. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník 2

19. března 2014 v 10:58 |  Putování po Evropě

Konečně léto

Čtvrteční ráno se ohlásilo slunečními paprsky, které prolézaly okenicemi dovnitř a hvízdavým zvukem, který paprsky doprovázel.
Foukal stále ostrý vítr. Vyšla jsem na balkón a všimla si obrovské lodi kotvící v přístavu.


Tak takhle velikou lod' jsme tu zatím neviděli. Sebrala jsem ručníky, které vítr serval ze sušáku a byla ráda, že balkón má "zděné zábradlí" a já nemusím honit věci po městě. Vyklepala jsem je, znovu pověsila a dvojnásobně je "zakolíčkovala." Ten vítr! Vešla jsem zpátky do apartmánu a zavřela za sebou dveře.
Uvařila jsem dvě kávy, protože jsem zaslechla, že vstává i můj muž. A pak jsem si vzpoměla na to, že mě v noci zapípal mobil, který ohlašoval novou zprávu.
Přečetla jsem jí jednou, přečetla jsem jí podruhé a pak se začala smát. "Co tam máš tak veselého?" "Tak se podívej sám."
Muž si nasadil brýle, přečetl zprávu a pak se začal smát taky. "To by mě teda fakt zajímalo, kdo to ležel v noci vedle mě."


Nevím, nejsem technicky zdatná, ale jediné vysvětlení této záhady je silný vítr, který asi odfoukl signál přes moře.

Po snídani jsem se vyšla podívat před rezidenci, abych si vyfotila znovu lod'. Musela připlout někdy v noci. Kolem ní probíhal čilý ruch a pomocí jeřábů se vykládaly kontejnery. Podívala jsem se i dolů na pláž. Nikdo se nekoupal, jen několik stavebních dělníků tu pilně pracovalo. Cestou zpátky z vyhlídky jsem před rezidencí potkala část tanečnic, které tu s námi bydlely. Byly oblečeny vycházkově a říkaly, že do moře se vlézt nedá, takže vyrážejí do města. Prý takhle jezdí každým rokem, ale takové počasí, jaké panuje ted', tu ještě nezažily.

S mužem jsme vyrazili pěšky na obhlídku další části pobřeží. Z mapy, kterou jsme dostali od agentury, jsme zjistili, že by i na této straně měl být také maják. Cesta kolem pobřeží byla zajímavá. Útesy a skály roztodivných tvarů, zbytky jakéhosi starého snad opevnění a krásné pohledy na historické centrum, zase z trochu jiného úhlu.






Uprostřed nahoře je vidět Torre Serpe

Na útesech u majáku, který byl spíš majáčkem, bylo několik rybářů a pár výletníků, kteří se sem přijeli, či přišli podívat. Byla vidět i věž Torre Serpe, která stojí na druhé straně zálivu a u které jsme byli už v pondělí. Vítr sice stále foukal, ale už nebyl tak prudký a ledový.




I vlny narážející na skály nebyly tak vysoké. Snad se počasí konečně umoudří. Sluníčko se sice snažilo, ale ten protivný vítr mu vše kazil. Pláže, které bývají za lepšího počasí určitě plné, zely prázdnotou. Nepočítám-li pár čumilů, jako jsme byli my a několik slunících se lidí. Ve vodě nebyl nikdo.











Zjistili jsme i velký rozdíl. Zatímco na jih od Otrantského zálivu je pobřeží hodně divoké, to severní je plné hotelových rezortů, které mají mezi jednotlivými útesy, které jsou tu oproti jižní části mnohem nižší, báječně vybavené pláže. Obešli jsme velkou část města, objevili další obchod s potravinami a pak jsme se uličkami vraceli zpátky k rezidenci.

Po pozdním obědě jsme si vypili kávu a muž se podíval na italský meteoserver, aby mi pak sdělil, že by snad od zítřka mělo být už hezky. Konečně! "Nepůjdeme na chvíli k moři?" Muž neodpověděl. Vyšla jsem brankou z rezidence a podívala se na pláž. Stejný stav, jako ráno. Ve vodě nikdo, jen dělníci, kteří u skály cosi betonovali. Vrátila jsem se zpátky a svou otázku už neopakovala. Byla by totiž zbytečná.


Kolem páté hodiny obrovská lod' odplouvala z přístavu. Jen taktak jsem jí stihla vyfotit. Večer jsme šli opět do centra a navštívili katedrálu. Opět jsme obdivovali umění toho, či těch, kteří vytvořili mozaiku na její podlaze.

V pátek ráno mě probudil zpěv ptáků a sluníčko, které se snažilo prodrat se dovnitř okenicemi. Chvilku jsem ležela a poslouchala, zda znovu zaslechnu kvílivý zvuk větru, jako v předchozích dnech. Nic, jen ti prozpěvující práci.
Po snídani jsme se vydali k moři. Na pláži pod rezidencí nebyli tentokrát žádní "lavori", což jsou dělníci, ale bylo tu několik lidí z rezidence. Většinou se spíš slunili a do vody se odvážil málokdo. Já do ní vlezla až po velkém přesvědčování sebe sama a mírném nátlaku ze strany mého muže. Vlezla jsem tam a zkonstatovala, že voda je studenější, než byla před pár lety, když jsem se v květnu koupala nedaleko Národního parku Paklenica v Chorvatsku. Tehdy jsem byla za hrdinku, protože jsem byla jediná ženská, která se do toho květnového moře vrhla. A to bylo jako kafe, proti tomu tady.
Po obědě a siestě jsme se znovu vrátili na pláž, kde jsme nechali ležet před obědem lehátka a ručníky zatížené kameny. Voda sice měla do příjemné teploty sakra daleko, ale už jsem do ní nelezla s takovou nechutí, jako dopoledne. Možná byla už i o něco teplejší. Když sluníčko opsalo svou denní čáru, svítilo už jen na domy nad útesem a na pláž padl stín, složili jsme naše ležení a vrátili se do rezidence.


Sprcha, která z nás smyla zbytky slané vody, pak se hodit do gala. Znovu schody od kostela Santa Maria Altomare, pak cesta přes městský park. Zasedli jsme v La Bella Idrusa, pojídali vynikající pizzu, kterou jsme jako správní češi zapíjeli pivem, o jehož ceně jsme raději nepřemýšleli. Muž si na víno moc nepotrpí a já došla k poznání, že víno, které je servírováno ve džbánku, nebývá až tak dobré. A než opakovaně riskovat to protivné pálení žáhy, raději pivo. I když za ty peníze se dají koupit na trhu boty. Po večeři jsme u pekaře koupili panini, což je obdoba našich housek, či přerostlých rohlíků.


S pytlíkem pečiva, příjemně gastronomicky saturováni, jsme si obešli trasu kolem opevnění a dívali se na noční přístav. Vítr, který pofukoval, už nebyl nepříjemný.

Sobota nás přivítala sluníčkem, mírným větříkem, který byl příjemný a další obrovitou lodí v přístavu. Nebyla italská, jako ta předchozí, vlála na ní vlajka Albánie. U otevřené přídě bylo pomocí jeřábů cosi vykládáno, či nakládáno do jejích útrob.


Vyfotila jsem si jí a pak jsme po snídani sebrali své saky-paky a šli na pláž. Sobota totiž znamená, že se na pláži vyskytuje mnohem víc lidí, než tomu bývá v pracovní dny. Na pláži pod rezidencí bylo oproti jiným dnům o poznání více lidí. Orientální tanečnice a parta lidí, která tu byla s nimi v autobuse, se po předání apartmánů přesouvala na pláž. I když jim agentura vyhradila jeden z apartmánů, kam si mohli složit svá zavazadla a kde měli jakés takés zázemí, trávili den většinou na pláži. Za ten týden vzájemného sousedství jsme se s některými z nich seznámili. V podstatě nám jich bylo líto. Jet více než 1900 km z Hradce Králové a okolí na jeden týden k moři a místo tepla zažít zimu doprovázenou větrem a vlnami, které jsou vhodné tak jedině pro surfaře, to zamrzí.
Při odchodu z pláže jsme se loučili a současně nabídli, že pokud by cokoliv potřebovali, třeba sprchu, nebo uvařit kávu, můžou se zastavit. Nepřišel nikdo, asi jim kapacita jednoho apartmá stačila. Pak přijel autobus, my z balkónu zamávali a popřáli št'astnou cestu.
Dům ztichl. Zůstal jen starší italský manželský pár nad námi, se kterým jsme občas prohodili pár věr, či zdvořilostních frází. Očekávaný sobotní příjezd dalších obyvatel se nekonal, většina apartmánů zůstala prázdná.

V neděli nás sluníčko a téměř bezvětří vytáhlo na pláž. I když z naší rezidence odjelo více než čtyřicet lidí, na pláži to vidět nebylo. Byla téměř plná, někteří si svůj ležing dokonce rozložili i mezi stavební materiál, který tu ve čtvrtek nechali ležet dělníci. Před polednem jsme zašli do rezidence, kde jsem udělala oběd a po třetí odpolední jsme se vrátili na pláž. Vzala jsem si sebou další z knížek a pokud jsem nebyla ve vodě, byla jsem zabraná do četby. Když se sluníčko schovalo za útesy a na pláž se položil stín, šli jsme "domů".


Večer jsem sledovala nádherný dvojstěžník, který zakotvil na rejdě.
Po večeři jsme se vydali, jak jinak, opět do historického centra, abychom se nadýchali středomořského koloritu. Objevili jsme v jedné z uliček další báječnou kavárničku s vynikající zmrzlinou a milou obsluhou. Stále je co objevovat.

V pondělí jsme vstali brzy a odjeli do Lecce. Hlavním důvodem byla návštěva tradičního trhu, na který nás upozornili naši italští sousedé. Oproti Otrantu byl trh několikanásobně větší. Koupili jsme krásnou bundu pro Jiříčka a potěšili prodavače, tím, že jsme ho naučili alespoň česky pozdravit. Řekl nám, že jsme první Češi, se kterými se tady setkal. Salento je opravdu pro Čechy dosud neobjeveným územím. A přitom je tak krásné a má co nabídnout. Manžel si udělal radost, když si v trhové "hrabárně" našel dvoje džíny po jednom euru. "I kdybych je měl nosit místo montérek." Pak se šablonou obkreslených nožiček vnuček jsme koupili nádherné boty. Co na tom, že je to loňský model. Kožené botičky, na jejichž krabici byla cena 80€ a za které chtěl obchodník pouhých deset. No nekup to! Mám trhy ráda.
Z trhů jsme se vydali opět do historického centra Lecce, kde jsme zanedlouho objevili příjemnou malou tratorii, na jejíž vývěsní tabuli se skvěl nápis "pranzo", což je oběd. Zdaleka ne všechny restaurace mají takto otevřeno, spíš narazíte na bufet, kde se dá v poledne něco sníst. Většina restaurací otevírá až kolem páté odpolední, některé i později. Najít v době siesty otevřený podnik se mnohdy rovná zázraku. Po výborných těstovinách jsme se znovu vypravili do uliček města, které nás asi nikdy neomrzí.

Úterý a středa byly věnovány plážovému ležingu, plavání, čtení. Kdybych to měla shrnout do jednoho slova, bylo by to lenošení. Ve středu večer jsem zaregistrovala, že měsíc dorůstá a chystala jsem se ho jít vyfotit. A pak jsem si všimla zajímavého plavidla. Mezi těmi jachtami a velkými loděmi, to vypadalo více než zajímavě.




Ve čtvrtek jsem pokračovali v lenošení na pláži. Přiznám se, že to moc dlouho nevydržím a musím vždy udělat přestávku. Vím, že někteří dokáží přijet k moři a strávit celou dobu pobytu na pláži, kde se obrací ze zad na břicho a obráceně, aby nachytali ten nejžádanější odstín pleti. Také to dokážu, ale vydržím to jen pár dní. Pak mě začnou pálit chodidla, obouvám botky šlapky a vyrážím. Po čtvrtečním obědě jsem znovu rozložila mapu Otranta, kterou jsme dostali od paní z agentury. Stále jsem byla na sebe naštvaná, že jsem doma zapoměla všechny průvodce a pořád jsem před očima měla tu červenou hlínu s vodou, kterou jsme marně hledali minulý týden na Alimini. V rohu mapy jsem zaregistrovala něco, co zaujalo mou pozornost "Cava di Bauxite" - bauxitový lom a u něj obrázek čehosi, co vypadalo červeně. "Hele Jirko, já to možná našla." Podíval se mi přes rameno a potom šel zapnout notebook. "Asi máš pravdu, pojd' se kouknout jsou tu i nádherné fotky." A já stála a přemýšlela, proč jsem si zapamatovala tento obrázek jako Alimini. Zapomínat věci doma se opravdu nevyplácí. "To bude někde tam, kde jsme už courali po útesech u té potápěčské školy." Oblečeni a obuti v pevných botách jsme byli hodně rychle. Ještě lahev s vodou, fot'ák a jelo se. Vyjeli jsme znovu nad přístav, vyhnuli se uzoučké uličce vedoucí k potápečům a o jednu dále jsme pokračovali směrem na jih.



Mohla jsem si krk vykroutit, ale nic podobného bauxitovému dolu, jehož obrázky jsem před chvílí viděla, tu nebylo. Jen úzká asfaltka, před námi obrovitá koule radaru a v dálce maják. "Tak se vrátíme, už jsme asi hodně daleko." "Já ještě pojedu dál." Na silničce před námi jsme zaregistrovali dva cyklisty. Muž zastavil a oslovil bělovlasého pána s dotazem na bauxitový důl. Byl z Dánska. Pomocí několika německých slovíček, které střídala angličtina a do níž se motaly italské výrazy - prostě evropština, jsme se nakonec domluvili. O žádném bauxitovém dole neměli Dánové ponětí. Naopak jsme se dozvěděli, že jedou na kolech už druhý týden po pobřeží a jejich cílem je dosáhnout špičky italského podpatku. Na kolech měli veškerou výbavu a byli v našem věku, ne-li starší. Paní byla prošedivělá, ale to jsem taky a maskuju to barvou, pán měl bílou hřívu. Byli oba moc milí. Popřáli jsme si vzájemně krásný den a št'astnou cestu. Dánové šlápli do pedálů, my sedli do auta. "Je to tady strašně úzké, tady se neotočíme." Pokračovali jsme stejným směrem, kterým jeli oba Dánové, když jsme je předjížděli, vzájemně jsme si zamávali. Cesta podél pobřeží po uzoučké uličce byla zajímavá. Vinula se někdy nad mořem, jindy kus od něj a její pobřeží zdobily věže, které byly vybudovány kdysi jako obrana proti Saracénům. Pak muž zastavil na plácku před nějakou usedlostí, abych si mohla vyfotit věž Torre Sant'Emiliano. Fotila jsem a kolem nás prosvištěl na kole Dán. Za chvíli projela jeho paní, znovu jsme si zamávali.



A já projevila přání, projet si tuto pobřežní komunikaci. "Necháme to na jindy, ted' už je málo času." Na nejbližší křižovatce jsme odbočili, přijeli na kvalitnější a frekventovanější komunikaci a vydali se zpátky do Otranta.

U nás doma se říká, že pokud jsou na obloze večer červánky, bude další den větrný.
Nebyl!

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 19. března 2014 v 11:38 | Reagovat

Tak jsem tedy fakt zvědavá jestli jste to místo z fotek našli :-)....Zase pěkná reportáž

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. března 2014 v 13:36 | Reagovat

Mám rád bělostné zdi majáku a modravou dálavu...

3 signoraa signoraa | Web | 19. března 2014 v 13:47 | Reagovat

[1]: Našli moji rádcové, našli! :-D

[2]: To já také. :-D

[Smazaný komentář] Nechci si špinit blog sprostými výrazy, které by ti právem příslušely. Proto tě blokuju a už si tu neškrtneš!

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 19. března 2014 v 15:23 | Reagovat

Zase jste hledali a nacházeli - spíš lidi a zážitky. Stejně jsi napověděla, že jste tu červenotinu nakonec našli. Jsem napnutá, kdy už... ;-)

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 19. března 2014 v 17:09 | Reagovat

To je napínavé jak detektivka! Tak vida, jak jsou Dánové v kondici! :-)

6 VendyW VendyW | E-mail | Web | 19. března 2014 v 17:59 | Reagovat

Ale, zase ten nejlepší blog na světě tě navštívil? :-?  :-!

7 signoraa signoraa | Web | 19. března 2014 v 18:14 | Reagovat

[4]: Nacházeli a objevovali jsme lidi, zážitky a pak i krásná místa, o kterých bude pokračování. Ještě vás budu chvilku napínat. :-D

[5]: Ani ne tak detektivka, spíš jako výprava za "zlatým rounem". Dány jsem opravdu obdivovala, o to víc, že já už na kole neseděla pár roků. :-D

[6]: Už jsem jí opravdu jednou provždy zablokovala. Ale dlouho mi dala pokoj. Ona útočí vždy ve vlnách, u mě už nepronikne. :-D

8 Jarka Jarka | Web | 19. března 2014 v 19:35 | Reagovat

Ta SMska je opravddu gól. ???  :D S tím studeným mořem jste měli pech a ty jsi hrdinka, já bych se asi neosmělila, v létě se koupu ráda, ale než se ponořím do vody, je to dost dlouhý proces. :D Taky jsem zvědavá, jak to s tím hledaným místem dopadne, dobře udržuješ naší zvědavost. ;-)

9 Helena Helena | Web | 19. března 2014 v 23:14 | Reagovat

Do studené vody bych nevlezla, brrr Ali.
Ale konečně se vám vyčasilo,a jak vidno, kdo hledá, ten najde. :-) Líbí se mi ty pláže bez bagrů. :-)

10 Natty Natty | Web | 20. března 2014 v 6:52 | Reagovat

Alenko, další pěkné pokračování a všimla jsem si, že jste turisté s "technikou". ;-)My nikdy na dovolenou kromě mobilu a foťáku nebereme nic. Dokonce vloni jsme byli bez mobilu, nešlo nám spojení a také jsme to přežili. Je pravda, že jsme viděli hodně turistů s notebooky, kteří místo procházky na pláži seděli na recepci a honili písmenka. :D U snídaně vždy všem hlásili, jaké je počasí "u nás" :D Obdivuji, jakou máš úžasnou paměť na detaily a krásně popisuješ zážitky a tím nás vtahuješ do děje, takže se těším na další. ;-) Pěkný den.

11 Ježurka Ježurka | Web | 20. března 2014 v 13:59 | Reagovat

No, viděli jste toho dost a zažili krásné dny, i když nebylo zrovna počasí tak, jak byste si přáli. Ale také jsem si přitom zavzpomínala na ty naše krásné chvíle u moře. My jsme sice nebyli takoví turisté, ale byli jsme tam s dětmi, takže v pohodě. Škoda, že se to nedá vrátit. Ale trhy, tam jsme taky vždy chodili. :-)

12 Iva Iva | Web | 20. března 2014 v 19:50 | Reagovat

Ali, opět zajímavý článek doplněný krásnými fotkami. :-D Těším se na další pokračování. :-D  ;-)

13 ajka ajka | E-mail | Web | 21. března 2014 v 0:36 | Reagovat

Takové večerníčky já můžu ;-)
Prima čtení ;-)

14 signoraa signoraa | Web | 21. března 2014 v 10:13 | Reagovat

[8]: Já dodnes nechápu, jak mě mohl T-Mobile přivítat v Řecku. :-D
Moře, které bylo zpočátku příšerně ledové se pak trochu, co se teploty týče, zlepšilo. A nebo jsme si zvykli?
S hledaným místem ještě musíš chvilku vydržet. :-D

[9]: Já si myslela také, že tam nevlezu, ale nakonec jsem sama sebe přesvědčila, že jsem přeci nejela 2000 km proto, abych seděla na břehu. :-D Pláže, až budou hotové podle plánů, které jsem viděla, budou úplně luxusní.

[10]: Natty, kdyby bylo po mém, nemáme nic. Já si na dovolenou neberu ani hodinky a mobil vozím jen proto, že jsem "rodinný zpravodaj". Fot'ák a kamera jsou samozřejmostí, rádi dokumentujeme navštívená místa. Můj muž je závislák, co se notebooku týče. Až se mu někdy divím. Také jsem už zažila mnoho lidí, kteří místo aby si užívali na pláži, seděli nad klávesnicí. Musím však přiznat, že tentokrát se notebook hodil, protože já zapoměla doma krom jiného všechny průvodce. :-D

[11]: Viděli a zažili jsme toho za tři týdny opravdu dost. Naštěstí Itálie nabízí krom pláží i spoustu dalších míst, která stojí za návštěvu, takže pro nás to zas tak velká tragédie nebyla. Bylo mi líto "hradečáků", kteří tam byli na jeden týden. Moc si ho neužili. Italské trhy prostě miluju. :-D

[12]: Děkuji za pochvalu, na pokračování jsem už začala pracovat. :-)
Dnes mi přijedou vnučky, jejich rodiče jedou "bojovat do Sudoměře", tak budeme hlídací, což znamená, že na počítač bude podstatně méně času.

[13]: Děkuji za pochvalu, doufám, že jsi po večerníčku dobře usínala. :-D

15 děda tik tak děda tik tak | Web | 21. března 2014 v 16:07 | Reagovat

Další hezké putování. Bylo mi líto toho osamělého plavce, nebo trosečníka? :-)

16 annapos annapos | E-mail | Web | 21. března 2014 v 17:40 | Reagovat

Já ho našla Aleno a opravdu je zajímavé, je to bývalý lom na bauxit, také se těším na tu záhadu, jak byla vyřešena ale hlavně se mně líbí, jak je napsáno to, co prožíváte a atmosfera fotek, jak ladí s popisem a náladou. Moc hezké. Děkuji za cesty, které již neudělím, leda na mapách.

17 signoraa signoraa | Web | 24. března 2014 v 13:42 | Reagovat

Omlouvám se, že reaguji se zpožděním, ale o víkendu jsem hlídala vnučky a v jejich společnosti nemám šanci dostat se na počítač. :-D

[15]: Děkuji za pochvalu. Osamělý mořeplavec doplul až k městské pláži a pak nám zmizel z dohledu. Mě tím svým plavidlem docela pobavil. :-D

[16]: Aničko, opravdu se dá najít na Google Earth. Pokračování deníku připravuji, ted' jsem měla pauzu kvůli hlídání. Jsem ráda, že mohu tímto způsobem zprostředkovat cesty. :-D

18 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 24. března 2014 v 17:56 | Reagovat

Jsi odvážná koupat se ve studeném moři. Studené moře jsem zažila v Chorvatsku. Během týdne jsem se vykoupala v moři jen jednou. Není to ovšem nic proti německé Rujáně. Tam, když mělo moře dvacet stupňů, bylo to hodně.
Osamělý ořeplavec na moři mě pobavil. :-)

19 annapos annapos | E-mail | Web | 25. března 2014 v 0:46 | Reagovat

[16]: Moc děkuji, i za návod co bych měla ještě vidět a neviděla, jsou to moje cesty se žlutým panáčkem, které teď tak miluji, s ním si projdu vaše krásná vyprávění, jako bych tam byla. I mapy Google ho mají, stačí ho chytit myší a táhnout ho na místo kam se chcete podívat. Dobrou noc Alenko....

20 signoraa signoraa | Web | 25. března 2014 v 10:17 | Reagovat

[18]: Někdy si říkám, zda je to odvaha, nebo hloupost? Každopádně jsem zažila Balt na Usedomu a květnové moře pod Paklenicou a obojí bylo teplejší než moře v Otrantském kanálu v prvním týdnu pobytu.
Osamělý mořeplavec mě také pobavil, zajímalo by mě, odkud takhle plul. :-D

[19]: Přeji tedy další zajímavé objevy. I já se občas podobně zatoulám do míst, o kterých vím, že je nenavštívím. :-D

21 Miloš Miloš | Web | 27. března 2014 v 9:09 | Reagovat

Myslím, že jen ležet na pláži musí být dost otravné a lidi, kterým pak nevyjde počasí, musí být hodně zklamaní. Nejlepší je, když se dá koupání spojit s poznáváním, a tady toho bylo očividně hodně.
Ale všechno působí dost divoce, jak z filmované verze románu Hrabě Monte Christo.

22 signoraa signoraa | Web | 28. března 2014 v 8:31 | Reagovat

[21]: Proležet dovolenou na pláži bych také nedokázala, pár dní to zvládnu, ale musím ten "ležing" prokládat výlety za poznáním. Byla by obrovská škoda ujet 2000 km a pak si jen lehnout a ležet. Ráda poznávám nová místa a ještě raději se vracím tam, kde už jsem byla. Většinou tam objevím zase něco nového. :-)
Hrabě Monte Christo poklad na ostrově, po kterém převzal své jméno, objevil. :-D

23 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 1. dubna 2014 v 15:24 | Reagovat

Hodně zajímavá dovolená a nádherné fotky :-)

24 Hanka Hanka | E-mail | Web | 1. dubna 2014 v 18:58 | Reagovat

Uvědomila jsem si, že jsem přeskočila pokračování "Italského deníku", Ali. ???
Fotky jsou překrásné a tvoje povídání poutavé, jako obvykle. Nafotila jsi opravdu nádherné záběry. Už jsem ti psala, že jsem nikdy nebyla u moře, tak jsem za každý takový článek vděčná. Je to paráda, díky! :-) Hanka

25 signoraa signoraa | Web | 3. dubna 2014 v 23:30 | Reagovat

[23]: Moc děkuji. :-)

[24]: Hani, to vůbec nevadí. :-D Vážím si pochvaly fotek a jsem moc ráda, že ti mohu zprostředkovat alespoň tímto způsobem moře. :-D

26 Henry Henry | Web | 22. května 2014 v 20:18 | Reagovat

Skvěle sepsáno (moc dobře se to čte), navíc obohacené o parádní fotečky...co víc si přát?!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama