. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Únor 2014

Deník z jarních prázdnin

26. února 2014 v 11:29 Putování po Čechách

Nejen děti školou povinné, ale i ty školkové mají jarní prázdniny. A co to znamená? V každém pražském obvodě je většina školek uzavřených a funguje jich jen malé procento, pro ty děti, které to opravdu potřebují. A protože dcera finišuje s prací na katalogu pro jednu velkou firmu, hodilo se jí, že jsem sama navrhla, aby holčičky trávily čas prázdnin u nás. Svůj návrh jsem vznesla nejen kvůli dceři, ale i kvůli manželovi, kterého začíná pomalu, ale jistě deptat to, že je bez práce.
Tak jsme byli hlídací.

Sobota - Babinský
Vydali jsme se na procházku za jedním ze "slavných" obyvatel čtvrti, ve které bydlíme. Slovo slavný je příliš nadnesené, spíš by se hodilo známý, nebo ještě raději nechvalně známý. Tou osobou je Václav Babinský, který byl také nazýván Venca z Pokratic. Loupežník, který si odseděl za své činy 20 let těžkého žaláře a jehož se po propuštění ujaly řádové sestry, dožil svůj život jako zahradník v klášteře v Řepích. Odtud pak chodil do pražských hospod, kde vyprávěl o svých skutcích. Ty daly vzniknout legendě.


Současný pomník je nový, pamatuji si ještě na ten starý, původní, který byl umístěn na vězeňském hřbitově. Vzpomínám si, že jsme jako děti zpívaly písničku "Babinský, známý lotr mexický."
Náš pěší výlet skončil ve Zličíně. Déšt' nás zahnal do autobusové zastávky, kde jsme si počkali na autobus, který nás odvezl zpátky na Bílou Horu. Sára měla silné ponožky a cestou do schodů kopala pantoflemi do jejich hrany. "Proč to děláš?" "Babičko, ty pantofle jsou mi nějaké neútulné." Na další slova jsem se už nezmohla, smála jsem se ještě notnou chvíli potom. Asi budeme muset koupit větší pantofle.

Neděle - Lesy, vody a stráně
Mraky se honily po obloze celý den. My se vydali do lesoparku Cibulka. Jen pár pejskařů, trocha sportovců. Jinak klid. Občas spadlo pár kapiček deště. Holky se vyřádily na hřišti, kde byly úplně samy. Kapky deště na skluzavce vytrvale utíraly svými kalhotami. Nechtělo se jim domů. Nakonec se nechaly přesvědčit.


Zjistila jsem, jak je z jednoho místa báječně vidět Motolská nemocnice.

Pondělí - Den her
Ráno jsme se Sárou kramařily na půdě. V jedné skříni byly uloženy hry po jejich mamince a jejím bratrovi, kterému holky říkají "strejdí". Několik her jsme donesly dolů do bytu. I když byly uloženy ve skříni, stejně se na ně prášilo. Všechny krabice jsem otřela vlhkým hadrem a pak jsme je rozkládaly podle radiátorů, aby oschly. Počasí takové nic moc. Chvilku sluníčko, chvilku to vypadalo na déšt'. Holčičky chtěly ven, takže jsme se všichni oblékli a šlo se. Holky prolezly všechny prolézačky na hřisti, otestovaly obě skluzavky a šlo se domů. Večer pak s námi doma hrály některé z nalezených her. Hádejte, kdo prohrál. No, přeci já. Dříve jsem se snažila, abych prohrávala, ted' už se téměř snažit nemusím.


Úterý - Odpočinkový den
Holky odjely dopoledne domů, protože odpoledne měly už dlouho naplánovanou návštěvu a my měli s mužem odpočinkový den. Snažili jsme se dohnat to, co jsme nestilhli v předchozích dnech. Opravdu, ve společnosti těch dvou malých treperend, není moc šance cokoliv udělat.

Středa - Kulturní den
Ráno jsem vstávala brzy. Nějak jsem nemohla dospat. Měla jsem v deset dopoledne sraz na Národní s Přemkem, který pro mě měl lístek do divadla. Byla jsem tam o něco dříve a byl čas na pokec i s dalšími lidmi z naší kulturní party. Naposledy jsme se viděli v prosinci na Hamletovi. "Tak co je u tebe nového?", byla nejčastější otázka.
Hra Play Strindberg od Friedricha Dürrenmatta se mi opravdu líbila. Skvělé dialogy všech tří protagonistů vyvolávaly občas v hledišti smích, někdy byly až krutě pravdivé. Dvěma slovy - herecký koncert.

Zdroj: INTERNET - Stránky Divadla Metro

Z divadla jsem jela do Košíř pro holčičky. Už měly sbalené hračky a moc se těšily. Manžel přijel z domova chvilku po mě, vypili jsme kávu, naložili jsme holky do auta, cestou domů nakoupili a začali plánovat, co všechno ještě podnikneme. Stihli jsme rychlobruslení a viděli vítěznou D'áblíkovou. Obávám se, že díky Sáře už jí to jméno v naší rodině nikdo neodpáře. :-D


Čtvrtek - Den dupajících zeber a neposlušných tučňáků
Měli jsme půjčenou rodinnou permanentku do pražské ZOO. Původně jsme plánovali návštěvu ZOO až na pátek, ale holčičky se ráno probudily s tím, že se jde do ZOO. Uvařila jsem čaj do termosky, připravila další jídlo a vyrazili jsme. Zaparkovali jsme na dolním parkovišti a pak se vydali za zvířátky.

Gorilí bráškové Kiburi a Nuru

Sestřičky Sára a Ema


Ač únor, byla venku i zvířata teplomilná. Jen pár výjímek bylo v pavilónech. Počasí, které bylo zpočátku slunečné, se odpoledne začalo kazit. Mraky se honily po obloze a foukal vítr. Měli jsme to štěstí, že jsme viděli v několika případech přesuny zvířat do pavilónů. Nejvíc nás rozesmály zebry.
Byly ve výběhu se žirafami a losími antilopami. Byla už citelná zima a žirafy nervózně přecházely kolem vrat výběhu. Pak se dočkaly a úprkem se rozeběhly do tepla. Jedno malé žirafátko však zůstalo venku. Zebry ho začaly nadhánět a žirafátku se domů vůbec nechtělo. Loudalo se a otálelo s návratem. A tak si na něj zebry duply. Koukej už jít! Žirafátko se rozeběhlo a běželo za stádem. Zebry si disciplinovaně stouply ke vratům a čekaly, až se otevřou. Když byly vpuštěny do uličky k výběhům, na jejich místo si stouply antilopy. Dívala jsem se s údivem, jak zvířata dodržují hierarchii ve stádě.


Koukej už jít, nám je taky zima!

Podobně se seřadily i slonice. První šla nejstarší samice Gulab a za Shanti a pak za ní další. Jen malá neposedná sloní holčička Sita, které je rok, si dělala co chtěla.


Velkou legraci jsme pak zažili u tučňáků. Nechtělo se jim do pavilónu. Dvě ošetřovatelky s hráběmi v ruce je vyháněly z vody. A tučňáci se stále a stále vraceli zpátky do vody. Zaslechla jsem, jak se mezi sebou ošetřovatelky baví: "Hele, budeme muset vymyslet něco jinýho, na ty hrábě už si zvykli." Trvalo to notnou chvíli, než se jim je podařilo všechny zahnat. I to je možné zažít v ZOO.


Pátek - Den hrocha a krokodýla
Dopoledne nás čekal velký nákup. Nakupování s dětmi má svá úskalí v tom, že chtějí to či ono, pak zase pro změnu támhleto, nebo že by tamto? Už předem jsme se s mužem pochechtávali, protože jsme přesně věděli, kam holky půjdou, co tam budou chtít a co pak bude následovat. Nákup jsme přežili.
Po obědě jsme se vypravili do Hvězdy. Přímo proti letohrádku je hřiště, kterému vévodila obrovitá socha hrocha a kterému proto říkáme "U hrocha". Další z hřišt' je skryté v lese a my ho objevili kdysi úplnou náhodou. Jsou na něm různé prolézačky, zejména z provázků a proto ho pro rozlišení nazýváme "Lanové". V kabele jsem nesla pití a Brumíky ke svačině i přes to, že si holky u oběda obě přidávaly. Ale venku jim určitě vyhládne. První zastávka byla na Lanovém hřišti. Nebyli jsme tu od léta a všimli se, že zmizel vláček, který byl oblíbený těmi nejmenšími. Ale naopak se tu objevil krokodýl.



Ted' už nebudeme říkat lanové, ale "U krokodýla". Holky se tu vyřádily a pak projevily přání, podívat se na hrocha. K našemu překvapení tu už starý a mohutný hroch nebyl. Místo něj je tu nový, štíhlý. Nebýt té hlavy, vypadal by jako přerostlý jezevčík. Ema ocenila to, že se jí na nového hrocha lépe leze.



Začínalo se téměř smrákat, pití bylo vypité, jídlo snědené a holky stále nechtěly domů. Nakonec se nám je podařilo přemluvit a nalákat je na pohádku. I když Sára cestou domů stále remcala.

Sobota - Zámecký den
Jen málo hradů a zámků má během zimy otevřeno. Manžel objevil na stránkách Národního památkového ústavu, že k těm málo otevřeným, patří zámek v Mníšku pod Brdy. Navíc tam byla během víkendu akce pro děti Cesta za pohádkou. Zarezervoval vstupenky a my po sobotním obědě jeli do Mníšku. Vzpoměla jsem si na VendyW, která někam sem jezdí na chatu. Před zámkem na náměstí stojí cukrárna a manžel na ní holky upozornil. To neměl dělat. Přijeli jsme sem s časovou rezervou, koupili vstupenky a já pak obcházela zámek s fot'ákem. Holčičky chvilku běhaly okolo zámku a jejich dotazy směřovaly stále k cukrárně. A já přitom měla v kabele pití a lázeňské trojhránky, které mají rády.




Pak nastal čas prohlídky. Provázela nás pohádková babička, stará paní, která měla s dětmi obrovskou trpělivost. Možná bývalá učitelka. Děti podle indícií hádaly pohádky a my starší jsme občas dostali informaci, která se týkala majitelů zámku, či jeho interiérů. Na konci prohlídky nás pak čekala výstava vývoje módy.




Panenky Barbie a panáčkové Ken byli oděni do kostýmů počínaje starověkem a konče meziválečným obdobím. Autorka prý na kostýmech, které vytvořila podle dobových obrázků, pracovala několik let. Z nádvoří jsme pak ještě šli do pohádkového sklepení, ve kterém byly postavičky bytostí, které se objevují v pověstech týkajících se zámku. Holčičky byly nadšené a i nám se návštěva zámku líbila.

Čert Brdík

Vodnice Jůlinka

"A ted' půjdeme do cukrárny", pronesla Ema. Marně jsem se snažila a nabízela trojhránky, byla jsem většinově přehlasována. Cukrárna je velice útulná, obsluha milá a ceny oproti Praze mnohem nižší.


Neděle - Den návratu
Vstávala jsem brzy. Už v půl osmé jsem začala s přípravou oběda. Nejprve se do kuchyně přitoulala Ema. Mračila se na celý svět. "Co je Emí, proč se mračíš?" "Protože Sára nechce vstávat." "Tak jí nech ještě spát. Víš co, dojdi si na záchod, já ti dám pastu na kartáček a udělám ti snídani." Nešla na záchod, zamířila zpátky do pokoje se slovy, že teda ještě bude spát. Po chvilce přišla plačící Sára: "Ema mě nenechá spát." V duchu jsem si něco pomyslela o malých potvorách a o tom, že Herodes byl král. Jejich následná hádka probudila manžela. Po snídani se oblékly, muž jim vytáhl z garáže kola, na kterých už chvíli jezdily po včerejším návratu z Mníšku a vyrazili společně na hřiště.
Po obědě jsme chvilku hrály pexeso. Už jsem se ani nesnažila o to, abych prohrála. Projela jsem to na celé čáře a došla k poznání, že Ema má opravdu vynikající pamět'.


Pak si holky zabalily hračky, já jejich ošacení, které měly sebou. Nanosili jsme to s mužem do auta a před čtvrtou odpolední jsme se vydali do Košíř. Myslela jsem si, že předáme děti, vypijeme kávu a pak pojedeme domů, abychom se podívali na ukončení olympiády. Holčičky nás nechtěly jen tak pustit, takže jsme se dívali u mladých a domů dorazili po osmé večerní.

Hořkosladce

11. února 2014 v 22:59 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Hořkosladce - tak chutná náš život a nebo také nahoru a dolů - i takový je.

Hořkosladká chut'? Možná by bylo vhodnější napsat sladkohořká, ale ten výraz se mi pranic nelíbí.
A houpačka života, která nás vynese do výšin, jen na chviličku, aby nás zase snesla dolů? I to k životu patří.
Bez hořkosladké chuti a té pomyslné houpačky, by byl náš život jednotvárný.

Poslední lednový den byl u nás na návštěvě syn s rodinou. Oznámil nám, že se s největší pravděpodobností budou během léta stěhovat sem do domu. Švagr si staví nové obydlí mimo Prahu a s naším synem se dohodl, že mu svou polovinu domu prodá. Těším se na to, že budu vídat vnoučka častěji, než jedenkrát měsíčně. Doufám, že si snad spolu vytvoříme podobný vztah, jaký máme s vnučkami. Holky od samého počátku věděly, že jsme součástí rodiny a když ony nebyly u nás, byli jsme to my, kdo za nimi jezdil, aby s nimi trávil co nejvíce času. S vnoučkem je to jiné. Zatím jsme pro něj jen lidé, které občas s rodiči navštíví a ti, kteří ve vzácných okamžicích, jsou-li pozváni, navštíví jeho domov. Při příchodu k nám se drží za ruku jednoho z rodičů. Co kdyby? Pak při delším pobytu se i usměje, ale stále se ohlíží, kde je máma nebo táta, kteří jsou pro něj jistota. Jeho záchranná sít'. Jsme pro něj stále cizí lidé. A já bych se s ním tak ráda pomazlila. Vnímám hodně velký rozdíl mezi vnoučaty od dcery a od syna (potažmo snachy). Je to takové hořkosladké.
Ted' je však na obzoru bydlení v jednom domě a sdílení společných prostor. Není však už pozdě na to, aby k nám vnouček našel cestu? Sociální vazby si dítě začíná vytvářet kolem první poloviny roku. Stále doufám, že ještě není pozdě.
Pozdě, jak doufám, nebude u dalšího vnoučátka, které by se mělo narodit snaše a synovi začátkem srpna a které snad budu vídat častěji. Tedy za předpokladu, že dojde k jejich přistěhování. Podmínkou totiž je to, aby švagr dostavěl a přestěhoval se. Zatím však švagrova stavba nepokračuje tak, jak by si přál. Došly mu totiž peníze.

Můj muž, který přišel před téměř pěti roky o práci, se živí jako osoba samostatně výdělečně činná. Kromě toho, že jezdí opravovat a revidovat elektronickou regulaci pro vytápění a příležitostně je i hodinovým manželem, pracoval ted' zejména na švagrově stavbě. A ta je od minulého týdne z výše popsaných důvodů zastavená. Vytápění je slušným zdrojem příjmů pouze při zahájení a ukončení topné sezóny, proto byla práce na stavbě jeho hlavním příjmem. Kdy dostane zaplaceno za vykonanou práci, je otázkou. To už není hořkosladké, tady převládá hořkost.
Minulý týden jsem manželovi na jeho prosbu podala inzerát do místního plátku, aby se připomenul coby hodinový manžel. Sice si vytvořil malou klientelu potencionálních zákazníků, ale těch, kteří za nevelkou úplatu udělají něco pro ty méně zručné, je mnoho. Výhodou pro něj je truhlářská dílna v našem domě, která zůstala po manželově dědečkovi a která skýtá prostory pro drobné truhlářské práce. A nemenší výhoda je to, že mám za muže "Ferdu mravence", který je schopen práce všeho druhu. Hořkosti trochu ubývá.
Včera dcera vytvořila pro muže strukturovaný životopis, já mám za úkol napsat motivační dopis. Budeme reagovat na inzeráty a na nabídky práce. Sice můj muž pronesl něco v tom smyslu, že takového dědka už stejně nikdo nezaměstná, ale uvidíme. Jak říká staré úsloví - "Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko." Zase je ta chut' o něco méně hořká.
Já vím, vypadá to, že si tady jen stěžuju. Ale ne. To já jen vypisuji hořkosladké pocity, které ted' mám. Přiznávám, že v noci hůř spím a dost často přemýšlím, co bude dál. Když jsme se v roce 1975 brali, slíbili jsme si, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. Nějaké peníze na účtu ještě máme, navíc manželovi končí v květnu životní pojistka. O jejím prodloužení neuvažuje a peníze z ní plánuje použít na koupení eura na už zaplacenou dovolenou. Asi to bude už poslední. A bude-li nejhůř, je tu stále možnost odchodu do předčasného důchodu. Další věc, která je důležitější je to, že jsme relativně zdrávi. A co je víc? Už to není vůbec hořké.

Občasná trocha té hořkosti je vyvažována sladkým časem, který trávíme s vnučkami. I když jsou rozjívené, hlučné, vyžadující naší pozornost, je to radost. Nic v jejich přítomnosti nestíháme, ale o to víc si ten čas užíváme.

Sára byla u zápisu do školy. Dcera se domnívala, že po té, co dostala loni odklad, k zápisu znovu nemusí. Škola, do které půjde je malá. Stojí hned vedle školky, kam obě holky chodí a bude se otevírat jen jedna první třída. Dětí, které podobně jako Sára měly odklad, nastoupí letos do první třídy devět. Třída bude mít 30 žáků, což je hodně. Rodičů, kteří by rádi v této škole měli děti, bylo mnohem víc, než je už takhle nacpaná kapacita třídy. Dcera proto vystála frontu na pořadové číslo pro kamarádku, respektive jejího syna, se kterým se Sára ve školce kamarádí v domnění, že ona se Sárou už nikam nemusí. Večer jí telefonoval ředitel školy a řekl, že Sára musí opět k zápisu. A tak šly holky znovu.
Po zápisu přijely k nám a já se ptala Sáry, jaké to bylo. Postrčila si brejličky na nose a pronesla: "Trapas babi." "Jak to?"
"No babi, já jsem musela počítat, to šlo. Pak jsem ukázala písmena, která umím a pak jsem se podepsala." "A co nějakou básničku, tu po tobě nechtěli?" "Jo, chtěli a pak jsem ještě zpívala." A po krátké odmlce pronesla: "Teda babi, kdybys viděla, jak já se styděla. Já se styděla úplně jak rohlík s máslem." Nevím, jak se stydí rohlík s máslem, ale moje první vnučka je prostě sladká.

Včera večer mi zavolal kamarád, bývalý kolega z práce, se kterým chodím do divadel. Měli jsme už od podzimu lístky na muzikál Iago od Janka Ledeckého. Termín představení jsem si poctivě zaznamenala do diáře a přiznám se, že jsem se opravdu těšila. Byli jsme spolu dohodnuti, že si zavoláme den předem a domluvíme se, kde se sejdeme. "Hele Ájo, ted' mi říkala známá, že je to představení zrušený a že se vracej peníze." "Fakt?" "Nojo, prej je to už dýl, co to zrušili. Hele, když něco zjistím, tak ti ještě brnknu." "Já se taky zkusím podívat a když tak ti taky brnknu." Zapnula jsem počítač a zjistila, že má pravdu. Premiéra muzikálu se odkládá a u toho datum 13. listopad minulého roku. Zavolala jsem zpátky, abych kamarádovi sdělila, že jeho informace je pravdivá. Co se dá dělat? Pozdě večer jsem znovu otevřela zprávu o odložené premiéře a hledala informace o vracení vstupného. Prý se lístky vrací pouze tam, kde byly zakoupeny. Na to, abych volala Přemka, byla už dost pozdní hodina. Z peněženky jsem vytáhla lístek - Ticketportal. No nazdar! Těch je po Praze hafo. S lupou v ruce jsem koukala na lístek a hledala nějakou identifikaci, ze které bych zjistila, kde byl zakoupen. Nedalo se nic zjistit. Jestli budu lítat po Praze jako hadr na holi, abych vrátila lístek tam, kde byl koupen, z toho opravdu moc radost nemám.

Dnes ráno jsem si obula pohodlné boty, co kdyby? Zkoušela jsem volat kamaráda, abych se zeptala, kde lístek koupil. Nezvedal to! Pak mi došlo, že tento týden možná slouží a že ted' spí po noční. Rozhodla jsem se, že nejprve zkusím své "štěstí" v pokladně Divadla Hybernia. Chviličku jsem si vystála frontu a pak mi byly peníze za lístek bez jakýchkoliv problémů vráceny. Navíc jsem od příjemné paní pokladní zjistila, že muzikál nebyl jen odložen, byl dokonce zrušen. Prý proto, že došly peníze. Už zase! A znovu ta hořkosladká chut'. Z těšení se na muzikál sice není nic, ale mám zpátky své peníze.
Z Hybernie jsem pokračovala do České národní banky. Měla jsem totiž doma ještě papírové dvacetikoruny. A důvod? Jako pokladní jsem měla možnost si vyměňovat své ošoupané peníze za krásné a nové bankovky. Občas mi docházela inspirace při kupování dárků, nebo když si dotyčný přál místo dárku peníze, používala jsem tyto krásné a nové jako dárek. Vějíř z nových bankovek třeba pod celofánem bonboniéry vypadá mnohem lépe, než bankovky v obálce. Platnost těchto bankovek končí letošním srpnem. Už mnohokrát jsem si na ně vzpoměla při cestě kolem banky. Tak až ted'. Za vchodem byl rám podobný tomu na letišti a pás, na který jsem musela položit kabelku. "Co máte v kapsách?" Sdělila jsem dvěma mužům z ostrahy jejich obsah, prošla rámem, vzala si zpátky svou kabelku a pak dostala instrukce, kam jít dál. Vzpoměla jsem si na návštěvu Windsoru, kde se postupovalo obdobně. S penězi za vrácené "dvacky" jsem vyšla Na Příkopy.
Zabočila jsem do Panské a na rohu s Jindřišskou jsem před hotelem Fusion "narazila" na skupinu severských studentů, kteří jen tak v tričkách popíjeli alkohol z lahví, pokuřovali a povykovali před vchodem hotelu. Bylo krátce po desáté dopolední. Ti si v tom teda dneska pěkně pochodí.
Svou pout' jsem zakončila v Paláci knih Luxor, kde jsem získané peníze utratila za knížky. Vím, asi bych neměla ted' utrácet. Ale nové a vonící knížky jsou přeci tak sladké.

Odpoledne jsem věnovala vnučkám. Dívaly jsme se společně na televizi, kde probíhal závod v rychlobruslení na 500 m, když Sára pronesla: "Babičko, bude zase bruslit ta Ďáblíková, na kterou jsme koukaly v neděli?" Směju se ještě ted', když si na to vzpomenu.

Můj život určitě není jednotvárný a nudný. Je prostě hořkosladký.

Otranto

10. února 2014 v 13:30 Putování po Evropě

Nejvýchodněji položené italské město, kterému se přezdívá "Brána do Orientu", to je Otranto.


A i přesto, že je to město, je součástí klubu - "Nejkrásnější italská vesnice". Je tady však ve velmi dobré společnosti, členy tohoto klubu jsou kupříkladu Grottammare, které je významnou turistickou destinací, letní sídlo papežů Castel Gandolfo, nádherný Castel del Monte, i místa, o kterých jsem už psala, jako je Capua či Stilo.

Naše první návštěva tohoto města se odehrála v roce 2012. Přijeli jsme sem tehdy v podvečer, auto zaparkovali na jeho okraji u Via Giovanni Paolo II. Překročili jsme most přes nevábný potok, o kterém, jak jsme později zjistili, tu místní hrdě hovoří jako i řece Idro a přes náměstí Piazza de Donno, které ozařovalo už téměř zapadající slunce, jsme se vydali po Via Vittorio Emanuele ke hradbám, které jsou vystavěny kolem historického centra.

Za celou dobu pobytu se mi nepodařilo zjistit jméno tohoto kostela. Není ani zmiňován v jakémkoliv průvodci

Pohled na zvonici katedrály přes městský park

"Řeka" Idro

Porta Terra - Zemská brána

Parkoviště před hradbami, nad nimi zvonice

Věž Alfonsina

Okamžitě nás okouzlil kolorit města. Úzké uličky s obchůdky se vším možným i nemožným, kavárničky, pizzerie a tratorie, které lákaly k posezení. Prošli jsme si hlavními uličkami města a došli až před katedrálu Santa Maria Annuziata. Byla už zavřená, tak jsem udělala několik večerních fotografií.

Katedrála z boku

Večerní pohled na katedrálu

V obchůdku proti katedrále jsem si koupila malou brožůru, abych se dozvěděla něco bližšího nejen o katedrále, ale i tomto zajímavém městě. Od katedrály jsme se vrátili zpátky do úzkých uliček, prošli na ochoz nad hradbami a dívali se na přístav a večerní město.


Sem se ještě musíme vrátit!

Druhá návštěva Otranta se odehrála v následujícím týdnu. Tentokrát jsme vynechali siestu a hned po obědě jsme vyrazili. Zaparkovali jsme na stejném parkovišti, jako posledně. Proč hledat něco jiného, když tady to není drahé a navíc jsou auta zaparkována pod stříškou popnutou hroznovým vínem. Nešli jsme tentokrát na náměstí, ale prošli jsme zpátky po Via Giovanni Paolo II. a za poštou prošli na Lungomare Terra d'Otranto, což je nádherná promenáda kolem moře.

Promenáda Terra d'Otranto

V cukrárně jsme si koupili kopec zmrzliny a pak šli pomaloučku podél moře ke hradbám starého města. Překročili jsme opět "řeku Idro", která v tom parném dni vypadala spíš jako pozůstatek potůčku. V městském parku Villa Idrusa byl klid, jen pár lidí posedávalo na lavičkách ve stínu stromů. Přešli jsme náměstíčko a branou Porta Terra vstoupili do historického centra. Kousek za branou jsme odbočili vpravo do Via Basilica a vystoupali na Piazza Basilica.


Boční vstup do katedrály a jeden z erbů nad ním

Katedrála, která nese název Santa Maria Annunziata - Zvěstování panny Marie, byla otevřená.



S její stavbou bylo započato v roce 1068 na místě původního ranně křest'anského chrámu v románském slohu. Nese v sobě prvky nejen románské, ale i ranně křest'anské a byzantské. Vysvěcena byla 1. srpna 1088 biskupem Williamem Normanem v době papežství Urbana II. Roku 1480 se stala svědkem velikého krveprolití, při kterém byli na nedalekém kopci Minerva povražděni duchovní i obyvatelé města, kteří se sem uchýlili před Turky, kteří dobili město. Katedrála pak byla přeměněna na mešitu, navíc byly zničeny všechny fresky ze 13. století. Po osvobození Otranta od turecké nadvlády v roce 1481 prošla velkou rekonstrukcí, při níž bylo přidáno i rozetové okno v jejím průčelí. Mozaika je podle jedné verze dílem jediného mnicha, druhá verze mluví o tom že na ní pracovalo více lidí pod vedením mnicha Pantaleona. Vznikla mezi lety 1163 - 1165.




Mozaika, tak jak jsem ji zaznamenala

Scan mozaiky - skládací plánek, který jsem si koupila před katedrálou

Krypta, která se rozkládá pod celou apsidou je datována do 11. století a je zmenšeninou slavné mešity ve španělské Cordobě.

Před vchodem nás oslovil mladší Ital s nabídkou, že nás katedrálou provede a povypráví nám o její slavné mozaikové výzdobě. Pak se zeptal, odkud jsme. Pokládal nás za Holand'any. Když jsme mu řekli, že jsme Češi a já mu navíc ukázala knížku, kterou jsem si před týdnem koupila, rozloučil se. Poděkovala jsem mu a vstoupili jsme do katedrály. Z knížky, kterou jsem si v předstihu prošla, jsem věděla, že nás čeká něco ohromného. Procházela jsem katedrálou a fotila mozaikovou podlahu, která je největší mozaikou na území Itálie. Fotila jsem nádherný kazetový strop a pak i kryptu, která byla otevřená. V katedrále jsme vydrželi více než půl hodiny, procházeli jsme jí, dívali se na její výzdobu a zejména obdivovali mozaiky na její podlaze. Jsou zde k vidění jednotlivá znamení zvěrokruhu, je tu i příběh Adama a Evy, včetně vyhnání z ráje. Můžete tu obdivovat krále Šalamouna, je tu i Noe se svou archou. Uvidítě tu i krále Artuše, či Alexandra Velikého. Z rozlohy, na které se mozaika rozprostírá, se tají dech.

Strop katedrály

Původní sloupy z roku 1524

Kaple mučedníků - v prosklených vitrínách jsou ostatky obyvatel, popravených Turky

Staré rozetové okno


Krypta - fotila jsem bez blesku a tyto dvě fotografie jsou jediné, jakž takž použitelné


Scanované fotografie krypty z knihy Guida di Otranto - Grazio Gianfreda

Úzkou uličkou nad katedrálou jsme došli k aragonskému hradu. Ten byl vybudován roku 1067 na místě původní poškozené obranné pevnosti, která zajišt'ovala bezpečnost přístavu. Roku 1228 byl rekonstruován Frederickem II. Švábským. Po dobytí Otranta Turky roku 1480 byl poničen. K jeho nové výstavbě došlo v letech 1495 - 1498 za vlády Alfonse Aragonského. Byla vybudována obranná věž a část hradeb. Současnou podobu získal mezi roky 1535 - 1578 za nadvlády Španělů. Byly vybudovány další tři věže, posíleny hradby, vznikl vodní příkop a padací most. V současné době slouží ke kulturním účelům, jsou zde pořádány výstavy. Ještě jedna zajímavost se k této stavbě váže. Stal se inspirací pro první gotický román Hrad Otranto, jehož autorem byl Horace Walpole a který byl napsán už v roce 1764.






Hrad

Od hradu jsme potom pokračovali po vrcholu městského opevnění, odkud byl kouzelný výhled nejen na hrad, ale i na přístav, otrantský záliv a místy i na další stavby tohoto města.

Pohled z opevnění dolů do města

Část opevnění u přístavu - pohled z vnitřku

Pohled na přístav, kde je velice zajímavá budova kapitanátu. Vypadá jako lod'

Promenáda hrdinů - památník mučedníků z roku 1480

Z hradeb historického centra jsme vycházeli krátce před šestou hodinou. Přímo v opevnění je známá a evidentně i proslavená pizzeria La Bella Idrusa. Už při první podvečerní návštěvě jsme si všimli, že před jejím vchodem stojí dlouhá fronta zájemců, čekajících, až se uvolní místo. Ted' tam nestál téměř nikdo. Stoupli jsme si před její vchod, za námi se postavilo několik lidí a pak vše začalo. Obsluha se nás jen zeptala, pro kolik lidí má být stůl a pak nás už odváděla na místo. Během několika málo okamžiků přišel čísník, který nám dal jídelní lístek a tázal se, co budeme pít. Objednali jsme si a čekali jen malou chviličku. Během té se u vchodu dovnitř začala řadit fronta těch, kteří už si budou muset nějakou tu chvilku počkat.

La Bella Idrusa zatím bez fronty ...

.... a s frontou

Po vynikající večeři jsme zaplatili a šli se projít uličkami, které nabízejí tu fantastickou atmosféru jihu. Pak už jsme se za tmy přes náměstí Piazza de Donno vrátili k autu.
Ciao Otranto!

Oba rozhodnuti, že se sem musíme ještě někdy vrátit.

Vrátili jsme se!
A to dokonce na celé tři týdny v červnu loňského roku.

Historické centrum Otranta se stalo naším pravidelným cílem, někdy jsme tudy jen prošli, jindy jsme si sedli do kavárničky, či do věhlasné pizzerie La Bella Idrusa. Znovu jsme navštívili katedrálu a opět se obdivovali té nádheře. Krypta byla v loňském roce uzavřená. Nasávali jsme středomořskou atmosféru spolu s vůněmi kaváren a tratorií, mísící se s vůní kůže. Otranto se vyznačuje ještě jednou zvláštností a tou jsou manufaktury, ve kterých se vyrábějí kožené sandály, kterým se říká salentinky.



Mnohdy jsme mívali pocit, že se tu zastavil čas. Procházeli jsme liduprázdnými uličkami, kde jsme nepotkali živáčka. Hlavní nákupní třída historického centra v dopoledních hodinách bývala často prázdná.


Hodinová věž


Večer uličky začaly ožívat. Při svých toulkách v nich jsme objevili i jednu z nejstarších památek města, kterou je kostel Sv. Petra, který je postaven v byzatském slohu a pochází z 9. století. Budova není nápadná, je v jedné zastrčené uličce stran veškerého ruchu. My kolem ní mnohokrát prošli bez povšimnutí. Navíc, zde zafungoval i zákon schválnosti. Fotografie, na kterých jsem kostel dokumentovala, byly .... občas se nezadaří. Nebyl to jediný případ nepovedených fotografií, podobně dopadl i kříž na kopci Minerva. Proto jsem "zalovila" na internetu, abych kostel Sv. Petra mohla ukázat na těchto dvou fotografiích.


Zdroj: INTERNET - oficiální stránky Comune di Otranto

Stejně tak jsme chodívali téměř bez povšimnutí kolem kostelíka Panny Marie Alto Mare (volně přeloženo vysoko nad mořem), stojícího nad schody, po kterých jsme stoupali kdykoliv jsme šli z pláže, či města. Je také nazýván kostelem námořníků, i jeho výzdoba poukazuje na úzké sepětí s mořem. Stavba pochází ze 17. století a do současné podoby byl přestavěn v roce 1744.
Při vybírání fotografií z archivu roku 2012 jsem zjistila, že jsem kostel tehdy vyfotila z pobřežní promenády a vedle něj zaznamenala i Villu Altomare, která je hlavní budovou rezidence, ve které jsme roku 2013 bydleli. Fotografie není příliš hezká, ale rozhodla jsem se, že jí do tohoto článku dám. Je to takové "dílo náhody".
Na obou fotografiích je patrné, že jak roku 2012, tak i v roce následujícím, probíhal v jejich blízkosti stavební ruch, proto jsem ještě připojila jednu, kterou jsem opět stáhla z internetu a kterou nehyzdí zábrany.

Santa Maria Altomare a vpravo Villa Altomare

Takto jsem kostel vyfotila já - se zábranami

Zdroj: INTERNET - oficiální stránky Comune di Otranto

Něco málo k historii tohoto města: První osídlení tohoto území lze datovat už do paleolitu. V neolitu bylo obýváno ilyrskými a anatolskými osadníky, kteří na území současného Salenta vytvořili začátkem doby železné vlastní kulturu - messapi. Jak dnes dokládají archeologické vykopávky v jeskyních nedaleko Otranta a Roca, trvalé osídlení lze doložit už v 8. století př.Kr. V 7. a 6. století už messapi stavěli svá obydlí z nepálených cihel, na které používali hlínu a slámu. V muzeích Salenta jsou dnes k vidění bronzové sochy i keramika, kterou původní obyvatelé vyráběli. Měli i svůj vlastní jazyk messapštinu, jak dokládají nápisy na vykopávkách. Po dobytí Tróje převzali vládu nad tímto územím Řekové a to se pak stalo součástí Magna Grecia.
Ve 2. století př.Kr. bylo už pod nadvládou Říma. Roku 162 př. Kr. získalo město povolení razit vlastní mince.
Římská mince z Otranta - scan z knihy Guida di Otranto - Grazio Gianfreda

Město se v té době jmenovalo Hydruntum, později se jeho jméno změnilo na Odruntum. I zde je zřejmý vliv messapštiny - "odra" je v jazyce messapi voda. V době římské nadvlády bylo jedním z nejvýznamnějších přístavů. Obchodovalo s Malou Asií a Řeckem a z toho prosperovalo a svým významem překonalo i Brindisi. Po rozpadu Římské říše se dostalo pod byzantskou nadvládu, ale ani tehdy nepozbylo svou důležitost. Bylo mostem mezi Východem a Západem a současně také jedním z posledních byzantských měst, které padlo roku 1070 do rukou Normanů. Stále však bylo významným a prosperujícím přístavem, který byl hojně využíván nejen obchodníky, ale i křižáky a poutníky.
Roku 1480 připlula k městu obrovská turecká flotila s 18.000 vojáky na 150 lodích. Celých 15 dnů Otranto obléhala, než kapitulovalo. Dvanácttisíc obyvatel bylo v bojích zabito. Masakr přežilo pouhých 800 obyvatel, kteří se uchýlili do katedrály. Turecký velitel Gedik Ahmed Pasha jim navrhl, aby konvertovali k islámu. Všech 800 obyvatel se odmítlo zříci se křest'anské víry a byli Turky na kopci Minerva nad městem popraveni. Osmset obětí bylo kanonizováno papežem Klementem XIV. Jejich ostatky jsou v kapli katedrály a jsou považováni za ochránce Otranta. Na místě jejich popravy je vztyčen kříž.
Neapolský král Ferdinand I. poslal do Otranta armádu, která pak Turky po třinácti měsících porazila a vyhnala je ze země.

Otranto se z této události už nikdy úplně nevzpamatovalo. Obnova města nastávala pozvolna. Nejprve přišli kněží a za nimi přicházeli řemeslníci, aby znovu vybudovali město, pak následovali noví obyvatelé. Město už nikdy nezískalo svůj význam, který mělo před tureckým útokem. Roku 1539, necelých 100 let po útoku mělo město 3200 obyvatel. Bylo vybudováno opěvnění, byl přestavěn hrad. Město stále čelilo nájezdům Saracenů, ale pokaždé se ubránilo. V 18. století došlo k mírnému oživení a výstavbě dalších budov ve městě. Během Napoleonských válek se stalo velkovévodstvím, díky městům a obcím v jeho okolí a bylo jednou z částí Neapolského království. Po sjednocení Itálie se stalo jeho součástí.
Otranto zažilo počátkem 20. století velkou vlnu emigrace, když jeho obyvatelé odjížděli za prací.
Roku 2010 se stalo součástí kulturního dědictví UNESCO.
V současné době má 5600 obyvatel.

V Itálii jsou města spojovány do "comune". Součástí "Comune di Otranto" jsou i tato území: Conca Specchiulla, Laghi Alimini, Baia dei Turchi, Baia di Santo Stefano, Baia dell Orte, Punta di Pallascia (nejvýchodnější bod Itálie), Torre Sant'Emiliano, Porto Badisco. Takže nejen jedna z "nejkrásnějších italských vesnic", ale i "vesnička má, středisková".

Nejvýchodnější cíp Itálie Punta di Pallascia - scan z knihy Guida di Otranto - Grazio Gianfreda

Scan pohlednice - pohled přes Otrantský kanál (75km) na pobřeží Albánie, kde jsou za krásného počasí vidět hory

Pláže ve městě samotném jsou čisté. Nevěřila jsem tomu, už vzhledem k tomu, že proti plážím leží velký přístav, odkud denně odpolouvají a kam připlouvají lodě. Nejen ty malé a výletní, ale i obrovské nákladní lodě. Pravidelně odtud plují lodě do Albánie.



Jak je patrné z fotografií, probíhal na obou veřejných plážích nejen době našeho pobytu, ale i v minulém roce, poměrně čilý stavební ruch. Výjímku z něj tvořil týden v době, kdy byly zabetonovány pilony pro nové budoucí schodiště. Přes to všechno je moře až překvapivě čisté, nejen to v zálivu proti přístavu, ale i v obcích, které pod něj spadají. Pláže byly už mnohokrát vyhlášeny za nejčistší pláže jižního Jadranu a pyšní se oceněním Bandiera Blu. I v loňském roce bylo toto ocenění - modrá vlajka za nejčistší pláže - uděleno městu Otranto.

V turistických průvodcích je Otranto popisováno jako ospalé město.
Prý tu lišky dávají dobrou noc. Nevím, zda je to pravda, lišku jsme neviděli a i bez jejího přičinění se nám spalo báječně.

Pro případné návštěvníky tohoto krásného koutu Itálie přikládám oskenovanou mapu města a historického centra. Byla, kvůli mé skleróze, díky níž jsem nechala doma všechny průvodce, naším jediným pomocníkem při třítýdenním pobytu zde.



Obě nezmenšené mapy, fotografie, které jsou zde a ještě některé další najdete v Galerii.cz.