.
.
... Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Leden 2016

Na miskách vah

29. ledna 2016 v 21:15 Akce, nejen kulturní

S manželem chodíme do divadla pravidelně a to minimálně jednou či dvakrát do měsíce.
Občas se sice objeví problém a pak vytane na mysl "nerudovská otázka": Kam s ním? Začátkem prosince, když mě postihly horečky, jsme museli řešit, co s lístky do Vinohradského divadla. Tehdy jsem opravdu nebyla ve stavu představení absolvovat. Byla to tehdy "dost kovbojka", než jsme za sebe našli náhradníky.
Hlavně, že lístky tentokrát nepropadly.

Včera jsem, coby předplatitel, byla koupit další lístky na divadlení představení, která budou v březnu.
Než se lístky vytiskly, povídala jsem si s paní pokladní a pochválila poslední představení, na kterém jsme byli toto pondělí a tím byla hra Ronalda Harwooda Na miskách vah. Paní pokladní se smutně usmála a pak řekla: "Nojo, ale lidi na to moc nechodí."
"Vidíte a pro mně to byl herecký koncert."
Cestou domů jsem pak přemýšlela o tom, proč lidi dají přednost nicneříkající komedií před vážným tématem a pak jsem se rozhodla, že o hře napíšu.

Hra měla premiéru 7. listopadu 2015 v Divadle ABC.
Koncem listopadu jsme si na ní koupili v předprodeji lístky na letošní leden.
Už jen jméno autora napovídalo, že by mohlo jít o kvalitní představení. Ronald Harwood je autorem proslulé hry Garderobiér a scénáristou oscarového filmu Pianista.


Hra je zasazena do období denacifikace v Německu po skočení 2. světové války. Je inspirována skutečným příběhem geniálního dirigenta Berlínské filharmonie Wilhelma Furtwänglera a klade otázky spojené s postavením umělce a umění v totalitní společnosti. Furtwängler, který byl po válce označován za Hitlerova oblíbence a obdivovatele, se snažil tato tvrzení vyvrátit. Jeho protějškem ve hře je americký vyšetřovatel major Steve Arnold, člověk, který pracoval v civilu jako pojišt'ovací agent a který nemá o hudbě ani ponětí. Jako voják však viděl při osvobozování koncentračních táborů hrůzy nacismu na vlastní oči a nemůže na ně zapomenout. Spletité dokazování nechává diváky dlouho na pochybách, na čí stranu se přiklonit. Když chybí důkazy, které by dirigentovu kolaboraci s režimem potvrzovaly, neváhá se Arnold spojit s bývalým nacistickým fízlem, druhým houslistou filharmonie Helmuthem Rode.
Nic tady není jednoznačné, každé pro má i své proti.
Je těžké určit, na čí straně je pravda.
Výborný text Ronalda Harwooda je výtečně interpretován oběma hlavními představiteli: Janem Vlasákem v roli Furtwänglera a Vasilem Fridrichem, který ztvárnil majora Arnolda a který po dvě a půl hodiny neopustil jeviště.

Hra se odehrává v jediné dekoraci, která znázorňuje zničenou kopuli chrámu, svírající ve svém středu hákový kříž.
Z rozbitých betonových pilířů trčí rezavé dráty.

Na miskách vah
Zdroj: Divadlo ABC Autor: Michael Tomeš

Na miskách vah
Zdroj: Divadlo ABC Autor: Michael Tomeš

Na miskách vah
Zdroj: Divadlo ABC Autor: Michael Tomeš

Na miskách vah
Zdroj: Divadlo ABC Autor: Michael Tomeš

I přes ohromné množství textu drží příběh divákovu pozornost až do samého konce.
Na jakou stranu se přiklonit?
Otázka viny či neviny zůstává často bez jednoznačné odpovědi.
I přes to, že je děj zasazen do doby před sedmdesáti lety, je hra více než aktuální.

Budete-li se rozhodovat nad vašimi pomyslnými miskami vah, zda toto představení navštívit, vřele doporučuji, aby ano převážilo.
Určitě stojí za shlédnutí.


Italský deník - 3. část

26. ledna 2016 v 23:18 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části


Pátek 13.6.2014
Pátek třináctého - už jen tato dvě slova vyvolají u spousty lidí nepříjemný pocit. Mnozí v tento den ani nevychází z domova. Mívala jsem v práci kolegyni, která si na tento den pravidelně brávala dovolenou a neopouštěla příbytek.
Třináctka mi nevadí a pátek je den, jako každý jiný. Když jsem ještě chodila do práce, mívala jsem pátky ráda. Třináctého mám svátek, třináctého se narodil manžel - holt to někdy vyjde na pátek. :-D


Od rána svítilo sluníčko a obloha byla po večerním dešti bez mráčku. V půl deváté jsme prvním vláčkem jeli na pláž. Hned na kraji jsme potkali šéfa Maurizia, který nás vybídl, abychom šli s ním. Už zase? Zavedl nás k jinému deštníku, který byl o další dvě řady blíže k moři a brebentil, že je to odměna za to, že nám způsobili nepříjemnosti. Opakovaně se nám omlouval. Proč on? Vždyt' to je člověk, který nám vyšel vstříc a vyhověl nám. Omlouvat by se měli jiní. Pak nás požádal o naší plážovou kartičku, s tím, že jí později vrátí, popřál nám hezký den a zmizel. Rozkládáme si ležení na novém místě. Voda je stále studená, ale statečně do ní lezeme. Moře je čisté a voní jako čerstvě pokosená louka. Před dopoledním odchodem z pláže šel manžel za Mauriziem pro kartičku. Vrátil se s tím, že mu nerozuměl. U čísla deštníku je nové číslo a otazník. Proč? To nevím.


Z apartmánu zkouším volat asistenci, ale ta nezvedá telefon. Tentokrát to dokážu pochopit, je pátek a ona má asi spoustu práce s tím, aby vybavila nové cestovatele. Píšu proto jen SMS s dotazem, zda plážový servis platí opravdu až do konce pobytu. Ten otazník mě totiž trochu nalomil. Během hodiny přichází SMS, at' nemáme obavy, plážový servis máme až do konce včetně víkendů. Alespoň jedna dobrá zpráva. S mužem jsme už smíření s tím, že místo vrácených peněz budeme mít k dispozici deštník a dvě lehátka až do konce pobytu. Muž to propočítal a pak jen konstatoval, že na tom všem nakonec něco málo "vyděláme".
Odpoledne jdeme znovu k moři a když necháváme klíče na recepci, knírek nám s úsměvem sděluje, že nám večer vrátí těch 75€ za "tuplovaný" úklid. Přiznám se, že už jsem tomu moc nevěřila. Dokud nebudou peníze na stole, stále se budeme pohybovat ve sféře slibů, výmluv a obezliček.
Střídavě si čteme nebo čelíme studené vodě, na kterou jsme si už zvykli.
Po návratu z pláže se zastavujeme na recepci pro klíče od apartmánu. Jsme požádáni, abychom chvilku počkali. A pak se stal zázrak. Během několika minut nám jsou opravdu vráceny peníze.
Hodilo by se zakřičet hurá, ale myslím si, že už mohly být vráceny hned první den, kdy muselo být všem jasné, že se stala chyba. A byla to vůbec chyba? Čím víc nad tím zpětně přemýšlím, tím víc jsem přesvědčená, že to byl úmysl. Divadélko, kdy se střídaly recepční, které pak neuměly vyplnit doklad k ubytování, šumlující knírek a odvádění pozornosti animátory. Navíc doklad vůbec neměl hlavičku rezidence, ale jakési organizace se sídlem v Lecce, jejíž logo jsme nikde v areálu nenašli. (I ten jsem chtěla naskenovat a vložit ho sem, ale ... ještě při psaní předchozí části jsem ho měla připravený a ted' ho nemůžu najít). Možná jsme ve své utrmácenosti budili dojem blbečků, kteří si nechají všechno líbit. Jen naše umanutost je asi donutila peníze vrátit.

Večer jsme se šli projít do města, potřebovali jsme dokoupit nějaké pečivo. Zastavili jsme se v obchodě, kde jsme už byli v pondělí. Stále byl jediným otevřeným, mezi samými staženými roletami. Zda jsou staženy trvale a otevře se až v plné sezóně, či už je to setrvalý stav? Soudě dle jejich vzhledu, přikláněla bych se ke druhé variantě. Pak jsme s igelitkou a nákupem pokračovali rovně a neodbočili, tak jako v pondělí. Domy řídly, až zmizely úplně. Spolu s nimi se ztratily i chodníky, či prašné cesty, které je nahrazovaly. Na jedné straně hluboko pod silnicí louka s trávou vysokou, několik let nesečenou, na druhé straně borovicový les. Netušili jsme, kam jdeme, jedinou naší jistotou bylo to, že jdeme stále po jedné silnici a bude-li nejhůř, vrátíme se stejnou cestou zpátky. Po prašné krajnici jsme doputovali až k pobřeží. Za celou cestu jsme nepotkali jediného člověka, jen dvakrát kolem nás projelo auto. Asi si řidič myslel, že jsme dva cvoci na cestě do neznáma. Došli jsme až na křižovatku, která nám připadala povědomá. Na sloupu tu stála socha Panny Marie.
"Kdy jsme tady byli? Vždyt' tohle už jsme viděli."
Pak jsme si uvědomili, že po této silnici jsme sem v neděli přijeli a v minulém roce jsme tudy několikrát projížděli. Z tohoto místa jsme se dokázali zorientovat a došli do centra ke kostelu, kde jsme si všimli davu lidí jdoucího někam. Zvědavost zvítězila a my se vypravili za davem. Díky tomu jsme objevili další část Torre dell Orso - nově vybudované obchody a obchůdky, které spolu s restaurací a druhou cukrárnou tvořily malou příjemnou oázu. To vše jen na druhé straně stadionu. Stačilo málo - jít v pondělí jen o jednu ulici dál.

A pak že třináctka je smolné číslo. :-D


Večer jsem si z balkonu fotila Měsíc v úplňku.


Sobota 14.6.2014
Vstáváme do prosluněného dne a po snídani jedeme na pláž, abychom si užili konečně koupání a privilegia nového místa. Vítr, který panoval, se konečně utišil, ale moře je stále studené. Nicméně, už jsme si zvykli, i když jdu pozvolna, pak chvilku na špičkách, než se osmělím ponořit celé tělo. Pak už to jde. Během dne se pláž zahušt'uje těmi, kteří využili konečně krásného a slunného dne, navíc o víkendu a přijeli se koupat.
V poledne jedeme na oběd. Vláčky mají problém se vytočit, všude parkují auta. Přilehlý prostor pod viaduktem je beznadějně plný.
Před obědem se manžel vypravil s fot'ákem zdokumentovat místo, kde jsme.

V areálu jsou k dispozici dva bazény. Nebyli jsme ani v jednom z nich.
Když jsme u moře, nepotřebujeme bazén

Objevil ještěrku s krátkým ocasem - kdo jí asi kupíroval?

Krásně kvetoucí bouganvillea a lantana

Tak už pojd', oběd je skoro hotový

Ještě záběr ze zadní části od lesa - vstup do suteréního zázemí (a stále čekající kuchařka)

A také pohled na parkoviště, kde naše auto je jediné s českou SPZ

Po jeho návratu se seznamujeme s Ivou a Petrem, kteří právě přijeli. Jsou o něco mladší než my. Zjišt'ují co a jak a kde je možnost si něco nakoupit. Při pohledu na náš balkon Petr pronesl: "Jé, vy máte velkej balkon, to je paráda." Ale to neviděli to ostatní.
Po obědě a siestě jsme se vrátili zpátky na pláž. Všimla jsem si zvláštního fenoménu. Party mladíků číhajích jako supi na ta lehátka, která si někdo ráno zaplatil a pak je opustil. Lhostejno, zda trvale či jen dočasně. Okamžitě jsou tam. V duchu jsem si říkala, že bylo výhodou nechat tu přes poledne osušky. Několikrát se někdo z těch, kteří si zaplatili a odnesli si ručník třeba do nedaleké restaurace, dohadoval o místo s těmi mladými, kteří byli hodně neústupní. Maurizio, který se na nás už od včerejška usmíval, musel několikrát za den řešit podobné situace.
Vydrželi jsme až do večera a shodli se, že opravdová dovolená začala asi teprve dnes. Starosti a problémy jsou snad za námi, slunce svítí jako o závod. Jen kdyby trochu prohřálo tu ledovou vodu.
Večer jsme pak šli do města důkladně prozkoumat tu pro nás novou část, kterou jsme objevili teprve včera.
Na večerní obloze se začaly kupit mraky. Zůstanou, nebo je vítr odvane nad moře?




Neděle 18.6.2014
Po snídani opět vyrážíme na pláž. Už od časných ranních hodin je parkoviště pod viaduktem plné a auta, snažící se najít místečko k parkování, se pletou snad úplně všude. Zdravíme se s Mauriziem a barmanem, se kterým jsme prohodili vždy pár slov v době, kdy naše lehátka byla v těsném sousedství baru.
Voda je sice stále studená, ale sluníčko svítí jako o závod. Kolem jedenácté hodiny se začínají na obloze objevovat černé mraky. Balíme věci do tašky a sledujeme oblohu. Nic dobrého nevěstí. Na lehátkách jsme nechali osušky, čímž jsme evidentně zklamali mladíky, kteří už kroužili kolem. Opravdu, jako supi. Pozorovala jsem je už včera - jakmile se u nějakého lehátka začíná balit, jsou ve střehu.
"Arriva la pioggia", pronesl Maurizio, když jsme kolem něj šli. I já byla přesvědčená o tom, že přijde déšt'. Když jsme přicházeli ke schodům do patra, ve kterém jsme bydleli, začaly padat první kapky deště. Došlo mi, že osušky na pláži zmoknou. Ke dveřím do apartmánu jsme už běželi. Déšt' stále sílil a bylo nám jasné, že z odpoledního plážového ležingu nic nebude.

Dnes nebudeme určitě obědvat na balkóně

Dešt'ová voda splachovala nejen prach z balkónu, ale začala odlupovat i bílou omítku

Manžel se rozhodl, že se vrátí na pláž pro osušky. Stihl poslední vláček a poprosil řidiče, zda by na něj nepočkal. Prý klidně. V dešti klusal na pláž, ale osušky na lehátkách nebyly. Plavčíci na něj zamávali a pozvali ho do své kancelářičky, aby si vybral, které jsou ty naše. Když se spustil déšt', sebrali zbylé osušky z lehátek. Muž si je vzal, poděkoval a klusal zpátky k vláčku. Jak mi pak říkal, byl jediným cestujícím. Osušky nebyly tolik mokré, jak jsem očekávala. Sušák byl u dveří na balkon a zabíral jediný volný prostor. Uvařila jsem oběd a po něm jsme začali přemýšlet, co s odpolednem.

...A prší a prší...
Sem by se více hodila slova pana Kemra z filmu Na samotě u lesa

Vrátit se na pláž byl holý nesmysl, na balkon lilo a číst si uvniř nešlo, protože v apartmánu bylo šero. Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme na výlet. Oblékla jsem si tričko a džíny, na nohy tenisky a přes hlavu hodila džínovou bundu. Deštníky jsme sebou sice měli, ale zůstaly v autě. Manžel byl proti mně ve výhodě, měl bundu s kapucou. Seběhli jsme zadní schodiště a pak kličkovali přízemím pod spojovacím můstkem v našem patře k průchodu na parkoviště. Tam jsme zůstali chvíli stát a rozhlíželi se, kudy to bude nejlepší. Pak posledních pár schodů a úprk s bundou přes hlavu směrem k autu. Snažila jsem se vyhnout těm největším kalužím. Seděli jsme v autě a dívali se do italského autoatlasu, abychom si naplánovali, kam to vlastně pojedeme. Rozhodli jsme se pro Ostuni, které je ve všech průvodcích nazýváno "bílé město" a na které už jsme se několikrát dívali z auta cestou kolem. I když je vzdálené více než 100 km, kdy jindy tam podniknout výlet.
Provazy vody stále stékaly z oblohy a na parkovišti a přilehlých komunikacích se tvořily obrovské louže. Vyjíždíme směrem na Melendugno, což je město, které spravuje tuto oblast. Torre dell Orso je mnohdy nazýváno Marina di Melendugno. Přes Vernole pokračujeme na Lecce. Stále lije jako z konve, ze silnic jsou na mnoha místech řeky. Začínám se trochu bát toho, že ujedeme zbytečně spoustu kilometrů a kvůli dešti z výletu nebude nic. Za Lecce se obloha začíná protrhávat.
"Vypadá to nadějně", pronesl manžel. Podívala jsem se na teploměr v autě a ten ukazoval celých 18°C. Džíny mám pod kolena, tričko bez rukávů a bunda je mokrá deštěm. Snad se oteplí. U sjezdu na Squinzano přestává pršet a občas za mraky vykoukne i sluníčko. Obloha však vypadá hodně dramaticky, těžké černé mraky plné vody stále hrozí. Před Brindisi začíná znovu průtrž mračen. Stěrače téměř nestíhají a venku je podvečerní šero. Chce se mi brečet. Jedeme takovou dálku a ...
Z dálnice sjíždíme na sjezdu Ostuni, které je už vidět z dálky. Už neprší, ale všude jsou obrovité louže vody.
Zaparkovali jsme nedaleko historického centra a chvilku zvažovali, zda si máme vzít deštníky. Nakonec jsme to riskli a vyrazili bez nich.

Vystoupali jsme na náměstí Piazza della Libertà , kterému vévodí sloup se sochou Sant'Oronzo (sv. Horáce) a objevili jsme informační kancelář. I když byla neděle, bylo tu otevřeno. Poprosili jsme o plánek města. Velice milá a příjemná paní nám ho dala a navíc do něj zakreslila nejdůležitější místa, která stojí za shlédnutí.

Na Piazza della Libertà byly ještě vidět louže

Kostel San Francesco da Paola na tomtéž náměstí

Po zmoklé a trochu i klouzavé dlažbě jsme pak stoupali ke katedrále. Překvapilo nás, že se tady platilo vstupné. Prohlídky většiny církevních staveb bývají zdarma. Přemýšlela jsem, zda jsme se už s něčím podobným někdy setkali a pak jsem si uvědomila, že v kalabrijském Stilo se také platilo. A navíc tam taky tehdy pršelo. Zvláštní shoda náhod.

Katedrála

Nahoru nebo dolů?

Mraky nad námi byly stále černé a my při procházkách v uzoučkých uličkách, kde byly nádherné portály dveří, přemýšleli, zda se stihneme v případě deště někam schovat. Uličky Ostuni nám připomínaly Monte sant' Angelo na Garganu. Mohla za to bílá barva, schody a schůdky, stoupání a zase klesání.


Hortenzie po dešti

Podobně jako ve spoustě dalších měst tu byly květináče s rostlinami kvetoucími i nekvetoucími. Prostě takové malé přenosné zahrádky. Jen jsem si v duchu říkala, proč tohle není možné u nás - bud' by to někdo poškodil, či rovnou ukradl.


Z vyhlídky jsme se dívali směrem, kde by mělo být moře. Tam, někde v dálce. Kvůli špatnému počasí toho moc vidět nebylo. Údajně je odtud za hezkého počasí vidět hodně daleko. Jsou prý vidět lesy na severu, pohoří Murge a samozřejmě moře, které je odtud vzdálené asi 8 kilometrů.


Při toulkách jsme také narazili na restauraci, která dle nálepek na vchodu, už poněkolikáté obhájila Michelinskou hvězdu. Do ní jsme však nešli, bylo by to asi nad naše finanční možnosti. Místo toho jsme si nedaleko od ní dali pizzu. Za moc však nestála.

Zadrátované věže kostela San Vito Martire a katedrály

Fot'ák začal zase stávkovat a to jsem ho z dobíječky sundávala krátce před polednem. Ještě pár posledních záběrů a zase konec. Zalitovala jsem v ten moment, že jsem ve spěchu nechala v apartmánu mobil.
Fotografií, i přes problémy s baterií, jsem v Ostuni pořídila dost. Městu samotnému bude proto věnován samostatný článek.

Jinou cestou, než tou, kterou jsme šli nahoru, jsme se vrátili k parkovišti, kde jsme nechali auto.
Stoletými olivovými háji jsme pak sjížděli dolů zpátky k dálnici.
Pak zpět po stejné trase - kolem Brindisi do Lecce, kde jsme se zastavili v komerční zóně. Nakoupili jsme nějaké potraviny, já si koupila krásné nové žabky, které byly v akci a stály necelých 5€. Potom jsme zavítali do obrovského obchodu s elektrem. Podobné známe i z domova. Náhradní baterie do fot'áku by se víc než hodila. V oddělení foto-kino jsme narazili na úžasně milou prodavačku a ptali se jí na baterii. Dokonce jsem tu svou vyndala z fot'áku, aby bylo jasné, oč máme zájem. Chvilku se probírala šuplíkem a pak vyndala požadovanou baterii. Do druhé ruky si vzala malý kompaktní fotoaparát a řekla nám, že být námi tak tu baterii nekupuje. Stála totiž 62€, zatímco fot'ák v druhé ruce byl za 54€. "Non vale la pena" (to nemá cenu). Ocenila jsem to, že nám baterii nevnucovala a naopak nás od její koupě zrazovala. Nový fot'ák s podobnou baterií byl levnější. Prý je tak drahá, protože je značková a jinou bohužel nemají. Pak nám doporučila podívat se jinde po neznačkové baterii.

Při výjezdu z parkoviště jsme odbočili stejně jako loni, tedy špatně a opět bloudili v uličkách města Surbo.

Pokračování deníku najdete zde.

Italský deník - 2. část

19. ledna 2016 v 9:13 Putování po Evropě

Pokračování předchozího článku


Pondělí 9.6.2014
Probudila jsem se brzy. Znovu jsem zavzpomínala na Otranto, kde jsem mohla v pohodě vstát, opustit ložnici, aniž bych probudila manžela a pak s ranní kávou a někdy i knížkou sedět na balkóně. Tady v malém prostoru jsem probudila manžela hned. Ranní káva se začala jevit jako problém. Na varné konvici sice máme napevno italskou zásuvku, ale je to ta širší. V Itáli jsou minimálně dva typy zásuvek. Prošli jsme celý prostor a zjistili, že všude jsou jen úzké a jediná širší zásuvka je pouze k televizi, a ta je asi půl metru od stropu. Stát na vachrlaté židličce a vařit vodu? Oba jsme to zavrhli. Vytáhla jsem kastrol a v něm vařila vodu na ranní kávu. Nejen že zabral svými rozměry téměr obě plotýnky na dvouvařiči, ale navíc se parádně vyboulil a pěkně tancoval. Káva tedy byla, ale já začala přemýšlet, jak v těchto dvou obrovských nádobách budu vařit. Kastrol s hrncem se oba na vařič nevejdou.
Po snídani jsme se oblékli do plavek, vzali si osušky a vydali se před recepci, odkud na pláž jezdil rekreační vláček. Všimla jsem si, že Italové naproti odjíždí. Asi byli také nespokojeni, protože jinak jsem dost dobře nechápala, proč si včera nechávali donést do apartmánu spoustu vybavení. Ti, kteří přijdou po nich, budou mít, na rozdíl od nás, apartmán slušně vybavený.
Vláček na pláž už čekal a v něm sedělo několik lidí. Vlezli jsme dovnitř a já pronesla: "Tak v něčem podobném jsem seděla naposledy na pouti, když byla Sára malinkatá a sama se tam bála." :-D Vláček se vydal na cestu k pláži. Dívali jsme se, kudy jede, abychom příště pláž našli sami. Jeli jsme kolem rezidence, ve které jsme předchozí den hledali recepci a pak okolo spousty dalších. Všimli jsme si, že vláčků míří k pláži spousta. Podjeli jsme zajímavý viadukt, vláček zatočil a zastavil. Mladý řidič se usmál a popřál nám hezký den. Spolu s dalšími jsme se vydali k pláži. První pohled na útesy ozářené sluncem byl úchvatný a já v ten moment zalitovala, že jsem si nevzala fot'ák. Tak příště! Plavčíkovi jsme podali kartičku a on nám ukázal, kam jít. Naše ležení bylo v poslední řadě u rákosového plotu, nedaleko plážového baru. Foukal poměrně silný vítr. Moře bylo nádherně čisté, ale příšerně studené. Zavzpomínala jsem si na květnovou koupel před lety nedaleko NP Paklenica v Chorvatsku. Tehdy jsem byla jediná žena z celého zájezdu, která se do vln Jadranu odhodlaně pustila. Voda tady mi připadala ještě o něco studenější, vlezla jsem tam jen po kolena a pak mně odhodlání vykoupat se opustilo. Většinu času jsem raději trávila na lehátku s prvním dílem Římské trilogie od Roberta Harrise. Trochu mě při četbě rušila ryčná hudba linoucí se z baru. Před polednem jsme zvažovali, zda se vydáme zpět pěšky, či využijeme plážového vláčku. "Pojedeme, když to máme v ceně a vozej se i mladý", řekl manžel. Zatímco já v apartmánu vymýšlela co uvařit, manžel vzal voucher a doklad na to, co jsem včera "platila" a vydal se na recepci. Když se vrátil, bylo vidět, jak je naštvaný. Když nepochodil, zavolal znovu asistenci. Domluva pak probíhala mezi ní a italskou stranou a výsledek byl opět manželovi reprodukován. Peníze ted' vrátit nemůžou, protože nemají žádnou hotovost. Prý celou tržbu odevzdali včera (tj. v neděli). Sakra! Přeci věděli a hlavně slíbili, že nám dnes vrátí těch 75€. Asistentka manželovi řekla, že až budou peníze pro nás připravené, pošle mu SMS. Když jí řekl o nevybavenosti apartmánu, neřekla na to nic. Na náladě mi to nepřidalo.

Pustila jsem se do přípravy oběda. Oloupala jsem pár brambor a dala je vařit do jediného hrnce, který jsme měli k dispozici.

Ukončení kuchyňské linky

Hrnečku vař!

Vypadalo to hodně humorně, ale moc mi do smíchu nebylo

Když byly brambory uvařené, nechala jsem je ve vodě, aby zůstaly teplé a na dvouplotýnkový vařič dala kastrol stejných rozměrů, ve kterém jsem ráno vařila vodu na kávu. Obě nádoby by se tam najednou nevešly.

Odpoledne jsme se vypravili znovu k moři. Ranní vítr neustával, spíš byl silnější a moře mělo stále teplotu Baltu. Mraky se honily po obloze. Kolem půl páté obloha potemněla a pláž se začala vylidňovat. Zabalili jsme osušky a šli zpátky k vláčku.
Doma jsme si dali sprchu, v óbr kastrolu znovu uvařili vodu na dva hrnky kávy a kolem šesté se vydali obhlédnou okolí, dokoupit potraviny, které si nevozíme a hlavně sehnat redukci, abychom mohli používat varnou konvici. Začali jsme v "supermarketu" v rezidenci, který byl umístěn v suterénu pod recepcí. Prostor pro nakupování obrovský, zboží minimum. Při dotazu na redukci jsme se dočkali negativní odpovědi. Zato potřeb na úklid tu měli obrovský sortiment. Pohled na ně mě znovu vrátil k tomu "přeplacenému úklidu". Koupili jsme balenou vodu a pytlík těstovin a odnesli nákup "domů". Musíme se vydat někam dál.

Recepce

"Pobavil" nás přechod pro chodce, který končil v trávníku a také chodníky, které na spoustě míst vypadaly jako tankodrom. Tady někdo šil opravdu horkou jehlou. Všude kolem tuny prachu, který byl zvířený větrem, spadané větve, poletující sáčky a drobný komunální odpad. Prostě bordel!




Netušili jsme kterým směrem se vydat, ze dvou jízd vláčkem jsme věděli, že cestou k pláži od ubytování se nevyskytuje jediný obchod. Vydali jsme se kolem hřiště v domnění, že tímto směrem by mohlo být nějaké město, nebo alespoň obchod. Obchod jsme našli, byl jediným otevřeným mezi spoustou dalších uzavřených. Tady jsme koupili hrnec přijatelných rozměrů a pečivo, které v rezidenci neměli. Máslo, nebo vajíčka? Co to je? Prašnými ulicemi jsme pokračovali stále dál. Nikde nic. Já v ruce hrnec, manžel pytlík s pečivem. Dva zaprášení poutníci v téměř opuštěném městě. "Teda, to je díra", pronesla jsem. Muž mě poopravil a nazval místo nepublikovatelným výrazem. Souhlasila jsem.

Obranná věž, jejíž vznik se datuje do 16. století

Pohled na pláž od věže

Místní kostel, spíš kostelík Santi Angeli Custodi

Nakonec jsme pomyslné centrum našli. Vévodila mu věž, která sloužila jako součást obranného systému. Uvědomila jsem si, že byla vidět z pláže na jejím opačném konci. Vedle věže moderní hotel a pár obchůdků s převážně plážovými proprietami. Na opačné straně kostel a cukrárna. Pak jsme v jedné z uliček narazili na obchůdek se vším možným. Muž tyto prodejny nazývá souhrným názvem: "Šmíry, biče a jiné lahůdky." Tady jsme koupili redukci. Konečně si budeme moci uvařit kávu. Cestou sem jsme zaregistrovali šipku s označením "Supermercato SIDIS". Chvilku jsme ho sice hledali, ale pak našli. Muž s hrncem a pečivem čekal venku. Na nevelkém prostoru, který byl tak čtvrtinový oproti tomu v rezidenci, jsem koupila vajíčka, kus salámu, ale nemohla jsem nikde najít máslo a mléko. Zeptala jsem se prodavačky, kde to hledat a ta měla vše potřebné za pultem. Chladící vitríny na mléčné výrobky ještě nebyly v provozu. Ještě dva jogurty a pak ke kase. Zběžně jsem se podívala na balené vody. Cena tu byla poloviční proti té, kterou jsme platili v rezidenci. Tam asi mají vysokohorskou přirážku.
Cestou "domů" jsme zabloudili. Nebylo to nic tragického, cestu zpět jsme našli i díky rezidenci Blue Area, kterou jsme měli prošlou a "zmapovanou" z předchozího dne a odkud jsme už dokázali trefit.
Po příchodu nám bylo jasné, že si musíme dát znovu sprchu. Vypadali jsme jako pracovníci v kamenolomu. Vítr, prach a špína z nás udělali mouřeníny. Chtělo by to déšt'. Netušila jsem, že se v ten moment rouhám.





Udělali jsme si kávu a sedli si na balkon, který byl větší, než obydlí. Škoda, že tomu není naopak. Obloha černala a nad lesem se objevil veliký bílý mrak, který rychle postupoval. Vzala jsem si fot'ák a nebeské divadlo fotila. Mrak byl tak obrovský, že se nevešel do záběru, najednou zčernal a v mžiku byla tma. Rychle! Sušák s osuškami a plavkami jsme strčili dovnitř. Ale překážel. Kam s ním? Nakonec jsem ho umístila před kuchyňskou linku. Naštěstí jsou do koupelny šoupačky a vedle sušáku se protáhneme. Další věci, které by neměly zmoknout jsme vnesli dovnitř a pak sledovali běsnění živlů. Litovali jsme, že alespoň část balkonu není zastřešená. Zelená textilie poskytovala pouze stín. Také škoda, že chybí i jakákoli stříška nad dveřmi ven i na balkon. Déšt' rovně nepadá a trochu pootevřené balkonové dveře způsobily v mžiku malou potopu. Takže - hadr mezi dveře a jen malá škvírka, aby šel dovnitř vzduch. Jediné malé okénko bylo v koupelně, ale i to jsme museli přivřít, dovnitř tekla voda. Seděli jsme na posteli a dívali se proudy vody zalévající balkón. Bouřka přišla a pak se znovu vrátila.
Ještě v noci, když jsem se probudila, slyšela jsem hromy a uklidňujicí padající déšt'.

Úterý 10.6.2014
Probudili jsme se do dalšího větrného rána a v půl deváté odjeli vláčkem na pláž. Písek byl po bouřce a téměř celonočním dešti mokrý a moře ještě studenější, než včera. Ne, ani tentokrát jsem do něj nevlezla. Procházeli jsme se po břehu a dívali se na to, co moře vyvrhlo na pláž. Nechápala jsem, že lidi dokáží do moře naházet květináče, nebo zimní boty. Dokázala bych snad pochopit poškozené nafukovačky, či sítě ve kterých se pěstují mušle. Odpadků bylo na pobřeží spousta. Plavčíci se činili a snažili se "dary moře" zlikvidovat.
Dopoledne trávíme na lehátku s knížkou, doufajíc, že se vítr do odpoledne utiší. Muž konstatoval, že by se hodil svetr.
Před polednem se vracíme do apartmánu. Za dveřmi leží rendlík s jedním uchem. Že by asistence něco domluvila? Kdybych to tušila, ušetřila jsem včera 8€ za hrnec.

Po siestě jsme se vrátili zpátky na téměř prázdnou pláž. Stále foukal ostrý vítr. Seděla jsem na lehátku, ani jsem si nesvlékla plážové šaty a četla jsem si. ?""Ájo, to se ani nebudeš svlíkat? Půjdeš do moře?" Sundala jsem šaty a s mužem došla ke břehu. Ve vodě nebyla ani noha. "Jdu zpátky, nejsem cvok." Manžel mě následoval. Na rozdíl ode mně, která tam byla jen po kolena, on se včera koupal. Oblékla jsem si šaty, uvelebila se na lehátku a pustila se do čtení. Nechtěla jsem riskovat, že by mi záda ofoukl ledový vítr a já trávila dny v předklonu. Manžel si natáhl tričko a pak řekl: "Hele, to nemá cenu, tady to duje jako na vídrholci, jde se domů."
Po odpolední kávě jsme se vypravili znovu do města v naději, že objevíme třeba ještě něco víc, než včera. Prášilo se méně, ale o to víc bordelu bylo na chodnících a cestách.

Špička útesů je ještě ozářená večerním sluncem, vlevo od nich je pláž

Pláž už je téměř skrytá za útesy, na kterých leží městečko

V dírách na útesech mají svá hnízda vlaštovky, tady se jím říká "rondine".
Muž měl obavu, abych při focení útesů někam "nezahučela"

Došli jsme až na samou špici útesů a cestou zpět se "odměnili" zmrzlinou.
Cena nás šokovala, za kopeček zmrzliny jsme zaplatili 2,5€. Holt zmrzlinář těží z toho, že je tu jediný.

Středa 11.6.2014
Ráno vstáváme brzy a po snídani jedeme do Otranta.
Na tradičních trzích jsme potkali paní Danu, se kterou jsme se seznámili minulý rok. Je tu stejně jako loni se skupinou orientálních tanečnic. Společně jsme zavzpomínali na minulý rok, na báječné a hlavně bezproblémové ubytování. Když jsme jí vylíčili náš příjezd a problémy, které vznikly, okamžitě nám nabídla pomoc. "Víte, oni to zkoušej. Někdo mávne rukou a nechá to být, ale nevzdávejte to a hlavně nečekejte na nic. Oni na to rádi zapomínají, že mají někomu něco vrátit. Když budete cokoli potřebovat, zavolejte, budu v Otrantu do soboty."
Rozloučili jsme se, popřáli si vzájemně příjemný (či příjemnější) pobyt a vydali se do města, ve kterém jsme prožili jednu z nejkrásnějších dovolených. Zalitovali jsme toho, že jsme sem nejeli znovu.
Vydali jsme se k přístavu a přes záliv se dívali na Villa Altomare. Po loňské stavební činnosti už není vidu, z dálky to vypadá, jako by už byly postaveny schody od rezidence přímo na pláž.


Kostel Sv. Petra, jehož fotky se mi kdysi nepovedly, byl stále zavřený, probíhala v něm rekonstrukce (pravděpodobně už několik let). Alespoň jsem si ho vyfotila doufajíc, že tentokrát budou fotky alespoň "koukatelné".


Kostel Sv. Petra je jednou z nejstarších památek v Otrantu.
Jeho vznik je datován do 9. století a byl postaven v byzantském slohu.

Znovu navštěvujeme baziliku a stejně tak, jako při předchozích návštěvách, obdivujeme nádhernou mozaikovou výzdobu.

Kaple mučedníků

Nový fot'áček začal hlásit, že baterie je slabá. Nenapadlo mě, že by vydržela tak málo. Neměla jsem manžela poslechnout a měla si před odjezdem koupit ještě jednu náhradní.
Nehledáme cíleně prodejnu s bateriemi, či fotopotřebami, ale při toulkách městem se v takovýchto obchůdcích ptáme. V jednom obchůdku na Corso Cavour nám svitla naděje, kapacita by odpovídala, ale baterie, kterou nabízeli, měla o trochu jiný rozměr. Škoda!

Jedna z posledních fotografií v Otrantu, než fot'ák přestal fungovat

Cestou zpátky k přístavu fot'ák přestal fotit. Koupě náhradní baterie asi bude nutná.
Vzhledem ke stále foukajícímu větru se manžel rozhodl, že se zajedeme podívat do nákupního centra na dálnici před Lecce, kde je větší šance, že by baterii mohli mít. V prvním obchodě neměli nic, ve druhém baterie odpovídala rozměrem, podle manžela i kapacitou, ale prodavač nás přesvědčoval o tom, že do fot'áku nepůjde. Odjíždíme tedy s nepořízenou.

Po opožděném obědě trávíme odpoledne ve větru na pláži.
Zaregistrovali jsme, že uličku před barem začali zastřešovat rákosovými rohožemi a došlo nám, že každé odpoledne budeme trávit ve stínu. Další problém! Kopla bych do toho! Jedeme takovou dálku, abychom pak leželi pod střechou. Navíc hlasitou hudbu, linoucí se z baru, máme v té nejvyšší intenzitě. Vstala jsem a zeptala se jednoho z plavčíků, zda by nám nevyměnili deštník za jiný. Jeli jsme za sluncem a navíc ta hlasitá hudba. Prý se na to musí zeptat šéfa pláže. Asi po půl hodině za námi přichází malý Ital a představuje se jako Maurizio. Prý chápe, že nám ta hlasitá hudba vadí, ale chce, aby jí bylo slyšet po celé pláži. O střeše nepadlo ani slůvko a pak nám Maurizio říká, že od rána budeme na jiném, klidnějším místě. Hurá!
Při návratu se stavujeme v recepci pro klíč od apartmánu. Všichni se na nás mile usmívají, ale aby vrátili peníze, k tomu se nemají.

Čtvrtek 12.6.2014
Ráno po příchodu na pláž se chceme uložit na lehátka, která nám byla včera přidělena. Vše je jinak. Šéf Maurizio nám přiděluje jiná a my se ocitáme ve středu hlasité italské party. Dívají se na nás jako na vetřelce a jsou hlasitější, než rádio z baru. Voda je stále studená, ale konečně do ní lezu s tím, že když mě "vezmou záda", budu ležet v apartmánu. Jsem ze všeho rozladěná a nic mě nebaví.
Před obědem zkoušel manžel volat asistenci, ale nemohl se dovolat. "Asi když vidí moje číslo, tak to už nezvedá." Manželova věta mě nadzvedla a já zavolala ze svého telefonu. Druhá strana to zvedla okamžitě a mě došlo, že muž měl pravdu. Cítila jsem, jak mnou prostupuje vztek.
Představila jsem se a pak se zeptala, jak to vypadá s navrácením částky za úklid. Dozvěděla jsem se, že ne všechny recepční mohou vracet peníze. Ale co je mi do toho!
"Nezlobte se, ale dělá to na mně dojem, že nás chtěli okrást."
"Ne to určitě ne, ta vaše cestovka to má jinak. Naši klienti si úklid platí sami."
"Co mi to tu vykládáte za lži, dívala jsem se na stránky té vaší cestovky a tam máte uvedenou cenu včetně úklidu."
Chvilku něco blekotala a mě došlo, že do telefonu ječím.
"Bud'te tak hodná a dejte mi telefon na vašeho šéfa!'
"Prosim vás, vy naděláte kvůli 75€", to už ječela taky.
"Vážená, pro vás je to pár korun, ale já jsem v důchodu a pro mě je to sakra hodně peněz."
"A to nemáte jinou hotovost, že to tak nutně potřebujete?"
"Víte, co mám hlavně? Zkaženou dovolenou!"
"Vždyt' jste tam na tři týdny!"
"To je snad jedno na jak dlouho, ale určitě na to nebudu vzpomínat jako na hezkou dovolenou."
Nakonec jsme se jedna druhé omluvily za ječení a ona slíbila, že s tím něco udělá.
Muž stál vedle mně a když jsem zavěsila, ucedil, že jsem bojovnice.
Já se spíš cítila jako "pecora".
Před odpoledním návratem na pláž dostáváme oba SMS, že peníze budou vráceny dnes, to je ve čtvrtek v 18:00 hodin a jména dvou recepčních, na které se máme obrátit. Že už by se konečně začalo blýskat na lepší časy? Navíc je v SMS věta, že jako kompenzaci budeme mít plážový servis zdarma až do konce pobytu. Jsem skeptik, dokud to nebude potvrzené i z italské strany, neuvěřím. Na třetí týden máme sebou lehátka a počítali jsme s tím, že ho budeme trávit na veřejné pláži.

Cesta k pláži od vláčku vede kolem restaurace a kavárny

Tento pohled se naskytne při příchodu na pláž.
Fotila jsem ho odpoledne, ten ranní býval hezčí.
Nejsem si však jistá, zda jsem ranní Due sorelle (dvě sestry) vyfotila.

Z ranní italské party je tu jen polovina a ta je tichá. Čtu si už druhý díl Římské trilogie (třetí dosud nevyšel), chodím si zaplavat do studené vody, na kterou si zvykám a začínám mít pocit, že už snad konečně začne dovolená.

Po návratu z pláže jsem vyzvedla klíče na recepci a recepční Sandra (jedna z pověřených) nám řekla, že nás na pláži posunuli dopředu. To už přeci víme, to jsme si domluvili sami. Z poslední řady jsme se posunuli asi o pět řad dopředu. Pak nám sdělila, že mluvila s ředitelem a ten schválil vrácení 75€ za už podruhé zaplacený úklid. Mám prý přijít s papírem na recepci. Ani jsem si nesvlékala prosolené plavky a s dokladem o úhradě jsem se řítila zpátky. Sandra si ho půjčila, v kanceláři ho okopírovala a pak na tom mém žlutým zvýrazňovačem dala částku do kroužku. Stála jsem před pultem a čekala. Sandra mi se širokým úsměvem sdělila, že 75€ nám bude vráceno 29. června při našem odjezdu. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že domluva s asistencí byla jiná a že peníze měly být vráceny dnes.
Do apartmánu jsem se plížila jako zmoklá slepice, asi jsem se tak i cítila.
Manželovi jsem tlumočila, jak jsem dopadla a ten jen ucedil, že se s těmi penězi můžeme rozloučit.
"Mají to dobře sehrané, v den odjezdu každý spěchá, protože má před sebou cestu domů. Ale já nemíním čekat celou neděli, až se někdo uráčí nám to vrátit." A pak použil několik nepublikovatelných výrazů.
Vzala jsem telefon, zavolala asistenci a sdělila jí, jak jsem dopadla. Podivovala se nad tím, protože prý bylo opravdu domluveno, že dnes budou peníze vráceny. Až se prý dovolá na recepci, pošle SMS.
Večer pršelo. Seděli jsme na posteli a dívali se na kapky vody, které tekly po skleněných dveřích na balkon.

Pokračování si můžete přečíst tady.

Třináctá cesta do Itálie

13. ledna 2016 v 23:38 Putování po Evropě

Čas kolem nás plyne v poslední době tak nějak rychleji. Existuje pro to určitě nějaká úměra, at' přímá či nepřímá. Sama si ten "světa běh" vysvětluji tak, že nám starším už vše déle trvá, nikam nespěcháme a tudíž máme pocit, že nám všechno utíká rychleji, či téměř nic nestíháme.
Pocit, že je to "téměř včera", kdy jsme se vrátili z Itálie, je proto více než silný. Se značným zpožděním se pouštím do dalšího pokračování Italského deníku, doufajíc, že si opět počtete. Možná se někteří i poučí.

Italský deník - 1. část


Cílem naší letošní cesty se stalo opět Salento, kam míříme už potřetí, ale opět na jiné místo. Při loňském putování po pobřeží jsme objevili spoustu malebných míst. Stejně jako v letech předchozích jsme využili předsezónních slev a pobyt jsme si zajistili už v prosinci. Navíc nám ta "naše cestovní kancelář", poskytuje i slevu věrnostní, což pak v součtu znamená příjemných 20%. Cílem pro rok 2014 se stalo Torre dell Orso.

Sobota 7. června 2014
Věci na více než třítýdenní pobyt jsou zabalené a až na pár posledních věcí, jako je přenosná lednička, či taška s tím nejdůležitějším - tedy s doklady, voucherem na ubytování a hlavně s finanční hotovostí, jsou zatím v bytě.
Vstáváme brzy. Po snídani umývám poslední kousky nádobí, aby nám v době nepřítromnosti "nekrášlilo" byt a pak přendávám věci z velké lednice do cestovní. Byt opouštíme společně s manželem, on nese ledničku, já tašku. Jdu opatrně, bolí mě záda.
Věnuji posledních pár pohledů zahradě, kterou jsem včera večer důkladně zalila, doufajíc, že o ní bude postaráno.
Od domu odjíždíme v 6:45 a první zastávku děláme u nedalekého supermarketu, abychom výhodně natankovali na cestu. Nafta by nám měla vydržet až do Rakouska.
Cesta probíhá v naprosté pohodě. V Mnichově před nájezdem na dálnici A95 je první zdržení. Bavorská metropole buduje tunel, který se bude jmenovat Luisa. Doprava kolem staveniště je svedena do protisměru, takže provoz v této oblasti poněkud houstne. Zdržení však nebylo tak tragické. Cestou po dálnici na Garmisch-Partenkirchen si libujeme, jaký máme tentokrát báječný čas.
Naše radost však byla předčasná.
Fotila jsem si zasněžené vrcholky Alp opět novým fot'ákem.
Ne, nejsem tak rozmařilá, abych si na každou dovolenou kupovala nový fot'ák, ale ... čtyři dny před odjezdem u nás byly holčičky s dcerou, abychom se domluvily jak často a co zalévat, co sklízet - prostě "bojová porada". V rámci příprav jsem stahovala fotky nejen z fot'áku, ale i z pamět'ových karet, abych měla dostatek volné kapacity pro nové obrázky. Fot'ák byl na stolku u počítače, propojený s ním kabelem, ale ... popruh od něj visel dolů. Situace jako přes kopírák! Loni díky visícímu popruhu pád přístroje z vysokého stolu u dětského hřiště na dlaždice, ted' opět pád ze stejné příčiny a znovu nešt'astná Ema. A zase jsem si za to mohla vlastně sama. Rozdíl tu byl - fot'ák spadl z menší výšky a na koberec. Ten původní přestal fungovat, tento nový se tvářil, že bude v pořádku. Ale nebyl! Přestal ostřit. Dcera z toho byla nešt'astná a nabízela mi svou zrcadlovku, abych si jí na dovolenou půjčila. "Proč zrcadlovku? Stačil by mi ten tvůj malý fot'áček." "Nojo mami, ale ten je taky rozbitej. Vem si sebou tu zrcadlovku." "Ne tu ne, ta je dražší než celá naše dovolená a kdyby se s ní něco stalo..." Přiznám se, že jsem z toho byla špatná. Šla jsem s holkama ven na zahradu, abych dceři ukázala, kde co je a co jsem dala jinam, než loni. Když přijel manžel z práce, odešla jsem do bytu vařit kávu a pak ... sedla jsem si k počítači a během 5 minut si objednala z internetového obchodu nový fot'ák. Opět jsem zůstala věrná značce, abych se snáze zorientovala v ovládání. Navíc to byl poslední kus a byl ve slevě. Vrátila jsem se s kávou na zahradu a oznámila, že jsem si objednala nový fot'ák. "Tak to chci vidět". Dcera šla se mnou nahoru a když si fot'ák prohlédla, nazvala ho sice "krabičkou na mýdlo", ale že prý je dobrý. Následující den mi přišla SMS, abych si fot'ák vyzvedla. Jela jsem pro něj a pak odvezla ten neostřící k prodejci. Popsala jsem závadu a i to, co se s ním stalo. Počítala jsem s tím, že budu opravu platit. "Vy to máte ještě v záruce, tak to zkusíme vyreklamovat. Počítejte však s tím, že to bude nejdříve v červenci." Nový fot'áček v kouzelné modři se mi líbil, jediným nedostatkem byla absence hledáčku. Večer jsem si na něj uháčkovala modrý futrálek, aby nedoznal nějaké větší újmy a přemýšlela nad tím, zda bych si ještě do něj neměla koupit náhradní baterii. Do toho, co jsem dala do opravy se dávají běžné tužkové baterie, nový měl baterii Li-on.
"Ájo, prosím tě neblbni. Za tři dny jedem a ta baterie ti musí stačit."

Kousek před Garmichs-Partenkirchenem začala doprava houstnout

A houstla stále víc - do Ga-Pa nám ješte kousek chybí

Vjezd do Ga-Pa a kolony před ním

Kromě alpských vrcholků jsem zaznamenala i dlouhou šňůru aut. Ne, ještě mi to nedošlo. V koloně jsme se sunuli před Ga-Pa, přes Ga-Pa a až za posledním semaforem se kolona jakž takž rozjela. Časová rezerva byla ta tam. Stále mi nedocházelo, proč tomu tak je.
Přes Seefeld a Zirl už jedeme bez problémů a i Innsbruckem projíždíme v pohodě. Dole ve městě tankujeme. Za ty roky už máme několik oblíbených benzínek. Tady se projevil Murphyho zákon - "Pokud se má něco pokazit, pokazí se to". V tomto případě byla pokažená hadice a manžel natankoval jen část nádrže. Podal mi peněženku a účet od pumpy. Už během cesty si totiž píšu poznámky do cestovního deníku, kde zaznamenávám kromě jiného i stav tachometru a tankování. "Jirko, ty jsi natankoval jen 16 litrů?" "No, mě to bylo divný, že tak málo platím, ale ta hadice se vypínala, jako když je nádrž plná." "Tak to dotankujeme nahoře na Bergiselu." U poslední, relativně levné pumpy na Bergiselu, byla cisterna. "Tak pojedeme údolím", rozhodl manžel.

"Podívej se nahoru, jak je ucpaný Europabrücke, ještě, že jedeme tudy..."

To, co se zpočátku jevilo jako báječný nápad - projet se údolím řeky Sill a podívat se znovu na Europabrücke, byla kolosální chyba. Mohlo nás to napadnout už při sjezdu z Bergiselu. Proti nám, směrem do Innsbrucku, stála dlouhatánská kolona aut a motorek. Kolem nás projížděli motorkáři a házeli nám myšky, aby hned v dalším okamžiku přidali plyn a zmizeli za další serpentinou. A v ten moment mi to došlo! "Jirko, už vím proč byly ty příšerný kolony v Ga-Pa a proč jsou tady ty mraky aut a motorkářů." "A proč?" "PROTOŽE JE SOBOTA!"

Letos poprvé máme nástup na pobyt v neděli a ani jednomu z nás nedošlo, že je víkend, který navíc umocňuje nádherné počasí. Takže všichni využili krásného dne a vyrazili do hor. Motorkáři si zkoušeli, jak to krásně klouže na úzkých silničkách v údolí řeky Sill. Uprostřed naší pouti údolím nás čekalo další překvapení v podobě semaforu. Oprava silnice způsobila, že je tu provoz sveden do jednoho pruhu. Projíždíme až na sedmou zelenou. Ve Stafflachu doplňujeme nádrž a je nám jasné, že už nemáme žádnou časovou rezervu, spíš naopak. Návštěva nějakého města, či památky cestou tam, se konat nebude. Musíme dojet až na pobřeží a sehnat si nocleh. To jsme ještě netušili, co bude následovat. Kousek za Stafflachem se dostáváme do další kolony a v té se suneme téměř dvě hodiny do Brenneru.

Pomalu se sunoucí, či stojící kolona mi umožnila si vyfotit i to, co při normálním provozu nestíhám.

Výjezd z údolí Sill řídil policista. Pokud by tam nebyl, obávám se, že bychom v údolí pobyli ještě o něco déle. Za téměř tři hodiny ujet necelých 50 km ... dobrý výsledek. :-(

Ani na dálnici to není idelální. Jede se krokem, občas se vše zastaví. Před mýtem ve Vipitenu jsou obrovské fronty, jaké jsme dosud za ty roky nezažili. Vzpomněla jsem si na svého bývalého kolegu, který toto nazýval slovem : "záserec".

Mýto Vipiteno
(To, co se v odrazu čelního skla jeví jako svlečená podprsenka, je odraz šedé tašky)

Ve frontách jsou převážně Němci a já začínám přemýšlet nad tím, zda v některé ze spolkových zemí už nenastaly letní prázdniny.
Takže jedeme, brzdíme, stojíme a stále dokola. Tento stav je až ke sjezdu na Lago di Garda. Stojí tu přibližně tříkilometrová kolona v odstavném pruhu, do níž se snaží vecpat i auta z dalších pruhů. A pak? Jako mávnutím kouzelného proutku se dálnice rozjíždí. Jedeme bez větších zdržení po A22 a přemýšlíme, jak to bude vypadat na nájezdu na A1. Úplně bez problémů. Stejně tak je volný průjezd Bologní a to zažíváme poprvé. Z let minulých si pamatujeme kolony pomalu se sunoucí městem. Je prostě sobota. Po A14 k jaderskému pobřeží projíždíme téměř plynule. Občas si někdo přibrzdí, provoz se zpomalí, ale stále to jede!
Dálnici A14 opouštíme v Cattolice. Z mapy jsem si vyčetla, že pokud budeme pokračovat podél pobřeží na Gabice, máme šanci najít kemp, v jehož sousedství nebude jezdit vlak. Většina kempů leží na pobřeží a vlak je jejich téměř doplňkem, o čemž jsme se mohli už několikrát přesvědčit. U Gabice je železniční trat' odkloněna od pobřeží. Kousek za Gabice jsme si všimli šipky s označením kempu a odbočili. Šplhali jsme se s autem do kopce po klikaté silničce a už přestávali věřit, že tu nějaký kemp bude. A byl! Jmenoval se Paradiso a dělal čest svému jménu. Byl to opravdový ráj a jediný hluk, který tu byl, bylo štěbetání ptáků. Vybrali jsme si místo pod vysokým stromem a já, ukolébaná cestou, jsem zapomněla na svá bolavá záda. Aktivně jsem se ohnula, abych rozbalila stan ....a vyjekla jsem bolestí. Musím opatrně, napadlo mně. Nemůžu dělat prudší pohyby, musím se postupně rozhýbat. Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. Německá rodina se dvěma malými dětmi, která přijela chvilku po nás, byla snad jediná svědkem mého zavytí. V ten moment jsem byla vděčná za šero, které panovalo, protože pohled na mně, kterak ohnutá pomáhám manželovi se stavbou stanu, musel být "pro bohy".
Jedinou mou starostí pak bylo, zda se dokážu ohnout ještě víc, abych dokázala prolézt dírou do stanu.
A také, zda z něj ráno vylezu.

Neděle 8.6.2014
V noci jsem se několikrát probudila a poslouchala to ticho kolem. Jsem zvyklá, že kolem našeho domu jezdí auta, ale tady bylo opravdu naprosté ticho. Jednou jsem odněkud zdálky zaslechla štěkat psa.
První paprsky slunce ozářily stan a já se cítila odpočatá. Dokonce i ta bolavá záda se ozývala nějak méně. Chvilku po mně se probudil muž a láteřil, že ti ptáci řvou jako o závod. Připomněla jsem mu loňský nocleh v Cesanu, kdy kolem kempu jezdily celou noc vlaky a kde nám navíc ještě byla zima. Něco zabrblal a zavřel oči. Opatrně, abych si znovu nehnula se zády, jsem vylezla ze stanu a po ranní hygieně uvařila kávu.


Po snídani jsme zbourali stan, zabalili vše zpátky do auta a vydali se na ranní procházku. Byli jsme hodně vysoko nad mořem. Fotila jsem si odrazy slunce na hladině a hloubku pod námi. Silnici lemovala dřevěná svodidla, což nás oba pobavilo.

Kemp Paradiso

Pohled do hloubky pod námi

Koupající se sluničko

Při návratu z procházky jsme potkali německého souseda a po pozdravu jsme si vzájemně popřáli št'astnou cestu. Měl na krku fot'ák a šel s největší pravděpodobností na obhlídku okolí, ze kterého jsme včera při příjezdu moc neviděli. Zaplatili jsme pobyt, rozloučili se a opustili kemp, který patřil mezi nejpříjemnější, které jsme v Itálii navštívíli. Pro případné cestovatele, kteří si opravdu chtějí odpočinout uvádím GPS, kterou jsem opsala z plánku kempu, který jsme dostali:
43°57'35,6''N 12°48'07,7''E - Camping Paradiso, via Rive del Faro 2, Casteldimezzo.
Pak jsme se vydali zpátky dolů z kopců. Kdybychom před sebou neměli ještě 800 km, stálo by za to zaparkovat a projít si starobylá městěčka, jimiž jsme projížděli, či historické usedlosti rozeseté po kopcích. Jako by se tu zastavil čas.

Vrátili jsme se na SS16, komunikaci lemující italské pobřeží, ze které jsme včera odbočili do kopců, projeli Pesaro a natankovali první italskou naftu. Oproti Rakousku tu byla podstatně dražší, ovšem ve srovnání s cenami na dálnici, jsme nějaký ten peníz přeci jen ušetřili. Po pobřežní komunikaci jsme pokračovali do Fano. SS16 se v to nedělní dopoledne proměnila v obrovské parkoviště. Auta těch, kteří zatoužili po mořské vodě, parkovala po obou stranách, rychlost tu byla omezena na 50km/hod a na mnoha místech dopravu regulovali policisté. Asi je to v těchto místech a v tomto období běžné.
Ve Fano jsme se vrátili na dálnici. Cesta probíhala v pohodě, dopolední provoz byl slabý. Většina Italů byla pravděpodobně u moře. :-D Dívala jsem se na zasněžené vrcholky Apenin a teploměr v autě ukazoval 35°C.

Na vrcholcích hor se stále ještě držel sníh

Na odpočívadle Torre Fantine, kousek před sjezdem na Gargano, jsme udělali zastávku. Opřel se do nás ostrý vítr, který nás hnal od auta do klimatizovaného prostoru. Bylo tam příjemně. Po obědě jsme se ve větru, který neustával, vrátili zpátky do auta a pokračovalu dál jižnm směrem. V Bari jsme opustili dálnici a pokračovali stále dál na jih do Salenta. Ze dvou předchozích návštěv jsme věděli, že v těchto místech bývají nejlevnější pohonné hmoty. Na jedné z pump jsme zastavili a doplnili nádrž. Ceny tu byly opravdu o něco nižší. Vzhledem k bezproblémové dopravě a téměř prázdné dálnici jsme měli časovou rezervu, protože nástup ma ubytování byl až od 17.00 hodiny. Zastavili jsme se tedy na kraji Lecce na kávu a pak "zprovoznili" starou navigaci. Manžel sice dostal k vánocům novou, ale před odjezdem se mu "povedlo" místo aktualizace vymazání softwaru. Na navigaci jsme si vytýčili cíl naší cesty, abychom moc nebloudili. Z cestovní kanceláře jsme měli napsanou trasu kudy jet, navigace nás však vedla jinudy. No co? Času máme dostatek.

"Dojeli jste na místo určení." Tak to je paráda! Ještě že máme tu starou navigaci. Před nám nápis Rezidence Blue Area a stažená závora. Nevadí, půjdeme dovnitř, ohlásíme se na recepci a oni nám otevřou. Káva v Lecce udělala své a já potřebovala dost intenzivně na záchod. Už abychom bydleli, napadlo mě. Prošli jsme parkovištěm s očíslovanými místy stání a došli do středu areálu, kde by měla být recepce. Nebyla! Uprostřed areálu stála vybydlená budova, která byla navíc obehnaná plotem. Začala jsem tušit, že něco není v pořádku a potřeba záchodu zintenzivněla. Procházeli jsme uličkami v marné snaze najít něco, co bude vypadat jako recepce. Přiznám se, že jsem se dokonce poohlížela po nějakém křovíčku. Nenašli jsme ani recepci, natož křovíčko. Můj muž, který je poměrně flegmatický, pronesl: "No, tak mám pocit, že si z nás někdo parádně vystřelil." "To přece není možný, zkusíme zavolat asistenci, na kterou máme číslo." Tahala jsem z tašky voucher a vůbec mi nebylo dobře. Na několikátý pokus se muž konečně dovolal. Všimla jsem si, že na parkovišti, kterým jsme prošli, je otevřené jedno ze zaparkovaných aut a rozeběhla se k němu. Ukázala jsem voucher a poprosila, zda mi můžou ukázat, kde je recepce. Příjemná paní mi řekla, at' si sedneme do auta a jedeme za nimi, že nám to ukáže. Mezitím k nám došel i manžel, který stále telefonoval. Vlezli jsme do auta, vycouvali od závory, aby italské auto mohlo vyjet a vydali se za ním. Muž mi jen v krátkosti řekl, že je to prý o kousek dál. Paní přibrzdila a ukázala nám ceduli na které stálo Villaggio Blue Area. Pak zamávala a odjela. Rezidence, nebo villaggio - já hlavně potřebuju na záchod, kafe je močopudné.
Recepci jsme našli ihned. Podle předpokladů stála pěkně uprostřed. Znovu jsem vytáhla z tašky voucher a podala ho přes pult. Recepční si ho vzala, chvíli se na něj dívala a pak odešla do kanceláře něco hledat. Stála jsem před pultem a nohy už jsem měla křížem. Začal se projevovat stres z půlhodinové "procházky" mezi domečky v rezidenci a když muž za mnou pronesl: "Že by o nás nevěděli?", udělalo se mi špatně. Nakonec recepční za pomoci své kolegyně našla požadovaný papír. Pro změnu zase nebyl volný počítač. Bylo mi stále hůř. V klimatizovaném prostoru jsem cítila, jak mi po zádech stéká čůrek potu. Když se konečně jeden z počítačů uvolnil, zase pro změnu nevěděla, jak má co kam zapisovat. Začalo mě bolet břicho. Nakonec se odněkud vynořil drobounký Ital s knírkem a ten se nás ujal. Domluva s ním byla hrozná, šumloval, či si šlapal na jazyk, nebo mluvil nějakým místním dialektem. Začal nám vysvětlovat, že v Římě, nebo v Benátkách se platí ... "Co nám to vykládá?", zeptal se muž. "Pobytovou taxu", vydechla jsem a v duchu se modlila, aby už skončil. Rozuměla jsem mu každé desáté slovo a každá minuta hovoru už byla téměř za trest. Pokračoval s tím, že se v Benátkách platí 5€ a tady jen 1€ a to jen na první týden. Měla jsem už křeče v břiše a poslouchala napůl ucha. Z druhé strany nás animátorka lákala na uvítací drink. Hlesla jsem jen: "No, grazie", a pokusila se vyloudit úsměv. Pak jsem jen zaslechla "policie", či něco podobného. Aha, asi nás rovnou přihlásí k pobytu, loni jsme museli do agentury. Knírek vypisoval nějaké papíry, které mi dal podepsat. Za normálních okolností bych si přečetla co podepisuju, ale každá další minuta prodlevy už hrozila malérem. Aniž bych se podívala co je na papíru, udělala jsem autogram. Co ještě proboha? Požádal mě o 89€. Podala jsem mu 100€ bankovku a on notnou chvíli hledal peníze zpátky. Když mi je dal, sundal z věšáku klíč, předal ho jedné z animátorek a požádal jí, at' nás doprovodí. Hurá! Jen jsem se ještě zeptala, kam máme zaparkovat auto, které jsme nechali se vším všudy venku na ulici. Mávl rukou za sebe a já už neměla další sílu se ptát dál. Snad si to pak najdeme sami.

Animátorka nás zavedla před dveře, odemkla, popřála hezkou dovolenou a zmizela. Hodila jsem tašku na zem a zamířila na záchod. Ta úleva! Umyla jsem si ruce, vyšla ven a rozhlédla se. No nazdar! V takhle malém apartmánu jsme ještě nikdy nebyli. Kam dáme všechny věci? Manžel vešel dovnitř a řekl mi, že auto zaparkoval na jedné z cest kousek od schodiště vedoucího sem do patra. Šla jsem s ním k vozu, vzala dvě tašky a vynesla je nahoru. Když jsem se chystala pro další, muž mi řekl at' zůstanu uvnitř a začnu to nějak organizovat, jinak se tu nehneme. Vyklidila jsem věci z cestovní ledničky a podívala se, co tu všechno máme. Otevřela jsem šuplík kuchyňské linky a viděla dvě lžíce, dvě vidličly, jeden! příborový nůž, otvírák a rezavý nůž na pečivo. Ve druhém byl trychtýř, sítko, naběračka, obracečka a velká vidlička. V posledním hrnec rozměrů - vařím pro pionýrský tábor s pokličkou a kastrol podobných rozměrů. No nazdar! Otevřela jsem škříňku nad dřezem - talíře po dvou od každého, dvě sklenky, dva malé hrnečky, dva minišálky na italskou kávu, cukřenka a rozbitá konvička na kávu. Začaly se mi dělat mžitky před očima. Přišel manžel s dalšími taškami a oznámil, že už dostal vynadáno, že parkuje tam, kde se nemá. Když pak dotyčnému vysvětlil, že jen vynáší věcí z vozu a pak přeparkuje, snad to onen člověk pochopil. Ukázala jsem mu inventář kuchyně. "No, to se nepředali!" Vzpomněla jsem si na loňský pobyt v Otrantu, kde bylo snad všechno, co člověk může pořebovat a ještě něco navíc. Muž otevřel skříň, jejíž část zabíral trezor. "Není tu ani jedno ramínko", konstatoval. Znovu mě začalo bolet břicho. Vypravila jsem se na recepci, kam jsme se dle propozic měli obrátit, pokud by něco v apartmánu chybělo. Knírek mluvil s nějakým klientem, počkala jsem, až domluví a pak jsem mu ukázala, že máme pouze jeden příborový nůž a že úplně chybí... a chtěla pokračovat. Široce se na mně usmál a pronesl: "Perfetto". A bylo vymalováno. Tak tady se pomoci nedočkám. Zpátky do patra jsem se plazila jako spráskaný pes. Mužovi jsem se svěřila s tím, jak jsem dopadla. Z cestovního deníku jsem vytrhla list, vzala si slovník, aby všechny výrazy byly správně a začala jsem sepisovat vše, co chybí. Odnesu to pak na recepci. Pak jsem si všimla paní, která naproti bydlícím Italům nese hrst příborů. Zavolala jsem jí a ukázala obsah šuplíku. Pak jsem jí řekla, že máme v koutě u dveří lopatku a koště se tu nevyskytuje, zavedla jsem jí ke skříni a ukázala holou tyč na ramínka. "Jsme tu na tři týdny, to máme nechat všechny věci v kufru?" Paní odešla a slíbila, že něco přinese.

Začalo mi vrtat hlavou, co jsem to vlastně na recepci podepsala. Co je to za novinku platit za pojicejní přihlášku k pobytu?
Papír, který jsem podepsala jsem na recepci hodila do tašky. Vytáhla jsem ho a ztuhla. Žádný poplatek policii, ale "pulizia", neboli úklid. Byla jsem hluchá, nebo to ten recepční zašumloval tak, že jsem to slyšela blbě? Ale já ho už moc neposlouchala. Tak závěrečný úklid! Ale ten jsme si přeci zaplatili předem už u nás! Znovu jsem se na papír zadívala. 75€ za úklid téhle nudle, kde je manželská postel a okolo ní na jedné straně půlmetrová ulička a na straně druhé asi metrová, protože se tam otevírají dveře na balkon? U vchodu ulička na šířku dveří, vpravo šoupačky do koupelny, vlevo kuchyňská linka a skříň. Za koupelnou v koutě malý skládací stolek. Balkon, který je větší než obytný prostor. To si z nás asi udělali srandu. Vytáhla jsem kopii voucheru, kde bylo zřetelně uvedeno co jsme platili a úklid tam placený byl. Ale jen jeden, ten závěrečný za 25€. Tady nám ho napočítali ještě jednou a to ještě za každý týden zvlášt', kdy tu budeme. Za ty roky se nám nic podobného nestalo.

Tato fotka vznikla v den našeho odjezdu. Dávám jí sem pro ilustraci toho, v jak velkém prostoru jsme bydleil.

Muž si vzal telefon a volal znovu na asistenci, která nám byla k dispozici. Pak si vzal oba papíry - doklad o platbě a voucher a vypravil se na recepci, aby mu peníze za úklid vrátili. S recepčními nebyla domluva, takže znovu zavolal asistenci a telefon pak předal italské straně. Pak se od asistentky dozvěděl, že náš případ se musí projednat s hlavní recepční, která není dnes (v neděli) ve službě a že peníze pro nás budou připraveny v pondělí v poledne na recepci. Také požádal o plážový servis, který jsme také měli v ceně pobytu (na první dva týdny) a který nám jaksi opomněli dát. I tady se dozvěděl, že recepční, která se nás ujala jako první, nám kartičku na pláž prý už dala. Ale kdy? Hlavně, že nás zkasírovali. Jako bonus vyfasoval muž na recepci hadr na podlahu.

Potom dorazila paní, které jsem reklamovala nedostatky ve vybavení a přinesla nám nějaké příbory (stačil by jeden nůž). Všimla jsem si, že Italům naproti nese malé lžičky, ale už jsem neměla sílu o ně žádat. Máme svoje, vozím si je sebou, spolu s velkými hrnky, protože si cestou vaříme snídaně. Muž postřehl, že tu také chybí sušák na prádlo. Paní nám pak přinesla sušák a řekla, že jde hledat ramínka. Zeptala se také, jaké chceme koště - zda na zametání, nebo na vytírání? Tak tohle jsme ještě nezažili.
Všechno dohromady to na mně nějak sedlo a začaly mí téct slzy. Dokonce jsem pronesla něco v tom smyslu, že bych nejraději těch pár věcí, které jsem vybalila, znovu dala do tašek a jela domů. Sakra! Cítila jsem se hrozně. Nechat se okrást a pak žadonit o věci, které by měly být v apartmánu dávno připravené. Copak jsem tak náročná? Vždyt' jsme si zaplatili rekreaci a místo ní je to jen stres. Pak jsem se podívala na manžela a všimla si, jak je unavený. To mu přeci nemůžu udělat.
Nakonec jsem vše vybalila a skládala věci jako puzzle, aby se vše někam vešlo. Trezor posloužil jako knihovna, nechtěla jsem riskovat, že bychom ho zavřeli a pak třeba už neotevřeli. Byla jsem vyčerpaná, ne tolik fyzicky, ale zejména psychicky. Okradená, navíc s pocitem, že si se mnou někdo vytřel zadek.
Dala jsem si sprchu a vzpomínala na ten minuloroční luxus. Ale i tady byl luxus v podobě dvou televizí. Jedna byla zavěšená v držáku na stěně a druhá stála na malém skládacím stolečku v nohách postele. Tu ze stolu dal muž na zem a udělali jsme si z ní odkládací plochu. Tu druhou naladil, protože se chtěl večer dívat na F1.
Lehla jsem si na postel a dívala se na F1. Usnula jsem a ani nevěděla, jak závod skončil.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Může se to stát komukoliv z nás.
Ztratíme obezřetnost, at' už z jakéhokoliv důvodu. Jednou to mohou být peníze, jindy něco jiného oč přijdeme.
Popsala jsem proto náš příjezd velice podrobně, aby i další, kteří pojedou na dovolenou, nebo kamkoli jinam, neudělali podobnou chybu.
Nepodepisujte nic, co nepřečtete a neplat'te to, co už máte předplacené z domova.

Pokračování v příští části deníku.

Od Vánoc do Tří králů

8. ledna 2016 v 20:29 Úlovky (fotografické)

Období od Vánoc do Tří králů, které právě skončilo, bylo proti předchozím letům trochu víc aktivnější.
Navíc, ve srovnání s tím minulým, kdy jsem kvůli střevní chřipce nevytáhla paty z domu, bylo superaktivní.
Dny, které následují po vánočním období, pro mě znamenají především "zlikvidovat" vánoční výzdobu. To s čím jsem začala už před začátkem adventu a v jeho průběhu pokračovala, musím "odstranit" za podstatně kratší dobu.
Začala jsem včera a poté, co jsem si rozbila další vánoční ozdobu, jsem se rozhodla, že si pokračování nechám na zítřek.
Sedla jsem si k počítači a začala se probírat fotkami, které v období z nadpisu článku vznikly.

24.12.2015
Dealer cukroví - napekla jsem toho znovu spoustu. Asi jsem se minula povoláním.
Jednak mě to baví a pak vím, že mé děti a náš kamarád krabici s cukrovím přivítají, stejně tak i vánočky.

Holky se hodily do gala, dokonce i Sára si vzala něco podobného šatům.

Emě to opravdu moc slušelo.

25.12.2015
Čekání na božíhodový oběd, malý Jiříček tvrdil, že má rád krůtu.
Nakonec jí nejedl, ale knedlíky snědl tři. :-D

U nás máme nejen štědrý večer, ale i štědré odpoledne.

Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře se stal prvním za našich cílů.

V jeho ambitech jsou fresky od Reinera a Asama.

Budova kláštera - v současné době obývaná benediktinkami z komunity Venio.

Uvnitř kostela byl vystaven další betlém.
Ten první z kaple sv. Václava jsem představila v předchozím článku.

Hlavní oltář v kostele

Bazilika Sv. Markéty, před níž je další z betlémů

Tak to je on v detailu. Ten který byl uvnitř baziliky jsem představila v minulém článku.

26.12.2015
Krásné počasí nás vylákalo na další výlet.
Slunce nádherně osvítilo Arcibiskupský palác.

Podobně i část Hradu je osvícena.
Podle stínů je vidět, že je krátce po slunovratu a slunce je nízko nad obzorem.

Je libo stát se královnou?
"Za nemalý peníz vám půjčím korunu a posadím vás na trůn" - váš král.

Chrám svatého Víta, je gotiky chlouba a já vás tu vítám a půjdeme dál .....

Před chrámem sv. Víta byl tradiční slaměný betlém.
Dovnitř jsme nešli, jednak před vchodem stála dlouhatánská fronta
a druhak - cena vstupného pro dva dospělé se rovná ceně rodinného vstupného.
Takže sem raději zajdeme za stejný peníz někdy s vnoučaty.

Na Náměstí U Sv. Jiří byly vánoční trhy a navíc tu hrálo pět muzikantů na trubky.
Pořídila jsem jen tuto jedinou fotografii a zbytek si pak nahrála jako video.

Když muzikanti odešli, vyfotila jsem si vánoční trhy tamtéž a pokračovali jsme dál.

Z ochozů u východní brány jsem fotila pražské panorama.
Bylo jasno, slunečno a bylo vidět hodně daleko.
Vlevo Vítkov, uprostřed televizní vysílač na Žižkově, Týnský chrám a vpravo sv. Ludmila na Vinohradech.

Vojanovy sady - hned vedle vchodu kvetla kalina vonná, na které navíc byly včely.

Malá holčička v parku krmila pávy.

Kostel Panny Marie pod řetězem na Maltézském náměstí ....

..... a jeho hlavní oltář s obrazem Karla Škréty.

I zde byl vystaven betlém, před kterým byla tlačenice.

Kostel Panny Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského,
který je mnohem známější pod názvem U Pražského Jezulátka.

Před kostelem jsou každým rokem instalovány veliké postavy z betléma.

Betlém sám je skromný......

.....a doplňují ho postavy Tří králů podél lavic ze stejného materiálu, jako ty venkovní.

Hlavním a celoročním lákadlem je Pražské Jezulátko.

Cestou domů z konečné tramvaje mě zaujaly barvy na obloze.

27.12.2015
S vnučkami, které nám dcera přivezla po obědě, jsme se vypravili na tradiční procházku.

Cílem byl, tak jako v letech minulých, kostel Panny Marie Andělské,
kterému také mnozí říkají U Kapucínů.

Barokní betlém, který je v tomto kostele, patří mezi ty nejkrásnější v Praze.
Chodívali jsme sem s našimi dětmi, ted' sem chodíme s vnoučaty.

Kostel Sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech.
Došli jsme k němu už za šera a byl zavřený.
Holky totiž objevily na Novém světě hřiště a nám trvalo dlouho je přesvědčit,
abychom pokračovali v procházce. Na Hrad jsme došli už za tmy.

29.12.2015
Kostel Všech svatých v Kutné Hoře, ....

..... který je známý svou kostnicí.
"Ty lebky jsou mi jasný, ale z čeho udělali ty kuličky?"
Po vysvětlení, že jsou to hlavice kloubů, zůstala Sára nadlouho paf.

Holky tvrdily, že se jim tam líbí, ale z jejich vyděšených výrazů to tak nevypadá.

Interiér kostela Všech svatých - kaple nad kostnicí.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie...

a její interiér.

I tady byl k vidění betlém.

Katedrála nabízí i pohled shora. Návštěvníci mohou vystoupat po točitých schodech do patra, odtud pokračovat po dřevěné lávce nad jednotlivými kopulemi bočních kapliček (nic pro klaustrofobika) a bokem katedrály pod střechou projít na balkon nad hlavním vchodem. Přiznám se, že jsem byla ráda, když jsem se vrátila zpět do přízemí.

Dvě zdatné turistky. :-D

Největším a nejznámějším lákadlem Kutné Hory je bezesporu chrám sv. Barbory.

Jesličky tu byly v bílé barvě.

Vitrážová okna jsou nádherná. Zjistila jsem, že některá jsou ze současnosti.

I tady je možnost vystoupat do horního patra (za zvláštní poplatek).
Stálo to za to - pohled shora je velice zajímavý. Navíc jsou zde artefakty,
které sem byly umístěny u příležitosti výstavy Europa Jagellonica v roce 2012.

Prohlédnout si shora varhany a stát nad kůrem není často obvyklé.

31.12.2015
Chlebíčků jsem udělala moc.
Něco jsme snědli sami, něco mladí, když se tu druhý den stavovali.
Ale stále ještě zbývaly, i přesto, že jsem je posnídala.
Zbytek skončil v popelnici.

1.1.2016
Odpoledne na Nový rok nám mladí přivezli holky a my se s nimi vypravili na ohňostroj.

Zkoumala jsem, odkud bude nejlépe vidět a zvolila Holešovice. S bývalým kolegou jsem se domluvila, že necháme auto u firmy, kde jsem pracovala. Praha byla beznadějně zacpaná, měla jsem obavu, že nepřijedem včas. Na Letné, kde doprava stála, jsme vjeli raději do tunelu a do Holešovic přijeli z druhé strany. I tady auto na autě a před firmou naprosto prázdné parkoviště. Zaparkovali jsme a já šla zazvonit na bývalého kolegu, který "sloužil", že jsme tady.
Během okamžiku se parkoviště zaplnilo - jako bychom utrhli lavinu. :-D

Menší, skromnější, nicméně hezký. Holky byly nadšené.

3.1.2016
S vnučkami jsme se vypravili do Josefské ulice, odkud vycházel tříkrálový průvod.

Kašpar, Melichar a Baltazar se mi tam nevešel.

S průvodem jsme došli na Staroměstské náměstí.
Kardinál Dominik Duka požehnal Tříkrálové sbírce.

Holky nejvíce zaujala ohrada se zvířátky.
Mě zaujala cena krmení. Hrstička granulí ze stejného automatu který je v ZOO za 5 Kč,
tady stála 20 Kč. Žijeme holt v tržním hospodářství.

Sbor z kostela Nejsvětějšího Srdce Páně se chystá na Rybovu vánoční mši.

Večerní Staroměstské náměstí a strom s obrázky Josefa Lady.

Všechna čtyři zlatíčka pohromadě, aneb syn s rodinou se vrátili domů.

6.1.2016
V Praze napadl sníh, takže ho musíme honem všichni využít.
Bětušku hlídala Desinka.

Holky byly jako dva sněhuláci ...

...a Jiříček s nimi zdatně držel krok.

Doma jsme si naposledy posvítili vesničkou ...

.... a vánočním stromečkem.

Navrací se dny všední. Určitě se však nudit nebudeme. Mám v plánu konečně pohnout s dalšími (už dvěmi) pokračováními "Italského deníku". Dnes jsem dopoledne pokračovala v úklidu vánočních propriet a v poledne jela vyzvednout holky do školy. Odpoledne jsem odvedla Emu do baletu a pak se připojila k dědovi a Sáře a udělali první větší povánoční nákup.

Když jsem si ted' prohlédla to, co jsem "navěsila" na blog, říkám si, zda ten titulek neměl být raději: "Jesličky a dětičky". :-D









Rok 2015 ve fotografiích - druhá část

5. ledna 2016 v 18:56 Úlovky (fotografické)

Pokračování předchozího fotočlánku.

První pololetí skončilo na Garganu, stále tam ještě jsme, ale zbývá už jen pár posledních dní, po kterých budou následovat dny všední.
Ale ani ty nemusí být bez zajímavosti.

Červenec

1. 7. 2015 - pobyt v Peschici se blíží ke konci.
Vyzbrojena stativem se vracím zpátky k moři, abych zdokumentovala západ slunce
z místa, kam jsme se chodili koupat a kde jsme relaxovali.

Mantova - bazilika zasvěcená Svatému Andreovi.
O Mantově se říká, že je jedním z nejkrásnějších italských měst.
Už podruhé jsme hledali muzeum Tazia Nuvolariho.
Našli jsme Hasičské muzeum a spoustu dalších nádherných míst, i když teploměr ukazoval 39°C.

Tegernsee 5. červenec 2015, teplota 38°C.
Při loňské zpáteční cestě jsme udělali zastávku u Walchensee a byli nadšeni jeho krásou.
Letos jsme se rozhodli, že pojedeme po "Staré Alpské", což je silnice vedoucí údolími
mezi horskými velikány a kolem alpských jezer, která jsou napájena zdejšími řekami a potoky.
Tato silnice byla dříve hojně využívána, zejména před vybudováním dálnice.
Hlavní důvod však byl ten, abychom se v Alpách trochu ochladili. To se nepovedlo,
teplota byla vysoká jako v Itálii. Prohlédli jsme si však spoustu nádherných míst.

Se všemi třemi "rajstajblíky" na nákupu.
"Když budete hodný, můžete pak jít na mašinku, nebo na koně."

Pampalíni, aneb když si holky vezmou do parády Jiříčka.

Vodu milují asi všechny děti.

Z mušlí měly děti radost

Pravidelná "dekorace" naší ulice.
Kromě této okrasy a častého zavírání vody, nám byl opakovaně vypínán proud.
Firma, která proud vypínala, nás vždy naštěstí předem varovala lístkem ve schránce.
Takže jsem s tím počítala a ve dnech bez elektřiny jsme podnikali vyýlety,
či jsem "vařila" ve venkovním krbu. Holkám grilované maso s chlebem chutnalo.

Tohle vítězné gesto jsem asi měla udělat já. Povedlo se!
Odcházíme z výstavy Archa Noemova v Národním muzeu, kde mám několik svých fotek.

Bětuška byla zvědavá, co se to děje na chodbě, tak se "přišla" podívat.

Další návštěva Průhonic, holky ulovily kočku. Nebo tomu bylo naopak?

Strom jako hrom, takových je tam spousta.

Ne všichni návštěvníci ví, že v Průhonickém parku je také rozhledna.
Humorné bylo to, že jsme se v ten parný den vydrápali nahoru ke Glorietu, který je místní rozhlednou.
Vystoupali jsme schody, já funěla a proklínala každé kilo navíc, muž skuhral s kolenem
a to vše proto,abychom nahoře zjistili, že se můžeme podívat jen na vrcholky stromů
a Emu, která jako jediná měla rozum a nikam se do výšek nedrápala.
Slibovaný a netradiční pohled na zámek se jaksi nekonal.

I když v Průhonicích nekvetou pěnišníky, je stále co obdivovat.
Přemýšela jsem nad tou nádhernou modří. Je to druhem hortenzie? Či roste v extra kyselém prostředí?
A nebo jí místní zahradníci zalévají přípravkem obsahujícím síran hlinitý?

Kachní rodinka

Už se to začíná podobat rovné ploše.
Práší se, práší a v tom horku, které panuje, nelze mít zavřená okna.

Fotíc zajímavě zabarvené mraky, ulovila jsem malý vrtulníček.

Lipnice nad Sázavou - z jejíž návštěvy jsme byli nadšeni.

Řečice - víska se vzácně zachovaným gotickým kostelem sv. Jiří z počátku 14. století.

Sázava - Stvořidla

Miluju barvy a také západy slunce

Každý občas máme nějaké ty mouchy (nebo včely?) :-D


Srpen

Týden bez holčiček utekl jako voda.
Vrátily se opálené z Chorvatska a mně začala druhá hlídací polovina prázdnin.

Tato část zahrady už je ve finálním stavu.
Loni touto dobou v těchto místech zrály ostružiny.

Začíná se ze mně stávat kverulant.
Chápu, že prioritou je rekonstrukce ulice, ale mělo by se uvést do původního stavu i to,
co bylo v důsledku stavební činnosti poškozeno.
Podkopaný plot se mi pranic nelíbí, takže naháním inženýra z odboru životního prostředí,
stavbyvedoucího a další. Slušně pokaždé žádám, aby díry, které udělali, také opravili.
Všichni slibují, že to opraví. Údajně je to zapsáno i ve stavebním deníku.
Dělám chybu, že jednám slušně? Soused řval "jako kráva" a jemu díry zabetonovali.
Takže si fotím nedodělky, abych měla eventuelně později čím argumentovat.

7. srpen - stav po třech měsích. První etapa rekonstrukce se začíná rýsovat.
Se sousedy si začínáme dělat legraci z toho, že tímhle tempem se snad napřesrok dočkáme.

Dcera přijela zkontrolovat holky, ze Sáry se stala malá čertice.

Dobré ráno, beruško...
Holky od mala putují postelí a občas se probouzí s "hlavou v nohách".

Jizva na čele po lednovém úrazu je díky opálení trochu vidět.
Ale mohlo to všechno dopadnout hůř.

Ema si k nám přistěhovala své milované Monster Hihg

Prázdniny u babičky

20. srpen 2015 - Sára má dnes 8. narozeniny. Strašně to utíká.
Vyrazili jsme na celý den do pražské ZOO.




ZOO je tak obrovská, že už není možné jí za jeden den prohlédnout celou.
Je báječné, že mnohá zvířata už mají výběhy, které jim mohou připomínat jejich původní prostředí.
V době mého dětství byla zvířata převážně chována v klecích.
Odtud možná je i věta: "Chodí tu jako lev v kleci".

V ZOO jsme vydrželi až téměř do setmění. Holky našly v dolní části zahrady opuštěný vozík,
který někdo nevrátil k hlavnímu vchodu, tak toho využily.

Den Sářiných narozenin však mohl skončit i pěkným malérem. Fotila jsem nějakou šelmičku a v ten moment jsem dostala žihadlo. Pro někoho banalita, pro alergika, kterým jsem, průšvih. Začalo se mi hůř dýchat a ruka mi zduřela. Prohledala jsem tašku na fot'ák a našla skoro dva roky prošlý Zyrtec. Raději prošlý, než nic. Spolkla jsem rovnou tři tablety a pak se snažila vpich rozškrábat a vymačkat z něj vosí jed. Manžel o mně začal mít strach. Já ho měla taky a ten byl navíc znásoben představou, že den svých narozenin bude mít Sára spojený se vzpomínkou, kterak babičku odváží sanitka.
Nakonec vše dopadlo dobře, ruka sice brněla, ale otok se zmenšil. Když jsem se později přiznala své doktorce, že jsem si vzala prošlé léky, zhrozila se a řekla, at' už to víckrát nedělám. Prý jsem měla štěstí, že to dopadlo dobře.

Oslava Sářiných narozenin proběhla v sobotu 22. srpna.
Opět jsme se sešli s druhými prarodiči a trávili příjemné odpoledne.

Ani další tradici jsme neporušili a poslední srpnový víkend jsme byli na truckách v Mostě.
Byl to hezký pohled, když v jednom ze závodů vyhrál Vršecký před Lackem.


Září

Máme druhou školačku - Ema nastoupila do 1. třídy.

1. září také opožděně proběhla oslava Bětuščiných 1. narozenin.
Měla je už 9. srpna, ale v ten den byli všichni na dovolené na Šumavě a víkend po
návratu "bojovali na Sionu" . Až 1. září měla většina čas na to se sejít.

Dort byl báječný a chutnal :-D

Nejstarší a nejmladší

Z nedostatku času jsem poněkud nestíhala péči o hortenzie. Píšu v množném čísle.
K té jedné původní, na které bývaly květy od červených po modré odstíny, přibyly dvě nové.
Loňských barev jsem se tentokrát nedočkala. :-D

Na spodní zahradě jsem si vytvořila rabátko na syrské ibišky.
Některé z nich zdobily horní zahradu a já doufám, že jim záříjové stěhování moc neublížilo.

Začátkem září jsem vyzvedávala holky ze školy po "O", aby se aklimatizovaly.
Odpoledne se pro ně stavoval tatínek cestou z práce: "Tak babi ahoj, zase zítra." :-D


Domácí ibišky rok co rok "letním" a ony se mi odvděčují spoustou květů.

Ve volných chvílích jsme podnikali i výlety. Jedním z cílů bylo Máchovo jezero,
které mám spojené s jachtingem, který jsem provozovala a dalšími příjemnými vzpomínkami.

Dramatickou oblohu jsem zdokumentovala z okna auta.

Zbiroh
Václav Vačkář napsal krásnou skladbu Vzpomínka na Zbiroh.
Pro mě Zbiroh symbolizuje předražené vstupné (platí se už i vjezd do parku, jinde parkovat nelze),
minimum exponátů, které jsou navíc v příšeří, tudíž minimálně vidět (údajně vše jen kopie).
Jediné exponáty, které snad nejsou kopiemi, jsou artefakty, které zde zůstaly po pobytu
Alfonze Muchy, jako například rodinné fotografie (i zde se platí zvlášt' prohlídka cca 20ti fotek).
Mucha zde vytvořil slavnou Slovanskou epopej.
Zámek Zbiroh je ve vlastnictví ruského občana, vystupujícího pod hlavičkou Gastro Žofín a hlavním cílem
je ubytování v prostorách zámku a restaurační činnost. (nejlevnější hlavní jídlo Kč 160,--).
Prohlídky zámeckých expozic jsou prý jen kamufláží (čemuž bych i věřila), aby se nemusely odvádět vysoké daně.

Hořovice
Zámek je ve správě Národního památkového ústavu. Ceny vstupného jsou ve srovnání se Zbirohem podstatně nižší.
Za méně peněz prohlídka dvou zámeckých okruhů s báječným výkladem.
Připadá vám tento zámek povědomý?
V posledních měsících uplynulého roku jste ho mohli vidět ve dvou seriálech TV Nova.
Prvním byl Atentát, kde hořovický zámek fungoval jako Lány s "pezidendem Krausem" a
tím druhým byli Doktoři z Počátků, na které se dívám od doby, kdy mně moje kamarádka,
bydlící v Pyšelích, kde se seriál točí, říkala, že se některé scény natáčí u nich na zahradě.
Takže se dívám a číhám po místech, která důvěrně znám. :-D


Říjen

V polovině října nastala doba, kterou fakt nemám ráda.
Nastěhovat květináče a truhlíky částečně do domu a zbytek do garáže.

Ostříhat výhony, obrat listy a z vrcholových částí udělat řízky na nové sazenice.

A pak jeden řízek za druhým zapíchat do substrátu.

Nakonec vše ošetřit přípravkem nejen proti přezimujícím škůdcům.
Použila jsem nějaký nový, který páchl a proto jsem větrala. Naštěstí nemrzlo.

Hlídám :-D
Takhle to vypadá, když jsou tu ty dvě větší - počítač je jejich....

... a když jsou tu ty menší, tak hlídám,aby se hlavně nic nestalo. :-D



Listopad


Tuto fotku sem dávám jako ilustraci toho, jak vypadala naše ulice 7. listopadu,
v době, kdy se ještě pracovalo na její třetí etapě.
Shodou okolností, když jsme u té sedmičky, všech sedm osob na fotce jsou členové naší rodiny,
mířící na oslavu našeho 40. výročí. Pěkně jsme se roztáhli. :-D

Zlatíčka - pěkně dohromady :-D

Poprvé v životě jsem pekla svatební koláčky.
Vzhledem k tomu, že mám tři vnučky, třeba se mi ta zkušenost bude hodit.

Divoká Šárka - kus nádherné přírody v Praze.

8. listopad - Dívčí skok v Šárce.
Až doma jsem zjistila, že horolezec je do půl těla. Doklad toho, jaké bylo krásné a teplé počasí.

Opět mi bohatě kvetl klerodendron, poprvé však vytvořil semínka.


Trhovky na Orlické přehradě, kdysi ideální místo pro trávení dovolené.
A dnes? Hodně smutný pohled.

Dva part'áci ...

... a dvě part'ačky. :-D



Prosinec

U dědy je mi dobře.

"Babi, pojd' se podívat, kolik máme hraček. Pak ti vyzkouším nový klobouk."


Ještě jsem se zapomněla zmínit o ulici. 7. prosince proběhla kolaudace. Já to zjistila o dva dny později, kdy jsem odchytila stavbyvedoucího. Měla jsem už vztek. Díky podhrabanému plotu praskla jedna z pískovcových tvárnic. Vzpoměla jsem si na dobu svých studií a na formulaci "Restitutio in integrum". Doslova jsem stavbyvedoucího dovlekla před náš plot a tam mu ukázala prasklinu. "Od července nám všichni slibujete, že to opravíte a skutek utek. Upzorňuju vás, že si to všechno fotím. Ten plot je nad úrovní zahrady a když v zimě nasněží, kam se odhrne sníh? K plotu! Pak to roztaje, v noci to zmrzne a plot může následně spadnout do zahrady, kde si hrají děti. To chcete?" Stavbyvedoucí se omlouval, kroutil se jako had, vymlouval se na špatné počasí, že už se betonovat nedá. "Slibujete nám to od července a kdybychom věděli, že zůstane u slibů, udělali bychom si to sami." Přislíbil, že s tím něco udělá. Asi jsem byla hodně naštvaná (nebo přesvědčivá?), ale když jsem šla druhý den domů z nákupu, stál před naším plotem v mlze a mrholení jeden z dělníků a hlásil, že ty díry zabetonoval. Prý na to spotřeboval celý pytel. Tak tenhle za to fakt nemohl. "Nechcete uvařit kafe, když je tak hnusně?" Rád přijal.
Mezi svátky jsem zaregistrovala inženýra ze životního prostředí, kterak latí porovnává sklon ulice k odvodňovacímu kanálu. Takže je hotovo? Myslím si, že ještě ne.

Peču, pečeš, pečeme, aneb na ztuhnutí polev jsou ideální schody na půdu.

Vánoce jsou za už dva dny, vánoček je osm. :-D

Inovovala jsem. Rok co rok jsem se zlobila s kaprem z bílků, které zbyly po vánočkách.
Vyklopí se? Nebo ho budeme zase dloubat lžící? Silikonová forma vše vyřešila jednou a provždy.

I prosincová rána mohou být nádherná.
23. prosince jsem si přivstala, abych nakoupila, než se do krámů nahrnou davy lidí.
Tři minuty po otevření nebylo kam šlápnout a fronta na uzeniny měla několk desítek metrů.
Negativní dojmy z nákupu mi vynahradil nádherný východ slunce (foceno mobilem).

Dům je ozdoben, vše nachystáno - vánoce mohou přijít.

Tyto růže jsem si nastříhala na zahradě ráno na Štědrý den.

Je po štědrovečerní večeři a děti šly ven "přivolávat Ježíška".
Tenhle rituál jsme zavedli v době, kdy naše děti byly malé a věřily v existenci Ježíška.
Zatímco jeden rodič se "obětoval" a vyrazil do zimy, druhý stěhoval pod stromek dárky.
Je báječné, že obě naše děti pokračují v tomto rituálu a navíc, aniž bychom se domluvili
na konkrétní hodině, sešli jsme se všichni společně i s Gábiny maminkou
na chodbě a s prskavkami a zvonečky společně vyšli před dům.
Nevím, co by holky říkaly na to, kdyby potkaly strejdu, jak nosí balíčky z garáže. :-D

Říct, nebo neříct?
Holky, ač už jsou obě školačky, na existenci Ježíška ještě věří. Při jednom ze společných výletů se ke mně Sára připojila a začala: "Babi, víš co říkala babička Marie? Říkala, že Ježíšek ...". Přerušila jsem jí, protože jsem tušila, co jim asi babička řekla. Zanedlouho jsem mluvila s dcerou a ta se ptala: "Mami, co myslíš? Mám Marii říct, aby holky nechala v nevědomosti? Ona jim totiž řekla, že Ježíšek není a pak jim prozradila, co koupila. Docela mě tím naštvala." Poradila jsem jí, at' jí to raději řekne syn. Asi neřekl. Při jednom vyzvedávání ze školy těsně před vánoci jsme k nám přišly za šera. Holky si šly dát aktovky do chodby, kde se rozsvítilo. Máme pohybové čidlo. "Babí, ale tohle mi teda vysvětli. Jak je to možný, že když chodíme volat Ježíška, v chodbě se nesvítí." "Třeba chodí jinudy." "Nojo, ale babička Marie říkala, že není." "K nám ale chodí." Musela jsem se držet, abych se nezačala smát. Sára chvilku přemýšlela a pak řekla: "Nojo, on je ta kouzelná bytost a dokáže chodit potmě." To už jsem smích nezadržela. "Vidíš, jak jsi na to přišla."
S dcerou a i se synem jsme se shodli, že pokud dítě věří, jsou ty vánoce tak nějak hezčí. Nejen pro děti, ale i pro ty, kteří je obdarovávají. Syn dokonce pronesl, že když už nevěřil, byly ty vánoce "taková komerce". Já navíc razím heslo: "Pokud pod stromečkem není úplně přesně to, co si dítě přálo, stále to je na koho svést." Jako rodič či prarodič jsem v horší pozici, měla bych vysvětlit, proč je pod stromkem svetr a ne vytoužená stavebnice. Jsem tedy jednoznačně pro NEŘÍCT!
Dítě si na to stejně přijde samo, tak proč mu brát iluze.
Když mladí na Štědrý večer odcházeli, pronesla jsem: "Teda, to jste musely být hodné, když vám toho Ježíšek tolik nadělil". Ema se otočila a pronesla: "Ještě nějaké dárky dostaneme a já vím co. Babička Marie to totiž kupuje sama".
Není to škoda? Připravit se o tu radost z překvapení a o ta rozzářená světýlka v dětských očích?

Št'astné dítě. Ema dostala panenku, kterou si už dlouho přála.

Že by i št'astná babička? :-D

Po "Božíhodovém" obědě jsme měli štědré odpoledne pro rodinu syna.
Štědrovečeřeli s babičkou a prababičkou a my je pozvali na následující den.

Jiříček roznášel dárky.

Odpoledne jsme pak vyrazili na společnou procházku.

Našim cílem byl kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře.
Dlouhé roky býval uzavřený, vzpomínám si, že jsme tam kdysi byli,
abychom si v přilehlých ambitech prohlédli fresky Václava Vavřince Reinera.
Se synem jsme se shodli, že v kostele jsme oba úplně poprvé.

V ambitech v kapli sv. Václava byl vystaven betlém.

Mladí se pak s námi před kostelem rozloučili a my se s manželem vydali dál:
V bazilice sv. Markéty se konal vánoční koncert. Škoda jen, že jsme nepřišli dříve.

I tady byl vystaven betlém.

V neděli 27. prosince nám dcera přivezla holčičky, se kterými jsme se vypravili na Hradčany ke kapucínům.
Prošli jsme se také po Novém světě, zavítali na Hrad.
Tam jsme byli už i předchozího dne, kdy jsme si s mužem udělali výlet přes Hrad
na Malou Stranu a navštívili několik zajímavých míst.

V úterý 29. prosince jsme navštívili Kutnou Horu a prohlédli si spoustu památek.
Začínalo se už ochlazovat, u Barbory jsem vytáhla z tašky čepici. Že už by konečně přišla zima?

Silvestr ve dvou. Je to už dlouholetá tradice, že Silvestra trávíme sami.
Nepatříme mezi vyznavače bujarých oslav, takže něco k zakousnutí,
k čemuž nám stačilo každému jedno pivo.
Syn s rodinou odjeli už 27. prosince, dcera trávila Silvestr u kamarádky.
O půlnoci jsme si otevřeli sekt na přípitek, který jsme ani nedopili.
Pak volaly obě děti, aby nám popřály.
Venku začalo sněžit.



Rok 2015 ve fotografiích - první část

3. ledna 2016 v 22:55 Úlovky (fotografické)

Podobně jako v letech předchozích jsem se rozhodla i letos nad svým fotoarchivem si zabilancovat a zavzpomínat na právě uplynulý rok.
Začátek roku nebyl úplně ideální, ale postupem času se vše začalo zlepšovat. Pomaloučku, polehoučku... a pak zase mračna. Ale takový život je. Hezké věci střídají ty méně hezké. Věřím však, že bude líp.

Tak jaký byl?
Rok 2015 se vyznačoval extrémním počasím, které jsme vmímali my všichni.
Obyvatelé naší ulice žili od dubna až do začátku prosince!!! na stavbě, která někdy více, jindy méně, znepříjemňovala život nám všem. Hluk, omezení a všude přítomný prach. Rekonstruovala se naše ulice a i jí bude věnováno několik fotek.
Pro mně a mého muže byl ten uplynulý rok ve zvýšení pracovní aktivity na zahradě.
A to další můžete vidět na následujících fotografiích.

Leden

Opět jsem neporušila tradici a udělala novoroční dort.
Tentokrát jsem ho však na Nový rok nesnídala, stále jsem držela dietu kvůli střevní chřipce, která mě koncem roku postihla.

7. ledna jsem odstrojila stromeček a začala "likvidovat" vánoční výzdobu.

Pendlovala jsem mezi naším bydlištěm a bydlištěm dcery a hlídala Emu.
Napsala jsem tehdy o tom tento článek.

S vnučkami jsme navštívili koncem ledna nádhernou výstavu Terakotová armáda.


Únor

Zatímco v lednu byly holomrazy, začátkem února zasněžilo.
Nenaplnilo se však přísloví: "Únor bílý - pole sílí." Sníh totiž dlouho nevydržel.

Hlídám!
Co k tomu dodat? :-D

Holky už se nemohou dočkat jara a testují skateboard.

Tato fotografie vznikla ve stejný den jako ta předchozí.
Dávám jí sem jako ilustraci toho, jak vypadala naše ulice koncem února - prostě tankodrom.
Několikrát lepené díry asfaltem, místy propadlé chodníky. Tehdy jsme netušili, že se bude rekonstruovat.


Březen

Ema měla 2. března už šesté narozeniny.
Uvědomuji si pomíjivost času.

6. března nám opět trochu nasněžilo...

... a 7. března nebylo po sněhu ani památky. V trávníku se začaly objevovat jarní kytičky.

Téhož dne jsem se vypravila na zahradu, abych ostříhala ostružinu.
Žádný odborný řez, stříhala jsem i výhony, které mohly přinést plody, prostě pěkně nakrátko.

Manžel pak boural opěrnou konstrukci po ostružině....

... zatímco já vyrývala cibulky sněženek, než "zatáhnou". Musí přečkat v květináči.

Vánoční kaktus se zbláznil - 24.3.2015

Poslední březnový den - opět ve znamení zimy.


Duben

Klasické aprílové počasí. Růže, které už nasadily listy, pokryl sníh - 2.4.2015

Z téhož dne - počasí nám znemožnilo pokračovat na zahradě.
Ostružina je vykopána a přesazena na místo, kde byl původně rybíz. Byl rozřezán a čeká ho spálení v zahradním krbu.
Třeba si na něm opečeme buřty. :-D Záhon s jahodami byl zlikvidován a na jeho místě jsou zatravňovací šablony.
Sušák na prádlo manžel předělal a přemístil na východní stranu domu. Čekala nás ještě spousta práce.

5.4.2015 - Boží hod velikonoční. Pozvali jsme na oběd našeho dlouholetého kamaráda.
Syn s rodinou byli na chatě a dcera se zetěm a holčičkami u druhé babičky.

Výtvarná dílna, aneb budu barvit vajíčka na zítřejší koledu.

Rozhodla jsem se pro "voskovou batiku".

Pondělí velikonoční - koledníci mohou přijít.

A opět sněží! Proč tomu tak nebylo třeba v lednu?

Dcera s rodinou přijíždí nejen na koledu, ale i na slavnostní oběd.

12. duben 2015 - snad už počasí dovolí, abych mohla pokračovat v přesazování.
Manžel zmenšil "jahodovou pyramidu", společně jsme vytvořili zvýšený záhonek na kytky,
které jsem chtěla zachovat (či zachránit). Pro snadnější přístup jsem si vydláždila chodníček u bylinek.
Dostalo se mi pochvaly od manžela: "Mohla by ses tím živit."

Zmenšená a osazená pyramida. Holt bude letos (vlastně už pokaždé) jahod méně.

Malý cyklista už tuší, že jaro je tady.

I kytky v trávníku naznačují, že se zima (snad) už nevrátí.

Holky trénujíc výmyky, vítají jaro.

Tři nové čepičky pro Bětušku, když už je to jaro.

"Trikolóra" na přední zahradě už kvete naposledy ...

... stejně tak srdíčka.
Z větší části jsem je rozdala kamarádům a známým.
Malý kousek jsem přesadila a až letošní jaro ukáže, zda na novém místě pokvetou.

Ema se na "čarodějnicích" u Břevnovského kláštěra pěkně odvázala.


Květen

Takhle krásně to kvetlo na Petříně u hvězdárny.

Mistrovství světa v HMB - neboli boj ve zbroji s historickými zbraněmi, kam se zet' kvalifikoval.
Zmínila jsem se o jeho konání v tomto článku.

Rytíř a jeho potomstvo

Jiříčkovi byly 6. května tři roky

Parta Hic :-D

Příští rok se Bětuška určitě už také zapojí

S holčičkama jsme navštívili Průhonice.
Měli jsme je na celý prodloužený víkend, tatínek bojoval na Petříně, maminka se akreditovala
a pořizovala obrazovou dokumentaci. Natáčet a fotit, jak mi bijou manžela? :-D

Není to nádhera?

Průhonice a zejména zámecký park bývaly našim cílem už v době, kdy byly naše děti malé.
Rok co rok jsme jezdívali do parku, abychom se pokochali nádherou kvetoucích pěnišníků a azalek.
S dětmi a později i sami.
Když jsem holkám navrhla výlet do Průhonic, Ema nadšeně souhlasila, ale Sára byla proti.
Pak později se ke mně v parku přitulila a řekla: "Babi, proč jsem byla tak blbá a nechtěla jsem sem jet?"

11. května 2015 už doopravdy "napodruhé" začala práce v ulici a pro nás více než sedmiměsíční martýrium.

Dostat se domů bylo náročnější.
Boty s podpatky jsem na čas uložila a volila balerinky, či tenisky.

Ema mě pozvala do školky na besídku ke "Dni matek."
P.S. Byla jsem na ní i v minulém roce, kdy mě pozvaly obě vnučky. :-D

Syn a snacha nás pozvali na "vítání občánků".
Ač je Bětuška v pořadí již čtvrtým vnoučátkem, je prvním "oficiálně přivítaným".

Bazilika Sv. Markéty v Břevnově

Loreta s klášterem kapucínů v mém rodišti.
I tady se předělávala ulice.

Tady je jádro pudla!
Při rekonstruci se zjistilo, že vedení elektřiny a telefonní kabely nejsou v požadované hloubce.
Tím se vysvětlilo to, že jsme byli čas od času bez telefonu a potažmo internetu.
Pokud si někdo myslí, že se kabely "zakopávaly" hlouběji společně, mýlí se.
PRE a O2 se nedokázali domluvit a došlo ke čtyřtýdenní prodlevě v rekonstrukci ulice.

Opět hlídací víkend.
S holčičkama jsme se vypravili do Plzně a navštívili (už poněkolikáté) Zoologickou zahradu,
která je spojená se zahradou botanickou a jejíž součástí je i Dinopark.
Přiznám se, že se sem moc rádi vracíme.

S ohledem na kulaté výročí od konce války a možná také díky tomu,
že Plzeň byla vyhlášena "Městem kultury", byl v ZOO tank.

Osvoboditel, o kterém se naše generace ve školách neučila.

Holky a Tyranosaurus Rex


Červen

Začátek června byl už krásně letní.

Při příšerném horku, které panovalo 6. června 2015 nejen venku, ale i v sále, měla Ema baletní vystoupení.
Ani ten vějíř nepomáhal.

"Kopeme, kopeme a zjišt'ujeme, že jsme nějak přerušili přivod vody do domu."
Dlužno podotknout, že jsme nebyli v ulici jediní, které to potkalo.

"Tak tu díru pěkně zasypeme."
Byla jsem v té době vděčná, že nikam nemusím, protože v důsledku netekoucí vody jsem "poněkud zatouchala".
Vlhčené ubrousky nestačily, balená voda jen na základní hygienu.
Na záchod jsme si nosili vodu ze sudu na zalévání, pila se voda balená a těšili jsme se, až zase poteče.
Dlužno podotknout, že při opravě byla voda "zavřena" všem, takže jsme se ocitli na jedné lodi.
Situace se zavíráním vody se opakovala několikrát za sebou, dle toho jak stavba pokračovala.
Jsme druhý dům z kraje a já od první uzávěry jsem už s dalšími počítala a měla připravené zásoby vody.

Už abychom byli pryč!!!!
Začínám balit na více než tři týdny mimo domov.

Cíl naší cesty - Peschici na Garganu

Peschici je malebné, staré a hlavně klidné místo.
Někdy má člověk pocit, že se tu zastavil čas.

Ve Forresta Umbra můžete potkat i daňka.
Tajemný les je přírodní rezervací poloostrova Gargano.

Občas jsou z pobřeží vidět i Tremitské ostrovy, které jsou od pevniny vzdáleny 20 km.
V popředí jezero Lesina a za ním v moři zleva San Domino, Capraia a San Nicola.

Pobřeží poloostrova Gargano je členité.
Jsou zde nádherné mořské jeskyně a útesy a skály roztodivných tvarů.
K tomuto útesu jsme se chodívali koupat.

21.6.2015 - slavnost Otevírání moře.
Se soškou Panny Marie vyplouvají na moře představitelé města, zástupci církve a námořníci.
Je to také den, kdy se nepovedl ohňostroj.

Miluju západy slunce.

Ranní slunce se koupe na mořské hladině.

Západ slunce "zdramatizovaly" mraky na obloze.

Lucera - amfiteátr (na poněkolikáté). Chystám se o tom napsat podrobněji v "Italském deníku".

Jeden z ostrůvků na jih od Vieste, po které jsem pátrala na mapách.
Ale nic o něm nenašla, takže bezejmenný a v odpoledním slunci malebný.

Tady končí fotografie prvního pololetí právě uplynulého roku. Zůstáváme spolu na jihu Itálie na malebném a tajemném Garganu, odkud se vrátíme v pokračování tohoto článku.