. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Září 2014

Ohlédnutí

6. září 2014 v 22:17 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Je tu září a moje první vnučka začala chodit do školy.
Máme prvňáčka.
Zatím si ještě neuvědomuje, že jí nastaly povinnosti a že její čas už bude spojen s tím, že něco musí.


Aby se to nepletlo, mojí dceři se konečně podařilo najít si práci a podobně jako vnučce jí skončilo období, kdy při svém home office byla svou vlastní paní. Ted' jezdí přes půlku Prahy a její pracovní doba je od devíti do šesti.

A ze mě se stala babička na poloviční úvazek. Proč poloviční? Zet' pracuje na směny a když má ranní, vyzvedává starší vnučku z družiny a mladší ze školky. Při odpolední fungujeme já a druhá babička. S dcerou, která měla ještě prvního září volno, jsme přihlásily mladší vnučku do baletu. A tam s ní budu jezdit já. Kdysi jsem takhle vozívala svou dceru, která balet dělala celých sedm let. Manžel se vyjádřil v tom smyslu, že už konečně "budu užitečná." :-D

Prázdniny utekly jako voda.
Ohlížím se po uplynulých dvou měsících, které mě utvrdily v tom, že v mém věku čas už neutíká, ale letí.
Pomalu se smiřuji s tím, že už mé tělo nefunguje tak jako kdysi a moje pracovní výkonnost klesá.
Také jsem se znovu a opakovaně přesvědčila o platnosti Murphyho zákonů a o přísloví: Čiň čertu dobře - peklem se ti odvděčí.
A navíc píšu po otřesu mozku.
Možná mé věty budou nesmyslné, nebudou souvislé.
Tento otřes jsem si přivodila sama, i když by se určitě našli i tací, kteří by mi s chutí nějakou třepli a otřásli tak znovu mým mozkem.

Otřes mozku je možná i důvodem, že jsem se rozhodla vypsat se z toho, co mě trápí a co mi leží v hlavě.
Snad, když se svěřím, přestanu na to vše tolik myslet a budu schopná přemýšlet i o něčem jiném.
Jak se říká: sdělená bolest = poloviční bolest.
Ráda bych se totiž vrátila ke psaní cestovních deníků. Chtěla bych dokončit ten loňský, který mám rozepsaný a začít pracovat na letošním. Zatím to však nejde, myšlenkami jsem u toho, co se odehrálo a na co stále myslím.

Ve volných chvílích zapínám počítač, pokud se tedy rozhodne se mnou mluvit, abych pak seděla nad klávesnicí, hledala slova, která bych skládala do vět. Moc to nejde, moje myšlenky jsou stále jinde. Mažu napsaný text, přepisuji už několikrát přepsané věty. Nejde to! Pak raději vypínám počítač a odcházím.
Snažím se zaměstnat ruce, pustila jsem se do vyklízení skříní a tentokrát už k opravdu definitivnímu vyřazení toho, co nenosím a také toho, co bych třeba i ráda nosila, ale ve skříni se to poněkud srazilo. Někdy přemýšlím, jak je to možné. :-D Zpracovávám i úrodu drobného ovoce. Zima se mě pak klidně může zeptat, co jsem dělala v létě. :-)
A pak se znovu vracím k počítači a hledám odvahu k tomu, abych se vypsala a ulevila své bolavé duši.


Kapitola 1 - Vnučky
Maně si vzpomínám, jak mi dcera telefonovala první prázdninový týden a zoufale pronesla: "Mami, já to s nima snad nepřežiju." Mínila tím samozřejmě vnučky, které si po režimu školky náramně užívaly volnosti a asi tak trochu zlobily. Odpověděla jsem jí v tom smyslu, aby holky sebrala a přivezla mi je.
A tak jsme ve společnosti holčiček pracovali na opravě altánu, který poškodilo květnové krupobití. Nebyly však u nás celé prázdniny. Pobyt zde střídaly s krátkými pobyty doma nebo návštěvou chaty v Křivoklátských lesích, či dceřiny kamarádky. Koncem srpna odjeli všichni na dovolenou. Když byly u nás vařila jsem jejich oblíbená jídla a snažila se vyplnit volný čas různými aktivitami. O víkendech, kdy byl doma i děda jsme pak jezdili na občasné výlety, chodili na vycházky, ale hlavně pracovali.




Byla jsem št'astná, že tu s námi jsou.
Sárušce bylo koncem srpna sedm let a nám dalo velikou práci najít vhodný termín pro oslavu. Začátkem prázdnin měla dcera pocit, že těch devět týdnů volna bude k nepřečkání a najednou bylo času málo. Mladí přijeli na oslavu rovnou z dovolené a my mohli posedět i s druhými prarodiči a společně připít na Sářino zdraví.


Ona si pak připila i s Emou oblíbenými rychlými špunty. Byla to už sedmá oslava v mé režii. Byla zima, párkrát zapršelo, ale odpoledne se i přesto báječně vydařilo.

Kapitola 2 - Altán
Nedalo se pracovat každý den, počasí nám nepřálo. Tedy nejen nám - počasí panující v srpnu nepřálo snad nikomu. Což o to, já jsem doma, ale manžel se vždy musel domlouvat, že pokud bude hezky, nepřijde pracovat. Stalo se také, že odjížděl za prací v deset dopoledne, protože v dešti se prostě střecha dělat nedá. V jednom slunečním odpoledni přijel pomoci zet'. Můj muž tomu byl rád, protože málo platné - chlap je chlap, nebojí se výšek a navíc měl už zkušenost s pokládkou kanadského šindele. Zet' je však zaměstnán, takže na jeho místo jsem nastoupila já a stal se ze mě pomocný pokrývač. Výšky mi od určité doby působí potíže. Na štafle si troufnu vylézt, ale abych stála úplně nahoře, tak jako kdysi, na to prostě už nemám. Dvě šprušle nahoru jsou pro mě už jen opěrkou, přes kterou nejdu. Takže jsem zařezávala na míru šablony kanadského šindele, jednu stranu v úhlu 62°, na druhé straně 118°. V práci s úhloměrem, železným pravítkem a řezákem jsem během těch dní nabyla docela slušné zručnosti. Ze zbytků, okrajů a pak i celých šablon jsem vyřezávala hřebenáče. A že jich bylo! Večer, když jsem se umyla benzínem, jsem pak pinzetou či jehlou dolovala ze svých rukou zasekané droboučké kamínky. V rukavicích dělat neumím. Muž trávil většinu času na štaflích uprostřed altánu, kde střídavě šrouboval palubky a přitloukal šindel. A já podávala a podávala.

První palubky jsou příšroubované

Kraj je oplechovaný, na palubkách je už kanadský šindel

Provizorní zakrytí průlezu a současně i větracího otvoru naimpregnovaným deštníkem

Je hotovo

Kapitola 3 - Třetí vnučka
Bětuška se narodila v sobotu za krásného slunečného počasí a my zprávu o jejím příchodu dostali před polednem, kdy jsme byli v plné práci. Natírala jsem v ten moment kraje palubek, které manžel řezal na míru. Zpráva mě dojala a byla jsem ráda, že jsou obě holky v pořádku. Popřáli jsme synovi k jeho dceři a požádali, aby gratulaci předal i snaše. Večer, kdy už jsme oba padali únavou, jsem si na chvilku sedla k počítači a zprávu o tom, že už jsem čtyřnásobná babička jsem rozeslala po síti.
V neděli jsme od rána pokračovali na střeše. Byli jsme oba unavení a já se přiznám, že už jsem chviličkama posedávala na hraně stolu, na kterém jsem řezala šindel. Odpoledne jsem telefonovala se synem, ptala se na malou a pak nás omluvila, že nestíháme návštěvu porodnice. Myslela jsem si, že to syn pochopil. Z rozhovoru jsem nabyla dojmu, že je to v pořádku a že omluvu přijal. Vždyt' altán budou také využívat, až se nastěhují. Navečer volal kamarád, že by se stavil. Zachovali jsme se nepohostinně a vysvětlili mu, že bohužel nemáme čas. Honilo nás i počasí, které hrozilo deštěm. Končili jsme v půl osmé večer, do průlezu ve střeše jsme uvázali deštník a nastěhovali zpátky nábytek.
V pondělí od rána lilo jako z konve. "Dnes se opět do porodnice nedostaneme, protože táta pracuje a já budu hlídat. Alča dělá druhé kolo konkurzu do práce. Pozdravuj od nás obě holky." Syn chápal. Alespoň jsem si to myslela. Dcera se vrátila navečer z pohovoru a byla št'astná. Místo získala. Cestou z konkurzu se stavila v porodnici a Bětušku vyfotila mobilem. Prohlížela jsem si fotky a byla jsem št'astná jako blecha. "Jo mami, a prý už je asi zítra pustí z porodnice."
Přeci se k nim hned první den nepohrnu, počkám, až se doma zkonsolidují.
V úterý jsme vyrazily s dcerou a vnučkami do ZOO. Počasí nebylo nic moc, byly jsme však vybaveny i pro případ deště. Ten se ukázal, během dopoledne párkrát krátce sprchlo, ale pak se udělalo krásně. Den jsme si užily.

Ema fotí želvu

Lemuři mi krásně zapózovali

Bororo

Holky se báječně vyřádily v pavilonu Bororo, který je na místě původního slonince. Seděly jsme s dcerou nad kávou a já telefonovala se synem. Dozvěděla jsem se, že holky půjdou zítra domů. Domluvili jsme se, že bych je přišla vyfotit před porodnici, aby měli zdokumentován vstup do běžného života. "Mami, klidně můžeš jít i dovnitř, nemusíš čekat před porodnicí."
Holky mě vysadily z auta cestou k domovu a pak odjížděly k dceřině kamarádce.
Ve středu ráno jsem jela koupit kytku a čekala u telefonu.

Kapitola 4 - První otřes
Ráno jsem telefonovala se synem, který mi sdělil, že snacha už je propuštěná a že se čeká jen na dětskou lékařku. Poprosila jsem ho tedy, aby mi jen upřesnil hodinu, že vyrazím. Ne, nevyrazila jsem! Další telefonát byl jako ledová sprcha. Byl mi vyražen dech synem, který mi hodně vulgárně sdělil, co si o mě a svém otci myslí. Vylil mi slovně na hlavu kýbl fekálií a ve finále řekl: "Jste hajzlové, který dali přednost altánu." Před slovo altán ještě patří nepublikovatelné výrazy. Seděla jsem a brečela jako malé dítě. Domnívala jsem se, že pochopil, proč jsme na návštěvu nepřišli.
Kolik zloby, kde se to v něm bere? Ta sprostota. Jak si může dovolit nás nazvat hajzly? Jak mohl změnit názor během půl hodiny? Sakra! Vždyt' já mám dnes svátek. Tekly mi slzy a klepaly se mi ruce. Pak jsem se zmohla jen na to, že jsem napsala SMS, ve které jsem mu poděkovala za "opravdu krásné přání ke svátku". Byla jsem oteklá od pláče, bylo mi zle. Kde se stala chyba? Proboha, co jsem to vychovala? Moje vymodlené dítě.
Telefon! Volal manžel, aby mi popřál ke svátku a já nebyla vůbec schopná mluvit. Koktala jsem a snažila se mu vylíčit, jakou mi syn způsobil bolest. Muž byl také otřesen. Pak jsem napsala další SMS dceři, abych jí popřála. Ten den máme svátek obě. Dcera vzápětí volala a byla z toho, co jsem jí byla schopná vykoktat hodně špatná. "Mami, co si to vůbec dovolil? To snad není pravda. Víš co, dej si frt'ana, to pomůže. Přeci to není vaše povinnost, jít do porodnice."
Tak jsem se opila. Ferneta jsem upíjela rovnou z lahve. Čím víc alkoholu kolovalo v mém oběhu, tím méně mi teklo slzí. Když navečer manžel přijel, byla jsem už veselejší. Deset tisíc, které jsem vyzvedla, abychom je dali nové vnučce do kolébky, jsem z obálky přesunula do své peněženky. Přeci si nevezmou peníze od hajzlů.
Dcera se zetěm jeli v pátek na další z šermířských akcí a já jsem měla u sebe zase vnučky. Vyrazily jsme si na nákupy. Chtěla jsem si udělat trochu radost a něco hezkého si koupit, ale nešlo to. Radost z hezké věci se nekonala.

Kapitola 5 - Druhý otřes
V sobotu přišel další otřes. Volala snacha! Studeným hlasem mi oznámila: "Chci ti jen říct, že od pondělí přijímám návštěvy." Ptala jsem se, kdy tedy máme přijít: "Opakuji, že od pondělí přijímám návštěvy." Přeci není anglická královna udělující svým podanným audienci! A já nejsem žádná její podanná. Sakra! Proč mi volá? To mě chce zase poslat do kouta. Zeptala jsem se na děti, prý jsou v pořádku. A já blbec jsem se začala omlouvat, proč jsme do porodnice nepřišli. "Měli jste na to tři dny." V ten moment mi bouchly saze. Já se tu omlouvám a zase dostávám sprchu? Snaše jsem řekla, že už jsme s mužem ve věku, kdy se sami rozhodujeme, kam a kdy půjdeme a co budeme dělat v čase, který máme. Současně jsem jí řekla, jak mě bolelo, že nás náš syn nazval hajzly. "To je i můj názor."
Jsem opravdu blbec, který se i přesto znovu omluvil.
A pak jsem seděla, naštvaná sama na sebe. Proč jsem se omlouvala? Copak je mojí povinností jít do porodnice? Copak je na to nějaký zákon? Když se narodila Ema, Tomášovi rodiče také nepřišli do porodnice a nic se nestalo. Nikdo se necítil dotčeně.
"Babičko, proč se mračíš?" "Protože jsem pitomá." "Babi a proč?" "To už se tak starým lidem stává." "Ale ty babi nejsi stará." Začala jsem se smát a byla jsem ráda, že tu jsou ty dvě malé cácorky. Možná, kdyby tu nebyly, asi bych znovu sáhla po lahvi s fernetem.
Manžel, který v dílně pracoval na věžičce k altánu a který přišel na kafe, se ptal, čemu se smějeme. "Dědo, že babička není pitomá, vid'?" "Samozřejmě, že není." A tak chca - nechca jsem manželovi vylíčila obsah nepříjemného telefonátu se snachou. "Proč ti volala?" "Asi aby mě vytočila. Ještě že tu jsou ty holky." Manžel seděl u kávy, holky si vedle kreslily a já cítila, jak mnou cloumá zlost. Sakra! Proč jsem tak pitomá? "A jak jste se tedy dohodly, na kdy nás pozvali?" "Od pondělí přijímá návštěvy." "Takže nikam nejdem!" Byla jsem ráda, že se manžel takhle rozhodl. Večer, když holčičky usnuly, jsme seděli v kuchyni a shodli jsme se, že počkáme, až nás opravdu pozvou na konkrétní den. "Víš Ájo, mě se totiž nechce stát od pondělka frontu a čekat, až budeme vpuštěni."
Ve středu přišel synovi doporučený dopis a manžel mu to telefonoval. "To nechcete vidět vnučku?" "Čekáme, až nás pozvete." Dostalo se nám tedy pozvání na následující den a sobotní telefonát syn nazval informačním šumem.
Muže jsem upozornila na to, že se mi po těch telefonátech vůbec nikam nechce a že se může stát, že z návštěvy odejdu a raději si sednu na schody v očekávání, že mě někdo vypustí z domu.
Návštěva proběhla v korektním duchu. Popřáli jsme snaše, předali jí novou kytici, protože ta předchozí zvadla. Pak jsme jim dali pro vnučku náušničky z bílého zlata, které jsem koupila po jejím narození. Krátce jsem si jí pochovala, potěšila se s vnoučkem. Ze zpožděním jsem pak přijala kytici a bonbonieru k svátku.
Nevím, možná jim časem odpustím, ale bohužel moje sloní pamět' mi nedovolí zapomenout na to, že jsme pro ně dva hajzlové.
Upřímně, začínám se hodně bát společného soužití pod jednou střechou.

Kapitola 6 - Třetí otřes
Třetí otřes jsem si způsobila opravdu sama. Koupila jsem si nové elegantní holínky, které se dnes nosí jako módní doplněk. Ty tam jsou doby, kdy se braly do lesa na houby, či na práci na záhumenku. Dnes je to vysoce módní záležitost. A já si dovolila si je vzít na první dobrou na záhumenek, protože bylo po dešti a zem byla zmáčená.
Vedle schodů do dolní zahrady máme šikmou plochu, sloužící pro transport sekačky na trávu, kol a kolečka. V zimě na ní moje děti rády jezdily, dnes se tam rády kloužou vnučky.
O počasí, které panovalo v srpnu jsem se už zmínila. Prostě bylo špatné a jediné, čemu se opravdu dařilo, byla plíseň. Poprvé za ty roky, kdy s vášní zahradničím, jsem likvidovala rajčata už v srpnu. Nebylo zbytí. Rostliny napadené plísní nenabízely už žádnou další úrodu a navíc se plíseň začala šířit i na plody. Bylo po dešti a já v nových apartních holínkách stála v mokré zemi a otrhávala plody rajčat. Červené, růžové, zelené. Pak jsem vytrhávala holé rostliny a odnášela je do popelnice. Nakonec jsem tahala ze země kovové spirály, které sloužily jako opora rajčat. Manžel za mnou přišel, aby pomohl. "Hele, já myslel, že sis ty holínky koupila na parádu." Tři bedýnky plodů jsem měla připravené k odnesení, napadené rostliny už byly v popelnici. Zítra ráno je odvezou popeláři. Můj zrak zamířil k jiřinám a já zjistila, že spousta květů už moc nezdobí. Vzala jsem si nůžky a začala stříhat odkvetlé jiřiny.
A pak jsem vstoupila na šikmou plochu!
Padla jsem jako podt'atá - zadek, záda, hlava a chvilku tma.
Nové parádní holínky se mi pomstily.
Ležela jsem na mokrém betonu a když jsem otevřela oči, stál nade mnou manžel: "Co děláš?" Ležela jsem a zkoušela se pohnout. Ruce se hýbaly, nohy také. Snad jsem si nic nezlomila. S pomocí muže a po několika neplatných pokusech jsem se zvedla a sedla si na schody. Svět kolem mě tančil. "Ájo, nesed' tady, ještě nastydneš. Kam jsi dala ty nůžky?" "Já nevím." Po chvíli je našel v záhonku, kam odlétly. Pomohl mi nahoru do bytu, já se svklékla a zalezla do postele. Vše se se mnou točilo a hlava bolela jako střep. Žaludek jsem měla jako na vodě.
Pak následoval klid na lůžku, kdy jsem upadala do stavů podobných spánku.
Do normálu jsem se dostala až třetí den, kdy mě opustila spavost. Normál je dost nadnesený výraz, protože mě bolelo celé tělo. Pochopila bych, že mě budou bolet ta místa, na která jsem upadla, ale bolel mě i kotník, obě kyčle a spousta dalších míst. Jednou větou - bolel mě celý člověk.
Když jsem byla ve středu u doktorky, shodly jsme se, že pády bolí tím víc, čím je člověk starší. Prostě - přímá úměra.

Ohlížím se za uplynulým časem prázdnin.
Radost z vnoučat střídá smutek z toho, co se stalo z mého syna. Kde se stala chyba? Co jsem udělala špatně? Zasloužím si, aby mě nazýval hajzlem? Co ještě mohu čekat dalšího?
V polovině srpna zemřela moje druhá tchýně, o které jsem se už kdysi zmínila a se kterou jsem přerušila styky v podstatě dlouho před tchánovou smrtí. Když mi to manžel telefonoval, pronesl: "Mám pro tebe jobovku ..." Přijala jsem tu zprávu jako fakt, protože už více než pět let jsem jí neviděla a z kusých zpráv o ní jsem věděla, že se pohybuje v neustálém alkoholovém rauši.
Neukápla ani slzička. Naopak, když mi koncem prázdnin zemřel kamarád, brečela jsem jako želva.

Prázdniny byly z větší části pracovní. Jsme už starší a práce nám nejde od ruky tak, jako tomu bylo dříve.
Užili jsme si holčiček, poznali v jejich společnosti pár hradů, zámků a dalších zajímavých míst.

Poslední prázdninový víkend jsme trávili, tak jako už mnohokrát, na Mosteckém okruhu na závodech trucků.
A byla to náramná podívaná.



Tento článek jsem začala psát už před třemi dny. Je napsaný, opakovaně ho čtu a zvažuju, zda ho mám publikovat, či ho znovu smazat, podobně jako ty předchozí.
Sbírám odvahu, protože jdu se svou kůží na trh.
Já, špatná matka!
Tedy dle názoru mého syna.

Pokud tyto řádky čtete, odvahu jsem sebrala.