. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Červenec 2014

Ferda Mravenec - práce všeho druhu

31. července 2014 v 23:59 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Zvolila jsem tento titulek, i když by se možná více hodilo - "Jako veverka v bubnu".
Přesně tak si připadám. Jsem prostě veverka, ted' tak trochu střižená mravencem.

S úctou a láskou vzpomínám na svého tátu, který mě, coby malou holku, pověřoval činnostmi a pracemi, které se mi dnes náramně hodí. Vzpomínám i na maminku, která mu pak po mých prvních natěračských pokusech, zle vyčinila. Bylo jí totiž nad slunce jasné, že mé nové tepláčky s laclem, které jsem dostala od babičky, už nikdy pořádně nevypere.

Ted' je ze mě podavač, přidavač, lakýrník a pomocný truhlář. Tyto profese jsem přidala k již stávajícím, které jsou o prázdninách ještě rozšířeny o funkci bony, chcete-li chůvy. Na tu poslední profesi si však vůbec nestěžuji, vnoučata hlídám ráda a s láskou. Jen někdy, když už doslova padám tzv. "na hubu", přemýšlím, kde ta malá stvoření berou energii a kde si dobíjejí barterky.



Je jedna profese, která však chybí a která by se mi náramně hodila. A tou je opravář počítačů. Nebo jen ten, kdo se v tom vyzná. Můj počítač stále zlobí a zlobí. I to je jedním z důvodů, proč mu odmítám věnovat svůj drahocený čas, kterého se mi opravdu nedostává. Je totiž k vzteku, když napíšu článek a ten zmizí. A to vše jen proto, že se počítač rozhodne nefungovat a jen tak si zčerná.
Podaří se mi tento článek zveřejnit?

Moji čtenáři zajisté zaregistrovali, že jsme kvůli květnovému krupobití přišli, mimo jiné, také o střechu altánu. Stalo se tak dva týdny před odjezdem na dovolenou a nebylo v našich možnostech a ani silách, střechu opravit. Naše dotazy u prodejce, kde jsme altán zakoupili, byly k ničemu. Altán se sice stále dováží a prodává, ale pouze jako celek, což je pevná kovová konstrukce a plátěná střecha. Jaké jsme měli štěstí, když se nám plátěná střecha po první sezóně používání poškodila a my při její reklamaci obdrželi náhradou novou střechu, se ani nemusím zmiňovat. Usoudila jsem, že střechy se zřejmě dováží, ale jsou určeny výhradně pro reklamace. Náš altán už není v záruční lhůtě, takže máme smůlu a navíc, nové střechy prý nejsou. Prodejce se na nás díval jako na neodbytný hmyz a mě došlo, že tady prostě neuspějeme.

Bylo sobotní dopoledne a my se v jiném hobby marketu rozhlíželi, z čeho novou střechu uděláme. Nakonec padlo rozhodnutí, že koupíme krycí plachtu a střechu provizorně zakryjeme, čímž snad uchráníme zahradní nábytek před vlivy počasí. Nebyla to žádná krása, ale účel to splnilo.
Střechu vyřešíme až po návratu z dovolené.

Pohled z okna - vpravo je vidět provizorně zastřešený altán (foceno začátkem června)

Manžel se v pondělí ještě zkusmo zastavil v Plachtárně v Hostivici, ve které nám před mnoha lety šili stanovou předsíň ke karavanu. Ve finále mu bylo sděleno, že střechu ušijí, ale bylo by to až na konci srpna a za cca 6.000 - 7.000,-- Kč. A znovu by to bylo jen plátno, které vlivem dešt'ů a slunce dostává co proto. Takže opět řešení na dvě, možná tři sezóny.
Fotografie poničené střechy a vyplněný formulář na škodu jsme poslali do pojišt'ovny. K našemu překvapení nám pojišt'ovna poukázala na účet 6.000 Kč, což bylo velice milé.
Bylo to krátce před odjezdem na dovolenou.

Další nemilá věc se přihodila před odjezdem. Hlídala jsem holky a nechala ležet fot'ák na skříňce vedle počítače. Chyba! Ne, určitě to nebyl úmysl, jen nešt'astná náhoda. Ema se točila na židli od počítačového koutku, zavadila o popruh fot'áku a ten spadl z výšky cca 75 cm na koberec. Vzpoměla jsem si na podobnou situaci, kdy jsem před rokem měla původní fot'ák na stolku u dětského hřiště a Ema, která se přiběhla napít, chytla za popruh a fot'ák spadl na dlaždice. Zareagovala jsem pozdě v obou případech a padající přístroj jsem nechytila. Že by se situace z doby před rokem opakovala? Fot'ák na první pohled fungoval, ale pak jsem zjistila, že přestal ostřit. Zaostřoval jen při úplně vysunutém objektivu. Ema byla nešt'astná: "Babičko, já jsem ti rozbila další fot'ák." "Emí, ty za to nemůžeš, to je moje chyba. Měla jsem si ho uklidit a nenechat ho válet." Když přijela dcera, nabídla se, že mi do Itálie půjčí svůj velký fot'ák. S díky jsem odmítla, protože si nevezmu "na triko" její zrcadlovku, kterou potřebuje při své práci a jejíž cena je mnohonásobně vyšší, než ten můj přístroj. Zapnula jsem počítač a hledala nějakou náhradní variantu. Pak jsem objevila na Mall.cz malý kompaktík, kterému dcera říká "krabička na mýdlo", který byl zlevněný ze 3.000,-- na 1.750,--. Dcera se na něj podívala a řekla, že vypadá dobře a má i slušné parametry. Já ho volila hlavně kvůli značce, která mi zaručovala, že bude mít stejné, nebo alespoň podobné ovládání, jako mé dva předchozí fot'áky. Učit se ovládat nový typ či značku dva dny před odjezdem se mi nechtělo. Navíc jsem se rozhodla, že zkusím ten spadnuvší reklamovat. Maximálně mi reklamaci neuznají a já zaplatím za opravu.
Následující den mi přišla SMS, že nový, objednaný fot'ák je připraven k odběru. Přerušila jsem balení tašek, sedla na autobus a jela do Nových Butovic. Zaplatila a převzala jsem nový přístroj a v nedaleké prodejně vyreklamovala ten neostřící. Paní v reklamacích se mi omlouvala, že mají na reklamaci 30 dní. Když to bude dříve, ozvou se mi. Ujistila jsem jí, že se lhůtou počítám a že stejně nebudu v republice, takže mi to vůbec nevadí.
Krabička od mýdla na první pohled a pokus nezklamala. Ovládání bylo stejné, jen o něco méně funkcí. Jediné, co mi chybělo, byla absence hledáčku. Dcera se večer stavovala a fot'áček se jí líbil. Zvažovala jsem, zda si nemám pořídit ještě jednu rezervní baterii. V původním fot'áku jsou běžné baterie AA, tento měl baterii Li-on. "Mami, neblázni, to je zbytečné. Mě podobná baterie vydrží v pohodě na 300 fotek." Nechala jsem se ukolébat, vždyt' tolik fotek v jednom dni neudělám a navíc mi zbývají už jen dva dny do odjezdu.

Altán byl přikrytý provizorní plachtou, problém s fot'ákem vyřešen a naše myšlenky už byly směrovány jinam. Dobalit věci na 23 dní, pokud možno nic podstatného nezapomenout a v pohodě dojet na místo.
Povedlo se, ale o tom bude jiný článek. :-D

Podvečer v Torre dell'Orso a deník 2014

Během pobytu na jihu jsem psala pilně do sešitu poznámky a poznatky z navštívených míst a přiznám se, že ani jednou mě nenapadlo, vzpomenout si na střechu. Z pravidelných telefonátů s dcerou jsem byla informována, že v Čechách panuje krásné, slunné a teplé počasí. Kéž by tomu bylo také v Salentu. :-D Tady v Čechách bylo líp! Na střechu jsem si nevzpoměla, ale mnohokrát jsem zalitovala svého rozhodnutí, nekoupit si náhradní baterii. Fot'ák přestával fotit vždy v momentě, kdy jsme byli vzdáleni od rezidence a měli prohlédnutou polovinu místa, které jsme navštívili. Nejprve se zahřál, pak mi naznačil, že baterie je vybitá a zhasl. Po vychladnutí znovu byl ukazatel baterie v pořádku a fot'ák se uráčil opět několik obrázků udělat, aby během okamžiku zopakoval svou fintu s vybitou baterií. Spoustu času jsme proto věnovali obíhání prodejen s fotopotřebami, či s elektrosortimentem, ve snaze koupit novou, či náhradní baterii. Ten typ, který jsem poptávala, nebyl k mání. Jen v Lecce mě velice milá prodavačka říkala, že by nebylo moudré baterii kupovat, že jí sice mají, ale stojí 50€, zatímco celý podobný kompakt, včetně baterie, stojí 60€. Fotila jsem pak mobilem a měla občas vztek nejen na fot'ák, ale i na sebe samu. Dva dny před odjezdem domů mi přišla SMS, že reklamovaný fot'ák je opravený a připravený k vyzvednutí.

Tři týdny utekly jako voda a my se vrátili domů. Byl pondělní večer, vystoupila jsem z auta, odemkla vrata, vešla na příjezdovou cestu a podívala se na altán přikrytý modrou plachtou. Ufff. Vždyt' já na něj úplně zapomněla. I můj muž se přiznal, že na tom byl podobně.
Z auta jsme vyndali jen ledničku a přemístili z ní věci, které by mohly podlehnout zkáze.

V úterý jsem vybalovala věci z tašek a prala a prala. Nejprve došly kolíčky a pak i místa na šňůrách. Manžel si prodloužil volno, protože sám naznal, že po tak dlouhé cestě potřebuje odpočívat. Po obědě jsme jeli na nákup a vyzvednout fot'ák. Neplatila jsem nic, dostala jsem k němu jen protokoly o opravě a dočetla se, že mi byl opraven objektiv. Fot'ák putoval mezi naší zemí a Polskem, kde má firma Fuji servis.
Navečer přijely holky. Ema byla v pyžámku a po příjezdu si šla okamžitě lehnout. Cestou z prodlouženého víkendu v autě zvracela. Zatímco dcera čistila auto, já vařila bylinky a snažila se rozptlýlit Sáru, která byla z Emy dost špatná. Emě bylo zle, několikrát zvracela. "Co jedla?", ptala jsem se dcery. "Všechno možné, znáš jí. Ale asi jí nesedla salátová okurka." Když bylo auto vyčištěné, Ema vyfasovala malý kyblík a holky odjely domů.

Osaměli jsme a pak seděli s mužem na zahradě v altánku přikrytém provizorně plachtou a já se zeptala: "Přemýšlel jsi už o tom, z čeho uděláme tu střechu?" "Asi z kanadského šinele." "Nojo, ale to je strašně těžký, ta hliníková konstrukce to neunese." "Já si myslím, že by mohla." "Proboha, vždyt' je to stavěný na hadrovou střechu a ty na to chceš dát šindel!" "A co jinýho!", muž na mě už vrčel. Chápala jsem, že je rozladěný z Emy a že moje otázky jsou útočné. "To by se musely nějak zpevnit sloupky." "A nevíš jak, ty chytrá!" "No já nevím, třeba do nich dát nějaký železný tyče a pak na to udělat tu konstrukci střechy." "Prosímtě, ty roury jsou profilovaný, ty by to měly unýst." "A co když ne?" Něchtěla jsem se vzdát. "Hele, víš co? Zítra, až se vrátíš domů, zajedeme do Hornbachu a podíváme se po nějakém materiálu." Raději jsem si vzala konev a šla zalévat zahradu. Tušila jsem, že se schyluje k hádce.

Následující den jsme se v Hornbachu parádně chytli. A důvod? Kanadský šindel. Zjistila jsem jeho váhu a když mi "můj drahý" sdělil, že pod něj ještě bude dávat palubky, bouchly mi saze a oznámila jsem mu, že vytvoří past. Ty duté hliníkové nohy váhu neunesou a střecha se zřítí. Se slovy: "To radši budu sedět na sluníčku a zakážu všem, aby pod tu střechu lezli", jsem se otočila a nechala ho stát v uličce u kanadského šindele. "Můžeš si tam pak sednout sám!" Domů jsem šla pěšky, protože kdybych s ním sedla do auta, asi bych řekla víc, než bych sama chtěla. V duchu jsem si jen říkala, jaké štěstí je to, že je Ema nemocná a nemáme sebou holky. Když jsem dorazila domů, emoce trochu polevily. Muž snaživě obíhal s konví mou květenu.

V podobných intencích probíhaly naše hovory, týkající se altánu, až do neděle. Odpoledne přišel na návštěvu kamarád. Seděli jsme v altánku a on se, netuše, zeptal, zda už jsme vymysleli z čeho uděláme střechu. Nepustila jsem vůbec muže k řeči a vysypala na kamaráda manželův plán s palubkami a šindelem. Kamarád se podrbal na hlavě a pak řekl: "Hele a co do těch rour nastrkat roxory a pak to všechno zalejt betonem? A když ty roxory ještě zahrábneš do země, to musí pak unýst i slona." Dívali jsme se na něj s mužem jako na zjevení. On se totiž zjevil v pravý okamžik, protože jinak bychom se s největší pravděpodobností pozabíjeli ve sporech o budoucí střechu.

A tak se ze mě stal podavač, přidavač, natěrač, pomocný truhlář a to vše okořeněné o přítomnost holčiček, které se opravdu snaží pomáhat.
Nábytek z altánu jsme přestěhovali na trávník, já pak obalila sloupky a konstrukci na pruhy nastříhaným mikrotenem, aby je muž moc nezacákal betonem. Holky nosily v konvičce dědovi vodu, aby měl beton tu správnou hustotu a já pak následující den sloupky myla a myla, protože jsem zapoměla zalepit malířskou páskou dírky, které muž vytvořil odvrtáním původních úchytů. Holky mi pomáhaly, kam až dosáhly.
Sloupky jsme nechali dva týdny v klidu, aby beton ztvrdnul a mezitím se ze mně stal natěrač. Palubky a trámky nejprve prostředkem proti houbám a škůdcům dřeva a pak po vyschnutí dvakrát lazurou. I holčičky měly své štětečky, ale když jsem zjistila složení lazury a došlo mi, že jsme zapoměli koupit ředidlo, raději jsem natírala sama.

Příprava betonu s donáškou vody

První várka natřených prken

Fot'ák jsem v Mall.cz reklamovala. Přiznám se, že jsem tak trochu na rozpacích. Stále nevím, zda bych byla ráda, kdyby mi opravený fot'ák vrátili, či mi na účet připsali zpátky částku, kterou jsem za něj dala. Malý fot'áček do kapsy by se hodil. Na druhou stranu se mi však přehřívání přístroje natolik nelíbilo a k focení jsem přistupovala s obavami a vzpomínkami na svého bývalého kolegu, kterému kvůli chybě baterie vybouchl mobil. Tak nevím, nechám to vše náhodě. Ta at' rozhodne za mě.

Kvůli chybějící střeše na altánu jsem porušila červencovou tradici, aneb "Bělohorský southwork", který se už mnoho let koná u příležitosti mých narozenin. Letos se prostě negrilovalo! Pozvala jsem všechny do nedaleké restaurace a myslím si, že byli všichni spokojení. Přiznám se, že spokojená jsem byla i já, protože mi ubylo hodně starostí, hora práce, kterou vždy mám a spousty nádobí, které se opravdu samo neumyje. Že bych southwork jednou provždy zrušila? :-D


Dnes, posledního července, jsme začali se stavbou střechy. Tedy, abych byla přesná, začal s ní muž. Já mu zatím jen fandila. Zítra ráno musím natřít trámky na místech, které dnes řezal a pak se konečně pustím do sklizně zbylého rybízu. Zatím jsem sklízela jen takové množství, které stačilo na koláč. Má krásnou barvu, takhle zralý snad ještě nikdy nebyl. Kvůli počasí, které panuje a kvůli pracem, kterým se mimořádně věnuji, nebyl na sklizeň a zpracování čas. A to už začaly zrát i ostružiny! Ke svým výše jmenovaným profesím tedy ještě mohu připojit - zaměstnanec podniku Fruta Mochov.

Končím slovy Jana Nerudy - "Vším, čím jsem byl, jsem byl rád...".