. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Leden 2015

Italský deník 5 Maglie a Scorrano

25. ledna 2015 v 18:27 Putování po Evropě

Maglie a Scorrano

pokračování našeho putování po Salentu

Nedělní ráno bylo trošku pošmourné. Na obloze byl sem tam mráček. Alespoň nebude taková výheň jako v předchozích dnech. Po snídani jsme se vypravili na pláž a chodbě potkali souseda. "To jsem rád, že vás vidím, vrátím vám tu redukci." "To nemusíte, my máme ještě další." "A opravdu vám to nevadí?" "Nevadí to vůbec." "Já si jí koupím, až na ní někde natrefím, tohle mě vůbec nenapadlo, že bych to mohl potřebovat." Ujistili jsme ho, že nám nechybí a že bude klidně stačit, když nám jí vrátí až v sobotu před odjezdem. "To snad seženu dřív." Z bytu vyšla jeho paní a ptala se na možnosti nakupování a také na to, kam se chodíme koupat. Když získala požadované informace, poděkovala a my se rozloučili a vydali se na pláž. Bylo něco před devátou a pláž pod rezidencí už byla hodně plná. O městské pláži ani nemluvě. Ležení jsme si rozložili na kraji u malého útesu a šli "otestovat" vodu. Byla příjemná a my doplavali za vlnolam. Až tehdy jsem si všimla další obrovité lodě v přístavu. Dopoledne jsme trávili aktivním ležingem, u mě doplněným o četbu, a střídali ho s plaveckými výkony, po té, co jsme prošli davem lidí, brouzdajících se u břehu. A že jich tam bylo.

Pak se obloha zatáhla a začaly pleskat veliké kapice vody. Seděla jsem na osušce a dívala se, jak se dešt'ové kapky vpíjejí do písku. Jen knížku jsem strčila do igelitového pytlíku a pak do plážové tašky. Po několika minutách bylo po dešti, kapky vody na písku se ztratily, jako kdyby ani žádné nespadly. Velký mrak, ze kterého před chviličkou padaly obrovité kapky vody se přesouval směrem do vnitrozemí. Nad albánskými horami, které byly mimořádně vidět, bylo však černo. Ještě možná něco přijde.

Albánské hory za mořem - vzdálenost 75 km

V půl dvanácté jsme složili osušky a lehátka do tašky. Tmavá obloha nevěstila nic dobrého. Když jsme vyšplhali po schodech ke kostelu, začaly padat znovu obrovité kapice vody, které při dopadu na zem okamžitě usychaly. Další mrak. Než jsme došli k rezidenci, bylo po dešti. Z vyhlídky jsme se podívali na pláž a všimli si, že spousta lidí balí a odchází. Obloha nad mořem a nad Albánií byla černočerná. "Vypadá to na bouřku", řekl můj muž a já mu dala za pravdu.
Bouřka dorazila během několika minut. Byla jsem ve sprše a při prvním zadunění hromu mi chvilku trvalo, než mi došlo, oč jde. Dívali jsme se pak na zuřící živel. Blesky křižovaly oblohu, hrom burácel a proudy vody se valily po mramorovém schodišti u rezidence. Ted' bych tedy venku být nechtěla.
A pak ticho, světlo a po bouřce ani památky. Vzduch voněl a dlažba před domem osychala. Dnes večer nebude muset pan farář, který sem pravidelně dochází, zalévat záhonky s květinami. Ten nahoře to vyřídil za něj a on může v klidu světit neděli.
Po obědě a kávě jsme zvažovali, co podnikneme. Jít na pláž, když se po obloze stále ještě honily mraky? Vyšla jsem před rezidenci a z výhlídky se podívala směrem k Albánii. Nad jejími horami se zase chystaly další mraky. Pohledem dolů na pláž jsem si všimla, že i tady je celkem málo lidí, což s ohledem na neděli bylo hodně zvláštní.

S výsledky pozorování jsem se vrátila do rezidence. "Pojedeme se někam podívat", rozhodl muž. Opět jsem zalitovala toho, že tištění průvodci zůstali doma. Naše volba padla na město Maglie, kolem nějž jsme už mnohokrát jeli. V italském autoatlasu, který byl naštěstí v autě a tudíž nemohl být zapomenut, jsem zjistila, že by Maglie mohla být o něco větší, než Otranto. Takže, fot'ák, lahev s pitím, botky šlapky a byla jsem připravená.
Muž šel do garáže pro auto, já otevřela vrata. Zahleděla jsem se na černající oblohu. Ještě něco přijde!
Vyjeli jsme z Otranta a ujížděli před hrozícími mraky směrem do vnitrozemí. Před Maglií jsme sjeli podle směrovek na "Centro" a z neznalosti místa projížděli po rovných, jakoby podle pravítka nalinkovaných ulicích, abychom občas za zanedbanými domy zahlédli vyšší budovu, či věžičku. Došlo mi, že takhle nic neuvidíme. Dalo mi dost práce, abych manžela přesvědčila k tomu, že vjedeme do spleti uliček, v nichž snad uvidíme něco víc, než domy, které by mohly bez jakýchkoliv úprav tvořit kulisy filmu ze třicátých let. Zaparkovali jsme na malém náměstíčku nedaleko katedrály, což jsem považovala za úspěch. Manželovi se místo, kde nechal auto, vůbec nelíbilo. Náměstíčko bylo malé a dle jeho názoru nechat zde auto, je riziko, že se do něj někdo v lepším případě podívá, v tom horším v něm odjede. Ponurost malého prostoru umocňovaly nejen vysoké zdi katedrály, ale i tmavá obloha, která také nevěstila nic dobrého.


Město bez lidí

Prošli jsme uzoučkou uličkou a ocitli se na jedné z hlavních ulic. "Hele Ájo, počkej tady, já sem radši přeparkuju." Čekala jsem a při tom fotila katedrálu, která je zasvěcená Sv. Mikuláši a také kocoura, který se tu zčista jasna objevil, aby se mi mohl otírat o nohy. Byl zvláštní, měl delší, hustou srst. Při prvním pohlazení začal hlasitě příst.

Zvonice kostela sv. Mikuláše

Portál kostela

Detail nad vchodem

Když manžel přijel a zaparkoval, hodila jsem několik mincí do parkovacího automatu. Sama jsem uznala, že toto místo je pro zaparkování auta mnohem vhodnější. Současná podoba katedrály je ze začátku 18. století a byla postavena na dvou původních sakrálních stavbách ze 14. a 16. století. Zvonice je druhou nejvyšší v Salentu, měří 48 metrů. Má pět pater a její autorství je připisováno Giuseppe Zimbolovi, který vytvořil ty nejkrásnější stavby v Lecce.
Začaly padat první kapky deště. Tak jsme tomu přeci jen neujeli. Doběhli jsme ke vchodu katedrály a doufali, že nebude zavřená. Měli jsme štěstí. Zatímco venku lilo jako z konve, my se procházeli katedrálou a fotili si její interiér. Nebyli jsme tu sami, byl tu i holandský pár, který přijel několik minut po nás obytným autem a který podobně jako my využil jejího interiéru, aby se tu skryl před děštěm.



Několik fotografií z interiéru kostela sv. Mikuláše

Po dešti jsme opustili katedrálu a vydali se liduprázdnými uličkami, kolem uzavřených obchodů, někam. Kam, to jsme sami nevěděli. Kolem nás projeli holandští turisté a zamávali. Po asi čtvrthodině chůze jsme objevili další kostel, kterým byl Panny Marie Grazie. Má jednoduchý tvar a poměrně málo zdobných prvků, i když se jedná o kostel barokní. Postaven byl v první polovině 16. století. Šikmo proti němu stojí 15 m vysoký sloup Panny Marie Milosrdné a na jehož vrcholu, který je zakončen korintskou hlavou, stojí socha Panny Marie. Původní socha byla koncem 19. století poškozena úderem blesku a je umístěna v interiéru kostela. Na vrcholu sloupu je socha z roku 1926, která byla zhotovena dle původních náčrtů francouzského malíře Despreze z roku 1778.
Kolem sloupu jsou umístěny sochy čtyř ochránců města - Sv. Mikuláše, Sv. Horáce, Sv. Antonína Paduánského a Sv. Leonarda.

Kostel Panny Marie Grazie - vedle něj stojí auto holanských turistů - měli stejnou trasu jako my

Mariánský sloup před kostelem

Od sloupu jsme pokračovali stále stejným směrem. Na dohled jsme měli velký park a před ním benzínovou pumpu. Vedle nás zastavilo auto, vystoupila z něj mladá žena, která se nás ptala, kde najde nějaký palác. To bychom také rádi věděli!
Vysvětlili jsme jí, že jsme turisté, kteří jsou zde poprvé a navíc, že také tápeme. Omluvila se, pořála nám hodně úspěchů při hledání a nastoupila zpět do auta.
Rozhodli jsme se vrátit. Ale přeci nepůjdeme stejnou trasou, kterou jsme sem přišli. Odbočili jsme vpravo a pak se jednou ze souběžných ulic vraceli na úroveň katedrály. Jo, kdybychom zabočili vlevo....
Našli jsme nádraží! Ale k čemu, když jsme tu autem a navíc v neděli si vlaky v Salentu dávají pauzu. Kdybychom alespoň někoho potkali a mohli se zeptat. Ale město bylo bez lidí. Šli jsme po rovné ulici, míjeli více, či méně zanedbané domy, kterým obloha navíc ještě přidávala na jejich pošmournosti. Objevili jsme při své pouti i několik zajímavých architektonických artefaktů. Sakra! Přeci Maglie nejsou jen dva kostely a sloup!

Při svém bloudění jsme šli i kolem základní školy

Maglie na mě začínala působit hodně depresivně. Muž si uvědomil, že jsme při našem příjezdu jeli kolem infocentra a že ho zkusíme najít. Našli, moji rádcové, našli! Ale bylo zavřené. Měla jsem sto a jednu chut' se vrátit zpátky k autu a opustit toto město, které snad i díky obloze, vypadalo ještě smutnější. A pak jsem mezi domy zahlédla zeleň, která byla na náměstí, jemuž dominovala fontána a kolem nějž byly na straně jedné moderní budovy a na straně druhé to dýchalo historií. Nejdůležitější však bylo to, že tu byla informační tabule s mapou města. Jo, kdybychom před pumpou zabočili vlevo!

Náměsti s orientační tabulí, v dálce už jsou vidět budovy historického centra

Díky informační tabuli jsme se jakž takž zorientovali. Kdybychom neodbočili vpravo, ale dali se na levo, objevili bychom centrum kousek od kostela Panny Marie Grazie. Takto jsme kolem něj chodili, bloudíc ve smutných a ponurých uličkách.
I počasí se asi z našeho objevu zaradovalo, protože z oblohy zmizely tmavé mraky. Sluníčko se přislo podívat nejen mezi domy, ale asi na nás dva, zbloudilé poutníky.
Prošli jsme si "srdce" Maglie, kterým je Piazza Aldo Moro. Náměstí je pojmenované po tamním nejslavnějším rodákovi a dominuje mu budova radnice. Objevili jsme několik honosných paláců, původní hrad z patnáctého století, který byl vybudován za vlády Alfonse Aragonského. Byl později přestavěn na zámek, který pak jeho poslední majitel Francesco Capece daroval spolu se svým dalším majetkem městu. Dnes v něm sídlí střední škola, které nese jméno svého mecenáše. Socha Francesca Capece, která je vytesaná z bílého carrarského mramoru, stojí před radnicí.

Palác Tamborino

Budova radnice, v popředí socha Francesca Capece

Palác Capece, který vznikl po přestavbě původního hradu, dnes sídlo střední školy

Detail portálu na paláci Garzya

Nedělní pozdní odpoledne v centru Maglie - náměstí Aldo Moro

Poseděli jsme pak v kavárničce, ochutnali místní zmrzlinu, abychom se odměnili za to, že jsme nakonec našli centrum města.
(Doma po návratu jsem samozřejmě hledala jakékoliv informace o Maglii. Mám pět průvodců v českém jazyce a ani v jednom z nich nebyla žádná zmínka. Kniha o Salentu, kterou jsme si tu koupili v roce 2012, také Maglii nezmiňuje.)
Maglie je zajímavým místem, ale je stranou veškerého cestovního ruchu. Živé bylo pouze náměstí v centru, spíš by se hodil výraz živější. Byli jsme tam asi do půl šesté, takže siesta už dávno skončila. Uličky města byly téměř liduprázdné, působily hodně smutným a dalo by se říci i opuštěným dojmem. Stejně tak budovy, některé krásné a jiné zanedbané, na kterých silně hlodal zub času. Mnohdy až tak, že z domů vyrůstaly i malé stromky. Maglie je takové smutné místo.

Došli jsme pak zpátky k autu, sami překvapeni, jaký je to malý kousek cesty. Z Piazza Aldo Moro před katedrálu nám cesta trvala necelých 5 minut! Za to, že jsme téměř tři hodiny bloudili ve spleti uliček, může asi samotný název tohoto města, protože Maglie se překládá jako pletivo, či pletená věc. Spleteni jsme byli opravdu dokonale.
Kocour, kterého jsem před katedrálou hladila, ležel pod autem, kam se asi schoval před deštěm, který spadl po našem příjezdu. Ven se mu moc nechtělo. Až když manžel vlezl do vozu a nastartoval, kocour se otráveně zvedl, vztyčil ocas jako praporec a aniž by se ohlédl, zmizel v jedné z bočních uliček.

To jste mě teda parádně namíchli ......


Sedla jsem si k manželovi do auta a on se zeptal: "Tak kam ted'?" Vzpoměla jsem si na minulý rok, kdy jsme putovali nocí z Otranta do Gallipoli, že nás cesta zavedla do městečka Scorrano, kde se konala nějaká slavnost. Město bylo rozsvícené, všude zákazy vjezdu a nás tehdy směrovky vedly do úzkých a ještě užších uliček, abychom nakonec zahlédli v průhledu mezi domy nádherně osvětlené náměstí.
"Pojedeme do Scorrana."

Scorrano se nachází jen několik kilometrů jižně od Maglie.
Podle směrovek jsme dojeli bez problémů před město a auto zaparkovali kousek od městských hradeb. Vlevo nás zaujala vysoká stavba kostela, ke kterému jsme se vydali. Před jedním domem seděl starý bělovlasý pán, kterého jsme pozdravili. Odpověděl a pak nám řekl, at' se jdeme na kostel podívat, že je krásný.

Kostel sv. Františka z Assisi

Pohled ze zadu. Zvláštností je, že zvonice je součástí stavby. Většinou bývá samostatná

Starý pán měl pravdu. Kostel je opravdu krásný a je s vedle stojícím klášterem zasvěcen Sv. Františkovi z Assisi. Kostel s klášterem byl založen v roce 1464 a jeho současná podoba vznikla mezi roky 1789 až 1801. Spodní část průčelí zdobí šest korintských pilastrů a erb "menších bratří, v horní části jsou vidět sochy svatého Pavla a svatého Bonaventury. Nad centrálním oknem je socha Immaculaty. Bohužel byl uzavřen. Obešli jsme ho, já si ho několikrát vyfotila.

Proti kostelu byl prazvláštní vstup do nízko položeného sadu, plného smokvoní. Takový nějaký podchod.

Od kostela jsme se vydali zpátky k Porta Terra (zemská brána) a odtud stoupali křivolakými uličkami do historického centra.

Porta Terra

V liduprázdných uličkách jsem si fotila staré portály a další zajímavé věci. Zaujal mě chrlič, který působil téměř strašidelně. Podobně jako v Maglii byly i tady některé domy hodně zanedbané. O bídě jihu Itálie už jsem psala, tady byla mnohdy až hmatatelná.

Kdysi tento dům musel vypadat honosně

I tady žijí lidé. Kaparovníku se na stěnách už přestalo dařit.

Hrůzostrašně vypadající chrlič

V jedné z úzkých uliček, kde bych to vůbec nečekala, jsme našli katedrálu, která je zasvěcena patronce města, kterou je Santa Domenica. Zapadá mezi domy, se kterými tvoří celistvou zed' a jen její zdobnost a zhruba o jedno patro vyšší čelní portál napovídá, že je tady kostel.

Portál katedrály sv. Domeniky

V interiéru katedrály

Katedrála byla vybudována v 16. a 17. století. Na překladu nad hlavním vchodem jsou sochy světců - sv. Domenika, sv. Mikuláš a sv. Gennaro. Uvnitř barokního interiéru je deset oltářů. Jsou zde vidět zdobné prvky, které jsou hodně podobné kostelům v Lecce. Před vstupem byla umístěna světelná brána a i na dalších místech bylo vidět připravené osvětlení.

Přemýšleli jsme s mužem, zda jsme kolem nejeli při nočním putování z Otranta v minulém roce. Od katedrály jsme pak pokračovali dál a procházeli mezi bránami s obrovským množstvím žárovek až na centrální náměstí. Bylo zastavěno osvětlením a i ve všech přilehlých ulicích byly další světelné brány - každá jinak řešená. Byl už podvečer a na náměstí bylo poměrně dost místních obyvatel - tedy v porovnání s prázdnými uličkami. Na jedné straně náměstí byli samotní muži, na druhé posedávali na lavičkách ženy. Byli rozděleni a čekali, až se večer vše rozsvítí. My dva tam působili poněkud nepatřičně - muž a žena vedle sebe. Místní si nás zvědavě prohlíželi a mě došlo, že Scorrano je na turisty zvyklé asi ještě méně, než Maglie.





Ani v jednom ze svých turistických průvodců, které vlastním, jsem nenašla o Scorranu žádnou zmínku. Není cílem našich turistů a je to určitě škoda. Při svém pátrání po informacích o tomto městě jsem narazila na několik zajímavostí, které by určitě stály za to, aby byly viděny.
První zmínky o Scorranu se datují do dávnověku, což dokládají dva menhiry, které jsou nedaleko města. Stejně jako ve většině okolních míst zde byla kultura messapi. V období republikánského Říma byly pozemky v okolí města dávány jako výsluha legionářům a ti se stali zakladateli původní osady. Pod nadvládou Říma bylo toto území až do pádu Západořímské říše, poté bylo kolonizováno Řeky a Byzantinci. Později, v době nadvlády Normanů začaly vznikat první velké stavby. Město a jeho okolí se pak později dostalo do rukou feudálů, kteří majetek spravovali a prodávali. Posledními majiteli byla rodina Frisari, která město získala roku 1686 a od roku 1725 se město a okolí stalo vévodstvím. V držení této rodiny bylo Scorrano až do konce feudalismu v roce 1806.


Jak už jsem se zmínila, je patronkou města sv. Domenica, na jejíž počest se koná rok co rok od 5. do 7. července slavnost. Santa Domenica je patronkou více italských měst a obcí, ale ve Scorranu jsou oslavy této patronky největší a na slavnost se sjíždí lidé nejen z blízkého, ale i z dalekého okolí.
Při hledání informací jsem narazila na spoustu videí z této slavnosti - zde je ukázka osvětlení centra města, kterou vytvořila, či si nechala vytvořit firma, jež se stará každoročně o světelné efekty slavnosti. Ukázka je zajímavá i tím, že je doprovázena mou oblíbenou skupinou Queen a jejich Bohemian Rhapsody. Pro ty, kteří by chtěli vidět víc, jsou vpravo od videa odkazy na další části produkce.

To, co je na videu - zde vyfocené mnou :-D

Obešli jsme náměstí, já udělala několik fotografií a pak jsme se vydali dalšími uličkami bloumat historickým centrem.

Kašna na náměstí

Ulička vedoucí k Porta Terra

Jeden z dobře udržovaných domů

Mariánský sloup u Porta Terra

Starý mlýn

Hodinová věž

Slunce se pomalu schylovalo k západu, stíny se dloužily a uličky, kterými jsme chodili, byly stále liduprázdné. Scorrano je zajímavé, objevili jsme spoustu krásných budov, ale také několik, které by potřebovaly opravit. Našli jsme starý mlýn, či hodinovou věž, na které bylo (kdoví jak už dlouho) čtrnáct hodin.

Možná to bylo znamením toho, že ve Scorranu čas neutíká.


A ted' - budiž světlo:



Takto fotografují profesionálové - fotografie jsou staženy ze stránek: http://www.santadomenicascorrano.it


Pokračování v dalším článku, kdy vás pozvu do známějšího místa.

Recidivistka

13. ledna 2015 v 23:54 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Přesně tak označila vnučku Emu paní doktorka, sloužící na dětské chirurgii v Motolské nemocnici.
Stačilo jí jen málo, podívala se do karty a tam zjistila, že to byla přesně ona, která před necelým rokem a půl ošetřovala Emu po jejím pádu na hlavu. Tehdy vše dopadlo dobře, tedy relativně dobře. Ema byla oteklá a krev se jí vylila kolem očí, takže měla parádního monokla.
Tentokrát to je horší, Ema si rozrazila čelo. Úraz jsem neviděla, o jeho rozsahu vím od dcery, která mi to popisovala.
A tak se zase ze mně opět stala hlídací babička. Ráno vstávám krátce po šesté, s manželem sedám do auta a vystupuji v Řepích u tramvaje, odkud pokračuji do Košíř.
První den byl zlý. Hlava Emu bolela a byla velice mrzutá, či dokonce plakala. Já se jí snažila utěšovat, ale moc se mi to nedařilo. Podobně jako je jednotkou odporu Ohm, jednotkou mrzutosti byla v ten den Ema. Jen mě tak napadalo, že kdyby se mrzutost dala měřit, bylo by to mnoho Em. Spíše velmi mnoho Em. Snažila jsem se jí rozptýlit, zabavit jí, ale moc se mi to nedařilo. Došlo mi, že když jí budu litovat, budu nakonec brečet s ní. Nakonec jsem vytáhla "těžký kalibr", kdy jsem Emě vylíčila, kolik měla její maminka jako dítě úrazů. Když jsem jí vyprávěla o tom, že měla zlomené obě lýtkové kosti a dlouhých šest týdnů nechodící sádru, Ema se na mě nevěřícně dívala. "Emí, ty ten obvaz na hlavičce tak dlouho určitě mít nebudeš." "Ale já ho tam nechci už ted'". Při vyprávění jsem se vrátila o mnoho let nazpátek na dobu, kdy se moje dcera po té komplikované zlomenině, učila celé prázdniny chodit. Tehdy mi koncem června pan doktor v Motole řekl, že když jí budu litovat a šetřit, nebude to pro ní to nejlepší. Vzpomínám jak mi při loučení řekl: "Zatněte zuby, musíte být na ní přísná, jinak hrozí, že bude kulhat." Nutila jsem tedy dceru chodit a do sešitu zapisovala její pokroky. Měsíc jsem jí honila po Šumavě a zapisovala ušlé kilometry. Poslední "výlet" byl k prameni Vltavy a měřil 23 kilometrů. Dcera remcala, ale šla.
Když jsem s ní po prázdninách šla na kontrolu do Motola, pan doktor byl překvapen. Dokonce mě i pochválil a řekl, že nevěřil, jak rychle se dcera "vrátila do normálu". Ukázala jsem mu sešit, kam jsem psala zpočátku pár krůčků a na konci už jen kilometry. Připadala jsem si tehdy více jako tyran, než milující máma. Ema kulila oči a přestala si stěžovat na tlakový obvaz na hlavě. Jen když šla z pokoje a viděla se na chodbě ve velkém zrcadle, měla v očích slzy.
Přiznám se, že když jsem jí ten den předávala, byla jsem vyčerpaná, jako kdybych složila vagon uhlí.
Autobus v Košířích mi ujel asi o dvě minuty. Stála jsem na zastávce v drobném mrholení, samozřejmě bez deštníku, dlouhých 10 minut. Když jsem vystupovala z autobusu, viděla jsem ujíždějící tramvaj. Na přechodu pro chodce mi svítila červená a já viděla přijíždět další tramvaj. Padla zelená a já se rozeběhla a doslova vlétla do tramvaje předními dveřmi. Usadila jsem se a vytáhla jízdní řád. Je to fajn, tramvaj jede do Řep 10 minut a já v pohodě stihnu autobus k nám domů. Spokojeně usazená jsem najednou zaregistrovala, že tramvaj zastavila na pro mě neobvyklém místě. A pak mi to došlo. Já totiž doběhla tramvaj, která končí na Kotlářce. Vystoupila jsem na smyčce a klusala přes parčík zpátky na Plzeňskou. Samozřejmě, že mi ujela i další tramvaj. A pak sedíc v následující tramvaji jsem znovu prozkoumala jízdní řád a zjistila, že další autobus mi domů jede za necelou půl hodinu. Mohla bych jet ještě jiným za dvacet minut, ale ten nezajíždí k nám, musela bych se vracet. Courala jsem po obchodech, dívala se co kde mají a pak, osm minut před odjezdem, jsem šla na autobusovou zastávku. Mám ráda rezervu a nerada dobíhám autobusy či tramvaje. Na zastávce jsem se šla ujistit, že autobus skutečně za těch několik minut pojede. To se povedlo! Na vyvěšeném jízdním řádu jsem zjistila, že mi "za á" autobus před několika minutami odjel, protože "za bé" se 14. prosince měnil jízdní řád. No výborně! To se opět povedlo. Navztekaně jsem se vrátila do obchodního centra, nakoupila nějakou drogerii, to se přeci vždy hodí. Cestou zpátky na zastávku mi došlo, že je to hodina, kdy jsem nastupovala v Košířích do autobusu a že za normálních okolností bývám touto dobou už dávno doma. Jak je to možné, že jsem změnu nezaregistrovala dříve? Uvědomila jsem si, že když jsem před vánoci jezdila hlídal Emino nemocné ouško, byl pro mě párkrát autem manžel a jednou mě odvezla dcera. Dobře mi tak! Zmoklá a mrzutá na několik Em jsem se znovu vrátila na zastávku. Autobus jel na čas. Zastávku před tou, na které vystupuji, se řidič vyklonil z kabinky a pronesl: "Mám špatnou zprávu pro ty, kteří vystupují" ... a jmenoval "mojí" zastávku. Prý tam praskla voda a mají změnu trasy. Jede se až na Bílou Horu. Z autobusu vystoupilo hodně lidí a několik z nich diskutovalo u otevřených předních dveří s řidičem, že by se s ním vyvezli na kopec a tam jim někde zastaví. Řidič souhlasil a část lidí se vrátila do autobusu. Vystupovali jsme na kopci mimo zastávku. Šla jsem k domovu se starším manželským párem a pán mi říkal, že to bude trvat asi dva týdny. Dokonce prý i dopravní podnik požádal o to, že by autobus zajížděl na "naší" zastávku a pak se vracel jinudy na trasu, ale městská část s tím nesouhlasila. Zmoklá jsem po více než hodině a půl dorazila domů. Svlékla jsem kabát a dala ho sušit, pak jsem si umyla ruce a uvařila kávu. Pustila jsem se do likvidace vánoční výzdoby. Manžel po návratu domů pronesl, že jsem toho moc neudělala. Vylíčila jsem mu svou cestovní anabázi a šla mu uvařit také kávu. Pak jsem pokračovala v "likvidaci" vánoc. Musím toho stihnout co nejvíce, zítra jedu zase hlídat. Kmitala jsem po bytě a "povedlo" se mi rozbít jednu skleněnou ozdobu. Mrzelo mě to, kupovala jsem si jí ještě ve svém rodišti. Je to zvláštní, ale já si u každé ozdoby pamatuju, odkud jí máme. Pak jsem ze zdi na chodbě sundávala vehementně látkový stromeček. Ozvala se rána, kovový věšák na klíče se poroučel k zemi, před tím zavadil o radiátor, rána jako z děla a klíče se rozutíkaly po chodbě. Mezi klíči se válel hřebík a ve zdi zela díra. Co se ještě dneska stane? Sebrala jsem klíče a hřebík, došla si pro vysavač. Mrzutá jsem byla na ještě více Em.

Ráno mě manžel budil: "Jde se do práce." Většinou bývám vzhůru dříve než on, ale včerejšek s mrzutou Emou, zdlouhavým cestováním a škodami, které jsem si doma způsobila, mě asi opravdu vyčerpal a já spala jako dřevo.
Stejná cesta ve stejnou dobu. Ema byla už v mnohem lepším rozmaru než předchozí den. Sára mě poprosila, zda bych pro ní nešla "po O" do školy. Ráda, ale co s Emou? Nakonec se vše vyřešilo. Prohrabala jsem čepice, které holčičky mají a našla jednu hodně velikou. Vzala jsem si jí na hlavu a šla ze Emou. "Hele, v téhle bys mohla jít." Vyzkoušela jí a když zjistila, že se pod ní schová zavázaná hlava s tlakovým obvazem, souhlasila.
Jsem znovu hlídací a i když to dělám ráda, jsem unavená. Domů se vracím za šera, udělám opravdu jen to nezbytné.

Ema už nemá ten obrovský tlakový obvaz, po včerejší kontrole v Motole dostala menší, ale musí přes něj nosit pružný pásek. Pružný obvaz z nemocnice odmítla, ale gumovou krajku, kterou jí maminka uvázala, nosí.

Přemýšlím o ní a říkám si, kolikrát už ona spadla na hlavu.
Mám pocit, že nemá klasické obranné reflexy. Já když padám, vrazím ruce dopředu, ve snaze ochránit si hlavu. Ema padá zásadně na hlavu.
Rozseklý ret při pádu na rozbitou skleničku to vše zahájil, šité obočí, předloňský srpnový pád na čelo a ted' pád na hranu postele.
Když pro mě manžel v pátek odpoledne přijel, vzala ho Ema za ruku, odvedla ho do dětského pokoje a tam se zeptala: "Dědečku, nemohl by být ten roh kulatý?"

Jak šel čas?

Ema dva a půl letá se sešitým horním rtem

Čtyř a půl letá s parádním "monclem"

Páteční ráno už v lepší náladě

Pondělní foto po návratu z Motola

Ráno jdu znovu do služby. :-D
Mé plány změnil jeden hloupý pád na roh postele. Začínám už vážně pochybovat o tom, že si konečně najdu dostatek času na blog.
A dokonce jsem prošvihla i páté narozeniny svého blogu. :-D

Rok 2014 ve fotografiích - 2.pol.

6. ledna 2015 v 18:00 Úlovky (fotografické)

Pokračování předchozího článku.

Červenec

Čas prázdnin je sousloví, které mě napadá, slyším-li červenec.
Coby dítě jsem pravidelně opouštěla prvního července své rodiště a odjížděla s rodiči a sestrou do Českého ráje. Věta, kterou jsem napsala zní tak, jako bychom jezdívali na letní byt. Dá-li se tedy "teletník" nazývat vilou a pobyt na táboře, kde můj táta dělal vedoucího a maminka vařila - ano, jezdívali jsme na letní byt. Tři týdny na táboře, po nichž následovaly další dva v podobě rodinné rekreace, pochopitelně stále ve stejném objektu. Každý červenec od mých ranných let až po práh dospělosti. Vždy 23. července jsem dostávala od rodičů čokoládu, v den svých osmnáctin jsem si tam, v Českém ráji, poprvé před nimi zapálila cigaretu.
Od doby, co jsem babičkou, se snažím věnovat se v červenci (a nejen v něm) co nejvíce vnučkám. Ráda bych, aby čas prázdnin prožily alespoň trochu aktivně a poznaly i kus naší krásné země.
Už jsem naznačila, že v tomto měsíci také slavím své narozeniny. I když slovo slavím je hodně nadnesené. Spíš tedy chystám, vařím, peču, griluju, hostím, kmitám... i když loni to bylo úplně jinak.

Nesmím se také zapomenout zmínit o fot'áku, o kterém jsem psala v kapitole věnované červnu.
První den po návratu z Itálie jsem si jela vyzvednout ten můj, který po pádu přestal ostřit. Nic jsem neplatila, prý bylo něco v softwaru. Podle papírů, které jsem k němu dostala, putoval na opravu až do Polska. A ten nový, náhradní? Reklamovala jsem ho v internetovém obchodě a vada byla pravděpodobně neodstanitelná. Po měsíci mi na účet byla vrácena plná cena. Dcera se tomu pochechtávala a říkala: "Teda mami, tímhle způsobem si půjčit na dovolenou fot'ák? To se ti fakt povedlo." :-D

Rytířka Sára
Nikdy nezapomenu na vyděšený výraz kluka o dvě hlavy vyššího a alespoň o pět let staršího, když Sára sundala přilbici:
"Ježišmarjá, já sem prohrál s malou holkou"!

Bílá paní Ema, která na rozdíl od své sestry s nikým nesoupeřila. To se pro dámu nehodí. :-)

Klerodendron, nebo také blahokeř (Clerodendrum thomsoniae), občas nazývaný "krvácející srdce",
začal kvést začátkem července

Nejen zábavou živ jest člověk.
Začínáme betonovat sloupky altánu, uvnitř jsou roxory, já je elegantně olepila zakrývací folií.
A zatímco děda míchá beton, holčičky v roli pomocnic donášejí vodu, aby měl beton tu správnou konzistenci.

Hortenzie v barvě modré

Hortenzie v barvě červené
Aby nedošlo k mýlce - fotografie jsou neupravované, protože to neumím
a navíc mám opravdu jen jeden jediný keř.

Vzhledem k absenci nejen času, ale i střechy u altánu, která by nás všechny mohla skrýt před slunečním
úpalem, či před nenadálým deštěm, jsem zvolila variantu restaurace. Nic jsem tentokrát nechystala.
Vše proběhlo v klidu, nikdo si na nic nestěžoval a věřím, že všem chutnalo. Příště to možná zopakuji.

Koncem července jsem jela do svého rodiště, rodiče měli oba koncem měsíce svátek.
Položila jsem kytičku, zapálila svíčku a chvilku si s nimi v duchu "pokecala".
A pak jsem jela do Německa koupit si svůj oblíbený "métský" salám a nějaké další drobnosti. Koupila jsem i krásně
barevné nafukovací balónky s tím, že se budou hodit při oslavě Sáruščiných narozenin. Krásné, barevné - bohužel
však nikoli nafukovací, ale na vodu. Holkám to vůbec nevadilo a v teplých dnech se s nimi docela vyřádily.



Srpen

Když se tak ohlížím za srpnem, říkám si, kde se stala chyba?
To, co se odehrálo tu nechci znovu detailně rozepisovat, protože je to nejen smutné psaní, ale i smutné čtení.
Toho veselého bylo od srpna nějak pomálu a já to navíc "korunovala" ještě otřesem mozku.
Pracovali jsme s mužem na střeše altánu, mnohdy až téměř "do padnutí". Stala jsem se počtvrté babičkou. Radost a dojetí z narození vnučky pak byly zadupány a my s manželem byli rodinou syna nazváni "hajzly". Abych se úplně nezbláznila, věnovala jsem čas vnučkám, alespoň jsem se o to snažila. Nezapomenu na jejich "nadšení", když jsme objížděli hobbymarkety, abychom dokoupili chybějící palubky na dokončení střechy altánu. I takové byly jejich prázdniny. Našel se i čas na návštěvu ZOO a párkrát i na kola. Kvůli altánu jsem nestíhala péči o zahradu a napadení rajčat plísní jsem zaregistrovala, když už bylo pozdě. Holt v deštích jsem necítila potřebu chodit ještě zalévat.
I přes "nepéči" se zahrada odměňovala úrodou (vyjma rajčat). Občas jsem nestíhala sklízet a jahody sežrali, či nakousali nenažraní slimáci. Bránila jsem borůvky a maliny proti drozdům. Z drobného ovoce, které se nezkonzumovalo, jsem stíhala po večerech vyrábět protlaky, které jsem zamrazovala. Marmelády se uvaří, až budu mít čas. Pekla jsem koláče s ovocem, vařila ovocné knedlíky. Prázdniny utekly tentokrát jako voda a na jejich konci jsme i s Tomášovými rodiči oslavili Sářiny sedmé narozeniny. A to se nedávno narodila.


Ostružiny!
Když jsem před lety zasadila první keř, těšila jsem se na úrodu. Postupem času jsme sklízeli z jednoho keře průměrně 40 kg ostružin. Nešlo to všechno spotřebovat, proto jsem černé plody rozdávala po sousedech a kamarádech, či je nosila do práce. Manželovi kolegové si k nám chodívali sami natrhat. I tak něco spadlo. Zjistila jsem, že ze spadlého plodu vyrůstá nový keř, který má stejné vlastnosti, jako ten původní. Rostlinky jsem opatrně vyrýpla ze země, zasadila do květináčků a pak je rozdávala zájemcům. Bylo to ode mně pěkně krátkozraké, protože jsem si tím "zlikvidovala" odběratele zralých plodů ostružin. Všichni, kteří si je ode mně tak rádi brali, mají totiž na svých zahradách, ale i balkonech, své vlastní keře.
Letos jsme nechali s manželem třičtvrtiny úrody na keři. Sice jsem pár krabic ještě rozdala, něco si odvezla dcera, já sama si do mrazáku připravila 7 kg protlaku, ale i tak toho bylo ještě spousta. O něco se postarali ptáci, něco spadlo a zbytek kvůli deštivému počasí shnil na keři.
Podobnou fotografii ostružin, visících z pergoly na boku domu, už nepořídím.
Ostružina musí padnout jednomu z "územních požadavků", které vznesli syn a snacha. Chtějí přední zahradu. Prý tam vybudují dětské hřiště. Kromě toho, že musím zlikvidovat záhony s květinami a okrasnými keři, musím si také přestěhovat šňůry na prádlo. Když jsem mladým řekla, že mi nevadí, když budou děti občas běhat pod prádlem (mé děti i vnučky se tam také pohybovali či pohybují), odpověděli, že jim to ale vadit bude.
Jediné místo, na které mohu šňůry přestěhovat, je to, kde je ostružina.
Co je důležitější? Jednou za rok nadúroda ostružin, pro které už opravdu nemám odbyt, či usušené prádlo?
Až budu chtít ostružiny mohu zajít k jedné či druhé ze sousedek, či k Tomášovým rodičům na chatu.
To mě tolik nebolí.
Co mě opravdu bolí je to, že musím zlikvidovat to, co jsem svýma rukama za 40 let vytvořila. A to raději nepočítám finance, které jsem do zahrady vložila.
Když jsem sem totiž přišla, rostly tu bezinky, kopřivy, pýr a podobné rostliny.

Slunce zapadá nad zahradou

Měsíc má kolem sebe černé chmury



V ZOO a hlavně v Bororo bylo báječně, radovala jsem se s vnučkami a zapomínala na starosti

Holky, dneska těch koláčů budeme muset upéci víc. Nějak nám to překynulo.

Babi, co tam ten děda s tím kolem pořád dělá. To mu to trvá...

21. srpna 2014 jsem poprvé viděla svou vnučku

Krásných sedm let :-D



Září

Už jsem se zmínila o tom, že Sára začala chodit do školy. Začaly jí povinnosti, které si ale moc nepřipouští. Já jsem, coby dítě, bývala dost ctižádostivá a těšila mě každá dobrá známka. Prostě jsem byla šprt! Sára je jiná, z té určitě šprt nebude. Ale Ema? Do školy půjde letos, ale už ted' nabývám dojmu, že toho už umí víc než Sára. Že by se "pobabila"?
První záříjový víkend jsme trávili na chatě ve společnosti celé Tomášovy rodiny. Prožili jsme spoustu báječných okamžiků a nikoho z nás by nenapadlo, že se takhle vidíme všichni společně naposledy. Smrt si nevybírá.
Následující víkend jsem odjížděla na třídní sraz ze "základky". Nebylo mi dobře, ale cítila jsem jako svou povinnost tam jet, už jen proto, že jsem sraz spoluorganizovala.
A pak už jsem jen ležela v horečkách, dusila se kašlem, či se dusila i bez kašle. Nechala jsem propadnout lístek na předpremiéru muzikálu Sněhová královna. Později mi moje kamarádky z naší "kulturní party" řekly, že to stejně nebylo nic moc. Ale škoda těch tří stovek.
Víte, co je největší trest pro tak "ukecanýho tvora", kterým jsem? Když ztratí hlas. A to přesně mě postihlo.

Tak co? Těšíš se? Já vám ani nevím...

Na chatě se holky snažily pomáhat, protože nejen zábavou živ jest člověk

Na podzim truhlíky kvetou nejkrásněji

A rostou i houby. Nejím je, ale vášnivě ráda je sbírám

Klerodendron - mé krvácející srdce

Krvokvět (Haemanthus albiflos)
Znáte tuto květinu?
Dostala jsem jí před 40 roky od svého tehdy nastávajícího švagra, který mi jí předal s tím, že se kytička jmenuje krvokvět Kateřinin. Nikdy mi nekvetla, i když jsem jí věnovala náležitou péči. Předminulý rok jsem při přesazování zjistila, že má čtyři malé oddenky. Nevyhodila jsem je, ale naopak jsem je zasadila do malých květináčků a nechala je na poličce u okna v bývalé kuchyni. Ničemu nepřekážely, nevadily. Moc jsem je nesledovala, při zalévání dostaly svou dávku.
Při mé nemoci zaléval manžel. Přišel za mnou a sdělil mi, že mi kvete nějaká divná kytka, at' se na ní jdu podívat.
Květ krvokvětu mě překvapil, viděla jsem ho poprvé. Jen mi trochu vrtalo hlavou, proč není květ červený, když se květina jmenuje krvokvět. Už Vaškovi neřeknu, že mi před těmi lety nedal krvokvět Kateřinin, ale krvokvět bělokvětý.
V únoru to už bude dlouhých sedm let, kdy tu Vašek není.
Ta původní rostlina, kterou mám v kuchyni však stále ještě nevykvetla.



Říjen

Kašlající, nemluvící, v lepším případě jen chraptící. V lékárně jsem utratila nemalé peníze za Vincentku, pastilky s islandským lišejníkem, či šalvějí. Kupovala jsem nechutně drahé citrony a těšila se na to, až jejich cena klesne z 90 korun někam k rozumější ceně. Ve školce i v družině, kam jsem jezdívala vyzvedávat holčičky, si zvykli, že moc nemluvím. Můj pan doktor na ORL se na mě potutelně usmíval a říkal, že je to běh na dlouhou trat', ale když to vyjde, třeba si stihnu na vánoce zazpívat i koledy. Měla jsem další lístek do divadla, tentokrát na obnovenou premiéru muzikálu Kleopatra. Bála jsem se, že se rozkašlu a budu z divadla vyvedena. Zvládla jsem to a z muzikálu odcházela nadšená.
Podobně jsem zvládla vstávat denně ráno po šesté, svézt se s manželem do Řep k tramvaji a odtud pokračovat do Košíř hlídat nemocnou Sáru. Bojovala se 40°horečkami, se spálou, s bolavým zoubkem. Úterky a čtvrtky hlídávala Sáru druhá babička a já odvážela ve čtvrtek Emu do baletu. Volné úterky jsem se snažila udělat něco v bytě. Uspořádala jsem svou "smečku" koček, vyleštila svou sbírku milovaného modrobílého porcelánu a pustila se do štrykování. Počítač se mnou odmítal komunikovat a já ho zapínala výjímečně. O víkendech jsem si brala Emu, aby se alespoň dostala na chvíli ven. Poslední říjnový víkend jsem začala s prací, kterou nenávidím. Je to zazimování kytek, spojené s přípravou sadby na rok následující. Dělám to velice nerada, protože v této době vše nádherně kvete. Nerada, rok co rok musím zlikvidovat tu nádheru a ponechat jen to, co bude přezimovat. I když oproti roku 2013 letošní říjen dovolil kvést kytkám o téměř celý měsíc déle.
O státním svátku jsme s mužem zajeli na hroby a pak na nákupy do Německa. Kromě oblíbeného métského salámu jsme koupili i nějaké hračky dětem k vánocům.
Poslední říjnový den jsme odjeli i s holčičkama na kolaudaci nového švagrova obydlí, které bylo spojeno s oslavou jeho narozenin. Myslela jsem si, že se jen podíváme a hned zase půjdeme, ale zůstali jsme hodně dlouho. Bylo štěstím, že jsem sebou vzala antibiotika, která Sáruška dobírala.
Po více než dvou měsících jsem už PODRUHÉ viděla svou novou vnučku. Syn a snacha dostali stejnou pozvánku, jako my a mnozí další.

Kočka sem - kočka tam ... ani nevím, proč jsem je kdysi začala sbírat (toto je jen zlomek)

Ema ve Hvězdě v pozici modelky

Letohrádek

Ne, toto opravdu není pole. Louka na Vypichu se po více něž měsíci dosud nevzpamatovala po koncertu Kábátů

Konec října avizoval i konec kvetení v truhlících

Oběhla jsem dům a truhlíky si vyfotila

Už je to pod střechou

Sadba na příští rok je připravená

Stihla jsem to opravdu v minutě dvanácté - ráno už jsem fotila jinovatku na altánku

Holky sedící na závod'áku. Věřím, že až budou větší, bude jim děda vyprávět o jejich slavném předkovi

Bětuška téměř tříměsíční

I když se "mladí" usadili na úplně opačném konci, vnouček si nás našel

Ema má evidentně umělecké ambice



Listopad


V sobotu 1. listopadu jsem vstávala s bolestí v krku. Vzpoměla jsem si na předchozí večer a na paní, která na oslavu přišla smrkajíc, frkajíc a pak pronesla: "Půjdu někam stranou, abych tu neprskala na ty děti." Pak jsem v průběhu večera zaregistrovala, že sedí u stejného stolu jako my. Hlavně že "byla daleko od dětí".
Dopoledne volala dcera, že má Ema horečku: "Nojo, no, v poledne dobere Sára poslední antibiotika, tak proč by nemohla marodit i ta druhá, vid'." Přiznala jsem dceři, že ani mě není moc dobře, že jsme s Emou asi včera něco chytly. Naštěstí měl zet' první listopadový týden dovolenou. Ne, že by si ten termín vybral, ale nestihl si jí vybrat v řádném termínu a dovolená mu byla nařízena. Ema doma marodila pod dohledem tatínka, já si marodila sama. Opět, tak jako v září, jsem měla lístek do divadla. Přeci ho nenechám znovu propadnout. Začala jsem obvolávat kamarádky a nakonec lístek "udala" u sousedky, která od listopadu nastoupila důchod. S pocitem, že lístek tentokrát nepropadne, jsem se spokojeně kurýrovala.
Následující týden už jsem opět fungovala jako babička vodící vnučku do baletu. Ale dobře mi ještě moc nebylo.
Doma v teplíčku jsem pak štrykovala čepice a šály, dívala se na televizi a očekávala, co přijde.
Manžel oslavil narozeniny a dostal od dcery a zetě originální dárek - pozvání do restaurace. On totiž i druhý dědeček slaví narozeniny ve stejný den. Báječný oběd a ještě báječnější setkání.
Příští týden ve stejnou dobu a na stejném místě jsme se šešli při oslavě kamarádových narozenin. Jen sestava u stolu byla jiná. Kamarád pozval i syna se snachou a my měli možnost vidět už potřetí naší novou vnučku. Po obědě jsme se vrátili domů a mladí se přihrnuli za námi do bytu. "Pojd'me se dohodnout ..." tak začal syn. A zatímco vznášeli oba své územní požadavky, které neustále stupňovali, my s mužem stáli s prominutím jako dva pitomci, neschopni slova. My nic nepožadovali. O likvidaci toho, co jsem kdy na zahradě zasadila, jsem se už zmínila. Pak se nám podařilo alespoň obhájit, že si budeme moci nechat na chodbě malý botník, který tam stojí už dvacet let - oni tam chtěli parkovat kočár. Pak zazněla věta, že oni jsou čtyři a my jen dva, takže budou chtít do budoucna i naší bývalou kuchyň o rozloze sedm a půl metru. V ten moment se mi zatmělo před očima. To snad nemyslí vážně. Syn vyhrožoval, že nechá všechno přeměřit. Vždy se po své plamenné řeči obracel na svou ženu, usazenou u našeho stolu, co ona na to? A mě v ten moment došlo, že většina požadavků není z jeho hlavy. On, který byl vždy dominantní, přejímá názory své manželky. Až v tu sobotu jsem uvěřila své dceři, která mě utěšovala v srpnu poté, co jsem se sesypala, že pojmenování mě a manžela hajzly, není z jeho hlavy.
Začala jsem se bránit a snacha se na mě udiveně obrátila. Takovou mě neznala. Nemám ráda konflikty, pokud jsem některého účastna, nesu to hodně těžko. Preferuji slušnost, pokud někomu ublížím, omluvím se.
Já hloupá se totiž celou dobu ve vztahu ke snaše chovala ne slušně, ale přímo submisivně, dokonce by se dalo říci, že jsem aktivně provozovala rektální alpinismus. Myslela jsem si naivně, že si s ní vytvořím podobný vztah, jaký mám se zetěm. Přestala jsem se konečně plazit a ozvala jsem se. Odešli a mě bylo jasné, že tím to neskončilo.
V noci jsem nespala a druhý den jsem se totálně sesypala. Po třech dnech nespaní a trápení, kdy už jsem vypadala jako zombie, jsem vyhledala pomoc psychologa.
Možná i to vše, co jsem popsala bylo důvodem, že jsem v listopadu téměř vůbec nic nevyfotila, snad jen poslední čepice pro holky a pak rozsvícenou první svíčku na adventním věnci.



Poslední listopadovou sobotu se syn s rodinou nastěhoval do bytu po švagrovi.



Prosinec

Měsíc nabitý událostmi začal kalamitou. V pondělí 1. prosince jsem doma čekala na balík, ve kterém měl být dárek pro Sáru. Objednávala a zaplatila ho dcera a po dohodě ho nechala poslat k nám. Po zazvonění jsem si vzala kabát a klíče a šla pro balík. U branky mě v ledovém dešti doběhla snacha, která na mě křikla, že ten balík je pro ní. "Já čekám také, tak promiň". Cestou do domu jsem zaregistrovala, že její bunda zůstala viset na růži, asi jak spěchala. Nepříjemným hlasem mi sdělila, že si o moje růže zničila bundu, která je nová. Vzpoměla jsem si na doporučení psychologa ("zkuste najít na tom špatném něco pozitivního"), vzala zahradní nůžky a větev, která trochu vybočovala na široký chodník a okolo které všichni v pohodě prošli, jsem až u země ustřihla. Pohodila jsem jí do zádveří, pak jsem ostříhala asi dvacet poupat, která by ještě mohla v teple rozkvést a uložila nůžky. Když jsem otevírala dveře u domu, přišel balíček pro Sáru. S růžemi a balíčkem jsem vystoupala do patra. Růže jsem ponořila do vlažné vody ve vaně a šla zavolat dceři, že balíček je tu.
Na pohozenou větev jsem si vzpoměla v úterý. Teple jsem se oblékla a vyrazila z domu. Vše bylo pokryté souvislou vrstvou ledu, do popelnice jsem se nedostala. Vrátila jsem se do bytu a vzala fot'ák. Pak jsem zaregistrovala souseda také s fot'ákem: "Musím si tu krásu zdokumentovat, tohle není bílá, ale skleněná hora." Dala jsem mu za pravdu.



Tyto jediné rampouchy jsem otloukla, aby se ptáčci dostali k potravě

Ne všechna poupata, která jsem 1. prosince zachránila před ledem vykvetla, většina však ano

Jako dítě jsem se na 5. prosinec vždy těšila. Nešlo jen o nadílku, ale byla to taková předzvěst nadcházejících Vánoc. Jako dospělá ten den nemám ráda, protože mi zemřel táta. Pokaždé si na to vzpomenu.

Holky, nebojte, já vás nedám ...

Mikuláš byl laskavý, čert drsný - tak to má být.
Sára zazpívala písničku, Emě došla řeč

Co to tady je?

Že by tam taky bylo něco pro mě, vždyt' jsem byl celý rok hodný ...

Tak nic, třeba příště


Předvánoční přípravy vrcholily, pekla jsem, zdobila cukroví a měla k tomu dvě hodně šikovné pomocnice.




Už jsem se v několika psaných textech zmínila o tom, že vozím Emu do baletu.
13. prosince měla své první vystoupení pro veřejnost. Hodiny baletu začala navštěvovat v půlce září a moc jí to baví.
A krom toho, že jí to baví, asi jí to i jde, protože si jí, jako jednu z mála začátečnic, vybrala paní profesorka na vystoupení. Pro Emu to znamenalo mnohem více času při nácviku a pro mě prodloužené čekání před baletním sálem, někdy dokonce i o hodinu. Po baletu jsem jí vozila unavenou domů, kde většinou rovnou padla a chvíli odpočívala, než začala "fungovat".
Vystoupení začínalo v 16 hodin, účinkující tam museli být už ve dvanáct, aby se stihla generálka. Emu odvezli rodiče, vybavili jí batůžkem s jídlem a pitím. My, oboje prarodiče, jsme pak přišli až na vystoupení.
Ema je na začátku a i kdyby se nikdy baletu nevěnovala, bude se umět pohybovat a bude mít hezké držení těla. Podobně jako naše dcera, která chodila do baletu sedm let.


Antonio Vivaldi - Zima

Rolničky, rolničky .....

První honorář v podobě bonboniéry a růže

Vánoce za dveřmi, přede dveřni a už jsou tady ...
Na Štědrý den přišla dcera s rodinou. Od doby, kdy se narodila Sára, večeříme společně. Po večeři chodíme se zvonečky a prskavkami přivolat Ježíška.
Na Boží hod pozval manžel syna s rodinou a byla druhá nadílka, tentokrát Štědré odpoledne.
Na Štěpána dojel manžel pro holčičky a tradičně se šlo na jesličky. To, co předcházelo a pak i následovalo jsem popsala zde.

Vánočky se povedly

Prostřeno ke štědrovečerní večeři

Při čekání ja Ježíška jsem vyfotila růži, která prosinec - neprosinec vykvetla u domu + prskavku

Holky pod stromečkem

Holky rozbalující

Na Boží hod pro stromečkem "řádil" Jiříček

Bětušce to zatím bylo všechno fuk

Čekání před kostelem Panny Marie Andělské

Jesličky: "A babí, víš to, že se tady nesmí fotit?"
Fotila jsem nenápadně, bez blesku - tak jako v letech předcházejících

S Emou na Hradě



Závěr roku byl podobný jeho začátku. Opět jsem onemocněla. Tentokrát to nebyly dutiny, ale skolila mě střevní chřipka a to parádně. Pozitivní na tom je to, že jsem tentokrát nepřibrala žádná kila navíc. Dietu jsem držela ještě i na Nový rok. Manželovi jsem však přichystala Silvestrovské pohoštění. Chtěla jsem mu vynahradit to, že se od mého onemocnění na Štěpána, byl nucen živit zbytky z Vánoc.



Jaký byl rok 2014?
Pro mě byl rokem změn, ztrát a malých radostí.
V domě, kde od roku 1974 bydlím, už asi nebude nikdy ta pohoda, která tu bývala.
Přišla jsem o dva báječné lidi, po kterých zůstala v mém životě mezera.
Stala jsem se po čtvrté babičkou, ale pro děti mého syna asi nebudu nikdy tou, kterou jsem pro Sáru a Emu. Bohužel!
Ve společnosti Sáry a Emy se mi dařilo občas zapomínat na to, co mě trápí. Bohudík!
Zaznamenala jsem i malý úspěch - byla jsem požádána jednou institucí o fotografie, které se stanou součástí výstavy.

Rok 2014 ve fotografiích - 1. pol.

3. ledna 2015 v 18:58 Úlovky (fotografické)


Podobně jako v roce minulém, jsem se rozhodla udělat jakousi bilanci toho, jaký byl rok, který nedávno skončil.
Když jsme na sklonku roku 2014 seděli večer s manželem a vzpomínali, shodli jsme se, že to nebyl úplně nejlepší rok. Toho špatného, či horšího jako by bylo nějak oproti minulým rokům více. Světlé okamžiky byly v pozadí.
Naštěstí je naše mysl nastavená tak, že na to špatné se zapomíná (tedy většinou) a vzpomíná se jen na to dobré.
Vzácně jsme se shodli na tom, že rok 2014 nebyl z těch nejlepších, ale že oba doufáme, že ten letošní bude snad o něco lepší. A když už ne, tak bychom si přáli, aby rok, který je v začátku, byl, když už ne lepší, tak alespoň ne ještě horší.

Bilance roku 2014 bude opět z větší části fotografická, doplněná jen občasným textem. Všechny fotografie byly pořízeny během roku 2014 a z větší části jsem je fotila já. Jen několik málo, při kterých jsem nedržela prst na spoušti, pořídil někdo z mých blízkých - ovšem mým fotoaparátem.


Leden

Novoroční snídaně byla stejná jako v předchozích letech. Zahájili jsme jí rozkrojením novoročního dortu. Tradice je prostě tradice. Navečer jsme s holčičkami nedaleko Rudolfina sledovali ohňostroj. Pak jsme po téměř půlhodinovém čekání na Klárově řešili, jak se dostaneme domů. Nic nejelo! Pak k našemu obrovskému překvapení holky souhlasily s tím, že půjdeme Nerudovkou ke Hradu a pak dál do Břevnova a tam odtud autobusem. Když jsme došli společně na Malostranské náměstí, zjistili jsme, že už začínají jezdit tramvaje. Bylo nám v tu chvíli jasné, že se pěší přesun do kopce konat nebude. Největší radost z toho měly holky. Tak takový byl náš první den roku 2014.
Krátce po Novém roce jsem onemocněla. Bolely mě dutiny, trápila mě horečka. Byla jsem vděčná manželovi, že "zlikvidoval" po "Třech králích" vánoční stromek a výzdobu. Ležíc jsem si v duchu říkala, že "to nám ten novej rok moc dobře nezačal".



21. ledna jsem fotila na zahradě sněženky

Vím, že leden nepatří zrovna k měsícům, kdy se zavařuje.... největší radost měl z mého počinu zet', který o mém výtvoru řekl: "tak dobrou jsem nejedl ani v Anglii"



Únor

Teplé počasí, které panovalo v únoru bylo už víc než jarní. Podnikali jsme spoustu výletů a vycházek, kdy nám ve většině případů dělaly společnost vnučky. Občas sice remcaly, někdy si stěžovaly na to, že je bolí nožičky, ale statečně šlapaly. Mě ty nohy bolely také, ale já si nestěžovala - nechtěla jsem podrývat morálku "pochodujícího kolektivu". Doma jsem vysadila semínka rostlin a už se těšila na to, jak se budu rýpat v zemi.

7. února jsem zapnula počítač a na svém blogu uviděla krásné a kulaté číslo. Stihla jsem ho vyfotit, ještě než se změnilo.

Kolik jen příběhů se o něm vypráví a kolik jmen dostal během svého života tento člověk?

Dům, ve kterém se natáčel pořad Rady ptáka Loskutáka

Patronem naší městské části je sv. Martin

Lesoparkem Cibulka vede trat' pražského semmeringu.
Stojíc nad kolejemi jsem vzpomínala na dětství. Jeden z dedečků byl "ajznboňák" a říkal, že každého někam trat' zavede...

Při návštěvě ZOO nikdy neopomineme navštívit pavilon goril - Richard už se těšil na sváču

Na zámku v Mníšku pod Brdy se o víkendech pořádaly prohlídky pro děti.
Holky byly nadšené.



Březen

Jaro vytahovalo ze země kvítky a zahrada se začala zabarvovat. I doma kvetly kromě orchidejí i další kytičky. Dokonce vykvetl "zblázněný" vánoční kaktus. Na Vánoce nekvetl, stihl to už v říjnu. Možná i proto se pokusil o opravu. Já rozsadila muškáty, které jsem přes zimu vypěstovala a "přepíchala" sazeničky rajčat.
Ema oslavila už páté narozeniny a kromě oblíbených panenek Monster High dostala i dort MH. Musela jsem se znovu sklonit před uměním své dcery. Dort sice dokážu udělat, ale takovou parádu jako ona ... na to prostě nemám. Týden po oslavách Eminých narozenin jsem pozvala k nám domů na slavnostní oběd všechny mladé, abychom si společně připili na zdraví Tomáše a Gabriely. Radost z toho, že mám u sebe všechna tři vnoučata, vystřídal smutek a bolest z toho, jak se ke mě choval syn se snachou. Už tehdy jsem začínala tušit, že bydlení pod jednou střechou nebude procházka růžovým sadem.





Ema s dědou obalují řízky

Velikonoce tu budou co nevidět.
Ne, že bych měla málo ubrusů.... přesto jsem vyšila další.



Duben

Začátkem dubna Ema oslavila svátek

Na pondělí velikonční 21. dubna měla dcera narozeniny. Udělali jsme zahradní slavnost, kdy jsme kromě velikonční nadílky pro všechna tři vnoučata, oslavili dceřina "kristova léta" a svátek tří Jiří, kteří jsou v rodině.

Dramatická večerní obloha se mi moc líbila.
Takováto dramata si dám líbit, na rozdíl od těch životních. Ta nemusím!



S holčičkama jsem trávila všední dopoledne ve Valdštejnské zahradě. Třeba z nich budou také milovnice památek a historie všeobecně.

Emě jsme udělali radost výstavou panenek Barbie, kde samozřejmě nechyběly ani její oblíbené Monster High. Na své si přišli i Sára s dědou u spousty autíček a modelů zajímavých světových budov.

Na velikonočních trzích na Staroměstském náměstí se holčičkám líbila nejvíce živá zvířátka.

Pouliční umělec a jeho maxibubliny

Den bez aut

Pohled na Karlův most

U nás na Bílé Hoře

Květinový páv

Čarodějnice na Ladronce.
Kdysi to bývala báječná akce spojená s večerním koncertem.
A dnes? Vysoce komerční záležitost. Bohužel!

Raději jsme z Ladronky "utekli" dolů do Břevnova - pohled na Břevnovský klášter

Rybník u Břevnovského kláštera

Čarodějnice :-)



Květen

V minulém roce se květen moc nevyznamenal. Po hezkém počasí, které panovalo s přestávkami už od února, začal deštěm a chladem. Na práci na zahradě ještě nenastala ta správná doba, proto jsme rádi a opakovaně jezdili na chatu Tomášových rodičů na Křivoklátsko. Zatímco můj muž byl užitečný coby opravář elektřiny a dalších věcí po zimě, já se s dcerou rýpala v zemi ve snaze zlikvidovat bršlici a další plevel, pod kterým už vůbec nebylo vidět, co tam kdy rostlo. I holčičky se snažily pomáhat. Nepřízeň počasí jim nezabránila být venku za jakéhokoliv počasí.
Při jedné cestě na chatu jsme se zastavili v Berouně na hrnčířských trzích. Byla odporná zima, kdy mě nezahřál ani horký čaj, který jsem si koupila u stánku. Už jsem se těšila na praskání dříví v kamnech na chatě. Tomáš "vařil" na venkovním ohništi a my se zatím hřáli u kamen v chatě.
Jiříček oslavil už druhé narozeniny. Byli jsme pozváni i s holčičkama a já zkonstatovala, jak ten čas neúprosně letí.
Počasí se po nepěkném začátku měsíce umoudřilo a já stihla zasadit rajčata, jiřiny a většinu muškátů. Zbývalo už jen málo práce na zahradě a já pomalu přemýšlela o nastávajícím odjezdu do Itálie. To nám to uteklo. Pobyt jsme si uhradili v prosinci a dali si ho pod stromeček a najednou ... už je to skoro tady.
Zprávy o ženoucí se bouřce jsem zaregistrovala včas a stihla odstěhovat větší část rostlin "do závětří".
To, co jsem nestihla zpustošily kroupy a to včetně altánu. Napsala jsem o tom tehdy samostatný článek.
Poslední květnový den jsem odjela do České Lípy na třídní sraz. Moc mě potěšila účast posledních dvou profesorek. I tady je čas velice neúprosný. Neodcházejí jen profesoři, ale už i naše řady nejsou kompletní.

Od lesa se žene bouřka

Holky se na ní vybavily, je nějaká bouřka nemůže rozhodit.

Na hrnčířských trzích byla spousta nádherných věcí. Mít zbytečné peníze ...
Stejně jsem si jeden hrneček koupila. :-)

Dobrou chut'!

Už dvě svíčky - letí to letí...

Mraky, které jakoby objímaly - 12.5.2014


A toto je 23.5.2014



Bezděz
K jeho siluetě se vážou mé vzpomínky na prázdninové cesty k babičce vlakem. Byl vidět notný kus cesty a já, coby malá holka, nemohla pochopit, proč se pohybuje stejným směrem, kterým jede vlak. Vždy jsem se na něj těšila.
Kdykoli jsem v dětství malovala hrad, měl pokaždé siluetu Bezdězu.



Červen

Několik dní před odjezdem spadl můj fot'ák tak hloupě, že přestal ostřit. Co ted'? Byla to moje vina, že jsem ho sice položila tam kam patří, ale nechala popruh viset dolů. A shodou náhod o popruh zavadila Ema a .... spadl podobně, jako ten předchozí, kdy popruh visel ze stolu a Ema se přišla napít. V obou případech byla hodně nešt'astná. O sobě raději nepíšu. Co ted'? Dcera mi nabídla, že mi půjčí zrcadlovku, ale co když se s ní něco stane. Sedla jsem k počítači, našla si fot'ák rozměrů krabičky od mýdla a druhý den si ho jela vyzvednout. Volila jsem stejnou značku, jako ten rozbitý, kvůli ovládání. Nechtěla jsem se učit nic nového. Rozbitý jsem zkusila reklamovat s tím, že si eventuelní opravu zaplatím. A pak už jen zapakovat .....
Ráda bych napsala stejnou větu, jako u minulé bilance - Italia bella.
Ale... nepřálo nám počasí, začátek dovolené se vůbec nevydařil, přiznám se, že jsem se chtěla zabalit a odjet hned první den. V deníku, který jsem začala psát do sešitu dva dny po příjezdu a který se chystám zveřejnit (po dokončení toho předchozího), mám vše zaznamenané.
Okradeni v nevybaveném apartmánu.
Měla bych to zveřejnit, než začne turistická sezona, abych upozornila na to, co se také může stát.
Po totálně pokaženém prvním týdnu se vše jako mávnutím kouzelného proutku upravilo a my si "konečně" mohli začít užívat dovolenou.
Pominu-li tedy skutečnost, že více dní pršelo, než nepršelo. Zapomenu-li na to, že stále foukal ostrý a studený vítr, že moře, které bylo sice krásně čisté, bylo ledové, připomínající Balt a letovisko Torre Dell Orso je s prominutím díra, kterou projdete za hodinu a co pak? Litovala jsem ty, kteří v místě nebyli autem, protože byli odkázáni na to, aby se procházeli mezi "stejnými kulisami" či riskovali procházku po poměrně frekventovaných silnicích.
Fot'ák, který jsem si koupila mě zradil pokaždé, když jsem chtěla něco hezkého vyfotit. Začal se přehřívat, pak displej zčernal a bylo hotovo ... Když pak vychladl, fungoval.
Auto jsme měli k dispozici a Ivu a Petra, se kterými jsme se seznámili a kteří nepřijeli autem, jsme vytáhli na pár míst, kam by se asi jinak nedostali.
Putovali jsme po pobřeží, navštěvovali místa již v minulosti navštívená. Objevovali jsme místa nová a cestovali vnitrozemím Salenta. Zažili jsme milé setkání v Soletu, kdy starý pán, který se nás ptal, odkud jsme, s láskou a dojetím vzpomínal na Prahu.
Poprvé jsme se vraceli s úplně mokrým stanem, kdy nás na Lago di Garda zastihla bouřka. V Innsbrucku chodili místní v zimních bundách a čepicích a to prosím posledního června. U pumpy dole ve městě jsme z tašek vyhrabali teplé oblečení a na pumpě se převlékli.
Cestou zpět jsme zvolili "novou" cestu Alpami a objevili nádherná jezera. Snad jen díky hnusnému počasí nebyl kolem nich téměř nikdo. Walchensee je kouzelné místo.

Přípravy na třítýdenní cestu

Pohled na The Village

Katedrála v Ostuni

Hortenzie po dešti - nic neobvyklého

Nezajdeme na obídek?

Plážový ležing

Due sorelle - dvě sestry jsou dominantou u pláže v Torre dell Orso

Due sorelle nejsou osamocené. Dalšímu skalnímu útvaru jsme s mužem říkali "jachtička". Jak se jmenuje, nevím

Jadran a vlny jako na oceánu

Paní, a vy jste také na dovolené?

Takový běžný italský deštíček

Moře ukrajuje pláž

Katedrála v Soletu

Katedrála v Galatině

Interiér kostela Sv. Kateřiny v Galatině je nádhernou podívanou

Víte, kde vznikl tanec tarantella? Přesně v tomto městě.
Každým rokem se v Galatině požádají slavnosti tarantelly

Lago di Garda, jindy klidné ....

Teplota 30.6.2014 v centru Innsbrucku

Walchensee

Došla jsem k datu 30. června 2014 a vidím, že bilance je více než obsáhlá. Rozdělím jí tedy na dvě části a druhé pololetí bude v samostatném článku.

Na této půlce pracuji už třetí den. Ledva jsem se vyhrabala nejen z postele, ale i z choroby, hlídala jsem všechna tři vnoučata najednou. Což o to, holky jsou větší a jsou hodné. Ale ten malej "rajstajblík" je nevyběhanej, nevylítanej a myslel si, že náš byt je tělocvična. Poté, co házel skleněné kuličky po bytě a trefil knihovnu, vyletěla jsem metr vysoko a raději vypnula počítač. Jistota je jistota.

"Kradu" si pro blog čas mezi vařením a dáváním věcí, které díky mé nemoci zůstaly ležet, do pořádku.