. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Leden 2013

V modrobílém ráji

31. ledna 2013 v 13:00 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Včera jsme byli na výletě.

Byli jsme pozváni dál. "Nezouvejte se, prosím." Měla jsem tak trochu výčitky svědomí, protože my se doma zouváme a i když je to české specifikum, zouvám i návštěvy. V hale byly dlaždice a já si drhla podrážky kozaček na rohožce, abych zanechala co nejméně stop po tajícím a rozbředlém sněhu. Hostitel šel napřed, rozsvítil a prohlásil: "Pojd'te dál." Dál už pokračoval světlý koberec. Přeci tam nebudu hamtat v kozačkách! Zastavila jsem se v hale a ohnula se, že si kozačky zuji. "Opravdu se nezouvejte." Špatný pocit, který jsem měla z nepřezutí, byl okamžitě zapomenut. Ocitla jsem se totiž v modrobílém ráji. Místnosti vévodil osmiramenný porcelánový lustr s dekorem cibuláku. Kolem stěn prosklené vitríny plné cibuláku. Talíře s různými symboly, hladké a prolamované byly pověšeny na stěně. "To je všechno z porcelánky v Dubí." Málem se mi zastavilo srdce a já nevěděla, na co se dříve podívat. "Vy to také sbíráte?", zeptal se. "Ne, nesbírám, i když bych chtěla, ale mám to moc ráda." Hostitel nám pak ukazoval originální kousky, které se dnes už nevyrábí. Přiznám se, že se mi srdce tetelilo blahem a mé oči těkaly z jedné věci na druhou.
Taková nádhera.
Vzpoměla jsem si na dávnou návštěvu porcelánové manufaktury a muzea v Míšni. Zažívala jsem tehdy hodně podobné pocity.


Už jsem v některém z předchozích článků zmínila, že mám ráda cibulák. S touto vášní pro porcelán s kobaltovým dekorem jsem se nikdy netajila. Když jsme se před mnoha lety s manželem zařizovali, koupili jsme si porcelán, který byl k mání a tím byla Henrieta. Toužila jsem tehdy po kompletním jídelním servisu, ale naše finanční možnosti nám to neumožňovaly. Koupili jsme si nejprve talíře, které stály 420,- korun. Dnes směšná částka, ale v té době byl můj hrubý plat 1.100,- korun. Později jsme si přikoupili hrnečky na kávu. Byla to pro mě taková vzácnost, že jsem porcelán vystavila a používal se jen při výjímečných příležitostech. A já jsem si ty výjímečné příležitosti vůbec neužívala, protože jsem neustále sledovala svůj porcelán v rukách našich hostů a doufala, že přežije bez úhony. Pak jsem ho s obrovskou úlevou umyla, vyleštila a znovu vystavila. Za nějaký čas přibyl do sbírky mocca servis, kde už kromě hrnečků byla i konvička a cukřenka. Nikdy nebyl použit. Jen rozšířil mojí nevelkou sbírku.


Podařilo se mi sehnat cibulákový ubrus, utěrky a dokonce i látku, ze které jsem ušila závěsy na okno. Manžel sehnal umakart s cibulákovým vzorem a v naší původní staré kuchyni byl mezi dolními a horními skříňkami na zdi místo dlaždic.

Při jedné návštěvě u sousedky jsem zjistila, že moje, tolik vzácná Henrieta, je jen náhražkou za opravdový cibulák. S obdivem jsem si prohlížela prolamované talíře, které měla zavěšené v kuchyni a další krásné kusy tohoto porcelánu. Sousedka mi řekla, že jí to sehnala maminka, která pracovala v obchodě. Nikoho takového jsem neměla, byla jsme št'astná za to, co se nám podařilo sehnat a svou modrobílou sbírku, i když to nebyl pravý cibulák, jsem milovala.


Jak šel čas, začal se pravý cibulák objevovat i v obchodech. V té době jsme měli dvě malé děti se kterými jsem byla doma a manželův plat byl jediným zdrojem příjmů. Stávala jsem u výkladů a prohlížela si tu nádheru.
Jednou, až na to budu mít, tak si něco koupím.

Děti rostly, jejich nároky také a i když už jsem pracovala, peněz nikdy nebylo hodně. Občas jsem si však udělala radost a něco modrobílého koupila, ba i můj muž mě čas od času obdaroval nějakým kouskem.
Dokonce i moje děti, když dospěly a stály na vlastních nohách, občas přinesly jako dárek něco kouzelně modrobílého. Věděly, že mám cibulák ráda, i když mou vášeň nikdy nesdílely. Pro mě malý klenot, pro moje děti užitková věc.



Poštěstilo se mi dokonce sehnat i několik krásných kousků na burze, co na tom, že byly použité. Rozšiřovala jsem svojí sbírku Henriety a jako oko v hlavě opatrovala prvních pár kousků originálního cibuláku.


Moje bývalá kolegyně v práci věděla, jak se mi cibulák líbí. Když jsem odcházela do důchodu, dostala jsem na památku od svých kolegů nádherné šálky, cukřenku a talířky. Dojalo mě to a udělalo mi to obrovskou radost.


I k Vánocům jsem dostala pár kousků porcelánu s cibulákem. Krásné misky rozšířily mojí sbírku. Mám těch "vášní" víc a proto mi moje dcera dala pod stromeček předlohu na vyšívání. Jak jinak ? Přeci s cibulákem.

Nedávno jsem něco hledala na Aukru a jen tak pro zajímavost jsem se podívala, zda tu také někdo nenabízí cibulák. To, co jsem objevila mě přikovalo k počítači a já šla spát ve tři ráno. Ještě, že nemusím vstávat do práce. Manžel byl doma, neměl práci, tak jak je tomu v poslední době dost často. Díval se na mě, když jsem druhý den vstávala až hodinu po něm. Já, ranní ptáče. "My jsme si dneska nějak přispali, co? " "Já šla spát až ve tři." Díval se na mě a kroutil hlavou. "A proč tak pozdě?" "Já něco objevila na Aukru." Když jsem manželovi ukázala svůj objev, podíval se na mě a pronesl. "Mám supr nápad, budeš mít kulatiny, já si vždycky lámu hlavu, jaký dárek ti dát. Ted' už vím, co koupím."

Včera jsme jeli s manželem pro další modrobílou nádheru. Muž nechtěl riskovat poškození při zasílání poštou, proto raději zvolil osobní odběr. Nevím jak můj muž, ale já si myslela, že přijedeme, prohlédneme si co kupujeme, zaplatíme, poděkujeme a pojedeme. Ani jeden z nás netušil, že se ocitneme v modrobílém ráji u člověka, který cibulák miluje a sbírá ho. A který nás navíc provede svou sbírkou.
Hostitel nás po prohlídce první částí, pozval do druhé poloviny. O historii tohoto porcelánu a o technologii výroby a dekoru věděl hodně. Řekl nám, že první kousky podědil po svém tatínkovi a přirozeně pokračoval ve sbírce. Jeho děti jsou na tom podobně, jako ty naše. Jeho radost nesdílejí. "Až tady jednou nebudu, at' si s tím udělají co budou chtít."

Dojmy z návštěvy a radost z dárku, který dostanu až v červenci, ve mě doznívaly celý večer. Dokonce i v noci se mi o cibuláku zdálo.

A navíc? Poznali jsme velice sympatického pána, který mi na závěr návštěvy věnoval dárek, samozřejmě kousek cibuláku, prý jako pozornost. Kdybychom cokoliv potřebovali, co se této nádhery týká, máme se mu kdykoliv ozvat.
A já už vím, že jsme se určitě neviděli naposledy.


Nemůže se mi proto nikdo divit, že jsem se včera cítila jako v ráji.
V modrobílém ráji.

Santa Maria al Bagno

29. ledna 2013 v 0:33 Putování po Evropě

Asi už se každému stalo, že někdy něco objevil. Ti št'astnější narazili na poklad, další našli třeba na chodníku ztracenou minci.
Občas něco nacházím při hledání určité konktrétní věci. Někdy objevím něco zajímavého, pozoruhodného při procházce, může to být i starý, pokřivený, ale svým způsobem krásný strom, jindy skalní útvar. Nádherné pocity zažívám při pohledech z kopců do údolí, kdy se otevře před mým zrakem krajina. A také zůstávám v úžasu stát, když procházím uličkami a přede mnou stojí architektonický klenot, nebo to, co z něj zbylo a z čeho dýchá historie.

Podobně a úplnou náhodou jsme objevili Santa Maria al Bagno.
Malé městečko, ležící na pobřeží Jónského moře, je jednou z částí města Nardò.
V Itálii jsou města a městečka spojována do "comune", kde bývá správa a úřady této oblasti. Pro toto městečko je to už výše zmíněné Nardò.


Zdroj: internet

V dřívějších dobách byla Santa Maria al Bagno, jejíž název v češtině zní Sv. Marie v lázni, významným sídlem. Lokalita byla osídlena již v pravěkých dobách, jak dokládají nálezy hrnčířských střepů, čepelí a šipek v jeskyni Grotta del Fico.
Starověký přístav Emporium Nauna byl dobyt Římany roku 269 před Kr. Původně rybářská osada se postupem času rozrůstala, její vliv sílil a stala se kromě přístavu i lázněmi. K tomu dopomohly nálezy termálních pramenů. Jméno dostalo sídlo právě podle lázní a bylo známo jako Sancta Maria De Balneo. Bylo situováno na Via Traiana, která z Říma pokračovala po pobřeží Salenta na jih. Ve správě Římské říše zůstalo až do jejího zániku v roce 476 po Kr. Ve 12. století osídlil toto místo Řád německých rytířů, za jehož nadvlády zde vzniklo opatství a byl vybudován velký klášter. Santa Maria se stala důležitým místem pro zastavení poutníků při křížových výpravách do Svaté země.

Jako mnoho dalších sídel na pobřeží se i Santa Maria stávala častým cílem útoků pirátů a zejména Saracénů. Ti ničili budovy, zbourali kostel a termální lázně. Obyvatelé ve strachu před nimi postupně opouštěli svá obydlí a stěhovali se do bezpečnějšího vnitrozemí.


Za vlády Karla V. v 16. století se začaly na pobřeží budovat obranné věže. Jednou z těchto věží byla i Torre del Fiume di Galatena (Věž řeky Galatena), která je dnes známější jako Ouattro Colone (Čtyři sloupy). Kromě obranné funkce bylo jejím úkolem ochránit zdroj pitné vody, který byl hojně využíván i Saracény. Věž měla tvar komolého jehlanu se čtvercovou základnou a kolem ní stály čtyři pětiúhelníkové bašty o výšce 16 m. V horní části byly řetězové lávky, které propojovaly celou stavbu. Střední část věže se však brzy zřítila, bud' v důsledku nepřátelského útoku, nebo vlivem geomagnetických změn. Zůstaly rohové bašty, které stavbě daly dnešní jméno.

Po několik staletí bylo toto místo na pobřeží zanedbáváno. Později se zde začala budovat honosná sídla pro letní pobyt šlechty. Ve druhé polovině devatenáctého století se začalo budovat přímořské městečko a letovisko obyvateli z Nardò.
V letech 1943 - 1947 zde žila početná komunita Židů, kteří přežili nacistické tábory. Ve městě byly některé budovy přizpůsobeny novým obyvatelům, byla zde vybudována synagoga, dokonce i kibuc. Mezi tehdejšími obyvateli byli Ben Gurion, Moše Dajan, Dov Shilansky a Golda Meir. Tento akt byl roku 2005 oceněn prezidentem Carlem Azegliem Ciampim.
Roku 2009 bylo otevřeno Muzeum paměti a pohostinství, ve kterém jsou památky na tuto dobu, včetně tří nástěnných maleb, které zde vytvořil některý z bývalých vězňů.

Zdroj: internet

Santa Maria al Bagno je v současné době malým přímořským letoviskem a je jednou z částí města Nardò. Je uváděno, že má 4000 obyvatel, ale jako dovětek je možné se dočíst, že "v posledních letech bylo centrum obydlené i v zimě". :-D



Toto městečko jsme objevili při našich cestách po Salentu úplnou náhodou.
Vydali jsme se na výlet autem po pobřeží, chvíli jsme bloudili v uličkách dalšího letoviska St. Catherina, až jsme konečně dorazili k moři. Před námi stála zvláštní stavba. Parkoviště bylo téměř prázdné, zaparkovali jsme ve stínu stromů, já si vzala fot'ák, manžel kameru a šli jsme si zdokumentovat hodně zajímavou stavbu, aniž bychom tušili, co to je.
Při pohledu z útesů jsme v dálce zahlédli Gallipoli, místo, kde jsme dočasně bydleli.



Zatímco v Nardò jsem měla pocit, že to jméno je neitalské, tady jsem zažívala pocit, že vůbec nejsem v Itálii. Stavba za vysokými palmami působila orientálním dojmem. I můj muž přiznal, že si připadá jako Lawrence z Arábie. Kolem věže bylo oplocení. Vášnivý fotograf však chce mít objekt zdokumentován z několika úhlů, tak jsme věž obcházeli. Zjistili jsme, že z druhé strany je hotel, na terase lehátka a v malém zálivu několik koupajících se. Hezké místo, řekla jsem si.


Když jsme se vraceli zpátky na parkoviště, všimla jsem si auta, které zaparkovalo u plotu. Vyšli z něj dva muži, otevřeli branku v zídce a nechali jí dokořán. Jako by nám říkali - vejděte a podívejte se. Nikde žádné upozornění na zákaz vstupu, nikde cedulka s nápisem "Proprieta privata" (soukromý majetek).


Tak jsme vešli. Manžel sice chviličku protestoval a říkal, že nás asi vyhodí, ale já usoudila, že to je s největší pravděpodobností maximum, co se nám může stát. "Hlavně nesmíme prozradit, že jim rozumíme, budeme dělat hlupáky." S tímto obraným plánem jsme vešli do nádherné zahrady plné květin a vysokých palem.






Dojem orientu ještě zesílil. Mezi věžemi bylo krásné a široké schodiště, které vedlo nad budovu, která také vypadala orientálně. Manžel zůstal ve stínu zahrady, já hrdině stoupala po schodech, abych se rozhlédla.






Když muž viděl, že nás nikdo nevyhání, vystoupil na plošinu za mnou. Naskytl se nám výhled na moře a znovu na Gallipoli. Ještě pár záběrů a potom jsme zahradu opustili.


Cestou k autu jsme se shodli na tom, že je to hodně zajímavé místo. Poslední pohled na věže, poslední záběr.

Ulice z parkoviště vedla po nábřeží městečka s úzkými uličkami, ve kterých bylo, kam oko dohlédlo, auto vedle auta. Zjistili jsme proč. V přístavu byla v moři hlava na hlavě. "Chceš se tady vykoupat?" zeptal se manžel. Vzpoměla jsem si na naše zaplacená lehátka a slunečník na Baia Verde a odpověděla jsem, že ne. Plavky jsme sebou sice měli, ale představa, že nejprve hledáme místo k zaparkování, pak se někde v uličkách převlékáme do plavek a posléze z plavek, abychom se "tlačili" v moři, mě nelákala.

Zdroj: internet

Netušila jsem, jak zajímavé místo to je. Vše jsem zjistila až pak, po návratu do Čech. Kolik historických událostí se tu odehrálo a kolik zajímavého je tu k vidění. Kdybych to tehdy věděla, požádala bych muže, aby někde zaparkoval a šli bychom se podívat. Z tohoto důvodu jsem použila tři fotografie, které jsem našla na italském webu. Já totiž fotila jen věže a útesy.

Zkusím to v červnu napravit.
Salento nás oslovilo a letos tam zavítáme znovu. Možná se i Santa Maria al Bagno stane jedním z našich letních cílů.

Tyto a další fotografie jsou v Galerii.

Všechno je jinak ....

25. ledna 2013 v 12:38 Postřehy, úvahy, zamyšlení
... aneb, plány jsou od toho, aby se měnily.

Dnes odpoledne jsme si měli převzít holčičky, protože jejich rodiče se chystali do Podbořan na zimní šermířskou bitvu, tak, jako mnoho let před tím. Tak zněla domluva, kterou jsme ještě upřesňovali, když si k nám dcera se zetěm ve středu večer přijeli pro holky.


Včera jsem si lámala svou blond'atou hlavu, jak vše skloubit, abychom mladé nezdržovali v odjezdu. Také jsem dumala nad tím, co uvařit. Holky jsou totiž nevyzpytatelné. V sobotu jsem vařila jejich oblíbené italské těstoviny a Sára, která je miluje, oznámila, že je jíst nebude. Ema pro změnu zase nejedla polévku. Se Sárou jsem to vyřešila šalamounsky, holé těstoviny jsem jí omastila máslem, pocukrovala a posypala tvarohem. Dokonce si i přidala. Obě zaručeně jedí kuřecí řízek s bramborovou kaší, ale už se také stalo, že Ema jedla jen tu kaši. Co uvařit? Rajskou? Nebo koprovku? Hlavně, aby to jedly.

Další problém, který jsem řešila, byl program pro holky. Přeci je nenechám sedět celý den u televize, aby se dívaly na pohádky. Počítač z preventivních důvodů při jejich příchodu vypínám. Jednou stačilo! Minulý víkend odmítly jít ven, nenalákala jsem je ani na to, že půjdeme do Boroviček sáňkovat. A tento má být ještě ošklivější počasí.



Včera jsem celé odpoledne dávala dohromady loutkové divadlo. Některé loutky by potřebovaly nové oblečení, velký král a vodník mají hlavy na stranu a kulisy už také nejsou tím, čím kdysi bývaly. Ale bude to pro ně překvápko.

Ráno jsem vstávala brzy, i přesto, že jsem šla spát ve dvě hodiny ráno. Brouzdala jsem se večer po blozích, komentovala a dokonce i někomu napsala, že se už na počítač s největší pravděpodobností nedostanu.
Ranní sprcha, pak snídaně. Teple jsem se oblékla a vyrazila na autobusovou zastávku. Na poště na mě čekal balík. Rozhodla jsem se, že ho vyzvednu raději dopoledne, abych trochu ušetřila odpolední čas. Při čekání na autobus jsem zavolala dceři, že bychom u nich mohli být tak kolem půl čtvrté. Manžel přijede ve dvě, nakoupíme, cestou domů odvolíme a pak si přijedeme pro holky.
"Mami, on ti to táta neřekl?" "A co?" "No, že já zůstávám doma a Tomáš jede sám, ona se mi totiž asi vrátila ta blbá chřipka, škrábe mě v krku a holky také začínají nějak chrchlat. Nechala jsem je už včera ze školky doma." "No vidíš, nic mi neřekl, já ted' čekám na autobus, abych se odpoledne nezdržovala s návštěvou pošty." Dcera trochu znejistěla a pak řekla, že si ted' vůbec není jistá tím, že to otci řekla. "Mami, já ted' přemýšlím, jestli jsem mu to fakt řekla, nebo jestli se mi to nezdálo, když se tu povaluju v pelíšku." Začala jsem se smát a připoměla dceři, jak jsem měla živý sen a pochovala jsem souseda. Věřila jsem svému snu do té doby, než nastoupil do tramvaje, kterou jsem jela. Živý a zdravý.
Přijížděl autobus, rozloučila jsem se s dcerou: "Kdybys něco potřebovala, tak se ozvi."
Seděla jsem v autobuse a pípla mi SMS. Dceři to nedalo, tak zavolala svému otci a ten se jí přiznal, že mi o změně plánů zapoměl říct. Holt stárneme.

Takže mé plány na víkend se mění. Samozřejmě, že pojedeme nakoupit, děláme to tak každý pátek. Pak pojedeme odvolit a svůj hlas dáme, tak jako před dvěma týdny Karlu Schwarzenbergovi. A potom zamíříme k domovu, místo do Košíř pro holčičky.
Těšila jsem se na ně, tak jako vždy a doufám, že nebudou moc nemocné. Stejně tak doufám, že i dcera se uzdraví. Bud' to poprvé nedoléčila, nebo je to jiná choroba. Ve středu byly všechny tři holky, ta velká i dvě mrňavky v pohodě. Jen Sára měla trošku rýmu.

A já? Budu mít čas na počítač, i když ... už od středy čekám na kamaráda své dcery, který nám léčí počítače. Manžel si u něj objednal novou Wi-fi a já potřebuji udělat něco s antivirem. Když jsem se vracela z pošty domů, mával mi z auta.

Musím také udělat něco s přezimujícími kytičkami. Objevila jsem totiž na fuchsiích molice, musím je zlikvidovat, než se rozletí po celém domě. Kvetou mi ibišky, orchideje, dokonce už vykvetla i klívie.

Jak se říká, plány jsou od toho, aby se měnily.

A ná závěr - tak trochu rarita.
V tomto domě bydlím od roku 1974, manžel od narození. To, co jsme viděli z okna minulý víkend nás oba trochu vyvedlo z míry. Naše ulice je úzká, je to jednosměrka, souběžná s Karlovarskou. Chodníky jsou na mnoha místech propadlé z doby, kdy se tu kopal plyn, dávala elektřina do země a budovaly se nové telefonní sítě. Po opravě chodníků voláme už několik let marně. Naše ulice je taková zanedbávaná a my si už celkem zvykli. O víkendu jsme slyšeli zvenčí hluk, manžel se šel podívat a zavolal na mě: "Pojd' sem honem, tohle jsi ještě neviděla." Měl pravdu. Naší ulicí projížděl náklad'ák, za ním jel bagr a nakládal sníh. Vzpoměla jsem si na dobu, kdy bylo naší povinností uklízet chodníky a na to, jaký jsem vždy měla vztek, když si někdy na naší ulici vzpoměli na úřadě a pak tudy projeli hasiči s pluhem za traktorem a z úzké ulice nahrnuli sníh na uklizené chodníky.

Než jsem si došla pro fot'ák, náklad'ák se sněhem mi ujel a já stačila vyfotit jen záda bagru. Přešla jsem tedy do jiné místnosti a přes stromy sousední zahrady jsem zdokumentovala nakládání sněhu.



A pro znalce Bílé Hory - už je jednoduché určit, ve kterém domě bydlím. :-D

Nardo`

22. ledna 2013 v 11:30 Putování po Evropě
Zvláštní název pro hodně zajímavé město.

Čárka, která je za písmenem "o", by měla být nad ním - tedy Nardo má být psáno s obrácenou čárkou nad "o". Snažila jsem se napsat název správně, ale nedaří se. Proto název města bude psán bez čárky. Omlouvám se nejen čtenářům, ale i městu.


Cestou po Salentu jsem si všimla ukazatele s názvem tohoto města a připadalo mi hodně neitalské. Jako by se sem ten ukazatel nehodil, jako by sem připutoval z jiné země. Když jsme ho míjeli již po několikáté, pronesla jsem směrem k manželovi: "Co je to za divný název?" Podíval se na mě jako kdyby mě viděl poprvé a pak pronesl: "Tam je jeden z nejznámějších zkušebních okruhů." Motorista každým coulem se opravdu nezapře a blbá blondýna také ne. Manžel mi vysvětlil, že je to testovací okruh pro vozidla, něco o něm četl, ale neměl tušení, že pojedeme okolo. Blondýnou jsem sice zůstala, ale tak blbě už jsem si nepřipadala. "Docela bych ho chtěl vidět." V duchu jsem si řekla, proč ne. Už jsme byli v Imole, navštívili jsme Maranello a tři týdny jsou dost dlouhá doba na to, abychom poznali okolí. Vždyt' máme naplánováno prozkoumat podpatek pomyslné italské boty.

Při cestě do městečka Leuca jsme se zeptali Lugiho, který nás tam vezl, zda je možné, abychom se podívali na okruh Nardo. Vyvětlil nám, že to není možné, že i on sám tam byl pouze jednou. Okruh je veřejnosti běžně nepřístupný. Pouze ve výjímečných případech, kdy se koná nějaká akce, je okruh otevřen i pro veřejnost. "Nic tam není k vidění, je to jen taková "una grande ruota" (veliké kolo), i když je prý vidět i z vesmíru."

Při cestách po Salentu mě zvláštní název města lákal stále více a více.
Plány cest po poloostrově jsme měli připravené už z domova. Desky plné připravených materiálů a mapek obsahovaly návštěvy měst a míst, o kterých jsme se dočetli v Baedekru, turistických průvodcích a na internetu. Věděla jsem, která místa tady bych chtěla navštívit, co bych chtěla vidět. O městě Nardo nebyla nikde zmínka.Zakomponovali jsme tedy návštěvu města do svých toulek po Salentu.

Navigace nás zavedla do ospalého města, rozpáleného slunečním žárem. Před námi jelo jediné auto a nikde nebylo ani živáčka. Dalo se to vysvětlit i dobou siesty. Dojeli jsme k bráně, na níž byla směrovka "centro storico" a všimli si, že auto bránou projelo. "Jed' za ním, dovede nás do centra." Manžel se na mě podíval s výrazem, když sis to vymyslela, at' je po tvém a pokračoval za autem. Za branou jsme se ocitli o 400 roků zpátky, pominu-li televizní antény, občas plastová okna a pár aut či motorek, které tu byly zaparkované v odpoledním žáru. Z asfaltového povrchu před branou jsme projížděli po oblýskaných kamenech a uličky se čím dál, tím více zužovaly. "Tady si tak nejspíš urazím zrcátka", zavrčel manžel. Auto, které jelo před námi se v labyrintu uliček někde ztratilo. "Kudy mám jet?" "Já nevím, já jsem tady poprvé." Vnímala jsem staré domy a před námi zahlédla kostel. Ulička končila, dál to nešlo. Viděla jsem, že muž začíná mít zlost. "Tak couvni a odboč, někam to povede." Vedlo! Dojeli jsme na dvorek, kde byla zaparkovaná motorka a kde se sušilo prádlo. Nikde nebyl jediný človíček, kterého bychom se mohli zeptat, jak se odsud dostat.
Nardo se pro nás stalo dokonalým labyrintem. Vystoupila jsem z auta a manželovi ukazovala kam až může couvnout, aby nedošlo k maléru. Nakonec jsme se z dvorku dostali a já si musela vyslechnout komentář na téma stárá historická města. Kolem kostela, který jsem z auta zahlédla jsme se vraceli zpátky k bráně, kterou jsme přijeli. Manžel si hlídal zrcátka a já sledovala cestu .Zhruba v polovině jsme zjistili, že dál už to nepůjde. Cesta, po které jsme přijeli, byla jednosměrná. Napravo byla směrovka na "centro", vlevo na SS 101, což je hlavní komunikace, po které jsme jezdili na téměř všechny výlety. "Tady prosímtě odboč." "Jestli mě zase vedeš někomu na dvorek... " Z labyrintu historického centra jsme se dostali mimo hradby. Auto jsme zaparkovali před řadou uzavřených obchodů vně hradeb, parkovací automat jsme "nakrmili" několika mincemi a vydali se pěšky tam, kde jsme už jednou autem byli.


Zdroj: Oficiální stránky města Nardo

První zmínky o tomto městě se datují do 7. století př. Kr. Dokládají to archeologické nálezy a rytiny v nedalekých jeskyních Baia di Uluzzo. Původně zde byla řecká kolonie, která nesla název Neríton. Roku 269 před Kr. byl Římany dobit přístav Emporium Nauna (dnešní Santa Maria al Bagno, která spadá pod toto město) a Nardo, které se v té době jmenovalo Neritum, bylo jimi podmaněno. Vláda Říma nad městem a jeho okolím trvala až do rozpadu Římské říše v roce 476. V bitvách mezi Ghóty a Byzantinci se dostalo pod nadvládu Byzantské říše. V této době se do města stěhovalo veliké množství mnichů, kteří zde šířili východní náboženství. Krátce se Nardo dostalo do majetku Lombardů. V letech 901 - 924 se stalo cílem Saracénů ze Sicílie, tak jako většina přímořských měst. Roku 1055 dobyli město Normani. Za jejich nadvlády založili benediktíni opatství Santa Maria di Nerito. Město v té době vzkvétalo. V době rozkvětu feudalismu bylo město lénem rodu Del Balzo. I v této době se o město válčilo. O nadvládu bojovali Benátčané, Aragonci, Turci a mnoho dalších. Od roku 1497 se stalo vévodstvím a bylo lénem rodiny Acquaviva. V době vlády této rodiny byla ve městě založena universita (vystavěna v letech 1588-1612). Rodina Acquaviva, za pomoci správců, vládla Nardo tvrdou rukou a krutostmi až do roku 1806. Poté zde krátce vládli Bourboni a od roku 1861 se stalo součástí sjednoceného italského království.
Do širšího povědomí se město dostalo v letech 1943 - 1947, kdy v jeho části Santa Maria al Bagno, pobývalo 100.000 židů, kteří přežili tábory smrti a kteří odtud potom putovali do nově se rodící země - do Izraele. V roce 2005 bylo město za tento akt oceněno státním vyznamenáním.

Současné Nardo má necelých 32.000 obyvatel a spravuje tuto oblast - viz mapka:

Zdroj: oficiální stránky města Nardo

První památkou, kterou jsme uviděli byl kostel Sv. Františka z Paoly, který leží na Via Roma.



Pokračovali jsme na Piazza Diaz a po pravé straně jsme si všimli mohutného opevnění. Netušili jsme k čemu patří, ale doufali jsme, že to zjistíme.


Do historického centra jsme vstoupili z Náměstí Cesare Battisti, jemuž dominuje hrad dřívějších vládců nad městem - rodiny Acquviva. Opevnění, které bylo k vidění na Via Roma, bylo zadním traktem hradu. V současné době je zde sídlo radnice.



U brány před vstupem do města jsem si vyfotila plánek historického centra, mohl by se hodit. V žádných turistických průvodcích (a že jich máme poměrně dost) není o Nardo ani zmínka. Při prohlídce plánu nám došlo, kde jsme udělali chybu při cestě autem.


Pokračovali jsme směrem do centra a viděli mnoho zajímavých staveb. Mosty, které nad úzkými uličkami propojovaly domy, staré portály.



Došli jsme ke kostelu, který jsme viděli z auta.

Kostel sv. Josefa.

Uličkami, kde jsme nepotkali jediného člověka, jsme pokračovali dál labyrintem uliček. Došli jsme k mohutnému kostelu.




Kostel je zasvěcen Sv. Dominikovi a leží na stejnojmenném náměstí.

Odtud jsme pak došli do samotného centra, kterým je Náměstí Salandra. Uprostřed náměstí se tyčí Mariánský sloup, je zde i budova university.



Konečně! Město není bez lidí, jak se na první pohled zdálo. Na náměstí bylo několik dělníků, kteří chystali slavnostní osvětlení. Dokonce i v kavárně sedělo pod deštníky pár hostů a všichni se na nás dívali jako na zjevení. Toto město asi turisté a zvědavci moc často nenavštěvují.



Vedle budovy university, která dnes slouží Provinčnímu soudu a sídlí zde i městská policie, se nachází Kašna s býkem. Býk je i ve znaku města. Na protější straně náměstí je budova, která nese název Sedile.


Výraz je odvozen od nehybných, povětšinou kamenných lavic, umístěných ve výklencích zdí. Původně sakrální stavba, na jejímž vrcholu jsou umístěny sochy svatých - uprostřed patron města San Gregorio Armeno, je využívána jako infocentrum. V době naší návštěvy bylo zavřené, ale v přihrádkách na dveřích byly k dispozici mapy města a další propagační materiály.
Mapu jsem oskenovala, popsala jí a pro případné návštěvníky tohoto zajímavého města je k dispozici v Galerii, společně s dalšími fotografiemi. Nechtěla jsem jí zmenšovat.

Po Via Duomo jsme pokračovali ke katedrální bazilice Santa Maria Assunta, kterou jsme si prohlédli nejen zvenčí, ale i zevnitř.



Potom jsme si ještě prohlédli kostel Neposkvrněného početí, který byl uzavřen.


Podle směrovek a mapy jsme putovali k nejstaršímu kostelu Sv. Terezy. Byl celý obalený lešením, nebylo z něj téměř nic vidět. Vyfotila jsem proto jen detail na rohu u kostela.


Mám takový zvyk, že v každém městě, které navštívíme, si koupit nějaký malý suvenýr. V poslední době už jen pohlednici. Bylo už pozdní odpoledne a vše bylo zavřené, vyjma pošty a několika barů či kaváren. V jednom baru, kam jsme zavítali, jsem si koupila pohlednici. Starý pán za pultem se mile usmíval a ptal se, odkud jsme. Když jsem mu odpověděla, že jsme Češi, odpověděl, že jsme první z této země, kteří k němu zavítali. Potom zavolal dva své kamarády, kteří v baru seděli, hráli karty a radostně jim oznamoval, že jejich město navštívili Češi.

Zvláštní město, ve kterém jsme za více než tři hodiny, které jsme v něm pobyli, nepotkali žádného jiného turistu. Místní, i když byli milí, se na nás dívali, jako bychom k nim spadli z Marsu. I potom později, když jsme se uličkami vrátili zpět za hradby k autu, jsme nepotkali žádného člověka. Obchody, u kterých jsme auto nechali ve stínu stromů, už byly otevřené. Z několika vyšli ven prodavači a dívali se na nás také jako na zjevení.

Nardo určitě stojí za vidění.
Prošli jsme asi polovičku historického centra a viděli hodně zajímavých staveb. Bohužel, mnoho jich působí omšelým dojmem. Je to možná způsobeno i tím, že turista v Nardo je raritou. Jih Itálie je hodně chudým regionem a turisté jsou jedním ze zdrojů alespoň nějakých příjmů. A když chybí turisté, logicky chybí i finance na obnovu památek.

Můj muž, na rozdíl ode mně, měl o Nardo nějakou povědomost. Tím, že je vášnivý motorista a zajímá se o vše, co tzv. voní benzínem, věděl alespoň o Pista Nardo. Zkušební okruh, který byl dostavěn v roce 1975 a patřil italské firmě FIAT, je od května 2012 ve vlastnictví Porsche. Od samotného města je vzdálen 30 km. Luigi nám řekl, že je vidět z vesmíru. Zapátrala jsem na Google Earth a okruh našla. Podle stínu mraků nad okruhem věřím, že je opravdu z vesmíru vidět.


Zdroj obou snímků: Google Eart

Zdroj: stránky Pista Nardo

Pojedete-li někdy do Salenta, navštivte Nardo. Určitě se nebudete prodírat davy turistů, nebude vám nikdo vstupovat do záběru při fotografování. Návštěva však stojí za to.

Fotografie jsou v Galerii, včetně oskenovaného plánku historického centra.


Táta

14. ledna 2013 v 12:44 Postřehy, úvahy, zamyšlení

O víkendu jsem tu měla vnučky a nezapínala jsem proto raději počítač. Jednou stačilo! Jsou to holky šikovné, ale i všetečné.


Po procházce a svačině jsem jim pustila na videu pohádku a začala jsem konečně rovnat korespondenci a staré fotografie, které jsem po maminčině smrti zachránila před vyhozením.
Jsme totiž se sestrou naprosto odlišné. Zatímco ona je vyhazovací typ, já jsem úplný opak.
Co kdyby se to hodilo?
Mám k tomu vztah.
Vážou se k tomu moje vzpomínky.
Je toho škoda.
A nakonec? Vyhodit to mohu vždycky.
Toto jsou věty, kterými si odůvodňuji svoje "kramářství".

Rovnala jsem fotky a uvědomila si, že se můj táta narodil před 90 roky.

Seděla jsem a přemýšlela nad tím, jaký byl.
Společenský, pracovitý, někdy až pedantický, obětavý, milující svou rodinu a na druhé straně příšerný cholerik. V době své puberty jsem ho nesnášela, vše mi na něm vadilo. Dnes se nad tím usmívám, protože podobné vztahy jsem zažívala v období dospívání i se svými dětmi.
Cestu k sobě jsme našli v době, kdy se zotavoval z druhého infarktu. Bylo mi sedmnáct pryč. Sedávali jsme dlouho do noci a filosofovali nad životem. Škoda jen, že na tak krátkou dobu. Jeho srdce bylo vážně nemocné.

Svůj genetický vklad rozdělil mezi mne a mou sestru. Já zdědila jeho světlé vlasy, modrou barvu očí a moje sestra jeho podobu a oční vadu. Zdědila jsem i jeho povahu, včetně toho, že jsem cholerik a občasný pedant. Bohužel.

Naučil mne i sestru mnoha dovednostem, umíme se zručně ohánět nářadím a nástroji, které nejsou až tak běžné pro holky. Když jsem odcházela z domova, dostala jsem kromě rad do života i kladívko, šroubovák a další nářadí (mám a používám je dodnes). Poznala jsem na společných cestách hodně krásných míst v naší zemi, v zimě jsme spolu na běžkách jezdívali na dlouhé výlety. Vzpomínám, jak jsem se mu vždycky smála, když si na hlavu navlékal pletený kříž. V létě jsme krajinou putovali pěšky, nebo na kolech. Táta mi předal i lásku k historii. Také byl sběratel všeho možného - i to jsem po něm "podědila".

Hodně četl, psal kroniku a dokonce i básně. Objevila jsem verše, které psal v mládí mamince. Seděla jsem nad nimi, četla si je a slzy se mi draly do očí. Začala jsem si uvědomovat, že jsem svého tátu znala málo.

Tak takový byl:

Narozen 14. ledna 1923.

Prostřední ze tří dětí, své dětství a mládí prožil v Kostelci nad Labem. Někde existuje fotka, kde je se svým bratrem a sestrou, ale bohužel jsem jí nenašla.

Tato fotografie je z roku 1938. Táta končil "měšt'anku".

Detail z předchozí fotografie.

V devatenácti letech.

Tady mu bylo dvacet roků.

Krátce po válce, kdy se vrátil z lágru

Takoví jsme byli - rok 1956 (já jsem ta holčička s mašlí)

1978 - poslední tátova fotografie - oslava 3. narozenin neteře.


Jeho nemocné srdce ho zradilo v padesátipěti letech. Letos to bude už 35 let, kdy na tátu jen vzpomínám. Medicína udělala obrovský pokrok, ale pro mého tátu moc pozdě. Vždycky litoval, že nemá mužského potomka. Čtyři ženské doma, počítám-li i babičku. Pak se v roce 1978 narodili dva vnuci a táta se moc těšil, jak jim předá své zkušenosti, naučí je svým dovednostem. Zůstalo však jen u těšení.
Celý život se řídím krédem, které mi vštípil:
"Konej a pracuj tak, aby ses kdykoli mohla ohlédnout za sebe a nemusela se stydět."

Díky, táto.

Tři roky

9. ledna 2013 v 20:39
Tři roky - je to hodně nebo málo?

Jde o úhel pohledu. Pro malé děti je to hodně, pro nás starší už to tolik není. I když ... mít o tři roky méně, by nebylo k zahození. Někdy jsou však i tři minuty dlouhá doba. A jsem zase u času.

Téměř jsem zapoměla na to, že dnes jsou to přesně tři roky od doby, kdy jsem na tomto blogu publikovala první článek.
S obrovskou pokorou, ještě silnější nejistotou. Blog jsem založila o něco dříve a pak ho omylem vymazala. Když si jen vzpomenu, kolik trápení jsem měla s tím, abych si vše nastavila - jak budu psát články, kde bude menu, jakým typem písma psát a jakou barvu zvolit. A jak mi to vůbec nešlo. O vzteku, který jsem u toho zažívala, se snad ani nemusím zmiňovat. Vytvořila jsem blog a pak s výsledkem nebyla spokojená a předělávala a opět mazala. Už ne omylem. Bylo mnohem jednodušší celé své dílo "vymazat" a začít zase znovu a zase a zase.

Když se konečně podařilo, cítila jsem se, jako bych právě učinila objev hodný Madame Currie.

Mladším ročníkům tohle bude připadat humorné, ale jsem z generace, kdy počítač byla místnost, kam se každý, kdo vstoupil, musel nejen přezout, ale i převléknout. Místo kde se používaly děrné štítky a pásky, místo, kde blikaly žárovičky a ozýval se zvláštní, cvrlikavý zvuk.
Moje první seznámení se stolním počítačem bylo v době, kdy jsem pracovala ve škole. Vedení rozhodlo, že dostanu počítač. Byl na mém pracovním stole tři dny, než přišla paní inženýrka, která mi ukázala, jak počítač zapnout a jak vkládat data. Víc nic. Zůstala jsem sama. Jediné, co jsem si zapamatovala, bylo jak ho zapnout. Opravdu víc nic. Jsem samouk a proto jsem zůstávala ve své školní kanceláři do pozdních nočních hodin s odhodláním, že tu bestii musím přeprat. Operační systém byl MS-DOS. Pak, když přišel Windows, věděla jsem jen tolik, že to je anglicky okno a znovu jsem se s tím prala.
Dnes je počítač součástí našeho života.
Moje malé vnučky ve svém věku počítač zvládají možná lépe než já. A jak půjde čas, nebude to možná, ale bude to jistota. A s tou k němu přistupují. Počítač je pro ně samozřejmostí. A já? Stále k němu přistupuji s pokorou.

První článek jsem publikovala již zmíněného 9. ledna 2010 a komentář k němu se objevil až 26. října 2010. Nebyl to však první komentář, ty přišly mnohem dříve a pro mě to byl signál k tomu, abych v blogování pokračovala. A pokračuji. Sice s přestávkami, které jsou způsobeny nedostatkem času, či problémy s technikou.

Přeji proto svému blogu krásné třetí narozeniny, mě bohužel čeká letos dvacetinásobek.

Všem svým čtenářům, návštěvníkům blogu a svým virtuálním přátelům, z nichž někteří už virtuálními nejsou a které bych bez blogu nepoznala, přeji vše nejlepší, pevné zdraví, štěstí, spokojenost a zejména radost z blogování.


Přijměte proto ode mně symbolicky tyto tři růže

SignoraA (Alena)

Včerejší den bych s chutí škrtla

9. ledna 2013 v 11:22 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Jsou dny, které bych s chutí, ale převelikou chutí, škrtla. Prostě - den blbec.

Kvůli svému zdravotnímu stavu jsem již mnoho let užívám kortikoidy. Nestěžuji si, jen konstatuji. Naopak, díky kortikoidům se nezadýchávám už na pátem schodě a moje astma mi nedělá takové problémy, jaké byly před kortikoidy. Stejně tak i můj nos a dutiny jsou díky dalším kortikoidům ve stavu, kdy mi na sliznicích nevyrůstají útvary, které tam být nemají a které vyžadují radikální chirurgický zákrok. Už jsem si na své společníky kortikoidy zvykla a můj život be bez nich určitě nebyl tak kvalitní, byl-li by vůbec nějaký.

Ale .... každý lék na jedné straně pomáhá a na druhé škodí. Mě v tom smyslu, že se užívání kortikoidů projevuje v tom, že se mi ukládají v očích a já mám šedý zákal. Vím, dnes je to v podstatě lapálie a operace tohoto zákalu je dnes běžným chirurgickým výkonem oftalmologů. V budoucnu mě nemine.

Z tohoto důvodu musím chodit na pravidelné kontroly na očním, aby byl můj zákal pod kontrolou. Objednávala jsem se v polovině října v domění, že termín prohlídky bude za měsíc, tak, jak tomu bylo v předcházejících letech. "Přijd'te 8. ledna v deset hodin." "Až za tak dlouho?" "Máme toho hodně", odpověděla mi sestřička a já si tento údaj zapsala na poslední stranu kalendáře, abych si ho potom přepsala do nového. Dva a půl měsíce, příště se budu muset objednat už v září.

Z domova jsem se vypravila krátce po deváté hodině, autobus na polikliniku do sídliště jezdí od nás z konečné dvakrát do hodiny. Přišla jsem na oční s více než půlhodinovým předstihem. V čekárně sedělo pět lidí a když vyšla ven sestřička, podala jsem jí kartičku pojištěnce. "Co vám schází?", zeptala se. "Jsem k vám objednaná na prohlídku, už od října."
Jedna z čekajících paní prohlásila: "Vy také?" Sedla jsem si a čekala. Od toho přeci čekárny jsou. Naivně jsem se domnívala, že jsem-li objednána na určitou hodinu, budu přibližně kolem této doby pozvána do ordinace. V jedenáct hodin mi došlo, že tomu tak nebude. Paní, která byla stejně jako já objednaná od října se se mnou dala do řeči. Byla přibližně stejného věku, měla jako já dvě dospělé děti a dvě malá vnoučátka. Téma rozhovoru plynulo a čas nám utíkal. Do ordinace jsem se dostala v pravé poledne. Tedy dvě hodiny po termínu, na který jsem byla objednaná.
Zákal je oproti minulému roku trošku horší, co se týče dioptrií na dálku, tak jedno oko zůstalo stejné, druhé se zhoršilo o pouhou čtvrtinu dioptrie. Domluvila jsem se s paní doktorkou, že si nechám stále své "staré" brýle, protože kvůli čtvrtině dioptrie se mi nechce investovat do nových. "Jak to máte s brýlemi na blízko?" "Nemám žádné?" Paní doktorka se na mě nevěřícně podívala a řekla: "Opravdu? Podle tabulek optiků a dioptrií na dálku, by jste měla mít tak dvojky na blízko." "Já opravdu žádné nemám a nepotřebuju je. Sice nepřečtu některé návody na zboží, ale jinak vidím dobře." "Ty já nepřečtu taky", řekla doktorka a vytáhla nějaký text, abych jí ho přečetla. "Který mám přečíst?", zeptala jsem se. "Ten horní je nejtěžší." Tak jsem jí ho přečetla. Kroutila hlavou a prohlásila, že jsem rarita. Zaplatila jsem registrační poplatek, slíbila, že kdyby se moje oči v souvislosti ze zákalem zhoršily, že přijdu, rozloučila se a odešla.

Když jsem vycházela z polikliniky, viděla jsem, jak ze zastávky odjíždí můj autobus na Bílou Horu. Navíc lilo jako z konve. Tak mám půlhodiny čas. Vydala jsem se do sídliště. Na náš "nový" stůl máme jeden ubrus. Tedy jeden, pokud je stůl v rozloženém stavu. Na kulatý je jich plná skříň. Ten jeden jediný jsem koupila v pátek před vánoci v mém rodném městě u vietnamců. Jiný textil tam totiž už není. Rozhodla jsem se, že se podívám opět k vietnamcům, kteří mají obchod v celém patře nad poštou. Ubrusů měli spoustu, dlouhou chvíli mi trvalo, než jsem objevila požadovaný rozměr. Měli jen ten, který už máme, sice ještě ve dvou barvách navíc, ale žádná z nich se nehodí do kuchyně, ale o mnoho dražší. Za ty peníze nemusím kupovat u vietnamců. Vrátila jsem košík, sešla do přízemí a viděla, jak mi ujíždí další autobus domů. Sakra!
Od pondělí likviduji vánoční výzdobu. Naivně jsem se domnívala, že budu v jedenáct doma zpátky z očního a ted' je jedna pryč a já tu trčím na sídlišti. Půjdu-li pěšky domů bude mi to trvat stejně dlouhou dobu, jako čekání na autobus. A v dešti a do kopce? Ráno mi stačil jeden debil za volantem, který schválně "vymetl" louži a ohodil paní od hlavy až k patě. Nepochopím to. Místa měl jako pro kombajn, ostatní řidiči se "rybníku" ve vozovce vyhýbali. A při mém štěstí bych určitě na podobného debila, půjdu-li pěšky, mohla také narazit.
Čas čekání na autobus jsem si zkrátila v galanterii, protože si plním to, co jsem si slibovala, až půjdu do důchodu a to je vyšívání. S časovým předstihem jsem šla na zastávku, aby mi autobus, už do třetice, neujel. Doma jsem byla "jako na koni" krátce před druhou. Kopla bych do toho! Mám na jedné straně domu ještě venkovní girlandy a na oknech světýlka.
Umyla jsem si ruce, převlékla se do domácího, ohřála si rizoto a po obědě se pustila do další likvidace vánoční výzdoby.

Výzdobu jsme měli, tak jako každý rok, do Tří králů. Chystala jsem se jí "zlikvidovat", alespoň její část v neděli, ale přišel na návštěvu syn s rodinou a já si mohla užít Juráška.


Neviděli jsme ho od Štědrého dne. Stále silněji vnímám rozdíl mezi vnoučaty od dcery a vnoučetem od syna. Holčičky jsem vídala téměř denně, Jurášek je pro mě vzácný. Nic s tím nenadělám, jsem však vděčná za každý okamžik, kdy ho mohu vidět.
Když mladí odjeli, sundala jsem ze stolu náš jediný ubrus, přinesla si plátno z IKEA, prací tužku na vyšívací vzory a pustila se do díla. Manžel odjel do práce, aby tam na ráno zatopil. Moc se "těšil", v práci byl naposledy, tak jako všichni, 20. prosince.


Plátno jsem položila na stůl, zatížila ho nádobím, aby neklouzalo a tužkou jsem obkreslila tvar stolu v rozloženém stavu. Rozkreslila jsem si i čáry na vzor, který na ubrus vyšiju. Potom jsem doměřila kraje a vystřihla budoucí ubrus. Manžel se vrátil a stůl složil na kruhový tvar. Kulatých ubrusů máme hodně, původní stůl byl také kulatý.


Večer jsem dokončila již čtvrtý ubrus, sice opět vánoční, ale na ty letošní se bude určitě hodit.

Atmosféru vánoc a výzdobu miluju. Připadám si jaké malé dítě, které se raduje z "cingrlátek" na stromku, ze světýlek a vonících větví na stěně.



Stromek nevoní, je umělý. Možná začínám naplňovat přísloví "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem." Zůstala jsem dlouho vzhůru, o půlnoci jsem zhasla stromek, betlém a domečky, dokonce jsem zašla do sklepa, abych pozhasínala venkovní světýlka na keřích.

V pondělí ráno jsem se pustila do likvidace vánoc. Nejdříve jsem ale vše oběhla s fot'ákem, abych si tu atmosféru právě uplynulých svátků zdokumentovala. Asi opravdu dětinštím.




Venku lilo jako z konve. V dešti jsem sundavala z branky na plotě věnec a v duchu jsem si nadávala, proč jsem ho tak pevně přidrátovala. Aby odolal zlodějům. Pak jsem chtěla sundat venkovní lucerničky, aby v chodbě oschly. První krok do trávníku a boty byly od bláta. Zem byla rozmočená a mě v ten moment došlo, že budu muset počkat na noční mráz a pak jít lucerničky sundat. Jinak bude zahrada, jako by tam někdo projel pluhem. Všimla jsem si, že už kvetou sněženky.

Toto foto bylo opravdu pořizeno 7. ledna 2013.

Nahoře v bytě jsem narazila na další problém. Stromek je u okna a tam jsme ho s manželem přemist'ovali ve dvou. Natahovala jsem se, kam až dosáhnu, abych sundala ozdoby, které jsou staré, skleněné a dnes už hodně drahé. Navíc jsou u mě spojeny se vzpomínkami a moc by mě mrzelo, kdybych je rozbila. Stojíc na židli jsem sundala špičku, která mě provází od dětství. Pak se mi podařilo opatrně stromek posouvat na prostředek obýváku, kde jsem ho před vánoci zdobila. Vše, až na světýlka, která věší a sundavá manžel, jsem měla dole.

Výřad jako po honu

Okno bylo volné a já mohla sundat svítící kometu a pak, po přemístění kytek, venkovní girlandu. Byla mokrá od deště. Totéž v kuchyni. Pověsila jsem obě v koupelně, aby uschly. Další až zítra, už by se sem nevešly. Z půdy jsem si donesla krabice na ozdoby, zabalila betlém a domečky.

Byla jsem domluvená s manželem, že přijede do ulice a zajedeme na nákup. Pečivo, které jsme koupili ve čtvrtek, bylo dojedeno. Přerušila jsem likvidační činnost, hodila se do gala a čekala.
Po nákupu už se mi nechtělo pokračovat. Vždyt' zítra je také den a já se z očního vrátím kolem jedenácté. Prdlajs!

Bylo krátce po druhé hodině, kdy jsem šla pokračovat v tom, co jsem v pondělí přerušila. V pracovně máme na okně dvanáct orchidejí a nad nimi visela světelná sít'. Nejprve jsem stěhovala orchideje. Některé v době vánoc rozkvetly, jiné mají nasazeno na květ. Stalo se, že někde poupata prolezla sítí. S opatrností jsem přenášela orchideje a zaslechla jsem slabý, praskavý zvuk. Sakra! Já si, stejně jako před vánoci, ulomila květ. Donesla jsem ho do vázy, kde je ten předvánoční. Měla jsem na sebe vztek. Sundávání sítě, kterou věšel manžel, nebylo moc snadné. Navíc byla na čtyřech místech přivázána vlascem a já se naivně domnívala, že vlasec přetrhnu. Nepřetrhla, jen jsem si rozřízla dva prsty. Dolů se štaflí, vzít si nůžky. Nahoru, dolu, nahoru dolu. Konečně byla sít' dole. Otevřela jsem okno, sundala výzdobu z další mokré girlandy. Tu jsem pověsila do koupelny a výzdobu dala na radiátor v kuchyni, aby uschla. Podobně jsem pokračovala v dalších místnostech. Když jsem sundavala poslední světelný zdroj, před sebou polici, stojíc na štaflích, ruplo mi v zádech. Na čele mi vyrazil mrtvolný pot, nohy na štaflích se mi klepaly a já věděla, že to musím dodělat a nesmím ta světla pustit, jinak spadnou do kytek pod nimi. Zvládla jsem to. S bolestí v zádech jsem se doplouhala do kuchyně, svázala drátkem zdroj, aby byl v prosinci bez problémů k použití a na chvíli si sedla, abych ulevila zádům. Bolest nepřestávala, naopak sezením se zhoršovala. Zkroucená a hekající jsem sundala poslední venkovní girlandu, vrátila na místo kytky.
Manžel přijel v půl páté domů. "Tobě něco je, vid'?" "Záda", jen jsem hekla. S větší prací byl konec, při každém pohybu jsem vyhekla, v horším případě zavyla. "To nevadí, doděláš si to zítra", řekl mi můj hodný manžel. "Vždyt' jsi v důchodu." Měla jsem sto chutí ho kopnout. Jen intenzivní bolest zad mi v tom zabránila. Uvázala jsem si "kočku" na záda, vzala si Panadol a zalezla.
Noc byla špatná, při sebemenším pohybu jsem byla vzhůru. Záda stále bolí.

To byl včera den! Vymazat ho, škrtnout.
Půlka dne na očním, zlomená orchidej, bolavá záda a velice intenzivní myšlenky na vraždu. :-D


To je otázka

5. ledna 2013 v 19:35 Téma týdne

Co si vzít na pustý ostrov?


Těžká otázka, ale i těžká odpověd'.

Z historie, literatury i z mnoha filmů se člověk na pustý ostrov většinou dostane nepřipraven. Mnohdy je rád, že si sebou na kus neobydlené pevniny vezme holý život.
Potápějící se lod' na útesech nedaleko kousku pevniny, který je malým ostrůvkem uprostřed oceánu, nenabízí moc možností. Není tu košík ze samoobsluhy, do kterého by šlo vložit vše potřebné, či to, co by se mohlo hodit. Myšlenky na to, co sebou vzít, či nevzít, jsou k ničemu. A tak se trosečník vrhá do rozbouřených mořských vln, vidíc nedaleko od sebe kus pevné země. Jaké štěstí, vybojuje-li v boji s mokrým živlem svůj život. V tu chvíli to musí být pro něj neskonalé štěstí a je mu určitě jedno, že jediný majetek, který má, je to, co má v daný okamžik na sobě.
Velkým štěstím potom je, pokud moře vyplaví něco, co by se mohlo trosečníkovi hodit.

Je několik výjímek a to, že se člověk na pustý ostrov nechá vysadit dobrovolně, či na něj jen zavítá, aby ukojil zvědavost. V tomto případě si každý bere sebou vše, o čem se domnívá, že by se mu na pustém ostrově mohlo hodit.

Před mnoha lety jsem seděla na útesu u pláže v obci Jagodna na chorvatském ostrově Hvar. Dívala jsem se do dálky a zaujalo mě cosi, co vystupovalo z mořských vln. Slunce pražilo, nad mořem byl mlžný opar. Mojí pozornost zaujala zvláštní ponorka. Bylo to v době, kdy cesty byly ještě obehnány dráty s upozorněním na miny a nad pláží prolétala občas vojenská letadla. A ted' ještě ponorka. Pozorovala jsem jí se smíšenými pocity. Zavolala jsem manžela a dceru, abych jim ukázala, co jsem právě objevila. Oba se dívali se mnou a pak přiznali, že to něco opravdu jako ponorka vypadá.
Ale asi nebude, protože to stojí.


Byli jsme v Chorvatsku poprvé a naše znalost místního jazyka spočívala v "Dobar dan" a "Hvala". Pan Bohumil, který nám toto místo doporučil a který se stal naším průvodcem a tlumočníkem v jedné osobě, tu nebyl. Jeho rádius po ostrově byl hodně široký.
Objevil se až druhý den večer a já se ho ptala na tu divnou věc v moři. "To jsou Lukavci", odpověděl. "A co to je?" "To jsou dva pusté ostrovy." Mojí zvědavost však neukojil. Pusté ostrovy v Evropě? A navíc kousek od břehu? Vždyt' my jsme vlastně také na ostrově.
Za dobrých podmínek byli Lukavci vidět lépe, zejména ráno.

Až o dva roky později se nám poštěstilo, že nás k Lukavcům vzal na lodi jeden kamarád.
Ostrovy jsou dva a jsou opravdu pusté, pominu-li maják, který na jednom z nich stojí a který svědčí o tom, že se kdysi na tomto, dnes pustém ostrově, vyskytovali lidé. Alespoň na chvilku, než postavili tento maják. Je důležitý, protože tyto ostrůvky se vyskytují v Korčulském plavebním kanálu, ve kterém je hodně silný námořní provoz. Světlo majáku svítí až do vzdálenosti 5 námořních mil. Ostrovy jsou malé, ten s majákem má rozlohu 0,027 km2 a druhý 0,017 km2. Jejich rozlohu, stejně tak obě další fotografie jsem získala z chorvatského webu. Ač se to ze břehu nezdá, jsou vzdáleny 3 km od pobřeží Hvaru.

Lukavci - zdroj: internet
Oběma ostrovům dal jméno Lukavci planý česnek, který je tak nazýván v místním nářečí a jímž jsou oba ostrovy porostlé. Lukavce jsme tehdy jen obepluli, velké vlny, narážející na útesy, neumožnili přistání.

Lukavci a za nimi ostrov Sćedro, také trvale neobydlený - zdroj: internet

Podobných ostrovů i ostrůvků se v Evropě vyskytuje více. I nedaleké Paklené ostrovy (Pakleni otoci) jsou pusté. Sice jen v noci, nebot' během dne k nim míří spousty lodí a lodiček s návštěvníky. Pusté jsou z prozaického důvodu, není na nich totiž voda a bez vody žít nelze. Jejich název je také odvozen z místního nářečí, ve kterém paklina znamená borovicovou smůlu. Chybně je jejich název překládán jako Pekelné ostrovy, což je dáváno do souvislosti s chybějící vodou.


Pusté ostrovy se však nevyskytují jen v moři ... i mnozí z nás žijí, a to dobrovolně, na pustém ostrově. Jsou sice mezi námi, ale obklopeni hradbou, kterou si kolem sebe postavili a za kterou nepustí ani své blízké. Ze svého života si vytvořili pustý ostrov, místo, kde jsou sami. Dobrovolní trosečníci, kteří netouží po tom, aby byli zachráněni.

Co si vzít sebou na pustý ostrov?
Asi jsem na otázku neodpověděla.
Nechtěla bych se nedobrovolně dostat na pustý ostrov, stejně tak bych nechtěla žít na pustém ostrově uprostřed lidí.
A pokud se mi na nějaký pustý ostrov podaří dobrovolně, to dobrovolně zůrazňuji, zavítat, vezmu si sebou věci, které si běžně beru na výlety za poznáním, at' jsou kamkoliv.
Jo, a hlavně nezapomenu fot'ák, jako v případě Lukavců.

Novoročně

3. ledna 2013 v 19:52 Postřehy, úvahy, zamyšlení


Dodržování určitých tradic a rituálů zná určitě každý.
Něco si přináší už ze svého dětství, něco pak přinese vztah s partnerem, či přijme některé rituály od jeho rodiny.
Pamatuji si ze svého dětství, kolik rituálů či zvyků se v naší rodině dodržovalo v průběhu vánočních svátků a pokračovalo to až do Tří králů. Většinu z nich jsem v průběhu svého žití odbourala. Házet střevíc v mém věku je už zbytečností, z olova věštit neumím a jablíčko už hodně dlouho na vánoce nerozkrajuji. Jsem trochu pověrčivá a co kdyby ....

Některé však přetrvávají. Od štědrovečerního stolu se nevstává, na stůl, at' je sebevíce malý, dávám vždy chléb, aby ho bylo do příštích svátků dostatek. Moje děti se mi smějí, když vedle chleba pokládám i peněženku a to se stejným záměrem. Je to ted' o to humornější, že mám už jen důchod, i když mi ho valorizovali.

Od zpívání koled u stromečku jsem také ustoupila, i když nerada. Můj syn zdědil manželův hudební hluch a jejich dvojhlasný zpěv dokázal narušit kouzlo večera. Ale nevzdávám to. Vnučky se mi jeví velice nadějně, zejména mladší Ema moc hezky zpívá. Třeba se k tomuto rituálu vrátíme, jen poprosíme mužskou část rodiny, aby nás raději nedoprovázela.
Další rituály dodržuji i na Silvestra a Nový rok.

Rodina už si zvykla, že v této době neperu. Věřím na pověru, že v novoroční noci nesmí viset prádlo. Koho prádlo visí, druhý rok už tu nemusí být. Dodržovali jsme to u nás doma a když jsem o první silvestrovské noci v manželství začala "obíhat šňůry, tvářil se tehdy můj muž dost nechápavě. "Co je to prosímtě za blbost?"
Pak jednou přišla moje kamarádka s teorií, že prádlo nesmí viset o štědrovečerní noci. Také to dodržovali.
Přišla tehdy na Boží hod odpoledne hodně nešt'astná a řekla, že její babička chce asi zemřít. Když jsem se na ní s otázkou v očích podívala, řekla mi, že babička šla po večeři na zahradu, kde v mrazu pověsila své šaty a dvě zástěry.
"To je hloupost, prádlo nesmí viset o silvestrovské noci."
"Ne, u nás se dodržuje vánoční noc. "
Kamarádčina babička v únoru opravdu zemřela a já od té doby raději neperu ani na vánoce. Už si všichni zvykli, že kolem desáté večerní jdu zkontrolovat šňůry na půdě a sušák v koupelně, zda něco nevisí. Když byly naše děti malé a pleny se praly denně, nebyla jsem líná jít sebrat ještě vlhké prádlo, abych ho potom znovu ráno pověsila. Hlavně nesmělo viset v tyto dvě noci.

Tradice a rituály se týkají i jídla. Některé tradiční pochutiny jsem také odbourala. Ne pro jejich nezdravost, ale proto, že to nikdo nejedl. Kupříkladu ovar jsem dělala jen jednou. Kousek se sice snědl, ale většina zůstala. V následujícím roce mi manžel řekl, abych ovar nedělala, že je to zbytečné. Ledaže bych na něj sama měla chut'. Takže připravuju chlebíčky, někdy jednohubky, peču slané tyčinky. Jak stárneme, jíme už mnohem méně a více všeho zbývá.
Chlebíčky jsme s mužem dojedli včera večer.

Kromě zmíněných chlebíčků dělám v silvestrovském odpoledni novoroční dort. Je to jeden z mála rituálů, který opravdu dodržuji a který jsem si přinesla už ze svého domova. Dort rozkrojíme na Nový rok ráno, načínáme s ním i celý nadcházející rok.



Už loni jsem na svůj blog umístila přehlídku dortů.
Dortovou formu mám stále stejnou, i když už jsme sami dva. Když bývaly naše děti doma, dort mizel rychlostí odtávajícího sněhu. Ted' ne. Posnídali jsme ho s chutí na Nový rok, včera mi také přišel k chuti, manžel si ho dal i k odpolední kávě.
Dnes u snídaně jsem intenzivně přemýšlela nad dvěma věcmi. První byl chléb. Kdybych si ke kávě ukrojila místo novoročního dortu krajíc chleba, asi by se manžel tvářil divně. Ale jakou já měla chut' na chleba. Druhá věc, na kterou jsem myslela, byla nová a hlavně menší dortová forma.

Cestou na dopolední nákup jsem se zmínila manželovi, že bych se měla poohlédnout po malé dortové formě. Chvíli se na mě díval a pak pronesl: "Ale na malej dort se ti nevejde letopočet." Na jednu stranu mu rozumím. Miluje sladké a navíc nepřibere, ani kdyby toho snědl vagon. Já mám pocit, že jsem přibrala už jen při pečení. Stačí, abych dýchala sladké výpary. Je to nějaká spravedlnost?

Na odpoledne jsme měli pozvanou návštěvu. Docela jsem se těšila na "prima pokec" a současně i na to, že zmizí kus dortu. Obé se splnilo měrou vrchovatou. Byla jsem jediná, kdo si dort nedal. Zůstala jsem jen u kávy.

Rodiny našich dětí se na Nový rok vrátily z hor. Holčičky jsme si ve čtvrt na pět vyzvedli v Košířích a vyrazili na Strahov. Davy, které proudily směrem k Petřínu, byly obrovské. Podařilo se nám zaparkovat u vysokoškolských kolejí. Původně jsem plánovala, že půjdeme s holkama na ohňostroj na nábřeží, kam se svezeme lanovkou, ale manžel usoudil, že tam nebude k hnutí a holky moc dlouho v klidu nevydrží. Budou odpočaté z cesty z Krkonoš. Takže zvítězila varianta "B", kterou byl Nebozízek. Holky byly jako utržené ze řetězu. Ema měla bílou čepici a byla v šeru trošku vidět. Byla jsem nervózní a bála se, aby se v davech lidí někam neztratily. Holky se těšily na lanovku, ale vzhledem k času, který byl, muž usoudil, že tam lanovkou budeme moc brzy. Půjdeme-li pěšky, z času kus odkrojíme. Davy houstly, tma a šero také.
Blbě vidím na dálku a v šeru jsem opravdu jako krtek. Navíc si krtek nevzal sebou brýle. Zůstaly v kabelce a já vyrazila s taškou na fot'ák. A také bez čepice. Na co já myslela? Už jsem se těšila na holky a z domu jsme vyrazila jako by bylo jaro.


Pomalu jsme sestupovali z vrcholu Petřína, zastavili se nad lanovkou, aby se holky podívaly, jak jede a na Nebozízku se vyhýbá. Z mostu nad lanovkou byly vidět davy lidí u Nebozízku. Do začátku ohňostroje zbývala třičtvrtě hodina. Došli jsme k Nebozízku a holčičky se prosmýkly před dav lidí a sedly si na bobek k obrubníku. Začala jsem trnout. Bylo mi jasné, že když se budu hrnout k nim, něco si vyslechnu od lidí, kteří už tu zaujali pozorovací pozici. Ale holky takle dlouho nevydrží. Už jsem si s hrůzou představovala, jak přepadávají přes obrubník a kutálejí se ze svahu dolů. "Co budu dělat?"
Holky jsem zavola a řekla jim, že půjdeme jinam. "Ale tady nejsou stromy, jinde bude blbě vidět", řekl manžel a měl pravdu. Sára navrhovala, že půjdeme po trávníku z kopce dolů. "To zvládnem, babičko." "Vy jo, ale my dva s babičkou asi ne", řekl manžel. Zkusili jsme to obejít a najít jinou výhodnou pozici. Marnost nad marnost. Jen jsem si říkala, jak dlouho už tady ty davy lidí čekají. A přicházeli stále další a další. Ve svahu pod námi byl vysoký smrk a u něj stáli tři lidé. Nevím, co mě v ten moment napadlo, asi jsem v tu chvíli nemyslela, ale já se spustila v kozačkách na podpatku dolů po svahu. Nešla jsem přímo, sestupovala jsem šikmo sem a tam. Traverz na podpatcích. Holky se řítily za mnou, braly to rovně. Ema je dáma, ta to ustála, Sára jela po zadku. Za sebou jsem slyšela nadávajícího manžela. Jediná myšlenka byla, aby mi to také neujelo. V bílém koženém kabátě by to sice klouzalo báječně, ale o tak početné publikum jsem opravdu nestála.
V prostředku svahu byla mírná prohlubeň, nebylo to tak příkré jako svah. Podařilo se mi zastavit. Jeden podpatek se mi zabořil a já stála. Manžel ke mě přišel a tvářil se jako bůh pomsty. Kdyby s námi nebyly holky, určitě bych si něco peprného vyslechla. "Ty ses zbláznila, ne?" Vysvětlila jsem mu, že tady uvidíme lépe než nahoře a navíc se tu holky můžou trochu pohybovat a nehrozí, že přeletí obrubník. Nakonec přiznal, že mám asi pravdu, ale stále se mračil. Holky pobíhaly v kopci pod námi.


Sára přišla a ukazovala, že má obě kolena i zadek od bláta. Dokonale "pokřtila" nové kalhoty. Za chvíli přišla Ema, že si umazala kolínko. Malá dáma se nezapře. Byla z toho nešt'astná a já jí musela stírat bláto papírovými kapesníky. Sára byla spokojená a obalená blátem. Čas ohňostroje se blížil a já si všimla, že kolem nás ve svahu je celkem dost lidí. Krom našich vnuček tu pobíhalo více malých dětí. Holky jsme zavolaĺi, že už to začne. Přišly a zůstaly.

Když začal ohňostroj, Ema se mě zeptala: "Proč hraje taková smutná hudba, babičko?" Nedokázala jsem jí odpovědět, ale její otázka vyloudila úsměv i u zamračeného dědy. Podívaná to byla hezká, i když musím přiznat, že něktéré světelné efekty, které byly nižší, byly kvůli stromům hůř vidět. Příště se půjdeme raději tlačit na nábřeží, nebo půjdeme na parník. Měli jsme ho zarezervovaný už na letošek, ale nevěděli jsme, v kolik se mladí vrátí z Krkonoš, proto manžel rezervaci ve tři odpoledne zrušil.










Cestou zpátky chtěly jet holky lanovkou. Došli jsme k zastávce. Lidi už se na ní nevešli a stáli ve frontě i pod schody. Další davy přicházely. Šli jsme proti proudícímu davu a muž, který nesl Emu, ucedil: "Jsme jako husiti, taky proti všem."
Sára měla žízeň. Sebou jsme neměli nic a já jí slíbila, že jí v nedaleké restauraci koupím pití. I tady stála fronta lidí až ven. "Babičko, já to vydržím, když je tu taková fronta."

Po schodech jsme pak stoupali k Petřínské rozhledně.



Manžel střídavě nesl chvilkama holky, protože odmítaly šlapat schody. Na vrcholu Petřína obě ožily a cestou k růžovému sadu notnou chvíli pobíhaly v labyrintu.


Cestou k autu manžel vzal Emu "na koně" a Sára šla se mnou za ruku. "Babičko, proč nás dědeček nosí? On má rád koně?" "Myslím, že ne, on se koní trošku bojí."
"Tak proč nás nosí, když nemá rád koně?"
"Protože má rád vás a když jste unavený, tak vás kousek poponese."
"Aha a taky má rád Ferrari, vid'."
Dá se na tohle tomu malému filosofujícímu človíčku odpovědět?

Rituály, tradice a zvyky.
Ty vánočně novoroční zanedlouho skončí a náš život se zase vrátí do starých a vyjetých kolejí.
Budu už dodržovat jen ty nesváteční. V jednom ze starších článků jsem se zmínila, že například nešlápnu na kanál. Když byly moje děti malé, či jsem vozila v kočárku vnučky, vypadalo to mnohdy humorně, když jsem za kočárem skákala jako kamzík, nebo prováděla úhybný manévr do strany.
Zvyk nebo už je to pověrčivost?

Prosincové ohlédnutí

2. ledna 2013 v 17:43 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Čas - co je to?
Relativní pojem, či doba určená pro žití, odpočinek, pro určitou činnost.


Čas je v poslední době to, čeho se mi opravdu nedostává.
Když jsme o silvestrovském podvečeru seděli s manželem u kávy, trochu jsme bilancovali minulý rok. Vše, co bylo třeba na nadcházející poslední večer roku bylo připravené, dokonce byl hotov i tradiční novoroční dort. Seděli jsme a ke kávě pojídali kus dortového korpusu, který zbyl.
"Hele, to těsto je hodně podobné tomu dortu, který dělala Alča", pronesl muž. Měl pravdu, chutnalo to hodně podobně. Seděla jsem a přemýšlela, jak všechno uteklo. Bylo to 13. listopadu, kdy měl můj muž šedesátiny a já ten den byla naposledy v práci. Oslavy byly naplánovány na víkend, ale dcera upekla dort a přijela s vnučkami popřát.
Popíjela jsem poslední loňskou kávu a došlo mi, že je to už více než jeden a půl měsíce. Připadalo mi to, jako by se čas "smrsknul" do hodně krátkého okamžiku.
"Nějak to všechno uteklo, mě to připadá jako včera", řekla jsem.
"Máš pravdu, opravdu to nějak letí."
"Mám fakt pocit, že se čas rozeběhl rychleji co jsem doma, jestli to takhle bude pokračovat dál..."

Domnívala jsem se, že odchodem do důchodu bude času více, ale opak je pravdou. Je ho nějak méně. Musela jsem chtě nechtě přiznat i to, že v práci jsem měla mnohem více času na brouzdání po internetu, po blozích, odepisování na emaily. Možná to bylo způsobeno i tím, že jsem seděla u zapnutého počítače od sedmé hodiny ranní. Vždyt' i pohádku pro kulíšky jsem z rukopisu přepisovala v práci. Ted' už se k tomu můžu přiznat, už mi nehrozí nějaký malér ze strany šéfů. S lehkým úsměvem a nevěřícným výrazem jsem si před odchodem do důchodu četla větu, kterou mi napsalo několik mých blogových přátel: "Nejčastější věta důchodce zní - nemám čas." Po více než měsíci začínám svým přátelům dávat za pravdu a věta, kterou mi psali, se mi jeví hodně pravdivá.
Prostě, nemám čas.
Možná k tomu přispěl i prosinec a chystání vánoc, možná trochu i nemoci.

Ohlížím se tedy za uplynulým měsícem.

Zahájila jsem ho na plicním, kam jsem přišla chrchlajíc jako starý tuberák a kde mě doktorka "prohnala" po všech možných vyšetřeních, aby konečný verdikt zněl: "Nic jí není". No, asi není. I když kašlu pořád. Veškeré výsledky vyšetření byly negativní a já se proto pustila do předvánočních příprav. Spíš bych měla napsat, že jsem se pustila do pečení cukroví.








Peču v množství středně velké pekárny a jen pro ilustraci uvádím, že jsem zpracovala 10 kilo mouky. Ostatní ingredience neuvádím, protože jsem je postupně dokupovala. Mouka je jasná, koupila jsem si jí celý balík a ten se proměnil v mých rukách na hotové výrobky. Odkolek a já. To ostatní by se dalo snadno dopočítat, ale už jen ta mouka svědčí o tom, že jsem opravdu pekla ve velkém. Celý dům voněl vanilkou, všude byly plechy, pekáče a krabice na hotové cukroví. Holčičky, pokud tu byly, mi asistovaly a moc se jim to líbilo. Vzpomínala jsem si, jak jsem se jako malá holka motala babičce v kuchyni.

Mikuláš - přiznám se, že ten den nemám ráda. Pokaždé si totiž vzpomenu na to, že ten den zemřel můj táta. Vždy se mi to vrací, ale snažím se nesmutnit a nikomu den nekazit.
Holky už pár dnů před tím byly trochu nervózní. Co kdyby....
A já jim pak dodala sdělením, že jsem jednou dostala od Mikuláše uhlí, brambory a polínko, zatímco moje sestra měla čokoládu a v té době tolik nedostatkové jižní ovoce. Ale já tehdy fakt příšerně zlobila.
Své svatební šaty jsem v pondělí před Mikulášem předala dceři pro anděla. Anděl z minulých let se doma staral o Juráška, tak musela zaskočit druhá švagrová.
Seděli jsme s holčičkama u nich doma v obýváku a očekávali příchod svaté trojice, i když čert má do svatého hodně daleko. Holky byly celkem v pohodě, Sára se chovala hrdinsky a prohlašovala, že má dokonce pro Mikuláše připravenou básničku. Ema byly trochu zaražená, protože na rozdíl od Sáry, která byla nemocná, chodila do školky a tam už jednoho Mikuláše zažila. Ale strach neměla, tvářila se téměř hrdinsky.
Když Mikuláš se svou suitou dorazil, obě holky ztuhly. Sára se ke mě přimkla a šeptla: "Babičko, vid' že mě nedáš. " "To víš, že ne." Objala jsem jí kolem ramen a dcera seděla s Emou. Náš syn byl hodně přesvědčivý a jejich strýc v podobě čerta budil respekt. Pro slabší povahy to nebylo. Jen teta Aneta se mile usmívala a já si všimla, že přes svatební šaty si natáhla saténovou spodničku, která pod šaty patří. Model tak vypadal hodně zajímavě.



Holky byly zaražené a Sára zapoměla mikulášskou básničku. Nakonec odrecitovala "Skákal pes přes oves" a nám všem dospělým dalo hodně veliké přemáhání, abychom se nerozchechtali nahlas. Ema seděla a vypadala, že se každou chviličku rozpláče. V očích se jí zračil strach. Nakonec holky dostaly nadílku. Sára jí přijala a poděkovala za obě, ale Ema stále seděla a vlhly jí oči. Vše završil čert, který se vrátil z chodby a podal Emě pytlík s uhlím. To byl konec. Ema se rozplakala. "Emí, neplakej, to uhlí se bude hodit, až pojedete po vánocích na hory. Budete tam s ním topit." Ema přestala plakat a pak řekla: "Babičko, ty jsi taky dostala uhlí, když jsi byla malá, vid'". "Jo, dostala, ale ty tu máš i čokoládky a ovoce a to já neměla Asi jsi zlobila jen trošičku." Dcera se zetěm vyprovodili návštěvu a můj muž zašel na chodbu, kde jsme nechali nadílku. "Holky, když jsme jeli s babičkou k vám, tak byl u nás Mikuláš taky a ptal se po vás. Když jsme mu řekli, že jste dneska doma, tak nám pro vás tohle předal." "A je tam taky uhlí?", ptala se opatrně Ema, která stále seděla na místě, zatímco Sára už zkoumala obsah košíku. "Tak se podívej."


Ema konečně opustila své místo, ale stále nervózně koukala do chodby. Co kdyby se Mikuláš vrátil. S dcerou, která se
vrátila, jsme se pak shodly, že to bylo hodně veliké přemáhání, nerozesmát se nahlas. Když se vrátil Tomáš s úsměvem nám řekl, že uhlí měla dostat i Sára, ale čert jeden pytlík cestou ztratil. Holky rozbalovaly dárečky a čokoládové figurky si dávaly do košíčku, prý na stromeček. Ema však za celý večer nevstoupila na chodbu. Co kdyby.
Ráno jsem se telefonicky dcery ptala, jak proběhla noc a zda holky spaly. Prý v pohodě.

Musela jsem navštívit můj bývalý podnik a to dokonce dvakrát. Možná to bude vypadat zajímavě, ale já tam byla po sedmnácti letech, kdy jsem byla u firmy zaměstnaná, úplně poprvé loni 10. prosince. Pracovní smlouvu mi kdysi na provozovnu přivezl šéf, stejně tak i další dokumenty. Cesta od nás trvala tramvají více než hodinu. Pojala jsem jí jako vyhlídkovou jízdu, protože jsem doma zapoměla rozečtenou knihu. Jezdím z konečné, takže jsem si sedla a rozhlížela se jako správný turista. Paní osobářka ještě neměla všechny podklady a já věděla, že sem budu muset ještě jednou. Cesta tam a zpátky a byl půlden pryč. Podruhé mě zastihl telefonát, když jsem byla na nákupu. Papíry byly konečně všechny. Nechala jsem tašku s nákupem dole v domě a vydala se znovu k tramvaji. Jen s malou kabelkou, kam se vejde peněženka, telefon, klíče a látková taška na eventuelní nákup. Samozřejmě bez knížky a opět na celé dopoledne. Nicméně, spojila jsem své "výletování" s návštěvou vánočních trhů, abych zkonstatovala, že na Václaváku to nestálo za nic, na rozdíl od Míráku, kde byly trhy hezké, menší, komorní a velice přívětivé.

S pocitem, že nikam nemusím, jsem se pustila i do práce, kterou nemám moc v oblibě a tou je čištění vitrínek se spoustou zbytečností. Moje sbírka zvonečků čítá více než devadesát exemplářů. Už je nesbírám, jen občas si ještě nějaký koupím, jako památku z mých cest. Poslední mám z Alberobello.



Kdyby to byly jen zvonečky, ale v mých knihovnách je takovýchto drobností spousta. Vše vyndat, vyčistit, přeleštit a potom znovu vrátit zpátky.
V předchozím roce jsem začala také dávat dohromady knižní fond. Vedlo mě k tomu zjištění, že si kupuji knihy, které už doma mám. Takže mám některé dvakrát. Sepisovala jsem knihy podle autorů a označovala, ve které z mnoha knihoven konkrétní dílo je. Mám sepsány knihy, které jsou v ložnici a polovinu knih v pracovně. Knihy v obýváku jsou za zvonečky a dalšími "lapači prachu". Když už bylo vše vyndané, rozhodla jsem se, že sepíšu i tyto knihy. Stejně bych to jednou musela udělat. Přemýšlela jsem chvilku nad tím, zda mám zapnout počítač a nosit si k němu knihy po částech, tak jak jsem to dělala v minulém roce, či zda knihy sepisovat na papír. Zvolila jsem variantu číslo dvě a pak stojíc na štaflích jsem v jednotlivých policích knihovny, která je až do stropu, sepisovala knihy. I tady jsem narazila na jednu, kterou máme dvakrát. Vzhledem k tomu, že vyšla v šedesátých letech, nekupovala jsem jí já, ale někdo z mé rodiny, či rodiny mého muže. Alespoň v tom nejsem sama. Objevila jsem dokonce i knižní poklady. Čítanku z roku 1919, která je dokonce podepsaná jejím autorem. Mezi manželovy předky patřil první ministr školství z doby Masarykovy vlády a některé knihy po něm zůstaly v domě. Těší mě, že moje knihomolství přešlo na další generaci. Můj syn knihy miluje a jen prostory v jeho bytě mu brání, aby si svůj díl knih odvezl. Věřím proto, že jednou knihy, které jsou v domě, neskončí někde na skládce. Přiznám se však, že jsem vyhodila do sběru čtyři díly televizního kurzu němčiny, které v knihovně zbytečně zabíraly místo. Německy už se stejně pořádně nenaučím a to, co umím, mi stačí k tomu, abych se dorozuměla. Když byly knihy zapsány na několika arších papíru, mohla jsem se konečně pustit do "sbírek svých zbytečností". A že jich mám.

Do toho chodily návštěvy a já hlídala vnučky, které si u mě doléčovaly nemoci. S nimi nelze dělat téměř nic, maximálně jim stíhám uvařit a pak hrajeme různé hry. Počítač už v jejich přítomnosti raději nezapínám.
Holky posmrkávaly, pochrchlávaly a já také.
Tušila jsem, že nejsem v úplném pořádku. Po viróze, která mě zastihla na konci listopadu, byl můj nos stále jako bouchačka a jedna nosní dírka nebyla průchozí. Vše došlo tak daleko, že nám úplně došly látkové kapesníky, protože můj muž na tom byl hodně podobně. Kapala jsem si kapičky proti rýmě, nosní dírky proplachovala slanou mořskou vodou. Málo platné. Nos byl stále ucpaný a já tušila, že se v něm něco odehrává. Na 17. prosince jsem byla objednaná na endoskopii na ORL v Motole. Byla jsem vzhůru od půl třetí ráno. Není to nic neobvyklého. Moje psychika se mnou zase mávala. Mívám strach a nespím, kdykoli tam jdu, ale ted' jsem tušila, že nejsem zcela v pořádku. Moje tušení bylo potvrzeno. Na sliznici se vytvořila boule, která mi ucpala nos a která bránila v dýchání. I pan doktor se netvářil příliš pozitivně, i když... Kortikoidy beru od operace před čtrnácti a půl lety a již párkrát mi je přes léto vysadil. Stejně tak učinil i letos. Když jsem u něj byla v září, sdělil mi, že moje sliznice vypadají výborně, takže to zkusíme i nadále bez léků. Prý mají nařízeno šetřit. Dopadlo to tak, že ted' beru dvojnásobné dávky a budu jen doufat, že mě nepotká nic horšího. Chápu, že se musí šetřit. Ale ušetřilo se několik stovek za léky, které jsem nebrala. Pan doktor mi jen sdělil, že operace by vyšla asi na 15 tisíc. Tak jsme tedy ušetřili. Co to udělalo s mou psychikou je jasné. Na všem mě trochu utěšuje skutečnost, že mám na další vyšetření jít až v březnu, pokud tedy nebudou komplikace. Kdyby to asi bylo špatné, pozval by si mě dříve. Berlička o kterou se opírám, či pštrosí politika, před kterou zavírám oči? Nebo mi jen pan doktor nechtěl kazit vánoce? Blbé myšlenky, kterých se nemůžu zbavit.
Jen v přítomnosti holčiček jsem pookřála a zapomínala.

Bylo úterý večer a někdo zvonil. Otevřela jsem okno a pod ním stála moje kamarádka. "Ájo, prosímtě, mám obrovskou prosbu. Mám rozpletený svetr pro vnoučka a ted' jedu z Motola." "Co se ti stalo?", zeptala jsem se, protože venku bylo šero a já vidím špatně na dálku. "Já jsem si zlomila ruku."
Domluvily jsme se, že mi svetr přinese a já s ním něco udělám.
Ve středu, když jsem dala Emu po obědě spát a Sára si kreslila, pustila jsem se do pletení. Večer v jedenáct hodin byl svetr hotový. Ráno ve čtvrtek jsem ho šla předat a kamarádka se slzami v očích pronesla, že jsem jí zachránila vánoce.

Ve čtvrtek jsem nehlídala, vytvářela jsem z větví za pomoci tavné pistole vánoční dekorace. Odpoledne jsme jeli s mužem na nákup. Stála jsem ve frontě a najednou zjistila, že cítím. Čich se však vrátil v tu nejméně vhodnou dobu. Pán, který stál přede mnou a který nevypadal ani špinavě, ani zanedbaně, páchl tak odporně, že se mi zvedl žaludek. Muž si všiml, že jsem poodstoupila a zbledla. Ptal se proč. Vysvětlila jsem mu to a on řekl, že to cítí také. Fuj, jak může někdo takhle smrdět. Nabrala jsem si toho asi plný nos, protože jsem ten smrad cítila ještě asi za půl hodiny.

V pátek ráno jsme přivezli nový stůl. Není úplně nový, ale pro nás ano. K našemu stávajícímu bychom se totiž už všichni nevešli.
Po obědě jsme odjeli na můj rodný sever. Cestou jsme se stavovali na Mělníku, kde jsme v internetovém obchodě na dvou různých místech, vyzvedávali dárky, které si tam objednala dcera. Objednávku měla už od 11. prosince a 18. prosince, kdy objednávku urgovala, jí bylo sděleno, že to nestihnou zabalit a poslat včas. Tak jsme zachraňovali znovu vánoce. Srovnávala jsem tento obchod s těmi, které znám a kde jsem před vánoci vyzvedávala několik dárků, ale bylo to srovnávání nesrovnatelného. Zmatek nad zmatek, kde pravá ruka nevěděla, co dělá levá, kde jeden druh zboží nemohli najít a pro druhý jsme putovali do další provozovny. A to měla dcera předem zaplaceno!
Cestou na sever bylo ještě hodně sněhu. Na hřbitově jsme potmě vykopávali ze zmrzlého sněhu hrob. Ještě, že jsem měla rukavice. Měla jsem ještě jeden úkol a to, sehnat ubrus na nový stůl. Podařilo se. Potom jsme vyzvedli sestru v práci a jeli k ní. K nám domů jsme dorazili hluboko po půnoci v sobotu.

V sobotu jsem znovu otevřela firmu Odkolek a já. Pustila jsem se do pečení vánoček, štrůdlů, vánočního kapra a abych toho neměla málo, pekla jsem ještě sýrové tyčky. Krom toho ještě uvařit oběd a brambory na salát.






V neděli jsme si s mužem přivstali. Zahlédli jsme ve včerejších zprávách šílenství, které panovalo u nákupních center. U Kauflandu jsme byli před osmou hodinou a venkovní parkoviště bylo už plné. Nevadí, padal mokrý a těžký sníh, zajeli jsme do podzemního parkoviště. Stejný nápad mělo více lidí, nakupujících s vozíky se po obchodě pohybovalo mnoho.
Pečivo, ovoce, zelenina, šunka na chlebíčky a pak ryba. Koupili jsme filety z nilského okouna a byl vynikající. Hlavně proto, že neměl téměř žádné kosti (jedinou kůstku měl zet', ale ten má na to štěstí).


Praha byla v bílém, na hlavních tazích byly jen vyjeté koleje od aut, která jela před námi. Sníh padal, ale byl hodně mokrý a těžký. Po nákupu jsme se stavili doma, do auta dali vánoční svícen, který jsem vytvořila a vyrazili na hřbitov. Leží ve svahu a na stoupání k němu bylo v polovině kopce "zaparkované" auto městské policie. "To jsou blbci", pronesl můj muž. "Budeme tam muset pěšky." Vylezla jsem z auta a zjistila, že už nepadá sníh, ale že docela intenzivně prší. Navíc jsem byla v bundě bez kapuce. Deštník zůstal, tak jako obvykle, doma. Manžel mi půjčil kulicha, kterého měl v autě navíc a já si všimla, že z kopce od hřbitova přicházejí městští strážnící. "Hele, oni možná odjedou, tak tam zkus vyjet. Ono opravdu leje jako z konve." Sedla jsem si znovu do auta, počkali jsme, až auto se strážníky odcouvá z kopce a pak jsme vyjeli. Dostali jsme se asi o 5 metrů výše, než byli předtím strážnící. Auto klouzalo, smýkalo se. Manžel opakovaně zkusil zacouvat a znovu se rozjet, ale nešlo to. Došlo nám, že městská policie v kopci neparkovala. Manžel odcouval dolů, zaparkovali jsme a vydali se pěšky v dešti do kopce ke hřbitovu. Lilo už jako z konve. Došli jsme ke hrobu, který byl plný mokrého a těžkého sněhu. Tak jsme opět dolovali hrob ze sněhu. Naštěstí tento nebyl přimrzlý, jako v pátek v mém rodném městě. Čistili jsme hrob a já cítila, jak provlhám. Voda, která stékala z bundy mi tekla na kalhoty a ty byly během chvilky mokré. Ani manželův kulich nezabránil tomu, abych neměla mokré vlasy. Když jsme vylezli ze hřbitova, zjistili jsme, že parkoviště už je plné aut. Cesta, na které jsme před asi půlhodinou uvízli, byla nejen protažená, ale i posypaná drobnou kamennou drtí. Jediné pozitivum na tom bylo, že nám to cestou z kopce dolů neklouzalo. Doma jsem se ihned převlékla, osušila si vlasy a uvařila konev čaje, který jsem ovoněla rumem. V předchozích letech jsme chodívali na hřbitov až na Štědrý den, ale letos se bude večeře podávat už ve čtyři hodiny odpoledne, aby mladí stihli navštívit ještě druhé rodiče. (Na Štědrý den nepršelo a sníh odtál).

Pustila jsem se do přípravy oběda, manžel sestavil náš letitý umělý stromek. Navěsil na něj světýlka a já se po obědě pustila do jeho zdobení. Dozdobila jsem byt a dům. Manžel "s obrovskou radostí" obcházel byt s vysavačem. Ale nabídl se sám a dobrovolně. Pak salát, vyndat z mrazáku maso na řízky a byl večer. Pustila jsem se do balení dárků a říkala si, že musím jít spát dříve, čeká mě ještě spousta práce. Vyšlo to - spát jsem šla v půl druhé ráno. Dárky byly zabalené a připravené v koších na prádlo.

Ráno jsem samozřejmě zaspala. A parádně!
Po pozdní snídani jsem začala do krabic balit cukroví, pak manžel udělal z velké krabice dva tácy a do nich jsme dali "dětem" po dvou vánočkách, jedné klasické a druhé tvarohové. Oběd jsem nevařila. Nevěřím na zlaté prasátko a půst jsem naposledy zkoušela v době studií, abych už od druhé hodiny odpolední kroužila kolem kuchyně za zvuků kručícího žaludku. Takový hrdina nejsem. Když si navíc vzpomenu, jak jsem po půstu hladově hltala štědrovečerní večeři, abych pak zažívala pocity vlka, který sežral Karkulku, aby byla posléze nahrazena kameny, jsem s půstem skončila.
Byla jsem jako chytrá horákyně a včera jsem si rovnou uvařila na dva dny. Oběd jsem tedy jen ohřála. Ušetřila jsem tím slušný kus času.


Manžel po obědě vzal jednu z krabic s cukrovím a odjel k našemu kamarádovi, aby mu jí předal. Já umyla nádobí, vyžehlila nový a zatím jediný ubrus na náš "nový stůl" a slavnostně jsem prostřela.


Pak jsem naklepala a nasolila dva druhy řízků, připravila rybu. Manžel se vrátil a jak slíbil, vše obalil. Já zatím připravila ovoce a cukrátka na mísu, sestavila dřevěný kolotoč na svíčky a doladila obývák. Ke vchodu do domu jsem umístila svíčky ve sklenicích, na chodbu pověsila svítící andílky. Rozsvítím vše, než přijdou děti. Smažila jsem na dvou pánvích, na další plotýnce se vařily brambory a na zbylé vajíčka, která pak vystřídalo mléko na kaši. Usmažené řízky a rybu jsem dávala to termomís, aby nevychladly. Do mísy šunkou a vajíčky přizdobený bramborový salát. Dodělala jsem bramborovou kaši pro děti. Je mým štěstím, že nikdo u nás nevyžaduje rybí polévku. Jediný, kdo jí jí je zet' a ten jí bude mít na druhé večeři, která bude následovat u nich v domě. Stejně bych už neměla na čem jí uvařit.

Bylo třičtvrtě na čtyři a já se šla vysprchovat. Z koupelny jsem zaslechla, že dorazil syn s Gábinou a malým Juráškem. Vyšla jsem z koupelny v šatech, prostě "za dámu". "Mamčo, tobě to sluší", pronesl syn. Pochovala jsem si na chviličku malého Juráška, který si mě prohlédl, zatahal mě za vlasy a pak se usmál. "Odpoledne nespal, asi nám předvede, co umí a jak dokáže být mrzutý", řekla Gábina. Vrátila jsem vnoučka a poprosila je, aby si na chviličku sedli v obýváku, musíme ještě počkat na druhou rodinu. "Už jsou tady", řekl manžel. Na tácy jsem dala vepřové a kuřecí řízky a také rybu. Aby si každý vybral to, na co má chut'. "Nezapoměla jsem na něco? Citron!" Přinesla jsem citron a pozvala všechny ke stolu.
Holčičky byly velice netrpělivé, už byly po jídle a chtěly od stolu. Byl to kumšt je udržet, protože někdo si přidával, pak ještě následoval moučník v podobě štrůdlu. Navíc Ema, která je veliký jedlík, jedla jen kaši a milovaný kuřecí řízek nechala téměř nedotčený, pominu-li to, že jí ho Tomáš nakrájel. Konečně! Holky se řítily do obýváku ke stromečku, aby se zklamaně vrátily, že tam ještě nic není. "Holky, nebojte, Ježíšek určitě přijde. Víte, kolik toho musí obstarat?"
Nastal rituál, který jsme praktikovali v době, kdy byly naše děti malé a na Ježíška věřily. A trvalo jim to hodně dlouho. "Víte co holky, oblékneme se a zkusíme jít Ježíška přivolat", řekla moje dcera. Šla jsem s nimi. Jediné, na co jsem opravdu zapoměla, byly prskavky. Sára si na ně vzpoměla. "Babí, ale jak Ježíška přivoláme, když nemáme prskavky?" Můj muž zareagoval okamžitě a řekl: "Víš co, vezmi si tady baterku." "A pro Emu máš taky?" "To víš, že ano." Sestupovaly jsme všechny ze schodů a Sára pronesla. "Ale vy nemáte baterky." Ujistila jsem jí, že mám malou baterku na klíčích a dcera pronesla, že po tak dobré večeři si zapálí cigaretu a světýlko z ní také Ježíšek uvidí. Stály jsme pak na zahradě, holčičky kroužily baterkami k obloze a volaly na Ježíška, že už jsou dávno napapané a že už tedy může přijít. Já sledovala okno v ložnici, které zhaslo. Dárky jsou už na svém místě. Dcera pozorovala zpoza rohu vchod a pak mi naznačila, že Tomáš už také stihl dárky pronést z auta do domu. Holky už byly hodně nedočkavé. Jak já jim v ten moment rozuměla. "Babičko a kdy už přijde?" "Sáruško, pojd' se mnou, podíváme se z druhé strany domu, jestli už náhodou nesvítí stromeček. " Šla ráda a ochotně. "Babí, už svítí, už tam asi Ježíšek je." Zavolala na Emu a obě se rozeběhly do domu. My s dcerou kráčely pomalu za nimi a já jí řekla: "Víš, jak mě tohle baví?" "Mami, mě taky, já si takhle vzpomenu na dětství, jak byly Vánoce tajemné, když jsme s bráchou ještě věřili."
Zbytek rodiny seděl v kuchyni a dveře do obýváku byly zavřené. Jen světla z vánočního stromku zářila skrz sklo.
Možná trošku strach, možná i vzpomínka na Mikuláše, nevím. Sáru jsme všichni naváděli, aby se šla podívat, zda už Ježíšek přinesl dárky. "Já se tam sama bojím", pronesla. "Tak si vezmi sebou Emu." "Já se bojím taky, at' s náma jde někdo velkej." Nakonec s nimi šel Tomáš. Holky se vrhly ke stromečku. Sáru jsem ve středu učila písmenko J a G, aby mohla rozdávat dárky. Ostatní potřebná písmenka už znala. Ema jí v rozdávání sekundovala. Juráška nejvíc zajímaly papírové obaly a všechny se snažil ochutnat. Byl až do téměř sedmé hodiny večerní v úplně sluníčkové pohodě, i přes to, že nespal.




Dárky byly rozdány, rozbaleny a mladí se chystali k odchodu. Obě naše děti si na cestu vypůjčily košíky na prádlo, aby se jim dárky přenášely snadno. Když jsem jim předávala krabici s cukrovím a vánočkami, syn i zet' shodně konstatovali, že budou muset jít dvakrát. V kuchyni jsem uklidila zbytky, které zůstaly na stole do lednice a pak si vidličkou napíchla kousek řízku, který zůstal po Emě. Nedivím se, že ho nejedla. Měl totiž jen jednu chut' a to kyselou. Nevím, zda si "pokapala" řízek citronem sama, ale až po oloupání "kabátku" byl trochu jedlý. Pak jsme s mužem sesbírali papíry a mašle, které zůstaly v obýváku na zemi, pustili si pohádku Dvanáct měsíčků a začali relaxovat.

Na Boží hod jsem uvařila hrnec hovězího vývaru s knedlíčky. Dcera s rodinou tentokrát na oběd nepřišla. Syn byl u Gábininých rodičů. Do poslední chvíle jsme nevěděli, kolik nás na Boží hod bude u stolu. Krůta, kterou jsem koupila, zůstala nakonec ležet v mrazáku a nahradil jí mnohem menší králík. Pekla jsem ho s kouskem bůčku, aby nebyl tak suchý. Knedlíky vykynuly báječně, domácí zelí bylo výtečné. Odpoledne jsme byli na telefonu. Dcera nevěděla, zda si druhá babička vezme či nevezme holčičky na odpolední procházku. Když pak dcera zavolala, že máme volno, manžel zalitoval: " To jsem si taky mohl dát pořádný pivo k obědu jako ty a ne tu náhražku." Vyrazili jsme na procházku a já litovala, že jsem si sebou nevzala fot'ák. Po procházce jsme si uvařili kávu a dívali se na pohádky v televizi. "Vždyt' už jsme jako malý děti", prohlásil můj muž. "No jo, kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem." Ale pohádky k vánocům přeci patří.

Na Štěpána dcera přivezla holčičky a vydala se do Ikea na povánoční výprodej. Holky dostaly tolik hraček, že bylo nutno zakoupit novou polici, aby byly kam dát. Chtěla vše stihnout do našeho odchodu z domova, aby manžel polici trochu zkrátil, aby se vešla tam, kam dcera vymyslela. Holčičky u oběda trochu zlobily, ta nechtěla to, druhá ono. Polévku naštěstí jedly obě, jen Sára vyžadovala, abych jí vyndala "kulaté maso". Ema naopak játrové knedlíčky od Sáry z talíře uvítala. Dcera přijela s policí, manžel jí v dílně zkrátil a my se potom vydali s holkama ke kapucínům na jesličky. Jesle v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech jsou jedny z nejkrásnějších, které jsou v Praze k vidění. Jeli jsme autem, protože manžel slíbil dceři, že jí večer polici přidělá. Podobný nápad, jako jsme měli my, měla i spousta dalších lidí. Trvalo nám notnou chvíli, než jsme našli místo k zaparkování. Cestou ke kostelu jsme zjistili, že v Keplerově gymnáziu je výstava betlémů. Zajdeme tam, pokud to stihneme. Od tramvaje, která přijela, se směrem ke Hradu pohybovala spousta lidí. "To bude na dvě hodiny", pronesl manžel, když davy přehlédl. Od Černínského paláce pokračovala část lidí na Hrad. Před kostelem stála fronta, tak jako vždycky. Chodívali jsme jsem už v době, kdy byly naše děti malé a málokterý rok jsme vynechali. Zařadili jsme se do fronty a Sára si začala stěžovat, že jí zebou ruce. A já si uvědomila, že Ema nemá svou kabelku, kterou si bere na výlety a ve které jsou mimo jiné i rukavice. Zůstala v autě, nebo jsme jí cestou sem ztratili? Manžel se tedy vypravil zpátky k autu, aby kabelku přinesl. "Holky, nebojte, děda má dlouhý a rychlý nohy, ten tu bude brzo." Sára si pořád stěžovala na ruce. Zahřívala jsem jí je vlastníma rukama, pak jí půjčila své kožené rukavice. "Kde je ten děda? Tomuhle říkáš rychlý nohy?" Musela jsem se smát. Ta holka má stejně hlášky, ale aspoň se s ní nenudíme. Pak jsem si všimla manžela, který se vyjímal s růžovou kabelkou před kostelem dost nepatřičně. Navíc nás hledal ve frontě hodně vzadu. Holky na něho zavolaly a děda nás našel.


Byli jsme už před vchodem do kostela a já holčičkám vysvětlila, že musí být potichu, že se v kostele nekřičí, protože tam v jesličkách spí Ježíšek. "Já vím babi, já už si to pamatuju. A dáš mi nějaký korunky pro ovečky?" "To víš, že ano, dám tobě i Emě."


Holčičky stály způsobně s námi ve frontě. Byly tiché a zamyšlené. Z kostela odcházela mladá rodina a hodně hlasitě se začala bavit s lidmi, kteří stáli ve frontě před námi. "Babičko, proč ty lidi tak řvou?", zeptala se mě tiše Sára. Pokrčila jsem rameny a Sára pronesla: "Jsou bud' nevychovaný a nebo neznaj pravidla." Asi jí slyšeli, protože se celkem tiše rozloučili. Prohlédli jsme si jesličky, holčičky naházely ovečkám peníze, ty jim na oplátku zabečely. Když jsme vycházeli z kostela, zjistili jsme, že venku leje jako z konve. Utíkali jsme se schovat pod můstek, který spojuje Loretu a klášter. Obloha se začala protrhávat a za chviličku bylo po dešti.


Vydali jsme se zpátky k autu a zastavili se v gymnáziu na výstavě betlémů. Až na místě jsem zjistila, že je to tatáž expozice, která byla v minulém roce součástí vánočních trhů na Výstavišti. Holčičkám se tam moc líbilo a Ema mě několikrát překvapila, když dokázala pojmenovat fugurky u jednotlivých betlémů.
Když jsme přijeli k mladým, vypili jsme kávu a manžel se pustil do práce. Vánoce, nevánoce - příklepová vrtačka vrtala. Já se věnovala holčičkám, zet' vařil a dcera asistovala dědovi při práci. Nakonec jsem zjistila, že poličky jsou dvě.

Mladí odjeli s dětmi na hory, dům ztichl a my s manželem "osiřeli". Po všech přípravách nastal konečně relax. Ani jsem moc nemusela vařit, "likvidovali" jsme zbytky po vánocích. Den před Silvestrem přišel na návštěvu náš kamarád. Přišel osobně poděkovat za cukroví, které jsem mu poslala. Telefonicky děkoval už na Štědrý den. Dodělala jsem salát na chlebíčky a pak jsme si všichni sedli u báječného francouzského červeného vína, které kamarád přinesl jako poděkování. Došla jsem pro mé milované sýrové tyčinky, na které jsem o vánocích úplně zapoměla. Seděli jsme a klábosili o všem možném. "Hele, já se musím přiznat, já už to všechno sežral, nechal jsem si jen to "péefko" a perníkové prasátko. Ale bylo to, tak jako pokaždé, vynikající." Co může být pro kuchařku, či pekařku větším poděkováním, či pochvalou? To že chutná.

Na Silvestra jsme zajeli ráno na nákup. Nějaké pečivo, hlavně veky, šunku, salám a kus uzeného. Doma jsem se pustila do dortového korpusu. Nedávno jsem objevila recept od neteře a během prosince jsem ho vyzkoušela. Zbyl mi totiž kokos a já tehdy hledala nějaké těsto, kde bych kokos mohla použít. Na těsto jsem ho tehdy jen nasypala. Bylo to vynikající a syn se snachou, když tu byli na návštěvě, si moučník pochvalovali. A tehdy mě napadlo, že bych mohla toto těsto použít jako dortový korpus. To, co peču mi obvykle pravidelně vytváří uprostřed dortové formy kopec, který připomíná Kunětickou horu. Sama jsem si to, co se v naší troubě děje, takto nazvala. Udělala jsem těsto, vynechala kakao a upekla první placku. Byla krásně rovná. Potom jsem se pustila do tmavého těsta, dala ho trouby a šla odeslat "novoročenky". Manžela jsem poprosila, aby troubu hlídal.
Přišel za mnou do pracovny a pronesl: "Nebudeš mít radost."
"Ono se to připálilo?"
"Ne, ale máš tam zase tu Kunětickou horu."
Po upečení druhého vypouklého korpusu jsem se pustila do přebírání čočky na novoroční oběd.
Odpoledne jsem udělala krém na dort, vzala oba korpusy a pustila se do cukraření. Světlý korpus byl v pohodě, ale ten tmavý se mi přetrhl na dvě části. Bylo mi do breku. Krému plná mísa a těsta půl. Na pečení nového už nebyl čas.


Nakonec se vše podařilo, dort jsem dotvořila, tmavý korpus držel pohromadě díky krému. Odnesla jsem ho do venkovní chodby, kde je chladno a pustila se do chlebíčků.


Vše bylo připraveno a my se posadili ke kávě a snědli tmavou Kunětickou horu, kterou jsem z korpusu odřízla.

Večer jsme trávili tak, jako v mnoha předchozích letech, u televize. Nedá se říci, že bychom jí sledovali. Nebylo téměř co. Byla jen naší večerní společnicí, dotvářející kulisu posledního večera v roce. Telefonovali jsme s mladými a hlavně holčičkami, které nám řekly, jak se těší, až s námi půjdou na ohňostroj.

O půlnoci tradiční přípitek a pak .... to už nebyl prosinec, za kterým se tu ohlížím.

Připíjím proto na dálku všem s přáním pevného zdraví, štěstí, úspěchů, lásky, radosti z každodenního života.


Mějte se všichni moc krásně.