. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Březen 2012

Vzpomínka na Assisi

29. března 2012 v 23:55 Putování po Evropě
Čas neúprosně letí a já zjišt'uji, že mé předsevzetí o tom, co umístím na blog, bere za své.
Loni v červenci, po návratu z Itálie, jsem si vytkla, jaká témata zpracuji a kam návštěvníky svého blogu pozvu. Uplynulo téměř třičtvrtě roku a zjišt'uji, že "skutek utek".

Rozhodla jsem se tedy, že Vás pozvu na vzpomínkovou procházku po nádherném místě, kterým je Assisi.

Při naší loňské cestě na jih Itálie jsme nocovali u Trasimenského jezera, které leží na rozhraní dvou zemí, kterými jsou Toskánsko a Umbrie. Projevila jsem přání podívat se do Assisi, které odsud není daleko. Potom využijeme k cestě na jih, jako už po několikáté, "bezplatnou dálnici" A35 (E45).

Před Assisi se nachází malé městečko Santa Maria degli Angeli, na jehož náměstí stojí nádherná bazilika. Ta dala městečku své jméno. Než jsem stačila vytáhnout fot'ák, byl kostel už v tak špatném úhlu, že jej nebylo možné vyfotit. Za námi šňůra aut, místo k zaparkování žádné. Manžel přislíbil, že cestou zpět tady uděláme zastávku.
Projeli jsme a zanedlouho byl před námi náš cíl Assisi. Na nevysokém kopci proti nám čněly stavby, jako by vyrůstaly ze země. Fot'ák jsem držela na klíně a tu nádheru jsem zkusila vyfotit. Nic moc, za jízdy, proti světlu a ještě na křivo. Jedině snad ty mráčky na obloze mají jisté kouzlo.

Zaparkovali jsme v několikapatrovém parkovacím domě Mojano. Je vidět, že Assisi počítá s přívalem návštěvníků, at' už turistů, či poutníků. Vždyt' patří mezi nejslavnější poutní místa v Itálii. V celém parkovišti bylo neskutečně čisto a hrála v něm tichá hudba. Vyjeli jsme několik pater výtahem a v hale si u automatu koupili parkovací kartu. Až mnohem později jsme zjistili, že bychom tu mohli parkovat až do 19:47 hodin.

Dalším výtahem jsme pak vystoupali z podzemí a ocitli se v prudkém umbrijském slunci. Na levo se tyčila věž pro nás neznámého kostela a přímo proti nám na kopci čněla veliká bazilika. Musíme si nutně opatřit nějakou mapu, nebo průvodce městem, abychom za tu chvíli, kterou prohlídce chceme věnovat, stihli vidět hlavní památky.
Stoupali jsme chvilkami po cestičkách, či schodech směrem vzhůru k bazilice. Došli jsme na Via Sant Agnese a po ní pokračovali na Piazza Santa Chiara - Náměstí sv. Kláry, na němž stojí stejnojmenná bazilika.
Na náměstí fungoval i stánek s pohlednicemi a průvodci. Zakoupila jsem si několik pohlednic, leporelo a malého průvodce, ve kterém byla mapa. Prohlédli jsme si baziliku zvenčí, obešli jí a podívali se k jedné z městských bran. V Itálii je většina center historických měst obehnána hradbami. Někde více, jinde méně zachovalými.
Nahlédli jsme do průvodce a z něj vyčetli, že hlavní a nejdůležitější památka tohoho města, a to bazilika sv. Františka, je na úplně opačném konci města. Došli jsme do centra města, cestou dělali odbočky k dalším památkám a pak můj muž pronesl: "Všechny cesty vedou do Říma" a ukázal směrník na Via San Francesco. Jdeme správným směrem. Vzhledem k nedostatku času a zhruba 800 km, které ještě byly před námi, nebyl čas na čtení průvodce. Strčila jsem ho do batohu. Pokračovali jsme k bazilice, já cestou fotila a manžel čas od času něco málo natáčel na kameru.
A pak se před námi otevřel pohled tak krásný, že se mi sevřelo srdce. Ne, nejsem věřící. Ale v ten moment jsem si říkala, jak takový obraz zapůsobí na ty, kteří věří v Boha. Přiznám se, že podobný pocit zažívám, když se vracím po dálnici od Brna a na Nuselském mostě se zahledím na panorama Hradčan, doplněné vlevo Vyšehradem.
Bylo nám jasné, že máme málo času. Chybí nám na to, abychom si mohli veškeré památky prohlédnout nejen zvenčí, ale i zevnitř. Tady jsme si s mužem slíbili, že sem se vrátíme ještě jednou. Došli jsme k bazilice a zjistili, že má dvě patra a dva vchody. Podívali jsme se, něco zdokumentovali a rozhodli se, že se vrátíme k autu, abychom mohli pokračovat do Kampánie. Od baziliky jsme scházeli dolů z kopce a došli k hodně starému kostelu. Jeho zvonice byla hodně podobná té, kterou jsme viděli jako první, po opuštění parkovacího domu. Ale byly to jiná věž, ta naše, kterou jsme zvolili jako orientační bod, je někde jinde. Vedle kostela byla otevřená brána do zahrady a my zvědavě nahlédli. Plno upravených záhonů plných zeleniny a my byli zváni mladými lidmi, kteří tu pracovali, abychom si něco koupili ve stánku u zdi. Prý je vše zaručeně v bio kvalitě. Poděkovali jsme s tím, že máme před sebou ještě dlouhou cestu a že by tak krásná zelenina doznala jisté újmy a současně jim pochválili jejich zahradu. Vytáhla jsem průvodce, podívala se do mapy, abych zjistila, že kostel je zasvěcen sv. Petrovi a také, že jsme na nejnižším místě historické části Assisi. Čekalo nás stoupání do kopce podél městských hradeb. Teplota vysoká, stínu minimum a kolem jen zdi a zdi. Sebou jsme měli jen jednu lahev s vodou a té už nebylo nejvíc. Stoupali jsme a já občas dělala zastávky za účelem focení a přitom nabírala dech. Dobrý maskovací manévr.
Konečně jsme došli do civilizace. Domy a paláce a hlavně kohoutek s pitnou vodou. Omyla jsem si tvář a ruce a muž doplnil lahev. A pak jsme uviděli tu "naší věž". Z průvodce jsem vyčetla, že se jedná o původní městskou katedrálu, která je zasvěcená Matce Boží větší - Santa Maria Maggiore. Kostel jsme obešli, byl vyzdoben pro svatbu. Z ochozu u kostela jsme viděli přístupovou cestu k parkovišti. Došli jsme na ní, sestoupili k výtahu do parkoviště. Využili jsme sociální zařízení, které se otevíralo parkovací kartou. Stále zde hrála tichá hudba.
Nasedli jsme do auta, opustili parkoviště a vydali se směrem k Santa Maria degli Angeli. Nevím, zda manžel špatně odbočil, nebo ho jednosměrky dovedly jinam, já v té době četla v zakoupeném průvodci o místech, která jsme viděli a o těch, která unikla naší pozornosti. Každopádně, když jsem zvedla oči od knihy, byli jsme už notný kus od Assisi.
Jednou se sem určitě ještě vrátíme.

První zmínky o Assisi pocházejí už z nejstarších dob. Bylo osídleno Umbry, jak dokládají mnohé archeologické nálezy. V místech nynějšího města se potom v dobách Římské říše rozkládalo město Assisium. Byly zde vybudovány náboženské a světské stavby, které byly obehnány mohutnými hradbami. Assisium bylo v té době kvetoucím obchodním střediskem. Křest'anství toto město přijalo roku 238 n.l. od biskupa Rufinuse.
Roku 545 bylo obsazeno a vypleněno Góty, později se dostalo pod nadvládu Byzantské říše a nakonec ho ovládli Langobardi. Podobný osud postihl mnoho severoitalských měst.
Po roce 1000 se konstituovala svobodná ghibelnská komunita a Assisi prožívalo opětovný rozkvět. Město válčilo s nedalekou Perugií a organizovalo povstání proti Barbarosovi. V roce 1182 se zde narodil nejslavnější rodák Giovanni Battista Bernadone - sv. František z Assisi. Otec byl bohatý obchodník s látkami, pocházející z Luccy a matka procházela z Provence. Giovanni mluvil nejen italsky, ale i francouzsky, byl proto svými kamarády nazýván Francesco (Francouzek). Toto jméno přijal při vstupu do řádu, jehož se stal zakladatelem. Další slavnou rodačkou byla šlechtična Chiara di Offerduccio di Barnardino, narozena 1194, později známá jako sv. Klára, zakladatelka Řádu s. Kláry (klarisky).
V roce 1197 byl v Assisi pokřtěn budoucí císař Fridrich II. Švábský. Několik let zde pobýval v pevnosti Rocca Maggiore, jejíž počátky lze vysledovat až do langobardského období. Tento císař podepsal roku 1212 Zlatou bulu sicilskou.
Roku 1205 měl Františel při motlitbě vidění. Rozhodl se změnit svůj život a opravit Kostel sv. Damiána, kde k vidění došlo. Zřekl se bohatství své rodiny a roku 1208 založil Řád menších bratří. Od benediktínů dostal darem kapli Santa Maria degli Angeli, tehdy nazývanou Porziuncoli. Zde v této kapli, která je dnes součástí jedné z největších bazilik, roku 1226 umírá. Roku 1228 byl kanonizován a současně byl položen základní kámen k bazilice San Francesco. Sv. Klára zemřela roku 1253. V roce 1255 byla kanonizována a o rok později bylo započato s výstavbou baziliky Santa Chiara.
Roku 1348 postihla Assisi morová rána a došlo k jeho úpadku. Ve snaze vojensky zabezpečit součást Církevního státu, rozhodl roku 1367 kardinál Aegidius Albornoz přestavět pevnost Rocca Maggiore. Pokojný život města narušovaly časté vnitřní války mezi rodem Nepiů z horní části města a rodem Fiumiů z dolní části města a despotičtí vládcové jako Biordo Michelotti, Montefeltro či Francesco Sforza. Za papeže Pia II. se potom Assisi stalo definitivní součástí Církevního státu.
Současné Assisi má včetně svého okolí přibližně 25 tisíc obyvatel. Díky neporušenému stavu si zachovalo staroměstskou podobu a uchránilo svou hlubokou duchovní tradici.

Přijměte proto pozvání na tři a půl hodinovou návštěvu Assisi:

Tuto fotografii jsem stáhla z oficiálních stránek Assisi. Jedná se o jednu z největších bazilik
Santa Maria degli Angeli (Svatá Marie Andělská), jejíž součástí je kaple Porziuncoli.
Místo, kde byl založen řád Františkánů a současně i místo úmrtí sv. Františka z Assisi

Scan z knihy Rizia Guarnieri Assisi. Takhle nějak mohla, či měla vypadat moje první fotografie.
Budova Baziliky sv. Františka a konventu, jako by vyrůstaly ze země

Cestou z parkoviště jsou k vidění památky z doby Římské říše

Cesta do města a zvonice původní katedrály Santa Maria Maggiore

Další schody při stoupání k Piazza Santa Chiara

Bazilika di Santa Chiara (Bazilika sv. Kláry)

Detail růžice na průčelí baziliky

Pohled na pevnost Rocca Maggiore


Pohled k městské bráně u Borgo Arentino

Pohled na Baziliku di Santa Chiara

Cesta do historického centra

Chiesa Nuova (Nový kostel), vybudovaný roku 1615. V těchto místech byl rodný dům sv. Františka

Sousoší v místech rodného domu sv. Františka

Kapličky jsou na mnoha domech a dokládají duchovní tradici tohoto města


Piazza del Comune je středem města

Tempio di Minerva (chrám Minervy) z prvního století je nejstarší památkou.
Později byl přestavěn na kostel, který nese název Santa Maria sopra Minerva
(Svatá Marie nad Minervou). S podobnou stavbou jsem se již setkala v Římě.

Zvonice Torre del Popolo, vedle Palazzo del Capitano del Popolo z r. 1282.
Je zde sídlo městského úřadu.

Via di San Francesco

Pohled, který se otevřel mě vzal za srdce - Bazilika sv. Františka

Růžice na gotickém průčelí Horního kostela (Chiesa Superiore)

Vchod do Horního kostela

Vchod do Dolního kostela (Chiesa Inferiore) Zde je hrob sv. Františka

Chiesa di San Pietro (Kostel sv. Petra), vybudovaný v 10. století

Cesta kolem hradeb

Zvonice bývalé katedrály Santa Maria Maggiore (Matka Boží větší).
Kostel stojí v místech římské Ianovy svatyně.

Jeden z posledních pohledů na Baziliku sv. Kláry

Pohledem se loučíme s věžemi a domy v Assisi

Věž opatství Vescovado, místo kde se František zřekl všeho pozemského bohatství


Plánek Assisi - scan z knihy Rizia Guarnieri Assisi

Kromě církevních staveb a historických památek se můžete v Assisi také setkat:


S kněžími, kterých jsme potkali několik

S nakupujícími jeptiškami, které byly "vyzbrojené trekovými holemi

Se svatými - živými i jejich sochami

S klanícím se koněm i rytířem

S Ferrari - pod kapotou bylo koní více, nikomu se však neklaněli

S andělem - na tom není nic divného, jsme přeci v Assisi

Dále se potkáte s davy turistů a poutníků, jimiž jsme se na tu krátkou chvíli stali i my. Potkáte se i s památkami, které jsme z nedostatku času neviděli a o kterých jsem si četla v knize, kterou jsme zde koupili. Setkáte se zvláštní atmosférou tohoto města, které na nás "bezvěrce" hodně zapůsobilo.

Fotografie, které jsou zde zveřejněné najdete zde a k tomu ještě nějaké další.

Strom

28. března 2012 v 10:23 Střevo ne básnické

Kdyby strom mohl vyprávět,
co vše se pod ním stalo.
Stojí už tady stovky let
a ví, co se tu dálo.

Rytíři jeli na koních
a krásné dámy v róbách,
pod stromem ozýval se smích
v těch starých dobrých dobách.

Ten strom by mohl vyprávět,
co před zámkem tu roste,
kolikrát otočil se svět?
Jedenkrát, nebo po sté?

V létě se pod něj posadím,
nechám se vánkem ovívat,
pak starou kůru pohladím,
příběhy budu poslouchat.

O pánech dobrý, pánech zlých
kterým ten zámek patřil.
byla tu láska, smutek, hřích
a to vše ten strom spatřil.

Ten strom by mohl vyprávět...


Starý strom před zámkem Nový Stránov, který mě inspiroval.
Kdyby jen mohl vyprávět.

Paříž

22. března 2012 v 22:22 Putování po Evropě
Projít se předjarní Paříží,
myšlenky nechat volně plynout
a jen vzpomínat.
Co se za ty roky, kdy jsem tu nebyla změnilo?
Nic, jen já jsem o mnoho let starší.


Jsou nabídky, které se neodmítají.
Přijala jsem proto s obrovskou radostí možnost, podívat se znovu po mnoha letech do Paříže.
Ani na okamžik jsem neváhala. Následovalo rychlé zabalení a pak cesta přes noc.

Určitě nemá smysl popisovat jedno z nejhezčích měst. Město milenců, básníků - kolik krásných synonym by se o něm mohlo říci.

Dvě noci na cestě a tři krásné dny, kdy jsem chodila po místech, po kterých jsem už kdysi, před mnoha lety šla. Tehdejší návštěva byl splněný sen a tato byla jeho pokračováním.

Ale přeci jen došlo k jedné změně. Na Montparnasse nestál ten vysoký, dalo by se říci, mrakodrap.

Chodila jsem po známých a neznámých místech, vzpomínala, kudy jsem se pohybovala s průvodcem před 22 roky. Z hlavy jsem dolovala francouzská slovíčka a snažila se zapamatovat si, že když je to "á droite" znamená to vpravo a "á gauche" je vlevo. Zapoměla jsem toho za ty roky hodně. První den vyzbrojena mapou jsem se ostýchala kohokoliv zeptat a jen jsem poslouchala tu nádhernou měkkou řeč. Čas plynul a mě se vybavovalo stále více a více slůvek, která jsem kdysi znala. Ze slůvek se stávaly věty a já se začínala ptát.

Linka metra č. 13 stále jezdí tam, kde jsem před 22 roky bydlela. Dojela jsem na stanici Garibaldi na severu Paříže a s dávno zasunutými vzpomínkami procházela uličkami. Bylo to tam ještě divočejší, než kdysi. Dlouho jsem se nezdržela a raději se vrátila zpět do centra, kde pulzuje život a kde jsem se cítila mnohem bezpečněji. Tady jsem splynula s davy turistů, stejně nadšených, jako já.

Jeden celý den jsem strávila v Louvre. Nikým nerušena, nehoněna, jsem v klidu procházela jednotlivými expozicemi.

Čas ale neúprosně utíkal a nastal čas návratu.
Noční cesta z jednoho krásného města do druhého krásného města. Každé je jiné, každé má svou nezaměnitelnou atmosféru. Ale tady jsem doma.
Dnes ráno jsem přišla do práce. Unavená, ale št'astná.
Stále vstřebávám zážitky a utřid'uju své myšlenky.





Au revoir, Paris.


* * * * * * * * *

Tímto krátkým článkem ospravedlňuji svou dočasnou nepřítomnost tady.
V práci mě čekala kupodivu práce. Za tři dny se tam toho nakupilo tolik, že jsem ani nevmímala, jak čas letí.
Doma jsem pak stáhla fotky a potom jsem usnula.
Slibuji, že zítra se podívám k Vám všem, kam chodím ráda.
Několik dalších fotografií je v Galerii.cz.

Margot

15. března 2012 v 22:36 Může se hodit
Už moje babička, která byla velice moudrá, říkávala, že si člověk nemá z ničeno dělat těžkou hlavu.
A když už k něčemu dojde, je prý dobré dát si něco dobrého, lépe řečeno sladkého, aby se obalily nervy.
Pak je vše veselejší.
Obalit jen nervy, kdyby to šlo.
Většinou se při tom "obalování nervů" člověk pěkně zakulacuje.

Konečně jsme se sešli, abychom snaše, sice opožděně, popřáli ke svátku, který měla minulý týden.
A já při té příležitosti upekla jeden ze svých oblíbených "obalovačů nervů".
A protože chutnal, tady je:

Margot

2 tyčinky Margot
2 hrnky polohrubé mouky
1 hrnek cukru písku či krupice
1 a 1/2 prášku do pečiva
2 celá vejce
1 šlehačka
1/2 - 3/4 hrnku mléka

Do mísy rozstrouháme obě tyčinky Margot
Přidáme mouku, cukr, prášek do pečiva a zamícháme
Přidáme vejce
Přilijeme šlehačku
Dle potřeby přidáme mléko a dobře zamícháme
Vlijeme do vymazaného a hrubou moukou vysypaného pekáče
Pečeme při 170°C 25 - 30 minut
Téměř vychladlé potřeme čokoládovou polevou. Používám polevy hotové, jsou dobré a kvalitní
A ted' už jen dobrou chut'

Je to rychlé, nenáročné, nic se nemusí vážit a co je důležité - chutná znamenitě.

Kostlivec

13. března 2012 v 22:30 Střevo ne básnické
Zvonící telefon mě vyruší,
zvoní a zvoní, řve mi do uší.
A potom ztichne a zas zazvoní,
kolikrát ještě, vůbec netuším.

Telefon řve na celý dům,
je možná slyšet k sousedům.
Vzpomínky, které nevoní,
bývalé tchýni došel rum?

Ve skříni zase kostmi chrastí,
zavřená ve své temné pasti.
Je člověk, nebo už jen věc?
Lahev tak mít, by bylo slastí.

Dlouze se ze své skříně dívá,
kostnatým prstem na mě kývá.
Kdopak je tenhle kostlivec?
Má tchýně a je nestřízlivá.

Proč nám už nedá pokoje,
proč rozpoutává rozbroje?
Tři roky jsem jí neviděla,
bohužel tady stále je.

Telefon zase vyzvání,
připomíná mi klekání.
Asi by od nás něco chtěla.
Netoužím po tom setkání.


Neumělý pokus o verš je volným pokračováním článku Kostlivec ve skříni, aneb stále nemáme klid. Už jsme se však dostali do stádia, kdy telefon nezvedáme. Ale zvoní a zvoní. A moje přání - už by jí ten mobil mohl konečně někdo zabavit.

Desátá cesta z Itálie

10. března 2012 v 22:52 Putování po Evropě
Sobota 9. července 2011
Pro někoho obyčejný den, pro dalšího třeba svátek, ale pro nás je to den odjezdu z Ascey.
Při příjezdu před třemi týdny jsem si říkala, kolik času máme a najednou? Mám pocit, že ty tři týdny kolem nás prolétly rychlostí blesku a my ani nestačili zaregistrovat, že už je konec relaxace, konec lenošení a že se musíme vrátit zpět do běžného života a do práce. Co já? Já se vracím po třech týdnech a kousku, ale manžel naposledy pracoval v dubnu a pak po operaci marodil 7 týdnů. Pro něj to bude určitě mnohem horší, než se aklimatizuje.
Musím přiznat, že tahle dovolená byla jednou z nejlepších, na které jsme byli. Pominu-li náš pád s autem ze zídky v Cosenze, který ale v podstatě nakonec dobře dopadl, byla to opravdu báječná dovolená.
Nějaký čas jsme prolenošili, prostě to k dovolené tak nějak patří. Podnikli jsme pár výletů, některé pěšky, jiné autem. Navštívili jsme v Kalábrii Cira, abychom zjistili, že má už druhé dítě - holčičku Olivii. Slíbil, že až bude v Praze, určitě se ozve a setkáme se. Vylezli jsme na Vesuv, ale Neapol jsme moc neviděli. Ne, že bychom netoužili jí zahlédnout shora, ale byly mraky, které jí zakrývaly. Ono se přeci jen říká - "Vidět Neapol a zemřít". Možná je to lepší, že nebyla moc vidět. Umřít se ještě nechystáme. Opět jsme navštívili Pompeje a prošli si místa, kde jsme před mnoha lety nebyli, a zjistili, že Dům Vettiů, ve kterém jsou ty nejkrásnější fresky, je stále zavřený. Byli jsme znovu ve Velii a to dokonce dvakrát a nahlédli do Paesta. Poznali jsme několik starobylých městeček a měst. Také jsme podnikli vzpomínkový výlet do Palinura, s nostalgií poseděli v oblíbené restauraci Carpe Diem a nad pizzou vzpomínali, jak jsme sem chodili před čtyřmi roky.

Kampánie je zvláštní země. Ve velkých městech pulzuje život a malá městečka jsou poklidná a tichá. Procházející turisté s fot'ákem jsou pro místní obyvatele raritou a někdy jsem nabývala dojmu, že jsme to my, kdo je pozorován a prohlížen.

Lidé v těchto malých městečkách jsou však milí a vstřícní. Při návštěvě San Giovanni a Piro jsme se autem motali v uličkách. Blížil se konec siesty a v hospůdce už začínal odpolední provoz. Od stolku vstal muž středního věku a vysvětloval nám, že uličky jsou úzké a s autem se do nich nevejdeme. Bylo mi v ten moment jasné, proč tolik Italů jezdí oblíbeným vozítkem Piaggio, nebo rovnou na motorce. Popisoval nám cestu a když jsme vypadali, že moc nechápeme, řekl, že sedne do auta, at' ho následujeme. Putovali jsme za ním do kopců. Na křižovatce zastavil a ukázal, kudy máme pokračovat a jen zdůraznil, že dojedeme k jejich nejslavnější památce, od níž je grandiózní rozhled. Rozloučil se s námi a odjel. Říkali jsme si, že je obětavý. Manžel však usoudil, že jel pravděpodobně domů a měl kolem cestu.

Ital nelhal. Pohled, který se nám naskytl, byl úchvatný a kostel na skalním ostrohu malebný.

Později jsme jinou cestou dojeli zpět do městečka, zaparkovali a uzoučkými uličkami procházeli do centra. Toho stejného Itala jsme v uličkách potkali znovu a ten se ptal, jak se nám nahoře v kopcích líbilo. Když jsme mu řekli, že je to nádhera, měl radost. Tento neznámý člověk nám věnoval svůj čas a já mám z toho setkání báječný pocit.
A s takovými lidmi jsme se setkali vícekrát.

Kampánie je opravdu zvláštní. Na jedné straně malebná zákoutí a na straně druhé neuvěřitelný bordel. Kolem hlavních silnic obrovské hromady odpadků, které nikdo neuklízí. Jen někdo občas vezme vápno a posype ten svinčík. Slyšeli jsme názor, že hromadíci se odpadky jsou důsledkem tiché války mezi samosprávami měst a místní mafií, která má "pod palcem" skládky odpadu. Mafie údajně skrz odpadky chce získat větší vliv v dotčených městech.



Je osm hodin ráno a my se rozloučili a na recepci odevzdali klíče od apartmánu. Odjíždíme a víme, že budeme na toto místo vzpomínat. Vjíždíme na Via di Porta Rosa, naposledy se podíváme na věž Velia a po SS447 jedeme přes Velinu do Vallo Scalo, kde najíždíme na SS18. Poslední pohledy na kopce a u Agropoli se naposledy podíváme na Tyrhénské moře. Pokračujeme na Capaccio, kde kousek za kruhovým objezdem je hromadná nehoda šesti aut. Policie zde usměrňuje dopravu. Nehoda je ve směru na jih a auta stojí v dlouhých kolonách. V našem směru provoz jede, ale pomaleji. Když vidím stojící auta těch, kteří jedou za odpočinkem, je mi jich líto. Kolona končí na dálničním sjezdu v Battipaglii a je dlouhá zhruba 20 kilometrů. My najíždíme na A3 a pokračujeme směrem k Salernu, kde vjíždíme na A30. Po ní pokračujeme a pohledem se loučíme s Vesuvem.
Najíždíme na A1 a hned na prvním dálničním sjezdu sjíždíme na Santa Maria Capua Vetere. V tomto městečku se nachází druhý největší italský amfiteátr (největší je Kolosseum v Římě), bývala zde škola gladiátorů a zde také vzniklo v roce 73 př.n.l. povstání otroků vedených Spartakem.
Po zhruba hodinové prohlídce amfiteátru a Muzea gladiátorů se vracíme k autu a jedeme zpět na dálnici A1. Teplota vzduchu je 36 stupňů. Provoz po dálnici směrem na sever je plynulý, odpoledne určitě zesílí, až budou odjíždět turisté z jižněji položených míst. Zastavujeme se na dálničním odpočívadle nedaleko Říma na oběd. Horko je téměř nesnesitelné a jsme rádi, že máme v autě klimatizaci. Pokračujeme po A1 a vidíme dlouhé kilometry kolon vozidel v oblasti kolem Florencie, které se táhnou až k Bologni. Auta stojí naštěstí pro nás ve směru na jih. U Modeny zastavujeme a zvažujeme, kam až dojedeme. Před sjezdem na A22 je vybudováno nové odpočivadlo s Autogrilem - to byl nápad. Budova je obrovská a tudíž pojme obrovské množství lidí a vytváří dojem letištní nebo nádražní haly. Urychleně opouštíme tohle hlučné lidské mraveniště a raději zastavujeme u první pumpy na A22. Zde panuje klid. Káva, croissant a co dál? Nocovat plánujeme opět v oblasti Lago di Garda a času je dost. Rozhodujeme se proto pro krátkou návštěvu Mantovy. Kolikrát už jsme kolem ní jeli a neznáme jí. Při příjezdu do města se mi až sevřelo srdce. Byla to nádherná podívaná. Slunce bylo už nízko a ozařovalo siluety věží historické části města, které leží za vodní plochou, kterou zde vytvořila řeka Mincio. Tak jako obvykle jsem měla fot'ák ve futrálu a nebylo kde zastavit. Tak jsem se jen kochala tou nádherou.
Parkujeme v centru města a jdeme na krátkou procházku.





Stejně jako cestou na jih zažívám pocit, který jsem měla v Assisi - chtělo by to více času. Zkusili jsme najít Muzeum Nuvolariho, ale čas jsme měli omezen. Město má zvláštní a klidnou atmosféru. Na velkém náměstí je nějaká slavnost, ale jinak zde panuje pohoda. Po procházce usedáme před cukrárnou na poslední italskou zmrzlinu, která byla opravdu vynikající a jejíž porce byla obrovská. Pomalu se vracíme k autu. Mantova určitě stojí za to, aby zde člověk strávil delší čas a navíc je tak blizoučko dálnice, že určitě nebude problém sem ještě někdy zavítat.

Z Mantovy pokračujeme na sever. Řeka Mincio, která tudy protéká, je současně páteří přírodní rezervace. Dojíždíme do města Peschiera s cílem, podívat se po nějakém kempu. Město je až moc živé, po jezeře připlouvá obrovský parník, všude řve hudba, troubí klaksony. Padá rozhodnutí, jet jinam. Pokračujeme po východní straně jezera na sever, míjíme Gardaland a zajíždíme do prvního kempu po cestě. Na náš dotaz na ubytování jsme požádáni o pasy. Sedáme se před recepcí a čekáme. Potom přichází malý, leč sličný Ital, vrací nám pasy s tím, že mají plno. Sedáme do auta a zhruba po kilometru jedeme k dalšímu kempu. Zde plno nemají. Kemp se nachází v městečku Pacengo a jmenuje se Lido. Dostáváme průkazky ke vstupu a nálepku na auto, to kdybychom chtěli někam vyrazit a je nám řečeno, že závora v kempu se zavírá ve 24 hodin. Ptáme se, kde si máme postavit stan a děvče v recepci nám říká, kdekoliv v celém kempu. Nejedeme od recepce daleko, můj muž vybral jednu piazzolu, ale mě se nelíbí. Hned vedle ní je cesta. Navrhuji, že zde necháme auto a půjdeme se podívat po kempu. Muž říká: "Prosímtě, je to na jednu noc." Je tu trochu svah. Muž odpověděl , že si dáme hlavy nahoru a bude to super. No uvidíme.



Stavíme stan vedle cesty a od nedalekého bazénu zní hudba. No nic, cítím se natolik unavená, že mě ta hudba spíš uspí. Jdeme na večeři a potom se jdeme projít dolů k jezeru. Níž jsou nádherná místa a hlavně na rovině. Navrhuji, že stan přestěhujeme. Je to zamítnuto! Přeci nebudeme vytahovat těch osm kolíků!


Kochám se nádherným západem slunce a jen si říkám, že je to letos poslední západ, který v Itálii vidím. Další už bude doma.

Procházíme se po břehu jezera do tmy. Je tu krásně a ani voda není studená, tak jako obvykle bývá. Vracíme se, následuje sprcha a spánek. Usínám téměř okamžitě. Spím špatně. Vadí mi hlasy procházejících lidí a ještě víc mi vadí, že neustále sjíždím na své samonafukovací matraci směrem dolů, takže jsem co chvíli v pozici skrčence. Několikrát za noc stěhuji matraci a deku směrem nahoru, abych se za chvíli opět probrala o půl metru dole.

Neděle 10. července
Vstávám a cítím se, jako by mě někdo protáhl mandlem - takovým tím starým, poctivým, kdy se prádlo protlačovalo mezi dvěma válci. Stojím před stanem a rovnám si nohy, které jsou stále pokrčené. Mé myšlenky jsou téměř vražedné. Kdyby to bylo jediné volné místo, ještě bych to pochopila, ale takhle? Ze stanu se sápe manžel a je taky nějaký pokrčený. V duchu si říkám - dobře ti tak. Tvrdí, i přes svou pokrčenost, že spal dobře (jo, to ti tak věřím). Když jsem mu řekla, kolikrát jsem se stěhovala během noci "na kopec" odvětil, že dál než pod auto bych stejně nezajela. Myšlenky na vraždu jsou intenzivnější. Odcházím na umývárnu, abych se zcivilizovala a pak dělám snídani. Po snídani jdu umýt hrnky od kávy na umývárnu a manžel balí stan. Přicházím v momentě, kdy už roluje vnitřní stan. "Hele, co to tady je? Tady je nějaký obdélník". Chvíli dumá a pak prohlašuje: "Já si tam zabalil mobil". Musela jsem se otočit, aby neviděl můj radostný pohled a úsměv. Znovu rozbalil stan a zjistil, že kromě mobilu si do něj zabalil i klíče od auta. A pak že neexistuje spravedlnost. Malá odplata za blbě vybrané místo. Svou téměř škodolibou radost a úsměvy už neskrývám a naopak mu říkám, že měl obrovskou kliku, že mobil zůstal přesně v tom pruhu stanu, který byl navrch. Být někde v koutě, asi bychom si pobyt prodloužili.
Na recepci platíme za pobyt a po rozloučení vyjíždíme z kempu. Na mapě jsem nastudovala kudy dál. "Musíš jet na městečko Colá a potom pokračovat na Affi." "Ty jsi spala v knihově?" "Ne, na kopci a pak jsem četla v mapě". "No, že jsi taková chytrá." Došlo mi, že mu vadila má škodolibá radost, když rozbaloval stan kvůli mobilu a klíčům od vozu. A jel. Vjeli jsme do městečka, které ani nebylo na mapě a po uzoučkém kamenném mostě, kde hrozilo utržení zrcátek, jsme se ocitli na miniaturním plácku před kostelem. Plácek plný lidí a cesta končila. Ne tak docela, do kopce pokračovala pěšinka a vedle schody. Tak tudy ne. Chvilku mu trvalo, než se na miniaturním prostoru otočil. Umožnil mu to hlavně zvuk zvonu, který zval, do té doby přihlížející, do kostela. Viděla jsem, že má vztek. Vrátili jsme se zpátky na křižovatku, kde špatně odbočil. "Jed' prosím na Colá." Znovu špatně odbočil a já si rezignovaně sedla a atlas složila. Ne, nemá to cenu, to bychom se určitě pohádali. Když už podruhé podjížděl dálniční přivaděč k Affi a já se mlčky rozhlížela po kukuřičných polích, zastavil. "Sakra, půjč mi ten zatracenej atlas, jinak se odsud nedostaneme." Chvíli do něj koukal a pak mi řekl: "No tak mi ukaž, kudy jsme měli jet". Byli jsme hodně daleko od místa, kde jsme původně měli být. "Hele víš co, vrátíme se na ten kruhák a tam najedeme na dálniční přivaděč."
Podařilo se a my pokračovali na Affi, kde jsme se napojili na naší už tolikrát projetou A22.
Skrze sklo auta si fotím kopce, mezi kterými jedeme.
Takhle vypadají z auta Dolomity.
U Bolzana stojí těsně vedle dálnice kostel. Když si vzpomenu, kolikrát už jsem ho fotila....

Za Bressanone, který je mnohem známější pod názvem Brixen, jsme udělali zastávku na dálničním odpočívadle na kávu a pak pokračovali směrem na Brenner. Protože se nám cesta údolím řeky Sill líbila, opustili jsme dálnici a údolí jsme si znovu projeli.


Projížděli jsme malebnými městečky, která jsme letos viděli poprvé.



Udělali jsme zastávku pod Europabrücke a já si znovu fotila tu obrovskou stavbu. V Innsbrucku jsme se zastavili na lehce pozdní oběd a natankovali plnou nádrž. Vyjeli jsme směrem na Zirl a Seefeld a přes Garmisch-Partenkirchen jsme jeli na Mnichov.



Z okénka auta jsem si fotila Alpské velikány a vzpomínala na jarní návštěvu Alp. Snad se tam ještě někdy podívám.

Před Mnichovem byla na dálnici zácpa. Tunel, který se tu buduje, podobně jako v Praze Blanka, tady nese jméno Paula. Provoz od Ga-Pa je stažen do dvou pruhů a my se tu posouvali v koloně. Po projetí Mnichova jsme se dostali do další kolony. Auta stála ve třech pruzích a pak se pomaloučku rozjížděla, aby se zase zastavila. A tak se to opakovalo až ke sjezdu na dálnici na Regensburg. Tady už byl provoz plynulý a cesta ubíhala v pohodě. A pak klasicky - hranice jsme překročili na Rozvadově a zamířili domů do Prahy.

Dcera na nás čekala doma s oběma holčičkama. "Rodičové, kde jste byli tak dlouho? Čekala jsem vás dříve."
"No víš, my totiž jezdili hodinu v kukuřici." Smějící se

Spánek v MHD

9. března 2012 v 11:52 Téma týdne
Miluju pátky.
Nejen proto, že končí týden a před námi jsou dva víkendové dny, ale i proto, že v pátek pro mě jezdí manžel do práce autem a já nemusím domů cestovat MHD.
Dnes je pátek a jízda MHD mě čeká až zase v pondělí. Ale na druhou stranu, kdyby MHD nebylo, nevím, jak by se většina z nás, kteří "sockou" jezdí, dostávala do práce či do škol.

Každé ráno odjíždím z konečné, což je výhodné, nebot' si sednu. Taky už na to mám věk. Ranní tramvají jezdíme většinou ve stejném obsazení, stále stejní lidé. Bude to možná vypadat humorně, ale my už máme v tramvaji zasedací pořádek, skoro jako ve škole. S námi, pravidelnými cestujícími, do tramvaje nastupují bezdomovci, kteří obsazují sedadla mezi předními a prostředními dveřmi. Tramvají se line jejich nezaměnitelný odér.
Naštěstí vystupuji na Vypichu a čekám na další spoj, kterým jedu až do práce a ve kterém se bezdomovci většinou nevyskytují. S pěším přesunem je to hodina ráno, hodina odpoledne.

V úterý jsem cestou z práce v tramvaji usnula. Občas se mi to stane, zjistila jsem, že se mi dokonce někdy zdají i sny.
Seděla jsem na dřevěné sedačce a proti mě seděl pán o něco mladší než já. Cítila jsem, jak se mi klíží oči a když mi už podruhé vypadla knížka z ruky, dala jsem jí do kabelky a nechávala se ukolébat jízdou. Podívala jsem se na pána naproti a zjistila, že se mu také klíží oči. Dřevěné sedačky klouzají. Pomaloučku jsem sjížděla ze sedačky a probudil mě tlak na kolenou. Mžourala jsem na svého spolucestujícího, který se také ze sedačky svezl. V momentě, kdy jsme se dotkli koleny, jsme se probudili. Usmála jsem se na pána, on se usmál taky a na celou tramvaj zahlaholil: "Teda, to jsme se spolu krásně vyspali!" Lidé kolem nás se nejprve pátravě rozhlédli, zda nepřišli o nějakou pikantnost, pak se začali usmívat a já se rozesmála nahlas. Můj spolucestující navíc pronesl: "A já ještě navíc přejel." Na příští stanici se rozloučil a vystoupil. Usmívala jsem se celou cestou domů a přemýšlela, jak by se tvářil mažel, kdybych se mu přiznala k tomu, že jsem se vyspala v tramvaji s úplně neznámým a navíc mladším mužem.

V odpolední tramvaji opravdu občas usínám. Už jsem se o tom kdysi zmínila ve svých starších článcích, jako například v tomto. Občas se v tramvaji přihodí i zvláštní příhoda.

My, kteří denně MHD používají, bychom toho mohli vyprávět opravdu hodně.

A řehtá a řehtá .....

7. března 2012 v 21:23 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Kdože tu řehtá?
Úřední šiml přece.

Před necelými dvěma roky přišel můj muž o práci. Stává se to a není zdaleka jediný, koho to potkalo.
Začal proto pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná.
Zaregistroval se na Pražské správě sociálního zabezpečení a podal si přihlášku k sociálnímu a nemocenskému pojištění. Totéž udělal u své zdravotní pojišt'ovny.
Úředničinu, kterou do té doby vykonával jeho zaměstnavatel, jsem převzala já.
Přiznám se, že s tím moc práce nemám.
Na sociální, zdravotní a nemocenské pojištění jsem udělala trvalý příkaz a faktury? To je pro mě v pohodě, v práci jich mám několikanásobně více. Manžel není plátcem DPH, takže i účetnictví je jednoduché.

Zpočátku manžel platil na nemocenské pojištění v poměrně vysokou částku. Při návštěvě "sociálky" začátkem loňského roku, mu bylo sděleno, že je zbytečné, platit tolik. Kdyby chtěl v době nemoci pobírat státem určených 60%, tak jako mají zaměstnanci, musel by do systému přispívat v řádu tisíců. Takhle prý stačí, aby posílal minimální částku a byl jen nemocensky pojištěn. Pro jistotu. Důvodem je to, že jako OSVČ nedostává v prvních třech týdnech od státu (sociálky) nic, neboť' v této době nemocenské hradí zaměstnavatel, což v případě OSVČ znamená platit si sám sobě, čili od nikoho nedostane nic. Až když nemoc pokračuje dvacátý druhý den, teprve nastupuje sociálka.
Loni po návštěvě sociálky jsem tedy částku na nemocenské pojištění snížila na 100 korun. Prý je zbytečné platit víc.

Letos v lednu jsem zvyšovala částky na sociální a zdravotní a na nemocenskou jsem zapoměla. Nebo jsem to přehlédla? Nevím. Každopádně z našeho účtu odcházela částka na nemocenské pojištění stejná, jako v minulém roce.
Manžel byl stejně jako minulý rok začátkem tohoto na sociálce, aby tam odevzdal přehled plateb. Současně si tam ověřil i výšku platby na sociální pojištění. Bylo to v pořádku. Na nemocenské zapoměl také a ani úřednice, která tuto agendu zpracovává, nic neříkala.

Peníze odcházely a já se mylně domnívala, že je vše v naprostém pořádku.
Pak přišel dopis.
Bububu! Pro neplacení nemocenského pojištění Vám toto zaniklo!
Dopis přišel začátkem března, nemocenské pojištění bylo zrušeno k poslednímu dni minulého roku.
Dovolat se na sociálku nešlo.
Podařilo se po dvou dnech, konečně.
Manžel se vypravil na sociálku s výpisy z účtu, které jsem mu vytiskla, aby doložil, že peníze posíláme.
Ano, tady byla chyba. V lednu odešla částka za prosinec ještě v pořádku, ale v únoru, při platbě za leden, chybělo celých patnáct korun!

Z výpisu z účtu však vyplývalo, že nám sociálka vrátila přeplatek ve výši 151 korun.
Chybí 15 korun a 151 přebývá?
Co na to úřední šiml?
Jednalo o stále jeden a tentýž účet. Navíc jsou platby na něm vedeny pod variabilním symbolem, což je manželovo rodné číslo. Stejný účet, stejný variabilní symbol, který jsem raději na přiloženém dokladu vymazala. I já jsem svým způsobem "ouřada" a ctím zákon na ochranu osobních údajů.
Šiml zařehtal.
Patnáctého února odešla z našeho účtu částka nižší o patnáct korun.
Dvacátého čtvrtého února nám na účet přišel přeplatek stopadesát jedna koruna.
Stále pohyb peněz mezi dvěma stejnými účty a se stále stejným variabilním symbolem!

Když se manžel zeptal, proč chybějících patnáct korun nepoužili z vráceného přeplatku, bylo mu sděleno, že je to z jiného účtu.
Úřední šiml zaržál.
Ta úřednice je asi slepá. Nebo nosí klapky na očích.
Manžel musel vyplnit novou přihlášku k nemocenskému pojištění.
Pokud by se, nedej Bůh stalo, že během následujících tří měsíců onemocní, nedostane samozřejmě nic. Tedy od toho již zmíněného dvacátého druhého dne nemoci. Před tím samozřejmě také nedostane nic, vždyt' je OSVČ.

Když mi vše doma líčil, byl ze všeho hodně rozpačitý.
Prý jiný účet. Znovu jsem si na výpisu ověřila, že se jedná o jeden a tentýž účet.
Hlava mi to opravdu odmítla brát.

Nevím, jak na sociálce pracují. Když nedokáží použít na jednom účtu pod variabilním symbolem, na kterém navíc přeplatek, částku na vyrovnání rozdílu v platbě, nabývám pocit, že je cosi shnilého ve státě Českém.
Trvalý příkaz jsem opravila a navýšila ho o patnáct korun.
To aby úřední šiml měl co kousat.

Chvíli jsem nad tím vším přemýšlela a vzala do rukou znovu dopis ze sociálky.
"Od kdy jsi tedy znovu nemocensky pojištěn?" zeptala jsem se muže.
"Od pátého března". Trochu se na mě mračil a jeho oči říkaly, proč se zase ptám.
"No, já jen, že bych měla zrušit platbu na to nemocenské ted' v březnu."
Vyjel na mě docela ostře: "A prosímtě proč? Vždyt' mi ta úřednice řekla, abychom to v březnu zaplatili. "
"Ale to je přeci blbost, v březnu se platí za únor a to jsi pojištěn nebyl."
"Nojo, ale ta úřednice mi řekla, že to mám poslat ted' v březnu."
Vzala jsem si do ruky dopis ze sociálky. "Prosím tě, tady čti. Pojistné na nemocenské pojištení je splatné v následujícím měsíci od 1. do 20. dne. Tak sakra, proč platit v březnu?"
Asi jsem i zvýšila hlas.
Můj muž se na mě díval a znovu opakoval: "Ale mě řekla, že to mám zaplatit v březnu."
Úřední šiml už neřehtal, ten už řval.

Nechci se zde strefovat do všech úředníků, kteří jsou placeni z našich daní, ale toto je minimálně hodně podivné. Spíš by se asi hodil výraz "bordel". Stejná úřednice, která napsala dopis, řekla manželovi, aby zaplatil v březnu. Ale proč? Pojištěn nebyl, tak proč platit?

Začínám se děsit toho, až na stejný úřad, kde jsou takhle "kvalitní" pracovníci, půjdu v srpnu požádat o starobní důchod.

Můj děda říkával: "Dej volovi razítko, dáš mu moc!"



Fotografie razítek jsem použila z internetu.

Kam jdeš? Na věž!

4. března 2012 v 21:09 Putování po Čechách
Titulek jsem použila z hodně staré dětské říkanky.
Docela se hodí k tomu, co tady chci prezentovat.
Už několikrát jsem ve svých článcích ukázala nepříliš známá místa Prahy.


Cibulka je jedním z nich.
Usedlost s rozlehlým parkem, který přechází do lesa a je součástí jednoho z jedenácti přírodních parků, které se nacházejí na území Prahy. Tento přírodní park se jmenuje Přírodní park Košíře - Motol a má rozlohu více než 350 hektarů.
Cibulka je pokládána za srdce tohoto přírodního parku.
Jméno získala po rodu Cibulkových z Veleslavína, kteří jí vlastnili až do začátku 18. století. V roce 1817 tuto usedlost zakoupil pasovský biskup kníže Leopold Leonhard Thun-Hohenstein a nechal jí přestavět na své letní sídlo. Původní statek byl přestavěn do podoby empírového zámečku a pozemky kolem byly přeměněny v rozsáhlý anglický park. V parku byly vysazeny nejrůznější druhy stromů a byl obohacen o množství drobných staveb a sochařských děl.
Po smrti hraběte Thun-Hohensteina v roce 1826 Cibulka vyhořela a začala chátrat.
Jejími vlastníky se stalo město Praha, které jí prodalo České spořitelně a od ní jí zakoupil Autoturist, který zde plánoval zřídit hotel a kulturní centrum. Z veškerých plánů, kvůli nedostatku financí, nezůstalo nic. Byly provedeny jen nejnutnější udržovací práce. To, co nechal hrabě Thun-Hohenstein vybudovat, bohužel stále chátrá.

Jednou z dominant parku je vyhlídková věž, která má podobu hradní zříceniny. V dobách knížete Thun-Hohensteina tu bývala postava rytíře v brnění s mečem, která se po zatáhnutí za páku pohybovala.


Kolem věže jsme šli už mnohokrát, ale nikdy jsme nebyli nahoře. Vstup do ní byl opatřen masivní železnou bránou.
S holčičkami jsme šli na výcházku, jak ony říkají "do lesa". Před mostem jsme odbočili na cestu a šli podél semmeringu. Holky neomylně mířily na hřiště, které je zde v lese vybudováno. Nedaleko něj se nachází pozůstatky tvz. Poustevny, ve které za hraběte Thun-Hohensteina bývaly dvě dřevěné loutky poustevníků. Při šlápnutí na práh poustevník, který do té doby seděl za stolem a četl Bibli, povstal a požehnal příchozím, zatímco druhý odpočíval na lůžku. To, co zbylo z původní poustevny je zde.


Když se holky dostatečně "vyřádily" na hřišti, vydali jsme se lesem dolů k jezírku. Cestou sem jsme si všimli, že je rozkopaná přístupová cesta a až v lese nám došlo, proč tomu tak je. Praskla voda. Severní strana stolové hory Vidoule je bohatým prameništěm. Jako volný přírodní tok je zde ponechán potok Cibulka a další prameny jsou svedeny potrubími do rezervoárů a pak odtékají do Motolského potoka a posléze do Vltavy. Kořeny stromů byly částečně obnažené, zem, listí a jehlíčí vzala voda sebou.

Jezírko je v lese a bylo ještě z části zamrzlé. Je napájeno potokem Cibulka.

Od jezírka jsme pokračovali nahoru pod věž. Starší vnučka nám chtěla ukázat zámek.



Došli jsme pod věž k bráně. "Chodíme si sem se školkou hrát na zámek." A pak se zahleděla nahoru a všimla si, že jsou na věži lidé. "Babí, půjdeme na tu rozhlednu?" Přiznám se, že se mi moc nechtělo, ale co bych pro ta svá zlatíčka neudělala. Cestičkami jsme došli k věži. Starší z holčiček byla notný kus před námi a radostně výskala. Mladší pronesla, že na věž nechce. Srdce se mi zatelelilo radostí. Prima, pošlu nahoru dědu s tou starší a já s tou malou počkáme dole. Koleno od říjnové návštěvy Tolštejna občas zazlobí. Což o to? Nahoru to jde, ale cesty dolů jsou bolavé.


Došli jsme pod věž a ta malá "zrádkyně" pronesla: "Chci tam taky".
Kam jdeš? Na věž!
Nahoru to šlo. První šel děda, za ním holčičky a nakonec já. Nelitovala jsem toho, že jsme nahoru vylezli. Stromy jsou sice hodně vysoké, takže výhled není nic moc, ale přeci jen.
Takhle vypadá z věže Nemocnice Motol.

Na druhé straně je pohled do lesa.

A do třetice - pohled do mraků

Cestu z věže jsme absolvovali v obráceném gardu. První jsem šla já. Schody jsou úzké, jen pro jednoho. Starší vnučce jsem nakázala, aby se držela a šla opatrně. Kdyby uklouzla, byla jsem před ní a doufala jsem, že jí zachytím. Je to ale holka šikovná a sestup zvládla v pohodě. Ne však moje koleno. Začalo protestovat v polovině sestupu.
Dědovi s tou mladší to trvalo déle. Sestupoval v hlubokém předklonu a přidržoval tu malou. Dole si rovnal záda.
Musím přiznat, že to bylo poprvé, kdy byla věž otevřená.

Sluncem ozářená zed' věže v detailu.

Cibulka je zvláštní místo. Kdyby existoval stroj času, chtěla bych se sem podívat. Vrátit se v čase o necelých 200 let zpátky. Prohlédnout si empírový zámeček a anglický park, se všemi jeho doplňky, které vznikly v době hraběte Leopolda Leonharda Thun-Hohensteina. Muselo tady být krásně.
Snad se najde bohatý kupec, který se pokusí uvést bývalou krásu tohoto místa do méně chátrajícího stavu.

* * * * * * * * * * * * *

A na závěr? Navíc z úplně jiného soudku.

Moje mladší vnučka Ema měla v pátek 2. března 2012 3. narozeniny. Utíká to. V článku, kde jsem popisovala cestu na sever, jsem se zmínila. že jsme dceři v Jiřetíně pod Jedlovou vyzvedávali marcipán a já si vše pojistila koupí marcipánových figurek, pro případ, že by se dort dceři nepovedl.

Nejen, že se povedl, ale navíc i báječně chutnal. Oslava se odehrávala včera Košířích u druhé babičky a bylo to báječné a příjemné odpoledne.
Zbyly mi figurky z marcipánu. Nevadí, Ema bude mít za měsíc svátek.
Mám šikovnou dceru a omlouvám se, že jsem si dovolila zapochybovat o jejích schopnostech.

Zrcadlení

2. března 2012 v 23:49 Téma týdne

Většina z nás si při vyslovení slova zrcadlo představí větší, či menší kus skla, ve kterém se může prohlížet a kde vidí svůj obraz. Je to věrný obraz? Či zkreslený?
Dovolte tedy, abych se vám představila.
Ano, jsem to já, ta osoba ve světlé bundě. I takový obraz nám může poskytnout zrcadlo. Fotografie není příliš dokonalá, je pořízena mobilem mého manžela.

Zrcadlo však není jen sklo, zrcadlit může jakýkoliv hladký povrch, od kterého se odrážejí paprsky světla.
Jako zrcadla se používaly vyleštěné plochy kovových předmětů a až později se začalo pro výrobu zrcadel využívat sklo.
Báječným zrcadlem je voda.
Vodní plocha je začátek. Je to první zrcadlo.

Prošla jsem svůj fotoarchiv a nabízím Vám zrcadlení na vodní hladině, které mám moc ráda.







Mnozí architekti využívali vodní plochu k odrazu, či zrcadlení stavby a tím podtrhli její krásu, jako je tomu například u Červené Lhoty.

Duchcovský zámek se také nádherně zrcadlí.

Slunce, které zapadá se naposledy ještě zrcadlí na vodní ploše.

Dlouhou dobu jsme doma měli zrcadlo, které nás zobrazovalo jen jako bustu. Stačilo, ale já toužila po velkém zrcadle. Při předělávání bytu mi můj manžel přání splnil a zakomponoval do dřevěného obložení velké zrcadlo. A jak to dopadlo? Když jsem se konečně viděla celá, vyhodila jsem ze svého šatníku mnoho věcí, které jsem před tím běžně nosila a které při pohledu do výkladních skříní, které zobrazovaly mou postavu, nevypadaly tak hrozně. To moje, tolik vytoužené zrcadlo, mi konečně ukázalo, že jsem občas chodila, jako strašák do zelí.

U skleněného zrcadla jsem začala a také u něj končím. Naše vnučky se moc rády zrcadlí.

Proč to tak je?

1. března 2012 v 9:57 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Dnes jsem si pustila televizi. Číním tak každé ráno. Ne proto, abych se na ní dívala, ale je to jediný přesný ukazatel času, který mi napoví, kdy mám opustit domov a vydat se k tramvaji.
Seděla jsem u ranní kávy a z malé kuchyňské obrazovky hřímal sociálně demokratický senátor:
"Tady bude za chvíli tak draho, že už i pražáci budou muset jezdit do Německa na nákupy, tak jako to děláme my z pohraničí......" V duchu jsem ho poslala do míst, kde záda ztrácí slušný výraz.
Proč si bere do huby pražáky? Proč zbytečně rozdmychává vášně?

Už mnohokrát jsem se zamýšlela nad tím, proč tolika lidem u nás vadí pražáci.
Je to patriotismus?
Nebo jen averze vůči někomu jen proto, že se narodil, či žije v určitém městě, či na určitém místě? V Praze žiju téměř čtyřicet let, ale nejsem pražák. Můj muž mi někdy důvěrně říká, že jsem "náplava". I když ... můj děda pocházel ze Žižkova.
Manžel se sice v Praze narodil, ale dům, ve kterém od narození žije, patřil až do roku 1968 do okresu Praha-západ. Takže svým způsobem také není pražák.

Často jsem se setkala s tím, že pražáci jsou ve zbytku naší země, nenáviděni. Ale proč?
Máme snad Kainovo znamení?

Na jedné z našich dovolených jsme se seznámili s manželským párem, který byl přibližně v našem věku. Tím, že se vyskytovali na stejné pláži jako my, usoudili jsme, že svou dovolenou tráví ve stejné rezidenci. Pozdravili jsme se první, pak druhý den a když jsme se vedle sebe ocitli i třetí den, začali jsme se bavit. Podle přízvuku jsem poznala, že jsou to moraváci. Byli jsme si vzájemně sympatičtí a dokázali jsme "prokecat" notnou část doby trávenou pod slunečníky. Pán si stěžoval, že má na hodně špatném místě zaparkované auto. Bylo nové a on se obával, že vedle hřiště, kde parkuje, může dojít k jeho poškození. Můj muž mu nabídl, že může parkovat vedle našeho apartmánu, že je tam volno a navíc, bude mít auto ve stínu.
Po přeparkování nám byli naši noví známí velice vděční a po domluvě přišli večer posedět. A jako správní moraváci donesli lahvičku bílého vína. Já z našich zásob a italského chleba vytvořila jakési jednohubky. Seděli jsme, popíjeli víno a pokračovali v plážových debatách. A pak mě to došlo, vždyt' my jsme se vlastně ani vzájemně nepředstavili. Došlo na vzájemné představení. Byli ze Znojma a když jsme jim řekli, že my jsme z Prahy, nastalo ticho. "Vy jste opravdu z Prahy?" "Ano, jsme." Znovu bylo chvilku ticho a pak se ozvalo: "Ale vždyt' vy jste úplně normální." "?!?!?"

Tak nevím. Možná se ted' ve školách ve zbytku naší země učí, že v Praze žijí lidé nenormální, že mají možná rohy, někteří psí hlavu, jiní žerou děti a že není radno se s nimi bavit.
S averzí vůči pražákům jsem se setkala mnohokrát. Často jsem slyšela výraz "zasraný pražáci" (omlouvám se, tyto výrazy na svém blogu běžně nepoužívám). Jako bychom mohli za to, kde žijeme, nebo kde se mnozí narodili.

Svůj podíl na tom mají i politici, jako ten z dnešního rána, který evidentně pražáky nesnáší a také různé statistiky, které ukazují, jak jsou v Praze, oproti jiným místům, vysoké platy. Nojo, ale do toho průměru jsou započítávány i platy všech mocipánů, bankéřů, manažerů a dalších. Tak trochu mi to připomíná vtip o huse. "Jak ti chutnala ta husa?" "Já žádnou neměl." "No, já jí sněd celou, ale v průměru jsme měli každý půlku."
Ano, v Praze je blaze. Mělo by se ovšem dodat, že blaze je asi tak 20 procentům lidí. Zbývajících 80% nikdy nedosáhne ani na průměrný plat.
Ne, nechci si stěžovat. I když na druhou stranu je můj hrubý plat na třech čtvrtinách celostátního průměru. Sestra, která žije a pracuje v Ústeckém kraji, tedy v tom zmíněném pohraničí a vykonává téměř stejnou práci jako já, je na tom, co se týče platu, podstatně lépe.

Nechci a nemíním se zabývat politikou, na to je můj život příliš krátký, ale ten socan z rána mě parádně vytočil. Měl by zvednout zadek ze své senátorské židle a podívat se, jak se žije většině obyvatel hlavního města.

A co vy? Také Vám vadí pražáci?