. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník 3

3. dubna 2014 v 23:24 |  Putování po Evropě

Cesta kolem pobřeží

V pátek ráno jsem zabalila do batohu plavky, osušky, lahev s pitím a dvě paštiky se zbytkem toastového chleba. Cesta, která se vine podél pobřeží a po které jsme včera chvíli jeli v marné snaze najít bauxitový lom, mě předchozí den opravdu zaujala. Mého manžela jsem ani nemusela moc dlouho přesvědčovat. Je podobného ražení jako já. Také se dokáže povalovat na pláži a nořit se do mořských vln, ale vydrží to jen chvíli a pak musí být změna.
Sluníčko ozařovalo oblohu a vypadalo to na krásný prosluněný den. Červánky, které byly včera nad mořem, naštěstí žádný vítr nepřinesly.

Z Otranta jsme vyjeli jižním směrem po pobřežní silničce SP87, po které jsme už včera kousek ujeli. Minuli jsme obrannou věž Torre Sant'Emiliano a doputovali do Porto Badisco, které je ještě součástí Otranta. Tady jsme udělali první zastávku. Sešli jsme po schodišti téměř k moři a dívali se na malý záliv lemovaný skalisky.

Záliv v Porto Badisco

Na útesech se uchytily a vegetují tu rostliny, dokonce i smokvoň. Zda se na ní urodí fíky, či na útesu zahyne, nikdo neví.

Pohled na záliv Porto Badisco

Porto Badisco je místo, ze kterého dýchala pohoda a klid. Možná i vzhledem k tomu, že byl pátek. O víkendu tady bývá určitě mnohem živěji. Rozsáhlá parkoviště, v momentě naší návštěvy prázdná, nasvědčovala tomu, že toto malebné místo bývá častým cílem motoristů.

Malý ráj na zemi

Opuncie

Moruše

Vůně a barvy kvetoucích oleandrů a vedle nich žlut' květů opuncie. Její plody jsou sladké a vhodné ke komzumaci. Na chvilku jsem se zastavila ve stínu moruše a vzpomínala na její chut'. Kdysi jsme si je trhali u našich přátel na Hvaru a moc nám chutnala. No jo, ale to bylo v srpnu, ted' je teprve červen. I barva plodů vypadala ještě dost nezrale.

Další zastávkou byla obranná věž Minervino, stojící na skalnatém ostrohu nad mořem. Věž jsme obešli, já si jí vyfotila, manžel natočil na kameru. Pohled na moře, které bylo klidné a nad nímž se tvořil v dálce opar, mě opět přesvědčil o tom, že bude krásné počasí.

Torre Minervino, foceno tak trochu proti slunci

Pohled od Torre Minervino na sever, za útesem vzadu je Otranto

Slunce se koupe v moři

Torre Minervino z jiného úhlu, tentokrát ozářená sluncem

Pohled k jihu

Planě rostoucí opuncie, které se také říká nopál, na útesech. Do Evropy byla přivezena po objevení Ameriky

Pokračovali jsme stále po pobřežní komunikaci, která změnila označení na SP358 a dojeli do lázeňského městečka Santa Cesarea Terme. Zaparkovali jsme na jeho kraji a chystali se vydat se z kopce na obhlídku města. Pak nám jeden z místních poradil, že pokud pojedeme ještě kousek dál, je hned vedle centra podobné parkoviště, odkud to budeme mít do města blíž. Asi také věděl, že bude pařák a možná se mu zželelo dvou turistů lačnících po poznání, kteří se budou pak škrábat do kopce k autu. Poděkovali jsme, vlezli do auta a jeli dál. Parkoviště bylo opravdu téměř v centru a mě hned na první pohled zaujala zvláštní budova s kupolovitou střechou a výraznými maurskými prvky. K našemu překvapení byla v soukromých rukách. Na poutači před ní jsme se dočetli, že se jedná o Villa Sticchi.



Villa Sticchi

Podle pohanských bájí vzniklo toto místo díky tomu, že tu Heracles zabil obra Leuterna, jehož orgány se rozpadly a daly vzniknout léčivým pramenům.
Křest'anská verze zase vypráví o dívce jménem Cesarea, jejíž otec byl zlý a měl s ní incestní úmysly. Dívka otce odmítala a raději se rozhodla ke vstupu do kláštera, ale otec jí chtěl zabít. Byla zde na tomto místě zachráněna z plamenů, zatímco otec shořel. Každopádně křest'anská verze vzniku tohoto místa vedla k jeho pojmenování. Místo bylo osídleno, tak jako mnoho dalších v této oblasti Messapinci, pak Řeky, které odsud vyhnali Římané. Po nich následovali Byzantinci, Langobardi, Normani. Bylo i součásti Terra Otranto a tím pádem pod španělským i francouzským vlivem. Stále bylo jen osadou, která však už od starověku byla známá díky čtyřem pramenům vyvěrajícím z jeskyní - Gattulla, Solfatara, Solfuera a Fetida. Až rozvoj a výstavba silnic podél pobřeží přispěl v 19. století ke vzniku lázeňského městečka, které však spadalo pod správu Ortelle. Status samostatného města získalo až v roce 1913 pod názvem Santa Cesarea. Rozvoj lázeňství přispěl v roce 1929 k novému názvu, kterým je Santa Cesarea Terme.
Hlavním zdrojem příjmů je lázeňství a ním spojený cestovní ruch. V lázních se léčí zejména revmatická onemocnění, kožní a respirační nemoci a následky traumatů. Toto centrum má pouhých 300 stálých obyvatel. Spadají však pod něj ještě dvě vesnice Cerfignano a Vitigliano, které jsou sice vzdáleny asi tři kilometry, ale ty navyšují počet stálých obyvatel na 3000. V obou zmíněných vsích je hlavním zdrojem obživy zemědělství, zejména pak pěstování oliv.

Villu Sticchi jsme obešli a já jí fotila z několika úhlů. Stavba je to velice zajímavá, svou polohou na vyvýšeném místě tvoří dominantu městečka. Je však na ní patrný vliv toho, jak na ní hlodá zub času. Potřebovala by nějakou vydatnou finanční injekci.
Odtud jsme sestoupili níž k lázeňskému domu, kolem nějž se šířily sirné výpary. Bydlet bych tu určitě nechtěla, ten zápach by mi vadil. Obešli jsme lázně a sestoupili po schodech až nad moře. Zápach tu byl ještě intenzivnější. Co bych asi čekala jiného v lázních? Potom jsme po několika schodištích vystoupali nahoru a já si dokumentovala toto městečko z různých úhlů. Převažovaly zde velké lázeňské budovy. Na hlavní ulici, po které jsme přijeli, stojí katedrála Chiesa Madre del Sacro Cuore (Nejsvětějšího srdce Páně), která byla vybudována v roce 1924 na místě, na němž stál původně kostel ze 14. století a který byl postaven na místě, na němž zemřela panna Cesarea. Hned vedle kostela je malá a nevýrazná budova radnice. Koupila jsem si tu na památku pohlednici, tak jak to dělám ve většině navštívených míst, udělala jsem pár obrázků a pomalu jsme se vraceli na parkoviště.

Pohled z terasy jedné z lázeňských budov

Pohled na městečko a katedrálu od lázní

Villa Sticchi orámovaná zelení

Pohled na lázeňské domy a Villu Sticchi, odkud jsme přišli

Katedrála - Chiesa Madre del Sacro Cuore

Radnice

Na kraji parkoviště, vedle malého náklad'áčku seděl starý muž, který na nás mával. Aha, už se asi probudil hlídač a bude po nás chtít, abychom zaplatili, usoudila jsem. Došli jsme až k němu a zjistili, že jsme se mýlili. Starý muž prodával ovoce a zeleninu. Nechali jsme se nalákat a koupili si obrovský hrozen vína. Muž nám ho ještě pod proudem vody omyl, já zaplatila a zeptala se, zda také vybírá parkovné. Usmál se a řekl, že parkování je v těchto hodinách gratis. Platí se prý až večer, kdy město začíná žít.

Cestou k autu jsem si přičichla k vínu, zda nám ho neumyl nějakou tou léčivou sirnou vodou. Vonělo báječně a i tak chutnalo. Určitě rostlo na nějakém svahu nad mořem a bylo v něm plno slunce.
Poslední pohled na Santa Cesarea Terme a naše cesta pokračovala dál na jih.

Nedojeli jsem moc daleko, když nás na břehu zaujala další z obranných věží. Tato ležela na hrubých a ostrých útesech, které jsme s mužem oba prolezli a odkud jsme sledovali moře, které bylo hluboko pod námi. Bylo nádherně čisté, průzračné a bylo vidět do obrovské hloubky z níž se vypínaly ostré špičky útesů. Věž na na jednom z útesů se jmenovala Miggiano. Nedaleko věže byl uměle vytesán do skal stejnojmenný přístav. Pak jsem si všimla, že je odtud vidět i dominanta Santa Cesarea Porto, kterou je Villa Sticchi. Je opravdu nepřehlédnutelná.

Jeden z prvních pohledů na Torre Miggiano, z místa, kde jsme nechali auto

Útesy jsou zde jako by z jednoho kusu masivu, mohutného, jen zvrchu na několika místech narušeného erozí

Pohled z boku na Torre Miggiano, pod níž je mořská jeskyně.
Dobří pozorovatelé mohou zaregistrovat vpravo od věže nad mořem kupoli Villa Sticchi
Pohled na mořskou jeskyni

Útes, ze kterého byly pořízeny předchozí fotografie.
Když přivřu oči, nevidím kus skály, ale obrovitého ještěra, který se jde napít průzračné vody.
Všimněte si malé špičky u "ještěrovy hlavy"

Tak to je ona, trčí z moře, nebezpečná a ostrá. V místech, která jsou pod vodou, jsou vidět budoucí medúzy - to fialové

Torre Miggiano v plném slunci

Velikost útesů v porovnání s mým mužem, který měří 185 cm

Přístav Miggiano je dílem lidských rukou. Sekat do kamene by se mi opravdu nechtělo.

Kousek od auta na sluncem spálené zemi jsem vyfotila tuto květinu. Je to Lantana, u nás také známá jak Libora. Mám jich několik doma, věnuji jim svou péči, pravidelně je zalévám a zaznamenávám ztráty. Tady roste z ničeho.

V parném slunci jsme pokračovali opět na jih a já si uvědomila, jak je báječné mít v autě klimatizaci. Všechna naše předchozí auta jí neměla a my tyto výhody poprvé zažili, když nás týden před odjezdem v roce 2010 "vyšplouchl" náš Peugeot a my odjeli na jih s vypůjčenou Fábií. A samozřejmě poprvé s klimatizací. Venkovní teplota ukazovala 33°C.

Při průjezdu městečkem Castro, kdy jsem se dívala na věže a věžičky na kopci a přemýšlela, zda požádat manžela o to, aby zastavil, že se tu projdeme, jsem zaslechla: "Hele, kam až dojeli." Před námi byli dánští cyklisté, s nimiž jsme včera konverzovali nadaleko Punta Pallascia. Zamávali jsme na sebe a dali si malou schůzku na benzínové pumpě. Dánové měli namířeno do jeskyně Zinzulusa. My se s mužem rozhodli, že se tam pojedeme podívat také. Castro pro nás zůstane zatím nepoznaným místem.

Sjeli jsme po odbočce k jeskyni autem na parkoviště a zjistili, že tu zaparkovat nelze. Parkoviště bylo plné do posledního místečka, auta byla naskládána i podle příjezdové komunikace. Muž musel notnou chvíli couvat, než se mu na jednom z míst konečně podařilo, aby se otočil. Zinzulusa se vedla Castra dostala do našich plánů příštích cest.
Cestou zpátky nahoru na "hlavní" jsme už Dány neviděli. Na rozdíl od nás asi jeskyni navštívili, jejich kola se určitě podařilo někam vmáčknout.

Naše cesta jižním směrem pokračovala přes Marina di Andrano, Porto Tricase a Marina Serra. Cesta začala stoupat do kopce a nabízela krásný výhled. Zaparkovali jsme u další z pobřežních věží, kterou je Torre Nasparo. Tedy spíš její pozůstatky. Stojí na strategickém místě, které nabízí rozhled do širokého okolí. Kolem věže rostly obrovské divizny a já si vzpoměla na Kitty, která je pěstuje. Má je také tak vysoké? Kolem byly vybudovány chodníčky a z vršku jsme měli krásný výhled na moře. Byla vidět i další z věží Torre Palane, která je v nedalekém Marina Serra a která je velice dobře zachovalá.

Torre Nasparo

Torre Nasparo

Pro Kitty

Totéž v detailu

Pohled na Torre Palano v Marina Serra

Odtud jsme pokračovali stále na jih a zanedlouho jsme se ocitli na nádherném místě, kterým je Sentiero Cipolliane, zkráceně Ciolo. Toto místo je součástí města, které se rozkládá nahoře nad útesy a jmenuje se Gagliano del Capo.
Už z množství zaparkovaných aut jsme usoudili, že tu bude něco, co stojí za shlédnutí. Na několika předchozích místech jsme byli sami. Zaparkovali jsme kus za mostem a vrátili se zpátky.
Mořský záliv, zařezávající se hluboko do pevniny a nad nímž se tyčí určitě jedny z nejvyšších skalních masivů Salenta, se nám na první pohled zalíbil. Z mostu, který záliv překlenuje, jsme sledovali dole v hloubce koupající se. Nebyli jsme sami. Možná, že nás čumilů ńa mostě, bylo víc, než lidí ve vodě. Na úpatí kopců byly postavené budovy a všude schody. Nahoru k domům a další pak dolů k malé pláži. Takový malý ráj na zemi. Z informační tabule jsme zjistili, že toto místo je malým turistickým centrem, které nabízí nejen koupání, ale i cyklotrasy a trasy pro pěší turisty. Několik malých bister lákalo k posezení. Vypili jsme kávu a pak jsme se vydali kousek po jedné ze značených tras, odkud byl báječný výhled na most a skalní masivy. Při návratu k mostu jsem projevila přání, že bychom se tady mohli vykoupat. Můj muž se na mě podíval a pak řekl: "Koukni na ty schody, to moře nás sice osvěží, ale než vyšplháme zpátky nahoru, bude to na chcípnutí." Ač nerada, dala jsem mu za pravdu.

Cestou k autu jsme šli kolem sídel, vybudovaných na skále

Útesy sbíhající se k moři, zářez do pevniny je už trochu vidět

Tento pohled se naskytne z mostu, díváte-li se na moře

A tento - díváte-li se na pevninu
Malá pláž a schody a schody a .....

Bílé vápencové skály - ákra leuká a jedna z mnoha jeskyní

Ciolo - malý ráj na zemi

Znáte? Caparis spinosa, u které jsme parkovali. Její plody naložené v soli jsou známé jako kapary

Ještě stále jsme však nebyli u cíle naší cesty.
Nastoupili jsme do auta a jeli dál. Silnice byla místy zaříznuta do skalního masivu, občas se otevřel pohled na moře. A najednou ... před námi se tyčil obrovský bílý maják. Cíl naší cesty Leuca.
Z této strany jsme jí neznali, v minulém roce jsme sem přijeli z opačného směru.
Zaparkovali jsme nahoře u baziliky Santa Maria de Finibus Terrae a vrátili se před bránu s anděly do stínu pinií nedaleko kašny. Tam jsme zasedli na kamennou lavičku a dali si pozdní oběd, když už jsme ho sebou vezli. Česká rozteklá paštika v kombinaci s italským toastovým chlebem, zapíjená vodou z lahve. Přiznám se, že už jsme obědvali mnohem lépe, ale z minulého roku jsme si pamatovali, že v tuto hodinu tu můžeme koupit maximálně pohlednici, či nějakou publikaci o bazilice. Chvilku jsme relaxovali a popíjeli vodu. Paštika byla slaná a voda nám ubývala. Kolem nás polehávali ve stínu toulaví psi, mezi nimiž se procházeli holubi, sbírající drobečky. Snad to posvátné místo, či horko a tím způsobená lenost psů, umožnila tu vzájemnou koexistenci. Všimli jsme si, že z kašny, která stála nedaleko nás, si brali vodu i další lidé, kteří také využívali zastíněného místa. V pravidelných intervalech se u kašny střídali i psi s holoubky. Většinou pijeme vodu balenou, protože jen na málo místech bývá voda pitná. Vzhledem k horku jsme zvolili variantu - raději řídší látková výměna, než někde padnout žízní a vodou z kašny jsme doplnili lahev.

Vítejte u Santa Maria de Finibus Terra (u Svaté Marie na konci světa)



A já se potom šla znovu postavit nad mys Punta Meliso a z výšky pozorovala moře s nadějí, že tentokrát snad uvidím tu čáru, která bývá vidět na soutoku obou moří. A pak jsem jí objevila. Vlny Jaderského moře směřovaly k pevnině a vlny moře Jónského šly kolmo k Jadranu. Ta čára byla vidět.
A pokud jsem znovu neobjevila soutok obou moří a byla to opět jen fata morgána, či jen důsledek pohybu některé z lodí, zkusím to letos zas. Opět se postavím kousek od majáku a budu upírat v letním slunci oči na modrou a nekonečnou plochu.

Soutok moří, či zase jen fata morgána?

Výřez z předchozí fotografie ve větším rozlišení. Já to tam prostě vidím :-)

V letním úpalu nás naše kroky opět vedly do baziliky a já znovu, i přes zákaz fotografování, udělala pár obrázků a stejně jako loni vyfotila Sv. Jana Nepomuckého, našeho českého patrona, který je tady na konci světa. Katedrála byla slavnostně vyzdobená květinami, před oltářem bylo klekátko pro dva. Bud' bylo těsně po svatbě, či se svatba, tady na konci světa, teprve chystala. Celý interiér baziliky nádherně voněl květinami. Byl tu i příjemný chládek.

Bazilika Santa Maria de Finibus Terrae

Mariánský sloup a maják, který je ve skutečnosti vyšší

Interiér baziliky

Oltář se svatební výzdobou

Sv. Jan Nepomucký u Karlova mostu

Nádherná květinová výzdoba

Socha papeže Benedikta XVI.

Náměstí před bazilikou

Pohled na přístav Leuca

Vyšli jsme ven do parného letního dne. Dlažba před bazilikou byla rozpálená. Udělala jsem pár fotografií náměstí, podívala se opět ke kříži Pietrino a znovu se dívala na moře, zda uvidím tu čáru, jako před chvílí. Už tam nebyla. Byl to klam, či přání vidět to, co je občas k vidění?
Doplnili jsme vodu do lahve, sjeli autem k přístavu, zaparkovali u jedné ze šlechtických vil a šli obhlédnou stánky, které nabízely projížd'ky v lodích.

Jedna ze šlechtických vil v Leuce

Pohled přes přístav na Punta Ristola, uprostřed jsou vidět i převlékací kabinky pro šlechtu

Loni jsme se plavili z přístavu po Jaderském moři, letos bychom rádi viděli i druhou stranu nejjižnějšího cípu Salenta - jeskyně u Jónského moře za Punta Ristola. Nepochodili jsme. I tady se držela bud' siesta, či jsme byli v tuto hodinu jedinými zájemci o projížd'ku, nevím. Každopádně nám bylo sděleno, že lod' pojede asi až za dvě hodiny. Čekat na to, zda se sejde víc zájemců a odplutí nebude znovu odloženo, se nám nechtělo.

Nastoupili jsme proto do auta a odjeli k mysu Punta Ristola. Po útesech, na kterých to bylo mnohdy o zlomení nohy jsme v parném odpoledni lezli více než hodinu. Z různých úhlů jsme nahlíželi do míst, která, možná kdybychom počkali, jsme snad mohli vidět z lod'ky. Voda v lahvi ubývala.

Grotta Porcinara z mysu Punta Ristola

Toto místo vypadalo nadějně, tady bychom se možná mohli vykoupat.
Při bližším ohledání útesů pod vodou jsme nápad zavrhli.

Grotta Porcinara z druhé strany

Kameny a kameny a nad mořem opar - doklad horka.

Další z mnoha jeskyní, ke kterým se pořádají exkurse lodí.

Při lezení po útesech jsme se snažili objevit nějaké místečko, které by nám umožnilo vstup do moře a osvěžení. Plavky v batohu jsem nosila stále na zádech. Nepodařilo se. Bud' byly útesy příliš vysoké, či naopak ostré. Na mnoha místech vykukovaly z moře ostré špičky. Riskovat zranění se nám nechtělo. V parném dni jsme si hráli na kamzíky, ale tak trochu chcíplé. Od auta jsme odešli hodně daleko a návrat k němu mi připadal nekonečný.

Nastoupili jsme znovu do auta a já cítila, že mi není dvakrát nejlépe. Asi jsem si uhřála mozek na útesech. Chtělo by to nějaké osvěžení. V lahvi toho moc nezbývalo a silnice, po které jsme jeli, nenabízela žádnou osvěžovnu, natož obchod, kde bychom mohli doplnit tekutiny. Projeli jsme spící obcí Torre San Gregorio.

Dojeli jsme k jedné z nejkrásnějších věží, kterou je Torre Vado. Leží na břehu Jónského moře ve stejnojmenném městečku, o kterém nám tolik vyprávěl kamarád František. Podle něj to bylo nejkrásnější místo, které kdy navštívil.


Torre Vado

Vystoupila jsem z auta, abych si věž vyfotila a zatočila se mi hlava, která už mě pěknou chvíli i bolela. Muž si všiml, že nejsem úplně ve své kůži. I já to věděla, potřebovala jsem se pořádně napít, ale připadalo mi sobecké vychlastat zbytek zteplalé vody z kašny v Leuce. Upíjela jsem jen po doušcích, ale bylo to málo. Došla jsem k mořskému břehu, k liduprázdnému přístavu, abych zvěčnila věž ještě z jiného úhle a podívala se na sever. Kam oko dohlédlo, byly pláže. Došla jsem k autu, sedla si, podívala se na teploměr, který ukazoval 43°C a prohlásila, že pokud tady nemám chcípnout, musím se napít a ještě lépe se svlažit v moři. "Ale kde?" "Prosímtě jed' a zastav u první pláže, kde budeš moci zaparkovat."

Povedlo se a my zaparkovali v nedaleké Marina di Pescoluse. Parkoviště v borovicovém lese nabízelo stín a paní u brány nám řekla, že pláž je přes silnici. Sobecky jsem vypila zbytek už teplé vody, protože bych jinak asi na pláž nedošla. Pak, já stydlín, jsem z pod sukně sundala kalhotky a navlékla spodek plavek. To vše vedle auta. Pak jsem se otočila, stáhla tričko a oblékla vršek plavek. Ani nevím, zda se muž převlékal v autě, či to vyřešil podobně jako já, tedy na veřejnosti. Muselo mi být hodně zle, že jsem se veřejně svlékala. Došli jsme na pláž, položila jsem si na písek osušku a nelehla jsem si, já jsem na ní upadla. Přes hlavu jsem si dala tričko, pod hlavou jsem měla batoh, ve kterém byly veškeré naše cennosti, které jsme nechtěli nechávat v autě a jen z dálky zaslechla, jak muž pronesl, že jde do vody. A pak jsem usnula, nebo omdlela? Nevím. V ten moment jsem si myslela, že se blíží moje poslední hodinka. Muž se vrátil z vody a položil mi mokré ruce na záda. Za normálních okolností bych ječela jako siréna, ale ted' to bylo příjemné. "Hele, zvedni prosímtě trochu hlavu, já si vezmu peníze a dojdu koupit nějaké pití." Za chvilku byl zpátky a nesl velkou lahev s vodou. "Musíš pít, vůbec nevypadáš dobře." Posadila jsem se a vypila téměř půl lahve vody. Pak jsem si znovu lehla, bolavou hlavu položila na batoh, přikryla jí tričkem a opět usnula. V ten moment jsem neřešila, že bych se mohla spálit. Bylo však už pozdní odpoledne, slunce se sklánělo nad moře a navíc jsem byla celkem už dost opálená. Asi po půl hodině jsem se zvedla, podívala se na muže a zeptala se: "Jaká je voda?" "Úplně fantastická." Měl pravdu. Sice byl u břehu trochu zvířený jemný písek, ale po pár metrech bylo moře čisté a osvěžující. Po pár tempech jsem si uvědomila, že mě už nebolí hlava a že voda pomáhá i na únavu a uhřátí. Na osušku jsem se vrátila osvěžená. Vydrželi jsme ještě asi dvě hodiny, ve kterých jsme se téměř střídali. Jeden z nás plaval, druhý hlídal. Pláž se začala vylidňovat, slunce už bylo nízko. "Jak ti je?", zeptal se muž a já odpověděla, že už dobře. Ještě jsme chvíli poseděli, než nám trochu oschly plavky. Já si na ně natáhla tričko a sukni. Domů v nich klidně dojedu. Muž se pak u auta převlékl. Stejně to mají ti chlapi jednodušší. Osušku, že které jsem vyklepala zbytky písku, jsem si dala na sedadlo, protože plavky ještě nebyly zdaleka suché. Na parkovišti jsme byli jedni z posledních. Zamávali jsme paní u brány a vyjeli.
"Kudy pojedeme?", zeptala jsem se. Muž se na mě podíval a řekl: "To je fuk, všechny cesty vedou do Říma." Na konci městečka Marina di Pescoluse byly směrovky, muž odbočil do vnitrozemí na Lecce. Já si všimla zvláštního, hodně moderního kostela a poprosila, aby mi zastavil, že ho vyfotím.

Kostel v Marina di Pescoluse a dloužící se stíny

Kostel jsem zvěčnila a pokračovali jsme podle směrovek. Jeli jsme po silničkách lemovaných stoletými a možná i staršími olivovníky. V prvním větším městečku po cestě, které se jmenovalo Presicce jsme zastavili u supermarketu a koupili si dvě lahve vody a panini na sobotní snídani. Jeli jsme naprosto neprobádanou krajinou. V dalším městečku Supersano na nás čekaly objížd'ky a mu se tu motali jako "nudle v bandě". Už se začínalo stmívat. Nakonec se nám podařilo se ze změti uliček vymotat a my najeli u Nociglie na čtyřproudý hlavní tah mezi Lecce a Leucou SS 275 a odtud jsme pak už bez potíží dojeli do Otranta.

Sprcha, kdy jsem ze sebe smyla sůl z Jónského moře mě osvěžila a já jen přemýšlela, co to bylo za slabost, která mě odpoledne postihla. Asi jsem si přivodila úžeh. To, že jsem sebou do Itálie vezla klobouk i kšiltovku, bylo v ten moment už bezpředmětné. Manželovi jsem udělala hodně opožděnou večeři, sama jsem jen doplnila tekutiny a pak s přáním dobré noci jsem zalezla do ložnice.
Spala jsem jako zabitá.

Když se podíváte na plánek naší cesty, musíte uznat, že jsme se zpátky do Otranta tím vnitrozemím parádně motali. Ted' s odstupem doby přemýšlím, zda i můj muž neměl náhodou úžeh. Pravdou bude spíš to, že já, coby navigátor jsem totálně selhala. Ale, vždyt' přeci všechny cesty vedou do Říma. :-D

Mapa oskenována z knihy Salento (Lorenzo Capone)

Pokračování příště. :-D
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ajka ajka | Web | 4. dubna 2014 v 1:06 | Reagovat

Bezva večerníček ;-)
Jsem si zas početla a pokoukala ;-)

2 VendyW VendyW | E-mail | Web | 4. dubna 2014 v 8:08 | Reagovat

Ta voda, ta voda.....to je taková nádhera! Ta maurská vila je tedy něco, to by se mi líbilo takové bydleníčko. A ta čára tam je, kdyby to byla fata morgána asi bys ji nevyfotila. Pěkná procházka, moc pěkná! :-)

3 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 4. dubna 2014 v 8:40 | Reagovat

Krasna cast sveta; prekrasna cesta.

4 mylovestories mylovestories | E-mail | Web | 4. dubna 2014 v 9:28 | Reagovat

Ach, musím sa opakovať- krása krása krása! toto sú presne tie články, ktoré sa oplatí čítať až do konca :) Závidím každú minútu strávenú v tomto raji (obyčajne nazývanom Taliansko :D )

5 pavel pavel | Web | 4. dubna 2014 v 11:22 | Reagovat

Nádhera, opět krásné fotky a cestopis. Ty kamenné stavby mi trochu připomněly moji cestu po Sardinii.
Asi mně nejvíc zaujala ta fotka útesu.
Hezký víkend. :-)

6 Intuice Intuice | E-mail | Web | 4. dubna 2014 v 18:31 | Reagovat

Krásné pokračování. Četla jsem se zatajeným dechem. Tam se asi nepodívám. Litovala jsem Tě v tom horku na pláži, já těžko snáším horka u nás. Moruše jsme jedli loni na Jižní Moravě. Máš krásné fotky i poutavý popis. Budu se těšit na pokračování. :-)

7 Sugr Sugr | Web | 4. dubna 2014 v 19:38 | Reagovat

Téééda Alenko, takový nádherný cestopis, takové krásné povídání "o něčem!" to je zkutečně zážitek! Žádné plkání o ničem, ale doslova krása! :-D Těším se na pokračování už teď! ;-)

8 Helena Helena | E-mail | Web | 4. dubna 2014 v 19:50 | Reagovat

Ali já vás stejně obdivuji, fotoreportáž velmi poutavá, a ta čára tam je skutečně. :-) Ode dneška budu vědět, když se bude někdo převlíkat venku u auta, že je přehřátý. :-D  :D

9 Hanka Hanka | E-mail | Web | 4. dubna 2014 v 20:09 | Reagovat

Bože, to je nádhera!!! Musela jsem napsat první, co mě napadlo, Ali. :-)
To je opravdu ráj na zemi, fotky zálivu jsou úchvatné, můžu na nich oči nechat a lituji, že nejsem mladší. :-?
Villa Sticchi je překrásná, lázeňské domy, katedrála, věž Torre, Vado, útesy, květiny ... prostě všechno. Navíc jsou fotky doplněny tvým poutavým vyprávěním. Skvělý zážitek, jako vždy. Děkuji za něj, Alenko, a přeji příjemný víkend! :-) Hanka
P.S. Ještě děkuji za tvoje milé komentáře u mě na fotoblogu. :-)

10 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 5. dubna 2014 v 0:28 | Reagovat

Krásné čtení před spaním, jdu se napít a pak snít o všech krásách, které jsi tu vyfotila. Vezmu si raději k lůžku vodu, to kdybych náhodou měla pocit žízně ze snění :-)

11 Natty Natty | Web | 5. dubna 2014 v 6:40 | Reagovat

Alenko, cesta úžasná a Itálie je prostě překrásná. Stavby jsou pěkné, moře kouzelné, ale nejvíce mě uchvátily květiny, ostatně jako vždy , když jsem Itálii navštívila. Bohužel byla jsem tam naposledy v roce 2006 a přivezla si také nějaké kytičky, už je nemám. :-(
Pěkný víkend.

12 děda tik tak děda tik tak | Web | 5. dubna 2014 v 11:37 | Reagovat

Nádherné fotografie,a k tomu se všemi podrobnostmi. Celý článek svědčí o úžasném zážitku i prožitku. Hezky napsáno. :-)  :-) :-)

13 signoraa signoraa | Web | 5. dubna 2014 v 16:33 | Reagovat

[1]: Tak to jsem moc ráda. :-D

[2]: Moře je opravdu nádherné. Pamatuji si, když nám kdysi přišla vzácně pohlednice od moře, pokaždé jsem tvrdívala, že je ta voda obarvená. Nebyla. Moře má mnoho odstínů modré i zelené a každou chvilku je jiné. :-)
Maurská vila Sticchi je obrovská. Mě by na bydlení stačilo něco menšího, už jen proto, když si představím ty prostory, které bych musela uklízet. :-D
Asi se mi opravdu podařilo zachytit soutok moří. Napadlo mě, jaké to asi bylo, když dul ten silný vítr. :-)

[3]: Moc děkuji za pochvalu. :-)

[4]: Moc děkuji, že se ti se mnou v tom malém ráji líbilo. :-D

[5]: Moc děkuji za pochvalu. Podobné kamenné stavby jsou rozesety po celém pobřeží. Byly budovány jako obranné prvky původně proti saracénským nájezdům. Mnohé jsou zachovalé, jiné obnovené a dokonce se v některých z nich i bydlí. :-D

[6]: Moc děkuji. :-D Třeba ti to někdy vyjde a možná i díky mému popisu nepojedeš do úplně neznámého místa. :-)
Horko mi nikdy nevadilo, ale loni to se mnou pěkně "zacvičilo". Možná stačilo nenechávat si pokrývku hlavy na věšáku, ale vzít si jí sebou. ;-)
Moruše jsem jedla naposledy před dvanácti lety, to to ale uteklo.
Pokračování připravuji. :-)

[7]: Moc děkuji a jsem ráda, že tě moje povídání o něčem bavilo. :-D Pokračování chystám, ale jde to pomalu.

[8]: Moc děkuji a jsem ráda, že i ty tu čáru vidíš. :-D
Kdybys věděla, jak já jsem stydlivá. :-D
To, že jsem se takhle převlékala bylo poprvé a také doufám, že i naposledy. :-D

[9]: Hani, moc si vážím tvé pochvaly. :-D Podobných míst je tam spousta a mnohdy zůstávají skrytá. Žádný turistický průvodce, který vyšel u nás, se o nich nezmiňuje.
Moc děkuji za přání příjemného víkendu, přeji také, i když už je téměř polovina za námi. :-)

[10]: Marti, já doufám, že tě v noci nepronásledovala žízeň. :-D Naopak, že se ti zdálo o krásných místech a o létě. :-)

[11]: Itálie je opravdu krásná, ale takhle krásných míst na zemi je spousta. Dříve jsem podobně básnila o Chorvatsku a věřím, že kdybych jela jinam, najdu tam spoustu krásných míst.
Já italské kytičky ještě mám, zejména oleandry a lantany. :-D

[12]: Moc děkuji za pochvalu a jsem ráda, že se ti článek líbil. :-)

14 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 5. dubna 2014 v 18:41 | Reagovat

Precizně vypracovaný článek a krásné fotky. Soutok moří já tam skutečně vidím také. Teď něco k divoce rostoucím opunciím. Že rostou v Itálii, to považuji za celkem normální, ale ony rostou i u nás! Ne sice jako divoké, někdo je musí vysázet, ale skutečně vydrží za zahradě celou zimu. Už nevím kde to bylo, ale na jednom nádraží (snad někde ve východních Čechách) rostly celé záhony.Začala jsem se vyptávat, jak je to možné a řekli mi, že zkusili vysadit jednu nebo dvě odnože a ony se takhle během několika let rozrostly.

15 Iva Iva | Web | 5. dubna 2014 v 18:43 | Reagovat

Prohlédla jsem si nádherné fotky, pročetla zajímavý komentář a mohu to shrnout jedním slovem NÁDHERA.

16 signoraa signoraa | Web | 5. dubna 2014 v 18:55 | Reagovat

[14]: Děkuji moc za pochvalu. :-)
Přemýšlím nad tvým komentářem a uvědomuji si, že to klidně může být pravda. Opuncie byly kdysi zkušebně vysazeny i na svazích kolem dálnice D1. Měly sloužit jako zábrana proti zvěři. Zda se uchytily nevím. Kaktusy mají jednu zvláštnost, když se hodně ochladí, tak št'áva, která je v nich, zhoustne. Je sladká a nemrzne. Takže jsou schopné přežít i menší mrazy. Nevím však, do kolika stupňů přežívají.

[15]: Moc děkuji za pochvalu. :-)

17 Ježurka Ježurka | Web | 6. dubna 2014 v 17:16 | Reagovat

To jsou ale nádherné fotky a ještě lepší ty zážitky. Ono je to vlastně lepší, když p¨to píšeš se zpožděním, určitě to o to intenzivněji prožíváš znovu, ne? Jen jsem se o tebe bála, abys nezkolabovala, vedro a bez vody to je vražedná kombinace, ale naštěstí to dobře dopadlo. Krásné vzpomínky, ty ti nikdo nevezme, to je pravda. :-D

18 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 7. dubna 2014 v 0:55 | Reagovat

Děkuji za nádhernou letní procházku v dubnu. Fotky, povídání, letní atmosféra, prostě paráda :-D

19 Janinka Janinka | Web | 8. dubna 2014 v 8:42 | Reagovat

To je hotový fotoromán! Nádhera, jako vždycky, všechny obrázky jsou tak kouzelné, nejvíce mně ale upoutal asi ten pohled z výšky, trochu se mi při něm totiž rozhoupal žaludek :-D. To moře, to bych brala všema deseti, to okolí je tak odlišné od přelidněných pláží v letoviscích :-).

20 Ester Ester | Web | 8. dubna 2014 v 11:49 | Reagovat

Moc hezké fotky :-)
Navštívila by jsi prosím můj blog? http://lhpvswax.blog.cz/ Jsem "začátečník". Mám blog teprve měsíc, a chtěla bych vědět co dělám dobře a co třeba špatně. Co se ti líb - nelíbí. Děkuji :)

21 ichos ichos | Web | 9. dubna 2014 v 9:03 | Reagovat

Tvuj clanek mi vcera zprijemnil pracovni den. Taky jezdime do Italie, mame zname v Janove a Milane. Na soutok mori jsem nevericne par minut zirala 8-O  :-)

22 signoraa signoraa | Web | 9. dubna 2014 v 12:32 | Reagovat

[17]: Jsem ráda, že se ti to líbí. :-) Ono psát se zpožděním dá možná víc práce, protože mám jen poznámky, kde a kdy jsme konkrétní den byli. Takže to musím navíc kompletovat s fotkami, abych doplnila ručně psané poznámky. Ale určitě si to prožívám a těším se na letošní pobyt.:-D
Vedro bylo toho dne opravdu vražedné a já si poprvé v živodě přivodila úžeh.

[18]: Já děkuji za milou pochvalu. :-)

[19]: Pohled z výšky - tedy předpokládám, že to je ten pohled z mostu v Ciolo. Výšky také moc nemusím, ale s žaludkem mi to nic nedělá. Mě se spíš většinou začnou klepat nohy. :-D Na divokém pobřeží je možné najít několik liduprázdných plážiček, hlavně tady na jihu. :-)

[20]: Děkuji moc za pochvalu a přijdu se podívat. :-)

[21]: To jsem ráda, že byl den v práci o něco málo příjemnější díky článku. :-)
Itálie je kouzelné místo, kam se moc ráda vracím. Soutok prý nebývá vidět pravidelně, asi jsem měla štěstí. :-D

23 Miloš Miloš | Web | 9. dubna 2014 v 21:19 | Reagovat

Skvostný cestopis jako vždy, památky, příroda, bohaté informace a krásné fotografie. A to navíc z míst, která nejsou všeobecně známá.
Moc se mně líbí tvá fotografie vily Sticchi v "rámu" z listoví stromů.

24 signoraa signoraa | Web | 10. dubna 2014 v 13:55 | Reagovat

[23]: Moc děkuji za pochvalu. :-D

25 vik vik | E-mail | Web | 10. dubna 2014 v 16:26 | Reagovat

Jé to jak krásné móře. Já tam chci 8-O  8-O  Teda nevím proč jsem při své jediné cestě k moři musel být zrovna kdesi, kde byla špinavá voda a přeplněná pláž. :-?  No alespoň tadyhle na těch fotkách jsem se pokochal. :-)

26 signoraa signoraa | Web | 11. dubna 2014 v 10:48 | Reagovat

[25]: Také jsem zažila špinavé moře - tedy spíš kvetoucí moře a pláže s plantážemi deštníků, kam oko dohlédlo. Kdysi jsme byly s dcerou na dámské jízdě v Benátské laguně a tam byla hlava na hlavě.
Jih je klidnější a o poznání méně navštěvovaný. :-)

27 annapos annapos | Web | 13. dubna 2014 v 19:10 | Reagovat

Jih Itálie býval velice chudý a opomíjený, mafiánské praktiky ho po desetiletí, ne-li po staletí drancovaly, chléb dobývaný z kamení byl a je drahocenný. Inspirovala jste mě paní signoro k novému zájmu o tuhle část Itálie, zjistila jsem že věže na vašich fotografiích jsou tam i nové, spousta a spousta kamení je chlebem země a jsou z něho tvořeny zídky a věže, stává se i okrasou zahrad, jih se inovuje zásluhou turismu, jen vlivem bývalé zaostalosti, se zachovala nedotčená krása památek. Před lety jsme pobyly v Neapoli tři dny, neletěl nám charterový let, porozhlédnout se tam, bylo v té době těžké a velice drahé, když čtu vaše pěkně napsané dokumenty,  docela lituji tehdejšího rozhodnutí, tam nejezdit.

28 signoraa signoraa | Web | 17. dubna 2014 v 11:50 | Reagovat

[27]: Aničko, jih je stále oproti severu chudý a kromě zemědělství a rybolovu je tu jediným zdrojem příjem z turistického ruchu. Před dvěma roky jsem se o tom bavila s jedním místním obyvatelem, který pracoval v továrně na boty a ta byla zrušena.
Salento je ve srovnání s Neapolí, či celou Kampánií a Kalábrií mnohem klidnější. Možná i ty prsty mafie jsou tu kratší. :-)

29 Klisi Klisi | Web | 22. května 2014 v 20:15 | Reagovat

Překrásné fotečky, Itálie vypadá naprosto fantasticky.

30 megarde megarde | Web | 20. června 2015 v 14:34 | Reagovat

pujcky online ihned heřmanův městec :-!

31 spiritweed spiritweed | Web | 21. června 2015 v 0:46 | Reagovat

půjčky v bance :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama