. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Březen 2013

Krásné velikonoce

29. března 2013 v 11:44

Přeji všem návštěvníkům mého blogu, jak těm pravidelným, tak i těm, kteří zavítají jen tak, krásné a pohodové velikonoční svátky.


P.S. Od rána "babičkuji" na plný úvazek a bude tomu tak až do pondělí. Moje milované vnučky neskutečně zlobí a ted' mi "milostivě" dovolily, abych si na pár minutek mohla zapnout počítač.
Obávám se, že se na blog dostanu s největší pravděpodobností až v úterý ráno, pokud to s nimi tady přežiju. :-D

Ještě jednou krásné Velikonoce Vám všem.

Srdečně Alena - SignoraA

Mrazivé střípky

25. března 2013 v 17:44 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Máme za sebou další víkend.
První jarní, tedy alespoň podle kalendáře. Ve skutečnosti byl víkend hodně mrazivý.

Tuto teplotu ukazoval teploměr v sobotu pozdě večer. Na to, že to bylo 23. března, řekla bych - nic moc.

Jaro a s tím související velikonoční přípravy jsem zahájila ve středu, kdy jsem umyla všechna okna. Měla jsem štěstí, využila jsem jediného teplejšího dne minulého týdne, kdy navíc ještě svítilo sluníčko. Moje obavy o poblázněný vánoční kaktus, který se rozhodl ted' vykvést, byly liché a jeho dočasné přemístění při mytí okna, se obešlo bez následků. Tentokrát to přežil a květy neshodil. Možná jsem byla při manipulaci s ním opatrná, nebo už si na "mojí péči" zvykl. Každopádně kvete dál.

Kromě umytí oken jsem přikročila i k umytí mé bohaté květeny. Kytičky jsem odnášela do vany, kde jsem jim poskytla vlažnou sprchu. Mám jich hodně, vana je malá a touto činností jsem trávila téměř celý čtvrtek. U orchidejí jsem jen dávala pozor, abych nenamočila jejich květy.





Muž přišel ve čtvrtek navečer domů a zjistil, že je "obsazená vana".
"Jak dlouho to tam budeš mít?", zazněla otázka. Ve vaně byla obrovská dracéna, na jejíchž listech byly veliké kapky vody. Co ted'? Budu-li jí stěhovat ven, zamokřím cestu z koupelny přes chodbu, pak jí stejně nebudu moci dát na okno, protože z listů bude kapat voda. Nechat jí na koberci, kde by voda vytvořila loužičky, se mi také moc nechtělo. Nakonec jsem si poradila. Vzala jsem do ruky fén a sfoukávala vodu z listů. Kdyby mě někdo pozoroval, asi by zapochyboval o mém zdravém úsudku či o výšce IQ. Ještě, že ten fén má studené foukání. Dracénu jsem odnesla, vana byla k dispozici.

Večer mi nebylo dobře. Měla jsem pocit, že na mě něco leze. To mi ta okna přijdou draho. Hlava se mi točila, žaludek byl jako na vodě. Připadala jsem si jako po hodně dlouhém a těžkém flámu. Sedla jsem si do svého koutku, zavřela oči a vnímala, jak mi buší srdce. Zase ten zrychlený tep. Vytáhla jsem si tlakoměr, opět zalezla do svého koutku, abych po chvíli zjistila, že mám nízký tlak a srdce buší jako kovadlina. Moje tachykardie se opět ozvala. Kdyby to bylo včera, docela bych to chápala, to jsem lezla po štaflích nahoru dolů jako veverka. Ale dnes? Jen jsem stěhovala a koupala kytky.
Šla jsem si hodně brzy lehnout a měla pocit, že se mnou postel zatáčí doleva, doprava.

V pátek ráno se mi hlava stále točila. Tep srdce se uklidnil. Tak si dnes dám pauzu.
Dopoledne volala dcera. Nechala holčičky doma ze školky. Sára prý ráno plakala, že se jí točí hlava. Dceři jsem řekla, že jsem na tom podobně, jen s tím, že u mě to začalo už večer. Den jsem téměř celý prolenošila, jen jsem zadělala těsto na linecká kolečka. Zvažovala jsem, co upéci na blížící se velikonoce a linecké nakonec zvítězilo nad perníčky.
Odpoledne přijela dcera s Emou. Sáru nechali doma. Uvařila jsem kávu, sobě tedy spíš jen "švestkovou vodu" a probíraly spolu plány na nadcházející velikonoce. Mladí mají šermířskou akci a my budeme od pátku do pondělí "hlídací".
"Mami, prosímtě, nevadilo by, kdybych ti holky dovezla už v pátek ráno? Oni totiž chtějí všichni vyjíždět v deset dopoledne, Tomáš i brácha si kvůli tomu vzali dovolenou."
Dceru jsem ujistila, že mi to nevadí, jen jsem si v duchu říkala, že mazance a beránka budu muset upéci už ve čtvrtek. Dcera odcházela a pronesla: "Mě už se taky točí hlava."
"To není normální, asi bude nízký tlak."

V sobotu ráno telefonoval kamarád. Zval nás na nedělní výlet do míst, kam jsme za ním mnoho let jezdili a kde jsme prožili spoustu času. Dům, na který zbydou jen vzpomínky a několik fotografií, prodává. Lákalo mě to, mohla bych si projít přírodní rezervaci v jeho blízkosti. A pak mi to došlo. "Hele, je mi to líto, ale v neděli přijedou mladí."
"Škoda, já to chtěl pojmout jako takové rozloučení."
"A navíc, já se necítím stoprocentně ve své kůži, od čtvrtka se mi točí hlava. Ted' už je to lepší, ale co kdyby se to vrátilo."
"Tak tobě taky? Já myslel, že včera vůbec nevstanu z postele, jak mi bylo zle."
A potom mi vysvětlil, že byl kolísavý tlak a že meteosenzitivní jedinci, jako jsme my, to vnímáme víc, než ostatní. Příčiny mé "nemoci" byly vysvětleny. Hlava byla tupá, ale už se tolik netočila.

Vytáhla jsem vál, vykrajovátka, plechy a nastříhala pečící papír. Pustila jsem se do lineckých vajíček. Když bylo upečeno, dala jsem do trouby upéct vinné klobásy.
Odpoledne jsem linecká vajíčka slepila marmeládou a nechala je na tácu v kuchyni.
Ve sklepě jsem si nasypala zeminu do okenního pařníčku a vysela semínka rajčat a muškátů. Z domu jsem nevystrčila nos. Jen občas jsem se podívala na teploměr, abych zjistila, že venkovní teplota je stále nižší a nižší. Muž byl u souseda pro nějaké nářadí a vrátil se slovy: "Teda, tam je zima jak v ruským filmu."

V neděli po snídani jsem chvilku koukala s mužem na F1. Potom moje oči zabrousily k tácu s lineckými vajíčky. Zjistila jsem, že to byla chyba, nechat je takhle na tácu. Některé "komínky" byly už nižší a aby to nebylo tolik znát, manžel i další zarovnával.


Došla jsem si pro krabici, vyložila jí ubrouskem a linecké přeskládala. Na talířku jsem jich několik nechala. Po obědě jsem je nabídla jako moučník. Holčičkám zářily oči. Obě linecké pečivo milují.

"Mami, co máš v plánu na odpoledne?", zeptala se dcera.
"Musím ozdobit stromeček."
Dcera vykulila oči, synovi zaskočilo linecké v krku a zet' se na mě koukal jako na zjevení.
"Cožéééé???"
Začala jsem se smát a vysvětlovala rodině, že půjdu na ibišek ven navěsit barevná vajíčka, když už je "Květná neděle".
"Fuj, to jsem si oddych", pronesl syn.
Smáli jsme se notnou chvíli všichni. No, vlasně proč ne? Na zahradě ještě leží sníh, venku mrzne jen praští, linecké je upečené, tak proč neozdobit stromeček?

Přišla Ema, tvářila se nešt'astně, což ona báječně umí, a pak mi řekla, že by chtěla ještě vajíčko, protože jí to Sára "sežrala". "Tak pojd', já ti ještě dám."
Šla a rovnou si vzala talíř.
Položila jsem ho na stůl a šla do skříně na chodbu vytáhnout velikonoční výzdobu. Holčičky mi pomáhaly vybírat z krabice vajíčka a slíbily, že půjdou zdobit se mnou.
Zvonek! Kdo to může být? Dcera mi oznámila, že přijel kamarád. Tak se zdobení odkládá. Uvařila jsem kávu, sedli jsme si a já nabídla další vajíčka. Když to půjde tímhle tempem, budu muset upéci ještě jednu várku.
Asi po hodině jsem šla obléci vnučky i sebe, vzaly jsme vajíčka, velikonoční věneček na dveře, keramickou slepici a vyrazily na zahradu. Holčičky zdobení stromečku bavilo, i když si musely sundat rukavice.




Foukal studený a ostrý vítr, který zimu ještě zhoršoval. Měla jsem sebou fot'ák, tak jsem holčičky u stromku vyfotila.

"Víte co holky? Podíváme se dolů na zahradu, kolik je tam ještě sněhu." Souhlasily. Ema vyrazila dolů po schodech a já za ní. Co je to za hluk? Otočila jsem se a zjistila, že Sára za námi vleče hrablo na sníh. Otevřela jsem kůlnu, holčičkám dala jejich lopatky a hrabičky a s fot'ákem obcházela zahradu.

Holky se snažily umenšit hromadu zmrzlého sněhu v místech, kam nesvítí sluníčko

Tam, kam už zasvitne, vyrážejí ze země krokusy

Sněženky jsou chudinky pomlácené, tuto zimu je zasypal několikrát sníh

Jarní kytičky vylézají i přes sněhovou pokrývku

Holky se snažily, házely sníh před garáž a já měla obavu, aby jim to na zmrzlé hromadě neuklouzlo a nesjely ze zdi dolů.
Na zahradě jsme vydržely necelou hodinu, zima byla čím dál tím víc lezavější. Poté, co mi Sára hodila lopatku zmrzlého sněhu na hlavu, jsem vyhlásila odchod. Sice trochu protestovaly, ale šly. "Mami, co to máš ve vlasech? To vypadá jako sklíčka, " řekla mi dcera, když viděla mojí hlavu. "Chytla jsem jednu lopatku." :-)
Pak všichni odešli, kamarád i naši mladí. Manžel seděl u počítače a něco tam kutil. Udělala jsem velikonoční výzdobu v bytě, pak si vzala do ruky vyšívání, zalezla do svého koutku s rozhodnutím, že už dnes nic dělat nebudu.
Zítra je totiž také den.


Co bude?

19. března 2013 v 18:46 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Při pohledu z okna si říkám. co vlastně bude?
Velikonoce nebo vánoce?

Zatímco v prosinci jsme se ve většině případů přimlouvali za sníh, který by z vánoc udělal ty krásně bílé, ladovské, ted' všichni toužíme, aby už konečně zmizel. Iluze bílých vánoc se nekonala, ale bílé velikonoce zatím nemůže vyloučit žádný z meteorologů.

Příroda už z toho všeho musí být notně zmatená. Dokonce i můj vánoční kaktus znovu vykvetl.

Kaktus se evidentně zbláznil, petrklíč vedle něho už odkvetl.

Označení vánoční kaktus je tak trochu nadnesené. Loni nasadil poupata už koncem října a kvetl v listopadu. A ted', v druhé polovině března, kvete podruhé. Škoda jen, že se z jeho květů nebudu moci dlouho radovat. Už dnes jsem měla v plánu umýt část oken v domě. Místo toho jsem obíhala dům s hrablem a koštětem v ruce a už poněkolikáté proklínala bílou nadílku. Navíc mě bolí žaludek a to byl další důvod, proč se do žádné větší práce nepouštět. Okna jsem odložila na zítřek, pokud nevypukne další díl vlády paní zimy v podobě sněhových vloček. Odkladem jsem tak prodloužila kaktusu kvetení. Má takovou nepříjemnou vlastnost. Pokud se s ním pohne, shodí květy.

Sněžit u nás začalo už včera odpoledne. Nejprve sníh s deštěm, který pak nahradily sněhové vločky. Tiše se snášely k zemi, kde zůstávaly ležet. Ráno jsem vstala a z otevřeného okna zdokumentovala to nadělení. Sněžilo ještě dnes v deset dopoledne. Na naší zahradě leží sníh, který napadl koncem února. Od té doby připadlo několik dalších vrstev.
V místech, kam se dostanou sluneční paprsky, byla už vidět tráva, která je však zasažená sněžnou plísní. Už delší dobu plánujeme založení nového trávníku. Tedy, plánuju to já. Můj muž k tomu zaujal neutrální postoj.
Ted' není co řešit, zahrada je pod sněhem. Agrotechnické lhůty hoří.

Sluníčko se dnes sice pokusilo podívat se na tu hrůzu kolem, ale pak se zase raději schovalo. Lépe to nevidět.

Toto jsou obrázky z 19. března 2013.

Ta "silnička" je výpadovka z Prahy na Karlovy Vary

Mezi stromy téměř není vidět střecha Letohrádku Hvězda
Vánoce s takovouto kulisou by byly určitě romantické, ale 19. březen?
19.3.2013

Hledala jsem ve svém fotoarchivu fotky z minulého roku, nenašla jsem sice 19. 3., ale 17. 3. 2012 - jen tak pro srovnání, protože před rokem už tady bylo jaro.

17. březen 2012 - jaro v plném proudu

Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře - 17.3.2012

17.3.2012

Přemýšlím nad tím, jestli bude letos vůbec nějaké jaro, zda se zima nepřehoupne rovnou do léta.

Jediné, komu tyto vrtochy počasí nevadí, jsou orchideje. Kvetou mi téměř všechny.



Co bude?
Budou velikonoce, jak to dokládá diplom za soutěž, kterou na svém na blogu pro nás připravila Natty. Moc děkuji za soutěž i za ocenění.


Nechvalme dne před večerem...

16. března 2013 v 23:58 Postřehy, úvahy, zamyšlení

.... nevíme totiž, co nám přinese.
Ve svém minulém článku jsem pochválila prodavačku v galanterii. Kdybych jen pochválila, já z ní byla úplně nadšená. Slíbila mi totiž, že v pátek budu mít u ní na prodejně požadované odstíny bavlnek, které mi chyběly k dokončení vyšívací předlohy. Jaro se blíží a já bych tento dárek, který jsem dostala k vánocům, ráda dokončila ještě před tím, než se začnu věnovat zahradě. Ještě než jsem z obchodu odešla, podívala jsem se na provozní dobu a zjistila, že má otevřeno až od 11 hodin.

V pátek ráno jsem mluvila s dcerou a ptala se jí, zda půjde s Emou na chirurgii. Jeden chlapeček ve školce předváděl naší mladší vnučce kung-fu tak vehementně, že jí nakopl ruku. Ema mi ve čtvrtek ukazovala modročerný malíček a říkala, že byl ohnutý na druhou stranu a že jí ho ten chlapeček pak sám narovnal. Nejen bojovník kung-fu, ale i lékař praktik, napadlo mě. "Bolí tě to?" "Jen trošičku, babičko." "Myslím si, že to nebude mít zlomené, i když já si malík zlomila", pronesla jsem k dceři. "A co jsi s tím dělala, mami?" "Šla jsem na chirurgii, pak mě poslali na rentgen a ve finále mi doktor dal na vybranou. Bud' mi dá ruku do sádry až k lokti, nebo si mám malík lepit k prsteníčku." "No, z toho mám taky strach, že by jí to mohli dát do gypsu. Jak jsi se tehdy rozhodla?" "No já ho lepila a pak, když už to tolik nebolelo, jsem to nechala plavat a mám trochu křivý malíček." Když jsem v sedm večer odcházela od dcery řekla jsem jí, aby mi když tak ráno zavolala, že přijedu a odvedu Sáru do školky.
Dcera volala už v devět večer a říkala, že Ema pláče bolestí.
Poradila jsem jí, at' jí dá studený obklad a ráno uvidí. Když bude potřeba, přijedu.
Obklad stačil a Ema šla do školky a já nikam nemusela.


Konečně vysvitlo sluníčko a den byl hned o něco veselejší.
Po desáté dopoledne jsem se oblékla a zjistila, že i když se sluníčko snaží, jsou stále -4°C. Na hlavu jsem si narazila baret, vzala si rukavice a sluneční brýle. Bylo tak krásně, že jsem se rozhodla, že půjdu na sídliště pěšky. Nadechovala jsem se mrazivého vzduchu a nechala se hřát slunečními paprsky.

U galanterie jsem byla krátce po jedenácté hodině a narazila na zamčené dveře. Co ted'? Mám počkat? Postávat před zavřenými dveřmi se mi moc nechtělo. Prošla jsem nákupní středisko, vyzkoušela si dvoje boty a aniž bych cokoliv koupila, vrátila jsem se po více než půlhodině zpátky před galanterii. Stav nezměněn, dveře byly stále zamčené.
Nojo, ale já bez té bavlnky nemůžu pokračovat.

Tramvaj mi jela téměř okamžitě. Vystoupila jsem na Kavalírce a šla směrem dolů do Vrchlického ulice, kde je také galanterie. Paní prodavačka byla milá, vzala si ode mně vzorečky. Jedna barva odpovídala přesně mému zbytku, druhá byla o něco málo světlejší. Problém byl ten, že měla jen tři klubíčka a já měla obavu, že to nebude stačit. Ale přesto jsem je koupila. Nějak to dopadne. Chvíli jsem váhala, zda mám ještě zajet do centra, nebo se vrátit domů. Nakonec jsem se rozhodla pro domov. Jednu barvu mám, tak mohu pokračovat a tu druhou? Bud' doplním tu světlejší, nebo něco seženu. O víkendu nebudu u televize zahálet.
Přijela jsem zpátky na sídliště, vyběhla z tramvaje a "s jazykem na vestě" doběhla na autobusovou zastávku. Jedné dívčiny, která tam stála jsem se zeptala na můj autobus. Prý před chvilkou odjel. No prima, mám půlhodiny čas. Pešky se mi jít už nechtělo.
Co ted'? Rozhodla jsem se, že udělám třetí pokus s galanterií. Už jsem o tom přemýšlela v tramvaji cestou zpět do sídliště. Tak trochu mě hryzalo svědomí, říkala jsem si, že paní se mi obětavě nabídla, že mi požadované barvy opatří. Když tam nepůjdu, zůstane jí to ležet na krámě. Je slušnost tam jít a něco koupit. Vždyt' jsem jí ve středu neříkala, kolik těch perlovek budu chtít. Nemůžu se chovat neslušně, něco si objednat a pak si to nevzít. To se přeci nedělá. S těmito a podobnými myšlenkami jsem vystoupala dvě patra.
Bylo čtvrt na jednu. Galanterie byla už otevřená. Přede mnou stála paní, která také něco sháněla a paní prodavačka jí slibovala, že jí to opatří, at' se staví v úterý. Paní s poděkováním odešla.
Přišla jsem k pultu a říkala prodavačce, že jsem se dnes měla stavit pro slíbené perlovky. "Nojo, pani, já se tam nedostala, mohlo by to být možná ve čtvrtek." V tu chvíli jsem cítila, že začínám mít zlost. "Já ted' dorazila, ale určitě se stavte ve čtvrtek, já těch požadavků tady mám víc." Chvíli se ve mě svářela slušnost se zlostí. Možná ve čtvrtek, určitě ve čtvrtek - copak visím někde v batohu na zdi? Slušnost nakonec zvítězila "Víte, já už jsem tady dneska potřetí, a když jste tu nebyla, tak jsem si zajela dolů do Košíř a ty bavlnky jsem si tam koupila. Tak tu objednávku prosím zrušte." Prodavačka za mnou ještě něco drmolila, že by mi je taky dokázala sehnat, ale já už sestupovala ze schodů.
Sliby, sliby, sliby a skutek? - ten nakonec utek.

Paní jsem ve středu pochválila, ale unáhlila jsem se. Proto, nechvalme dne před večerem.
Jo, a také není všechno zlato, co se třpytí.

P.S. Bavlnky v požadované barvě jsem nakonec sehnala v pátek večer v Břevnově. Usmívající se

Rukama a jehlou

13. března 2013 v 23:11 Výtvory

V jednom z únorových článků jsem psala, že jsem se pustila do tolik odkládaného úklidů skříní. Pojala jsem ho tentokrát důkladněji a začala "vyrábět" krabice na úschovu věcí, které ve skříni jsou. V komentářích pod článkem jsem byla požádána, abych hotové krabice ukázala. A přiznám se, že jsem na to úplně zapoměla.
Na výrobu krabic jsem použila bedýnky od ovoce, které jsem si po zeptání mohla vzít v supermarketu, protože, jak mi bylo řečeno, budou slisovány a poté se vrátí zpět do papíren. A pokud prý někomu poslouží, bude to jen dobře. Kromě bedýnek jsem ještě použila samolepící tapetu, šňůru na prádlo a manžel mi udělal destičky z nějaké umělé hmoty, aby se šňůra při prvním vytažení krabice ze skříně nevytrhla.
Kromě již výše zmíněného jsem potřebovala obrovskou dávku trpělivosti, protože jsem původní krabice musela o 3 cm zmenšovat a navíc, některé byly hodně křivé a tapeta mi "utíkala". Nejhorší bylo vytapetovat krabice i zevnitř. Nakonec se povedlo a já do nich mohla roztřídit ubrusy, ubrousky a další věci. Ted' mám přehled, kde co je.

Tak tady jsou hotové krabice.

Při třídění ubrusů jsem některé z nich vyfotila. Už jsem se přiznala, že mezi mé koníčky patří, kromě jiného, i vyšívání. Odchodem do důchodu jsem se k této vášni vrátila a když už sedím u televize, zaměstnávám své ruce a jehlu. Jen tak sedět a koukat nedokážu. Od listopadu, kdy jsem doma, jsem vyšila už pět ubrusů a na šestém pracuji.
Při svém hobby používám různé techniky.







Malá ukázka toho, co jsem rukama a jehlou vytvořila.

Včera večer jsem zjistila, že mi chybí jeden odstín perlovky, kterou vyšívám. Nevadí, dopoledne si zajedu na sídliště do galanterie a tam si jí koupím.
Ráno jsem se probudila a zjistila že opět napadl další sníh a navíc je téměř -7°C. Moc se mi nechtělo do zimy, proto jsem se pustila do jiné činnosti a po obědě, kdy už se trochu oteplilo, jsem se vydala v mrazu na zastávku autobusu. Jel hned. V galanterii měli obrovské množství odstínů, ale ten, který potřebuji, jako na potvoru nebyl. Zkusila jsem ještě jednu prodejnu textilu, kde mají také galanterní zboží. Paní prodavačka byla velice ochotná, ustříhla si kousek perlovky, kterou jsem si vzala sebou, abych měla stejný odstín. Mám se prý stavit v pátek, zítra jede do skladu pro zboží. Zlatá ženská.
Autobus zpátky mi ujel a já čekala 20 minut na další. Mráz mě štípal do tváří a já byla vděčná, že jsem si vzala nejen rukavice, ale i čepici. Navíc mě hřálo vědomí, že ještě existují tak báječní lidé, kteří se snaží pomoci. Kéž by takových bylo víc.

Domů jsem dorazila sice zmrzlá, ale s dobrým pocitem. Před domem jsem věnovala pohled sněženkám, které jsme v neděli s vnučkami obdivovaly. Rozkvetly už v lednu, ale od té doby je už několikrát pokryl sníh.



Nahoře v bytě jsem si vzala fot'ák a vrátila se na zahradu a chudinky sněženky jsem vyfotila. Bude vůbec letos jaro?

Při focení jsem zaregistrovala, že nejsem na zahradě sama.
"Ahoj babí, my jsme tady, my jsme šly ze školky po "O". Za vnučkami stála dcera. Nechala jsem focení a všechny jsme šly nahoru do bytu. S dcerou jsme si udělaly kávu a pak jsme všechny společně vyrazily do nákupního střediska. Holčičky měly ve svých kasičkách naspořené nějaké korunky a měly slíbeno, že si za ně budou moci koupit, co budou chtít.
Jak to dopadlo? V hračkářství jsme byly více než hodinu.


Nejen malinový dort

11. března 2013 v 14:30 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Ve svém předchozím příspěvku jsem už napsala, že nás čekají oslavy dvou svátků a tudíž setkání celé rodiny.
Přiznám se, že jsem s tím vším měla celkem dost práce, ale odměnou pro mě bylo to, že všem chutnalo a já mohla ve společnosti svých dětí a jejich rodin prožít krásnou neděli.
Přesvědčovala jsem holčičky, aby se vyfotily společně s Jiříčkem. Nechtěly a já nevím, co proti tomu klukovi mají. :-)



Jediné, co mi trochu kalilo radost, byly myšlenky na pondělní ráno, kdy mě čekala endoskopie na ORL v Motole. Díky vnoučátkům se mi však celkem úspěšně dařilo na to nemyslet.

Ráno jsem byla vzhůru už před pátou hodinou. Moje psychika a "syndrom bílého pláště" mi nedovolili spát. Poslouchala jsem manželovo pravidelné oddechování a díky vyklopené ventilaci okna i auta, která šplouchala po Karlovarské. Už zase prší, napadlo mě. Byla jsem líná vylézat a podívat se z okna a navíc mi byla docela zima. Manželův budík zazvonil krátce po šesté ranní. Má na pár dní práci a navíc mi slíbil, že mě do Motola odveze. Vstala jsem, abych udělala pro oba snídani a zjistila, že venku je zase bílo a navíc -3°C. Ještě na naší zahradě nestačil roztát ten minulý sníh a už je tu další. Včera odpoledne jsem smutně zkonstatovala, že trávník je opět zasažen sněžnou plísní. Nepomáhají ani zaručené podzimní postřiky.
Manžel mě odvezl před nemocnici, já si koupila regulační poplatek, v kartotéce jsem si vyzvedla svou kartu a šla si sednout před ambulanci, kde mi budou ubližovat. Chodím sem už téměř patnáct let. Není to nic příjemného, ale dá se to přežít. Samozřejmě - přežila jsem to, tak jako obvykle a pak si šla sednout s "jedním z kolegů - pacientů" do nemocniční kavárny na kus řeči a na kávu. Známe se už více než deset let, chodíme oba ke stejnému vynikajícímu lékaři, sedáváme spolu v čekárně před ambulancí a na tu kávu se domlouváme už hodně dlouho. Ted', když jsem v důchodu a nemusím spěchat po vyšetření do práce, na to byla ideální příležitost. Poseděli jsme, probrali jak jde život a pak se rozloučili. "Tak zase za tři měsíce", řekla jsem při loučení, i když vím, že Jaroušek tam půjde znovu příští týden. Od nemocnice na nákup a pak domů, než mě po vyšetření začne bolet hlava.

Včera ráno jsem vstávala už v sedm hodin, abych stihla všechny přípravy. Krůta rozmrzla. Krk a drůbky jsem dala vařit na polévku, krůtu potřela vevnitř i vně solí. Udělala jsem si korpus na malinový dort a po jeho upečení dala do trouby krůtu na anglické slanině. Manžel vstal a poté, co se nasnídal, jsme jeli koupit kytku pro Gábinu a dokoupit ještě některé potraviny. Hlavně čerstvé rohlíky na jednohubky, na které už jsem si v sobotu připravila pomazánky.


V květinářství jsem si všimla, že mají mimózu. Květinářka mi uvázala kytici podle mého přání a já pak ještě požádala o mimózu. Byla mladá a chvíli se na mě dívala nechápavě. Ukázala jsem jí, co chci. "Aha", řekla, "tohle mi před chviličkou přivezl řidič a já to vidím poprvé." Pak se podívala na dodák a řekla: "Máte pravdu, tady píšou mimóza - akácie." Kytku pro Gábinu jsem dala do vázy na chodbu, aby byla v chladu a mimózu jsem umístila do obýváku. Okamžitě se rozvoněla.


Zadělala jsem na knedlíky a pustila se do malinového dortu.
"Hele, mám udělat i červené zelí, nebo bude stačit bílé?" Manžel odpověděl, že jemu určitě bude stačit bílé a že by mi tím červeným mohli hosté "zaflákat" nový ubrus. Uznala jsem, že má pravdu.
Dodělala jsem polévku, knedlíky se vařily, krůta se téměř rozpadala. Když všichni přišli, popřáli jsme oslavencům a zasedli k nedělnímu obědu.

Můj milovaný malinový dort. Lopatičkou jsem z pekáče dávala jeho porce na talířky a když jsem dávala poslední, porce spadla. Zákon namazaného krajíce platí i pro dort! Naštěstí spadl zpátky do pekáče a jeho lovením jsem pobavila nejvíc obě vnučky. "Tak tenhle bude pro kuchařku", řekla jsem. "Ale babí, pro jakou, tady žádná není." Vysvětlila jsem, že ta porce je pro mě. I když jsem notně pochroumala vzhled, na chuti to znát nebylo. Došlo i na přídavky.

K odpolední kávě se opět podával malinový dort. Můj muž významně zvedl obočí a pak se zeptal: "Kdo tady seděl?" Na ubruse byl červený flek. Začala jsem se smát, protože na tom místě seděl u oběda on. Obě vnučky mu to potvrdily. Vítězně objevil druhý červený flek tam, kde při obědě seděla Sára. Jako malej kluk!
"Hele, já bych si ještě kus dal, sed', já si ho vezmu sám." Zákon namazaného krajíce podruhé. Jen s tím rozdílem, že tentokrát se dort rozplácl vedle talířku na novém ubruse. To už jsme se chechtali všichni.

Večer, když všichni odjeli, jsem šla sundat ubrus ze stolu a dát tam jiný. Flek honil flek. Jen mě tak v duchu napadlo, že jsem nedělala červené zelí, aby na novém ubrusu nebyly fleky.

Několikrát jsem tento moučník zmínila a proto se s vámi podělím i o recept. Uvedené množství je do velkého pekáče.

Malinový dort

4 vejce
20 dkg cukru (písek, krupice)
20 dkg polohrubé mouky
půlka vanilkového cukru
lžička prášku do pečiva
10 lžic teplé vody
2 - 3 lžíce oleje
3/4 až kilo mražených malin
malinový sirup
dortové želé ( 6 sáčků = 1,5 l)
marmeláda

Čtyři žloutky vyšleháme s 10 dkg cukru, vanilkovým cukrem a vodou do pěny.
Ze čtyř bílků ušleháme sníh a do něj potom zašleháme zbylých 10 dkg cukru.
Do mísy se žloutky přidáme prosátou mouku s práškem do pečiva, opatrně vmícháme sníh a nakonec lehce přimícháme olej.
Peče se v troubě na cca 170°C asi 10 minut.
Ještě teplý korpus potřeme marmeládou, která zamezí tomu, aby želatina protekla. Pak necháme vychladnout.
Dortové želé připravíme podle návodu na sáčku. Používám želé dr. Oetkera. Cukr nahrazuji tím, že do vody dávám malinový sirup. Uvařené želé dáme stranou.
Na korpus poklademe zmrzlé maliny a horkým želé je hned pokapeme. Želé okamžitě tuhne. Zalijeme zbytkem želé a dáme na chladnější místo.
Můžeme podávat ozdobené šlehačkou.

Přeji dobrou chut'.


Čas

6. března 2013 v 23:07 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Zjišt'uji, že čím více stárnu, tím mi čas utíká nějak rychleji.

Narodíme se a začínáme pomaloučku stoupat do kopce. Nabíráme vědomosti a zkušenosti a stále stoupáme. Potom kráčíme po vrcholu kopce a zúročujeme to, co jsme během výstupu nabrali. Někteří z nás, kteří mají to štěstí, kráčí svou cestu po stolové hoře, ta je delší. Pak ale všichni dojdeme na konec vrcholu kopce a začínáme pomalu sestupovat dolů.

Tohle životní moudro jsem kdysi slyšela a myslím si, že se dá klidně aplikovat na život a na ubíhající čas.
Kdysi jsem ho řekla před svým bývalým kolegou, který to ukončil slovy: "A my už dolů nejdeme, ale běžíme a uši máme připlácnutý až u hlavy."
Mám už také pocit, že jsou mé uši připlácnuté a můj života běh se nějak zrychlil. Ten kopec, ze kterého sestupuji je stále příkřejší a příkřejší.

Vzpomínám si, jak byla k nepřečkání jedna školní hodina v délce 45 minut, když byla o ničem. A já přitom do školy chodila moc ráda. Jak se vlekly vteřiny, když jsem někde na někoho, či něco čekala. Jak jsem mnohokrát hypnotizovala hodinovou ručičku, aby zrychlila svůj chod.
Dnes bych spíš potřebovala, aby se ta hodinová ručička zpomalila.

Co mě vedlo k této úvaze?
Po přeinstalaci počítače stále ještě není vše tak, jak bych chtěla. Dnes jsem začala dávat do pořádku svůj fotoarchiv a pak si uvědomila, že jsem ještě nestáhla fotky z právě uplynulého víkendu.
Stalo se a já při jejich prohlížení zjistila, jak ten čas opravdu letí.

Jsou to už dva roky, co mi zemřela maminka. Je to krátká, nebo dlouhá doba? Pro mě je to jen takový okamžik. Někdy je to ještě hodně čerstvé, hodně bolestivé, těžko se o tom mluví. Je snažší psát, i když mi přitom tečou slzy. Nikdo mě však naštěstí nevidí. Jsou to však už dva roky.

V sobotu jsme jeli do mého rodného města, hlavním důvodem byla návštěva hřbitova. Na maminku vzpomínám stále, nejen při návštěvách hřbitova. Žila však na malém městě, kde se lidi znají, kde není taková anonymita, jako je tady u nás. A neupravený hrob je pro místní drbny celkem výživné sousto.
V pátek jsem se telefonicky domluvila se sestrou, zda bude doma. Bude, kvůli našemu příjezdu si změnila víkendové plány a "né, abyste chodili do hospody, já něco dobrého uvařím." Při té příležitosti jsem se jí ptala, kolik je tam "u nás na severu" sněhu. Prý je to už celkem v pohodě. Můj muž dal pro jistotu do kufru auta lopatu, protože si vzpomněl, jak jsme před vánoci hrabali sníh z hrobu holýma rukama. A že ho tam tehdy bylo.

Ráno bylo mrazivé a pošmourné. Rosničkáři však pro tento den slibovali slunce. Nikam jsme nespěchali, cestou jsme se párkrát zastavili a já si udělala několik obrázků. U nás na Bílé Hoře byl ještě sníh, ostatně i dnes je ho tady stále ještě hodně, ale na druhém konci Prahy nebylo po sněhu ani památky.
Cestou na sever se však začal objevovat. Nejprve osamělé ostrůvky roztátého a poté zmrzlého sněhu v místech, kam nedosáhnou sluneční paprsky, poté už souvislejší sněhové plochy a nakonec poměrně slušné závěje sněhu.

Královský hrad Bezděz, škoda jen, že nesvítilo sluníčko

Stoupání ze Svoru, tady už je sněhu trochu více

Velký Buk (736 m.n.m.)

Bouřný (703 m.n.m.)

Ojíněné stromy na vrcholu Šébru, který je hodně známý díky zprávám. Pokaždé, když napadne sníh, ucpou ho kamiony a stává se neprůjezdným.

Osamělý smrk mezi listnáči
Pohled na vrchol Jedlové (774 m.n.n.) ze Šébru

Sluníčko si hrálo na schovávanou

Cesta na Studenec (736 m.n.m.)

Obyvatelé lesa se už těší na jaro, stejně tak jako já. Možná i více.

Stoupání ke Studánce, kolem silnice jsou ještě parádní závěje sněhu.

O Lužických horách jsem psala už před dvěma lety, můžete porovnat, kolik sněhu bylo v roce 2011 v únoru a kolik letos v březnu. Článek z mého rodného kraje najdete zde.

Po výtečném obědě u mé sestry jsme se vypravili nejprve koupit kytku a pak na hřbitov. Můj muž se u auta zeptal, zda si má vzít sebou lopatu. "Určitě si jí vezmi, vždyt' vidíš, jak to kolem vypadá." U kaple ve skříňce viselo parte. Šly jsme se se sestrou podívat a já, zjistila, že zemřela kamarádka naší maminky, která byla o osm let mladší než ona. Když jsem to četla, v duchu jsem si říkala, že jí to odpoledne musím říct. Proboha, já už blbnu, vždyt' maminka nežije. Zase ten čas, zase ten okamžik. Ale jsou to dva roky!
Stoupali jsme hřbitovem do kopce, byly tu projeté koleje od auta a cestičky od těch, kteří tu kráčeli před námi. Všude byly záplavy sněhu. Pomníky a hroby z větší části zasněžené, stromy pod tíhou sněhu ohnuté, někdy až k zemi. Bylo mi v ten moment jasné, že budeme tuto zimu už počtvrté dobývat hrob ze sněhu. Ještě, že muž vzal tu lopatu.

Hroby pod záplavou sněhu, jen jeden z mnoha byl očištěn.

Vše bylo pod sněhem.

Můj muž pracoval lopatou a odhazoval sníh za pomník, já pomocí košt'átka ometala věnec, který vypadal velice dobře a mohl tu ještě zůstat. Pak jsem očistila i vánoční svícen. Původně jsem ho chtěla vyhodit, ale sestra usoudila, že nevypadá vůbec vánočně a že s největší pravděpodobností znovu zapadá sněhem. Očistila jsem pomník, ometla zbytky sněhu z hrobu a pak jsme na něj položili kytici růží.

Se sestrou jsme pak absolvovali velký nákup, zejména těžké věci, které ona nemůže nosit. Její ruka, která jí v minulém roce ochrnula, je už sice částečně funkční, ale nesmí v ní nic těžkého nosit. Pak jsme seděli u ní v bytě a probírali co život dal a i vzal. Prohlédli jsme si vzájemně fotky z poslední doby. Vídáme se málo, ale dokážeme "prokecat" spoustu času. Lákala nás, abychom přespali a druhý den vyrazili společně na ledopády do NP České Švýcarsko. Rádi bychom, ale čekala nás oslava narozenin naší mladší vnučky.

Odjížděli jsme v jedenáct hodin večer. V autě byla zima jako v lese, silnice, která během dne roztála, se leskla jako zrcadlo a pěkně to klouzalo. Podívala jsem se na teploměr v autě. Ukazoval -4,5°C. Bylo mi jasné, že růže na hrobě rodičů už zmrzly.
Domů jsme přijeli v jednu hodinu po půlnoci.

V neděli jsem se probudila v šest ráno. Spíš bych mohla napsat, že mě probudila úporná bolest hlavy. Vstala jsem, napila se vody a znovu si lehla. Bolest neustupovala. Vstala jsem tedy znovu a vzala si paralen. Opět jsem ulehla. Manžela moje opakované vstávání neprobudilo, spal spánkem spravedlivých. Hlava byla otupená a já usnula. Vstávala jsem v devět hodin, hlava bolela, ale už ne tak úporně.
Nemusela jsem vařit, byli jsme pozváni na druhou hodinu odpolední k zet'ovým rodičům na oběd a na oslavu Eminých 4. narozenin. Připadá mi to, že to bylo včera, když mi Tomáš v noci volal, že se narodila. Už je to čtyřletá slečna. Čas opravdu letí.

Dopoledne jsem zabalila dárky pro obě holčičky. Ema toho samozřejmě měla víc, ona je oslavenec. Sáru však nemůžeme vynechat, bylo by jí líto, že nic nedostala. Bolest hlavy se ozvala znovu s naléhavou intenzitou. Hlásila se migréna, žaludek se mi houpal. Kdybych nikam nemusela, zalezla bych si do postele. Není zbytí, musím sáhnout pro účinnější lék, napadlo mě. Takhle nemůžu fungovat. Prášek, který na migrénu zabírá jsem spolkla celý. Většinou si ho beru jen půlku, ale chtěla jsem, aby opravdu zabral. Hlava byla tupá, jako by mi jí někdo omotal molitanem.
Z domova jsme vyrazili ve čtvrt na dvě, zastavili jsme se v květinářství, kde jsme koupili kytici pro Marii, coby hostitelku a malou růži pro Emu, coby oslavence. Sářiny narozeniny, které má v létě, jsou v mojí režii. V té době kytičky nekupuji, moje zahrada je jich v té době plná.






Po výborném obědě jsme se podívali na video ze zimní dovolené, na které byly holčičky s druhou babičkou a dědou. Pak došlo na předání dárků a konečně na dort. Ema sfoukávala svíčky a pak znovu žadonila o jejich zapálení. Sára jí v této činnosti aktivně pomáhala.

Vše, co bylo na stole, bylo výborné a chutné. Od všeho jsem ochutnala. Hlava začala zase trochu bolet. "Ještě nechod'te, kam tak spěcháte", říkala Marie. Bylo mi jasné, že se musíme rozloučit, než hlava začne bolet ještě víc. Vzduch venku, než jsme došli k autu, mi trochu prospěl. Domů jsme přijeli v půl sedmé a mě nebylo vůbec dobře. Nebyla jsem přejedená, nebyla jsem přepitá, ale kombinace prášků, jídel a zejména piva k obědu a pak vína a kávy, udělaly v kombinaci s migrénou své. Žaludek se mi houpal, na čele jsem měla studený pot a celý svět se se mnou točil. Uvařila jsem si hrnec mátového čaje, sedla si do svého vyšívacího koutku pod lampu, domnívajíc se, že bych mohla něco svýma rukama vytvořit a během chvilky jsem usnula. Jako Šípková Růženka. Jenže ta měla ve své ruce vřetýnko, já držela jehlu.

Tak takový byl můj víkend.

Ten následující bude v lecčems podobný.
Zet' je Tomáš, snacha Gabriela - znamená to, že nás čekají další oslavy. Pozvala jsem všechny na nedělní oběd. Budeme zase v devíti lidech a i když s tím budu mít práci, těším se, že budeme všichni zase všichni pohromadě.

Po dobrém, nebo po zlém?

5. března 2013 v 15:33 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Zachovala jsem se opravdu hnusně a přiznám se, že se za to i stydím.

Můj muž přišel před čtyřmi roky o práci. Není to nic neobvyklého, naopak. Takových, jako se on, je hodně a v poslední době ještě víc, než před těmi zmíněnými čtyřmi roky. V té době měl už několik let živnostenský list, šel tedy na "sociálku" a následně pak i na zdravotní pojišt'ovnu, aby tam nahlásil, že ted' bude živnost jeho jediným výdělkem. Nebylo to na veliké vyskakování, ale s mým příjmem to bylo na celkem slušné živobytí.

Do důchodu jsem se těšila. Prostředí v práci, kde se netopilo, blbý šéf a navíc pár jedinců, kteří dokázali lézt po zádech druhých, aby byli blíže na výsluní, dokázali otrávit tu většinu, která se snažila pracovat poctivě a napravovat chyby těch ctižádostivých a ambiciózních. Několik mých kolegů odešlo do předčasného důchodu. Já o tom uvažovala také a pak jsem se za mrzké dva tisíce hrubého, o které byl navýšen můj plat, nechala přesvědčit, abych zůstala. Přesně ve znění Murphyho zákona, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, jsem dopadla i já. Dvakrát po sobě zápal plic mi sebral hodně sil.

Když jsme se vraceli minulý rok v neděli navečer z jihu Itálie a stáli v koloně na dálnici, nevěděli jsme, v kolik hodin dorazíme domů, kolona aut byla dlouhá a nebyl vidět její konec. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že budu muset ráno ve čtvrt na šest vstát a jet do práce. Auta stála ve třech pruzích, můj muž nervózně klepal do volantu a já pronesla: "To už je naposledy." "Co je naposledy?" "To, že dorazíme v noci a já budu muset vstávat v tu nekřest'anskou hodinu." Podíval se na mě, jako bych něco provedla. Tenhle pohled znám, takhle se dívá pokaždé, když se zlobí. "Nikdy neříkej nikdy", ucedil. Seděla jsem a přemýšlela, zda je naštvaný na mě, pro to, co jsem právě řekla, nebo ho zlobí ta stojící dálnice.
Kolona se po nějakém čase rozjela, znovu se zastavila, pak zase rozjela.
Domů jsme dojeli v noci. Po krátkém spánku jsem překročila na chodbě nevybalené tašky a po sprše a snídani jsem jela do práce.

V červenci jsem dojela na "sociálku" a požádala o důchod. Moje rozhodnutí odejít ten den, kdy opravdu budu moci, zůstalo nezměněné. Opravdu jsem se těšila na to, že už nebudu muset sedět v nevytopené hale, nebudu muset časně ráno vstávat a cestovat hodinu tam a hodinu zpátky. Těšila jsem se na to, že budu mít více času na vnoučátka, dám do pořádku spoustu věcí, na které nezbýval čas, doženu resty, dodělám seznam svých knih, budu mít čas na to, abych se vrátila k vyšívání.

A pak jsem konečně byla doma. Nejprve jsem dobírala dovolenou a pak nastal důchod. Nemůžu si ani stěžovat na jeho výšku, protože mezi čistým platem a důchodem je rozdíl něco přes tři a půl tisíce. Doma se dá tento rozdíl ušetřit. Nikam nejezdím, méně utratím. Stejně tak ušetřím i na jídle. Zatímco dříve jsem si chodila kupovat oběd do lahůdek, dnes uvařím za polovinu nákladů.

V klidu, bez nočního pečení a hektického úklidu, jsem chystala vánoce. Bylo to týden před vánoci. Manžel tehdy přijel dříve a říkal, že do práce půjde až po Novém roce. Nevadí, uděláme si pohodu, v klidu zajedeme do mého rodného města, můžeme něco podniknout s holčičkama.

Je to, jako by překročil bludný kořen. Firma, pro kterou z větší části pracoval, pro něj nemá práci. Od ledna je z větší části doma. Občas je jen nějaká menší práce. Je to rozdíl. Zatímco před těmi čtyřmi roky byl aktivní a hned si vše zajistil, ted' rezignoval. Občas jsem se ho zeptala, jak to vypadá. Seděl, pokrčil rameny a většinou mi toho mnoho neřekl. Prý snad něco bude příští, nebo přespříští týden a nebo, že by to byl měsíc?

Takhle to přeci nejde dál.
Ano, je mu šedesát, celý život dělal, je možná unavený. Ale hlavně je otrávený a z toho vyplývá, že i protivný. Když byl na "sociálce" s přehledem výdělků za minulý rok, zeptal se na předčasný důchod. Dostal telefonní kontakt, kam si má zavolat, domluvit si konzultaci a kde mu vše předběžně spočítají. Ale tím to skončilo. Je to už více než měsíc, kdy byl u nás kamarád. Muž mu říkal, že uvažuje o tom, že by šel do předčasného důchodu. Kamarád mu říkal, že by si mohl dát inzerát a mohl by pracovat jako tzv. "hodinový manžel". Opět pokrčení rameny.

Včera odpoledne konečně dorazil "počítačový Honza", aby mi nainstaloval poštu a další věci, které chyběly. Měl přijít už ve čtvrtek, ale nevyšlo mu to, my měli pro změnu zase nabitý víkend - v sobotu návštěva severu a v neděli oslava narozenin Emy. Tomášova maminka se během nedělního odpoledne ptala mého muže, jak to má s prací. "Jsem doma, práce není." "Tak to máte docela pohodu, ne?"
Usmála jsem se, ale bojím se, že můj úsměv byl asi křivý. Marie si toho určitě všimla a dál se už raději neptala.


Honza odešel a já si říkala, že si sednu k počítači, u kterého jsem byla naposledy v pátek, nepočítám-li těch několik sobotních minut na sestřině počítači. Zvonek! Dorazil kamarád. Počítač jsem vypnula a šla uvařit kávu.
"Tak co? Jak to máš s tím důchodem?" Můj muž pokrčil rameny. "Hele, a dal jsi si ten inzerát?" Další pokrčení ramen. Pak mu kamarád nabídl materiál, který má a nebude ho potřebovat. "Vezmeš si ho?" Můj muž neodpověděl, jen seděl a rezignovaně koukal. A já cítila, jak mnou začíná cloumat vztek. Všechny otázky, které kamarád mužovi položil, zůstaly bez odpovědi, stejně tak neodpověděl, zda si vezme tři krabice elektromateriálu. Pan elektrikář! Sakra, to už se ani nedokáže rozhodnout, zda něco chce, nebo nechce?
Věděla jsem, že pokud bude pokračovat hovor tímto směrem, že bouchnu. Přehodila jsem výhybku a jakmile hovor začal znovu směřovat k práci či nepráci mého muže, okamžitě jsem řekla nějakou blbost, abych oddálila pohromu. No co? Kamarád mě zná tak dlouho jako můj muž a ví, že dokážu bouchnout jako papiňák.

Kamarád večer odešel, já si zalezla k šicímu stroji a šila. Hlavou mi táhly divné a černé myšlenky. Asi bych si měla spíš vzít křížovku, nebo knížku, abych těm myšlenkám trochu zabránila. Šla jsem do kuchyně, abych si vzala křížovku. Můj muž seděl za stolem a prohlížel si výpis z účtu, který po odchodu kamaráda vytáhl z kaslíku. "Víš to, že máme na účtu o deset tisíc míň, než na začátku měsíce?" "Vím to a taky vím, že bude hůř, pokud budeš sedět doma a čekat, až se stane zázrak." A je to, bouchla jsem! Kdyby jen mlčel, ale ne. "A to jsi tolik utratila? Neříkej mi, že za měsíc utratíš tolik peněz?" Vzala jsem si výpis z účtu, sedla si vedle v pokoji. Na papír jsem začala sepisovat výdaje. Zdravotní, socální a nemocenské pojištění, pojistky, důchodové pojištění, inkaso, internet. Sečetla jsem položky a dostala se na částku něco přes dvanáct tisíc. Muž seděl za stolem. Položila jsem před něj papír a jedovatě jsem mu řekla, že to jsou jen položky, které šly přes účet. "Je to bez jídla, bez nákladů na auto. Ani můj důchod na to nestačí. A já se bojím toho, že budeme muset zrušit i tu dovolenou, i když přijdeme o nějaké peníze, prostě na ní nebude.
A taky se bojím toho, že pokud zůstaneš sedět doma, nebudeš nic řešit, že se s tebou asi budu hádat."
Odešla jsem do koupelny a můj muž s papírem přišel za mnou a pronesl: "Vždyt' jsem snad toho tolik neřek'". Bum!!!
Jsem cholerik, sice dlouho vydržím, i když to ve mě bublá, ale ted' to muselo ven. Přiznám se, že jsem se ho zvýšeným hlasem zeptala, kdy si zavolá na to číslo, které dostal na "sociálce", aby se informoval o předčasném důchodu. A pak jsem použila i sprostý výraz a křikla jsem: "Ty jsi se na to prostě vy..al, tak jako obvykle na všechno."
Mrzelo mě to, styděla jsem se, ale kdybych to v sobě dusila....

Šla jsem si lehnout. Spala jsem špatně. Jednak ve mě doznívala hádka a druhak jsem věděla, že jdu ráno k lékaři. Syndrom bílého pláště působí neomylně a nedovolí mi klidně spát. Prostě psycho!
Ráno jsem vstávala ještě před svítáním. Blbé myšlenky a vzpomínky na večerní hádku, která mě mrzela. Nemusela jsem spěchat, byla jsem objednaná až na devátou. Ve čtvrt na devět manžel vstával. "Dobré ráno", pronesl. "Dobré, co tak brzo?" "Nemusím každý den chrápat do půl desáté." Uvařila jsem mu kávu, oblékla si kabát a rozloučila se.
Tramvaj mi samozřejmě ujela, tak jako obvykle. Naštěstí jela za chvilku další. Na polikliniku jsem dorazila za deset minut devět. Paráda. Čekárna byla plná lidí. Domnívala jsem se, že alespoň tady to bude fungovat lépe, než v lednu na očním. Do ordinace jsem byla zavolána za deset deset - tedy po hodině. Sestřička se omlouvala, že to nestíhají, že paní doktorka měla minulý týden dovolenou. Plíce se mi nezhoršily, tachykardii jsem dnes neměla, tlak a tep byl v normě. S receptem v ruce jsem opustila polikliniku, v lékárně si vyzvedla léky na své astma a doběhla jsem tramvaj.
Domů jsem dorazila v půl jedenácté. Manžel doma nebyl. Přišel v půl dvanácté a hlásil mi, že se byl ptát po práci asi v pěti firmách v okolí, ráno prý volal na dva inzeráty, na dvě místa má poslat životopis. A pak konečně zavolal na číslo, které dostal před měsícem na "sociálce".

Po dobrém, nebo po zlém?
V tomto případě jsem přesvědčená, že to "po zlém", mělo snad nějaký výsledek.