. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Červen 2012

Podpatek

14. června 2012 v 22:27

Ne, nebude to o botách, i když jsem známá svou vášní k obuvi. Bude to o místě, kam se letos odjíždíme za odpočinkem a poznáváním. Rok s rokem se sešel a nás opět, tak jako už mnohokrát, čeká cesta na jih.

Jedeme na podpatek italské boty, do země, kterou Italové nazývají Puglia a my to překládáme jako Apulie. Podpatek se oficiálně nazývá Salentinským poloostrovem. Až téměř na samém konci podpatku se na pobřeží Jónského moře nachází město Gallipoli.

Toto místo jsme zvolili už na přelomu loňského a letošního roku a to z několika důvodů.
Prvním a hlavním důvodem bylo to, že v této oblasti jsme ještě nikdy nebyli.
Druhým důvodem byl i tak trochu náš zdravotní stav. V průvodcích, Baedekrech a reklamních letácích, je toto město nazýváno Perlou Jónského moře a celé oblasti kolem se říká Karibik Středomoří. Kromě těchto informací je zdůrazňováno, že celá oblast je známá dobrým klimatem a je vhodná zejména pro léčení dýchacích cest. Na moje astma ideální místo. Můj muž kašle už téměř rok, i když na něm moudří MUDři nic závadného neshledali.
Třetím důvodem jsou města, městečka a památky v této oblasti. Samotné město Gallipoli bylo založeno řeckými osadníky, stejně tak, jako většina měst na italském pobřeží a řecky se nazývalo Kallipolis, což v překladu znamená Krásné město. Z průvodců a z fotografiích na internetu mohu potvrdit, že to, co je prezentováno, krásně vypadá. O tom se však budeme moci přesvědčit sami.
Benátky zná většinou každý, městu Lecce, které se nachází nedaleko místa našeho pobytu se říká Benátky jihu, které si prý s nádherou těch severních nezadají.
Alberobello s jeho trulli jsme chtěli navštívit už před mnoha lety.
Mám hledat další důvody?

Včera ráno, když jsem přišla do práce, čekal na mě kolega a pronesl: "Já bych tam nejezdil." Vykulila jsem oči a zeptala se ho, zda bylo v oblasti, kterou projíždíme další, tedy čtvrté zemětřesení. "Ne, ale bylo tam tornádo a rvalo střechy."
Musím bez mučení příznat, že o tornádu jsem neměla žádnou povědomost. Televize, kde bych alespoň ráda viděla zprávy, se pro mě stala dokonalým uspávacím prostředkem. Není se čemu divit. Ráno vstávám ve čtvrt na šest, domů se dostávám po půl páté. O víkendu jsem pracovala na zahradě, věnovala se vnoučatům a začala chystat první věci na náš třítýdenní pobyt. V pondělí po práci jsem neudělala nic, čas jsem trávila s holčičkama. V úterý jsem zabalila první tašku a včera druhou. Samozřejmě, že jsem usnula u zpráv. Nějak se to v poslední době stává pravidlem. Takže jsem tudíž neinformovaná.
Tak tornádo.... není to tak dlouho, kdy mě kolega také varoval před cestou a upozornil na opakující se zemětřesení. Svým skeptismem mi tak trošku připoměl "černou kroniku", informoval mě totiž o samých katastrofách. Nic pozitivního.
Trochu jsem si později "rýpla" do svého souseda, který se narodil v Toskánsku s dotazem, jakou by nám doporučil trasu, abychom se eventuelně vyhnuli místům, kde se to klepe. Podíval se na mě a ptal se, zda to myslím vážně. Dalo mi to veliké přemáhání, abych se nesmála: "To já jen, jestli se nehnuly dálniční nadjezdy u Modeny." S italským temperamentem mi vysvětlil, že dálnice musí něco vydržet, že on dálnice projektoval a i nadále projektuje a to nejen v Itálii, ale i v místech, která jsou hodně seismicky neklidná. "Za autostrada ručim."

Dnes už jsem měla dovolenou. I když? Vstávala jsem mnohem dříve než manžel, který šel na dopoledne ještě do práce. Jako OSVČ nemá pravidelnou pracovní dobu. Dobalila jsem tašky a pak jsem se zničeně dívala z okna na provazy vody, které se hrnuly z oblohy. Vždyt' já ještě potřebuji zabezpečit kytky, což v dešti nejde.
Kolem páté odpolední se vyčasilo natolik, že jsem naklusala na zahradu a k velikým květinám jsem zapíchala lahve s vodou, které mají na konci kapátko. Dcera se sem dostane až v neděli. Sousedka, která péči o zahradu jistila, se potloukla a sotva leze. Vypadá, že by spíš sama potřebovala pomoci. Když jsem jí viděla, vůbec jsem si netroufla jí poprosit a předat klíče. Sklidila jsem více než kilo jahod a i když vím, že čerstvé jsou nejlepší, dala jsem je do mrazáku. Bude jich ještě pro holčičky spousta.
Manžel odnášel zapakované tašky a skládal je do auta.
Jsme připraveni. Zbývá jen udělat nějaké jídlo na cestu, kávu do temosky uvařím až ráno.

Dočasně opouštím blog.
Notebook si manžel bere sebou, ale údajně není v místě wi-fi, takže pokud se bude přihlašovat na internet, tak přes mobil. Tak si dávám blogovou pauzu a o to víc se pak budu těšit na návrat.

Omlouvám se, že už opravdu nestihnu přečíst Vaše komentáře, budou-li nějaké, natož na ně odpovídat. I přesto všechno za ně předem děkuji.

Všechny Vás moc zdravím, přeju krásné a pohodové dny - prý už má konečně zítra začít léto - a těším se na návrat.




Zdroj fotografií: Oficiální stránky města Gallipoli







Jižním směrem

13. června 2012 v 22:16 Střevo ne básnické

Dny, kdy mi jdou verše psát,
mají se do kamene vytesat.
Těch dnů však ale mnoho není.
Psát? To už je na zvážení.

Doma mě čeká stres a nervy.
Musím vzpomenout na konzervy,
z balení tašek ruce bolí.
Na jihu leží Gallipoli.

Je to Karibik středomoří,
slunce tu nad obzorem hoří,
břehy omývá Jónské moře
a nám tam bude asi dobře.

Někdo si řekne, že jsme voli,
když jedem' až do Gallipoli.
Vždyt' na Lipně je také krásně
a šly by tam i skládat básně.

Daleká bude naše cesta,
než uvidíme věže města.
Dva dny tam autem pojedeme,
než svého cíle dosáhneme.

S přídechem lehké ironie
sepisuji tu elegie.
Snad neskončíme někde v poli
- na jihu čeká Gallipoli.

Zdroj fotografie: Oficiální stránky města Gallipoli

Medardova všehochut'

8. června 2012 v 23:54 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Osmý červen - svátek slaví Medard. Přiznám se, že osobně neznám žádného Medarda. A i když se při své práci občas setkám s hodně zvláštními jmény, jako je Horymír, Kamélie či Rusalka, s Medardem jsem se ještě nikdy nesetkala.

Většina lidí má jméno Medard spojeno s pranostikou, která říká: "Medardova kápě - čtyřicet dní kape". Rosničkáři předpovídali, že dnešní počasí bude deštivé. Od rána však v Praze svítilo sluníčko. Vyjde předpověd'? Bude následujících šest týdnů pršet?


Dnes byl pátek, to je den, kdy pro mě jezdí manžel do práce a pak jedeme na velký nákup. Na rozdíl ode mně manžel pracuje v pátek jen pět hodin. Už v úterý jsem telefonovala do cestovní kanceláře, která sídlí v Brně a ptala se, kdy nám bude poslán voucher, nebot' čas našeho odjezdu se velice rychle blíží. Byla jsem ujištěna, že nejpozději do konce týdne ho budeme mít doma. Ráno jsem proto manžela poprosila, aby mi po příchodu domů zavolal, zda voucher přišel. Volal a oznámil mi, že ve schránce bylo hodně pošty, ale to, na co čekáme, nikoliv. No paráda, pomyslela jsem si a volala znovu do Brna. Slyšela jsem jakýsi rozhovor, že něco nemá, něco není a pak mi bylo oznámeno, že nemají doplatek našeho pobytu. Ale já ho přeci platila! Byla jsem dotázána, kdy jsem ho platila. Přesný datum jsem si nepamatovala, ale požádala jsem paní v cestovní kanceláři o email, že jí pošlu doklad o úhradě. Je mým velikým štěstím, že si ukládám veškeré platby do emailové schránky. Začala jsem tak činit poté, co nám zkolaboval počítač a já ztratila mnoho důležitých dat. Platební příkaz jsem našla a pak jsem ještě pro jistotu otevřela interbanking a vytiskla si výpis z konkrétního dne, kdy byla platba provedena. Přiložila jsem vše k emailu a odeslala do Brna. Bylo mi hrozně, žaludek se mi zvedal a moje tepová frekvence byla tak vysoká, že bych mohla být v ten moment angažována do kovárny jako buchar. Jak se to mohlo stát? Kolegyně si všimla, že jsem bílá jako smrt. "Co se ti stalo?" " Představ si, že oni nemají v cestovce doplatek naší dovolené." Začalo mě už bolet i břicho. "Co budeš dělat?" "Já jsem jim poslala doklad o úhradě a pak tam zavolám." " Volej radši hned." Poslechla jsem a vytočila číslo cestovní kanceláře. Zvedla ho podle hlasu jiná paní a já jí požádala, aby mi přepojila tu, se kterou jsem se zhruba před čtvrt hodinou domlouvala. "Ta už odešla, bude tady až v pondělí." Málem jsem zkolabovala. "Prosím vás, já už volala v úterý a bylo mi sděleno, že voucher nejpozději do pátku přijde a dnes mi vaše kolegyně sdělila, že jsme nezaplatili doplatek. Posílala jsem jí to emailem." "Ale ona tady bude až v pondělí." Začínala jsem propadat téměř zoufalství. "Prosím vás, když jsem tam k vám volala v úterý, to jste nevědeli, že tam od nás nemáte peníze?" Paní asi slyšela, že se mi chvěje hlas a pronesla, že se tedy kolegyni podívá do její pošty. Slyšela jsem, jak si nahlas předčítá číslo jejich účtu i nemalou částku, kterou jsem před měsícem poslala. "To je v pořádku, ona to asi popletla naše paní účetní, že to nespárovala." "To by si zasloužila odměnu, za ty moje nervy", řekla jsem paní do telefonu. Domluvily jsme se, že se na to podívá a pošle mi voucher emailem. Klepala jsem se jako drahý pes, už takhle jsem nervózní z toho, jak nic nestíhám, co všechno musím ještě dodělat, nakoupit, zařídit a ještě komplikace s platbou. Klasický stres. Bylo mi zle od žaludku a přemýšlela jsem co bude dřív - horem nebo dolem.
A v ten moment přišel k nám do práce můj flegmatický manžel. "Vypadáš nějak blbě, co ti je?" Vylíčila jsem mu story s voucherem a pak se ho zeptala, zda vyřídil cestovní pojištění. "Já?" Dívala jsem se tupě na něj a začaly mi téci slzy - Medard se dostavil. Sice jinak, ale pršelo mi na tváře. Do konce pracovní doby zbývala téměř hodina a já za tu dobu zkontrolovala asi stokrát svůj email. Nic nepřišlo!

A pak jsem seděla v autě a dívala se na černé mraky na obloze, které hrozily deštěm. Moje myšlenky byly podobně černé. Seděla jsem a přemýšlela, co bude. Můj muž ucedil: "Hele a když tam tu platbu neměli, možná ten náš pobyt prodali někomu jinému a my pojedeme do pr....e." Zase ten buchar, znovu žaludek až v krku. Zhluboka jsem dýchala a říkala si, jak by se asi tvářil, kdybych se mu v autě poblila. Byla by to premiéra. Své útroby jsem naštěstí "ukočírovala".
Apaticky jsem chodila později po obchodě a věděla, že musím koupit rýži, která doma došla, nějaké pečivo a svačinu pro holčičky, které nám dcera doveze. To, že bych měla koupit něco na nastávající cestu, eventuelně pobyt, jsem hodila za hlavu. Při cestě k pokladnám jsem zaregistrovala balíček paštik 3+1 zdarma.
Minula jsem lékárnu, kde bych měla doplnit naší cestovní taštičku o nějaké preparáty, co kdyby? Minula jsem i řezníka. Jediná myšlenka byla, být co nejdříve doma a otevřít počítač.

Holčičky čekaly i s dcerou na zahradě a já se poprvé od telefonátu zhruba v půl druhé usmála. "Babí, my jsme si už natrhaly jahody." "To je dobře holky, já jdu ted' nahoru a musím se na něco podívat do počítače." Dcera viděla, že jsem bílá jako smrt, šla za mnou a já jí v kostce vylíčila to, co se mnou mává celé odpoledne. "Ty bláho", pronesla dcera. Hodila jsem tašku s nákupem do kuchyně, zapnula počítač. Chvíli mu to trvalo, otevřela jsem svou schránku a NIC! Vždyt' mi to ta paní slíbila. "Co budete dělat?" "Já tam zkusím ještě jednou zavolat, měli by tam být do šesti hodin". Muž přišel s holkama nahoru, že prý prší. "Tak co, přišlo to?" "Ne, nepřišlo." "Zkus se podívat na můj email". Otevřela jsem mužův email a tam byla zpráva z cestovní kanceláře. Seděla jsem a čekala, něž se soubor načte. Byla to rána, jak mi spadl kámen ze srdce, voucher přišel emailem. Seděla jsem, poslouchala štěbetání holek a dívala se jak venku leje. Medardův déšt.

Začala jsem se pomalu uklidňovat. Jednou to stejně se mnou majzne. Dcera seděla vedle mě a řekla: "Teda my ženský jsme stejně fakt chudáci, já co si nezařídím, to nemám, Tomáš je stejnej jako náš tatík."
Přiznám se, že mnohdy svému mužovi tu jeho flegmatickou povahu závidím. Ale na druhou stranu, kdybych i já byla flegmatik... nevím, raději ani nedomýšlím.
Déšt' venku trochu zeslábl a já se začala srovnávat. Žaludek se mi nezvedal, tepová frekvence se zpomalila a holky chtěly jít ven. Prý je to doma nebaví a prší už jen málo. "Víš babi, my si musíme jít bublifouknout." Ema vyfasovala pláštěnku, Sára bundu, obě si vzaly bublifuk a šlo se ven.


Vzala jsem si fot'ák, fotila si holčičky a zahradu zkropenou deštěm.









Když pak později dcera s holčičkami odjížděla, nad Prahou se klenula duha.

Medard je téměř za námi a pršelo. Pršelo venku, pršelo z mých očí a pršelo v mé duši - že by to mělo trvat ještě dalších 40 dní? To bych nebyla moc ráda.

Dívala jsem se z okna na přicházející noc a než jsem stáhla dnešní medardovské fotky do počítače, vyfotila jsem pár dalších, ty už jsou bez deště.



Už v některých svých předchozích článcích jsem se zmínila, že mám ráda verše Vítězslava Nezvala. Zdaleka ne všechny, mám v oblibě verše které psal ve svém surrealistickém období, či poetismu. Ty pozdější, které byly poplatné době jejich vzniku, už nemusím.

Tyto však patří k mým oblíbeným:

Medardovy deště

Nebesa pláčou drobné kapky deště
Odcházíš? Kam?
Ach zůstaň chvíli, neodcházej ještě
Nebesa pláčou drobné kapky deště
Já zůstávám

Nebesa pláčou drobné kapky vonné
z lip do hlohů
Ach přestaň ve svém nářku aristone
Nebesa pláčou drobné kapky vonné
Já nemohu

Nebesa pláčou do šátečku země
Medardův pláč
Ne, neodcházej, vrat' se, vrat' se ke mně
Nebesa pláčou do šátečku země
Ty také plač


Krásný a pohodový víkend Vám všem. Usmívající se

Neděle za námi

4. června 2012 v 23:07

Do našeho odjezdu na italský jih chybí pouhých deset dní. To nám to zase uteklo.

Začínám pomaloučku shromažd'ovat první věci, které sebou na třítýdenní pobyt povezeme. Spíš by se asi hodil výraz, že věci, o kterých si myslím, že by se mohly hodit, odkládám do pracovny. Pak ve finále jich stejně nechám polovinu doma, nebot' to, o čem si ted' myslím, že bude potřeba, bude nepodstatné.

Na zahradě jsou ještě dost velké nedodělky a čas se stal mým nepřítelem. Z práce jsem chodila po půl páté a budu chodit ještě později, protože nám v sobotu rozkopali Letnou a já budu muset cestovat po nábřeží. Cestou na sraz jsem přes Letnou jela a byl to opravdu hodně výživný zážitek. Takže nejen Libni, i Letné se vyhni - a to nejméně na tři měsíce.
Kromě času se staly mým nepřítelem i nemoci. Sužuje mě zánět dutin, se kterým bojuju už druhý týden. Dcera od svých holčiček chytila bacila, který jí způsobil spálovou angínu a snacha má zánět v prsu. Už když jsem plánovala v dubnu oslavy svátku Jiřího a dceřiny narozeniny, bylo to komplikované. Vždy se to někomu nehodilo, či do toho někomu něco přišlo.

V sobotu v noci jsem se vrátila z abiturientského srazu a na neděli jsem měla naplánovanou rodinou sešlost, abychom mohli předat holčičkám dárek ke Dni dětí, dárek pro vnoučka předat jeho rodičům a konečně mohli popřát zet'ovi ke kulatým narozeninám, které měl před týdnem. Oslavy jsme kvůli nemocem odsunuli. Sejdeme se tentokrát všichni?

V pátek jsem zakoupila krkovičku na grilování a v sobotu po návratu jsem - samozřejmě - zapoměla vyndat kuřecí maso z mrazáku, protože ne všichni krkovičku jedí. To nám to hezky začalo. Probudila jsem se po šesté ranní a naklusala k mrazáku, abych zachránila, co se dá. Kus zmrzlého kuřecího masa jsem položila do dřezu a šla si ještě na chvilku lehnout. Je neděle, mohla bych si přispat. Mohla, ale... mou hlavou táhly myšlenky na to, co je potřeba ještě do doby odjezdu udělat a hlavně ta odpolední sešlost. Neusnula jsem, tak jsem v půl sedmé vstala a po snídani vyrazila na zahradu. Zaklekla jsem u záhonku a snažila se v plevelu najít zbytky petržele, které nestačil vyhrabat drozd při hledání něčeho do zobáčku. Je zvláštní, jak ten plevel roste. Potřebovala jsem ještě do truhlíků dosadit nové muškáty, místo těch, které zlámal vítr. Šramotit v bytě se mi nechtělo, muž ještě spal. Notnou chvíli jsem se hrabala v zemi a pak, když mi začínala být zima, vrátila jsem se do bytu, abych zkontrolovala, zda maso trochu povolilo. Bylo půl deváté a maso bylo netknuté. Jako kus Antarktidy. Co ted'? Mám ho namočit do vody? Manžel vstával a já se mu "pochlubila" a ukázala. co se mi nepovedlo. Nojo, blondýna. "Hele víš co? Strč to zpátky do mrazáku a já pro něco zajedu po snídani do Kauflandu." Rozhodla jsem se, že pojedu raději s ním, nebyla jsem si jistá, zda by koupil správné maso. Vzpoměla jsem si, jak koupil hovězí zadní a chtěl z něj řízky.

Po nákupu jsem se pustila do marinování masa na odpolední grilování a do přípravy oběda.
Muž se zatím činil na zahradě a udělal "protikrysí či protipotkaní" opatření. Doufám, že hlodavec byl vyrušen hlukem vrtačky a opustil kanalizační rouru včas. V opačném případě dopadl jako Rath.
Rat je vlastně anglicky krysa - takže svůj k svému. Možná máme také svého vězně.


Syn nám telefonicky oznámil, že nepřijdou. No prima a já naložila masa jako pro regiment vojáků. Ještě tak, aby si to rozmyslela dcera a já půjdu namalovat plakát a pověsím ho ke Karlovarské silnici - "Dnes grilujeme". Avizovaných 19 - 20°C se jaksi nekonalo a Slunce zůstalo skryté za mraky. Opatrně jsem zavolala dceři a ta sdělila, že určitě přijdou. "Vezměte si něco teplejšího na sebe, není tam moc hezky."

Po obědě jsem začala připravovat věci ke grilování a když jsem nesla první várku do altánu, zjistila jsem, že prší. No, nazdar! Naštěstí déšt' neměl dlouhého trvání a než přijela dcera s manželem a našimi zlatíčky, bylo po dešti.
Maso se povedlo, všem chutnalo, dost nám toho zbylo. Od zahradního krbu bylo příjemné teplo.


Holčičky vyzkoušely na zahradě dřevěné golfové hole, které dostaly ke Dni dětí a chtěly také vyzkoušet i nový nafukovací bazén. To jim neprošlo. :-D Mladí odjížděli až krátce před sedmou hodinou večerní. Oběhla jsem s konví a později s hadicí zahradu a končila jsem, když začalo drobně mžít. Zbytečně jsem zalévala, ale po předchozím suchu, které panovalo, raději dvakrát, než vůbec.

Večer jsem seděla a přemýšlela, jak je složité něco naplánovat. Syn říkal, že je snaše už lépe, ale prý má strach, aby malý něco nechytl od holčiček, když se "plácaly" opakovaně se spálou. Prý ještě nemá všechna očkování.
Má cenu něco plánovat?

Ráno jsem vstávala do deště, cestou k tramvaji jsem se usmívala, v umytém vzduchu se mi krásně dýchalo. Po více než týdnu se mi začíná konečně vracet čich. Snad se dutiny uzdraví do našeho odjezdu. V tašce jsem si nesla do práce pořádný flák grilovaného masíčka. Bylo to nakonec příjemné, že zbylo.

Odpoledne jsem konečně dosadila do okenních truhlíků nové muškáty, místo polámaných. Snad po odpolednech, do konce týdne, zvládnu dodělat zahradu tak, aby po našem odjezdu s ní měla dcera co nejméně práce.
Jahody zrají, rybíz začíná červenat. Krásně vše začíná kvést a je radost se na kytičky dívat.



Neděle je za námi a další je před námi.
Následující už budeme trávit v Puglii. Měla bych opravdu začít chystat věci na náš každoroční pobyt na jihu.
Tentokrát nikoho nepozvu. :-)

Abiturientský sraz

3. června 2012 v 8:19 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Čas utíká, čas přímo pádí a od doby mých studií uplynulo 40 let.
Spíš bych měla upřesnit, že teprve uplyne, nebot' zkoušku dospělosti, jak se také maturitě říká, jsem skládala 6. června 1972.
Sraz se konal včera a dalo by se říci, že byl poměrně úspěšný. Před 40 lety nás maturovalo 32. Dvě spolužačky už bohužel nejsou mezi námi. Sešlo se nás osmnáct, a to je velice slušná účast, uvědomím-li si, že některé se těchto akcí nezúčastňovaly od samého začátku. Přišly také dvě profesorky, což už je v našem věku hodně veliký úspěch.

Letos poprvé jsem si však uvědomila, že mi bude něco chybět. A to je zázemí. Při všech předchozích srazech jsem cestu na sever spojovala s návštěvou maminky, kde jsem se dala tzv. do gala. Místo, kde jsem se mohla umýt, opravit si líčení, učesat vlasy a hlavně se převléknout, už není. A také jsem se měla kam vrátit. V mém rodném městě mám sice sestru, ale už předem mi oznámila, že nebude doma, protože se účastní nějakého slavného turistického pochodu kolem Železného Brodu.

Ráno jsem vyrazila v džínách, které doznaly značné újmy při jedné ze zastávek, kdy jsem si téměř hodinu při povídání s jednou velice milou a příjemnou doktorkou, hrála s jejími dvěma psy. No co? V tašce mám připravenou sukni, o které se vyjádřila jedna mladá dívenka na loňské svatbě mého syna, že mám "báječný outfit". I cestovní boty jsem chtěla zaměnit za obuv, pokud možno společenštější.
Při zastávce na hřbitově, kde jsem svým rodičům na hrobě vyplela to, co tam růst nemá, jsem džíny dotvořila k "naprosté dokonalosti". To, co se nepovedlo dvěma psům, povedlo se mě.
Ruce jsem si umyla až v hospodě, kam jsem zašla na oběd. Teplota se na mém rodném severu pohybovala podle intenzity slunečního záření a teploměr v autě ukazoval 12°C, občas se dokázal vyšplhat i na 14°C. Mám jít v těch umolousaných džínách? Nebo mám mrznout v sukni a v sandálech naboso? Jak znám své spolužačky, přijedou načinčané a načesané od holiče. Já si stihla pouze ve čtvrtek obarvit vlasy a zkrátit ofinu. Vlasy jsem stáhla do culíku. Původně jsem sice měla v plánu navštívit svojí kadeřnici, ale ... Za čtrnáct dní už budu, snad, relaxovat v Puglii. Nedokážu plavat stylem "paní radová" a vlasy si v moři vždycky zmáčím. Kadeřnice by byly ted' vyhozené finance. Ke Zdeničce zavítám až po svém návratu.

Na WC v supermarketu jsem se převlékala do sukně. Určitě jsem vypadala hodně komicky. Učesala jsem si vlasy a zkontrolovala nalíčení. Džíny jsem si preventivně složila do tašky, to kdyby byla ještě větší zima. Vzpoměla jsem si na okřídlenou větu - "zima se nestydí".
Když jsem kráčela zpátky k autu, tiše jsem doufala, že si mě nevšimne moc lidí, protože boty, které jsem měla na nohou se k té sukni hodily jako pěst na oko, o čouhajících ponožkách ani nemluvě. Vlezla jsem do auta a přezula si boty.
Část spolužaček už čekala před hospodou. Užasle se na mě dívaly: "Ty máš sukni?" "No, mám, já chodím v sukni ráda." "Ale my jsme tě snad v sukni ještě neviděly." Šla jsem zpátky ve svých vzpomínkách a pak i nad prohlížením alb z předchozích srazů, jsem si uvědomila, že jsem byla vždy v kalhotách a sukni jsem měla jen jednou před 30 lety! A přitom já chodím v sukni moc ráda. Byla jsem jediná, kdo jí měl, když nepočítám paní profesorku, kterou snad nikdy nikdo neviděl v kalhotách. Přiznám se, že mi nebylo nejtepleji. Když jsem krátce před devátou večerní odjížděla, teploměr ukazoval 9°C.

Sešlo se nás osmnáct. Poseděly jsme, probraly život, zavzpomínaly na dobu studií a slíbily si, že se zase znovu sejdeme.
Je nás ze třídy málo, které ještě pracujeme. Většina "děvčat" už je v důchodu. Některá jsou v řádném, další odešla v minulém roce, kdy to bylo mnohem výhodnější, do předčasného. Nevím, zda to byla náhoda, ale ze všech, dnes už penzistek, snad jen jednu mrzí, že už nechodí do práce. Až se sejdeme příště, budeme "v penzi" pravděpodobně už všechny.

Holky, moc ráda jsem Vás všechny viděla.