. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Červenec 2012

Mých pět filmů

28. července 2012 v 0:51 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Velice zajímavý projekt se objevil na blogu Edith, která vyzvala další blogery, aby vybrali svých pět nejoblíbenějších filmů.

Dalo by se říci, jak bude jednoduché vybrat pět filmů, které mě oslovily. Pět, na které si pamatuji a ke kterým se ráda vracím, v případě, že je mám na DVD a v případě opačném, bych je znovu moc ráda viděla. Je to těžká volba, vybrat jich pouze pět.
Kino pro mě bylo něco, co patřilo k mému životu. Strýc byl totiž promítačem a teta uvaděčkou v brandýském kině. Což znamenalo, že při prázdninových pobytech u babičky jsem viděla všechny filmy, některé i opakovaně, které se tehdy promítaly.
Už jako dítě jsem chodívala ráda na dětská představení za korunu. Pravidelné promítání dětských filmů bývalo v mém rodném městě každé nedělní odpoledne. Ne vše, co se tehdy promítalo,bylo kvalitní. Pár filmů z té doby mi utkvělo v hlavě, at' to byly "Verneovky", či tehdy sovětský film "Pruhovaná plavba". Kdeže loňské, ale i předloňské sněhy jsou.
I dnes chodím ráda do kina, ale už méně často. Naposledy jsem viděla Líbáš jako d'ábel. Oddechový film, hodící se k právě probíhajícím prázdninám. Ovšem udělala jsem fatální chybu, protože jsem si nejdříve přečetla knihu a potom mi ve filmu lecos chybělo - takže příště obráceně.
.
Opravdu je těžké vybrat jen pět filmů.
.
Spartakus

.
Americký velkofilm režiséra Stanleye Kubricka z roku 1960, v hlavní roli s Kirkem Douglasem, do mého výběru určitě patří.
Film zpracovává povstání otroků, ke kterému došlo v roce 73 př.n.l., pod vedením Spartaka. Mapuje nejen vítězství, ale i porážky a dějovou osou se prolíná i příběh lásky mezi Spartakem a Varínií. Skvělé herecké obsazení, kde kromě již zmíněného Kirka Douglase hrají Laurence Olivier, Peter Ustinov, Jean Simmons, Herbert Lom, Tony Curtis a mnoho dalších špičkových herců. Nejsilnějším momentem filmu je: "Já jsem Spartakus." "Já jsem Spartakus." Já jsem Spartakus."
Film vznikl před 52 roky a z pohledu současných diváků může působit nedokonale, v porovnání s dnešními novými filmy, ve kterých je využívána počítačová grafika, ale pro mě zůstává jedním z těch nezapomenutelných.
.
.
Umírání za dlouhého dne

.
Film z roku 1968. který režíroval Peter Collinson je jedním z nejlépe ztvárněných válečných filmů. Tři britští výsadkáři, kteří prošli špičkovým výcvikem, se ocitnou na území obsazeném Němci. Film dokonale ztvárňuje psychologii postav, jejich vnitřní monology, diváci vnímají napětí a strach, který se stává jejich největším nepřítelem. Film vyznívá silně protiválečně.
Přiznám se, že filmy s válečnou tématikou nevyhledávám a ke shlédnutí tohoto filmu jsem se dostala kdysi před lety úplnou náhodou. Cestou domů z kina jsem šla mlčky a nechávala jeho příběh v sobě doznívat. I když jsem ho viděla před více než 40 lety, nikdy jsem na něj nezapoměla.
.
.
Marketa Lazarová

.
Česká filmová balada Františka Vláčila, na motivy románu Vladislava Vančury, byla natočena v letech 1965 - 1967. Realistický obraz drsného středověku, ve kterém je vše - pudy, city, víra, boj o moc, vášeň. Fantastické herecké obsazení. Josef Kemr jako by se stal skutečným Kozlíkem. Vše dokreslené hudbou Zdeňka Lišky a fantastickou kamerou.
Úžasný zážitek.
Film jsem viděla několikrát. V době studií jsem četla i literární předlohu. Působila na mě hodně archaicky a přiznám se, že Vančurův text byl tehdy pro mě těžký. Při prvním shlédnutí filmu jsem si řekla "no dobrý". Když jsem ho viděla podruhé, pohltil mě jeho děj a já se ocitla v zimní krajině a prožívala příběh, který se na plátně odehrával.
Pokládám ho za jeden z nejlepších filmů, který kdy u nás vznikl.
.
.
Zvětšenina

.
Režisér Michelangelo Antonioni natočil tento film v roce 1966. Šedesátá léta v Londýně. Počátky pop-artu, moderní hudba, uvolněný životní styl. Módní fotograf Thomas, v podání Davida Hemmingse, je úspěšný, bohatý i sobecký a při focení mileneckého páru v parku zachytí vraždu. Zjistí to, až když fotografie zvětší a podaří se mu najít i mrtvolu.
Tento film jsem viděla několikrát a pokaždé mě oslovil. Možná k tomu přispěla i hudba, možná to, že jsem šedesátá léta poznala, nevím. Každopádně do mého výběru patří.
.
¨
Poslední mohykán

.
Americký film z roku 1992, který natočil Michael Mann. Jeho předlohou se stal román J.F.Coopera. Příběh z doby, kdy Francouzi a Angličani bojovali o nová území v Severní Americe. Bílý lovec Sokolí oko, v podání Daniela Day-Lewise, s posledními potomky rodu Mohykánů bojují na straně Angličanů a snaží se ubránit pevnost proti Francouzům, kteří se spojili s Hurony. Klasický dobrodružný film odpovídá literární předloze. Bálečná kamera, která ukazuje nádherné scenérie a naprosto fantastická Vangelisova hudba. Zaposlouchejte se: www.youtube.com/watch?v=FFOCKyyLfN4 - soundtrack k tomuto filmu si pouštím dost často.
Miluju filmovou hudbu a Vangelis, to je pan skladatel. Fantastická hudba doprovází také film 1492 - Dobytí ráje.
Ale to už bych překročila pomyslnou pětku.

Zdroj filmových plakátů: www.csfd.cz

Šede... a déšt'

22. července 2012 v 23:01 Postřehy, úvahy, zamyšlení

První den znamení lva ve zvěrokruhu, den kdy jsem se narodila. Je to ohnivé znamení. Možná i proto jsem trochu dominantní, umím někdy i jako lev zařvat, miluju léto, slunce, vodu a vše, co k létu patří. Při mém příchodu na svět prý byla bouřka, jak říkala maminka. Mám bouřky ráda, dokážu se fascinovaně dívat na blesky, které křižují oblohu. Nevadí mi ani déšt'.
.
V práci máme zvyk, že když někdo slaví narozeniny, či svátek, pohostí ostatní. Bývávalo. Jsou mezi námi, bohužel, i tací, kteří se nenarodili, nejmenují se, ale o to vehementněji se při těchto akcích stávají konzumenty. A i když je ostatní, někdy taktně, jindy tzv. "na plnou hubu" upozorní, je to jako nošení sov do Atén. Takže se vzájemně hostíme. Firma oceňuje ty, kteří dosáhli 50 nebo 60 let. Spoluzaměstnanci při těchto jubilejích vybírají mezi sebou finance a oslavenci se kupuje dárek. V ten moment se připomenou i ti, kteří se nenarodili a nejmenují se a ejhle - ono je mu už 50 roků? Je to všechno o lidech. Zastávám názor a se mnou i většina kolegů, že když se nechám pohostit, mělo by platit, že se stanu také hostitelem.
.
Mám narozeniny ve stejný den jako můj mladý kolega a jediné, co mu opravdu závidím je to, že je o 29 let mladší. Od té doby, co k nám přišel, slavíme spolu, tedy i hostíme spolu.
Nejsme sami, takových, kteří se při pořádání oslav spojují, je víc.
Začátkem týdne jsme se domluvili, co kdo zařídí a připraví. Je na to týden čas. Kolega pak za mnou přišel a zeptal se, zda by mi nevadilo, kdybychom to udělali už v pátek. Samozřejmě že ne. S rodinou budu také slavit v předstihu v sobotu, protože nejsme schopní se sejít jindy. A stejně nebudeme všichni.
.
Ve čtvrtek po obědě za mnou přišel šéf a požádal mě, abych mu na zítřek - pátek, připravila určitý obnos. Občas si bere zálohu z pokladny. Slíbila jsem, že mu peníze připravím a pak jsem se zeptala, zda na ně bude nějaký doklad. Vždyt' jsem strážcem firemních financí a musím mít pořádek. Jeho pohled mě zarazil a věta, kterou vyřkl ještě víc: "To se mě zeptejte ještě třikrát!" I tón, kterým větu pronesl, zněl podrážděně. Dívala jsem se a nechápala, co mu přelétlo přes nos. Takhle většinou nejedná. Kolegyně se dívala a také nechápala. Šéf vyšel na dvůr a já se kolegyně ptala: "Nevíš, co se mu stalo?" "Já nevím, ale je nějak naštvanej." "A co jsem mu udělala, že takhle vyjel?" "To fakt nevím a nechápu, že takhle vyjel." Docela mě to mrzelo a cestou domů jsem přemýšlela, zda jsem něco neudělala špatně. Na nic jsem nepřišla.

Odpoledne jsem dotrhala třetí a už konečně poslední část rybízu a pak v kuchyni upekla masové koláčky na páteční oslavu. Do noci jsem pak zpracovávala rybíz.
.
V pátek ráno mě manžel odvezl i s proviantem do práce. Udělala jsem papíry a když mi šéf podepisoval výkazy, vysvětlil mi, proč na mě vyjel: "Víte, ty peníze měly být pro vás, protože mi včera osobářka řekla, že slavíte šedesátiny." Začala jsem se smát. "Ty budu mít až za rok." "Já už to ted' taky vím. A to není všechno", pokračoval. "V deset měl přijet druhý majitel s kytkou a další kolega už na vás začal vybírat." Smála jsem se a představovala jsem si, jaký by to byl pro všechny trapas. Vždyt' kulatiny - třicátiny, slaví můj mladý kolega. "Ale ta to ode mně schytala", pronesl na adresu osobářky. "Víte co je zvláštní, ve středu mi posílala vyplněný formulář, který potřebuju k důchodu a tam je moje rodné číslo." "No právě, ona se na to podívala nějak divně a všechny nás zblbla." "To by byl parádní trapas", řekla jsem šéfovi. "Ty peníze dostanete, až půjdete do důchodu." Mám se tedy na co těšit, tedy pokud do té doby nezmění názor.
Sedla jsem si do pokladny a usmívala jsem se. Hlavně, že se vše vysvětlilo. Informace se však šíří jako lavina a během čtvrthodinky dorazila z podniku naše hlavní účetní: "Alíčku, já nevím, jestli se tohle ještě slaví? "Myslíš padesátédeváté narozeniny?" "Ono ti není šedesát? Teda já jí zabiju", pronesla na adresu osobářky. "Tady máš ode mně dárek k narozkám" a předala mi taštičku. Chechtaly jsme se ještě pěknou chvíli - jo život (a osobářky) tropí hlouposti.
Oslava se vydařila, všem snad chutnalo.
.
Odpoledne jsem začala s přípravami na sobotní sešlost.
Protože jsem "letní člověk", děláme pravidelně posezení spojené s grilováním. Upekla jsem moučník, aby bylo po masíčku ještě co zakousnout a pak jsem strávila večer ve společnosti počítače. Už druhý týden po chvilkách spisuji naší letošní pout' do Itálie a nějak se nemohu pohnout dál. Místo toho jsem poodhalila něco ze svého života, něco o čem jsem si myslela, že nikdy nenapíšu.
.
V sobotu ráno jsem naložila maso na grilování a po obědě jsem udělala nějaké jednohubky, aby bylo co zobat, než se ugriluje maso.

Uklidila jsem v altánu a dívala se na oblohu.

Začínalo se mračit.
.
Muž zapnul svůj počítač a sledoval meteorologické stránky, zejména pohyb srážek. Vypadalo to všelijak. Bude pršet, nebo nebude? S manželem jsme se domluvili, že se připravíme i na tzv. mokrou variantu a to, že budeme sedět v garáži a maso se ugriluje na přenosném grilu. Nebylo by to poprvé. Manžel se pustil do zametání garáže a já se vrátila do kuchyně, abych pokračovala v přípravě pohoštění. Došla jsem do patra, podívala jsem se z okna a zjistila, že leje jako z konve. Tak asi budeme v garáži, říkala jsem si.
Po chvíli déšt' ustal. Muž přišel nahoru a šel k počítači: "Hele, ted' to byly tyhle srážky a pak je tady mezera, mělo by to klapnout, podívej." Prostřeli jsme v altánu, muž zapálil v krbu dřevěné uhlí a začali se scházet hosté. Ema mi předávala taštičku a říkala: "Babi, tady máš od nás dárek." V taštičce bylo tričko v mé oblíbené tyrkysové barvě. "Jé, to je krásný, to vám moc děkuju." "A babí, to tričko je veliký, to ti bude." Začali jsme se všichni smát, přeci na prostorově výraznou osobu, musí být velké tričko. Ta malá treperenda je kouzelně upřímná.
Dárků byla spousta, květin také. Rozšířila se mi sbírka orchidejí v květináči o takovou, jakou jsem ještě neměla. Co mám, jsou ted' tak trošku "nerudovské "starosti - kam s ní. Budu to muset vyřešit. Stávající orchideje v počtu jedenácti kusů v současné době všechny kvetou.

Na této jsem napočítala 37 květů.
.
Seděli jsme v altánku, hodovali, popíjeli, povídali si a bylo nám všem příjemně. Všechny jsem pobavila tím, jak se málem u nás v práci slavily moje šedesátiny. Kamarád, který je má před sebou jen pronesl: "Hele, nepředbíhej, ted' jsem na řadě já." Holky se najedly, vytáhly z garáže tříkolky a jezdily dolů do garáže od vrat. Ani jsme nezaregistrovali, že začalo pršet. Holky se přišly schovat a já jsem zatáhla bočnice altánu, aby tam bylo od krbu tepleji. Se Sárou jsme došly pro dříví a přiložily do krbu.

Holčičky potom udržovaly oheň. Déšt' sice ustal, ale venku se citelně ochladilo. Manžel si dokonce došel pro svetr.

U hořícího krbu bylo příjemně.

Dcera mi udělala báječný dort.

Po šesté hodině začalo lít znovu jako z konve a byla zima. Hosté se začali loučit, déšt' je vyhnal. I když to nebyly ty již zmíněné šedesátiny, bylo to příjemně strávené odpoledne, i s tím deštěm.

Oheň v krbu pomalu dohoříval.
.

.
Co ted'? - zbyla hromada jídla. Půlka dortu, spousta jednohubek, několik plátků grilovaného masa. Nahoře v kuchyni navíc celý pekáč s koláčem, na který ani nedošlo. V dešti jsme přenášeli zbytky jídla a další věci do garáže a následovala stejná "nerudovská" otázka, jako v případě květiny. Podívala jsem se na teploměr a zjistila, že venku je pouhých 13°C. Na to že je červenec, nic moc. Chudáci ti, kteří jsou ted' někde pod stanem, nebo děti na táborech. To je kosa. Déšt' bičoval zemi. Vzhledem k nízké teplotě jsem dort a zbylé jednohubky, které jsem přikryla fólií, odnesla na půdu k otevřenému oknu, bylo tam jako v lednici.
.
Dnes ráno jsem vstávala do deštivého dne. Potřebovala bych jít dělat na zahradu, plevel roste jako na povel. Pršet přestalo až po desáté hodině. Uvařila jsem oběd a pak jsem zavolala dceři, zda se nechtějí stavit, aby nám pomohli zlikvidovat zbytky z oslavy.
Dcera dorazila s holčičkami chvíli po skončení F1. Ferrari mi dnes opět udělalo radost. Počasí bylo všelijaké, obloha se mračila na nedělní odpoledne. Uvařili jsme si kávu a "zlikvidovali" část dortu. K večeři jsme zobali jednohubky a já mám pocit, že máme ještě pár dní co jíst.
Atavismus pravěkých lovců, kteří když ulovili mamuta, věděli, že je dobře, přetrval u nás do dnešních dnů. Sice nemáme mamuta, ale ... :-)
.
Ještě mi není šede...


Jsem optimista

20. července 2012 v 23:41 Téma týdne

"Máte v hlavě nádor, pošlu Vás do Motola."
Tento ortel jsem si vyslechla před více než čtrnácti lety.
Přiznám se, že jsem nečekala dobrou zprávu, tušila jsem, či spíš jsem věděla, že nejsem v pořádku, ale tahle syrová věta mě doslova posadila na zadek. "Proč zrovna já?" byla první myšlenka, která mě napadla. Mohla jsem si za to sama, svůj zdravotní stav jsem zanedbávala, bagatelizovala jsem potíže, které jsem měla. Ale hlavním motivem byl strach. Ne strach z nemoci, ale strach ze zákroku, který jsem už dvakrát absolvovala.
.
Vrátím se v čase zpět o dalších 13 let. Děti byly v té době ještě malé, syn chodil do 1. třídy a já byla s dcerou doma. Manžel pracoval jako montér, pokud měl práci nedaleko Prahy, jezdil domů, když pracoval ve větší vzdálenosti, týden jsme ho neviděli. Pohybovala jsem se v začarovaném kruhu a snažila se najít školku, kde dceru přijmou, abych se mohla vrátit zpátky do práce. "Co po nás chcete? Vždyt' nepracujete. Přednost mají děti zaměstnaných matek." Stejné a podobné věty jsem slyšela ve školkách v blízkém i širokém okolí. Marné bylo mé vysvětlování, že pokud nebude dítě umístěno ve školce, nemohu jít pracovat. Obě babičky v té době ještě pracovaly, navíc jedna byla vzdálena 150 km. Nezájem!
A do toho všeho jsem onemocněla nějakou pitomou virózou, ze které jsem se nemohla dlouhou dobu dostat. Tehdy mě naše praktická lékařka poslala na ORL a po vyšetření mi bylo sděleno, že kromě zánětu vedlejších dutin mám v nose polypy. Netušila jsem co to je. "Pošlu Vás do Motola, aby Vám to odstranili." Se čtyřletou holčičkou jsem jela do Motolské nemocnice, proseděla půl dne v čekárně a pak mi bylo sděleno: "Nastoupíte 15. dubna, musíte mít kompletní předoperační vyšetření."
Začalo kolečko běhání po doktorech a já nastoupila 15. dubna do nemocnice. Když nepočítám porody, byla jsem ve špitále poprvé v životě. Manžel si vzal paragraf, aby se postaral o děti. Nevěděla jsem, co se mnou budou dělat a když si na to ještě po těch více než 27 letech vzpomenu, mám mžitky před očima a dělá se mi zle. Nechci se rozepisovat o podrobnostech zákroku, ale v té době se nosní polypy odstraňovaly tak středověkou metodou, že tortura je proti tomu procházka po rozkvetlé louce. A to vše při vědomí, jen s místní anestezí.
Tento středověký, krvavý rituál jsem podstoupila dvakrát.
.
Po roce a čtvrt se mi konečně podařilo sehnat pro dceru školku a mohla jsem nastoupit do práce. Při vstupní prohlídce mi paní doktorka řekla, že mám nějakou rýmu, ale ta mi nebrání v tom, abych šla pracovat. O svém podezření, které už hraničilo téměř s jistotou, že se polypy vrátily, jsem mlčela. Strach má hodně velké oči a navíc jsem věděla, co by mě zase čekalo.
A jak šel čas, polypy v nose rostly a sílily. Můj strach ze středověkého zákroku byl tak silný, že jsem přestala dbát na to, že mám stále rýmu, že mám oteklý nos, ani že ztrácím čich. Začaly mi zaléhat uši, špatně jsem slyšela. Čekala jsem na zázrak? Nebo jsem si myslela, že se ráno probudím a nadechnu se nosem? Problémy se zhoršovaly a u mě navíc propuklo astma. Vše bylo o to horší, že já už několik let dýchala jen ústy. Doktorka na plicním mi řekla, že se to musí řešit a to neodkladně. Ortel byl znovu vyřčen.
Ne, nešla jsem tam hned. Dala jsem si pár dní pauzu. Strach má hodně velké oči.
Až po týdnu jsem se odhodlala k návštěvě ORL u nás na poliklinice. Pani doktorka mě prohlédla a řekla, že to je na operaci. Pak mě vzala do temné komory a prosvěcovala mi hlavu. "Pošlu Vás na rentgen." Se snímkem jsem se vrátila zpátky a vyslechla tu osudnou větu, kterou jsem napsala v úvodu článku. Seděla jsem, tupě jsem zírala před sebe a nevnímala jsem, co mi paní doktorka říká. "Proč já? Ale, vždyt' si za to můžu sama." Podívala jsem se na paní doktorku "Promiňte, já byla trochu mimo, můžete mi to říct znovu?" Usmála se, že to chápe a ujistila mě, že s největší pravděpodobností je nádor nezhoubný. Pak mi vysvětlila, že musím do Motola, že sama ani neví, kde tam ORL je, že je to nové. Napsala zprávu a předala mi obálku s rentgenem mé hlavy. "Jed'te tam co nejdříve."
Normální člověk by asi jel hned, navíc když téměř od polikliniky jezdí do Motola přímý autobus. Já jela do práce a chovala jsem se jako Scarlett O'Hara - dnes ne!
.
"Tak co, jak jsi dopadla?" zeptal se kolega a já mu oznámila: "Musím na operaci, mám v hlavě nádor." Zbledl a řekl: "Kecáš!" Vytáhla jsem rentgenový snímek z obálky, položila ho na okno a ukázala mu stín v čelní dutině, který tam být neměl. "Vidíš? Tady to je." Díval se na mě a pak řekl: "A to jsi takhle klidná?" "A co mám dělat, mám se hroutit? Prostě tam mám něco, co tam být nemá a ted' už s tím nic neudělám." Samozřejmě, že jsem si byla vědoma toho, že jsem si ten stín v hlavě zavinila sama, že mé obavy a můj strach ze zákroku byly tak silné, že ted' už opravdu hraju vabank. Kolega mě po zbytek pracovní doby pozoroval. Chovala jsem se tak jako obvykle, usmívala jsem se na zákazníky a problémy jsem odsunula. Tak, jak jsem je odsouvala už pár let.
.
Do Motola jsem jela až za dva dny. Vyšetření bylo velice nepříjemné. Pak mě byl určen termín operace. "Nastoupíte 8. června a druhý den Vás odoperujeme." Byla jsem také objednána i na CT a popsána cesta k němu, abych v novém nemocničním areálu nezabloudila. "Zařid'te si předoperační vyšetření."
Z Motola jsem jela na polikliniku na ORL. Mám ještě šest týdnů čas, říkala jsem si. Paní doktorka mi dala doporučení k dalším vyšetřením a pak mi řekla, že mi budou pravděpodobně sekat čelní kost, nebo "půjdou" do mé hlavy očním otvorem. Vzpoměla jsem si na kolegu Rudolfa, který měl po podobném zákroku propadlé čelo a současně na paní Jarmilku, se kterou jsem před těmi mnoha lety ležela ve špitále, která měla také prolomenou čelní kost. "Můžu si za to sama."
Obíhala jsem doktory, chodila do práce a na to, co mě čeká, jsem se snažila myslet co nejméně. Známí i spolupracovníci se na mě dívali jako na exota a všichni svorně tvrdili, že by se asi sesypali. Já se usmívala na zákazníky a špatné myšlenky jsem házela za hlavu. Vždyt' je ještě spousta času.
Na CT se mi udělalo zle. Seděla jsem pak ještě asi půlhodiny v šatně před ním, zhluboka dýchala a přemýšlela, jak zvládnu cestu do práce.
Když jsem zjistila, že to půjde, vydala jsem se na cestu. Ještě stále mám pár dní času.
.
Druhý den odpoledne někdo zazvonil a já zjistila, že před domem stojí pošt'ák s telegramem.
Nemám to ráda, telegram nikdy nepřináší nic příjemného.
Šla jsem dolů, podepsala převzetí telegramu a vracela se do bytu. Na schodech jsem zjistila, že telegram je z Motola a že mám nastoupit už pozítří. Můj optimismus mě na chvíli opustil a mé myšlenky se vrátili k CT: "Co když je to zhoubné? Asi proto mám nastoupit dříve."
Když přišel manžel domů, seděla jsem v kuchyni a nervy pracovaly. Ráno jsem odjela do práce, abych šéfovi oznámila, že jsem tam naposledy. Termínově vše vycházelo, udělala jsem uzávěrku a přestala myslet na to, co mě následující dny čeká. "Tak at' ti to dobře dopadne", slyšela jsem při odchodu domů.
.
V noci jsem nespala, nervy pracovaly. Můj dosavadní optimismus se někam vytratil, možná se krčil za dveřmi ložnice a chyběl mi.
.
Ráno mě manžel odvezl do Motola.
S telegramem a obálkou s vyšetřeními jsem se hlásila na ambulanci. "Jé, vy jste hodná, že jste přišla. Nám vypadli nějací pacienti, tak jsme vás pár obeslali a budeme měnit operační plán na zítřek."
Přijímal mě přednosta kliniky a potom mě předal lékaři, který mi vysvětlil, jak bude operace probíhat a co mě čeká. Dívala jsem se na něj a slyšela, že už se hlavy neresekují, že zhruba dva týdny operují novou metodou. Při narkóze mi zavedou do nosu trubičky a operace proběhne endoskopicky. Ne všemu jsem rozuměla, ale došlo mi, že nehrozí propadlé čelo, jaké má kolega Rudolf. Panu doktorovi jsem se přiznala, že jsem měla obavu ze zákroku, který jsem dvakrát absolvovala. "Já vím, to byla řezničina."
.
Operace dopadla dobře, nádor byl opravdu nezhoubný. Ze zanedbaných polypů se vytvořil a prorostl nejen do čelní dutiny, ale i do obou nadočnicových oblouků, jak mi pak bylo později vysvětleno.
Pan doktor, který mě operoval, si mě ponechal v péči. Jen napsal zprávu pro paní doktorku u nás na poliklinice.
A já chodím každé čtvrtletí na endoskopické vyšetření. Už to nezanedbávám, i když musím přiznat, že tam ráda nechodím.
.
Už mnohokrát jsem se zamýšlela nad tím, co by bylo, kdybych se k zákroku odhodlala dříve?
Sekali by mi čelní kost? S největší pravděpodobností ano.
Takže to moje váhání, odkládání a obavy ze středověku, nakonec vedly k tomu, že jsem byla operována novou metodou, bez jakýchkoliv viditelných jizev.
Beru to pozitivně, tak jako mnoho dalších věcí.
.
Od svého manžela dost často slýchám větu: "Už zase plachtíš v kategorii Optimist?"
A já přitom plachtila, tedy spíš jachtařila, na lodi třídy Pirát, ale o tom třeba někdy jindy.

Projekt MOSTY

17. července 2012 v 22:24 Projekty, soutěže

Na tento projekt jsem narazila náhodou na dvou mých oblíbených blozích.
Daniele, která tento projekt vymyslela, děkuji a dovolím si přispět také se svou "troškou do mlýna".

.
Mosty jsou spojnice nejen mezi dvěma břehy, ale i mezi lidmi.
Přiznám se, že většinu podobných projektů míjím, povětšinou z důvodu naprostého nedostatku času, ale tento mě zaujal a já se rozhodla, představit tu něco málo z mého bohatého archivu. Pokládám totiž blog také za určitý druh mostu. Je to něco, co nás spojuje. Neznámí lidé se setkávají, spojují se a vzniká zde i přátelství.
.
Jako obyvatelka Prahy jsem chtěla uveřejnit, jak jinak, fotografii nejkrásnějšího mostu, který v mém městě je. Ale ... zjistila jsem, že všechny fotky Karlova mostu jsou nekvalitní, či jsou fotografovány při povodni.
Návštěvníci mého blogu ví, že ráda cestuji po Evropě, proto jsem se rozhodla představit tři velice zajímavé evropské mosty.


Florencie - most v popředí je Ponte Vecchio (Starý most), který je nazýván Mostem zlatníků. Byl postaven v roce 1345.
.


Tower Bridge v Londýně - jeho prostřední část je zvedací. Byl otevřen v roce 1894.
.


Europabrücke - dalniční most se čtyřmi jízdními pruhy, který je ukázkou stavitelství, se klene nad údolím řeky Sill v Rakousku. Jeho výška je 190 m a délka 820 m. Byl vybudován v letech 1960 - 1963.
.

Jsem doma?

11. července 2012 v 22:48 Postřehy, úvahy, zamyšlení
V noci na dnešek jsem se probudila, vstala, udělala pár kroků a narazila do skříně. Probrala jsem se natolik, abych si uvědomila, že už jsem zase doma. Tam, kde máme skříň, byly ještě v sobotu dveře do koupelny.
Jsem doma? Fyzicky ano, ale myšlenkami jsem stále tam dole, na jihu.
Nejen myšlenky a vzpomínky na nádherné místo, ale i technika a opět naprostý nedostatek času mi nedovolily, abych se dostala na blog.
Takže až ted'.
Práh bytu jsem překročila v neděli v půl desáté večer. Ověšená taškami, stejně tak jako manžel. Ještě několikrát jsme odpochodovali do garáže a vyndavali další a další věci z auta. Chvilku jsem dokonce koketovala s myšlenkou, že zavolám kolegyni a vezmu si ještě na pondělí dovolenou. A pak jsem si řekla, že už je to naposledy, kdy půjdu hned po návratu z dovolené do práce. Stihla jsem jen vyndat věci, které by se mohly zkazit z cestovní do velké ledničky a rozhodit na šňůry na půdě ručníky a další prádlo, které neuschlo.
Bylo půl jedenácté a já konečně zapnula počítač. Aktualizace se stahovaly po celou dobu, kdy jsem se sprchovala a já se stihla pouze podívat na to, kdy mi jede ráno tramvaj do práce. Prázdninové jízdní řády, ty já opravdu miluju.
V pondělí jsem vstala, šlo to hodně těžko. Na chodbě jsem překročila dvě tašky a obešla kufr, ukrojila si chleba, který nám naštěstí dcera koupila, přidala k němu jednu ze zbylých paštik a z domova vyrazila v šest hodin ráno.
Tramvaj z Bílé Hory jela přesně podle jízdního řádu, ale pak jsem čtvrt hodiny čekala na Klárově, než přijela ta, kterou mohu pokračovat dál. Za tu dobu od nás přijely další čtyři tramvaje. Asi jsem si tu dovolenou měla vzít.
Do práce jsem přišla samozřejmě pozdě. Ke svému zděšení jsem zjistila, že před firmou už parkuje šéf. Jako naschvál. Do práce přicházím výjímečně pozdě a on se většinou v pondělí objevuje kolem desáté. Čekal na mě, aby mi předal jeden spis ke zpracování. "To jsem rád, že už tady jste", pronesl a já se málem posadila.
Celý den jsem se nezastavila, práce tu na mě čekala kupa a já měla hodně pomalé tempo. Sledovala jsem hodinky a těšila se na odpoledne.
Odpoledne jsem "naládovala" první pračku a pak přijela dcera s holčičkama. "Babí, jak jste se měli v Itálii?", zeptala se Sára. "Báječně beruško", odpověděla jsem jí. "Babí a já jsem celá obebíčkovaná", řekla Ema a ukazovala mi odřená záda, rozbitá kolínka a lokty. "Co jsi dělala?" "No, já jsem upadla v bazénu a pak na tábože do potoka a taky v lese jsem upadla." "Holky moje, kdybyste věděly, jak já se na vás těšila."
Předali jsme dárky a odpoledne jsme byli s holčičkama a dcerou na zahradě.
Holky si chvilku hrály, potom pomáhaly dědovi umývat auto a později se mnou zalévaly kytičky. Je to snad úplně poprvé, ale letos žádná kytka nezahynula. Ono stačilo jaro, kdy jsem sčítala ztráty.
Po jejich odjezdu jsem naplnila další pračku a pověsila první várku prádla. Pak jsem se pustila do vybalování tašek, které byly na chodbě. Počítač jsem ani nezapínala s tím, že se na něj podívám druhý den v práci.
Včera jsem přišla do práce včas a jako na potvoru tu šéf nebyl. :-) Já totiž opravdu nechodím do práce pozdě.
Monitor počítače byl černý. Zapnula jsem ho a podařilo se mi vytisknout pokladnu za pondělí a pak počítač znovu "spadl". Po několika pokusech, kdy stále "padal", pro změnu zamrzl. Zavolala jsem našeho IT, který si s ním také nevěděl rady a jen mi řekl, že počítač už podobně zlobil minulý týden. Zavolal proto firmu, která má naše počítače na starosti.
Během půl hodiny přijel odborník a já mu zvědavě nahlížela přes rameno. Když odmontoval boční desku pronesl, že už je mu to jasné. Ventilátor počítače byl vypadlý, kolečko s vrtulkou smutně viselo na drátech. Namontoval nový ventilátor, zapnul počítač a na monitoru se objevily bílé tečky. "To je divné, tam ještě něco bude", pronesl a strčil do počítače CD. Znovu ho nastartoval a na monitoru se místo teček objevila rýže. Počítač znovu rozebral, položil ho na bok a zjistil, že kvůli nefunkčnímu ventilátoru se roztavily kondenzátory. "Budu to muset vzít do dílny, bude to tak na hodinku." Odjel, na stole mi zůstaly dva šrouby a o stůl opřená boční strana počítače. Raději jsem se preventivně přihlásila na počítač své kolegyně, abych mohla pokračovat v práci. Co kdyby někdo během té hodiny přišel. Po uplynutí asi 4 hodin jsem se nesměle zeptala svého IT kolegy, jak to vypadá s mým počítačem. Prý se musí vyměnit celý procesor.
Tak se ze mě stal turista. Seděla jsem na své židli v pokladně, když přišel zákazník, zeptala jsem se ho, jak bude platit a odešla jsem za recepční pult, kde jsem zadala data do počítače. Vzhledem k tomu, že je u něj pomalá jehličková tiskárna, tiskla jsem na laserové u kolegy na příjmu. S doklady jsem se vrátila do pokladny a po odchodu zákazníka jsem se znovu vracela na recepci, abych potvrdila, že transakce proběhla v pořádku. A tak pořád dokola. Slyšela jsem hlášky o triatlonu, o veverce v bubnu, o poletujících vlaštovkách a občas i "drzý dotaz", jak to prý je s tím mým počítačem. Kolikrát já si během dne sáhla na myš, abych "oživila" svůj monitor.
Odpoledne po práci jsem sebrala suché prádlo, pověsila další pračku a dala prát novou várku. Tři týdny jsou holt tři týdny.
Manžel přijel na kole z práce, dal si sprchu a vyrazili jsme k synovi s dárky a hlavně podívat se na malého Jiříčka, kterého jsme čtyři týdny neviděli.
Je už to pěkný cvalík, za tu dobu přibral kilo.
Po návštěvě jsme navštívili obchod, abychom doplnili zásoby. Chléb, který nám dcera koupila v neděli, už byl téměř snědený, stejně tak i paštiky, které s námi absolvovaly cestu tam i zpátky.
Ze skříně jsem vytáhla šanon a začala se probírat starými pracovními smlouvami, v podstatě jsem rekapitulovala svůj "pracovní život". Minulý rok, v době, kdy jsem zvažovala odchod do předčasného důchodu, jsem si nechala poslat ze sociálky předběžný výpis a z něj jsem zjistila, že mi chybí 10 let. Tedy, spíš chybí sociálce. Vše mám pedanticky založené, takže jsem vytáhla doklady k oněm chybějícím rokům, přiložila ofocené rodné listy svých potomků a vše v deskách preventivně strčila do kabelky, abych to ráno nezapoměla.
Další várka prádla byla dopraná a já po zbytek večera žehlila a skládala prádlo.
Dnes jsem se konečně dočkala svého opraveného počítače. Až na starou schránku, mám prý úplně nový a hlavně rychlejší počítač. "Hrála" jsem si s nastavením asi dvě hodiny, než jsem vše uvedla do původního stavu.
Z práce jsem odešla dříve, využila jsem toho, že do dneška byly v práci obě kolegyně a moje nepřítomnost nezpůsobila větší problém a odjela na sociálku.
Mám sepsanou žádost o důchod!
Zbývá už jen pár detailů - stavit se v bance, aby mi potvrdili, že mám u nich účet, na který mi bude chodit důchod, požádat naší účtárnu o evidenčák za první pololetí a o potvrzení, že nemám exekuci či srážky z platu. Na sociálce jsem strávila téměř hodinu. Paní, která se mnou vše sepisovala, byla velice příjemná a doplnila mi ty chybějící roky. Pražská stavební obnova se totiž jaksi neobtěžovala poslat cokoliv na sociálku.
Po příchodu domů jsem opět sebrala suché prádlo, pověsila další a pak jsem šla pracovat na zahradu. Rajčata jsem nevyštipovala, rovnou jsem boční výhony stříhala. Když jsem se tím pralesem proklestila, vše jsem zalila. Prý mělo dnes pršet. Asi jsme přivezli suché počasí, protože to bylo letos úplně poprvé, kdy během dovolené ani nekáplo - nepočítám-li čtvrtek před odjezdem.
Večer jsem pověsila další prádlo :-) a pak jsem, pro změnu, upekla bublaninu s višněmi, které jsem včera dostala od kamarádky.
"A ted' jdu konečně na blog", oznámila jsem manželovi.
Tak tu ted' sedím, klovu do klávesnice a snažím se uspořádat myšlenky a zrekapitulovat ty okamžiky po návratu domů.
Jsem doma?
Fyzicky ano, myšlenkami zatím nikoliv.
Vzpomínám na zatím nejkrásnější a nejčistší moře, u kterého jsme kdy byli. Vzpomínám na projížd'ku na lodi, na nádherná a malebná města a městečka a na dny, ve kterých teplota stoupala až ke 40°C i na noci, kdy málokdy klesla pod 30°C. Vzpomínám i na prima lidi, které jsme během našeho letošního pobytu v Karibiku Středomoří, potkali a poznali.
Belle Salento, grazie.