. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Březen 2016

Velikonoční reminiscence

29. března 2016 v 18:49 Postřehy, úvahy, zamyšlení


Máme po Velikonocích.
Jsou také nazývány svátky jara a to letos o Velikonocích skutečně přišlo.



Konečně jsme se dočkali slunce, které prozářilo svět kolem nás.

To zlomyslné slunce si však také posvítilo na naše okna a já musela konstatovat, že jsem je asi opravdu měla umýt. Myslím si, ba co víc, jsem o tom přesvědčená, že se to stalo úplně poprvé, kdy jsem okna před Velikonoci neumyla. Nejdříve panovalo počasí, že by psa nevyhnal. V tomhle nečase mýt okna mi připadalo zbytečné. No nic, umyju je až v předvelikonočním týdnu, říkala jsem si.
Neumyla jsem je.
Místo toho jsem se povalovala, polehávala, posedávala - co jiného se dá dělat, když přijde choroba.
Manželovi jsem na "modré pondělí" sepsala seznam toho, co je potřeba nakoupit. Kromě obvyklého nákupu jsem ho požádala, aby se stavil v lékárně. Zásobena vitamíny a léky jsem se rozhodla, že k lékaři půjdu, jen když bude hůř. Nechtěla jsem riskovat to, že mě zase bude honit od čerta k d'áblu, jen aby nemusel sám rozhodnout, co mi je.
Tak nějak nemůžu zapomenout na to, jak jsem od vnuček, nebo od kolegů z práce, kde to tehdy lítalo, chytila střevní chřipku a od něj potřebovala jen neschopenku. Tehdy mě spěšně odeslal do Motola s podezřením na zánět slinivky. Bylo mi zle, kroutila jsem se v čekárně, pytlík pro případ akutní potřeby připravený a čekala. Když jsem se po třech hodinách dostala do ordinace, doktorka kroutila hlavou a nechápala, co tam vlasně chci. Já to tehdy nechápala také a mojí jedinou touhou bylo být co nejdříve doma.
Od té doby svého lékaře, pokud to opravdu není nezbytné, moc nevyhledávám.

Letošní Velikonoce byly jiné.
Jiné v tom smyslu, že jsem tentokrát neplánovala žádná slavnostní jídla, tak jako v letech předchozích. Kvůli manželově nemoci vařím už téměř dva měsíce dietní stravu, dva měsíce jsem nic nepekla, nepočítám-li dvakrát kuře pečené na vodě. Navíc všichni mladí na Velikonoce byli mimo dům. Abych jen pro sebe dělala bramborový salát, který miluju a k tomu si obalovala maximálně dva řízky, mi připadalo zbytečné.
Obarvím jen vejce, kdyby někdo přišel.

Na "Velký pátek" už mi bylo docela dobře. Bolesti hlavy ustoupily, dutiny díky lékům, které mám z ORL pro případ potřeby, přestaly zlobit. Že bych přeci jen něco velikonočního vytvořila?
Manžel dostal nákupní seznam. Já si vytáhla ze spíže mandle, které zbyly po vánocích, spařila je a oloupala. Z části jsem si nakrájela hranolky na ozdobu. Když to nepůjde, mandle si příležitostně opražím a kostku droždí a jeden tvaroh určitě zužitkuju jinak.

V sobotu jsem se cítila v pohodě natolik, že jsem se opravdu pustila do pečení. Těsto na velikonoční věnec jsem úplně poprvé zadělala v pekárně. Poměry surovin jsem si upravila podle receptu, dle kterého peču vánočky a mazance téměř čtyřicet let.
Těsto se dělalo samo a já si připravila druhé, tentokrát na tvarohový mazanec. Peču z tohoto těsta i tvarohovou vánočku, takže se výsledný produkt liší jen tvarem. Určitý rozdíl tu přeci jen oproti minulosti byl, do těsta jsem přidala mandle a rozinky spíš jen symbolicky, aby to mohl ochutnat i dietář. Když bylo těsto hotové, udělala jsem z něj dva malé mazance. Křížek navrch, potřít vejcem a šup s tím do trouby. Až po chvilce mi došlo, že jsem zapomněla na vrch mazanců nasypat nakrájené mandličky. Hlavně, že jsem mužovi říkala, že si je z toho bude muset oloupat. Otevřela jsem troubu, abych to zachránila, ale bylo pozdě. Vršek už byl zaschlý a mandle by nedržely.



Upletla jsem věnec, který jsem tentokrát nezapomněla posypat mandlemi. Ty zbylé jsem rozložila vedle věnce na pečící papír. Pak si je sním, až se opraží.
Večer jsem z mrazáku vyndala kuře, tedy vyndala jsem to, co jsem za kuře pokládala.

V neděli ráno jsem zjistila, že místo kuřete jsem vytáhla kuřecí čtvrtky. To je tak, když se kupuje do zásoby. Čtvrtky jsem kupovala v Makru a pak si z nich dělala balíčky sama. Ten jeden se jako celé kuře tvářil. :-D Plán kuře s nádivkou se rozplynul. Nádivku jsem udělala letos dietnější bez koření. Oč méně vajec, o to více veky. I másla v ní bylo pomálu. Uzené nahradila šunka a jít někam do přírody hledat kopřivy, jsem zavrhla předem, protože je na ně ještě brzy a navíc bych je musela hodně dlouho hledat. Zeleň v nádivce obstarala rucola. Hodily se i bílky, které zbyly z věnce. Nádivku jsem upekla v malém pekáčku a pak do trouby dala kuřecí čtvrtky. Bez tuku, jen s vodou. Do hovězího vývaru jsem udělala něco šunkových knedlíčků.
Manželovi "slavnostní" oběd chutnal. Já ho snědla a vzpomínala na játrové knedlíčky, na vychucenou nádivku. Bylo mi jasné, že i přes veškerou snahu tomu něco chybí. Jak říkávala maminka - bez koření není vaření.

Když bylo umyté nádobí, dala jsem vařit vajíčka.
Letos se mi už podruhé za sebou povedlo sehnat bílé. Rozhodla jsem se tedy pro voskovou batiku. Koupila jsem si předražené německé barvy pro barvení za studena, aby se vosk neroztékal. Odpoledne jsem zdobila bílá vejce včelím voskem.



V mládí jsem vajíčka tímhle způsobem barvila pravidelně, ted' už jen tehdy, když seženu bílá vejce. Jinak to jistí cibulové slupky. Když byla všechna vajíčka ozdobena, rozdělala jsem barvy podle návodu. U první mi došlo, že misky, ve kterých jsem vejce barvila loni, jsou mělké a vajíčko není celé ponořené. Vytahla jsem hrnky, kde přeci jen hladina byla vyšší. Ponořila jsem do první barvy vejce. Všechny barvy byly rozmíchané, prvních pět vajec se barvilo.


Zkusmo jsem zkontrolovala první. Místo modré jsem vytáhla vejce tyrkysové. Ale co? Tyrkysovou mám ráda. Vajíčko jsem dala schnout na proložku a ponořila další. Když došlo na hrneček se žlutou, bylo vajíčko takové nijaké. Vytáhla jsem ho s tím, že ho po oschnutí ponořím do barvy znovu. Výsledek? Vejce bylo stejně vyblité jako předtím. I ostatní barvy se značně lišily od těch, které byly na krabičce. Kde se stala chyba? Vytáhla jsem krabičku s návodem, kterou jsem už mezitím dala do koše na papír a znovu četla návod. Udělala jsem to správně. Tak sakra, proč to nebarví? Vyhrabala jsem potravinářské barvy a snažila se roztoky trochu přibarvit.
Barvením jsem "zabila" celé odpoledne. Barvy chytaly na všechno, jen ne na vejce. Igelit, kterým jsem před tím pokryla linku, abych jí nezabarvila, měl na jednom místě pravděpodobně dírku, takže pod ním se rozlévala červeno oranžová skvrna. Moje ruce hrály všemi barvami a já si je opakované umývala pískem na nádobí.
Když jsem přerušila práci a šla na záchod, zjistila jsem v koupelnovém zrcadle, že mám zelený nos a kus tváře. Asi jsem se tam podrbala. Bylo to víc zelené, než vajíčka, která měla být obarvena.
Nakonec jsem se s tím poprala. Přiznám se, představovala jsem si výsledek jinak. Přemýšlela jsem, jaké barvy jsem používala v minulém roce, protože ty opravdu barvily. Pak jsem si vzpoměla na roky uplynulé a na pytlíček barev z Druchemy, který stával pár haléřů. Ale barvil! Vejce jsem nechala schnout, abych z nich pak mohla oškrábat vosk a pustila se do drhnutí obarvené pracovní plochy.
Konečně bylo hotovo, opustila jsem kuchyň a odešla do obýváku. Naštvaná, že jsem ztratila celé odpoledne a nespokojená s výsledkem.
"Vypadáš jak Trojan."
"Cože?"
"No, já jen, že jsi stejně flekatá jako Trojan v tý reklamě."
Rozsvítila jsem na chodbě a prohlížela se ve velkém zrcadle. Opravdu, jako Trojan. Jen jsem chvíli přemýšlela, kde jsem to chytla, jestli to mám z domova a zda to mám odnést na dětské. Zelené skrvny jsem měla nejen v obličeji, ale i na předloktích, ba zdobily i triko. Barevná, jako ta kraslice.

Vlezla jsem do sprchy a drhla se peelingovým gelem. Jen jsem si tak v duchu říkala, jaké bylo štěstí, že se manželovi ve čtvrtek podařilo sehnat bojler. Sice pro něj musel jet až do Strakonic, protože to bylo jediné místo, kde ho byli schopni dodat do Velikonoc, ale ještě, že tak.
Při představě, že jsem si mohla ohřívat vodu ve varné konvici a drhnout se ve škopku, mě přestala štvát i ta cena za bojler.

Včera ráno jsem naaranžovala ta nepovedená vajíčka do věnce a beránkovi, kterého manžel koupil, jsem uvázala mašli. Koledníci mohou přijít.


Uvařila jsem další dietní jídlo a tentokrát kromě soli jsem na plátky masa dala trochu oregana. Snad to bude malá změna. Manželovi to opět chutnalo. Začínám se trochu bát, že mu dieta zachutná natolik, že už nebude chtít, abych vařila něco normáního.

Koledníci nepřišli žádní.

Odpoledne jsem šla zkontrolovat zahradu. Rozkvetly už první narcisky a viděla jsem i prvního letošního motýla. Nebyl to motýl ledajaký, ale přímo klenot v podobě otakárka fenyklového. Měla jsem sice fot'ák sebou, ale stihla jsem ho vyfotit až nad sousedovic skleníkem. Byla jsem zvědavá, jak a hlavně zda se to povedlo, proto jsem se pustila do stahování fotek. S hrůzou jsem zjistila, že jsem fotky stahovala naposledy 12. března. Tehdy jsem je stáhla, abych měla prázdnou kartu na oslavu Eminých narozenin a pak ve finále fot'ák zapomněla doma. Fotky se stahovaly dlouho, pak jsem je řadila do souborů podle data pořízení a zaregistrovala, že někdo klepe na dveře.
Tak jsem se konečně dočkala prvních dvou koledníků v podobě syna a malého Jiříčka. Ten odříkal koledu, vybral si jedno z nepovedených vajíček a k tomu "vyfasoval" pytlík s velikonoční nadílkou. Syn pak dostal druhý pro Bětušku. K počítači jsem se vrátila, abych ho vypnula a na motýla zapomněla.





Fotka motýla se vůbec nepovedla, tak místo něj kousek keramiky

Následovala sprcha, převlečení se do slavnostního oděvu, lehké nalíčení s pak rozhodování zda si obout lodičky, nebo jít v kozačkách. Venku lilo jako z konve a volba obutí tím byla rozhodnuta. Kozačky vyhrály. Pak ještě větší kabelku, aby se do ní vešel deštník. Manžel se také hodil do gala a před šestou jsme odjížděli na Petřiny k metru. Karlovarská byla beznadějně ucpaná, obyvatelé Prahy se vraceli domů z velikonočního víkendu. Sunuli jsme se k Vypichu a já začínala být nervózní. Místo k parkování jsme našli hned u vchodu do metra a to jelo za dvě minuty. Už jsem věděla, že to stihneme.
Když jsme vylézali v centru z metra, už nepršelo. Louže byly na spoustě míst přes celý chodník, občas ještě káplo ze střechy. Obloha se však už projasňovala a vylézalo i slunce.

Do divadla jsem se těšila, lístky jsem kupovala už koncem ledna. Když mě skolila viróza, měla jsem trochu obavu, že jsem se těšila marně a preventivně si zajistila náhradníka.
Knihu Barbary a Allana Peasových "Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách", jsem před lety četla a byla jsem zvědavá, jak bude vypadat její zpracovaní pro divadlo. Dramatizace a režie se ujal Miroslav Hanuš a to už pro mně byla záruka, že zklamáni určitě nebudeme.
Divadelní představení bylo báječné. Smála jsem se tak, že mi tekly slzy z očí a trvalo mi dlouho, než jsem našla ve velké kabelce kapesník. Ne příliš často se v divadle stává, že se ozve potlesk po replice, tady se to dělo pravidelně.
Závěrečný několikaminutový potlesk, po němž následovalo nepočítaně děkovaček, včetně hudebního přídavku, byla ta nejkrásnější tečka za uplnulými Velikonocemi.

Cestou domů, když vystoupila většina lidí z metra a já viděla svou tvář v protějším okně, zjistila jsem, že se stále usmívám.

Sama doma

23. března 2016 v 12:43 Postřehy, úvahy, zamyšlení


Jsem sama doma.

Za normálních okolností bych si ten den užívala trochu jinak, ale ...
... skolila mě nějaká choroba, takže se povaluju s knížkou, nad kterou usínám.
Občas udělám změnu a přesunu se do obýváku, kde se koukám na televizi, ale i tady usínám.
Jediné místo, kde neusínám je sezení nad klávesnicí počítače, ale také to není ono.

To, že není něco v pořádku, mi došlo ve čtvrtek večer. Začalo mě škrábat v krku. Uvařila jsem si hrnec čaje, vzala si prášek, odstěhovala se z ložnice, abych na manžela neprskala bacily a udělala si pelech tam, kde obvykle přespávají vnučky.
Tomu všemu předcházela první práce na zahradě. Původně jsem neměla v úmyslu pracovat, šla jsem jen pověsit umělohmotná vajíčka na keř, když už jsou ty Velikonoce. Slunečné počasí mě však motivovalo k další činnosti a já se domů vrátila zpocená jako krysa. Aby to nebylo málo, vzala jsem fot'ák a vrátila se znovu na zahradu.
V pátek ráno mi bylo lépe. V krku mě sice škrábalo, ale udělala jsem si obklad a cucala pastilky na bolavý krk. Určitě to zažehnám.
V sobotu jsem se cítila ještě lépe, než předchozí den. Pokračovala jsem v léčbě, doufajíc, že se to nezhorší.
Na neděli jsme totiž měli lístky do Lucerny, které jsme našli pod vánočním stromečkem.
Folkový zpěvák Pavel Žalman Lohonka tu slavil své sedmdesáté narozeniny.

Zdroj: Internet - web Paláce Lucerna

Neděle byla v pohodě a já už se těšila na večer.
Odpoledne se u nás stavovala dcera s Emou pro bílá vajíčka, která jsem jí koupila. Ptala jsem se, kde je Sára. Prý leží doma s horečkou. "Mami, ty taky pěkně chraptíš". "To už je paráda, měla jsi mě slyšet v pátek ráno, to jsem jen kokrhala, navíc ani nemám teplotu." "No, zníš hezky." Pak jsem se dcery ptala, jak do bude se Sárou. V pondělí má dcera volno, tak s ní zůstane doma a pak se když tak domluvíme.

Z domova jsme odjížděli autem na Petřiny k metru. Lucerna byla vyprodaná, fronta se táhla pasáží už od Rokoka, kde se otáčela. Zařadili jsme se a když jsme postupovali frontou která narůstala, její konec byl až ve Štěpánské.
Měla jsem trochu výčitky, nebyla jsem stoprocentně zdravá, ale kolem mě to kýchalo, smrkalo, kašlalo a mně došlo, že nejsem sama se zdravotní indispozicí.
Koncert byl pěkný, křtila se knížka a nové CD. Kmotrem knihy byl Miroslav Donutil, CD pokřtil Václav Neckář.
Lucernu rozezněli nejen folkoví bardi, jako Wabi Daněk, nebo Robert Křest'an, ale zazpíval i Aleš Brichta či Xindl X, od něhož zazněla v premiéře písnička Popelka, mimo jiné, moc hezká. Před přestávkou, před bouřící Lucernou, vystoupil Václav Neckář. Po jeho zdravotních problémech je div, že se dokázal vrátit "na prkna, která znamenají svět".
Po přestávce pak už vystoupil Žalman se svou skupinou, který na těch sedmdesát vůbec nevypadá. Zazněly písničky, které asi zná většina a pak i ty z nového CD. Seděla jsem, poslouchala a užívala si to. Jen mně tak v duchu napadlo, že tahle muzika už není ten klasický folk, se kterým začínal, ale že už zní hodně jazzově. Když pak na konci koncertu představoval pět mladých hudebníků, kteří s ním hráli, začal jménem a pak dodal - vedoucí jazzové sekce. Můj odhad byl dobrý.

Plni dojmů jsme z Lucerny odcházeli v půl jedenácté. Chvilku jsme čekali na metro a doma pak byli po jedenácté.
Cítila jsem se dobře, rozhodnutá, že ráno vstanu a pojedu do Motola na endoskopii.
Minulý týden jsem jí odložila, Gábina potřebovala pohlídat Bětušku, když šla na rehabilitaci.
Ráno jsem se probudila brzy, hlava bolela jako střep, z nosu mi teklo a v krku jsem měla knedlík.
Šla jsem se napít, do nosu si stříkla sprej na rýmu a znovu jsem zalezla.
Pan doktor by asi ze mně dnes neměl radost, kdybych mu tam přišla s rýmou.
Když muž vstával, divil se, že jsem doma.
Chtěla jsem mu říct, proč jsem doma, ale vyšel ze mně chraplavý zvuk.
"Tak už je mi to jasný", pronesl.
Polehávala a posedávala jsem, nosíc sebou krabici papírových kapesníků.
Okolo desáté přišla Gábina, domluvit se na zítřku, kdy má další rehabilitaci. Vypadala podobně jako já. Červený nos a huhlající hlas. Můj muž se začal chechtat a jen ucedil: "Teda, vy ste dvojka." Gábina se dokonce přiznala, že ani nebyla schopná odvést Jiříčka ráno do školky. Nakonec jsme to vyřešili, Gábina půjde na rehabilitaci (riskne to, prý by o ní nerada přišla) a hlídat půjde raději dědeček, děti prý jsou zatím v pořádku. Navíc totiž "lehla" i její maminka, která byla v pozici náhradníka. Tak jsem jí řekla, že padla i Sára. Teda my jsme rodina!
Během včerejška jsem "zlikvidovala" další krabici kapesníků. Ještě, že jsem si nedávno koupila tři, byly v akci.
Muž zvládl hlídání obou malých prcků v pohodě.
Odpoledne volala dcera a ptala se, jak mi je. Prý by potřebovala pohlídat ve středu nemocnou Sáru. Řekla jsem, že klidně, že si můžeme marodit hezky spolu. Dcera se odmlčela a pak řekla: "Hele, ale ty nezníš vůbec dobře, já to ještě nějak promyslím. Ona Sára má jen horečku a když tě slyším, tak byste si mohly ty vaše nemoce pěkně nakřížit."
Nakonec nás znovu zachránil muž.
Ráno odjel do Košíř hlídat nemocnou Sáru.

A já jsem sama doma.

Třináctá cesta z Itálie

20. března 2016 v 10:07 Putování po Evropě


Dokončení Italského deníku, jehož předchozí část jste si mohli přečíst tady.

Neděle 29. června 2014
Tři dlouhé týdny, které nezačaly úplně nejlépe, utekly jako voda a nás čekal návrat do reality všedních dnů. Tedy hlavně mně, protože coby důchodce už nikam nemusím. Já už jen můžu. Dokonce i můj muž se rozhodl, že pracovat půjde o den později. V duchu jsem se radovala, protože už mu snad konečně došlo, že není zaměstnanec, ale že už několik let pracuje na živnostenský list a že je to on, kdo si může vybrat. Stejně pak ve finále bude fakturovat jen odpracované hodiny. Ale jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohli jsme přijet třeba o jedenácté večerní a muž přesto vstal v šest, odjel na Berounsko a tam dodržoval pracovní dobu. Někdy jsem se ho v legraci ptala, zda tam má také píchačky. Takže konečně! Protože neřídím, bývá po dvou dnech cesty unavený a já uvítala, že si konečně odpočine po cestě, než půjde pracovat.

Většina našich věcí už byla z předchozího večera v autě. Zbývala jen cestovní lednička, do níž jsem přestěhovala nějaké zbytky a jídlo na cestu. Vzpomněla jsem si na předchozí rok, kdy jsem v předvečer odjezdu dojídala to i ono a pak na ty konce. To už se nesmí opakovat.
Po poslední snídani jsem umyla naše cestovní hrnky a pak ještě vařila vodu na kávu do termosky. Prásk! Rána jako hrom a sklenice se zbytkem instaní kávy se rozprskla na dlaždicích. Střepy byly až u postele, což v tak malém prostoru nebyl žádný div. Začala jsem se sběrem větších kusů střepů a dávala je do koše na odpadky. Voda na kávu se dovařila, nalila jsem jí do termosky a pokračovala v úklidu. Naprosto zbytečném úklidu! Kdybych jen dávala pozor. Muž odnesl koš se střepy do popelnice a já si vzala hadr na podlahu a zbytek vytírala. Nikdy bych nevěřila, jak dlouho vydrží káva barvit vodu.
Pak následovala ještě rychlá sprcha, posledních pár věcí do cestovní tašky a kontrola, zda jsme něco v apartmánu nenechali.
Když jsme odevzdávali klíče na recepci, sloužil "knírek". Věnoval nám široký úsměv, popřál "buon viaggio" a pak řekl, že máme zase přijet. "Tůdle - nůdle", pomyslela jsem si, ale místo toho jsme poděkovali a šli k autu. Sem už nikdy! Itálie ano, Salento také, ale Torre Dell'Orso už ne. Pípl mi mobil se SMS. Napadlo mně, že je to dcera, která zjišt'uje, zda už jsme vyjeli a kde jsme. Nebyla to dcera, pípla mi připomínka, že kamarádka má dnes narozeniny. SMS s gratulací jsem psala už z auta. Během chvilky kamarádka volala, aby osobně poděkovala. Upozornila jsem jí, že jsem v Itálii, ale pronesla, že má volné minuty a zítra končí měsíc. "Prokecaly" jsme spolu notný kus cesty, z Torre až do Vernole, a já se dozvěděla spoustu novinek a i drbů.
Před Lecce jsme najeli na jeho obchvat a po objetí půlky města jsme se napojili na čtyřproudou silnici SS613, která se od Brindisi přečíslovává na SS379, aby pak před Fasanem opět získala další označení SS16 a odtud pokračuje do Bari. Nikde jsme neodbočovali, nikam jsme nesjížděli, z Lecce jsme jeli po stále stejné čtyřproudovce, která třikrát změnila svoje označení. Podívali jsme se vlevo směrem k Ostuni, které bylo ozářené sluncem a svou bělostí svítilo na pozadí azurově modré oblohy. "To nemohlo bejt takhle před dvěma tejnama?", ucedil manžel. "Mohlo, ale to bysme se asi váleli na pláži." "To je fakt, máš pravdu." Ostuni zůstalo i se vzpomínkami na něj za námi a my pokračovali k Bari. Už při našem prvním pobytu v Salentu v roce 2012, jsme zaregistrovali, že nejlevnější pohonné hmoty jsou v těsném sousedsrví Bari. Na jedné z pump jsme natankovali plnou a pokračovali v cestě. Za Bari jsme najeli na A14, která bývá také označována jako Adriatica.
Na mýtě jsme si vzali kartičku pro pozdější placení s tím, že pokud to všechno dobře dopadne, měli bychom sjíždět z dálnice někde u Verony. Neplánovali jsme žádnou zastávku za poznáním nějakých památek, ale tu většinou neplánujeme nikdy a necháváme to náhodě.
U Molfetty jsme zastavili na odpočívadle Dolmen di Bisceglie a udělali si přestávku na oběd. Slunce pálilo a horký vzduch se ani nehnul. Teplota vzduchu byla 36°C a nám bylo jasné, že bude asi hůř.
Provoz na dálnici byl dost slabý, večer určitě zhoustne. Cesta probíhala plynule, nebe jako vymetené bez jediného mráčku. V duchu jsem se ohlédla za uplynulými třemi týdny a pak si uvědomila, že víc dní z naší dovolené pršelo, než nepršelo.
Pokračovali jsme stále severním směrem. Další zastávku jsme udělali na odpočivadle Gargano. Zaparkovali jsme na krytém místě, ale vyjít ven z auta, kde bylo díky klimatizaci příjemně, byl šok. Teploměr na budově Sarni, který byl ve stínu, ukazoval 39°C. Klimatizovaný prostor byl příjemný. Koupili jsme si zmrzlinu a vyšli ven. Jako když člověk dostane facku, ale parádně horkou. Poprosila jsem manžela, aby mi zmrzlinu podržel a vrátila se dovnitř. Na toaletách jsem si namočila ruce až na ramena a mokrýma rukama si prohrábla vlasy. Muž se na mně díval jako na cvoka. Než jsme došli zpátky k autu, voda na mně uschla. Ani ta zmrzlina nás moc neosvěžila, i když byla výborná, citronová. Pokračovali jsme dál po dálnici a já se dívala na kombajny, sklízející obilí a tetelící se vzduch nad už posečenými poli. U Apricena jsem se podívala směrem na Lesinské jezero. Díky krásnému počasí a jasnu, byly nádherně vidět Tremitské ostrovy, což nebývá moc často. Jak je to dlouho, kdy jsme na nich byli? Pak jsem se dopočítala, že už je to dlouhých devět let. Čas je opravdu neúprosný.
Provoz na dálnici byl stále slabý. Na odpočívadle Piceno jsme si došli nejprve na kávu, ke které si muž dal další zmrzlinu. Já si po kávě koupila lahev s chlazenou vodou. Cesta probíhala bez větších zádrhelů. Projížděli jsme místy, kudy jsme jeli už mnohokrát a kochali se pohledy na Jaderské moře a vlevo na stále ještě zasněžené vrcholky Apenin.

Piceno - pohled na moře z odpočívadla

U Ancony začala doprava houstnout, aut na dálnici bylo více, ale stále jsme ještě jeli. Obloha se zatáhla a hrozila deštěm. U nájezdu Cattolica se dálnice poprvé zastavila. Od Rimini to byla doslova tragédie. Tři proudy dálnice chvilku jely, další okmažiky stály a to se opakovalo v malých obměnách až do Bologni. Navíc se spustil déšt'. Až v ten moment nám došlo, že se tentokrát vracíme v neděli a spolu s námi jedou, nebo spíš stojí v kolonách ti, kteří se vrací od moře. Déšt' padal s obrovskou intenzitou, po kraji dálnice se valila voda. Na jednu stranu úleva v tom, že se trochu ochladí vzduch, ale na druhou obava, že při rozjetí a následném brždění, to někdo nezvládne a dálnice se pak totálně zacpe. Cesta Rimini - Bologna, která měří něco kolem 100 km a kterou běžně ujedeme za hodinu, nám trvala celé tři a půl hodiny. V Bologni se doprava trochu zlepšila, i když ve srovnání se sobotním průjezdem, to bylo hustší a tím i pomalejší. Přestávalo pršet, ale obloha byla stále černá. Až za Bologní, když jsme najeli na dálnici A1 se doprava trochu zrychlila, ale jen trochu. I tady se občas celá kolona zastavila. Potřebovala jsem už dost akutně na záchod a manžela, kterého jsem při zastávkách před Bologní napájela kávou z termosky, jsem se raději ani neptala. Před nově vybudovaným odpočivadlem u Modeny sjížděla polovina aut. Bylo nám jasné, jaké fronty tady asi budou na záchodech, takže jsme pokračovali až za sjezd na dálnici A22 a na první pumpě Campogalliano zastavili. Vedle nás zaparkovala modrá fabie s podobnou SPZ, jakou máme my. Bylo to první české auto, které jsme ten den viděli a to po ujetí bezmála 900 kilometrů! Vzájemně jsme se pozdravili a pak při čekání před toaletami jsme se dali do řeči. Čtyři mladí lidé, o generaci a možná i více mladší, byli milí. Jeli z Rimini, kde se byli na víkend vykoupat a chtěli dojet nonstop do Prahy. Na rozdíl od nás všichni čtyři řídili, takže se prý budou střídat. Ptali se, odkud jedeme my a pak vyjádřili obdiv nad tou dálkou, ve které jsme podle nich byli. "Také pojedete dál?" "Ne, my sjedeme u Verony a tam se poohlédneme po noclehu, navíc žena neřídí." Pak jsme se rozloučili a popřáli si vzájemně št'astnou cestu.
Když jsme vyšli z pumpy, začaly padat první kapky deště. Bylo to příjemné, po tom úpalu, který přes den panoval, ale stavět stan v dešti asi nebude nic moc.
Pokračovali jsme stále severním směrem a déšt' po chvíli ustal. Dokonce po levé straně bylo chvíli vidět zapadající slunce. Snad tomu ujedeme. Zvažovali jsme, zda pojedeme na noc do Verony, opět do kempu Castel San Pietro, který je v městských hradbách a odkud jsou nezapomenutelné pohledy na Veronu, či pojedeme na Lago di Garda, kde je spousta kempů a tudíž i větší šance najít místo pro stan. Vzhledem k notně pokročilé hodině a zdržení v kolonách, jsme se rozhodli pro Lago di Garda. Dálnici jsme opustili na sjezdu Verona Nord a jeli směrem k jezeru, rozhodnuti, že zkusíme hned ten první kemp. V Castelnuovo jsme si všimli šipky, upozorňující na kemp a vydali se podle nich. Kemp se jmenoval Campeggio Gasparina. Muž zastavil a já se vydala do recepce, zeptat se na nocleh. Prý bez problémů, volných míst je tu spousta. Jen prý budou potřebovat ráno číslo piazzoly. Dlouho jsme nehledali, padal soumrak a na jednu noc je jedno, kde přespíme. Vybrali jsme si místo a pustili se do stavby stanu. Dnešní stany jsou postaveny snadno, to nejsou ta "áčka" u dob našeho mládí. Ani jsme nezatloukali všechny kolíky, jen ty krajové, aby bylo kam zapíchout pruty pro uchycení vnitří části.

Ložnice už je připravená

Pak jsem do stanu nastěhovala věci na spaní a vytáhla muže na večerní procházku k jezeru. Na cestu jsme si z cestovní ledničky vytáhli toasty, které jsem připravila předchozí večer v Torre. Obloha byla tmavá a kupily se znovu mraky. Na jihu světla Peschiery a na severu už skoro černo. V mracích ani nebyly vidět Dolomity, které s jezerem tvoří neodmyslitelnou kompozici. Možná přijde déšt'.


Večerní Lago di Garda

Vrátili jsme se ke stanu, odešli se vysprchovat a pak zalezli dovnitř. Cítila jsem se docela unavená a okamžitě jsem usnula.
V noci mě probudila bouřka. Hromy se odrážely od vysokých kopců za jezerem, déšt' bubnoval do stanu a opíral se do něj ostrý vítr.
Chvilku jsem přemýšlela o tom, zda 4 kolíky u stanu nejsou přeci jen málo.

Pondělí 30. června 2014
Ráno mě probudil zpěv ptáků a sluníčko, které prosvětlovalo stan. Vylezla jsem ven a vylila z gumových pantoflí vodu. Tak se mi to nezdálo, v noci opravdu byla bouřka a pršelo. Ted' bylo slunečno, obloha vymetená, jen foukal silný, ale teplý vítr. Byl jako fén. Alespoň stan po nočním dešti trochu oschne. Vytáhla jsem tašku s hygienou a šla provést ranní očistu. Když jsem se vrátila ke stanu, muž spal. Jen at' spí, říkala jsem si, čeká nás ještě spousta kilometrů. Opatrně, abych ho nevzbudila jsem z kapsy ve stanu vytáhla klíče od auta. Věci na převlečení jsem měla připravené na sedadle. Mohla jsem klidně zůstat v tom, v čem jsem spala. Pyžamo vypadá jako tričko a tříčtvrteční tepláky. Navíc po ránu v kempu se oblečení moc neřeší, spousta lidí chodí v opravdovém echt pyžamu a už jsem potkala i paní v růžovém župánku a s natáčkami na hlavě. Než jsem otevřela auto, pípl mi ze stanu mobil. Samozřejmě, že se muž probudil. Vlezla jsem pro mobil, abych se podívala, kdo píše. Ejhle! Přišla mi zpráva, abych si vyzvedla opravený fot'ák. Řekla bych, právě včas. Muž vylezl ze stanu a ptal se, kdo mi píše. Řekla jsem mu, že je opravený fot'ák. "A kolik to bude stát, ti napsali?" "Nic tam není, jen abych si ho vyzvedla." "Tak uvidíme." Muž odešel na umývárnu, já vytáhla židle z auta a když se vrátil, šla jsem uvařit vodu na snídani. Věci ze stanu jsem pak složila do auta a stan jsme nechali ještě chvíli schnout. Stejně ho raději hodíme doma přes šňůry, než ho definitivně zabalíme. Po snídani jsem umyla hrky, zabalila je s konvicí do tašky a až pak jsem vlezla do stanu a konečně se převlékla z pyžama. Muž to neřešil, převlékal se rovnou u auta. No, nemají to ti mužští jednodušší? Nakonec jsme stan jen složili a hodili ho na tašky na zadním sedadle.

Ráno v kempu. Mezi obytnými vozy a karavany se náš stan vyjímal. :-D

Vzala jsem si fot'ák, muž kameru a vyrazili jsme k jezeru. Bylo nádherně jasno, hory v dálce byly vidět. Vítr zvedal vlny na jezeře, u břehů byly spousty klacků a dalších věcí, které sem vlny donesly. Občas voda šplouchla až na chodník, který spojuje města a městečka na břehu jezera. Fotila jsem vlny, tříštící se vodu a zaregistrovala, že fot'ák se začíná přehřívat. Tak tohle ještě neudělal. To že mi naznačil, že se vybíjí baterie a pak, že zhasl, už jsem si za ty tři týdny zvykla. Ale tohle je novinka. Fot'ák začal vyloženě pálit. Vzpomněla jsem si na kolegu, kterému v kapse vybouchl kvůli baterii mobil a on pak marodil. Fot'ák jsem raději vypnula. "Ájo, ty už nebudeš fotit?" Manželovi jsem řekla, že se toho fot'áčku začínám bát, protože pálí. Podíval se na něj a pak řekl, at' ho nechám odpočinout, že se pak uvidí.




Z preventivních důvodů jsem raději fotila ze zelené plochy, chodník nebyl úplně bezpečný



Na lodi plující z Peschiery to muselo parádně houpat



Vítr "česal" stromy na břehu

Voda "vyhazovala" klacky a další nepořádek na břeh




Vrátili jsme se k autu, došli si ještě před cestou na záchod a pak se zastavili na recepci, abychom zaplatili za pobyt. Rozloučili jsme se a vyjeli.
Tentokrát jsme nebloudili, ani nejezdili kukuřicí. Od kempu jsme se orientovali díky značkám a bez problémů jsme najeli na čtyřproudou SR450, která propojuje dálnice A4 a A22. I tady se dají, podobně jako před Bari, koupit podstatně levnější pohonné hmoty, než na samotné dálnici. Zajeli jsme k pumpě a oba vystoupili. Zatímco manžel tankoval, já zkusila fot'ák. Horký už nebyl a zase fotil. Udělala jsem si pár obrázků na zkoušku, pak si sedla do auta a vydali jsme se na cestu.


Na dálnici A22 jsme najeli u Affi. Kdykoli tudy jedeme, fotím si Dolomity. Siluety kopců vytváří zvláštní kulisy a já si je představuji jako obry. Vidím čelo, nos či bradu. Někdy je místo nosu pršáček. S mužem této oblasti říkáváme "údolí spících obrů". Fantazie a představivost tu fungují na plné obrátky. Byla jsem připravená s fot'áčkem na "obry". Ale ouha, dva obrázky, pak jsem chtěla udělat třetí, displej zčernal a fot'ák se vypnul. Když jsem to po chvíli zkusila, situace se opakovala. I přes všechny peripetie se pár obrázků povedlo.





Vidíte toho obra???


Provoz po dálnici byl pohodový, oproti víkendům jelo o něco víc kamionů, vždyt' byl pracovní den. Při příjezdu k Alpám jsem si všimla, jak poklesla venkovní teplota a navíc, že se nad stále zasněženými vrcholy, začínají kupit bílé mraky. Ty pak postupně houstly, některé tmavly a spousta alpských vrcholů se v nich skrývala. Vyfotila jsem si displej v autě, teplota v téměř pravé poledne ukazovala celých 12°C. Měla jsem na sobě krátkou sukni a hedvábné tílko. Ideální oblečení do takové teploty.






Na mýtě ve Vipiteno jsme uhradili dálniční poplatek a "šplhali" se nahoru na Brenner. Horské štíty v mracích nebyly téměř vidět. Při sjezdu z Brenneru dolů do Innsbrucku jsem viděla skupinu dětí s učitelkou, všechny měly na sobě bundy a čepice. Bylo krátce po jedné hodině a teplota v Innsbrucku byla 11°C.

Stoupání na Brenner, po zaplacení mýta mám připravená € na průjezd Brennerským průsmykem

Sjezd do Innsbrucku, hory nad ním jsou v mracích

Opatství Wilten v Innsbrucku

Aktuální teplota, krátce po jedné hodině dne 30. června 2014

Zastavili jsme se na pumpě nedaleko nádraží a zatímco manžel tankoval, já se snažila vyhrabat z tašek něco teplejšího na sebe. Vytáhla jsem triko, které vypadalo, jako by prošlo zařívacím traktem přežvýkavce a ve kterém jsem včera ráno uklízela tu kávovo-střepovou nehodu. Taška s čistými věcmi byla až úplně vzadu a při představě, že budeme tahat celý obsah kufru, jsem převlečení se do teplejšího oděvu vzdala. Muž se vrátil z pumpy a ptal se, co tam blbnu. "Hledám něco teplejšího na sebe, v tom tílku jsem tady za cvoka." "A to by ti nestačila džíska?" "Asi jo, ale nevím, ve které tašce je." Není v žádné, je i s mojí bundou za sedadlem." V ten moment se mi chtělo zvolat "Hurá." Můj muž byl prozíravý, že bundy nechal volně ležet. "Já jsem je tam hodil, protože jsem si myslel, že by se mohly hodit večer u jezera, někdy tam bývá přece chladno." Oblékla jsem si bundu a hned mi bylo lépe. Nejeli jsme daleko, zaparkovali jsme v nedalekém nákupním centru West, kde jsme trochu opožděně poobědvali. Abych nevyšla ze cviku, dala jsem si těstoviny, které byly výborné. Manžel zvažoval guláš, ale když zjistil, že jako přílohu k němu podávají červené zelí, znejistěl a pak jen pípl: "Ich auch", a dostal také těstoviny. Při návratu k autu jsme zkonstatovali, že proti včerejšku, kdy touto dobou se teplota pohybovala kolem 40°C, je to parádní sešup.

Jeli jsme kolem letiště Innsbruck na Zirl a Seefeld. Za Mittenwaldem jsme nepokračovali, tak jako obvykle na Garmisch-Partenkirchen, ale jeli jsme vpravo na Walgau. Času jsme měli dost, nikam jsme nespěchali, protože na nás dnes nikdo čekat nebude. Mladí jsou mimo Prahu, jedni se vrátí zítra a druzí až v neděli. A já zatoužila "prozkoumat" další část Alp.
Svého rozhodnutí jsem nelitovala a i manžel řekl, že to byl prima nápad jet tudy. Dojeli jsme k jezeru a zaparkovali. I přes zimu jsme vystoupili a šli se podívat. Jezero se jmenuje Walchensee. Jeho jméno jsme si přečetli na cedulích u parkoviště. Být hezké počasí, byla by tu určitě spousta lidí. Chvilku po nás přijelo ještě jedno auto. Kromě nás a páru z druhého auta tu byly jen kachny, které se většinou krčily zimou na břehu jezera. Nádherná průzračná voda, ve které se odráželo horské panorama, vypadala jako malý ráj. Nebylo mi moc teplo, když jsem se procházela po břehu a fotila si tu krásu kolem. Ještě, že jsme sem jeli. Po chvíli displej fot'áku zčernal a vypnul se. Po kolikáté už? Už se mi ho nepodařilo zapnout. Vytáhla jsem mobil a zkoušela fotit. Bylo mi jasné, že to nebude nic moc.

Walchensee - škoda jen toho počasí


Kačenky na břehu

Jedna mi dokonce zapózovala

Voda tady je průzračná

Po procházce jsme vlezli zpátky do auta a manžel zapnul topení. Byli jsme oba "zmrzlí jako drozdi". Pokračovali jsme podél jezera po horské silnici a já se kochala tou nádherou kolem. Muž mi několikrát nabídl, že zastaví. Přiznám se, nechtělo se mi z vyhřátého auta do zimy. Možná, kdyby fungoval fot'ák, asi bych se přemluvila.
Pokračovali jsme pak kolem dalšího jezera Kochelsee a já zatoužila po tom, že bychom sem třeba někdy mohli přijet na delší dobu. Řekla jsem to manželovi a on pronesl: "Proč ne." Tak uvidíme, třeba jednou odložíme plavky na dno skříně, vezmeme batoh na záda, do rukou trekové hole a vyrazíme.
Na dálnici A95 do Mnichova jsme se vrátili u Sindersdorfu. Provoz byl mírný, nikde žádné kolony. Mnichovem jsme projeli bez větších problémů a odtud pokračovali už tradičně po A9, později po A93 na Regensburg. U Pfreimdu jsme sjeli na A6, která už na našem území pokračuje jako D5. Cestou opakovaně pršelo, jindy lilo, či nás zalévala průtrž mračen. Po padajíci vodě vysvitlo sluníčko a na obloze se rozzářila duha. Fotila jsem jí mobilem.
Nikdy v životě jsem ještě neviděla tolikrát duhu, jako ten poslední červnový den roku 2014.

Dálnice v Bavorsku a dvojitá duha

Dálnice u Schwarzenfeldu po dešti, za ní rybník a duha

Pohled z D6

U Waidhausu, málem jsem to tím mobilem nestihla vyfotit
Z Rozvadova na Plzeň

Slunce, zbytek duhy a pole u Nýřan

Poslední kapky deště, poslední duha, opět dvojitá kousek za Plzní

Cestou k domovu jsme se stavili v obchodě, kam chodíme na běžné nákupy a koupili si nějaké potraviny. Těšila jsem se na náš čerstvý a voňavý chléb. Doma jsme byli krátce po půl osmé. Oběhla jsem zahradu s hadicí, protože v Praze ten den určitě ani nekáplo a zkonstatovala, že zítra bude nutné proběhnout se se sekačkou. Vynosili jsme věci z auta a zkonstatovali: "Tak jsme doma".

Dovětek
Druhý den ráno jsem si jela vyzvednout reklamovaný fot'ák, který jsem před odjezdem, předala prodejci. Ptala jsem se, kolik budu platit. Prý nic, chyba byla v softwaru. Přitom jsem při reklamaci nahlásila, že fot'ák přestal ostřit po pádu z necelého metru na koberec. Prý to uznali jako závadu. Vyfasovala jsem spousty papírů a podivovala se, kudy ten můj fot'áček putoval. Byl v Polsku, pak ve Finsku. Takže nejen my jsme cestovali.
Ten nový, který jsem si koupila jako náhradu, jsem šla reklamovat. Přehřívající se baterie mě tak trochu děsila. Popsala jsem závadu, nahlásila číslo účtu, pro případ, že by vada byla neodstranitelná a pak podepsala reklamační protokol. Prý se mi ozvou.

Jediný doklad toho, že modrý fot'áček existoval
a soustředěný (zamračený) výraz autorky. Fot'ák totiž neměl hledáček.

Začaly prázdniny, muž odjel následující den na Berounsko pracovat a já tu měla holky. Plynul den po dni a já na modrý fot'áček téměř zapomněla. Vzpomněla jsem si až začátkem srpna. Zavolala jsem a dozvěděla se, že už mi byly poukázány peníze na účet. Vada prý byla neodstranitelná. Zbyl mi jen ten vlastnoručně háčkovaný futrál, aby se fot'ák neodřel.
Moje dcera to komentovala slovy: "Teda mami, ty si ale dokážeš parádně půjčit fot'ák na dovolenou."

Galatina

15. března 2016 v 23:50 Putování po Evropě

K napsání tohoto článku jsem se rozhodla v den, kdy jsem psala 7. pokračování Italského deníku. Text je jakýmsi doplněním našich cest a patří tedy k datu 26. června 2014.


Galatina


Třetí největší město provincie Lecce Galatina se nachází v samém srdci Salenta, v jedné z hlavních vinařských oblastí Apulie. Město na mírném návrší je obklopené nejen vinicemi, ale i tabákovými plantážemi a sady se stoletými olivovníky.
V krajině, která je rovná téměř jako dlaň, se kopec jeví podstatně vyšší, než ve skutečnosti je. Historické centrum města leží ve výšce 78 metrů nad mořem.

Královským dekretem z 20. července 1793 bylo tehdejší město, které se původně jmenovalo San Pietro in Galatina, povýšeno na královské město. Původní název si město neslo až do roku 1861 a až pak došlo ke zkrácení jména na Galatina.

Kromě zmíněného královského dekretu se pyšní i názvem "Město umění a vína".

Galatina se proslavila zejména červeným vínem Primitivo di Manduria, které se dělá z nešlechtěné divoké révy a také tancem tarantela.

Každoročně při příležitosti svátku Svatých Petra a Pavla se věřící shromažd'ují v kostele zasvěceném těmto světcům, aby provedli taneční rituál. Ten se vyvinul v souvislosti s obávaným pavoukem tarantulí. Oběti jeho kousnutí přicházely sem do chrámu, aby vzdaly dík za to, že přežily účinky pavoučího jedu. Ve skutečnosti však nebyla na vině tarantule, ale jiný, menší pavouk. Jeho kousnutí vyvolalo nervovou nemoc, zvanou tarantismus, projevující se halucinacemi, zvracením a záchvaty. Postižení lidé věřili, že jediným způsobem, jak se pavoučího jedu zbavit, je vypotit ho. To dalo vzniknout horečnému tanci, který mohl trvat až několik dní. Tarantela, která se vyznačuje lehkými, rychlými kroky a jakýmsi škádlením, se stala během 19. století oblíbeným a zajímavým tancem.


Galatina zůstala jediným místem, kde se do současných dní tarantela provozuje. Děje se tak každoročně 28. a 29. června, kdy se na veřejných prostranstvích či v dalších kostelích, odehrává znovu a znovu "léčba otravy pavoučím jedem".

Přijměte proto pozvání na malou procházku tímto zajímavým městem. Byli jsme tu 26. června 2014, tedy dva dny před začátkem oslav patronů města Svatých Petra a Pavla.

Auto jsme zaparkovali na Corso Porta Luce, nedaleko stejnojmenné brány a po Via Cavazza jsme došli kolem několika starých paláců na Piazza San Pietro.

Porta Luce (Brána světla)

Palác Tafuri Mongio

Palác Gorgoni

Piazza San Pietro (Náměstí sv. Petra) s katedrálou Petra a Pavla

Vše bylo dílem náhody. Auto zaparkované na ideálním místě, protože jinde jsme při projíždění kolem hradeb volné místo nenašli. Orientačním bodem (to kdybychom někde "zakufrovali") nepřehlédnutelná brána a první ulice, kterou jsme se vydali, nás přivedla na to "nejhlavnější" náměstí, na kterém se za dva dny bude tančit tarantela.

V ulici, kterou jsme procházeli mě zaujaly zdobné fasády domů, či spíš paláců a pak malá nenápadná kaplička. Před ní sice byla cedule, že se jedná o Palazzo San Paolo. Nahlédla jsem dovnitř s fot'ákem. Je to palác, nebo kaplička?

Kaple sv. Pavla

Cedule byla zavádějící, je to kaple, o které se dokonce v některých průvodcích píše jako o kostelu. Přesně do těchto míst přicházeli postižení tarantismem. Každým rokem při oslavách patronů města se v této kapli odehrávají scény léčby, při které "postižení" prosí o milost sv. Pavla, modlí se, válí se po zemi, pijí vodu a tančí a to vše za doprovodu bubínků. Tyto scény jsou mnohdy popisovány jako hudební exorcismus.


Samotný interiér je jedna klenutá místnost, v níž je oltář z 18. století s obrazem Francesca Saveria, zobrazující sv. Pavla držícího meč, vedle nějž je muž a žena a doplňuje ho obraz anděla držícího knihu.

Piazza San Pietro už byla připravená na nadcházející slavnost. Tak trochu jsem si vzpomněla na předchozí rok, kdy jsme neplánovaně navštívili Scorrano, které se také chystalo na slávu. Osvětlení bylo připraveno na celém náměstí. Z plakátů jsme si přečetli, že hlavní a pro nás turisty asi nejlákavější část - tančení tarantely, se bude odehrávat v neděli v 11 hodin dopoledne, tedy v době, kdy už s největší pravděpodobností budeme nějakou tu hodinu na cestě.

Plakát k oslavám patronů města

Piazza San Pietro - fotografováno od chrámu


Autorem fasády katedrály je Giuseppe Zimbalo

Vstupní portál v detailu

Prohlédli jsme si interiér chrámu, který v té době byl opravován. V části střední lodi bylo lešení a já zapochybovala, že bude do neděle odstraněno.





Interiér katedrály je úchvatný

V místech, kde nyní katedrála stojí, bývala byzantinská kaple, ve které se odehrávaly mše v řečtině. V Galatina di San Pietro, která si do dnešních dnů uchovává řeckého ducha, to nebylo nic neobvyklého. Město bylo považováno za "oppidum graecorum" a řecky sloužené mše se v kostelích konaly až do poloviny 16. století.
V roce 1355 došlo k první větší přestavbě, kdy byla původní kaple rozšířena.
Mezi roky 1621 - 1633 došlo k barokní přestavbě. Biskupem Adarzo de Santander byl do Galatiny povolán architekt a sochař Giuseppe Zimbalo, jehož dílo lze obdivovat v Lecce. Je autorem barokního portálu katedrály, která byla roku 1664 povýšena na kolegiální baziliku.
Mezi roky 1657 - 1674 došlo z popudu biskupa Adarzo de Santander i k úpravám interiéru. Ten je trojlodní. Klenby v něm jsou vyzdobeny freskami zachycujícími výjevy ze života sv. Petra.
K další přestavbě došlo po zničujícím zemětřesení z roku 1743, která byla dokončena roku 1770.

Oslavy patronů města před chrámem, který nese jejich jméno, je možné vidět zde:

Nedaleko chrámu jsme objevili hodinovou věž a v ní infocentrum. Umístěno je v bývalém Palazzo Sedile, ve kterém bývalo starověké sídlo správy města a výkonu spravedlnosti. Renesanční fasádu zdobí dekorativní předměty a pamětní nápisy, které pocházejí z 18. století.
Velice milá paní nám dala mapu historického centra a doporučila nám místa, která stojí za vidění.

Hodinová věž na původním paláci Sedile (dnes infocentrum)
Vpravo je palác San Lorenzo Bardesci

Podle doporučení jsme došli před chrám, který je zmiňován v téměř všech průvodcích. Je to bazilika Sv. Kateřiny Alexandrijské. Nejprve jsme navštívili přilehlý klášter, ve kterém je umístěno církevní muzeum. Koupila jsem si tady několik pohlednic.

Klášter nese jméno Svaté Kateřiny a sídlí v něm františkánský řád minoritů. Jeho současná podoba pochází z 16. a 17. století, kdy byl kompletně přestavěn. Na jeho místě stával stejnojmenný klášter z 15. století, který vybudoval rod Orsini. Fresky v klášteře pochází z roku 1696 a za jejich autora je pokládán Giuseppe da Gravina di Puglia.

Interiér kláštera sv. Kateřiny - nyní muzeum

Ambity kláštera sv. Katřiny

Odtud jsme pak šli do samotné baziliky, jejíž výzdoba mě uchvátila. Prohlížela jsem si tu nádheru, fotila si fresky a všimla si, že fot'ák asi zase přestane fotit. Měla bych to focení asi trochu omezit, napadlo mě. Interiér však byl natolik úžasný, že jsem fotila dál a dál. Stejně tak průčelí katedrály, které mně ohromilo.

Bazilika Svaté Kateřiny Alexandrijské

Bazilika byla postavena v letech 1369 - 1391. O její výstavbu se zasloužil Raimondello Orsini Del Balzo, o nemž jsem se zmínila v předchozím článku. Po své smrti byl v této bazilice pochován. Jedná se o románskou stavbu, která stojí na místě byzantského kostela z 9. až 10. století. Po Raimodellově smrti se o dobudování baziliky zasadila jeho žena Maria d'Enghien společně se synem Giovannim Antoniem.

Průčelí baziliky dominuje bohatě vyřezávaná rozeta. Hlavní portál je také zdobný a je ohraničen dvěma sloupy. Nad samotným vstupem je reliéf Krista s dvanácti apoštoly.

Vstupní portál a reliéf Krista s dvanácti apoštoly

Interiér je rozdělen do tří částí zdmi s lomenými oblouky. Hlavní lod' je rozdělena křížovými klenbami do tří polí. Apsida s velkými okny byla přistavěna v první polovině 15. století na popud Giovanniho Antonia Orsini Del Balzo, syna Raimondella, aby se prostor baziliky jednak prosvětlil a také proto, že mu bazilika do té doby připomínala tělo bez hlavy.

Původní freskovou výmalbu provedli koncem 14. století místní řemeslníci. Fresky neměly vysokou kvalitu a vládnoucímu rodu Orsini Del Balzo se nelíbily. Byli proto přizváni umělci z různých oblastí Itálie, meži nimiž byli Giottovi žáci, malíři Sienské školy a slavný Francesco d'Arezzo, který jako jediný své dílo signoval (Franciscus De Arecio). V bazilice jsou k vidění fresky s výjevy ze Starého a Nového zákona, Zjevení, Genesis, Sedmi svátostí či příběhy ze života Krista. V kněžišti je hrobka Orsiniů.








Několik fotografií z úchvatného interiéru baziliky

Zde je hrobka rodu Orsini Del Balzo

Vyšli jsme ven a chvíli jsme mlčeli, oba ohromeni tou krásou. Pak jsme se shodli, že jsme už prošli spoustou památek, ale že tato bazilika patří svým interiérem mezi to nejkrásnější, co jsme kdy viděli.


Naproti bazilice stojí Palazzo Orsini, ve kterém v současné době sídli městští úředníci.

Palác Orsini - sídlo radnice

Uličkou za bazilikou, odkud jsem si vyfotila ještě Sv. Kateřinu ze zadu, zejména dodatečně přistavěnou absidu, jsme pak pokračovali v prohlídce města a objevili druhý, o poznání menší, františkánský klášter.

Absida baziliky Sv. Kateřiny Alexandrijské

Klášter, ve kterém sídlí františkánská komunita

Pokračovali jsme podle plánku z infocentra kolem paláců, a došli k malému kostelíku Chiesa San Pantaleone, o kterém jsem přes veškerou snahu nikde nenašla žádnou zmínku.

Kostel San Panteleone

Uzoučkými uličkami historického centra jsme procházeli kolem paláců a i skromnějších obydlí, až jsme došli do parku, jehož tvar napovídal, že tu možná kdysi býval amfiteátr. Stojí zde památník slavnému rodákovi, umělci, kterým byl Pietro Cavoti.



Zaujalo mně, z jak malého květináče může vyrůst tak velká rostlina

Náměstí s pomníkem Pietra Cavoti

Potom jsme objevili zvláštní kostel, který měl osmiboký tvar a rovnou střechu. Nebýt barokní výzdoby, vypadalo by to, jako by obr posadil k městským hradbám geometrický útvar. Kostel se jmenuje Chiesa delle Anime del Purgatorio, což přeloženo znamená Kostej Nejsvětější duše v očistci. Jeho interiér byl tak nádherný, až se mi tajil dech.

Jedná se o barokní kostel který byl dokončen roku 1708. O jeho stavbu se zasloužil Lorenzo Luceri z Bratrstva duší. To se vytvořilo po rozpuštění "klanu Sv. Kateřiny Sienské", jejíž hlavu a prst je možné spatřit v Sieně v bazilice San Domenico.

Svatá Kateřina Sienská

Hlavním cílem sboru bylo šíření myšlenek očistce, kde duše čekají na nebeskou slávu. Z architektonického hlediska je stavba velice zajímavá, jednoduchý obvodový plášt' je doplněn drážkovanými pilastry. Vstupní portál zdobí erb a andělíčci. V interiéru nad oltářem je obraz duší v očistci, které pohlcují plameny. Autorem obrazu z roku 1744 je Serafino Elmo. Po obvodu jsou k vidění postavy šesti světců - Sv. Georgio. Sv. Nicola z Tolentina, Sv. Dominik, Sv. Kateřina Sienská, Sv. Kristina a Sv. Domenica. Interiér dotváří kazetový strop, uprostřed s obrazem vzkříšeného Krista.

Kostel Nejsvětější duše v očistci

Interiér kostela Nejsvětější duše v očistci

Strop s obrazem vzkříšeného Krista

Dalším kostelem, ke kterému jsme kolem hradeb došli byl Chiesa del Carmine. Vedle něj, na vyvýšeném podstavci byla bronzová socha Jana Pavla II., která připomíná jeho návštěvu Galatiny 5. října 1980. Fot'ák přestal fotit. Za chvilku jsem to ještě jednou zkusila a podařily se mi ještě dvě poslední fotografie. A konec! Tady jsem opravdu zalitovala toho, že nemám náhradní baterii. Nebýt návštěvy Soleta, určitě by baterie vydržela. Ale Soleto mě natolik nadchlo, takže zastávky tam, jsem nelitovala. Kostel byl navíc zavřený.

Karmelitánský kostel

Detail vstupního portálu
Socha papeže Jana Pavla II.

Jedná se o barokní stavbu, která vznikla ve druhé polovině 17. století. Řád karmelitánů se v Galatině usadil už roku 1618. Současná podoba je výsledkem rekonstrukce z let 1720 a 1724, která byla provedena po zhroucení stavby roku 1719. Fasáda je rozdělená do tří částí. Spodní zdobí portál s rostlinnými ornamenty, ve výklencích jsou sochy proroků Eliáše a jeho žáka Elisea. Dřvevěné dveře z roku 1745 jsou dílem Donata Constantina, dřevěné panely nesou jeho jméno. Prostřední část zaujme zdobeným oknem a sochami Sv. Terezie a Sv. Marie Maddaleny de'Pazzi. Vrchní část fasády zdobí dvě věžičky a karmelitánský emblém. Interiér, který jsme kvůli zavřeným dveřím bohužel neviděli, tvoří jedna obdélníková lod' se čtyřmi kaplemi na každé straně. V polovině 17. století byl ke kostelu na pravé straně přistavěn dvoupodlažní konvent. Dalšího rozšíření se karmelitáni dočkali koncem 17. století. Od roku 1809 byla pak v budově konventu kasárna a později civilní nemocnice.

Vytáhla jsem mobil s vědomím, že další fotky už budou jen pro zdokumentování procházky. Pokračovali jsme podél městských hradeb a došli k bráně Porta Nuova a pak k dalšímu z kostelů, kterým byl Chiesa dell'Addolorata, který v překladu znamená kostel Panny Marie Bolestné, byl postaven v barokním slohu roku 1710. O jeho výstavbu se zasloužilo stejné bratrstvo, jako tomu bylo u kostela Nejsvětější duše v očistci. Vedle kostela stál zajímavý palác, na kterém mě zaujala jeho výzdoba a pak chrliče vody.

Porta Nuova (Nová brána)

Kostel Panny Marie Bolestné

Jeho hlavní průčelí je horizontálně členěno římsou na dvě části. Uprostřed spodní, nad dvěma vchody, je ve výklenku umístěna socha Panny Marie Bolestné. Vrchní díl fasády je opticky rozdělený s kruhovým oknem. Na bocích jsou kamenné vázy s štít ukončuje římsa uprostřed s křížem.
Interiér je jednolodní, bohatý na štukovou výzdobu, kterou doplňují sochy svatých. Dominantou kostela je monumentální kamenný oltář z roku 1716, v jehož horní části je obraz ukřižování Krista.
Ve středním výklenku je dřevěná socha Addolorata. Ostatní sochy světců, spočívajících na oltáři jsou kamenné. Interiér doplňují výjevy z Křížové cesty a varhany z 19. století.
Interiér kostela byl krásný, ale mobil ho zachytil bohužel jen takto.

Interiér kostela Panny Marie Bolestné

Palác Bardoscia-Lubelli

Průhledem uličkami starého města jsem zahlédli ještě další z kostelů, kterým byl Kostel Santa Maria della Misericordia (Panny Marie Milosrdné). Byl postaven v roce 1579 architektem z Nardo Giovannim Mariem Tarantinem v renesančním slohu. Fasáda není rozdělená a zdobí jí okřídlení koně, draci a rostlinné motivy. Vchod je orámován dvěma kanelovanými polosloupy. Překlad je ozdoben hrozny. Na fasádě je sousoší Panny Marie Milosrdné, chránící bratry klečící jí u nohou, které doplňují dva andělé.
Interiér je jednolodní, hlavní oltář zachycuje výjevy ze života Panny Marie.


Než opustíme historické centrum, mám pro vás fotohádanku - co to je? Odpověd' najdete na konci článku.



Opustili jsme městské hradby a ocitli se na velikém prostranství, kterým bylo náměstí Piazza Dante Alighieri. Byla zde spousta zeleně, uprostřed byl zajímavý památník obětem první světové války, na jehož vrcholu stojí žena oděná jako římský legionář.

Takto jsem památník obětem první světové války vyfotila mobilem ...

... a takto Luca Margeriti
ZDROJ: Internet, oficiální stránky města - www.comune.galatina.le.it

Stál zde mohutný kostel, který nesl jméno Chiesa Santa Maria della Grazia, který byl bohužel zavřený. Opět jsem ho nedokonale zdokumentovala mobilem.

Santa Maria della Grazia

Jedná se o barokní stavbu z roku 1508, která byla vystavěna pro dominikánský řád, který se v San Pietro in Galatina usadil ve druhé polovině 15. století. Kostel s přilehlým dominikánským klášterem dala vybudovat šlechtická rodina Castriota Skanderberg. Současná podoba je výsledkem přestavby z let 1720 - 1743, na které pracovali salentiští dělníci pod vedením architekta Maura Manieri.
Fasáda je ostrou římsou rozdělena na dvě části, v té spodní upoutá pozornost vstupní portál ozdobený rostlinnými motivy a oválem, v němž je Madona s dítětem,nad ním je erb dominikánů. Horní část zdobí vitrážové okno, kolen nějž jsou svitky s květinovými motivy.
Interiér má tvar latinského kříže, jsou v něm umístěny bohatě zdobené oltáře z 18. století, které jsou darem šlechtických rodin. V části přilehlého kláštera je od roku 1936 umístěna knihovna, pojmenovaná po Pietru Sicilianim, ve které jsou umístěny staré rukopisy, prvotisky. Nejstarší exponáty jsou ze 16. století. V další části kláštera je Městské muzeum Pietra Cavotiho, s jehož sochou jsme se setkali na náměstí připomínajícím amfiteátr.

Sedím tu nad mapou, luštím z ní popisky jednotlivých památek, aby byly pojmenovány správně. Došla jsem ke zjištění, že jsme v historickém centru Galatiny stihli vidět téměř vše, co je na mapě zvýrazněno, či o čem je na jejím okraji poznámka. Jedinoiu výjimkou, kterou jsme neviděli je třetí dochovaná městská brána, kterou je Porta Capuccini.


A opět několik řádků pro ty, které zajímá historie:
Prvním historickým dokumentem, ve kterém je zmíněna Galatina, je listina z roku 1178, kde je nazývána Sancti Petri Galatina. Podle pověsti patří toto místo mezi zastávky Sv. Petra, který putoval z Antiochie do Říma.
V době středověku bylo součástí Tarantského knížectví a vládl mu rod Anjou. Dalším majitelem města se pak stal Raymond Del Balzo, který neměl žádné potomky a proto roku 1375 předal veškerý svůj majetek svému synovci Nicolovi Orsinimu, hraběti z Nola. Galatina sdílela podobný osud jako nedaleké Soleto a to díky shodným vlastníkům. Podmínkou daru bylo spojení obou příjmení, to proto, aby jméno Del Balzo pokračovalo dál i bez přímých potomků. Nový majitel se pak tedy jmenoval Nicola Orsini Del Balzo. Majetek pak předal svému druhorozenému synovi, kterým byl Raimondo Orsini Del Balzo, z jehož popudu byl roku 1391 dostavěn kostel Svaté Kateřiny Alexandrijské. Sám Raimondo, kterému se také říká Raimodello, se zúčastnil křížové výpravy do Svaté země, kde vystoupal na horu Sinaj, aby vzdal hold tělu Svaté Kateřiny. Odtud přivezl stříbrný relikviář, který se stal majetkem kostela. V roce 1405 Raimondo zemřel a byl pochován v apsidě kostela, o jehož dokončení se zasloužila jeho žena Maria d'Enghien se synem. Majetek převzal jeho syn Giovanni Antonio Orsini Del Balzo, který pokračoval v rozvoji města. Za jeho panování byl dobudován klášter sousedící s kostelem Sv. Kateřiny, byla vybudována nemocnice a v místech dnešního náměstí Dante Alighieri byly konány každý týden trhy, které do města přitahovaly sousty návštěvníků. Byla také vybudována fontána s pitnou vodou. Díky všem těmto aktivitám se San Pietro in Galatina rychle rozrůstalo, stalo se knížectvím a získávalo větší vliv než nedaleké Soleto. Projevilo se to i na počtu stálých obyvatel. V letech 1459 a 1463 došlo ke sčítání obyvatelstva a Galatina měla 2900 obyvatel, oproti dříve významnějšímu Soletu, kde jich bylo 1100.

Po smrti knížete Giovanni Antonia Orsini Del Balzo, který zemřel bez legitimního dědice (nemanželských dětí měl pět) a který odkázal celé své jmění dceři své sestry Isabelle, byla San Pietro in Galatina roku 1485 povýšena na vévodství a stala se součástí Neapolského království, kterému v té době vládl Ferrante Aragonský. Za válečné zásluhy v nástupnických bojích s rodem Anjou ustanovil vládcem nad San Pietro in Galatina Giovanniho Castriotu Skanderbega. Jeho synové John a po něm Ferrante se pak stali dědičnými vévody z Galatiny. Město v té době vzkvétalo, žili v něm umělci a vědci. Ferranteho jediná legitimní dcera Irene Castriota Skanderbeg, 3. vévodkyně San Pietro in Galatina se provdala v roce 1539 za prince z rodu Sanseverino. V tomto období byly vybudovány městské hradby s branami, kterých bylo původně pět. Do dnešních dnů se zachovaly tři. Z tohoto období také pochází vévodský hrad Castriota, který byl mnohokrát v průběhu staletí přestavován a je snadno přehlédnutelný.

Vévodský, původně hrad, dnes palác.
Já ho zachytila pouze okrajově, vpravo na fotografii náměstí od chrámu Patra a Pavla.
ZDROJ: Internet, ofociální stránky města www.comune.galatina.le.it

Mezi roky 1657-1674 se stal rezidencí otrantského biskupa Adarza de Santander. Rod Sanseverino se zadlužil a tak roku 1615 přešla Galatina a s ní i další města do majetku janovské rodiny královských bankéřů Spinola. Ve vlastnictví této rodiny byla Galatina až do roku 1784. Poslední z tohoto rodu Maria Teresa se provdala za Battistu Gallarati Scottiho a Galatinské vévodství se stalo majetkem rodiny Scotti. V roce 1806 byl zrušen feudalismus a Galatina pak byla součástí Neapolského království až do roku 1861, kdy došlo ke sjednocení Itálie.

Současná Galatina, která je mimo jiné i sídlem italského tabákového průmyslu, má něco přes 27 tisíc stálých obyvatel.

Oslavami patronů města, svatých Petra a Pavla, jsem začala a také jimi skončím. Takto to vypadá, když se večer ta paráda rozsvítí:


První dvě fotografie jsou z oficiálních stránek města: www.comune.galatina.le.it

Oskenovaná pohlednice z Galatiny


Kdo odpověděl, že se jedná o kanál, nemýlil se. :-D

Závěr cestovního deníku najdete tady.

Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře

9. března 2016 v 15:26 Putování po Čechách
Tímto článkem se zapojuji do soutěže o "Nejhezčí církevní stavbu", která probíhá na blogu VendyW
a současně také plním slib, který jsem dala. Sliby se mají plnit.


Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře

Mám-li vybrat sakrální stavbu, která je mi blízká, je to kostel u nás na Bílé Hoře, kolem kterého chodím už dlouhých 42 let.
Přiznám se, že jsem nad výběrem sakrální stavby dlouho přemýšlela a nakonec zvolila tu nejbližší.


Prvním podnětem pro výstavbu tohoto kostela se stala bitva.
Nebyla to bitva ledajaká, trvala sice necelou hodinu, ale její důsledky na dlouhých 300 let ovlivnily osud českého státu.
V bitvě na Bílé Hoře se střetla 8. listopadu 1620 česká stavovská armáda, proti níž stály dvě katolické armády a to, armáda císaře Svaté říše Římské a armáda Německé Katolické ligy.

Na bitevním poli zůstala pak těla těch, kteří zde padli. Ne všechny ostatky mrtvých bylo možno řádně pohřbít a ještě dlouho po bitvě se nacházely po polích v okolí Bílé Hory.

Tehdy vyvstala myšlenka, aby zde byla postavena kaple, k níž by byly kosti shromažďovány a kde by se pravidelně vzpomínalo na padlé. Proto už v roce 1622 vyzval pražský arcibiskup Jan Lobelius věřící ke sbírce na postavení kaple na Bílé Hoře. V té době zuřila třicetiletá válka a skromné finanční prostředky, které byly v těch těžkých dobách sebrané, umožnily zřídit jen malou kapli obdélníkového půdorysu, která je zachována ve zdivu západní části dnešního kostela.

Prvotní kaple, která byla zasvěcená sv. Václavu
Zdroj: Publikace "Poutní místo Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře" od Jana Royta

11. dubna 1623 si bělohorské bojiště prohlédl císař Ferdinand II., kterého po něm doprovázel Albrecht z Valdštějna.
V kronikách pak lze dohledat, že roku 1624, v den výročí bitvy, putovalo procesí od chrámu Sv. Víta na Pražském hradě do kapličky na Bílé Hoře.

Jako zajímavost lze uvést, že 25. dubna 1628 byl nedaleko současného kostela položen základní kámen pro výstavbu kláštera servitů (řád služebníků Panny Marie). Zúčastnili se ho císař Ferdinand II. s chotí a synem, pražský arcibiskup Arnošt Harrach a generální vikář servitů Jindřich za hojné účasti věřících. Servitům však místo nevyhovovalo, leželo při strategické cestě do Prahy. Tudy také pronikla k hlavnímu městu roku 1631 saská vojska a v letech 1634 a 1648 Švédové. Stavbu komplikoval nedostatek vody i prostředků. Zájem servitů o Bílou Horu opadl poté, co se řád trvale usadil na Starém Městě pražském. Zůstala dostavěná kaple sv. Martina (v současné době obydlí) a klášterní budovy byly přestavěny na zájezdní hostinec (současná Velká hospoda na Bílé Hoře).

Bývalá kaple sv. Martina, v současnosti obydlí

Vstupní portál do bývalého a nedostavěného kláštera servitů

Vrat'me se však ke kostelu, o kterém je tento článek.
Roku 1634 byla kaple poškozena při prvním vpádu švédských vojsk a došlo k její proměně v kostnici.
Až počátkem 18. století se neformální bělohorské bratrstvo vrátilo k myšlence vystavět na Bílé Hoře důstojnou svatyni.
Roku 1704 došlo k opravě původní kaple. Opravy se ujal stavitel Michael Hagen, který do Prahy přišel z bavorsko-tyrolského pomezí a který až do konce svého života působil u kaple jako kostelník.

Kaple sv. Václava na dobové rytině, která se stala základem budoucího kostela
Zdroj. Publikace "Poutní místo Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře" od Jana Royta


V letech 1705 - 1706 byl ke kapli přistavěn osmiboký presbytář s nízkou kupolí s lucernou. Světící pražský biskup a strahovský opat Vít Seipl vysvětil novou svatyni, zasvěcenou Panně Marii Vítězné, 8. srpna 1706.
Ale ani tato kaple nepostačovala. Podle projektu jednoho z hlavních dobrodinců kostela Kristiána Luny, který při něm spolupracoval se zetěm Michaela Hagena Jindřichem Klingenleitnerem, došlo k jeho rozšíření.
Autorem projektu ambitů s koutovými kaplemi a dominantní kupole byl s největší pravděpodobností Giovanni Santini. Na výstavbu poutního místa přispěli značnými částkami četní umělci, sdružení v Bratrstvu Panny Marie Vítězné: Petr Brandl, Kryštof Dientzenhofer, Tommaso Soldati, Giovanni Battista Alliprandi, Jan Jiří Aichbauer, Tomáš Haffencker, Bartolomeo Scotti a Jan Jakub Steinfels.
Výstavba svatyně probíhala postupně za poutního provozu.
Bylo také nutné vyřešit spor o patronátní právo nad kostelem, které si osoboval majitel tachlovického panství Karel Jáchym hrabě Breda, nebot' svatyně ležela na jeho pozemcích. 25. srpna 1711 přijala patronátní ochranu císařovna vdova Eleonora Magdalena Terezie a pověřila duchovní správou libockého faráře. Současně dala souhlas k další výstavbě.
Roku 1709 byla dokončena sakristie s kůrem a o rok později byla na jihu přistavěna kaple sv. Feliciána.
Roku 1712 je ke kněžišti přistavěna kaple sv. Hilaria, jsou budovány rohové kaple v ambitech a začínají se stavět obvodové zdi.
Každé poutní místo potřebovalo ke svému provozu vodu, proto byla v roce 1716 vykopána 40 m hluboká studna.
Václav Vavřinec Reiner v roce 1718 vytvořil v kapli sv. Feliciána první významnou malbu Císařské vojsko před bitvou na Bílé Hoře, která je také nazývána Svatý Dominik se modlí kleče v čele císařského vojska. Na fresce žehná karmelitán Dominicius vojsku tzv. Strakonickým obrazem.
Výmalbou klenby střední kupole byl roku 1728 pověřen věhlasný bavorský malíř Kosmas Damián Asam. Jedná se o Triumf katolické církve v Čechách, nebo také Oslavení církve českými patrony. Uprostřed je Madona jako žena z Apokalypsy (Maria lactans). Jako odměnu za svou práci si přál odlitek kruhu na dveřích svatováclavské kaple katedrály sv. Víta.
Výmalbu v kapli sv. Hilaria provedl Johann Adam Schöpf. Je na ní téma bitevní vřavy v popředí, na pozadí s letohrádkem Hvězda.
Stavba ambitů byla dokončena v roce 1729, s jejich výmalbou se začalo v roce 1730 a byla dokončena v roce 1740.

V roce 1785 bylo poutní místo dekretem císaře Josefa II. zrušeno.
Stavbu koupil za 1780 zlatých motolsklý sládek Ulrich. Oltář byl převezen do kostela ve Stodůlkách a ostatky svatých Feliciána a Hilaria se dostaly do kostela sv. Matěje v Šárce.

Roku 1811 koupil opuštěný poutní komplex kanovník kapituly U Všech svatých Josef Czapek. Rok trvaly nákladné opravy, ze Stodůlek byl vrácen hlavní oltář a z kostela sv. Matěje ostatky obou mučedníků.
K novému vysvěcení pak došlo 7. srpna 1813.
V roce 1827 byla mezi kanovníkem Czapkem a břevnovským klášterem uzavřena smlouva, na jejímž základě přešlo poutní místo pod správu břevnovských benediktinů.
Za II. sv. války v klášteře sídlila Luftwafe a protiletecká obrana nedalekého letiště v Ruzyni. Od té doby tu zůstal protiletecký kryt.
Za komunistické éry byl poutní kostel sice přístupný lidem, protože ve faře sídlil diecézní kněz, kterým byl Doc. ThDr. Václav Bogner (1911-1988), na kterého si ještě osobně pamatuji jako úžasně moudrého člověka. Přilehlé hospodářské budovy byly využívány státní bezpečností převážně k odposlechům zahraničních hovorů.

Po roce 1989 se celý areál vrátil zpět do majetku řádu benediktinů a od podzimu roku 2007 mají v bývalé faře a přilehlých budovách svůj klášter sestry benediktinky.

Pohled na kostel přes Karlovarskou ulici

Hlavní jižní portál

Jižní vstupní portál poutního místa je připisován Karlu Ignáci Dientzenhoferovi.
Za autora štukové výzdoby je pokládá Jan Oldřich Mayer.
Vstup doplňují sochy světců (dnes už pouze kopie)

Sv. Roch

Sv. Šebestián

Pro lepší orientaci - mapka poutního místa
Zdroj: Publikace "Poutní místo Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře" od Jana Royta

Pohled na kostel.
Zde jsou zřetelně vidět jednotlivé fáze výstavby.
Vlevo lod' kostela zbudovaná z původní kaple z roku 1622,
opravená Michaelem Hagenem a doplněná čelním štítem z roku 1704.
Za ní pod centrální kupolí osmiboký presbytář z roku 1706
a kolmo na něj vpravo boční kaple sv. Feliciána.
Maličká budova vyplňující roh je depozitáž z roku 1728

Zde už je vidět i druhá boční kaple sv. Hilaria (vlevo)

Čelní pohled na kostel

Osmibokému kněžišti dominuje barokní oltář, v jehož středu je kopie tzv. Strakonického obrazu.

Strakonický obraz v detailu *)
Tímto obrazem a posvěceným mečem žehnal karmelitán Dominicius katolickým vojskům
před zahájením bitvy a modlil se k němu v jejím průběhu.
Podle dobových grafických listů s obnaženým mečem a vztyčeným obrázkem táhl v čele vojska.
Vítězství v bitvě bylo následně připisováno zázračné moci mariánského obrazu.

Zdroj obrázku: INTERNET, stránky Komunity Venio (www.benediktinky.cz)

*) Na mojí fotografii obraz nebyl moc zřetelný, proto jsem si dovolila ho stáhnout.

Freska v hlavní kupoli od Kosmase Damiana Asama

Sv. Dorota

Nádvoří kostela je chráněno ze tří stran ambitem - křížovou cestou, jejíž kupolky a stěny jsou bohatě zdobeny freskami, mimo jiné také unikátním souborem evropských mariánských poutních míst (Atlas Marianus).
Čtvrtou stranu tvoří bývalý dům duchovního správce, dnes klášter sester benediktinek.

Fresková výzdoba ambitů

Poslední večeře Páně

Freska v kapli sv. Václava, znázorňující světce zjevujícího se v bitvě u Chlumce

Klášter benediktinek

A ještě jeden záběr na klášter

Ambity a boční kaple sv. Vojtěcha

Věž kaple sv. Hilaria a věž nad knežištěm

Sakristie se zvonicí a dominantní kupole

Sakristie se zvonicí

Věž kaple sv. Feliciana, dominantní střední věž a zvonice nad sakristií

Průchod mezi věží sv. Feliciana a ambity



Socha na kapli sv. Feliciana

Detail výzdoby průčelí kostela na kapli sv. Václava tvoří socha jmenovaného světce,
doplněná po stranách dvěmi anděli. Autorství je připisováno J.O.Mayerovi.



Depozitář

Tak to je ten "náš kostel", na který bývalo vidět z okna domu, na jehož pozemku stála vojska před osudnou bitvou. Kostel už z okna nevidíme, na sousední zahradě vyrostl krásný stříbrný smrk.
Na závěr ještě pár fotografií z cest, kdy jsem šla jen tak kolem.

Únor 2006

Leden 2012

Březen 2012

Prosinec 2015 - den, ve kterém byla pořízena většina fotek ke článku

Prosinec 2015 - večerní návrat domů














Italský deník - 7. část

2. března 2016 v 0:33 Putování po Evropě
Pokračování předchozí části.


Čtvrtek 26. června 2014
Probudili jsme se brzy. Vylezla jsem na balkon a zadívala se na oblohu. Modro a mráčky. Snad počasí vyjde a nebude pršet.
Po snídani jsem sundala fot'ák z nabíječky, kde byl už od středečního večera. Lahev s pitím, k tomu sušenky, kdyby přišel hlad a na nohy pohodlné boty. Jsem připravená a vím, že dnes se bude hodně chodit.
Cíl, který jsme pro dnešní den zvolili, jsme chtěli navštívit už při našem prvním pobytu v Salentu před dvěma roky. Tehdy to nevyšlo. Podobně to nevyšlo ani při loňském pobytu v Otrantu. Těch míst, která bychom v Salentu chtěli vidět, je spousta a tři týdny jsou krátké.

Z Torre jsme vyjeli, opačným směrem než předchozího dne, kolem půl osmé. Cesta na Borgagne vedla rovinatou krajinou, ve které se střídaly olivové háje s poli a políčky, na kterých rostlo cosi. Občas jsme viděli zemědělskou usedlost, či jsme projížděli maličkou vískou. Borgagne jsme objeli po obchvatu a jen z dálky viděli věže a věžičky. Došlo nám, že tato část Melendugna nabízí určitě mnohem víc, než samotné Melendugno. Ale náš cíl to nebyl. Uvidíme, třeba se tu při návratu zastavíme. Projeli jsme Martano, které na nás také působilo zajímavěji, než Melendugno. Při výjezdu jsme odbočili nějak špatně a pak se "kochali" pomalou jízdou po uzoučké silničce za traktorem. Dívala jsem se do mapy a přemýšlela, kde se stala chyba. Díky pomalé jízdě mi došlo, že to cosi, kolem čeho jsme už jeli, je tabák. Tabáková pole se střídala s olivovými háji, kukuřicí a vinicemi a já vyhlížela první křižovatku se směrníky, abychom se vrátili na naplánovanou trasu. Jen jsem doufala, že traktor před námi neodbočí stejně jako my. Křižovatka přišla a my se po dalších uzoučkých silničkách dostali tam, kudy jsme chtěli jet. I to courání za traktorem k něčemu bylo, alespoň jsme mohli poznat, co se tu pěstuje. Když jsme podjeli čtyřproudou SS16, už jsme věděli, že bychom měli dojet v pořádku do cíle. Tudy už jsme mnohokrát projížděli v minulém roce.

Zorientování jsme dojeli do městečka Soleto.
Průhledem mezi domy jsem zahlédla vysokou věž kostela a poprosila manžela, aby zastavil.


Zaparkovali jsme v jedné z uliček a vydali se ke věži. Díky její výšce jsme se dobře v labyrintu uliček orientovali. Mezi domy jsme doputovali na náměstí, jehož dominantou byl obrovský kostel se zdobnou věží, která byla důvodem k zaparkování a k neplánované procházce.
Za kostelem na lavičce seděli dva staří bělovlasí muži. "Buon giorno", pozdravili jsme a dočkali se odpovědi a úsměvu. Jeden ze starých pánů se zvedl z lavičky, aby se nás zeptal, odkud jsme. "Siamo Repubblica Ceca". "Da quale città?" "Praga."
Starý pán se rozzářil a začal nám vyprávět o tom, že v Praze několikrát byl a jak se mu Praha líbí. Pak se otočil na druhého starého pána a začal mu nadšeně vyprávět, že jsme z Prahy. A aby to nebylo málo, tuto informaci sdělil mladé paní, která vyšla z jednoho domu a pak ještě jedné starší, která vedla kolo. Usmíval se a stále nám radostně vyprávěl o tom, jakou má radost. Přiznám se, že jeho vyprávění a milá tvář vyvolala i u nás úsměv. Potom nám začal vyprávět o katedrále, u níž jsme stáli a doporučil nám, abychom se šli podívat i dovnitř. Nakonec nám řekl, že do Soleta moc turistů nezavítá, ale že je tu spousta zajímavých míst, která stojí za vidění.
I dnes, po téměř dvou letech, se při vzpomínce na starého bělovlasého pána ze Soleta, usmívám.
Katedrálu jsme obešli a prohlédli si i její interiér. Starý pán měl pravdu, je opravdu krásná a stojí za vidění.


Budova katedrály je mohutná
Vlevo dole je vidět kousek lavičky, na které seděli dva staří pánové

Katedrála má i zvonici, ve věži Raimondello zvon není

Hlavní lod'

V Apulii, tam zejména, ale i v dalších kostelech je k vidění Padre Pio.
Svatý Pio z Pietrelciny, známý pro svá stigmata.
Byl to on, kdo předpověděl Františku kardinálu Tomáškovi,
že nezemře, dokud jeho zem nebude svobodná.
Jeho sochu můžete vidět u nás v kostele Panny Marie Andělské (U Kapucínů) na Hradčanech.

Jeden z bočních oltářů

Oltář v hlavní lodi

Nádherně zdobený strop

Hodně zvláštní kazatelna.
Všimnete si zvláštního detailu?

Tak tady je - ručička v kazatelně.
Fotila jsem jí zvlášt', ale fotografie se moc nepovedla, proto detail předchozí fotky.

Pokus o vyfocení čela katedrály se kvůli kontrasvětlu moc nepovedl.
Všimněte si poškození na levé straně.

Tak tady ještě jednou zblízka.
Ve stínu katedrály už ta fotka vypadá lépe (i když chybí věž Raimondello)
Poškozená část čela katedrály byla ponechána jako připomínka zásahu bleskem.

Stavba je pojmenována Katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Její současná barokní podoba pochází z let 1783 až 1832. Původní pětilodní kostel byl budován už ve 14. století za vlády Giovanniho Antonia Orsini-Del Balzo.
Věž, která těsně sousedí s kostelem, nese jméno Raimondello. Už od roku 1875 je národní kulturní památkou. Byla dokončena v roce 1397. Má pět pater, spodní dvě jsou plná bez oken, další dvě patra mají čtyři okna a jsou bohatě zdobená, poslední má osmiboký tvar, okna jsou oddělena jemně vyřezávanými sloupky. Na celou věž je použit místní kámen. Věž je zakončena špičatou kopulí z polychromované majoliky. Je vysoká více než čtyřicet metrů a když byla osvětlena olejovými lampami, bývala v dávných dobách vidět jak z Jaderského, tak i Jónského moře.
Katedrála i věž Raimondello byly vážně poškozeny v roce 1743 zemětřesením. Několik desítek let pak probíhaly pokusy o její opravu. Až roku 1781 byla původní středověká pětilodní katedrála zbořena a na jejím místě začala roku 1783 výstavba nové, prodle projektu architekta a současně i stavitele, kterým byl Adrianus Preite z Copertina. Už roku 1786 byla dokončena střecha. Preite roku 1804 zemřel, ale práce pokračovaly až do roku 1836. Roku 1977 byla bleskem poškozena čelní část katedrály.
Současná katedrála se třemi loděmi je rozdělena klenutým stropem na několik částí. V interiéru jsou barokní oltáře Sv. Františka z Paoly, Sv. Pavla, Sv. Lugiho a Madonna dei Fiori (Panna Marie Květná).

Od katedrály jsme zamířili do uliček starého města, kde jsme našli spoustu dalších zajímavostí a památek. Nedaleko katedrály jsme objevili nenápadný kostelík Madonna del Carmine, ve kterém je oltářem freska madony s dítětem. Tato stavba byla v padesátých letech opravena a freska zrekonstruována.

Madonna del Carmine

Interiér Madonna del Carmine

Další památkou, stojící v řadě mezi domy a nebýt věžičky zvonice, tak i snadno přehlédnutelnou, byl kostel Santo Stefano. Bohužel byl zavřený. Jedná se o řecko-byzantskou stavbu z počátku 14. století. Zdobí jí pozdně románský portál, zvonice už nese prvky gotické. Interiér je jednolodní a je zdobený freskami byzantského stylu. Nejvýznamnější památkou tohoto kostela je zobrazení Posledního soudu. V kostele je také pancíř Archanděla Michaela.

Santo Stefano

Byzantské fresky v San Stefano
Zdroj: Internet - Stránky města

Po staré dlažbě jsme došli k bráně, která byla ozdobena sochami. Jednalo se o bránu San Vito, která bývala součástí středověkého městského opevnění.

Porta San Vito

Na Largo Osanna, které je centrálním náměstím a v jehož středu je městský park, nás zaujal vysoký kamenný sloup ve tvaru kříže, na jehož vrcholu je socha Madony s dítětem. Sloup, který se nazývá Hosana a který dal jméno celému prostoru kolem, zde byl vztyčen na oslavu zavedení pitné vody za městské hradby. Toto místo stávalo vně hradeb a byla zde jediná studna na vodu, která byla vybudována na principu řeckých cisteren, schraňujících dešt'ovou vodu. Je tu k vidění také městský znak Soleta, kterým je Slunce na modrém pozadí, doplněné korunou s devíti drahokamy, vyvedený v dlažbě. Na Largo Osanna je i socha papeže Jana Pavla II., která zde byla vztyčena jako připomínka jeho návštěvy 5. října 1980.

Sloup Hosana

Městský znak

Socha Jana Pavla II.

Za vrcholky stromů byla vidět věžička se zvonky a další velká budova. Šli jsme se podívat blíž a pak stáli před kostelem a kláštěrem Panny Marie Grazie. Stavba byla zahájena roku 1601 a dokončena v roce 1609. Barokní portál zdobí dva zdvojené sloupy a výklenková okna se sochami svatých. Interiér kostela je jednolodní a jeho nejcennější památkou je dřevěný kříž ze 17. století.

Kostel Panny Marie Grazie

Jeho interiér

Klášter Panny Marie Grazie

Podobně jako při předchozím výletu, i tady jsme objevili otevřenou kapličku. Pátrala jsem po podrobnostech, a objevila, že se s největší pravděpodobností jedná o kapli Sv. Pavla, která byla v sedmdesátých letech rekonstruována.

Otevřená kaplička

Vraceli jsme se zpátky historickým centrem do míst, kde jsme nechali auto a došli k mohutné budově, vypadající jako pevnost. Alespoň její zadní část tomu nasvědčovala. Pevnost to nebyla, jednalo se o bývalý klášter klarisek při kostelu San Nicola. Sám kostel je nejstarší památkou města z konce 13. století. V letech 1648 - 1689 byl přestavěn do současné podoby. Jeho fasádu zdobí dva silné pilastry. Bohatě vyřezávaný portál je doplněn bustou Sv. Mikuláše (San Nicola). Interiér je jednolodní s klenutými stropy. Kromě oltářů Nejsvětější Trojice, Sv. Františka z Assisi, Sv. Kláry a Sv. Dominika je zde umístěno plátno z roku 1726, znázorňující Sv. Mikuláše ae čtyřmi zázraky, které jsou mu připisovány.
Od roku 2003 je kostel uzavřen a klarisky byly přemístěny do Otranta.

Bývalý klášter klarisek

Kostel San Nicola (Sv. Mikuláš)

Nedaleko kostele je Palazzo Sedile ze 16. století.

Palazzo Sedile

Ke katedrále, kde jsme naší procházku Soletem zahájili, jsme se vrátili z druhé strany. Nebloudili jsme, vysoká věž Raimondello byla vidět ze spousty míst ve městě.


Obloha se zatáhla a my jen doufali, že nezačne pršet. Rozhlíželi jsme se, zda znovu neuvidíme starého bělovlasého pána. Chtěli jsme mu poděkovat za jeho doporučení k prohlídce dalších míst v Soletu. Už tam nebyl.
Prozářil nám však den jako slunce, které má město, ve kterém on žije, ve svém znaku.

Soleto na obrázku z 18. století
Zdroj: Internet - Stránky města

Město leží v samém srdci Salenta, ve stejné vzdálenosti od Jaderského a Jónského moře. Už v roce 1929 bylo o něm napsáno: "Soleto je skutečný čistě duchovní požitek, oáza krásy, osamocený cíl cesty, který nabídne cestovatelům víc, než by očekávali, at' už se jedná o milovníka architektury, sochařství, malířství nebo archeologa, či entongrafa nebo folkloristu...".

Něco málo z historie: Soleto je jedno z nejznámějších neolitických míst Salenta a dodnes při archeologickém bádání dochází k objevům artefaktů z doby bronzové. V době messapi bylo nejdůležitější křižovatkou, ze které vedly cesty do nejvýznamnějších messapinských center, což dokládají četné archeologické nálezy. Po válkách s Hannibalem se dostalo pod římský vliv a většina budov, kterou zde kultura messapi vybudovala, byla zničena. Po rozpadu říše římské bylo součástí Magna Graecia. Řeckou kolonií zůstalo až do ranného středověku. Řecké zvyky a jazyk, kterému se říká Grico nebo také Grecanico, v němž je patrný vliv řečtiny mísící se se Salentským dialektem, zde zůstaly až do dnešních dob.
Roku 1055 byla Apulie dobyta Normany. Z městských území Soleto, Galatina, Zollino, Aradeo, Cutrofiano, Sternatia, Collepasso, Castrignano a Sogliano bylo vytvořeno hrabství Soleto. Spolu s hrabstvími Lecce a Nardò se stali součástí Tarantského knížectví. Hrabství bylo v rukách rodu Anjou, po nich vládl rod Del Balzo. Nejvýznamějším představitelem tohoto rodu byl Raymond Del Balzo, který nechal Soleto opevnit hradbami. Protože neměl žádné potomky, předal majetek svému synovci, kterým byl Nicola Orsini hrabě z Nola. Jedinou podmínkou bylo spojení obou příjmení, takže od roku 1375 bylo Soleto v majetku Orsini-Del Balzo. Nikolův druhý syn Raimondo se oženil s Marií d'Enghien hraběnkou z Lecce, čímž znásobil svůj majetek. Za jeho vlády došlo k velkému rozvoji města, byla dobudována katedrála a stavěla se věž, která se jmenuje po hraběti Raimondello. Po jeho smrti Marie Orsini-Del Balzo nechala postavit poslední patro věže. Měla o město zájem, díky jejímu přičinění vznikly například fresky v kostele San Stefano a několik dalších památek.
Majitelé města se střídali od doby, kdy byl atentátníkem zabit poslední člen rodiny Orsini-Del Balzo. Byli to rody Ferrante, Sanseverino, Carafa, Spinola.
Roku 1806 byl feudální systém zrušen, původní hrabství se stalo majetkem Království Neapole a obojí Sicílie. Šlechtické tituly, na rozdíl od majetku, však byly ponechány.
Po porážce Napoleona bylo Vídeňským kongresem roku 1815 rozhodnuto, že Soleto a jeho území se stane součástí Království obojí Sicílie, tedy pod nadvládou Bourbonů. Bylo jím až do roku 1861, kdy došlo ke sjednocení Itálie.

Současné Soleto má necelých pět a půl tisíce obyvatel. Patří mezi nejvýznamnější arecheologická naleziště, zejména z období messapi. Zatím nejdůležitějším objevem, ke kterému došlo v roce 2003 je Mapa Soleta. Jedná se o smaltovaný fragment, na němž jsou uvedena místa Salentského poloostrova. Některá jsou psána v řečtině (Τάρας, Taras) Taranto a Otranto, další pak v jazyce messapi: Nardò, Lecce, Soleto a Leuca. Na bocích je schématicky znázorněno Jónské moře a Jaderské moře. Původní mapa byla větší. V současné době je umístěna v Archeologickém muzeu v Tarantu.

Mapa Soleto

Opustili jsme Soleto a neplánované zastávky tady jsme vůbec nelitovali, spíš naopak.

Pokračovali jsme do místa, jehož návštěvu jsme si předchozího dne naplánovali a tím byla Galatina. Klenot mezi městy Salenta, který si zaslouží samostatnou kapitolu. Už i proto, že jsem tento díl deníku věnovala Soletu.
Tak jen malou fotografickou "ochutnávku", i když fotky opět postrádají více barevnosti, protože chybělo slunce.
A navíc, tak jako už několikrát, začal zlobit fot'ák, takže část fotografií byla pořizována mobilem. Ale o tom až příště.

Kostel Svatých Petra a Pavla

Ambity u baziliky Sv. Kateřiny Alexandrijské

Sv. Jiří

Po procházce Galatinou jsme jeli zpátky do Torre dell'Orso. Zastávku v Borgagne jsme zrušili. Bez fungujícího fot'áku to nemělo cenu. Do Torre jsme dojeli kolem čtvrté odpolední a tady, světe div se, svítilo slunce. Nezdržovali jsme se tedy vařením opožděného oběda, ale převlékli se do plavek a vydali se na pláž s kouskem pečiva s mortadellou v ruce.
Kolik ještě budeme mít možností se vykoupat?

Párkrát jsem vlezla do studené vody a doufala, že mi vítr, který už byl mírnější, neofoukne záda. To by mi opravdu chybělo. Chvíli jsem si četla a pak pozorovala malou kudrnatou holčičku Francescu, s jejímiž rodiči jsme se vídali v rezidenci a vláčku. Její maminky jsem se ptala, kolik jí je. Prý osmnáct měsíců. Francesca byla pracovitá. Z vlhkého písku vytvářela bábovičky, kterými zdobila všechna lehátka, ke kterým došla. Maminka se na ní zlobila a napomínala jí, že to dělat nesmí. Pak si všimla rozzářené tváře mého muže. "Non ci importa, siamo nonna e nonno". "Avete nipotini?" "Ancora tre." (Nám to nevadí, jsme babička a dědeček. Kolik máte vnoučat? Zatím tři.) Na pláži jsme vydrželi téměř do večera.
Pak následovala rychlá sprcha, která smyla slanou vodu. Večer jsme se vypravili do městečka na večeři.

Pátek 27. června 2014
Konečně se dostavilo počasí, na které jsme se těšili po spoustě "propršených" dní. Azurově modrá obloha a mírný vánek. Co více by si člověk mohl přát. Takže nakonec to pravé léto v Salentu začalo. Jen jsme si říkali, proč tak pozdě? Na druhou stranu pozdě, ale přece. Prvním vláčkem jsme jeli na pláž, položili osušky na lehátka a šli si zaplavat. Voda však byla stále studená. Po chvíli, když si člověk na ní zvykl, už to nebylo tak hrozné. Dopoledne jsme trávili plaváním, ležením a četbou. Posledním vláčkem před siestou jsme se chtěli vrátit zpátky do rezidence, ale nevešli jsme se do něj. Bylo vidět, že nadcházejí prázdniny a v rezidenci už je podstatně více obyvatel. Přišli jsme navíc později než obvykle a hlavně se nám nechtělo do tlačenice při nástupu. Padaly i poněkud peprnější vyýrazy, když si někdo vynucoval místo ve vláčku. Bylo nás víc, kteří jsme zůstali pod viaduktem. Půjdeme pěšky, nebude to poprvé. Řidič na nás kývl a řekl, že se otočí a přijede pro nás. "Grazie, a piedi." (Děkujeme. půjdeme pěšky). Byla jedna hodina po poledni a slunce sálalo. Šli jsme po rozpálené cestě a po zaprášených chodnících. Když jsme byli ve stínu pinií u místa, kde jsme první den tady bloudili, jel vláček zpátky pro ty, které tam nechal. Řidič na nás zatroubil, zastavil a pak se zeptal, zda si nechceme sednout, že hned pojede zpátky. Poděkovali jsme mu a řekli, že to už dojdeme. Vracet se znovu k moři?
Po obědě a siestě jsme se k moři vypravili znovu. Jako přes kopírák. Voda, lehátko, kniha. V případě manžela motoristický časopis. Když jsme lezli poprvé do moře, muž pronesl: "To to nemohli od rána trochu ohřát?" Hezká pláž, krásně čisté moře, ale studené. Večer jsme se do vláčku vešli v pohodě. Spousta lidí odjela těmi dřívějšími, my si počkali na poslední. Po lehké večeři ze zbytků, které bylo záhodno "zlikvidovat" jsme se vypravili do Melendugna. Ne, nechtěli jsme si zopakovat procházku. Zaparkovali jsme na jeho okraji u "supermercato" Eurospin. Nakoupili jsme sýry Cacio cavallo, několik lahví salentského vína, pečivo a čokolády pro děti.
Po návratu do apartmánu jsem čekala, až bude ještě větší tma a pak vyzbrojena nožem jsem se vypravila na oleandry. Během pobytu jsem si zmapovala, kde jaký kvete. Vyhlédla jsem si dvě neobvyklé barvy, oranžový a žlutý. Jeden byl u popelnic, tam to bylo snadné, ale druhý byl "hodně na ráně". Čekala jsem téměř čtvrt hodiny, až bude "čistý vzduch" a pak si uřízla dvě větvičky. Pro jistotu, kdyby se některá z nich neujala.

Místo "čekání na tmu"

Sobota 28. června 2014
Od rána byla obloha jako vymetená. Nikde ani mráček. Náš poslední den se, co se počasí týče, asi vyvede.
Prvním vláčkem jsme opět odjeli na pláž. Krásné počasí a víkend opět způsobili dopravní kolaps. Na pláži, podobně jako minulý víkend už byla spousta lidí a opět se vytvořila fronta zájemců o lehátko. Do moře jsme šli hned po příchodu na pláž. Možná, že tam později bude slušná tlačenice. O půl hodiny později pomáhali plavčíci starší paní s invalidním vozíkem. Na něm seděla krásná, asi dvacetiletá dívka. Dlouhé černé vlasy, výrazné oči a pravidelné rysy ve tváři. Od pasu dolů byla ochrnutá. Plavčici zaparkovali vozík vedle lehátka a zmizeli. Pani se marně snažila o přemístění dívky na lehátko. Můj muž vstal a nabídl se, že pomůže. Paní s vděčností pomoc přijala a pak opakovaně i s dívkou děkovaly. Šli jsme pak znovu do vody a když jsme se vraceli, paní se na nás udiveně podívala a pronesla: "Non siete italiani?" "Siamo cechi." Paní se pak už jen usmívala a já si v duchu říkala, že jsme snad Česku neudělali ostudu.
Před jednou hodinou jsme šli na vláček, muž se zeptal paní, zda nepotřebuje pomoci, že tu nebudeme. Paní jen poděkovala. Pod viaduktem jsme zaujali "strategickou pozici", takže jsme se do vláčku pohodlně dostali.
V apartmánu jsem se pustila do přípravy posledního italského oběda a požádala manžela, aby sundal ze skříně kufr, ve kterém byly složené tašky. Po obědě jsem začala balit. Do použitých osušek jsem zabalila lahve s vínem, aby cestou nedoznaly žádné větší újmy a dala je do velké tašky. Do druhé jsem balila věci, které jsme nepotřebovali. Každý rok si vozím sebou zbytečné oblečení a jsem naprosto nepoučitelná. I když každým rokem vozím méně věcí, pokaždé vezu sebou něco zpátky. Muž je na tom podobně. Nepoužité šatstvo jsem přikryla zbylými čistými utěrkami a na ně skládala nakoupené dárky. Dělala jsem si "strýčka" na večer.
Pak nás čekala už opravdu poslední cesta k moři. Tři týdny utekly jako voda, nebo spíš je spláchl déšt'.
Poslední den však byl krásný a slunečný, škoda jen, že takových bylo letos dost málo. Paní s dívkou na vozíku už tu nebyly, zato na lehátku před námi spala malá Francesca. S jejími rodiči jsme se tiše pozdravili, abychom malou princeznu neprobudili. Tentokrát jsem sebou měla u moře fot'ák. Nosila jsem ho sebou výjímečně, protože většinu času se nabíjel. Vzdala jsem pokusy o to, abych sháněla náhradní baterii, to vyřeším až doma po návratu.
Zdokumentovali jsme naposledy pláž a její okolí, naposledy jsme se vykoupali v moři a poleželi si na lehátku. Kde asi budeme zítra touhle dobou? Francesca se probudila a pustila se s vervou, sobě vlastní, do práce.

Konečně léto, jak má být

Jasné počasí umožnilo zdokumentovat i lod' plující z Řecka

Francesca pracuje

Cesta na pláži

Křivolaké stromy v dunách

S mužem jsme se rozhodli, že tentokrát nezůstaneme na pláži až do úplného večera, ale že se přesuneme do apartmánu kolem šesté, abychom vše v klidu zabalili a já měla čas na přípravu panini na cestu. Začali jsme s uklízením věcí do tašky a pak se obrátili na Francesčiny rodiče, abychom se rozloučili: "Arrivedeci, vacanza è finita." "Sono anche." (Nashledanou, dovolená skončila. Nám také.)

Stanice vláčků pod viaduktem

Už nám jede poslední vlak

V apartmánu jsem pokračovala v tom, s čím jsem začala odpoledne. Do jedné tašky věci, které budeme potřebovat na přenocování, prádlo na převlečení. Ráno tam ještě přihodíme tašku s hygienou. (Nazýváme jí "hyena" od doby, kdy náš syn jel na první skautský tábor a přinesl si domů vlastnoručně psané poznámky, co má sebou mít. KPZ jsem díky skautské minulosti svého táty vyluštila, ale proč má mít sebou hyenu, jsem opravdu netušila :-D ). Manžel, který původně plánoval, že přijede autem znovu pod zadní schody, aby to měl blíž, se nakonec rozhodl, že bude věci odnášet na parkoviště.
Pak poslední večeře a po ní jsem se pustila do přípravy jídla na cestu.
Po odnesení většiny věcí do auta bylo v aparmánu nezvykle prázdno.
Spát jsme šli poměrně brzy, ráno dobalíme zbytky a pak už jen "Addio Salento".


Pokračování příště, tentokrát o návštěvě Galatiny.

Dokončení deníku najdete zde.