. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Únor 2016

Italský deník - 6. část

24. února 2016 v 8:27 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části


Pondělí 23. 6. 2014
Od rána se po obloze honily opět mraky a zem byla vlhká po nočním dešti. Vstali jsme brzy a vypravili se do Lecce.
Našim cílem nebyla prohlídka nádherných památek města, či bezcílné bloumání v jeho uličkách. Jak prohlásil manžel, jedeme si "trhnout". Což znamená, že se jede na trhy.
Přiznám se, že miluju italské trhy, i když o tom italském je možno silně zapochybovat, protože spousta zde nabízených věcí pochází převážně z Číny. Jiné to není ani v kamenných obchodech, či v prodejnách, jako je cenově dostupný Oviese. I zde, nechci říct že většina, ale spousta zboží je asijské produkce. Na trzích pak je možné spatřit cedule, na kterých prodejci zdůrazňují, že jejich sortiment je echt italský. "Prodotti italiani", či "solo italiano" a do toho výkřiky prodejců, snažících se přilákat co nejvíce kupujících. Tady jsem se naučila smlouvat a můj muž pokaždé s úsměvem poukazuje na to, že ta osmina židovské krve, kolující v mých žilách, má zase navrch. Zpočátku jsem se styděla, ale pak jsem přistoupila na tu hru s prodejci. Zjistila jsem totiž, že to k nakupování na tržištích patří. Hlavní věc, kterou jsem tady chtěla koupit, byly sýry. Cacio cavallo - koňská koule, k tomu kousek pecorina, cop s česnekem, to vše doplněné lahví místního vína, je tím nejlepším dárkem.
Už dávno jsem opustila myšlenku kupovat svým dospělým dětem cokoli na sebe. Náš vkus se diametrálně liší. Šaty, které jsem kdysi v dobré víře dovezla dceři, visely dva roky ve skříni a tričko, které se mi moc líbilo, nosil syn pod montérky, tvrdíc, že vypadá jako starej dědek. Oblečení nakupuju jen pro ty malé. Trhy obcházím s obkreslenými chodidly vnoučat a s číslem přibližné velikosti. Občas se zadaří, když natrefím na značkové sportovní boty, které se tu prodávají hodně pod cenou, protože jsou loňský model. Z původní ceny, která bývá nalepena na krabici, se tu platí někdy jen osmina.
Loňský model! Vzpomínám si, jak jsem si před lety koupila v kalabrijském Crotone boty za celých 8€. Byla to láska na první pohled a já je nosila celé léto. Když se z nich pak začaly uvolňovat kamínky, přišívala jsem je zpátky režnou nití, jen aby vydržely. O rok později jsem pak na tytéž boty narazila u jednoho velkého prodejce bot, který je měl vystavené ve výkladu s cedulí "Nová kolekce" a s cenou nesrovnatelně vyšší. Miluju italské trhy.
Nakoupili jsme nějaká trička, v neutrální barvě něco pro miminko, pro Emu šaty, Jiříčkovi bundu a pro Sáru sportovní boty renomované firmy, které z původních 79,90 stály 10€. Stála jsem pak u dětských botiček, v ruce držela kouzelné červené capáčky z jemné, snad rukavičkářské, kůže. Kdybych měla jistotu, že miminko, které se narodí v létě bude holčička, neváhala bych.
Nákupy jsme dali do auta a vrátili se do části trhu, kde se prodávaly potraviny. Ač sýry visely ve voze, který vypadal, že je chladírenský, slunce se do nich nemilosrdně opíralo a sýry vypadaly jako svíce, ze kterých kane vosk. Tak to ne! Ani cena nebyla příliš lákavá. Manžel dokonce pronesl, že v obchodě, kde jsme byli ve středu s Ivou a Petrem, měli cacio cavallo levnější. Koupila jsem tedy alespoň tři copy česneku. Kupuji ho už spoustu let, od doby, kdy mi sousedka Flavia v rezidenci na Garganu řekla, že Apulie je známá mimo jiné svým kvalitním česnekem.

Budete-li někdy v Lecce, či jeho blízkém okolí
a zatoužíte navštívit trhy, najdete je na Viale dello Stadio.
Pojedete-li po obchvatu, sjed'te z něho u Stadio Comunale,
od něj budete pokračovat do centra a nemůžete je minout.
Konají se každé pondělí a pátek.
Pro ilustraci fotka letadla, která je hned vedle a je dobrým orientačním bodem.

Cestou zpátky jsme se zastavili v už zmíněném obchodě v Melendugno. Muž měl pravdu, sýr, který byl hlavním důvodem cesty do Lecce, tu byl levnější. To ho můžeme klidně koupit až těsně před odjezdem.
Odpoledne jsme trávili na pláži. Bylo slunečno, ale foukal ostrý a velice nepříjemný vítr. Do moře jsme lezli jako krabi, hezky bokem a ve vlně nadskočit. Kus od břehu už vlny nebyly tak hrozné, ale plavat se stejně moc nedalo. Při návratu na lehátko mi moře opakovaně několikrát nafackovalo. Za co? Zabalila jsem se do osušky rozhodnutá, že už tam dnes nepolezu. Ležela jsem na lehátku, sledovala opakované pokusy manžela o zdolání vln a četla knížku. Vydrželi jsme na pláži až do večera. Vydali jsme se pak do městečka, abychom nebyli tak příšerně líní. Vítr byl nepříjemný.

Vlny hnané větrem narážely na pobřeží

Radost z nich měl pouze vyznavač kiteboardingu


Úterý 24.6.2014
Vítr neustával. Kvílel a hvízdal pod dveřmi apartmánu. Zvažovali jsme, co podnikneme. Že bychom někam jeli? Ale kam? To by chtělo si nějaký výlet naplánovat a hlavně si trochu přivstat. Takže, jako obvykle - taška, do ní dvě osušky, lahev s pitím, dvě knížky a jde se. Šli jsme pěšky, nechtělo se nám čekat na další vláček, protože nám ujel. U rezidence, které zůstalo jméno Blue Area, vítr shodil spustu šišek z pinií. Z tašky jsem vytáhla igelitku na mokré osušky a sebrala si několik šišek. Miluju piniové oříšky, ale vím, jak dokáží jejich skořápky po vyndání ze šišek špinit. Vlny na moři byly opět vysoké a voda se valila přes hranu pláže mezi lehátka. Dokonce i věž pro plavčíky se začala povážlivě naklánět. Do vody lezli jen ti nejodvážnější. Mezi ně se samozřejmě zařadil i můj muž. Stála jsem na hraně pláže a moře, které přes ní přetékalo, mi polévalo nohy. Být o krok dál, mohla bych směle tvrdit, že jsem měla "moře po kolena". Zbytek dopoledne jsem trávila četbou. Životopis Cicera, který jsem měla sebou, jsem už dočetla. Apokalypsa od Giordana mi tak tochu připomínala knihy Dana Browna. Kolik jen autorů se jím nechalo inspirovat?
Po obědě a siestě jsme šli znovu k moři a já si do tašky dala Baedeker, abych našla nějaký tip na výlet. Místo plánování výletu jsem sledovala plavčíky, kteří se v první polovině odpoledne snažili všemožně srovnat věž, na které vlála červená vlajka, znamenající, že moře je nebezpečné a vstup do něj je jen na vlastní riziko. V moři nebyl opravdu téměř nikdo. Prudký vítr hnal znovu vodu mezi první řady lehátek. Paradoxně ti, kteří platili za pronájem lehátek nejvíc, je měli ve vodě. Plavčíci asi po dvou hodinách vzdali své úsilí o srovnání věže a po odhrabání spousty písku jí položili a odnesli na chodník mezi lehátka. Tady už určitě na nikoho nespadne. Vytáhla jsem knížku a chvíli si četla. Manžel na vedlejším lehátku byl také zabraný do knížky. Od odpoledního příchodu na pláž se ani nesvlékl a ležel v tričku a krat'asech. Pak jsem zaregistrovala, že začíná pršet. Takže knížku do tašky a pak jsem se zeptala muže, zda by nebylo lepší vrátit se do apartmánu. Nic! Zeptala jsem se znovu a on se vylekaně probudil. Já si naivně myslela, že si čte a on spal. Rozesmálo mě to, navíc když čerstvě probuzený vyletěl z pod deštníku a schytal několik kapek deště. Vrčel ještě notnou dobu. Vypadali jsme jako dva beduíni, když jsme kráčeli s osuškami přes hlavu z pláže zpátky do rezidence.
Slovy klasika: "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešt'astným".

Středa 25.6.2014
Ráno ještě drobně pršelo. "Tak co si naplánovala?" Uvědomila jsem si, že Baedeker i s rozečtenou knížkou zůstal od včerejška v tašce a že jsem tudíž nenaplánovala nic. "Víš co? Vezmem si deštníky a pojedem se podívat do vesničky mé střediskové." "Kam???" "Přeci do Melendugna." Manžel souhlasil. Jít na pláž by byl v tomhle počasí holý nesmysl a z Melendugna známe jen odchod EuroSpin, který leží na jeho okraji a kde už jsme byli párkrát na nákupu.
Po snídani jsme sedli do auta a vyjeli na Melendugno. Už nepršelo, po obloze se honily mraky a občas vykouklo i sluníčko. Jen kdyby přestal ten vítr. Auto jsme zaparkovali v jedné z uliček, doufajíc, že ho potom najdeme. Vytýčili jsme si několik orientačních bodů. Jedním z nich byl tento kostel.

Kostel Neposkvrněného početí

Až později, když jsem pátrala po tom, co jsme viděli, jsem zjistila že se jedná o Kostel Neposkvrněného početí z roku 1666.
Byl postaven nedaleko původních městských hradeb a brány San Foca. Po hradbách ani bráně už tu nebylo památky. Kostel má zvláštní obranný prvek a tím je vysoký robustní parapet nahoře u střechy. Měl prý sloužit obráncům města v případě, že by někdo prolomil bránu San Foca.
Procházeli jsme se a v jedné z uliček jsme zaregistrovali něco, co se podobalo trhům. Šli jsme se podívat a skutečně kousek od fotbalového stadionu byly trhy. Prošli jsme se mezi stánky a já opět utrácela. Za 5€ jsem si koupila pěkné sandály na klínku a za celé 1€ košili na zip. Zkonstatovali jsme, že tady jsou trhy oproti těm v Lecce podstatně levnější. Asi čím menší město, tím nižší ceny. Pravděpodobně jsme byli jedinými cizinci, kteří tyto trhy navštívili. Tři prodejci se nás ptali, odkud jsme, aniž bychom u nich cokoli nakupovali. Dvakrát jsme byli pokládáni za turisty z Něměcka a jednou za Holand'any, což mě docela pobavilo. Holandština totiž prý není řeč, ale krční nemoc.

Trhy Melendugno - konají se každou středu na Via Campo Sportivo

Z trhu jsme se znovu vrátili do uliček Melendugna. Došli jsme na náměstí Piazza Pietro Nenni, uprostřed kterého byla jezdecká socha z bílého mramoru, znázorňující patrona města Sv. Nicetase a nedaleko od ní památník obětem světových válek.

Patron města Sv. Niketas Gothus, jehož svátek připadá na 15. září

Památník obětem války

Svatyně Panny Marie Dobré
Zvlášní, novější stavba na náměstí, jejíž spodní část je otevřená

Melendugno působilo ospalým dojmem, nikde téměř žádní lidé, jen pár cyklistů a místních staříků na lavičce. Jak se procházet městěm o kterém nemáme žádné informace a o němž není zmínka ani v jednom průvodci, které u nás kdy vyšly? Vydali jsme se neznámo kam s nadějí, že snad něco objevíme. Našli jsme infocentrum a zajásali. Naše radost však byla předčasná. Infocentrum sídlilo v objektu, který bych přirovnala k menšímu kulturnímu domu, a kde v té době probíhala nějaká dětská akce. V infocentru jako takovém nebyla ani noha, nicméně využili jsme toho, že zde byly záchody.

Tak kterou cestou se vydáme?

Kulturní stánek s infocentrem

Pak jsme si všimli staré vysoké věže a uličkami se snažili k ní dojít. Jako orientační bod posloužila báječně.

Věž působila jako maják pro mořeplavce.
Zaujala mě i krásně kvetoucí bouganvillea

Bouganvillea v detailu

Povedlo se a my objevili jednu z nejdůležitějších památek a to Kostel Santa Maria Assunta, jehož původ je datován do 16. století. Původní chrám byl postaven na půdorysu latinského kříže. Roku 1696 byl rozšířen o dvě uličky a byla vybudována zvonice. Nahlédla jsem i do interiéru. Vzhledem k tomu, že se v uvnitř modlilo několik lidí, netroufla jsem si tam pobíhat s fot'ákem a udělala jen záběr od dveří. Na náměstí, na kterém kostel stojí je vybudována hodinová věž se zvonky, jejíž čelo zdobí freska se Sv. Niketasem.

Santa Maria Assunta

Interiér kostela

Zvonice

Hodinová věž, která ukazovala nějaký podivný čas

Když jsme s vraceli zpět úzkou uličkou do míst, odkud jsme přišli, objevili jsme první a také jediný ukazatel se směrovkami. Kulturní centrum jsme již navštívili, kostel jsme viděli a třetí upozornění bylo na "Hrad D'Ameli". Konečně! Trochu zorientováni jsme šli udaným směrem a cestou objevili malou kapličku. Nikdo v ní nebyl, takže jsem jí vyfotila zvenku i zevnitř.


Kaple Zvěstování

Až pak později doma jsem zjistila, že je to Kaple Zvěstování ze 17. století.
Hrad jsme samozřejmě našli. No, hrad! Stavba to byla nevelká, pod slovem hrad si představuji něco mnohem většího. Budova má půdorys čtyřcípé hvězdy, je to v podstatě jakási věž. Byla vybudována v 15. století podle projektu vojenského stavitele Giana Giacoma pro sedmého barona Lizzanella z Melendugna. Její výška je 12,5 metru a zdi jsou údajně silné 4,5 metru. Původně byla obklopena vodním příkopem a jediným přístupem byl padací most, což byl velice účinný obranný systém. Změnou majitele, kterými se stali baroni D'Ameli byl padací most nahrazen mostem cihlovým. Kolem budovy byla postavena zed' se zdobnou bránou, která jí svými rozměry značně převyšuje. Zdobí jí erb rodiny D'Ameli, kde dva lvi podepírají věž. Erb doplňují dva andělíčci a koruna, na které je socha Panny Marie Immaculaty. Tato stavba je zařazena mezi památky vojenské architektury a to proto, že jejím autorem byl vojenský stavitel. Nikdy však nebyla vojáky využívána.



Hrad D'Ameli

Od "hradu" jsme pak procházeli uličkami a říkali si, že to podstatné, co Melendugno nabízí, jsme pravděpodobně našli a to další bude už jen bonus.
Fotila jsem si kytky, pejsky, budovy, které mě zaujaly. Už jsem se vůbec nedivila, že o tomto městě se nezmiňuje žádný tištěný průvodce.





V ospalém městě ospalí psi

Při focení všeho možného a i nemožného jsme došli ke kostelu Santi Medici. Hledala jsem v různých pramenech jakoukoli informaci o něm, ale nenašla nic, kromě jeho názvu.
Byl otevřený, navíc liduprázdný, takže jsem měla spoustu příležitostí k focení. Zaujal mě nádherně zdobený barokní oltář v jeho interiéru.



Před kostelem Santi Medici se mi moc líbila bouganvillea v květináči

Vraceli jsme se k místu, kde jsme nechali auto a procházeli kolem obchodů a obchůdků. Mám takový zvyk, že v místě, které navštívím, si kupuji pohlednici, někdy je jich i víc. Ptala jsem se v "tabachi", v prodejnách papírnictví i stáncích s tiskem. Všude a bez výjímky měli pohlednice pouze Torre dell'Orso. Až pak v poslední prodejně mi trafikantka vysvětlila, že Torre je vlastně Marina di Melendungo, že jiné pohledy než z Torre nemají a navíc, že ani neví, že by jakékoli pohledy města existovaly.
Dojem, že Melendugno je díra, zesílil.
Tím je vysvětleno i to, že v žádném z průvodců (a že jich máme), není o tomto místě ani řádek. Původně jsem zvažovala, že bych tomuto městu věnovala samostatnou kapitolu, ale pak jsem nápad zavrhla.
Návštěva Melendunga nestojí za řeč.
Informace o městě jsem čerpala z italských webů.
A jako tradičně, něco málo z historie: Území bylo osídleno už v době bronzové, o čemž svědčí dva dolmeny nacházející se v blízkosti města. První doložené příbytky se nacházejí v pobřežní části Roca Vecchia, jehož opevnění bylo vybudováno mezi XV. a XI. století před naším letopočtem messapinci. Ve IV. až III. století před naším letopočtem bylo město přestavěno a pravěpodobně se jmenovalo Thuria Sallentina. V dobách římské nadvlády bylo opuštěno. V období vrcholného středověku se do těchto míst stahovali poustevníci, přicházející z Byzance. Vytvořili zde komunitu a žili v jeskyním systému, který byl vytesán do vápence. Na počátku 14. století nechal Brienne hrabě z Lecce opravit opuštěné město a vybudovat další opevnění. Roku 1480 byla Roca napadena piráty, pro které se později stala útočištěm. Roku 1544 proto guvernér Terra d'Otranto Ferrante Loffredo vydal pokyn, aby veštěré stavby v Roca byly strženy.
Samotné městské centrum Melendugno je podstatně mladší, pochází z jedenáctého století, z období nadvlády Normanů. Baziliánští mniši začali s budováním krypt a kláštěrů a položili první základy k rozvoji zemědělství. Vznikala také první literární díla. Bylo založeno Opatství sv. Niketase. Místo ve vnitrozemí bylo díky vzdálenosti od pobřeží uchráněno od saracénských nájezdů. Majitelé města se střídali, mezi ty významnější patři rod Paladini, který město vlastnil téměř dvěstě let. Posledními vládci byl rod D'Ameli, kterého o vlastnictví připravilo zrušení feudálního systému v Neapolském království.
Současné Melendugno je čtvrtou největší obcí Salenta a rozloha, která je pod jeho správou činí 92 km2.. S obcemi v jeho aglomeraci má přibližně 9800 obyvatel. Jeho součástí jsou obce Borgagne, Torre dell'Orso, Roca Vecchia, Roca Nuova, San Foca, Torre Sant'Andrea.
Jen jako perlička, když jsme u těch čísel - Torre dell'Orso, místo našeho pobytu, mělo podle sčítání v roce 2015 pouze 146 stálých obyvatel.

Do apartmánu jsme se vrátili kolem půl druhé odpolední. Už cestou k pobřeží jsme se shodli na tom, že je to opravdu díra, i když o něco větší než Torre dell'Orso. Udělala jsem rychlý oběd a pak jsme vláčkem odjeli na pláž. Nepršelo, teplota byla příjemná, jen kdyby ten vítr nefoukal. Muž se, tak jako obvykle, snažil pokořit mokrý živel. Já se procházela s fot'ákem, nechala si maximálně omývat nohy, nebo jsem si četla. Bála jsem se toho, že kdyby mi vítr ofoukl mokrá záda, mohl by se zbytek dovolené stát hodně nepříjemnou záležitostí. Na pláži se vytvožila laguna zasahující mezi první řady lehátek, kterou moře pravidelně zásobovalo vodou.

Pronájem lehátek v první řadě stojí 300€ na týden - no nekupte to :-D

Moje ruce

Moje stopy

Vydrželi jsme až do večera a já, na rozdíl od předchozího dne, naplánovala díky Baedekeru další výlet. Doufala jsem jen, že místo, kam se chystáme, nebude tak smutné jako je Melendugno.
Domů jsme šli pěšky a já vyfotila slunce, které se chystalo zapadnout za horizont.


Pokračování příště Smějící se

Myslete si o mě cokoli, ...

18. února 2016 v 11:27 Výtvory

.... třeba to, že jsem cvok.
Přesně tak se totiž o mě vyjádřila dcera, která se tu zastavila v jeden lednový podvečer. Seděla jsem v obýváku, na nose brýle, na které si stále nemůžu zvyknout, v ruce jehlu se stříbrnou nití a vyšívala jsem vločky na, no nesmějte se, vánoční ubrus.
"Mami, vidím dobře? Nebo mám pocit, že si se zbláznila?"
"Ty už jsi stejná, jako tvůj táta, ten si taky myslí, že nejsem úplně duševně fit."
"Nojo, ale neměla bys radši vyšívat vajíčka nebo kočičky?"
Naznala jsem, že má dcera pravdu a že vyšívání vánočního ubrusu krátce po té, co jsem odstrojila stromeček, působí poněkud neobvykle. Dceři jsem vysvětlila, že jsem si soupravu s ubrusem a vyšívacími bavlnkami koupila koncem října v Německu a že jsem to v rámci jiných činností, jako byla oslava rubínové svatby a následné přípravy na vánoce, zejména pečení, prostě nestihla.
"Vím, že to vypadá divně, ale než se nadějeme, budou tu další vánoce. Jo, a mám ještě jeden."
"Mami, to máš pravdu, ono to uteče. Aspoň budeš připravená."
"Promiň, ale seš fakt cvok."

V neděli před obědem si přišla snacha pro Jiříčka, který tu od rána řádil spolu s holkami. Zadívala se na košík, kde jsem měla odložené vyšívání a pak řekla: "Hele, nevyšívala jsi nedávno zvonky?" "Ty už mám hotové, ted' vyšívám druhý ubrus." Usmála se a dál nic nekomentovala. Možná si myslela to, co moje dcera řekla nahlas.

Zvonky ještě nejsou kompletní

Zvonky jsou vyšité, chybí už jen zlaté hvězdičky

První ubrus je hotový, vyšívala jsem ho řetízkovým a křížkovým stehem

Vánoční ozdoby jsou vyšité, vyšívám hvězdičky, ty plné jsem si označila aqua fixem

Práce už se chýlí ke konci, zbývá několik posledních hvězdiček

Už je hotový i druhý ubrus, je vyšit stonkovým stehem

Je hotovo

Únor se překulil do své druhé poloviny a za chvilku uplynou dva měsíce od vánoc.
Těch dalších deset uletí, než se nadějeme.
Já už jsem připravená.


Italský deník - 5. část

16. února 2016 v 14:07 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části deníku.


Čtvrtek 19.6.2014
Od rána se po obloze honily mraky, občas vykouklo sluníčko. V půl deváté jsme vláčkem odjížděli na pláž a u stadionu zahlédli Petra, který si byl zaběhat. Zamával na nás a my mu mávání oplatili. Byli jsme jedinými cestujícími, kteří toho rána jeli "prvním spojem" k moři. Řidič nám popřál příjemné koupání a hezký den a odjel. Stále foukal vítr a všechny deštníky byla zavřené. Kromě plavčíků a nás nebyl na pláži nikdo. Jako dva cvoci. První z plavčíků, který nás zahlédl, šel před námi a otevřel nám deštník. Položili jsme si osušky na lehátka a sebe jsme už položit nestihli. Spustil se déšt'. Opravdu jsme byli jako dva cvoci, stáli jsme na opuštěné pláži pod otevřeným deštníkem doufajíc, že moc nezmokneme.
Když se déšt' trochu zmírnil, vydali jsme se pěšky zpátky do apartmánu.
Seděli jsme pak u přivřených dveří na balkon a četli si. Bylo to jediné místo, kde bylo trochu vidět na knížku.


Pršet vydrželo bez přestávky téměř celý den, až navečer se obloha začala protrhávat. Vydali jsme se opět do městečka, po kterém jsme courali oblečeni v džínách a bundách. Jako doplňkovou výbavu jsme měli deštníky, které se občas hodily.

Pátek 20.6.2014
Ráno jsme se probudili do prosluněného dne. Obloha byla azurově modrá a nikde žádný mráček. Včera to taky vypadalo po ránu nadějně, ale ten výsledek? Otřela jsem židličky a stůl na balkoně a rozložila je na sluníčko. Z bot, které tu zůstaly jsem vylila vodu a pak rozložila cibuli a česnek, které zůstaly v košíčku pod balkonovým dřezem.

Sušení nábytku

Sušení zmoklé zeleniny

Ano, to jsem se ještě nezmínila o tom, že na balkoně byl druhý dřez. Oproti tomu v apartmánu byl podstatně větší, byl zasazen do pracovní desky z leštěné žuly a jeho odkapávací plocha byla větší než ta v interiéru. Domnívala jsem se, že je to jakýsi bonus za to, že máme malý příbytek, ale po středeční návštěvě u Ivy a Petra jsem zjistila, že venkovní dřezy mají všechny apartmány. Na mytí nádobí jsem ho nepoužívala, ale byl ideálním prostředkem na vymáchání soli z osušek. Hezky napustit vodu, namočit osušku, pak jí vypustit a tento postup několikrát opakovat. Alespoň jsem při této činnosti nenacamrala v koupelně.
Na pláž jsme jeli až druhým vláčkem a tentokrát jsme nebyli sami. Bylo nás dost, kteří odjížděli na pláž s nadějí, že tentokrát to snad vyjde a nebude pršet.
Před polednem při čekání na vláček jsme zaregistrovali úplně nový v oranžovo-modré kombinaci. Když přijel blíž, zjistili jsme, že ho řídí "náš řidič". Chvilku jsme váhali, zda je to ten správný vláček, vždyt' v minulém týdnu nás vozil řidič, který ted' jezdí pro jinou rezidenci, ale když na nás zamával, nastoupili jsme. Vláček voněl novotou.


Na jeho dveřích jsem vyfotila název rezidence.
Když jsem ho fotila, vůbec mě nenapadlo, že fotím nový název místa, kde jsme ubytováni

Po obědě a siestě jsme jeli novým vláčkem na pláž. Počasí proti včerejšku bylo luxusní. Jen kdyby to moře bylo alespoň trochu teplejší. Večer při návratu byl před recepcí shluk lidí, kteří pozorovali jednoho z údržbářů, který cosi věšel na zed'. Ejhle! I tady je cedule s novým názvem rezidence. Už to není Blue Area, ale The Village. No, nezní to světově?

Sobota 21.6.2014
Od rána den jako vymalovaný. Azurově modrá obloha bez jediného mráčku. Po snídani balíme osušky, nějaké čtivo a vydáváme se k vláčku. Cedule s novým názvem rezidence už je přišroubovaná i na budce u vjezdu do rezidence.
Dopoledne trávíme u moře koupáním a četbou. Iva s Petrem se s námi přišli rozloučit, jejich pobyt tady končí. Apartmán museli vyklidit a zavazadla si nechali na recepci. Odjíždět budou někdy navečer, prý dostanou SMS s upřesněním. Nabídli jsme jim azyl, kdyby se chtěli před cestou vysprchovat, nebo dostali chut' na kávu, mohou přijít. Poděkovali za nabídku, ale řekli nám, že jí s největší pravděpodobností asi nevyužijí. Jídlo mají sebou v chladící tašce a vysprchují se tady na pláži. Chtěli si ještě užít moře, dokud to jde. Popřáli jsme jim tedy alespoň št'astnou cestu.
Po jejich odchodu nám došlo, že se ta naše dovolená začíná překulovat do své poslední třetiny. A ta, jak známo, utíká vždy nejrychleji.
Odpoledne bylo téměř jako přes kopírák. Povalování se na lehátkách, četba a osvěžení v mořských vlnách.
Večer jsme vyrazili do města dokoupit nějaké pečivo a zeleninu. Pak jsme si to protáhli a procházeli se až do tmy.

Objevila jsem nádherně černé petunie. Byly nedaleko věže.
Prohlížela jsem je zblízka s nadějí, že objevím kulatou tobolku se semínky.
Když mé hledání bylo bezvýsledné, alespoň jsem je vyfotila

Kostel Santi Angeli Custodi byl ten večer otevřený

Prohlédli jsme si jeho interiér

Nevzhledné, poloprázdné a špinavé uličky už známe téměř zpaměti. Ale než sedět na balkoně a dívat se do lesa, nám připadala procházka jako ta lepší varianta.

Neděle 22.6.2014
Od rána svítilo sluníčko a vypadalo to na další prosluněný den. Vláček se musel cestou k pláži několikrát zastavit kvůli autům, snažícím se zaparkovat na všech možných i nemožných místech. Krásné počasí, víkend a blížící se prázdniny způsobily, že k moři to ráno směřoval snad každý. Na parkovišti pod viaduktem snad nebylo jediného volného místečka a na přístupové cestě od stanoviště vláčků k moři byla závora. Za dobu, kdy jsme tu, úplně poprvé. Ale zřejmě jí zavřeli pozdě, protože auta parkovala i tady. Před kancelářičkou plavčíků stála fronta na lehátka. Také poprvé. Dopoledne jsme trávili tradičně: ležing, plavání a četba. Musela jsem se nad sebou zamyslet, protože to už byl třetí den v řadě, kdy jsme se váleli u moře. Tři dny v celku, takhle dlouho jsme už líní? Naše touha po objevování okolí nás nějak v poslední době opustila.
A nebo asi opravdu využíváme dnů, kdy je krásně, výjímečně neprší a můžeme se koupat?
Po obědě a siestě jsem se vydala k moři sama. Manžel seděl v apartmánu u televize a sledoval F1. Už jsem si na tenhle rituál zvykla. Jedno či dvě nedělní odpolednem podle toho jak to vychází, se muž dívá na formule.
"Dove tuo marito?" (Kde máte manžela?)
"Mio marito guarda di formula uno." (Můj manžel se dívá na F1)
Maurizio se usmál a pak mi řekl, že se přijde zeptat, jak to dopadlo.
Když se vrátil manžel, začali kolem kroužit i další plavčíci, lačnící po výsledku závodů. Takže jsme opakovaně sdělovali že vyhrál Rosberg před Hamiltonem a Alonso na Ferrari obsadil páté místo. "Fino al quinto?" (Až páté?) Z našich výrazů bylo klukům od vody asi jasné, že patříme mezi fanoušky Ferrari.
Večer začal od moře foukat silný vítr, který hnal vlny k pobřeží a na obloze se objevily mraky.


To už tady dlouho nebylo.

Pokračování deníku najdete zde.

Italský deník - 4. část

8. února 2016 v 9:52 Putování po Evropě
Pokračování minulé části deníku


Pondělí 16.6.2014
Od rána fouká silný vítr a po obloze se honí mraky. Na koupání to s největší pravděpodobností asi zase nebude. Jedeme se tedy podívat do Lecce, města, které je nádherné, má zvláštní atmosféru a kam se rádi vracíme.
Včera po bloudění v Surbo jsme projeli jen po jeho obchvatu. Sice jsem zvažovala zastavit tam a projít si ho večer, ale manžel mě upozornil na to, že mi nefotí fot'ák. A bylo rozhodnuto.
Krátce jsme se zastavili na místních tradičních trzích a hlavně zjišt'ovali ceny sýrů, které už po mnoho let vozíme z jihu coby suvenýr.
Procházka centrem byla trochu nostalgická, připomenula nám předchozí dva pobyty v Salentu, na které rádi vzpomínáme. Podívali jsme se do katedrály, prošli se kolem nádherných kostelů k Porta Rudiae a znovu obdivovali barokní krásu města.

Okřídlený benátský lev na Palazzo Sedile

Porta Rudiae

Při procházce jsme zaregistrovali, že se počasí umoudřilo a vítr se trochu utišil. Alespoň nám to tak mezi městskou zástavbou připadalo. Rozhodli jsme se k návratu do Torre dell'Orso.

Po obědě a siestě jsme se vypravili k moři. Zjistili jsme, že máme nového řidiče rekreačního vláčku, ten náš "původní", přijel pod viadukt vláčkem z jiného střediska. Písek byl stále ještě zmáčený po včerejším vydatném a několikanásobném dešti. V moři bylo jen pár otužilců a ostatní posedávali a polehávali na lehátkách. Odvážně jsme vlezli do studené vody, ale jen jednou. Během chvíle vítr opět zesílil a hnal vysoké vlny k pevnině. Na koupání to už moc nevypadalo, v moři bylo opravdu jen pár odvážlivců, kteří se pohybovali u břehu. Manžel se rozhodl k návratu do apartmánu a přinesl zpátky kameru a fot'ák.
Fotila jsem si mořské vlny, když se mě manžel zeptal, zda se s nim nepůjdu podívat nahoru na útesy. Vydala jsem se s ním ráda, konečně si vyfotím "dvě sestry" pěkně shora. Udělala jsem chybu, nevzala jsem si nic na nohy. Možná mě bylo líto těch nových žabek, které jsem si včera večer koupila.

Nové žabky zůstaly u lehátek

Kráčeli jsme po pláži a potkali Ivu a Petra, s nimiž jsme se v sobotu seznámili. Přijeli jen na týden. Autobus je odvezl do Lecce a odtud je přivezlo auto před rezidenci. Chvíli jsme si povídali a oni nám prozradili, že my čtyři už nejsme jedinými čechy, kteří tu dočasně pobývají. V neděli prý přijel autobus plný českých studentů. Ráno je pozorovali při nástupu, při kterém jim pedagogové hrozili, že pokud se nepolepší, pojedou domů. Přiznali jsme, že jsme studenty ještě nezaregistrovali. Iva s Petrem se nás pak ptali, zda nemáme ponětí o nějakém autobusu, kterým by se dostali do Otranta. Iva tam už před lety byla a ráda by Petrovi to kouzelné místo ukázala. Na recepci jim sice slíbili, že jim nějaký spoj zjistí, ale moc optimisticky to nevidí. Řekli jsme jim, že pokud do Otranta pojedeme, není problém, aby jeli s námi. Zeptali jsme se na číslo jejich apartmánu s tím, že jim necháme zprávu zda a kdy pojedeme. Pak jsme se rozloučili a pokračovali směrem k útesům.

Due sorelle ze břehu

Vzhledem k tomu, že jsme šli oba bosi, byl výstup zvladatelný jen do určitého místa. Vrchol útesů byl zvětralý, na mnoha místech ostrý. Hledala jsem ostrůvky navátého písku, či míst, kde se uchytila nějaká vegetace. Do chodidel nesnesitelně bodaly ostré výčnělky na skalách. Lidí na útesech byla spousta, ale všichni, až na nás dva a jednoho pána, který začal stoupat s námi a který už to před chvílí vzdal, měli boty. Udělala jsem pár fotografií shora, manžel natočil něco na video a pak jsme opatrně lezli dolů. Bylo to mnohem nebezpečnější, než výstup nahoru. Shodli jsme se, že se na útesy vypravíme ještě jednou, ale vezmeme si boty.

Pohled z poloviny výstupu na útesy

Totéž přiblíženo

Narazili jsme na jeskyni, dovnitř jsme však nešli

Dvě sestry a lodička

Dvě sestry odrážející se na mořské hladině

Pohled shora

To není ideální terén pro bosé nohy

Při zpáteční cestě z pláže jsme zaregistrovali, že kromě nového řidiče vláčku, máme i nové spolurekreanty. Při pohledu na ně jsem si vzpomněla na seriál Vlak dětství a naděje. Paní, které bylo kolem třiceti, měla rozměry Heleny Růžičkové a její manžel byl proti panu Zindulkovi poloviční. Ve vláčku s nimi byla ještě drobounká holčička a malý psík. Po vystoupení směřovali do stejných míst jako my. Takže skoro sousedé.
Večer jsme se opět šli projít do městečka, dá-li se tato díra městečkem nazvat. Třetí dveře od nás, směrem ke schodům, se otevřely a linuly se z nich hlasité nádávky. Prošli bychom nevšímavě kolem, kdyby z nich právě nevyběhl malý pán, za kterým se vyřítila jeho obrovitá žena a nezačala ho na můstku patra fackovat. Nešlo to nevidět. Prošli jsme kolem mlčky a se sklopenými hlavami. Bylo mi toho, chudáka malého, líto.
Cestou zpátky z procházky jsme parádně zmokli.


Úterý 17.6.2014
Dnes je to devadesát let, kdy se narodila moje maminka. Tatínkovi jsem v minulém roce, při stejné příležitosti, věnovala článek na blogu. Mamince jsem věnovala jen tichou vzpomínku, protože, ač sebou manžel vezl notebook, měli jsme jen omezené připojení na internet, tentokrát od našeho operátora. Koupili jsme si tzv. balíček o velikosti "úžasných" 50MB a internet zapínali opravdu jen málo. Loňská výhoda, kdy jsme měli zapůjčenou italskou SIM kartu, kterou jsme mohli dle potřeby a hlavně kdykoli dobít, letos nevyšla. Sice nám jí majitelka bez problémů znovu půjčila, ale během uplynulého roku si koupila nový tablet od renomované americké firmy, která má ve svém logu nakousnuté jablko a do něj si musela pořídit menší SIMkartu. Číslo zůstalo, ale její nová karta, hodně netypických rozměrů, nešla do žadného z našich telefonů. Internet tedy sloužil převážně k tomu, abychom se podívali, jaké bude počasí.
Nevypadalo to dobře ani dnes, ale ani zítra.
Ráno jsem vylila na balkoně vodu ze zapomenutých žabek, opět otřela stůl a židličky. Ještě, že jsem tu nenechala večer osušky. Pak jsem strčila Ivě a Petrovi pod dveře lístek s tím, že bychom do Otranta jeli zítra, to znamená ve středu. Připsala jsem, že v poledne, či po šesté večerní budeme v apartmánu, aby se stavili a domluvili se, v kolik budeme vyjíždět.


Dopoledne trávíme na pláži. Nikdo se nekoupe. Jsou vysoké vlny, fouká ostrý a studený vítr. Ležím oblečená na lehátku a čtu si. Pokládám to za větší komfort, než ležení v apartmánu, protože tam na čtení není vůbec vidět.
Okolo půl jedenácté nás vyhnal z pláže další déšt'. Iva s Petrem přišli chvilku po našem návratu a byli překvapeni "velikostí" apartmánu. "Přijd'te se podívat k nám, my máme sice balkon poloviční než vy, ale o to větší je místnost." Domluvili jsme podrobnosti týkající se zítřejšího výletu a pak po obědě zvažovali, co podnikneme odpoledne. Vítr stále foukal a odvál mraky z oblohy. Sluníčko občas vykouklo a my se rozhodli k návratu na pláž.

Vítr foukající kolmo na pevninu hnal vodu až mezi deštníky

Moře zalévalo pláž a plavčíci se snažili (marně) vykopat strouhu, kterou by voda odtekla

Plážový relax bez sluníčka

Všimla jsem si "fackující paní" ze včerejška, o které se můj muž, poté co včera politoval toho jejího, vyjadřoval jako o Moby-Dickovi. Ječela znovu na chudáka manžela a ten jí pokorně přestěhoval lehátko před všechny deštníky. Rozložila se tam a její muž někam zmizel. Bylo mi ho opravdu líto, vypadal jako zmoklý psík, svěšená ramena a čekal, odkud to zase přiletí. Prý existuje ženská solidarita, ale v tomhle případě... prostě chudák chlap.
Byla jsem zabraná do knížky, když jsem zaregistrovala, že se můj muž něčemu směje.
"Podívej se, to stojí za to."
Podívala jsem se a viděla toto:

Moře podemílalo lehátko

Vytáhla jsem fot'ák a mezerou mezi deštníky jsem se zachovala jako paparazzi.
"Ájo, neblbni, nebo ti taky rozbije hubu."
Nedbala jsem manželova varování a drze fotila.

"Lorenzo, Lorenzo!!!" Manžel tentokrát nepřiběhl

Ne všechny italky, i když jsou mladé, jsou štíhlé a krásné

Do rezidence jsme šli pěšky, dost na tom, že jsme celý den v podstatě proleželi na plážových lehátkách a ani jednou si nebyli zaplavat. Abychom tu lenost trochu vykompenzovali, zvolili jsme pěší přesun. Cestou jsem si vyfotila povíjnice, které mám také na zahradě, a které v našich podmínkách dosahují maximálně výšky plotu. Tady rostly a plazily se po stromech. Podívali jsme se také na jeskyni, kolem které jsme denně jezdili.


Ne, dovnitř jsme nešli, i když okolí vypadalo, na zdejší poměry, upraveně

Doklad toho, že vítr byl opravdu silný - ulomená větev jehličnanu, která zatarasila celý chodník

Večer telefonovala dcera a říkala, jak je u nás krásné počasí a že musí jezdit každý den na Bílou Horu zalévat.
"Hele, nemohla bys kousek toho počasí poslat na jih Itálie?"

Středa 18.6.2014
Po předchozí domluvě se stavujeme pro Ivu a Petra. Jsme pozváni do jejich apartmánu a zjišt'ujeme, že měli pravdu. Ten jejich je podstatně větší. Široký je jako ten náš včetně balkonu. V místech, kde my máme balkon, mají v půlce kuchyňský kout, za ním koupelnu a balkon sám je předsazený. Navíc tu mají i okno, takže apartmán je světlý. Přitom je to stejná kategorie ubytování - tedy mono. Takové jsou všechny apartmány, vyjma čtyř krajových, který obýváme my.

Z Torre dell Orso vyjíždíme v půl osmé do Otranta.
Auto jsme zaparkovali u přístavu, aby to Iva s Petrem neměli složité při jeho hledání. Ukázali jsme jim, kde je infocentrum, vedle něhož jsou záchody - což jsou informace, které by se jim mohly hodit. Nakonec jsme vyrazili společně. Mořskou bránou jsme vstoupili do města s tím, že se sejdeme u auta v pravé poledne.

Přístav Otranto

Nad dřevěnými schody je Mořská brána

Iva s Petrem pak projevili přání, abychom jim ukázali nejzajímavější místa a také pláže, protože by se tu rádi vykoupali. Dovedli jsme je tedy nejprve k nejstarší památce kostelu San Pietro. Od staršího itala jsme se dozvěděli, že kostel je zavřený dlouhodobě, protože v něm restaurátoři obnovují fresky. Pak jsme jim z vyhlídky na hradbách ukázali městské pláže, kde je možnost smočit tělo. Zavedli jsme je do katedrály, ve které jsme byli už poněkolikáté. Od katedrály jsme pak společně došli na pobřežní promenádu a ukázali jim další dvě pláže.

Chiesa di San Pietro - zadní část

Stoupání ke katedrále

U mnoha italských kostelů bývá zvonice (campanile) samostatnou stavbou.
V Otrantu je od katedrály oddělena ulicí

Detail mozaikové výzdoby katedrály - lev

Interiér je nezapomenutelný

S mužem jsme pak šli už sami městským parkem a vzpomínali na loňský pobyt. Zastavili jsme se v naší oblíbené kavárničce a pak vystoupali po schodech ke kostelíku Santa Maria Altomare a šli s podívat tam, kde jsme loni "bydleli".

Psí život :-D (městský park Otranto)

Santa Maria Altomare
Říká se, že všechny cesty vedou do Říma.
Ty naše loňské vedly kolem tohoto kostela.

Došli jsme až před Villa Altomare, místo našeho minuloročního pobytu. S nostalgií jsem se dívala na balkon, ze kterého je nádherná vyhlídka na historické centrum a přístav. Přímo proti rezidenci vzniklo, díky loňské stavební činnosti, nové schodiště přímo na pláž pod rezidencí. Sice ještě potřebuje nějaké dodělávky, ale už je plně funkční. Letošní rekreanti to už nemusí obcházet kolem kostela.

Sice je tu ještě válcovačka a nějaké pozůstatky po stavbě, ale pláž už "nezdobí" bagr

Předpověd' počasí meteorologům úplně nevyšla, sice byly na obloze mraky, ale svítilo sluníčko a foukal jen mírný vánek, který byl příjemný. Možná to bylo i tím, že Otranto leží v zálivu a je chráněno víc než Torre.
Kolem zbytků obranné věže jsme došli až k majáku. Tady to bylo na procházky mnohonásobně lepší, než tam, odkud jsme ráno přijeli.

Pláž pod rezidencí. Vlevo kostel Santa Maria Altomare, vpravo Villa Altomare

Pohled, který se neomrzí


Zrcadlení se útesů

Vrátíme se sem ještě někdy?

Když jsme se pak vraceli zpátky po stejné trase, zaregistrovali jsme, že Iva s Petrem zvolili pláž pod rezidencí.
Městem jsme se pak prošli horem kolem hradu a před dvanáctou hodinou byli u auta. Naši spolucestující dorazili chvilku po nás. Zeptali jsme se jich, zda nechtějí vidět jeden z nejhezčích přírodních úkazů, kterým je jezírko, které vzniklo po těžbě bauxitu. Nadšeně souhlasili. Vyjeli jsme nad Otranto a já si konečně chtěla vyfotit kříž na vrchu Minerva, abych fotografií doplnila článek, který jsem o Otrantu napsala. "Vyfotíš si ho, až pojedeme zpátky", pronesl můj muž. On řídí, já se jen vezu.


Jezírko jsme obešli ze všech stran, došli až k jeho břehu a všem se nám tam líbilo.
Moje fotografická vášeň mě někdy přivádí na příkré svahy, do hustých křoví, ze kterých se špatně dostává ven, či na samé hrany útesů a to jen proto, abych s mým nedokonalým fot'ákem udělala koukatelný záběr. Drala jsem se křovím, abych do záběru dostala odraz nebe na hladině a vzdálené moře a narazila na pavučinu s obrovským pavoukem. Vyfotila jsem si ho s pozadím jezírka, pak mu trošku porušila pavučinu a prošla až na samou hranu, odkud jsem fotila.

Fascinující barva okolí jezírka

S pavoukem (je poněkud rozmazaný, fot'áček ostřil jezírko)

Bez pavouka

Potom jsem se vrátila na bezpečnější místo a zjistila, že mě něco svědí. Jako by po mně něco lezlo! Samozřejmě, byl to ten pavouk! Lezl mi z ramene po krku. Iva, která stála v ten moment vedle mě zbledla a pak začala utíkat. Pavouka jsem shodila na zem a vyfotila si ho ještě jednou. Musím přiznat bez mučení, opravdu to není nic pro arachnofobiky. Pavouk vypadal hodně útočně a chystal se mi vlézt na nohu. Asi se mi chtěl pomstít za poničenou pavučinu.


Jako obvykle začal zlobit fot'ák, nejdříve se ohřál a pak zhasl. V ten moment mi došlo, že si už kříž na Minervě nevyfotím.
Iva s Petrem byli rádi, že jsme je k jezírku vzali, prý neměli tušení, že něco podobného tady je.
Cestou do rezidence jsme se zastavili na nákupu, koupili si pozdní oběd v podobě "pizza al taglio", což je kus pizzy do ruky a po rozloučení na parkovišti jsme každý zamířili do svých apartmánů.

Moc jsme se nezdržovali. Převlékli jsme se do plavek, abychom využili jakž takž slunného odpoledne a vydali se k vláčku. Tak, jako obvykle jsme si sedli do mašinky. Muž sem chodil raději, bylo tu víc místa na nohy, než ve vagóncích. Pozdravili jsme se s řidičem. V mašince už seděl mladý muž. Během chvilky přišli další a mně došlo, že to asi budou ti čeští studenti, o kterých se zmínil Petr. Vláček se rozjel a jeden z chlapců, který vypadal jako vůdce party, pronesl: "Nevíte, proč si ty starý pí.. (vulgární výraz pro dámské přirození) nesedli dozadu a se... (vulgární výraz pro defekaci) se sem. Vzadu mají spoustu místa." Ukázal na zadní vagónky. Můj muž mlčel. Nechala jsem vůdce party vypovídat a pak jsem řekla: "Mladý muži, i když jste v cizině, měl byste si dávat pozor na to, jak mluvíte." Když si vzpomenu na jeho výraz, ještě dnes se usmívám. Vykulený, vyděšený a okamžitě se začal potit. Jeho part'áci ho v tom nechali. Jeden byl rudý a hrozilo, že vybuchne smíchem, další měli skloněné hlavy nebo uhýbali pohledem. Přiznám se, že i já měla co dělat, abych při pohledu na tu povedenou partičku nevyprskla smíchy. Vláček ještě úplně nestál a parta mladíků se hrnula ven. Zaslechla jsem: "Ty debile, tos mi nemoh říct že to sou češi?" "Já to nevěděl, voni s tím řidičem mluvili italsky."
Tak jsme se konečně setkali s českými studenty. :-D

Pokračování nalzenete tady.

Ostuni

1. února 2016 v 0:05 Putování po Evropě



Ostuni patří mezi nejpůvabnější městečka Salenta. Je nazýváno také jako Bílé město (La Città Bianca).
Rozkládá se na třech kopcích na nejjižnějším okraji plošiny Le Murge, uprostřed stoletých olivových hájů v nadmořské výšce 218 m nad mořem a je vzdáleno 8 km od jaderského pobřeží.
Starobylé centrum městečka, které je cílem mnoha návštěvníků, se rozprostírá na nejvyšším kopci a jeho zářící, sluncem vybělené stavby, uličky a průchody jsou vidět už z daleka. Orientálně vyhlížející terasové domy, jejichž běloba kontrastuje se světlým okrem neomítnutého vápence, vypadají jako za starých časů. Staré město s pevností, kulatými věžemi a městskými hradbami, tuto kulisu jen dotváří.
Spletité bludiště uliček starého města, propojované strmými schody, procházející někdy malými jindy většími průchody a chladné vnitřní dvorky, lákají k bezcílným toulkám a k zajímavým objevům.
Z několika míst městečka se pak otevírá výhled do vzdáleného okolí.
Při svých toulkách pak objevíte spoustu zajímavých památek.

Přijměte proto pozvání na malou procházku městečkem, ve kterém jakoby se zastavil čas.
Odmyslíte-li si davy turistů, ke kterým jsme v to nedělní odpoledne po dešti také patřili, eletrické dráty, kabely a antény, které se "pletou" na téměř všech fotkách a zasníte-li se, ocitnete se v době před několika staletími.

Naše procházka začala na parkovišti, které jsme zvolili kvůli jeho poloze pod hradbami, ale také kvůli blízkosti dvou kostelů, které se pro nás staly orientačními body.

Chiesa Madonna della Grata

Chiesa Madonna del Carmine

Deštěm zmáčenými uličkami jsme stoupali do kopce a došli na náměstí Piazza della Libertà (Náměstí Svobody), kde je k vidění hned několik památek.
Jednou z nich je barokní, přes dvacet metrů vysoký, zdobený sloup z roku 1771. Na jeho vrcholu je socha jednoho z patronů tohoto města Saint'Oronza. (Druhým patronem města je San Biagio).
Nedaleko od něj, směrem do kopce, stojí kostel Chiesa dello Spirito Santo, který byl vybudován v roce 1637 na příkaz biskupa Melingi, jehož erb zdobí fasádu.
Náměstí dominuje veliká budova, ve které nyní sídli radnice. Tato budova byla vystavěna začátkem 14. století a sloužila jako františkánský konvent. Její současný vzhled je z roku 1887. V přízemí radnice je umístěno informační centrum, kde jsme získali mapu města a spoustu milých doporučení k jeho prohlídce.
V těsném sousedství radnice se nachází další kostel a tím je Chiesa di San Francesco da Paola, který byl vystavěn už v roce 1304 na pozemku, který františkánskému řádu věnoval kníže Filippo z Taranta. Původní gotická stavba byla v roce 1615 částečně přestavěna a její současná podoba vznikla po kompletní rekonstrukci ve druhé polovině 18. století.

Scan plánku historické části města

Cesta a schody k náměstí

Před námi se otevírá pohled na náměstí se sloupem a sochou Saint'Oronza

Uprostřed Chiesa dello Spirito Santo, víc mě však zaujaly svítící květináče

Budova radnice, vpravo v těsném sousedství Chiesa di San Francesco da Paola

Pohled od radnice na náměstí zmáčené deštěm

Chiesa di San Francesco da Paola

Z Piazza della Libertà jsme pokračovali podle doporučení mírným stoupáním po historické dlažbě, kolem obchůdků se suvenýry a místními produkty a došli jsme ke kostelu Chiesa San Vito Martire, který byl postaven v letech 1750-1752 ve stylu rokoka na troskách původního středověkého kostela San Vito. Ten byl poničen zemětřesením roku 1743. Pro výstavbu nového kostela musely být zbourány tři paláce šlechtické rodiny Patrelli. Kostel je pokládán za jednu z prvních a současně nejkrásnějších rokokových staveb v Apulii. Zdobí jej mírně zvlněná fasáda, elegantní zvonice a nádherná majoliková kopule. V sousední budově, patřící původně karmelitskému klášteru Santa Maria Maddalena dei Pazzi, se nachází Muzeum předklasické civilizace, ve kterém jsou k vidění předměty z vykopávek od doby paleolitu do messapi.

Via Cattedrale

Via Cattedrale

Po Via Cattedrale stoupají turisté i auta

Chiesa San Vito Martire

Pak následoval další průchod a otevřela se nám vyhlídka na vysokou budovu se zdobnými prvky, kde ve výklencích byly sochy a erby. Ulička zatáčela a my se ocitli na jednom z nejvyšších míst Ostuni před vstupem do katedrály. Je nazývána Concattedrale di Ostuni, nebo také Cattedrale di Santa Maria Assunta. Byla vybudována v pozdně gotickém slohu mezi roky 1435 - 1495. Od roku 1902 je katedrála národní kulturní památkou. Budova je monumentální, má půdorys latinského kříže, kde vedle hlavní lodi jsou dvě vedlejší. Fasáda katedrály je benátského stylu, neobvykle bohatě tvarovaná a její čelo zdobí tři rozety. Prostřední je obrovská, podle středověké symboliky je rozdělena sloupky na dvacetčtyři dílů. Uprostřed je postava Krista obklopeného dvanácti apoštoly a sedmi hlavami andílků.
Interiér byl v 18. století zbarokizován a oproti jiným kostelům působí poněkud stroze. Strop hlavní lodi zdobí nádherné fresky zobrazující život Ježíše.

Průchod ke katedrále

Detail fasády katedrály

Další z detailů nad průchodem

Budova katedrály je monumentální

Bohatě zdobené čelo katedrály

Hlavní vstup s rozetou

Oltář v hlavní lodi

Oltář v jedné z bočních lodí

Strop hlavní lodi

Překvapilo nás, že se zde vybírá vstupné. Do téměř všech kostelů bývá vstup zdarma, ale najdou se i vyjímky. Zaujala mě opět barevnost střechy, která nebývá v této oblasti až tak běžná. S podobnými střechami je možné se setkat zejména na amalfském pobřeží v Kampánií, v oblasti Vietri sul Mare, které je proslaveno výrobou keramiky a majoliky.
V sousedství katedrály stojí biskupský palác s lodžií, vystavěný v roce 1560, který harmonicky doplňuje náměstí.

Pohled od katedrály na portál a zvonici San Vito Martire

Lodžie biskupského paláce

Katedrála "orámovaná" lodžií

Vrchol lodžie svádí k vytváření kompozic - věžička s andílkem, za ní čelo a zvonice katedrály

Od katedrály jsme pak vystoupali ještě trochu výš a pak sestoupili níž a odtud se uzoučkým průchodem dostali na místo, odkud by musel být za hezkého počasí krásný výhled. Ten se bohužel nekonal a moře v dálce jsme mohli jen tušit.

Jde se dolů


Oblaka, mlžno, háje staletých oliv - jen to moře se nekoná

Uzoučkými uličkami jsme se procházeli městečkem a všímali si různých zajímavých detailů. Zaujala nás domovní znamení, či zdobné portály u vchodů do jednotlivých domů nebo i květináče, které doplňovaly uličky o kus živé přírody. Fotografie jsou většinou bez popisek. Pokusila jsem se je seřadit v pořadí, ve kterém vznikly.






Že je tu kus skály? Nevadí, stavba domu se tomu přizpůsobí






Původně kostelík či jen kaplička - dnes obydlí

A pak zvláštní krakorce, o kterých jsme přemýšleli a nic nevymysleli. Sloužily jako základy můstků mezi jednotlivými domy při ohrožení? Nebo nad nimi v druhých krakorcích s oky visely pevné kryty oken při nevlídném počasí či při ohrožení města? Doma jsem pak pátrala v literatuře, hledala informace na internetu, ale nic jsem neobjevila. Krakorce zůstaly pro mně neobjasněnou záležitostí.



Uličkami jsme pak došli ke kostelu Chiesa di San Pietro, u kterého se mi podařilo vyfotit jen jeho zadní část. V úzkém prostoru, kde navíc vedou dráty, není lehké udělat koukatelný obrázek. V konventu tohoto kostela žije řád benediktýnek.

Jediná fotografie Chiesa di San Pietro

Další uličky, průchody, dvorky, vysoké zdi. Jen díky mapě z infocentra se nám podařilo se jakž takž orientovat.





Zdi Santa Maria Maddalena dei Pazzi - sídlo Museo Civiltà Preclassica

Potom jsme se vrátili na Via Cattedrale. Proud turistů se nezmenšoval, spíš naopak. Prošli jsme Piazza della Libertà a jinou ulicí, než tou, kterou jsme sem přišli, jsme se vrátili zpět ke kostelu Chiesa Madonna del Carmine, který jsme si zvolili jako orientační bod. Jako zajímavost mohu doplnit, že v konventu tohoto kostela žije druhý ženský řád, tentokrát karmelitánek.


Chiesa Madonna del Carmine a volební kampaň

Ne, nestihli jsme vidět vše, co jsme vidět mohli a tak se nám "povedlo" minout spoustu dalších památek, které by určitě stály za shlédnutí. Z druhé strany hradeb, při návratu k autu, jsem vyfotila kostel, který stojí na druhém nejvyšším místě historického centra a jehož zvonice a kopule patři neodmyslitelně k panoramatu města. Je jím Chiesa di San Vito Martire. Když jsem stála pod jeho schodištěm, uprostřed poměrně husté zástavby, nenapadlo mě, jak je vysoko.

Chiesa di San Vito Martire

Z parkoviště jsem ještě vyfotila kostel se zajímavým tvarem, kterým je Chiesa Madonna della Grata.

Počasí pro návštěvu Ostuni nebylo ideální, bylo po dešti, po obloze se honily mraky. Proto nejsou fotky tak barevné, jak by asi být mohly. Proto jsem stáhla z internetu obrázky, které byly pořízeny za lepších světelných podmínek.

Zdroj: Internet, stránky města Ostuni

Zdroj: Internet, stránky města Ostuni

A něco málo z historie:

Toto území bylo osídleno už v době paleolitu. Četné jeskyně v kopcovitém terénu nabízely dokonalé přírodní úkryty pro první lidské komunity. Z tohoto období jsou k vidění v archeologickém muzeu (Museo Civiltà Preclassica) různé artefakty, zejména první keramika. Nejpozoruhodnějším svědectvím však zůstává nález kostry, zvané jako "žena z Ostuni", která podle odborníků zemřela ve věku 20 let při porodu. Tělo bylo pochováno ve veliké jámě a jeho hlava byla pokryta jakousi čapkou ze stovek mušlí. Účast žen ve skupině lovců je doložena zbytky oblečení, které zdobí zuby a kamínky.
První základy samotného města položili Messapi, starobylá iyrská a anatolská populace, která se v této oblasti usadila v 7. století před Kristem. Messapinci byli zruční stavitelé silnic a měst a zvolili si toto místo na strmém kopci kvůli jeho strategické poloze. Messapi pak nakrátko vystřídalo řecké osídlení, které dalo vzniknout názvu tohoto místa, které bylo pravděpodobně pojmenováno po jednom z Diomédových druhů Sturnoi. Dle druhé verze název města vznikl z řeckého ἄστυ νέον (ástu - opevněná tvrz, néon - nový). Ve 3. století před Kristem se Salento dostalo pod nadvládu Římské říše a město se v té době nazývalo Sturminum. V době římské nadvlády došlo k rozvoji města, který trval až do rozpadu římské říše. Po jejím rozdělení na Západořímskou a Východořímskou říši se dostalo pod nadvládu Byzance. Bylo ohrožováno kmeny Ostrogótů, Saracénů a Langobardů, ale díky svému umístění nájezdům odolaĺo. V roce 876, ještě v době byzantské nadvlády, se stalo diecézí a poskytovalo útočiště mnichům ze Sýrie a Egypta. Ti našli svůj azyl v jeskyních, ve kterých v dávných dobách pobývali pravěcí lidé.
Na přelomu 11. a 12. století celou oblast ovládli Normané a sjednotili jí pod svou nadvládu do Terra d'Otranto. V této době se zde začala rozvíjet pěstební činnost a byly vysazeny první olivové háje. V městě samém je vybudováno opevnění a je vystavěn hrad Ostuni. Město pak získává další pravomoci a je rozšiřováno o další osady v okolí (Petrolla, Villanova a další). Ty pak sloužily jako zázemí při návratu ze třetí křížové výpravy. Samotné město pak buduje další opevnění, na hradbách jsou budovány obranné věže. Domy v samotném městě jsou stavěny dle přepisů, jsou postaveny jeden vedle druhého, je dána šířka domu, jejich výška a pro jejich stavbu musela být využita všechna dostupná místa uvnitř hradeb.
Na konci 15. a začátku 16. století město prosperovalo z obchodu s textilem, zejména díky prominentům židovské obce. Ti za to pak byli pronásledování křest'any. V roce 1506 se Ostuni dostalo pod španělskou nadvládu a začal jeho zlatý věk. Město se rozvíjelo ekonomicky i kulturně. Získalo další privilegia a pocty a ze získaného bohatství si mohlo dovolit zesílit opevnění městských hradeb. K obranným prvků také patřily i pobřežní věže, Ostuni dotovalo výstavbu dvou z nich Pozzella a San Leonardo. Počet obyvatel v této době dosahoval počtu kolem 17000. Ve středověkém centru města byly postaveny další nové budovy.
V 17. století nastal pokles. Rakouský vévoda Filip IV., který měl Ostuni jako léno, prodal roku 1639 město, aby měl z čeho uhradit dluhy ze třicetileté války. Počet obyvatel se snížil na 10000. Ne za vše mohl prodej města, část obyvatel v té době podlehla morové epidemii, které si v této oblasti vybírala svou daň. Město vydalo nařízení, aby domy byly natírány vápnem s limetkou, coby přírodním dezinfekčním prostředkem. Tato praxe, nejen že zastavila šíření nákazy, ale byla pak předávána z generace na generaci.
Město se pak dostalo pod nadvládu bourbonů a začalo znovu vzkvétat. Bylo rozšířeno o další části na blízkých kopcích. Centrum městského života se pak přesunulo vně opevnění na Piazza della Libertà. V roce 1771 tu byl postaven sloup na počet sv. Oronza (sv. Horác), který se od morové epidemie stal patronem města.
Současné Ostuni má 32000 obyvatel, započítávají se do nich i ti, kteří žijí v přilehlých obcích, které jsou pod správou města.
Aby i pro současníky zůstalo Ostuni bílým městem, je vydána městská vyhláška, ve které je občanům uložena povinnost stále bílit domy v historickém centru vápnem s přídavkem limetek. Možná i proto jsou budovy tak oslnivě bílé.

Scan pohlednice

Bílé město Ostuni nás okouzlilo a budeme-li někdy v budoucnosti v jeho blízkosti, určitě ho znovu navštívíme.