. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Kostlivec ve skříni

2. února 2012 v 22:33 |  Postřehy, úvahy, zamyšlení
V mnoha rodinách se vyskytuje tzv. kostlivec ve skříni. I naše rodina vlastní jeden exemplář a co je horší, začíná hrozit, že nám z té skříně co nevidět vypadne.

Pro ty, kteří neradi čtou smutné věci, bude lepší, když dál číst nebudou. Není to hezké povídání, je smutné a navíc je v něm cítit hořkost. Ta, která mnou prostupovala po mnoho let.

V sobotu to bude už dlouhých 25 let, co zemřela manželova maminka. Už jsem se o ní párkrát zmínila, jaká to byla báječná a hlavně férová ženská.
Tchán po její smrti osaměl, ale ne na dlouho. Už na podzim nám přivedl ukázat svou novou partnerku. Byla mi povědomá, ale nedokázala jsem jí zařadit. Až pak. Došlo mi, že je to paní, která zastupovala chvíli vedoucí ve vedlejší ulici v obchodě. Dětem navrhla, že jí mohou říkat "teto". Tchán se k ní nastěhoval a k nám do domu, kde do té doby bydlel, začal chodit na velmi sporadické návštěvy.
Švagrová byla po dovolené velice překvapená, že se jí z vitrínky ztratily skleničky a ptala se, zda o tom něco nevíme. Nevěděli jsme, ale časem vyplynulo, že v době, kdy švagr a švagrová byli na dovolené, přišla na návštěvu "teta" s tchánem a skleničky se jí zalíbily natolik, že tchán je zabalil a odnesl. Stejně prý byly původně jeho a manželovy maminky.

Mezi Vánoci a Silvestrem jsem zašla k nám do obchodu. Vystála jsem frontu u pultu, když se ozvala paní vedoucí:
"Víte o tom, že si váš tchán vzal paní XY?"
Vykulila jsem oči a nechápala.
"No, já jen, že před chvilkou přijeli pekaři a říkali, že paní XY slaví v krámě a vykřikuje, že má dědka a bude mít barák v Praze".
Zapoměla jsem tehdy, co jsem chtěla koupit a z krámu jsem odešla domů.
"Ty jsi nekoupila rohlíky? ", zeptal se doma můj muž. Dívala jsem se na něj a nechápala jeho otázku.
"Víš o tom, že se otec oženil?"
A ted' pro změnu nechápavě koukal můj muž.
Ano, manželův otec se oženil.
Dcera byla ještě poměrně malá a začala "tetě" říkat časem babičko. Syn jí tak nikdy neřekl a když o ní mluvil, říkal - dědova žena. Chodívali na občasné návštěvy, popřát ke svátku, k narozeninám.
Potom tchán, který nadobro zakotvil na nedalekém sídlišti, převedl svou polovinu domu na své syny. Jako mávnutím proutku návštěvy ustaly. "Tetě" zůstal jen ten dědek a vidina baráku v Praze se rozplynula jako pára nad hrncem. Muselo to pro ní tehdy být hodně veliké zklamání.
Pro naše děti bylo zklamání to, že jejich jediný děda na ně zapomněl.
Plně se soustředil na vnoučata své druhé ženy. Dceři bylo třináct let a my vezli do Brna na autosalon autíčko na výstavu. Chtěla jet s námi, ale v dodávce byla jen dvě místa k sezení a navíc do Brna mířil i tchán. Dcera nemusela vstávat tak brzy jako my a navíc jela pohodlně. Před pavilonem "Z" byla postavena dráha a na ní závodily děti v dětských buggy. Sešli jsme se tu všichni. Byl tu i syn dědovy druhé manželky s rodinou. Tchán v závěsu se svou vnučkou, naší dcerou, se k nim přiřítil a o něco mladšímu děvčeti předával tašku s dárky: "To máš od babičky", a potom vytáhl peněženku a přidal k tašce peníze: "A tohle máš ode mně, kup si něco hezkého." Stála jsem vedle a dívala se na to absurdní divadlo. Pak jsem si všimla, jak mé dceři tečou slzy.
Vždyt' je to její děda!
Večer jsme se vraceli dodávkou z Brna ve třech. Dcera, než by jela zpátky pohodlně se svým dědou, seděla raději v autíčku na ložné ploše dodávky.
Když bylo synovi osmnáct let, domluvil si se švagrem prázdninovou brigádu u něj ve firmě. Přišel do kanceláře, kde seděl tchán a paní, která se starala o administrativu. Syn pozdravil "Dobrý den" a pak k tchánovi "Ahoj". Děda to asi přeslechl a ptal se: "Co tu chcete?" "Já sem jdu na brigádu." "My žádné brigádníky nebereme!" "Ale, já jsem domluvený s Milanem, že sem mám přijít." "No dobře, jak se tedy jmenujete?", pronesl tchán. "Já jsem Jirka, dědo."
Zpočátku jsem podezírala syna, že si tento dialog vymyslel, nebo přinejmenším přikrášlil. Ale pak mi ho potvrdila paní z kanceláře a dodala, že se za tchána styděla.

Roky plynuly, naše děti dospívaly.
Manžel a jeho bratr se se svým otcem vídali v práci.
Občas, při nějaké významnější události, docházelo k setkání i s jeho druhou ženou. Byla to však setkání poměrně vzácná a "teta" nám všem dávala dost zřetelně najevo, že jsme jí, my všichni, připravili o majetek. O nějaké srdečnosti, či jen náznaku citu, nemohla být řeč.
Tchán onemocněl. Snad si začal uvědomovat, že svou původní rodinu, kvůli nové téměř nevídal, těžko říct. Začal k nám chodit sám na návštěvy.
A mnohokrát nás zval na návštěvu k nim. Bylo to před čtyřmi, možná i pěti roky. Byli jsme pozváni na Nový rok. Nechtělo se mi, ale to jsem navíc netušila, co nás čeká. Slušelo by se přinést nějaký dárek. Pro tchána lahvinku něčeho dobrého, pro jeho ženu keramického anděla z domažlického porcelánu.
Tchán nás už čekal.
V bytě byl nepředstavitelný bordel, stěna za gaučem něčím ohozená. Červené víno, či zvratky? Ta obrovitá skvrna přitahovala stále mojí pozornost, stejně tak, jako vrstvy prachu na všem.
Tchánova žena byla na balkoně, kde kouřila. Popřáli jsme tchánovi k novému roku a čekali, až přijde jeho žena.
Přišla a byla totálně ožralá.
Tchán se tvářil hodně rozpačitě a stále jí omlouval. Seděli jsme a mě došlo, že tahle návštěva neměla být. Po chvilkách rozpaků se tchán zeptal, zda si nedáme kávu. Zvedla jsem se a šla mu do kuchyně pomoci. Opět bordel. Horko, těžko jsme dávali dohromady čtyři hrnky, lžičky se našly jen dvě. Poslala jsem tchána sednout, zalila jsem kávu a vrátila se s ní do obýváku.
Trapné mlčení protrhl řev: "Kdo se tě prosil o kafe, ty krávo! Copak jsem chtěla ňáký kafe? Až ho budu chtít, tak si ho udělám sama!" Prásk, dveře od balkonu se za ní znovu zavřely.
Kvapně jsme dopili kávu a pak jsme se s tchánem rozloučili. Byl nešt'astný, rozpačitý: "Proč už jdete pryč? Vždyt' jste tu byli jen chviličku." Můj muž mu řekl, že jedeme do centra, podívat se na novoroční ohňostroj. Za dveřmi bytu jsem manželovi oznámila, že do tohoto bytu už nikdy nevkročím.

Zpočátku menší zdravotní problémy, které přicházely s věkem, pak se problémy prohlubovaly a tchánovi lékaři amputovali nejprve prst, pak nárt, kotník. Zůstal na vozíku. Oba synové - můj muž i jeho bratr se o něj starali, vozili ho po doktorech, nakupovali pro něj i jeho ženu. Jednou jsem se s ním setkala na poliklinice. Starý, nemocný, nešt'astný.

A pak tchán zemřel. Rychle a nečekaně. V pátek nás ještě "úkoloval". Chtěl nějaké pytlíčky, kam by si roztřídil léky. V pondělí cestou z práce jsem se stavila v lékárně a koupila mu organizér na léky a manžel mu ho odpoledne odnesl. Ptala jsem se, zda se dědovi líbil, ale manžel říkal, že spal. V noci zemřel. Jeho manželka pouze zavolala synům co se stalo a dál nic. Jakoby nechala odvézt odpadky.
Nikdo z nás nevěděl, zda přijde, či nepřijde svému manželovi na pohřeb. Přišla, spíš by se hodilo napsat, byla přivedena. Opilá na plech. V obřadní síni škytala a vyluzovala zvláštní zvuky, jako kdyby měla zvracet.
Přichystala jsem u nás doma pohoštění pro smuteční hosty. "Tetin" syn, který přijel z daleka, se s námi loučil a říkal, jak ho mrzí, že nemůže jít k nám, protože to jeho matka zakázala.
Ten den, od kterého začátkem května uplynou tři roky, pro mě skončilo toto příbuzenství.

Udělala jsem velikou okliku ve svém vyprávění a ted' se vrátím k tomu pomyslnému kostlivci ve skříni.
Od pohřbu jsem dědovu druhou ženu neviděla a upřímně se přiznám, že jsem po tom ani netoužila. Manžel jí viděl párkrát, krátce po pohřbu, kdy z bytu stěhoval zpátky do práce rýsovací prkno a když v něm něco opravoval.
Neviděl jí pak ani při projednávání pozůstalosti. Tam místo ní byla její dcera.

Kostlivec, který do té doby pokojně odpočíval na dně skříně, začal chrastit kostmi.
V neděli dopoledne manželovi zvonil telefon a ona volala. Nesouvisle mu začala vypravovat, že někde ztratila nějaké věci. Můj muž se jí ptal, jak jí může pomoci. Prý nijak a pak mu druhým dechem začala vyčítat, že jsme jí ani neřekli, že děda je po smrti. Manžel zavěsil telefon a pronesl: "Asi jí hrabe."
"Prosímtě, zavolej její dceru, mě se to nelíbí. To vypadá, jako by jí trochu lízla mrtvice." Můj muž se zdráhal. Když jsem svou prosbu zopakovala, řekl mi, že její dcera to určitě ví, protože s ní nějaký čas už bydlí.
V pondělí se manžel svěřil s telefonátem svému bratrovi. Byt, ve kterém obě ženy bydlí, je švagrův. Občas se tam zajde podívat, aby zjistil v jakém stavu je jeho majetek. Mužovi řekl, že v bytě je nepředstavitelný nepořádek a paní, která nosí stejné příjmení jako my, je neustále ožralá.

Od neděle už volala několikrát. A já začínám mít obavy, co bude následovat.

Kostlivec ve skříni chrastí svými kostmi.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 2. února 2012 v 22:58 | Reagovat

Příbuzné si bohužel nevybíráš. Můj tchán byl notorický alkoholik a rok před smrtí nás do bytu už nepouštěl a když zemřel jeho byt byl v podstatě na vyhození do vzduchu. Neuvěřitelný bordel, výkaly a zvratky, které jsme vyklízeli celý měsíc. A o své ex raději už vůbec pomlčím. ;-)

2 David Tygr Bachmann David Tygr Bachmann | E-mail | Web | 2. února 2012 v 23:00 | Reagovat

Každá rodinka má něco takového. Moje máma je ze 14i dětí, takže o příbuzné nemám nouzi. Kdybych měl začít psát o všech rodinných skandálech, nepřátelstvích a pomluvách, měl bych práci na půl roku. Život píše někdy divný a smutný příběhy.

3 signoraa signoraa | Web | 2. února 2012 v 23:06 | Reagovat

[1]: Máš pravdu, říká se, že počasí a příbuzné si nevybíráš. Tchánovou smrtí pro mě toto příbuzenství skončilo. Už všechno upadalo do zapomnění a ten nedělní a následující telefonáty mě vrátily zase zpátky. Nevím, zda od nás něco čeká.

[2]: Je to smutné, takový život někdy je. Svou první tchýni jsem měla moc ráda, vztahy s tchánem nebyly moc ideální. Někdy si říkám, že si tohle ale opravdu nezasloužil.

4 Hanka Hanka | Web | 2. února 2012 v 23:09 | Reagovat

Alenko, to je neskutečné! Taky už jsem ledacos zažila, ale tohle je tedy síla. Můžu ti říct, že mě při čtení úplně rozbolela hlava. :-(  Už si nestěžuji na svou tchyni, protože to je hotový anděl. Moc ti přeji, aby se z toho chrastění nevyvrbilo něco zlého!
Ahoj, Hanka

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. února 2012 v 23:25 | Reagovat

Alenko, pokud zavolá, položte to raději. Zřejmě je ve stadiu, kdy už neví, co dělá a vy jí nepomůžete. Má svoji rodinu, ne? Nejste jí nic dlužni. Budete se jen nervovat. Dobře aspoň tchán udělal, že aspoň ten dům nezískala. Byla to jeho volba, chlapi jsou málokdy rádi sami, ač takových pár znám, že zůstali sami nebo se jen navštěvují s ,,přítelkyní".

6 Malkiel Malkiel | Web | 3. února 2012 v 0:19 | Reagovat

Pokud její existence pro vás nemůže mít nějaký právní dopad, tak bych si s takovým kostlivcem starosti nedělal. ;-)
Jinak já jsem měl bývalou tchýni alkoholičku, tak mám v tomto ohledu nějaké zkušenosti. S alkáčema je to složité, protože se s nimi nelze na ničem dohodnout a když, tak nanejvýš na pár hodin. Od takových se raději držet dál.

7 Malkiel Malkiel | Web | 3. února 2012 v 0:22 | Reagovat

[3]: Zasloužil nebo nezasloužil, sám si to nadrobil, aneb každý je strůjcem svého osudu. Můj otec si mé mámě chodil stěžovat na svou novou manželku, jaká je to megera. A já jsem mu to celkem nepokrytě přál. ;-)

8 Jarka Jarka | Web | 3. února 2012 v 8:49 | Reagovat

Tady nemůžu přidat svou trochu do mlýna, takovou zkušennost namám. Naštěstí!
Ta paní nebyla hodná ani v době, kdy ještě tolik nepila, mnoho indícií tomu napovídalo, divím se, že to tchán nepoznal. Asi byl chudák rád, že není sám a pak už bylo pozdě. Je to opravdu moc smutný příběh. :-|

9 VendyW VendyW | Web | 3. února 2012 v 8:50 | Reagovat

Je to smutné, ale nic s tím nenaděláš, každý svého osudu strůjcem, když už jsme u těch přísloví. Já jen mám trochu strach, kdy se vzbudí nějakým způsobem kostlivec z mého prvního manželství. :-? Ale ty se nenechávej vyvézt z míry, nemáš to za a) za potřebí a za b) k té paní tě nic neváže. má svojí vlastní rodinu která by si měla dělat starosti a pokud od ní dala ruce pryč, asi to bude mít svůj důvod.

10 edithhola edithhola | E-mail | Web | 3. února 2012 v 8:58 | Reagovat

Kdo ví, proč se někteří lidé opravdu takhle uvězní? Je to ale vždy bohužel vzájemná patologie. Nedá se říci, že jeden je větší oběť. Možná že je někdy lepší, když kostlivec vypadne ještě tehdy, kdy se s tím dá něco dělat prakticky dělat. Někdy už je to jen na jemněhmotné úrovni duší. Jasné hranice s touto paní, praktická pomoc (odvezení do léčebny nebo nemocnice) a nic víc. Na jiné úrovni proces smíření... Ale sama vím, jak tyhle procesy jsou dlouhé a bolestné... Držím palce.

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 3. února 2012 v 10:25 | Reagovat

Citový vztah dvou subjektů je dialekticky nevypočitelný. /Dr. Aves: "Dubnové these"/

12 signoraa signoraa | Web | 3. února 2012 v 11:53 | Reagovat

[4]: Hani, bohužel, je to skutečnost. Těch více než dvacet let, bylo jako špatný a zlý sen. Jen se z něj nešlo probudit. Mám zvláštní mrazení a není to jen tím právě panujícím počasím. Snad zůstane jen u mrazení. :-)

[5]: Můj telefon naštěstí nemá, ale můj muž je dobrák a obávám se, že ten telefon znovu zvedne. Vím, že k ní nemáme žádné závazky. Už v neděli jsem si říkala, jaké bylo obrovské štěstí, že tchán převedl dům na své syny. :-)

[6]: Právní dopad určitě ne. Pozůstalost je vyřízena a žádné závazky nemáme. Potíž je v tom, že se začala ozývat a připomínat se. A můj muž je všem odpouštějící a hodný samaritán.

[7]: Máš pravdu - každý je svého štěstí strůjcem. Když si vzpomenu, jak byl do ní zamilovaný. Říká se, že stará stodola nejlíp hoří. :-D

[8]: Když nad tím přemýšlím, tak mi dochází, že ona měla velice pozitivní vztah k alkoholu už na začátku, ale držela se. Tchán jí ale opravdu hodně miloval, když si vzpomenu, co všechno pro ní udělal... ;-)

[9]: Já, za svou osobu můžu prohlásit, že pro mě je to už ted' cizí paní. Ale kéž bych toto mohla prohlásit i o svém manželovi. Je to neskutečný dobrák. Někdy mě to jeho dobráctví štve. :-)

[10]: Tchán se nechal uvěznit dobrovolně do tohoto vztahu. Vím, že ze začátku jí miloval a pak už asi nebyla cesta zpátky. Nemám zájem se setkat a nechat se znovu vtáhnout, ani jí pomoci. Má syna, dceru, čtyři vnoučata. Má svou rodinu, která by se o ní měla postarat.
Proč si ted' na nás vzpoměla?

[11]: Souhlasím  ten citát se mi moc líbí. Jinými slovy se dá říci, že láska je mocná čarodějka. :-)

13 Janinka Janinka | Web | 3. února 2012 v 13:13 | Reagovat

Z tvého vyprávění mě mrazí, ale moc bych si s tím hlavu nelámala. Ty s tou paní nemáš už vůbec nic společného a opravdu bych se tím netrápila. Ona má rodinu, která se o ní může, nebo by měla, postarat.

14 signoraa signoraa | Web | 3. února 2012 v 13:21 | Reagovat

[13]: Ano, vím že má rodinu, ale proč začala ted' otravovat nás, tedy mého muže? Já jsem s ní skončila před vchodem do Motolského krematoria. :-)

15 Amelie Amelie | Web | 3. února 2012 v 13:45 | Reagovat

Leze mi z toho mráz po zádech. Taky bych mohla vyprávět, ale kostlivce raději nechám spát a doufám, že mne jednoho dne nezačnou strašit. Snad vám dá pokoj.
Je stejně hrozné, když takhle někdo skončí...

16 signoraa signoraa | Web | 3. února 2012 v 13:53 | Reagovat

[15]: Myslela jsem si, že to už je minulost. Ale ty telefonáty nám trochu připomenuly, co bylo. Doufám, že zůstane jen u toho chrastění kostmi.

17 adaluter adaluter | Web | 3. února 2012 v 14:02 | Reagovat

Pokud už jsou její vzpomínky natolik zmatené, snad zapomene stejně náhle, jako si vzpomněla.
Jinak chápu tvé nepříjemně mrazivé pocity, otevřela tím staré rány, které, ač k ní už nemáte žádné vazby, stále bolí.
Co se týká vztahu dvou lidí, nikdy nikdo předem netuší, co všechno z toho může vzejít, kdyby ano, bylo by singles ještě mnohem víc, než už i tak je. :-D

18 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 3. února 2012 v 15:16 | Reagovat

V podstatě nemám nic proti tomu, aby vdovec či vdova začali nový život, jen by si měli dát takovou  delší zkušební dobu, ve které by se víc poznali a případně mohli ,,vycouvat". Děti by měly  snad jen z povzdálí  přihlížet, tak trochu kontrolovat, aby  otec či matka nenaletěli, ale opouštět  nadobro by  je neměly.
Budou mít svůj život a měly by být rády, že rodič nezůstal sám.

19 Janah Janah | Web | 3. února 2012 v 15:37 | Reagovat

Život píše romány :-? Nejspíš nějaká mrtvička nebo Alzheimer - to si pak lidé pamatují jen události, co se odehrály dávno v minulosti :-?

20 Ivet Ivet | Web | 3. února 2012 v 18:07 | Reagovat

Je to těžké. Lidé prý pijí, protože jsou nešťastní, mají k tomu nějaký důvod. Kdo ví, proč ta tvoje známá se dala na tuto cestu? Všichni ti tady radí dát od ní ruce pryč, chápu, taky bych to tak udělala, jen nikdy nikdo neví do jaké se dostane situace a zda-li i on nebude potřebovat pomoct.

21 Ivet Ivet | Web | 3. února 2012 v 18:10 | Reagovat

[18]: Děti neopouštějí své ovdovělé rodiče, zvlášť jedináčci jsou s nimi spjati až do smrti. Mám ve svém okolí dost případů, kdy ani nechtějí mít svůj život, protože chtějí žít s rodičem!-:(

22 signoraa signoraa | Web | 3. února 2012 v 18:54 | Reagovat

[17]: Doufám, že na nás zase zapomene a já bych tomu byla moc ráda. V podstatě nás téměř ignorovala od doby, kdy tchán převedl dům na syny. Výjímkou byly případy, kdy něco potřebovala. Přiznám se, že od neděle mám takový divný pocit.
Každý vztah je sázkou do loterie - vyjde to, či nevyjde? Se singles máš pravdu. :-D

[18]: Ruženko, my byli všichni zpočátku moc rádi, že si tchán našel novou partnerku a že nebude sám. Nikdo ale netušil, jak to skončí. My ho neopustili, to on opustil nás a úplně se odstřihl. Pak na sklonku života, když ještě nebyl na vozíku, začal se k nám sám vracet.

[19]: Jani, to nebude mrtvička, jak jsem se v neděli po prvním telefonátu mylně domnívala, ani Alzheimer. Je to alkohol. Pila už za tchánova života a pokračuje dál. Možná už překročila tu pomyslnou hranici a žije v bludu.

[20]: Zjistit důvody, proč lidé pijí, je těžké. Ráda se napila už v době, kdy s tchánem začala žít. Zvládala to, protože chodila do práce. Takových lidí je víc. Nevím, kdy do toho spadla úplně. Možná už tehdy, když zjistila, že z baráku nebude nic, možná později. Vídala jsem jí opravdu jen při výjímečných situacích a její chování k nám nebylo hezké. Přiznám se, že jsme jí moc nevyhledávali. S tchánem byli oba synové v téměř každodenním kontaktu a po jeho druhé ženě také moc netoužili.
Pro mě je to dnes už jen cizí paní, která byla více než dvacet let tchánovou manželkou. Jeho smrtí pro mě vše skončilo.

[21]: Na to se hodí heslo: "Dokud máma funí, zůstaň chlapče u ní." :-D

23 Vendy Vendy | Web | 3. února 2012 v 19:32 | Reagovat

Tady jde o to, jestli ve svém alkoholickém opojení nezačne trpět stihomanem a pocitem, že jí něco dlužíte. Aby neotravovala a neotravovala, už kvůli tomu, abyste byli otrávení z jejích telefonátu. Navrhla bych telefony od ní pokládat bez vysvětlování (pokud zjistíte, že volá ona) a pokud možno nereagovat. Pak je ještě možnost, nechat si změnit číslo a zaplatit si tzv.utajení. (Číslo dát třeba jen nejbližším... - nevím teď, jde o pevnou linku nebo o mobil? Dnes má každý mobil, ale někteří mají ještě pevné linky...)

24 Lydie Lydie | 3. února 2012 v 20:43 | Reagovat

Tak to je opravdu "silný kafe"....Přeji Ti,a´t se situace brzy uklidní.Nejhorší jsou ty "nervy"-co se zase bude dít...

25 Kerria Kerria | Web | 3. února 2012 v 21:25 | Reagovat

Alenko, četla jsem to už včera. Je to smutný příběh. Bohužel, kostlivci ve skříních mají tendenci občas se kouknout ven mezi lidi.

Taky se přikláním k názoru ty telefony ignorovat. Možná, pokud vás to hodně obtěžuje, tak kontaktovat její rodinu a zkusit něco vyřešit s nimi. Pokud potřebuje nějakou pomoc, měli by se o to postarat především oni.

26 signoraa signoraa | Web | 3. února 2012 v 22:27 | Reagovat

[23]: Je velké štěstí, že má pouze mobil na mého muže. Při zvonění mu to hlásí, kdo volá. Už párkrát telefon nechal zvonit. Můj mobil nemá a pevnou linku nezná, protože jsme měnili operátora.
O tom, že jí něco dlužíme, je přesvědčená už mnoho let. ;-)

[24]: Děkuji za podporu. Doufám, že telefonáty přestanou. Moc si to přeju.

[25]: Je to smutné a a jen doufám, že to přestane. Manžel už párkrát nechal telefon zvonit, když zjistil, kdo volá.

27 hanahavova hanahavova | Web | 3. února 2012 v 22:37 | Reagovat

Taky jsem pro to , ignorovat ty telefony. Nebo zablokovat číslo. Myslím , že tvého muže taky brzy omrzí dělat opilci samaritána. A ona sama špatně skončí. Občas se nám na oddělení nějaký alkáč objeví a je to hrůza hrůz.Ale takové lidi nelituju , mohou si za to sami. Občas je mi z nich na blití. :-!  :-?

28 signoraa signoraa | Web | 3. února 2012 v 23:54 | Reagovat

[27]: Hani, vůbec se ti nedivím. Než jsem poznala svého muže, chodila jsem s alkoholikem. Myslela jsem si, že ho napravím. Zatím je vše jen ve stádiu telefonátů a já doufám, že to tak zůstane. Tchánova žena má své děti, svá vnoučata. Nevím, proč si vzpoměla na nás.

29 Mniška Mniška | Web | 4. února 2012 v 11:44 | Reagovat

Budu upřímná. Slovní spojení "kostlivec ve skříni" už jsem slyšela, ale musela jsem se teď svojí mamí zeptat, co to vlastně znamená. Myslíš, že má ta žena určitý důvod ke svému chování? Aspoň tak jsem to pochopila.
Je to zajímavý, ale smutný příběh. Co dokáže jeden člověk, jak dokáže ovlivnit druhého, aby skoro až zpřetrhal svá dávná a velmi silná pouta.
Co si od toho slibuje, že vám pořád takhle volá a slibuje si od toho vůbec něco? Tchán měl tedy pěknou smůlu, na jakou megeru to narazil.

30 Jezurka Jezurka | Web | 4. února 2012 v 13:34 | Reagovat

Já se také přiznám, že mne mrazí. Asi bych také nereagovala na její volání, možná už jí opravdu "hráblo" z toho pití a ani bych se nedivila. Přeji Ti, Alenko, hodně síly, těš se na vnoučátko a zkus tuto paní ve své mysli zapudit, i když vím, že je to hodně těžké, ne-li nemožné.

31 Vendy Vendy | Web | 4. února 2012 v 15:08 | Reagovat

[29]: Kostlivec ve skříni se říká v případě, že člověk má něco ošklivého z minulosti, děsivý zážitek nebo škaredou zkušenost, o které nechce mluvit. Tak ji zavře do pomyslné skříně.
Mám dojem, že tak nějak to je... :-?

32 Vendy Vendy | Web | 4. února 2012 v 15:12 | Reagovat

[26]: S tímhle přístupem zkuste vydržet. Nechat ji prostě zvonit, nebo ukončit vyzvánění nebo mobil prostě vypnout (i když asi tohle nepůjde, jestli tvůj manžel podniká, mobil musí mít zapnutý...)
S trochou zlomyslnosti by taky šlo zmáčknout příjem a nechat to být. Nemluvit, jen nechat běžet minuty, platí to stejně ona. Ale to bych udělala asi v případě, kdy by mě opravdu štvala. :-!

33 punerank punerank | E-mail | Web | 5. února 2012 v 16:00 | Reagovat

Kostlivec pěkně nepříjemný! Snad to nenabere dotěrné obrátky:)

34 Mi-lada Mi-lada | Web | 6. února 2012 v 9:47 | Reagovat

Uf, to je tedy příběh. Moji kostlivci jsou úplní břídilové. Tak ať od ní máte pokoj, pomoci jí asi není.

35 Margarita Margarita | Web | 6. února 2012 v 17:56 | Reagovat

Ani se ti nedivím, že se bojíš aby se znova neozvala, takové vzpomínky. Já bych se sní nijak nepárala. A manželova dobrota  myslím, že by si to měl rozmyslet, některým lidem je opravdu lepší se vyhnout. Znovu otvírat uzavřené a když s váma už nemá nic společného, ne. :-!

36 Kitty Kitty | E-mail | Web | 6. února 2012 v 22:11 | Reagovat

[32]: Nemám naštěstí zkušenost. Ale k chování "paní z telefonu" radím taky nereagovat, vypnout, položit. Má bludy či je zlomyslná a chce vás znervóznit. Takoví lidi taky jsou. Změňte si číslo telefonu, nenajde vás... A hodně klidu do budoucna... 8-O  :-)

37 Lucie Lucie | Web | 7. února 2012 v 11:00 | Reagovat

To je smutný příběh... Dovedu si představit, jak vám tahle žena otravuje a komplikuje život, nejspíš bych se s ní ale vůbec nezaobývala, nezvedala telefony, úplně jí ignorovala, protože to člověk neví, co si taková ženská vymyslí... Už s ní nemáte vlbec nic společného, ona má svojí rodinu a ta by se o ní měla starat. Od vás si rozhodně žádnou pomoc ani slitování nezaslouží...

38 Lucerna Lucerna | Web | 7. února 2012 v 15:30 | Reagovat

Hm, po konci clanku som si spomenula na to co hovorieva moja kamoska - pribuzny su ako hory, najkrajsi su z dialky.. Ci tak nejak :)
Takyto kostlivec dokaze zeprijemnit zivot, uplne ta chapem.. viem o svojkosti pribuenstva svoje :-/. Zober to stej lepsej stranky, mas stastie ze nie je tvoja mama, alebo nieco podobne. Drzim ti palce aby ste jej pripadne vyciny v pokoji a v poriadku prezili :).

39 Jarmila Jarmila | Web | 8. února 2012 v 12:29 | Reagovat

Alenko, z toho příběhu mrazí. O takového kostlivce není co stát.
Tobě přeji hodně dobré nervy a aby měla brzy klid. :-)

40 signoraa signoraa | Web | 9. února 2012 v 8:44 | Reagovat

Moc všem děkuji za komentáře. Od pátku je klid, nevolala. Doufám, že to tak vydrží.

41 plus size cheap dresses plus size cheap dresses | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 10:38 | Reagovat

Hi, i think that i saw you visited my blog so i came to return the favor. I am attempting to find things to enhance my website!I suppose its ok to use a few of your ideas!!
http://www.isdress.org

42 Jita Jita | Web | 16. května 2014 v 16:08 | Reagovat

To je mrazivý příběh. od té doby už je od kostlivce klid?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama