. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Říjen 2013

O čem by pan Čapek nepsal

30. října 2013 v 7:42 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Karel Čapek by určitě nepsal o poště negativně. Jeho milá a poetická Pošt'ácká pohádka v žádném případě nemůže korespondovat s tím, o čem budu psát. Asi ti dřívější pošt'áci a listonoši měli něco, čemu se říká "stavovská čest". Kam se poděla?
Zhruba před rokem jsem se zmínila v jednom ze článků o peripetiích s Českou poštou.
Pominu-li skutečnost, že mi v září poslal známý balíček z Teplic v pondělí a na mou adresu dorazil až ve čtvrtek, neměla jsem mnoho důvodů si na poštu a pošt'áky stěžovat. Naopak, paní doručovatelka, která ví, že jsem doma, mi nechává korespondenci pro manžela i syna, aby nemuseli na poštu. Že by už bylo líp?
I když?
Nedávno jsem četla u Kitty článek, ve kterém také nebyla úplně spokojená s prací pošty. V komentářích pod článkem jsem zjistila, že v tom zdaleka nejsme samy. Tedy já a Kitty. Těch ne úplně spokojených je nás více.

Vánoce se blíží a já, raději s předstihem, vymýšlím, čím obdarovat své blízké. Než dlouze běhat po obchodech, mnohdy volím variantu pohodlného výběru zboží z domova - at' už z tištěného katalogu, či přímo na webu. Raději mám vše s předstihem, než potom honit dárky na poslední chvíli.

S dcerou jsme nad jedním katalogem společně vybraly dárky pro holčičky a současně pro mého syna a snachu. Objednávku jsem odeslala emailem v úterý 22. října s tím, že do vánoc jsou dva měsíce. I kdyby došlo ke zdržení, snad to do té doby dojde. Ve středu ráno, než jsem odjela hlídat holčičky, jsem se podívala na svůj email a tam zjistila, že moje objednávka je zaregistrovaná a zboží bude odesláno za tři až sedm dní. Po drátech to evidentně funguje.

Ve čtvrtek jsem si doma "lízala rány" po předávkování prášků na alergii. Pozdě odpoledne mi pípla SMS. Odblokovala jsem telefon a užasla. Zásilkový obchod zboží odeslal a Česká pošta mi sdělila, že zásilku přijali k přepravě. Zapnula jsem počítač a skutečně. Zboží bylo odesláno z Jablunkova po necelých dvou dnech od objednání. To je teda rychlost. Ještě, že jsem vyzvedla peníze z bankomatu, když jsem byla v čistírně.

V pátek jsem znovu kontrolovala web České pošty a tam zjistila, že balík mi bude doručen "ještě dnes" tedy v pátek 25. října.
Balíková pošta k nám přijíždí mezi první a druhou hodinou odpolední. I když už se jednou stalo, že přijela až ve čtyři. Tak jsem čekala. Dokonce jsem ani nešla pověsit prádlo na půdu. "Co kdyby?" Seděla, čekala, klovala předchozí článek do počítače.
Manžel přijel před druhou hodinou. "Jak to, že ještě nejsi oblečená?" "Čekám na ten balík." "A on přijde dneska?" "Píšou to tady." Ukázala jsem manželovi na počítači stránky pošty.
Vypnula jsem počítač, nechala muže v bytě, vzala koš s prádlem a šla na půdu. Při návratu mi muž hlásil: "Ještě nic."
Tak utíkal čas. Oblékla jsem se a čekala. Můj muž čekal také. Bylo na něm vidět, že začíná mít zlost. Má spoustu práce a ted' čeká. Navrhla jsem mu, že mu nákup sepíšu, aby jel sám. Jenže, mužský a nákupy. "Ještě počkáme."
Při každém hluku z ulice jsem šla k oknu a sledovala projíždějící auta. Naše ulice je jednosměrná a frekvence dopravy je minimální. Sousedi asi jedou volit. A támhle jede Novák už asi na chalupu. K dalším přijela návštěva z Polska. Po poštovním autě ani vidu, ani slechu. Ve čtvrt na pět mi pípla SMS: "Že by dcera dorazila už na chatu?" Nikoliv, to mi jen Česká pošta sdělovala, že "po neúspěšném pokusu o doručení" byla zásilka uložena na naší poště, kde si jí mohu vyzvednout do 1.11.
"To si snad dělají pr..l!" Muž zvedl oči od časopisu a díval se na mě, proč sprost'ačím. "Víš, co mi tady píšou?", a přečetla jsem mu SMS. "Tak my tu dřepíme dvě a půl hodiny a na h...o!" I můj muž použil slovo, které se v tomhle případě hodilo.
Cítila jsem, že začínám mít vztek. Vadí mi, když se někdo chová nefér. Z té SMS totiž vyznívalo, že jsem nebyla doma a že chudák pošt'ák zvonil nejméně třikrát. "Tak to teda ne."
Zapnula jsem počítač, opsala si číslo balíku a vytočila info linku.
Hlas se mi rozčilením třásl. Paní na druhém konci drátu jsem vysvětlila, že jsem celý den doma a ted' mi přišla SMS.
Podařilo se mi z ní "vyrazit" telefon na poštovní depo, který není nikde uveden. Pak mi ještě dala druhý, soukromý, prý na vedoucí depa. Asi poznala, že jsem parádně vytočená. A byla jsem. Na konci hovoru jsem jí rozčíleným hlasem sdělila, že pokud se nedovolám, at' počítají s tím, že pošlu stížnost na postup pošty. Sakra! Vždyt' jí si zaplatila doručení do ruky - to je domů. Kdybych chtěla balík na poštu, bylo by to o pár kaček levnější.
První pokus, druhý, třetí. Můj muž mě sledoval, jak se snažím dovolat na depo. "To jsou debilové, ty pošt'áci", ucedil, aby mě uklidnil. "Já jsem taky debil, protože ten zásilkový obchod nabízel i PPL. Nevím, co mě to popadlo, že jsem odklikla poštu." Asi jsem se nechala ukolébat tím téměř ročním klidem. "No, ted' už s tím nic neuděláš."

Konečně! Telefon zvonil a na druhé straně ho zvedla nějaká paní. Nadiktovala jsem jí číslo balíku a sdělila jí, že celý den s prominutím dřepím doma jako slepice na vejcích, že mám také nějaký program a ne vyhlížet pošt'áka. "Víte, dokázala bych to pochopit, kdyby ta SMS přišla v jednu nebo ve dvě hodiny, ale takhle? Dokážu snad pochopit i to, že je před námi prodloužený víkend a pošt'ák také třeba někam jel." Paní mě chápala. Jen se ještě zeptala, zda bylo ve schránce nějaké avízo o nedoručení. "Ne, nic tam nebylo, manžel před druhou vybíral schránku." Můj muž ještě jednou pro jistotu seběhl dolů a znovu kaslík zkontroloval. Jeho "Nic tam není", slyšela i paní na poštovním depu. Sepsala se mnou po telefonu stížnost a přislíbila doručení hned následující pracovní den, tj. v úterý.

Včera jsem vstávala brzo. Nemusela bych, ale změna času se mnou opět cvičí, tak jako každý rok. Hodina navíc by byla příjemná, ale mému tělu a jeho biorytmům trvá minimálně dva týdny, než změnu vstřebá. Vyhlížela jsem pošt'áka. Přijel mezi první a druhou hodinou. Tentokrát jsem se na něj neusmívala, tak jako obvykle a místo toho jsem mu po pozdravu řekla, že jsem na něj čekala už v pátek. Omlouval se, nebo vymlouval? Já nevím. Jen říkal, že z depa vyjeli tentokrát později, že rozváželi pneumatiky do firem. Bla, bla, bla .... Prý musel on sám nechat na poště 200 balíků, protože si je nesmí nechat ve voze. Zaplatila jsem požadovanou částku, tentokrát ani korunu navíc. Začnu šetřit - žádná "dýška". Sice mi bude důchod valorizován asi o 43 korun, ale ty si raději nechám. Po jeho odjezdu jsem otevřela kaslík a ejhle! Je tady to avízo.
A příště? Pokud bude zásilkový obchod nabízet dopravu zboží i jiným způsobem, než Českou poštou, využiju té nabídky.
Howgh.

Já a kočky

25. října 2013 v 13:43 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Už v několika starších článcích jsem na sebe prozradila, že jsem "kočkomil".

Mám kočky a kočičky ráda už od dětství.
Coby malé dítě jsem několikrát přinesla do našeho bytu v činžáku zatoulané kotě. Občas se "zadařilo" a můj táta našel původního majitele a kotě vrátil tam, odkud já ho "odvlekla". Maminka by si kotě nechala, ale pro klid v rodině ustupovala. Táta prostě kočky moc nemusel. A navíc, když se kočka zachovala nečistotně, měla v mém tátovi velkého oponenta. Ale když se nenašel majitel, či nám kotě někdo daroval, kočka či kocour zůstávali. Dodnes vzpomínám, jak se otec snažil, podotýkám že marně, zbavit rodinu kocoura, který si umanul, že bude spát zásadně v manželské posteli. Dal ho tehdy kolegovi z práce, který bydlel v domku, ale kocour se vrátil k nám do činžáku. Aby se otci odměnil za výlet, vykonal potřebu do jeho bot. Můj táta byl cholerik. Když zjistil, co kocour udělal, zavázal ho do pytle, naštěstí špatně a hodil ho do nákladního vagónu vlaku, směřujícího do Německa. Kocour se z pytle dostal a opět se vrátil. Vrcholné číslo kocoura bylo, když ho můj táta strčil do tašky a odjel s ním motorovým vláčkem z Rumburka do Brtníků. Tam kocoura vypustil z tašky a zahnal ho do lesa. Dokonce přiznal, že po něm házel i šišky. Spokojen, že se "chlupatého nepřítele" zbavil, si počkal na vlak, vrátil se do Rumburka a po vystoupání k nám na kopec zjistil, že kocour sedí u vchodových dveří do domu a čeká na vpuštění. Tehdy táta rezignoval. Postupem doby si na kocoura zvykl a pak, když trávil doma dlouhý čas po infarktu, kocoura přijal za svého společníka. My se sestrou pak nacházeli tátu v křesle, čtoucího knihu s kocourem na klíně. Hladíval ho a říkal mu: "Ty můj synku, mourovatej."

Zanedlouho uplynou dva roky od odchodu naší poslední kočky, která se dožila více než 17 let. Byla mojí společnicí poté, co naše děti opustily rodné hnízdo. Můj muž mezi nás kočkomily totiž nepatří. Saxu bral tak, že je doma, mnohdy i jako nutné zlo, ale pokud jsem neměla čas, dal jí i jídlo do misky a občas došel vysypat její písek.
Saxa byla zvláštní kočka. Původně polodivoké kotě, narozené v garáži, kterého jsme se ujali, zejména díky prosícím dětem. Zachránili jsme jí před utopením, které potkalo její čtyři sourozence. Tehdy jsme si však mysleli, že "zachraňujeme" kocoura. Až po dvou týdnech a bedlivém ohledání, nám majitelé Saxiny matky oznámili, že se stala chyba a to černé kot'átko, jediné mezi mourovatými, není kocour, ale kočička. "Ájo, budeš jí chtít?" Přiznám se, že jsem na malou chvíli zaváhala, ale pak mi došlo, že bych tím zklamala své děti, zejména mou kočkomilnou dceru, tak jsem přijetí kočičky odsouhlasila. Byla to naše první kočka, protože před ní nám společnost dělali postupně tři kocouři. Saxa neuměla mňoukat. Vyrážela ze sebe hrdelní zvuky, které zněly jako štěkot. Původní majitelka, když jsme si pro dvouměsíční Saxu přijeli, přiznala, že Saxa vyrůstala ve společnosti jezevčice, která jí přijala poté, co Saxina kočičí máma skončila pod koly auta. Nikdo jí mňoukat nenaučil, ale "štěkala" parádně. Mňoukat se samozřejmě naučila, dokonce jsme s dcerou naznaly, že se naučila i mluvit. Reagovala na naše slova a odpovídala nám "po kočičím". Prostě, byla z ní ukecaná kočka. Měla ještě jednu zvláštnost a tou byla empatie. Když někdo marodil, marodila s ním. Nikdy nejedla syrové maso, nikdy neulovila jedinou myš. Adoptivní jezevčičí maminka jí lovit nenaučila. Podezírala jsem jí, že se myší bojí.




Pak odešla a já přemýšlela, zda si pořídit další kočku, či kocoura.
Pak jsem však myšlenku na další kočičku zavrhla.
Když se budu chtít pomazlit s kočkou, zajedu si k dceři. Ta měla v době Saxina odchodu dva sourozence - kočičku a kocourka - black&white.




A zatímco kočička Tarja prospívala a my jí v legraci nazývali "kočka koule", kocourek Bruce strádal. Dcera s ním neustále navštěvovala veterináře, který si s nádherně bílým kocourem nevěděl rady. Nakonec dospěl k názoru, že kocour trpí bulímií. Kolikrát já po něm uklízela, když jsem hlídala holky... Letos o velikonocích se Bruceho stav zhoršil. My měli holčičky u sebe na Bílé Hoře a o dceřiny kočky pečovala Tomášova maminka, také kočkomilka, která má v současné době kočky čtyři. Dcera se zetěm měli šermířskou akci. Konzultovaly jsme to s Marií po telefonu a došly k názoru, že bude nejlepší odvézt Bruce na veterinu. "Hele, nebudeme mladým telefonovat, na špatné zprávy je vždycky dost času." S Mariiným návrhem jsem souhlasila. Dcera se zetěm se v pondělí velikonoční vrátili, zet' odjel hned na veterinu. Bruceho stav byl špatný, zkolabovaly mu ledviny, takže nezbývalo, než ho nechat uspat. Špatnou zprávu jsem obdržela od dcery, ale neměla jsem odvahu to sdělit holčičkám. Odváželi jsme je domů a Sára se ptala: "Babičko, myslíš, že už Brusánkovi bude líp?" "Já nevím, ale za chviličku se to dozvíme."
Styděla jsem se za to, že tak trochu lžu.


Doma se holčičky dozvěděly tu neodvratnou věc. Bruce už není. A zatímco Ema plakala, že už mají jen jednu kočičku, Sára se projevila jako praktik: "A tatí, viděl jsi ho? A jak vypadala ta mrtvola?" Na jedné straně slzy a na druhé i smích nad otázkami ... prostě děti jsou čisté duše.


Holčičkám se samozřejmě po Brucem stýskalo. Dokonce i Tarja se zdála být apatická. Dcera se rozhodla, že to tak nenechá a na inzerát si našla kotě main-coon. Jsou to kočky, které má moje kočkomilná sestra a kterým se u nás říká mainská mývalí kočka. Kot'átko není čistokrevná main-coon, je křížené, ale vykazuje všechny znaky tohoto plemene.
Dcera pro něj byla s holčičkama v den mých šedesátin za Prahou a její první cesta s kotětem, vedla k nám.




Kot'átko bylo malé, vešlo se na dlaň a bylo hodně vyděšené. "Podívej se, jak je zablešené." Dcera se podívala a pak jen řekla: "No, ted' už je mi jasné, proč mi podal kotě, shrábl prachy a zmizel. Vždyt' já si koupila celý zvěřinec." Zkoušela původního majitele telefonicky kontaktovat, ale ten už dělal jen "mrtvého brouka". Nechala nás všechny na zahradě a vyrazila do nejbližšího hobby-marketu pro přípravek na likvidaci blech. A pak jsme odblešovaly. Kotě se bránilo, třáslo se strachy, ale nebylo zbytí. "Mami, ještě, že sis toho všimla. Kdybych ho takhle přivezla domů, zableším nejen Tarju, ale i Mariiny kočky."
Zatím co my odblešovaly, holčičky vymýšlely jméno pro nového part'áka. Padala spousta návrhů, ale pak, když viděly jak je kocourek rychlý, dostal jméno Buzz. Prostě je to Buzz raket'ák, oblíbená postavička z Toy Story. Ještě, že se to vyslovuje "Baz", protože jinak by jméno kocoura evokovalo poměrně hanlivý výraz. Sára ho ale nazývá Bazilišek.
Holky pak v podvečer odjely a já se pak přes Skype bavila s dcerou. "Mami, Tarja trucuje, už dvě hodiny nevylezla z koupelny." "A divíš se jí? Ona už si tři měsíce užívá celý byt, co je v misce, je její a ty jí tam ted' nasadíš takovýho kočičího plašana." "No, doufám, že si na sebe zvyknou."
Zvykli si.
Buzz, i když je ještě kotě, převzal nadvládu. Tarja je hodná kočička, která si nechá spoustu věcí líbit.
Buzz roste jako z vody, bude proti Tarje asi hodně veliký.






Je kouzelné kočky pozorovat. Je příjemné hladit jejich heboučkou srst a je nádherné pak poslouchat, jak předou.

Kočky miluju. Ale co je v hlavě, nemusí být i v těle.

Od té doby, co nemáme Saxu a já už nejsem v denním kontaktu s kočkou, začíná se u mě projevovat alergie. Zaregistrovala jsem to asi půl roku poté, co nemám vlastní kočku. Na návštěvě u dcery se mi spustila rýma a já si pomyslela, že to by mi tak ještě chybělo, abych onemocněla a co hůř, nakazila děti. Z nosu mi tekla voda a pak, když mě začaly pálit i oči, došlo mi, že to nebude rýma, ale alergická reakce.
Od té doby si beru před návštěvou u dcery Zyrtec nebo Zodac, což jsou léky na alergii. V létě, když má otevřená okna a dveře na balkon, nemívám žádné větší potíže, ale v chladnějším období a v uzavřeném prostoru, moje tělo protestuje proti kočkám.
Ve středu jsem měla "hlídací den". Odpoledne jsme seděla u mladých. Holčičky si stavěly lego, Tarja ležela u mě na klíně a předla. Buzz poletoval bytem, věrný svému jménu a ani na chviličku se nezastavil. Došlo mi, že jsem si nevzala Zyrtec. Venku jsem ho nepotřebovala. Sundala jsem předoucí kočku z klína, otevřela kabelku a vyndala svou KPZ. Skauti budou vědět - krabička poslední záchrany. V mém případě plechová krabička, ve které nosím léky. Našla jsem prášek na hlavu, na žlučník, na pálení žáhy, proti průjmu, něco vitamínů a pak kus plastu s alobalem a nápisem Zyrtec. A v tom kusu nebyl ani jeden prášek. Kapesník jsem už mohla ždímat. Vytáhla jsem papírové a zeptala se Sáry, kam rodiče dávají léky. Dovedla mě do koupelny a ukázala košíky nahoře na skříňce. Zyrtec jsem nenašla.
Už mě pálily i oči. "Babičko, tobě je blbě vid'. Hele, tak běž domů, my to tady vydržíme samy." Volala jsem manžela, který slíbil, že pro mě večer přijede. Byl dělat topení a slíbil, že bude v Košířích asi tak za třičtvrtě hodiny. Kdyby alespoň byl na správné straně Prahy a stavil se mi doma pro prášky, ale je na úplně opačném konci. Co budu dělat? Znovu jsem prohrabala košík s prášky. Musím dceři říct, že tu má spoustu prošlých léků, které by měla vyřadit. Začínalo se mi špatně dýchat. Ježišmarjá, jestli já dostanu astmatický záchvat, co se mnou budou holky dělat?
Manžel přijel a já mu šla dolů otevřít. "Co ti je, ty jsi brečela?" Vysvětlila jsem mu, že ve své KPZ nemám jediný Zyrtec. Muž si vzpoměl, že mi posledně dával Tomáš prášek z poličky v kuchyni. Opravdu nemám ve zvyku slídit mladým v bytě, koukat se, kde co mají. Maximálně jim seberu prádlo ze sušáku a nebo opláchnu nádobí. S mužem jsme našli Zodac, samozřejmě starý, prošlý, jehož expirace končila v lednu 2011. "Hele, nemám ti zajet domů?" Už se mi opravdu hodně špatně dýchalo. Vzala jsem si rovnou dva prošlé prášky a šla na balkon na vzduch. Dýchalo se mi lépe. Asi po půl hodině mě přestaly pálit oči. Prošlý prášek zafungoval. Vrátila jsem se do bytu a šla holčičkám uvařit slíbenou krupičnou kaši. Když se vrátila dcera, už mi ani neteklo z nosu. Dceři jsem se přiznala, že jsem "projela" její lékárnu ve snaze najít něco na alergii. "V pohodě mami. A už jsi dobrá?" "Už je mi lépe." Rozloučila jsem se s dcerou a holčičkami, pohladila kočičí kožíšky, které mi tentokrát daly parádně zabrat.
Muž mě vyložil u domu a jel znovu pracovat. Uvařila jsem si hrnec čaje, vzala si léky, které musím pravidelně užívat na astma. Pustila jsem si končící zprávy v televizi a začala znovu kýchat. No tak jo, tak si vezmu ještě jeden neprošlý. Vzala jsem si Zyrtec a do své KPZ jsem si dala půl platíčka prášků. Co kdyby?
Sedla jsem si v obýváku pod lampu, pustila si televizi a do ruky si vzala vyšívání. Byla jsem jako omámená. Donesla jsem si lahev minerálky a upíjela. Když se vrátil muž domů, našel mě zkroucenou a spící na gauči. Jen to vyšívání jsem držela v ruce. "Proč si nejdeš lehnout do postele?" Poslechla jsem, ani jsem neprotestovala. Cítila jsem, že mi není vůbec dobře.
Spala jsem jako zabitá a probudila se až v půl deváté. Nebylo mi vůbec dobře.
Celé včerejší dopoledne jsem byla jako zbitá. Hlava se mi točila, žaludek jsem měla na vodě a neměla jsem vůbec žádnou chut' na jakékoliv jídlo. Jen jsem pila minerálku. Počasí venku bylo nádherné a svádělo k procházce. Seděla jsem a vůbec jsem neměla do ničeho chut'. Potřebovala bych odnést kabát do čistírny, měla bych dojít něco koupit. Měla bych, potřebovala bych.... myšlenky kroužily hlavou a tělo bylo neschopné jakékoliv činnosti.
Asi v půl druhé jsem se oblékla, kabát dala do tašky a "odplouhala" jsem se k tramvaji. Většinou ty dvě zastávky chodím pěšky, jen zpátky, pokud mám těžší tašku, se svezu. Dnes na to fakt nemám, svezu se obě cesty. Kabát jsem předala v čistírně, bude v pátek, což jsem potřebovala, protože v pátek jezdíme na velký nákup. Vzala jsem si vozík a šla něco nakoupit. A pak jsem potkala pána s konvičkou - reklamní akce Teekanne, který mi nabídl čaj. Prý je se zázvorem a citronem. Čaj mi snad nemůže uškodit. Tlačila jsem vozík jednou rukou a upíjela horký čaj. Občas jsem čaj odložila do vozíku, abych si zvážila ovoce. Čaj byl dopit a já cítila konečně, že se mi žaludek přestal houpat. Nakoupila jsem, zaplatila, nákup složila do tašky a šla na tramvaj. Domů jsem přišla upocená, doklad toho, že nejsem ještě úplně v pořádku.
Ve tři odpoledne jsem konečně "poobědvala" rohlík s dalším čajem. Pak jsem na malou chvilku zapnula počítač a zjistila, že na to ještě nemám. Byla jsem otupělá. Navštívila jsem jen několik blogů, zasoutěžila si u Natty a počítač vypnula.
V sedm večer jsem už byla v posteli.

Dnes ráno jsem vstávala a konečně mi bylo lépe.

Moje alergie mě zase vytrestala a moje pitomá hlava, která nepřemýšlela, dopustila, že jsem se zřejmě předávkovala prášky.
Myslíte si, že po tom všem přestanu mít ráda kočky?
Ne, nepřestanu!
Musela bych přestat milovat i kvetoucí stromy, letní louku a spoustu dalších věcí.
Těžký je život alergika.

Není pout' jako pout'

18. října 2013 v 14:10 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Notnou chvíli jsem přemýšlela nad názvem.
Když rekapituluju uplynulý víkend, mohla bych článek nazvat také "O třech poutích", ale to zní tak trošku jako název pohádky.
I když tři poutě to byly.
Původní význam slova pout' je cesta za určitým cílem, povětšinou náboženským. Zástupy veřících putujících k poutním místům, ke kostelům zasvěceným patronům určité obce, se konají stále. Jako malá holčička jsem šla kdysi se svou katolickou babičkou v procesí. Dnes už přesně nevím, kam přesně to bylo, snad do Brandýsa, ale tehdy to pro mě bylo hodně daleko.
Na konci však tehdy bylo to, čemu se dnes říká pout'. U kostela byly tehdy dva kolotoče. Jeden řetízkový a druhý s koňmi, které se při jízdě houpaly. Vzpomínka je spojená s babičkou, která byla ve slavnostních černých šatech, na hlavě bílý šátek a která mi tam tehdy koupila opičku na gumě. Jak je to dávno .....

První
Byla domluvená už několikrát, ale pokaždé z ní sešlo. Až letos se konečně uskutečnila.
Pořádala jí maminka našeho zetě a její cíl byl v Hudlicích. A proč? Důvodem je to, že celá rodina nese příjmení jako český buditel Josef Jungmann. A tak jsme putovali do Hudlic. Jungmannovi a spol. Cesta to nebyla daleká už vzhledem k tomu, že s námi putovaly i naše dvě malé cácorky a starší tetička. Vzdálenost jsem ocenila i já, už kvůli pondělnímu pádu ze schodů a lehce pohmožděnému kotníku. Počasí nám vůbec nepřálo. Byla mlha, drobně mžilo. Prostě pravý sychravý podzim. Cestou lesem z nás mnozí sešli z cesty ve snaze najít ještě houby. Někteří našli, zejména Sára, která kráčela v mých stopách a sbírala houby tam, kudy já prošla. "Teda babí, tys jí zase neviděla." Když už jsem tuto větu zaslechla poněkolikáté, vrátila jsem se pokorně na cestu a fotila si raději stromy. Pokud je šero, houby nevidím. No vlastně, já je nevidím mnohdy i když je hezky. Musí na mě hezky zavolat, nebo zamávat, abych si je vzala sebou. Houby tentokrát nemávaly. Naší pout' do Hudlic nám trochu zpestřili hašiči z Nového Jáchymova, kteří cestou, po které jsme putovali, projížděli, ve snaze najít býka, který utekl z ohrady. To by nám ještě scházelo, abychom potkali býka.
Cílem naší pouti do Hudlic byla návštěva rodného domu Josefa Jungmanna. Čekala tam na nás už i babička Mařenka, kterou do Hudlic přivezl jeden z jejich vnuků. Pout' by pro ní byla už hodně náročná.
Štěstí, i přes celodenní nepřízeň počasí, nám přálo. Déšt', který přišel, padal v době, kdy jsme všichni byli skryti pod střechou při prohlídce domu.

Lidi, kam jdete? Zmoknete. (a nebo - Vemte me sebou?)
Moje cesta skončila na dlažebních kostkách
Mlžné Křivoklátsko
Mlžný les
Mohyla v lese
Krušná hora - místo, kde se ještě v 60. letech dobývala železná ruda
Část výpravy
Hasiči patrájící po uprchlém býkovi
Hudlice

Vstupní brána
Památník
Rodný dům Josefa Jungmanna
Manželská postel u které můj muž pronesl: "To se nedivím, že měli tolik dětí, v tak malé posteli se k sobě museli pořád tisknout."
Dětská kolébka, která prý plní přání
Černá kuchyně
Pohled na kostel od památníku

Druhá
Tak trochu neplánovaná.
Už při sestupování z kopce jsme zaslechli hudbu. Zněla jako od kolotočů. Na návsi před kostelem sv. Tomáše byla pout'. Holky samozřejmě zatoužily po tom, aby se šlo na pout'. Dokonce na ní chtěly jít ještě dříve, než jsme došli do cíle. "A proč tam nejdeme?" Vysvětlete dvěma malým holkám, že se jdou podívat do rodného domu buditele, který se zasloužil o český jazyk, když jejich touha je svézt se na kolotoči. Holčičkám jsme všichni slíbili, že se na pout' půjde, až si prohlédneme cíl cesty.
Řidiči, kteří putovali do Hudlic odjeli po prohlídce autem, které sem dovezlo babičku Mařenku pro další vozy a my se vydali na pout'.
Vše mokré, prolité nedávným deštěm. Na dětském kolotoči jezdil na traktoru malý chlapeček. Nikdo jiný, jen on sám. Když kolotoč zastavil, holky mu dělaly při další jízdě společnost. Pak ještě dětský vláček, kde jezdily samy a bylo hotovo. Ostatní atrakce už byly pro ty naše dvě cácorky veliké. Obešli jsme stánky s laskominami, koupili si sojový suk, žužu, někdo turecký med. Počkali jsme pak na návsi na odvoz. Odpoledne a večer jsme pak trávili v příjemně vytopené chatě v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, odkud jsme na pout' vyšli.

Pout' nešlo nevidět a hlavně neslyšet
Kostel Sv. Tomáše - dominanta Hudlic
Jedéééém
Dvě mašinfírky
Poslední záběr na kostel

Třetí
Pravidělně chodíme do Břevnova na pout'. Tedy tady by se spíš hodil název Břevnovské posvícení. Ale vysvětlujte dvěma malým holkám rozdíl mezi poutí a posvícením, když kolem sebe vidí kolotoče, houpačky a jiné pout'ové atrakce. Ze stánků se line vůně svařáku, či pečené husy. Támhle voní skořicí trdelník a hned vedle se točí cukrová vata. Hluk sílí zejména při procházení kolem pódia, na kterém se činí jakási rocková kapela.
Se Sárou jsme do Břevnova začali chodit když jí byly dva roky a ona od té doby miluje video, na kterém jezdí na kolotoči.
Emu jsme přibrali o dva roky později a naše výdaje se tím pádem zdvojnásobily.
Sára se těšila už od prázdnin, od doby, kdy byla u nás v době, když Ema marodila. Četla jsem jí tehdy na zahradě knížku a na obrázku byl kolotoč. "Babí, já bych chtěla jít na pout'." "Půjdeme, až na podzim, až bude zase v Břevnově." "A to bude kdy?" "Až budeš znovu chodit do školky." Během prázdnin se na pout' ptala několikrát a od začátku září mi otázku kladla s neúprosnou pravidelností.
Tak konečně!
Břevnovské posvícení začalo v pátek. Jeli jsme kolem večer při návratu od snachy, které jsme byli přát k narozeninám. Kolotoče i přes prudký déšt' svítily a točily se.
Holčičky a dceru jsme vyzvedli u nich v Košířích v neděli po obědě a autem dojeli do Břevnova, ve snaze někde zaparkovat. Marnost nad marnost. Nakonec muž rozhodl, že zaparkuje až u Kauflandu a na pout' pojedeme tramvají. Přesvědčila jsem ho o tom, že je blbost, abychom jeli všichni až ke Kauflandu, vysadil nás tedy na Vypichu a my "holky" se vracely dvě stanice tramvají pěšky dolů k Břevnovskému klášteru. Alespoň trošku jsme naplnily původní podstatu pouti, tím že jsme k ní putovaly. "Mami, nevíš po kolika letech sem jdu já?" Začaly jsme s dcerou vzpomínat, kdy ona tu byla s námi naposledy. Nepřišly jsme na to, ale už tu bude hodně let. Telefon jsem si dala do zadní kapsy u kalhot, protože mi bylo jasné, že ho v tom hluku nemám šanci slyšet zvonění. Když zavibroval řvali jsme na sebe s mužem, abychom překřičeli hluk a abych ho navigovala tam, kde jsme. Našli jsme se a dál putovali všichni společně. Tady už nebylo tak volno, jako včera v Hudlicích. Napomohlo tomu také krásné a prosluněné počasí. Jen koberce na bahnité zemi dokládaly, že tu už od pátku lilo. I přesto, bahna bylo všude víc než dost. Holky si posvícení užily, byly na mnoha atrakcích. Moje peněženka si užila také, ale pro změnu průvan. S tím jsem však počítala a měla na to vyhrazený fond. Jednou za rok to jde. Na Matějskou nechodíme, do Břevnova ano.
S dcerou jsme porovnávaly ceny v Hudlicích s těmi tady. Došly jsme k poznání, že v Praze, je nejen blaze, ale i draze.
Nejlevnější atrakce pro děti 30 korun, některé až 60. O cukrovinkách nemluvě.

Už abych začala šetřit na příští Břevnovské posvícení.
Tentokrát vyšlo počasí a my jedeme vláčkem
Na kolotoči - je hezky, maminka nám dovolila sundat si bundy
To letadlo se opravdu zvedlo, mami
A já mám růžové, héč
Jsem velká holka, jezdím na velkém koni
I já jezdím na velkém koni
Sice nedosáhneme do třmenů, ale koně máme rády
No tak, kdy už ten řetízkáč pojede?
Už jsou z nás zase manšinfírky, ale už jsme si musely obléct nejen bundy, ale i čepice
Na houpajdě
Jedeme k autu, tedy spíš čekáme na tramvaj

Při pohledu na tuto atrakci jsem zavzpomínala na své dětství, na malované kolotoče s houpajícími se koňmi, na řetízák, který byl vrcholem odvahy (co kdybych ulétla?) na lochnesku či zvonkovou dráhu. Také jsem dělala rodičům průvan v peněžence. Dnes už se na to vše jen dívám.

Zorro

15. října 2013 v 12:24 Akce, nejen kulturní

Sedím u klávesnice počítače a snažím se seřadit písmenka do slov a slova do vět, aby výsledný efekt dával trochu smysl. Do uší mi zní hudba, kterou mám už hodně dlouho ráda a tak místo psaní spíš většinou poslouchám francouzskou skupinu Gipsy Kings.
A proč jsem si ke psaní dnes zvolila hudební doprovod?
Stále si totiž pobroukávám písničky jako je Bamboleo, Djobi Djoba, či Baila Me.
Včera jsem byla na generálce muzikálu Zorro, který bude mít zítra premiéru v Divadle Hybernia.

Příběh plný vášně, krutosti, pomsty i lásky o dvou bratrech Diegovi a Ramónovi určitě většina z nás zná. Nechci tu popisovat obsah, proto si dovolím sem dát odkaz na tento muzikál: www.hybernia.eu/cs/novinky/282-zorro-muzikal-hudebni-komedie-.html
Na muzikál mě lákala i hudba už zmíněných Gipsy Kings, jejichž několik CD vlastním a ráda je poslouchám - stejně jako ted'. Hrají už od 70. let a vydali mnoho alb.

Poslouchám hudbu a nejde mi moc psát.
Moje dojmy z muzikálu jsou veskrze pozitivní. Báječné výkony všech protagonistů, vynikající choreografie a nápaditá scéna, včetně opravdového ohně. V jednom momentu jsem se přistihla, že se mi derou slzy do očí, a to, když zpívala malá holčička. To vše za doprovodu vášnivé hudby Gipsy Kings. Celým dějem muzikálu prochází kytarista, který hraje virtuózně a dva báječní trumpetisté na bocích forbíny. Celé představení stojí určitě za shlédnutí. Nejsem odborný kritik, jsem jen divák, který se z představení vrátil nadšen.

Červeně jsem podtrhla včerejší obsazení

Pokoušela jsem se tu delší dobu, ale marně, podělit se s vámi o malou ukázku toho, co jsem včera viděla. Vložila jsem odkaz, ale někde se asi stala chyba a při rozkliknutí mi monitor oznamuje, že video není k dispozici. Možná je někde malý zádrhel mezi blogem a serverem Youtube. A nebo že by byla chyba u mě, přeci jen, jsem blondýna. Možná se dokonce někomu podaří po kliknutí video otevřít. Pokud tedy máte zájem vidět malý kousek nastudování muzikálu z Francie, klikněte na Yuoutube a pak na toto: www.youtube.com/watch?v=6mbxs0ApPsE , nebo si zadejte Zorro musical. Videí z muzikálu je tam mnohem více.
Editace 16.10.2013 - Klikněte si na odkaz v kometáři [6], který, na rozdíl od mého odkazu, jde otevřít.


Protože jsem na představení byla s partou přátel, se kterými od doby, co jsem v důchodu, chodím na předpremiéry a generálky v dopoledních hodinách, rozhodla jsem se, že půjdu na muzikál ještě jednou s manželem. Po jeho návratu z práce jsem mu sdělovala své dojmy a bylo na něm vidět, že mi tak trochu závidí. "Usmíváš se a září ti oči, určitě to bylo prádní", řekl mi. Na operu bych ho nezlákala, ale muzikál? Na ten určitě půjde rád. A já? Ráda se podívám ještě jednou.

Tento krátký článek jsem napsala možná i proto, abych muzikál doporučila i ostatním, protože stojí za to ho vidět.

Pro zájemce ještě termíny dalších představení.

Je hotovo?

9. října 2013 v 11:54 Postřehy, úvahy, zamyšlení
Hotovo?
Pro letošek ano.
Mám totiž za sebou práci, kterou nemám vůbec ráda. Určitě je to i jeden z důvodů, proč nemám ráda podzim. Ano, je krásně barevný a když osvítí probarvené listy stromů sluníčko, je to kouzelný pohled. I přes všechny barvy a vůně patří podzim k mým nejméně oblíbeným ročním obdobím.

Podzim znamená likvidaci kytek, o které jsem se od jara starala - období zmaru.

Už několikrát jsem se přiznala k jedné ze svých vášní a tou je zahradničení. Nepatřím však mezi ty, kteří mají zahradu k užitku a na volných prostorách pěstují zeleninu a ovoce. To jsem dělala před lety. Pěstovala jsem dokonce brambory, či mrkev. Ale v roce, kdy jsem na podzim sklidila stejné množství brambor, které jsem vložila do země, mrkev měla tolik roztodivných tvarů a navíc jí napadli červci a okurky stačili z větší části sežrat slimáci, dříve než vykvetly, jsem se zeleninou skončila. Jedinou výjímkou jsou už jen rajčata, protože takovou chut', jakou má rajče čerstvě utržené, nemají v žádném obchodě. Na boku domu, na úzkém prostoru, pěstuji bylinky a podél sousedního plotu drobné ovoce. Jinak je naše zahrada okrasná.
Už mnoho let si pěstuji sama muškáty.

Dá to práci, ale radost, když pak vykvetou, je mnohem větší, než bolavá záda.

Opravdu nemám ráda podzim a zimu beru na milost, protože po ní přichází jaro. V předjaří vysévám semínka, přepichuji sazeničky a věnuji se muškátům. Jakmile počasí dovolí, obhlížím zahradu a raduji se z každé kytičky, která začíná kvést.
S jarem se pak ze mně stává krtek. Rýpu se v zemi s velikou radostí a nadšením, zapomínám na bolavá záda, starosti házím za hlavu. Práce na jarní zahradě mě vyloženě těší a báječně si u ní vyčistím hlavu.
V květnu "po zmrzlých" stěhuji z domu květiny. Mám spoustu oleandrů a fuksií, letním i domácí ibišky, kterým pobyt venku prospívá. Letos jsem byla obdarována dvěmi bouganvileami v nepříliš obvyklých barvách. A třetí jsem si koupila sama na výstavě v Litoměřicích, protože tuto ohnivě červenou barvu jsem zatím viděla jen na Sicílii. Kytky opravdu miluji, i když někdy si o sobě začínám myslet, že jsem megaloman. Mám jich totiž hodně.

Nové přírůstky

Léto v rozkvetlé zahradě - může být něco hezčího?
Jarní nadšení z rýpání se v zemi už není tak silné. Už jen udržuji květinové záhony a občas k nim zakleknu, abych vyplela plevel. Veškerou péči věnuji rostlinám v květináčích a truhlících a ty mně jí oplácí svými květy.




Když se krátí den, večery už jsou chladné a kytky kvetou za celou sezónu nejvíc, začíná na mě padat smutek. Přichází období, které nemám ráda a které pro mě znamená nejen likvidaci muškátů, ale i stěhování kytek do domu.
Sleduji předpovědi počasí, na internetu navštěvuji stránky hydrometeorologického ústavu a chodím kontrolovat teplotu. Vím, co mě čeká.
Letos nás mrazivé počasí překvapilo o dva týdny dříve, než v minulém roce. Když k tomu přičtu chladný a deštivý květen a začátek června, nabývám dojmu, že letošní léto bylo krátké.

Poslední sobotu v září jsem rozmíchala přípravek proti přezimujícím škůdcům, naplnila velký postřikovač, popruh si hodila na rameno a vyrazila na zahradu.
"Hele, ty to letos ještě neuklízíš?" Soused stál na terase nade mnou a v ruce držel květináč.
"Ještě ne, ted' to stříkám hlavně proti molicím."
"Ty potvory se letos nějak rozmnožily, vid'. My to tu máme taky napadený. A kdy to budeš uklízet?"
"Já nevím, je ještě brzo, vždyt' je září."
"Nojo, ale je zima, já už začal některé kytky dávat do baráku."
Soused mě trochu "nalomil". Obcházela jsem jednotlivé nádoby a snažila se postřikem nevynechat žádné místo, abych si do domu nezanesla hmyz. Občas foukl ostrý vítr a postřik zamířil jiným směrem. Sledovala jsem sousedy, jak stěhují z terasy oleandry a další kytky. Že bych to taky začala uklízet? Ale vždyt' je opravdu teprve konec září. Když bylo vše ošetřeno, vymyla jsem postřikovač a šla ho pověsit do garáže.
Můj muž vyráběl botník pro dceru a já vdechovala vůni dřeva.
"Co se mračíš?"
"Já se nemračím, já přemýšlím."
"A nad čím? Dělaj se ti vrásky, jak přemýšlíš."
Řekla jsem manželovi, že sousedé už uklízejí kytky z terasy a že mě jejich činnost parádně nalomila.
"V tom ti neporadím, ale jestli chceš, tak ti je pomůžu odnosit."
"Nojo, ale já to ted' intenzivně postříkala."
Vrátila jsem se na zahradu. Sousedovic terasa byla už téměř prázdná.
Co ted'? Šla jsem do bytu, svlékla si "kontaminovaný" pracovní oděv, pořádně jsem se umyla a zapnula počítač. Procházela jsem meteorologické servery a dívala se na předpovědi. Chladno bude, ale snad ještě nebude mrznout. Vždyt' je teprve září.
Znovu jsem se oblékla, vrátila se na zahradu a procházela kolem své středomořské květeny. Mám to risknout?
Pustila jsem se do likvidace rajčat. Vytrhávala jsem celé rostliny i s rajčaty. Uvázala jsem je kořeny vzhůru a pověsila do garáže. Už je zima na to, aby dozrály. Plody, které opadaly, jsem dala do misky.
Postřik na květinách oschl a já se rozhodla, že do domu dám zatím jen nové bouganvilee.
Večer jsem znovu sledovala meteorologické servery a teploměr.

V neděli jsem se probudila s bolestí hlavy a rýmou jako trám. Z chodby jsem vynesla před dům tři bouganvilee. Uvařila jsem si konev čaje a den jsem trávila doma. Průběžně totiž probírám skříně a vyřazuji věci, které už nenosím. Skončí v kontejneru na odložené šatstvo. S kapesníkem u nosu jsem uvařila oběd a po něm jsem pokračovala s přebíráním skříní. Hlava bolela jako střep. Večer jsem si vymačkala tři citrony do skleničky s vodou, vzala si prášek na teplotu a zalezla do pelíšku. Jen jsem poprosila manžela, aby strčil kytky zpátky do chodby.
Sakra, jestli budu marodit a přijde mráz, jak to dopadne s kytkama?

V pondělí jsem vstávala brzy. Z nosu mi sice ještě teklo, ale hlava nebolela. Znovu jsem zkontrolovala všechny dostupné zprávy a předpovědi počasí. Snad to vydrží. Vynesla jsem tři kytky před dům. Přebrala a vyřadila další věci. Některé bych třeba ještě nosila, ale skříň je asi kouzelná a věci uvnitř zmenšuje. Večer jsem uklidila do chodby tři kytky.

První říjnový den byl chladný. Rýma jak přišla, tak odešla. Opět jsem vynesla tři kytky před dům. Jak dlouho ještě?
Navlečená do vat'áku a v čepici jsem vyrývala ze země květináče s rostlinami, které se tu letnily. Kaly se hodně rozrostly, jsem zvědavá, zda v zimě v domě vykvetou. Pak jsem ostříhala prázdné výhonky na ostružinách. Na keři jich je ještě hodně, zda dozrají, je otázka.
V poledne jsem si k obědu pustila v kuchyni zprávy. Sakra! V noci má mrznout.
Znovu jse se teple oblékla a vyrazila na zahradu. Omývala jsem květináče, abych je do domu nedávala špinavé a nosila je před dům. Přijela dcera s vnučkami a ptala se, zda nechci pomoci.


Otrhaly jsme borůvky a i tady zůstala ještě spousta nezralých. Holčičky je během chvilky sluply a pak běhaly po zahradě. My s dcerou stěhovaly kytky. Holky pak odjely i přes veliké protesty Sáry, která u nás chtěla zůstat. Někdy příště, holčičko.
Manžel přijel z práce a konstatoval: "Tak ses do toho dala, vid'. Jdu se převlíknout a za chvíli jsem venku."
Odnosili jsme ve dvou vše. Do garáže muškáty a fuksie, do chodby oleandry, ibišky a další kytky. Končili jsme za šera.
V noci jsem několikrát vstávala a kontrolovala teploměr. Ve tři ráno mi došlo, že jsem nechala několik kytek na kompostéru.





Ve středu ráno jsem zkontrolovala teploměr, meteorologové se nemýlili, bylo pod nulou. Pak jsem se proplížila pod oleandry, které z chodby udělaly dočásný buš, protáhla ruku mezi kmeny a z botníku vyndala boty na které jsem dosáhla. První cesta vedla ke kompostéru, kde jsem zapoměla večer kytky. Strčila jsem je do chodby a zamířila k tramvaji. Odjela jsem do Břevnova pro opravený řetízek, pak na nákup a domů. V jedenáct hodin jsem pomocí vázacího drátu umenšovala oleandry, aby chodba a schodiště bylo až do příštího května průchozí. Touto činností jsem se zabývala až do manželova příjezdu. Seděla jsem apaticky na schodech a přemýšlela, kam umístím své tři nové bouganvilee. Muž to vyřešil za mě, odešel do garáže a vytvořil novou polici.




Čtvrtek byl jako přes kopírák, jen s tím rozdílem, že místo pro řetízek jsem odjela na poštu pro doporučený dopis. Murphyho zákony fungují. Málokdy mi přijde dopis, většinou jsem doma a jen co vytáhnu paty, přijde mi rekomando. Podle času na upozornění jsem zjistila, že jsem se s listonoškou minula o 10 minut. Po návratu z pošty jsem se převlékla do pracovního. Na řadu přišly ibišky a další kytky. Cítila jsem se už notně unavená. A to mám ještě větší díl práce před sebou.


V pátek ráno jsem odjela do tržnice. Kamarádka, která nám slíbila ořechy, zjistila po jejich sklizni, že jich je většina po mokrém a studeném jaru shnilá a to co má, si nechá pro svou potřebu. Koupila jsem ořechy, prošla si místa, kam jsem ještě do minulého roku jezdila denně do zaměstnání a pak šla navštívit své bývalé kolegyně. Z původní party, kterou jsem opustila jako první, zůstala už jen jedna a druhou je moje nástupkyně. Další kolegyně a kolega byli odejiti poté, co bývalý šéf prodal firmu novému majiteli a zbylý kolega odešel raději sám. Až na nové lidi se tam toho moc nezměnilo. Ani nový majitel totiž netopí. V hale byla zima jako v lese, byla jsem ráda, že jsem v teplé bundě a kotníčkových botách. "Děvčatům" jsem slíbila, že se na ně přijdu podívat, až pojedu do tržnice pro věnečky na hroby. Domů jsem přijela v poledne a při čekání na muže jsem relaxovala s žehličkou. Alespoň nějaká změna.
Po odpoledním velkém nákupu odjel muž k dceři, aby zkompletoval botník a já se pustila do vaření. Bylo mi jasné, že v sobotu a v neděli na to nebudu mít čas.

V sobotu jsem vstávala v sedm hodin a už v půl osmé jsem byla v garáži. Začala pro mě ta nejhorší část podzimních prací. Muškáty, které nádherně kvetly a jejichž stonky měřily více než půl metru jsem stříhala a vyhazovala na hromadu. Jen z vrcholů jsem vylamovala řízky na sadbu pro příští rok. V poledne jsem šla do bytu ohřát oběd a po něm jsem se vrátila zpátky do garáže. Večer jsem se vyplížila do bytu, abych pak vysprchovaná a zachumlaná v županu, usnula u televize.

Výřad

Připraveno na postřik a k uklizení

Moje pracoviště

Výřad č.2

V neděli jsem opět vstala v sedm hodin a v půl osmé zamířila do garáže. Manžel v té době vstával, aby se podíval na F1. Dívala bych se také, ale tentokrát jsem kvůli kytkám vynechala. Muž slíbil, že obalí a osmaží nilského okouna k bramborovému salátu, který jsem v pátek udělala. Před desátou mi přišel říci výsledky a pak odešel připravit oběd.
Uvařil dokonce i polévku z pytlíku a já si připadala jako nemocná. Přišla jsem ke stolu a manžel mi naservíroval oběd. Bylo to milé. Po obědě jsem se znovu vrátila do garáže. Muškáty jsem měla ostříhané a ošetřené na zimu a zbývalo jen udělat sadbu na příští rok a kytky odnést na jejich zimoviště. Dívala jsem se smutně na hromadu toho, co jsem ostříhala.

Smutný pohled

Vrcholové řízky

Jeden vedle druhého do truhlíku kde je drenáž z písku a substrát na řízkování

Plný truhlík

Ještě ošetřit proti přezimujícímu hmyzu

Prázdné regály

Plné regály

Až přijdou mrazy, přibude ještě závěs

Z garáže jsem šla rovnou do vany. Utahaná jako kdybych skládala vagón uhlí. Vůbec jsem neměla na nic chut' a ani hlad. Únava byla silnější.

V pondělí jsem se probudila s bolestí hlavy a rozlámaná. Zvažovala jsem, že si udělám pelíšek u televize a pustím si nějaký hezký film a hlavně - nebudu nic dělat. Moje rozhodnutí o nicnedělání mi vydrželo do půl dvanácté.
Pak jsem si vzala štafle, odnesla je dolů do chodby a sundala záclony. Vrátila se do bytu, namočila záclony a dolů si odnesla kbelík se saponátem. Umyla jsem okno a rámy, pak ještě sklo ve dveřích. Záclony jsem vyprala v kbelíku pomocí zvonu. Pověsila jsem je nad vanou, aby vykapaly. Po obědě jsem vykapané záclony pověsila zpátky a šla do garáže hledat druhý parapet. Nazývám tak prkno, které kdysi jako parapet sloužilo a které se přidělává na okno, kde vytváří druhý regál na sadbu. Našla jsem ho, ale byl tak vysoko, že jsem ani ze štaflí na něj nedosáhla. Budu muset počkat na manžela.
Vylezla jsem na půdu, kde máme uskladněné misky a plechy pod kytky. Únava vítězila. Ze schodů půdy jsem spadla jako shnilá hruška. Kotník, ve kterém jsem kdysi před lety měla přetrhané vazy začal bolet. Seděla jsem pod schody, které v podstatě ani schody nejsou, je to spíš schodový žebřík. Noha bolela a chtělo se mi zvracet. Po několika minutách jsem se zvedla, jako chocholouš jsem seskákala ze schodů do přízemí a plechy dala na parapet. Odbelhala jsem se do garáže a přenesla truhlíky s výpěstky. Dva jsem dala na místo, mezi ně jsem usadila ostříhané anglické muškáty, které rády přezimují na světlém a teplejším místě, než je sklep a pak se odbelhala do bytu. Kotník trochu natékal. Když přijel muž z práce, našel mě, jak sedím v obýváku u televize, sleduji nějaký přitroublý seriál. Nohu na stolku jsem měla přizdobenou pytlíkem s mraženým hráškem.
Když manžel přišrouboval druhý parapet, kotník jsem si zpevnila bandáží a šla umístit zbylé truhlíky.


Kytky jsou v domě a já, letní člověk, se už ted' můžu začít těšit na to, až příští rok v znovu osadím truhlíky a květináče a vystěhuju své květiny ven. Jo, a ty, které jsem zapoměla na komposteru, se tváří, že přežily. I když u nás už ve středu ráno mrzlo.

Je hotovo?
Pro letošek ano, ale příští rok to bude ne-li stejné, tak podobné tomu letošnímu a mnoha předchozím.