. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Listopad 2015

Smutně i vesele

19. listopadu 2015 v 11:07 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Znáte určitě tu větu: "Mám pro tebe dvě zprávy, dobrou a špatnou, tak kterou chceš slyšet dřív?"
Většina z nás se rozhodne pro tu špatnou, to abychom to měli za sebou. Pak očekáváme tu dobrou, či lepší, aby se ta první špatná lépe snášela.
Možná v duchu této věty začnu tím smutnějším, čili špatným.

Začaly se mi horšit oči. V mém věku se už asi není čemu divit. Brýle na dálku nosím už skoro deset let. Ale ted' vidím špatně už i na blízko. Navléknout jehlu je pro mě problém, přestala jsem téměř číst, protože na to špatně vidím. Když se na něco podívám, mám před očima stíny. Objednací lhůty na oční jsou u nás hodně dlouhé. Objednávala jsem se začátkem září a sestra na očním se mně ptala, kdyže jsem u nich byla naposledy. Přiznala jsem se, že jsem tam byla počátkem ledna. "Tak vás zase objednám na leden." Bouchly mi saze a pronesla jsem něco v tom smyslu, že užívám kortikoidy a paní doktorka mě upozornila na to, že pokud pocítím jakékoliv zhoršení, mám se ihned objednat. "Sestřičko, mám-li přijít opět až v lednu, tak to mě asi přivede už pes, kterého si do té doby budu muset určitě opatřit. Zdůrazňuji znovu, že užívám kortikoidy a hrozí mi zákal." Neochotně mě objednala na konec listopadu. Koupila jsem si brýle na blízko v supermarketu, abych byla schopná fungovat. Asi to nebude to "pravé ořechové", protože se mi při jejich nošení zvedá žaludek.

Mám strach!
Určitě nejsem sama, kdo má strach z invaze uečenců do Evropy a ze všeho toho, co se kolem děje.
Na vlastní kůži jsem zažila kontakt s muslimy. Byla jsem v obchodě a stála před regálem, abych si vybrala co potřebuji. Ano, trvá mi to ted' déle, když na všechno špatně vidím. Neurvalý chlap mě hrubě odstrčil a na moje místo posunul zahalenou muslimku. Odlétla jsem a vrazila do vozíku paní v mém věku. Omlouvala jsem se a ona jen kývla hlavou směrem k muslimům a ucedila: "Musíme si asi zvykat." Sakra, ale já si nechci na tohle zvykat! Já jsem tady doma! Ano, oni si myslí, že jsou nadřazená rasa, ale slušnost by měla být základním kodexem všech, muslimy nevyjímaje.

V pondělí jsme byli s manželem v divadle. Místo k zaparkování auta jsme našli hned, metro nám jelo okamžitě. Měli jsme proto před představením více než půl hodiny času a rozhodli se, že si projdeme Václavák. Opět se dostavil ten pocit strachu, který mi svíral žaludek. Vůbec jsem se tu necítila bezpečně. Když se potom v protisměru začala na Václavské náměstí z Opletalky valit policejní auta se zadrátovanými skly a další s kamerami (či co to bylo) na střechách, usoudili jsme, že procházce je konec a urychleně zamířili do divadla. Byli jsme mezi prvními, kteří se uchýlili do bezpečí. Ale i to už je pofiderní, vzpomenu-li si na útoky v Paříži.

Moje dny však nejsou jen smutné.


"Babičkuju" na plný úvazek. Zet' prodělal koncem srpna plastiku křížových vazů v koleně. Meniskus už nešlo zachránit. Jen jsem si v duchu říkala "sportem k trvalé invaliditě". Více než šest týdnů byl imobilní a pak začal pomaloučku chodit. Kvůli pracovní době dcery, která pracuje do šesté večerní a domů se dostává kolem sedmé, jsme se s druhou babičkou "podělily" o vyzvedávání holek. Ema začala už také chodit do školy. Abychom to ale neměly tak jednoduché, holky jsou každá v jiné budově, ač chodí do stejné školy. Ne, nestěžuju si! Ve společnosti holek zapomínám na starosti a užívám si každé chvilky, kdy mohu být s nimi. Jsou-li u nás, připojuje s k nim Jiříček a to pak je to pravé Eldorádo. :-D

S celou rodinou jsme s manželem oslavili rubínovou svatbu. Rozhodli jsme se, že všechny pozveme už ted'. Většinou se slaví až zlatá svatba, ale víme, co bude za deset let? Během prvního pololetí odešli tři moji spolužáci! Poprvé v životě jsem v předvečer čtyřicátého výročí pekla svatební koláčky. Když se vdávala dcera, koláčky napekla Tomášova teta, která nás také loni před vánoci opustila. Při synově svatbě koláčky objednala maminka Gábiny. Takže jsem měla premiéru. Koláčky se povedly (až na povidlové, u kterých se trochu roztekla náplň) a doufám, že všem chutnaly. Alespoň nikdo si nestěžoval. :-D
Spolu s vnučkami jsme pak ještě upekly manželovi jeho oblíbené vanilkové rohlíčky. Měla jsem z holek obrovskou radost, jak jim šla práce od ruky.



Listopad je u nás ve znamení oslav. Kromě již zmíněného výročí slaví týden po něm ve stejný den narozeniny manžel a Tomášův tatínek, narozeniny má manželův bratr, dnes je neteři kulatých čtyřicet a v sobotu má jubileum náš rodinný přítel. Odpoledne jdeme popřát Bětušce ke svátku.

Emu, stejně jako loni, vozím do baletu. Sára jezdí s námi a dobu, kdy Ema "baletí", si krátíme procházkami po Smíchově, či sedíme před sálem a hrajeme pexeso, nebo karty. Zažívám s nimi neuvěřitelně srandy. Nedávno jsme šly po nákupním centru na Smíchově, když Ema pronesla: "Babi, nevíš co se stalo tý paní?" Otočila jsem se v očekávání nějaké katastrofy a došlo mi, že se vnučka ptá na muslimku zahalenou od hlavy k patě v černém hábitu. Dostala jsem nezadržitelný záchvat smíchu a nebyla v ten moment schopná holkám cokoli vysvětlit. Jen mě tak napadlo, že naše sdělovací prostředky oznamovaly, že v mnoha školách se už děti učí o islámu. Tak u holek ve škole ještě ne.

V pondělí měly holky ředitelské volno a dcera slíbenou dovolenou. V pátek večer volala zoufalá dcera, že jí dovolenou nedali. Pro holky jsme si zajeli v pondělí ráno s mužem, který na rozdíl od dcery volno měl. Chtěli jsme si je původně vzít k nám domů už po společné oslavě narozenin obou dědečků, (kteří kromě toho, že se narodili ve stejný den, se i stejně jmenují), ale holky ještě čekala narozeninová párty jednoho ze spolužáků.
Dcera se chystala do práce, holky si zabalily pár věcí k nám a vyrazili jsme z bytu. Odpoledne pro ně přijede po práci táta, abychom se mohli s dědou večer věnovat kultuře.
Emě trvalo notnou chvíli, než si obula kozačky, když se zdola ozvalo: "No, to je zase porod!" (Sára)
Po obědě šly holky s dědou na chvilku na hřiště: "Koukej se pořádně oblíknout, at' zase neremcáš, že je ti zima." (Ema k dědovi). Nemusím ani zdůrazňovat, že jsem se v obou případech smála tak, až mi tekly slzy.
Vnoučata nás svou přítomností obohacují a jak z předchozího vyplývá, i my dospělí je občas obohatíme nějakou tou větou, kterou vyslovíme a kterou ony pak použijí. Tentokrát v tom ale my s dědou nejedeme. :-D

Tak takové jsou mé dny.


P.S. Čtu to po sobě opakovaně, brejlím do textu skrz koupené čtecí brýle a stále nacházím chyby. Na oční jdu až příští pátek.