. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Pomíjivost času

3. března 2014 v 9:01 |  Postřehy, úvahy, zamyšlení

Čím jsem starší, tím víc vnímám pomíjivost času. Opravdu to všechní letí. Co letí? Přímo to uhání.

Kdysi jsem slyšela takový příměr, kdy se náš život dá připodobnit ke kopci.
Zpočátku stojíme na jeho úpatí a po prvních nesmělých krůčcích začínáme stoupat a při tom poznáváme svět a nabíráme zkušenosti a vědomosti. Pak kráčíme po jeho vrcholu, jsme v plné síle a něco už víme. Nakonec začneme sestupovat dolů.
Jednou jsem to přirovnání řekla v práci a můj kolega měl dovětek: "My už nesestupujeme, my už běžíme a uši máme připlácnutý u hlavy." Měl pravdu.

S připlácnutýma ušima jsem v pondělí, po týdnu stráveném ve společnosti vnuček, vstávala rozhodnuta, že nebudu nic dělat. Prostě jsem se rozhodla, že pondělí vyhlašuji odpočinkovým dnem. Moje rozhodnutí k nicnedělání mi vydrželo ještě asi hodinu po té, co jsem se nasnídala. Pak vstal manžel, udělala jsem mu snídani a šla stáhnout povlečení. Vyprané jsem pověsila na půdu a šla vybrat do skříně jiné, abych ho povlékla na vyvětrané lůžkoviny. Stála jsem před otevřenou skříní, když mužovi zazvonil telefon.
"Hele, volal Eda, že by se po obědě zastavil." Odpočinkový den se rázem změnil na den návštěvní. Když kamarád v podvečer odcházel, umyla jsem hrnky od kafe, udělala večeři a sedla si k televizi s vyšíváním. Tentokrát to bude velikonoční ubrus.

V úterý dopoledne jsem vyprala dvě pračky prádla, uvařila oběd a odpoledne přijely holky. To, co jsem v nedělním večeru srovnala, bylo opět rozházeno a rozhrabáno. Jako mávnutím kouzelného proutku.


Tím, že holky přijely neohlášeně, musela jsem improvizovat s pohoštěním, ale nakonec byly spokojené. Sice se chviličku hádaly o poslední kelímek s pudingem a o kysanou smetanu, ale když jim maminka pohrozila, že dostanou obě na zadek, byl klid.
Domluvili jsme se, že ve středu tu budou dříve, maminka je vyzvedne ve školce "po O" a přijedou vláčkem.

Ve středu jsem vyrazila na nákup, abych měla odpoledne něco pro holky. Dorazily kolem půl druhé, děda jim vytáhl kola z garáže a odjeli společně na hřiště. Dcera mi pak ostříhala vlasy na krátké mikádo. Konečně se cítím jako člověk, protože ta délka, kterou jsem měla byla taková na nic. Přerostlé mikádo, nebo culík, který spíš vypadal jako kančí štětka, mi moc na sebevědomí nepřidávaly. Muž nechal dceři klíčky a papíry od auta a my se spolu vydaly na nákup do obchodního centra. Ema bude mít narozeniny. Já sice už dárky koupené měla, ale potřebovala jsem balící papír. Dceři jsem se pak přiznala k tomu, že ted', co je muž bez práce a naším jediným příjem je můj důchod, mě začíná bavit nakupování. Tohle jsem opravdu dříve u sebe nepozorovala. Jít do obchodu, pokud možno se seznamem, koupit co potřebuji, zaplatit a pryč. A ted'? Courám se mezi regály, prohlížím si zboží, spousta věcí se mi líbí. Asi jsem se zbláznila.

Ve čtvrtek jsem udělala hodně brzký oběd a s mužem jsme odjeli na můj rodný sever. A já si znovu uvědomila tu pomíjívost času. Tři roky uplynuly od doby, kdy odešla maminka. Dlouhé tři roky, nebo krátké? Za tu dobu jsem se nekolikrát přistihla při myšlence - to musím říct mamince, aby mi pak vzápětí došlo, že už vlastně nemám co komu říci. Ty tři roky utekly jako voda.
Jeli jsme po náměstí a já se dívala na vývěsní štíty obchodů. "Hele, támhle bývalo květinářství a ted' je tam nějaká banka, či co." "To nevadí, zaparkujeme a podíváme se po městě." Zaparkovali jsme na náměstí, já nasypala mince do parkovacího automatu. Na lavičkách se slunilo několik lidí a nedaleko parkovacího automatu stály tři mladé dívky. Popošla jsem k nim, pozdravila a poprosila je, zda by mi neřekly, kde se tu prodávají květiny. Začaly se usmívat a ukázaly směrem k našemu autu. Poděkovala jsem a začala se smát. My totiž parkovali před květinářstvím. Cestou k autu jsem zaregistrovala, že jsem svým nejapným dotazem pobavila i slunící se domorodce. Prostě blondýna.
Na hřbitově jsme položili na hrob růže s vědomím, že pokud je někdo neukradne, stejně do rána zmrznou. Došlo mi také, že sestra nebyla na hrobě s největší pravděpodobností ani na vánoce. Pokud však byla, nic na hrob nedala, pouze zapálila svíčku na svícnu, který jsem vyrobila a u kterého jsem preventivně odstřihla knot. Asi málo. Svícen bez svíčky vypadal hodně divně. Skončil ve smetníku, i když na všech ostatních hrobech kolem byla ještě vánoční výzdoba.
Ze hřbitova jsme odjeli k mé kamarádce. Bylo toho opravdu hodně, o čem jsme mluvily a ještě toho spousta zbývá. Neviděly jsme se totiž hodně dlouho dobu a musíme si toho ještě opravdu hodně říci. Čas nám vše odměřuje.

Domů jsme se vrátili v pátek odpoledne. Cestou jsme nakoupili něco malého k snědku. Já si pak na chvilku zapnula počítač a pak se začal ozývat manžel, že by něco malého "polkl k večeři". Vypnula jsem počítač, šla udělat večeři a pak si sedla s vyšíváním k televizi. Když jsem se probudila, na obrazovce už dávno nebyl seriál "První republika", ale něco úplně jiného. Byla jsem tak zblblá, že jsem přemýšlela, kde jsem a co je vlastně za den.

V sobotu jsme se vypravili na velký nákup. No velký? Utratili jsme necelých pět set. Doma jsem ohřála zbytek ze čtvrtečního oběda a pak chviličku pracovala na zahradě. Hledala jsem bledule. Loni jsem opět koupila jejich cibulky a vysadila je do záhonu. Pokolikáté už? Opět nic! Prostě bledule na naší zahradě nebudou. A nebudou! Na růžích už jsou veliké pupeny a já jen doufám, že nepřijde ještě nějaký mráz, který by je spálil. I když? Sice je krásně, ale já se stále tak trochu obávám, že zima ještě neřekla své poslední slovo. Cestou z Rumburka jsem zaregistrovala, že na severních stranách hor a v zákoutích, kam nesvítí sluníčko, je ještě trochu sněhu. Oproti minulým rokům je ho ale hodně málo.
I naše zahrada je suchá jako troud. Když už nebyl sníh, chtělo by to alespoň déšt'. At' se na mě nikdo nezlobí, ale je to tak. Je hrozné sucho.

V neděli jsem vstávala opět brzy, i když jsem nemusela. Udělala jsem snídani, pak zabalila dárky pro obě holky. Narozeniny měla jen Ema, ale dáváme dárky oběma. Oslavenec samozřejmě dostává větší dárek, ale i sourozenec je obdarován. Není totiž smutnější pohled na nešt'astné dítě, které se dívá na to, jak to druhé rozbaluje a rozbaluje. Tento princip jsem už praktikovala u svých dětí a pokračuji v něm i u vnoučat. A docela se osvědčil. I dcera koupila ve středu dáreček pro Sáru, aby jí to nebylo líto.
Neděle značí konec dalšího týdne, který je za námi. Mám pocit, že to nebyl týden, ale jen jeden den. Po obědě jsme odjeli do Košíř k zet'ovým rodičům, protože Eminu oslavu pořádala druhá babička. Na mě bude řada zase v srpnu, kdy bude mít narozeniny Sára. Zavedli jsem to už u prvních Sářiných narozenin, kdy jsme pozvali druhé rodiče nejen na dort s jednou svíčkou, ale tehdy také k doladění svatebních příprav. Pak když bylo jasné, že Sára bude mít sourozence, navrhla druhá babička, že oslavy pro druhé vnouče bude pořádat ona. Tento způsob oslav se náramně osvědčil. Krom oslav máme totiž příležitost se setkat s druhými prarodiči. Naše vztahy jsou báječné, vídáme se i mimo oslavy.
Kéž by tomu tak bylo i s druhou stranou. Ale kde chybí vůle či zájem ... Naše pozvání byla zatím pokaždé odmítnuta a já si nejsem jistá, zda ho ještě někdy zopakujeme.

To to ale uteklo. Večerní telefonát, že už se jede do porodnice, pak předpůlnoční rozhovor a gratulace Tomášovi k druhé dceři a druhý den hned po práci cesta do Motola, kde jsem poprvé viděla svou druhou vnučku. Dnes je to přesně pět let, kdy jsem stála v pokoji porodnice a prohlížela si ten spící uzlíček. Dlouhých, či krátkých pět let? Pro Emu určitě dlouhých a pro nás starší jen krátký okamžik. Další doklad pomíjivosti času.


Dcera vytvořila opět jeden z luxusních dortů, tentokrát ve stylu Monster Hihg, což jsou panenky o kterých jsem před rokem pronesla, že je to hnus. A dnes? Už se mi docela líbí. Jednu z nich dostala od rodičů, druhou od nás. Druhá babička, která je ve vztahu k těmto panenkám ve stádiu, ve kterém jsem byla před rokem, raději svou vnučku obdarovala Legem. Příjemné odpoledne s báječným pohoštěním, při kterém jsme začali plánovat i společné akce na léto. Čeká nás turnaj v badmintonu a je naplánován i další společný výšlap. Přiznám se, že už se začínám těšit, i když badmintonovou raketu jsem měla v ruce naposledy před .... prostě už je to hodně dávno.

Tak všechno nejlepší, holčičko!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lydie Lydie | 3. března 2014 v 9:32 | Reagovat

Za ten týden jsi toho stihla opravdu hodně.Že čas šíleně utíká/hlavně nám důchodcům/, pozoruji také. :-)
Ty bledule jsou nějaké divné-mě na zahradě vymizely-měla jsem jich hodně.Sousedce také.Novým se nedaří.Se sněženkami problém není. ;-)

2 Helena Helena | Web | 3. března 2014 v 10:17 | Reagovat

Ahoj Ali,s těma bledulema je to divné,nežerou cibulky myši?Já kdysi sadila lilie,ale druhým rokem byla po nich veta. 8-O Pět let je krásné stáří. :-D Hned bych vyměnila,být tvoji vnučkou musí být nádherné.Jsi velmi spontánní,přizpůsobíš se každé situaci,i když věřím,že to není jednoduché.Nakonec k panenkám Monster Hihg - nelíbí se mi.Ale mladí mají uplně jiný vkus,a časem nám to přijde zcela normální. :-)

3 David Pavel Bachmann David Pavel Bachmann | E-mail | Web | 3. března 2014 v 11:42 | Reagovat

Když jsem viděl ten nadpis, říkal jsem si, že to je divné, že bys začala psát filozofická pojednání. Čas je potvora nezkrotná! Já už taky žiju 16 802. den a vůbec bych neřekl, že je to možné. Nevěřím ale v dočasnost lidské existence a proto mě to tolik netrápí.
Jsem rád, že je zima snad definitivně za námi a i když byla fakt mírná, vítám jaro s radostí. Těším se, až se tady zase objeví nějaké ty obrázky ze tvé zahrádky.

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 3. března 2014 v 12:27 | Reagovat

Úbytek bledulí na zahradě registruju už hodně dlouho. A to zkouším všechno možné. Trávu nesekám dokud nazatáhnou aby měly možnost načerpat sílu a moc to nepomáhá spíš bych řekla že ještě zas ubyly....A nevím jestli krtci žerou cibulky....čas je nezkrotná veličina která si dělá co chce. Někdy je jak šnek pomalej jindy letí jak splašenej kůň a nedá si říct a nedá.... ;-)

5 Dáša Dáša | Web | 3. března 2014 v 13:47 | Reagovat

Když jsem byla dítě a nemohla se něčeho dočkat, říkal mně můj děda : " počkej, až budeš starší, čas ti poletí tak, že se budeš divit".
S bledulkami je to letos moc špatné, mně ještě  žádná nevyrostla a pochybuji, že by se nějaká objevila. Vrtalo mně to hlavou, ale když čtu na blozích, že je to asi všude stejně, tak to asi nebude moje vina :-?  O_O

6 Ježurka Ježurka | Web | 3. března 2014 v 15:06 | Reagovat

Máš krásný a bohatý život, jsi šťastná žena, tak to potom ten čas pádí mílovými kroky. S těmi dárky oběma holčičkám to je skvělý nápad, vidíš, to jsem ještě neslyšela. Tak také srdečně gratuluji vnučce nejen k narozeninám, ale také ke skvělé babičce! A vztahy s druhou babičkou vnoučat? My je měli také vždy skvělé, ale teď už mají jedna vnoučata jen babičku a ta druhá jenom nás. Je to krásné, když si rozumíte!

7 Jarka Jarka | Web | 3. března 2014 v 20:28 | Reagovat

Taky mi ten čas letí jak splašený, dnes je pondělí a než se stačím otočit je víkend a tak to jde od doby kdy jsem v důchodu. Když jsem chodila do práce, tak se pracovní týden táhl jak kšandy a teď frčím z toho kopce a nestačím brzdit. ???  :D Ty strašidlácký panenky neznám, ale ta co vidím na stole za dortem, mi připomíná nohatou Barbínu. :-)

8 Intuice Intuice | E-mail | Web | 3. března 2014 v 20:59 | Reagovat

Čas je opravdu pomíjivý. Čím jsem starší, tím více si to uvědomuji, jak vše letí čím dál rychleji. Taky si vždy přes týden řeknu - a v sobotu nebudu dělat nic! A taky to nic opadne po první hodině bdění, neumím dělat nic. To znám, začnu koukat na TV a pak tam už dávno není, co bylo a nevím, je čas ráno nebo večer.

9 helena-b helena-b | Web | 3. března 2014 v 23:18 | Reagovat

Ali máš pestrý život. Krásné vnučky. Chtěla bys mít celou rodinu kolem sebe. Stává se často, že to vždycky nejde, někdy i u těch hodně blízkých, což mrzí mnohem víc. Mohla bych povídat. Tak už to v životě chodí, lidé jsou různí a "...ještě se nenarodil se člověk ten, aby se zalíbil lidem všem" :-D No a ty bledule, to chce trpělivost, já je mám na zahrádce hodně, hodně let. Hned mi také nekvetly. Mám je v trávníku. Myslím, že je myši nežerou. Uvidíš. Měj se pěkně. ;-)

10 signoraa signoraa | Web | 4. března 2014 v 9:03 | Reagovat

[1]: Vidíš, a mě to uteklo, jako by to byl jen jeden den. Věta, že důchodci nemají čas, je více než pravdivá.
A bledule opravdu nechápu, sázela jsem je do záhonu, kde už téměř odkvétají sněženky a jsou už dost velké tulipány. Byl to můj poslední pokus o jejich vysazení. :-)

[2]: Nevím, zda cibulky žerou myši, každopádně to byl poslední pokus o to, aby bledule zdobily zahradu. Už jsem za mě utratila dost peněz a znovu prosit kamarádku, která jich má opravdu hodně mi připadá hloupé, protože mi je už dávala tolikrát, že se téměř stydím.
Já už bych nechtěla, aby mi bylo znovu pět, i když mě škola bavila a chodila jsem do ní ráda, znovu bych jí asi absolvovat nechtěla. Ale dvacet - to bych brala. :-D
Mě se Monster High také nelíbily, dokonce jsem se vyjádřila v tom smyslu, že je to hnus. Ale ted' už se mi trochu líbí, ale nejdůležitější je, že se líbí vnučce. :-)

[3]: Pokud jsem to dobře spočítala, tak já se dostala k číslu 22.132 :-D Opravdu dost vysoké číslo. :-) Přiznám se, že si občas, tak soukromě zafilosofuji, ale na nějaké hlubokomyslné úvahy jsem nikdy nebyla. Možná to filosofování přichází s věkem.
Na zahradě jsem zatím jen fotila sněženky, ale určitě nějaké fotografie budou. :-)

[4]: Já nemám úbýtek, já mám přímo jejich mizení. :-D Prostě to nechápu, ale už je sázet nebudu. Mám také spousty kytek v trávníku a stejně jako ty, se snažím je nechat zatáhnout, aby příští rok opět kvetly. Jedinou výjimkou je modřenec, ten nejen sekám, ale i pleju a je ho stále víc a víc i na místech, kde bych ho mít nechtěla. To je prostě nezničitelný plevel. :-D
A čas? Co jsem šla do důchodu tak mám pocit, že se vše nějak zrychluje. Dříve jsem toho za hodinu stihla podstatně víc, než ted'. :-D Každopádně jsem ve svém konání zpomalila, nikam nespěchám, nic nehrotím. Výjímečně doběhnu MHD. :-D

[5]: Podobnou větu mi říkávala babička, která se snažila mírnit a krotit mou nedočkavost. Když si jen vzpomenu, jak se vlekla 45 minutová školní hodina, která mě nebavila a byla k nepřečkání. :-D
Bledule se asi opravdu rozhodly, že nikomu nevylezou a nevykvetou.

[6]: Libuško, opravdu jsem št'astná. Raduji se z vnoučat, tedy hlavně z vnuček, protože vnoučka jsem viděla naposledy v lednu. Čas opravdu pádí a někdy mám, pocit, že i zrychluje. :-D
Dárek pro druhého sourozence jsem zavedla v době, kdy byly děti malé, pamatuji si, jak dcera slavila narozeniny a můj malý syn stál a smutně pronesl: "A co já? Na mě jste zapoměli?" Tehdy mě píchlo u srdce a při příštích oslavách dostal malý dárek i druhý sourozenec. U holek to praktikuju tak nějak samozřejmě a když tu byli na loňských srpnových narozeninách i druzí mladí s Jiříčkem, šla jsem a koupila mu také malý dáreček. Dcera to převzala po mě a šíří se to dál. Prateta Stáňa, sestra druhého dědečka, dávala dárek Emě a pak předávala i malý dáreček Sáře. Prý jsem jí inspirovala.  
Vztahy se zet'ovými rodiči máme báječné, oba dědové se jmenují Jiří a dokonce mají ve stejný den narozeniny. :-D Scházíme se sice nepravidelně, občas společně zajdeme do divadla. Rozumíme si a moc rádi se vídáme.
Bohužel tomu tak není s druhou stranou. Tatínek snachy se kterým jsme také našli společnou notu zemřel loni v létě a maminka? Poprvé jsme jí viděli na svatbě, podruhé v porodnici a od té doby nic. Možná zatrpkla kvůli rozvodu, nevím. Několikrát jsme jí zvali, pokaždé odmítla. Veškeré snahy o navázání kontaktu padly na neúrodnou půdu. Loňšké 1. narozeniny Jiříčka se slavily dvakrát - jednou s námi, podruhé s druhou babičkou. Prý to bylo její přání. Moje životní krédo je, že jsme na tomto světě krátkou dobu, jsme tu jen vypůjčení, tak proč se nesnažit, aby ta doba, která nám je vyměřená, nebyla prožita příjemně. :-)

[7]: I Gott zpívá -"čas letí jako bláznivý, já nechytím ho, ani vy..."
také mám pocit, že se vše zrychlilo mým odchodem do důchodu. Nebo že bych já zpomalila? :-D
Jedna z panenek opravdu leží za dortem. Jsou to v podstatě příšerky, které vyrábí Mattel, stejně jako barbíny. Jsou štíhlejší a hlavně jsou obdobou postaviček z horrorů. Jedna z panenek je Drakulaura po Drákulovi, další Frankie po Frankensteinovi. Pětiletá vnučka o nich ví mnohem víc než já. :-D

[8]: Mě se začal čas tak trošku zrychlovat po čtyřicítce, ale ted' už vyloženě pádí. :-D
Vidím, že jsi na tom s tím nicneděláním podobně, jako já. :-D

[9]: Někdy si připadám jako kvočna, která má stále kolem sebe kuřata. :-D
Ideální to úplně není, byla bych št'astná, kdybych našla společné téma i se snachou. Stále se snažím a stále ho nenacházím. Naše vztahy jsou korektní, chci-li pochovat Jiříčka, dovoluji se. Tohle u holek neznám. Vyjádřila jsi to přesně, že se ještě opravdu "nenarodil člověk ten...". :-) Mladí by se měli stěhovat v létě do švagrova bytu, za předpokladu, že on dostaví své nové bydlení. Zatím to vypadá všelijak, stavba nepokračuje a švagr čeká, až si mladí vyřídí hypotéku a dají mu peníze na dostavbu. Všechno počká, ale co nepočká, je druhý vnouček, který by se měl narodit začátkem srpna. A já stále doufám, že až budou tady v domě, třeba nějaké společné téma nalezneme.
A ty bledule? Nechám tomu volný průběh, zasadila jsem je do záhonku, tak uvidím, zda nevylezou třeba napřesrok. :-D

11 pavel pavel | Web | 4. března 2014 v 10:32 | Reagovat

Ten dort je hotové umělecké dílo. Je to to radost mít taková vnoučata. :-)

12 ajka ajka | Web | 4. března 2014 v 14:16 | Reagovat

To byl opravdu nabitý týden ;-) Dcerka je šikovná, dort je božíí!!
Ajka

13 Iva Iva | Web | 4. března 2014 v 23:08 | Reagovat

Ali, máš krásné vnučky. Dort byl krásný a vnučce přeji všechno nej... k narozeninám. :-D  :-)

14 Vendy Vendy | Web | 4. března 2014 v 23:23 | Reagovat

Alenko, není to tak dlouho, co sis posteskla, že od smrti tvé maminky uběhly dva roky.
A ony už jsou to tři. Až je to děsivé, jak nám ukrajuje čas, i bez našich nejbližších. A myslím, že mámu jen tak z hlavy nepustíš, pokud vůbec. Někdy tvrzení, že vše zahojí čas, nemusí fungovat. Akorát otupí hrany, ale nezahojí.
Naštěstí máš báječnou rodinu, hodného muže i dceru, krásné a šikovné vnučky. Máte doma plný dům. A i když tvoje rozhodnutí "nicnedělání" po nějaké hodince padlo, stejně si myslím, že to byl pěkně užitý čas.
Zaujalo mě, jak bys teď ráda nakupovala. Asi funguje zákon, že odříkaného chleba největší krajíc, nebo že nejvíc chceme to, co nemůžeme mít (nemůžeme si to dovolit). Nevím, jestli tě taky brzdí omezený rozpočet, ale já se přistihla, jak slintám :-D nad foťáky, ať kompakty nebo zrcadlovkami, jak brouzdám po internetových prodejnách klubíček, tedy přízí, jak bych si ráda pořídila nějaký ohoz a krásné dobré boty, ve kterých by se pohodlně chodilo a přitom by slušely. 8-) A nejde to, musím vydržet a doufat,že to bude lepší.

Krásný dortík! :-)

15 signoraa signoraa | Web | 5. března 2014 v 0:07 | Reagovat

[11]: Mám šikovnou dceru. Musím jí pochválit, protože dort byl nejen krásný na pohled, ale i báječně chutnal. :-D A vnoučata? To je přeci radost většiny prarodičů. :-)

[12]: Týden byl nabitý a utekl jako voda. Dort byl opravdu boží. :-D

[13]: Moc děkuji za pochvalu a přáníčko pro Emu. :-)

[14]: Vendy, strašně to utíká, jsou to opravdu dlouhé tři roky a já mám mnohdy pocit, že to bylo včera. Čas to opravdu nezahojí, jen otupí hrany.
Vnučky mi však vše vynahrazují a já miluju i to jejich zlobení. Dnes tu byl na návštěvě syn s vnoučkem, viděla jsem ho zase po více než měsíci. Zpočátku se ostýchal, ale pak se nechal i pochovat a nazval mě bábou. Srdíčko se mi tetelilo radostí.
Finanční možnosti ted' máme trochu omezené. Muž si sice našel na čtyři dny nějakou brigádu, otázkou je, kdy jí dostane zaplacenou. Ještě nedostal peníze za lednovou práci a o únoru, kdy dělal jen týden raději ani nemluvím. Takže jediný a zatím snad stálý příjem je můj důchod. Snad se to s jarem trochu zlepší. A mě pak snad opustí ta chut' něco nakupovat. :-D Měla by, protože budeme muset opatřit €ura. V prosinci, kdy jsme byli finančně v pohodě jsme si totiž zaplatili dovolenou. Kdo mohl tušit, jak to dopadne. Vydržet to musíme, důležité je, že jsme relativně zdrávi. :-D
Jo dortík byl krásný a navíc i chutný. :-D

16 Natty Natty | Web | 5. března 2014 v 6:52 | Reagovat

Alenko, nejprve gratulace vnučce k narozeninám, potom pochvala dceři za nádherný dort, nesmím zapomenout gratulaci k narození miminka a v neposlední řadě pochvala tobě za činorodost. A proto ti utíká život. Kdybys ležela a kopala se nohama do zadečku, tak by ten čas neutíkal. :D Důležité je, že máš hezké záliby a radost  a někdy i starost, neboť to k životu patří. ;-)Přeji pěkný den plný sluníčka. :-D

17 signoraa signoraa | Web | 5. března 2014 v 9:48 | Reagovat

[16]: Moc děkuji za gratulace i za pochvalu dceři za dort. :-D Ano, jsem činorodá, můj muž někdy říká, že mám vrtuli. :-D Vím, že bych občas měla trochu přibrzdit, ale stále to ještě nedokážu. Třeba to přijde s věkem. :-)
Přeji také krásný a pohodový den. :-D

18 Miloš Miloš | Web | 5. března 2014 v 17:19 | Reagovat

Jedna písnička, už ani nevím, kdo ji zpívá, se jmenuje Čas je běžec dlouhým krokem.
A máš pravdu, že se jeho krok asi prodlužuje :-)

19 Janinka Janinka | E-mail | Web | 6. března 2014 v 16:01 | Reagovat

Bože, to už jsou tři roky, kdy jsi tu psala o své mamince? To snad ani není možné...
Nádherně vyvedený dortík, máš šikovnou dcerku! :)

20 Fukčarinka Fukčarinka | Web | 6. března 2014 v 17:20 | Reagovat

Alenko jak pravdivé počtení, moc se mě líbilo přirovnání tvého kolegy: My už nesestupujeme, my už běžíme a uši máme připlácnutý u hlavy." Je zde vidno, že se nenudíš. Vnučce přeji dodatečně zdravíčko :-)

21 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 7. března 2014 v 9:39 | Reagovat

Čas skutečně neuvěřitelně letí.
Na panenky Monster high jsem měla podobný názor. Nejdřív se mi vůbec nelíbily, teď ano. K vánocům jsem koupila své adoptivní vnučce Nikolce Draculauru, Spectru a také kavárnu. K tomu dostala od svého táty  pro ně obrovský dům, který je vysoký metr a půl. Ještě chce pro ně auto.

22 Anidea Anidea | E-mail | Web | 14. března 2014 v 19:27 | Reagovat

Jo jo, někdy se koukám na nějaký svůj výrobek nebo fotku a říkám si - bylo vloni? - nebo před třemi lety?...

23 Hanka Hanka | E-mail | Web | 15. března 2014 v 22:34 | Reagovat

U vnuček to praktikujeme stejně, dostávají dárky obě dvě, jenom oslavenkyně o něco víc. Je to určitě rozumné. :-)
Moje mamka to takhle dělala taky, ale tam to bylo opodstatněné dvojnásob. Moje sestra se narodila v srpnu a já mám v srpnu svátek a v prosinci je to zase obráceně. :-D
Tvoje dcera vytvořila pro Emu luxusní dort, Ali. Panenky Monster Hihg neznám, ty k nám ještě nedorazily, ale na dortu se mi líbí. ;-)
Úvahu o pomíjivosti času jsi napsala skvěle a poznámka tvého kolegy byla velice trefná. :-)
Ty jsi pořád v jednom kole, takže tvůj čas přímo letí. Tomu, kdo se nudí, utíká zase pomalu. Problém je v tom, že důchodkyně se nikdy nenudí. ;-)  :-D U důchodců si tím nejsem jistá. ;-)

24 signoraa signoraa | Web | 16. března 2014 v 16:26 | Reagovat

[18]: Řekla bych, že nejen běžec, mnohdy i letec. Další týden je za námi a jako by ani nebyl. :-)

[19]: Už to jsou tři roky. Byly dlouhé, či krátké? Někdy nad tím přemýšlím.
Dcera je opravdu šikulka a já ještě jednou děkuju za tip na potahovací hmotu. :-)

[20]: Můj kolega to odhadl úplně přesně, pádíme s ušiskama přilepenýma u hlavy. Ač bydlíme kousek od sebe, viděli jsme se naposledy před rokem a mě připadá, že to bylo nedávno.
Děkuji za přání pro Emu. :-)

[21]: Jééé, to jsem ráda, že je tu někdo další, komu se ty panenky začaly líbit. Ema dostala Draculauru od rodičů a od nás Frankie k vánocům. Vybírali jsme jí spolu s mužem a ten o ní prohlásil, že mu připadá nejméně úchylná. :-D Když jsem to pak říkala dceři, tak se zeptala: "A to on neviděl ten prošroubovaný krk?" Ted' k narozeninám jsme jí koupili Lagoon - modrou vodnici a od rodičů dostala nějakou upírku, jméno jsem bohužel zapoměla. :-)

[22]: Mám to hodně podobné a nejen u výrobků. Tuhle jsem vytáhla z botníku boty a přemýšlela, jak je mám dlouho. Když mi došlo, že jsem je kupovala před sedmi lety v Itálii, byla jsem překvapená. Tady totiž jsou pořád ještě docela v módě. :-D

[23]: Hani, je to určitě rozumné, hlavně u malých dětí, kterým těžko můžeš vysvětlit, že oni nedostanou nic. Začala jsem s tím u svých dětí a naprosto plynule přešla na stejný princip i u vnuček. :-)
Moje dcera je opravdu šikovná, myslím si, že se neztratí. :-D
Panenky Monster High jsou ted' tou nejmódnější záležitostí a určitě to nebude dlouho trvat a dorazí i k vám. Přiznám se, že kdyby nebylo Emy, také bych o nich neměla sebemensší tušení. :-D
Čas je to, čeho se mi opravdu v poslední době nedostává. Určitě se nenudím a o důchodcích, které znám, mohu tvrdit, že se nenudí také. Mužovi chybí rok a půl, ale je možné, že bude nucen odejít do předčasného. Myslím si však, že on se také nudit nebude. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama