. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Prosinec 2015

S úsměvem ?

30. prosince 2015 v 9:50 Úlovky (fotografické)


Blíží se konec roku a já se občas zamýšlím nad tím, jaký ten letošní byl.
Děláme to asi všichni, bilancujeme, říkáme si, že tohle bychom asi udělali jinak, támhleto že mohlo být lepší.

Do toho následujícího bychom měli vstupovat s radostí a vírou, že bude líp. Ale to ne, tohle motto má vedle svého názvu jedna z politických stran, kterou opravdu nemusím. Ale jo, asi bude líp - dostanu přeci přidáno celých 40 korun k důchodu. Manžel už obdržel výměr a má to "černé na bílém".

Zdroj: přišlo mi emailem

Poslední den roku klepe na dveře a já, ačkoli nepatřím mezi ty, kteří se dokáží veselit na povel (když už je ten Silvestr), se rozhodla vybrat ze svého fotoarchivu několik letošních fotek, které možná pobaví a snad vyvolají i úsměv. Nejsou všechny dokonalé, mnoho z nich je pořízeno mobilem, protože fot'ák sebou pravidelně nenosím.


Pilně jsem doplňovala krmítko pro ptáčky, věříc, že jim bude chutnat. Chutnalo i jiným :-D

Když už jsme u toho jídla, Vojta, Kuba s Matějem se také nenechali pobízet

Ba i Sára snědla nějakou "dobrotu"

Babičko, až ti ty boty nebudou, že mi je dáš, vid'?

Ač jsou holky ještě malé, občas potřebují mít soukromí

Seznamte se, to jsme my v celé kráse

Pane, koukejte to udělat pořádně! Dostanu totiž nové kolo

Kočička na prodej ?
Předvánoční trhy v Ředhošti

Rád se vozím, ale líný to určitě nejsem
Cattolica (Emilia-Romagna, Itálie)



Jako z Hitchcickova filmu - těch ptáků na střeše finančního úřadu bylo nespočet

Nespočet zákazníků bývá ráno i v jednom z obchodních řetězců, zejména mají-li dětské věci.
Občas něco chce dcera, jindy snacha. Vycvičená dobou, kdy nic hezkého nebylo, vyrážím ráno nakupovat.

Občas si i něco "výhodného" objednám. Ale kde je ta sleva? Nějak se to nepovedlo.

Občas dokážeme být pěkně škodolibí a pokud se někomu něco nepovede, dokážeme se tomu zasmát. A pokud se dokážeme zasmát i tomu, co se nepovedlo nám, je to malá výhra.
Nepovedla se mi bábovka.
Osvědčený a stokrát vyzkoušený recept, navíc pečeno pro ohlášenou návštěvu.
Vyfotila jsem jí mobilem, poslala jako MMS s prosbou, aby cestou k nám raději koupili něco ke kávě.

Prosba obchodníka
Kutná Hora, vinotéka v Barborské ulici

Když to bouchne!
Nevím, zda ohňostroj bouchl předčasně, či ho někdo zapálil o nějakou tu hodinu dříve, ale mela to byla....

... a pak už i obsluze ohňostroje zbývalo "hezky ruce na plece" a útéct do bezpečí
Peschici (Gargano, Itálie) Slavnost "Otevírání moře"


Názor nezmámého tvůrce - druhá fotografie je detail té předchozí.
Zastávka tramvají Vltavská - říjen 2015

Dotyčnému se na Mácháči asi nelíbilo, mě ano

Tento názor nemá chybu :-D
Nový Svět na Hradčanech

"Na názor Českých drah prostě kašleme!"
Nádraží ČD Lysá nad Labem

Co jste hasiči, co jste dělali,
když jste za požárem šlapat museli...
Hasičské muzeum Mantova (Lombardie, Itálie)

Benediktíni, či někdo jiný dospěl k názoru, že by si převor zasloužil mít vlastní uličku.
Malou, v areálu kláštera, ale přeci jen vlastní

Vyvolala některá z předchozích fotografií úsměv? Pokud ano, jsem tomu ráda.


Ty následující už moc k smíchu nejsou - spíš člověk skřípe zuby:

Listopad 2015 - Podolsko. Vidíte tu šipku s písmenem P v pozadí?

Tak tady je v detailu!
Možná to působí humorně, když je značka pro kotviště na kopečku vzdálená několik desítek metrů od vody.
Za normálních okolností by tady měla být voda. Nejen Orlická přehrada, ale mnoho dalších nádrží vypadá hodně podobně.

26. prosinec 2015 - III. nádvoří Pražského hradu - cedule před směnárnou.
Cizinec, který vyšel ven, nejen že skřípal zuby, ale nadával jako špaček.
Varování před pražskými taxikáři se k němu možná doneslo, ale že okrádá i směnárna?

Krásné a veselé a současně klidné a pohodové poslední okamžiky roku 2015.







Advent

21. prosince 2015 v 23:59 Postřehy, úvahy, zamyšlení

Na začátek se musím přiznat k tomu, že tento článek jsem začala psát 29. listopadu - tedy před třemi týdny. Zvažovala jsem, zda napsaný text předělat, nebo ho rovnou smazat.
Nakonec jsem se rozhodla rozepsaný text upravit a zrekapitulovat uplynulé adventní týdny.

Před první adventní nedělí jsem zvládla umýt okna v našem bytě, včetně oken na chodbě, půdě a ve sklepě. Měla jsem báječný pocit z dobře vykonané práce a říkala si, že tentokrát snad proběhne vše v klidu a pohodě a že už se nebudu honit tak, jako v letech předchozích.
S mužem jsme začali věšet lucerničky na vysokou tůji v naší části zahrady. "Proč ty lucerničky nepověsíte zase dopředu jako loni?", ptala se snacha. Odpověděla jsem jí, že přední zahrada patří jim, že je loni lucerničky svým světlem rušily a že jsme jim při jejich lednovém úklidu slíbili, že už je tam dávat nebudeme. V duchu jsem se ptala, proč ta změna. "Nojo, ale na co budou děti koukat, vždyt' to bylo hezký." Připustila jsem, že to opravdu bylo hezký a pak zopakovala, že jim to loni vadilo a že je opravdu nechceme světlem rušit. Znovu jsem se v duchu ptala proč? Během několika málo okamžiků na nás nastoupil syn a opět vznesl stejný dotaz. Znovu a znovu jsem mu opakovala to, co jsem řekla snaše. "Ale vždyt' je tam můžete dát a my je budeme v osm, až půjdou děti spát, vypínat." To si snad dělá srandu! My pověsíme naše lucerničky na jejich část zahrady, o kterou tolik usilovali, kvůli čemuž jsme museli stěhovat sušení prádla, zlikvidovat ostružinu a přesazovat květiny, aby oni měli svou zahradu, kam my nebudeme chodit. Nahlas jsem to ale neřekla. Syn neustále argumentoval a snažil se o to, abychom jim vyhověli. Viděla jsem, že manžel je už notně nalomený a že je téměř ochoten nejen přerušit svou činnost na štaflích, ale dokonce i začít sundávat lucerničky z větví, kam je před tím navěsil. "Nezlob se, ale zůstane to tady na dolní zahradě, aby vás to nerušilo a bude to tu svítit celou noc." "Ale vždyt' na to nebude vidět!" Muž slezl ze štaflí. Sakra, zase budu muset bojovat sama. "Vidět to bude z oken, z ulice a i z druhé strany od Karlovarské." Syn to ještě zkusil, argumentoval cenou elektřiny. "Jsou to všechno "ledky" a vás to nebude stát nic. A nezlob se, když jsme to v lednu uklízeli, domluva zněla, že už to na přední zahradu dávat nebudeme". Pronesl něco nepublikovatelného a pak vztekle odešel. Jen jsem si v duchu říkala - jo chlapče, to tě žena nepochválí.
Klid a pohoda se začaly vytrácet.
A když můj "hodný a vstřícný" manžel pronesl: "Ájo a nepověsíme to teda nahoru?", začaly mi téct slzy. Kdyby mě v ten moment kopl pod koleno, bolelo by to méně. "Proč brečíš?" "Je to téměř přesně rok, co jsem se složila a pak zobala tři měsíce prášky na nervy. Nebo jsi už na to zapomněl?" Nechala jsem ho na zahradě a odešla do bytu. Hledala jsem v lékárně, zda tu ještě nezůstaly nějaké prášky, bez kterých jsem se nějaký čas neobešla. Když jsem nic nenašla, otevřela jsem lednici, vytáhla lahev s fernetem. Neobtěžovala jsem se s hledáním skleničky, ale zavdala jsem si notně z lahve. Hřálo to a já za půl hodiny šla zpátky na zahradu.
Pohoda a klid byly ty tam.
Jen jsem si stále říkala proč? A pak jsem si vzpomněla na mužovu moravskou babičku, která zemřela před třicetipěti roky a která se o mém manželovi vyjadřovala takto: "Hodnej - za vůz, aby hnůj nepadal!" Byla moudrá a měla (bohužel) pravdu. Můj muž ve své neskonalé dobrotě chce vyhovět tak nějak všem.
Lucerničky zůstaly na dolní zahradě.
Tak tuhle "bitvu" jsem vyhrála. Ale vždyt' já nechci s nikým bojovat. Byla jsem už ukolébaná relativním klidem ze společného soužití v domě. Když jsem se večer bavila s dcerou, řekla mi dvě podstatné věci: "Nojo, tatík, ten chce bejt se všema za dobře." A pak zaznělo: "Musíš bejt pořád ve střehu, znám svýho bratra, ten dokáže zaútočit, když to nejmíň čekáš."
Klid a pohoda? Co to je?


O první adventní neděli jsme rozsvítili světýlka v oknech a stromeček na dolní zahradě.
Můj muž nemusí vážnou hudbu, ve Státní opeře byl se mnou za čtyřicetileté soužití všehovšudy jednou. V září mě odmítl doprovodit do Šárky, kde se v přírodním amfiteátru konalo představení Rusalky. Přiznám se, že jsem ho nenutila. Ted' jsem projevila přání, že bych si ráda poslechla Českou mši vánoční od Jakuba Jana Ryby a můj muž, světe div se, řekl, že půjde se mnou. Foukal silný vítr, zem bičovaly provazy deště. Vyrazili jsme se třičtvrtě hodinovým předstihem. Kostel Sv. Rodiny už byl plný a mě se podařilo "urvat" jednu z posledních přistavených židliček za kostelními lavicemi. Muž stál vedle mně, když se objevila paní, která mu řekla, že si může dojít pro židličku. Postavil si jí vedle mě. A zatímco ten podvečer se v Břevnovském kláštěře konal první adventní koncert, přenášený televizí, tamní chrámový sbor vystoupil s "Rybovkou" také v klášteře, ale pro změnu v Řepském.
Klid a pohoda se pomaloučku začaly vracet.
Počasí bylo ohavné, vítr rval ze stromů zbylé listí, ulicemi tekly proudy vody a já se začala cítit předvánočně naladěná.
Večer jsem mluvila s dcerou, která se ptala, jaké to bylo. "Já jsem nadšení, bylo to nádherné." "A co tatík?" "Ten to přežil."

V pondělí jsem se vypravila do centra. Chtěla jsem jednak splnit svou členskou povinnost v Knižním klubu a také jsem se chtěla pokusit sehnat dárek pro Emu. Původně jsem ho měla objednaný v jednom e-shopu, kde mi byl potvrzen, aby mi druhý den bylo sděleno, že už bohužel není. Létala jsem po obchodech v centru a sháněla a sháněla. Povedlo se a já už se těšila, jak jí budou zářit pod stromečkem oči. Zpátky jsem se vrátila po půl jedné a cítila jsem, že nějak nejsem ve své kůži. Ohřála jsem oběd a po něm jsem zůstala bezmocně sedět za stolem. Zimnice! Klepala jsem se jako "drahý pes" a nebyla schopná vstát od prázdného talíře. Nakonec jsem u stolu usnula. Nevypadalo to jako usínání, spíš jako kolaps. Po dvou hodinách jsem se odplížila do lékárničky a vytáhla teploměr. No prima! 39,5°C - to mi fakt scházelo. Klepala jsem se zimou, natáhla jsem si tepláky a bundu a zabalila se do deky. Spolkla jsem paralen, upadla na gauč a okamžitě usnula.
Mé plány na to, že budu v klidu a hlavně bez honění péct cukroví, vzaly za své. Proležela jsem čtyři dny s horečkou a stále čekala, až něco propukne. Neměla jsem rýmu, nekašlala jsem. Jen mě bolely všechny kůstky v těle - a že jich tam je!
Vzpomněla jsem si na svou doktorku, která mi říkala, že každá nemoc je z 80% stavem duše. Ta moje byla zraněná tím naprosto zbytečným "tyjátrem" kolem vánočního osvětlení. Nebo jsem chytla nějakého bacila, když jsem byla před začátkem adventu na očním. Vyfasovala jsem ve svých 62 letech první předpis na brýle na blízko a mám šedý zákal. Zatím prý ještě nemusím na operaci. Nebo jsem prostydla v kostele při "Rybovce", či mně ofouklo cestou tam nebo zpátky?


V neděli jsem zapálila druhou svíčku. Už jsem neměla teploty, ale cítila jsem se mizerně. Byla jsem jako vymáchaný pytlík od čaje.
V pondělí jsem se pustila do výroby cukroví. S týdenním zpožděním a s pramalou chutí do jakékoliv činnosti jsem pracovala a odpočívala. Šlo mi to "jako psovi pastva". Muž zůstal doma a snažil se pomáhat. Hlídal troubu, občas se něco upeklo trochu víc. Každý den jsem však vnímala pokrok v tom, že méně odpočívám a déle pracuji na přípravě cukroví. Ve středu jsem konečně opustila byt a absolvovala s mužem nákup. Ne, ještě to nebylo ono. Byla jsem zpocená a těšila se zase domů. Stihla jsem si však nechat udělat brýle a využít % slevu dle věku na obroučky. Bylo to v minutě dvanácté, protože druhý den už optika tuto možnost nenabízela. Asi mi procházka po nákupním centru prospěla a já se ve čtvrtek cítila dobře.
V sobotu jsme se vypravili, tak jako tradičně, na vánoční trhy do Lysé nad Labem a tam nakoupili nějaké dárky.


V neděli už svítily na adventním věnci svíčky tři. Dívala jsem se v televizi na adventní koncert a při tom natírala polevou cukroví. Už abych to měla hotové a mohla se pustit do úklidu. Už týden se v kuchyni nedá hnout. Všude se "povalují" plechy na pečení, krabice na hotové cukroví jsou nedílnou součástí linky.
V pondělí jsem zapnula počítač a ejhle! V pravém dolním rohu pro mně neznámá ikona a tři vykřičníky. Co to je? Pak přišlo upozornění, že za pár dní končí záruka. Nakonec si ho po všech peripetiích odvezl "počítačový Honza". Pranic se v tom nevyznám, jsem pouhý uživatel, který se před technikou uklání a přistupuje k ní s pokorou. Pokud jsem to nakonec pochopila dobře, měla jsem v počítači operační systém Windows 8.1 a můj "hodný a obětavý" manžel, který si do svého notebooku sám nainstaloval W 10, naznal, že by to mohl nainstalovat i do mého počítače. A ono se to asi poněkud nepovedlo a oba operační systémy se nějak "potkaly" a znemožnili instalaci aktualizací. No čert aby se v tom vyznal. Nejdřív jsem byla nemocná já, pak onemocněl počítač.
Konečně jsem se pustila do úklidu bytu a zkonstatovala, že máme nějak hodně věcí. Chtělo by to probrat a něco vyházet. Ale to chce víc času, který mi ted' chybí.


Včera jsem večer zapálila poslední svíčku na adventním věnci. Dopoledne jsme trávili ve sportovní hale Na Třebešíně, kde probíhal školní florbalový turnaj. Sára nás na něj zvala před více než měsícem. Dokonce nás zvala srdečně a já v tom předvánočním shonu na něj zapomněla. Přeci jí nemůžeme zklamat. Tak jsme fandili a asi dobře, protože jejich tým vyhrál svou skupinu. Sára je jediná holka, která je ve florbalovém týmu. Po poledni jsme z haly odvezli dceru s notně otrávenou Emou domů a se Sárou zůstal v hale jen tatínek. "Babi, já jsem tak ráda, že jste přijeli, mě to tam vůbec nebavilo." "Vidíš Emíšku, ale vydržela jsi to. Sára taky vydržela tvoje baletní vystoupení a taky jí to nebavilo."


Tým, za který hrála Sára, nakonec prohrál ve finále a obsadil celkově druhé místo. Dcera mi pak hlásila, že se Sára přiřítila domů s medailí na krku, št'astná jako blecha.


Po obědě jsem se s pilkou vypravila do "zakázané zóny" v podobě přední zahrady, abych uřízla zbytek stříbrného smrku. Po mnoho let mi sloužil jako zdroj chvojí na kytice do vázy a na výrobu dekorací na hroby. Dole jsem potkala syna. "Jé, to je dobře, že tě vidím. Jdu na ten smrk." "Na jakej smrk?" "No na ten, jak jsem slíbila, že ho zlikviduju až těsně před vánoci." "Aha!" "Mám ho uříznout celej, nebo zase jen větve?" "Tak tam něco nech, nám se ty větve taky hodily." Ořezala jsem ho řádně, přiřízla jsem kus cesmíny, která lezla do cesty a svými pichlavými listy mohla ohrožovat vnoučata a pak ještě kus tůje. V garáži jsem vytvořila dekorace do bytu a dva svícny na hroby. Muž pak po mně uklidil zbylé větve, zatímco já jsem se myla benzínem. Jeden svícen muž dal rovnou do auta.


Večer jsem u zapáleného adventního věnce dávala do pořádku své ruce. Udělala jsem si manikůru, abych vypadala jako člověk.
Ráno jsem byla vzhůru časně. Čekala mě endoskopie v Motole a moje nervová schránka mi nedovolovala klidný spánek. Muž slíbil, že mě odveze. Vzbudila jsem ho v půl sedmé a vyrazili jsme. Já na ORL a muž pak zpátky od nemocnice domů posnídat.
Když jsem št'astně opouštěla nemocnici, zavolala jsem muže, že může vyrazit z domova. Autobus od nemocnice mi jel téměř hned a na Vypichu jsem čekala jen tři minuty. Nastoupila jsem do auta a vyrazili jsme "tam k nám domů".
Cesta na můj rodný sever byla deštivá a mlžná. V Lužických horách bylo mléčně bílo a mlhou jela auta jen krokem. Teplota byla kolem 2°C a já byla ráda, že je tomu tak. Kdyby trochu přituhlo, mohla by to být v té mlze pěkná polízanice. Uklidili jsme hrob, poobědvali v naší oblíbené restauraci a pak jeli mlžnými horami domů. Noční nevyspání spolu s bolavou hlavou po endoskopii způsobily, že jsem v autě usnula jako špalek a prospala polovinu cesty. V Praze bylo odpoledne 10°C, což je rozdíl proti mému rodišti. Doma jsem se převlékala a zahleděla se z okna. Snacha dávala děti do auta a syn stál za plotem, díval se směrem ke zbytku stříbrného smrku a mračil se. Asi jsem ho ořezala hodně.
Večer jsem si spařila a oloupala mandle a zítra se pustím do vánoček.

Doufám, že se dostaví pohoda a snad i trochu klidu.