. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Duben 2014

Italský deník 4

29. dubna 2014 v 17:52 Putování po Evropě

Menhir, pecora a bauxit
(pokračování článku ve kterém mi šlo téměř o život)

V sobotu jsem si přispala trochu déle. Snad k tomu přispěla únava z včerejšího dne, možná dozníval i úžeh. Vstala jsem, udělala snídani pro oba, protože i můj muž byl vzhůru. "Jak ti je?" "Jsem docela v pohodě." "Přiznám se, že jsem o tebe měl včera hodně velký strach." Já ho měla taky.

Co s načatým sobotním ránem? Půjdeme na pláž. Tentokrát s kloboukem na hlavě a deštníkem, který nám v uplynulém týdnu několikrát sebral vítr. Za ten včerejšek jsem si v podstatě mohla sama.
Rozložili jsme deštník na pláži pod rezidencí hned u břehu a pod něj položili lehátka a osušky. Z tašky jsem vytáhla knížku s tím, že budu relaxovat. Pak mi to nedalo a následovala jsem manžela, abych otestovala vodu. Byla příjemná, ale nesrovnatelně chladnější, než včerejší odpolední Jónské moře. Doplavala jsem za vlnolam a pak zalezla do stínu deštníku. Zabrala jsem se do knížky a přestala vnímat okolí.
"Teda, to je ale záserec." Zvedla jsem hlavu a všimla si, kolik lidí je na pláži. Je vidět, že je sobota a také, že se už konečně počasí umoudřilo. Zavřela jsem knihu, otočila jsem se a všimla si, že si před nás rozložila své ležení početná tlustá italská rodina. Trochu se mi zvedlo sebevědomí, protože vedle nich jsem vypadala ještě k světu. Když jsme ráno zapichovali deštník, myslela jsem si, že si před nás, na mokrý písek, na který šplouchá moře, nikdo nevleze. Ó, jak jsem se mýlila. Prostě chtěli mít první řadu i za cenu, že jim občas jejich propriety propláchne moře. Měla jsem místy i pocit, že to, na čem spočívají mé nohy, není písek, ale jejich osuška. Když jsem šla do vody, musela jsem to ležení obcházet, abych jim nestoupla na mokré ručníky a osušky. Znovu jsem doplavala za vlnolam. Při plavání zpátky jsem se zahleděla na pláž a všimla si, že davy koupajícesechtivých se ještě víc zmnožily. Opatrně jsem obešla italské ručníky a vlezla pod deštník. Do nosu mě praštil cigaretový dým. Kromě dětí hulili všichni, kteří se usídlili před námi. Knížka a hlavně já, máme smůlu. Znovu jsem raději vlezla do moře, doplavala k vlnolamu a vylezla si na útes. Tady nikdo nekouřil. Chvilku jsem poseděla a pak s obavou, abych si znovu nepřivodila problémy s uhřátím, jsem vlezla do vody, ponořila se a namočila si vlasy. Doplavala jsem ke břehu v momentě, kdy italská rodina nekouřila. Rozdávalo se jídlo. Děti ječely, otec na ně řval a tři dospělé ženy pro změnu řvaly na muže. Seděli jsme s manželem a sledovali, co se bude dít. Muž pak začal gestikulovat, nadával nejen ženám, ale i dětem a pak se sebral a vztekle odešel. To je temperament.
Vzpomínám si, jak před deseti lety na parkovišti u Neapole zastavilo vedle nás auta, z něhož vystoupil zamračený muž, otevřel dveře na straně spolujezdce a nechal vystoupit svou partnerku. Té pak ve vší počestnosti na veřejnosti nafackoval, podržel jí dveře, aby mohla nastoupit, posadil se a odjel. Tehdy jsme zůstali v úžasu a s téměř otevřenými pusami jen koukat. Pak můj muž jen ucedil: "Tak takhle se to dělá."

Italská rodina nepřestávala i po odchodu muže se svými hlasitými lamentacemi a řevem. Jejich projevy neušly pozornosti i dalších lidí na pláži. Kousek od nás seděli naši italští sousedé z rezidence a také je pozorovali. Pak paní jen pokrčila rameny a naznačila, že nás tak trochu lituje, když to chytáme z první ruky. Pak manželovi přistála na lehátku jakási rýžová hmota, kterou po sobě děti začaly házet. "Už mě fakt pěkně serou. Nevím jak ty, ale já jdu nahoru". Zeptala jsem se kolik je hodin a usoudila, že půjdu také. Stejně se blížila doba, kdy chodíme na oběd. "Necháme tu ty věci?" "Jak chceš", zavrčel můj muž a bylo na něm vidět, že už by nejraději byl pryč. Nakonec, pod dojmem létajícího rýžového čehosi, jsme sbalili vše a odešli do rezidence.

Po obědě jsem uvařila kávu a muž se díval na notebooku, co je nového. Vyšla jsem před rezidenci a podívala se z výšky na pláž. Hlučná tlustá rodina, kterou můj naštvaný manžel nazval cestou domů cigošema, se ještě rozmnožila a rozrostla.
Vrátila jsem se zpátky a všimla si, že muž má i navigaci z auta, kam zadával nějaké souřadnice. Při bližším pohledu jsem zaregistrovala, že na monitoru má zobrazený bauxitový důl. Hurá, uděláme si výlet! Přiznám se, že ani mě se na pláž po dopoledním zážitku moc nechtělo.

Takže triko, krat'asy, boty šlapky a kšiltovku na hlavu. Do batohu láhev s pitím a druhou ještě do auta, aby byla rezerva.
Podle navigace jsme projeli Otrantem, vyjeli na kopec Minerva a ... navigace vypadla z držáku. Zvedla jsem černou obrazovku a zeptala se muže, co s tím. "Do p....e, já to neuložil." Viděla jsem, že je pěkně dopálený. "Jirko, víš co? Pojedeme se podívat na menhir a dolmen, na který visí upozornění na silnici z Maglie." "A ty víš, kde to je?" "No, nevím, ale té cedule jsem si všimla už loni."
Otočil auto, objel kříž, který tu stojí na místě, kde byli popraveni obyvatelé Otranta, kteří se odmítli zříci katolické víry a jel podle směrovek na Maglii. Sledovala jsem, kde je ta cedule a odbočku jsme přejeli, protože byla pouze na druhé straně. Nenadával, jen vrčel.
Na místě, kde to šlo, se otočil a vraceli jsme se zpět. Odbočili jsme a vjeli do městečka Giurdignano. Upoutávky na menhir a dolmen byly téměř na každé křižovatce. A pak jsme vjeli do přírodního parku. Měla jsem zpočátku dojem, že bychom tam autem asi jezdit neměli, že máme boty šlapky a trasu si v pohodě projdeme. Když jsem svůj názor předložila, dostalo se mi odpovědi, že tu za á není žádné parkoviště, za bé tu není ani cedule, která by zakazovala vjezd, za cé je tu cedule s nápisem "Giardino Megalitico", tudíž za dé jedeme dál. Pomaloučku jsem projížděli po prašných cestách mezi zídkami, které ohraničovaly tu kus lesa, podruhé pastvinu a potřetí olivový sad a stále se řídili podle směrovek. Na jedné z křižovatek stál menhir.



Muž zastavil, já vystoupila a šla menhir vyfotit. "Myslíš, že je to ono?", ozvalo se z okénka auta. "Určitě, je to tady i napsané." Několik záběrů a já pak nastoupila zpátky do auta, abychom pokračovali i k dolmenu, na který nás opět naváděly další směrovky.

Dívala jsem se z okénka a v úžasu poprosila muže, aby zastavil. Na pravé straně byl olivový sad, ve kterém byly stovky ovcí, které byly zvědavé a přišly se podívat, kdože je to ruší v odpolední pastvě. Tiše, abych je nevylekala, jsem vytáhla fot'ák, abych je zvěčnila. Ovcím došlo, že jim evidentně nic nedám, tak poodešly, zapózovaly a potom se seřadily do řad a odcházely. Ten výjev měl úplně biblický rozměr. Seřazené ovce pochodovaly v řadách od nás pryč. Zahlédla jsem mezi nimi i pár koz. Možná tam někde v dálce stál most, na kterém byly spočítány. Chvíli jsem ještě počkala, zda se nevrátí, ale zmizely v hloubi olivového sadu, jako by tu nikdy nebyly.




Vlezla jsem do auta a podle značek jsme pokračovali k dolmenu. Sad skončil, my jeli po prašné cestě rozkvetlou loukou a já měla stále silnější pocit, že to auto sem opravdu nepatří. Měli jsme ho někde zaparkovat a jít pěšky. Raději jsem svou myšlenku nevyslovovala nahlas. Směrovka ukazovala vpravo na ještě užší cestu. Už jsem to nemohla vydržet a řekla manželovi, aby tu auto nechal, že dál už opravdu půjdeme pěšky. Jako by neslyšel, či slyšet nechtěl, odbočil, aby mě asi po sto metrech požádal, abych vylezla a šla prozkoumat cestu. Na ní ležely obrovské balvany, mezi nimi mezery. Akorát tak na poškození spodku auta. Vrátila jsem se a řekla, že tudy neprojede, at' se jde sám přesvědčit. Vrátil se a nerad mi dal za pravdu.



Těch 100 metrů mezi vysokou trávou, spálenou sluncem do zlatavé barvy, vonícím planým koprem a květinami, jejichž názvy neznám, couval na širší komunikaci. A mračil se a vrčel. Já šla před autem a dávala pozor, aby nenacouval do nějaké jámy či kamene. To byl zážitek. Na širší cestě se otočil, já nastoupila a jelo se zpátky. Touha vidět dolmen byla u mého muže ta tam: "Stejně to byl tvůj nápad." Vrátili jsme se kolem menhiru a cedule s nápisem Megalitická zahrada do uliček města Giurdignano.

Projevila jsem alespoň přání, podívat se do centra města, když už tady jsme.
Zaparkovali jsme na malém náměstíčku proti kostelu a šli se projít. Udělala jsem několik fotografií a pak na náměstíčku zahlédla informační kancelář. Vstoupili jsme dovnitř. Uvnitř byla starší paní a dvě mladé dívky a já se zeptala na menhir a dolmen. Starší paní vytáhla knížečku o městě a okolí, rozevřela jí uprostřed a do mapy nám začala kreslit, kudy se dostaneme do Megalitické zahrady. Nemohla tušit, že odtud jedeme. Já se postavila proti ní a na mapě jsem jí ukazovala, kde už jsme všude byli. A na závěr jsem pronesla větu "Non abbiamo trovato dolmen, solo pecora e pecora." (Nenašli jsme dolmen, jen ovci a ovci). Všechny tři se začaly chechtat a já zprvu nechápala, čím jsem je tak pobavila. A pak mi to došlo. Stačilo říct "pecore", což je množné číslo. Takže my prostě našli ovci a ovci a ovci. Nojo, u nás v češtině je ta ovce i ty ovce. Italština rozlišuje posledním písmenem množné číslo. Začala jsem se smát taky. Jedna z mladých dívek se nám ochotně nabídla, že sedne k nám do auta a k dolmenu nás doprovodí. Bylo už však téměř půl sedmé a muž se nechtěl vracet a opět riskovat couvání loukou. Poděkovali jsme, rozloučili se a já dostala tu knížečku, do které mi byla zakreslena trasa od infocentra k menhiru a dolmenu. Myslím si však, že se ty "holky" z infocentra chechtaly nad mým popisem ještě hodně dlouho. Prostě jsem pecora.
Až pak v pozdním večeru, kdy jsem prolistovala knížečku, zjistila jsem, že menhirů a dolmenů je v Giurdignanu mnohem více. Nejen ten jeden jediný, který jsme objevili.

Palazzo Baronale

Patron města Sv. Roch

Kostel Proměnění Páně

Hodinová věž

Kostel Proměnění Páně a sloup Sv. Rocha

Území, na kterém leží Giurdignano bylo osídleno už v době bronzové, o čemž svědčí výskyt menhirů a dolmenů nejen v městečku, ale i v jeho blízkém okolí. Stejně jako další místa v této oblasti bylo později osídleno kulturou Messapi. Ve 2. a 3. století po Kr. bylo využíváno jako zimoviště římské armády, jak dokládají pozůstatky nekropole. Po rozpadu římské říše se dostalo pod byzantskou nadvládu. Po nich přišli Normané. Roku 1192 byl vládcem nad městem Nicholas De Noha, později se dostalo v léno Karla I. z Anjou. Vládci nad městem se střídali, město bylo prodáváno a pak byl jeho majetek děděn potomky tehdejších vládců. Posledním pánem byl Francesco Capece, který ho měl v držení až do roku 1806.

Z Giurdignana jsme vyjeli jinou silnicí, než tou, kterou jsme sem přijeli. Před námi byl nádherně vidět maják na Punta Palascia a před ním se rozprostírala jako na dlani pláň, na které někde musí být bauxitový důl. Zřejmě i můj muž, při pohledu na krajinu, která se před námi otevírala, měl stejné myšlenky.
"Hele, víš co Ájo, já ještě zkusím najít ten důl i bez navigace. Co si pamatuju z mapy, tak přibližně vím, kde by mohl být." Přijeli jsme znovu na kopec Minerva, vjeli do uličky pro jedno auto, směřující k potápěčské škole. Na jednom místě se ulička rozdvojovala. Vlevo dolů k moři a k potápěčům, nahoru někam, kde to ještě neznáme. Uzoučkou a prašnou cestou jsme dojeli k závoře, vedle níž stála cedule, která patřila k dolu. Hurá!


Stoupla jsem si na práh auta, abych se rozhlédla, kterým směrem se vydat a pak jsem spatřila kopec s červenou hlínou. To bude ono. Vydali jsme se po uzoučké vyšlapané pěšince a došli k bauxitovému dolu. Nádhera, až se tajil dech. Bylo už téměř sedm hodin večer, slunce bylo nízko a část jezírka v bauxitovém dole byla ve stínu, ale i tak to byla krásná podívaná. Tak jsme to konečně po několika neplatných pokusech našli.

Jezírko v místě bauxitového dolů vzniklo působením spodních vod. K objevení ložisek bauxitu došlo ve čtyřicátých letech minulého století. Bauxit, z něhož se vyrábí hliník, byl v těchto místech těžen přibližně dvacet let. Bauxitová ruda se odtud odvážela do přístavu v Otrantu, odkud jí lodě dopravovaly až do průmyslového komplexu města Marghera, které leží v aglomeraci Benátek a kde byla zpracovávána. Vzhledem k tomu, že náklady na dopravu a zpracování byly velice vysoké, byl důl v roce 1976 opuštěn. Pronikáním spodní vody a usazením sedimentů vznikly na jeho okraji bažiny, roste tu rákosí. Žije tu několik živočišných druhů, jedním z nich je ropucha obecná. Přiznám se, že tu bych tady opravdu potkat nechtěla.









Udělala jsem několik snímků tohoto úkazu, kterým dokládá příroda svou moc. Z opuštěného dolu vytvořila nádherný výtvor. Z některých míst bylo vidět za jezírkem i moře. Rozhodli jsme se, že toto určitě nebyla naše poslední návštěva tohoto místa. Přijdeme sem znovu, v příhodnější denní dobu, abychom mohli jezírko vidět a i zdokumentovat, když je celé ozářené sluncem.

Cestou od jezírka jsem se zahleděla k moři a všimla si, že nedaleko je Torre Serpe, kterou jsme viděli už počátkem uplynulého týdne. Dodatečně jsem si uvědomila, že jsem cestou k ní viděla červenou zem, takovou, jaká je vidět při cestě z Prahy do Karlových Varů. Na ní jsem si vzpoměla při tom pondělním stoupání ke věži, ale do souvislosti s bauxitovým dolem, jsem si jí nedala.


Po návratu do rezidence jsem si všimla červeného prachu, který byl všude. Prolezl i látkou mých botek šlapek a obarvil ponožky na červeno. Vlezla jsem do sprchy a viděla, jak ten červený prach obarvuje vodu, která ze mně stékala.
Převlečená jsem si vlezla na balkón a pomocí vlhkého hadru jsem se snažila své světlemodré boty zbavit červeného nánosu.


Slunce zapadlo, venku se stmívalo a my seděli na balkóně a pili kávu. Zaregistrovali jsme, že kolem rezidence se prochází noví hosté. Od odjezdu tanečnic před týdnem jsme tu bydleli jen my a italský manželský pár nad námi. Jinak tu nebyl nikdo. I v dalších budovách to vypadalo podobně. Docela nás to překvapovalo, protože v jiných destinacích bývá touto dobou už opravdu hodně lidí. Otranto je prý ospalé místo. Ta neobsazenost to možná dokládá.
Pak se ti nově příchozí dočkali. Přijela paní z agentury a vyřizovala s nimi papíry pro pobyt, aby je pak zavedla do bytu proti nám. Konečně nás bude v domě trochu víc. Rozhodli jsme se, že uděláme test. Z domu vyšel už jen pán, paní z agentury mu ukázala garáž, do které byl vjezd pod naším balkónem, předvedla, jak se otevírají vrata a odjela. Pán najel autem před vchod, aby vynosil věci a my ho otestovali. "Buongiorno", pronesl můj muž a pán odpověděl také "Buongiorno".
"Já ti to říkala, že to nejsou Italové." "Ježišmarjá, vy jste Češi?" Ted' jsme zase byli pro změnu překvapeni my. "To jsem rád", vesele pronesl pán. "My si vás tak trošku otestovali." "A jak?" "Schválně jsme řekli buongiorno a čekali jak odpovíte." Pán nechápal a my mu vysvětlili, že Ital by odpověděl v tuto hodinu "buonasera", tedy dobrý večer. V podstatě se buonasera používá už v pozdním odpoledni po siestě. Ven z budovy vyšel i zbytek rodiny, aby pomohli se zavazadly. Maminka, dvě téměř dospělé děti a malá holčička. Pán své rodině oznámil, že jsme Češi a že tu alespoň nebudou úplně ztraceni. Velké děti prý obě umí anglicky, ale tady s angličtinou trochu narazili, protože jim místní nerozumí. "Budete-li cokoliv potřebovat, klidně se na nás obrat'te. Budeme-li moci, pomůžeme nebo aspoň poradíme."
"Jak už jste tu dlouho? Jste totiž báječně opálení." "Už dva týdny a jeden ještě zbývá." A odkud jste?" "Možná s náma nebudete mluvit, ale my jsme z Prahy." Pán se začal smát a pak prohlásil, že on se v Praze narodil a až pak přesídlil na sever. "A kam?" "To asi nebudete znát, my jsme z Rumburka." Ted' jsme se začali pro změnu smát my a já pak přiznala, že je to moje rodné město. "Svět je fakt malej", prohlásil náš nový soused. Dali jsme mu za pravdu.

Pak pozdě večer na nás zaklepal s prosbou, zda nemáme redukci do zásuvky, že by si rádi uvařili kávu. S díky a redukcí odcházel a na chodbě pronesl: "Jsem rád, že jste našimi sousedy."
I my byli rádi, že máme konečně sousedy, se kterými si můžeme "pokecat".

Pokračování příště.

Kulturní zážitky

17. dubna 2014 v 11:18 Akce, nejen kulturní

Letošní jaro je ve znamení dvou nových a navíc původních českých muzikálů.
Byla jsem s naší "kulturní partou" na obou předpremiérách, či chcete-li veřejných generálkách.

První z nich byla předpremiéra muzikálu Antoinetta - královna Francie, na které jsem byla v pondělí 7. dubna.
Sraz jsme měli, tak jak je zvykem, v kavárně Karolína. Já přišla poslední. Nevím, ale co jsem v důchodu, tak jsem nějak zlenivěla a zpohodlněla. V mém "pracovním životě" mi postačovalo pět až šest hodin spánku a já vstávala ve čtvrt na šest. Dokonce mám pocit, že jsem toho po svém návratu kolem půl páté odpolední, stíhala víc, než ted', kdy jsem celý den doma. Začal mi chutnat spánek a já se mnohdy přemlouvám k tomu abych vstala. Ještě chvilku....
A pak at' se mi nikdo nediví, že chodím poslední.

Chvíli jsme poseděli a já se dozvěděla, že je to 666 let od založení této univerzity. Letopočet 1348 si pamatuji, ale že to je přesně 7. duben, jsem neměla tušení. Jedna z naší party před odchodem do důchodu tady přednášela.
Z Karolína jsme šli všichni společně do Divadla Hybernia.

Před představením vystoupil před oponu režisér muzikálu a já přemýšlela, odkud ho znám. Kde já ho už viděla. Došlo mi pak až později, že Radek Balaš byl jedním z porotců při soutěži Stardance.
Nebudu tady popisovat děj muzikálu, který pojednává o poslední královně Francie Marii Antoinettě, kterou rozmařilý život přivedl pod gilotinu.
Jen několik postřehů - Monika Absolonová v titulní roli byla skvělá. Z královny v nákladných róbách, milující život v přepychu, se postupem děje stává vězenkyně republiky v šedých hadrech. Byla jsem velice překvapená tím, jak báječně zpívá Michal Novotný, kterého jsem do té doby znala jen jako činoherce z Vinohradského divadla. Diváci seriálů ho mohou znát jako počítačového experta v Kriminálce Anděl, či jako doktora Dárečka Vágnera z Ordinace. V tomto muzikálu ztvárnil krále Ludvíka XVI. a když odcházel na popravu, měla jsem v očích slzy. Fantasticky zpívá Bohuš Matuš, jemuž to v paruce slušelo mnohem víc, než v obligátním šátku. I další pěvecké výkony byly báječné. Svým "křestem ohněm" si tu prošly i obě dcery Karla Gotta, starší Charlotte hrála dceru Antoinetty, zatímco Nelly se objevila v davu dětí.
Zaujalo mě také promyšlené rozdělování jeviště oponami, na které byly promítány obrazy, doplňující děj muzikálu, at' už to byla vrata Versailles, snášející se listí, či padající gilotina.
Libreto k tomuto muzikálu napsal Jiří Hubač, texty písní složil Pavel Vrba a autorem hudby je Jiří Škorpík, kterého si diváci mohou pamatovat jako jednoho ze členů seskupení 4TET (je to ten nejmenší).

Muzikál mohu každému, kdo má tento žánr rád, doporučit. Pro citlivější povahy raději doporučuji na druhou část po přestávce kapesník. Při loučení uvězněné Antoinetty s malým synkem, tekly slzy z očí i mému kamarádovi. A stokrát si můžete říkat, že se to stalo už před více než dvěma sty roky, že je to jen hra, která za chvilku skončí.




Zdroj obrázků - INTERNET
Program a vtupenka oskenovány

Foceno mobilem

Druhým muzikálem, který má tento měsíc premiéru a to konkrétně dnes, je Adam a Eva, který uvádí Divadlo Broadway.
Tentokrát jsem na sraz v Karolinu nepřišla poslední. Vzala jsem si sebou i fot'ák, protože jsem si naplánovala po představení ještě malou vycházku centrem. Chtěla jsem jsem si při svém příchodu vyfotit arkýř velké auly a ejhle, objektiv zajel zpátky na původní místo, na displeji na mě zamrkala značka pro vybité baterie a šlus. Náhradní baterie zůstaly v tašce na fot'ák, kam jsem je strčila před sobotní vycházkou. Fot'ák jsem dala zpátky do kabelky a to, co jsem chtěla fotit, si nechám na příště. Svým přátelů, jsem se "pochlubila", jak jsem chtěla fotit a dostalo se mi ujištění: "Neboj, když už to tady stojí 666 let, ono to do příště ještě počká."

Po kávě jsme opět šli společně do divadla. Před představením vystoupil před oponu režisér i autor v jedné osobě Zdeněk Zelenka, který přivítal nejen nás diváky, ale jmenovitě i principála Divadla na Jezerce Jana Hrušínského, který se také přišel podívat.
Děj první části je známý - stvoření světa, ráj, následující stvoření Adama a pak Evy a vyhnání z ráje a to vše díky laskavosti Boha a za pokoušení Luciferem.
Druhá část je situována do dnešních dnů. Bude určitě lepší přečíst si slova Zdeňka Zelenky.


Moje postřehy - muzikál se mi moc líbil. Byl svižný, místy komický. Josef Laufer v roli Boha byl kouzelný. Josef Vojtek coby Lucifer byl až démonický a Michaela Dolinová, jako čert Rozkoš byla báječná. Adam a Eva v podání Martina Písaříka a Michaely Horké také nezklamali. Dva dětští představitelé - malý Kain v podání Tomáše Ringela a anděl Gabriel, kterého hrála Natálie Grossová, sklidili největší potlesk. A Kainova věta, nevím, zda jí budu citovat doslova: "Oni si myslí, že když se jmenují Adam a Eva, že mi musí dát jméno Kain. Ještě, že nemám bratra, to bych vraždil", vyvolala úsměv snad u všech přítomných. Skvostný byl Tomáš Trapl v roli anděla Jofiela, který byl "božíčku takový růžový".




Hudba mi v několika momentech připadala, jako bych už jí někde a někdy slyšela. Možná jen úryvky či pár taktů a not ze známých melodií, zakomponované do nových tónů. Ten pocit jsem neměla jen já. Shodli jsme se na tom po představení, kdy jsme se před divadlem loučili.
Adama a Evu na námět Haliny Pawlowské napsal Zdeněk Zelenka, který také muzikál režíroval. Hudby se ujal Bohouš Josef a texty písní Boris Pralovszký.
Opět mohu tento muzikál doporučit, určitě nikoho nezklame. A potečou-li slzy, budou tentokrát od smíchu.





Pro naší partu tímto muzikálem skončila letošní sezóna. Mnozí už odjíždějí na chaty, další jedou v půli května na rekreaci a i já počátkem června odjíždím. Popřáli jsme si krásné Velikonoce a při loučení si slíbili, že na podzim se zase znovu sejdeme při nějaké kulturní akci.

Prošla jsem pak pasáží se svou jmenovkyní a zamířily jsme na Staroměstské náměstí. Ona pokračovala dál a já se šla podívat na velikonoční trhy. Nešla jsem nic kupovat, jen jsem nasávala atmosféru. Přiznám se, že původně jsem chtěla fotit. Trhy mě zklamaly. Více než polovina stánků, které jsou sice jarně ozdobené, nabízí zboží, které nemá co s velikonocemi dělat. Palčáky a bačkory z ovčí kůže by se možná hodily, protože byla zima. Předražené velikonoční kraslice, z nichž některé byly vyloženě kýč a vedle lákadlo pro turisty - sklo, které koupíte v kterémkoliv krámku se suvenýry. Chvilku jsem postála u hudebníků, kteří hráli středověkou hudbu a pak zklamaná úrovní trhů jsem prošla Kaprovkou a přes most došla na Klárov, kde jsem počkala na tramvaj.

Ještě se na závěr zmíním o jednom "kulturním zážitku", který předcházel prvnímu muzikálu.
Ty uvozovky naznačují, že se jedná spíš o zážitek nekulturní.
Nastoupila jsem u nás na konečné do tramvaje a všimla si staršího muže, který se usadil ob jedno sedadlo přede mnou. Usilovně se česal. pak pilně čistil hřeben a pečlivě ze sebe ometal zbytky vlasů a lupy. Ve voze jsme byly, krom něho, jen samé ženy. Muž začal bubnovat do sedačky před sebou a zpíval "pětatřicátníci, chlapci jako květ...", pak se ohlédl a čekal nějakou odezvu. Žádná z nás netleskala a všechny jsme dělaly mrtvé brouky. Klopily jsme oči, dívaly se na ubíhající siluety domů. Muže to namíchlo, otočil se a začal obtěžovat. "To jste všechny takový zakyslý, to nemáte chlapa, nebo vám chyběj peníze." Netuším, možná chtěl za svou produkci zaplatit.
V invektivách pokračoval a své projevy stupňoval a doplňoval je nepublikovatelnými výrazy. První to nevydržela paní, která seděla přede mnou a ke které to měl nejblíž. Zvedla se a přešla do druhé poloviny vozu. Poté se pustil do paní přes uličku. Ta mu odpověděla a schytala výrazy ze čtvrté cenové skupiny. Bylo mi jí líto. Následující stanici vystoupila a já doufala, že přistoupí nějaký chlap, který by ho usměrnil. Nepřistoupil, přibyly jen další tři ženy. Muž pokračoval ve slovních atacích, které odnášela starší paní, která si ke své smůle sedla přede mně. Nevydržela a šla si raději stoupnout k tyči u dvěří a na zastávce vystoupila. Seděly jsme mlčky a zajímaly nás, všechny beze zbytku, domy podél tramvajové trati.
A pak se zaměřil na mě: "Co ty p..o zakyslá tady jen tak dřepíš?" Proboha, proč tu není žádný chlap? Muž na mě syčel nenávistné věty a já, cholerik, jsem cítila, že brzy vybouchnu a že to, co mu řeknu, si za klobouk nedá. Pak logicky budu muset vystoupit a počkat si na další spoj. Nojo, ale já si cvakla jen půlhodinový lístek, který mi na Národní stačí.
Asi mě něco osvítilo a já ze své hlavy vydolovala zbytky francouzštiny a na mužovy sprosté a vulgární věty jsem s úsměvem odpověděla: "Désolé, je ne vous comprends pas." (Promiňte, já vám nerozumím). Vykulil oči, zalapal po dechu a zkusil ještě něco říct. "Je ne comprends pas!" (Nerozumím!) Díval se na mě a nevěřil. Jeho naprosto zblblý výraz vyloudil na mé tváři úsměv. Ani jsem se nemusela přetvařovat. Chvilku byl klid a pak zkusil své sprosté věty na další paní, která seděla přes uličku. Nevím, zda to byla Němka, či zda jsem jí inspirovala, ale odpověděla mu německy. Sedl si a nechápal. Nejprve kroutil hlavou a tu pak svěsil mezi ramínka a byl menší a menší. Dole na Malovance do vozu nastoupili dva muži. No konečně! Sprost'ák ob jedno sedadlo seděl mlčky, přikrčený a působil jako zajíc v brázdě. V duchu jsem si říkala: Dobře ti tak!
A pak mi lehce zatrnulo. Co kdyby mi v kabelce zazvonil telefon? Naštěstí se tak nestalo. S francouzštinou jsem skončila před více než čtyřiceti roky a jediná pravda je ta - je ne comprends pas!

Jarním kvetením kolem vodních ploch

13. dubna 2014 v 18:58 Putování po Čechách

Nádherné sobotní počasí nás vylákalo k vycházce.
Navíc jsme měli jeden z volných víkendů, což znamená, že jsme nehlídali. Sice jsem až do poslední chvíle byla skeptická, protože už mnohokrát se naše plány měnily. Ne, nestěžuji si. Vnučky hlídáme oba rádi a užíváme si jejich společnosti. Nebude to totiž trvat moc dlouho a budou velké. Pak bude nějaká babička s dědečkem mimo sféru jejich zájmů.

Před dvěma týdny jsem si koupila nové botky - šlapky. Byly už podruhé zlevněny, ale to mi vůbec nevadí. Právě naopak.
Jsou outdoorové, celokožené a mají perfektní podrážky do terénu. Muž se na mě díval s trochu podezíravým výrazem, že si beru úplně nové boty, aniž bych si je předtím prošlápla.

V nových botách, tentokrát i s fot'ákem, který hodně často zapomínám, jsme vyrazili z Bílé Hory směrem na Ruzyni. Nadopovaná Zyrtecem, který mě chrání před všudepřítomnými pyly v ovzduší, jsem si fotila rozkvetlé stromy a keře. Opravdu jaro přišlo letos mnohem dříve, než v minulých letech. Na to, že bylo 12. dubna, byly rozkvetlé jabloně, hrušně a třešně. Jen jsem v duchu zapřemýšlela, zda a hlavně jak bude naplněna prvomájová tradice o polibku pod rozkvetlým stromem. Obávám se, že v té době už bude většina ovocných stromů odkvetlá.








Všimla jsem si, že už začíná kvést i šeřík. Nahlas jsem pronesla, že by i rudoarmějci měli smůlu, protože místo šeříků by po nich mohlo být házeno čímkoliv. Můj muž mou úvahu rozvedl a jmenoval několik možných předmětů, které by po nich s chutí hodil.



Byli jsme tak zabráni do svých úvah, že jsme špatně odbočili a svůj omyl zjistili až v momentě, kdy nás od vodní nádrže Jiviny dělily dva ploty. Chtěla jsem se vrátit, ale můj muž řekl, že půjdeme dál a vracet se nebudeme. Kolem horního plotu rostly keře, jejichž jméno neznám. Na nich bylo obrovské množství černých bobulí, které vydržely díky velice mírné zimě. Za nimi už se tlačily zelené lístky. Opravdu keř neznám, ale usuzuji, že bobule budou pravděpodobně jedovaté. Těžko by jinak ušly pozornosti ptactva.

Vodní nádrž Jiviny - za dvěma ploty

Vodní nádrž Jiviny, za níž je vidět část Pražského okruhu

Litovický potok, který Jiviny napájí. Jeho tok je regulován

Pro mě naprosto neznámé bobule

Naše cesta pokračovala směrem na Hostivici, část jsme absolvovali po krajnici. Tady se evidentně nepočítá s tím, že by se tu mohl vyskytnout nějaký pěšák. Podešli jsme pražský okruh a pak i dálnici D6. U nově vybudovaných komerčních zón byl i chodník.

Pod Pražským okruhem

Kontrast starého a nového - poutní kaplička a dálnice D6

Začala jsem si uvědomovat, že bylo chybou si botky - šlapky neprošlápnout a vyrazit v nich "na první dobrou". Prsty shora jsem měla otlačené. Napadlo mě, že se mi možná nějak shrnula ponožka, která dělá v botě rotyku. Pak se začaly ozývat prsty i na druhé noze. Ne, to nebude ponožkou. V úvahách o tom, že jsem si měla raději vzít své vyšlápnuté trekovky mě oslovil muž: "Tak co, jak se ti šlape v nových botkách?" Začala jsem se smát a přiznala, že už chvilku přemýšlím o tom, že jsem udělala chybu. Jako by mi četl myšlenky.

Došli jsme k rybníku Strnad a zůstali na jeho hrázi. Nechtěla jsem putovat po jeho břehu, protože v této době tu hnízdí labutě. Pamatuji, jak jsme je před několika roky vyrušili a jaký jsem z toho měla špatný pocit. Rybník si můžeme obejít a pak dojít k Peterkovu mlýnu kdykoliv jindy, ale na jaře raději ne. Fotila jsem si vodní plochu a vzpomínala, jaká to byla opuštěná krajina. Sice byla na jedné straně silnice, ale jinak nic. Dnes tu za silnící stojí obrovské budovy různých firem. Doklad toho, že pokrok nezastavíme. Pak jsem si všimla lysek, které nakrátko opouštěly břeh. Pravděpodobně také hnízdí. U Strnada jsme chvilku zůstali. Toužila jsem si sednout a zout na chvilku ty nové boty, ale nebylo kam.

Rybník Strnad leží na katastru Hostivice, ale je ve správě Lesů hl.m.Prahy




Lysky se držely nedaleko břehu - možná jsou i špatně vidět

Někdy se opravdu stydím za to, že jsem také člověk.

Voda za česlem, které sebralo větší kusy odpadků putuje regulovaným korytem Litovického potoka do nádrže Jiviny a odtud pak do nádrže Džbán, která je jednou z rekreačních oblastí Prahy.

Ještě pár pohledů, několik záběrů a naše cesta pokračovala směrem k mostu, který vede přes městský okruh. Takové to bývalo klidné místo. Po cestě jsme potkali několik procházejících se, které také vytáhlo krásné počasí. Ve vzduchu byla obrovitá mračna komárů. To je také důsledek teplé zimy.

Ne, to nejsou vrtulníky!
Prostě komáři se ženili, ženili, ženili, kapku vína neměli ...

Duo rhodéských ridgebacků, kteří se s námi chtěli přátelit

Přešli jsme most a zvažovali, kudy dál. "Tak si hod' korunou", pronesl můj muž a netušil, že tak učiním. V kapse vesty jsem měla desetikorunu na vozík. Vytáhla jsem jí a hodila. Můj muž se zklamaně podíval a zjistil, že nepůjdeme domů kolem kláštera v Řepích, ale že naše cesta povede přes Zličín.

Pražský okruh

Polní cesta do Zličína, vzadu věž Kostela Sv. Rodiny v Řepích

Železniční most přes Pražský okruh

Polní cestou jsme vystoupali na mírný kopeček a pak přes železniční trat' Pražského Semmeringu jsme došli k dalšímu rybníku, který se jmenuje Velký, ale je známější pod názvem Dolejšák. Moje děti sem jezdívaly autobusem z Bílé Hory bruslit.

Velký rybník ve Zličíně - alias Dolejšák

Kolem Dolejšáku jsme pokračovali na silnici spojující Zličín a Řepy, znovu překročili železniční trat'. Nohy v nových botách už pěkně bolely. Podvědomě jsem krčila prsty, což bylo možná ještě horší. U kláštera sv. Karla Boromejského jsem se zastavila, abych si ho vyfotila. Můj muž se mezi tím podíval na jízdní řád autobusu a pronesl: "Dál už pojedem."

Klášter Sv. Karla Boromejského v Řepích

Neprotestovala jsem. Sedla jsem si na lavičku a počkala s mužem na autobus. Těch osm stanic k domovu bylo příjemných.
Po vystoupení z autobusu jsem měla pocit, že už domů nedojdu.

Psi asi moc dobře věděli, jaké to je, když někoho bolí nohy "jako psa"

Pajdala jsem čtyři kroky manželem a připadala si jako muslimská žena, která také chodí v uctivé vzdálenosti za svým pánem. U mě to nebylo z úcty, já byla ráda, že jsem ráda. Až nedaleko naší ulice jsem muže dohnala a do ulice jsme vkráčeli bok po boku. Sedla jsem si na schody a zula si ty nové boty. Mnula jsem si prsty nohou v ponožkách a říkala si něco o blbých blondýnách. Měla jsem toho opravdu plné kecky. Můj muž se tvářil jako hrdina.
Uvařila jsem oběma kávu a pustili jsme si televizi. Dívali jsme se společně na krásný cestopisný film o ostrově Mayotte. Uvědomila jsem si, že jsem nad hrnkem kávy usnula a došlo mi, že se mi muž bude smát. Pokradmu jsem se na něj podívala a zjistila, že sedí se skloněnou hlavou a spí také.

Vycházka kolem vodních ploch západu Prahy nás oba notně vyčerpala.

Po letech

11. dubna 2014 v 10:40 Střevo ne básnické

Čas od času mě moje cesta
zavede do rodného města.
Pak o životě přemýšlím
a v myšlenkách se ohlížím.

Byla jsem hodně zvláštní tvor,
poslouchala jsem tranzistor,
ladila rádia, jako byl "laxík"
a byla nadšená, hrál-li saxík.

A myšlenky své rozervané duše
jsem pilně, aniž někdo tuše
sdělovala jen papíru.
Prostě jen tak, či z plezíru.

Plakát Delona na stěně.
Dívala jsem se zasněně
na blankytnou modř jeho očí.
I dnes se z ní má hlava točí.

A platonické lásky muka,
když poznala jsem toho kluka,
co oči jako Delon měl
a modří svou mě prohlížel.

Psala jsem verše roztoužené
a čekala pak co se stane.
Ve škole jsem se trápila
v prospěchu jsem se horšila.

S mou láskou však byl brzy amen,
když držel jinou kolem ramen.
Dnes už vím, že potřeboval víc,
mě bylo čtrnáct. Co na to říct.

Stála jsem před pultem v obchodě
a snad i možná díky náhodě
si všimla, jak se na mě díval,
chlap, který tady také čekal.

Díval se na mě, jako by mě znal,
mě jeho pohled přitahoval.
Pak jsem si všimla očí Delona
a podlomila se mi kolena.

Z bývalé krásy jen oči zbyly,
mužovu tvář už vrásky kryly.
Jsi to ty?" se mě potom zeptal.
I na mě čas už stopy nechal.

Povídali jsme si vesele
vzpoměli na časy minulé.
"Prosímtě, kolik už je to let?"
"Představ si, že už šestačtyřicet".

Za tím vším spadla opona.

Milovala jsem Delona.

Italský deník 3

3. dubna 2014 v 23:24 Putování po Evropě

Cesta kolem pobřeží

V pátek ráno jsem zabalila do batohu plavky, osušky, lahev s pitím a dvě paštiky se zbytkem toastového chleba. Cesta, která se vine podél pobřeží a po které jsme včera chvíli jeli v marné snaze najít bauxitový lom, mě předchozí den opravdu zaujala. Mého manžela jsem ani nemusela moc dlouho přesvědčovat. Je podobného ražení jako já. Také se dokáže povalovat na pláži a nořit se do mořských vln, ale vydrží to jen chvíli a pak musí být změna.
Sluníčko ozařovalo oblohu a vypadalo to na krásný prosluněný den. Červánky, které byly včera nad mořem, naštěstí žádný vítr nepřinesly.

Z Otranta jsme vyjeli jižním směrem po pobřežní silničce SP87, po které jsme už včera kousek ujeli. Minuli jsme obrannou věž Torre Sant'Emiliano a doputovali do Porto Badisco, které je ještě součástí Otranta. Tady jsme udělali první zastávku. Sešli jsme po schodišti téměř k moři a dívali se na malý záliv lemovaný skalisky.

Záliv v Porto Badisco

Na útesech se uchytily a vegetují tu rostliny, dokonce i smokvoň. Zda se na ní urodí fíky, či na útesu zahyne, nikdo neví.

Pohled na záliv Porto Badisco

Porto Badisco je místo, ze kterého dýchala pohoda a klid. Možná i vzhledem k tomu, že byl pátek. O víkendu tady bývá určitě mnohem živěji. Rozsáhlá parkoviště, v momentě naší návštěvy prázdná, nasvědčovala tomu, že toto malebné místo bývá častým cílem motoristů.

Malý ráj na zemi

Opuncie

Moruše

Vůně a barvy kvetoucích oleandrů a vedle nich žlut' květů opuncie. Její plody jsou sladké a vhodné ke komzumaci. Na chvilku jsem se zastavila ve stínu moruše a vzpomínala na její chut'. Kdysi jsme si je trhali u našich přátel na Hvaru a moc nám chutnala. No jo, ale to bylo v srpnu, ted' je teprve červen. I barva plodů vypadala ještě dost nezrale.

Další zastávkou byla obranná věž Minervino, stojící na skalnatém ostrohu nad mořem. Věž jsme obešli, já si jí vyfotila, manžel natočil na kameru. Pohled na moře, které bylo klidné a nad nímž se tvořil v dálce opar, mě opět přesvědčil o tom, že bude krásné počasí.

Torre Minervino, foceno tak trochu proti slunci

Pohled od Torre Minervino na sever, za útesem vzadu je Otranto

Slunce se koupe v moři

Torre Minervino z jiného úhlu, tentokrát ozářená sluncem

Pohled k jihu

Planě rostoucí opuncie, které se také říká nopál, na útesech. Do Evropy byla přivezena po objevení Ameriky

Pokračovali jsme stále po pobřežní komunikaci, která změnila označení na SP358 a dojeli do lázeňského městečka Santa Cesarea Terme. Zaparkovali jsme na jeho kraji a chystali se vydat se z kopce na obhlídku města. Pak nám jeden z místních poradil, že pokud pojedeme ještě kousek dál, je hned vedle centra podobné parkoviště, odkud to budeme mít do města blíž. Asi také věděl, že bude pařák a možná se mu zželelo dvou turistů lačnících po poznání, kteří se budou pak škrábat do kopce k autu. Poděkovali jsme, vlezli do auta a jeli dál. Parkoviště bylo opravdu téměř v centru a mě hned na první pohled zaujala zvláštní budova s kupolovitou střechou a výraznými maurskými prvky. K našemu překvapení byla v soukromých rukách. Na poutači před ní jsme se dočetli, že se jedná o Villa Sticchi.



Villa Sticchi

Podle pohanských bájí vzniklo toto místo díky tomu, že tu Heracles zabil obra Leuterna, jehož orgány se rozpadly a daly vzniknout léčivým pramenům.
Křest'anská verze zase vypráví o dívce jménem Cesarea, jejíž otec byl zlý a měl s ní incestní úmysly. Dívka otce odmítala a raději se rozhodla ke vstupu do kláštera, ale otec jí chtěl zabít. Byla zde na tomto místě zachráněna z plamenů, zatímco otec shořel. Každopádně křest'anská verze vzniku tohoto místa vedla k jeho pojmenování. Místo bylo osídleno, tak jako mnoho dalších v této oblasti Messapinci, pak Řeky, které odsud vyhnali Římané. Po nich následovali Byzantinci, Langobardi, Normani. Bylo i součásti Terra Otranto a tím pádem pod španělským i francouzským vlivem. Stále bylo jen osadou, která však už od starověku byla známá díky čtyřem pramenům vyvěrajícím z jeskyní - Gattulla, Solfatara, Solfuera a Fetida. Až rozvoj a výstavba silnic podél pobřeží přispěl v 19. století ke vzniku lázeňského městečka, které však spadalo pod správu Ortelle. Status samostatného města získalo až v roce 1913 pod názvem Santa Cesarea. Rozvoj lázeňství přispěl v roce 1929 k novému názvu, kterým je Santa Cesarea Terme.
Hlavním zdrojem příjmů je lázeňství a ním spojený cestovní ruch. V lázních se léčí zejména revmatická onemocnění, kožní a respirační nemoci a následky traumatů. Toto centrum má pouhých 300 stálých obyvatel. Spadají však pod něj ještě dvě vesnice Cerfignano a Vitigliano, které jsou sice vzdáleny asi tři kilometry, ale ty navyšují počet stálých obyvatel na 3000. V obou zmíněných vsích je hlavním zdrojem obživy zemědělství, zejména pak pěstování oliv.

Villu Sticchi jsme obešli a já jí fotila z několika úhlů. Stavba je to velice zajímavá, svou polohou na vyvýšeném místě tvoří dominantu městečka. Je však na ní patrný vliv toho, jak na ní hlodá zub času. Potřebovala by nějakou vydatnou finanční injekci.
Odtud jsme sestoupili níž k lázeňskému domu, kolem nějž se šířily sirné výpary. Bydlet bych tu určitě nechtěla, ten zápach by mi vadil. Obešli jsme lázně a sestoupili po schodech až nad moře. Zápach tu byl ještě intenzivnější. Co bych asi čekala jiného v lázních? Potom jsme po několika schodištích vystoupali nahoru a já si dokumentovala toto městečko z různých úhlů. Převažovaly zde velké lázeňské budovy. Na hlavní ulici, po které jsme přijeli, stojí katedrála Chiesa Madre del Sacro Cuore (Nejsvětějšího srdce Páně), která byla vybudována v roce 1924 na místě, na němž stál původně kostel ze 14. století a který byl postaven na místě, na němž zemřela panna Cesarea. Hned vedle kostela je malá a nevýrazná budova radnice. Koupila jsem si tu na památku pohlednici, tak jak to dělám ve většině navštívených míst, udělala jsem pár obrázků a pomalu jsme se vraceli na parkoviště.

Pohled z terasy jedné z lázeňských budov

Pohled na městečko a katedrálu od lázní

Villa Sticchi orámovaná zelení

Pohled na lázeňské domy a Villu Sticchi, odkud jsme přišli

Katedrála - Chiesa Madre del Sacro Cuore

Radnice

Na kraji parkoviště, vedle malého náklad'áčku seděl starý muž, který na nás mával. Aha, už se asi probudil hlídač a bude po nás chtít, abychom zaplatili, usoudila jsem. Došli jsme až k němu a zjistili, že jsme se mýlili. Starý muž prodával ovoce a zeleninu. Nechali jsme se nalákat a koupili si obrovský hrozen vína. Muž nám ho ještě pod proudem vody omyl, já zaplatila a zeptala se, zda také vybírá parkovné. Usmál se a řekl, že parkování je v těchto hodinách gratis. Platí se prý až večer, kdy město začíná žít.

Cestou k autu jsem si přičichla k vínu, zda nám ho neumyl nějakou tou léčivou sirnou vodou. Vonělo báječně a i tak chutnalo. Určitě rostlo na nějakém svahu nad mořem a bylo v něm plno slunce.
Poslední pohled na Santa Cesarea Terme a naše cesta pokračovala dál na jih.

Nedojeli jsem moc daleko, když nás na břehu zaujala další z obranných věží. Tato ležela na hrubých a ostrých útesech, které jsme s mužem oba prolezli a odkud jsme sledovali moře, které bylo hluboko pod námi. Bylo nádherně čisté, průzračné a bylo vidět do obrovské hloubky z níž se vypínaly ostré špičky útesů. Věž na na jednom z útesů se jmenovala Miggiano. Nedaleko věže byl uměle vytesán do skal stejnojmenný přístav. Pak jsem si všimla, že je odtud vidět i dominanta Santa Cesarea Porto, kterou je Villa Sticchi. Je opravdu nepřehlédnutelná.

Jeden z prvních pohledů na Torre Miggiano, z místa, kde jsme nechali auto

Útesy jsou zde jako by z jednoho kusu masivu, mohutného, jen zvrchu na několika místech narušeného erozí

Pohled z boku na Torre Miggiano, pod níž je mořská jeskyně.
Dobří pozorovatelé mohou zaregistrovat vpravo od věže nad mořem kupoli Villa Sticchi
Pohled na mořskou jeskyni

Útes, ze kterého byly pořízeny předchozí fotografie.
Když přivřu oči, nevidím kus skály, ale obrovitého ještěra, který se jde napít průzračné vody.
Všimněte si malé špičky u "ještěrovy hlavy"

Tak to je ona, trčí z moře, nebezpečná a ostrá. V místech, která jsou pod vodou, jsou vidět budoucí medúzy - to fialové

Torre Miggiano v plném slunci

Velikost útesů v porovnání s mým mužem, který měří 185 cm

Přístav Miggiano je dílem lidských rukou. Sekat do kamene by se mi opravdu nechtělo.

Kousek od auta na sluncem spálené zemi jsem vyfotila tuto květinu. Je to Lantana, u nás také známá jak Libora. Mám jich několik doma, věnuji jim svou péči, pravidelně je zalévám a zaznamenávám ztráty. Tady roste z ničeho.

V parném slunci jsme pokračovali opět na jih a já si uvědomila, jak je báječné mít v autě klimatizaci. Všechna naše předchozí auta jí neměla a my tyto výhody poprvé zažili, když nás týden před odjezdem v roce 2010 "vyšplouchl" náš Peugeot a my odjeli na jih s vypůjčenou Fábií. A samozřejmě poprvé s klimatizací. Venkovní teplota ukazovala 33°C.

Při průjezdu městečkem Castro, kdy jsem se dívala na věže a věžičky na kopci a přemýšlela, zda požádat manžela o to, aby zastavil, že se tu projdeme, jsem zaslechla: "Hele, kam až dojeli." Před námi byli dánští cyklisté, s nimiž jsme včera konverzovali nadaleko Punta Pallascia. Zamávali jsme na sebe a dali si malou schůzku na benzínové pumpě. Dánové měli namířeno do jeskyně Zinzulusa. My se s mužem rozhodli, že se tam pojedeme podívat také. Castro pro nás zůstane zatím nepoznaným místem.

Sjeli jsme po odbočce k jeskyni autem na parkoviště a zjistili, že tu zaparkovat nelze. Parkoviště bylo plné do posledního místečka, auta byla naskládána i podle příjezdové komunikace. Muž musel notnou chvíli couvat, než se mu na jednom z míst konečně podařilo, aby se otočil. Zinzulusa se vedla Castra dostala do našich plánů příštích cest.
Cestou zpátky nahoru na "hlavní" jsme už Dány neviděli. Na rozdíl od nás asi jeskyni navštívili, jejich kola se určitě podařilo někam vmáčknout.

Naše cesta jižním směrem pokračovala přes Marina di Andrano, Porto Tricase a Marina Serra. Cesta začala stoupat do kopce a nabízela krásný výhled. Zaparkovali jsme u další z pobřežních věží, kterou je Torre Nasparo. Tedy spíš její pozůstatky. Stojí na strategickém místě, které nabízí rozhled do širokého okolí. Kolem věže rostly obrovské divizny a já si vzpoměla na Kitty, která je pěstuje. Má je také tak vysoké? Kolem byly vybudovány chodníčky a z vršku jsme měli krásný výhled na moře. Byla vidět i další z věží Torre Palane, která je v nedalekém Marina Serra a která je velice dobře zachovalá.

Torre Nasparo

Torre Nasparo

Pro Kitty

Totéž v detailu

Pohled na Torre Palano v Marina Serra

Odtud jsme pokračovali stále na jih a zanedlouho jsme se ocitli na nádherném místě, kterým je Sentiero Cipolliane, zkráceně Ciolo. Toto místo je součástí města, které se rozkládá nahoře nad útesy a jmenuje se Gagliano del Capo.
Už z množství zaparkovaných aut jsme usoudili, že tu bude něco, co stojí za shlédnutí. Na několika předchozích místech jsme byli sami. Zaparkovali jsme kus za mostem a vrátili se zpátky.
Mořský záliv, zařezávající se hluboko do pevniny a nad nímž se tyčí určitě jedny z nejvyšších skalních masivů Salenta, se nám na první pohled zalíbil. Z mostu, který záliv překlenuje, jsme sledovali dole v hloubce koupající se. Nebyli jsme sami. Možná, že nás čumilů ńa mostě, bylo víc, než lidí ve vodě. Na úpatí kopců byly postavené budovy a všude schody. Nahoru k domům a další pak dolů k malé pláži. Takový malý ráj na zemi. Z informační tabule jsme zjistili, že toto místo je malým turistickým centrem, které nabízí nejen koupání, ale i cyklotrasy a trasy pro pěší turisty. Několik malých bister lákalo k posezení. Vypili jsme kávu a pak jsme se vydali kousek po jedné ze značených tras, odkud byl báječný výhled na most a skalní masivy. Při návratu k mostu jsem projevila přání, že bychom se tady mohli vykoupat. Můj muž se na mě podíval a pak řekl: "Koukni na ty schody, to moře nás sice osvěží, ale než vyšplháme zpátky nahoru, bude to na chcípnutí." Ač nerada, dala jsem mu za pravdu.

Cestou k autu jsme šli kolem sídel, vybudovaných na skále

Útesy sbíhající se k moři, zářez do pevniny je už trochu vidět

Tento pohled se naskytne z mostu, díváte-li se na moře

A tento - díváte-li se na pevninu
Malá pláž a schody a schody a .....

Bílé vápencové skály - ákra leuká a jedna z mnoha jeskyní

Ciolo - malý ráj na zemi

Znáte? Caparis spinosa, u které jsme parkovali. Její plody naložené v soli jsou známé jako kapary

Ještě stále jsme však nebyli u cíle naší cesty.
Nastoupili jsme do auta a jeli dál. Silnice byla místy zaříznuta do skalního masivu, občas se otevřel pohled na moře. A najednou ... před námi se tyčil obrovský bílý maják. Cíl naší cesty Leuca.
Z této strany jsme jí neznali, v minulém roce jsme sem přijeli z opačného směru.
Zaparkovali jsme nahoře u baziliky Santa Maria de Finibus Terrae a vrátili se před bránu s anděly do stínu pinií nedaleko kašny. Tam jsme zasedli na kamennou lavičku a dali si pozdní oběd, když už jsme ho sebou vezli. Česká rozteklá paštika v kombinaci s italským toastovým chlebem, zapíjená vodou z lahve. Přiznám se, že už jsme obědvali mnohem lépe, ale z minulého roku jsme si pamatovali, že v tuto hodinu tu můžeme koupit maximálně pohlednici, či nějakou publikaci o bazilice. Chvilku jsme relaxovali a popíjeli vodu. Paštika byla slaná a voda nám ubývala. Kolem nás polehávali ve stínu toulaví psi, mezi nimiž se procházeli holubi, sbírající drobečky. Snad to posvátné místo, či horko a tím způsobená lenost psů, umožnila tu vzájemnou koexistenci. Všimli jsme si, že z kašny, která stála nedaleko nás, si brali vodu i další lidé, kteří také využívali zastíněného místa. V pravidelných intervalech se u kašny střídali i psi s holoubky. Většinou pijeme vodu balenou, protože jen na málo místech bývá voda pitná. Vzhledem k horku jsme zvolili variantu - raději řídší látková výměna, než někde padnout žízní a vodou z kašny jsme doplnili lahev.

Vítejte u Santa Maria de Finibus Terra (u Svaté Marie na konci světa)



A já se potom šla znovu postavit nad mys Punta Meliso a z výšky pozorovala moře s nadějí, že tentokrát snad uvidím tu čáru, která bývá vidět na soutoku obou moří. A pak jsem jí objevila. Vlny Jaderského moře směřovaly k pevnině a vlny moře Jónského šly kolmo k Jadranu. Ta čára byla vidět.
A pokud jsem znovu neobjevila soutok obou moří a byla to opět jen fata morgána, či jen důsledek pohybu některé z lodí, zkusím to letos zas. Opět se postavím kousek od majáku a budu upírat v letním slunci oči na modrou a nekonečnou plochu.

Soutok moří, či zase jen fata morgána?

Výřez z předchozí fotografie ve větším rozlišení. Já to tam prostě vidím :-)

V letním úpalu nás naše kroky opět vedly do baziliky a já znovu, i přes zákaz fotografování, udělala pár obrázků a stejně jako loni vyfotila Sv. Jana Nepomuckého, našeho českého patrona, který je tady na konci světa. Katedrála byla slavnostně vyzdobená květinami, před oltářem bylo klekátko pro dva. Bud' bylo těsně po svatbě, či se svatba, tady na konci světa, teprve chystala. Celý interiér baziliky nádherně voněl květinami. Byl tu i příjemný chládek.

Bazilika Santa Maria de Finibus Terrae

Mariánský sloup a maják, který je ve skutečnosti vyšší

Interiér baziliky

Oltář se svatební výzdobou

Sv. Jan Nepomucký u Karlova mostu

Nádherná květinová výzdoba

Socha papeže Benedikta XVI.

Náměstí před bazilikou

Pohled na přístav Leuca

Vyšli jsme ven do parného letního dne. Dlažba před bazilikou byla rozpálená. Udělala jsem pár fotografií náměstí, podívala se opět ke kříži Pietrino a znovu se dívala na moře, zda uvidím tu čáru, jako před chvílí. Už tam nebyla. Byl to klam, či přání vidět to, co je občas k vidění?
Doplnili jsme vodu do lahve, sjeli autem k přístavu, zaparkovali u jedné ze šlechtických vil a šli obhlédnou stánky, které nabízely projížd'ky v lodích.

Jedna ze šlechtických vil v Leuce

Pohled přes přístav na Punta Ristola, uprostřed jsou vidět i převlékací kabinky pro šlechtu

Loni jsme se plavili z přístavu po Jaderském moři, letos bychom rádi viděli i druhou stranu nejjižnějšího cípu Salenta - jeskyně u Jónského moře za Punta Ristola. Nepochodili jsme. I tady se držela bud' siesta, či jsme byli v tuto hodinu jedinými zájemci o projížd'ku, nevím. Každopádně nám bylo sděleno, že lod' pojede asi až za dvě hodiny. Čekat na to, zda se sejde víc zájemců a odplutí nebude znovu odloženo, se nám nechtělo.

Nastoupili jsme proto do auta a odjeli k mysu Punta Ristola. Po útesech, na kterých to bylo mnohdy o zlomení nohy jsme v parném odpoledni lezli více než hodinu. Z různých úhlů jsme nahlíželi do míst, která, možná kdybychom počkali, jsme snad mohli vidět z lod'ky. Voda v lahvi ubývala.

Grotta Porcinara z mysu Punta Ristola

Toto místo vypadalo nadějně, tady bychom se možná mohli vykoupat.
Při bližším ohledání útesů pod vodou jsme nápad zavrhli.

Grotta Porcinara z druhé strany

Kameny a kameny a nad mořem opar - doklad horka.

Další z mnoha jeskyní, ke kterým se pořádají exkurse lodí.

Při lezení po útesech jsme se snažili objevit nějaké místečko, které by nám umožnilo vstup do moře a osvěžení. Plavky v batohu jsem nosila stále na zádech. Nepodařilo se. Bud' byly útesy příliš vysoké, či naopak ostré. Na mnoha místech vykukovaly z moře ostré špičky. Riskovat zranění se nám nechtělo. V parném dni jsme si hráli na kamzíky, ale tak trochu chcíplé. Od auta jsme odešli hodně daleko a návrat k němu mi připadal nekonečný.

Nastoupili jsme znovu do auta a já cítila, že mi není dvakrát nejlépe. Asi jsem si uhřála mozek na útesech. Chtělo by to nějaké osvěžení. V lahvi toho moc nezbývalo a silnice, po které jsme jeli, nenabízela žádnou osvěžovnu, natož obchod, kde bychom mohli doplnit tekutiny. Projeli jsme spící obcí Torre San Gregorio.

Dojeli jsme k jedné z nejkrásnějších věží, kterou je Torre Vado. Leží na břehu Jónského moře ve stejnojmenném městečku, o kterém nám tolik vyprávěl kamarád František. Podle něj to bylo nejkrásnější místo, které kdy navštívil.


Torre Vado

Vystoupila jsem z auta, abych si věž vyfotila a zatočila se mi hlava, která už mě pěknou chvíli i bolela. Muž si všiml, že nejsem úplně ve své kůži. I já to věděla, potřebovala jsem se pořádně napít, ale připadalo mi sobecké vychlastat zbytek zteplalé vody z kašny v Leuce. Upíjela jsem jen po doušcích, ale bylo to málo. Došla jsem k mořskému břehu, k liduprázdnému přístavu, abych zvěčnila věž ještě z jiného úhle a podívala se na sever. Kam oko dohlédlo, byly pláže. Došla jsem k autu, sedla si, podívala se na teploměr, který ukazoval 43°C a prohlásila, že pokud tady nemám chcípnout, musím se napít a ještě lépe se svlažit v moři. "Ale kde?" "Prosímtě jed' a zastav u první pláže, kde budeš moci zaparkovat."

Povedlo se a my zaparkovali v nedaleké Marina di Pescoluse. Parkoviště v borovicovém lese nabízelo stín a paní u brány nám řekla, že pláž je přes silnici. Sobecky jsem vypila zbytek už teplé vody, protože bych jinak asi na pláž nedošla. Pak, já stydlín, jsem z pod sukně sundala kalhotky a navlékla spodek plavek. To vše vedle auta. Pak jsem se otočila, stáhla tričko a oblékla vršek plavek. Ani nevím, zda se muž převlékal v autě, či to vyřešil podobně jako já, tedy na veřejnosti. Muselo mi být hodně zle, že jsem se veřejně svlékala. Došli jsme na pláž, položila jsem si na písek osušku a nelehla jsem si, já jsem na ní upadla. Přes hlavu jsem si dala tričko, pod hlavou jsem měla batoh, ve kterém byly veškeré naše cennosti, které jsme nechtěli nechávat v autě a jen z dálky zaslechla, jak muž pronesl, že jde do vody. A pak jsem usnula, nebo omdlela? Nevím. V ten moment jsem si myslela, že se blíží moje poslední hodinka. Muž se vrátil z vody a položil mi mokré ruce na záda. Za normálních okolností bych ječela jako siréna, ale ted' to bylo příjemné. "Hele, zvedni prosímtě trochu hlavu, já si vezmu peníze a dojdu koupit nějaké pití." Za chvilku byl zpátky a nesl velkou lahev s vodou. "Musíš pít, vůbec nevypadáš dobře." Posadila jsem se a vypila téměř půl lahve vody. Pak jsem si znovu lehla, bolavou hlavu položila na batoh, přikryla jí tričkem a opět usnula. V ten moment jsem neřešila, že bych se mohla spálit. Bylo však už pozdní odpoledne, slunce se sklánělo nad moře a navíc jsem byla celkem už dost opálená. Asi po půl hodině jsem se zvedla, podívala se na muže a zeptala se: "Jaká je voda?" "Úplně fantastická." Měl pravdu. Sice byl u břehu trochu zvířený jemný písek, ale po pár metrech bylo moře čisté a osvěžující. Po pár tempech jsem si uvědomila, že mě už nebolí hlava a že voda pomáhá i na únavu a uhřátí. Na osušku jsem se vrátila osvěžená. Vydrželi jsme ještě asi dvě hodiny, ve kterých jsme se téměř střídali. Jeden z nás plaval, druhý hlídal. Pláž se začala vylidňovat, slunce už bylo nízko. "Jak ti je?", zeptal se muž a já odpověděla, že už dobře. Ještě jsme chvíli poseděli, než nám trochu oschly plavky. Já si na ně natáhla tričko a sukni. Domů v nich klidně dojedu. Muž se pak u auta převlékl. Stejně to mají ti chlapi jednodušší. Osušku, že které jsem vyklepala zbytky písku, jsem si dala na sedadlo, protože plavky ještě nebyly zdaleka suché. Na parkovišti jsme byli jedni z posledních. Zamávali jsme paní u brány a vyjeli.
"Kudy pojedeme?", zeptala jsem se. Muž se na mě podíval a řekl: "To je fuk, všechny cesty vedou do Říma." Na konci městečka Marina di Pescoluse byly směrovky, muž odbočil do vnitrozemí na Lecce. Já si všimla zvláštního, hodně moderního kostela a poprosila, aby mi zastavil, že ho vyfotím.

Kostel v Marina di Pescoluse a dloužící se stíny

Kostel jsem zvěčnila a pokračovali jsme podle směrovek. Jeli jsme po silničkách lemovaných stoletými a možná i staršími olivovníky. V prvním větším městečku po cestě, které se jmenovalo Presicce jsme zastavili u supermarketu a koupili si dvě lahve vody a panini na sobotní snídani. Jeli jsme naprosto neprobádanou krajinou. V dalším městečku Supersano na nás čekaly objížd'ky a mu se tu motali jako "nudle v bandě". Už se začínalo stmívat. Nakonec se nám podařilo se ze změti uliček vymotat a my najeli u Nociglie na čtyřproudý hlavní tah mezi Lecce a Leucou SS 275 a odtud jsme pak už bez potíží dojeli do Otranta.

Sprcha, kdy jsem ze sebe smyla sůl z Jónského moře mě osvěžila a já jen přemýšlela, co to bylo za slabost, která mě odpoledne postihla. Asi jsem si přivodila úžeh. To, že jsem sebou do Itálie vezla klobouk i kšiltovku, bylo v ten moment už bezpředmětné. Manželovi jsem udělala hodně opožděnou večeři, sama jsem jen doplnila tekutiny a pak s přáním dobré noci jsem zalezla do ložnice.
Spala jsem jako zabitá.

Když se podíváte na plánek naší cesty, musíte uznat, že jsme se zpátky do Otranta tím vnitrozemím parádně motali. Ted' s odstupem doby přemýšlím, zda i můj muž neměl náhodou úžeh. Pravdou bude spíš to, že já, coby navigátor jsem totálně selhala. Ale, vždyt' přeci všechny cesty vedou do Říma. :-D

Mapa oskenována z knihy Salento (Lorenzo Capone)

Pokračování příště. :-D

Naruby

1. dubna 2014 v 10:53 Postřehy, úvahy, zamyšlení

O uplynulém víkendu jsem měla trochu jiné představy.

Vše začalo už v pátek dopoledne. Telefon: "Mami, prosímtě, neměla bys čas? Já bych potřebovala pohlídat Sáru, musím totiž s Emou k doktorce a nechci tam Sáru tahat." "Samozřejmě a co Emě je?" "Já mám pocit, že má možná zase zánět spojivek." "Tak to s ní určitě zajdi." "No, ono to snad nebude tak vážný, ale ráno měla zalepený oči a je oteklá." "Hele, radši tam s ní jdi, je pátek, abys pak nemusela zítra někam na pohotovost." "Tak já ti Sáru přivezu." "Budu se těšit."
Dcera jezdí ke stejné doktorce, ke které jsem jí vodívala v době jejího dětství, tedy do naší čtvrti. Náš dům je po cestě na polikliniku.
Sára k nám chodí ráda a také mi to hned dole u vchodu potvrdila: "Babičko, já jsem ráda, že tu jsem." Ani jsem nemusela nic říkat, protože jsem vždy ráda, když mohu svůj čas trávit ve společnosti vnuček. I když v ten moment mi došlo, že budu muset změnit své plány. Ale nevadí. Práce mi neuteče.
Dcera s Emou dorazily asi za hodinu. Frajerka v černých brýlích mi ukázala obrázek, který dostala od sestřičky na poliklinice. "Tak jak jste dopadly, holky moje?" "Dostaly jsme kapičky a pak ještě druhé s antibiotiky. Zánět to prý ještě není, ale může se to rozjet. Máme kapat ty první a kdyby nezabraly, mám nasadit antibiotika." Vytáhla jsem ze stříně čistý ručník a podala ho Emě. "Emíšku, tohle je ted' jen tvůj ručníček, protože máš nemocný oči." Sáru jsem upozornila na to, že se má utírat do jiného. Ema si šla umýt ruce a pak začala se svou sestrou stavět lego, které si Sára dovezla.
Velkým štěstím bylo to, že jsem ve čtvrtek večer uvařila spoustu omáčky na těstoviny, takže jsem měla co nabídnout. V mnoha případech se mi osvědčilo, že jsem se stále ještě nenaučila vařit pro dva. :-D Dokonce i polévku jsem měla v lednici. Holky omáčku odmítly a daly si po polévce těstoviny "nasladko".
Dcera potom vytáhla tašky z auta, ve kterých měla připravené věci po holkách, aby je odvezla na burzu. Pomáhala jsem jí připravovat věci na prodej a v ruce držela krásné červené kožené botičky, které jsme před šesti lety dovezli Sáře z Itálie. Byly nenošené. Sára má úzkou nožičku a v botičkách doslova plandala a Ema toto číslo bot měla v zimě. "Mami, za kolik je tam mám dát?" Přemýšlela jsem, kde jsme je kupovali. Pak jsem si vzpoměla, že jsme je kupovali v Toskánsku v Masse. "Dej je aspoň za stovku." "Mami, jsou nové, zkusím je dát za stopade." Dcera psala cedulku, já držela botičky a dívala se na Sáru, jak už je veliká. To nám to uteklo! "Kdybych aspoň měla někoho, komu bych je mohla dát. Všechny kamarádky mají kluka a jediná holčička se narodila v prosinci, takže by jí ty boty také minuly jako Emu." Dcera lepila cedulku na podrážku. "Hele, jak jsou krásně měkoučké, sakra!" Nalepila cedulku a pokračovala s dalšími věcmi.

Odpoledne přijel muž a společně s holčičkami jsme odjeli na nákup. Nejeli jsme tam, kam obvykle, ale naše cesta vedla do nákupního centra, kde je Albert a kde k nákupu dávali zvířátka do hry. Kupovali jsme i věci, které tak nutně nepotřebujeme, ale za které bylo nějaké to zvířátko navíc. Holky se už těšily, jak si je doma rozbalí. Hru, která je překvapivě české výroby, jsme jim koupili už v únoru, ale stále nám ještě nějaká zvířátka chyběla. Malou chvilku pak holky trávily v balónkovém centru, ale dcera spěchala, protože byla objednaná na konkrétní hodinu na burze. Holkám se domů nechtělo a tak manžel rozhodl, že u nás zůstanou a doveze je večer. Emě jsem nakapala do očí a pak šly s dědou jezdit na kole. Já uchystala večeři a po ní manžel vezl holky do Košíř. Když se vrátil, řekl, že zítra po obědě zase přijedou, protože dceru zlobí auto. Plán na sobotní výlet padl.

V sobotu ráno jsem zapnula počítač. Měla jsem ještě trochu času, než se pustím do přípravy oběda a chtěla jsem dopsat pokračování "Italského deníku". A ejhle! Nefungoval internet. Zkusila jsem to jednou, podruhé a potřetí a stále se stejným výsledkem. Když vstal muž, všimla jsem si, že mu také teče z očí. No paráda, určitě se utřel do ručníku, který jsem vyhradila pro Emu. Našla jsem kapky do očí a ošetřila ho. Pak jsem mu řekla, že nefunguje internet. "Já už to zjistil včera večer, že to nefunguje." No prima! Několik telefonátů mezi námi a provozovatelem sítě a výsledek byl stále stejný. Jediné, co jsme zjistili, bylo to, že T-Mobile má své centrum podpory pro zákazníky až v Hradci Králové a operátorky jsou velice příjemné. Tak jsme bez internetu!

Dopoledne se objevil syn. Oznámil nám velkou změnu. Vnouček nebude! Bude totiž vnučka. To, co pokládal pan doktor za znak mužství, byl prý s největší pravděpodobností pupečník. Při dalším ultrazvuku už žádného chlapečka neviděl a moc se omlouval za původní informaci. Snacha pak ještě absolvovala genetické vyšetření a to opravdu potvrdilo, že se na přelomu prázdnin narodí holčička. Největší radost prý z toho má druhá babička, konečně se dočká holčičky.
"Jak dlouho už to víte, že to bude holčička?", zeptala jsem se syna. "No už dýl, na ultrazvuku jsme byli asi před dvěma týdny a na tý genetice v úterý." Trošku mě to zamrzelo, ale co s tím nadělám. Přesto jsem si mírně dloubla: "To je škoda, že jste nám to neřekli dříve, Alča nesla včera na burzu věci a mezi nimi úplně nové botičky z Itálie, protože Sáře byly široké. To je mohla nechat pro neteřinku." Syn jen pokrčil rameny.

Odpoledne přijela dcera s holčičkama a já jí říkala o tom, že bude mít neteř. "Mami, já už to vím, včera to brácha říkal Tomášovi v práci. Já ti to nevolala, on vám to chtěl říct sám. Ale jsou to blbci, kdyby to řekli dřív, nemusela jsem ty holčičí věci dávat na burzu." Dceři jsem dala za pravdu.
Manžel vyjel naším autem z garáže, najel tam s autem dcery, aby se podíval, co mu chybí. A my odjely znovu do nákupního centra, protože Albert pořádal výměnu zvířátek. Byly jsme celkem úspěšné, chybějící exempláře do "naší ZOO" jsme vyměnily, jediné, co nám chybí, je orangutan. Ale ten bude zřejmě velice nedostatkový. Potvrdila nám to paní, která měnila ve velkém. Měla nástěnku, na které hledala a nabízela a řekla nám, že už je tam od rána a sehnala jen jediného orangutana. Holky byly trochu smutné, ale i bez chybějícího orangutana, jde hra hrát.



Manžel zjistil, že dcera bude potřebovat nové žhavící svíčky, opravil jí alespoň světlo. Po kávě se dcera rozloučila a odjela na burzu, pro neprodané věci a peníze, které utržila. Holky zůstaly u nás a hrály jsme hru se zvířátky. Dokonce i děda se zapojil. Dcera pak volala, jak byla úspěšná a kolik toho prodala. A že si tedy jede pro holky. Ty protestovaly, chtěly u nás zůstat přes noc, i já bych byla ráda, ale musely domů. Měli však všichni naplánovaný výlet vláčkem do Českého krasu, se kterým bylo spojené i brzké vstávání. Nakonec jsme dospěli ke kompromisu, holky u nás ještě chvíli zůstaly a v půl osmé je děda odvezl domů.

V neděli jsem vstávala brzy a orientovala se ve změněném čase. Mívám většinou problémy, když se čas mění, ale na jaře bývají mnohem mírnější. Dala jsem prádlo do pračky, připravila si věci na nedělní oběd a seřizovala hodiny na letní čas. A pak jsem si uvědomila, že muž se chtěl dívat na F1. Šla jsem ho probudit. Vrčel na mě, že je to až za hodinu a at' neblbnu. "Tak promiň, že jsem tě vzbudila a spi dál. Já jsem z té změny taky pěkně zblblá." Za pět minut vyletěl z ložnice a ihned pouštěl televizi. Start stihl jen tak tak. "Ještě, že jsi mě vzbudila." Mohla jsem alespoň naklepat maso s pocitem, že už nebudu nikoho rušit.
Vytáhla jsem prádlo z pračky, dala prát povlečení a přemýšlela o tom, co podnikneme odpoledne. Nádherné počasí a sluníčko mě lákalo ven o to víc, že to už nevyšlo včera. Přiznám se, že jsem docela záviděla mladým a jejich přátelům ten vlakovýlet. Také bych se šla s chutí projít jarní přírodou. Díky lékům, které toto jaro musím denně užívat, zvládám pobyt v přírodě bez toho, aniž bych se dusila.
Krátce před obědem manželovi zazvonil telefon. Oznámil mi, že musí jet po jídle na jedno topení. Co se dá dělat. Po obědě jsem chvilku pracovala na zahradě a když se muž vrátil, byl čas tak akorát jít se projít do Hvězdy. Sebrala jsem suché prádlo ze šňůr, povlékla jsem cíchy a chystala večeři. Muž přišel z koupelny a v ruce nesl páku od baterie. "A máme po ptákách. Chtěl jsem si dát sprchu, když jsi povlékla a tohle mi zůstalo v ruce." Bylo mi jasné, že i já půjdu spát bez sprchy. Jediné štěstí bylo to, že páka se zlomila v poloze vypnuto. V opačném případě by asi muž musel zavřít vodu v celém domě. Večerní hygiena mi připoměla moje dětství - v umyvadle se člověk prostě nevykoupe.

V pondělí jsem se ráno oblékla a vyrazila do opravny pro fot'ák. Naštěstí jsem nic nedoplácela, je ještě v záruce. Co mu bylo nevím, nejsem technický tip. I když se mi snažili vysvětlit, co mu bylo, stejně tomu nerozumím. Důležité je to, že mohu znovu fotit. Den jsem trávila prací, tou, která byla naplánována na pátek.
Odpoledne přijel muž s novou baterií. Zavřel vodu a během okamžíku jí namontoval. V duchu jsem si říkala, jaké je to štěstí, že je opravdu Ferda mravenec - práce všeho druhu, protože kdybychom si pozvali instalatéra, určitě by to vyšlo dráž, než jen cena za baterii.
Večer přišel počítačový Honza, aby se podíval na nefungující internet. Chyba byla v routeru, pokud jsem tedy dobře rozuměla. Domlouvali jsme se také i na přeinstalaci počítače, protože mám Windows XP a při zapnutí mi monitor hlásí cosi o tom, že "podpora operačního systému" končí.

Plány jsou od toho, aby se měnily, aneb - i rukáv se někdy otočí naruby.