. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Březen 2014

Méd'ové z večerníčku

25. března 2014 v 10:08 Putování po Čechách

Určitě si mnozí z vás vzpomenou na kouzelné večerníčky o třech medvědích brášcích Kubovi, Matějovi a Vojtovi, jejichž autorem je Václav Chaloupek. Já se přiznám, že kromě prvního dílu, který mi tehdy utekl, jsem pak večerníček sledovala s nadšením malého dítěte. Možná ve mě kousek toho dítěte zbyl, možná také, že už začínám naplňovat přísloví: "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem". Každopádně se mi příběhy medvídků líbily a občas se na ně jezdím podívat.

Uplynulý víkend byl víkendem hlídacím. Rodiče holčiček se účastnili rekonstrukce bitvy u Sudoměře. Jako správní husité tam přeci nesměli chybět.

Čas, který trávíme s vnučkami se snažíme naplnit nějakým programem, aby se holky nenudily a abychom si společnou dobu všichni dohromady užili.
Jednou ze součástí našich víkendových plánů byla návštěva medvědária v Berouně.
Snad to byla shoda náhod, či štěstí, ale cestou po dálnici z Prahy do Berouna zazněla z rádia tato chytlavá melodie:


"Kubo, co tam hledáš?", jako by se ptal Matěj

"No, přeci tu větvičku, která mi tam spadla."

"Ta voda je žůžo".

"A to já se raději podívám na ty dvojnožce, kteří sem přišli."

"Matěji, já jsem našel ve vodě ještě pěkný kus kůry."

"No to je dost, Vojto. Konečně už jsi vstal, koukej Kuba se koupá."

"At' se klidně koupá, já vodu nemám rád a navíc se potřebuju podrbat."

"To je pohodička..."

"Hele Vojto, nechceš si se mnou zatancovat?"

Matěj si hraje s pneumatikou, Vojta se líně válí po kmeni stromu a Kuba se koupe.

Matěje zaujali dvojnožci za plotem, tak nechal pneumatiku být a musí se jít podívat.

A Vojta? Do ted' spal v pelíšku a bude pokračovat dál. Vždyt' spánek je tak sladký.

"Ta voda je opravdu báječná".

"Jsem medvěd Matěj a jsem už velký kluk."

"Jo a nemyslete si, že na mě budete vyplazovat jazyk, já to umím taky."

Matěj za ohradníkem.

"Už bych z té vody mohl vylézt."

Usínající, nebo už možná opět spící Vojta.

"To byla báječná koupel."

S medvědími brášky jsme se rozloučili a slíbili jim, že se za nimi zase přijedeme podívat.
Cestou do Prahy, kde nás čekala návštěva restaurace a s ní spojená oslava svátku, jsme přemýšeli, kolik roků medvídkům z večerníčku už je. "Že už by jim bylo deset?", zauvažovala jsem nahlas. "No, možná to bude ještě víc, ten čas hodně letí."
Pak rychle doma převléknout do slavnostního, vyndat autosedačky z našeho auta. Kamarád přijel přesně na čas, dali jsme sedačky do jeho auta, posadili na ně holčičky a společně odjeli na slavnostní oběd. Jaká je to výhoda mít za kamaráda abstinenta, navíc s velikým autem, ani nemusím zdůrazňovat.
Oslava se vydařila, všem chutnalo a holky se chovaly vzorně. Chválili je všichni u stolu, chválil je i personál restaurace. Přiznám se, že mě to potěšilo.

Co mě nepotěšilo byla sobotní odpolední bouřka a déšt', který nepřestával. Já osobně mám déšt' ráda, ale co s dětmi. Veškeré naše plány šly stranou. Holky sice měly nepromokavé bundy, ale na nohy jen tenisky, nebo balerinky a ve 2°C, které u nás v neděli byly, jsme nechtěli riskovat jejich nachlazení.

Další věc, která mě nepotěšila byla porucha fot'áku. V Berouně jsem fotila mnohem více, než je zde u tohoto článku, ale spousta fotek je tak světlých, že jsou nepoužitelné. Stojící medvěd Matěj je z těch světlých, nepovedených.
Článek jsem rozepsala už včera, poté, co jsem se vrátila z ORL v Motole, kde jsem byla na endoskopickém vyšetření. Odtud jsem pak odvezla fot'ák do opravy, utratila v lékárně více než 700 korun a domů přijela zmoklá, i přes to, že jsem měla velký deštník.
Sedla jsem si k počítači, abych zjistila, jak jsou vlastně medvídci staří. Můj muž měl v sobotu pravdu, je to opravdu víc než deset let. Medvídci se narodili 13. ledna 2000 a je jim už čtrnáct let. Při hledání melodie k večerníčku jsem objevila i jeho první díl, takže jsem ho po těch letech konečně viděla.
A pak mě zahnala úporná bolest hlavy, asi po vyšetření, do postele a já článek dokončila až dnes.

Pro případné zájemce, kteří by se na medvědy chtěli podívat, přikládám plánek, jak se k nim dostat. Medvědárium je umístěné na Městské hoře v Berouně, která není daleko od centra města. Nedaleko medvědária je i rozhledna, která nabízí pohled na celé město.


Nezmenšený plánek můžete vidět zde:


Italský deník 2

19. března 2014 v 10:58 Putování po Evropě

Konečně léto

Čtvrteční ráno se ohlásilo slunečními paprsky, které prolézaly okenicemi dovnitř a hvízdavým zvukem, který paprsky doprovázel.
Foukal stále ostrý vítr. Vyšla jsem na balkón a všimla si obrovské lodi kotvící v přístavu.


Tak takhle velikou lod' jsme tu zatím neviděli. Sebrala jsem ručníky, které vítr serval ze sušáku a byla ráda, že balkón má "zděné zábradlí" a já nemusím honit věci po městě. Vyklepala jsem je, znovu pověsila a dvojnásobně je "zakolíčkovala." Ten vítr! Vešla jsem zpátky do apartmánu a zavřela za sebou dveře.
Uvařila jsem dvě kávy, protože jsem zaslechla, že vstává i můj muž. A pak jsem si vzpoměla na to, že mě v noci zapípal mobil, který ohlašoval novou zprávu.
Přečetla jsem jí jednou, přečetla jsem jí podruhé a pak se začala smát. "Co tam máš tak veselého?" "Tak se podívej sám."
Muž si nasadil brýle, přečetl zprávu a pak se začal smát taky. "To by mě teda fakt zajímalo, kdo to ležel v noci vedle mě."


Nevím, nejsem technicky zdatná, ale jediné vysvětlení této záhady je silný vítr, který asi odfoukl signál přes moře.

Po snídani jsem se vyšla podívat před rezidenci, abych si vyfotila znovu lod'. Musela připlout někdy v noci. Kolem ní probíhal čilý ruch a pomocí jeřábů se vykládaly kontejnery. Podívala jsem se i dolů na pláž. Nikdo se nekoupal, jen několik stavebních dělníků tu pilně pracovalo. Cestou zpátky z vyhlídky jsem před rezidencí potkala část tanečnic, které tu s námi bydlely. Byly oblečeny vycházkově a říkaly, že do moře se vlézt nedá, takže vyrážejí do města. Prý takhle jezdí každým rokem, ale takové počasí, jaké panuje ted', tu ještě nezažily.

S mužem jsme vyrazili pěšky na obhlídku další části pobřeží. Z mapy, kterou jsme dostali od agentury, jsme zjistili, že by i na této straně měl být také maják. Cesta kolem pobřeží byla zajímavá. Útesy a skály roztodivných tvarů, zbytky jakéhosi starého snad opevnění a krásné pohledy na historické centrum, zase z trochu jiného úhlu.






Uprostřed nahoře je vidět Torre Serpe

Na útesech u majáku, který byl spíš majáčkem, bylo několik rybářů a pár výletníků, kteří se sem přijeli, či přišli podívat. Byla vidět i věž Torre Serpe, která stojí na druhé straně zálivu a u které jsme byli už v pondělí. Vítr sice stále foukal, ale už nebyl tak prudký a ledový.




I vlny narážející na skály nebyly tak vysoké. Snad se počasí konečně umoudří. Sluníčko se sice snažilo, ale ten protivný vítr mu vše kazil. Pláže, které bývají za lepšího počasí určitě plné, zely prázdnotou. Nepočítám-li pár čumilů, jako jsme byli my a několik slunících se lidí. Ve vodě nebyl nikdo.











Zjistili jsme i velký rozdíl. Zatímco na jih od Otrantského zálivu je pobřeží hodně divoké, to severní je plné hotelových rezortů, které mají mezi jednotlivými útesy, které jsou tu oproti jižní části mnohem nižší, báječně vybavené pláže. Obešli jsme velkou část města, objevili další obchod s potravinami a pak jsme se uličkami vraceli zpátky k rezidenci.

Po pozdním obědě jsme si vypili kávu a muž se podíval na italský meteoserver, aby mi pak sdělil, že by snad od zítřka mělo být už hezky. Konečně! "Nepůjdeme na chvíli k moři?" Muž neodpověděl. Vyšla jsem brankou z rezidence a podívala se na pláž. Stejný stav, jako ráno. Ve vodě nikdo, jen dělníci, kteří u skály cosi betonovali. Vrátila jsem se zpátky a svou otázku už neopakovala. Byla by totiž zbytečná.


Kolem páté hodiny obrovská lod' odplouvala z přístavu. Jen taktak jsem jí stihla vyfotit. Večer jsme šli opět do centra a navštívili katedrálu. Opět jsme obdivovali umění toho, či těch, kteří vytvořili mozaiku na její podlaze.

V pátek ráno mě probudil zpěv ptáků a sluníčko, které se snažilo prodrat se dovnitř okenicemi. Chvilku jsem ležela a poslouchala, zda znovu zaslechnu kvílivý zvuk větru, jako v předchozích dnech. Nic, jen ti prozpěvující práci.
Po snídani jsme se vydali k moři. Na pláži pod rezidencí nebyli tentokrát žádní "lavori", což jsou dělníci, ale bylo tu několik lidí z rezidence. Většinou se spíš slunili a do vody se odvážil málokdo. Já do ní vlezla až po velkém přesvědčování sebe sama a mírném nátlaku ze strany mého muže. Vlezla jsem tam a zkonstatovala, že voda je studenější, než byla před pár lety, když jsem se v květnu koupala nedaleko Národního parku Paklenica v Chorvatsku. Tehdy jsem byla za hrdinku, protože jsem byla jediná ženská, která se do toho květnového moře vrhla. A to bylo jako kafe, proti tomu tady.
Po obědě a siestě jsme se znovu vrátili na pláž, kde jsme nechali ležet před obědem lehátka a ručníky zatížené kameny. Voda sice měla do příjemné teploty sakra daleko, ale už jsem do ní nelezla s takovou nechutí, jako dopoledne. Možná byla už i o něco teplejší. Když sluníčko opsalo svou denní čáru, svítilo už jen na domy nad útesem a na pláž padl stín, složili jsme naše ležení a vrátili se do rezidence.


Sprcha, která z nás smyla zbytky slané vody, pak se hodit do gala. Znovu schody od kostela Santa Maria Altomare, pak cesta přes městský park. Zasedli jsme v La Bella Idrusa, pojídali vynikající pizzu, kterou jsme jako správní češi zapíjeli pivem, o jehož ceně jsme raději nepřemýšleli. Muž si na víno moc nepotrpí a já došla k poznání, že víno, které je servírováno ve džbánku, nebývá až tak dobré. A než opakovaně riskovat to protivné pálení žáhy, raději pivo. I když za ty peníze se dají koupit na trhu boty. Po večeři jsme u pekaře koupili panini, což je obdoba našich housek, či přerostlých rohlíků.


S pytlíkem pečiva, příjemně gastronomicky saturováni, jsme si obešli trasu kolem opevnění a dívali se na noční přístav. Vítr, který pofukoval, už nebyl nepříjemný.

Sobota nás přivítala sluníčkem, mírným větříkem, který byl příjemný a další obrovitou lodí v přístavu. Nebyla italská, jako ta předchozí, vlála na ní vlajka Albánie. U otevřené přídě bylo pomocí jeřábů cosi vykládáno, či nakládáno do jejích útrob.


Vyfotila jsem si jí a pak jsme po snídani sebrali své saky-paky a šli na pláž. Sobota totiž znamená, že se na pláži vyskytuje mnohem víc lidí, než tomu bývá v pracovní dny. Na pláži pod rezidencí bylo oproti jiným dnům o poznání více lidí. Orientální tanečnice a parta lidí, která tu byla s nimi v autobuse, se po předání apartmánů přesouvala na pláž. I když jim agentura vyhradila jeden z apartmánů, kam si mohli složit svá zavazadla a kde měli jakés takés zázemí, trávili den většinou na pláži. Za ten týden vzájemného sousedství jsme se s některými z nich seznámili. V podstatě nám jich bylo líto. Jet více než 1900 km z Hradce Králové a okolí na jeden týden k moři a místo tepla zažít zimu doprovázenou větrem a vlnami, které jsou vhodné tak jedině pro surfaře, to zamrzí.
Při odchodu z pláže jsme se loučili a současně nabídli, že pokud by cokoliv potřebovali, třeba sprchu, nebo uvařit kávu, můžou se zastavit. Nepřišel nikdo, asi jim kapacita jednoho apartmá stačila. Pak přijel autobus, my z balkónu zamávali a popřáli št'astnou cestu.
Dům ztichl. Zůstal jen starší italský manželský pár nad námi, se kterým jsme občas prohodili pár věr, či zdvořilostních frází. Očekávaný sobotní příjezd dalších obyvatel se nekonal, většina apartmánů zůstala prázdná.

V neděli nás sluníčko a téměř bezvětří vytáhlo na pláž. I když z naší rezidence odjelo více než čtyřicet lidí, na pláži to vidět nebylo. Byla téměř plná, někteří si svůj ležing dokonce rozložili i mezi stavební materiál, který tu ve čtvrtek nechali ležet dělníci. Před polednem jsme zašli do rezidence, kde jsem udělala oběd a po třetí odpolední jsme se vrátili na pláž. Vzala jsem si sebou další z knížek a pokud jsem nebyla ve vodě, byla jsem zabraná do četby. Když se sluníčko schovalo za útesy a na pláž se položil stín, šli jsme "domů".


Večer jsem sledovala nádherný dvojstěžník, který zakotvil na rejdě.
Po večeři jsme se vydali, jak jinak, opět do historického centra, abychom se nadýchali středomořského koloritu. Objevili jsme v jedné z uliček další báječnou kavárničku s vynikající zmrzlinou a milou obsluhou. Stále je co objevovat.

V pondělí jsme vstali brzy a odjeli do Lecce. Hlavním důvodem byla návštěva tradičního trhu, na který nás upozornili naši italští sousedé. Oproti Otrantu byl trh několikanásobně větší. Koupili jsme krásnou bundu pro Jiříčka a potěšili prodavače, tím, že jsme ho naučili alespoň česky pozdravit. Řekl nám, že jsme první Češi, se kterými se tady setkal. Salento je opravdu pro Čechy dosud neobjeveným územím. A přitom je tak krásné a má co nabídnout. Manžel si udělal radost, když si v trhové "hrabárně" našel dvoje džíny po jednom euru. "I kdybych je měl nosit místo montérek." Pak se šablonou obkreslených nožiček vnuček jsme koupili nádherné boty. Co na tom, že je to loňský model. Kožené botičky, na jejichž krabici byla cena 80€ a za které chtěl obchodník pouhých deset. No nekup to! Mám trhy ráda.
Z trhů jsme se vydali opět do historického centra Lecce, kde jsme zanedlouho objevili příjemnou malou tratorii, na jejíž vývěsní tabuli se skvěl nápis "pranzo", což je oběd. Zdaleka ne všechny restaurace mají takto otevřeno, spíš narazíte na bufet, kde se dá v poledne něco sníst. Většina restaurací otevírá až kolem páté odpolední, některé i později. Najít v době siesty otevřený podnik se mnohdy rovná zázraku. Po výborných těstovinách jsme se znovu vypravili do uliček města, které nás asi nikdy neomrzí.

Úterý a středa byly věnovány plážovému ležingu, plavání, čtení. Kdybych to měla shrnout do jednoho slova, bylo by to lenošení. Ve středu večer jsem zaregistrovala, že měsíc dorůstá a chystala jsem se ho jít vyfotit. A pak jsem si všimla zajímavého plavidla. Mezi těmi jachtami a velkými loděmi, to vypadalo více než zajímavě.




Ve čtvrtek jsem pokračovali v lenošení na pláži. Přiznám se, že to moc dlouho nevydržím a musím vždy udělat přestávku. Vím, že někteří dokáží přijet k moři a strávit celou dobu pobytu na pláži, kde se obrací ze zad na břicho a obráceně, aby nachytali ten nejžádanější odstín pleti. Také to dokážu, ale vydržím to jen pár dní. Pak mě začnou pálit chodidla, obouvám botky šlapky a vyrážím. Po čtvrtečním obědě jsem znovu rozložila mapu Otranta, kterou jsme dostali od paní z agentury. Stále jsem byla na sebe naštvaná, že jsem doma zapoměla všechny průvodce a pořád jsem před očima měla tu červenou hlínu s vodou, kterou jsme marně hledali minulý týden na Alimini. V rohu mapy jsem zaregistrovala něco, co zaujalo mou pozornost "Cava di Bauxite" - bauxitový lom a u něj obrázek čehosi, co vypadalo červeně. "Hele Jirko, já to možná našla." Podíval se mi přes rameno a potom šel zapnout notebook. "Asi máš pravdu, pojd' se kouknout jsou tu i nádherné fotky." A já stála a přemýšlela, proč jsem si zapamatovala tento obrázek jako Alimini. Zapomínat věci doma se opravdu nevyplácí. "To bude někde tam, kde jsme už courali po útesech u té potápěčské školy." Oblečeni a obuti v pevných botách jsme byli hodně rychle. Ještě lahev s vodou, fot'ák a jelo se. Vyjeli jsme znovu nad přístav, vyhnuli se uzoučké uličce vedoucí k potápečům a o jednu dále jsme pokračovali směrem na jih.



Mohla jsem si krk vykroutit, ale nic podobného bauxitovému dolu, jehož obrázky jsem před chvílí viděla, tu nebylo. Jen úzká asfaltka, před námi obrovitá koule radaru a v dálce maják. "Tak se vrátíme, už jsme asi hodně daleko." "Já ještě pojedu dál." Na silničce před námi jsme zaregistrovali dva cyklisty. Muž zastavil a oslovil bělovlasého pána s dotazem na bauxitový důl. Byl z Dánska. Pomocí několika německých slovíček, které střídala angličtina a do níž se motaly italské výrazy - prostě evropština, jsme se nakonec domluvili. O žádném bauxitovém dole neměli Dánové ponětí. Naopak jsme se dozvěděli, že jedou na kolech už druhý týden po pobřeží a jejich cílem je dosáhnout špičky italského podpatku. Na kolech měli veškerou výbavu a byli v našem věku, ne-li starší. Paní byla prošedivělá, ale to jsem taky a maskuju to barvou, pán měl bílou hřívu. Byli oba moc milí. Popřáli jsme si vzájemně krásný den a št'astnou cestu. Dánové šlápli do pedálů, my sedli do auta. "Je to tady strašně úzké, tady se neotočíme." Pokračovali jsme stejným směrem, kterým jeli oba Dánové, když jsme je předjížděli, vzájemně jsme si zamávali. Cesta podél pobřeží po uzoučké uličce byla zajímavá. Vinula se někdy nad mořem, jindy kus od něj a její pobřeží zdobily věže, které byly vybudovány kdysi jako obrana proti Saracénům. Pak muž zastavil na plácku před nějakou usedlostí, abych si mohla vyfotit věž Torre Sant'Emiliano. Fotila jsem a kolem nás prosvištěl na kole Dán. Za chvíli projela jeho paní, znovu jsme si zamávali.



A já projevila přání, projet si tuto pobřežní komunikaci. "Necháme to na jindy, ted' už je málo času." Na nejbližší křižovatce jsme odbočili, přijeli na kvalitnější a frekventovanější komunikaci a vydali se zpátky do Otranta.

U nás doma se říká, že pokud jsou na obloze večer červánky, bude další den větrný.
Nebyl!


Italský deník 1

11. března 2014 v 23:23 Putování po Evropě
Ve větru a chladu

První noc v Salentu byla chladná. Několikrát jsem se probudila zimou. Deka nehřála.
Ale to božské ticho. Žádné vlaky jako v Cesanu, žádná letadla jako u nás doma.

Ráno jsem vstávala časně. Vyšla jsem na balkón a dívala se na krásnou scenérii přístavu a historického centra. Nedělní ráno a z centra zazněly zvony některého z kostelů. Slunce už vyšlo, ale bylo skryté za domem, který stál vlevo od rezidence. Přemýšlela jsem, zda bude vidět východ Slunce. Měla bych se jít podívat na střechu, kde je vyhlídková terasa. Kolikrát já už fotila východ slunce, jednou dokonce i v noční košili.
Manžel vstával asi hodinu po mě a liboval si, jak se báječně vyspal.
Co budeme dnes dělat, zeptala jsem se ho po snídani.
"Půjdeme k moři, co jiného."
Na pláž, která byla hned pod rezidencí jsme vyrazili krátce po deváté hodině.


Avizovaných dvacet schodů bylo zahrazeno dřevěnými latěmi a pletivem. Z vyhlídky jsme si všimli, že na pláži je nasypaná obrovská hromada zeminy a vedle stojí bagr. Koupat se vedle hlíny a bagru? I přes to všechno, bylo na pláži celkem hodně lidí.
"Půjdeme jinam", rozhodl manžel.
Po pěší zóně jsme došli ke kostelu a po schodech se dostali na promenádu, pod kterou byla veřejná městská pláž.

Městská veřejná pláž - v popředí násypka, či spíš navážka pro stavební stroje

I ta byla z části zasypána stavebním materiálem, přes pláž se táhla jakási násypka, aby se technika mohla dostat na pláž pod rezidencí, čímž se její kapacita notně zmenšila. Neděle, hlava na hlavě. Zůstaneme tady? Nebo přeci jen půjdeme k bagru, kde je podstatně méně lidí? Cesta k bagru byla přehrazena drátěným plotem. Vykasala jsem si šaty a vydala se mořem na zadní pláž. Muž mě následoval. Kdyby tu nebyl bagr, hora zeminy a navezená cesta pro mechanizaci, byla by pláž nádherná. Chráněná ze tří stran vysokými útesy a strana otevřená k moři nabízela kouzelný pohled na historické centrum Otranta. Do písku jsme zapíchli deštník, rozložili lehátka a zalezli do stínu. Přeci se hned první den nespálíme. Z domova tentokrát nemáme kvůli blbému počasí, kdy se i v květnu topilo, vůbec žádný základ. Jdeme zkusit moře! Brrrr.... jako bychom byli na Baltu. Takhle studené moře jsme ještě v Itálii nezažili. Na břehu se s námi dala do řeči paní a jak jsme po chvilce vyrozuměli, bydlela ve stejné rezidenci jako my. Takže sousedka. Od ní jsme se dozvěděli, že je tu s partou žen, které se věnují orientálnímu tanci. Patřila ke skupině, která doplnila počet účastníků zájezdu na plný autobus. Stejně jako my měla pocit, že moře je hodně studené. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se osmělila a ponořila se do vln. Pak už jsem studenou vodu tolik nevnímala. Doplavala jsem mezi vlnolamy a naskytl se mi zase jiný, ale neméně kouzelný pohled na historické centrum města. Kolem půl dvanácté se na pláž přihrnula skupina tanečnic. Nabídli jsme jim, že si klidně mohou přes poledne zalézt pod náš deštník, protože my, tak jako vždycky, v poledne u moře nejsme. Dodržujeme siestu jako Italové.
Po obědě a odpolední kávě jsme šli k moři znovu. Z vyhlídky jsme zaregistrovali, že si pod deštníkem hoví nějaký pán a tanečnice se sluní vedle. Přišli jsme na pláž, pozdravili děvčata, poděkovali za hlídání našich věcí a pán? Stále ležel a nemínil se hnout. Až když ho jeho žena upozornila, zvedl se a několikrát se omlouval. Odpoledne bylo moře stejně studené, jako ráno, ale překonali jsme se, i když jsem hodně dlouho šla po špičkách.
Večer se manžel snažil "zprovoznit" SIM kartu k internetu, kterou si na dovolenou půjčil. Věnoval tomu celý večer a nedařilo se. Tak trochu jsem ho nechápala, na dovolenou si neberu ani hodinky, beru si jen mobil, i když ten bych také s chutí nechala doma. Rodina však touží být informována a já byla určena k tomu, že budu podávat zprávy. Takže mobil mívám tak trochu povinně.

V pondělí mě probudil zpěv ptáků ze dvora. Manžela jsem nechala spát, šla do kuchyně, uvařila si ranní kávu a v noční košili si sedla na balkon. Dívala jsem se na město ozářené ranním sluncem. Z minulého roku jsme ho znali jen v odpoledním a večerním hávu.
Manžel vstal, udělala jsem snídani a pak jsme se vydali s pasy a voucherem do agentury, která spravuje objekt Vatikánu, abychom se zde přihlásili k pobytu a zaplatili i letošní novinku, kterou je "pobytová taxa". Byli jsme na to upozorněni už doma, že některé italské regiony od letoška tuto taxu zavádějí. V agentuře jsme vše vyřídili, dostali kartičky, které nás opravňovaly k tomu, že zde můžeme pobývat, využívat různých služeb a i to, že nám bude umožněn vjezd do města i večer. Večer se totiž město uzavírá, aby auta neohrožovala turisty. Část Otranta jsme už znali z loňských dvou návštěv, část nám zůstala utajena. Manžel se chtěl vrátit stejnou cestou, kterou jsme přišli, ale moje "duše dobrodruha" mě hnala na druhou stranu. "Hele, kam jdeš? Tam to neznáme." "Tak to poznáme. "A co když zabloudíme?" "Neboj, nezabloudíme, maximálně si trochu prodloužíme procházku." Nechtělo se mu, bylo to na něm vidět, ale vydal se za mnou.
V uzoučkých uličkách jsme objevili několik sympatických obchůdků - pekařství, kavárničku, obchod s plážovými potřebami, potraviny. Manžela nejvíc zaujal obchod a bazar s motocykly.
Když jsme vystoupali na konec ulice, zjistili jsme, že jsme tudy v sobotu přijeli v závěsu za paní z agentury a také, že fouká hodně ostrý vítr.
"Půjdeme k moři?" , zeptala jsem se manžela a ten souhlasně přikývl. Převlékli jsme se do plavek a vyrazili na pláž k bagru. Několik lidí leželo na pláži, v moři nebyl nikdo. Během malého okamžiku jsme zjistili proč. Jestli bylo včera moře studené, dnes bylo ledové. Ale, vlezli jsme tam a opět doplavali za vlnolam. Muž to zopakoval ještě jednou, já už odvahu k dalšímu koupání nesebrala. Vítr nám několikrát udělal z deštníku tulipán, raději jsme ho zavřeli. Nakonec uletěl i zavřený a my se pak omlouvali paní, na jejímž lehátku přistál. Smála se, naštěstí byla v pohodě. Před polednem jsme se vrátili do dočasného bydliště. Po obědě jsem si všimla, že slunce zmizelo a vítr přihnal černé mraky. Uvidíme, třeba se to do odpoledne vylepší.
"Na koupání to moc nevypadá, vyrazíme někam na výlet, co ty na to?" "Tak jo, ale kam?" V ten moment jsem zalitovala toho, že jsem nechala doma všechny průvodce. Vzpomínala jsem na knihu o Salentu, kterou jsme si loni koupili a která samozřejmě také zůstala v Praze. Pamatovala jsem si, že nedaleko Otranta jsou Laghi Alimini, tedy jezera Alimini. Nevím proč, ale z loňska mi v hlavě utkvěl obrázek červené hlíny z níž vyvěrá voda. "Pojedeme na Alimini."
Můj muž projevil obavu, zda ve spleti uliček potom najdeme cestu zpátky, ale já si byla jistá, že určitě ano. Při dopolední pěší cestě z města jsem si uložila do hlavy několik záchytných orientačních bodů. Se smíchem jsem mu nabídla, že může zastavit před obchůdkem, kde koupím rýži a tou budu značit cestu. Nesmál se, naopak. Díval se na mě jako masový vrah. Vybaveni mapou, kterou nám dala paní z agentury, oblečeni v bundách a dlouhých džínách, jsme vyrazili před rezidenci. Potkali jsme jednu ze sousedek, která šla zabalená do plážového šátku a jen lakonicky pronesla: "Já si myslela, že jedu na jih za teplem a ted' se tu klepu zimou."
Manžel vyjel autem z garáže, já za vraty nasedla a vyrazili jsme podle mapy směrem na sever. Projeli jsme okolo nějakého rybníka a pokračovali dál. Všimla jsem si směrovky a požádala manžela, aby odbočil vpravo. Stále jsem se rozhlížela a hledala něco červeného. Projeli jsme lesem a dojeli k bráně. Stál tam urostlý Ital a já se ho zeptala, kde jsou Laghi Alimini. Usmál se a řekl, že se musíme otočit, vrátit se zpátky na hlavní ulici a po dvou kilometrech u kempu Universum jsou Laghi Alimini. Poděkovali jsme, on nám otevřel bránu, abychom se měli kde otočit a pak nám na rozloučenou zamával. Po dvou kilometrech jsme byli zpátky u rybníka, kolem nějž jsme už jednou jeli. Z této strany jsme zaregistrovali i tabuli s nápisem Universum. Bylo tu malé parkoviště, nechali jsme tu auto a šli se podívat. Stále jsem hledala červenou zem. Procházeli jsme lesem kolem obrovitého rybníka, když začalo hřmít. Bouřek se sice nebojím, ale vysoké stromy a vodní plocha neskýtají moc bezpečný prostor. Potom začaly padat veliké kapky deště. Otočili jsme se a vraceli se zpátky k autu. Z jezera do moře vedl kanál a já se zahleděla do dálky. Nad mořem bylo něco tmavého. Vzpoměla jsem si na minulý rok, kdy jsem průvodce sebou měla, a kdy jsem se v něm dočetla, že za dobrých podmínek jsou z Otranta vidět albánské hory. "Hele, Jirko, támhle za mořem je Albánie." Dal mi za pravdu, i když ty hory se daly jen tušit. Z informační tabule jsme zjistili, že se nacházíme u Grande Alimini a že nedaleko je Picolla Alimini.
Podle směrovek jsme dojeli k menšímu rybníku, manžel zaparkoval a po lávce jsme se šli podívat k vodě. Rostly tu obrovité oleandry, takové jsem ještě nikdy neviděla. Listy, kdyby byly širší, vypadaly by jako od fikusu. Ale zase jen rybník s rákosím a nic červeného. Zmínila jsem se o tom manželovi, ale ten jen ucedil: "Kdoví, co jsi viděla."

Mraky nad Grande Alimini

Nad mořem jsou vidět albánské hory

Cestička oleandrovým loubím k Picolla Alimini

Tato lávka mi připoměla skvělý italský film Brancaleonova armáda, zejména hlášku: "Most je pevný, vidíte.
Skáču, skáču, letííííím, maminkóóóó."
Přešli jsme po něm, ale místy to bylo hodně dobrodružné.

Picolla Alimini

Počasí se vybralo, silný vítr, který vál, odfoukl mraky a začalo svítit sluníčko. "Tak kam ted''?", chtěl vědět můj muž. Bylo mi to celkem jedno. Červenou zem s vyvěrající vodou, kterou jsem si zapamatovala z knihy, jsme zatím neobjevili.
Jinou cestou, než tou, kterou jsme sem přijeli, jsme se vraceli zpátky do Otranta. Muž rozhodl, že se pojedeme podívat do přístavu, na který se díváme přes záliv z rezidence.
Auto jsme zaparkovali před přístavem, všimla jsem si, že hned vedle je camp. Podívali jsme se po přístavu, udělali pár fotografií a několik záběrů, kterými jsem si přes záliv přiblížila naší rezidenci.

Tam, kam ukazuje šipka, bylo naše dočasné bydlení

Při návratu k autu jsme si všimli zvláštního artefaktu, kterým byla konstrukce lodi. Byla ze skla a notně rezavého železa a evidentně nebyla dokončená. Byla jsem přesvědčená o tom, že jsem jí fotila, ale ... Za lodí v nových budovách jsme zaregistrovali informační centrum. Já, milovník map, jsem vyrazila pro další úlovek v podobě mapy. Za pultíkem stál starší pán, který na první pohled vypadal jako Petr Nárožný. Nejen vzhledem, ale i dikcí, se kterou paní před námi vysvětloval, kde se ted' nachází, kudy se dostane do centra a upozorňoval na památky, které by byla veliká škoda nevidět. Paní s díky odešla, já poprosila o mapu města a od "italského Nárožného", který se lišil jen tím, že měl hnědé oči, jsem si znovu vyslechla stejnou přednášku - kudy tudy. Poděkovala jsem a chtěla odejít. Můj muž mě překvapil, většinou nechává mluvit mě, protože se domnívá, že italsky umím lépe než on. Začal se ptát na možnosti internetu ve městě, protože si všiml, že jsme v zóně, kde je wi-fi. "Nárožný" nám řekl, že wi-fi je kromě přístavu i v historickém centru a pak se ptal, kde jsme ubytováni. "Je mi líto, v zóně Punta zatím ještě wi-fi není v provozu." Zavolal svého kolegu, o kterém se vyjádřil, že se v počítačích vyzná více než on. Jeho kolega ochotně vysvětloval co a jak, potom manželovi dokonce vygeneroval na svém počítači kód, kterým se má do sítě přihlásit. Kdyby to nefungovalo, máme přijít i s počítačem a on nám pomůže. Přiznám se, že mi spadla čelist. S takovou ochotou a vstřícností se člověk totiž setká opravdu jen výjímečně. Poděkovali jsme a vraceli se k autu s pocitem, na jak báječné lidi jsme natrefili.
Foukal stále ostrý a studený vítr. Vyjeli jsme na kopec nad přístav a manžel se ptal, kam dál. "Hele, támhle podél zdi jede nějaké auto, co když je to cesta k majáku. Nepojedeme se tam také podívat?" Znám svého muže, který velice nerad jezdí po uzoučkých cestách pro jedno auto. Chvíli váhal a pak zaregistroval, že po cestě jedou další dvě auta. Vydal se za nimi. Dojeli jsme na planinu, kde stála obranná věž. Tedy spíš její pozůstatek. Vítr sice stále foukal, ale bylo slunečno. Pod věží k moři sbíhaly útesy, vlevo se v dálce tyčila další věž. Vedle věže jsme si všimli vrat a nápisu, že je tu potápěčská škola.

Věž - Torre dell'Orte

Pohled na útesy, v pozadí Torre Serpe (Hadí věž)

Vysoké skalnaté útesy, moře hluboko, spadnout bych tam opravdu nechtěla

Další z útesů byl už o něco nižší, špatně se však po něm chodilo

Idylka se dvěma plachetnicemi

Pozůstatky původního osídlení útesů a v pozadí Torre Serpe

Obcházeli jsme věž a já fotila nejen jí, ale i útesy roztodivných tvarů, na některé z nich jsme i vylezli. Byly vidět mořské jeskyně v zálivech, ale i nádherné výhledy na moře. Obešli jsme celou planinu, došli až k moři na kraj jednoho z útesů a v dálce zahlédli vysoký maják.

Vzadu malý výčnělek je Punta Palascia, nejvýchodnější bod celé Itálie

Punta Palascia z jiného úhlu

Další záběr na maják na Punta Palascia, opět z jiného místa

Punta Palascia z planiny, kde jsme parkovali

Totéž ze zoomem

Zpátky jsme se vraceli přes areál potápěčské školy. Aut už bylo na planině o něco méně a i můj muž se už chtěl vrátit. "Pojd' se ještě podívat na tu druhou věž." "Bolej mě nohy, tebe ne?" "Taky trochu, ale to zvládneme." Remcal. "Tak jdi do auta, já si tu věž dojdu vyfotit." Vydala jsem se po kamenité cestičce směrem k věži a za chvilku jsem zaregistrovala, že se muž loudá za mnou. Cestou jsem znovu fotila divokou krajinu kolem a moře. Do nosu mě praštila známá vůně. Zastavila jsem se a začala se kolem sebe rozhlížet. Manžel mě došel a ptal se, co hledám. "Ty to necítíš?" "Jo, voní tu koprovka, docela bych si jí dal." Planý kopr jsem našla během chvilky. Cestou k věži jsem na něj narazila ještě mnohokrát. Rostla tu šalvěj, levandule a spousta dalších bylin, jejichž název neznám. Planina s koprem a dalšími rostlinami mi připoměla oslí stezku na pobřeží Hvaru, po které jsme před lety chodívali. "Víš na co jsem si ted' vzpoměl?", ozval se za mnou muž. "Tady to vypadá jako na Hvaru." Přiznala jsem, že jsem měla před chviličkou úplně stejnou myšlenku. Vystoupali jsem k věži. Byla z části zrekonstruovaná. Udělala jsem několik dalších fotografií nejen věže, ale i rybářů, kteří byli na útesech. K autu jsme se vrátili jinou cestou.

Torre Serpe - Hadí věž stojí na malém návrší

Stoupáme a blížíme se

Torre Serpe v celé své kráse. To uvnitř nejsou hodiny, to jen rostliny vytvořily tuto iluzi

Od Torre Serpe je vidět Otranto

Až dodatečně jsem pochopila, proč muž tak spěchal domů. Než jsem se převlékla a umyla, seděl u notebooku a s kódem z infocentra se snažil o připojení k internetu. Svou snahu, zatím stále marnou, přerušil jen ve chvíli, kdy jsem mu předložila večeři. Už hodně dlouho jsem nezažila svého "klid'ase", aby byl takhle rozčílený. No, nedařilo se.

V úterý mě probudil zpěv ptáků a vítr, který profukoval okenicemi. Uvařila jsem si kávu, sedla si na balkón a otevřela knížku, kterou jsem začala číst v nedělním dopoledni na pláži. Obloha nebyla tak jasná, jako v předcházejících dvou dnech. Po obloze se honily mraky. Manžel vstával brzy a mračil se na celý svět. Potom se přiznal, že zkoušel zprovoznit "ten debilní internet" do půl druhé. Když jsem viděla jeho výraz, raději jsem se ani neptala, jak dopadl. Závislák! Jsme přeci na dovolené, tak proč ta úporná snaha. Po snídani si vzal notebook a vydal se pěšky přes historické centrum do infocentra u přístavu. Vrátil se asi po hodině a vypadal jako spráskaný pes. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že ani "Nárožnej" se svým kolegou v infocentru, mu nepomohli, i přes veškerou snahu. Chyba prý bude někde v notebooku. Poděkoval jim a za jejich pomoc je obdaroval několika plechovkami piva. I když se prý hodně zdráhali ho přijmout.
Počasí se jakž takž vybralo, převlékli jsme se do plavek a vyrazili na pláž. Z vyhlídky jsme zaregistrovali, že na pláži pod rezidencí probíhá čilý stavební ruch a kromě dělníků tu nebyl nikdo jiný. Naše kroky proto zamířily k veřejné městské pláži, kde byla doslova hlava na hlavě. Foukal studený a ostrý vítr. Otevřela jsem knihu, abych pokračovala ve čtení. "Ty nepůjdeš do vody?" Zvedla jsem se a došla ke břehu. Ve vodě nebyl nikdo, jen několik dětí si u břehu stavělo hrady z písku. Voda byla ještě ledovější než v předchozím dni. Můj muž to s hrdinským výrazem vzal s rozeběhem a vletěl po hlavě do vody. Já si namočila nohy do půlky lýtek a při představě, že budu sedět v mokrých plavkách na studeném větru na pláži, která na rozdíl od té pod rezidencí není chráněna útesy, jsem se otřásla zimou. Udělala jsem pár kroků zpátky a sledovala toho jediného plavce, který se do vody odvážil. Pak jsem se vrátila ke knížce. Muž za chvilku přišel a tvářil se jako vládce všech moří. Sedl si vedle mě a já si všimla, že má husí kůži, téměř jako pralinky. Vítr kolem nás skučel a zvedal písek. Slunce se také snažilo. Můj muž to nevzdával a zopakoval znovu skok do moře s rozeběhem. Svým činem strhl několik odvážlivců, kteří ho následovali. Mě nepřesvědčil. Kniha, kterou jsem četla, mě pohltila natolik, že jsem přestala vnímat okolí. To prší? Ne, to se jen můj muž vynořil z moře a oklepal se jako pes. Sedl si vedle mě, ale vydržel to jen asi 10 minut a pak mi sdělil, že jde do rezidence, protože mu je zima. "Kolik je hodin?" "Bude půl dvanácté." Zaklapla jsem knihu, složila naše ležení a zkonstatovala, že je mi poněkud malá kůže. Vítr a slunce není tou nejlepší kombinací. Je to velice zrádné. V rezidenci jsem na sebe napatlala Panthenol a pomyslela si něco o blbé blondýně.
Pustila jsem se do přípravy oběda a můj muž otevřel notebook. Pak zvedl telefon a vytočil našeho dvorního opraváře "počítačového Honzu". Po telefonu se snažil o to, aby jeho notebook spolupracoval s italskou SIMkartou. Povedlo se! Celý problém spočíval v tom, že v předchozích letech měl internet připojen přes svůj telefon a program, který v počítači měl, blokoval italskou SIMku. Přiznám se, že se mi ulevilo. Konečně bude klid.
Po obědě a kávě jsme přemýšleli, co s načatým dnem. Vítr byl stále silnější a na pláži pod rezidencí stále probíhala intenzivní stavební činnost. A jít na přeplněnou městskou pláž, když se mi nechce do studené vody a navíc jsem se dopoledne stihla připálit? Ani manželovi se na pláž nechtělo. Prý mu ta studená voda dopoledne stačila. A navíc? Konečně mu funguje internet. "Hele Ájo, pojd' se na něco podívat." Zahleděla jsem se přes jeho rameno a zaregistrovala jsem italské meteorologické zprávy. Teplota moře byla celých 17°C. "A ty se mi divíš, že jsem tam nechtěla vlézt." "To jsem fakt netušil, že je to taková ledárna".
Po čtvrté hodině odpolední jsme vyrazili do historického centra Otranta. Připálenou kůži jsem halila do plátěné košile. Procházeli jsme znovu místa, po kterých jsme putovali už loni a která v podstatě rozhodla o místě letošního pobytu. Poseděli jsme před kavárničkou pod deštníkem a nasávali atmosféru města, kterému se ne nadarmo říká "Brána do Orientu".

Ve středu mě probudil kvílící vítr, který se snažil prorvat škvírami v okenicích. Na obloze byly černé mraky. Začala jsem litovat ty, kteří jsou tu jen na týden. Moc hezkého počasí si zatím neužili. Několikrát jsem se pohledem na mobil ujistila o tom, kolik opravdu je. Venku byla téměř tma. Slunce nemělo vůbec šanci se těmi těžkými černými mraky prodrat.

Otrantské středeční ráno 12.6.2013, čas 7:45
Podle kalendáře vychází Slunce v tento den kolem 4:40 - už má tři hodiny zpoždění
Vlevo dole je vidět navážka na městské pláži, u útesu dodávka, dělníci už pracovali

Ráno u opuštěné městské pláže v Otrantu, nejsou tu ani slunečníky

Ranní přístav, krátce před osmou hodinou

Středa je den, kdy se v Otrantu konají tradiční italské trhy. Přiznám se, že mám trhy ráda, protože se na nich dá sehnat spousta zajímavých věcí a oproti kameným obchodům v podstatě "za hubičku". Nevěděla jsem přesně, kde se konají, měla jsem jen přibližnou představu. Vezmu to kolem hradeb, do přístavu trefím a tam se zeptám. Chviličku po mě vstával můj muž a pronesl, že půjde na trhy se mnou. Vyrazili jsme v dlouhých džínách a bylo neteplo. "Kam to jdeš?" zeptala jsem se manžela, který se vydal k hlavní bráně. "No, chtěla jsi do přístavu a já včera objevil zkratku." No vida, cesta s notebookem byla alespoň k něčemu dobrá.
Trhy jsme objevili, aniž bychom se museli ptát na cestu. Přiznám se, že nejraději mám prodejce bot. Dají se u nich sehnat suprové boty nejen na dospělé, ale hlavně na děti. Co na tom, že je to loňský model. Před lety jsem si dovezla z Kalábrie za 5€ nádherné botičky, které se v následujím roce objevily v naší síti za podstatně vyšší cenu a navíc jako novinka. A zatímco u nás to byla novinka, ty moje byly už řádně opotřebované. Nakoupili jsme a spokojeně se vraceli kolem pevnosti do města. Vítr, který rozfoukal mraky se proháněl uzoučkými uličkami a v průchodech, které byly otevřené k moři poletovalo snad vše, co nebylo přivázané. Posadili jsme se na zahrádku kavárničky, kde jsme byli jedinými hosty. "Docela bych unesl svetr, ty ne?" Dala jsem mu za pravdu. Výborná káva rychle stydla a kopec lahodné zmrzliny, spíš studil, než osvěžoval. Cestou kolem městské pláže jsme si všimli, že vlny zasahují až ke druhé řadě lehátek. Na pláži nebylo ani živáčka. Ani na druhé veřejné polovině nebyl nikdo. Jen pár lidí sedělo u baru, halíc se do svetrů či bund. "Koně by z toho blili", pronesl můj muž při stoupání od pláže do schodů. "To je proto, že jsme letos jeli o týden dřív", stále hartusil. Znovu jsem zalitovala ty, kteří přijeli jen na týden. Polovička pryč a počasí za starou bačkoru. Vystoupali jsme schody ke kostelu a vítr, který se do nás opřel, mě málem porazil. Všimla jsem si, že i muž zavrávoral. Proti větru jsme pokračovali k rezidenci a podívali se na pláž s bagrem. Zmizel! Zůstala jen hromada zeminy u útesu a na druhé straně u uzavřeného schodiště se objevil nový plot. Na pláži se pilně pracovalo. Stejně jako na plážích ve městě tu nebyl žádný z koupajících se.
Po návratu do rezidence jsem se pustila do přípravy oběda a muž za zapnul notebook. "Ájo, pojd' se na něco podívat."
Na meteorologickém webu jsme zjistili, že kromě toho, že moře má v této oblasti celých 17°C, vítr fičí Otrantským kanálem rychlostí přes 70 - 80 km za hodinu - burrasca. Odpoledne může ještě zesílit. Na plážový relax to moc nevypadá. "Víš co? Pojedeme se podívat někam do vnitrozemí, tam to tak fičet nebude." Znovu jsem zalitovala, že jsem doma nechala průvodce.
Autem jsme vyjeli z Otranta směrem na sever. Dívala jsem se na ohýbající se stromy a doufala, že jinde bude lépe. Čím severněji, tím byl vítr o něco mírnější. V San Foca jsme sjeli na pobřežní komunikaci a já se dívala na vzdouvající se vlny na moři. Všimla jsem si několika kitesurfařů, kteří využívali silného větru a "proháněli" se po vlnách. Poprosila jsem manžela, aby zastavil, že si je vyfotím. Vystoupila jsem a málem upadla. Vichr se mnou parádně cvičil. Muž zůstal v autě. Došla jsem ke břehu a udělala pár fotek.

Vlny narážející na útesy u San Foca

Kiteboarding

Moře na prázdné pláže vynáší spoustu nepořádku

Vlna za vlnou, některé mají i čepičku

Když jsem se vracela zpátky k autu, všimla jsem si pobaveného výrazu mého muže. Vlezla jsem do auta a on pronesl: "Podívej se, jak vypadáš." To, co jsem uviděla v zrcátku mě rozesmálo. Jen jsem si v duchu říkala, že bylo úplně zbytečné si mýt hlavu, protože jsem ve vlasech měla písek. A nejen ve vlasech! Pokračovali jsme po pobřežní komunikaci a sledovali zvedající se vlny, které vichr hnal k pobřeží. Viděli jsme opuštěné pláže, jen nad mořem jsme občas zahlédli draka od kiteboardingu. Za Torre Specchia nás silnice zavedla od pobřeží dále a od moře nás odděloval pás lesa. To, že venku fouká silný vítr jsme zaregistrovali jen podle malých větrných elektrárniček, umístěných na sloupech veřejného osvětlení.
Sloupy s lucernami byly dokladem toho, že zanedlouho budeme v cíli naší cesty, kterým je hlavní město provincie Lecce. Už jsme ho navštívili při loňském pobytu v Salentu, ale je tak krásné, že stojí určitě za nejednu návštěvu. Po čtyřproudé komunikaci spojující San Cataldo a Lecce jsme vjeli do města. Tady sice také foukal vítr, ale mezi domy byl příjemný.

Po prohlídce města jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat do San Catalda, které je v podstatě jeho součástí. Kdysi tu býval přístav pro Lecce.
Zaparkovali jsme kousek od majáku a když jsem chtěla otevřít dveře, musela jsem se do nich hodně opřít. Při prohlídce Lecce jsme zapoměli na vítr, který se proháněl Otrantským kanálem. Nikde nebylo živáčka, jen my dva, cvoci z vnitrozemské země, která nemá moře, jsme se šli podívat. Na plážích, které by za příznivého počasí byly plné koupajících a slunících se lidí, bylo liduprázdno. Deštníky byly nejen zavřené, ale i opatřené návleky, které se vítr snažil s hlukem servat. V závětří za budovou vedle pláže jsem udělala pár fotek, ale nebyla jsem spokojená. "Jdu se ještě podívat k majáku", sdělila jsem manželovi. "Neblbni v tom větru se nedá chodit, popojedem tam autem." Muž zaparkoval v opačném směru, než předtím a já měla pocit, že vítr dveře u auta urve. Šli jsme se podívat za zed' majáku na otevřené moře. Vítr hnal písek proti nám a okamžitě likvidoval naše stopy do pravidelných dun. Opět pár obrázků a pak znovu k autu. V závětří to ještě šlo, ale na odkryté pláni bylo umění jít a navíc ještě rovně. Když jsme vlezli do auta, všimla jsem si, že nás z majáku pozoruje nějaký člověk. Z jeho výrazu jsem vyčetla to, co si o nás myslí: Blázni! Tedy přinejmenším.

Pobřeží v San Cataldo

San Cataldo - opuštěná pláž s majákem. Jen ti dva cvoci vlevo u břehu se snaží čelit živlům

Maják San Cataldo

Vlny na moři, vlnky na písku. Ještě před chviličkou tu byly i naše stopy

Ze San Catalda jsme se vraceli po pobřežní silnici směrem na jih. Na útesech u Acquarica parkovalo auto. Poprosila jsem muže, aby tam také zaparkoval a opět šla fotit. Ve vodě byli dva potápěči v neoprénech a my dva cvoci ve větru na útesech. Vlny, hnané větrem bičovaly útesy a rozstřikovaly vodní tříšt' do veliké vzdálenosti. Opět další liduprázdná pláž.

Pobřeží u Acquarica - moře vyhloubilo do písku pěkné korýtko

Vlna blížící se k pobřeží

Další vlna se zvedá, aby udeřila na břeh


Tato vlna se krásně zakulacuje, v pozadí věž Torre Specchia Ruggeri u Acquarica

Další zastávku jsme udělali v San Foca. Manžel zaparkoval před zrenovovanou obrannou věží, která dala jméno tomuto městu. Věž slouží jako sídlo pro správu místních pláží. Šla jsem ven sama, manžel se tentokrát odmítl zúčastnit se slovy, že ještě ted' má plnou hubu písku a jestli mi připadá, že skřípe zubama, tak je to pravda. Vydala jsem se po chodníku od kostela kolem přístavu, chtěla jsem pokračovat po schodech, ale ty byly zasypány pískem. Tohle znám z domova, ale se sněhem. Raději jsem schody obešla a pokračovala po chodníku pobřežní promenády a fotila si běsnící živly. Když jsem se pak vrátila do auta, muž vrčel: "Kdes byla prosímtě tak dlouho? Já se bál, že tě to někam odfouklo."

Věž Torre San Foca. Na tamaryšcích před ní je vidět, jak si s nimi vítr pohrává

Schody zaváté pískem, od pláže byly vzdáleny zhruba 15 metrů. Vítr sem písek zanášel, ale už ho neodnášel

Vlna za vlnou se valí k opuštěné pláži v San Foca

Moře ukazuje svou sílu

Pohled na San Foca, až z fotky vidím, jak daleko jsem odešla od věže

Vítr si pohrává se slunečníky, budka pro plavčíka je opuštěná a vlny se valí

Přes Roca a podle Laghi Alimini jsme dojeli do Otranta. Rezidencí se proháněl skučící vítr. Vlezla jsem do sprchy a splachovala ze sebe písek. Byl všude, i já skřípala zuby.

V noci mě probudilo pípání mobilu. Přišla zpráva. Kdo mi může posílat SMS v noci. Vítr se prodíral pod dveřmi a hlasitě skučel. Mám vstát a jít se podívat, co mi kdo píše? Lenost a pocit, že na mě bude foukat studený vítr rozhodly a já zůstala ležet.
Ráno je taky den.

Italský deník bude pokračovat.

O čem se moc nemluví

5. března 2014 v 9:42 Téma týdne

Položme si ruku na srdce a přiznejme si, že téma, o kterém neradi mluvíme, je smrt.
Podvědomě si myslíme, že pokud o něčem mluvit nebudeme, jako by to nebylo. Nechceme si připouštět tu možnost, že se to týká i nás.

Včera mi zemřel spolužák.
Ne, nebyl první, který odešel z naší třídy, pouze se už definitvně zařadil mezi ty, na které budeme na třídních srazech už jen vzpomínat. Hloupá a zbytečná smrt. Jeden špatný krok, neodvratný pád, úraz hlavy a kóma, ze kterého se už neprobudil.

Requiescat in pace Pavle

Po té zprávě jsem seděla před monitorem počítače a nevěřícně si četla stále dokola těch pár blbých vět.
Trvalo mi to chvíli, než jsem zprávu vstřebala. Pak jsem tuto smutnou jistotu zveřejnila na stránce třídy, kterou správcuji. Nejsme totiž už nejmladší. Naše školní docházka začala už v roce 1959 a je nás zase o jednoho méně.
Téma, o kterém moc nemluvíme a mluvit nechceme, začíná být bohužel stále aktuálnější.

Připouštím, že jsou výjimky, které dokáží na toto téma zasvěceně diskutovat, bavit se o něm bez zábran. Jsou i někteří, kteří se v něm přímo rochní.
Pamatuji si na jednu kamarádku z dětství, která téma smrti rozebírala stále dokola a která se pak i z nešt'astné lásky pokusila z tohoto světa odejít.
Byla jsem tehdy v pubertě a měla pocit, že mi nikdo nerozumí, rodiče mě nemají rádi. Ba co víc, přímo mi svými příkazy a zákazy ubližují. Co kdybych zemřela? Seděla jsem pak v hlubokém zadumání a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych nebyla. Já si to tehdy dokonce i představovala. Moje hloupé mládí ...

Nerada mluvím o smrti, nerada o ní přemýšlím. Snažím se jí ze svého života vytěsnit. Jsou však momenty, kdy se tomuto tématu bohužel vyhnout nemohu.
Jsem divná?

Jak jste na tom vy?
Dokážete o tom mluvit, nebo se snažíte, podobně jako já, dělat "pštrosí politiku?

Pomíjivost času

3. března 2014 v 9:01 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Čím jsem starší, tím víc vnímám pomíjivost času. Opravdu to všechní letí. Co letí? Přímo to uhání.

Kdysi jsem slyšela takový příměr, kdy se náš život dá připodobnit ke kopci.
Zpočátku stojíme na jeho úpatí a po prvních nesmělých krůčcích začínáme stoupat a při tom poznáváme svět a nabíráme zkušenosti a vědomosti. Pak kráčíme po jeho vrcholu, jsme v plné síle a něco už víme. Nakonec začneme sestupovat dolů.
Jednou jsem to přirovnání řekla v práci a můj kolega měl dovětek: "My už nesestupujeme, my už běžíme a uši máme připlácnutý u hlavy." Měl pravdu.

S připlácnutýma ušima jsem v pondělí, po týdnu stráveném ve společnosti vnuček, vstávala rozhodnuta, že nebudu nic dělat. Prostě jsem se rozhodla, že pondělí vyhlašuji odpočinkovým dnem. Moje rozhodnutí k nicnedělání mi vydrželo ještě asi hodinu po té, co jsem se nasnídala. Pak vstal manžel, udělala jsem mu snídani a šla stáhnout povlečení. Vyprané jsem pověsila na půdu a šla vybrat do skříně jiné, abych ho povlékla na vyvětrané lůžkoviny. Stála jsem před otevřenou skříní, když mužovi zazvonil telefon.
"Hele, volal Eda, že by se po obědě zastavil." Odpočinkový den se rázem změnil na den návštěvní. Když kamarád v podvečer odcházel, umyla jsem hrnky od kafe, udělala večeři a sedla si k televizi s vyšíváním. Tentokrát to bude velikonoční ubrus.

V úterý dopoledne jsem vyprala dvě pračky prádla, uvařila oběd a odpoledne přijely holky. To, co jsem v nedělním večeru srovnala, bylo opět rozházeno a rozhrabáno. Jako mávnutím kouzelného proutku.


Tím, že holky přijely neohlášeně, musela jsem improvizovat s pohoštěním, ale nakonec byly spokojené. Sice se chviličku hádaly o poslední kelímek s pudingem a o kysanou smetanu, ale když jim maminka pohrozila, že dostanou obě na zadek, byl klid.
Domluvili jsme se, že ve středu tu budou dříve, maminka je vyzvedne ve školce "po O" a přijedou vláčkem.

Ve středu jsem vyrazila na nákup, abych měla odpoledne něco pro holky. Dorazily kolem půl druhé, děda jim vytáhl kola z garáže a odjeli společně na hřiště. Dcera mi pak ostříhala vlasy na krátké mikádo. Konečně se cítím jako člověk, protože ta délka, kterou jsem měla byla taková na nic. Přerostlé mikádo, nebo culík, který spíš vypadal jako kančí štětka, mi moc na sebevědomí nepřidávaly. Muž nechal dceři klíčky a papíry od auta a my se spolu vydaly na nákup do obchodního centra. Ema bude mít narozeniny. Já sice už dárky koupené měla, ale potřebovala jsem balící papír. Dceři jsem se pak přiznala k tomu, že ted', co je muž bez práce a naším jediným příjem je můj důchod, mě začíná bavit nakupování. Tohle jsem opravdu dříve u sebe nepozorovala. Jít do obchodu, pokud možno se seznamem, koupit co potřebuji, zaplatit a pryč. A ted'? Courám se mezi regály, prohlížím si zboží, spousta věcí se mi líbí. Asi jsem se zbláznila.

Ve čtvrtek jsem udělala hodně brzký oběd a s mužem jsme odjeli na můj rodný sever. A já si znovu uvědomila tu pomíjívost času. Tři roky uplynuly od doby, kdy odešla maminka. Dlouhé tři roky, nebo krátké? Za tu dobu jsem se nekolikrát přistihla při myšlence - to musím říct mamince, aby mi pak vzápětí došlo, že už vlastně nemám co komu říci. Ty tři roky utekly jako voda.
Jeli jsme po náměstí a já se dívala na vývěsní štíty obchodů. "Hele, támhle bývalo květinářství a ted' je tam nějaká banka, či co." "To nevadí, zaparkujeme a podíváme se po městě." Zaparkovali jsme na náměstí, já nasypala mince do parkovacího automatu. Na lavičkách se slunilo několik lidí a nedaleko parkovacího automatu stály tři mladé dívky. Popošla jsem k nim, pozdravila a poprosila je, zda by mi neřekly, kde se tu prodávají květiny. Začaly se usmívat a ukázaly směrem k našemu autu. Poděkovala jsem a začala se smát. My totiž parkovali před květinářstvím. Cestou k autu jsem zaregistrovala, že jsem svým nejapným dotazem pobavila i slunící se domorodce. Prostě blondýna.
Na hřbitově jsme položili na hrob růže s vědomím, že pokud je někdo neukradne, stejně do rána zmrznou. Došlo mi také, že sestra nebyla na hrobě s největší pravděpodobností ani na vánoce. Pokud však byla, nic na hrob nedala, pouze zapálila svíčku na svícnu, který jsem vyrobila a u kterého jsem preventivně odstřihla knot. Asi málo. Svícen bez svíčky vypadal hodně divně. Skončil ve smetníku, i když na všech ostatních hrobech kolem byla ještě vánoční výzdoba.
Ze hřbitova jsme odjeli k mé kamarádce. Bylo toho opravdu hodně, o čem jsme mluvily a ještě toho spousta zbývá. Neviděly jsme se totiž hodně dlouho dobu a musíme si toho ještě opravdu hodně říci. Čas nám vše odměřuje.

Domů jsme se vrátili v pátek odpoledne. Cestou jsme nakoupili něco malého k snědku. Já si pak na chvilku zapnula počítač a pak se začal ozývat manžel, že by něco malého "polkl k večeři". Vypnula jsem počítač, šla udělat večeři a pak si sedla s vyšíváním k televizi. Když jsem se probudila, na obrazovce už dávno nebyl seriál "První republika", ale něco úplně jiného. Byla jsem tak zblblá, že jsem přemýšlela, kde jsem a co je vlastně za den.

V sobotu jsme se vypravili na velký nákup. No velký? Utratili jsme necelých pět set. Doma jsem ohřála zbytek ze čtvrtečního oběda a pak chviličku pracovala na zahradě. Hledala jsem bledule. Loni jsem opět koupila jejich cibulky a vysadila je do záhonu. Pokolikáté už? Opět nic! Prostě bledule na naší zahradě nebudou. A nebudou! Na růžích už jsou veliké pupeny a já jen doufám, že nepřijde ještě nějaký mráz, který by je spálil. I když? Sice je krásně, ale já se stále tak trochu obávám, že zima ještě neřekla své poslední slovo. Cestou z Rumburka jsem zaregistrovala, že na severních stranách hor a v zákoutích, kam nesvítí sluníčko, je ještě trochu sněhu. Oproti minulým rokům je ho ale hodně málo.
I naše zahrada je suchá jako troud. Když už nebyl sníh, chtělo by to alespoň déšt'. At' se na mě nikdo nezlobí, ale je to tak. Je hrozné sucho.

V neděli jsem vstávala opět brzy, i když jsem nemusela. Udělala jsem snídani, pak zabalila dárky pro obě holky. Narozeniny měla jen Ema, ale dáváme dárky oběma. Oslavenec samozřejmě dostává větší dárek, ale i sourozenec je obdarován. Není totiž smutnější pohled na nešt'astné dítě, které se dívá na to, jak to druhé rozbaluje a rozbaluje. Tento princip jsem už praktikovala u svých dětí a pokračuji v něm i u vnoučat. A docela se osvědčil. I dcera koupila ve středu dáreček pro Sáru, aby jí to nebylo líto.
Neděle značí konec dalšího týdne, který je za námi. Mám pocit, že to nebyl týden, ale jen jeden den. Po obědě jsme odjeli do Košíř k zet'ovým rodičům, protože Eminu oslavu pořádala druhá babička. Na mě bude řada zase v srpnu, kdy bude mít narozeniny Sára. Zavedli jsem to už u prvních Sářiných narozenin, kdy jsme pozvali druhé rodiče nejen na dort s jednou svíčkou, ale tehdy také k doladění svatebních příprav. Pak když bylo jasné, že Sára bude mít sourozence, navrhla druhá babička, že oslavy pro druhé vnouče bude pořádat ona. Tento způsob oslav se náramně osvědčil. Krom oslav máme totiž příležitost se setkat s druhými prarodiči. Naše vztahy jsou báječné, vídáme se i mimo oslavy.
Kéž by tomu tak bylo i s druhou stranou. Ale kde chybí vůle či zájem ... Naše pozvání byla zatím pokaždé odmítnuta a já si nejsem jistá, zda ho ještě někdy zopakujeme.

To to ale uteklo. Večerní telefonát, že už se jede do porodnice, pak předpůlnoční rozhovor a gratulace Tomášovi k druhé dceři a druhý den hned po práci cesta do Motola, kde jsem poprvé viděla svou druhou vnučku. Dnes je to přesně pět let, kdy jsem stála v pokoji porodnice a prohlížela si ten spící uzlíček. Dlouhých, či krátkých pět let? Pro Emu určitě dlouhých a pro nás starší jen krátký okamžik. Další doklad pomíjivosti času.


Dcera vytvořila opět jeden z luxusních dortů, tentokrát ve stylu Monster Hihg, což jsou panenky o kterých jsem před rokem pronesla, že je to hnus. A dnes? Už se mi docela líbí. Jednu z nich dostala od rodičů, druhou od nás. Druhá babička, která je ve vztahu k těmto panenkám ve stádiu, ve kterém jsem byla před rokem, raději svou vnučku obdarovala Legem. Příjemné odpoledne s báječným pohoštěním, při kterém jsme začali plánovat i společné akce na léto. Čeká nás turnaj v badmintonu a je naplánován i další společný výšlap. Přiznám se, že už se začínám těšit, i když badmintonovou raketu jsem měla v ruce naposledy před .... prostě už je to hodně dávno.

Tak všechno nejlepší, holčičko!