. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Září 2012

Podzimní krajinou

30. září 2012 v 0:15 Úlovky (fotografické)

Pátek, 28. září 2012.
Zem byla ještě mokrá po čtvrtečním dešti, v loužích se zrcadlily stromy a po obloze se honily černé mraky.
Předpověd' počasí však slibovala, že pršet by mělo jen místy. Věřila jsem, že pršet nebude.
.
....

.
Putovali jsme mezi vesničkami, jejichž jména byla pro mě většinou neznámá, tedy některá z nich. Sever okresu Kladno nabízí hezký výhled do okolí. Škoda jen, že nebylo jasněji.
..
Pohled od vesničky Radešín na České Středohoří
.
Znovu pohled na České Středohoří, tentokrát za Louckou
.
Mraky se honily po obloze - v pozadí Říp
.
Říp
.
Kaplička před Ředhoští a Říp
.
Další pohled na Říp, tentokrát nad Vraným
.
Mraky se začaly protrhávat a vysvitlo i sluníčko. Pohled na pole u Vraného
.
Tatanka, tatanka .... před mnoha a mnoha lety jsme viděli film Tanec s vlky. Indiáni takto nazývali bizony.
My tento výtaz používáme pro balíky slámy, které z dálky bizony připomínají.
.
Počasí se vylepšilo - dosud nezorané pole u obce Vraný
.
Cesta od Černochova
.

Krásný podzim všem :-)

Bílá Hora

25. září 2012 v 23:07 Akce, nejen kulturní
Karel Kryl
Bílá Hora
"
"Pod bílou zdí má bláto barvu perlet'ovou
a zvony odletěly za větrem do Říma,
obzor se rdí, můj táto, barvou šarlatovou,
už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá."
"
Tato krásná slova jsem si vypůjčila z písně Karla Kryla, jako úvod k fotoreportáži z rekonstrukce Bitvy na Bílé Hoře. Tato akce se na louce před oborou s letohrádkem pořádá už několik let. I když to neslavné výročí bude až 8. listopadu, rekonstrukce bitvy se koná pokaždé v září a to proto, že je příhodnější počasí. Letos se počasí opravdu vydařilo, stejně tak, jako se vydařila celá akce. Pořádají jí Rytíři Koruny České a je to trochu paradox, protože nesídlí na Bílé Hoře, ale jsou z Plzně. I když, v Plzni mají také Bílou Horu. Kromě mnoha účastníků z Čech a Moravy se letošní akce zúčastnili i bojovníci z Polska, Německa a Itálie. A navíc? Celou akci provázel Václav Vydra.
..
.
Vypravila jsem se na ní v neděli s dcerou a vnučkami, po jejich návratu z dovolené v Chorvatsku. Dokonce jsem oželela sledování závodu F1. Nechaly jsme doma mužské osazenstvo a vyrazily před oboru.
První šok - cena vstupného. Pamatuji si dobu, kdy tuto bitvu organizovalo pár nadšenců a vstup byl volný - kdo přišel, mohl se podívat. Letošní vstupné bylo 180 Kč pro dospělého a 120 Kč pro děti od 1 m. Rodinné 500 Kč. S připravenou bankovkou na rodinné vstupné jsem přistoupila k pokladně a paní se zadívala na Emu a prohlásila: "Ta je ještě malá, ta neplatí." Čímž jsem ušetřila celých 20 Kč. Přiznám se, že kdybych tam ty naše holky nevytáhla, asi bych se otočila a vrátila se fandit Ferrari, tak jako to udělali mnozí, kteří přišli a po prohlédnutí ceníku se otočili a odešli.
I ostatní ceny na historickém tržišti byly vysoké až přemrštěné.
Samozřejmě, že holčičky dostaly chut' na trdelník, pak měly žízeň. Navíc, Emu to vůbec nebavilo, dokonce chvilkama brečela, že chce jít pryč. Je to však holka statečná, nakonec vydržela, i když si při střelbě z děl zacpávala uši.
Po skončení bitvy a představení se jednotlivých účinkujících, jsme si prošly celé tržiště. Sára se musela nutně projet na koni, nezbytně musely obě holky do skákacího hradu a na skluzavky a zakoupení rytířské přilby bylo nezbytností.
Jediná užitečná věc, kterou jsem si donesla domů, byla malá, dřevěná lopatička na sůl.
.
.
Vrcholem všeho byly ceny nafukovacích balónků. Kdyby tam byla cena napsaná, určitě bych je holkám nekoupila. Obě si vybraly koně a až poté, co jsme jim s dcerou udělaly poutko na ruku, aby jim neuletěli, vypálila na mě prodavačka, že chce 300 korun. Zůstaly jsme s dcerou jako opařené. Došlo mi, že to musím zaplatit, protože to těm malým holkám nemůžu udělat. Pocit hořkosti jsem měla notnou chvíli, ale jen do doby, než ke mě přišla Sára, která toho svého koně držela za nafukovací otvor, který je na dolní části břicha: "Babí, myslíš si, že je ten můj koník chlapec?" Vyprskla jsem smíchy a bylo po vzteku na prodavačku balónků.
.
Jak už jsem se zmínila, rekonstrukce bitvy byla opravdu zdařilá, kdyby jí nekazily přemrštěné ceny všude kolem, byla by ještě zdařilejší.
.
Přijměte proto pozvání k nám, na Bílou Horu.
Při prohlížení fotografií můžete poslouchat tento krásný text, jehož úryvek jsem použila na začátku článku.

.
...
.
.
.
.
.
.
.

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.


Europa Jagellonica

22. září 2012 v 23:19 Putování po Čechách
Evropa za vlády Jagellonců (1386 - 1572) - tuto dobu přibližuje výstava Europa Jagellonica.
.
.
O této výstavě jsem se dozvěděla úplnou náhodou.
Bylo to v květnu, stála jsem na refýži a čekala na svou tramvaj. Ta, která přijela, nebyla "ta moje", ale na bocích obou vozů byl plakát, který na výstavu upozorňoval.
Ráda bych jí viděla, blesklo mi hlavou.
Čekal mě však sraz se třídou, pak přípravy na dovolenou a pak následovalo 24 dní, kdy jsem v podstatě nebyla v republice.
Prázdniny jsou u nás v rodině nabité událostmi. Narozeniny mám já, náš syn a starší vnučka, navíc máme s dcerou svátek. Ten během prázdnin slaví i moje sestra a neteř. Během prázdnin jsme v podstatě neměli jediný volný víkend. Když jsme nepořádali nějakou oslavu, hlídali jsme vnučky.
A najednou bylo září.
Celou dobu jsem si říkala, že je stále dostatek času, abychom výstavu navštívili.
Ale čas utíká a tato výstava bude příští neděli končit.
Je nejvyšší čas zajet do Kutné Hory.
..
Ráno jsem vstávala brzy, venku lilo jako z konve.
Idelální počasí na návštěvu galerie.
Během cesty déšt' ustal, ale bylo pošmourno. Stejný nápad, jaký jsme měli my, mělo více lidí.
Nebo si prohlídku výstavy také nechali až téměř na konec?
.
.
Vystáli jsme si frontu na lístky, pak vystoupali dvě patra v Jezuitské koleji, ve které od roku 1963 sídlí Galerie Středočeského kraje.
.
..
Při vstupu jsme byli požádáni, abychom nejprve shlédli film k této výstavě, nebot' expozice je téměř přeplněná. Proč ne? Usadili jsme se do křesílek a dívali se na zajímavý dokument o vládě Jagellonců. To, co jsem znala a věděla, se týkalo hlavně Čech, další mé znalosti byly hodně okrajové. Díky tomuto filmu vím zase o něco více.
.
Po shlédnutí filmu jsme se vydali do první části expozice a mě zaujal nádherný citát:
"Jestliže ty nedbáš na nadání umělců, rozvaž, co po tobě po smrti zbude!"
Tuto větu pronesla v roce 1502 Alžběta Habsburská, matka Vladislava II.
Nádherná slova.
.
Procházeli jsme expozicí a já téměř nedýchala. Obrazy Albrechta Dürera, Lucase Cranacha st. a dalších slavných malířů a vedle nich sochy, oltáře, monstrance, relikviáře, nádoby, tapisérie a kněžská roucha. Exponáty, které jsou na tuto velkolepou výstavu zapůjčeny z muzeí, galerií, kostelů, jsou dokladem evropského umění za téměř dvěstě let. Jsou zde k vidění předměty, které jsou ze soukromých sbírek a klenotnic. Mnoho exponátů je takto vystavováno úplně poprvé.
Výstava uměleckých děl z doby pozdní gotiky a ranné renesance, které vznikly v době vlády mocné litevsko-polské dynastie, je česko-polsko-německým projektem. U každého exponátu je uvedeno kdy a kde vznikl, kdo je jeho autorem, současným vlastníkem a pak vysvětlující text, který popisuje vystavenou věc a dává jí do historické souvislosti.
I kdybych prošla stovky kostelů, galerií, muzeí a archivů, procestovala půlku Evropy, nikdy bych neviděla to, co jsem viděla dnes.
Při odchodu jsem si koupila Průvodce výstavou a cestou domů v autě jsem v této knize listovala. Vůbec nelituji těch 300 korun, které kniha stála.
.
.
Na výstavě jsem nefotila, ač jsem fot'ák měla sebou. Nevím, byl to ostych před těmi nádhernými díly?
Všude byla spousta lidí, světelné podmínky také nebyly ideální. Za celou dobu jsem viděla jen jednu paní, která si fotografovala oltář. Dovolila jsem si použít jednu fotografii z webových stránek této výstavy. Archanděl Michael - Mistr Pavel z Levoče.
.
Zdroj fotografie - web této výstavy.
.
Více o této velkolepé výstavě je na www.europajagellonica.eu
Návštěvu této nádherné a neopakovatelné podívané mohu všem jen doporučit.
.
Po prohlídce výstavy jsme ještě zašli do Chrámu sv. Barbory.
.

..
Počasí se trochu umoudřilo, konečně vysvitlo sluníčko a ozářilo Jezuitskou kolej.
Prošli jsme se potom po dalších kutnohorských památkách, ale o těch někdy příště.

Stádlecký most

21. září 2012 v 23:34 Putování po Čechách


Během našeho jihočeského pobytu v posledním prázdninovém týdnu jsme navštívili několik zajímavých míst. Jedním z nich byl most, který byl vzdálen od místa, kde jsme pobývali, dva kilometry.
.
Unikátní řetězový most, který byl postaven v letech 1847 - 48 Vojtěchem Lannou podle plánů inženýra Bedřicha Schnircha, stál až do roku 1960 u obce Podolsko, kde přemost'oval Vltavu.
V roce 1959 byl zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek.
.

Zdroj obrázku internet
.
Roku 1960 bylo rozhodnuto o jeho rozebrání a to nejen proto, že se nad ním tyčil nový, 510 m dlouhý železobetonový most z let 1940 - 1942. Hlavním důvodem bylo napouštění Orlické přehrady, která by tento technický unikát zaplavila.
.
...
Pro znovupostavení mostu bylo vybráno 13 lokalit, kde by mohl stát. Nakonec bylo zvoleno údolí řeky Lužnice nedaleko obce Stádlec na silnici 3. třídy do Dobřejovic. Do té doby zde dopravu zajišt'oval přívoz a brod.
...
Při demontáži mostu byla objevena schránka, obsahující dobové dokumenty. Jednotlivé kamenné bloky, kterých jsou 2000, byly očíslovány. Jeden z mostních pylonů bílými arabskými číslicemi a druhý červenými římskými číslicemi. 1100 kusů železných částí mostní konstrukce bylo konzervováno. Po deseti letech dočasného uskladnění se však některé číslice smyly a některé železné části řetězů byly poškozeny, či vůbec chyběly. To vše podstatně ztížilo obnovu mostu. Část železných částí musela být nově pořízena, stejně tak musely být dodány i některé kamenné kvádry. O tom, jak náročné bylo znovupostavení této památky, svědčí to, že se dokonce uvažovalo o zkrácení mostu z původních necelých 90 m na 60 m.
Výstavba byla zahájena roku 1971 a dokončena v roce 1974. Most byl zprovozněn roku 1975, hmotnost projíždějících vozidel je omezena, stejně tak i rychlost.
.
..
V roce 2005 bylo zjištěno rozsáhlé poškození dřevěné mostovky dřevokaznými houbami a obrusem z provozu, proto most prošel od září 2006 celkovou rekonstrukcí. Mostovka byla zhotovena z jádrového dubu, který pochází z několika lokalit na Moravě.
.
.
Stádlecký řetězový most je od roku 1989 prohlášen Národní kulturní památkou.
.
Technické údaje:
Celková délka mostu............. 147,16 m
Světlá délka přemostění.......... 86.26 m
Šířka mostu............................. 6,8 .m
Šířka průjezdného profilu......... 3,82 m
Dovolené zatížení mostu ........... 1,5 t

Přijměte pozvání na procházku po tomto technickém unikátu, několik detailů mostu i pohled zdola.
Nejprve ale pohled z mostu na Markův jez:

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
..
.

Týden utekl...

18. září 2012 v 22:49 Postřehy, úvahy, zamyšlení
..
... a já zjišt'uji, jak málo jsem se během něj dostala na počítač, potažmo na blog.
V práci to jde opravdu málokdy, vlastně minimálně, na rozdíl od doby minulé, kdy jsem tu mohla pobýt každý volný okamžik mezi prací. Ne, nemám více práce, spíš naopak. Mám však novou kolegyni. Spíš bych měla napsat nástupkyni. Můj odchod se blíží.
.
Od pondělního odpoledne jsem denně přebírala na Vypichu Emu, aby dcera mohla se Sárou do Motola na injekci. Pak obě přijížděly k nám a společně všechny odjížděly až večer. A já se pak teprve dostávala k práci, kterou dělám obvykle po příchodu domů. Nestěžuji si, ta odpoledne ve společnosti Emy a posléze všech děvčat, byla příjemně prožitým časem. A jak se říká, práce nemá nožičky a neuteče.
.
V úterý mi volala nějaká paní z České pojišt'ovny a dost důrazně mi sdělila, že se se mnou musí sejít jejich pracovník. Ptala jsem se proč? Vždyt' téměř veškeré smlouvy, které jsme u nich měli, jsme převedli k jiné pojišt'ovně a já osobně u nich mám jedinou smlouvu, kterou jsem uzavírala krátce po svatbě. Platím si svých 30 korun měsíčně a byla jsem již mnohokrát kontaktována telefonicky, abych si uzavřela smlouvu jinou. Tato je nevýhodná. Ovšem nevýhodná je pro Českou pojišt'ovnu, protože ta mi, pokud se dožiju 65 let, bude muset vyplatit poměrně slušnou částku.
Na druhé straně se ozvalo, že vše mi řekne jejich pracovník a kdy budu ochotná ho přijmout. "Odpoledne hlídám děti, takže se mi to nehodí." "A co kdyby přišel za vámi do práce?", zazněla otázka na druhé straně. Nerada jsem se domluvila na páteční dopoledne. Ještě jsem se zeptala, zda si svou smlouvu mám vzít sebou. Ne, postačí jen občanka.
"Nojo, telefonáty byly málo, ted' na mě vytáhnou zbraně těžšího kalibru."
.
Ve středu po injekci dcera přijela se Sárou k nám a měla v očích slzy. Měla jsem při pohledu na ní husí kůži a mou hlavou prolétla myšlenka na to, že níkam nepojedou. Že se prostě někde něco po......
"Co se stalo?"
"Představ si mami, že já narazila dneska na nějakou krávu sestru, která mě dořvala jak malýho sirotka, protože chodíme na penicilín na pohotovost. Marně jsem jí vysvětlovala, že to jinak časově nejde, že má manžel odpolední, že nemám kam dříve dát druhé dítě. Prostě mi oznámila, že kartu posílá na polikliniku a že tam mám být ve dvě."
"Prosímtě nebreč, co na to říkala doktorka?"
"Mlčela!"
"Nějak to uděláme, neboj."
Vzala jsem telefon a zavolala kolegyni, zda zítra něco nemá. Neměla, krátce jsem jí vysvětlila situaci a poprosila jsem, zda by za mě zítra mohla zaskočit. Dcera se začala usmívat. Šla jsem jí vybrat nějaké staré cíchy na povlečení s tím, že je s klidným svědomím může v Chorvatsku pak nechat. Jen prostěradla bych chtěla vrátit. Z půdy ze skříně jsem přinesla kufr na kolečkách. Pak jsem jí ještě dala pár věcí, které by se jí mohly hodit. Všimla jsem si, že pořád není v pohodě.
"Co je ještě?"
"Víš mami, je toho na mě nějak moc. Honím časopis, abych stihla termín, v pátek má jít do tisku maketa, všichni ostatní na to kašlou. Do toho jsou holky doma, denně do Motola a Tomášovi je všechno jedno, jako bychom nikam nejeli. Je to všechno na mě."
Bylo mi jí líto a uvědomila jsem si, jakého já mám báječného mužského.
Jen doufám, že toho bylo na ní opravdu hodně, že se srovná a nebude takový plašan, jako jsem já.
V noci jsem spala hodně špatně, hlavou mi procházely dceřiny starosti, přemýšlela jsem, co ještě chybí. Klasická cestovní horečka, ale vždyt' já nikam nejedu! Asi jsem se už zbláznila.
.
Z práce jsem odešla krátce po jedné hodině a na Vypichu chvilku počkala, až dorazí dcera. Převzala jsem si Emu a chvilku jsme čekaly na tramvaj. Cestou domů mi oznámila, že má hlad jako vlk. Nojo, ale já nebyla za celý týden na nákupu. Doma jsem oloupala pár brambor, dala je vařit a udělala Emě kaši. Pokrájela jsem šunku, kterou jsem měla (naštěstí) v lednici a dala jí k tomu okurku. Futrovala, jako by opravdu nejedla. Dcera přijela až po čtvrté hodině a vypadala ještě zdrchaněji než včera. Znovu slzy. "Mami, v Motole nefunfuje bankomat, seděly jsme tam dvě hodiny a navíc Tomáše fakt asi budu muset zabít, víš, co zase vymyslel?" Netušila jsem.
Dcera mi pak vylíčila, jaký geniální plán vymyslel její muž. Zítra, v den odjezdu, vstanou brzy, jeden pojede vyměnit peníze za kuny a druhý pojede nakoupit, to, co jim ještě chybí. Vzala jsem telefon a zavolala manželovi, zda by mohl zajet do směnárny a koupit pro mladé kuny. Jen mi řekl, at' mu necháme peníze dole na botníku na chodbě, aby se nemusel zouvat a jít do patra, že to rád udělá.
S dcerou a holčičkama jsme vyrazily na nákup. Nálada se jí zlepšila. Sešli jsme se pak společně všichni u nás doma. Můj muž řekl dceři, at' se sebere, odjede domů a začně balit, protože zítra už je opravdu pozdě. Holčičky zůstaly u nás a manžel je krátce před osmou odvážel do Košíř. Když se vrátil, řekl, že dcera už je celkem v pohodě a má zabalený první kufr.
Spala jsem už klidněji, žádná cestovní, ani jiná, horečka mě v noci netrápila. Jen nad ránem jsem přemýšlela o návštěvě pojišt'ováka, který se mě bude snažit přesvědčit o nevýhodnosti mé pojistné smlouvy. "To bude ostuda, až se s ním budu před svými kolegy dohadovat", napadlo mě. Jeden z pojišt'ováků mi totiž před časem do telefonu řekl, že jsem neústupná. Ale já opravdu nechci tu starou, pro pojišt'ovnu nevýhodnou, smlouvu rušit.
.
Krátce po osmé hodině mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Zvedla jsem ho a na druhé straně se ozval bodrý hlas s moravským přízvukem. Pojišt'ovák! A prý kudy se k nám do firmy dostane. Zeptala jsem se ho, zda se bude jednat o mou starou pojistku a on mi řekl, že ne. Naopak! Pojišt'ovna má prý pro mne "velice výhodnou" nabídku a to, uzavření nové pojistné smlouvy. Pánovi jsem vysvětlila, že odcházím za dva měsíce do důchodu, který díky podprůměrnému platu bude také podprůměrný a že v žádném případě nemám zájem uzavírat jakoukoli smlouvu. Nevnucoval se, řekl že to chápe. Zeptala jsem se, proč už mi tuto informaci nesdělila jeho kolegyně, která to se mnou telefonicky domlouvala. "Tož to také nechápu, já to od ní dostal mejlem." "Myslím si tedy, že by to pro nás oba byla ztráta času a je zbytečné, abyste za mnou jezdil." "Mám stejný názor", řekl hlas na druhé straně. Popřáli jsme si příjemný zbytek dne a hezký víkend a rozloučili se. Uffff, alespoň jednu položku si mohu odškrtnout.
.
Dopoledne mi dcera poslala SMS.

.
Její muž opravdu vstal mimořádně brzy a začal si chystat svoje věci. Asi mu to došlo. Dcera na něj byla tak namíchnutá, že zabalila jen sebe a holky. "At' tam třeba chodí nahatej, mě je to jedno." Tuto větu pronesla, když jí ve čtvrtek večer dovezl děda holky.
.
Manžel k mladým přijel v pátek v poledne a dovezl je na Florenc, odkud odjížděli se Student Agency do Brna. Raději počkal, elektronická jízdenka nebudila moc důvěry a co kdyby? Do Brna by je dovezl. Asi jsme staří, nevěřící současným dokladům, ale jízdenka fungovala. Poté, co všichni mladí seděli v autobuse, muž jim zamával a odjel domů.
Odpoledne mi pípla v kabelce SMS a po ní následovaly další.

To jsem moc ráda, že už jste v autobuse.
.
No vidíš a já měla na křtu knížky naprosto opačný problém, já průměr zvyšovala. Potencionální babičky a dědečkové můžou být výhoda i nevýhoda. Záleží na tom, jak se budou holčičky chovat. Pokud budou zlobit, ti starší je budou s největší pravděpodobností nenávidět.

Tak to je báječné, to by holky mohly akorát tak vstávat.

Jo, to znám. Ale co jsou řízky proti tomu, když si cestou do Paříže manželský pár loupal vejce natvrdo, to byl teprve puch.

A ted' už víš, proč já do Chorvatska přestala jezdit. Ano, máš pravdu, jsou to kreténi. Ale moře mají nádherné.

Ráno mi došla MMS.

Popřála jsem jim všem příjemný pobyt.


Fotografii z MMS jsem později stáhla do počítače, prohlížela jsem si jí totiž už v autě, cestou na můj rodný sever. Vypadá to opravdu krásně a navíc fotka z mobilu je zdařilá.

....
První naše zastávka byla v Litoměřicích na Zahradě Čech, kde jsme nakoupili nějaké rostliny a pak jsme pokračovali dál.
,
.
.
Uvědomila jsem si, že od doby, co maminka minulý rok zemřela, jezdím "domů" méně a méně. Nějak nemám důvod.
.
Víkend byl za námi a já večer po návratu jen stihla namočit nakoupené růže, kterými musím nahradit mezery po těch, které nepřežily zimu. Opět jsem nakoupila u polských zahradníků. Ta loňská, kterou od nich mám, je nádherná a báječně roste.
.
Pondělní ráno jsem zahájila v Motole na ORL. Jsem v pořádku, tak zase za tři měsíce. Prý jen, kdybych měla nějaké problémy, mám přijít kterékoli pondělí. Radostně jsem opouštěla nemocnici. Zapnula jsem si sako, počkala na autobus a sedla si na první sedadlo za řidičem. Sluníčko svítilo a mě zaujal odraz na skle, kde jsem se zrcadlila. Samou radostí jsem se zapnula o dírku vedle. V ten moment mi došlo, proč se pán, čekající před nemocnicí, usmíval. Usmála jsem se na něj také, netušila jsem, jak jsem "krásně" upravená.
.
Při přestupu z tramvaje na Vypichu jsem se rozhlédla, zda neuvidím známé auto. Blbost!
Ale cestou k domovu jsem se usmívala a vzpomínala na malou, filosofující, Emu a její malou ručičku v té mé.
.
Odpoledne jsem trávila na zahradě, zasadila jsem nové růže a další kytičky, které jsem si dovezla z Litoměřic. Můj muž prořezával staré pnoucí růže, které nám začaly odcházet. Větví byla celá bedýnka. Rozhodla jsem se, že udělám teplou večeři. Došla jsem do bytu pro buřty, nakrájela jsem chleba, vzala další ingredience a zatopila venku v krbu. Opekli jsme si s mužem buřty, spálili všechny větve a pak jen seděli a dívali se do plamenů.
.
Kolik takových večerů ještě letos bude?
Co když je to poslední letošní? Počasí se má zkazit.
...
Domů jsem se dostali až za naprosté tmy. Vysprchovala jsem se a sedla jsem si na chvilku v kuchyni. Probudil mě smích manžela. Seděla jsem pokřivená na židli a spala jako dudek.
.
Dnes dopoledne mi cinknul mobil a přišla mi druhá MMS z Chorvatska.

.
Dcera překonala svůj odpor k lodím a s manželem a holčičkami se plavili na Hvar, který zná z našich dřívějších pobytů. Pak poslala SMS, abych jí zavolala. Dozvěděla jsem se, že jsou všichni v pohodě, holky si to užívají a Emě se ztrácí ekzém.

Odpoledne jsem opět pracovala na zahradě, likvidovala jsem keře rajčat, které byly napadeny plísní a ponechala už jen ty, na nichž jsou ještě rajčata. Dozrají ještě? To je otázka.
V podvečer přijel syn s rodinou. Malého Jiříčka vídám málo. Hodně silně vnímám rozdíl mezi vnoučaty od dcery a od snachy. Nevím, cítím tam jakýsi odstup a trochu mě to mrzí. Holčičky jsem vídala téměř denně, vnoučka jen občas. Je to už pěkný klučík, váží 7 kilo a měří 69 cm. Ráda bych ho vídala častěji, ale....
.
Sedím u počítače, bolí mě "celej člověk" a vím, že se do práce ráno budu belhat jako ortopedický pacient. Taková zahrada, to je tělocvik. Kolik já jen dnes udělala dřepů, shybů a pak i kleků?
.
Tak takový byl můj týden.

Na kolotoči .....

10. září 2012 v 22:30 Postřehy, úvahy, zamyšlení
.... tak si totiž připadám.
Také by se to dalo interpretovat, že se cítím jako veverka v bubnu.
.
Víkend jsem si představovala, alespoň z části, jinak. Začal báječně na křtu knížky Cesty k mým matkám od Edith Holé. Přijela jsem domů v euforii s knížkou. Sedla jsem si k počítači, abych uspořádala své myšlenky do slov, která pak zveřejním. Knížka ležela vedle mě. Miluju vůni nových knih, občas jsem k ní přivoněla. A pak jí otevřela. Měla bych to dopsat, myslela jsem si. Knížka na mě však působila jako magnet. Nechala jsem rozepsaný článek, vypnula počítač a začetla se. Četla jsem si do tří hodin. Pak mě přemohl spánek.
.
Ráno jsem vstávala brzy. Jednak proto, že bych měla dopsat to, co jsem v noci rozepsala a také proto, že musím na tzv. "velký nákup", který jsem včera kvůli křtu neudělala.
Potom jsem mluvila s dcerou a ptala se, jak je starší vnučce. V pondělí šly obě holky do školky. Ve čtvrtek už šla Sára ze školky s teplotou. "Má teplotu a stále leží", zněla odpověd'. "Ale teplota není přeci nemoc, to je jen projev toho, že něco není v pořádku." "Mami, já vím."
Po nákupu jsem se pustila do vaření oběda a pípla mi SMS. "Tak máme zase angínu a píchají nám penicilín." Dceři jsem okamžitě volala. Byla se Sárou ještě v Motole, musely po injekci ještě půl hodinu čekat.
To není vůbec dobrá zpráva, blesklo mi hlavou. Všichni mají odjíždět v pátek do Chorvatska. Od dcery jsem se dozvěděla, že injekčně podávaný penicilín a na závěr pendepon, by snad mohly pomoci, aby odjeli. Hlavně, aby neonemocněla také Ema. Bylo by dobré je od sebe na čas izolovat.
Když mi Tomáš dovezl Emu, bylo mi jasné, že na svoje víkendové plány mohu zapomenout. Udělám to pro ně ráda. Já to štěstí neměla, když byly mé děti nemocné, byla jedna z babiček daleko a druhá už nebyla. Když mohu pomoci ...
Sára je bledá a křehká, Ema jí za chvilku doroste a asi i přeroste. Po jarní spále a následných spálových angínách se ani není čemu divit. Antibiotika oslabují její imunitu, má-li ještě vůbec nějakou, angíny mají neblahý vliv na její srdíčko.
Byly jsme s mrňavkou na zahradě, pak jsme si spolu četly a malovaly. Potom si sama hrála na počítači kostičky. Přes Skype si pohovořila s maminkou a Sárou, aby jim zdůraznila, že se jí stýská.
Připadala jsem si jako magor, když jsem jí v pravidelných intervalech sahala na čelo, zda už také nemá horečku. Asi jí to došlo, je to chytrá holčička: "Babí, ploč mi polád šaháš na tu hlavu, jestli jsem studená?" Asi jsem opravdu blázen.
V neděli dopoledne přijel Tomáš i náš syn. Jeden si potřeboval udělat cosi na autě, druhý má v garáži "rozdělanou" nějakou zbroj, či co. Nepátrala jsem po tom. Spíš jsem pátravě sledovala Emu, zda se u ní nezačínají projevovat příznaky nemoci. Připadala mi skleslá a moje ruka se opět pohnula k tomu, abych jí sáhla na čelo. "Nesmíš být tak vyplašená", říkala jsem si. Ano, jsem plašan a vím to o sobě.
Při obědě Ema baštila jako o závod, kdyby jí něco bylo, moc by asi nejedla. Zůstala jsem s ní po obědě chvíli doma a udělala jí pelíšek z polštářů, aby si odpočinula. Chvilku ležela a já seděla v křesle u počítače a pozorovala jí. Neusnula, na rozdíl ode mně. Probudil mě její smích. Seděla jsem zkroucená v křesle, hlava mi visela dolů: "Babí, ty tu spíš." Připadala jsem si jako po velkém flámu a nebyla jsem schopná udržet oči otevřené.
Volala jsem dceři, abych se zeptala, jak je na tom Sára. "Antibiotika už zabraly, řádí." Pak mi řekla, že se odpoledne, až pojedou z Motola, možná staví. Přijely kolem páté odpolední. Ema jako zázrakem ožila a po předchozí skleslosti nebylo ani vidu, natož slechu. Antibiotika už opravdu zabrala. Sára byla jen hodně bledá a jinak vypadala v pohodě. Projevila dokonce přání vytáhnout z garáže plastovou motorku a projet se. Jako správná "ježibaba" jsem jí to zakázala. Udělala jsem jí v altánu pelíšek ze dvou křesel a přinutila jí, aby odpočívala. Byl to boj. Byla už bez teplot, v krku už to prý také vypadá lépe a je prý už menší pravděpodobnost, že by svou sestřičku nakazila.
Měla jsem koupené buřty, rozdělala jsem v krbu oheň a buřty jsme s dcerou upekly. Potom mladí odjeli a já zkonstatovala, že je víkend za námi. S manželem jsme "oběhli zahradu" s konvemi a já se potom vrhla na hory nádobí od oběda a od buřtů.
Před usnutím jsem se znovu vracela ke knížce CKMM.
,
Ráno jsem vstávala s pocitem, že víkend nebyl. Měla jsem pocit, že znovu sedím na nějakém debilním kolotoči, ze kterého nejde vystoupit.
V práci mi to neutíkalo a jen jsem litovala, že se nemůžu volně brouzdat po netu, číst si mé oblíbené blogy, tak, jako když jsem tu byla sama.
.
Odpoledne jsem měla sraz s dcerou na Vypichu. Zet' má odpolední. Převzala jsem si Emu a tramvají jsme spolu pokračovaly na Bílou Horu. Dcera byla skleslá, jen pípla: "Něco na ní leze." Ema seděla v tramvaji přede mnou a mě zase přepadly hloupé myšlenky, že by také mohla onemocnět. Všimla jsem si, že má pod nosem nudli, vytáhla jsem papírový kapesník. "Maminka mě už vyluxovala", řekla mi na mou snahu jí zbavit nudle. Cestou od tramvaje mi oznámila, že jí bolí bříško. Kdyby jen tušila, co to udělalo s mou nervovou schránkou. Přišly jsem domů, umyly jsme si ruce a já se šla převléknout. Za chvilku stála za mnou a pronesla: "Babí, mám hlad." "A co to bříško?" "Babí, to byl jen malej pldík." Spadl mi kámen ze srdce. Po svačině jsme šly do altánu, vzala jsem pastelky, blok a pití. Dcera se Sárou přijely z Motola po páté hodině. Jsou v polovině, ještě dvakrát penicilín a ve čtvrtek pendepon.
V pátek, když vše dobře dopadne, snad odjedou na první dovolenou.
.
A já pak konečně sestoupím z kolotoče.
Do té doby však budu opět ve čtyři připravená převzít si na Vypichu Emu.
.
Chci se moc omluvit, že absolutně nestíhám odpovídat na vaše milé komentáře, natož navštěvovat blogy.
Zkusím se polepšit, slibuju.

Křest knihy Cesty k mým matkám

8. září 2012 v 9:17 Postřehy, úvahy, zamyšlení
.
Je to už více než dva roky, kdy jsem při svém nočním brouzdání po blogu narazila na blog Edith Holé.
Začetla jsem se do příběhu jejího hledání biologické matky, jehož první část zveřejnila v den mých narozenin. Zvláštní náhoda. A pak už jsem jen čekala na další pokračování. Vracela jsem se, četla vše znovu a někdy pro slzy neviděla na monitor počítače. Později, jsem se osmělila napsat komentář.
Co já mohu komentovat? Vyrůstala jsem v úplné rodině, kde jsem měla tátu, mámu, sestru. Netvrdím, že vše bylo úplně idylické, to bych byla pokrytec. Lidský mozek má však tu báječnou vlastnost, že špatné vzpomínky upozadí a člověk pak vzpomíná jen na to pěkné. V podstatě však bylo moje dětství hezké.
A v porovnání s příběhem Edith, si mohu dovolit napsat, že bylo krásné.
Stala jsem se jejím pravidelným čtenářem a z jejího příběhu mě mnohdy mrazilo. Neznala jsem nikoho, kdo vyrůstal v pěstounské péči. Poznala jsem jen několik svých vrstevníků, kteří žili v dětském domově a chodili k nám do školy.
Vůbec jsem netušila, ani jsem si nedokázala představit, co vše se může odehrávat v pěstounské rodině. Až při čtení těchto, občas až syrových slov, mi docházelo, že tomu tak může být. Ve stejné době, kdy Edith psala, byl medializován příběh rodiny Rosnerových, kde si jejich "děti" dovolili poukázat na to, že jsou týrané.
A tehdy mi Edith potvrdila, že tomu tak mnohdy je.
.
O datu vydání jsem věděla a ještě ten den jsem šla do Neoluxoru, abych si knihu koupila. Ještě jí neměli.
Chtěla jsem si jí vzít sebou na dovolenou, kterou jsme trávili s vnučkami na jihu Čech. Vzala jsem si sebou tedy jinou knihu, ale nestihla jsem jí ani otevřít.
.
Cestou do centra Prahy jsem si na Vypichu uvědomila, že jsem zapoměla vzít fot'ák.
Na křtu Pohádek pro kulíšky jsem ho měla - ta skleróza. Budu-li se vracet, přijdu pozdě. Přiřítila jsem se Štěpánskou do Pasáže Lucerna a první, koho jsem zaregistrovala, byl Standa Rulc, který šel proti mě a rozhlížel se stejně jako já. Také hledající. Došla jsem k pokladně kina, vyčkala, až si pán přede mnou koupí lístek a pak jsem se osmělila zeptat, kde je knihkupectví, kde se bude kniha křtít. Pokladní mi s milým úsměvem popsala cestu, já poděkovala a vyrazila.
V pasáži jsem zaslechla už známý hlas a věděla jsem, že jdu dobře. S Edith jsme se přivítaly, na chvilku jsem se posadila, pronesla několik slov se spolusedícími blogerkami a Standou Rulcem. Bylo mi v ten moment jasné, že opět budu nejstarší a budu zvyšovat věkový průměr zúčastněných. Ale co je to věk? Důležitější je stav duše a ta nestárne.
Potom jsme se přesunuli do druhé části knihkupectví a já zaregistrovala Punerank, která volala: "Už jí slyším." Konečně jsem poznala osobně i Tygra, který sice kdysi tvrdil, že tygři jsou teritoriálními zvířaty, jež nerada opouštějí svůj prostor. Malkiel přišel o něco později. "Tak jsme zase nejstarší, co?"
.
Při křtu přečetla Edith krásnou recenzi, kterou napsala Punerank. Přiznám se, že jsem byla jedna z mála, která knihu ještě nečetla. Příběh jsem znala jen v syrové blogové podobě. Ilustrátorka Ida Novotná se přiznala, že se po přečtení knihy dívá trochu jinýma očima na své rodiče. Petra Pávková z Natamy, která byla Edith při hledání biologické matky oporou, nám osvětlila mnohé z oblasti pěstounské péče. Řeč přišla i na nepříliš povedený zákon o adoptivní péči.
.
Co dodat?
Kniha je pokřtěna a já jí přeji, aby se dostala do co nejvíce rukou a k co nejvíce čtenářům.
Edith přeji, aby jí šlo psaní stále tak dobře a hlavně - moc Ti děkuji za odvahu se kterou jsi do toho šla.


.
P.S. Začala jsem psát už včera večer, po návratu ze křtu.
A jak to dopadlo?
Knížka s černým srdíčkem na přebalu ležela hned vedle počítače a já mezi psaním tohoto článečku do ní občas nahlédla.
Četla jsem si do tří do rána. :-)

Na jihu a bez signálu

6. září 2012 v 23:35 Putování po Čechách
Jak už jsem se v předchozím článku zmínila, vyrazili jsme s vnučkami na jih Čech.
.
Sobota 25.8.2012
.
.
Vyjíždíme krátce před desátou hodinou z Košíř, kde jsme si převzali holčičky s batůžky a hračkami v náručí. Ema je v naprosté pohodě, ale Sára je hodně smutná. Dokonce chvilkami dochází i na slzičky. Mám z toho trochu obavu, vždyt' jedeme na celý dlouhý týden a holky ještě nikdy nebyly tak dlouhou dobu bez rodičů. Maximum byl zatím prodloužený víkend.
Na odpočívadle, kousek před Benešovem, děláme zastávku. Holky dostávají toasty, které jsem udělala na cestu a manžel telefonuje do místa, kde budeme ubytováni. V emailu, který jsme dostali, byla prosba, abychom poslali SMS s přibližným časem příjezdu. Muž se rozhodl, že raději zavolá. Hlídám holky, aby se nerozeběhly před auta, která na odpočívadlo zajíždějí a slyším rozlobený manželův hlas. "Cože, já dostal jen jeden email, ne nic jic jiného! Musím se domluvit se ženou, no jasně, že už jsme na cestě!" Začíná mě mrazit a tuším, že budou komplikace. Beru holky za ruce a jdu k mužovi. Začíná mi rozčíleně říkat, že je to obsazené, sice jen do zítřka a že prý jsme o tom dostali email. "To je blbost, včera tiskla ten jedinej, kterej přišel, abychom to snáze našli", říkám manželovi. Z tašky jsem vytáhla email a tam je datum 25.8.2012. Muž znovu volá a dozvídá se, že nám to tedy řekla telefonicky, že je nástup až v neděli. Ano, telefonovali jsme, ale jen proto, abychom si doobjednali povlečení. Začínám mít vztek. To nám ta dovolená pěkně začíná. "Já se dohodnu se ženou a pak se vám znovu ozvu." Vidím svého muže, jindy flegmatika, parádně rozlobeného. Takového ho moc neznám a holčičky už vůbec. Vytáhl z kufru auta notebook, položil ho na střechu auta a čekal, až naběhne. Samozřejmě, žádný jiný email, než ten, který jsem včera vytiskla, nepřišel. Navrhuje, že se vrátíme zpátky do Prahy a pojedeme znovu zítra. Je mi jasné, že holky budou zklamané a proto navrhuji, že budeme pokračovat a poohlédneme se po nějakém jiném ubytování. Manžel volá tedy znovu a paní mu navrhuje, že nám zajistí ubytování na jednu noc někde poblíž. Za dvacet minut volá znovu, že nám ho zarezervovala v nedalekém rekreačním středisku v chatičce.
Mám vztek, chce se mi brečet, ale před holkama musím zachovat dekorum a být statečná babička.
Nasedáme znovu do auta a pokračujeme v cestě.
Při průjezdu Táborem jsem zaregistrovala směrovky, které odkazují na penzion. "Hele, zkus tam zajet a zeptáme se." Muž souhlasil, představa noclehu v chatičce s palandami, společnými sprchami a záchody, není vzhledem k holkám to pravé ořechové. Kdybychom byli sami dva, je to v pohodě, ale holky jsou ještě dost malé na to, aby spaly na palandě.
Dojeli jsme k penzionu Kalina ve čtvrti Horky a domluvili si nocleh. Šla jsem se na pokoj podívat. Manželská postel a rozkládací malý gauč, který bude určitě holkám stačit. K tomu koupelnička se sprchovým koutem a záchodem. Pán mi ještě ukázal společnou kuchyňku s mikrovlnou troubou a po zapsání mých údajů z občanky jsem mu dala požadovaný obnos Kč 700 na noc. Přislíbil, že nám připraví do večera přistýlku z gauče. Když jsem šla zpátky k autu, řítily se ke mě holky, že potřebují na záchod. Muž dal do místnosti jednu z tašek, kde jsme měli hygienické potřeby. Co ted'? Z Jarčina blogu jsem věděla o ZOO ve Větrovech a byl to jeden z cílů našeho jihočeského pobytu. Sice návštěva nebyla plánována zrovna na první den, ale to, že nocujeme v Táboře, nás přímo k návštěvě vybízelo. Můj muž měl jiný názor, chtěl nejprve dojet do cíle a tam oznámit, že chatičku nepotřebujeme, že nocujeme v Táboře. "A nestačilo by jen zavolat?"
Zavolal a stačilo to.
V ZOO jsme trávili příjemné odpoledne. Už při vstupu jsme dostali obrovský pytel čokoládových bonbónů, protože tato ZOO slavila druhý den (v neděli) své první narozeniny. Viděli jsme lva, který se nechal drbat na břiše, svezli jsme se s koněspřežkou, pohladili si koně v ohradě a pak si prošli celou ZOO - některá místa i opakovaně.
.
.
Zvířata jsou tu nádherná, mladá, dobře živená a je vidět, že majitelé svou práci dělají s láskou.
Poseděli jsme v restauraci, kde si holky a děda dali rajskou. Já nějak neměla hlad.
Po návratu do penzionu jsme zjistili, že přistýlka není připravená. Během okamžiku se objevil pan majitel s nabídkou, abychom si vzali i druhý pokoj, že se jim to nechtělo rozestýlat a hlavně, že budeme mít větší pohodlí. Domluvili jsme se, že si gauč rozložíme sami a vezmeme si z vedlejšího pokoje jen polštáře a jednu deku, která bude holkám stačit. Pan majitel nám tedy přinesl prostěradlo a rozloučil se.
Udělali jsme holkám ležení, vykoupali je, já jim v kuchyňce ohřála mléko na noc. Muž jim pustil na DVD Lvího krále. Já po sprše zalehla a jen z dálky vnímala zvuky. Usnula jsem jako první.
V noci jsem poslouchala bubnování deště.
.
Neděle 26.8.2012
..
Ráno se probouzím a pozoruji spící holčičky. Jsou kouzelné, když spí. Říkám si, že máme za sebou první den a noc a holky jsou celkem v pohodě. Doufám, že tomu tak bude i nadále.
Pomalu vstávám, v koupelně se převlékám a čekám, až se probudí někdo další. Druhý je můj muž a až po něm se budí holky. Jdu jim do mikrovlnky v kuchyňce ohřát mléko. V duchu se chválím za to, že jsem jim vzala jejich kelímky. Automat na kávu nefunguje. Naštěstí jsem přibalila pytlíčky s Nescafé 3v1, takže jsme i díky kelímkům zachráněni. Po snídani si jdeme zabalit věci do pokoje, složit gauč a pak odjíždíme do Tábora dokoupit pití, olej, vajíčka a další potraviny pro náš pobyt.
A odtud už putujeme podle emailu přes Malšice, Bečice a podél Lužnice až na místo ubytování.
.
.
Před nám stojí veliká poškozená budova a proti ní, to, co už známe z fotografií. Na těch ovšem ta poničená budova nebyla. Jsme tu o něco dříve, musíme proto počkat, až paní majitelka dokončí úklid. Dům je ve svahu, který pokračuje i nad ním. Je tu dobře vybavené dětské hřiště, bazén a trampolína. Holky si hrají na hřišti, které je zmáčené nočním deštěm a my s mužem čekáme. Po chvíli jsme pozváni dál. Veliká obytná kuchyň s krbovými kamny, dvě ložnice, koupelna se sprchou. Na první pohled paráda. Paní nám poskytuje informace, zbytek je prý na nástěnce a prý se můžeme na ní s čímkoliv obrátit. Současně se nám omlouvá za zmatky, ale byla přesvědčená, že nám o změně termínu pobytu říkala. Prý nějací lidé v průběhu léta chtěli pobyt od neděle do neděla, tak to posunula. Ted' už je to celkem jedno, jsme na místě.
Bavíme se i o protější poničené budově mlýnice. Prý jim dříve také patřila, ale v minulém roce jí prodali. Mlýn kupovali s již poničenou mlýnicí. Předchozí majitel mlýn pojistil na vysokou pojistku, poté mlýnici zapálil a svedl vše na vodáky. Jen prý se nějak sekl v datumu, protože budovu podpálil 16. prosince. Od té doby prý stále ještě sedí za pojistný podvod.
Vzpomínala jsem, jak jsem před téměř 40 lety Lužnici jela, ale nějak mi to všechno splývá a já si na tu budovu nevzpoměla. Asi jsem měla starosti na jezu, nebo budova mlýnice před požárem vypadala jinak.
Vybalili jsme věci a já se chystala vařit oběd. Vytáhla jsem hrnec, který jsem preventivně umyla, připravila si talíře a ztuhla jsem. Z lícové strany byly jakž takž čisté, ale spodek byl odporně rezavý. Už jsem se párkrát setkala s tím, že někdo myje talíře jen z lícu, ale tohle byla síla. Na nástěnce jsem se dočetla, že voda tady má vysoký obsah železa, ale že je zdravotně nezávadná. Společně s nemytými ruby a působením železité vody, vypadaly talíře jako ze skládky. Drhla jsem houbičkou talíře, protože jíst z nich mi připadalo dost odporné a přemýšlela nad tím, zda ti, kteří odjeli zhruba před dvěma hodinami, z tohoto nádobí jedli. Pokud ano, raději nedomyslet. Bylo mi jasné, že tohle chce písek. Jar a houbička bylo málo. Polévku jsem nedělala, v druhém hrnci, který vypadal trochu k světu jsem vařila rýži. Po odklopení pokličky jsem znovu ztuhla jak Lotova žena. Varné pytlíky jsem ponořila do čiré vody a ted' se v hrnci válí v něčem hnědo-rezavém. Navíc jsem cítila síru, či spíš sirovodík. Vzpoměla jsem si na školní poučku H2S - smrdí jako pes. Naštěstí rýže zůstala bílá a voda se na její chuti nepodepsala.
Po obědě šel manžel s holčičkama na zahradu, která byla báječně vybavena. Za takovéto vybavení by se nemuselo stydět hřiště v okresním městě. Já se snažila pomocí houbičky a Jaru likvidovat rez. Umyla jsem zatím jen to, co budeme nezbytně potřebovat do doby, než zakoupíme písek.
.
.
Po svačině jsme se vydali na první výlet k řetězovému mostu u obce Stádlec, který je vzdálen zhruba 2 km. Cestou tam jsme krátce zmokli, ale moc nám to nevadilo. Cesta je značená červenými turistickými značkami, občas je pro zdatnější turisty. Na několika místech jsme měli obavu, aby nám holky, nebo i my, "nezahučeli" do Lužnice. Když jsem pak později viděla na "červené" cyklisty, přemýšlela jsem, jak se v těchto místech s kolem pohybovali.
Večer manžel zkoušel notebook. Ani t'uk. To, že zde nefungují telefony, jsme zjistili už v poledne po příjezdu, kdy jsem se snažila dovolat dceři, že už jsme na místě. Až pak z kopce nad mlýnem se mi podařilo poslat SMS. T-Mobile nefungoval vůbec, Vodafon občas a jen odněkud.
Večer jsme po vykoupání holek, kterým voda smrděla, pustili další díl Lvího krále. Ema se několikrát ptala, zda už ráno pojedeme za maminkou.
.
Pondělí 27.8.2012
.
Po snídani jedeme do Tábora dokoupit vše potřebné. Kromě písku na nádobí si kupujeme i dva hrnky, holky mají sebou naštěstí kelímky, které jsem jim vzala z domova. Cestou zpátky na mlýn se Ema ptá, proč tam zase jedeme, že chtěla jet za maminkou. Ach jo! Obě holky v autě usnuly, muž zůstal u auta a já šla nejprve umýt všechno nádobí, které budeme potřebovat a pak vařit oběd. I pytlíkovou polévku raději vařím z balené vody. Po obědě jdou holky s dědou na zahradu a já pokračuji v boji se rzí. Takhle jsem si tedy zažátek dovolené nepředstavovala. Písek je účinný a nádobí, dřez, umyvadlo a záchod se lesknou. Holky si hrají na pískovišti, potom blbnou na trampolíně. Navečer jdeme na druhý břeh Lužnice. Umožňuje nám to odkloněný tok řeky, přes který jsou nájezdy pro stavební techniku a pak sypaná hráz, která tu je z důvodu opravy jezu a budování malé elektrárny.
.
.
Chceme pokračovat po proudu řeky, ale po malé chvíli si ocitáme v mokřadech. Vracíme se proto raději zpět. U jezu jsou chaty, které patří VŠE a je tady pořádán minitábor pro děti. Dostává se nám nabídky, že jim tu můžeme holky na chvilku nechat a odpočinout si. Holky nechtějí, přeci jen děti, které tu jsou, jsou mnohem větší. V další z chat funguje "osvěžovna", kde se mimo jiné prodává zmrzlina a točí pivo. Holky začínají vrzat, že chtějí zmrzlinu a já se jim snažím vysvětlit, že sebou nemáme peníze, protože jsme netušili, že něco takového tady je. Mladý muž za okénkem nám nabízí, že nám naleje na dluh a stejně tak, že nám dá i zmrzlinu. Nemám dluhy ráda, můj muž také ne, vydává se proto na "náš břeh" pro peníze. A já zatím upíjím pivo a holky cucají Twister. Tváří se spokojeně. Navíc si hned našly kamarádku Verču, která je starší o dva týdny než Sára a je tu s rodiči a bratrem v pronajaté chatě, kousek od mlýna. Údolí Lužnice je hluboké a po západu slunce je chladno. Všichni se společně vracíme zpět. Holky jsou v pohodě, noc je hodně chladná.
.
Úterý 28.8.2012
.
Ráno se budím dříve než včera. Pod oknem je nějaký hluk. Stavební firma, která budovala jez, odváží stavební buňku. Je zvláštní, že to nikoho jiného neprobudilo. Jdu se umýt a při pohledu z okna vidím, že na střeše vedlejší chaty je jinovatka.
Holky vstávají pozdě, moc se jim z pelíšků nechce. Slunce už svítí, ale tráva na zahradě je hodně mokrá. Po snídani si obouvají holínky a vyrážejí ven.
Čtu si průvodce Jižními Čechami, kterého jsem si přivezla sebou a který vyšel v "roce tabák".
Dočítám se, že lázně Bechyně jsou známé svými siřičito-železitými prameny. No vida. A nám vadí lehce páchnoucí a rezavějící voda a tyto lázně si na tom postavili svou prosperitu. S telefonem v kapse jsem se šla podívat za holkami a dědou na zahradu a u okapu mi pípla SMS. Dcera - "Co je s vámi, že se vůbec neozýváte, už jsem z toho nervózní." Zkusila jsem od okapu zavolat, slyšela jsem každé páté slovo a dcera neslyšela nic. Napsala jsem tedy SMS, že jí odpoledne zavolám, že tady není signál. SMS byla úspěšně odeslána. Alespoň nemusím na kopec.
Po obědě balím do tašky pití, svačinu pro holky a vyrážíme směrem Hluboká. Naším cílem je Zoologická zahrada Obora. Holky jsou veselé, těší se na návštěvu ZOO. Na parkovišti telefonuji dceři a vysvětluji jí, že v místě kde jsme, není téměř žádný signál. Pak se svou maminkou hovoří obě holčičky a Ema zůrazňuje, že se jí stýská. Sára je v pohodě a mamince líčí, co všechno na mlýně je a jak jí chutnal řízek k obědu. Dceři potom říkám, že kdyby byl nějaký problém, určitě bychom se ozvali, ale že krom malých stesků jsme všichni O.K.
Milým překvapením při vstupu do ZOO je to, že poslední prázdninový týden mají všechny děti vstup zdarma, takže platíme jen my.
.
.
A zatímco já si fotím zámek Hluboká přes Bezdrev, schyluje se k tragédii hodné Shakespeara. Alespoň pro nezúčastněné a přihlížející, se to tak jevilo. Ema si sundala své puntíkaté sluneční brýle a dala je dědovi, aby jí je hlídal. Ten měl strach, že by je mohl v kapse poškodit, tak si je zavěsil do výstřihu trička a pak se společně s Emou sklonili ke kaprům v rybníce. Žbluňk! Brýle spadly mezi kapry a zmizely pod hladinou. Ema řvala jako o závod, slzy jí netekly, ty stříkaly kolem hlavy a nebyla k utišení. Ano, malá parádnice přišla o své milované beruškové brýle. To by se ještě dalo pochopit, ale co jsem nechápala já ani můj muž, bylo to, že začala řvát i Sára, které se nic nestalo. Duet řevu ve dvou různých oktávách přivolal publikum. Dav se na nás díval jako na duo Herodesů, kteří něco provedli těm dvěma roztomilým holčičkám. A ty dvě nebyly k utišení. Budili jsme opravdu hodně nechtěnou pozornost, holkám jsme slibovali, že koupíme jiné a ještě hezčí brýle. Návštěva ZOO proto pokračovala v krámku se suvenýry, kde jako na potvoru žádné brýle neměli, natož dětské. Znovu řev a slzy. Holkám jsem koupila náramky se jmény, ale bylo to málo platné. Řvaly a řvaly. Ema si ho vztekle sundala z ruky se slovy, že chce "blejle a puntikovaný". Manžel zavolal dceři, aby jí vylíčil, co se stalo. Pak rozpačitě zavěsil a pronesl: "My se tady z holek skoro hroutíme a ta káča se chechtala." Mínil tím samozřejmě dceru.
.
.
Holky se pak uklidnily, tedy částečně, protože kdykoliv si Ema vzpoměla na brýle, znovu brečela. Sára už byla v pohodě, ale Ema byla špatná hodně dlouho. Abychom trochu napravili újmu, mohly si holky vybrat hračku v ZOO obchodě. Sára si vybrala tygra a Ema hada. Odcházeli jsme po půl sedmé. Cestou jsme se zastavili v Týně nad Vltavou, dokoupili jsme dva balíky vody a nějaké potraviny. Holky v autě obě usnuly a já očekávala, že budeme mít noční párty. Kupodivu po vykoupání v "lázeňské vodě" usnuly bez problémů. S hrůzou zjišt'uji, že umyvadlo i dřez znovu začínají mít rezavou barvu. Tak to bude běh na dlouhou trat'.
.
Středa 29.8.2012
.
Vstáváme do jednoho z nejkrásnějších dnů. Předpověd' počasí vyšla na sto procent a sluníčko svítí jako o závod. Holky jsou od rána na zahradě a nikam se jim nechce.
Začíná se bagrovat hráz u jezu, tak se chodí občas s dědou podívat ke břehu řeky. Ví, že samy tam nesmějí. Odpoledne, po velkém přemlouvání, se nám podařilo je vytáhnout na vycházku. Mají slíbenou zmrzlinu. Jde s námi i sedmiletá dcera našich domácích Maruška. Holky si cestou hrají, sbírají žaludy, pak s klackem předstírají lov ryb. Děláme zastávku v tábořišti Saloon na břehu Lužnice, holky dostávají zmrzlinu, my s dědou si dáváme pivo. Krásný a pohodový den. Pokračujeme podél řeky na Lužničanku a pak k Bejšovcovu mlýnu, kde pozorujeme vodáky, kteří se ve šlajsně "cvakli" a vylévají vodu. Ještě, že mají věci v barelech. I přesto jim docela závidím. Jak ráda bych se svezla.
.
.
Telefon - volá neznámé číslo, řvu haló, haló a je mi jasné, že si ten volající myslí, že jsem dement. Posílám proto na telefonní číslo SMS, že jsme na Lužnici a není tu signál. SMS v pohodě odchází a já zjišt'uju, že mám SMS od dcery s prosbou, zda můžeme někde koupit bačkůrky pro Emu, která hned po návratu nastupuje do školky. Odpovídám i dceři.
Cestou zpátky Ema padá. Odřený loket, rozbité koleno, sedřená kůže na dlani a řev. Nosím sebou naštěstí stále vlhčené ubrousky, takže jsem to nejhorší vyčistila. Pak jsem v brašně na fot'ák objevila i náplast a Zyrtec, zůstalo to tam od loňského výstupu na Vesuv. Naštěstí.
Emě lepím rány a děda si jí bere "na koně". Nechala se nést celou cestu až k Suchomelovu mlýnu a celou dobu tvrdila, že má "zlomené koleno". U mlýna jakoby zázrakem ožila, zapoměla na "zlomeninu" a až do večeře řádila se Sárou a Maruškou na zahradě.
.
Čtvrtek 30.8.2012
.
Dopoledne jedeme do Tábora splnit prosbu dcery, co se týče bačkůrek a náš slib, týkající se zakoupení nových brýlí, místo těch, které ted' nosí nějaký kapr v Bezdrevu. Projíždíme celý Tábor až do nákupní zóny. Předpokládáme, že tady je větší šance sehnat to, co máme koupit. Začínáme v Tescu. Bačkůrky tu nemají žádné, ale kupujeme nové brýle. Sice nejsou puntíkaté, ale mají kytičky. Ema se tváří spokojeně. Kupujeme i brýle pro Sáru, budou se jí hodit za dva týdny, až pojede s rodiči do Chorvatska. Bačkůrky nakonec kupujeme v Deichmanu, za "lidovou cenu" 249 Kč. Ema od začátku chtěla bačkory s princeznou, tak je má. Je na nich Sněhurka a výhodou je zapínání na suchý zip.
Pak telefonuji dceři, abych jí oznámila splnění úkolu. Je ráda. Telefon předávám holkám, aby si s maminkou promluvily. Ema jí vysvětluje, že by se s ní chtěla pomazlit a dostává se jí odpovědi, že až v neděli. Sára jen líčí, jak se jí tu líbí, co všechno už viděla a na čem řádí na zahradě u penzionu. Dcera holčičkám vysvětluje, že zítra ráno (v pátek) odjíždějí s tátou na svatbu.
Vracíme se na mlýn, holky jsou v pohodě. Rozhovor s maminkou jim evidentně pomohl, tedy hlavně Emě.
Po obědě si holky hrají na zahradě, skáčí na trampolíně, vozí se na skluzavce. I my využíváme krásného letního počasí a relaxujeme v jejich přítomnosti. Ema se odmítla svléknout ze šatů a dalo nám velké přemlouvání, aby si alespoň zula stříbrné sandálky s kamínky, které jsme jí dovezli z Itálie. S keckami se smířila, ale na šatech trvala. Ostatně, má sebou troje a dnes je má na sobě poprvé. Po obloze se začínají honit mraky.
Navečer jdeme se starým, rozkrájeným chlebem a rohlíky na hráz, abychom je hodili rybám. Holky si berou holínky, protože po bagrování hráze je všude spousta bláta.
.
..
Ema opakovaně odmítá sundat šaty. No na druhou stranu jí holínky jdou alespoň do barvy jejího outfitu. Zjišt'ujeme, že rohlíky rybám chutnají více než chleba, mnohem dříve totiž mizí a je okolo nich skrumáž.
Končíme v osvěžovně VŠE, holky jako tradičně u zmrzliny, my dva u piva. Večer po návratu z druhého břehu začíná pršet a pak později je bouřka.
.
Pátek 31.8.2012
..
Vstáváme do deštivého a zamlženého dne. Po snídani si čteme pohádky, hrajeme Člověče nezlob se, pexeso. Manžel odjíždí do obce Lány ke kameníkovi, aby u něj objednal kámen na pečení do venkovního krbu. Abych mohla v klidu uvařit, pouštím holkám další část Lvího krále. Ještě, že manžel sebou notebook vzal, protože tady při dešti nefunguje ani televize.
Po obědě a po chvílích přemlouvání jedeme do Bechyně. Obě holky cestou usínají. Celou dobu leje a leje. Holky probouzíme, navlékáme do pláštěnek a jdeme se projít po městě. Naše cesta nás zavedla do zámeckého parku. Ema je otrávená, Sára aktivně sbírá kaštany. Mám jich plnou tašku na fot'ák. Vracíme se na náměstí a jdeme se podívat do infocentra. Přilákala nás tam hlavně výloha plná keramiky. Holčičky vybírají dárek pro rodiče. Sára kytičku pro maminku a Ema kapra, asi jako připomínku svých utopených brýlí. Při placení je nám nabídnuta prohlídka nedalekého areálu kláštera, který je proslavený gotickou diamantovou, či sklípkovou klenbou. Paní v infocentru se ptám, zda je prohlídka vhodná i pro tak malé děti, jako jsou holky. Prý tam chodí i školky, tak proč ne. Sáře se prohlídka líbila, tiše, aby nerušila výklad průvodkyně, se mě ptala na různé detaily v klášteře i kostele. Zjišt'uju s potěšením, že tohle je moje holka a už se těším, až bude větší a bude s námi chodit po památkách. Snad jí to vydrží. Ema trochu prudí a občas se potichu ptá, kdy už půjdeme pryč. Je ještě hodně malá a vyloženě jí to nebaví. Asi bude po své matce, ta s námi také prohlídky památek většinou jen přetrpěla. Důležité však je, že se chová způsobně a neruší.
Po prohlídce kláštera a obchůzce ještě několika stromů s kaštany se vracíme na náměstí. Jdu si do infocentra koupit nějakou publikaci, v kláštěře byl striktní zákaz fotografování. Je tam i průvodkyně, se kterou jsme byli na prohlídce. Usmívá se a říká mi, že zrovna tady ty naše holky chválila, jak byly vzorné. Docela mě to potěšilo. Obešli jsme v dešti náměstí a rozhodli jsme se, že pojedeme zpátky. Stále totiž leje jako z konve. Celý svět je šedý a ponurý.
.
.
Na mlýně zatápím v krbových kamnech, protože teploměr v autě ukazoval, že je pouhých 12°C. Nerada bych, aby holky nastydly. Můj muž se přiznává k tomu, že nikdy v kamnech nezatápěl. Já zavzpomínala na své dětství, kdy tato práce patřila k mým povinnostem. Jak vidno, tato zkušenost se mi ted' celkem hodila. Během chvilky je v obytné kuchyni příjemné teploučko. Necháváme otevřené dveře do všech místností, aby se teplo dostalo i tam. Pouštím se do loupání kaštanů, které jsou ještě v zeleném pichlavém obalu. Některé jdou loupat ještě hodně špatně. Loupu, přikládám do kamen. Pak jdu holkám a mužovi chystat večeři. Přemýšlím, kde jsem si tak umazala ruce. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že kaštanové slupky barví podobně jako ty ořechové, jen s tím rozdílem, že na černo. No nádhera. Nehty mi od mytí nádobí a úklidu chytly rezavou barvu od železité vody, ruce mám černé. Drhnu je kartáčkem a pískem, který jsme koupili na likvidaci rzi. Moc se mi to nedaří. Zbylé, nevyloupané kaštany dávám do igelitového pytlíku, aby se zapařily, pak snad půjdou snáze loupat.
Sára si před spaním všimla mých rukou a ptala se, proč si je nejdu umýt.
Sedím v kuchyni, poslouchám déšt' a pilníkem na nehty si brousím kůži na rukou a říkám si jen - nojo, blondýna.
.
Sobota 1.9.2012
..
Ráno je mlhavé, ale už alespoň neprší. Před mlýnem jsou louže a bláto od bagrování hráze. Holky se povalují v pelíšku a moc se jim nechce ven. Ani se jim nedivím, protože je zima. Zatím netopím, je tu po včerejšku ještě docela příjemně. Holky mají dnes slíbené palačinky, tam mi pomáhají s přípravou těsta: "Maminka to dělá taky tak", říká mi Sára. "Já vím, vždyt' jsem jí to naučila." "A my se to naučíme taky, my máme palačinky rádi." Těsto je hotové a já ho nechávám odpočívat.
Sára se rozhodla, že půjde ven. Oblékám jí softshellovou bundu. Sama si bere holínky a vyráží. Když už se potřetí přijde ptát po Emě, rozhoduje se ta mrňavka, že půjde také ven. Oblékám jí stejně jako Sáru. Děda jde na chvilku za nimi a já se pouštím do palačinek.
Holky se říti dovnitř jako velká voda. Polévku odmítají a vrhají se na palačinky. Je vidět, že je opravdu mají rády, Sára slupla čtyři a Ema tři.
Po obědě vyráží Sára znovu na zahradu a Ema sedí v kuchyni. Chce na nějaký výlet. Chvíli nám trvá, než se nám podaří přesvědčit Sáru k výletu. Nakonec souhlasí. Před druhou hodinou vyrážíme do Tábora, auto parkujeme nedaleko Kotnova. Kdyby tak ty "moje holky" tušily, jaké já mám trauma z věží.
Při koupi vstupenek Sára šokovala paní v pokladně Bechyňské brány. Já si kromě vstupenek kupovala publikaci o městě a okolí a ona stála vedle mě. "Hele babi, tady je na obrázku Hluboká." Paní se na ní podívala a ptala se, zda jsme na Hluboké byli. "Ne, nebyli, jen v ZOO Ohrada a Hlubokou jsme viděli zdálky." "To je ale chytrá holčička, kolik jí je?" "Pět." Paní se usmívala a já se v tu chvíli cítila jako ta nejšt'astnější babička na světě. Mám šikovnou vnučku.
.
.
Překonala jsem sama sebe a na věž Kotnova jsem vylezla. Což o to? Nahoru to jde vždycky, ale co dolů. Naštěstí není schodištní konstrukce houpavá, volně se pohybující ve věži. Dolů jdu jako první a za sebou vedu Sáru. Drží se mě za ruku, schody v horních patrech věže jsou hodně příkré. Děda podobně svádí dolů Emu. Dole na pevné zemi jsem si docela oddychla. Je to po mnoha letech, kdy jsem znovu vylezla na věž, ve které nejsou kamenné schody.
Pokračujeme na Žižkovo náměstí a Sára trvá na tom, že se půjdeme podívat do strašidelného podzemí, na něž máme v penzionu plakátek na nástěnce. Marně jí vysvětluji, že se bude bát a pak špatně spát. Říkám jí, že je to pro větší děti, vše marno. Ema odmítá. Rozdělujeme se, děda jde s Emou do cukrárny na náměstí a my pokračujeme za kostel. Při našem příchodu vyvádí ven po schodech nějaká paní kluka, který je o hlavu větší než Sára a který brečí na celé kolo. Sára se na něj zaraženě dívá. Kluk a brečí? "Asi se tam Sáruško hodně bál." "Tak já tam taky nepudu, babi." Udělám jí fotku s rytířem u vchodu a jdeme za zbytkem výpravy do cukrárny. Moc daleko nedošli, stále stáli u pultu, protože Ema si vybírala zmrzlinu.
Poseděli jsme v cukrárně u výborné kávy a ještě lepších dortíků a pak jsme se ještě prošli Táborem pod zamračenou oblohou. Kolem nás procházeli cizinci, Sára se na ně chviličku dívala a pak mi oznámila, že mluvili anglicky. Měla pravdu a mě došlo, že ta naše vnučka asi opravdu bude chytrá holka. Byla zima, proto jsme nasedli do auta a vraceli se na mlýn. Cestou tam jsme se zastavili v Lánech u kameníka pro kámen na pečení. Cena nás velice mile překvapila, protože byla třetinová oproti kamenu, na který jsme se ptali v minulém roce na Zahradě Čech v Litoměřicích. Holky nám cestou z Lán na mlýn opět usnuly. Děda zůstal s holkami v autě a já šla zatopit. Za chviličku přišla Sára a potom děda s Emou. Hráli jsme znovu Člověče nezlob se, oheň v krbových kamnech praskal a příjemně hřál.
Po večeři se holky koupaly, pak jsme jim pustili naposledy Lvího krále a já začala pomalu balit věci, které už nebudeme potřebovat.
..
Neděle 2.9.2012
..
Vstávám jako první a dívám se na oblohu. Mraky už se trošku protrhávají. Venku je ale vlhko.
Když se probudí děda, dělám pro oba snídani. Holčičkám se vstávat moc nechce, ale není žádný spěch. Penzion bychom měli opustit do 11 hodin, je spousta času. Když se holky konečně budí, dělám jim snídani a jdu přichystat věci, ve kterých pojedou domů. Ostatní balím. Z pyžámek je převlékám ještě do tepláčků. Chystám nějaké jídlo a pití na cestu a děda odnáší věci do auta.
Krátce před jedenáctou hodinou je vše hotovo. Sbírám poslední naše věci. Jdeme zaplatit pobyt a předat obydlí, které se na čas stalo naším domovem.
Loučíme a odjíždíme. Na kopci v Lánech volám dceři, že už jsme na cestě k domovu. Odpovídá mi, že oni ještě ne, protože táta holčiček ještě spí po včerejším svatebním veselí. Telefon pak podávám holkám, které mamince říkají, jak se na ní těší. Nejedeme daleko. V obci Slapy je pout'. Parkujeme auto a jdeme se podívat. Cestou kolem plakátů, které hlásají, že je to "Tradiční slapská pout", se usmívám, protože výraz "poutička", by byl příhodnější. Dva stánky vietnamských hadříků, jeden stánek u kterého prodávala češka, lákající mě ke koupi triček a ponožek a poslední stánek se srdíčky, cukrkandlem a kokosovými suky. Na pouti vláček, jímž jezdily naše holky samy, autodrom, který ještě nejezdil, bazén se dvěma míči na způsob zorbingu, ve kterém se potácela dospívající dívčina a jeden smutný oslík uvázaný u zábradlí. Holky se krom vláčku svezly ještě na autodromu, ale protože Sára nedosáhla na pedály, povozil je nakonec majitel této atrakce, když si k nim přisedl do autíčka.
.
.
Po návratu do auta se holky dožadují něčeho k jídlu. Vlhčeným ubrouskem jim čistím ruce, dávám jim jídlo a lahev s pitím. Nakonec jíme na parkovišti i my dva. Pak vyrážíme na cestu k domovu. V Miličíně je také pout', o poznání větší, než ta, kterou jsme navštívili. Holky jí naštěstí zaregistrovaly dost pozdě a já si všimla jen mužova potutelného úsměvu. "Víte co, holky, my pak půjdeme na pout' do Břevnova, až bude." Tato odpověd' je uklidnila a během chvilky obě usnuly. Probudily se až u nás v garáži.
Vynosili jsme tašky z auta, já udělala jídlo, dala prát první pračku prádla a věnovala se holčičkám. Při příchodu na zahradu jsem si všimla, že můj nejstarší a největší oleandr stojí v míse s vodou, na jejímž povrchu jsou mastná kola od benzínu či nafty. Ještě je vedle čerstvá louže. Je mi jasné, kdo to mohl udělat. Švagr, nebo jeho současná konkubína, která s ním sdílí obydlí. Má jich několik, alespoň jak tvrdí, ale vždy si nějakou "vylosuje" a tu si nastěhuje. Nikdo jiný, kromě nich, nás dvou a holek v domě nebyl. S manželem jsme oleandr vytáhli z mísy a já ho hadicí prolévala. V duchu jsem toho, kdo to udělal, proklínala.
Dcera s manželem si pro holky přijeli v šest hodin večer. Stihla jsem ještě vyprat druhou pračku prádla. Do desáté hodiny večer jsem chodila na zahradu hadicí prolévat oleandr.
A je po dovolené.
..
Pokračování - 3.9. - 6.9.2012 - a také trochu vysvětlení toho, kde jsem byla
..
Ráno, tak jako obvykle, vstávám ve čtvrt na šest. Musím do práce, kde mě kromě měsíční účetní uzávěrky, čeká moje nástupkyně. Nerada bych přišla pozdě. I přesto všechno znovu prolévám oleandr a vidím, že z něj během noci vytekly na chodník u domu další ropné produkty. Pak sprintuju na tramvaj a naštěstí přicházím včas.
Paní je milá a sympatická. Problém je jen ten, že už nemám možnost volně se v pracovní době brouzdat na počítači, procházet blogy.
Odpoledne průběžně prolévám oleandr a přitom hlídám holky. Byly dnes poprvé obě ve školce. Večer peru další várku, žehlím to, co už uschlo a liju vodu do oleandru.
V úterý ráno opět liju vodu do květináče s oleandrem. Nadávám už docela hlasitě a doufám, že moje neslušné výrazy ti dva dole slyší, mají otevřené okno.
V práci se měním v lektora, jak ráda bych se podívala, co je nového na blogu.
Odpoledne pokračuji v plýtvání vodou, ale nevidím jiné východisko. Slovo "svině" se stalo téměř mou součástí.
To bude účet za vodu, sakra. Hlavně, že mám svedený okap do sudu, abych neplýtvala a ted' jsem nucena lít pitnou vodu skrz obrovský květináč na chodník.
Středa ráno je jako přes kopírák, liju vodu do květináče s oleandrem a sprostá slova ze mě padají jako penízky v pohádce o oslíkovi, který se má otřást. Navíc si polévám nejen nohy, ale i sukni. Vraždila bych. Mokrá jdu k tramvaji, naštěstí v šest hodin ráno nechodí moc lidí.
Během dne mluvím s panem Kopřivou, který je odborník přes zahrady a ten mi říká, že jediná šance je oleandr vyndat z květináče a vymýt kořeny. I když prý už je hodně špatná doba na jeho přesazení, ale je to jediná šance, jak ho zachránit. Ropné produkty prý vydrží v zemi až 30 let.
Odpoledne čekám na návrat muže a sděluji mu, co mi řekl pan Kopřiva. Oleandr je skoro 40 letý, květináč je obrovský, stěhují ho vždy dva. Nedaří se nám dostat ho z květináče. Pomocí gumové palice, prolévání vodou se to nakonec zdařilo. Wapkou prolévám kořenový bal, bahno teče podél domu, od bahna jsou jiřiny, moje nohy. Mám vztek a nadávám. Pak se jdu umýt, převléknout a jedeme urychleně do Hornbachu koupit nový květináč a zem. Další zbytečné výdaje, které nemusely být, kdyby se někteří lidé chovali slušně. Po nákupu se svlékám už na schodišti a když muž přichází do bytu, běžím už zpátky v pracovním na zahradu. V půl deváté, kdy si svítíme světlem u vchodu do domu, je oleandr v novém květináči. Problém však je, že jsem vyplavila mnohem víc zeminy, než jsem jí ted' dodala. Prolévám novou zem a dosypávám jí. Mám chut' těm dolním šmejdům alespoň plivnout na rohožku. Ale nechci být jako oni. Vždyt' jak říkávala moje babička, na každou svini se vaří voda.
V noci spím špatně, přemýšlím, zda oleandr tuto akci přežije.
Přemýšlím nad lidskou zlobou, nad nenávistí. Proč jsou na světě lidé, kteří ubližují dětem, zvířatům, kytkám?
Odpoledne znovu zalévám novou zem v květináči a doufám, že se dostane k obnaženým kořenům. Větší květináč už totiž v Hornbachu neměli. Dosypávám zem a pak uklízím ten binec, který po naší včerejší akci zůstal na chodníku.
Přijíždí dcera s Emou. Další špatné zprávy. Sára má po čtyřech dnech docházky do školky horečku a Eminy předražené bačkůrky mají odlepené stélky.
Ted' si konečně sedám k blogu, abych zrekapitulovala náš jihočeský pobyt.
.
Poslední kapitola tohoto deníku je zdůvodněním toho, proč mám po dovolené opět blogovou pauzu a nepříliš dobrou náladu..
.
P.S. Za případné komentáře děkuji, doufám a pevně věřím, že se na blog dostanu znovu zítra večer.
.
P