. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




O čem se moc nemluví

5. března 2014 v 9:42 |  Téma týdne

Položme si ruku na srdce a přiznejme si, že téma, o kterém neradi mluvíme, je smrt.
Podvědomě si myslíme, že pokud o něčem mluvit nebudeme, jako by to nebylo. Nechceme si připouštět tu možnost, že se to týká i nás.

Včera mi zemřel spolužák.
Ne, nebyl první, který odešel z naší třídy, pouze se už definitvně zařadil mezi ty, na které budeme na třídních srazech už jen vzpomínat. Hloupá a zbytečná smrt. Jeden špatný krok, neodvratný pád, úraz hlavy a kóma, ze kterého se už neprobudil.

Requiescat in pace Pavle

Po té zprávě jsem seděla před monitorem počítače a nevěřícně si četla stále dokola těch pár blbých vět.
Trvalo mi to chvíli, než jsem zprávu vstřebala. Pak jsem tuto smutnou jistotu zveřejnila na stránce třídy, kterou správcuji. Nejsme totiž už nejmladší. Naše školní docházka začala už v roce 1959 a je nás zase o jednoho méně.
Téma, o kterém moc nemluvíme a mluvit nechceme, začíná být bohužel stále aktuálnější.

Připouštím, že jsou výjimky, které dokáží na toto téma zasvěceně diskutovat, bavit se o něm bez zábran. Jsou i někteří, kteří se v něm přímo rochní.
Pamatuji si na jednu kamarádku z dětství, která téma smrti rozebírala stále dokola a která se pak i z nešt'astné lásky pokusila z tohoto světa odejít.
Byla jsem tehdy v pubertě a měla pocit, že mi nikdo nerozumí, rodiče mě nemají rádi. Ba co víc, přímo mi svými příkazy a zákazy ubližují. Co kdybych zemřela? Seděla jsem pak v hlubokém zadumání a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych nebyla. Já si to tehdy dokonce i představovala. Moje hloupé mládí ...

Nerada mluvím o smrti, nerada o ní přemýšlím. Snažím se jí ze svého života vytěsnit. Jsou však momenty, kdy se tomuto tématu bohužel vyhnout nemohu.
Jsem divná?

Jak jste na tom vy?
Dokážete o tom mluvit, nebo se snažíte, podobně jako já, dělat "pštrosí politiku?
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 5. března 2014 v 9:57 | Reagovat

Alenko, je to téma hodně těžké. Nedivím se ti, že jsi smutná a rozvažuješ o psaní o smrti. A to ani nebyl nikdo "vlastní".
Po založení blogu měly moje články šťávu bezstarostnosti, ale když mi během půl roku zemřeli dva synovci a Kittynka, už jsem nikdy nebyla šťastná. Psala jsem o tom, ale je to hodně a hodně těžké. Navíc to nejsou moje děti. Chápu, proč trvá hodně dlouho, než se o tématu smrti někoho blízkého dá psát. Je ale dobré vypsat pocity, uleví se. Jen to není "hned"...

2 signoraa signoraa | Web | 5. března 2014 v 10:21 | Reagovat

[1]: Je to opravdu těžké téma a já, čím jsem starší, tím víc nějak "měknu" a všechno mě víc dojímá a víc se mě dotýká. Tenhle kluk byl nejen mým spolužákem, ale hodně blízkým kamarádem mojí sestry.

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 5. března 2014 v 11:05 | Reagovat

Smrt je neodvratná a nikdo nad ní nezvítězí....s tím se musíme smířit i když nechceme. Já se o smrti i jen bojím přemýšlet natož mluvit. Mám z ní strach. A velký.....

4 Jarka Jarka | Web | 5. března 2014 v 11:17 | Reagovat

Jsem věřící a vím, kam po své smrti jdu, ale můžu ti říct, že ani mě se z tohoto světa odcházet nechce. Přece jen tady to známe, máme tu rodinu a spoustu milých známých lidí. Smrt, je cesta do neznáma, nikdo z toho druhého břehu nepřišel, aby nám poreforoval. Ale v Bibli je psáno, že si ani v těch nejfantastičtějších snech nedokážeme představit co nás ve společenství s pánem Bohem čeká. Nejen v tomto ohledu jsem vděčná, že jsem našla víru.

5 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 5. března 2014 v 11:29 | Reagovat

Mna bude strasne mrziet ked otrcim kopytkami proti nebu, ze tu zanecham za sebou kopu nedokoncenej prace a nevybavenych zalezitosti. Este aj po smrti sa budem hanbit. Okrem toho zomriet este nemozem, pretoze ako niekto niekedy nema(l) na veno a nemohol sa zenit, ja nemam na dedicstvo, ktore by som rodine mohol-mal zanechat. Este musim hrdlacit!

6 Kerria Kerria | Web | 5. března 2014 v 15:07 | Reagovat

Je to těžké téma. Možná o tom nedokážeme mluvit i proto, že si sami nechceme připustit vlastní smrtelnost. Nedávno jsem o tom dost přemýšlela.

7 Janinka Janinka | E-mail | Web | 5. března 2014 v 16:05 | Reagovat

O smrti moc nemluvím, ale nevytěsňuji ji ze života. V posledních pár letech se to jí v mé blízkosti jen hemžilo a i vlastní nemoc mě donutila o ní přemýšlet.

8 Miloš Miloš | Web | 5. března 2014 v 17:28 | Reagovat

Jak kdosi řekl, z toho světa živí neodejdeme.
Při pomyšlení na smrt se mně vždy vybaví scéna z filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne, kde hlavní hrdina v domnění, že na něho už smrt sahá, začal se horečně bránit: "Co, ty už jsi tady, ještě ne, ještě jsem nic neudělal." A začal psát křídou na chodník své jméno, aby po něm něco zůstalo.

9 pavel pavel | Web | 5. března 2014 v 19:18 | Reagovat

Dokud jsem tak žiji a po mně potopa, to už mne nezajímá. Oč jsou na tom horší ti, kteří se něčím proslavili a píší se o nich životopisy plných smyšleností a oni se nemohou ani bránit. Není lepe zmizet a mít z toho to světa pokoj? :-D
Moje ex se například přímo těší na smrt, už aby byla a spojila se s Bohem. Bohužel ten její Bůh, jak si ho představuje, je "kamarád" tě podvodnice Diesany z té sekty... tak nevím jestli neskončí spíše s ní v tom pekle. :-D  :-D

10 Intuice Intuice | E-mail | Web | 5. března 2014 v 21:23 | Reagovat

Těžké téma. Čím jsem starší, tím více se mne dotýká. Zrovna předloni při práci zemřela moje spolužačka ve věku 48 let, mládě,co? Takže - o smrti mluvím s pokorou, na všechny jednou dojde a nechce se mi o ní mluvit příliš vesele.

11 Vendy Vendy | Web | 5. března 2014 v 22:57 | Reagovat

Myslím, že když jsme mladí, tak se nám o smrti lehce přemýšlí i mluví, protože je tak moc daleko. Dokonce si můžeme představovat, že se zasebevraždíme a jak po nás budou plakat a vyčítat si, jak nám ubližovali. Taky si můžeme občas říct, že ten život nestojí za nic a vlastně smrt je vysvobozením.
A čím jsme starší, tím víc z těchto pitomostí ustupujem. A čím víc se ta mrcha s kosou blíží, tím víc se nám chce žít.
Někdo má tu sílu, že se s odchodem vyrovná v pohodě. Jiný se smrti bojí. Možná ne kvůli smrti samotné, ale kvůli tomu, že už neuvidí své nejbližší, nejmilejší lidi, které má ve svém životě.
Pro mě byl podobný šok, když mi umřela nejbližší kamarádka, kvůli zákeřné nemoci. Asi měsíc po mamce, ještě jsem se nevzpamatovala z první a už tu byla druhá. Tvůj spolužák, jak jsem četla, odešel nečekaně, díky úrazu. To je taky šok, protože u relativně zdravého člověka předpokládáš, že tu pobude ještě dlouho, a pak tahle zpráva...
Proč nikdo rád nemluví o smrti? (Možná by i rád mluvil, ale nechce, aby to třeba "nezakřiknul") Asi to dobře vystihla Kerria, protože se smrti bojíme. A protože žijeme. Když člověk žije, mluvit o smrti je zavádějící, oslabující. Se smrtí musíme počítat, jak podotkl Malkiel, z tohoto světa neodejdeme živí, ale myslet na ní a mluvit o ní, to odsouváme na pokraj našeho vědomí.
Živí patří životu.

12 Macin Macin | Web | 6. března 2014 v 6:49 | Reagovat

To je vždycky smutné, já začala chodit do školy o 10 let později a už nám chybí 4 spolužáci.

13 Fukčarinka Fukčarinka | Web | 6. března 2014 v 17:26 | Reagovat

Občas mě zamrazí při myšlence, že někdy nebudou lidi mě milý, že nebudu jednoho dne ani já. Brrrr, pryč - říkám si a myslím třeba na louku plnou kvítí a motýlů a já jdu.... a pak? Většinou rozsvítím a čtu si a nebo koukám z okna. Je to tak, na smrt si vzpomenu večer, když je klid a já si vzpomenu na ty, kteří tu už nejsou. Jů Ali brrr téma :-(  :-)

14 Natty Natty | Web | 7. března 2014 v 4:37 | Reagovat

Alenko, já se o smrti nebojím mluvit, neboť vím, že patří k ukončení nebo spíš pokračování života. Dala jsem společně s manželem svoje buňky svým 4 dětem a tak budeme běhat po světě dál. ;-)Otevřeně o smrti mluvím co bude až...manžel toto téma nemá rád, ale myslím, že je třeba za života uspořádat vše tak, jak má být a tam se slovem "smrt" musí počítat. Neznamená to ovšem, že když se nebojím o ní mluvit, že se nebojím. Bojím, vždy, když se mě nějakým způsobem dotkne jako například tebe nyní smrt spolužáka. :-( A tak si přeji, abychom tady byli co nejdéle a až si pro nás přijde, aby to moc nebolelo. ;-)Pěkný den.

15 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 7. března 2014 v 9:47 | Reagovat

Občas nad smrtí přemýšlím, někdy se jí nebojím, někdy ano. Nebojím se o ní mluvit, ale většina o tom nechce slyšet, natož něco rozebírat. Patří k životu je naprosto přizozené zemřít.

16 Helena Helena | Web | 7. března 2014 v 12:04 | Reagovat

Smrt je součástí života, je zvláštní o ní mluvit, a nejvíc se nás dotkne, když nám někdo blízký zemře nebo se dozvíme diagnozu nemoci,která kosí lidi z tohoto světa.Smrti se nebojím.

17 helena-b helena-b | Web | 7. března 2014 v 12:48 | Reagovat

Tak, jak to cítí Natty, tak to cítím i já, napsala to moc pěkně. Srazy máme každých pět let na tom dalším vždycky někdo "chybí". Stále častěji odcházejí i nejbližší příbuzní, sousedé, spolupracovníci. Nemůžu říct, že se smrti nebojím... Obraťme list. :-)

18 signoraa signoraa | Web | 8. března 2014 v 22:29 | Reagovat

Chci vám všem moc poděkovat za komentáře a hlavně za vaše názory na téma. Moc si jich vážím.

Omlouvám se, že tentokrát nereaguji na jednotlivé komentáře, ale teprve před chvílí se nám povedlo zprovoznit internet, který včera vypadl.

19 Iva Iva | Web | 9. března 2014 v 10:59 | Reagovat

Smrt je zakončení života, ale někdy se připlíží moc brzy. Určitě se každého dotkne a nejvíc pokud se jedná o naše nejbližší.

20 signoraa signoraa | Web | 10. března 2014 v 11:04 | Reagovat

[19]:Já vím, je to součást našeho života a já, čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju. Můj táta odešel mladý, bylo mu 55 roků. Mě bylo tehdy 25 a tátu jsem pokládala "za starého". Dnes už vím, že byl ještě mladý.

21 annapos annapos | E-mail | Web | 10. března 2014 v 15:06 | Reagovat

Jsem v podstatě velký sobec, nebojím se smrti, jen sobecky myslím na všechno a všechny, co tady zůstane, zůstanou a to bych jako věřící člověk neměla, víra, že se shledáme, se mění ve strach, že to tak nebude proto, že svět žije bez víry. Čím víc se člověk připoutává k tomuto světu a životu, bojí se ubíhajícího času a touhy, té světské, aby po něm něco zůstalo, třeba v našich dětech a vnucích. To, co bývalo privilegiem stáří, přidržet si tu dobu smutku, tesknit a vyplakat se, mít lítost, za řídnoucími přáteli a blízkými, se dnes Bohu žel nenosí, není čas se zabývat něčím, co je v nenávratnu, žije se tak rychle? Každý si to uvědomíme až, když se čas začne nachylovat a jeho běh, se zrychlí.

22 Ježurka Ježurka | Web | 10. března 2014 v 15:22 | Reagovat

Asi nás to občas napadne všechny, ale horší to je v okamžiku, když už se kosí na naší louce. Ty jsi v r. 1959 začala školní docházku, já už v té době pracovala a studovala při práci. Proto mne napadají tyhle myšlenky bych řekla stále častěji, ale snažím se je od sebe odhánět, ale jak dlouho, kdo ví. ;-)

23 Fanny Pack Revolution Fanny Pack Revolution | Web | 10. března 2014 v 18:52 | Reagovat
24 mariebernadeta mariebernadeta | E-mail | 11. března 2014 v 10:45 | Reagovat

Smrt je jen Život za oponou...

25 Žolanda Žolanda | Web | 11. března 2014 v 12:44 | Reagovat

Mně osobně také není zrovna příjemné, když se někdo baví o smrti. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že nemůžeme být nesmrtelní. To by totiž byla katastrofa. Neumírali by zvířata..časem by jsme se nemohli ani hýbat všude by byli lidi zvířata atd. Všichni by jsme museli být vegetariáni a to také není pro naše tělo zrovna nejlepší. Smrt je zkrátka přirozený děj, vše co se narodilo tak musí také zemřít. Prostě to tak je :( I když se nám to někdy nelíbí.

26 Adelaine Adelaine | Web | 11. března 2014 v 13:15 | Reagovat

Já se jí ze života vytěsnit nehodlám, ale prostě mi nepřijde důležité nebo smysluplné o ní myslet nebo jí řešit. Asi jsem divná já - nebo si ty budeš připadat míň - ale mě přijde smrt jako něco hrozně normálního a čas od času mě štve, jak jí lidi přehnaně řeší, jak se jí bojí. Je hloupost trávit život strachem ze smrti nebo řeším co bude, až umřeš, a přitom zapomenout žít. Nebo tak nějak jsem to chtěla vyjádřit.

27 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. března 2014 v 13:44 | Reagovat

Tabu smrti dokáže strašné věci.Děti se bojí vidět umírat svoje rodiče a ti pak odcházejí z tohoto světa osamoceni.Ani nejlepší péče personálu v nemocnicích, domovech důchodců a hospicech nenahradí přítomnost vlastní rodiny, vědomí umírajícího, že na to nejsou sami.

28 Scrat Scrat | E-mail | Web | 11. března 2014 v 13:55 | Reagovat

Vadí mi, že v poslední době teď umírá spousta lidí. Najednou jsem se musela vyrovnat se smrtí kněze, který mě zná už od dětství, dokonce mě i křtil a najednou.. je pryč.
Pořád umírají nějací herci, lidi z televize, proč teď a proč zrovna oni?!
Na druhou stranu nechápu lidí, co si chtějí za každou cenu prodlužovat život, protože se smrti bojí. Já bych nikdy, NIKDY nechtěla být nesmrtelná, přece pro   obohacenou duši je smrt jen další velké dobrodružství..

29 David David | E-mail | Web | 11. března 2014 v 14:30 | Reagovat

Toho spolužáka je mi líto. :-(

Ale je fakt, že se to moc neřeší. Řeší to podle mě hlavně sebevrazi a těch dneska není málo, hlavně ta skákání pod vlaky... :-?

30 Will-R Will-R | Web | 11. března 2014 v 15:14 | Reagovat

je mi lúto, že zomrel, musí to byť ťažké aj pre teba aj pre jeho rodinu, musíš to brať tak, že teraz je v nebi, lahšie sa prihovorí napríklad aj za teba Bohu, ber si z toho aj klady, veď sa zas stretnete ;-) Smrť si príde pre každého a ten kto o nej nehovorí, tak sa jej bojí čo je ale zle

31 Pražský poděs Pražský poděs | Web | 11. března 2014 v 15:37 | Reagovat

Smrt je součást života. Není to tak, že stojí odděleně sama za sebe, smrt je taky život. Vždyt' i tělo po smrti svým způsobem dál žije, a slouží jako potrava pro mikroorganismy. To je příroda, to je svět. Je to jedno a to samé. To jenom proto, že nevíme, co se přesně po smrti stane, tak se jí bojíme. Tohle náboženství si myslí tohle, támhleto náboženství zase tamto a člověk je z toho celej zmatenej, vystrašenej že pujde do pekla nebo co a neví, co si o tom má myslet. Ale proč? Proč se bát smrti? Protože nás jako malé strašili, že pujdeme do pekla? Nesmysl. Proč se bát života samotného? Neni důvod...
Především ale upřímnou soustrast.

32 El El | Web | 11. března 2014 v 16:54 | Reagovat

Nerada mluvím o smrti-hlavně blízkých, je to někdy těžké, ale život je život a jde dál :)

33 signoraa signoraa | Web | 11. března 2014 v 18:08 | Reagovat

[21]: Aničko, to není vůbec projev sobectví, je to spíš starost co bude ...
Moje babička byla hluboce věřící a odcházela smířená, i přes to všechno měla obavy, co s námi všemi bude.

[22]: Mám podobné přirovnání - "kácí se v našem lese". A mám pocit, že stále častěji. Loni můj blízký kamarád, pak tatínek snachy, který byl mladší než já.
Také ty myšlenky odháním. :-)

[23]: ???

[24]: I tak se to dá nazvat.

[25]: Ani já bych si nepřála být "Věcí Makropulos".
Je to součást naší cesty životem, ale to téma nemám moc ráda.

[26]: Souhlasím s tebou, protože myšlenkami na smrt si člověk podvědomě zkracuje žití. Asi proto ty myšlenky a hovory nemám ráda a snažím se je od sebe odehnat.

[27]: Tohle je obrovský problém, ale bohužel většina z nás nechce vidět své blízké odcházet. Byli jsme takhle blbě vychováni. Možná jsme jen srabi, možná máme obavu, že bychom to nezvládli. Ani já si nejsem jistá, zda bych to zvládla.

[28]: I já mám pocit, že kolem mě stále odchází víc a víc lidí.
Kdysi jsem slyšela od babičky, že každý máme někde tu svou svíci, která hoří. Jak dlouho? To nikdo neví.

[29]: Byla to hloupá a hlavně zbytečná smrt. Zdravý chlap, který upadl tak nešt'astně, že si poranil mozek. V kómatu byl od října. Napadla mě v té souvislosti paralela s Michaelem Schumacherem.
Sebevraždy - to už je ten poslední a neodvratný krok.

[30]: Je mi to také líto, protože ta smrt byla zbytečná. Byl hodně blízkým člověkem pro mou sestru.

[31]: Ano, je to součást života. Nevěřím na peklo, ani na posmrtný život, vím jen, že jsme jen malým zrnkem toho, co se na naší planetě odehrává.

[32]: Také moc nerada, ale někdy bohužel není zbytí.

34 K. K. | E-mail | Web | 11. března 2014 v 18:16 | Reagovat

Mluvit o smrti mi problém nedělá, beru ji jako nevyhnutelnou součást. I když jsem ještě mládě, i několik kamarádů v mém věku není mezi námi, loni jsem poprvé viděla člověka umírat a musím říct, že to s mým cynickým otupeným já nic moc neudělalo. (Nechci říct, že mi to nebylo líto - to samozřejmě bylo - ale jsem o tom schopná mluvit stejným stylem, jako když vyprávím, co bylo v práci) a i já jsem několikrát byla blízko konci. Chci pracovat na kriminálce - nejlépe na oddělení vražd, takže tahle má "zlá" vlastnost je asi nutnost.
Stejně tak často přemýšlím o své smrti - tak nějak ze zvědavosti - jak to asi bude, kdy to bude a hlavně co bude potom... :-)

35 Zoey Zoey | Web | 11. března 2014 v 18:26 | Reagovat

Když jsem byla malá ( a stále jsem malá, ale když mi bylo nějakých šest, sedm ) hrozně jsem se smrti bála. Měla jsem z ní úplné záchvaty strachu, a prostě jsem se hrozně bála. Pak se ve mě ale něco zlomilo (myslím, že to bylo tehdy, kdy odešla zčistajasna moje noční můra o utopení) a já jsem smrt přijala jako součást života. Jistě, doteď si občas vybavím, jaké by to asi bylo, kdyby mě najednou všichni moji milí opustili..a zase se klepu. Jenže vím, že jednou odejdu i já...a nesmrtelnost je snad ještě horší než smrt. :-)

36 Peter Cross Peter Cross | Web | 11. března 2014 v 18:38 | Reagovat

Máma má přítele, kterému se zabili už asi dva kamarádi. Možná i víc. Vím, že někteří umřeli kvůli nehodě nebo podobně a někteří spáchali sebevraždu. Už jenom to, že o tom tady píšu mi nedělá zrovna dobře, ale myslím, že smrt by jsme se měli naučit hovořit o smrti. Je to prostě jedna z přirozených věcí. O narození se mluví pořád, tak proč ne i o smrti?

37 Nepostradatelná Nepostradatelná | E-mail | Web | 11. března 2014 v 19:02 | Reagovat

Tohle téma je na mluvení dost těžké, aspoň pro mě. Před týdnem mi zemřel děda a nejsem stále schopna o něm nebo spíš o tom všem nějak promluvit, stále ho mám před sebou. Zítra je pohřeb a já ani nevím jestli tam dokážu jít.. A jestli o tom někdy dokážu ještě mluvit, byl pro mě vším. Skoro mě vychovával. Smrt nemůže být jednoduchá ani pro ty největší drsňáky.. :(

38 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 11. března 2014 v 19:16 | Reagovat

Mně se nelíbí, že se smrt pokládá za tak negativní záležitost. Chápu, že může být smutná - dotyčný může zemřít za špatných okolností, ve špatné době a situaci... A lidé kolem něj jsou smutní, protože jim bude chybět.

Já osobně se na vlastní smrt celkem těším. A rozhodně bych chtěl, aby mé okolí vědělo, že jsem si to tak přál.
Kdyby nějaký můj blízký zemřel, určitě bych to vnímal jako ty. Ale pokud bych věděl, že ho to učinilo šťastným, možná bych se do něj dokázal aspoň trochu vcítit... :)

39 krajkářka krajkářka | 11. března 2014 v 20:55 | Reagovat

A jejda, zaujalo mě, že každý říká že o smrti mluví nerad... a tady, 38x se o tom mluví .... ano, už se kácí v našem lese....tento citát se dostal i do Drábkovy divadelní hry ,,Ještěři". Jako garderobierka jsem ji slyšela nespočetněkrát a ta hra byla přesně o tom, sešli se po letech spolužáci ..... Bylo to úspěšné představení, neboť David Drábek zřejmě umi lidi rozesmát i nad tématy spíše k pláči. Nyní hrajem Romea a Julii. Všichni víme, jak to dopadne, ale i tak se hořkosladce, nasmějeme dost. Stojí tu proti sobě rodina developera a romové, společným jazykem milenců je internet. Já osobně mám k smrti respekt jako k jakémukoliv tajemství. A je jich v našem životě více. Většina z nás je však přehlíží a to se nevyplácí ..... co se týče života,je třeba naplnit své předurčení, pak už se uvidí..... to ale musíme trpělivě naslouchat .....

40 Vendy Vendy | Web | 11. března 2014 v 21:09 | Reagovat

[37]:To ti věřím. Je rozdíl vědět, že někdo zemřel, něco jiného je vědět, že někdo známý zemřel, další je někdo z rodiny a nejhorší je, někdo nejbližší. V tvém případě dědeček, který ti byl hodně blízký, v životě pro tebe hodně znamenal.
Rozloučení s dědečkem nakonec zvládneš,i když to bude bolet. On stejně bude živej v tvý mysli a v tvých vzpomínkách.

41 Vendy Vendy | 11. března 2014 v 21:10 | Reagovat

[38]:To poznáš, až ztratíš někoho opravdu pro tebe blízkého.

42 Ravicu Ravicu | E-mail | Web | 11. března 2014 v 21:45 | Reagovat

Není nic lepšího než polemizovat o smrti, uplatníme ji totiž ve všech možných oblastech - lékařství, ošetřovatelství,  filosofie, náboženství, dokonce i politika, vzdělanost a jiné překvapivé sféry, které jsou dobrou půdou pro toto téma. Pro mě je to přirozená součást života, v mé profesi to ani jinak nejde, ale i mě často rozpláče, znejistí či šokuje.

43 signoraa signoraa | Web | 11. března 2014 v 23:21 | Reagovat

[34]: Ano, smrt je nevyhnutelná součást života.
Přeji ti, abys dosáhla svého cíle a mohla pracovat na kriminálce. Přiznám se, že kdysi v mládí, snad pod vlivem četby, jsem po podobné práci také toužila. Nakonec se ze mě stal ekonom. :-D

[35]: Já jsem nikdy podobné pocity nezažila, možná i díky své velice moudré babičce, která byla věřící.

[36]: Je spousta věcí, které jsou stále tabu, nebo jen o nich mnoho z nás nechce mluvit.

[37]: Dokážu pochopit, co ted' prožíváš.
Prošla jsem si tím před třemi roky, kdy odešla mamínka. Myslím, že rozloučení zvládneš a až čas trochu otupí tu bolest, budeš na dědu vzpomínat.

[38]: Není to negativní, je to jen závěr života. Ale těšit se?

[39]: Drábek si opravdu dokáže udělat legraci ze spousty hodně vážných věcí. Hradecké divadlo je pro mě daleko, ale slyšela jsem Kouli, která mě pobavila.
Moc se mi líbí tvá věta - respekt jako k jakémukoliv tajemství.

[42]: Ne každý dokáže na toto téma polemizovat.

44 Katie Katie | Web | 12. března 2014 v 9:40 | Reagovat

Ano, dříve bylo tabu mluvit o sexu a pornografii, dnes se nemluví o smrti, která bývala v dějinách lidstva považována i za druh zábavy (veřejné popravy atd.). Mohu doporučit skvělý seriál Six Feet Under, ve kterém je smrt úplně všude a já ho zařadila mezi mé nejoblíbenější.

45 Gil Gil | E-mail | Web | 12. března 2014 v 9:52 | Reagovat

U nás se o smrti mluví normálně a hezky  :-) Všichni přece čtou duchovní knížky a mají různé zkušenosti :-)

46 Luss ^^ Luss ^^ | Web | 12. března 2014 v 10:35 | Reagovat

Nerada o tom mluvím. Jednou jsem byla v lazních moji spolubydlicí zavolala mamka. Ona najednou třískla s mobilem a začla neskutečně plakat. Nechápala jsem co se stalo. Pak ze sebe vydala že její nejlepší kamarádka měla nehodu v autě s rodiči a všichni jsou mrtví. Nevěděla jsem co dělat. Mě jěště nikdo blizký neumřel. Nevěděla jsem jak ragovat. Bylo to vážně hrozné. :-|

47 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 12. března 2014 v 14:29 | Reagovat

Smrt je jediná spravedlnost našeho života. Zkrátka musíme tam všichni. Dřív nebo později, ale opravdu všichni. Je to smutné, když se to týká někoho, koho známe, nebo kdo je nám dokonce blízký.
Dříve se smrt brala jako běžná součást života. Doma se rodilo i umíralo , i malé děti byly přítomny u obojího.
Viděla jsem mnoho lidí umřít ( jak to vyplývá z mého povolání). I v mé rodině jsem absolvovala několik pohřbů blízkých lidí.
Nenávidím umělé protahování života za každou cenu, zvlášť pokud tomu dotyčného nemůžeme zaručit kvalitní ( nebo aspoň snesitelný )život.
Myslím, že své by určitě řekli i lékaři , co slouží RZP, zvláště ti starší.
Věř mi, že bych raději snesla smrt ( a to i u vlastního dítěte )blízkého člověka, než to, aby jeho život se sestával z upoutání na lůžko, zcela odkázaný na pomoc druhých a koukání do stropu a to celé bez kladné prognózy.
Pokud si ten člověk dokáže sám splnit aspoň své základní záležitostí a je aspoň částečně soběstačný a hlavně mu  "slouží hlava", má jeho život cenu.

Zase jsem se rozepsala na mně velmi známé téma.
Každopádně smrt nepřelstíme tím, že se o ní nebude mluvit. Prostě existuje , ať chceme nebo nechceme. Je to součást života.

48 signoraa signoraa | Web | 13. března 2014 v 14:02 | Reagovat

[44]: Každá doba má své tabu. Náš dnešní vztah ke smrti je možná trochu výsledkem toho, jakým způsobem jsme byli vychováni.

[45]: U nás se na toto téma moc nebavíme.

[46]: Mám to hodně podobné, jen s tím rozdílem, že mě zemřelo už hodně blízkých a i kamarádů.

[47]: Hani, vím, že je to jediná spravedlnost, která na všechny čeká. Dnes už umírá doma mnohem méně lidí, než tomu bylo dříve. Přiznám se, že stále vzpomínám na manželovu maminku, ležící v kuchyni na podlaze, kde jsme jí našli.
Obdivuji práci zdravotníků, protože dnes jsou nemocnice z  větší části místem, odkud se odchází. Moje neteř pracuje na hematologii ve Vinohradské nemocnici a viděla také mnoho lidí zemřít. Pamatuji si však na den, kdy jí zemřela první pacioentka a jak to s ní  "zamávalo." Dnes už to vnímá a bere jinak. Ono asi po dvaceti letech praxe v oboru to jinak nejde.
Souhlasím s tebou, že umělé prodlužování života ležících či na pomoc odkázaných pacientů, nepřináší žádný efekt.
Ten můj spolužák ležel v kómatu, u kterého je hodně těžké určit, jak na tom bude, až se probudí.
Moc ti děkuji za tvůj názor. :-)

49 Amelie Amelie | Web | 13. března 2014 v 21:50 | Reagovat

Nebojím se smrti a nevadí mi o ní mluvit, beru ji jako přirozenou součást života. Jen v okolí není nikdo, kdo by o smrti chtěl mluvit. Když mi před 16 lety umíral otec na rakovinu, chtěla jsem o tom mluvit - s ním, s babičkou, a bylo mi to zakázáno..Bylo divné dělat, že se NIC neděje... Přišlo mi divný vzájemně si lhát. Ale strašně zničující mi přijde, když myšlenky na smrt má moje dítě, je mi to tak strašně líto....a pevně doufám, že bude líp.

50 Latryna Latryna | Web | 14. března 2014 v 6:08 | Reagovat

Život a smrť sú nerozlučné kamarátky, patria k sebe tak ako Adam k Eve ...
Keď hovoríme, či píšeme o svojom živote, treba hovoriť aj o smrti. Veď je to prirodzené - neviem si predstaviť nekonečný život. To by naša matička Zem asi praskla vo švíkoch! :-D  ;-)  :-)

51 signoraa signoraa | Web | 14. března 2014 v 9:42 | Reagovat

[49]: Marci, o smrti dokážeš mluvit proto, že jsi věřící. Já to poznala u své babičky, pro kterou smrt byla jen jednou z etap života. Odcházela smířená, dokázala se s nám všemi rozloučit bez smutku. Já to tehdy nechápala.
Myšlenky na smrt tak trochu asi patři k pubertě, i já se jim v době dospívání nevyhnula. Určitě bude líp. :-)

[50]: Já o smrti mluvím nerada, snažím se toto téma oddálit, i když vím, že to jednou přijde.

52 Hanka Hanka | E-mail | Web | 15. března 2014 v 22:47 | Reagovat

Mně nevadí mluvit o smrti, i když nejsem věřící a jsem přesvědčená, že smrt je definitivní konec. U nás tohle téma není tabu. Je pravda, že smrt čeká každého, ale taky není spravedlivá. Je rozdíl, když odejde devadesátiletý člověk a třeba malé dítě. Tohle mě hodně deptá. :-(
Tvého spolužáka je mi líto, Ali, nebo spíš jeho pozůstalých. Odejít v takovém věku, je moc smutné, s tím se ještě nějak nepočítá, pokud člověk není vážně nemocný. :-?

53 signoraa signoraa | Web | 16. března 2014 v 16:29 | Reagovat

[52]: Já o ní mluvím nerada, ale bohužel se mě týká už jen tím, že odchází stále víc kamarádů, vrstevníků.
Můj spolužák byl svobodný, nikdy nenašel tu pravou. Byl hodně blízkým člověkem pro mou sestru. Nemocný nebyl, jen nešt'astně upadl.

54 Hanka Hanka | E-mail | Web | 16. března 2014 v 16:45 | Reagovat

[53]: Když odejde blízký člověk, je to vždycky smutné a na věku nezáleží. O pádu tvého spolužáka jsem četla, Ali, ta nemoc byla myšlená všeobecně.

55 signoraa signoraa | Web | 16. března 2014 v 19:04 | Reagovat

[54]: Hani, já vím. :-)

56 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. března 2014 v 17:36 | Reagovat

Jsem asi nějak otupělá. Maminka měla 28 let, tatínek 39, když zemřeli. Jeden bratr se otrávil nešťastnou náhodou zkaženou konzervou, protože pomoc nebyla, byl na chatě sám-tak mi to řekli naši. Bratr zemřel v 68 letech- náhle, nečekaně. Bratranec měl 72, také . Okolo mne už jsou samí zemřelí. Ze své smrti strach nemám, jen bych nechtěla zažít odchod některého z potomků a jejich rodin. Raději já, než někdo z nich. Jen bych chtěla odchod náhlý, raději nečekaný. Tolik o tomto tématu.
Všech lidí, kteří ještě nemuseli zemřít je škoda, zvlášť těch správných, hodných.

57 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. března 2014 v 17:37 | Reagovat

Ten nevlastní- otrávený, zemřel kolem 21 let.

58 signoraa signoraa | Web | 19. března 2014 v 11:25 | Reagovat

[56]: Ruženko, rodiče ti opravdu odešli hodně brzy. Mě odešel tatínek v 55 letech, bylo mi 25 a já si tehdy říkala, že už je starý, má tři vnoučata. Jak jsem se tehdy mýlila.
V mém dětství mi zemřela sestřenice a moje babička mi to tehdy vysvětlovala tak, že bůh potřebuje nového anděla, tak si jí vzal mladou. Tehdy mě ta odpověd' uspokojila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama