. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník 4

29. dubna 2014 v 17:52 |  Putování po Evropě

Menhir, pecora a bauxit
(pokračování článku ve kterém mi šlo téměř o život)

V sobotu jsem si přispala trochu déle. Snad k tomu přispěla únava z včerejšího dne, možná dozníval i úžeh. Vstala jsem, udělala snídani pro oba, protože i můj muž byl vzhůru. "Jak ti je?" "Jsem docela v pohodě." "Přiznám se, že jsem o tebe měl včera hodně velký strach." Já ho měla taky.

Co s načatým sobotním ránem? Půjdeme na pláž. Tentokrát s kloboukem na hlavě a deštníkem, který nám v uplynulém týdnu několikrát sebral vítr. Za ten včerejšek jsem si v podstatě mohla sama.
Rozložili jsme deštník na pláži pod rezidencí hned u břehu a pod něj položili lehátka a osušky. Z tašky jsem vytáhla knížku s tím, že budu relaxovat. Pak mi to nedalo a následovala jsem manžela, abych otestovala vodu. Byla příjemná, ale nesrovnatelně chladnější, než včerejší odpolední Jónské moře. Doplavala jsem za vlnolam a pak zalezla do stínu deštníku. Zabrala jsem se do knížky a přestala vnímat okolí.
"Teda, to je ale záserec." Zvedla jsem hlavu a všimla si, kolik lidí je na pláži. Je vidět, že je sobota a také, že se už konečně počasí umoudřilo. Zavřela jsem knihu, otočila jsem se a všimla si, že si před nás rozložila své ležení početná tlustá italská rodina. Trochu se mi zvedlo sebevědomí, protože vedle nich jsem vypadala ještě k světu. Když jsme ráno zapichovali deštník, myslela jsem si, že si před nás, na mokrý písek, na který šplouchá moře, nikdo nevleze. Ó, jak jsem se mýlila. Prostě chtěli mít první řadu i za cenu, že jim občas jejich propriety propláchne moře. Měla jsem místy i pocit, že to, na čem spočívají mé nohy, není písek, ale jejich osuška. Když jsem šla do vody, musela jsem to ležení obcházet, abych jim nestoupla na mokré ručníky a osušky. Znovu jsem doplavala za vlnolam. Při plavání zpátky jsem se zahleděla na pláž a všimla si, že davy koupajícesechtivých se ještě víc zmnožily. Opatrně jsem obešla italské ručníky a vlezla pod deštník. Do nosu mě praštil cigaretový dým. Kromě dětí hulili všichni, kteří se usídlili před námi. Knížka a hlavně já, máme smůlu. Znovu jsem raději vlezla do moře, doplavala k vlnolamu a vylezla si na útes. Tady nikdo nekouřil. Chvilku jsem poseděla a pak s obavou, abych si znovu nepřivodila problémy s uhřátím, jsem vlezla do vody, ponořila se a namočila si vlasy. Doplavala jsem ke břehu v momentě, kdy italská rodina nekouřila. Rozdávalo se jídlo. Děti ječely, otec na ně řval a tři dospělé ženy pro změnu řvaly na muže. Seděli jsme s manželem a sledovali, co se bude dít. Muž pak začal gestikulovat, nadával nejen ženám, ale i dětem a pak se sebral a vztekle odešel. To je temperament.
Vzpomínám si, jak před deseti lety na parkovišti u Neapole zastavilo vedle nás auta, z něhož vystoupil zamračený muž, otevřel dveře na straně spolujezdce a nechal vystoupit svou partnerku. Té pak ve vší počestnosti na veřejnosti nafackoval, podržel jí dveře, aby mohla nastoupit, posadil se a odjel. Tehdy jsme zůstali v úžasu a s téměř otevřenými pusami jen koukat. Pak můj muž jen ucedil: "Tak takhle se to dělá."

Italská rodina nepřestávala i po odchodu muže se svými hlasitými lamentacemi a řevem. Jejich projevy neušly pozornosti i dalších lidí na pláži. Kousek od nás seděli naši italští sousedé z rezidence a také je pozorovali. Pak paní jen pokrčila rameny a naznačila, že nás tak trochu lituje, když to chytáme z první ruky. Pak manželovi přistála na lehátku jakási rýžová hmota, kterou po sobě děti začaly házet. "Už mě fakt pěkně serou. Nevím jak ty, ale já jdu nahoru". Zeptala jsem se kolik je hodin a usoudila, že půjdu také. Stejně se blížila doba, kdy chodíme na oběd. "Necháme tu ty věci?" "Jak chceš", zavrčel můj muž a bylo na něm vidět, že už by nejraději byl pryč. Nakonec, pod dojmem létajícího rýžového čehosi, jsme sbalili vše a odešli do rezidence.

Po obědě jsem uvařila kávu a muž se díval na notebooku, co je nového. Vyšla jsem před rezidenci a podívala se z výšky na pláž. Hlučná tlustá rodina, kterou můj naštvaný manžel nazval cestou domů cigošema, se ještě rozmnožila a rozrostla.
Vrátila jsem se zpátky a všimla si, že muž má i navigaci z auta, kam zadával nějaké souřadnice. Při bližším pohledu jsem zaregistrovala, že na monitoru má zobrazený bauxitový důl. Hurá, uděláme si výlet! Přiznám se, že ani mě se na pláž po dopoledním zážitku moc nechtělo.

Takže triko, krat'asy, boty šlapky a kšiltovku na hlavu. Do batohu láhev s pitím a druhou ještě do auta, aby byla rezerva.
Podle navigace jsme projeli Otrantem, vyjeli na kopec Minerva a ... navigace vypadla z držáku. Zvedla jsem černou obrazovku a zeptala se muže, co s tím. "Do p....e, já to neuložil." Viděla jsem, že je pěkně dopálený. "Jirko, víš co? Pojedeme se podívat na menhir a dolmen, na který visí upozornění na silnici z Maglie." "A ty víš, kde to je?" "No, nevím, ale té cedule jsem si všimla už loni."
Otočil auto, objel kříž, který tu stojí na místě, kde byli popraveni obyvatelé Otranta, kteří se odmítli zříci katolické víry a jel podle směrovek na Maglii. Sledovala jsem, kde je ta cedule a odbočku jsme přejeli, protože byla pouze na druhé straně. Nenadával, jen vrčel.
Na místě, kde to šlo, se otočil a vraceli jsme se zpět. Odbočili jsme a vjeli do městečka Giurdignano. Upoutávky na menhir a dolmen byly téměř na každé křižovatce. A pak jsme vjeli do přírodního parku. Měla jsem zpočátku dojem, že bychom tam autem asi jezdit neměli, že máme boty šlapky a trasu si v pohodě projdeme. Když jsem svůj názor předložila, dostalo se mi odpovědi, že tu za á není žádné parkoviště, za bé tu není ani cedule, která by zakazovala vjezd, za cé je tu cedule s nápisem "Giardino Megalitico", tudíž za dé jedeme dál. Pomaloučku jsem projížděli po prašných cestách mezi zídkami, které ohraničovaly tu kus lesa, podruhé pastvinu a potřetí olivový sad a stále se řídili podle směrovek. Na jedné z křižovatek stál menhir.



Muž zastavil, já vystoupila a šla menhir vyfotit. "Myslíš, že je to ono?", ozvalo se z okénka auta. "Určitě, je to tady i napsané." Několik záběrů a já pak nastoupila zpátky do auta, abychom pokračovali i k dolmenu, na který nás opět naváděly další směrovky.

Dívala jsem se z okénka a v úžasu poprosila muže, aby zastavil. Na pravé straně byl olivový sad, ve kterém byly stovky ovcí, které byly zvědavé a přišly se podívat, kdože je to ruší v odpolední pastvě. Tiše, abych je nevylekala, jsem vytáhla fot'ák, abych je zvěčnila. Ovcím došlo, že jim evidentně nic nedám, tak poodešly, zapózovaly a potom se seřadily do řad a odcházely. Ten výjev měl úplně biblický rozměr. Seřazené ovce pochodovaly v řadách od nás pryč. Zahlédla jsem mezi nimi i pár koz. Možná tam někde v dálce stál most, na kterém byly spočítány. Chvíli jsem ještě počkala, zda se nevrátí, ale zmizely v hloubi olivového sadu, jako by tu nikdy nebyly.




Vlezla jsem do auta a podle značek jsme pokračovali k dolmenu. Sad skončil, my jeli po prašné cestě rozkvetlou loukou a já měla stále silnější pocit, že to auto sem opravdu nepatří. Měli jsme ho někde zaparkovat a jít pěšky. Raději jsem svou myšlenku nevyslovovala nahlas. Směrovka ukazovala vpravo na ještě užší cestu. Už jsem to nemohla vydržet a řekla manželovi, aby tu auto nechal, že dál už opravdu půjdeme pěšky. Jako by neslyšel, či slyšet nechtěl, odbočil, aby mě asi po sto metrech požádal, abych vylezla a šla prozkoumat cestu. Na ní ležely obrovské balvany, mezi nimi mezery. Akorát tak na poškození spodku auta. Vrátila jsem se a řekla, že tudy neprojede, at' se jde sám přesvědčit. Vrátil se a nerad mi dal za pravdu.



Těch 100 metrů mezi vysokou trávou, spálenou sluncem do zlatavé barvy, vonícím planým koprem a květinami, jejichž názvy neznám, couval na širší komunikaci. A mračil se a vrčel. Já šla před autem a dávala pozor, aby nenacouval do nějaké jámy či kamene. To byl zážitek. Na širší cestě se otočil, já nastoupila a jelo se zpátky. Touha vidět dolmen byla u mého muže ta tam: "Stejně to byl tvůj nápad." Vrátili jsme se kolem menhiru a cedule s nápisem Megalitická zahrada do uliček města Giurdignano.

Projevila jsem alespoň přání, podívat se do centra města, když už tady jsme.
Zaparkovali jsme na malém náměstíčku proti kostelu a šli se projít. Udělala jsem několik fotografií a pak na náměstíčku zahlédla informační kancelář. Vstoupili jsme dovnitř. Uvnitř byla starší paní a dvě mladé dívky a já se zeptala na menhir a dolmen. Starší paní vytáhla knížečku o městě a okolí, rozevřela jí uprostřed a do mapy nám začala kreslit, kudy se dostaneme do Megalitické zahrady. Nemohla tušit, že odtud jedeme. Já se postavila proti ní a na mapě jsem jí ukazovala, kde už jsme všude byli. A na závěr jsem pronesla větu "Non abbiamo trovato dolmen, solo pecora e pecora." (Nenašli jsme dolmen, jen ovci a ovci). Všechny tři se začaly chechtat a já zprvu nechápala, čím jsem je tak pobavila. A pak mi to došlo. Stačilo říct "pecore", což je množné číslo. Takže my prostě našli ovci a ovci a ovci. Nojo, u nás v češtině je ta ovce i ty ovce. Italština rozlišuje posledním písmenem množné číslo. Začala jsem se smát taky. Jedna z mladých dívek se nám ochotně nabídla, že sedne k nám do auta a k dolmenu nás doprovodí. Bylo už však téměř půl sedmé a muž se nechtěl vracet a opět riskovat couvání loukou. Poděkovali jsme, rozloučili se a já dostala tu knížečku, do které mi byla zakreslena trasa od infocentra k menhiru a dolmenu. Myslím si však, že se ty "holky" z infocentra chechtaly nad mým popisem ještě hodně dlouho. Prostě jsem pecora.
Až pak v pozdním večeru, kdy jsem prolistovala knížečku, zjistila jsem, že menhirů a dolmenů je v Giurdignanu mnohem více. Nejen ten jeden jediný, který jsme objevili.

Palazzo Baronale

Patron města Sv. Roch

Kostel Proměnění Páně

Hodinová věž

Kostel Proměnění Páně a sloup Sv. Rocha

Území, na kterém leží Giurdignano bylo osídleno už v době bronzové, o čemž svědčí výskyt menhirů a dolmenů nejen v městečku, ale i v jeho blízkém okolí. Stejně jako další místa v této oblasti bylo později osídleno kulturou Messapi. Ve 2. a 3. století po Kr. bylo využíváno jako zimoviště římské armády, jak dokládají pozůstatky nekropole. Po rozpadu římské říše se dostalo pod byzantskou nadvládu. Po nich přišli Normané. Roku 1192 byl vládcem nad městem Nicholas De Noha, později se dostalo v léno Karla I. z Anjou. Vládci nad městem se střídali, město bylo prodáváno a pak byl jeho majetek děděn potomky tehdejších vládců. Posledním pánem byl Francesco Capece, který ho měl v držení až do roku 1806.

Z Giurdignana jsme vyjeli jinou silnicí, než tou, kterou jsme sem přijeli. Před námi byl nádherně vidět maják na Punta Palascia a před ním se rozprostírala jako na dlani pláň, na které někde musí být bauxitový důl. Zřejmě i můj muž, při pohledu na krajinu, která se před námi otevírala, měl stejné myšlenky.
"Hele, víš co Ájo, já ještě zkusím najít ten důl i bez navigace. Co si pamatuju z mapy, tak přibližně vím, kde by mohl být." Přijeli jsme znovu na kopec Minerva, vjeli do uličky pro jedno auto, směřující k potápěčské škole. Na jednom místě se ulička rozdvojovala. Vlevo dolů k moři a k potápěčům, nahoru někam, kde to ještě neznáme. Uzoučkou a prašnou cestou jsme dojeli k závoře, vedle níž stála cedule, která patřila k dolu. Hurá!


Stoupla jsem si na práh auta, abych se rozhlédla, kterým směrem se vydat a pak jsem spatřila kopec s červenou hlínou. To bude ono. Vydali jsme se po uzoučké vyšlapané pěšince a došli k bauxitovému dolu. Nádhera, až se tajil dech. Bylo už téměř sedm hodin večer, slunce bylo nízko a část jezírka v bauxitovém dole byla ve stínu, ale i tak to byla krásná podívaná. Tak jsme to konečně po několika neplatných pokusech našli.

Jezírko v místě bauxitového dolů vzniklo působením spodních vod. K objevení ložisek bauxitu došlo ve čtyřicátých letech minulého století. Bauxit, z něhož se vyrábí hliník, byl v těchto místech těžen přibližně dvacet let. Bauxitová ruda se odtud odvážela do přístavu v Otrantu, odkud jí lodě dopravovaly až do průmyslového komplexu města Marghera, které leží v aglomeraci Benátek a kde byla zpracovávána. Vzhledem k tomu, že náklady na dopravu a zpracování byly velice vysoké, byl důl v roce 1976 opuštěn. Pronikáním spodní vody a usazením sedimentů vznikly na jeho okraji bažiny, roste tu rákosí. Žije tu několik živočišných druhů, jedním z nich je ropucha obecná. Přiznám se, že tu bych tady opravdu potkat nechtěla.









Udělala jsem několik snímků tohoto úkazu, kterým dokládá příroda svou moc. Z opuštěného dolu vytvořila nádherný výtvor. Z některých míst bylo vidět za jezírkem i moře. Rozhodli jsme se, že toto určitě nebyla naše poslední návštěva tohoto místa. Přijdeme sem znovu, v příhodnější denní dobu, abychom mohli jezírko vidět a i zdokumentovat, když je celé ozářené sluncem.

Cestou od jezírka jsem se zahleděla k moři a všimla si, že nedaleko je Torre Serpe, kterou jsme viděli už počátkem uplynulého týdne. Dodatečně jsem si uvědomila, že jsem cestou k ní viděla červenou zem, takovou, jaká je vidět při cestě z Prahy do Karlových Varů. Na ní jsem si vzpoměla při tom pondělním stoupání ke věži, ale do souvislosti s bauxitovým dolem, jsem si jí nedala.


Po návratu do rezidence jsem si všimla červeného prachu, který byl všude. Prolezl i látkou mých botek šlapek a obarvil ponožky na červeno. Vlezla jsem do sprchy a viděla, jak ten červený prach obarvuje vodu, která ze mně stékala.
Převlečená jsem si vlezla na balkón a pomocí vlhkého hadru jsem se snažila své světlemodré boty zbavit červeného nánosu.


Slunce zapadlo, venku se stmívalo a my seděli na balkóně a pili kávu. Zaregistrovali jsme, že kolem rezidence se prochází noví hosté. Od odjezdu tanečnic před týdnem jsme tu bydleli jen my a italský manželský pár nad námi. Jinak tu nebyl nikdo. I v dalších budovách to vypadalo podobně. Docela nás to překvapovalo, protože v jiných destinacích bývá touto dobou už opravdu hodně lidí. Otranto je prý ospalé místo. Ta neobsazenost to možná dokládá.
Pak se ti nově příchozí dočkali. Přijela paní z agentury a vyřizovala s nimi papíry pro pobyt, aby je pak zavedla do bytu proti nám. Konečně nás bude v domě trochu víc. Rozhodli jsme se, že uděláme test. Z domu vyšel už jen pán, paní z agentury mu ukázala garáž, do které byl vjezd pod naším balkónem, předvedla, jak se otevírají vrata a odjela. Pán najel autem před vchod, aby vynosil věci a my ho otestovali. "Buongiorno", pronesl můj muž a pán odpověděl také "Buongiorno".
"Já ti to říkala, že to nejsou Italové." "Ježišmarjá, vy jste Češi?" Ted' jsme zase byli pro změnu překvapeni my. "To jsem rád", vesele pronesl pán. "My si vás tak trošku otestovali." "A jak?" "Schválně jsme řekli buongiorno a čekali jak odpovíte." Pán nechápal a my mu vysvětlili, že Ital by odpověděl v tuto hodinu "buonasera", tedy dobrý večer. V podstatě se buonasera používá už v pozdním odpoledni po siestě. Ven z budovy vyšel i zbytek rodiny, aby pomohli se zavazadly. Maminka, dvě téměř dospělé děti a malá holčička. Pán své rodině oznámil, že jsme Češi a že tu alespoň nebudou úplně ztraceni. Velké děti prý obě umí anglicky, ale tady s angličtinou trochu narazili, protože jim místní nerozumí. "Budete-li cokoliv potřebovat, klidně se na nás obrat'te. Budeme-li moci, pomůžeme nebo aspoň poradíme."
"Jak už jste tu dlouho? Jste totiž báječně opálení." "Už dva týdny a jeden ještě zbývá." A odkud jste?" "Možná s náma nebudete mluvit, ale my jsme z Prahy." Pán se začal smát a pak prohlásil, že on se v Praze narodil a až pak přesídlil na sever. "A kam?" "To asi nebudete znát, my jsme z Rumburka." Ted' jsme se začali pro změnu smát my a já pak přiznala, že je to moje rodné město. "Svět je fakt malej", prohlásil náš nový soused. Dali jsme mu za pravdu.

Pak pozdě večer na nás zaklepal s prosbou, zda nemáme redukci do zásuvky, že by si rádi uvařili kávu. S díky a redukcí odcházel a na chodbě pronesl: "Jsem rád, že jste našimi sousedy."
I my byli rádi, že máme konečně sousedy, se kterými si můžeme "pokecat".

Pokračování příště.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 18:31 | Reagovat

Moc hezká dovolená a pěkně se to čte. Svět je opravdu malej a Čechy najdete všude. :-)

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 18:34 | Reagovat

Další pěkné počteníčko. Děkuji a pohodové čtení. Tam se asi nepodívám a takhle jako bych tam byla. Dovedu si představit vaše pocity při opalování a návštěvnících, a pak pocity, když jste měli sousedy Čechy. :-)

3 ajka ajka | Web | 29. dubna 2014 v 19:10 | Reagovat

Jsem si zas početla ;-)  ;-)

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 19:11 | Reagovat

Důl vypadá opravdu zajímavě, ale mě se nejvíc líbily ty pecory....takhle pěkně v řadě za sebou to snad měly nacvičený! ;-)  :-D

5 Blog.cz Blog.cz | 29. dubna 2014 v 19:58 | Reagovat

Dobrý den, děláme výzkum o spokojenosti s mobilními operátory. Zde je malý dotazníček:

https://docs.google.com/forms/d/1frzGaq41_z9i9ztxjkTWx8tDeK4kpOnIQT0YEULrLDg/viewform

V případě, že byste ocenili levnější služby, zanechte na sebe kontakt (tel. číslo, email...) v dotazníku a bude vás kontaktovat odborník na optimalizaci tarifů. S námi ušetříte, jsme naprosto nezávislí.

6 Kitty Kitty | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 20:49 | Reagovat

Ájo, zase jsi dala pěkné počteníčko. Ten důl je nádhernej a tuším, že jste tam nebyli naposledy. Určo už i se sousedy ☺ Jo a co máš proti ropuškám? Kdybys je někam přenášela, byla bys jako já. Svět by byl malej, jak vidno, ropušky jsou všude. Těším se na další drámo. Ale dávej na sebe pozor :-)

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 29. dubna 2014 v 21:07 | Reagovat

Procesí offcí nemá chybu.

8 Hanka Hanka | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 21:12 | Reagovat

Úžasně poutavé i zábavné čtení, Alenko. :-) Dostaly mě ty ovce pochodující v zástupu, to je tedy podívaná. Ovšem nejkrásnější je jezírko v bauxitových dolech. To je pohádkové, skvěle vyfocené, místo. :-)
Na druhé straně uřvaná italská rodinka na pláži, to by mě šlak trefil! ???
Těším se na pokračování a přeji pěkný večer. :-) Hanka

9 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 21:17 | Reagovat

Alenko, já si moc rád čtu o těch dovolených v Itálii. Brzy bude další, co? Moc pěkné fotky tady máš. Italové nám často dělají kravál pod okny. Je to tím, že tady máme hotel Barcelló, kde jich spousta bydlí.
Přeju hezký zážitky i obrázky na příští dovče a těším se na pokračování!

10 signoraa signoraa | Web | 30. dubna 2014 v 8:53 | Reagovat

[1]: Moc děkuji za pochvalu. :-) Svět je opravdu "hodně malej" a setkání s krajany v místě, kam jezdí ke své škodě minimum Čechů, bylo milé a velice příjemné.

[2]: Moc děkuji a jsem ráda, že sis početla. S takhle ohavným chováním na pláži jsme se setkali opravdu poprvé, muž měl asi pravdu, když je nazval cigošema. :-D Naši sousedé byli velice milí a příjemní. :-)

[3]: Tak to jsem moc ráda. :-D

[4]: Bauxitový důl je nádherný. Ovečky mě také zaujaly. Když se seřadily a začaly odcházet, zůstala jsem v úžasu stát. Zda měly odchod nacvičený netuším, možná se opravdu řadily na pomyslný most, tam někde v dálce. :-)

[5]: Splněno a vyplněno. :-)

[6]: Jsem ráda, že sis zase početla. U dolu jsme samozřejmě nebyli naposledy. Sousedé s námi nebyli, dali přednost koupání u moře. Ne každý "courá" tak jako my. :-D  
Ropušky opravdu nemusím, naopak se jich štítím. Kdysi jsem narazila u Varanského jezera na volskou žábu, která když natáhne nohy má přes půl metru. Kdyby tam tehdy byli časoměřiči, určitě by mi naměřili rekord v běhu na krátkou trat'. Já jaksi nemusím žádná zvířátka, která nemají kožíšek. Podívat se na ně přes sklo v teráriu zvládnu, ale setkání v přírodním prostředí ... brrrr.
Pokračování připravuju, jen se bojím, zda vše stihnu dopsat do dalšího odjezdu tam na jih. :-D

[7]: Také mě ovečky zaujaly. :-)

[8]: Byla to opravdu zvláštní podívaná, na kterou jsem se dívala doslova v němém úžasu. Trvalo to jen několik minut a všechny ovečky zmizely.
Jezírko v bauxitovém dolu je nádherné, mě už zaujala fotografie v knížce, kterou jsme v Salentu koupili v roce 2012. Byla jsem ráda, že jsme ho na několikátý pokus našli. :-D
Ta uřvaná a hulvátská rodina byla i na mě moc. Většinou si nevšímám, co se kolem mě děje, ale jejich chování nešlo přeslechnout, ani přehlédnout. Bylo to jen jediné setkání, pak už jsme je naštěstí nikdy neviděli.
Na pokračování se snažím pracovat, ale jde mi to hodně klopotně. Minulý týden jsem měla od čtvrtka do neděle na hlídání obě holky a s nimi není šance cokoliv napsat, natož zapnout počítač. Ale měla bych pokračování dopsat, začátkem června znovu odjíždím do Salenta.
Děkuji za přání krásného večera a přeji krásné a pohodové dny. :-)

[9]: Davide, bude další a to už za pět týdnů. Mám pocit, že to všechno strašně letí. Jsem ráda, že sis početl a že se ti líbily fotky. :-)
Italové jsou hlučnější, všeobecně všechny jižní národy jsou takové. Běžný hluk mi nevadí, ale ti na pláži, to byla opravdu výjímka. Možná měl můj muž pravdu, když je nazval etnikem, které se i u nás z větší části chová poněkud jinak.
Děkuji moc za přání hezkých zážitků a fotek a vynasnažím se deník dopsat do svého odjezdu. :-D

11 Hanka Hanka | E-mail | Web | 30. dubna 2014 v 12:30 | Reagovat

[10]: Nespěchej, Ali, my si počkáme. ;-) Máš spoustu jiných starostí a tvoje články jsou navíc tak obsáhlé, že se nedají jen tak sfouknout! ;-)  :-)
Užij si krásný poslední dubnový den. :-)

12 annapos annapos | Web | 1. května 2014 v 18:30 | Reagovat

Italská Atmosféra je cítit bytostně z každé věty, z fotek sálá vyprahlé jižní horko a tu vůni jihu přímo cítím, trochu mě zatrne steskem po něm, po slunci, temperamentu a moři, teplých nocích, ty mám na Itálii nejraději. Pěkný májový večer přeji....

13 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 1. května 2014 v 23:58 | Reagovat

Moc hezké povídání Alenko. Pokochala jsem se snímečky, početla kde jste všude byli. My se jednou setkali v Chorvatsku s kolegou z práce, v Německu s paní z vedlejší ulice. Jó svět je malý. :-)

14 Iva Iva | Web | 2. května 2014 v 22:08 | Reagovat

Ali, přečetla jsem tvůj zajímavý článek a prohlédla fotky. Těším se na pokračování. :-D  ;-)

15 Helena Helena | Web | 2. května 2014 v 22:44 | Reagovat

Ali ty by ses hodila na vypravěčku. :-) Ty ovečky jsou úplně ukázkové. To jsem ještě neviděla, aby takhle řadově chodily, možná nacvičovaly ovčí spartakiádu. :D  :D  :-D Jezírko v dole a vůbec celé okolí je kouzelné. Tedˇ už schází jen ten dolmen. :-)  :-)

16 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 2. května 2014 v 23:30 | Reagovat

Listuji tvými stránkami a hledám inspiraci kam na dovolenou. A nevím kam dřív :-D

17 Brit Brit | Web | 4. května 2014 v 21:11 | Reagovat

parádní fotečky a zajímavý cestopis. Těším se na další pokračování

18 Vendy Vendy | Web | 9. května 2014 v 19:19 | Reagovat

Mně se nejvíc líbily ovce a ovce :-D .
A taky onen bauxitový důl, pravdaže i s jezírkem. Krásný pohled!

19 Ježurka Ježurka | Web | 21. května 2014 v 13:22 | Reagovat

Při pohledu na pozůstatky po dole jsem si tak řekla, že by nebylo špatné, kdyby se něco podobného utvořilo i u nás, ale bohužel. Já si také říkám, jestli jsi v pořádku, dlouho tě není nikde vidět a pokračování článku taky ne. Pokud jsi marod, přeji brzké uzdravení! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama