. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Březen 2015

Italský deník 7

26. března 2015 v 11:32 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části deníku

Po předchozích dnech, kdy jsme se věnovali pěší chůzi po dlažbách měst jako jsou Maglie, Scorrano či Brindisi, jsme se rozhodli úterní dopoledne věnovat odpočinku, či chcete-li aktivnímu ležingu.
Ráno, při odchodu z apartmánu, jsme potkali sousedy, kteří znovu děkovali za zakoupení redukce. Paní přiznala, že je moc ráda, protože sebou na dovolenou vzala i domácí pekárnu a nedokázala si představit, jak by to vypadalo, kdyby nám tu naší v sobotu vrátili. Každý den totiž peče chleba. V ten moment se mi seběhly sliny při vzpomínce na čerstvě upečený, křupavý chlebíček vyndaný z pekárny. Krájím ho totiž ještě vlažný.
Na pláži byl oproti minulému týdnu vidět nárůst rekreantů. Doklad toho, že se blíží prázdniny. Voda byla příjemná a my několikrát doplavali k vlnolamu. Pozorovala jsem tři mladíky, kteří se předváděli před slečnami a skákali ze skály u pobřeží do vln. Moc se toho nezměnilo od dob mého mládí. Tehdy také kluci skákali lomeňáky nebo šipky, jen s tím rozdílem, že u nás to bylo z hráze rybníka.
Střídavě jsme se rekreovali ve vlnách, či jsme četli. Už jen čtyři dny a ty utečou jako voda.
V poledne jsme vše zabalili rozhodnuti, že odpoledne podnikneme ještě jeden výlet.
Po obědě a kávě jsem si obula své botky šlapky, dala kšiltovku na hlavu a do batohu pití a fot'ák. Cíl naší cesty byl bauxitový lom nad Otrantem, ten, který jsme objevili na několikátý pokus v sobotu. Byli jsme tam dost pozdě a já už tehdy projevila přání, že se sem ještě jednou vrátíme v době, kdy bude slunce vysoko.
Jeli jsme už neomylně bez bloudění a auto zaparkovali na stejném místě.
Lom byl stejný a současně jiný. Obcházeli jsme ho ze všech stran, přelézali hluboké průrvy. Přiznám se, že jsem měla trochu obavu z toho, abychom se někam neprobořili. Lezli jsme po strmých kopečcích a kopcích, které pomohla dotvořit příroda na místě opuštěného dolu. Červená hlína se odrážela na hladině. Sestoupili jsme uzoučkou cestičkou až ke hladině jezírka. Strávili jsme tu více než hodinu a půl. Pak jsme obešli celou pláň. Všimla jsem si, že mám znovu nohy a zejména boty do červena a že jsem je v sobotu čistila úplně zbytečně. Ale ten zážitek stál za to.

U věže Torre Serpe jsme byli v pondělí před dvěma týdny, už tehdy jsme důl s jezírkem hledali.
Byli jsme tehdy hodně blízko.














V apartmánu jsem pak znovu vyčistila boty a smyla ze sebe červený prach. Sedla jsem si na balkón a dívala se na moře. Všimla jsem si obrovské lodě na horizontu a uvědomila si, že dvě patra nad námi je vyhlídková terasa. Některé břišní tanečnice se tam chodívaly opalovat. "Kam jdeš?", ozval se manžel, když mě zaregistroval u dvěří s fot'ákem. "Jdu se podívat nahoru na terasu." "Tak já půjdu s tebou." Vystoupali jsme dvě patra nahoru a uviděli Otranto z ptačí perspektivy. Podařilo se mi dokonce fot'ákem "ulovit " i tu velkou lod', kterou jsem viděla z balkónu. Pohled na město z výšky byl zajímavý. Za zálivem s přístavem byla krásně vidět i obranná věž Torre Serpe, kolem které jsme se procházeli před více než dvěma týdny.






Jak už jsem se zmínila v první částí deníku, středa je dnem, kdy jsou v Otrantu trhy. Byl to také den, kdy jsme měli jednu z posledních možností nakoupit na tržišti sýry a další potraviny, pokud bychom nechtěli v pátek vážit cestu do Lecce. Tuto možnost jsem zamítla. Sýraři a prodejci dalších místních specialit objíždějí trhy s obrovitými kamiony. Zboží bývá čerstvé, prodává se chlazené a oproti obchodům ho lze pořídit levněji. Pecorino, či Cacio cavallo lze na trhu koupit za 11 - 12€ za kilogram. Navíc prodejci dávají kupujícím ochutnat další produkty, aby nalákali ke koupi i jiných dobrot. Kdo jednou ochutná, je lapen.
Vstávali jsme brzy a vyrazili pěšky přes staré město, kolem hradu na trh. Měla jsem sebou fot'ák a fotila si objekty a místa, tolikrát už focená. V ranním slunci vypadaly zase trochu jinak.



Bylo krátce po sedmé hodině a na pláži už byli první nedočkavci. Modrá obloha s krásně tvarovanými mráčky napovídala, že bude krásný den. Socha na pobřežní promenádě, ozářená ranním sluncem, vypadala zajímavě.

Žlábek na fotografii je ústí "řeky" Idro do moře




Fotila jsem v uličkách města, fotila jsem přístav a znovu jsem se pokusila zdokumentovat lod' před infocentrem vytvořenou z trubek a skla. Už loni bylo kolem ní lešení, které jí na kráse nepřidávalo.

Umělecky ztvárněnou lod' jsem fotila už v minulém roce.
Práce na ní moc nepokročily.

Na trhu jsme nakoupili vše, co jsme měli v plánu. Tři koule sýra Cacio cavallo - koňská koule, který je opravdu lahodný a vydrží hodně dlouho. Tedy spíš nevydrží, protože bývá záhy sněden. Sušené klobásky, celé Pecorino, které rozdělíme na menší díly. Nakoupili jsme také tři copy česneku, protože Apulie je svým česnekem proslavená. Další položkou byla sušená rajčata, tak výtečná se u nás neseženou. Dají se jíst společně se sýrem k vínu, či se dají využít i při vaření středomořských jídel. Manžel měl v batohu sýry, které něco vážily, já nesla tašku s česnekem a rajčaty. Ještě chybělo dokoupit místní víno a máme báječné dárky.
Cestou k rezidenci jsme se zastavili na zmrzlinu a chvilku poseděli s výhledem na záliv.
Do rezidence jsme dorazili před desátou hodinou, sýry klobásky putovaly do lednice a česnek jsem pověsila na balkóně. Pak jsme se převlékli do plavek a vydali se k moři. Obloha byla jako vymetená a mráčky, které byly ráno nad Albánií, se ztratily.
Po obědě jsme se vrátili na pláž a vydrželi tam až do doby, kdy na ní padl stín. Moře bylo klidné, jeho hladina vypadala jako olej. Doma po sprše, kdy jsme ze sebe spláchli slanou vodu, jsme se převlékli do gala a vydali se do večerního města.








Po známé trase jsme došli před katedrálu a já si jí znovu dokumentovala. Její průčelí bylo nádherně osvětlené podvečerním sluncem. Opět jsme vstoupili do katedrály a já si, po kolikáté už, fotila vykládaný strop a jedinečnou mozaikovou podlahu. Dostanu se sem ještě někdy?
Uličkami jsme došli ke hradu, který už byl z větší části zastíněn. Opět jsme si obešli vyhlídkovou terasu, já si fotila večerní přístav.


Pár francouzských turistů nás požádalo, zda bychom je nevyfotili před obrovitou bouganvilleou.
Na oplátku pak oni vyfotili nás.


Obcházeli jsme vyhlídkovou terasu, která vede po městském opevnění. Nemohli jsme se Otranta nabažit. Nevím, jak můj manžel, ale já si ukládala detaily, toužíc si kousek tohoto nádherného města odvézt tam k nám domů. Pak jsme se vrátili do ted' už rušných večerních uliček a vdechovali tu jedinečnou středomořskou atmosféru a vůně. Chodili jsme uličkami, kterými jsme prošli už tolikrát, že bychom jimi mohli chodit i se zavřenýma očima. Nahlíželi do výkladních skříní, koupili si "pizza al taglio", což je pizza do ruky. S městem jsme se pomaloučku loučili. Máme před sebou už jen dva poslední dny.

Čtvrteční ráno jsme po snídani opět vyrazili na pláž a celé dopoledne lenošili. Lehátka a osušky jsme v půl dvanácté zatížili kameny, pro případ, že by se zvedl vítr a vydali se do rezidence. Přemýšlela jsem, co udělám k obědu. Otevřela jsem skříňku se zásobami a zkonstatovala, že bychom tu ještě týden v pohodě přežili. Rok co rok toho sebou vozíme méně, ale pokaždé něco zbyde a vezeme to domů. Uvařila jsem polévku z pytlíku a zjistila, že nám zbývají ještě tři. A to jsem jich na tři týdny vzala sebou deset. "Vylosovala" jsem jednu z konzerv, udělala jí na cibulce, přidala rajčata. Byl toho hrnec, který dnes nesníme. Takže máme i večeři. Začaly na mě padat chmury z nadcházejícího odjezdu.
Po kávě jsme se vrátili na pláž. Slunce se do nás opíralo a my se chodili chladit do mořských vln. Opět jsme vydrželi až do doby, kdy na pláž padl stín.
V apartmánu jsme se vysprchovali a manžel se ptal: "Hele a dáme si to s rejží, nebo k tomu uvaříš ten zbytek těstovin?"
"Hod' se do gala, jdeme do města." "A to se najíme až potom?" "Ne, najíme se v Idruse." Ve článku, který je věnován Otrantu, jsem se o věhlasné pizzerii La Bella Idrusa už zmínila. Muž sice chvilku remcal, že nám zbývá jídlo a že jsem v poledne tvrdila, že ještě něco musíme sníst, ale přesvědčila jsem ho: "Víš co, ber to jako rozloučení s Otrantem." Měla jsem to vymyšlené, zítra totiž nebudu, kromě přílohy, muset nic vařit.
Přišli jsme chviličku před šestou a zařadili se do vznikající fronty. Šlo to rychle. Dotaz, pro kolik lidí mají připravit stůl a už nás k němu vedli. Seděli jsme na kraji hned u brány do historického centra. Byl to stejný stůl, u kterého jsme v této pizzerii seděli při naší první návštěvě v roce 2012. Jako by v tom byla nějaká symbolika. Vdechovali jsme atmosféru tohoto krásného místa a sledovali turisty procházející bránou. Pizza byla tak jako vždy vynikající, obsluha rychlá a pozorná, cena i s pitím více než přijatelná. V době, kdy jsme jedli, se u vchodu do pizzerie vytvořila hodně dlouhá fronta. La Bella Idrusa je v Otrantu oblíbeným podnikem. Kromě rychlé obsluhy, chutného jídla hraje určitě svou roli i "coperto", u nás známé jako kuvér, čili poplatek za stolování, který tady činí 1€. V ostatních restauracích jsme se nesetkali s tak nízkým copertem, spíš se pohybovalo od 2 do 3€. Možná i proto ty fronty.
Přiznám se, že když jsme v Idruse byli poprvé, zaujalo nás prostředí, byli jsme ve správný čas na správném místě a coperto jsme neřešili.
Po večeři jsme se ještě vydali na kratičkou procházku na Corso Cavour, kde jsme zakoupili místní víno, které povezeme sebou a předáme dětem a přátelům. Pak jsme přes městský park obešli ještě část Otranta a zastavili se v pekárně. Kromě panini jsme koupili ještě balík toastového chleba. Cestou k rezidenci, ke které jsme přicházeli z druhé strany, jsme potkali sousedy, kteří šli také z večeře. Libovali si, že objevili docela příjemnou restauraci a doporučili nám jí. My jim pro změnu doporučili La Bella Idrusa. My už bohužel jejich doporučení využít nestihli.
Tak snad někdy příště.

Poslední den v Otrantu nás přivítal sluncem, které se dralo dovnitř skrz žaluzie. Nad mořem se zvedal opar, což značilo, že bude zase horko.
Po snídani jsme šli k moři a dopoledne trávili střídavě plaváním a pak následným lenošením. Nějak jsem se nemohla soustředit na rozečtenou knížku. Mou hlavou se honily myšlenky na nadcházející odjezd. Že už bych měla cestovní horečku?
Lehátka s osuškami jsme, stejně jako předchozí den, zatížili kameny a vystoupali po schodech ke kostelíku. Po rozpálené dlažbě jsme došli k rezidenci. Byla jsem vděčná za to, že v bytě je klimatizace. Ne, nepouštěli jsme jí stále, ale když bylo v místnostech nedýchatelno, klimatizace je během chvíle příjemně vychladila.
K obědu jsem ohřála zbytek včerejší polévky a k masu na rajčatech uvařila zbytek těstovin. Z mrazáku jsem vytáhla poslední čtvrtku našeho českého chleba a strčila tam náplně do cestovní ledničky.
Po obědě jsem začala tahat věci ze skříně a znovu zkonstatovala, že jsme toho zase měli sebou zbytečně moc. Před odjezdem jsem si ušila nové šaty. Při balení doma jsem je vyžehlila, opatrně složila navrch tašky a po příjezdu do Otranta je pověsila do skříně. Ted' jsem je vytáhla ze skříně, aniž bych si je vzala na sebe. Manžel se přišel podívat, co vyvádím. "Dělám si strejčka na večer." Dno tašky jsem vyložila plážovými osuškami, které jsem sice dala prát do pračky, ale měla jsem pocit, že to není ono. Chyběla měkkost a vůně aviváže. Doma je stejně budu muset před praním namočit do vany s vodou, aby se "odsolily". Lahve vína, koupené večer, jsem pak balila do použitých ručníků a utěrek, aby cestou nedoznaly žádné újmy. Muž se na mě díval a pak pronesl: "Já bych se na to vyprd, naházíme to do auta a pojedem." V duchu jsem si řekla, jo, ty by ses vyprd, ale až večer postavíme stan, budeš se pídit po tom, kde je tohle a kde je tamto. Jako bych ho neznala. Ale tou větou mi připomenul, že už máme opravdu jen pár posledních možností namočit se v moři. "Víš co? Jdeme na pláž." "A není brzo?""No to je, ale je to poslední den." Na pláž jsme po celou dobu chodívali až po třetí odpoledne, abychom se vyhnuli těm nejostřejším slunečním paprskům. Tentokrát jsme na ní byli už před druhou hodinou. Navíc jsem si vzala fot'ák a fotila si moře, lodě a lodičky a vzdálené Albánské hory. Fot'ákem jsem dokumentovala i nakládání a odplouvání obrovité lodi.



Když začal na pláž padat stín, složili jsme naše ležení. "Arrivederci, vacanza finita", řekla jsem mladému italskému páru s roztomilým kloučkem, se kterými jsme se od úterka na pláži vídali a kteří nás začali zdravit. "Anche noi", odpověděla smypatická italská mamina. Muž se na mě otočil a ptal: "Co říkala?" "Že jim také končí dovolená." Muž to vyřešil po svém, zamával na ně a řekl jen "Ciao".
Cestou do rezidence jsem fotila poslední záběry, stín padající na pláž, zapadajícím sluncem ozářené staré město a znovu moře. Nešli jsme rovnou "domů", ale udělali jsme si malou zacházku kolem pekaře. Koupila jsem panini, které budou na cestu k domovu.
V rezidenci jsem uvařila kávu a po sprše se pustila do přípravy jídla na cestu. "Nedělej toho moc, když tak si něco koupíme na pumpě a zajdem na večeři." Rozkrojila jsem panini, natřela je taveným sýrem, který v tom teple byl během chvilky jako máslo a pak přidala salám. Každé panini jsem zabalila do potravinové fólie a strčila do lednice. Pak jsem šla do vedlejší místnosti a tam se pustila do balení věcí. Malou tašku, do které jsem dávala věci na přenocování a oblečení na následující den. Ráno tam ještě přidám taštičku s hygienickými potřebami. Do jedné velké tašky dárky a věci, které jsme nevzali za tři týdny na sebe. "Ájo, pojd' sem honem, to se ti bude líbit." Muž měl pravdu. Přímo před rezidencí kotvil nádherný dvojstěžník.



Tak na takovém by se mi líbilo.
Muž se zeptal, co bude k večeři. "Musíme sníst nějaké zbytky, abychom toho domů nevezli tolik. Víš co, vytahej ze skříněk všechno jídlo, já to pak proberu." "A kam jdeš?" "Jenom před rezidenci, jdu si vyfotit tu nádhernou plachetnici." Udělala jsem pár obrázků, vyfotila si naposledy vzdálené hory v Albánii a pak se vrátila.
Na kuchyňské lince byl výřad jako po honu - nespotřebované zbytky proviantu, který jsme si přivezli, či jsme koupili na místě. Proboha! Nakrájela jsem chleba a z lednice vytahala zbytky salámů, sýra a rajčata. To se domů nepoveze.
Zbytek českého trvanlivého salámu, se kterým jsem počítala do panini, k tomu pravá mortadella, pak zbytky místních sýrů a rajčata, která manžel odmítl. K tomu rozmrazený český chléb. Hostina jako na recepci. Ještě je tady jogurt! Jen jsem tak přemýšlela, že jsem se chovala jako popelnice a že to snad nebude mít nějaké vážnější následky.
Po večeři jsem se vrátila do ložnice a dobalila velké tašky. Pak jsem totéž udělala v kuchyni, jen jsem nechala venku věci, které ještě budeme ráno potřebovat. Muž si zabalil nějaké prodlužováky a redukce a pak odnesl dvě z tašek do auta v garáži. Seděl u stolu a díval se do notebooku. Měla jsem na něj trochu vztek, kmitala jsem po apartmánu, byla jsem zpocená a zralá na další sprchu. Pak jsem si ale uvědomila, že on bude muset odřídit těch téměř 2000 km, zatímco já se jen povezu a řeč, kterou jsem se chystala pronést, jsem raději spolkla.

V noci mi bylo těžko.
Zažívala jsem pocity vlka, jemuž bylo do břicha zašito kamení. Převracela jsem se v posteli, přičítala to cestovní horečce a neustále si opakovala: "Spi, spi, zítra se ve stanu tak dobře nevyspíš."

Plním slib

10. března 2015 v 15:14


Ve svém minulém článku jsem se pochlubila svým krejčovským výtvorem a tím byly šaty princezny Elsy, určené pro naší princeznu Emu. V komentářích jsem pak byla mnohými požádána o to, abych po předání šatiček a oslavě, ukázala, jak šaty sluší.
Jak už jsem se zmínila, šaty jsem dodělávala s teplotou, kašlajíc, smrkajíc, abych stihla původní termín 1. březen. Ema má narozeniny 2. března a oslava se měla konat v předvečer. Leč, nebyla jsem sama, kdo onemocněl, takže oslava byla odložena o týden a uskutečnila se až tuto neděli. Alespoň jsme se, my nemocní, mohli trochu pozdravit.


Oslavě předcházela práce na zahradě, respektive začátek uvolňování přední zahrady pro syna a jeho rodinu. Už v sobotu jsem vyrýpala velkokvěté sněženky, které jsem pak zasadila do květináčů. Snad zatáhnou i tam. Podobně budu postupovat i s dalšími cibulovinami, které bych chtěla zachovat. Můj muž mezi tím vykopal jeden z keřů rybízu, abychom vytvořili misto pro ostružinu, tedy pokud se jí po přesazení podaří zakořenit.
Večer jsem zjistila, že mě příšerně bolí kyčel. Asi důsledek první jarní zahradní činnosti.

V neděli jsem nevařila. Ráno jsme zajeli na malý nákup, koupili si dva kousky pizzy, vědomi si toho, že nás čeká bohatá oslava. Koupila jsem také dvě kytice. Ne, neslavíme MDŽ. Jedna byla určena pro Gábinu, která měla ten den svátek a druhá pro babičku Marii, coby hostitelku.
Pak jsme s mužem vyrazili v pracovním na zahradu a vykopali ostružinu, kterou jsme zasadili na místo rybízu. Uvidíme, zda se přesazení podaří. Vyhrabala jsem z trávníku tři pytle rezavých větviček z tůjí, zametla celý dvůr. Pak jsem začala s likvidací jahod, ale cítila jsem, že ještě nejsem v té formě, abych zvládla vše. Jahody počkají. Nahoře jsem svlékla propocené tričko a vlezla do sprchy. Bude to chtít ještě nějaký čas na rekonvalescenci.

Po pizze, která byla výtečná a srovnatelná s italskou, jsme se vypravili do Košíř.
V košíku jsme s mužem měli dárky pro Emu, něco malého pro Sáru, aby jí nebylo líto, že nic nedostala a také dárek pro Tomáše, který měl v sobotu svátek. Šaty jsem složila do veliké igelitové tašky. Přiznám se, že jsem měla trochu obavy z toho, aby šaty Emě byly. Šila jsem je bez jakékoliv zkoušky. Dcera vyšla před dům a já se s ní začala domlouvat, kdy šaty předáme. "Hned? Nebo až s ostatními dárky?" Můj muž se začal smát a pronesl: "Domlouváte se báječně, ale podívejte se támhle.." a ukázal na okno bytu druhé babičky. Za oknem se culila Ema. Bylo nám jasné, že dárek je prozrazen.

Ema miluje panenky Monster High a byla na oslavu oblečena podle jedné z panenek. Slušelo jí to. Se Sárou se vrhly k tašce a já šaty vytáhla. Dívaly se na ně s údivem, který pak byl ještě větší, když jsem se přiznala, že jsem šaty vlastnoručně ušila.
Sáru, která princezny nemusí, šaty zaujaly natolik, že si je chtěla vyzkoušet. Sundala tričko a navlékla šaty. Proběhla se v nich bytem a pak pronesla: "Sundejte to ze mně". Mezitím Ema už svlékala MH kostým a navlékla si šaty. Oči jí zářily jako sluníčka. Pro mě byl její výraz tou největší odměnou.
V šatech pak strávila celé odpoledne a po slavnostním obědě a předání dárků si přes ně navlékla ještě bundu, jak jinak - přeci s Monster High.
Dcera vytvořila opět nádherný dort, tentokrát s Elsou a dalšími postavičkami z Frozen, který byl báječný.
Poseděli jsme, pojedli, popili výborného vína a ani nezaregistrovali, že se venku setmělo. To, že nastal večer, jsme zjistili, když si Ema ustlala na gauči a usnula. Bylo toho na ní asi moc. Přiznám se, že jsem jí trochu záviděla. také bych se s chutí natáhla. Byla jsem přejedená a přepitá, ale hlavně unavená ze zahrady.


Sáře šaty také slušely

Princezna Ema - Elsa






Foukání už šesti svíček. Utíká to, utíká ..

Bylo toho na mně trochu moc...

Doma, po návratu, jsme si s mužem dali už jen minerálku a pak se dívali na seriál Policie Modrava. Spoustu míst jsme poznávali, byla nám důvěrně známá. Shodli jsme se, že bychom se měli na Šumavu zase někdy vrátit. Na delší čas, ne jen na krátkou návštěvu. Děj mi připadal místy nelogický, nenavazoval na sebe. A pak mi to došlo! Já u toho usnula. Zmožená oslavou, ale hlavně prací na zahradě.
Ráno jsem vstávala rozlámaná. Ke kyčli se přidala ještě záda. Měla jsem pocit, že mi někdo mezi lopatky zabodl nůž a při otáčení hlavou bolest ještě víc sílila. Chybí mi cvik a hlavně pohyb!
Na seriál jsem se podívala včera znovu při jeho repríze a ejhle? Děj tentokrát navazoval a měl i logiku. Po obědě jsem chvilku pokračovala v likvidaci jahod, ale bolest zad a kyčle mně donutily, abych se vrátila do bytu.
Stáhla jsem fotografie z nedělní oslavy a začala psát tento článek.
Nedopsala jsem ho. Muž totiž přijel domů a požádal mě, abych ho doprovodila do hobby marketu. Jeli jsme se podívat na zatravňovací dlaždice a zemní šrouby k sušáku na prádlo. Courání po hobby marketu mě dorazilo. Kyčel bolela jako pes, záda jakbysmet a já už toužila, abych byla doma a sedla si. Ještě to opravdu není ono.

Před

Mezi

A po ...

Dnes mě opět sluníčko vytáhlo ven. Kyčel už bolí méně, záda budu muset rozhýbat a to nejlépe prací.
Zlikvidovala jsem zbytek jahodového záhonu, vyplela další kus, kde budou zatravňovací dlaždice a sušák na prádlo.
Nakonec jsem sama odstěhovala pergolu, která zbyla po ostružině. A ejhle, záda bolí méně.
Opravdu to chtělo pohyb.

Šaty pro princeznu Elsu

3. března 2015 v 22:45 Výtvory


Už jsem se v některém z dřívějších článků zmínila o tom, že šiju princeznovské šaty pro svou vnučku Emu, která měla včera narozeniny.
Už o nich mluvila v minulém roce, když vedle mě seděla v autobuse a ptala se, jak se mi líbí šaty, které má Elsa. Já jí odpověděla, že jedinou Elsu, kterou znám, je lvice Elsa. Její zdrcující pohled, kterým se na mě tehdy podívala, nezapomenu. Prostě babička se projevila jako úplný debil. Naštěstí pro mně to bylo v autobuse, Ema je taktní a odpustila si komentář.
Pak, kvůli jejímu nemocnému oušku a později rozražené hlavě, jsem princeznu Elsu viděla a to dokonce několikrát.

V lednu se mně dcera zeptala, zda bych něco takového dokázala spíchnout. Proč ne? Když budu mít nějaký obrázek, můžu se o to pokusit.
S dcerou jsme nakoupily látky, já si stáhla z internetu několik obrázků pro inspiraci a pustila se do šití. V průběhu práce mi docházelo, že zvolený materiál není ten nejvhodnější. Ale zvládla jsem to!
Přestala jsem vysedávat u počítače a seděla střídavě za šicím strojem, nebo pod lampičkou na gauči. Jehla, různé nitě, nůžky, špendlíky se staly mými tichými společníky. Občas mi společnost dělaly i vnučky a tehdy jsem šití odnášela za zavřené dveře, aby šaty zůstaly překvapením.

Dokumentovat své šití jsem začala se zpožděním, ale nějaké fotky z jeho průběhu, kdy větší podíl měly mé ruce s jehlou, než šicí stroj, přeci jen vzniklo.

Vrchní sukně z úpletu, v ní vložené dvě sukně z tylu

Špendlík vedle špendlíku - dávám dokromady sukni a horní díl šatů

Je to nastehované dohromady, ted' se to bude sešívat

Detail ze zadní části šat - guma kryje vlečku z organzy.
Přišíváno ručně, stříbrnou nití řetízkovým stehem.
O peripetiích s přišíváním vlečky jsem se se znímila tady

Řetízkovým stehem je obšita celá vlečka - samozřejmě ručně

Do pasu jsem opět ručně řetízkovým stehem přišila stříbrnou gumu

Šaty jsou dokončené.
Guma kolem pasu je pošita korálky a flitry

Pohled ze zadu - uchycení vlečky z organzy gumou, která je stejně jako pas pošita flitry a korálky

Tady jsou hotové šaty.
Vlečku jsem na žádost dcery nechala vzadu delší, aby se "vlekla"

Detail korálkové a flitrové ozdoby v pase na přední části

Detail vločky na předním díle.
Základ tvoří háčkovaná vločka ze stříbrné příze, ta je pošita flitry a korálky.

Tento obrázel jsem nejprve stáhla z internetu.
Poté jsem ho vytiskla a odnesla si ho do svého šicího koutku pro inspiraci.

Eminy narozeniny budeme slavit o víkendu a já doufám ve dvě věci. Tou první je, že se Emě šaty budou líbit a tou druhou, že budu snad zdravotně v pořádku natolik, abych mohla šaty osobně oslavenkyni předat.

Ach ty čtvrtky

3. března 2015 v 22:45 Postřehy, úvahy, zamyšlení

V dobách, kdy jsem ještě chodívala do práce, mi jednou kolegyně řekla, že ten nejblbější den z týdne je čtvrtek. Zdůvodnila to tím, že lidé už bývají unavení z práce a jsou tudíž protivnější. Navíc se ten den prý stává i nejvíce malérů. Tehdy jsem se jí ptala, proč to třeba není pátek, že mohou být lidé unaveni ještě více. "No, protože už se těšej na víkend." Přiznám se, že jsem jí tak trochu podezírala, už jen proto, že jsme měli ve čtvrtek prodlouženou pracovní dobu a i když se držely jen služby, občas hrozilo to, že některá z nás tam bude muset zůstat až do konce.

Před nedávnem jsem napsala článek o blbém dni a kdyby nebylo Emy a jejího baletu, ani bych si neuvědomila, že to byl čtvrtek.

Čtvrtek v minulém týdnu jsem do baletu s Emou nemusela. Byly jarní prázdniny a holky trávily ten den s tatínkem, který si vzal dovolenou, doma. Měla jsem volno. V půl desáté jsem vyrazila z domova a jela do centra. K Vánocům jsme dostali od dcery předplatné do divadla. Výhodou je to, že se pro předplatitele prodávají lístky o dva dny dříve, než začne jejich oficiální prodej. Chtěla jsem tam být dříve, než minulý měsíc, kdy jsem přišla čtvrthodinku před otevřením pokladny a byla jsem sedmá.
Na Bílé Hoře mi ujela tramvaj! Počkala jsem na další, ve Spálené přesedla na jinou a u divadla vystoupila. Když jsem vstoupila do pasáže, všimla jsem si, že je tam černo. Ne, nemíním tim určitou menšinu obyvatelstva. Neměla jsem brýle, tak jako obvykle, tudíž jsem viděla na přibližně čtyři metry a to, co bylo dál, mi splývalo.
Při chůzi blíž jsem začala vnímat frontu. Aha, napadlo mě, asi je nějaké představení od jedenácté a lidé tu čekají na otevření divadla. Přišla jsem ještě blíž a všimla si, že to není hlouček čekajících, ale disciplinovaně seřazená fronta lidí. Proboha! Vždyt' jsem tu dřív než před měsícem! Procházela jsem kolem fronty a když jsem zjistila, že zatáčí za roh, zeptala jsem se, zda tu čekají na lístky. Dostalo se mi odpovědi: "Ano, čekáme. Postupujte dál, tady to nekončí." Pokračovala jsem podél fronty vinoucí se pasáží. Stále nekončila. Šla jsem dál ulicí V Jámě a poslušně se zařadila přibližně v desetimetrové vzdálenosti od vstupu do pasáže. Chvilku jsem přemýšlela, zda tu mám vůbec zůstat stát a nechat divadlo divadlem.
Pralo se to ve mně. Kabát mám teplý, na hlavě baret a v kabelce rukavice. Asi vydržím. Pohledem na hodinky jsem zjistila, že se bude pokladna otevírat za více než půl hodinu. Otočila jsem se za sebe a zjistila, že už dávno nejsem poslední a že je za mnou pořádně dlouhá fronta. Když jsem se dívala na hodinky podruhé, oslovila mě paní, která stála přede mnou a ptala se, kolik je. "Za pět minut třičtvrtě." "Děkuji vám. Nejela jste sem ted' devítkou?" "Jela." "Já si vás všimla, máte hezkou čepici." "Děkuji." Paní mi pak vysvětlila, že si cestou od tramvaje všimla fronty V Jámě a i když chodí pokaždé do pasáže, zamířila rovnou sem. Já si to holt prošla pasáží, bez brýlí jsem neměla šanci frontu vidět. Daly jsme se do řeči a myslím si, že jsme tomu byly obě rády. Čas ve frontě nám alespoň utíkal trochu rychleji. I když utíkal není ten správný výraz. Pak se k nám připojila ještě jedna paní a starý pán stojící za námi. Pán byl obdivuhodný, vypadal velice dobře, hádala bych mu maximálně pětasedmdesát, ale pak se nám přiznal, že je ročník 1922 a že v lednu oslavil 93. narozeniny. Vydržel hodinu a pak řekl, že jde domů na oběd, že by se žena zlobila, kde je takovou dobu. A já se při těch řečech ve frontě dozvěděla, že někteří nedočkavci tu jsou už od osmé hodiny ranní a že důvodem téhle dlouhatánské fronty je to, že se prodávají lístky na dvě generálky hry, která bude mít začátkem března premiéru. Připadala jsem si jako pitomec a nechápala. Proč, když máme jako předplatitelé výhodu předčasného nákupu, prodávají i levné lístky na generálky? Jedna z paní to zhodnotila slovy, že jsou to pitomci. Začala mi být zima, zábly mě nohy. Doufám, že tohle čekání přežiju bez následků. Naposledy jsem takhle stála ještě "za komančů" ve frontě do Odeonu. Tehdy vyšly dva díly knihy Já Claudius. Fronta se táhla z ulice Na Florenci, až do pasáže U Rozvařilů. Uhnala jsem si tu zánět močových cest a kdykoli jsem šla na záchod, raději bych vše vybrečela. Byla to hodně bolestivá záležitost.
Fronta na lístky se pomaloučku posouvala. Abych předešla tomu, co jsem už zmínila, občas jsem z fronty vybočila a udělala malou procházku. Prodávalo se ve dvou pokladnách, dalším zjištěním bylo to, že někteří měli ve frontě i sedátka. Po dvou a třičtvrtě hodinách jsem přišla na řadu. Když mi paní pokladní podávala lístky, zeptala jsem se, kolik tu bylo přede mnou lidí jako já, tedy nás, co máme předplatné. "Vy jste druhá." V ten moment jsem si připadala jako totální idiot.
Cestou domů tramvají jsem si říkala, jak je dobře, že jsou prázdniny, protože bych horko těžko stihla Emu vyzvednout a odvézt do baletu.
Doma jsem si ohřála oběd a pak si uvařila hrnec čaje.
Snad tenhle výlet neodstonám.

Pustila jsem se do šití. Čekala mě ta nejhorší práce a tou bylo vsazení vlečky na záda tak, aby pokračovala i v průramcích. Na stroji už toho moc šít nebudu. Zbývala už převážně jen ruční práce. Rozměřila jsem vlečku, rozpočítala sklady a vztekala se nad klouzavou organzou. Prošpendlila jsem jí, pak jí přistehovala. Na zádech jsem jí dvakrát ručně přišila zadním stehem a pak přistehovala stříbrnou gumu, pod kterou budou sklady vlečky skryty. Pak jsem nastehovala vlečku do průramků. Navlékla jsem si stříbrnou nit a tou jsem pak přišívala ručně na obou stranách řetízkovým stehem gumu. Stříbrnou nití se nešije dvakrát nejlépe.
Když jsem měla v půl osmé vlečku kompletně přišitou na zadním díle, šla jsem udělat konečně večeři. Muž už trochu vrčel. Vrátila jsem se k šití a zjistila, že jsem vlečku přišila obráceně. Začala jsem nadávat dost hlasitě, až tak, že to vyrušilo manžela a přišel se za mnou podívat. "Hele, ale to snad nevadí". Nojo, chlap! Ten tomu rozumí jako kůň kafi!
Ukázala jsem manželovi, že už mám obroubenou vlečku na předních dílech a to opět stříbrnou nití, ovšem o něco silnější a o to hůř zpracovatelnější. A ted' mám ty řetízky na rubu. Což o to, mohla bych je vyšít znovu, ale co bych dělala se založenou organzou, která by trčela dopředu. Moje zlost na sebe samu nebrala konce.
"Prosímtě, jdi pryč! Já to musím celé vypárat a obávám se, že u toho nebudu moc společenská."
A tak jsem párala, nadávala, vztekala se.
A přitom jsem si vzpoměla na kolegyni Marušku a její teorii o blbém čtvrtku. Vždyt' ta holka měla pravdu!
Manžela jsem zaregistrovala, když mi přišel popřát dobrou noc. Šila jsem do půl jedné do noci a měla jsem konečně přišitou vlečku tak, jak měla být už v půl osmé.

V pátek jsem vstávala krátce po sedmé a zjistila, že mě škrábe v krku. Výlet pro lístky nebude tak úplně zadarmo. Celé dopoledne jsem s ovázaným krkem, cucajíc Tantum verde a větrové bonbóny pokračovala v šití. Sešila jsem rukávy, vsadila je do šatů. Konečně je vlečka přišitá, jsem si v duchu říkala.
Odpoledne jsme s mužem jeli do mého rodiště. Byly to už čtyři roky, kdy zemřela maminka. Cestou tam jsem koupila růži na dlouhém stonku, s vědomím, že tam stejně zmrzne. Jeli jsme krajinou se zasněženými kopci a sněhem podél silnice. Na hřbitově jsem si všimla na hrobě téměř stejné růže, jakou jsme vezli my a zapálené svíčky. Asi už sestra dostala rozum a začala na hřbitov chodit. Mohly jsme se potkat a mnohé si vyjasnit.
Ze hřbitova jsme jeli rovnou cestou k domovu. Courat se po městě se mi moc nechtělo a navíc jsem začínala i kašlat. Zatrolený čtvrteční výlet pro lístky!
I přes občasné smrkání a kašlání jsem se kochala pohledem na slunce zapadající za hory, oblohu zrůžovělou nastávajícím večerem a temně modrými mraky, které celou tu scenérii rámovaly. Litovala jsem toho, že jsem si nevzala fot'ák. Dokonce byl po výjezdu z lesa vidět i Ještěd, který bývá k vidění v těchto místech velmi vzácně.
Doma jsem vzala opět do ruky jehlu a pokračovala hluboko přes půlnoc v šití. Necítila jsem se zdravotně dvakrát dobře.

V sobotu se připojila teplota a rýma jako trám. Z nosu mi teklo jako z vodovodu Ne, neležela jsem. Nabalená jsem seděla a šila a šila a šila. V dosahu jsem měla krabici s papírovými kapesníky.

Neděle byla obdobou soboty. Když jsem sklonila hlavu, z nosu mi vyloženě teklo. Vím, měla bych asi ležet, říkala jsem si, ale mám důkležitý úkol a tím je došít ty šaty.

Šaty jsou hotové a určitě i plné bacilů z mého kýchání, kašlání a smrkání. Já jsem ostatně hotová také a jsem jen ráda, že oslava bude až tento víkend. Včera jsem jen poslala dceři SMS, aby za nás Emě popřála a začala jsem se konečně kurýrovat.

Doufám, že se jí šaty budou líbit.
Jsou k vidění při kliknutí na odkaz.