. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Mikulášské reminiscence

7. prosince 2011 v 14:43 |  Postřehy, úvahy, zamyšlení

"Mikuláš, ztratil plášt',
Mikuláška sukni.
Přišli k nám pod okno,
byli oba smutní."

Tato říkanka mě, ani nevím proč, vždy napadne při vyslovení slova Mikuláš.
Tento svatý, který je patronem námořníků a rybářů, má svůj svátek v kalendáři 6. prosince, což je datum jeho úmrtí. V předvečer chodí do rodin, nebo na různá veřejná prostranství svatá trojice: Mikuláš, anděl a čert.
U nás je dodržována tradice mikulášské nadílky, kdy se dětem nadělují drobné dárky.

A já, jako mnoho let před tím, jsem na tento den zavzpomínala.

Jako dítě jsem měla z Mikuláše obrovský respekt. Chodil k nám domů jen s čertem, byl vysoký a já se bála, že ví o všech mých prohřešcích. Dárky nám nosil v dlouhé punčoše. Nevzpomínám si, kolik mi tehdy bylo roků, ale byla jsem malá holka. Toho roku přišel Mikuláš tak jako obvykle a předával nám punčochu. Zatímco moje sestra měla v punčoše sladkosti a v té době tak vzácné "jižní ovoce", já našla polínko, uhlí a pár brambor. Bylo mi vysvětleno, že jsem hodně zlobila. Když se polepším, příští rok mohu také dostat něco lepšího.
Uhlí jsem dostala jen jedenkrát. Zda jsem se polepšila, nevím, ale tato vzpomínka zůstala a překryla vše, co jsem kdy jako dítě od Mikuláše dostala.

Nástupem do školy mi bylo objasněno, že nechodí žádný Mikuláš s čertem, ale že jsou to převlečení lidé. Strach jsem tehdy měla, hrozba uhlí nade mnou stále visela, ale prohlížela jsem si Mikuláše hodně podezíravě. Pak jsem se osmělila a šla pátrat po domě. Vždyt' ten hlas znám.
Stála jsem a poslouchala. Hlas byl opravdu hodně povědomý. A jakto, že si Mikuláš tyká se sousedem nahoře a říká mu Františku? Ráno jsem urychleně vyběhla po schodech o patro výš.
Bingo! Za dveřmi stály Mikulášovy boty. Samozřejmě, že jsem o svém detektivním pátrání nemlčela a pochlubila se odpoledne rodičům.
Tradice punčoch u nás zůstala zachována. Jen se věšely na parapet okna, aby do nich mohl Mikuláš něco nadělovat.

Když jsem studovala střední školu, byla jsem jednou požádána o to, abych se zúčastnila mikulášské nadílky coby anděl. Já, která jako dítě dostala uhlí, polínko a brambory? Maminka mi pomohla se zhotovením andělské řízy, s křídly pomohl tatínek. Své, tehdy do pasu dlouhé vlasy, jsem měla nakadeřené. Obcházeli jsme tehdy domy a domky a v mnoha nás pohostili skleničkou. A jak to dopadlo?
Byl ze mě padlý anděl. Alkohol hřál a koordinace pohybů začala být vláčná. Sjela jsem schody do parku po zádech. Křídla ulomená a padlý anděl ležel pod schody v říze, která jízdou po schodech s rozbředlým sněhem, pozbyla andělské bělosti.

V srpnu 1978 se mi narodil syn a 5. prosince toho roku, kdy jsem vzpomínala na předchozí dny, kdy chodil Mikuláš a říkala si, že letos ještě ne, že je syn ještě malý, že až příští rok, přišla smutná a neočekáváná zpráva. Toho dne mi zemřel táta. Od tohoto dne mám spojený tento den se smutnou vzpomínkou.

Svým dětem jsem Mikuláše domů zvala. Náš kamarád je urostlý a sošný a pro ztvárňování Mikuláše jsme si nemohli vybrat lépe. Druhý kamarád vypadal v mládí jako čert, ani se nemusel líčit. Tito dva k nám chodili několik let po sobě. Jeden rok, když bylo synovi pět let, to trochu přepískli. Čert měl tehdy na zádech obrovitý pytel, ze kterého koukaly vycpané dětské punčocháče, na nich byly šněrovací bačkůrky a v pytli měl magnetofon. Po příchodu k nám, se z pytle ozval dětský pláč. Syn utekl a odmítl si vzít koledu. Uhlí, polínko a brambory byly proti tomu slabý čajový odvar. Po jejich odchodu nebyl k utišení. V následujícím roce jsem zvažovala, zda Mikuláše s čertem zvát. Přišli a já je požádala, aby byli mírní. Jejich návštěva proběhla v klidu, děti zazpívaly, zarecitovaly a dostaly koledu.
Když děti prokoukly, že ti dva jsou strejdové Eda a Mirek, začala jsem jim koledu dávat do zádveří v přízemí. Sedávaly u okna a čekaly, až ulicí projde Mikuláš. I když věděly, že do kostýmů se oblékají lidé, ta trocha tajemna, které tento den přináší, zůstávala. Teprve, až když viděly jak prošel Mikuláš, chodily si do přízemí pro koledu.

O několik let později chodil můj syn rok co rok v mých svatebních šatech a v dlouhé paruce jako anděl. Chodil rád, protože občas dostávali v rodinách finanční odměnu, což pro studenty byly peníze, o kterých rodiče nevěděli. Potom, když vyrostl z mých svatebních šatů, chodit přestal.

Ted' chodí zase. Ne jako anděl, ale jako Mikuláš. Anděla dělá jeho žena a čert je bratr zetě.
V pondělí jsme se domlouvali s dcerou, v kolik máme přijít. Nechtěla jsem, stejně tak jako loni, rušit mladou rodinu svou přítomností, když za dětmi přijde Mikuláš. Časově vše "klaplo" a my se s přestrojeným synem a snachou míjeli v brance. Oba jsme nesli tašku s ovocem a nějaké pamlsky pro holky. Vyšli jsme do patra, přezuli se a můj muž zat'ukal. V bytě bylo ticho. Vešli jsme a na konci chodby stála starší vnučka. V očích slzičky a roztřesným hláskem pronesla: "Ted' tu byl čert". "No, tak to máme štěstí, že jsem ho nepotkali", pronesl můj muž. Pozdravili jsme se s dcerou, která nám v kuchyni vařila kávu. "U nás byl totiž jenom Mikuláš", řekla jsem vnučce. "A co tam dělal?" "Přinesl vám tam tyhle taštičky". Z dětského pokoje se ozvala druhá vnučka "A proč?" "Asi si myslel, že budete u nás, tak nás poprosil, jestli vám to nedovezeme".
Holky popadly každá tašku a začaly v ní kramařit. Zet', který vyprovázel svatou trojici, se vrátil do bytu a říkal, že se holky pěkně bály.
Všimla jsem si, že na stolku je pytlík s brambory. "Copak to tady je?" zeptala jsem se vnučky. Opět se jí vrátily slzičky do očí: "To mi dal čert, že jsem zlobila". "Tak ti z nich maminka může udělat kaši". Vnučce se rozzářily oči, utřela si slzičky a zavola na maminku. "Mamí, uvaříš nám bramborovou kaši?" "To víš, že jo, ale až zítra". Strach z čerta byl v ten moment pryč.
Potěšili jsme se chvilku s holkama, dopili kávu a rozloučili se.

Tradice v naší rodině pokračují a je to tak dobře.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anazuz04 anazuz04 | Web | 7. prosince 2011 v 16:02 | Reagovat

Ten pozlacenej anděl mi nahání hrůzu :D

2 Ivet Ivet | Web | 7. prosince 2011 v 17:23 | Reagovat

To je nááádherný, ten anděl má krásné vlasy, ale to asi paruka není? :-D Mikuláš je vážný a veliký, a čert má sukni? Jsou fakt hezcí. :-D Tady u nás v Praze po této trojici ani památky, vůbec žádného jsem ani nikde nezahlédla chodit, ba ani pro mne si čert nepřišel!-:))

3 Kerria Kerria | Web | 7. prosince 2011 v 17:50 | Reagovat

Myslím, že je to krásná tradice a ať si novináři v televizi říkají, co chtějí, k adventnímu čekání prostě Mikuláš s družinou patří.

4 Margarita Margarita | Web | 7. prosince 2011 v 18:12 | Reagovat

U nás chodí každý rok stejní, také jsou takové pěkné, ale už by to chtělo změnu. Já jsem kdysi také dělala čertici docela bych si to s nějakým dalším bláznem zopakovala. :-D

5 Malkiel Malkiel | Web | 7. prosince 2011 v 21:02 | Reagovat

Je to opravdu krásná tradice a doufám, že se udrží. Když jsem měl děti malé, tak byl Mikuláš u nás samozřejmostí. Vnoučata ještě nemám, tak u nás zatím Mikuláš pauzíruje. Ale hned jak se stanu dědkem, tak Mikulášský převlek vytáhnu ze skříně. ;-)

6 Malkiel Malkiel | Web | 7. prosince 2011 v 21:03 | Reagovat

[2]: To je hrozný, že už o člověka nemá zájem ani čert. :D Pro mně si taky žádná čertice nepřišla. ;-)  :D

7 Jezurka Jezurka | Web | 7. prosince 2011 v 22:05 | Reagovat

To bylo ale krásné vzpomínání, až se mi orosily oči. Já si na Mikuláše jako malá moc nepamatuji, protože tenkrát ještě asi nechodil (narodila jsem se za války), když byly děti malé, tak sem občas přišel. Ale moc je nikdo nestrašil. Asi bych brečela s nimi.

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 7. prosince 2011 v 22:17 | Reagovat

Tak já mám ve vzpomínce dvakrát u nás Mikuláše. Nejprve, když měl prostřednísyn tak 5 let, přišel k nám jeden můj spolužák-profesor na gymplu převlečený za Mikuláše a chtěl, aby mu kluci něco zarecitovali. Starší se hihňal a schovával za dveře, ale ten mladší si stoupl a začal recitovat: 1. máj, 1. náj, hraj muziko hraj! Všude vlají prapory, hudba všade hlaholí.. V ten moment se Mikulášovi málem odlepily vousy jak se pod nimi řehtal a honem se odporoučel, když jim dal námi podstrčené drobné dárky. :-D

9 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 7. prosince 2011 v 22:23 | Reagovat

[8]:Druhý zážitek byl, když měli kluci 6 a 3 roky a přišla k nám jejich o pár let starší sestřenice přestrojená za Mikuláše a oni, jak někdo zazvonil, oba dva svorně šupli pod gauč a museli jsme je vytahovat. Po odchodu ten  starší povídal: ten Mikuláš měl boty jako Svatka ( ta sestřenice), on si je pamatoval z návštěv. :-)

10 Iva Iva | E-mail | 7. prosince 2011 v 22:57 | Reagovat

Já znám jeden takový mikulášský příběh z vyprávění od mého bývalého šéfa. Ten měl dvě malé holky, dvojčata a poprosil své tehdejší kolegy ze školy, aby mu doma udělali mikulášskou nadílku. Ti čekali převlečení od odpoledne na balkoně jeho bytu a když se setmělo a celá rodina seděla v obýváku u stolu, vyrazil balkonové dveře čert,hrozivě zablekotal a překousl briketu. Děti i manželka v šoku a čert-pan architekt chodil nějaký čas bez zubu :-D

11 adaluter adaluter | Web | 8. prosince 2011 v 12:03 | Reagovat

Vzpomínám, jak jsme s kamarádkou a dětmi chodívaly na sraz Mikulášů na Staroměstské náměstí. Děti byly natěšené, občas i vyděšené, to když se nějaký čert opravdu snažil, každopádně to vždycky býval večer plný kouzla. Tehdy bývala těhle postaviček plná Praha. Posledních pár let člověk o Mikuláše nebo čerta na ulici téměř nezavadí.

12 signoraa signoraa | Web | 8. prosince 2011 v 12:35 | Reagovat

[1]: Ta fotka zkresluje, jinak je to moc hezká holka. :-)

[2]: Paruka to není, jsou to její vlastní vlasy.:-) Mívám taky někdy pocit, že tato tradice pomalu mizí. Kolega byl s dětmi na Staromáku a říkal, že tam bylo Mikulášů poskrovnu.

[3]: Já jsem taky pro zachování tradic. Obávám se však, že tady ve městě se už tradice dodržují hodně málo. Je to škoda. ;-)

[4]: Vzpomínám si, jak před několika lety byli Mikulášové s doprovodem vidět více. Třeba se ti povede znovu si někdy zařádit v kostýmu čertice. :-D

[5]: Já také doufám a věřím, že tato tradice zůstane zachována. Byla by obrovská škoda o ní přijít. :-)

[7]: Mě se při vzpomínání také trochu orosily oči, protože mám tento den spojený se smutnou vzpomínkou.
Musím se přiznat, že když jsem tehdy viděla ty vycpané punčocháčky a slyšela pláč z pytle, také mi nebylo nejlíp. :-)

[8]: Růženko, já se tady chechtám a úplně si tu situaci představuji. Děti jsou v tomhle naprosto kouzelné. :-D

[9]: Tvůj druhý příběh mi připomenul to, co vypravovala moje kolegyně. Bydlí v 11. patře paneláku a její muž chodil po domě za čerta. Když začínali nahoře a pokračovali dolů, bylo vše v pořádku, ale když šli od přízemí do pater, bylo to horší. Všude dostávali štamprli. Vypravovala, jak muž vyrazil v kostýmu čerta a ten rok šla svatá trojice od přízemí. Slyšela halas v baráku a čekala s dětmi. Uplynula hodina, pak druhá a Mikuláš s čertem nikde. Bylo jí to divné, tak poslala dceru, aby se šla podívat, kde se Mikuláš s čertem toulají. Dcera se vrátila a říkala: "Maminko, ve výtahu spí ožralej čert a má stejný boty, jako náš táta". :-D

[10]: Musím přiznat, že tenhle příběh překonal všechny, které tady byly zmíněny. :-D  :-D

[11]: Mám stejný pocit, že tato tradice mizí a je to opravdu veliká škoda. ;-)

13 pavel pavel | Web | 8. prosince 2011 v 12:51 | Reagovat

Trochu sice od věci, ale můj otec zemřel 8.března a maminka na Silvestra. ;-)

14 Amelie Amelie | Web | 8. prosince 2011 v 13:50 | Reagovat

Já dětem Mikuláše a čerta nezvu. Holky je mívaly v dětském centru, Jenda je tak úzkostný, že to raději nezkouším...jen měl balíček za oknem. :-)

15 Janinka Janinka | Web | 8. prosince 2011 v 18:02 | Reagovat

U nás Mikuláš ještě nebyl, ale když vidím, jak Matěj zlobí, tak ho to i s čertiskama jednou určitě nemine...:D

16 Kitty Kitty | E-mail | Web | 8. prosince 2011 v 21:33 | Reagovat

[6]: ;-)  :-)  :-D

17 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 8. prosince 2011 v 21:37 | Reagovat

Páni tak takovou trojici potkat, tak klopím jednu báseň za druhou. Jó jó taky jsem byla Mikuláš a vnuk byl tak vyděšen, že jsem masku na obličeji posunula aby mě poznal. To byla úleva a úsměv na jeho tváři miliónový. :-)

18 Mi-lada Mi-lada | Web | 9. prosince 2011 v 7:47 | Reagovat

Pobavilo mě, že říkáš svatá trojice. :-D.  Čerti nejsou svatí, ani náhodou. :-D
Taky jsem vždycky děti strašili, že dostanou uhlí, ale nikdy jsme to neudělali. Bylo mi jich líto. Tradici Mikuláše dodržujeme stále, jak v rodině tak na obci. V sobotu bude Mikulášská a Mikuláš přijde i s doprovodem.

19 signoraa signoraa | Web | 9. prosince 2011 v 9:17 | Reagovat

[13]: Jsou to zapamatovatelná data. Říká se, že nejvíc lidí umírá v zimních měsících a příklad tvých rodičů a i mých to dokládá.

[14]: Vůbec se ti nedivím, ono to vystresuje i děti, které nejsou bojácné.:-)

[15]: U našich holek byl Mikuláš už loni, kdy Emě bylo 21 měsíců. Už to vnímala a měla z nich obrovský respekt.
Moje dcera byla také zlobidlo, ale na ní neplatil nikdo. Stála odvážně proti Mikulášovi s čertem a klidně jim zazpívala. Syn měl obrovský respekt. :-)

[17]: Vypadali velice věrohodně. Syn už má praxi ze své "andělské činnosti" před lety a když si ještě ke svým 197 cm výšky posadí na hlavu mitru, budí oprávněný respekt. Holky zatím netuší, že to není skutečný Mikuláš. Minulý rok se ta starší, které byly v té době 3 a čtvrt nechtěla v žádném případě vzdát dudlíka. Zkoušelo se to po dobrém, po zlém a pořád dokola. A pak přišel Mikuláš a holky obě dobrovolně odevzdaly dudlíky a je po problému. S dcerou jsme domluvili, že my s mužem budeme chodit hned po Mikulášovi, abychom holky rozptýlili. Zatím se to daří. :-)

[18]: Čert opravdu není svatý :-D , ale u nás se tomu tak říká. Já jsem moc ráda, že tato tradice přežívá, i když tady v Praze pomalu a jistě mizí všechny tradice. Na venku je to jiné, tam mají lidi k sobě blíž. Věřím, že u nás v rodině tato tradice zůstane zachována. Včera jsem se dozvěděla, že miminko, které se má narodit v květnu, bude chlapeček. Třeba někdy převezme kostým po svém tátovi. :-)

20 ichos ichos | Web | 9. prosince 2011 v 11:56 | Reagovat

Hezky jsem si početla! Pamatuju se, jak jsem jako malá byla na Mikuláše nemocná a jak jsem se vymluvila, že kvůli tomu nemůžu jít říkat básničku. Mamka to uznala a já byla spokojenááá a v kuchyni schovaná :-)

21 signoraa signoraa | Web | 9. prosince 2011 v 13:00 | Reagovat

[20]: Můj syn se jako malý také schovával, byl si vědom svých hříchů :-D, dcera byla odvážná a vždy čelila Mikulášovi s odvahou. Já jsem také mívala veliký respekt, než jsem zjistila, že to je převlečený soused, který bydlel o patro výš. :-)

22 Mniška Mniška | E-mail | Web | 9. prosince 2011 v 18:17 | Reagovat

Tak to je hezký, já kompletní trojici Mikuláše, čerta a anděla neviděla dlouho. Když jsem byla malá, bylo to přesně, jak tu píšeš, respekt, strach, dokonce jsem jednou udělala tu fintu, že jsem si na dlouho zalezla v ten mikulášský den do vany a dlouho jsem z ní nevycházela. Tehdá taťka změnil hlas a dělal čerta a maminka, že ho jako nechce pustit dovnitř, protože se zrovna koupu. Pak jsem začala dělat ty finty, že jsem chodila ven a nastal zvyk, že poté, co jsem se vrátila domů, nadílka už byla doma.Ani jsem se tak nebála, jako spíš styděla. Uhlí, ani brambory místo sladkostí jsem snad nikdy nedostala, asi jsem odjakživa andílek :)
A teď už je dlouho nepotkávám. Tuhle v pondělí jsem na ulicích viděla jen samé teenagery, jak si hrají na čerty - bez Mikuláše, bez anděla, to podlě mě ztrácí úroveň, to už je jen nesmyslná frajeřina. Velmi mi chybí ta tradice

23 Vendy Vendy | Web | 9. prosince 2011 v 21:25 | Reagovat

I přes malý nádech smutku, který tě zřejmě provází každoročně v tomto období, máte Mikulášskou tradici moc pěknou - a Mikuláš na fotce je vskutku impozantní a důvěru budící. A anděl opravdu andělský...
My jsme dostávali do misek, které jsme stavěli za okna. Většinou to byla klasika, pomeranče, mandarínky, nějaký ten banán (typické zimní nedostatkové ovoce), navíc každoročně sáček burských oříšků a nějaký ten oplatek nebo čokoládka k tomu.
Uhlí jsem dostala jen jednou a to ve chvíli, kdy jsem byla "hladná" a strčila si  misku do okna ještě po první nadílce a dokonce i po druhé -takže tou třetí, briketovou, mi Mikuláš sdělil, že bych se měla mírnit... :-D

24 Hanka Hanka | Web | 11. prosince 2011 v 19:49 | Reagovat

Jako děcko jsem se příšerně bála, ale jen do té doby, než jsem si všimla, že Mikuláš má bačkory jako náš děda. ;-)  :-D
Ali, je fajn, že dodržujete tradici mikulášské nadílky, přijde mi, že tato už tradice hodně upadá. Před pár lety u nás chodilo po ulicích hodně Mikulášů, andělů a čertů, letos jsem neviděla ani jediného. :-?
Tvoje povídání je opět moc pěkně napsané a Mikuláš s andělem a čertem na tvé fotce jsou tak opravdoví, že bych se bála ještě dneska! ;-)  :-D
Zdravím tě a přeji pohodový nedělní večer. :-)  Hanka

25 Mi-lada Mi-lada | 13. prosince 2011 v 14:44 | Reagovat

[18]:To je krásná zpráva. Držím palečky. :-)

26 Janah Janah | Web | 13. prosince 2011 v 15:55 | Reagovat

To je krásná tradice, a doufám, že nevymizí, mám na ni spoustu vzpomínek, nejen ze svého dětství, ale i z dětství mých dětí.

27 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 13. prosince 2011 v 16:12 | Reagovat

Jako dítěti se mi líbilo to napětí... Ráno jsme s klukama o čertech vtipkovali a smáli se, ale odpoledne se statčnost pomalinku vytrácela, přec jenom, co kdyby...

28 Lily Avril Lily Avril | Web | 13. prosince 2011 v 21:37 | Reagovat

Ahoj máš hezů blog. Právě rozjíždím nový blog tak se mrkni a pokud bys chtěla zanech komentík :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama