, ještě ne" a pak jsem jí zopakovala rozhovor, který vedla kolegyně se šéfem a ze kterého vyplynulo, že se začne topit, až bude zima jemu.
"Kretén" ucedila moje dcera. "To já bych se na to rovnou vy.... a tobě radím totéž".
Zaslechla jsem pak, jak se v kuchyni baví s mužem. Ten říkal něco v tom smyslu, že nemám rozum.
V sobotu večer mi bylo zle, nemohla jsem vůbec popadnout dech. Můj muž mě chtěl odvézt na pohotovost. Vzala jsem si zvýšenou dávku léků, které užívám na astma a doufala, že začnu dýchat lépe. Asi za půl hodinu mi bylo o něco líp.
Noc byla špatná. Jakmile jsem ležela, špatně se mi dýchalo. Nejlépe se mi spalo v sedě.
Nedělní den byl téměř jako přes kopírák.
"Já jen doufám, že jsi natolik rozumná a do té práce nepůjdeš. Udělej to prosímtě pro mě, když máme dneska výročí".
No jo, já úplně zapomněla, že máme 36. výročí svatby. Tak takhle jsem si ten den opravdu nepředstavovala. Měla jsem v plánu slavnostní oběd a pak udělat pár chlebíčků. Chtěla jsem večer posedět.
Místo slavnostního oběda vytáhl můj muž z mrazáku segedínskou omáčku a já udělala polévku z pytlíku. Kupovaný knedlík byl kupodivu velice dobrý.
Večer jsem poseděla s hrncem čaje, který mi můj muž přinesl.
Oslava výročí se odkládá. Dostala jsem od muže nádhernou orchidej. Další do sbírky.

Dnes jsem šla ke svému lékaři.
Zahájila jsem, jak jsem nejlépe mohla. Na Bílé Hoře mi ujel autobus a já čekala téměř 20 minut na další. Jediné moje štěstí bylo to, že dnes bylo trochu sluníčka a hlavně nebyl smog.
Seděla jsem potom v čekárně, byla jsem tam kupodivu sama a přepadl mě záchvat kašle. Dveře do ordinace se otevřely a pan doktor se zeptal: "To vy tady tak strašně kašlete? Pojd'te dál."
Musím se přiznat, že jsem svého doktora ještě nikdy neviděla tak bezradného. Seděl, četl si papíry z předchozí nemoci a pak se přiznal, že si se mnou neví rady. Řekl, že mu nechce dávat mi znovu antibiotika, protože moje imunita je dost špatná a antibiotika by tomu neprospěla. Vůbec se mu prý nelíbím. Souhlasím, já se sama sobě také nelíbím a navíc nepokládám užívání antibiotik za to nejlepší. Poslouchal mě a byl stále bezradnější. Prý mě bude muset zase předat na plicní. Kdybych se sebeméně zhoršila, mám tam jít okamžitě a k němu znovu ve čtvrtek.
"Víte, rád bych to tentokrát chtěl zvládnout bez antibiotik"
"Vidíte a já to tentokrát chtěla zvládnout bez Vás". Po mé větě se poprvé usmál.
S receptem a pokyny co dělat, jsem se s ním rozloučila.

Aby moje povídání nebylo jen skeptické, tak mám i radostnou zvěst.
Ve čtvrtek jsem měla v schránce upozornění, že mám na poště doporučený dopis. Když už jsem byla na Řepském sídlišti, kde je poliklinika, zavítala jsem cestou k autobusu i na poštu, která je tamtéž. Tušila jsem, co bude v dopise, a bylo mi hned jasné, když jsem viděla adresu odesilatele, co obsahuje. Radost mám velikou a jen si říkám, kéž by dárek od Evky - Bylinky měl i terapeutické účinky. Přeci se říká, že nemoc je z velké části stavem duše. Tak já se tady raduju a současně i chlubím.
At' jsem se snažila sebevíc a udělala sedm fotek, nebyla jsem schopná žádnou zaostřit. Tato je sice nekvalitní, ale z těch sedmi je nejlepší. Takže ještě jedna, která je lepší a na které je v detailu vidět ta nádhera, která mi opravdu udělala radost.

Bylinko, ještě jednou moc děkuju. Alena

Adenium obesum a znovu doma

4. listopadu 2011 v 10:09 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Název Adenium obesum možná někomu něco řekne.
Pro ty, kterým název neříká nic, mám vysvětlení.
Jedná se o květinu, které se také říká "Pouštní růže".
Její první exemplář byl objeven nedaleko Adenu v Jemenu a toto město jí dalo své jméno. Roste v nejdrsnějších podmínkách v Arábii a na africkém kontinentu.
V mnoha článcích jsem se už přiznala k tomu, že miluju kytky. Adenium jsem si koupila před mnoha lety na výstavě a letos mi poprvé vykvetlo. A protože jsem doma, tak se tady chlubím prvním květem své Pouštní růže.
Překvapilo mě také, jak je květ velký. Má v průměru 6 cm.
Ač to tak nevypadá, je Adenium obesum sukulent z čeledi toješt'ovitých (Apocynaceae). Tato čeled' je charakteristická rosolovitým bílým latexem, který je prudce jedovatý. Domorodci jej využívají jako šípový jed. Tato rostlina i přes svou nebezpečnost je velice nenáročná. Vyžaduje slunné stanoviště a občasnou zálivku. Vzhledem k tomu, že se jedná o pouštní rostlinu vydrží i dlouhou dobu bez vody, pouze zredukuje své olistění. V tomto případě platí pravidlo, že méně je více. Pro Adenium je lepší, když je zaléváno méně než více, protože při přelití hrozí hniloba. I když nekvete, je to rostlina, která má velice zajímavý tvar. Její kmen se dole rozšiřuje do ztluštělého tvaru, kde rostlina zadržuje vodu pro své přežití. Proto taky druhý díl jména obesum - tlustý. Od výrazu obezita to není až tak vzdálené. Usmívající se

Jak vyplývá z nadpisu a už jsem se zmínila, jsem zase doma.
V práci se stále netopí a došlo k tomu, čeho jsem se oprávněně obávala.
Včera jsem odešla z práce kolem poledne a na dnes jsem si vzala volno a v teple domova se snažím kurýrovat. Průšvih je to, že jsem začala zase kašlat. Před třemi týdny mě doktor uschopnil po zánětu plic.

Pracuji v soukromé firmě a náš pan majitel se rozhodl, že bude šetřit. Jeho šetření už začalo letos na jaře, kdy začátkem března bylo pár slunečných dní a on usoudil, že jaro je tady. Přišel a oznámil, že nechal vypnout topení. Tehdy onemocněla část lidí, ale jemu to bylo evidentně jedno. Odjel se rekreovat do Alp a vy si to tady dělejte jak chcete. Zatím nemrzne, ale sedět osm a půl hodiny ve studené místnosti není nic příjemného. Sice máme každý pod stolem nějaký přímotop, ale na záda je zima. Přirovnala bych to k sezení u ohníčku, který zepředu hřeje, ale na záda táhne. Ohníček má ovšem tu výhodu, že se můžeme otočit a na chvilku si nahřát záda. Při představě, jak zalézám pod stůl, abych se ohřála, se musím pousmát. Úsměv je to však trochu křečovitý. Když si uvařím čaj, je za chvilku studený.
Ve středu nás šéf přistihl, jak si dáváme "frt'ana". Díval se na nás dost zběsile. Kolega mu řekl, že když se netopí, tak si topíme sami a vnitřně. Moje kolegyně se osmělila ho zeptat, kdy se bude topit. "Až bude zima", odpověděl. To už jsem parádně chrchlala. "A kdy to bude?" zeptala se kolegyně znovu. Jeho odpověd' nám všem vyrazila dech: "Až mě bude zima"!S vyplazeným jazykem
Je nám jasné, že jemu zima hned tak nebude. Ve své kanceláři si topí a když jde k nám na halu, má na sobě péřovou bundu. Moc se tam však nezdržuje. Většinou je v další části firmy, kde máme" vrchnost", a kde se však, na rozdíl od nás, topí. Paradoxní však na tom je to, že sám šéf užívá antibiotika.

Tak jsem doma.
Polehávám, posedávám, liju do sebe čaj s medem, na krku mám priznic. Polykám paralen a kapky proti kašli. Nechci znovu marodit, proto jsem si vzala volno a zrušila všechny víkendové plány.

Pokud chorobu sama nezaženu, vím, že opět skončím u svého praktického lékaře.

Říká se, že v Praze je blaze. Já říkám, jak komu.
Práce v soukromé firmě s podprůměrným platem, není moc velké blaho. A navíc s takovým šéfem.
Jsem ted' tak trochu rozpolcená, možná i proto, že mi je blbě.
Na jednu stranu marodit nechci. Tím, že budu marodit, budu mít ještě méně z toho svého podprůměrného platu, i když peníze opravdu nejsou všechno. Také zkomplikuju život svým kolegům, kteří budou muset dělat práci, která nepočká, za mně.
Ovšem na druhou stranu si říkám, že zdraví je přednější. Možná nemoc jen na chvilku zaženu, ale nevyléčím. Bojím se komplikací, protože mám astma. I když se jakž takž vykurýruju, půjdu si znovu sednout do prostor, kde je teplota kolem 12 stupňů.
Tak nevím. Na pomyslnou misku vah dávám argumenty pro a proti.

Jdu si uvařit další čaj a pak si znovu lehnout.

Podzimními Lužickými horami na Tolštejn

2. listopadu 2011 v 23:22 Putování po Čechách

Ve svém předchozím článku jsem se zmínila o krátké procházce Lužickými horami na hrad Tolštejn.
Je to kraj mého dětství, ve kterém jsem se narodila a žila tam, než mě pohltilo velkoměsto. Stále se tam ráda vracím, procházím se po známých místech a mnohdy objevuji nepoznané.
O Lužických horách jsem psala už v únoru tohoto roku.

Dominantou námi navštívené části Lužických hor je hora Jedlová, která je se svými 774 m n.m. třetím nejvyšším vrcholem a vedle, spojený nízkým hřbetem s touto horou, stojí hrad Tolštejn, který byl vystavěn na znělcovém vrcholu Kavčí skály. Původní název hradu Dohlenstein, byl počeštěn na dnešní jméno Tolštejn.
Původně gotický hrad byl vybudován k ochraně cesty vedoucí z Čech do Lužice a první zmínka o něm je z roku 1337. Byl vybudován Vartenberky. Ve své době byl významným a mocným opevněním a měl vynikající strategickou polohu. Na jih a východ spadají téměř svisle dolů znělcová skaliska, na severu a západě ho chránily příkopy a hradby.
V roce 1402 přešel hrad do vlastnictví pánů z Dubé, kteří celé tolštejnské panství začlenili mezi své ohromné državy na severu Čech.
Roku 1464, za vlády Jiřího z Poděbrad byl hrad zkonfiskován, nebot' jeho pán Albrecht Berka z Dubé urazil krále. Jeho majiteli se stali znovu Vartenberkové, kteří jej prodali v roce 1471 saským vévodům Arnoštovi a Albrechtovi. Roku 1475 ho saští vévodové pronajali na šest let Oldřichovi z Rechtenberka.
Roku 1481 se hrad spolu s panstvím dostal do majetku rodu Šlejniců ze Saska, kteří jej vlastnili až do roku 1586.
Jeho novým majitelem se pak stal Jiřík Mehl ze Střelic, vícekancléř Rudolfa II. Přenesl své panství do Rumburka a Tolštejn se tak stal součástí rumburského panství. V roce 1589 Jiřík zemřel a hrad a panství přešlo do rukou jeho syna Baltazara. Ten nechal hrad zpustnout. Hrad potom sloužil jako pevnost.
V období třicetileté války putovalo krajem švédské vojsko. Za velení generála Wrangela byl roku 1642 hrad obléhán, císařské vojsko, které ho obsadilo, bylo z hradu nuceno ustoupit. Wrangel hrad poškodil střelbou z děl, částečně ho pobořil a zbytek dokonal oheň.
Vyhořelý a poškozený hrad už nebyl nikdy obnoven.
Roku 1865 zde rod Münzbergů z nedalekého Jiřetína vybudoval, se svolením knížete Jana z Lichtenštejna, hradní restauraci, kterou pak provozoval po několik generací až do roku 1945. Kromě restaurace tu vybudovali i spojovací můstek mezi skalisky.
Původní restaurace byla zrekonstruována a dnes kromě občerstvení nabízí i ubytování. Její provoz je celoroční a je nekuřácká.
Došlo také k obnově Tolštejnského panství, k němuž se připojila města a obce z okolí, na hradě se pořádají kulturní akce.
Vstup na hrad je volný, pouze na vyhlídku se platí symbolické vstupné Kč 15,--. Z vyhlídky je rozhled po zvlněné krajině Lužických hor.

Zvu Vás tady na prohlídku hradu Tolštejna.

Cesta z Jiřetína pod Jedlovou vede mírně do kopce. Pro ty, kteří jí nechtějí jít pěšky, je možné dojet autem až k samému hradu.
Procházka to není příliš náročná, stoupání je mírné a okolí nabízí mnoho zajímavých míst, jako je třeba tento rybníček.
Počasí bylo chladivé, větrné. Občas vykouklo sluníčko a ozářilo podzimní krajinu.
Cesta pokračuje kolem lyžařského areálu Mezičky.
Tady už je vidět Tolštejn.
Kousek pod hradem stojí kaplička.
Všude kolem podzimně zabarvené listy stromů. Zanedlouho už budou holé.
Tolštejn
Podíváme-li se zpátky od hradu, je vidět Jiřetín pod Jedlovou. Škoda jen, že nebylo jasněji.
Znělcová skála a nad ní pozůstatky hradeb
Znělcová skála
Brána do hradu
Okna bašty
Hladomorna
Pozůstatky hradního paláce
Vyhlídka
Vyhlídky na všechny světové strany
Erb nového tolštejnského panství
Erby jednotlivých měst a obcí
Nad krajinou Lužických hor se začíná stmívat
Slunce zapadá za Jedlovou

Doufám, že se Vám procházka na Tolštejn líbila.
Tyto a ještě další fotografie jsou umístěny v Galerii.