. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Červen 2015

Dvanáctá cesta z Itálie

8. června 2015 v 23:51 Putování po Evropě

Pokračování Italského deníku

Ráno 29. června 2013 jsem vstávala rozlámaná s žaludkem na vodě a parádním břichabolem.
To včerejší hodování, které bych spíš měla nazvat likvidací zbytků, či spíš chováním se jako popelnice (nebo rovnou prase?), mně parádně vytrestalo.
Zbývalo dobalit posledních pár věcí, jako jsou hygienické potřeby v koupelně, zbytky z kuchyně. Místo balení jsem trávila větší část rána na záchodě. V duchu jsem si blahořečila, že jsem do tašky na přenocování dala celou roli papíru. Po každém opuštění záchodu jsem se vplížila do kuchyně, v půlce sklenice vody jsem si míchala Smectu a tu střídala s tabletkami Imodia. Bylo mi hrozně. Vědomí, že nejpozději v deset musíme vyklidit apartmán a že si v tomto stavu, kdy jsem doslova jako průtokáč, budu muset sednout do auta a jet k domovu, mě nutilo k dalším křečím ve střevech. Muž byl ze mně nešt'astný. "Co jsi prosímtě snědla?" Udělala jsem mu inventuru toho, co jsem večer "uklidila" do svého teříšku. "No, to se nedivím, po tom bych se i já po....".
Intervaly mezi návštěvami záchodu se naštěstí začaly prodlužovat a já raději nepřemýšlela, kolik pytlíků Smecty a kolik tablet Imodia jsem od rána spolykala. Dobalili jsme zbytek věcí, předali klíče. Poslední pohled na nádherný starý dům, poslední pohled na záliv a historické centrum. Bylo tady krásně, ale nezbývalo než: "Ciao Otranto."

Po trase, kterou jsme během pobytu v Otrantu projeli mnohokrát, jsme jeli kolem Maglie a zavzpomínali na bloudění, na okruhu v Lecce jsem si říkala, že sem se ještě musíme někdy vrátit. Cesta pokračovala podél Jaderského pobřeží a my míjeli místa, která jsme stihli navštívit a viděli i další, která zůstávají i nadále v našem "cestovním plánu." Muž se po mně díval s ustaraným pohledem a několikrát se ptal, jak mi je. Cítila jsem se dutě.

Proč jsme opět nejeli do Bari?
Už po cestě jsme si všimli tmavých mraků, které se hrnuly k jihu. Asi něco přijde. Muž to zhodnotil slovy, že se bude lépe cestovat, když nebude 40°C, v čemž jsem mu dala za pravdu. Mraky houstly a temněly. V plánu bylo udělat zastávku v Bari a navštívit katedrálu, která je prý nádherná. "Ájo, jak je?" "Docela dobře." "Zvládneš to Bari?" Odpověděla jsem, že určitě ano a už jsem se docela těšila. Přijížděli jsme před Bari a mraky zčernaly. Oblohu rozčísl blesk a spustila se průtrž mračen. Stěrače téměr nestíhaly svůj boj s padající vodou. Jako by nad námi někdo lil vodu z kýble. Několik aut odbočilo na odstavný pruh a tam zůstalo stát.

Obloha před Bari

Tam někde venku je Bari

My pokračovali dál, projeli jsme v silném dešti po dálničním přivaděči a najeli na autostradu A14, které se říká Adriatica. Bari v dešti zůstalo za námi. Snad někdy příště.
Na pumpě, nedaleko Molfetty, jsme si udělali zastávku. Manžel vytáhl z cestovní ledničky panini, která jsem večer připravila a ptal se: "Dáš si taky?" Neměla jsem odvahu po tom, jak mi bylo ráno nedobře. "Raději ne, nemám odvahu." "Ale něco bys sníst měla." Zašla jsem si na pumpu, koupila si ledovou coca-colu, raději nepřemýšlela o její ceně. Z tašky jsem vytáhla toastový chléb, který jsme vezli jako rezervu jídla, sedla si na obrubník a okusovala plátek chleba a zapíjela ho malými doušky coly. Chvilku jsem počkala, co to se mnou udělá, ale nic se nekonalo. Spíš jsem cítila, že už je mi lépe.
Pokračovali jsme po A14 stále na sever. Kolikrát my už tudy jeli?

Mám ráda tuhle dálnici lemovanou oleandry - autostrada Adriatica

My po této dálnici jezdíme i do Kalábrie či Kampánie. Trasu centrální Itálií využíváme podstatně méně. Zácpy a kolony v oblasti Florencie nás už několikrát zastavily na mnoho dlouhých hodin. Zkusila jsem počítat, kolikrát už nás naše pout' zavedla na "Adriaticu". Nedopočítala jsem se.
Na úrovni Gargana opět obloha potemněla a spustila se další průtrž mračen. Z oblaků se na nás lilo obrovité množství vody a stěrače opět "makaly" na nejvyšší stupeň. Fotila jsem z okna to přírodní divadlo.

Kupící se mraky nad garganskými vrcholky

Vyjeli jsme z Puglie a obloha byla azurově modrá jen s několika bílými obláčky, aby opět po několika ujetých kilometrech zčernala a dálnici zalily proudy vody. Počasí se střídalo až k Rimini.
Cesta ubíhala bez větších problémů až k Bologni, kde se doprava chvilkami zastavovala a tvořily se kolony. Ale oproti jiným rokům to ještě docela šlo.
Za Bologní jsme, tak jako tradičně, pokračovali po dálnici A1 a pak z ní sjeli na A22. Už máme tu trasu dokonale vyjetou.
Dálnici A22 jsme opustili na sjezdu Lago di Garda sud a po projetí Lazise jsme se začali poohlížet po cedulích, které upozorňují na campy. Zkusili jsme hned ten první, na který jsme narazili.


Byl to camp stejného jména jako městečko a navíc byl spravovaný městem. V recepci jsme se zeptali na možnost ubytování na jednu noc. Bylo nám sděleno, že je to bez problémů a at' si sami vybereme místo, kde si postavíme stan. Vyfasovali jsme mapu, čip k bráně (pro případ, že bychom chtěli večer někam vyrazit). Pak nám byla zvednuta závora a my vjeli dovnitř. Auto jsme nechali na kraji a vydali se pěšky najít vhodnou piazzolu pro stan. Z důvodů, které jsem popsala na začátku článku, jsme zvolili strategické místo v blízkosti budovy se sociálním zařízením. Co kdyby. Cítila jsem se už v naprosté pohodě a to "ranní lítání" mi připadalo jako vzdálená záležitost, umocněná i ujetými kilometry. Dokonce jsem měla i hlad.
Postavili jsme stan, zasedli na židličky a já vytáhla z ledničky panini. Chvilku jsem sice zvažovala, že budu pokračovat v konzumaci suchého toastového chleba, ale pak při pohledu na manžela, který se z chutí zakousl do panini, jsem si ho vzala také. Dokonce jsem ho, stejně jako muž, zapíjela pivem z plechovky. Blízkost onoho místa mě utvrdila v tom, že bude-li nejhůř, nemám to daleko.
Po večeři jsme se vydali na prohlídku okolí místa, kde jsme se ubytovali. Manžel sice navrhoval, že můžeme někam zajet, ale mě se nechtělo znovu sedat do auta. Toužila jsem si po téměř celodenním sezení v autě a občasných zastávkách, protáhnout nohy. Campem jsme prošli na břeh Lago di Garda. Pofukoval vlahý větřík, večerní slunce se choulilo do červánků a před námi u břehu kotvily lodě. Procházeli jsme se kolem jezera a já si fotila západ slunce. Ke stanu jsme se vrátili až za šera.

Večer u Lago di Garda

Noc byla klidná a já spala jako dudek.

Neděle 30. června 2013
Probudily mě paprsky sluníčka, které se snažily prolézt pootevřeným stanem. Po včerejším "létacím ránu" jsem se cítila v naprosto skvělé pohodě.

Naše skromné obydlí

Uvařila jsem dvě kávy a po snídani jsme zabalili stan. Do otevření recepce a uhrazení platby za pobyt nám zbývala necelá hodina. Vzala jsem si fot'ák, manžel kameru a vydali jsme se na pobřežní promenádu u jezera. Nebyli jsme tu zdaleka první. Na břehu už bylo několik lehátek s nedočkavými slunícími se rekreanty. Venku byli i pejskaři, které k ranní procházce přinutili jejich čtyřnozí kamarádi a pak nekolik ranních běžců, kteří pobíhali kolem.

Ráno u Lago di Garda

Fotila jsem si v ranním slunci jezero a hory nad ním, které byly v ranním slunci jedinečným motivem ke zvěčnění. Na spoustě vrcholků byl ještě sníh.
A pak jsem ho objevila! Oleandr, který stále chybí v mé sbírce. Sytě červený se žlutým středem. Viděla jsem ho už dvakrát - poprvé na náměstí v kalabrijské Paole a podruhé u restaurace v Paestu. V obou případech mi bránilo uzmout si větvičku přílišné množství lidí v okolí. Rozhlédla jsem se a stoupla si pod oleandr a vyhlížela si "svou obět'". Už jsem natahovala ruku, když kolem mě přejel párek cyklistů. Pak pro změnu joggující běžkyně. Nakonec se zadařilo a já svůj úlovek skryla do brašny na fot'ák. Spokojeně jsem se vracela ke stanu a cestou k němu si, s dovolením paní majitelky, vyfotila nádherného kočičáka a velkého psa.


Obětovala jsem vodu určenou na cestu. Polovinu jsem jí vylila a do lahve strčila svůj květinový úlovek.
Zaplatili jsme za pobyt a opustili camp. Při výjezdu jsem s úsměvem ucedila: "Doufám, že nebudeš zase jezdit kukuřicí." Muž se jen usmál. Najeli jsme na čtyřproudou komunikaci směřující na Affi a odtud tradičně po A22 na Brenner. Dálnice byla hodně zacpaná a místy se i zastavovala, aby se pak rozjela. V těchto místech jsme takovou zácpu zažili poprvé. Pro mě to bylo výhodné v tom smyslu, že se mi konečně podařilo vyfotit několik záběrů, o které se pokouším každoročně. Jak je vidno, i kolona na dálnici může být k něčemu dobrá.

Kostel, stojící hned vedle dálnice v Bolzanu, fotím každým rokem.
Ted' se mi ho konečně podařilo zvěčnit.


I tyto hrady jsem se pokoušela fotit už několikrát.
V místech, kudy dnes vede dálnice bývala obchodní cesta vedoucí horskými průsmyky.
Putovával po ní i Karel IV. král český a císař římský do Říma.
Hrady podél ní byly vybudovány jednak na ochranu obchodní cesty, ale sloužily také k odpočinku krále a jeho družiny.

Na vrcholcích Alp byl ještě sníh

Kvůli ucpané dálnici a poté, co jsme absolvovali čtvrthodinové stání před mýtem ve Vipiteno, manžel rozhodl, že z dálnice sjedeme a pojedeme přes městečko Brenner. Tady jsme si udělali zastávku ve free shopu, kde jsme utratili ještě něco málo € za dárky. "Je ti doufám jasné, že Sáru tímhle nenadchneš, Jirkovi to bude úplně fuk a jedinej, kdo tu parádu ocení bude Ema." Ta malá parádnice, doufám, že se jí šatičky budou líbit.
Tady jsme i poobědvali a pak se vydali údolím řeky Sill do Innsbrucku.

Brenner

Jedno z malebných městeček - Matrei am Brenner


30. červen 2013 v Alpách a vzdálené vrcholky hor

Přijížděli jsme do Innsbrucku a zaregistrovali, že se počasí opět pokazilo a na obloze byla tmavá mračna. Pohledem na teploměr jsem zjistila, že ukazuje celých 12°C a pak si všimla, že místní navlékli teplé bundy a děti chodí v čepicích.

Sjíždíme do Innsbrucku

Zastavili jsme se na pumpě nedaleko letiště a já v tílku a krátké sukni při výstupu z auta vypadala poněkud nepatřičně. Zatímco muž tankoval a pak šel platit, já vyhrabala z tašek naše bundy.
Tradiční trasu kolem innsbruckého letiště a pak přes Seefeld, Ga-Pa a Mnichov už máme dobře najetou. V Alpách jsme si udělali krátkou zastávku a snědli něco ze zásob na cestu, které byly v ledničce. Před Mnichovem tentokrát nebyly žádné kolony a my projeli bez jakýchkoliv problémů. Cesta po dálnici ubíhala a já už se těšila na svá vnoučátka.

Doma na nás čekala jen dcera se Sárou. Obě opálené, jako by byly na jihu s námi. Ema zůstala doma, prý je nějaká marodná. Vybalila jsem z ledničky tradiční sýrovou kouli, z tašky jsem vytáhla víno. Dárky jsem měla zabalené zvlášt', takže jsem je dceři přendala do tašky. Mezitím přijel syn s manželkou a malým Jiříčkem, aby si do garáže vyklidili věci z auta a dali si sušit stan. Vybalila jsem dárky i pro ně.
A pak jsme se rozhodli, že se pojedeme s dcerou podívat k mladým, abychom viděli rozzářené oči Emy, až jí předáme šaty a botičky s "drahokamínky". Oči rozzářené nebyly. Z obou jí teklo a byla hodně mrzutá. "Zítra s ní půjdu k doktorce", řekla dcera.
Doma jsme pak vynosili zbytek tašek z auta. Roztřídila jsem prádlo a dala prát první pračku. Přeci jen se za tři týdny něco "nasbírá". Po očistě ve vaně jsem do ní napustila vodu a namočila osušky, abych je zbavila soli. Muž se na mě díval a pak se zeptal: "Hele, nevlezeš si tam znovu? Ted' tam máš skoro mořskou vodu."

S pocitem, že už zítra opravdu nemusím vstávat po páté do práce jsem v hluboké noci pověsila první várku vypraného prádla a dala prát další.

Ráno jsem zavolala dceři. Ema marodí, má mimo jiné i zánět spojivek a nesmí na sluníčko. Sedla jsem na autobus, pak kus tramvají a dalším autobusem na Cibulku. Když jsem zvonila na dceru udiveně se na mně dívala. "Jedu si pro Sáru, aby si užila sluníčka." Výhoda důchodu. Tak začaly prázdniny se Sárou, ke které se pak po pár dnech připojila i uzdravená Ema.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *
* * * * * * * * * * * * * * * * * * *
P.S. Dívám se tu na zelený sešit, do kterého jsem psala deník 2014.
Jsem ráda, že jsem přes veškeré peripetie alespoň zvládla dokončit rok 2013. Plány byly jiné. Mé nemoci (při jedné z nich jsem absolvovala třídní sraz doufajíc, že nikoho nenakazím), nemoci dětí (naposledy spálová angína u Sáry), aktivity spojené s Eminým baletem (v sobotu 6. června měla závěrečné vystoupení, jemuž předcházelo několik generálek), odpoledne trávená s Jiříčkem (v jeho přítomnosti toho opravdu moc neudělám). Jen tu Bětušku jsem za celý půlrok vozila v kočárku už jednou! Práce na zahradě a k tomu navíc nefunkční internet způsobily, že jsem se dostala do obrovského skluzu.
Ne, už to opravdu nestihnu. V bytě mám připravené hromádky s věcmi a tento pátek odjíždíme. Koupila jsem si nový sešit na deník 2015.
Sepsala jsem si na papír ještě několik věcí, které musím koupit a pak konečně začnu balit tašky na třítýdenní pobyt na Garganu.

P.P.S Ulice je stále ve stavu rozkopaném. Naučila jsem se chodit po tom nezvyklém terénu a mnohdy si připadám jako bych objevovala vzdálené archeologické areály, které tak miluju. Uložila jsem boty na podpatku a vytáhla boty sportovní, které střídám s balerinkami.


Podle původních plánů měla být ulice už hotová. A skutečnost? Půlka ulice je rozkopaná. Ted' se čeká na O2, aby se přeložily telefonní linky hlouběji, protože je, světe div se, našli jen cca 20 cm hluboko. Ve stejné hloubce je i elektřina, která se má prý překládat 18. června. Dnes nám strčili do schránky upozornění, že v důsledku přeložení elektrického vedení nám budou muset "přezdít" i budku na elektroměr. Před domem máme past na mamuta. Od středy je tu výkop pro "vodaře", protože až po rozkopání ulice se zjistilo, že dvě třetiny šoupat na vodu je nefunkčních. Začalo se u nás, jsme druhý dům zkraje. Minulý týden jsme proto byli na čas bez vody. Kdy díru zasypou.......??? Dnes vykopali další o dva domy dále do ulice.



Jsem ráda, že tomu všemu ujedu.