. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Prosinec 2013

PF 2014

31. prosince 2013 v 9:36

Další rok se nachýlil ke svému konci a nový už čeká za pomyslnými dveřmi, aby vstoupil. A nebo je to jinak?
To my všichni budeme vstupovat do dalšího roku. Přeji Vám všem proto co nejúspěšnější vykročení do roku 2014.
Mým přáním je zejména zdraví, štěstí, pohoda, láska a splnění i těch nejtajnějších přání.


Ohlédnutí nejen za rolničkami a jesličkami ....

30. prosince 2013 v 11:30 Postřehy, úvahy, zamyšlení
V sobotu večer náš dům ztichl.
Holčičky odjely po půl šesté s rodiči na Šumavu a my tu osiřeli. Prošla jsem ztichlým bytem, posbírala hračky, které zůstaly pohozeny tam, kde jim upadly. Ze stolu jsem odnesla hrnečky s nedopitým čajem a pak si sedla a poslouchala ticho.
Máme na chodbě takovou nějakou zvonkohru, kterou jsme před mnoha lety přivezli z Německa. Pokud je zapnutá, reaguje na tlesknutí, kýchnutí, či jen hlasitější zavření dveří. Rolničky v ní vytrvale střídá Tichá noc. Ema dokázala trávit na chodbě dlouhý čas a Rolničky doprovázela svým zpěvem. A ted' je tu ticho.

Já si konečně našla čas k tomu, abych zasedla k počítači a ohlédla se za nejkrásnějšími svátky v roce.
Nechci hodnotit, jaké byly, protože byly krásné už tím, že jsme se znovu všichni sešli.

V sobotu před svátky jsme absolvovali naší pravidelnou cestu na můj rodný sever. Ne, nejezdím tam jen před Vánoci, ale snažím se jezdit tam pravidelně. Cílem je návštěva hřbitova. Můj muž mi kdysi řekl, že to, co mělo nějakou hodnotu, má moje sestra a na mě zbyl jen hrob. Má pravdu. Navíc moje sestra na hřbitov nechodí, protože to tam prý nemá ráda. Tak jezdíme my, aby hrob nebyl opuštěn. Ale nevadí mi to, klid hřbitovů mám ráda a vždy tuto cestu spojím ještě s nějakým dalším cílem. Tentokrát to byly opět vánoční trhy v Lysé nad Labem. Byla jsem také domluvená se spolužačkou, že se jí mám ozvat, až budu ve svém rodišti a pak se u ní stavit na kávu. Plány jsou však od toho, aby se měnily. Já totiž nechala doma mobil a připadalo mi hloupé, jí přepadat bez předchozího ohlášení v předvánočních přípravách. Navíc, má úplně "novou" vnučku Violku a nemusela vůbec být doma. Příště si mobil nesmím zapomenout.
Cestou zpátky jsme udělali zastávku v České Lípě, městě, které mám ráda a kde jsem trávila čtyři roky při svých studiích. Sedli jsme si s mužem do kavárny, protože měl přeci slíbené kafe a sledovali cvrkot kolem.

V neděli se náš byt změnil v pekárnu. Ráno jsem zadělala těsto na kynuté vánočky, pak na vánočky tvarohové a ve finále ze zbylých bílků tradičního kapra. Můj muž přinesl z půdy krabice a sestavil náš umělý stromek. Při té příležitosti zjistil, že nám nesvítí světýlka na stromek. Je šikovný, podařilo se mu je opravit.




Vše bylo upečeno, celý byt voněl a já přemýšlela, zda mám jít zdobit stromek, nebo balit dárky. Nakonec jsem šla balit dárečky. Nakupovala jsem je průběžně už od podzimu a celou dobu jsem si říkala, že je budu balit hned, tak jako to dělávala moje maminka. Zůstalo jen u myšlenky a říkání si. Veškeré balení zbylo na čas předvánoční. Ale příští rok....

V pondělí jsem si přivstala, čekaly mě závěrečné nákupy. Můj muž vstal také s tím, že mě odveze autem, abych se nikde nemusela zdržovat. Bylo to prima, už v osm hodin jsme byli i s nákupem doma. Od řezníka jsme přivezli půlku krůty, prý té nejmenší z těch, které měl vystavené. Stejně ta půlka měla přes 4 a půl kila. Dala jsem vařit brambory na salát a šla zdobit stromeček. Když jsem brambory kontrolovala, zjistila jsem, že jich většina praskla a některé se úplně rozpadly. No nazdar!


Kaufland je inzeroval jako salátové - varný typ A a to, co bylo v hrnci, byly klasické moučné brambory, vhodné tak na kaši. Zase jsem se nechala nachytat! Byly v akci, za super cenu, ale salát z nich dělat nepůjde. S mužem jsme je ochutnali a konstatovali, že chut'ově jsou dobré, ale stačí je jen jazykem rozmáčknout na patře. Ani se nemusí žvýkat. Zavolala jsem dceři, abych jí před brambory z Kauflandu varovala. Věděla jsem, že teprve pojede na nákup. Mým štěstím bylo to, že jsem týden před tím koupila na farmářských trzích ještě jiné brambory. Dala jsem je vařit, pak uvařila oběd a pokračovala ve zdobení stromku. Přijel syn, poseděl chvilku s námi a pak podarován dvěma vánočkami odjel. Spěchal domů, prý mu Gábina chystá nějakou lahůdku k obědu.
Odpoledne přijela dcera s rodinou. Vyfasovali také dvě vánočky, podívali se na "skvělé salátové" brambory z Kauflandu. "Ještě, že jsi nás varovala, ty brambory tam kupovali skoro všichni. Teda mami, to bude nas...ejch lidí, z toho salát fakt nepůjde udělat." Tomáš brambory ochutnal a konstatoval, že opravdu mají dobrou chut', ale: "Kostičky z nich nenakrájíš." Holčičky už u nás chtěly zůstat, prý mi pomohou se zdobením stromečku.


Jejich maminka je však přesvědčila, že mají na zítra naplánovaný program a že se uvidíme za necelý den. "Babí, já už se moc těším?" "Emí a na co? Na Ježíška a nebo na to, až tady budeš?" "Babí, já se těším na všechno." Sára nezůstala pozadu a také mi sdělila, jak se moc těší.
Po jejich odjezdu jsem oloupala druhé brambory a pustila se do salátu. Naštěstí byly opravdu takové, jaké měly být. Večer jsem dozdobila stromeček. Pak ještě udělat tohle a támhleto.... Spát jsem šla v půl druhé.



Na Štědrý den jsem se probudila v šest ráno. Vstala jsem, mám před sebou ještě spoustu práce. Krátce jsem zapnula počítač a pak se pustila do příprav. Naši mladí jdou všichni do zoologické zahrady. Chodí tam každé vánoce, už se z toho stala tradice. Je to den, kdy vyfasují pytel s krmivem a mohou krmit zvířátka. V půl desáté telefon: "Mami, já nevím, jestli večer přijdeme všichni, Tomáš doma leží, strávil noc na záchodě." "Co zbaštil?" "No, včera dělal salát a asi se ho přežral, nebo to bude stejný bacil, který jsem měla já a Ema před týdnem." "Tak uvidíš, já budu stejně dělal pro děti kaši, tak mu k ní můžu dát šunku, ale když mu bude zle, tak ho nech ležet, dárky mu dovezete."
Vyžehlila jsem nový vyšívaný ubrus a další ubrusy a ubrousky. Pak jsem se vrátila do kuchyně a všimla si krabičky s ořechy. "Ježišmarjá, já zapoměla na štrůdl!" Poprosila jsem manžela, aby šel letos na hřbitov sám, že já mám skluz a musím ještě udělat štrůdl. "Tak se na něj vykašli." "Nojo, ale náš Jirka bude hodně zklamanej, vždyt' víš, jak má štrůdl rád." Mužovi se na hřbitov samotnému nechtělo. Trvalo mi notnou chvíli, než mi došlo, že si vymýšlí spoustu jiných činností, jen aby tam nešel sám. "Jirko, ale já to fakt nestíhám. Na ten hřbitov musíš tentokrát sám, podívej se, kolik je už hodin." "Tak tam půjdeme zítra." "A není to hloupý? Vždyt' tam můžeš jet autem a budeš za chvilku zpátky." "Ale já si dal pivo." Klid, je Štědrý den, říkala jsem si, ale chvilkama převládal pocit, že ho něčím třepnu. Na dvou pánvích jsem smažila řízky a rybu a mezi tím jsem do dortových krabic skládala cukroví, abych ho pak předala mladým.


Náš kamarád tentokrát cukroví odmítl, prý už ho dostal hodně. Nevadí, krabice, která byla pro něj, potěšila manželova bratra, kterému jsme v rychlosti šli popřát št'astné a veselé.
Pak ještě uvařit kaši ze "salátových" brambor z Kauflandu.
S mladými jsme byli domluveni na čtvrtou odpolední. Po třetí hodině jsem zavolala dceři a ptala se jí, v kolika přijdou. "Mami, asi jen ve třech, Tomáš pořád leží." "To nevadí, já jen pro kolik lidí mám prostřít. Tak ho pozdravuj a popřej mu od nás, at' se z toho vykurýruje."


Dorazili všichni úderem čtvrté hodiny a během několika málo okamžiků jsme zasedli ke štědrovečerní večeři. Jiříčkovi bylo všechno celkem fuk, hlavně, že měl na talířku řízek a kaši. Zato holčičky byly notně nervózní - co kdyby Ježíšek nepřišel. A navíc? My dospělí jsme se s jídlem loudali, někteří si dokonce přidávali a pak navíc si ještě dávali moučník. Holky nás svými pohledy hypnotizovaly a já si vzpoměla na své dětství, kdy mi vadilo každé tátovou sousto navíc. A že tu večeři uměl parádně protáhnout. Byli jsme po večeři a holky mohly konečně od stolu. Opatrně šly chodbou ke stromečku, podívat se, zda už tam nejsou dárky. Vrátily se zklamané: "Ještě tam nic není." "Tak budete muset ještě počkat, Ježíšek toho má hodně." "Ale my už jsme napapaný." Trápili jsme je ještě notnou chvíli a pak jsme zorganizovali "volání Ježíška", které jsme praktikovali už v době, kdy naše děti byly malé a věřily. Holky byly bleskurychle oblečené, vzaly si připravené zvonečky a řítily se ven. Gábina s Jiříčkem šla také. Z vitrínky jsem vyndala ještě zvoneček pro Jiříčka, aby také mohl zazvonit. Dcera nesla balíčky s prskavkami a já vyčkávala, až budou holky z dohledu a na schodišti rozsvítila andělíčky. Manžel se synem pak přestěhovali dárky pod stromek.


Před domem jsme zapálili prskavky a pak jsem zaregistrovala syna v okně, jak mi dává znamení. "Sáruško, jdi se podívat do domu, jestli už tam Ježíšek není, něco jsem zaslechla." "At' jde se mnou Ema." Obě holky vstoupily opatrně do domu a všimly se rozsvícených andělíčků na schodišti. Už je nikdo nezastavil. Než jsem do bytu dorazila s dcerou a Gábinou, stála Sára v chodbě, držela balíček a křičela: "Babičko, tady máš dárek."


Dárky byly rozdány a rozbaleny a mladí se chystali domů. Dceru čekal ještě druhý Štědrý den u Tomášových rodičů a pro Jiříčka nadcházela doba jeho spánku. Pomohli jsme jim s dárečky k autům, vyfasovali od nás ještě krabici s cukrovím a odjeli. S mužem jsme se vrátili domů a posadili se u stromečku. "Hele, za chvilku tam bude ta nová pohádka, tak se na ní koukneme." Nádobí počká. Z nové pohádky jsem viděla minimum. Usnula jsem krátce po jejím začátku a pak viděla konec. Co bylo po pohádce, nevím. Jen jsem v kuchyni poklidila zbytky ze štědrovečerního hodování do lednice a na svůj vzácný cibulák, který jsem dostala v létě k šedesátinám a který byl použit úplně poprvé, jsem ve dřezu kápla jar a pustila teplou vodu. Umyju ho ráno. Myšlenky na to, že půjdeme "k Markétě" na půlnoční, se rozplynuly.

Probudila jsem se kolem osmé hodiny. Dnes nebudu dělat nic! Nebudu ani vařit, protože mladí přijdou na oběd až zítra.
Chvíli po mě vstal manžel, udělala jsem kávu a pak po snídani umyla cibulák. Nechala jsem ho na odkapávači, aby oschl. Pak jsme se převlékli a vyrazili na hřbitov. Těm, kteří tam spočívají, jsem nad hrobem řekla, at' nám prominou, ale že jsme včera dali přednost živým. Můj muž se rozesmál: "Myslíš, že tě slyšeli?"
Po návratu jsem chvilku zvažovala, zda ponechám cibulák "v oběhu", ale pak jsem ho vyleštila a uklidila do vitrínky. Spolu s ním i další přírůstky do sbírky, které mi donesl Ježíšek od syna a Gábiny. Ohřála jsem část štědrovečerní večeře k obědu, pak umyla nádobí. Zavolala jsem dceři a ptala se, jak je Tomášovi. Prý lépe, už začíná jíst. Mínila jsem pokračovat v nicnedělání a dívání se na vánoční pohádky, ale přišla návštěva. Večer jsem pak měla v úmyslu podívat se na další z nových pohádek, ale dopadlo to podobně, jako s tou štědrovečerní. Znovu jsem u ní usnula.

Na Štěpána jsem vstávala brzy. V půl osmé se už vařil hovězí vývar a krůta se pekla v troubě. Pak zadělat na knedlíky, dát vařit zelí, zeleninu do polévky, játrové knedlíčky, domácí nudle, prostřít. Mladí byli pozváni na první hodinu. Dcera mi během dopoledne volala, že asi přijde už i Tomáš. Přišel. Obědvali jsme tentokrát v devíti lidech.


Po obědě jsme ještě chvilku poseděli a pak se syn s Gábinou rozloučili s tím, že je ještě čeká návštěva u bratra Gábiny.


My s dcerou měly v úmyslu jít se podívat do kostela na jesličky. Tomášovi se moc nechtělo, využil proto nabídky syna, že ho vezmou na Plzeňskou k autobusu. A pak - my s mužem, dcera a vnučky jsme vyrazili k tramvaji a odjeli na Hradčany.


Fronta před kostelem Panny Marie Andělské byla delší než v minulém roce, ale vystáli jsme jí. V kostele navíc probíhal varhanní koncert.



Prohlédli jsme si nejkrásnější pražský betlém a pak jsme zvažovali, kam jít dál. Nakonec, i přes protesty holek, jsme se vydali na Pražský hrad. Jediné, co holky usmířilo, bylo zakoupení trdelníku.
Před Matyášovou bránou stál starší muž. Držel v rukách nějaké transparenty a občas něco vykřikl do začínajícího stmívání. Zněla slova "lumpové, krádež, nespravedlnost". Procházeli jsme kolem něj v davu lidí, když v tom se na mě protestující člověk obrátil s otázkou, co bych dělala, kdyby mi stát ukradl barák. Nechtěla jsem být neslušná, nemám to ve zvyku, navíc jsou přeci vánoce. "Nezlobte se, já vám neporadím, protože žádný barák nemám." "Nojo, ale, kdybyste ho měla a přišla o něj, co byste dělala?" "Nezlobte se, fakt nevím." "No, ale vžijte se do mých pocitů, co byste dělala, kdyby vás okradli?" "Asi bych se obrátila na soud." Pán chtěl ještě pokračovat v dialogu, ale já zahlédla svého muže, jak se na mě dívá z prostředku prvního nádvoří a v očích se mu zračí otázka - "kde zase je?" "Promiňte, už musím jít, nejsem tu sama." Když jsem došla k manželovi, zeptala jsem se: "Proč zase já? Proč si vybral mě?" "Asi proto, že vypadáš důvěryhodně", zavrčel muž.
Kráčela jsem po nádvoří a přemýšlela nad tím, jak je jednoduché stát se bezdomovcem. Čistě hypoteticky - kdyby se můj muž rozhodl, že "omladí fraucimor"? Dům je jeho... Myšlenky, které mě napadly jsem raději opustila a rozhlížela se po místech, tak důvěrně známých.


Katedrála už byla zavřená a já si vzpoměla, že na jejím boku bývá vždy betlém ze slámy. Byl tam a holčičkám se moc líbil.



Z hradu jsme pak došli zpátky k tramvaji a pak odjeli domů. Uvařila jsem kávu a čaj a nakrájela vánočku. Holky u nás zase chtěly zůstat. "Tak je tady nech." "Nojo mami, ale ony tu nic nemají." "Kartáčky na zuby tu jsou, něco na spaní jim taky najdu." Nakonec jsme se domluvily s dcerou, že je i s výbavou doveze v pátek.
Večer jsem se u televize opět báječně prospala. Můj muž mi pak říkal, že Modrý tygr byl moc hezký.

V pátek dopoledne dorazily holky. Každá měla svůj kufříček s hračkami a dcera vezla další věci na převlečení a na spaní.
Chtěly se dívat na pohádky, ale přesvědčili jsme je, že půjdeme ven. Zatímco já došla koupit čerstvé pečivo, muž byl s nimi na hřišti. Dorazila jsem tam za nimi. Nebyl tam kromě nich nikdo jiný. Když se začalo smrákat, šli jsme domů. "Babí, já chci hrát pexeso." A já chci Černého Petra!" Dědo, koukej, já jsem dostala hru s Angry Birds, budeme jí hrát, jo?"


Chvíli si i malovaly.
Udělala jsem večeři, děda pak napustil holkám vanu a udělal jim pěnu. Před osmou už byly v posteli a já jim přečetla další kapitoly Z deníku kocoura Modroočka. Čteme ho už minimálně počtvrté.

V sobotu mě probudily krůčky na chodbě. Otevřela jsem oči a všimla si Emy, která stála u naší postele. Kývla jsem na ní a ona se ke mně přitulila. Za chviličku přit'apkala i Sára. Chviličku jsme si šeptem povídaly a holky se stále pochechtávaly, že děda ještě spí. Trvalo jim notnou chvilku, než se jim ho podařilo vzbudit. Při vstávání jsem zaregistrovala, že mám zablokovaný krk. A jak. Bolest vystřelovala do ruky a k páteři. Otáčet hlavou téměř nešlo a navíc to příšerně bolelo. No nazdar! Asi jsem nějak špatně ležela. To mi fakt ještě scházelo. Snažila jsem se rozhýbat, ale bolest neustupovala.
Po snídani jsme opět hrály pexeso. Nevím, asi už na to nemám buňky, nebo jsem byla omezena bolestí, ale ty dvě malé potvory mě porážely jako na běžícím pásu. A jakou z toho měly radost.
Pak mě vystřídal muž a dopadl stejně, také prohrával.
Holkám se nechtělo ven, ale podařilo se nám je přesvědčit, že se po obědě pojedeme podívat ještě na další jesličky. Ema stále remcala: "Proč pořád někam jezdíme? Já chci zůstat doma."
Připadala jsem si jako zchromlá, když jsem poutala Sáru do autosedačky. V autě jsem seděla ztuhlá, neschopná otočit hlavou.


Auto muž zaparkoval nedaleko kostela Sv. Matěje a my se pak vydali přes šárecký hřbitov ke kostelu.


Kostel nádherně voněl perníkem z vystaveného betlému."Babí a můžu to ochutnat?" Musela jsem se usmát a pak holkám vysvětlit, že se ochutnávat nic nebude. "A proč?" "Kdyby ochutnal každý, tak by z betléma nic nezbylo." "Ahááá."

Perníkový betlém se v tomto kostele vystavuje už od roku 1972. V tom roce přinesla místnímu faráři akademická malířka Helena Horálková několik perníkových figurek jako poděkování za péči o její maminku. Farář je tehdy v kostele vystavil a od té doby se perníkový betlém stal tradicí. Od roku 2002 peče a zdobí betlém učeň Heleny Horálkové - Daniel Zítka. Betlém má kolem 250 figurek, v některých letech jich míval i přes 300.



Kromě již zmíněného perníkového betléma tu byly k vidění i další. Odpolední slunce, které pronikalo do interiéru kostela osvětlovalo částečně některé z vystavených betlémů.


Při návratu k autu mi zazvonil telefon. Dcera: "Mami, já bych si pro holky přijela, my jsme se domluvili s Davidem a pojedeme k němu na Šumavu, on tam chová ovečky a holkám by se tu mohlo líbit." "A kdy pojedete?" "Už dneska." Holčičkám jsem řekla, že si pro ně maminka přijede a pojedou ke strejdovi na Šumavu. "Proč pořád někam jezdíme? Já chci fakt zůstat doma!" Ema měla v očích slzy. Sára se naopak těšila, když už jim letos "vybouchly" Krkonoše, tak Šumava je taky dobrá.
Přijeli jsme domů, udělala jsem holčičkám svačinu a začala balit jejich věci. Sára se těšila a Ema vůbec. Chtěla zůstat. Když přijela dcera, všimla si, že Ema pláče. "Co se stalo?" "Mami, já nikam nechci! Proč pořád někam jezdíme? Já chci být doma nebo u babičky." Dceři dalo velikou práci Emu přesvědčit. Já jí moc nepomohla, když jsem řekla, at' jí u nás klidně nechá. Nakonec jí přesvědčila. "Ozvi se nám, až dojedete. Já osobně bych jel až ráno", řekl můj muž. Rozloučení, zamávání a všechny tři holky odjely pro Tomáše, kterého dcera vysadila cestou k nám u Kauflandu, aby nakoupil nějaký "proviant".

A já sebrala zapomenuté hračky, sklidila ze stolu a sedla k počítači s tímto článkem. Mám ted' na něj konečně čas a navíc nemusím moc otáček bolavým krkem.

Napsala jsem první odstavce a přišla návštěva. Nevadí, budu pokračovat zítra.
Ani další den se článek nepovedlo dokončit, využili jsme krásného odpoledne k výletu a večer šli na návštěvu.

Až dnes, předposlední den roku jsem zasedla ke klávesnici, abych článek dokončila.

Přáníčko

24. prosince 2013 v 7:45

Vánoce mám ráda.
Je to čas, kdy se scházejí rodiny u jednoho stolu, doba, kdy se zapomíná na starosti a kdy se i my starší vracíme do svého dětství. Na druhou stranu je to i doba příprav a velikého chystání, kdy pak už nezbývá čas na nic dalšího, alespoň u mě. Chystám a připravuji vše, abychom mohli dnes v podvečer zasednout ke společnému stolu s našimi dětmi a vnoučaty.
Těším se na to, co přijde pak. Začnou zářit očí dětí, světýlka, která jsou těmi nejkrásnějšími, a která prozáří dnešní večer. Nezáleží pak na tom, co kdo najde pod stromečkem, protože rozzářené dětské oči jsou tím nejhezčím vánočním dárkem.

Za téměř čtyři rok blogování jsem získala několik přátel. Na některé z nich mám i bližší kontakt v podobě emailu. Těm jsem poslala své přáníčko. Na další kontakt nemám, těm své přáníčko nechávám tady, na svém blogu.


Všem, kteří sem zavítají - at' už jsou to pravidelní čtenáři, či jen náhodní návštěvníci, přeji klidné a hlavně pohodové vánoční svátky v kruhu svých nejbližších a co nejvíce světýlek.

Krásné Vánoce Vám všem. Smějící se

Slavnostní ubrus

18. prosince 2013 v 10:49 Výtvory

Nadcházející vánoce jsou určitě nejhezčími svátky v roce. Dům je ozdoben, rodina se schází, aby společně zasedla ke štědrovečernímu stolu.....
.... a nás je stále víc, z čehož mám samozřejmě radost, protože, co si budeme povídat. Vnoučata jsou to nejkrásnější, co nás v této životní etapě mohlo potkat. Obohacují nás a my v jejich společnosti mládneme.

Už v minulém roce jsme řešili jeden závažný problém. Náš kuchyňský kulatý stůl, u kterého se v pohodě najedlo šest lidí, přestával stačit. O předchozích vánocích s námi trávívala čas jen dcera s rodinou a syn chodil na Boží hod. Tentokrát tu budou všichni. Dva dny před vánoci jsme tehdy přivezli stůl jiný. Nebyl nový, ale pro potřeby početné rodiny byl vhodný, protože je rozkládací. A tehdy vyvstal první a celkem zásadní problém - ubrus.
Shánějte dva dny před Štědrým dnem ubrus. Obíhala jsem obchody, ale v rozměru, který jsme potřebovali nikde žádný ubrus, natož vánoční, nebyl. Můj muž tehdy pronesl: "Dáme na stůl prostěradlo a přes něj nějaký vánoční." I to bylo řešení. Nakonec, světe div se, jsem pořídila na úplně posledním místě, které bych čekala. V mém rodném Rumburku, kam jsem odpoledne jela na hřbitov, půl hodiny před uzavřením obchodu, jsem koupila ubrus u vietnamců. Nikdo jiný už v tu hodinu neměl otevřeno. A dokonce jsem si mohla vybrat - světle zelený, nebo oranžový. Oranžovou variantu jsem si vybrala už s ohledem na to, že máme oranžovou kuchyň.
A už tehdy jsem si řekla, že si na příští, tedy letošní, vánoce vytvořím slavnostní ubrus. Čas utíkal a já na své předsevzetí tak trošičku zapoměla. Možná i proto, že se mi během roku podařilo koupit několik ubrusů na rozložený stůl.
V září jsem si na slib, který jsem si dala, vzpoměla. Říkala jsem si, že mám stále ještě dost času, ale netušila jsem, kolik mi můj nápad zabere.

Plátno jsem koupila v Ikea a raději ho hned srazila, aby ubrus měl i po vyprání správný tvar. V galanterii jsem koupila zlaté vyšívací nitě. Kdybych já tehdy tušila, jak blbě se s nimi bude pracovat....
Pak jsem začala vymýšlet, co na ubruse bude. Na papír jsem si kreslila stromečky, hvězdičky, vločky a další motivy, ale nebyla jsem spokojená. Co dát na vánoční ubrus? Nakonec mě napadlo jmelí. Mé kresby mě neuspokojovaly, proto jsem začala pátrat po nějakém motivu. Zadařilo se v jedné encyklopedii a já se mohla pustit do díla.

Okopírovala jsem motiv a malý kousíček, který chyběl jsem si dokreslila.

Kontury jsem překreslila na průsvitný papír a pak si vytvořila šablonu.

Tužkou na přenášení motivu jsem ze šablony překreslila motiv a zkušebně ho zkusila zažehlit. Nešlo to, papír, který jsem měla, zhnědl a vzor se nepřenesl. Co ted'? Napadl mě pečící papír. Na kousek jsem namalovala srdíčko a zkušebně ho nažehlila na utěrku. Povedlo se!



Na pečící papír jsem pak ze šablony překreslovala motivy jmelí.

Pak mě napadlo, že by bylo hezké, aby se motivy střídaly, udělala jsem tedy ještě zrcadlovou šablonu a pak znovu vytvářela jednotlivé vzory, aby byly v dostatečném množství.



Jak vymyslet střed ubrusu? Trochu jsem si lámala hlavu, ale i pak jsem to vymyslela a pomocí šablony jsem udělala ovál.


A začínám vyšívat.

Střed je už téměř vyšitý.

Potom jsem se rozhodla, že ubrus obroubím, abych si trochu odpočinula od vyšívání. Použila jsem na lem zlatý šikmý proužek, nastehovala a přišila na stroji.

Pak nastalo rozměřování a kreslení značek, kam jednotlivé motivy zažehlit a posléze vyšít.

Vyšívání trvalo téměř tři měsíce. Zlaté nitě se kroutily, občas se jedno z vlákem přetrhlo.....
Lem, který jsem udělala ze zlatého šikmého proužku a který byl přišitý na stroji se na několika místech začal uvolňovat a jednotlivá vlákna se vytahovala. Nezbylo, než obšít šikmý proužek z obou stran ručně, samozřejmě, zlatou nití.

Je hotovo, ted' už jen vyprat.


Konečně, vypraný ubrus visí na půdě.

Vánoce mohou přijít a já si po třech měsících mohu řící, že je konečně hotovo. Dcera, která viděla moje počínání mi řekla: "Teda mami, klobouk dolů, ale na druhou stranu jsi cvok. Tolik času! A já už vidím, jak tady se bude válet ryba, tady bude kopeček salátu a pak určitě některé z dětí vylije pití." Nevadí, ubrus se pak vypere.
Mezi vyšíváním ubrusu jsem relaxovala při pečení a zdobení cukroví.

Potřebovala jsem: 2,10 m plátna BOMULL (Ikea)
kopírovací tužka*), tři cívky zlatých nití, 7 m zlatého šikmého proužku - galanterie
nůžky, tužka s gumou, papír na šablonu, pečící papír, krejčovský metr, jehly, špendlíky - domácí zdroje
tři měsíce času, trpělivost, chut' do práce - vlastní zdroje.


*)

Slavnostní ubrus je jeden z důvodů, proč jsem neměla vůbec čas na nic jiného, dokonce ani na blog.

Svým blogovým přátelům a náhodným návštěvníkům se omlouvám, ale ten ubrus určitě stojí za to.