. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Srpen 2012

Pryč z Prahy ...

25. srpna 2012 v 7:56 Postřehy, úvahy, zamyšlení
... ne napořád, ale jen na týden.
-
I když se musím přiznat, že byly doby, kdy jsem toužila žít na Šumavě a to konkrétně ve Vimperku. Dokonce jsem si tehdy sehnala místo v tamní knihovně a manžel měl pracovat v Tesle. Pak vše ztroskotalo na tom, že můj muž je sice elektrikář, ale silnoproudař a Tesla toužila po slaboproudaři.
.
Zůstali jsme v Praze, ale pokud to jde, občas jí opouštíme. Ač narozená na severu naší země, táhne mě to stále na jih.
.
Vím, měla bych zůstat doma a sklízet úrodu rajčat. Po včerejším vydatném dešti určitě poroste plevel jako na povel, bylo by tedy žádoucí zakleknout u záhonů a likvidovat ho. Ostružiny také zrají a musí se bezodkladně zpracovávat. I na blogu mám veliké resty, mám rozepsaných několik článků z dovolené v Itálii. Ted' mě napadlo, že by vhodnější titulek asi byl: "Poslední srpnový článek". Usmívající se
Zbývá mi však ještě mnoho dní dovolené a v listopadu v práci definitivně končím.
Vyšlo to a já si na poslední prázdninový týden mohla napsat dovolenou.
Potom už to půjde hůř, nebot' od začátku září nastoupí nová síla, kterou budu muset zasvětit do účetnictví, do fakturace, předat jí celou agendu pojišt'oven a práci s učni. Doufám jen, že se nezalekne a hned neuteče. Ale kdybych si vzala dovolenou... kdo ví.
Plánovala jsem se jen tak poflakovat kolem domu, sklízet, zavařovat a plít ten nenáviděný plevel. Ale plány jsou od toho, aby se měnily. Když jsem manželovi sdělila, že si beru poslední srpnový týden dovolenou, prohlásil, že bychom mohli vzít holky a někam s nimi vyrazit. On, jako OSVČ, si může vzít volno kdy chce.
.
Včera po příchodu z práce jsem začala chystat věci na sebe a pak pár věcí na vaření. V mezičase jsem zpracovávala ostružiny. Muž si také připravil své oblečení a obutí a potom odjel k dceři, aby přivezl věci holčiček. A já zavařovala, pakovala, balila, chystala a spát jsem šla až hodinu po půlnoci. Spala jsem špatně, každou chvilku jsem byla vzhůru a přemýšlela, zda jsem nezapoměla na něco podstatného, co bychom sebou měli vzít. Na pár věcí jsem ještě přišla. Probudila jsem se před svítáním.
Vše potřebné je připravené a to, na co jsem zapomněla se dá koupit. Nejedeme přeci na konec světa.
.

.
Za chvilku odjíždíme do Košíř a pak zamíříme s vnučkami na jih Čech. Pronajali jsme si na týden ubytování na břehu Lužnice, na půl cesty mezi Táborem a Bechyní. Kdysi jsem v těchto končinách už byla a vzpomínám na Židovu strouhu, na Tábor i na Bechyni, na soutok Lužnice s Vltavou u Neznašova. Krajina je tu malebná a města krásná.
..
Dávám si na týden blogovou pauzu, protože je mi naprosto jasné, že ty naše dvě cácorky nám nedají vydechnout. Muž sice bere sebou svůj notebook, ale hlavně proto, aby se vnučky mohly, v případě nepříznivého počasí, dívat na pohádky.
A navíc, prý tam není wi-fi.
.
Krásný víkend a stejně tak i krásný poslední prázdninový týden.

Projekt - Výhled z okna

22. srpna 2012 v 22:49 Projekty, soutěže

Z okna se dívám docela ráda.
Tedy abych to upřesnila. Dívám se ráda z jednoho okna v našem domě a navíc pokud možno přes hledáček fotoaparátu. Další okna nejsou tak zajímavá. Nebaví mě dívat se sousedům do zahrady, nezajímají mě domy na druhé straně ulice, i když na tuto stranu se z okna občas podívám, abych se koukla, kdo na nás zvoní.
.
Ale to jedno, už výše zmíněné okno, které je situováno na sever, mi nabízí tolik možností k fotografování. At' už to jsou červánky před východem slunce na pravé straně, či mnohdy velkolepé západy slunce na straně levé. Ze svého okna vidím výpadovku na Karlovy Vary, věže kostela na Bílé Hoře, letohrádek Hvězda ve stejnojmenné oboře, domky v Ruzyni, sídliště Dědinu a do dálky záříci Obchodní centrum Šestka. Vídám i dosedající letadla na Ruzyňském letišti.
Včera jsem se z tohoto okna pokoušela vyfotit blesky, které křižovaly oblohu a občas ozářily celou Bílou Horu, místo kde bydlím. Marně.
.
Sever-rat na svém blogu vyhlásil (už před deseti dny) Projekt - Výhled z okna. Rozhodla jsem se, že se také připojím a vyberu něco ze své "okenní galerie". Bylo to těžké, protože z okna mám více než 100 fotografií. Volba nakonec padla na tuto, není kvalitní, ale je určitě originální:
.
.
Nejvyšší hora Českého středohoří Milešovka je od Prahy vzdálena přibližně 80 km.
Za optimálních podmínek, za jasného počasí, je vidět od nás z Bílé Hory.
Na fotografii je uprostřed mezi paneláky sídliště Dědina.
Foto pořízeno krátce po západu Slunce, letos koncem května.

Pět let

20. srpna 2012 v 8:50 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Jako by to bylo včera.
:
Pondělí 20. srpna 2007 - stojím na chodbě nemocnice v Motole a sestřička Drahuška, která bývala u nás na dětském středisku, právě přivezla vozík, ve kterém leží moje první vnoučátko Sára. Jsou jí čtyři hodiny. A já tu stojím, št'astná a současně dojatá a vůbec se za své slzy nestydím. Dívám se na ten malý zázrak.
.
.
Tak vítej na světě, holčičko.
..
A dnes jí je pět, shodou okolností je zase pondělí. Za těch pět roků, které uplynuly, se z ní stala malá slečna. I když si někdy říkám, že se chová víc jako kluk. Ale její maminka byla také taková. Do všeho jde po hlavě, nevynechá jedinou sportovní aktivitu a zásadně si nehraje s panenkama. Já jsem si s nima také nehrála, víc mě lákaly luky a šípy, nebo autíčka.
.
.
.
.
Všechno nejlepší, holčičko.
.T
Ta
T

Alberobello

17. srpna 2012 v 23:07 Putování po Evropě

Alberobello jsem toužila navštívit už dlouho.
V roce 2005, kdy jsme se seznámili s našimi přáteli Mauriziem a Flavií, kteří nám po návštěvě tohoto města ukázali fotografie a model trulli, jsem zatoužila se tam někdy podívat. O dva roky později toto město navštívil můj spolužák a já si se zájmem prohlížela jeho fotografie.
Chci to vidět na vlastní oči!
.

.....
Alberobello - tento název by se dal přeložit jako krásný strom, či krásný topol. Slovo albero má sice v italštině více významů, ale z městského znaku je patrné, že se bude s největší pravděpodobností jednat o krásný strom.

.
Cestovní kancelář, přes kterou jsme si zajistili pobyt, měla v nabídce i fakultativní výlety a jedním z nich byla návštěva Alberobella. Na nástěnce v hotelu byla uvedena i cena za tento zájezd - 35 €.
Projevili jsme zájem, ale byli jsme pouze čtyři, my dva s mužem a další manželský pár. Pro čtyři zájemce se výlet nekoná. Navíc jsme se potom dozvěděli od lidí, kteří v hotelu bydleli, že se tento zájezd neuskutečnil ani v předchozích dvou týdnech. Prý o to nebyl zájem. Zvláštní, napadlo mě.
.
Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme sami.
Po trase, po které jsme sem přijeli, jsme jeli kolem Lecce až do Fasana, kde jsme opustili Strada statale Adriatica a vjeli do nízkých kopečků, které jsou zde v Salentu považovány za hory. Cesta se klikatila do obce Selva di Fasano a potom pokračovala mezi poli, políčky a olivovými háji až k Alberobello. Už cestou sem byly v polích a okolí silnice k vidění trulli, volně rozeseté. Bylo mi jasné, že se blížíme k cíli.
...
....
Unikátní a pozoruhodné stavby se nenacházejí nikde jinde, než v této oblasti. Jejich hlavním znakem je kuželovitá střecha, podle které dostaly své jméno trulli z řeckého slova trullos, což znamená kopule. Byly prý vymyšleny proto, aby lidé nemuseli platit daně. Povinnost platit daně se vztahovala pouze na dostavěná obydlí, která byla zakryta střechou. Když přicházeli daňoví výběrčí, obyvatelé střechy rychle rozebrali a daně neplatili, protože obydlí bez střechy bylo neobyvatelné. Po jejich odchodu střechy zase znovu poskládali. Střechy trulli jsou sestaveny z opracovaných kamenů, volně naskládaných na sebe, bez jakéhokoliv pojiva. Stejně tak i stěny trulli jsou sestaveny z kamenů bez použití jakékoliv malty, či jiného spojovacího materiálu. Stěny trulli jsou natřeny na bílo, střechy mají barvu původního kamene a jsou zakončeny jakousi pokličkou či věžičkou, která je opět natřena bíle a zakončena astronomickým, či náboženským znamením. Mnohé střechy jsou ozdobeny symboly.
Trulli mívají čtvercový, nebo kruhový půdorys a je v nich stálá teplota 16°C, bez ohledu na to, jaké počasí panuje venku. Tlouštka zdí je od 1 do 2 metrů, i když se tu vyskytují i stavby se zdmi pětimetrovými.
:.
Pokusila jsem se jednotlivé symboly ze střech trulli přeložit, jak dalece se mi to podařilo nejsem schopna posoudit. Použita naskenovaná stránka z průvodce Alberobello, kterou vydalo nakladatelství Trimboli Editori.
.
..
..
Přijeli jsme do Alberobello a na kraji města, kousek od hřbitova, jsme zaparkovali a vydali se po šipkách, které, jak jsme se domnívali, nás navigovaly k trulli. Po zhruba půl kilometru chůze po silnici jsme zjistili, že to, co hledáme je vzdáleno více než dva kilometry a šipky nejsou pro pěší turisty, ale pro řidiče. Zůstala jsem stát ve stínu mohutné pinie a manžel se po silnici vracel k parkovišti, kde jsme nechali auto. Ze stínu jsem pozorovala další bloudící a tápající řidiče. Nejsme sami, kdo hledají.
Manžel přijel, já nastoupila a podle šipek jsme doputovali na parkoviště, které bylo v olivovém háji a tady jsme nechali vozidlo. Dostali jsme mapu města a zeptali jsme se, kudy se máme vydat. Bylo nám řečeno, že trulli se nacházejí na obou stranách od parkoviště a byl nám popřán příjemný den.
Plánek, který jsme dostali na parkovišti, vše co je označené oranžovou barvou, jsou trulli.
..
Sešli jsme z parkoviště na chodník, přešli můstek a otevřel se nám kouzelný pohled na trulli - domečky, které jsem si přála vidět.
.
.
.

Naší návštěvu jsme začali ve čtvrti Rione Monti.
Chodili jsme uličkami mezi domky, občas do některého nahlédli. Čekala jsem každým okamžikem, že z nich vyleze trpaslík, či hobit.
.
.
.
.
..
V mnoha domečcích byly prodejny suvenýrů, v dalších se prodávaly místní kulinářské a alkoholické produkty. Přijali jsme pozvání do jednoho trulla, ve kterém byla textilní manufaktura, tedy spíš manufakturka, kde se vyráběly látky z přírodních materiálů - lnu, bavlny a dokonce i z konopí, podle starých vzorů. Nádherné ubrusy, ubrousky, nebo látkové pokličky na hrnky lákaly ke koupi. Ale ty ceny! Navíc, určitě bych takovou krásu nedávala na stůl, riskujíc, že mi to někdo pobryndá, či poleje. A aby to leželo ve skříni? Poděkovala jsem a manufakturu jsme opustili.
...
.
...,
.
..
Doputovali jsme na "trullí hlavní třídu" a pomalu stoupali nahoru až k vrcholu kopce Rione Monti. Domečky byly seřazené v řadě a ve všech byly prodejny. Koupila jsem si průvodce, několik pohlednic na památku a v dalším obchůdku zvoneček.
..
.
.

Došli jsme ke kostelu, který je zasvěcen sv. Antonínu (San Antonio). Vešli jsem a tiše se procházeli tou hodně zvláštní stavbou, která byla vybudována na půdorysu řeckého kříže v letech 1925 - 1927. Její střecha je kryta kameny ve stylu trulli, takže dokonale zapadá mezi ostatní domečky.

.
.
.
Potom jsme se vraceli směrem z kopce dolů a odbočovali do uliček a zákoutí a já fotila a fotila. Tato část Alberobella by se dala přirovnat ke Zlaté uličce na Pražském hradě. Společným prvkem jsou malá obydlí a sortiment prodávaného zboží, i když zde to bylo na mnohonásobně větším prostoru.
.
Přešli jsme údolí, kterým prochází komunikace a po schodišti vystoupali do čtvrti Aia Piccola. I zde jsou trulli, na rozdíl od Rione Monti se v nich však stále bydlí.
.
.
.

Bílé zdi domečků a nad nimi kuželovité střechy, zakončené kuličkou, jinde hvězdičkou, či křížem, nás pak provázely při procházce touto čtvrtí a dokonce se objevovaly i v místech, kde bychom je neočekávali.
...
.
.
Šli jsme se podívat také do centra města, navštívili jsme nádhernou katedrálu, která je zasvěcena Sv. Kosmovi a Damianovi. Při východu ven jsem si fotila vstupní bránu, která byla velice dekorativní a zjistila jsem, že mezi vysokými a novějšími stavbami se krčí také jedno trullo. Když jsem se zadívala pozorněji, objevila jsem trulli mnohem více.
.
.
:.
Po prohlídce centra jsme poobědvali v jedné příjemné pizzerii a znovu se vrátili do čtvrti Aia Piccola, kde jsme objevili i toto:
.
Všimli jste si něčeho?
.
Tak tady ještě jednou v detailu.
Je vidět, že místním obyvatelům nechybí smysl pro humor.
..
.
Procházeli jsme v horkém letním dnu po kouzelném městě a dokonce objevili i Muzeum vína. Objevili jsme také jakousi informační nástěnku:

.
.
.
.
Ve čtvrti Aia Piccola jsme nepotkali téměř žádné lidi. Jednak byl čas siesty a druhak téměř všichni turisté byli na druhém kopci Rione Monti.
Na parkoviště jsme se vrátili olivovým hájem druhou stranou, než jsme z něj odešli.

Alberobello se svými trulli se stalo součástí světového kulturního dědictví UNESCO v roce 1996.

V průvodci, kterého jsme zakoupili, jsme zjistili, že nedaleko se nachází jeskynní komplex Grotte di Castellana , ale o něm někdy příště.
..
Po oba následující týdny našeho pobytu se výlet do Alberobello uskutečnil, ale jak jsme zjistili, byla navštívena pouze čtvrt' Rione Monti. Takže jsme udělali dobře, že jsme vyrazili sami a z tohoto zajímavého pohádkového města viděli mnohem více.
Tyto a další fotografie naleznete v Galerii.

Hana - 15. srpen

15. srpna 2012 v 6:00

15. srpen je den, kdy slaví svátek Hany, Hanky, Haničky.

Mám sestru jménem Hana, stejně tak se jmenuje i moje neteř. Moje nejlepší kamarádka je také nositelkou tohoto jména, i když se jí říká Háňa. I mezi svými spolužačkami by se jich několik našlo.

A na blogu? Mezi mými oblíbenými blogy je Hanek hned několik. At' už je to Hanka z Třebíče, jejíž fotoblog ráda navštěvuji, či Hanka z Chrastavy - moje krajanka. Hanička, která píše pod jménem Otavínka, či další Hanička - Margarita. A já se moc bojím, že jsem určitě na některou Hanu, Hanku či Haničku zapoměla. Proto mé přání patří všem nositelkám tohoto jména.

Milé Hanky, přeji Vám všem vše nejlepší k Vašemu svátku, spoustu zdraví, štěstí, pohody a hodně chuti do blogování.


Jedenáctá cesta z Itálie

10. srpna 2012 v 23:19 Putování po Evropě
Tři týdny - je to hodně, nebo málo?
.
Těžko říci, ale v případě pobytu v Gallipoli, to bylo určitě málo.
Uteklo to hodně rychle a kdybych nemusela do práce, ještě bych si tu pobyt ráda prodloužila.
Ale povinnost volá.
.
.
Salento je zvláštní kus Itálie. Rovina, kde se i sebemenší kopeček jeví jako hora. A je jich tu hodně málo. Úzký pruh země, který z jedné strany omývá Jaderské a z druhé Jónské moře, aby se v Leuce slévaly.
.

Modrá jeskyně nedaleko St. Maria de Leuca je cílem všech lodních výletů. Koupání v ní patří k nezapomenutelným zážitkům.
.
St. Maria de Leuca - nejjižnější bod Salenta
...
Od majáku v Leuce je za optimálních podmínek vidět soutok moří. Proti sobě narážející vlny umí vytvořit znatelný pruh na vodě a je vidět i odlišná barva obou moří. Nevím, nemohu posoudit. Při naší návštěvě jsem pruh neviděla, jen v dáli na horizontu se klikatila lesklá čára na mořské hladině, která však byla v oparu. Teplota vzduchu totiž překračovala 35°C, voda z moře se odpařovala a zda lesklý pruh byl soutokem moří, či mým přáním ho vidět, nevím.
.
V Gallipoli stojí mnoho kostelů, mnohdy hned vedle sebe
.
Navštívili jsme několik měst a městeček v této oblasti. Kromě již zmíněné Leucy, kde stojí druhý nejvyšší italský maják, jsme poznali i další zajímavá místa. Budou jim věnovány samostatné kapitoly naší letošní cesty.
.
.
Alberobello
.
Splnila jsem si přání vidět Alberobello a připadala jsem si jako v pohádkovém městě. Čekala jsem, že z domečku (trulli) vylezou trpaslíci, nebo hobiti. Nestalo se tak. Vypadá to naprosto neuvěřitelné, ale v těchto trulli se bydlí.
.

Lecce - Piazza del Duomo
.
St. Maria al Bagno
.
Gallipoli
.
Lecce, Nardó, Otranto a zejména Gallipoli. Jeho historická část, která se nachází na ostrově, kterému dominuje pevnost a spousta kostelů s přenádhernou katedrálou, je nezapomenutelná.

Gallipoli - Duomo: Katedrála je obrovská, stojí v úzké uličce a nelze jí vyfotit celou. Horní polovina je ozářená sluncem.
...
Druhá, moderní část města na mě působila trochu snobsky.
Široký boulevard Corso Roma s luxusními obchody, blyštící se chromem, sklem a vysokými cenami, střídaly banky a kina. Upřímně přiznávám, že dávám raději přednost uzoučkým uličkám v historických centrech měst a městeček, kde to dýchá středomořskou atmosférou.
Corso Roma je nejen přehlídkou luxusních obchodů všech světových značek, ale i přehlídkou módních či nemódních kreací místních obyvatel a asi i turistů. Zde kralovaly kozačky - ne ty letní, ale klasické, kožené, bytelné, ve kterých se dá v pohodě přečkat zima. Kdo neměl kozačky byl out. V mnoha dalších městech jsme byli mnohdy také do pozdních nočních hodin, ale kozačky jsme tu neviděli. A když už to nebyly kozačky, byly to podpatky co nejvyšší, které obouvaly i dívenky, které ledva odrostly dětským střevíčkům. Hubené nožičky se jim brblaly, dívenky škobrtaly, ale byly in. Corso Roma se večer co večer stávalo přehlídkovým molem vkusu a nevkusu.
.
Historické centrum města si zachovalo středomořský ráz a je jedním z nejkrásnějších starých městeček, která jsme navštívili. Příjemné malé restaurace a bary, které lemují ochoz kolem města, či se nacházejí v úzkých uličkách, zvou k posezení. Ovšem za ceny, které jsou v porovnání s okrajem nového Gallipoli dvojnásobné. Ale kdo by odolal posedět v pizzerii a sledovat západ slunce do moře.

.
Moře - to nejkrásnější, u kterého jsme kdy byli. U Jónského moře jsme byli už v roce 2009 a byli jsme nadšeni, bylo čisté a voňavé. Jen tehdejší dojem trochu kazil přístup přes valící se kameny.

Tady byl přístup do moře po písku, či plochých kamenech. Písek byl těžký, ihned si sedal ke dnu a moře se ani při vysokých vlnách nekalilo. Voda čistá, teplá, která mi voněla jako čerstvě rozkrojený meloun.
.
.
Pláž, o které byla v propozicích zmínka, měla být vzdálena 900 metrů od hotelu. Ve skutečnosti to byly téměř dva kilometry a my k cestám na ní i zpět, využívali hotelového autobusu.

.
Baia verde - zelená zátoka - to jméno jí daly útesy a kameny mezi jednotlivými plážemi, které byly porostlé zelenými rostlinkami, připomínajícími mech. Nevím, možná je to nějaký druh chaluhy, protože stejné rostlinky jsou i na kamenech na hranici přílivu a odlivu. Tato zátoka je součástí Přírodního regionálního parku ostrova Sant' Andrea a Punta Pizzo.
Bílý písek a modř vody v nespočtu odstínů - nádhera, sen - ze kterého jsme se museli probudit, zabalit a vydat se na cestu domů.
.
Těšila jsem se na vnoučátka, těšila se na svou postel a zejména na chladnější noci, kdy budu moci spát.
Balkon situovaný na jih, navíc s výhledem na moře, se jevil ideálně jen ze začátku. Horko dosahující přes den teploty kolem 40°C a v noci neklesající pod 30°C v kombinaci se slunečními paprsky způsobily, že apartmán byl přehřátý. Ano, mohli jsme mít klimatizaci, ale po zkušenostech z minulého roku, kdy jsem se vrátila se zánětem dutin a manžel s kašlem (kterého se letos konečně u moře zbavil), jsme tuto možnost zavrhli. Možná i proto, že loni byla klimatizace v ceně ubytování a letos za 10€ na den. Navíc, při otevření dveří se automaticky vypínala, takže se jevila poněkud kontraproduktivně.
Být zavřeni v klimatizovaném apartmánu se nám moc nechtělo.
První dva týdny to šlo, noci v posledním týdnu však byly horké. Namočené prostěradlo, kterým jsme se přikrývali, pomáhalo jen potud, dokud neuschlo. Já, která i v zimě spí při otevřeném, či jen vyklopeném okně, jsem toho v horkých nocích moc nenaspala a deficit spánku jsem doháněla na lehátku pod deštníkem, nechávajíc se ovívat větrem, který u moře vál.
.
.
V sobotu 7. července 2012 jsme odnosili zavazadla do auta, předali apartmán, rozloučili se a vydali se na cestu zpátky.
Už jen pár posledních pohledů na moře a ostrov s historickým centrem, průjezd kolem fotbalového stadionu na kraji města a najížděli jsme na čtyřproudou komunikaci SS101 směrem na Lecce. Objeli jsme město po obchvatu a najeli na SS613 na Brindisi. Odtud po SS16, která kromě toho, že je označena E55, nese i název Strada statale Adriatica. Měli jsme však ještě jeden úkol a to, sehnat Francesca Bernoulliho.

.
Ne, nejedná se o žádného italského chlapa, ale o autíčko. Sára, která se asi opravdu měla narodit jako kluk, miluje tuto italskou formuli z Disneyových Cars. Ema jí sekunduje a oblíbila si červené autíčko Bleska McQueena. My jsme si se sestrou hrály s panenkama.
Takže místo návštěvy památek jsme zastavili u obchodního centra mezi Brindisi a Bari a sehnali jsme alespoň žabky s těmito auty. Koupili jsme hrající kočku pro Jiříčka, která kupodivu nebyla čínská, jako většina zboží, ale echt italská.
Od nákupního centra jsme se vrátili na SS16 a pokračovali do Bari, kde jsme najeli na dálnici A14. Cesta ubíhala v pohodě, teploměr ukazoval místy i 38°C. Opět na mnoha místech podél cesty hořelo. Jako obvykle jsme dělali zastávky za účelem občerstvení se a na protažení, či jsme zastavili na nádherné vyhlídce na Jadran. Dálnice se jen minimálně zpomalila kolem Rimini a to jen proto, že se zde opravuje sjezd a nájezd. Průjezd Bologní byl v naprosté pohodě a ani v protisměru nebyla zácpa, jako před třemi týdny - ale to byl vlastně pátek.
Dálnice A22 od Modeny už byla zprůjezdněna v obou pruzích a mosty byly podepřeny kovovými konstrukcemi. Jiné známky po nedávném zemětřesení nebyly vidět.
.
Měli jsme v plánu nocovat opět v oblasti Lago di Garda, proto jsme dálnici opustili na sjezdu Affi - Lago di Garda Sud.
V zapadajícím slunci, kdy bylo hodně špatně vidět na cestu, jsme se v koloně aut posouvali k Lago di Garda. Původně jsme chtěli zajet do stejného kempu, ve kterém jsme nocovali v minulém roce, ale v ostře zapadajícím slunci jsme odbočili jinam. Hned v prvním kempu, který jsme potkali, jsme se zeptali na ubytování na jednu noc. Byla nám předána mapka kempu s tím, že si máme sami najít volnou piazzolu, což je prostor pro auto a stan, či karavan. Kemp se nachází v Castelnuovo del Garda ( www.gasparina.com ) a je ideálním místem pro návštěvu nedalekého Gardalandu, jak jsme později zjistili. Je sice o něco dražší, než podobné kempy v této oblasti, ale je velice slušně vybaven.
.

.
Našli jsme piazzolu, postavili stan a mezi dva stromy jsem si natáhla provázek, abych na něj pověsila prosolené plážové osušky, které sice visely poslední noc na hotelovém balkonu, ale neuschly. Zjistila jsem navíc, že od osušek zvlhlo vše, co s nimi bylo v pytli na špínu. Tak jsem udělala "vlajkoslávu" z ručníků, plavek a plážových šatů. Z ledničky jsem vyndala dvě z posledních plechovek piva a panini se salámem, což je obdoba naší bagety. Posadili jsme se ke stanu a relaxovali. Přes uličku nás pozorovali dvě belgické rodiny, které měly obrovské karavany. My jsme jim s naším pidistanem nemohli konkurovat - snad jen prostorem, na kterém jsme se zabydleli.
Poseděli jsme a ja potom vzala fot'ák a vydali jsme se k jezeru. Procházeli jsem se po jeho březích a já zalitovala, že jsme nešli dříve. Slunce již zapadlo za hory a bylo už hodně málo světla.
Noc byla příjemná, chladnější než noci v Gallipoli a báječně se spalo.
.
.
Neděle 8. července 2012
Ráno jsme si uvařili kávu, posnídali, zabalili stan a vydali se znovu k jezeru. Vyzbrojena jsem byla nejen fot'ákem, ale i nožem. Při večerní procházce jsem na břehu jezera objevila oleandr, jehož barvu ve své bohaté sbírce, čítající více než dvacet exemplářů, ještě nemám.
.
.
.
Fotila jsem jezero a vrcholky hor, které byly v ranním oparu. Cesta kolem jezera byla hodně frekventovaná. Pohybovali se tu cyklisté, bruslaři na in-linech a ranní běžci. Občas jsme minuli i pejskaře s jejich miláčky. Došla jsem ke keři a svůj lup jsem maskovala fot'ákem. Podařilo se mi ukořistit tři větvičky a jen čekám, zda zakoření.
.
Vrátili jsme se k autu, já svou kořist umístila do připravené lahve od vody a po uhrazení noclehu jsme se vydali na cestu k domovu. Vraceli jsme se k dálnici A22 a najeli na ní znovu v Affi.
Provoz byl, na rozdíl od soboty, podstatně hustší. Čím více jsme se blížili k hranicím s Rakouskem, tím víc bylo aut na dálnici. Udělali jsme několik krátkých zastávek na benzínových pumpách a stále pátrali po Francescovi. Objevili jsme jen jediného, byl na dálkové ovládání a stál 55 €. Jeho koupi jsme zavrhli, ale tušili jsme, že Sára bude smutná. Vždyt' jsme v Itálii a italského Francesca nevezeme.
.
Manžela napadlo, že sjedeme před Brennerem z dálnice a pojedeme na Innsbruck opět údolím řeky Sill pod Europabrücke. Hlavním důvodem však byla návštěva outletu, který leží na ïtalsko-rakouských hranicích v městečku Brennero. Zaparkovali jsme v parkovacím domě, který je proti outletu a já si připadala, jako Alenka v říši divů - sehnali jsme tu totiž vytouženého Francesca. A aby to Emě nebylo líto, samozřejmě jsme koupili i Bleska McQueena. Chvilku jsme se potulovali po outletu, koupili ještě nějaké drobnosti. Musíme končit, protože máme před sebou ještě dalekou cestu. Manžel si tu alespoň koupil tričko Ferrari. V tu chvíli mi připadal jako malý kluk pod vánočním stromečkem. Oči mu zářili radostí.
.
V údolí řeky Sill ve Steinachu jsme natankovali a pokračovali směrem na Innsbruck. Cestou jsem fotila z auta alpské velikány.
.
Na parkovišti pod Europabrücke bylo plno, takže jsme jen projeli a já fotila průjezd pod tímto mostem.
.
V místech, kam se nedostane sluneční svit jsou ještě pozůstatky sněhu.
.
Bergiesel - skokanský Bbbbmůstek
Manžel se rozhodl, že po mnoha letech zkusíme jet po dálnici směrem na Kufstein. Naposledy jsme tudy jeli před pěti lety. Seefeld letos vynecháme. Věřili jsme, že dálnice už bude opravená a mýlili jsme se - je to jako u nás. Opravy trvají už několik let. V jednom pruhu při rychlosti 60km/hod jsme se posouvali z levé části do právé a naopak. "Měli jsme jet přes Seefeld a Ga-Pa", pronesl můj muž.
.
Před Mnichovem byla zácpa, tak jako obvykle. Postávali jsme, občas popojeli a já sledovala, jak nám v té zácpě ubíhá čas. Za Mnichovem po najetí na A9 nastaly další problémy. Dálnice se už také několik let rozšiřuje, jezdí se v podstatě stavbou. A můj muž opět neomylně vybral ten nejblbější pruh. Jeli jsme v protisměru dálnice, za betonovými svodidly a náš pruh neustále stál, protože do něj najížděla a vjížděla vozidla stavební firmy, která i v nedělním odpoledni pracovala. Celá "mnichovská anabáze" trvala čtyři hodiny.
Když se konečně dálnice rozjela, cesta už ubíhala svižným tempem po A93 na Regensburg, pak na Rozvadov a po dálnici D5 do Prahy.
.
Dcera s holčičkama už na nás čekala. Zahrada byla vzorně posekaná, žádná kytka oproti minulým rokům nezahynula. Holčičky měly napuštěný bazén. Jako první si obuly žabky s Francescem a McQueenem a t'apaly v nich za námi. Chvilku jsme je napínali, ale pak jsme jim předali autíčka, která jsme koupili v outletu na Brenneru.
.
Tak jsme doma, jediné, co nám trochu kalilo radost byla skutečnost, že ráno musíme do práce. Uvažovala jsem, že zavolám a vezmu si ještě jeden den na aklimatizaci a praní, ale pak jsem si řekla - "Vždyt' je to už naposledy, co půjdu po dovolené do práce".
.
Zpáteční cesta 1853 km při spotřebě 5,54l/km.
Můj muž je v tomhle pedant. :-D

Ty zpíváš líp

7. srpna 2012 v 22:40 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Svého babičkovství si opravdu užívám plnými doušky.
Myslím si, že určitě nejsem sama, že obdobné pocity zažívá většina z nás, kteří jsou prarodiči.
.
Je to krásný pocit, který je navíc umocněn i tím, že vnoučata jsou v této mé životní etapě asi to nejkrásnější, co mě mohlo potkat. Spíš bych asi měla napsat - co nás mohlo potkat, nebot' v názorech na prarodičovství, se s manželem shodujeme. Svá vnoučata milujeme a snažíme se využít každého okamžiku, kdy s nimi můžeme být, protože nás svou přítomností obohacují.

.
Vnouček je ještě malinký, včera mu byly tři měsíce. Když se skloním nad kočárkem a vidím jeho úsměv, jsem št'astná.
A že se umí usmívat. Smějící se

.
Holčičky už jsou větší a já se bavím jen tím, když poslouchám jejich "dospělé" řeči. Nejkouzelnější jsou, když si myslí, že jsou samy. To je potom hodně těžké udržet "poker face" a nerozesmát se nahlas.
.
Byli jsme na zahradě, seděli jsme v altánku a holky jezdily na tříkolce před garáží. Najednou se ozval řev a slyším Emu, která pronesla: "Tak a du to na tebe žeknout." Bočnice u altánu byla zatažená. Sára doběhla Emu a prosila jí, aby na ní nežalovala. Ema byla rozhodnutá nám všem sdělit, co její o rok a půl starší sestra vyvedla. "No, tak dobře", pronesla Sára. "Tak si teda žaluj, ale já s tebou už nebudu kamarádit." Seděli jsme za plachtou asi metr od diskutujících holčiček a snažili se, abychom nevyprskli smíchy. Pro ně jsme byli daleko, až za plachtou. "Tak dobže, já jim nic nežeknu", svolila Ema. Holky se vzaly za ruce a svorně odešly znovu jezdit před garáž.

.
A v tom jsem zaslechla smích.
Sousedka za plotem, která trhala rybíz, se chechtala a utírala si slzy od smíchu. Sama je také dvojnásobnou babičkou. "Ty jsou jako ti naši kluci, ale měla jsem co dělat, abych se nezačala nahlas chechtat."
.
Shodly jsme se, že nás babičkovství baví a že si ho obě náramně užíváme.
A pak mi sousedka začala vyprávět o svém mladším vnoučkovi. Je o půl roku mladší než Sára a je napůl Ital. Matteo chodí do školky s Nellinkou Gottovou a je do ní celý paf. Před prázdninami měli ve školce besídku pro rodiče. Matteův tatínek Claudio byl v té době v Itálii, tak šla s maminkou babička. Gottovi byli oba. Besídka byla kouzelná a nakonec Karel Gott dětem ve školce zazpíval.

Když se tatínek vrátil z Itálie, Matteo mu vypravoval o besídce a sdělil mu, že Nellinky tatínek jim na besídce také zpíval.
"A jak zpíval?", zeptal se tatínek.
"Ty zpíváš líp."
.
Nejsou ty děti kouzelné?

Projekt VSTUPENKA

5. srpna 2012 v 1:36 Projekty, soutěže
.
VSTUPTE - tedy pokud máte vstupenku.
Kousek papíru, někdy jen obyčejný, potištěný, jindy grafické dílo, či v poslední době i jiný kousek materiálu (viděla jsem i keramickou placičku), nás opravňuje k tomu, že máme právo vstoupit. At' je to do kulturního stánku, či do památky.
.
Přiznám se, že by mě samotnou nenapadlo psát a cokoli zveřejňovat na téma vstupenka, ale u Zeleného kavalíra jsem objevila tento zajímavý projekt.


Reagovala jsem v komentáři a slíbila, že zveřejním nějaké staré vstupenky.
.
Byly časy, kdy jsem si je lepila do cancáku. Zvláštní slovo, ale ti, kteří někdy jezdili na čundr, či slušněji řečeno trempovali, si takto pojmenovali sešit, kam si zapisovali cesty, které absovovali po naší krásné zemi. Poznamenávala se do něj setkání s lidmi, potlachy a také se do cancáku lepívaly nejen jízdenky, ale i vstupenky.
Člověk míní a .... já svůj cancák nenašla.
Ne, že bych měla doma nějaký velký nepořádek, o ten menší se mi pravidelně starají vnoučata, ale v minulém roce jsem reorganizovala knihovny, zapisovala si knihy do počítače a při té příležitosti jsem svůj cancák pravděpodobně někam založila. Stává se mi to. Když jsem letos v únoru psala o svém maturitním plese, chtěla jsem přiložit stužku s nápisem "Maturant 1972". At' jsem hledala, jak jsem hledala, stužka nebyla.
A ted', při hledání cancáku - ejhle, stužka je na světě.
Jen tak přemýšlím, při jaké příležitosti, či při hledání čeho, narazím na ten svůj starý sešit, který se mnou procestoval hodně veliký kus naší země.
.
Vstupenky jsem slíbila a sliby se mají plnit.
.
Mou záchranou je to, že si ukládám divadelní programy a občas do nich vložím vstupenku. Opravdu ale jen občas. Programů mám celou krabici a vstupenek v nich vložených jen pár.
.
Začnu vstupenkami z kulturních akcí. Je možná zajímavé porovnat, jak se ceny vstupenek rok od roku zvyšují.
.
Tato vstupenka je z ledna 1977 a Kočičí hra patři k nezapomenutelným představením. Dovolím si tvrdit, že jedním z nejlepších, která jsem kdy na prknech, která znamenají svět, viděla. Herecký koncert dvou velkých dam našeho divadla - Dany Medřické a Vlasty Fabiánové, kterým zdárně konkurovala Luba Skořepová. Cenu si bohužel už nepamatuji, ze vstupenky jí nelze zjistit, pravděpodobně byla na utržené části.
Václav Havel se stal nejen presidentem, ale i fenoménem. Shlédli jsme tuto jeho hru za pouhých 35,-- Kčs - ještě za Československa. Absurdní drama nikdy nepatřilo a asi ani nebude patřit k mým oblíbeným. Viděla jsem více Havlových her a tuto pokládám za jednu z nejlepších. Možná i proto, že v hlavní roli se představil můj oblíbený herec Jiří Bartoška.


Ve stejném divadle o šestnáct let později a už za 300,-- Kč. Anton Pavlovič Čechov - to je klasika. Mnohem známější jsou hry Tři sestry, Višňový sad či Racek. Platonova jsme si vybrali i proto, že zde hrál syn mojí spolužačky. Každopádně nás toto představení nezklamalo.

Nezapomenutelné představení, drsné, syrové a kruté - na druhé straně herecký koncert Juraje Kukury a jedno z posledních představení Jiřího Zahajského. Cena shodná s předchozím 300 Kč.

Malá směs vstupenek z různých divadelních představení.
- Na letní Shakespearovské slavnosti chodíme pravidelně, vstupenka se zachovala z předloňského roku.
- Divadlo bez zábradlí a skvělé představení, ve kterém podali brilantní výkon Veronika Freimanová a Zdeněk Žák v režii Jiřího Menzela. Viděli jsme později i pokračování tohoto dialogu dvou herců - Další roky ve stejnou dobu. Tato obě představení se stále ještě hrají.
- Caligula - krutý příběh šíleného římského císaře byl hereckým koncertem Jiřího Langmajera.

Tato vstupenka už na mém blogu je u článku o představení muzikálu Robin Hood .
Dostali jsme je k Vánocům, cena na nich byla zabílena, ale vím, že jedna stojí Kč 700,--.
Od roku 1991 je to 20x více.


A i když se mi nepodařilo najít již výše zmíněný cancák, kde mám různé vstupenky, přeci jsem jich pár našla mezi pohlednicemi a leporely, které si kupuji při návštěvách hradů a zámků. Za svůj život už jsem jich navštívila mnoho.

Tato vstupenka je velice zajímavá. Je to v podstatě pohlednice, jak je vidno z její druhé strany a je možnost jí po prohlídce Orlíka i někomu poslat. Já této možnosti naštěstí nevyužila, proto jí mohu mít zde.

Hrad Točník a i nedaleko ležící Žebrák jsou našim častým cílem, jezdívali jsme sem s dětmi, pak i sami a plánujeme výlet i s vnučkami. Jen až ta mladší ještě trošku povyroste.


Na závěr se musím Zelenému kavalírovi omluvit. Historické vstupenky, které jsem v komentáři slíbila, jsem nenašla.
.
I když 35 let, které uplynuly od shlédnutí Kočičí hry, je už také trochu historie.:-)

Jedenáctá cesta do Itálie

2. srpna 2012 v 22:57 Putování po Evropě
Tak už po jedenácté.
O cíli letošní cesty bylo rozhodnuto v podstatě už koncem minulého roku.
Při našich poutích po Apeninském poloostrově jsme poznali, až na malé výjímky, téměř celé pobřeží. Jižní Puglia a její pobřeží chybělo. Poznali jsme Taranto na břehu Jónského moře a na "druhém břehu" jsme skončili v Bari. Ale to, co leží dál, bylo pro nás neznámou. Navštívit Salento, místo ležící v Puglii na podpatku pomyslné italské boty, jsem si přála už dlouho. Z vyprávění svého šéfa, který si po mnoho let pronajímal vilku nedaleko Gallipoli, jsem tušila, že tu bude krásně. Z publikací a knih, které o Itálii mám, jsem věřila, že tomu tak bude.
V roce 2005 jsme se seznámili s italskými manželi Mauriziem a Flavií. Byli to tehdy naši sousedé při pobytu v Puglii na Garganu. S minimální znalostí italštiny, spíš by se hodilo napsat s nulovou znalostí tohoto jazyka, jsme za pomoci slovníku a zejména lahve grapy, našli společnou řeč. Maurizio a Flavia tehdy podnikli dalekou cestu z Gargana do městečka Alberobello, ležícího v Salentu a potom nám s obrovským nadšením ukazovali model trulli, což je stavba typická pro tuto oblast. Kromě toho nás poučili o tom, že v Puglii se pěstuje kvalitní česnek, který od té doby vozíme domů coby suvenýr. Vždy si při jeho koupi, nebo při popíjení grapy, na oba vzpomeneme a na dálku zdravíme do Riva del Garda.
.
V pátek 15. června 2012 jsme z domova vyjeli v 7:30 hodin, i když jsme původně měli v plánu vyjet o něco dříve. Plány jsou však od toho, aby se měnily a dovolená má být obdobím klidu a ne, aby se z ní staly dostihy.
Z Bílé Hory jsme vyjeli, tak jako už mnohokrát před tím, po dálnici D5. V Praze se sluníčko snažilo po propršeném čtvrtku proklubat a trochu svítilo. Hned za Prahou jsme vjeli do mlhy, která až na malé kousíčky, kdy se zvedala, trvala téměř až na Rozvadov. První, co se vynořilo z mlhy, byla Přimda.
Pokračovali jsme na německé straně po dálnici A6. Provoz byl minimální a tady už nám na cestu svítilo sluníčko. Kolikrát už jsme tu jeli? Do Itálie po jedenácté, mnohokrát do Rakouska, ke kamarádce do Bavorska a přeci se nám to stalo. Byli jsme zapovídaní a místo, abychom odbočili z dálnice A6 na A93, pokračovali jsme dál po A6. Samozřejmě jsem si vyslechla komentář na téma, že jsem včas neupozornila na křížení dálnic. Ano, všechny stížnosti na mou hlavu, ještě, že jsem ten volant nedržela já. Na nejbližším sjezdu jsme opustili dálnici, přejeli most a vrátili se na ní v opačném směru. Manžel hartusil, remcal a vrčel. "Prosímtě, vždyt' se nic nestalo, jsme na dovolený", řekla jsem mu. Když jsme se blížili k nájezdu na A93, s trochou ironie jsem pronesla, aby neopoměl odbočit. Zaslechla jsem jen nějaké zavrčení.
.
Další cesta pokračovala bez problémů až před Mnichov, kde jsme se posouvali v koloně asi hodinu. Výstavba dálnice stále pokračuje, stějně tak jako na druhé straně Mnichova se buduje tunel Luisa. Doprava je tu svedena do pruhů vozovky v protisměru a my se šnečím tempem posouvali směrem ven z města. Konečně jsme se Mnichovem "prokousali" a najeli na dálnici A95 na Garmisch-Partenkirchen.
Krásné slunečné počasí ozařovalo vrcholky hor a já si všimla, kolik je ještě sněhu. Jezdíme vždy v přibližně stejném termínu, ale tak zasněžené vrcholky hor v polovině června, jsme ještě neviděli. Je vidět, že zima byla letos opravdu krutá.





Fotila jsem tu bílou krásu skrz přední okno auta, které bylo "zkrášleno" hmyzem, který na něm skončil. Fotografie z větší části podle toho také vypadají.

Ve svém archivu jsem našla i podobné fotografie z předchozích let a lze porovnat množství sněhu, které bylo letos. Je zvláštní, že v Ga-Pa stojíme pravidelně na semaforu a já fotím Zugspitze. Ne vždy se však fotografie zdaří, loni byla mlha, že kopce nebyly vidět, předloni lilo jako z konve. Tak pár pro porovnání - neoznačená je letošní.






Nefotila jsem jen z okna jedoucího auta, udělali jsme několik fotozastávek, abych mohla tu bílou krásu zdokumentovat a při té příležitosti jsme se i naobědvali.






Naše tradiční cesta přes Seefeld a zadem do Innsbrucku kolem letiště, se už stala tradicí. Dole ve městě jsme natankovali plnou nádrž a potom, když jsme na Bergieselu najížděli na dálnici A13 na Brennerský průsmyk, jsme zjistili, že to byl dobrý nápad. Tady se ceny pohonných hmot pohybovaly v mnohem vyšší cenové relaci.
Pohonné hmoty jsou letos opravdu drahé a rozdíly cen v jednotlivých zemích už nejsou tak markantní, jak tomu bývalo v minulých letech. Rakousko patřilo k těm "levnějším", tedy do loňska. Ted' už jsou rozdíly jen v řádu eurocentů.
.
Po překročení hranic jsme pokračovali po italské A22. Cesta ubíhala bez problémů, jen na mě v oblasti Dolomit padla únava. Stalo se mi to v těchto místech už několikrát. Když člověk trochu přimhouří oči a zadívá se na kopce a skály lemující údolí řeky Adige, může si představit tváře a obličeje. Alespoň moje představivost a fantazie v těchto místech pracuje na plné obrátky a já jsem si to pro sebe nazvala "Krajina spících obrů". A když spí oni, proč ne já?
.
Na odpočívadle pod Paganellou jsme se zastavili na kávu. Chvilku po nás dorazil autobus plný Indů. Netradiční návštěvníci se vyhrnuli z autobusu. Zařadila jsem se do fronty na záchod, docela jsem se mezi nimi se svou blond hlavou vyjímala. Pak jsem si všimla, že Indky nerespektují frontu a vesele předbíhají, švitoříc nějakou hatmatilkou. Myslela jsem si do té doby, že v Indii se používá angličtina, ale toto byl asi nějaký místní jazyk. Když už mě předběhla čtvrtá Indka, řekla jsem si "tak, holky a dost" a protáhla se mezi nimi. A než si jedna z těch "předbíhavek" rozmotala sárí - šup a byla jsem v kabince. Když jsem si pak myla ruce, zjistila jsem, že málokterá z nich použila vodu. Opouštěly kabinky bez umytí. Jiný kraj, jiný mrav.
.
Několik kilometrů před napojením A22 na dálnici A1 byla doprava svedena do jednoho jízdního pruhu. Dálnice se chvilkami zastavovala a potom se jelo pomaloučku dál. Důvod byl prostý. V souvislosti s nedávným zemětřesením byla porušena statika několika mostů, které vedly přes dálnici a i v sobotním odpoledni se pracovalo na jejich opravě pomocí vzpěr. Vzpoměla jsem si na souseda Claudia, který mi před odjezdem řekl, že "za autostrada ručí". Nojo, Ital. :-)
.
Letos, podobně jako loni před Bologní, po najetí na A1, nebyla vůbec žádná zácpa a provoz ve všech třech pruzích plynule pokračoval. Naše radost však byla předčasná, protože Bologní jsme projížděli šnečím tempem, víc jsme stáli, než jsme jeli. Nevím čím to je, ale můj muž vždy neomylně vybere ten nejpomalejší pruh. Vedle to jede, můj muž se přesune do toho doposud jedoucího a pruh se zastaví. Ten, ze kterého jsme odjeli, se rozjede a jede. Průjezd Bologní a pak nájezd na A14, která také občas stála, bez jakékoliv viditelné příčiny, trval více než dvě hodiny.
Dálnice se rozjela až za Imolou.
:
Chýlilo se k večeru a nás čekalo hledání noclehu. Dálnici jsme opustili v Cattolice a manžel zaparkoval u benzinové pumpy a začal na navigaci hledat nejbližší kemp. Upozornila jsem ho na značku, která označovala cestu ke kempu Misano. "Ten je daleko", pronesl můj muž a rozjel se. Kemp, který si našel na navigaci na místě, na kterém měl být nebyl, či můj muž ve spleti uliček špatně odbočil, nevím. Když už jsme potřetí jeli kolem té pumpy, kde našel/nenašel kemp, začalo mi to být divné a upozornila jsem ho, že jsme poněkud "zakufrovali". "Když jsi tak chytrá, tak najdi něco sama." "Já bych jela do toho Misana", pronesla jsem nepříliš hlasitě. "To je daleko", odpověděl můj muž a znovu lovil v navigaci. "Už to mám, tady je asi čtyři a půl kilometru kemp v Gabicce Monte." Jeli jsme podle navigace, stoupali do kopců a já litovala, že už se šeří. Nádherný rozhled to mohl být, kdybychom tu byli minimálně o půlhodinu dříve. Navigace nás vedla ostře do kopce po prašné cestě a pak se ozvalo "Dojeli jste na místo určení". Proti nám stál obytný dům, zavřená vrata a sráz k moři. Nikde žádný kemp.
Tma začala přebírat vládu nad italským pobřežím. "Jdu se tam zeptat", pronesl můj muž. "A kam?" "No, do toho baráku." "Aha a co myslíš, že se tam dozvíš?" Naštvaně se na mě podíval a rozjel se zpátky z kopce. Projeli jsme Gabicce Mare, ze kterého už moc vidět nebylo a znovu se vrátili k naší už známé pumpě.
"Prosímtě, jed' do toho Misana, tady jsou šipky."


Do kempu v Misanu jsme přijeli už za tmy. Ve tmě se hodně špatně staví stan, zapíchli jsme jen čtyři rohové kolíky, na jednu noc to stačí. Potom jsme se posadili u stanu a zkonstatovali, že je nám zima. Vzala jsem si na sebe džínovou bundu - poprvé a také naposledy během dovolené. Noc byla chladná, několikrát jsem se probudila zimou a zalitovala, že jsem bundu hodila do auta a ne do stanu. Při hledání a nenálézání kempu jsme najeli pouhých 18 km.



Ráno 16. června 2012 jsme po snídani zabalili stan, zaplatili pobyt a najeli znovu v Cattolice na dálnici A14.
Z pohledu na tachometr jsem zjistila, že od kempu k dálničnímu nájezdu jsou to 2 kilometry. Z taktických důvodů jsem mlčela.
V parném sobotním dni jsme s občasnými zastávkami dojeli až do Bari. Cesta ubíhala bez problémů, provoz byl nevelký.
Jen občas v blízkosti dálnice hořelo.

Jeden z požárů jsem zdokumentovala, jak jinak než přes přední sklo a navíc se mi tam "krásně zobrazil" italský autoatlas. :-)
.
V Bari jsme dálnici opustili a po E55 (zvláštní náhoda?), která je v Itálii značená jako SP4 jsme pokračovali podél pobřeží Jadranského moře až do Brindisi. Odtud jsme pokračovali po SS613 do Lecce a pak po SS101 do Gallipoli. Všechny tyto silnice jsou čtyřproudé a i když nejsou dálnicí, v porovnání s naší D11 na Hradec Králové, jsou mnohem kvalitnější. I tady na několika místech hořelo, či byly vidět ohořelé keře a stromy podél cesty.

Vzhledem k tomu, že jsme měli přesnou adresu hotelu, kde jsme měli zajištěné ubytování, navigace nás zavedla přímo před něj. Na recepci jsme předali voucher, vyplnili jsme přihlašovací papíry, pak jsme dostali klíče od apartmánu, průkazku na soukromou pláž a byl nám popřán příjemný pobyt.
Vyjeli jsme výtahem, odemkli dveře a z balkónu jsme se zahleděli na moře. Tento pohled se nám otevřel při pohledu z balkonu.


"Tak jsme tady."
Můj muž si vzal moje cestovní poznámky a zrekapituloval naší cestu. Ujeli jsme 1823 km, při průměrné spotřebě 5,45 l/km.

Pozn.: tento článek jsem začala psát už první týden po návratu. To to ale trvalo. :-)