. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Říjen 2012

Já tu nemoc z vás vyženu

31. října 2012 v 15:01 Postřehy, úvahy, zamyšlení

I když tuto větu můj praktický lékař neřekl, téměř jako bych jí slyšela.

Abych začala od začátku.
Už při psaní předchozího článku jsem se cítila bídně. Tlačil mě žaludek a já doufala, že to přejde. Nepřešlo! Už během psaní a vkládání fotografií jsem chodila zvracet. Vždy se mi na krátkou chvilku ulevilo, aby se pak vše vracelo s větší a větší intenzitou. Původně jsem si myslela, že se z toho všeho vyspím a půjdu v pondělí do práce. Bylo mi však čím dál, tím hůř. Raději jsem si ustlala v pracovně na gauči.
Manželovi jsem připravila na stůl pracovní klíče a služební telefon s prosbou, aby je ráno odvezl do práce, tedy v případě, že tam nebudu schopná jít. Noc jsem s malými přestávkami trávila na záchodě a bylo mi hrozně.
Ráno se manžel přišel zeptat, jak mi je. Jen jsem ho poprosila, aby dovezl klíče s telefonem do práce, že bych nebyla schopná tam dojet, natož fungovat.
Během dopoledne mi zavolal kolega, aby se zeptal, jak mi je. Popsala jsem mu svůj současný stav, politoval mě a pak řekl: "Ještě, že jsi zůstala doma, tady je krásných 12°C." Samozřejmě, i když mrzne, u nás v práci se netopí.
Odpoledne mě manžel dovezl k mému praktickému lékaři. Už jsem nezvracela, ale nohy jsem měla slabé a horečku 39°C. Bolely mě klouby, kosti a byla jsem přesvědčená, že jsem asi chytila střevní chřipku.
"Položte se na lehátko, já vás prohmatám." Při mačkání v okolí pupíku projela bolest až do břicha. "Vypadá to na akutní zánět slinivky", řekl doktor. "Nezlobte se, já mám spíš pocit, že mám střevní chřipku." "Pojedete okamžitě do Motola", řekl, sedl ke stroji a začal psát. Vzpoměla jsem si, jak mě loni s podobnou horečkou hnal v mrazu při zápalu plic několikrát na plicní. Jako bych slyšela tu větu v nadpisu. Bylo mi zle, klepala se mnou zimnice, žaludek na vodě, tedy spíš na několika málo lžičkách mátového čaje. Víc jsem v sobě neměla. Jediná moje touha byla vrátit se domů, zahrabat se do pelíšku a zkusit dospat probdělou noc. Naštěstí jsem sebou měla manžela, který mě do Motola odvezl. Nemusela jsem se trmácet autobusem, tak jako minulý rok. Manžel mě vysadil z auta na urgentním příjmu a já si chtěla jít koupit "zdravotní poplatek". Došlo mi, že sebou nemám telefon a že bychom se mohli v labyrintu chodeb hledat, pokud bychom se vůbec našli. Vrátila jsem se zpátky od výtahu na UP, opřela se o zed' a raději na manžela počkala. Při koupi poplatku jsem se zeptala, kde je chirurgická ambulance.
V Motole na chirurgické klinice jsem seděla asi hodinu, než si mě zavolali do ordinace. Paní doktorka mi promačkala břicho a řekla, že je úplně klidné. Byla mi nabrána krev, změřena teplota, tlak a tep. "Jste dehydrovaná, možná proto ta vysoká horečka", řekla paní doktorka. "Pokud chcete, tak si vás tu necháme přes noc na kapačku." Neměla jsem sebou nic, jen kabelku, pár kapesníků a peněženku. Všimla si mého vyplašeného výrazu a z mých očí určitě vyčetla touhu vrátit se co nejdříve domů a zahrabat se do pelíšku. "Zkuste víc pít, pokud to v sobě udržíte. Napíšu vám nějaké léky na žaludek." Sestřička mi doporučila ledovou colu po lžičkách. "Pokud se zhoršíte, přijed'te kdykoliv během noci, jinak zítra dopoledne na kontrolu tady na ambulanci."
Lékárna v hlavní budově byla už zavřená, museli jsme dojít k té, která je u dětské kliniky. Byla jsem ráda, že jsem se pak dovlekla k autu a sedla si. Doma jsem se svlékla, umyla se a padla do postele. Vzala jsem si příbalové letáky k lékům, abych věděla, jak který užívat. Usnula jsem pod rozsvícenou lampou s letákem v ruce.
Asi po hodině jsem se vypotácela z postele, abych si vzala první z léků. Po půl hodině jsem si vzala druhý, zapila ho douškem ledové coly a znovu padla do postele. Usnula jsem okamžitě. Spala jsem špatně, bolest putovala mým trávícím traktem a nervy pracovaly. Co když měl doktor pravdu?

Ráno jsem se probudila a cítila se o něco málo lépe. Vstala jsem a vzala si první lék. Za půl hodiny druhý a potom jsem zkusila kousnout dvakrát do rohlíku. Na víc jsem neměla. Zalezla jsem znovu do postele, změřila si teplotu a zjistila, že mi trochu klesla. Přemýšlela jsem, zda si mám zabalit nějaké věci do tašky. Co když včerejší laboratoř vyšla blbě a nechají si mě v nemocnici. Ne, nebudu to pokoušet. Maximálně pak poprosím manžela, aby mi věci do špitálu dovezl. V půl deváté jsem vylezla z postele, vysprchovala se a oblékla. Manžel přijel ve čtvrt na deset a odvezl mě do Motola a hledal místo na zaparkování. Tentokrát jsem na něj nečekala, věděl, kde mě najde.
Čekárna byla hodně plná. Seděla jsem a pozorovala naproti sedící paní, která se stále radostně usmívala a rozdávala svá moudra všem okolo. Ještě, že jsem seděla naproti, neměla bych sílu konverzovat. Nějaký pán se ptal, proč to tak dlouho trvá, usmívající se dáma sdělila, že dnes je velká vizita. Aha, paní se tu vyzná. Když jí zavolali do ambulance, vzala dvě objemná zavazadla a když vycházela, usmívala se na celou čekárnu s výrazem výhry v loterii. Paní si šla evidentně lehnout a měla z toho radost. To fakt nechápu.
Pak přišel manželský pár, pán šel evidentně také na příjem. Paní z tašky vyndala dva balíky čehosi v alobalu a začali hodovat. Kdybych si do rohlíku ráno kousla víc než dvakrát, asi bych to nezvládla. Navíc si pak dáma vzala telefon a na celou čekárnu sdělovala komusi na druhé straně drátu, že už jsou tam a že si tam táta lehne. Chtělo se mi čím dál, tím víc zvracet.
Konečně! Ozvalo se moje jméno. Vešla jsem do ambulance a zjistila, že slouží stejná sestra, jako v pondělí večer. "Já přemýšlela, kde už jsem vás viděla", řekla s úsměvem a pak dodala: "Vypadáte už mnohem lépe, než včera."
Kromě paní doktorky byli v ambulanci ještě tři medici. Bylo mi opět prohmatáno břicho a bylo shledáno, že je nebolestivé. Paní doktorka poučovala mediky a já se neudržela a pronesla větu, že se pan doktor ze mě snaží každou nemoc vyhnat tím, že mě nenechá v klidu ležet, ale honí mě po dalších vyšetřeních. Svou větou jsem vyvolala úsměv na tvářích mediků. "Měla byste být v klidu, pít dostatek tekutin a až to půjde, zkusit trochu jídla. Kdyby nastaly jakékoliv potíže, přijed'te okamžitě sem."
Manžel mě dovezl domů, opět jsem se svlékla, umyla si ruce a zalezla do pelíšku.
Na poledne jsem si nastavila na mobilu zvonění na léky a pak poobědvala celých pět piškot a několik doušků čaje.
Odpoledne jsem s malými přestávkami, kdy jsem se snažila pít, prospala. Večer jsem po lécích snědla čtvrtku rohlíku.

V noci jsem spala jako zabitá. Věděla jsem, že pokud se nezhorším, mám před sebou celý jeden den, kdy budu moci zůstat v posteli a nikde necourat. Náš praktický lékař mi před odjezdem do Motola sdělil: "Pokud vás nehospitalizují, chci vás ve čtvrtek vidět."

Jsem tady a nejsem.
Vylezla jsem na chvíli z pelíšku, abych o sobě podala zprávu.
Omlouvám se všem, že ted' nejsem schopná odpovídat na Vaše milé komentáře, ani nejsem schopná projít si Vaše blogy.
Necítím se na to a už se těším, až si zase lehnu.

Jen přemýšlím, kam mě můj praktický lékař zase zítra požene.

Říjnový sníh

28. října 2012 v 22:45 Úlovky (fotografické)
Můj dnešní příspěvek nebude, co se týče textu dlouhý, tak jak obvykle bývá. Tentokrát bude více fotografií, které budou s vysvětlujícím textem.

V sobotu 27. října jsme se vydali na můj rodný sever. Hlavním důvodem byla úprava hrobů, před nastávajícími Dušičkami.
V pátek jsem zašla do Holešovické tržnice a koupila dva věnečky. Po návratu jsem se bavila s kolegyní a říkala jí, že budeme muset vyrazit brzy ráno, než se na cestu vydají "klobouci". Tímto názvem můj muž častuje řidiče v klobouku, který svůj vůz vytahuje na Velikonoce a na Dušičky, jinak zvaného - řidiče svátečního. Rádi bychom se jim vyhnuli. Součástí návštěvy mého rodného severu byl také nákup v Německu. Chtěli jsme se podívat po drobnostech k Vánocům a také koupit pro vnučky nějakou čokoládu k Mikuláši. At' se na mě zdejší prodavači nezlobí, ale to, co je zde vydáváno a prodáváno jako čokoláda, je nekvalitní, tukový, obarvený produkt.
"Holky, ted' tady čtu na internetu, že má zítra napadnout v horách až 40 centimetrů sněhu", ozvala se další kolegyně. Protože už nesedím u počítače a v práci jsem v roli "přísedící", šla jsem se k ní podívat. "No, nazdar, to se máme na co těšit."
Po návratu domů jsem ostříhala všechny květy a poupata růží, byla by škoda, kdyby zmrzly.

Ráno jsme vstávali krátce po šesté a zjistili, že venku leje jako z konve. Vytáhla jsem ze "zimní skříně" kozačky, co kdyby.
Z domova jsme odjížděli krátce před sedmou ranní. Tma a déšt' byli našimi společníky.

První zastávka byla na Mělníku na rozptylové loučce. Jezdím sem nerada. Ten palouk v polích, kde jsou nasypány koláče popela, mezi nimiž jsou občas pohozené kytky a svíčky, mi připadá jako neúcta k těm, kteří tu jsou vysypáni. Po té louce se totiž normálně chodí. Kličkujíce mezi "lívanci" popela jsem zaregistrovala, že tu rostou obrovské bedly.
Při nastupování zpátky do auta jsem si všimla, že se déšt' začíná měnit v mokré vločky.
Cesta na sever pokračovala. Mokré vločky pleskaly o čelní sklo a já si vytáhla z tašky fot'ák a začala dokumentovat přes přední okno naší cestu.

Sníh už zůstával ležet na krajnicích a zem kolem byla pocukrovaná.

Čím více k severu, tím více sněhu - čili přímá úměra.

Sněžení neustávalo, provoz byl minimální. Klobouci určitě nevyjeli, stejně tak nevyjeli ti, kteří mají zdravý rozum.

Moje Lužické hory nás přivítaly hodně škaredým počasím. Sníh se sypal, jako o závod.

Dojeli jsme v kopci nad Svorem jedno auto, před ním jel první sypač. Hurá! Cestáři nespí.

Cesta za sypačem pokračovala pomalu, ani jeden z nás neměl chut' ho předjet.

Před problematickým Šébrem sypač zastavil. Podívala jsem se směrem k Bouřnému, ale nebyl vidět. Jen stále se sypající sníh.

Ve stoupacím pruhu na Šébr už stály kamióny, dokonce zde uvízl i autobus.

Jen se nezastavit, jinak tady zůstaneme viset. Měla jsem opravdu strach.

Druhá strana Šébru byla ještě horší, i tady stály kamióny.

Ve snaze předjet stojícího kolegu, se mnozí kamioňáci dostali do protisměru. A my tudíž jeli také v protisměru.
Projeli jsme mezi nimi a přiznám se, že jsem měla dost veliký strach.

Kam se člověk podíval, všude stály kamióny. Můj muž jich odhadoval na stovku. V Lesné se opravuje vozovka a provoz je tu řízen semaforem. Za celou dobu, kdy jsme tu stáli na červenou, nepřijelo ze Šébru jediné auto. Že bychom byli poslední, kdo mezi kamióny projel? Můj muž, který jel v polobotkách a bez čepice, přiznal, že takhle hrozné to nečekal.

Hřbitov byl pokrytý sněhem, tak jak bývá v zimních měsících.

Bude ještě někdo zalévat kytičky na hrobech?

Zajeli jsme za mou sestrou do práce. Dělali inventuru, ale ona coby předseda inventurní komise měla chvíli volno. Poseděli jsme, povyprávěli si a vypili kávu. Pak jsme se rozloučili a pokračovali dál na sever do Německa.

I tady se chumelilo a cestáři na tom byli podobně, jako u nás.

Zastavili jsme u prvního obchodu, muž si koupil alespoň čepici. Ještě, že jsem si vzala kabát s kapucou.

Po nákupech v Německu jsme se vrátili zpátky do Čech a zavítali do naší oblíbené hospůdky na oběd. Dozvěděli jsme se, že Šébr je úplně uzavřený pro veškerou dopravu. Zvažovali jsme, co dál. Kudy jet domů? Měli jsme dvě varianty, bud' přes Českou Kamenici, nebo přes Německo. Naše známá servírka Lenka nám radila, at' jedeme raději Německem, že to přes Kamenici bude hodně zasekané.
Vypravili jsme se tedy znovu zpátky do Německa. Z rádia v autě jsme se dozvěděli, že cesta na Českou Kamenici je také neprůjezdná. Německo byla jediná možnost.

Ale i tady byly problémy, pro nás naštěstí v opačném směru.

Ne, to nejsou záběry ze Sibiře, to je hlavní tah na Žitavu.

Kolem silnice byly parádní závěje.

Bílou krajinou.

Cesta, která nám běžně trvá přibližně dvě hodiny se nám hodně protáhla. Domů jsme přijeli pozdě večer a pustili si zprávy. Na ČT ukazovali Šébr. Měli jsme štěstí, že jsme vyjeli hodně brzy ráno.

Dnes ráno jsem se probudila a dívala se z okna na naší, sněhem pokrytou, zahradu. Oblékla jsem se, vzala si fot'ák a bílé nadělení jsem zdokumentovala. Potom jsem si vzala koště a odmetala sníh. Nejdříve z cest a pak z koniferů, které byly hodně ohnuté. Zamrzla nám hadice, kterou jsme nechali na zahradě.

Zamrzl nám i sud, do kterého je svedena voda ze střechy na zalévání.

Zamrzl i přívod vody.

Na podzim, když kvetou jiřiny. Měla jsem je také ostříhat v pátek, jako růže. Mohly zdobit byt. Takhle už nezdobí.

Hortenzie.

Sněhu na Bílé Hoře napadlo opravdu hodně.

Sousedé mají na oknech ještě muškáty. Jsem ráda, že já už mám kytičky pod střechou.

Přemýšlela jsem nad tím, zda se konifery srovnají, či zda zůstanou ohnuté. Jeden z bočních kmenů je ohnutý k sousedům do zahrady. To se jim určitě líbit nebude.

Je večer a znovu mrzne.
Zima a sníh jsou tu letos opravdu hodně brzy.

Outside

22. října 2012 v 22:46 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Byla jsem mimo sít'.

Tímto článkem bych proto chtěla omluvit svou nepřítomnost mezi blogery.
Vím, že se někteří obávali, co se mnou je.
S VendyW, na kterou mám telefon, jsem mluvila, dalším jsem dnes odpověděla na email. Omlouvám se, že to dříve nešlo.
Moc všem děkuji za zájem.

Dlouhé tři týdny, ve kterých domácí počítač nefungoval a stejně tak dlouhé tři týdny, kdy jsem sedíc v práci u počítače, pozbyla možnost připojit se soukromě. V poslední době už sedím na vedlejší židli a jen dohlížím na svou nástupkyni, doufajíc, že jsem jí předala maximum svých zkušeností.

Vždy jsem se řídila heslem, že práce pro mě končí zaklapnutím dveří u zaměstnavatele. A ejhle, v poslední době se budím v noci a přemýšlím o tom, zda jsem něco nezapoměla předat. V práci vytvářím manuály a mívám pocit, že čím víc informací své kolegyni předávám, tím má ona v hlavě větší Babylon.

Ale, abych se vrátila k tomu, proč jsem tady tři týdny nebyla, nepsala, nekomentovala, nefungovala.

Mimo sít' jsem se ocitla dílem vlastní hloupostí a dílem okolností, volně na sebe navazujících.
Začnu od začátku.
Rozhodla jsem se, že budu šetřit. Nepatřím mezi ty kteří hýří, ale ani mezi ty, kteří plýtvají. Nejsem ani skot, natož Strýček Skrblík. Pokud se však naskytne možnost, kdy mohu ušetřit, neváhám.
Trochu mě k tomu inspirovala paní, u které jsme pobývali na jihočeském pobytu v posledním prázdninovém týdnu. Rozhodla jsem se proto, že změním operátora, přes kterého máme pevnou linku (téměř zbytečně) a připojení na internet. K poslednímu zářijovému dni jsem vypověděla smlouvu u stávajícího a k 1. říjnu jsem podala žádost u operátora jiného, konkurenčního a hlavně levnějšího. Toto vše s dostatečným časovým předstihem.
Ve své naivitě jsem se domnívala, že změna proběhne plynule a že jeden naváže na druhého. Nevím, zda to byla jen naivita, či k tomu přispěla má blond hlava? O nás blondýnách už se toho namluvilo a napsalo.
Jak to dopadlo?
Původní operátor skutečně odpojil naše připojení k 30. září. Očekávala jsem, že od 1. října bude internet fungovat u nového operátora. Ale nic nefungovalo.
Novému operátorovi trvalo celých 14 dní, než se po mnoha urgencích uráčil nám linky zprůchodnit. Zajásala jsem a říkala si - no konečně. Ale ouha. Pro změnu zase nevyhovoval modem.
Konečně! Až dnes, po třech týdnech od požadované změny, máme konečně připojení k internetu.
Jediné pozitivum na tom všem je, že ušetříme měsíčně necelých třista korun.

Ze začátku mě to štvalo, ale potom jsem si zvykla na to, že nemůžu na počítač.
Mělo to i několik pozitivních stránek.
Kromě času, který jsem věnovala svým vnoučatům, jsem zazimovala všechny kytky - a že jich mám!
Z protlaků, které jsem průběžně vyráběla z ovoce z naší zahrady a následně zamrazovala, jsem uvařila marmelády. Vlastně bych asi měla napsat ovocné pomazánky, aby na mě "nevletěl" nějaký úředník z EU.
Dokonce jsem se pustila do vyšívání vánočního ubrusu.
Určitě jsem v těch uplynulých třech týdnech nelenošila.

Přiznám se však, že se mi stýskalo.

Radost mi udělal vnouček, který roste jako z vody. Je to kluk jako buk. Po dvou tmavovlasých a tmavookých princeznách, je tu malý, modrooký chlapeček.


S holčičkama jsme navštívili pout' v Břevnově. Do rodinného rozpočtu jsme "zasekli" pěknou sekeru. Ale v porovnání s cenami na rekonstrukci Bitvy na Bílé Hoře, byly na pouti ceny slušnější. Balonky stály jen padesát korun a medovník byl o deset korun levnější. I když - nejlevnější atrakce stála třicet korun. Potkala jsem se tam s kamarádkou a ptala se jí, odkdy tam je. Podívala se na mě, usmála se a odpověděla: "Asi by bylo lepší, kdyby ses zeptala, za kolik už tady jsem." Pak se podívala na naše holky a řekla: "Nojo, ty to můžeš rovnou násobit dvěma."




Když se holčičky točily na kolotoči, dívala jsem se na tuto atrakci a nebylo mi nejlépe. Jak bylo těm, co létali ve vzduchu a rotovali kolem osy, raději ani nedomýšlím.



Mé květinové "království" se přesunulo ze zahrady do domu, aby zaplnilo všechna místa a zákoutí. Ve druhém říjnovém týdnu u nás byla tři mrazivá rána za sebou. Sice se potom udělalo zase docela hezké počasí, ale kytky jsme preventivně nastěhovali do garáže.






Nemám toto období ráda. Vlastně vůbec nemám ráda podzim. Je to pro mě období zmaru.
Kytky, které krásně kvetou, se během několika málo okamžiků stávají smutnými zbytky, aby ve své zmenšené podobě přečkaly zimu. V garáži jsem stříhala, vylamovala oddenky na sadbu pro příští rok a pak chemicky ošetřovala. Jen jednu kytku jsem odmítla ostříhat a přemluvila manžela, aby mi ke sklepnímu oknu, kde nemrzne, našrouboval "lustrhák" a na něj jsem jí pověsila.



Z chodby v domě se stala jakási botanická zahrada. Své milované oleandry jsem však musela svázat drátem, aby byl zachován průchod po schodišti.

Na okně už mám připravený základ budoucí květeny pro příští rok.


Jsem zpátky po dlouhých třech týdnech.
Stále však nejsem úplně paní svého času. Možnost připojit se na blog z práce mi opravdu chybí. Vyplňovala jsem blogováním a návštěvami svých oblíbených blogů čas, který jsem měla.

Den, kdy skončím v práci, se blíží.
Připadám si, jako bych stříhala pomyslný metr a už se opravdu těším.
Těším se na to, že nebudu muset vstávat ve čtvrt na šest, nebudu v rychlosti snídat a hlídaje hodinky se zrychleným tempem přesouvat k tramvaji. Nebudu čekat v hnusném, mlhavém počasí na refýži na svou tramvaj. Nebudu pak muset sedět za stolem v místnosti, kde se opět netopí.

Těším se na to, až vypnu budík. A možná vypnu i telefon.