. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Únor 2012

Cesta na sever

28. února 2012 v 12:56 Putování po Čechách
Do svého rodiště jsem ještě před rokem jezdila pravidelně. Každé tři až čtyři týdny jsem absolvovala cestu do místa, kde jsem se narodila, kde jsem prožila své dětství a kde jsem až do minulého roku měla maminku.
Na tento víkend jsme si s mužem naplánovali cestu na sever. Hlavním důvodem bylo to, že uplynul rok od maminčiny smrti. Od té doby jsme byli v Rumburku hodně málo. Letos je to naše první cesta.
Naší cestě předcházel opět jeden z mých kuriózních úrazů.
V pátek v podvečer jsem si svlékla kabát a sáhla na věšák pro ramínko. V ten moment vešel do bytu můj muž a něco vesele zahlaholil. Asi jsem se lekla, či jsem to ramínko držela blbě, ale každopádně jsem se s ním praštila přes oko. Nic mě nebolelo, jen jsem sama pro sebe zkonstatovala, že jsem opravdu nemehlo a kdybych se chtěla trefit, určitě se netrefím.
V sobotu ráno jsem vstávala brzy. Jednak jsem chtěla zabalit věci sebou a pak udělat pro oba snídani.
Došla jsem do koupelny a ztuhla jsem. V zrcadle jsem viděla něco, co jsem opravdu vidět nechtěla. Ramínkem jsem si udělala parádního monokla. Co ted'? Natírat to make-upem nemá smysl, stejně to proleze. Nasnídala jsem se sama a pak jsem uvařila kávu pro muže a šla ho vzbudit. Zatím si ničeho nevšiml, je to dobrý.
Odvracela jsem obličej hodně dlouho a úspěšně, navíc jsem si vzala sluneční brýle. Svítilo naštěstí sluníčko.
V Břevnově muž zastavil s tím, že jde koupit noviny. Aktivně jsem vyběhla z auta. V trafice jsem brýle posunula do vlasů, bylo tam příšeří. Když jsem se vracela k autu, viděla jsem vyděšený manželův výraz.
"Ježišmarjá, co se ti stalo?"
"Včera jsem se praštila ramínkem, když jsi přišel domů."
"Nojo, ale večer jsi tam nic neměla, to bych si všimnul."
Nasadila jsem si znovu sluneční brýle.

Cestou na sever jsem skrz okno auta fotila. Většinou ale cestuju bez fot'áku. Zdokumentovala jsem naší cestu na sever.

V Praze a jejím blízkém okolí panovalo předjarní počasí, nikde ani známka sněhu. Sluníčko svítilo a na obloze se objevovaly oblaky různých tvarů a barev.
V zatáčkách mezi Liběchovem a Dubou byly kolem silnice louky pokryté ledem a zamrzlý rozlitý potok. Čím více jsme se přibližovali k severu, začínal se objevovat sníh.

Vše probíhalo v pohodě až za Svor. Na kopci stála šňůra aut a proti policejní auto. Mnoho aut před námi se otáčelo do protisměru a sjíždělo zpět z kopce do Svoru.
"Víš co, pojedeme přes Kytlice, tady je asi nějaký mazec, když to tu policajti zavřeli."
Sjeli jsme tedy do Svoru a odbočili na Kytlice. Cesta je tam úzká, ted' byla navíc ještě užší, díky bariérám špinavého sněhu. Provoz po ní byl nezvykle silný v obou směrech a auta se ohleduplně vyhýbala v místech, kde sníh byl odklizen.
Po pár kilometrech jsme zastavili v jednom sněhovém zálivu, abychom pustili auto v protisměru. Okénko u auta se otevřelo a protijedoucí řidič nám řekl, že pokud jedeme na Rumburk, dál se nedostaneme, prý je kus dál bouračka a on se také vrací. Otočili jsme se a pomalu se vraceli zpátky do Svoru. Takových nás tam bylo více. Proto ten silný provoz.
Vyjeli jsme zpátky na kopec a zařadili se znovu do šňůry aut. Muž vystoupil a vydal se směrem k policejnímu autu. Cestou od policejního auta informoval řidiče aut před námi.
Vrátil se s tím, že kousek odtud spadl kamion, v místě, kterému se říká "zatáčka smrti" a vytahují ho jeřábem. A prý to bude trvat minimálně ještě hodinu.
Vzala jsem si atlas a chvilku jsem do něj koukala.
"Hele, máme dvě možnosti. Bud' to vezmem na Cvikov a přes trojmezí do Německa a nebo se vrátíme do Boru a pojedeme na Kamenici."
Zvolili jsme cestu přes Kamenici. Pod Křížovým Bukem jsme zahlédli dvě policejní a dvě hasičská auta a další vozy.
"A je to v p...li", pronesl můj muž. Pomalu jsme se blížili k místu další nehody. Naštěstí zůstal jeden pás volný a my projeli. Mezi hasičskými vozy jsme viděli něco červeného, něco, co kdysi bylo autem. Z těch trosek nebylo možné poznat, co to bylo původně za značku.

V Jiřetíně pod Jedlovou jsme udělali zastávku. Dcera si přes internet v místní cukrárně objednala marcipánovou hmotu, protože mladší vnučce budou v pátek tři roky a přeje si "medvídkový dort". Nechci nijak snižovat schopnost své dcery ve výrobě dortu, nicméně jsem se zeptala milé a příjemné paní, zda by měli na prodej marcipánového Medvídka Pú a prasátko, které jsem objevila na jejich webu. Velice ochotně mi řekla, že když počkáme 20 minut, že je vytvoří. Objednali jsme si kávu, k ní dortík a v příjemném prostředí jsme chvilku poseděli.
Hodinky jsem nesledovala, ale za chvilku paní cukrářka přišla a přinesla dvě kouzelné marcipánové figurky.
Takže, pokud se dceři dort nepovede, nastoupím já. V opačném případě má vnučka za měsíc svátek a ty figurky z marcipánu mají půl roku "záruku". A v červu je přeci "den dětí". :-)

Když jsme na křižovatce najížděli zpátky na silnici do Rumburka, od Svoru stále ještě nic nejezdilo. Určitě bylo příjemnější posedět v cukrárně, než sedět v autě na kopci a čekat, až bude cesta volná.
Do Rumburka jsme dorazili krátce před polednem.
Po přivítání se sestrou jsem si sundala černé brýle a ona se začala smát.
"Víš jako co vypadáš? Jako ten pes ze starých gramodesek." Můj muž se přidal a pronesl: "Nojo máš pravdu - His Master's Voice."
Když jsme se dostatečně "vychechtali", ukázala nám sestra svou ruku. Je levák a ruka, kterou potřebuje, jí ochrnula. A prý to bude běh na hodně dlouhou trat'. Její obrovskou výhodou je to, že má šikovnou i pravou ruku. Stát se to mě, pravákovi, zůstala bych asi odkázaná na cizí pomoc, protože moje levá ruka je opravdu levá.
I přes tento handicap, uvařila sestra vynikajícího kance na víně.

Po obědě jsme zašli všichni na hřbitov. Po krásném slunečném dopoledni se počasí pokazilo a drobně pršelo. Chvílemi poletovaly mokré sněhové vločky.
Zima se ještě nevzdává.

Něco z cesty jsem zdokumentovala. Fotografie jsou nekvalitní, protože byly pořizovány za jízdy přes sklo auta a navíc ještě s černými brýlemi.

Pohled přes čelní sklo z D8, kousek za Prahou
Mělnický zámek
Čertovy hlavy, které se nacházejí nad obcí Želízy. Donedávna nebyly vidět, skrýval je les. Jejich autorem je sochař Václav Levý
Jedna z dominant Lužických hor - Klíč (759 m.n.m.)
Sněhová pláň nad Svorem
Cestou zpět do Svoru
Pohled na Klíč z cesty na Kytlice
Znovu na kopci nad Svorem
Pohled na Lužické hory od Kamenického Šenova, zde bylo o poznání méně sněhu
Silnice pod Křížovým Bukem

Studenec (736 m.n.m.)
Cíl cesty Rumburk

V neděli jsem dceři předávala marcipán. Podívala se na mou tvář a zeptala se, co se mi stalo. Monokl se začal vybarvovat do tmavě fialové barvy. Když jsem jí vylíčila, jak jsem "šikovná", začala se smát a pak se zeptala, zda nechci půjčit stíny skoro stejné barvy na druhé oko. S díky a se smíchem jsem odmítla, ale začala jsem docela vážně přemýšlet o tom, jak půjdu v pondělí do práce. "Hele mami, jdi rovnou v těch černých brýlích, vypadáš jako týraná žena."
Ofinu jsem večer doma vyfoukala tak, aby mi šla přes oko. Ráno jsem stála před zrcadlem, barva oka začala trochu světlat, ale byla stále intenzivně tmavočervená.
Do práce jsem přišla nenalíčená. Kolegové se na mě dívali se zvláštním výrazem, stejně tak i během dne zákazníci. Konečně začali chodit, po dlouhé době bylo co dělat.

Dnes jsem se už nalíčila. Monokl jsem překryla stříbrošedými stíny, ale ofinu nosím preventivně stále sčesanou přes oko.
Jo šikovnost - to nejsou žádné čáry.

Marketa Lazarová - po druhé na Stránově

21. února 2012 v 22:21 Akce, nejen kulturní

V sobotu 18. února 2012 se na nádvoří zámku Stránov a v jeho blízkém okolí odehrávala již po druhé šermířsko-divadelní bitva na motivy románu Vladislava Vančury Marketa Lazarová.


Už před rokem jsem o tomto počinu psala a ve zkratce popsala i děj tohoto románu.
Tentokrát Vám netradiční představení Markety Lazarové nabídnu znovu v obrazech.



Prolog
Prolog byl pojednán jako orloj. V oknech zámku se představovali jednotliví protagonisté.

...................Kozlík ...................................................................................................Vypravěč
.......................Alexandra............................................................................................ Mikoláš
...................Saský hrabě................................................................................ Kristián - syn hraběte.....................Lazar ................................................................................................Hejtman Pivo
Marketa Lazarová

I. obraz - Únos Markety
Děj prvního obrazu se odehrává před Obořištěm, sídlem Lazara.
.
Mikoláš přichází na Obořiště


Mikoláš rozmlouvá s Lazarem


Mikoláš je napaden Lazarovými čeledíny

Je zbit do bezvědomí a Marketa se u něj modlí

Lazar, čeledíni a modlící se Marketa u bezvládného Mikoláše

Marketa a Mikoláš

Na pomoc Mikolášovi přicházejí členové Kozlíkovy rodiny


Dochází ke střetu

Lazarovi čeledíni jsou poraženi

Lazar bude potrestán

Mikoláš, který měl původně Lazara přivést ke Kozlíkovi, unáší jeho dceru Marketu


Lazar je spoután a uvázán u Obořiště

Kozlíkova družina odchází, Lazar se dívá na své pobité lidi

Do děje vstupuje boleslavský hejtman Pivo, jehož úkolem je chránit královské cesty před loupežníky, s ním přichází saský hrabě, se svými landsknechty, který hledá uneseného syna


Ozbrojená družina hejtmana Piva a landsknechti saského hraběte

Čin, který se stal na Obořišti musí být po právu potrestán

Obě ozbrojené družiny se vydávají po stopách únosců Markety


II. obraz - Dobývání lesní pevnosti

Vypravěč příběhu uvádí diváky do děje


U stromu je připoutaný syn saského hraběte Kristián, vedle něj jeho únosce Kozlík

Mikoláš přivádí Marketu Lazarovou

Celá družina postupuje k lesní pevnosti, ve které se Kozlík opevnil

Kozlík je rozezlen. Mikoláš měl přivést Lazara, ne jeho dceru

Připoutejte jí ke stromu!

Družina odchází do pevnosti

Pod rouškou tmy přichází za Marketou Mikoláš

Marketa, jež byla zaslíbena Bohu, podlehla a opětovala lásku Mikolášovi

Alexandra přichází osvobodit Kristiána, ten se do ní zamiluje


Kozlík ráno objevil dva milenecké páry a vůbec se mu to nelíbilo

Připoutejte je všechny ke stromu!
Kozlíkova družina zahlédla blížící se vojsko

Hejtman Pivo

Střelci, praporečník, bubeník a hejtman Pivo

Kozlík se dobrovolně nevzdá

Vojsko čeká na povel k útoku

Bubeník bubnuje k útoku

Vojsko útočí


Útok pokračuje

Obránci pevnosti odolávají a útok odrážejí

Hejtman Pivo se svým vojskem vyčkává

Do boje o dobytí lesní pevnosti se zapojují sasští landsknechti


Landsknechti postupují k pevnosti a Kozlík prohrává

Saský hrabě prosí svého syna, aby se zřekl lásky k Alexandře

Láska a úcta k otci zvítězila, zklamaná a opuštěná Alexandra odchází


Po souboji s Pivem je Kozlík zraněn jedním ze střelců

Kozlík je odnášen k ošetření, aby na něm mohl být vykonán trest nejvyšší

Kristiánovi došlo, že Alexandru miluje, chodil po lesích, hledal jí, volal a pak láskou zešílel. Šíleného ho našla Alexandra


Láska? Nebo soucit?

Divoká Alexandra šíleného Kristiána zabila a pláče nad jeho tělem

III. obraz - Útok na Boleslav

Mikoláš stojí před branami Boleslavi

Rád by osvobodil svého otce

Jeho družina se připojuje k útoku

Proti nim stojí obránci Boleslavi

První skupina obránců je pobita, cesta do Boleslavi je volná, ale jen na chvíli, přicházejí další a další


Mikolášova družina je poražena

Někteří jsou pobiti, jiní padli do zajetí

Přichází hejtman Pivo

Kozlík je veden na popraviště ...

...a je svědkem toho, jak je zbytek jeho rodiny oběšen

Kozlík před popravištěm


Dokonáno jest

Alexandra a Marketa Lazarová, které byly za trest přítomny popravě, opouštějí Boleslav

Závěr
Tak, jak to bývá v divadle, následovala už jen děkovačka a potlesk všech přihlížejících





Představení bylo opět velice zdařilé. Poděkování patří všem těm, kteří přes nepřízeň počasí, tající sníh a krásný, leč těžký Vančurův jazyk, zvládli vše na výbornou.



Hlídací víkend

20. února 2012 v 20:57 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Tak je za nami.
Víkend, kterému říkáme s manželem hlídací, což znamená, že máme na starosti vnučky. Možná by bylo vhodnější, napsat víkend pracovní, protože s těmi cácorkami, se téměř nezastavíme. O televizi, či zapnutí počítače si můžeme nechat jen zdát. Zvládám s nimi pouze uvařit.
Své vnučky milujeme. Snad zvýšená míra zodpovědnosti a i náš věk, způsobují, že jsme vždy vyčerpaní. Ale i přes to vyčerpání to děláme rádi. Vím, zní to jako paradox, ale já ve společnosti těch dvou malých holek zapomínám na veškeré starosti a užívám si jejich společnost.
Vymýšlela jsem program na víkend. Zvažovala jsem, že bychom mohli všichni jít do ZOO, kde byla masopustní taškařice. Další variantou programu byla návštěva Mořského světa. A pak Stránov.
V sobotu se na Stránově znovu hrála Marketa Lazarová. Plakát, který zval na tuto akci, jsem umístila na blog přibližně před měsícem. A čím víc se akce blížila, tím větší bylo moje váhání, zda jet, či zůstat doma. Váhání navíc umocňovalo počasí, které panovalo. O minulém víkendu bylo u nás -20°C a já snad poprvé viděla zamrzlou Vltavu mezi Čechovým a Štefánikovým mostem.
A pak nastala obleva. Bylo mi jasné, že na Stránově bude bláto. Jet? Nebo nejet?
Meteorologové navíc na sobotu předpovídali déšt'. Sledovala jsem pravidelně předpovědi počasí, na internetu se dívala na rozličné servery s předpověd'mi počasí a stále váhala. Jet nebo nejet? Navíc obě holky trochu pokašlávaly. Konzultovala jsem s dcerou, zda mají zůstat doma, nebo zda mohou jít ven. Prý mohou klidně ven.

Při zmínce, že bychom mohli jet na Stránov, začala starší vnučka trochu protestovat. Má návštěvu Stránova spojenou s tím, že se jí tam na podzim při šermířské akci zranil táta. A ona to tehdy viděla.
Nakonec jsme jeli. Vnučce jsme vysvětlili, že táta bude ted' "jen loupežník" a svému strýci může pak říct "Ahoj Pivo", což se jí líbilo. A navíc, když nebudou chtít, vůbec se na hru nemusí dívat, děda s nimi půjde na procházku. "No tak jo", pronesla.
Na nájezdu na dálnici začalo drobně pršet. Pršelo jen malou chvilku, ale během cesty na Stránov drobně sprchlo ještě dvakrát. Cesta k zámku byla střídavě blátivá a pak ledová v místech, kam se nedostalo slunce.

Poslední kapičky deště spadly při prologu Markety na nádvoří zámku.
Holčičky se s námi podívaly na prolog a pak ještě na kousek prvního obrazu a potom svorně prohlásily, že se jim to nelíbí. Děda vyrazil na procházku a my s dcerou si užívaly kulturní zažitek. Po představení jsme se sešli všichni před zámkem. Holkám jsme koupili dřevěné meče, které "nutně" potřebovaly, rozloučili jsme se s jejich rodiči a jeli zpátky do Prahy.
Starší začala v autě strašně kašlat. Dva týdny marodila, nechodila do školky a ted' po týdnu chození, začala kašlat znovu. No nazdar! Snad se to nezhoršilo kvůli těm dvěma hodinám venku.

Doma Sára odmítla med, čaj naštěstí vypila a měla celkem i chut' k jídlu. Doufala jsem, že to nebude nic vážného.
Noc prokašlala. Naštěstí budila jen mě, mladší sestra spala jako dudek. Chodila jsem jí ohřívat čaj a moc jsem se nevyspaly, ani ona, ani já. Ráno trochu chraptěla, ale nekašlala. Odpoledne přijela dcera. Sára jako zázrakem nekašlala a ani nechraptěla. Dceři jsem řekla, že začala kašlat už cestou ze Stránova a pak prokašlala noc. Ano, jsem plašan. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem přijížděla k sestře a dcera mi v autě spala. První, co jsem vždy žádala, byl teploměr, protože dcera mívala po spánku červené tvářičky. Pokaždé jsem samozřejmě nic nenaměřila, ale jistota je jistota. Prostě plašan.
Dcera je naštěstí normální. "Mami, uvidíme ráno, jestli bude zase kašlat, tak jí nedám do školky." Holky večer odjely, já uklidila zbytek hraček, které byly roztahané po celém bytě a pak jsem chtěla stáhnout fotky ze soboty. Uvařila jsem si kávu a pustila si po dvou dnech televizi, abych se podívala na zprávy. Manžel si po večeři vedle četl. Probudila jsem se na gauči se skloněnou hlavou, na stolku stál hrnek s vychladlou kávou.
Ráno jsem mluvila s dcerou. Sára znovu v noci kašlala, tak jí dcera nechala doma.
Viděla jsem navečer "holky" přes Skype, až na ten kašel vypadá moje vnučka dobře.
Snad jí kašel co nejdříve opustí a já jen doufám že to nezpůsobila vycházka po okolí Stránova.

Cesta vedoucí někam do polí nad zámkem
Mračilo se mračilo, ale později cestou domů po dálnici dokonce svítilo sluníčko
Představení Marketa Lazarová bude věnován samostatný článek.

Proč nemám ráda zimu?

15. února 2012 v 22:37 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Asi bych měla nadpis článku trochu upřesnit.
Zimu nemám ráda v Praze. Přesněji, zimu v Praze nesnáším.
Bílý sníh jí na chvilku pokryje, schová se špína a vše je na malý moment čisté.
Krásná iluze, která evokuje vzpomínku na Ladovy obrázky. Ale jen na chvilku.

Prosolená břečka na vozovkách krásnou iluzi jako mávnutím proutku zničí.
A navic? Změnou vyhlášky magistrátu se znovu od 1. února solí chodníky.
Praha je po každém sněžení během chvilky pokryta břečkou.

V noci na dnešek v Praze napadlo dost sněhu. Znovu bych to měla upřesnit, sníh napadl na Bílé Hoře.
Před šestou ranní jsem se proběhla s hrablem, abych odhrnula sníh na chodníku k brance a potom i s koštětem. Vrátila jsem se do chodby pro kabelku a okamžitě si všimla, že část sněhu je zpátky. Silný západní vítr ho navál zpátky tam, odkud jsem ho před chvílí odmetla. Rezignovaně jsem pokrčila rameny, odemkla branku a vyrazila.
Preventivně jsem si ráno vzala tříčtvrteční džíny a vysoké kozačky. Nechtěla jsem mít urousané a mokré nohavice.
Svojí volbu oblečení jsem několikrát během cesty k tramvaji ocenila, protože na mnoha místech byla navátá hodně vysoká vrstva sněhu.
Tramvaj mi jela téměř hned. Tři stanice a pak vystoupit a počkat na další.
Foukal ostrý západní vítr, stála jsem k němu zády a čekala, tak jako mnozí další na to, až tramvaj vyjede z konečné na Vypichu.
Ten autobus jsem přijíždět neviděla, oči vzadu nemám. A i kdybych je měla, bylo by mi to platné, asi jako mrtvému bonbóny. Proletěl kolem refýže v těsné blízkosti a já si uvědomila, že jsem mokrá. Vedle se ozvalo: "Ty vado, to je hovado". Na refýži nás bylo asi patnáct. Městský autobus, který jel evidentně z výpravny v Řepích projel nejen mnohem rychleji, než ostatní vozidla, ale navíc v tak těsné blízkosti, že svými koly nabral prosolenou, špinavou a hnusnou sněhovou břečku ze žlábku, kde se vozovka trochu svažuje k refýži.
Pán, který stál kousek ode mně vyjekl: "Měl jsem strach, že mě smete." Podívala jsem se na své kalhoty a viděla mokré tmavé fleky, na které se lepily sněhové vločky. Paní ve světlém kabátě plakala. Další cestující si raději stoupli do kolejiště. Někteří sbírali sníh a otírali si ten hnus, kterým nás autobus ohodil.
Přijela tramvaj a my na světle konečně viděli, jak vypadáme. Pán vedle pronesl: "A to jsem měl mít jednání, takhle tam nemůžu." Shodli jsme se, že svůj ranní zážitek popíšeme dopravnímu podniku.
V tramvaji bláto osychalo. Seděla jsem a měla jsem vztek na bezohledného blba za volantem městského autobusu. Bělohorská je hodně široká, nic ho neomezovalo. Jen tak s plezíru projel těsně kolem refýže a musel vědět, co udělá.
Hlavně, že jsem nechtěla mít urousané nohavice.
Když jsem vystupovala z tramvaje, zjistila jsem, že mám bláto i na kolenou a džíny jsou mokré. Pak mi došlo, že jsem si, tak jako obvykle, dala kabelku na klín. Ještě, že je tma, říkala jsem si.
Přišla jsem do práce s hodně špatnou náladou. Můj kolega, který má "vedlejšák" u dopravního podniku, mi poradil, co mám dělat. Také mi potvrdil, že to určitě byla od řidiče schválnost. Prý pár takových "kolegů" zná.
Druhý kolega se na mě podíval a řekl: "Ten tě teda vzal pěkně, jen co je pravda."
Vzala jsem si služební fot'ák a vyfotila kabát a kabelku. Kolegyně vyfotila kalhoty. Vztek mě neopouštěl. Došla jsem si do skladu pro hadry a začala kabát čistit. Mokrý vypadal slušně, když oschl, fleky na něm se znovu objevily. Marast ze silnice jsem měla i v kapuce. Pak jsem umyla kabelku, boty a když uschly kalhoty, vzala jsem si "rejžák" a začala je drhnout na sucho. Znovu a znovu jsem čistila kabát.





Když jsem udělala kasu za včerejšek, otevřela jsem si stránky Dopravního podniku hl. města Prahy.
Mají to dobře ošetřené. V kategorii kontaktů mají pět kolonek s názvy "Podněty", "Dotazy", "Pochvaly", ale kolonka "Stížnost" tam jaksi není. Chválit je tedy určitě nebudu. Zkusila jsem "Podněty" a zjistila, že tam nelze vložit fotografie. Sakra! Začala jsem na stránkách hledat jakýkoliv jiný kontakt, kam bych mohla svou stížnost adresovat. Kde nic, tu nic. Jsou dobře opevněni. Jediný email byl na tiskové oddělení. Novinář nejsem, tak jsem usoudila, že jako ve většině firem existuje info@... Vztek mě neopouštěl. Napsala jsem stížnost, přiložila fotky a na závěr jsem se dotázala, kam mám poslat účtenku z čistírny, protože můj kabát nejde prát. Během chvilky mi přišel email, že info@ neexistuje a že mám využít kontaktní formulář. Tak jsem svůj původní email se stížností poslala na tiskové oddělení s vysvětlením, proč jsem nevyužila kontaktní formulář a se žádostí, aby ho předali tam, kam je adresován. Zatím neodpověděli.
Nedám se. Mám pořád vztek. Vyčkám do zítřka a potom fotky vytisknu a zkusím to poslat poštou.

Vadí mi bezohlednost. A ten řidič takový byl.
Obrovské štěstí bylo, že nikdo nestál na kraji refýže. Byla určitě také "klika", že jsou u nás jarní prázdniny a že tam nestál nějaký student, či žák s batohem. Kdyby přečníval, ten autobus by ho z refýže sundal. Hrůza pomyslet, co by se ještě mohlo stát.
Jeden blbec zkazil dnes po ránu náladu hodně lidem.
Když jsem psala email, vzpoměla jsem si na řidičku tramvaje, která mě nedávno pustila dovnitř, abych nestála na mrazu.
Na jedné straně dobrý člověk a na straně druhé bezohledný a zlomyslný blbec.

Divíte se mi ještě, proč zimu v Praze nesnáším?

Editováno v pondělí 20. února 2012
Dopravní podnik mi odpověděl v tom smyslu, že se jim nepodařilo zjistit autobus, který kolem zastávky na Vypichu projížděl a prý by pro jeho identifikaci potřebovali jeho registrační značku, či číslo, kterým jsou autobusy označovány. Potmě!!! Byla jsem ráda, že jsem vůbec viděla autobus a spíš jsem se vzpamatovávala z úleku z té špinavé sprchy. Navíc neopoměli zdůraznit, že touto trasou jezdí i autobusy jiných dopravců.
Tak si říkám, co jsem vlastně čekala.
Dnes jsem si vyzvedla kabát z čistírny. Fleky naštěstí zmizely a ta "sranda" mě stála 170 korun.

Babylón

14. února 2012 v 22:45 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Dnes přišel do naší firmy dopis.
Nebylo by na tom nic divného, dopisy k nám chodí běžně, ale tento byl v angličtině.
A nastala zajímavá situace.
Pan šéf držel v ruce dopis a zvýšeným hlasem volal: "Umí z vás někdo anglicky?" "Very little." "Cóóóóó?" "Velmi málo, kdysi jsem se anglicky učila." Stál proti mě a mračil se. "No, to mi moc nepomůžete." Stále se díval na dopis. Kolegyně, která zvládá výborně němčinu, pronesla, že z němčiny mu dopis přeloží a já se pak přiznala k tomu, že jsem si kdysi dávno chtěla udělat státnici z francouzštiny. Díval se na nás a z jeho pohledu bylo patrné, že by nás s chutí zabil. Obě jsme se shovívavě usmívaly. Zavolal dalšího kolegu a ten dlouze hleděl do dopisu. "Je to něco s fakturama", pronesl. "No, to je mi ho..o platné." Na dopisu bylo logo firmy, jejíž česká pobočka k nám pravidelně jezdí s vozy do servisu.
"A nebylo by lepší domluvit se přímo s firmou, co po nás chtějí?" Chvíli někam telefonoval a pak mě požádal, abych napsala průvodní dopis, zdůraznil česky, a poslala ho adresátovi dopisu v angličtině.

Po odchodu šéfa jsme se začali bavit na téma cizí jazyky. Je to bída. Jsme generace, do které byla vtloukána ruština. Kdo studoval nějaký další jazyk, byl tak trochu podezřelý. Jsme v Evropské unii a většinou známe jen svou mateřštinu. Ano, máme už svůj věk, mnozí z nás se učili i jiné jazyky, než byla povinná ruština, ale pokud cizí jazyk nepoužíváme, jeho znalosti se postupně vytrácí. Je však s podivem, že ani mladší zaměstnanci neumí žádný cizí jazyk. Jedinou výjimkou je kolegyně, která umí německy.

Přiznám se, že už neumím ani rusky.
V mé hlavě je Babylón, čili zmatení jazyků.
Svůj současný "dorozumívací jazyk" bych nazvala "evropštinou".

Můj táta, který plynně ovládal šest světových jazyků a znal i německé dialekty, často mluvil na maminku německy. To, abychom se sestrou nerozuměly. Díky těmto německým rozhovorům u mě vznikla averze vůči jazyku, kterým psali Goethe, Schiller a další. Vím, že tátovým přáním bylo, abychom se obě naučily německy. Opakovaně nám to zdůrazňoval zejména proto, že naše město leželo na hranicích s tehdejší NDR.
A tak jsem začala chodit dobrovolně po vyučování na angličtinu a učila jsem se jí čtyři roky.
U nás v domě bydlela paní, která se narodila ve Francii. Česky mluvila, ale z jejího přízvuku bylo patrné, že čeština není jejím mateřským jazykem. Její příbuzní z Francie přijeli na návštěvu o prázdninách v roce 1968. A já, ve své naivitě patnácti let, jsem se platonicky zamilovala do Edmonda. Byl sympatický, velice přátelský a na rozdíl od své sestry Odille, měl zájem naučit se česky. Nechtěně se tehdy zdrželi, protože nás přišli "osvobodit" Rusové. Edmond chodil denně za mým tátou, se kterým se bavil francouzsky a táta ho začal učit pár českých frází. A já seděla, koukala na něj jako na svatý obrázek a poslouchala krásnou a melodickou francouzštinu. Odjížděla jsem na internát a Francouzi domů. Vyměnili jsme si adresy.
Nastoupila jsem na ekonomku. Předpokládala jsem, že budu pokračovat ve studiu angličtiny. Hned první den jsem zjistila, že tu lze studovat francouzštinu. Jazyk, kterým mluví Edmond, jazyk, kterým byli napsáni mí oblíbení Tři mušketýři. Okamžitě jsem se na francouzštinu přihlásila. Zklamání to bylo zejména pro rodiče, nechápali, proč jsem najednou zaměnila angličtinu za francouzštinu. I pan profesor ze mě nebyl příliš nadšen, protože, jak říkal, nevyslovovala jsem "francaise", ale "frangle". Vliv angličtiny byl znát a trvalo mi půl roku, než jsem začala mluvit měkce francouzsky. S Edmondem a Odille jsme si psali. Zpočátku mi s překlady pomáhal táta, ale jak čas plynul a moje jazykové znalosti se prohlubovaly, psala jsem sama. A pak mi Edmond poslal svatební oznámení a po čase následovala svatební fotografie. Když jsem viděla tu jeho Henriette, říkala jsem si, kam dal oči. :-)
Po maturitě jsem odešla do Prahy a abych trochu tátovi udělala radost, podala jsem si přihlášku ke státnicím z francouzštiny. Byl mi doporučen intenzivní přípravný kurz, kam jsem začala chodit. A pak? Přestala jsem tam chodit a na státnice jsem nešla. Byla to chyba, ale já si tehdy říkala, k čemu mi bude "fránina", v životě jí nepoužiju a nikdy se tam nepodívám. Tátova věta "Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem", zůstala ležet někde na dně šuplíku.
Do Francie jsem se podívala až o osmnáct roků později. Něco málo v hlavě zůstalo, byla jsem schopná se zeptat na cestu, objednat si v restauraci a nakoupit. Více jsem rozuměla, než jsem mluvila.
Při návštěvě Anglie jsem zjistila, že také celkem rozumím, ale mluvit se už stydím.
Tátovy německé hovory na mě také zanechaly určitý následek. Naučila jsem se poslouchat a i když ten jazyk nemám ráda, v německy mluvících zemích se slušně domluvím.
Už několik roků se učím italsky. Jde to těžko, můj hardisk už je hodně obsazen, kapacita paměti je malá a bohužel nejde zvětšit, tak jako u počítače. Ale snažím se.
Z těchto čtyř jazyků vznikla ta moje evropština, nebo-li Babylon v mé hlavě.

Mnozí kolegové jsou na tom podobně, jak vyplynulo z hovoru.
Začali jsem dávat, tak zvaně k lepšímu, příběhy z našich domlouvání se v cizině.
Báječně jsme se u toho pobavili a já pro obveselení také něco malého popíšu.

Na rozdíl od své sestry jsem stydlivější a raději si své věty nejprve v hlavě sesumíruju, než je řeknu. Moje sestra je střelec. Nemíří, rovnou střílí od boku. Byly jsme spolu před pár lety v Žitavě a došly jsme k pekařskému krámku.
"Hele, ségra, nevíš jak se německy řekne koláč?"
"Kuchen."
"Tak pojd'", řekla sestra a vtáhla mě do pekařství. Když na ní přišla řada pronesla: "Bitte, kuchen, tenhle und zwei tyhle, und tenhle."
Stála jsem otočená zády, ramena mi cukala smíchem a slzy mi tekly z očí. Sestra ukončila suveréně svůj nákup. Přiznám se, že já bych takovou odvahu neměla. Vyšly jsme ven a došly před řeznictví.
"Hele, nevíš jak se řekne koleno?"
Nevěděla jsem a chtěla jsem raději zůstat venku.
"Pojd' se mnou", pronesla moje sestra. U pultu řekla "Bitte", zvedla nohu, poklepala si na koleno a dodala: "Zwei."
Zaplatila dvě vepřová kolena a venku pronesla. "Nesmíš bejt takovej srab, musíš hlavně mluvit."

I další jazyková vzpomínka je z Německa.
Byli jsme s mužem, sestrou a neteří v Německu. Můj muž měl hlad. Vstoupili jsme do první restaurace a zjistili jsme, že je samoobslužná. My s neteří jsme si daly pouze kávu a usadily se u stolečku. Manžel s mou sestrou stáli u pultu.
"Ich bin broiler", pronesl můj muž. Vyprskla jsem smíchy a v tom jsem zaslechla sestru: "Ich auch."
"Was?" ozvalo se zpoza pultu.
"Ich bin broiler." "Ich auch."
Tekly mi slzy smíchu a neteř se na mě podívala, co se mi stalo.
"Tvůj strýc právě řekl, že je kuře a tvoje matka, že ona taky." Neteř vyprskla smíchy a schovala se za věšák s kabáty.
Když ke stolu dorazil můj muž se sestrou, byly jsme ubrečené smíchy. Dívali se na nás nechápavě.
"Čemu se tady tak řehtáte?"
"Víš ty, co jsi u toho pultu opakoval? Že jsi kuře a ségra že je taky."
Smáli jsme se nejen my, ale i Němci u vedlejších stolků. Udělali jsme jim tam parádní estrádu.

O další estrádu jsem se postarala před dvěma lety v italské restauraci, když jsem se zeptala, zda je tato židle volná.
Místo výrazu "sedia", což znamená židle, jsem vyslovila "sedere", což velice slušně značí zadnici.

Ne, už to opravdu nedoženu. Talent na jazyky, který jak tvrdil můj táta, jsem po něm zdědila, jsem promarnila. Vím, že měl tehdy pravdu, měla jsem se učit německy, měla jsem dotáhnout tu francouzštinu, měla jsem ....

Zůstávám u své "evropštiny".



Sliby se mají plnit

13. února 2012 v 22:10 Úlovky (fotografické)

V komentářích ke článku o jednom z mých trapasů, byli někteří zvědaví na šaty, ve kterých jsem se, s prominutím, válela před čtyřiceti lety uprostřed tanečního parketu.
A já slíbila, že šaty ukážu, protože sliby se opravdu mají plnit.
Tušila jsem, kde asi budou. Nechala jsem si však hledání na víkend, protože ve všední dny se domů dostávám téměř za šera. V části půdy, kde se skrývá i můj kufr s poklady, je pouze střešní okno a přiznám se, že s baterkou se mi na půdu nechtělo.
V sobotu za denního světla jsem si přinesla kufr do bytu a zjistila jsem, že čtyřicet let je na šatech znát. Manžel se na mě díval s dost podezíravým pohledem, když jsem šaty strčila do pračky. "Hele a nemáš strach, že se rozpadnou?"
Trochu jsem strach měla, ale přeci nebudu fotit šaty, které celou dobu odpočívaly na půdě. Riskla jsem to a vyprala jsem s nimi i své svatební šaty, ve kterých můj syn chodil několik let coby anděl. Ty byly mnohem špinavější. Jejich dolní lem napovídal, že když v nich syn byl naposledy, bylo na Mikuláše bláto. Uložil je do kufru i s andělskými křídly.

Šaty přežily. Usušila jsem je, trochu srovnala žehličkou a tady jsou:

Jejich barva je trochu jiná, než na předchozí fotografii. Umělé osvětlení barvy zkresluje. Jejich barva ve skutečnosti je více zelená, jak je patrné z fotografie ze sušáku:

Tady jsou ještě jednou více zblízka:

Maminka si s nimi před těmi roky dala hodně práce, prostříhané rukávy byly dozdobeny perličkami:

Perličky zdobily i výstřih a zakončení rozparků.

Tak to jsou ony.
Šaty, které jsem si před více než čtyřiceti lety navrhla a které maminka ušila. Měla jsem je na sobě jen jednou na svém maturitním plese. Jen jednou je měla na sobě naše mladá profoesorka, která se v nich vdávala.

Nevím, proč jsem je schovala. Asi jako vzpomínku na svou babičku, která měla na půdě v truhle také schované šaty a ve kterých jsme si se sestřenicí hrály na princezny. Možná o tom babička věděla, ale nikdy neřekla ani slovo.

Třeba je jednou objeví moje vnučky.

Před čtyřiceti lety

8. února 2012 v 21:03 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Stalo se Vám někdy, že jste se ztrapnili tak, že jste v ten moment nechtěli být?
Nebo jste se chtěli propadnout někam hodně hluboko, aby vás níkdo neviděl?
Mně ano. Ta vzpomínka je hodně stará a od události, při které jsem chtěla být menší a ještě menší, až budu nejmenší na celém světě, uplynulo přesně dnes čtyřicet let.

Nojo, utíká to, utíká.

Podívala jsem se do kalendáře a uvědomila si, že už to je čtyřicet let od mého maturitního plesu. Všem vzpomínkám na tento den kraluje trapas.
Vzpomínka na něj mě pronásledovala hodně dlouho.

Na naší škole byly tři maturitní ročníky a slavná událost se odehrávala v sále hotelu Merkur v České Lípě.
Byl to důvěrně známý sál, tady jsem udělala své první kroky na tanečním parketu.
Tancovala jsem ráda, byla jsem schopná protancovat podrážky na botách.
Na naší škole studovala převážně děvčata. Už jen při vyslovení názvu "Ekonomická škola" jako synonymum se objeví slovo "holky". Naše třída byla pouze dívčí, ve zbylých dvou se vyskytovalo pár kluků.

Na slavnou událost jsem se náležitě připravovala. A nejen já. Vše začalo výběrem látky na plesové šaty. Světle zelený základ brokátu, doplněný stříbrným vytkáváním, mě zaujal v prodejně textilu hned na první pohled. Na rozdíl od mnoha mých spolužaček, jsem měla obrovskou výhodu v tom, že maminka byla švadlena, která kdysi po vyučení šila v jednom z pražských salónů a pak po přestěhování na sever ve Vkusu, což byl na maloměstské poměry Rumburka jediný salón. I pak později, když už pracovala jinde, šít nepřestala a udržovala si svou klientelu.
Šaty jsem si navrhla sama a pak svůj názor konzultovala s maminkou. "Půjde to takhle ušít?"
Maminka se vyznamenala a šaty byly ještě hezčí, než na mém návrhu.
Dlouhé šaty s rozparky, aby se v nich dobře tančilo, prostříhané rukávy, doplněné perličkami a stejné průstřihy i ve výstřihu. Nádhera, až přecházely oči. Maminka pak ještě ze zbytků vytvořila taštičku pompadůrku, která byla na stříbřitém řetízku a byla také pošitá perličkami. Čím víc se ples blížil, tím víc jsem se těšila. Vznášet se po parketu v té nádheře, krásná představa.

Maminka na ples přijela sama, táta se doma zotavoval po druhém infarktu.
Pro rodiče a rodinné příslušníky byly vyhrazeny stoly na obou galeriích a my, maturanti a profesoři jsme měli stoly kolem tanečního parketu.
Konečně! Stáli jsme na parketu a byli jsme stužkováni. Každý z nás měl stužku se zlatými písmeny "Maturant 1972". Vzhledem k tomu, že naše škola byla z větší části školou dívčí, byl velký nedostatek tanečníků. Kamarádily jsme se s bývalými maturanty a ti nás provázeli na parket. Mezi nimi vynikal jeden, který se jmenoval Olda. Závodně tancoval a byla radost s ním na parket jít. Ale nás holek bylo hodně. Co dělat, když jsme právě netančily? Chodily jsme se občas podívat na rodiče, kteří sem tam přidali nějakou korunu, kterou jsme vzápětí proměnily za alkohol. Vždyt' maturitní ples je jen jedenkrát. Popíjely jsme nejdříve víno a pak někdo přinesl lahev vodky. Nálada stoupala.
Šla jsem na parket s Oldou. Byli jsme pohledný pár, já ve stříbrozelených šatech a on ve fraku. I moje spolužačky několikrát potvrdily, jak nám to s Oldou na parketu sluší.
Valčík s dlouhými kroky a s perfektním tanečníkem. Musela jsem si přiznat, že se mi trochu točila hlava. Tancem nebo alkoholem? Byla jsem št'astná. A pak jsme nacouvali, naprosto neúmyslně, na nejméně oblíbeného profesora, kterému nikdo neřekl jinak, než Bukoun.
Já, současná studentka a Olda, bývalý student jsme se omluvili a pokračovali v tanečním reji. "To bylo dobrý", pronesl Olda, který už měl také trošku upito. Svou taneční kreací jsme opět vrazili do Bukouna a já mu tentokrát šlápla na nohu. Naše odvaha stoupala. Olda, který slíbil provést i moje další spolužačky usoudil, že já jsem vhodný nástroj, kterým se může pomstít neoblíbenému profesorovi a já? Nebyla jsem proti. Tanec střídal tanec a my se občas přichomýtli k Bukounovi. Naše odvaha se pomalu ale jistě, začala měnit v drzost.
A pak... nevím kdo z vás to zažil. Z tance se mi točila hlava a já vnímala rozmazené hlavy kolem. Najednou jsem už neviděla hlavy, ale rej nohou.
Kruh kolem nás se rozestoupil. Ležela jsem uprostřed tanečního parketu na zádech a na mě spočíval Olda ve fraku. Přes Oldovo ucho jsem viděla rudou tvář mé maminky. Jeden jediný pohled a pak zmizela za zábradlím.
V ten moment jsem si přála nebýt, neexistovat.
Zmizet několik sáhů pod zem.
Trapas jako prase.

Jak to dopadlo?
Od maminky jsem dostala příšerně vynadáno. Zdůraznila mi, že se snad nikdy v životě nestyděla tolik, jako když se její dcera válela uprostřed parketu a na ní ležel kluk. Frak nefrak!

S Bukounem jsem po zbytek čtvrtého ročníku válčila. Dokonce mě chtěl nechat propadnout z matematiky a nepustit k maturitě. Zachránila mě jednička z matiky v prvním pololetí a klasifikační řád, který připouštěl zhoršení známky z jednoho pololetí do druhého, pouze o dva stupně. Dal mi, ač nerad, z matiky trojku.

Na Oldu jsem nedávno narazila, když jsem se brouzdala na Spolužácích.cz a navštívila stránky školy.

Na tanec jsem nezanevřela, i když jsem později tančit přestala. Nebylo s kým. Můj muž sice chodil i do pokračovacích kurzů, ale nezanechalo to na něm žádné následky.

A moje nádherné šaty? Půjčila jsem je potom jedné naší mladé profesorce, která se v nich vdávala. Jsou dodnes schovány s mými svatebními šaty v kufru na půdě.

Trapas? Dneska už se nad ním usmívám a dávám ho "k lepšímu" pro pobavení.
Snad Vás také pobavil.

Co zahřeje v mrazu

3. února 2012 v 23:49
Mrazivé ráno bylo ještě chladnější, než to včerejší.
Jedinou mojí útěchou bylo to, že už je pátek a před námi je víkend. Topení přes noc jen temperuje. Teplota v bytě poklesla na necelých 18°C. Není se čemu divit, při pohledu na venkovní teplotu je rozdíl téměř 35°C. Rychle jsem vytáhla fot'ák, abych to zdokumentovala. Teplota venku potom ještě poklesla, jak mi potvrdil manžel.
Foceno krátce před šestou ranní:

Nabalená jako pumpa jsem došla na konečnou. Tramvaje tu mají dvě koleje a ta "moje" jezdí z vnitřní. Usoudila jsem, že mezi tramvajemi mi bude lépe. Stály vedle sebe na smyčce. Ve dveřích tramvaje stála řidička a dávala si ranní cigárko. Na můj vkus byla oblečena hodně nalehko, ale asi jí ještě hřálo mládí.
"To je kosa, není vám zima?" vypadlo ze mně. Občas se mi stane, že svou myšlenku vyslovím nahlas.
"Je zima, pojd'te do tepla" usmála se. "I když do tepla? Ale vevnitř vám bude líp než venku." Udělala mi místo ve dveřích, já poděkovala a nastoupila. Mezi tramvajemi se krčil zimou malý kluk, který se mnou jezdí denně. Vystupuje na Letné, kam chodí pravděpodobně do školy, ale dnes jsou přeci prázdniny. Že by to popletl? "Ty pojd' taky", tramvajačka se obrátila na kluka. Kluk byl okamžitě za mnou v tramvaji. Usadili jsme se a kluk pronesl: "Ta je hodná, vid'te." "Máš pravdu, je, tohle se mi ještě nikdy nestalo." "Mě taky ne", řekl kluk.
Do odjezdu tramvaje chyběly 4 minuty. Seděli jsme s klukem ve tmavém voze a mnou prostupoval příjemný pocit, že dobří lidé ještě jsou. Uvědomila jsem si, že se usmívám.
Tramvaj se rozsvítila a rozjela se k nástupnímu ostrůvku. Čekající lidé viděli dvě sedící zachumlané postavy. Určitě si mnozí z nich mysleli, že jsme dva bezdomovci. Při té myšlence jsem se znovu usmívala.
Nejsem blázen? Přeci se říká - "pátek, bláznů svátek." Venkovní teplota hodně nízká, něco málo po šesté hodině ranní, jedu do práce, kde budu trávit pravděpodobně většinu pracovní doby "nicneděláním" a já se přesto všechno usmívám.
A to všechno kvůli milému a lidskému gestu řidičky pražské tramvaje.

Do práce jsem přišla sice se zmrzlým, ale s úsměvem. Dobrá nálada mě neopouštěla po celý den. Navíc, kolegyně si vzala dovolenou, má dva kluky, kteří mají dnes prázdniny. A já si také vzala - ne dovolenou, ale její práci, abych alespoň trochu vyplnila čas, který tu musím trávit. Díky tomu se čas tolik nevlekl.
Občas se objevil zákazník. Závady jako přes kopírák, prasklé žárovky, nedobíjející baterie. Prodej sortimentu opět ovládla originální chladíci kapalina G12. Mráz nám "poslal" trochu víc práce. Pan šéf si nás přijel dopoledne zkontrolovat, to aby měl přehled, kdo tu je a kdo tu není. Jak se objevil, tak také zmizel.

V době oběda jsem se oblékla, narazila baret, omotala krk šálou a vyrazila k tramvaji. Jela jsem vyzvednou a hlavně zaplatit lístky na koncert Nightwish. Je to dárek pro dceru. Mám tuto skupinu ráda, ale raději se podívám v klidu doma na jejich DVD, či si je poslechnu. Při představě, že bych měla jít "do kotle" v hale, jsem se znovu usmála. Na to jsem fakt už hodně stará. Ale na druhou stranu, moje sestra se na koncert také chystá, třeba si to ještě rozmyslím. :-D
S lísky a o nějakou korunu lehčí, jsem šla zpátky na tramvaj. Můj kabát je opravdu dlouhý a já ho musím při nastupování zvedat, abych jednak nezakopla a nenastoupila po hlavě a druhak, proč mám kabátem čistit schody. Stála jsem pod schody tramvaje, podkasala kabát a ... ten debil, který mě viděl, zavřel dveře a odjel. Stála jsem na zastávce, mžourala jsem do slunce a počkala na další tramvaj. Na slunci byl mráz snesitelný. Přeci si nenechám zkazit náladu pitomým chlapem. Měl by si vzít příklad ze své kolegyně, která mě ráno fakt udělala radost.

V práci byl stav nezměněn. Na mysl mi přišla věta z Černých baronů: "Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo."
Zbytek pracovní doby mi tentokrát utekl. Díky mrazu a nepřítomnosti kolegyně jsem si práci "vyšetřila", dokonce jsem mezi tím stihla i občas kouknout na počítač.

Přijel pro mě manžel, tak jako každý pátek a odvezl mě na velký nákup. Zítra dorazí všichni mladí, tak hlavně nic nezpomenout. Cestou mi řekl, že ještě musí jet spravit jedno topení. Pomohl mi s nákupem do bytu a odjel. Z mrazáku jsem vytáhla velký modrý pytel s kusem nějakého lesního živočicha. Dostala jsem ho od synovce, který je lesní inženýr a chodí na lov. Předal mi to už zmrzlé a sám nevěděl, co to je. Nahmatala jsem tehdy kosti, ale vybalovat se mi to nechtělo.
Vybalila jsem maso a zjistila, že jsou to kotlety s kostí. Ale z čeho? Bud' srnec, nebo lončák (mladý kanec).
Je mi jasné, že ten flák masa musím zpracovat celý. Kus udělám na smetaně a další? Uvidím, až to ráno oddělím od kostí. Každopádně zítřejší dopoledne budu trávit u sporáku.

Konečně jsem se dostala k tomu, že jsem stáhla fotky, které jsem pořídila při nedělní procházce na Hradčany.

Krásný pocit, který způsobilo milé gesto řidičky tramvaje, přetrval po celý den.
Po nastoupení do tramvaje jsem jí poděkovala a ted' jí ještě věnuju jeden obrázek.
Je z nedělní procházky. Tento kostel je vedle konečné tramvaje na Bílé Hoře.

Kostlivec ve skříni

2. února 2012 v 22:33 Postřehy, úvahy, zamyšlení
V mnoha rodinách se vyskytuje tzv. kostlivec ve skříni. I naše rodina vlastní jeden exemplář a co je horší, začíná hrozit, že nám z té skříně co nevidět vypadne.

Pro ty, kteří neradi čtou smutné věci, bude lepší, když dál číst nebudou. Není to hezké povídání, je smutné a navíc je v něm cítit hořkost. Ta, která mnou prostupovala po mnoho let.

V sobotu to bude už dlouhých 25 let, co zemřela manželova maminka. Už jsem se o ní párkrát zmínila, jaká to byla báječná a hlavně férová ženská.
Tchán po její smrti osaměl, ale ne na dlouho. Už na podzim nám přivedl ukázat svou novou partnerku. Byla mi povědomá, ale nedokázala jsem jí zařadit. Až pak. Došlo mi, že je to paní, která zastupovala chvíli vedoucí ve vedlejší ulici v obchodě. Dětem navrhla, že jí mohou říkat "teto". Tchán se k ní nastěhoval a k nám do domu, kde do té doby bydlel, začal chodit na velmi sporadické návštěvy.
Švagrová byla po dovolené velice překvapená, že se jí z vitrínky ztratily skleničky a ptala se, zda o tom něco nevíme. Nevěděli jsme, ale časem vyplynulo, že v době, kdy švagr a švagrová byli na dovolené, přišla na návštěvu "teta" s tchánem a skleničky se jí zalíbily natolik, že tchán je zabalil a odnesl. Stejně prý byly původně jeho a manželovy maminky.

Mezi Vánoci a Silvestrem jsem zašla k nám do obchodu. Vystála jsem frontu u pultu, když se ozvala paní vedoucí:
"Víte o tom, že si váš tchán vzal paní XY?"
Vykulila jsem oči a nechápala.
"No, já jen, že před chvilkou přijeli pekaři a říkali, že paní XY slaví v krámě a vykřikuje, že má dědka a bude mít barák v Praze".
Zapoměla jsem tehdy, co jsem chtěla koupit a z krámu jsem odešla domů.
"Ty jsi nekoupila rohlíky? ", zeptal se doma můj muž. Dívala jsem se na něj a nechápala jeho otázku.
"Víš o tom, že se otec oženil?"
A ted' pro změnu nechápavě koukal můj muž.
Ano, manželův otec se oženil.
Dcera byla ještě poměrně malá a začala "tetě" říkat časem babičko. Syn jí tak nikdy neřekl a když o ní mluvil, říkal - dědova žena. Chodívali na občasné návštěvy, popřát ke svátku, k narozeninám.
Potom tchán, který nadobro zakotvil na nedalekém sídlišti, převedl svou polovinu domu na své syny. Jako mávnutím proutku návštěvy ustaly. "Tetě" zůstal jen ten dědek a vidina baráku v Praze se rozplynula jako pára nad hrncem. Muselo to pro ní tehdy být hodně veliké zklamání.
Pro naše děti bylo zklamání to, že jejich jediný děda na ně zapomněl.
Plně se soustředil na vnoučata své druhé ženy. Dceři bylo třináct let a my vezli do Brna na autosalon autíčko na výstavu. Chtěla jet s námi, ale v dodávce byla jen dvě místa k sezení a navíc do Brna mířil i tchán. Dcera nemusela vstávat tak brzy jako my a navíc jela pohodlně. Před pavilonem "Z" byla postavena dráha a na ní závodily děti v dětských buggy. Sešli jsme se tu všichni. Byl tu i syn dědovy druhé manželky s rodinou. Tchán v závěsu se svou vnučkou, naší dcerou, se k nim přiřítil a o něco mladšímu děvčeti předával tašku s dárky: "To máš od babičky", a potom vytáhl peněženku a přidal k tašce peníze: "A tohle máš ode mně, kup si něco hezkého." Stála jsem vedle a dívala se na to absurdní divadlo. Pak jsem si všimla, jak mé dceři tečou slzy.
Vždyt' je to její děda!
Večer jsme se vraceli dodávkou z Brna ve třech. Dcera, než by jela zpátky pohodlně se svým dědou, seděla raději v autíčku na ložné ploše dodávky.
Když bylo synovi osmnáct let, domluvil si se švagrem prázdninovou brigádu u něj ve firmě. Přišel do kanceláře, kde seděl tchán a paní, která se starala o administrativu. Syn pozdravil "Dobrý den" a pak k tchánovi "Ahoj". Děda to asi přeslechl a ptal se: "Co tu chcete?" "Já sem jdu na brigádu." "My žádné brigádníky nebereme!" "Ale, já jsem domluvený s Milanem, že sem mám přijít." "No dobře, jak se tedy jmenujete?", pronesl tchán. "Já jsem Jirka, dědo."
Zpočátku jsem podezírala syna, že si tento dialog vymyslel, nebo přinejmenším přikrášlil. Ale pak mi ho potvrdila paní z kanceláře a dodala, že se za tchána styděla.

Roky plynuly, naše děti dospívaly.
Manžel a jeho bratr se se svým otcem vídali v práci.
Občas, při nějaké významnější události, docházelo k setkání i s jeho druhou ženou. Byla to však setkání poměrně vzácná a "teta" nám všem dávala dost zřetelně najevo, že jsme jí, my všichni, připravili o majetek. O nějaké srdečnosti, či jen náznaku citu, nemohla být řeč.
Tchán onemocněl. Snad si začal uvědomovat, že svou původní rodinu, kvůli nové téměř nevídal, těžko říct. Začal k nám chodit sám na návštěvy.
A mnohokrát nás zval na návštěvu k nim. Bylo to před čtyřmi, možná i pěti roky. Byli jsme pozváni na Nový rok. Nechtělo se mi, ale to jsem navíc netušila, co nás čeká. Slušelo by se přinést nějaký dárek. Pro tchána lahvinku něčeho dobrého, pro jeho ženu keramického anděla z domažlického porcelánu.
Tchán nás už čekal.
V bytě byl nepředstavitelný bordel, stěna za gaučem něčím ohozená. Červené víno, či zvratky? Ta obrovitá skvrna přitahovala stále mojí pozornost, stejně tak, jako vrstvy prachu na všem.
Tchánova žena byla na balkoně, kde kouřila. Popřáli jsme tchánovi k novému roku a čekali, až přijde jeho žena.
Přišla a byla totálně ožralá.
Tchán se tvářil hodně rozpačitě a stále jí omlouval. Seděli jsme a mě došlo, že tahle návštěva neměla být. Po chvilkách rozpaků se tchán zeptal, zda si nedáme kávu. Zvedla jsem se a šla mu do kuchyně pomoci. Opět bordel. Horko, těžko jsme dávali dohromady čtyři hrnky, lžičky se našly jen dvě. Poslala jsem tchána sednout, zalila jsem kávu a vrátila se s ní do obýváku.
Trapné mlčení protrhl řev: "Kdo se tě prosil o kafe, ty krávo! Copak jsem chtěla ňáký kafe? Až ho budu chtít, tak si ho udělám sama!" Prásk, dveře od balkonu se za ní znovu zavřely.
Kvapně jsme dopili kávu a pak jsme se s tchánem rozloučili. Byl nešt'astný, rozpačitý: "Proč už jdete pryč? Vždyt' jste tu byli jen chviličku." Můj muž mu řekl, že jedeme do centra, podívat se na novoroční ohňostroj. Za dveřmi bytu jsem manželovi oznámila, že do tohoto bytu už nikdy nevkročím.

Zpočátku menší zdravotní problémy, které přicházely s věkem, pak se problémy prohlubovaly a tchánovi lékaři amputovali nejprve prst, pak nárt, kotník. Zůstal na vozíku. Oba synové - můj muž i jeho bratr se o něj starali, vozili ho po doktorech, nakupovali pro něj i jeho ženu. Jednou jsem se s ním setkala na poliklinice. Starý, nemocný, nešt'astný.

A pak tchán zemřel. Rychle a nečekaně. V pátek nás ještě "úkoloval". Chtěl nějaké pytlíčky, kam by si roztřídil léky. V pondělí cestou z práce jsem se stavila v lékárně a koupila mu organizér na léky a manžel mu ho odpoledne odnesl. Ptala jsem se, zda se dědovi líbil, ale manžel říkal, že spal. V noci zemřel. Jeho manželka pouze zavolala synům co se stalo a dál nic. Jakoby nechala odvézt odpadky.
Nikdo z nás nevěděl, zda přijde, či nepřijde svému manželovi na pohřeb. Přišla, spíš by se hodilo napsat, byla přivedena. Opilá na plech. V obřadní síni škytala a vyluzovala zvláštní zvuky, jako kdyby měla zvracet.
Přichystala jsem u nás doma pohoštění pro smuteční hosty. "Tetin" syn, který přijel z daleka, se s námi loučil a říkal, jak ho mrzí, že nemůže jít k nám, protože to jeho matka zakázala.
Ten den, od kterého začátkem května uplynou tři roky, pro mě skončilo toto příbuzenství.

Udělala jsem velikou okliku ve svém vyprávění a ted' se vrátím k tomu pomyslnému kostlivci ve skříni.
Od pohřbu jsem dědovu druhou ženu neviděla a upřímně se přiznám, že jsem po tom ani netoužila. Manžel jí viděl párkrát, krátce po pohřbu, kdy z bytu stěhoval zpátky do práce rýsovací prkno a když v něm něco opravoval.
Neviděl jí pak ani při projednávání pozůstalosti. Tam místo ní byla její dcera.

Kostlivec, který do té doby pokojně odpočíval na dně skříně, začal chrastit kostmi.
V neděli dopoledne manželovi zvonil telefon a ona volala. Nesouvisle mu začala vypravovat, že někde ztratila nějaké věci. Můj muž se jí ptal, jak jí může pomoci. Prý nijak a pak mu druhým dechem začala vyčítat, že jsme jí ani neřekli, že děda je po smrti. Manžel zavěsil telefon a pronesl: "Asi jí hrabe."
"Prosímtě, zavolej její dceru, mě se to nelíbí. To vypadá, jako by jí trochu lízla mrtvice." Můj muž se zdráhal. Když jsem svou prosbu zopakovala, řekl mi, že její dcera to určitě ví, protože s ní nějaký čas už bydlí.
V pondělí se manžel svěřil s telefonátem svému bratrovi. Byt, ve kterém obě ženy bydlí, je švagrův. Občas se tam zajde podívat, aby zjistil v jakém stavu je jeho majetek. Mužovi řekl, že v bytě je nepředstavitelný nepořádek a paní, která nosí stejné příjmení jako my, je neustále ožralá.

Od neděle už volala několikrát. A já začínám mít obavy, co bude následovat.

Kostlivec ve skříni chrastí svými kostmi.

Nestíhám

1. února 2012 v 21:19 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Jak by se jinak dal nazvat nedostatek času?
Čas a k němu předpona "ne"? To by v tomto případě znamenalo nečas a to je blbost, to značí špatné počasí.
Poslední dobou mám neustále pocit, že nic nestíhám.
Tedy, abych to upřesnila, nedostatek času mám ve svém soukromém životě.
V práci je tomu přesně naopak, tam mám času tolik, že bych ho mohla "pytlíkovat" a pak prodávat.
Chodí minimum zákazníků a my tam sedíme a čekáme, až se nějaký objeví. Co my, kteří sedíme, my máme alespoň své jisté. Náš plat je daný. Ale co ti, kteří jsou závislí na tom, kolik práce udělají. Okouníme v práci. Někomu to nevadí, ale mě ano. Ten čas, který tu musím trávit bych dokázala vyplnit mnohem smysluplněji. Sedím a čas se vleče. Domů se dostávám kolem půl páté a jsem z toho nicnedělání mnohem unavenější, než kdybych celý den pracovala jako pilná včelka.
Konec měsíce značí vyučtování a uzávěrky. Včera odpoledne jsem šla domů s tím, že musím vyfakturovat manželovu práci. Poté, co přišel o zaměstnání, pracuje jako OSVČ. A já mu vystavuji papíry a dávám dohromady podklady. A jak se říká, plány jsou od toho, aby se měnily. Manžel mi oznámil, že možná přijde na návštěvu náš kamarád. Uvařili jsme si kávu, chvilku poseděli a já usoudila, že kamarád nepřijde. Odlíčila jsem se, převlékla se do domácího oděvu a zapnula počítač. Vařit jsem nemusela, manžel prohlásil, že k večeři dojí polévku z víkendu. Těšila jsem se, jak konečně stáhnu fotky z nedělní procházky po Hradčanech, jak si počtu na mých oblíbených blozích a až se náležitě odměním, uzavřu manželovi leden. Pohodlně jsem se usadila a zaslechla zvuk zvonku. Ó, jak jsem se mýlila. Kamarád dorazil. Nechala jsem počítač zapnutý a přesunula jsem se do kuchyně. Seděli a povídali jsme si do třičtvtě na osm. Kamarád se podíval na hodinky a pronesl, že jsme si krásně pokecali, ale že už musí domů, aby stihl v televizi "Ordinaci". Manžel ho šel vyprovodit dolů, já mezitím ohřála polévku a pak se vrhla k počítači. Začala jsem raději tím účetnictvím, nevěděla jsem, kolik toho tentokrát bude. Práce mi šla od ruky. Ale, jak se říká, nemá se chválit den před večerem. Při tisknutí faktur mi do tiskárny vlezly najednou všechny papíry, ozval se zvláštní zvuk a tiskárna se sekla. Vztekala jsem se u toho asi půl hodiny, než se mi podařilo tiskárnu zprovoznit.
Konečně bylo vše hotovo. V rychlosti jsem se podívala jen na pár blogů a bylo jedenáct hodin.

Ráno jsem vstala ve čtvrt na šest, tak jako obvykle. Na teploměru bylo mínus dvanáct stupňů.
Ze skříně jsem vytáhla dlouhý kabát a pod kalhoty jsem navíc natáhla legíny. Včera mě cestou do práce zábly nohy a to bylo tepleji, než dnes.
Baret naražený do očí, rolák vyhrnutý k očím, kabát téměř ke kotníkům. Vypadala jsem jako beduín, ale důležité bylo, že mi, na rozdíl od včerejška, nebyla zima.
První polovina pracovní doby mi utekla hodně rychle. Dělala jsem měsíční uzávěrku. Proč jsem tak rychlá? Měla jsem si šetřit práci, aby mi vydržela trochu déle. Ale to já nějak neumím. Druhou polovinu pracovní doby jsem trávila zase tím otravným "téměřnicneděláním". Občas jsem zabrousila na počítač, ale vzduch dnes nebyl čistý, čeřil nám ho pan šéf. Měla jsem neustále pocit, že mi stojí za zády.
Konečně, blížil se konec pracovní doby. Navlékla jsem svůj dlouhý kabát, na hlavu narazila baret, natáhla rukavice a zamířila k tramvaji. Šla jsem asi o 5 minut dříve a stihla jsem tramvaj, kterou běžně nestíhám. Libovala jsem si, jak budu o nějakou chvilku doma dříve. Vystoupila jsem na Vypichu a v mrazu čekala na "dvaadvacítku", která jezdí k nám. Než jsem se jí dočkala, přijely ještě další dvě tramvaje číslo 25. Nejprve ta, kterou většinou jezdím a pak ještě další. Chvílemi jsem zvažovala, zda nemám zavolat manželovi, aby mě cestou z práce vyzvedl na Vypichu. Pak konečně přijela očekávaná tramvaj. Domů jsem přišla zmrzlá.
A jak to dopadlo? Kromě toho, že se mi spustlila rýma? Odpoledne jsem opět "pracovala pro manžela". Dávala jsem dohromady podklady pro daňové přiznání. Fotky jsem samozřejmě ještě nestáhla, tak snad zítra.

Je čtvrt na deset a teploměr ukazuje téměř minus třináct stupňů. Začínám přemýšlet, co si na sebe ráno ještě navléknu.