. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Prosinec 2014

PF 2015

31. prosince 2014 v 14:29

Moji milí blogoví přátelé,

moc ráda bych Vám všem popřála co nejúspěšnější vstup do roku 2015.

Jaký bude?
Některé věci ovlivnit můžeme, jiné bohužel ne.

Přeji Vám všem hlavně zdraví.
I když tato věta zní jako klišé, sama vím, jak je pravdivá. Můj zdravotní stav se (snad) pomaloučku zlepšuje a já se vynasnažím, abych v roce, který zanedlouho přijde, dohnala to, co jsem zmeškala.
Stali jste se mou širší rodinou, mými přáteli a já si na Vás vzpomenu při půlnočním přípitku, i když z mé strany to bude pouze čajem.

Krásný zbytek Silvestra a co nejúspěšnější vstup do následujícího roku.


Všem také děkuji za návštěvu zde, za případné komentáře a samozřejmě se na Vás budu těšit v následujícím roce.
Srdečně
Alena :-)




Kdyby .....

30. prosince 2014 v 15:48 Postřehy, úvahy, zamyšlení
... tímhle slůvkem začíná opravdu spousta vět.

Nojo, kdyby ....

.... bylo vše v pořádku, asi bych trávila svůj čas v kuchyni a tam vyráběla čerstvý bramborový salát na zítřejší chlebíčky, tvořila bych sýrovou roládu, kterou mají všichni moc rádi a přemýšlela o tom, co ještě dobrého uchystat.
Místo toho všeho jsem před chvílí opustila vyhřátý pelíšek, abych zkusila něco malého sníst.
Ovšem slovy klasika: "At' sním co sním - po všem je mi špatně."

Na Štěpána jsem skypovala s Kitty a litovala jí, že je nemocná. Loučila jsem se s přáním brzkého uzdravení.
Nemohla jsem tušit, co přijde.
Před obědem odjel manžel pro vnučky, po obědě se krátce zastavil jeho bratr s partnerkou a domluvili jsme si návštěvu.
Teple jsme se oblékli a vyrazili směrem ke kostelu Panny Marie Andělské na Hradčany, abychom, tak jako pravidelně, navštívili jeden z nejkrásnějších pražských betlémů. Fronta nebyla tak dlouhá jako loni, či v jiných letech. Docela mě to překvapilo už proto, že od soboty bylo avizované mrazivé počasí. Přiznám se, že jsem s dlouhou frontou počítala a to víc jsem byla překvapená. Vystáli jsme jí a pak šli s holčikama k betlému. Byly dost zklamané, že ani jedné nezabečela ovečka před jesličkami. Loni ještě "fungovaly" na mince deset a více. Já to "pojistila" dvackami. Až pak zpětně jsem přemýšlela nad tím, že by možná bylo účinnější hodit minci z větší výšky. Když byly naše děti malé, ovečky děkovaly i za "hliník" :-D.
Díky kratší frontě jsme kostel opustili dříve, než jsem předpokládala. Začala jsem vnučky přemlouvat k tomu, že se ještě půjdeme podívat na hrad. Obě dost hlasitě protestovaly. Mrzelo mě to. Když už tu jsme, je přeci škoda neujít těch několik málo kroků. Lákala jsem je na trdelník, který určitě cestou někde "potkáme", slibovala jsem hory-doly. Vše bylo marné. A pak jsem zaregistrovala, že Sára pláče.
"Víš co, dědo, jed'te domů, já přijedu později, jdu se na hrad podívat. Máte tam v konvici uvařený čaj."
Rozloučila jsem se, udělala pár kroků a zaregistrovala malou ručičku ve své.
"Babi, já jdu s tebou."
Ema mě opravdu překvapila. Kdysi byla opravdu "líná na krok", ale ted' se rozhodla, že se mnou půjde. Možná mě chtěla odměnit za to, že jí pravidelně vozím do baletu a trávím s ní mnohem více času, možná jen, že jí bylo líto, když půjdu sama.
Každopádně, udělala mi radost. Na Hradčanském náměstí byly malé trhy, koupila jsem jí slíbený trdelník a prošly jsme si hrad. Spoustu věcí k mému překvapení věděla a pak mi řekla, že sem chodí občas se školkou. Do katedrály byla dlouhatánská fronta a mě se nechtělo znovu absolvovat stání. Zašly jsme se podívat na tradiční slaměný betlém na třetím nádvoří a pak jsme pomaloučku šly na tramvaj k Prašnému mostu. Ledový vítr se do nás opíral s velikou intenzitou a oblohu zabarvovaly červánky. "Emí, víš co to znamená, když jsou červánky?" "Vím babi, zítra to bude pěkně fučet."
Doma jsme si pak daly plátek vánočky. Ema s čajem, já s kávou.
Sára se mi nelíbila, byla rozmrzelá a neustále chtěla domů.
"Víš co dědo, odvez holky domů."
"Babí, pojed' taky, já ti chci uzkázat, co mi přinesl Ježíšek."
Jeli jsme všichni a já si až při stoupání na Cibulky uvědomila, že jsem nezavolala dceři, že vezeme holčičky. Už na Štědrý den si stěžovala, že na ní asi něco leze. Probudila jsem jí telefonem. "Mami, to je v pohodě."
Ema mi ukázala dárky a Sára zasedla k nové počítačové hře od Ježíška. To byl ten důvod její rozmrzelosti. Já se bála, že se o ní pokouší nějaká choroba, ale Ema to zhodnotila větou: "Babi, ona je normálně závislá."
Dcera nám nabídla kávu, ale já neměla na nic chut'. Muž si dal jen sklenici vody. Dcera děkovala, že jsme měli holky a že se mohla alespoň chvilku prospat. "Je ti už líp?" "Mami, já nevím, je to pořád stejné, ale ty taky nevypadáš moc dobře." Cítila jsem se jen unavená a tušila jsem, že novou vánoční pohádku zase prospím. Holt tradice je tradice.
Cestou v autě se mi začalo dělat špatně od žaludku. Asi jsem přejedená a spatlala jsem toho dohromady spoustu. Doma na nás čekal připravený tác s chlebíčky, které jsem udělala před obědem, když jel muž pro holčičky. Čím víc jsme se blížili k domovu, tím víc sílilo mé přesvědčení, že si ty chlebíčky raději nedám.
Muž byl překvapen. Já, která chlebíčky opravdu miluju, jsem si dala dva plátky suché veky a kousek šunky. "Je mi nějak šoufl", řekla jsem manželovi a šla se dívat na pohádku. Samozřejmě, že jsem u ní usnula a když jsem se probudila, už mi nebylo jen šoufl, ale parádně zle.
Po noci, kterou jsem trávila střídavě v posteli a na malé nepříliš útulné místnůstce, jsem prospala s malými přestávkami celý sobotní den. Nevzala jsem si ani léky, které opravdu musím užívat. Až večer jsem riskla prášek na astma zapitý lžičkou hořkého čaje.
I následující noc nestála za nic. Dehydrovaná, sužovaná horečkou a krutými bolestmi žaludku jsem se převracela v posteli. Chápala jsem, jak se asi cítil vlk z pohádky o Karkulce. Pocit toho, že mám v trávícím traktu kameny, byl víc než intenzivní.
Až třetí noc jsem trochu spala. Dopoledne mi volala dcera a ptala se, jak je tam náš doktor. "Mami a nemám se pro tebe stavit, že bychom jely obě?" Poděkovala jsem a myšlenku na doktora jsem zavrhla. Při poslední střevní chřipce mě hnal do Motola s podezřením na zánět slinivky. Raději budu ležet v posteli a ne někde sedět v čekárnách. Muž se vrátil kolem jedné domů a ptal se, zda jsem něco jedla. "Jo, měla jsem plátek veky." "Měla bys sníst něco pořádnýho, vypadáš jako zelinka." To mi nemusel ani říkat, viděla jsem se v koupelně u zrcadla. Snědla jsem tři lžíce vývaru a šla si opět lehnout.
Muž odjel za holčičkama, slíbil jim sáňkování, protože - světe div se - v Praze napadl včera sníh.
Já se začetla do knížky, kterou jsem našla pod stromečkem a jejíž děj mě pohltil. Už jsem dospěla do věku, kdy jsem schopná číst o holokaustu a kdy za každým vězněm nevidím svého tátu. Četla jsem až do hluboké noci a knihu, kterou napsala Jodi Picoultová, jejíž název je Vyprávěčka a která má více než 500 stran jsem doslova zhltla. Při čtení jsem zapomínala na bolesti svého trávícího traktu.
Muž se navečer vrátil a měl samé "báječné" zprávy. Dcera má antibiotika, Tomášova tatínka v noci odvezla sanitka, pravděpodobně s prasklým žaludečním vředem. Když mi vše líčil, zazvonil mu telefon. Bratr se ptal, kdy dorazíme. Muž mu vysvětlil, co mě postihlo a že návštěvu budeme muset odložit. Při řeči mu bratr sdělil, že nechal v jednom ze supermarketů peněženku se všemi doklady, třemi techničáky a nemalou finanční hotovostí.
Není už té smůly dost?

Muž odpoledne odjel znovu sáňkovat s holčičkama, já zkusila sníst kousek dušeného masa a pak si šla sednout k počítači.
Cítím, že už bych se měla vrátit do pelíšku, který už určitě vychladl.

Kdyby ....
.... mi bylo dobře, chystala bych lahůdky na zítra.
Takhle jsem domluvená s mužem, že ráno vyrazí na nákup a koupí něco dietního. Prý to pro jednou přežije. Víno, které jsem koupila a které je lahodné, bude muset počkat. Nahradí ho čaj.
.... mi bylo dobře, měla bych na sebe zlost, že jsem zase nabrala nějaké to kilo navíc.
Takhle jsem spíš nějaké ztratila.
Alespoň něco pozitivního.

P.S. Kdyby mi bylo dobře, seděla bych u svého nového počítače, prala se s ním ve snaze pochopit, jak některé věci fungují. Navštěvovala bych blogy, reagovala na komentáře a snažila se zmenšit tu propast, která vznikla mou absencí.
A takhle ... cítím, že mi po zádech stéká pot a moje schránka volá po tom, abych odklikla článek, vypnula počítač a zalezla do "peří".

Krásný zbytek roku všem.

Přání

22. prosince 2014 v 16:29 Postřehy, úvahy, zamyšlení


Moji milí blogoví přátelé,

dovolte mi, abych Vám všem popřála klidné a pohodové prožití vánočních svátků v kruhu Vašich blízkých. Přeji Vám i splnění Vašich přání - at' už se bude jednat o dárek, či jen milé setkání. Krásné Vánoce všem....




Dlouho jsem tu nebyla.
Nemoci pronásledovaly nejen mě a obě vnučky, ale i počítač.
S vnučkami jsme si předávaly nemoci mezi sebou podobně jako štafetový kolík a já v podstatě od poloviny září trpěla různými neduhy. A když už bylo trochu lépe, onemocněla jedna či druhá z holčiček. Pendlovala jsme mezi svým a jejich bydlištěm, vyháněla spálu, horečky, bolavé ouško, či jen obyčejné nachlazení. Kašlajíc jsem vozila pravidelně Emu na hodiny baletu, vyzvedávala Sáru z družiny a pak, po návratu domů se vztekala nad "nemocným" počítačem.

V pátek jsem dostala první a trochu předčasný dárek k Vánocům, kterým je nový počítač. Rozloučila jsem se se svým XP a ted' se peru s Windows 8.1. Pokud jsem mívala pocit, že ten starý XP počítač býval mnohdy chytřejší než já, ted' jsem o svém novém přesvědčená, že tomu tak je. Prostě je chytřejší!!!

V pátek jsem se vrátila navečer z hlídání nemocné Emy a zastihla "počítačového" Honzu, který manželovi už jen něco "dovysvětloval". Sedla jsem si vedle muže a dívala se Honzovi přes rameno. Nebyla jsem moudrá. A pak jsem zaslechla větu, že stejně nejlepší je to, když si to člověk takzvaně sám osahá a sám si najde svou cestičku. To je něco pro mě! Jsem samouk a to, co jsem se na počítači naučila jsem si fakt sama osahala. Jen občas jsem zoufale volala dceři, aby mi poradila kudy dál. Snad to tentokrát také zvládnu sama.
Pozdě večer jsem počítač pustila, tupě se dívala na funkce, kterým nerozumím a pak jsem ho vypnula.
V sobotu večer, po návratu z rodného severu, kam jsem jela navštívit zděděnou nemovitost v podobě hrobu mých rodičů, nebot' to ostatní, co mělo nějakou hodnotu vlastní moje sestra, jsem odvážně počítač pustila znovu a po více než dvou hodinách se mi podařilo do něj stáhnout fotky. S vítězným pocitem jsem šla v půl třetí ráno spát.
Včera jsem ho pustila s odhodláním odeslat vánoční přáníčka těm, na které mám email. Po obrovském snažení se to konečně podařilo a já zažívala euforii a současně vyčerpání z toho, jakou mi to tentokrát dalo práci.
A dnes, když jsem dopekla vánočky, odhodlaně jsem zasedla ke klávesnici s rozhodnutím, že o sobě musím dát vědět také tady - na blogu.

Pokud tento článek čtete, povedlo se to!

Ještě jednou klidné a pohodové Vánoce Vám všem.