.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Kde zase jsem?

22. srpna 2013 v 23:56 |  Postřehy, úvahy, zamyšlení

Hned na samém začátku se musím všem omluvit, že nestíhám odpovídat na komentáře, natož navštěvovat blogy. Myslela jsem si, že už si konečně najdu čas, ale ... člověk míní, život mění.

Mám rozepsané pokračování našeho italského pobytu, stejně tak mám rozepsané pokračování sobotního výletu. Ted' jsem si konečně udělala chviličku času, abych se opravdu ještě jednou všem omluvila.

A kdeže jsem?
Hlídám a nejen to.

Naše první vnučka Sára měla v úterý šesté narozeniny, strašně to uteklo. Už je to velká holka. Do školy však ještě nejde na doporučení dětské psycholožky už vzhledem k datu narození, ale také kvůli tomu, že má problémy s výslovností hlásky "Ř" a také sykavky prý nějak "šumluje". Paní psycholožka na jaře doporučila odklad, dcera chvíli váhala, ale pak o odklad požádala a bylo jí vyhověno. Sára si proto ještě o rok prodlouží bezstarostné dětství a pobude ve školce.


V úterý po obědě jsme vyrazili na "dámskou jízdu" tedy obě vnučky, dcera a já do nákupního centra.
Cílem však nebyly nákupy, ale to, že je tam mezi patry veliký tobogan a dole v přízení je herna s balónky. A když už byly ty narozeniny, měla Sára slíbeno, že se pojede do balónků.
Počasí nebylo ten den nic moc, poprchávalo a foukal studený a ostrý vítr. Dcera zaparkovala na střeše a chvíli jsme pozorovaly letadla. Dokonce se mi podařilo udělat pár snímků přistávajících letadel. Letadla si totiž fotím i z naší zahrady, nebot' nám létají přímo nad domem. Emě byla zima, tak s dcerou odešly dovnitř a my se Sárou ještě chvíli zůstaly. Věděly jsme, kde se sejdeme - přeci dole u balónků.

Sára sjela do přízemí toboganem a já po jezdící plošině. U balónků seděla dcera a na klíně měla plačící a naříkající Emu. "Co se stalo?", zeptala jsem se dcery. "Ema udělala letadlo." A pak mi dcera popsala, že Ema přecházela z jedné části herny do druhé, zakopla v kruhovém otvoru, který je asi 30 cm nad zemí. Místo toho, aby zbrzdila pád tím, že dá ruce před sebe, roztáhla je a padla z výšky hlavou na dlažbu. "Emí, ukaž se mi", poprosila jsem mladší vnučku. Moc nechtěla, ale pak se ke mě otočila. Na čele obrovitou bouli, napuchlý nos a já zaregistrovala, že jí začíná natékat oko. Ono se říká, že my, babičky jsme více bojácné, co se týče vnoučat, ale já jsem určitě extrém. Já byla totiž plašan i co se týkalo mých dětí. A ted'? Ted' jsem superplašan. Sára byla ze své mladší sestry vyděšená a začínala plakat. Takhle si určitě svoje narozeniny nepředstavovala. Já jí už doma před obědem, kdy jsem jí předávala kytičku, slíbila, že jí odpoledne koupím nějakou malou hračku. Dceři jsem řekla, že by podle mně měla Emu vzít a jet k nějakému doktorovi, protože se mi nelíbí. Dcera ví, že jsem plašan! "Mami, to bude dobrý, víš přeci, kolikrát už spadla." "Ty jsi máma, ale já bych s ní jela, nelíbí se mi." "Ještě chviličku posedíme a pak uvidím." "Tak jo, my jdeme koupit nějakou malou hračku."

Dcera přišla za chviličku do hračkárny za námi v náručí s Emou. Už neplakala, ale oko měla zateklé a zavřené. "Chtělo by to minimálně led", řekla jsem, já babička-plašan své dceři. Dcera odešla, Sára si vybrala malé autíčko a šly jsme k pokladně. Dcera seděla s Emou v náručí. Vůbec se mi nelíbila. Začala si navíc stěžovat, že jí bolí bříško. "Hele, já nechci být špatným prorokem, ale spadla na hlavu." "Nojo mami, ale já jsem si ted' objednala kafe a poprosila o led, možná by mi ho přinesli i bez toho kafe, ale netroufla jsem si." Přišla servírka, přinesla kávu a pytlík ledu. Podívala se na Emu a řekla: "Ježišmarjá, co se jí stalo." Dcera popsala úraz a servírka řekla: "Já bych s ní šla k doktorovi." Konečně! Byly jsme v přesile a dcera kapitulovala. "Hele, my tu se Sárou zůstaneme, kafe vypiju a zaplatím já a ty koukej jet." Dcera jen hlesla, že mě bude informovat a s Emou v náručí odešla.
"Babičko, kam šla maminka s Emou?" "Jely do Motola." "To je dobře, mě je Emy líto." "Mě taky a budeme doufat, že bude v pořádku." Zavolala jsem manželovi a řekla mu, co se stalo. "Já pak pro vás když tak přijedu, pokud tam vydržíte." "Myslím si, že Sára vydrží v pohodě a kdyby ne, tak přijedeme autobusem." Sára, která většinou v balóncích řádí, byla zaražená. Stále se ke mě vracela, stále se ptala. Dokonce i servírka přišla, zda něco nepotřebujeme a jestli už mám nějakou zprávu.
První SMS - holky se ozvaly z chirurgie a prý je berou jako akutní, takže nebudou čekat. Míchala jsem laté dlouhou lžičkou a hořklo mi v ústech. Ano, jsem plašan. Ale raději budu stokrát plašan, než něco zanedbat a pak si to vyčítat.
Sára si ke mě sedla a já se jí zeptala, zda nechce zmrzlinu, když už má ty narozeniny. "Babi, chci."
Objednala jsem zmrzlinu a servírka se znovu ptala na Emu. Řekla jsem jí, co zatím vím. Překvapila mě, že měla zájem. Většinou bývají lidé neteční.
Sára snědla zmrzlinu a říkala, že půjde na chviličku na tobogan. Zůstala jsem sedět a jen sledovala, jak spěchá po rampě nahoru. "Babí, můžu ještě?" "Můžeš, kolikrát chceš, ale dávej na sebe pozor." Druhá káva byla dopita, Sára si několikrát sjela tobogan a přišla, že má žízeň. Šly jsme koupit pítí a pak se znovu dívaly na letadla. SMS - holky mají za sebou rentgen a čekaji na neurologii. Odepsala jsem, že jim se Sárou držíme palce. Telefon - manžel. "Víš něco nového?" Řekla jsem mu, že čekají na neurologii a my se Sárou vydržíme. "Tak já pro vás holky přijedu." Zhruba po půl hodině projevila Sára přání znovu si zařádit v baloncích. Sjely jsme dolů, Sára samořejmě toboganem. Sedla jsem si na lavičku a přišla SMS - na Emě nic nenašli, nemá nic zlomeného, neurologicky je prý v pořádku a čekají jen na zprávu pro jejich doktorku. Dceři jsem zavolala, tak mi vše ještě jednou vylíčila. Dodala, že musí Emu dva dny pozorovat, v noci jí budit, svítit jí do očí, aby se jí rozšiřovaly zorničky, sledovat její reakce a při sebemenším zhoršení jet okamžitě do Motola.
Servírka, která nesla kávu ke stolku mě zaregistrovala na lavičce a přišla se znovu zeptat. Řekla jsem jí obsah telefonátu a ona se usmála a řekla: "Zaplat'pánbůh, to jsem ráda." Poděkovala jsem jí za zájem a ona se vrátila ke své práci.

Za chvilku dorazil manžel, Sára vyběhla z balónků a líčila dědovi, co se stalo Emě.
Sešli jsme se pak všichni u nás doma. My přijeli z obchodního centra, dcera s Emou z Motola a zet' z práce.


Ema trošku komunikovala, ale byla unavená.
A pak přišel problém. Máme v chodbě obrovské zrcadlo a Ema se v něm uviděla. Já stoupala nahoru po schodech a Ema čekala a plačíc pronesla: "Babičko, já mám pocit, že se ze mně stala zrůda." Bylo mi jí nesmírně líto. Jak utěšit malou čtyř a půl letou holčičku, která je parádnice a která o sobě říká, že je malá princezna. Kdyby to byl její první úraz v obličeji. Už se jí "podařilo" rozbít si čelo a má nad okem jizvu a pak spadnout na rozbirou skleničku. Tehdy jí doktoři sešívali horní ret a má jizvičku jako kdyby měla rozštěp. A ted'? Pro ní něco hrozného. "Emí, neboj, tohle se zahojí a jednou se tomu třeba zesměješ." Plakala a nevěřila. "Mami, máš někde ty bráchovy fotky?" "Dokonce je mám naskenované." Zapnula jsem počítač a ukázala Emě, že její "strejdí" (můj syn) měl také podobný úraz, kdy mu zateklo a zmodralo oko. Nevěřícně se dívala a plakala. "Neplač, to by se ti to očičko mohlo ještě zhoršit." Přestala plakat a jen seděla. Odmítala jíst, odmítala pít a začala být apatická.
Plašan ve mně se znovu ozval. Když pak řekla, že jí bolí bříško, bylo mi na omdlení. Dcera se šla podívat do dílny, zda už její manžel dokončil práci na autě, kvůli které k nám dojíždí.
Vrátila se a říkala, že ještě něco natře a pak že pojedou.
"Víte co holky? Jděte se na chviličku natáhnout a my půjdme se Sárou hrát pexeso." Dcera si lehla vedle Emy a četla jí. Za chvilku přišla za námi do pokoje s tím, že Ema spí. Po půl hodině jí probudila. Ema odmítala i mluvit a mě bylo stále hůř. Jeden blbej pád! Zet' přišel nahoru, vzal Emu do náruče. Šla jsem s nimi k autu a nesla Emy boty. Z auta apaticky zamávala a dcera slíbila, že pokud bude horší, jedou do Motola.
Nestála jsem za nic. Hlavou mi táhly černé myšlenky. Bylo mi jasné, že tomu pádu nemohl nikdo zabránit, že to byla blbá náhoda.
Ani jsem nevečeřela a tupě jsem se dívala před sebe.
SMS - jsem už z toho nervózní, nechce nic jíst. Dceři jsem zavolala, at' jí dá jen něco k pití a nenutí jí do jídla a at' se mi zase když tak ozve. Chodila jsem po bytě jako lev v kleci. Lehnout jsem si šla až hluboko po půlnoci. V posteli jsem se převracela a spánek nepřicházel. Jen ten plašan ve mě burcoval černé myšlenky.

Usnula jsem nad ránem.
Zdál se mi příšerný sen o Emě padající z výšky. Bezmocně jsem řvala na manžela, at' jí chytí. V mém zlém snu jí nechytil a ona dopadla na zem. Sen pokračoval. Ema neměla tvář.
Probudila jsem se a měla jsem propocenou noční košili. Vstala jsem a šla se převléknout do suché. Okno bylo vyklopené a já si říkala, že ho otevřu dokořán, protože je venku horko. Pohled na teploměr mi řekl, že 10°C zas takové horko není.
Vrátila jsem se do ložnice a ten sen se stále vracel.

Ráno jsem vstávala s tupou hlavou, žaludkem na vodě a s nervy na pochodu.
Zavolala jsem dceři, abych se zeptala jak na tom Ema je.
"Představ si, že se po desáté večer probudila, sprdla nás, že nedostala nic k večeři. Pak se najedla, napila a spala dál. A ráno mě sprdla znovu, že jsem neposlechla pana doktora a v noci jí nebudila. A přitom já jí budila každou druhou hodinu. Ježišmarjá mami, já jsem tak št'astná, že mě seřvala a že je v pořádku."

A já si oddechla a jen řekla: "Škoda, že jsi mi večer, když tě sprdla poprvé, nezavolala. Mohla jsem možná klidně spát a nemusel se mi zdát ten debilní sen."

Včera odpoledne a dnes jsem holky hlídala, dcera finišuje s prací. Ema je opravdu v pohodě a svému oku říká, že je borůvkové.
Já jí říkala, že se tomu jednou zasměje.
Ale, že se zasměje už dva dny po pádu, to jsem opravdu nečekala.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 0:10 | Reagovat

Ještě že to dobře dopadlo. Vidím, že bys mohla psát knihu. Ty Tvoje vnučky by se mi nechtělo hlídat, měla bych velký strach. Ale konec dobrý - všechno dobré.

2 signoraa signoraa | Web | 23. srpna 2013 v 0:20 | Reagovat

Jsem také moc ráda, že to rakhle dopadlo. Jsem babička, která svá vnoučata miluje a na druhé straně se o ně strašně bojí. Tomuhle pádu však opravdu asi nešlo zabránit. Děda jí dneska - tedy vlastně už včera, vysvětloval, co má dělat, když se jí stane příště něco podobného. A já budu doufat, že už se jí nic podobného nepřihodí. :-)

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 8:10 | Reagovat

Ema je koukám magnet na průsery! Ani se ti nedivím že jsi byla vynervovaná. Trochu mi připomíná pana doktora z Vesničky. Asi by měla vyfasovat takový ten nafukovací obleček na srandajudo. V něm by byla dokonale ochráněná....a ty bys měla klídek a nemusela se stresovat ;-)

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 9:26 | Reagovat

Teda, Aluš, přestávám k Tobě chodit! Ty máš tak DLOUHÝ a napínavý články, že musím zůstat sedět a dočíst do konca. Nemáš to lehký. Ema je fakt asi magnet na průsery. Ale v těch letech jsou holky neobratný a zkrátka Ema "neumí lítat". Stejně, když je tam taková past, měli by to nějak upravit. Ale někdy se nedá dělat nic než čekat.
No, příště přijdu zase, Ty jsi zase magnet na pěkný články... :-D

5 fotografka-karin fotografka-karin | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 10:03 | Reagovat

Krásné holky :) Malé je mi líto,strašně dojemný příběh. Dokážu si živě představit,jak stojí před zrcadlem...Chudinka. Ale hlavně,že to dobře dopadlo :)

6 Jarka Jarka | Web | 23. srpna 2013 v 10:33 | Reagovat

Je moc dobře, že šla dcera s Emou k doktorovi, vždycky je lepší pro klid udělat všechno, co je možné. Zevrubná prohlídka v Motole a ubezpečení, že je vše vpořádku bylo určitě uklidňující i když pro tebe "plašana", jak je vidět na bezesné noci, nebylo ani toto doktorské ujištění dostatečné. :-D Škoda, že ti ta dcera nezavolala! :-)

7 Janinka Janinka | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 15:24 | Reagovat

Uf, alespoň, že tak, ulevilo se mi až při posledních třech odstavcích.
Nevadí, že nestíháš, hlavně, ať jste všichni zdraví a ať si sebe užíváte :-).

8 Helena Helena | Web | 23. srpna 2013 v 15:33 | Reagovat

To není příjemný zážitek.Ještě že to dobře dopadlo. :-) Jen mě zaráží,co Ema prožívala v té apatii,snad pozdní šok či co?Ali máš moc hezké vnučky,obě hnědoočky. :-)

9 Kerria Kerria | Web | 23. srpna 2013 v 18:52 | Reagovat

Taky jsem měla "borůvkové" oko. Spolužáci ve škole si ze mě utahovali, že jsem to s těmi stíny trošku přehnala :-D

Četla jsem to jako detektivku a s každým odstavcem si přála, aby už byl konec - ten dobrý. Když jsem dočetla, spadl mi velký kámen ze srdce. Tyhle pády skutečně můžou být nebezpečné. Jsem ráda, že se nic horšího než "borůvkové" oko nestalo.

10 annapos annapos | E-mail | Web | 24. srpna 2013 v 18:44 | Reagovat

Nikdy není dost zodpovědnosti, co se týká dětí? Vzpomínám si jak můj vnuk spadl v deseti letech s kola a dodnes mám obavy, zavinila jsem to já, vyprovokovala jsem rychlou jízdu. Byl z toho měsíc v nemocnici a z počátku ta boule vypadala nevinně, epileptický nález po tom pádu, kterého se ještě stále bojím, při každé únavě mého vnuka a to mu bude dvacet šest let, i když nikdy žádný záchvat neměl, obava je vždycky na místě a lékař potřebný.Přeji aby vše bylo v pořádku.

11 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 24. srpna 2013 v 19:21 | Reagovat

To je dobře, že se nic vážného nestalo i když ti  tu hrůzu nezávidím. Nejsem plašan, ale asi bych v takové situaci plašila taky. 8-O

12 Hanka Hanka | E-mail | Web | 24. srpna 2013 v 19:57 | Reagovat

Uff, to jsem si oddechla, bála jsem se, že bude mít Ema přinejmenším otřes mozku.
Taky jsem superplašan, Ali, co se týká vnuček a plašan jsem byla vždycky. Můžu ti říct, že mě při čtení tvého článku úplně rozbolela hlava. 8-O
Musím konstatovat, že tvoje vnučky rostou do krásy, jsou to moc hezké hnědooké holčičky. :-)
Sárince přeji k narozeninám dodatečně všechno nejlepší, Emičce, aby byla brzy v pořádku a tobě pevné nervy! :-)
Užij si pěkný víkend. :-) Hanka

13 Kosáček Kosáček | E-mail | Web | 24. srpna 2013 v 22:48 | Reagovat

To jsem ráda, že je vše v pořádku, měla jsem strach. Super a modřina se zahojí, hlavně když je v pořádku :-)

14 bábina bábina | 24. srpna 2013 v 22:48 | Reagovat

Úplně se vidím...také stejný plašan. ;-)

15 pizlik1 pizlik1 | Web | 25. srpna 2013 v 18:48 | Reagovat

Ani se ti nedivím, že jsi byla vyplašená. Když se něco stane dítěti, . . .

16 Vendy Vendy | Web | 25. srpna 2013 v 19:20 | Reagovat

Alenko, to teda musely být nervy!
Ale nemůžeš si todle vyčítat!
Jasně že jsi byla v úzkostech, ale naštěstí prohlídka u doktora dobře dopadla, neměla nic zlomenýho, ani vnitřní zranění, otřes mozku zřejmě také ne, jen byla asi v šoku a na to pomůže právě ten odpočinek, spánek, klid...
Otoky pominou, splasknou a Emička bude jako předtím. Snad trochu opatrnější...

17 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 25. srpna 2013 v 19:27 | Reagovat

Nejsem plašan, ale při jakémkoliv úrazu, zvláště na hlavu jsme mazali k doktorovi. Otřes mozku se ukazuje právě tím, že je špatně od žaludku, případně zvrací. I při slabém otřesu je třeba pozorovat, u nás nechali v nemocnici na pozorování 3 dny, když jednou syn- už v 15 letech se houpal na větvi stromu, spadl dozadu na hlavu, chvíli ztratil vědomí a pak navíc mluvil ,,úplně z cesty", ale přijel na kole domů a řekl jen, že spadl z větve, ale nic mu není. V noci chtěl vstávat a jít ,,domů", tak jsme ho ráno odvezli do nemocnice. Měl nakonec prý jen slabý otřes mozku. Jistota je jistota. I tak sledujte, jestli ji nebude bolívat hlavička a kdyby, nechte udělat CT, aby tam nebyla sraženina. Přeji, aby to bylo bez problémů.

18 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 26. srpna 2013 v 22:21 | Reagovat

Jejda tak jsem ráda, že to nakonec takto dopadlo. Ani se ti nedivím Alenko, že jsi plašan. Já bych byla taky. :-)

19 Iva Iva | Web | 27. srpna 2013 v 20:22 | Reagovat

Alenko, asi bych také vyšilovala. Hlavně, že to tak dopadlo. :-D Modřina je to nejmenší. Bylo dobré, že to zkontroloval lékař. ;-)  :-)

20 signoraa signoraa | Web | 29. srpna 2013 v 0:56 | Reagovat

[3]: Nazvala jsi to úplně přesně - magnet na průsery. :-D V sobotu jsme pořádali oslavu Sářiných narozenin, byli tu i druzí prarodiče plus další lidi (vařila jsem zaswe jako závodní jídelna) a Ema sebou sekla, když se snažila držet krok se Sárou. Obě babičky - tedy já a Marie jsme vylétly jako čertíci z krabičky. Naštěstí se jí nic nestalo - tentokrát. :-D

[4]: Kitty, neobratná je Ema, je to takový medvídek. Sára je mrštná, šikovná, pohyblivá. Ema  to je princezna, která se nechává ráda nosit, ale snaží se se Sárou držet krok. Bohužel na to nemá. Prostě Méd'a Béd'a :-D
V obchodním centru to není až taková past, tahle část je určená pro batolata a výlez je trochu výš, aby byly chráněná.

[5]: Děkuji za pochvalu vnuček. :-) Bylo to pro ní trauma, když se poprvé viděla. Za dva dny, když otok splaskl a oko bylo jen modré, byla schopná se na sebe podívat. Ted' už se vybarvuje do fialovo-žluta. Myslím si, že než půjde v pondělí do školky, bude v pořádku.

[6]: Já jsem taky ráda, že jí nechala prohlédnout odborníkem. Radši být plašan, než něco zanedbat. To, že mi nezavolala zapříčinilo probdělou noc a nad ránem blbý sen, ale jsou horší věci. :-D

[7]: Mě se ulevilo po telefonátu, že nemá nic zlomeného. Pak jsem byla na mrtvici, když nekomunikovala a byla spavá. Fakt jsem plašan a už se nezměním. :-D
Čas si snad konečně najdu, až holky nastoupí v pondělí do školky. :-D

[8]: Ted' je to za námi a Emě hraje oko všemi barvami :-D . V té apatii jsem měla strach, aby to nakonec nebyl otřes mozku. Spíš ale byla hodně unavená, hodně dlouho brečela a pak jí dorazilo, když se uviděla v zrcadle.
Děkuji za pochvalu vnuček. :-D

[9]: Borůvkové oko jsem neměla, ale měla jsem ho krvavé. Napíchla jsem se na mandarinku a propíchla si bělmo. Po návštěvě doktorky jsem jela do lékárny a bylo mi divné, proč se na mě všichni dívají. Až pak jsem se u jednoho obchodu viděla v zrcadle. Doktorka mi do oka nalila nějakou kontrastní látku, aby viděla poranění a já jí měla rozlitou po půlce tváře. Barvu to mělo svítivě žlutozelenou. Stála jsem u výkladu a nasliněným kapesníkem se snažila tu barvu smýt. Drželo to velice dobře. Když jsem pak dorazila do práce, chechtali se tam všichni. :-D

[10]: Pády bývají někdy hodně zrádné a nebezpečné, proto jsem dceru nutila, aby šla k doktorovi. Pamatuji si, jak mi spadla z tříkolky dozadu na záda a hlavou se bacila o chodník. Mám sousedy lékaře, tak jsem u nich okamžitě zvonila, aby se na ní podívali. Tehdy mě lékařské kolegium, sestávající z patologa, anestezioložky a gynekoložky ujistilo, že bude v pořádku. Ale stejně jsem jí pozorovala.
Pád z kola, který vypadal naprosto nevinně, nepřežil chlapeček ze sousedství. Je to opravdu někdy o strach.
Ale dopadlo to dobře. :-)

[11]: Hani, já jsem plašan. Plašila jsem u svých dětí a ted' u vnoučat je to ještě horší. Asi to přináší věk, či vyšší míra zodpovědnosti. Naštěstí to dopadlo dobře. :-)

[12]: Hani, já měla taky strach, že bude mít otřes mozku a pak jsem si oddychla. Naštěstí to dopadlo dobře.
Sářiny narozeniny se slavily až v sobotu, byli tu i druzí prarodiče a až na Emin další "držkopád" vše proběhlo v pohodě. Nic se však tentokrát nestalo. :-)

[13]: Jsem taky ráda, že to takhle dopadlo. :-D

[14]: To jsem ráda, že v tom svém plašanství nejsem sama. :-)

[15]: Já se o ty dvě holky i toho klučíka od syna bojím víc, než jsem se bála o své děti. :-)

[16]: Nervy to byly. Tady ani nejde si něco nebo někomu cokoli vyčítat. Blbá souhra náhod a neohrabaná Ema. Sáře by se to nestalo. Můj muž pak vysvětloval Emě, co má dělat, kdyby příště zakopla. Tak uvidíme, jak si jeho rady vezme k srdci. Otoky už pominuly, čelo je žluté a okolí oka je fialovo-žluté. :-)

[17]: Já jsem plašan a u pádu na hlavu superplašan. Už jsem v jednom komentáři napsala, že se sousedům zabil chlapeček na kole. Bylo mu devět, zabrzdil a přeletěl řidítka. Domů došel, pak mu bylo špatně a ráno byl mrtvý. Vzpoměla jsem si na něj, hned jak jsem viděla Emu po pádu v dceřině náručí. Dcera mi dala přečíst zprávu ze špitálu, Ema byla orientovaná, mluvila souvisle. Ale přesto jí dcera tři dny intenzivně pozorovala, v noci jí budila.
Jsem přesvědčená, že krom modřin, už je zase ve formě. :-)

[18]: Já jsem taky moc ráda, že to dopadlo dobře. Řekla bych - vétej mezi nás plašany. :-D Asi nás bude víc.

[19]: Dopadlo to dobře a jsem tomu ráda, tedy nejen já, ale všichni kolem. :-)

21 Jarmila* Jarmila* | Web | 31. srpna 2013 v 7:42 | Reagovat

Alenko, to jsem ráda, že to dobře dopadlo. :-) Modřina se časem ztratí a Emě bude zase hej. Ze začátku jsem trnula, když jsem četla tvé líčení úrazu.
Sáře přeji dodatečně všechno nej, nej. :-)

22 Ježurka Ježurka | Web | 11. září 2013 v 17:43 | Reagovat

To byly nervy, už jsem si sama okusovala nehty! Já Ti tak rozumím, já jsem celkem pohodář, ale vždy, když šlo o děti (zvlášť poté, co mi jedno zemřelo) jsem se bála a hrozně. Pak u vnoučat snad ještě víc, hlavní je, že je vše OK. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama