. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Italský deník - 7. část

2. března 2016 v 0:33 |  Putování po Evropě
Pokračování předchozí části.


Čtvrtek 26. června 2014
Probudili jsme se brzy. Vylezla jsem na balkon a zadívala se na oblohu. Modro a mráčky. Snad počasí vyjde a nebude pršet.
Po snídani jsem sundala fot'ák z nabíječky, kde byl už od středečního večera. Lahev s pitím, k tomu sušenky, kdyby přišel hlad a na nohy pohodlné boty. Jsem připravená a vím, že dnes se bude hodně chodit.
Cíl, který jsme pro dnešní den zvolili, jsme chtěli navštívit už při našem prvním pobytu v Salentu před dvěma roky. Tehdy to nevyšlo. Podobně to nevyšlo ani při loňském pobytu v Otrantu. Těch míst, která bychom v Salentu chtěli vidět, je spousta a tři týdny jsou krátké.

Z Torre jsme vyjeli, opačným směrem než předchozího dne, kolem půl osmé. Cesta na Borgagne vedla rovinatou krajinou, ve které se střídaly olivové háje s poli a políčky, na kterých rostlo cosi. Občas jsme viděli zemědělskou usedlost, či jsme projížděli maličkou vískou. Borgagne jsme objeli po obchvatu a jen z dálky viděli věže a věžičky. Došlo nám, že tato část Melendugna nabízí určitě mnohem víc, než samotné Melendugno. Ale náš cíl to nebyl. Uvidíme, třeba se tu při návratu zastavíme. Projeli jsme Martano, které na nás také působilo zajímavěji, než Melendugno. Při výjezdu jsme odbočili nějak špatně a pak se "kochali" pomalou jízdou po uzoučké silničce za traktorem. Dívala jsem se do mapy a přemýšlela, kde se stala chyba. Díky pomalé jízdě mi došlo, že to cosi, kolem čeho jsme už jeli, je tabák. Tabáková pole se střídala s olivovými háji, kukuřicí a vinicemi a já vyhlížela první křižovatku se směrníky, abychom se vrátili na naplánovanou trasu. Jen jsem doufala, že traktor před námi neodbočí stejně jako my. Křižovatka přišla a my se po dalších uzoučkých silničkách dostali tam, kudy jsme chtěli jet. I to courání za traktorem k něčemu bylo, alespoň jsme mohli poznat, co se tu pěstuje. Když jsme podjeli čtyřproudou SS16, už jsme věděli, že bychom měli dojet v pořádku do cíle. Tudy už jsme mnohokrát projížděli v minulém roce.

Zorientování jsme dojeli do městečka Soleto.
Průhledem mezi domy jsem zahlédla vysokou věž kostela a poprosila manžela, aby zastavil.


Zaparkovali jsme v jedné z uliček a vydali se ke věži. Díky její výšce jsme se dobře v labyrintu uliček orientovali. Mezi domy jsme doputovali na náměstí, jehož dominantou byl obrovský kostel se zdobnou věží, která byla důvodem k zaparkování a k neplánované procházce.
Za kostelem na lavičce seděli dva staří bělovlasí muži. "Buon giorno", pozdravili jsme a dočkali se odpovědi a úsměvu. Jeden ze starých pánů se zvedl z lavičky, aby se nás zeptal, odkud jsme. "Siamo Repubblica Ceca". "Da quale città?" "Praga."
Starý pán se rozzářil a začal nám vyprávět o tom, že v Praze několikrát byl a jak se mu Praha líbí. Pak se otočil na druhého starého pána a začal mu nadšeně vyprávět, že jsme z Prahy. A aby to nebylo málo, tuto informaci sdělil mladé paní, která vyšla z jednoho domu a pak ještě jedné starší, která vedla kolo. Usmíval se a stále nám radostně vyprávěl o tom, jakou má radost. Přiznám se, že jeho vyprávění a milá tvář vyvolala i u nás úsměv. Potom nám začal vyprávět o katedrále, u níž jsme stáli a doporučil nám, abychom se šli podívat i dovnitř. Nakonec nám řekl, že do Soleta moc turistů nezavítá, ale že je tu spousta zajímavých míst, která stojí za vidění.
I dnes, po téměř dvou letech, se při vzpomínce na starého bělovlasého pána ze Soleta, usmívám.
Katedrálu jsme obešli a prohlédli si i její interiér. Starý pán měl pravdu, je opravdu krásná a stojí za vidění.


Budova katedrály je mohutná
Vlevo dole je vidět kousek lavičky, na které seděli dva staří pánové

Katedrála má i zvonici, ve věži Raimondello zvon není

Hlavní lod'

V Apulii, tam zejména, ale i v dalších kostelech je k vidění Padre Pio.
Svatý Pio z Pietrelciny, známý pro svá stigmata.
Byl to on, kdo předpověděl Františku kardinálu Tomáškovi,
že nezemře, dokud jeho zem nebude svobodná.
Jeho sochu můžete vidět u nás v kostele Panny Marie Andělské (U Kapucínů) na Hradčanech.

Jeden z bočních oltářů

Oltář v hlavní lodi

Nádherně zdobený strop

Hodně zvláštní kazatelna.
Všimnete si zvláštního detailu?

Tak tady je - ručička v kazatelně.
Fotila jsem jí zvlášt', ale fotografie se moc nepovedla, proto detail předchozí fotky.

Pokus o vyfocení čela katedrály se kvůli kontrasvětlu moc nepovedl.
Všimněte si poškození na levé straně.

Tak tady ještě jednou zblízka.
Ve stínu katedrály už ta fotka vypadá lépe (i když chybí věž Raimondello)
Poškozená část čela katedrály byla ponechána jako připomínka zásahu bleskem.

Stavba je pojmenována Katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Její současná barokní podoba pochází z let 1783 až 1832. Původní pětilodní kostel byl budován už ve 14. století za vlády Giovanniho Antonia Orsini-Del Balzo.
Věž, která těsně sousedí s kostelem, nese jméno Raimondello. Už od roku 1875 je národní kulturní památkou. Byla dokončena v roce 1397. Má pět pater, spodní dvě jsou plná bez oken, další dvě patra mají čtyři okna a jsou bohatě zdobená, poslední má osmiboký tvar, okna jsou oddělena jemně vyřezávanými sloupky. Na celou věž je použit místní kámen. Věž je zakončena špičatou kopulí z polychromované majoliky. Je vysoká více než čtyřicet metrů a když byla osvětlena olejovými lampami, bývala v dávných dobách vidět jak z Jaderského, tak i Jónského moře.
Katedrála i věž Raimondello byly vážně poškozeny v roce 1743 zemětřesením. Několik desítek let pak probíhaly pokusy o její opravu. Až roku 1781 byla původní středověká pětilodní katedrála zbořena a na jejím místě začala roku 1783 výstavba nové, prodle projektu architekta a současně i stavitele, kterým byl Adrianus Preite z Copertina. Už roku 1786 byla dokončena střecha. Preite roku 1804 zemřel, ale práce pokračovaly až do roku 1836. Roku 1977 byla bleskem poškozena čelní část katedrály.
Současná katedrála se třemi loděmi je rozdělena klenutým stropem na několik částí. V interiéru jsou barokní oltáře Sv. Františka z Paoly, Sv. Pavla, Sv. Lugiho a Madonna dei Fiori (Panna Marie Květná).

Od katedrály jsme zamířili do uliček starého města, kde jsme našli spoustu dalších zajímavostí a památek. Nedaleko katedrály jsme objevili nenápadný kostelík Madonna del Carmine, ve kterém je oltářem freska madony s dítětem. Tato stavba byla v padesátých letech opravena a freska zrekonstruována.

Madonna del Carmine

Interiér Madonna del Carmine

Další památkou, stojící v řadě mezi domy a nebýt věžičky zvonice, tak i snadno přehlédnutelnou, byl kostel Santo Stefano. Bohužel byl zavřený. Jedná se o řecko-byzantskou stavbu z počátku 14. století. Zdobí jí pozdně románský portál, zvonice už nese prvky gotické. Interiér je jednolodní a je zdobený freskami byzantského stylu. Nejvýznamnější památkou tohoto kostela je zobrazení Posledního soudu. V kostele je také pancíř Archanděla Michaela.

Santo Stefano

Byzantské fresky v San Stefano
Zdroj: Internet - Stránky města

Po staré dlažbě jsme došli k bráně, která byla ozdobena sochami. Jednalo se o bránu San Vito, která bývala součástí středověkého městského opevnění.

Porta San Vito

Na Largo Osanna, které je centrálním náměstím a v jehož středu je městský park, nás zaujal vysoký kamenný sloup ve tvaru kříže, na jehož vrcholu je socha Madony s dítětem. Sloup, který se nazývá Hosana a který dal jméno celému prostoru kolem, zde byl vztyčen na oslavu zavedení pitné vody za městské hradby. Toto místo stávalo vně hradeb a byla zde jediná studna na vodu, která byla vybudována na principu řeckých cisteren, schraňujících dešt'ovou vodu. Je tu k vidění také městský znak Soleta, kterým je Slunce na modrém pozadí, doplněné korunou s devíti drahokamy, vyvedený v dlažbě. Na Largo Osanna je i socha papeže Jana Pavla II., která zde byla vztyčena jako připomínka jeho návštěvy 5. října 1980.

Sloup Hosana

Městský znak

Socha Jana Pavla II.

Za vrcholky stromů byla vidět věžička se zvonky a další velká budova. Šli jsme se podívat blíž a pak stáli před kostelem a kláštěrem Panny Marie Grazie. Stavba byla zahájena roku 1601 a dokončena v roce 1609. Barokní portál zdobí dva zdvojené sloupy a výklenková okna se sochami svatých. Interiér kostela je jednolodní a jeho nejcennější památkou je dřevěný kříž ze 17. století.

Kostel Panny Marie Grazie

Jeho interiér

Klášter Panny Marie Grazie

Podobně jako při předchozím výletu, i tady jsme objevili otevřenou kapličku. Pátrala jsem po podrobnostech, a objevila, že se s největší pravděpodobností jedná o kapli Sv. Pavla, která byla v sedmdesátých letech rekonstruována.

Otevřená kaplička

Vraceli jsme se zpátky historickým centrem do míst, kde jsme nechali auto a došli k mohutné budově, vypadající jako pevnost. Alespoň její zadní část tomu nasvědčovala. Pevnost to nebyla, jednalo se o bývalý klášter klarisek při kostelu San Nicola. Sám kostel je nejstarší památkou města z konce 13. století. V letech 1648 - 1689 byl přestavěn do současné podoby. Jeho fasádu zdobí dva silné pilastry. Bohatě vyřezávaný portál je doplněn bustou Sv. Mikuláše (San Nicola). Interiér je jednolodní s klenutými stropy. Kromě oltářů Nejsvětější Trojice, Sv. Františka z Assisi, Sv. Kláry a Sv. Dominika je zde umístěno plátno z roku 1726, znázorňující Sv. Mikuláše ae čtyřmi zázraky, které jsou mu připisovány.
Od roku 2003 je kostel uzavřen a klarisky byly přemístěny do Otranta.

Bývalý klášter klarisek

Kostel San Nicola (Sv. Mikuláš)

Nedaleko kostele je Palazzo Sedile ze 16. století.

Palazzo Sedile

Ke katedrále, kde jsme naší procházku Soletem zahájili, jsme se vrátili z druhé strany. Nebloudili jsme, vysoká věž Raimondello byla vidět ze spousty míst ve městě.


Obloha se zatáhla a my jen doufali, že nezačne pršet. Rozhlíželi jsme se, zda znovu neuvidíme starého bělovlasého pána. Chtěli jsme mu poděkovat za jeho doporučení k prohlídce dalších míst v Soletu. Už tam nebyl.
Prozářil nám však den jako slunce, které má město, ve kterém on žije, ve svém znaku.

Soleto na obrázku z 18. století
Zdroj: Internet - Stránky města

Město leží v samém srdci Salenta, ve stejné vzdálenosti od Jaderského a Jónského moře. Už v roce 1929 bylo o něm napsáno: "Soleto je skutečný čistě duchovní požitek, oáza krásy, osamocený cíl cesty, který nabídne cestovatelům víc, než by očekávali, at' už se jedná o milovníka architektury, sochařství, malířství nebo archeologa, či entongrafa nebo folkloristu...".

Něco málo z historie: Soleto je jedno z nejznámějších neolitických míst Salenta a dodnes při archeologickém bádání dochází k objevům artefaktů z doby bronzové. V době messapi bylo nejdůležitější křižovatkou, ze které vedly cesty do nejvýznamnějších messapinských center, což dokládají četné archeologické nálezy. Po válkách s Hannibalem se dostalo pod římský vliv a většina budov, kterou zde kultura messapi vybudovala, byla zničena. Po rozpadu říše římské bylo součástí Magna Graecia. Řeckou kolonií zůstalo až do ranného středověku. Řecké zvyky a jazyk, kterému se říká Grico nebo také Grecanico, v němž je patrný vliv řečtiny mísící se se Salentským dialektem, zde zůstaly až do dnešních dob.
Roku 1055 byla Apulie dobyta Normany. Z městských území Soleto, Galatina, Zollino, Aradeo, Cutrofiano, Sternatia, Collepasso, Castrignano a Sogliano bylo vytvořeno hrabství Soleto. Spolu s hrabstvími Lecce a Nardò se stali součástí Tarantského knížectví. Hrabství bylo v rukách rodu Anjou, po nich vládl rod Del Balzo. Nejvýznamějším představitelem tohoto rodu byl Raymond Del Balzo, který nechal Soleto opevnit hradbami. Protože neměl žádné potomky, předal majetek svému synovci, kterým byl Nicola Orsini hrabě z Nola. Jedinou podmínkou bylo spojení obou příjmení, takže od roku 1375 bylo Soleto v majetku Orsini-Del Balzo. Nikolův druhý syn Raimondo se oženil s Marií d'Enghien hraběnkou z Lecce, čímž znásobil svůj majetek. Za jeho vlády došlo k velkému rozvoji města, byla dobudována katedrála a stavěla se věž, která se jmenuje po hraběti Raimondello. Po jeho smrti Marie Orsini-Del Balzo nechala postavit poslední patro věže. Měla o město zájem, díky jejímu přičinění vznikly například fresky v kostele San Stefano a několik dalších památek.
Majitelé města se střídali od doby, kdy byl atentátníkem zabit poslední člen rodiny Orsini-Del Balzo. Byli to rody Ferrante, Sanseverino, Carafa, Spinola.
Roku 1806 byl feudální systém zrušen, původní hrabství se stalo majetkem Království Neapole a obojí Sicílie. Šlechtické tituly, na rozdíl od majetku, však byly ponechány.
Po porážce Napoleona bylo Vídeňským kongresem roku 1815 rozhodnuto, že Soleto a jeho území se stane součástí Království obojí Sicílie, tedy pod nadvládou Bourbonů. Bylo jím až do roku 1861, kdy došlo ke sjednocení Itálie.

Současné Soleto má necelých pět a půl tisíce obyvatel. Patří mezi nejvýznamnější arecheologická naleziště, zejména z období messapi. Zatím nejdůležitějším objevem, ke kterému došlo v roce 2003 je Mapa Soleta. Jedná se o smaltovaný fragment, na němž jsou uvedena místa Salentského poloostrova. Některá jsou psána v řečtině (Τάρας, Taras) Taranto a Otranto, další pak v jazyce messapi: Nardò, Lecce, Soleto a Leuca. Na bocích je schématicky znázorněno Jónské moře a Jaderské moře. Původní mapa byla větší. V současné době je umístěna v Archeologickém muzeu v Tarantu.

Mapa Soleto

Opustili jsme Soleto a neplánované zastávky tady jsme vůbec nelitovali, spíš naopak.

Pokračovali jsme do místa, jehož návštěvu jsme si předchozího dne naplánovali a tím byla Galatina. Klenot mezi městy Salenta, který si zaslouží samostatnou kapitolu. Už i proto, že jsem tento díl deníku věnovala Soletu.
Tak jen malou fotografickou "ochutnávku", i když fotky opět postrádají více barevnosti, protože chybělo slunce.
A navíc, tak jako už několikrát, začal zlobit fot'ák, takže část fotografií byla pořizována mobilem. Ale o tom až příště.

Kostel Svatých Petra a Pavla

Ambity u baziliky Sv. Kateřiny Alexandrijské

Sv. Jiří

Po procházce Galatinou jsme jeli zpátky do Torre dell'Orso. Zastávku v Borgagne jsme zrušili. Bez fungujícího fot'áku to nemělo cenu. Do Torre jsme dojeli kolem čtvrté odpolední a tady, světe div se, svítilo slunce. Nezdržovali jsme se tedy vařením opožděného oběda, ale převlékli se do plavek a vydali se na pláž s kouskem pečiva s mortadellou v ruce.
Kolik ještě budeme mít možností se vykoupat?

Párkrát jsem vlezla do studené vody a doufala, že mi vítr, který už byl mírnější, neofoukne záda. To by mi opravdu chybělo. Chvíli jsem si četla a pak pozorovala malou kudrnatou holčičku Francescu, s jejímiž rodiči jsme se vídali v rezidenci a vláčku. Její maminky jsem se ptala, kolik jí je. Prý osmnáct měsíců. Francesca byla pracovitá. Z vlhkého písku vytvářela bábovičky, kterými zdobila všechna lehátka, ke kterým došla. Maminka se na ní zlobila a napomínala jí, že to dělat nesmí. Pak si všimla rozzářené tváře mého muže. "Non ci importa, siamo nonna e nonno". "Avete nipotini?" "Ancora tre." (Nám to nevadí, jsme babička a dědeček. Kolik máte vnoučat? Zatím tři.) Na pláži jsme vydrželi téměř do večera.
Pak následovala rychlá sprcha, která smyla slanou vodu. Večer jsme se vypravili do městečka na večeři.

Pátek 27. června 2014
Konečně se dostavilo počasí, na které jsme se těšili po spoustě "propršených" dní. Azurově modrá obloha a mírný vánek. Co více by si člověk mohl přát. Takže nakonec to pravé léto v Salentu začalo. Jen jsme si říkali, proč tak pozdě? Na druhou stranu pozdě, ale přece. Prvním vláčkem jsme jeli na pláž, položili osušky na lehátka a šli si zaplavat. Voda však byla stále studená. Po chvíli, když si člověk na ní zvykl, už to nebylo tak hrozné. Dopoledne jsme trávili plaváním, ležením a četbou. Posledním vláčkem před siestou jsme se chtěli vrátit zpátky do rezidence, ale nevešli jsme se do něj. Bylo vidět, že nadcházejí prázdniny a v rezidenci už je podstatně více obyvatel. Přišli jsme navíc později než obvykle a hlavně se nám nechtělo do tlačenice při nástupu. Padaly i poněkud peprnější vyýrazy, když si někdo vynucoval místo ve vláčku. Bylo nás víc, kteří jsme zůstali pod viaduktem. Půjdeme pěšky, nebude to poprvé. Řidič na nás kývl a řekl, že se otočí a přijede pro nás. "Grazie, a piedi." (Děkujeme. půjdeme pěšky). Byla jedna hodina po poledni a slunce sálalo. Šli jsme po rozpálené cestě a po zaprášených chodnících. Když jsme byli ve stínu pinií u místa, kde jsme první den tady bloudili, jel vláček zpátky pro ty, které tam nechal. Řidič na nás zatroubil, zastavil a pak se zeptal, zda si nechceme sednout, že hned pojede zpátky. Poděkovali jsme mu a řekli, že to už dojdeme. Vracet se znovu k moři?
Po obědě a siestě jsme se k moři vypravili znovu. Jako přes kopírák. Voda, lehátko, kniha. V případě manžela motoristický časopis. Když jsme lezli poprvé do moře, muž pronesl: "To to nemohli od rána trochu ohřát?" Hezká pláž, krásně čisté moře, ale studené. Večer jsme se do vláčku vešli v pohodě. Spousta lidí odjela těmi dřívějšími, my si počkali na poslední. Po lehké večeři ze zbytků, které bylo záhodno "zlikvidovat" jsme se vypravili do Melendugna. Ne, nechtěli jsme si zopakovat procházku. Zaparkovali jsme na jeho okraji u "supermercato" Eurospin. Nakoupili jsme sýry Cacio cavallo, několik lahví salentského vína, pečivo a čokolády pro děti.
Po návratu do apartmánu jsem čekala, až bude ještě větší tma a pak vyzbrojena nožem jsem se vypravila na oleandry. Během pobytu jsem si zmapovala, kde jaký kvete. Vyhlédla jsem si dvě neobvyklé barvy, oranžový a žlutý. Jeden byl u popelnic, tam to bylo snadné, ale druhý byl "hodně na ráně". Čekala jsem téměř čtvrt hodiny, až bude "čistý vzduch" a pak si uřízla dvě větvičky. Pro jistotu, kdyby se některá z nich neujala.

Místo "čekání na tmu"

Sobota 28. června 2014
Od rána byla obloha jako vymetená. Nikde ani mráček. Náš poslední den se, co se počasí týče, asi vyvede.
Prvním vláčkem jsme opět odjeli na pláž. Krásné počasí a víkend opět způsobili dopravní kolaps. Na pláži, podobně jako minulý víkend už byla spousta lidí a opět se vytvořila fronta zájemců o lehátko. Do moře jsme šli hned po příchodu na pláž. Možná, že tam později bude slušná tlačenice. O půl hodiny později pomáhali plavčíci starší paní s invalidním vozíkem. Na něm seděla krásná, asi dvacetiletá dívka. Dlouhé černé vlasy, výrazné oči a pravidelné rysy ve tváři. Od pasu dolů byla ochrnutá. Plavčici zaparkovali vozík vedle lehátka a zmizeli. Pani se marně snažila o přemístění dívky na lehátko. Můj muž vstal a nabídl se, že pomůže. Paní s vděčností pomoc přijala a pak opakovaně i s dívkou děkovaly. Šli jsme pak znovu do vody a když jsme se vraceli, paní se na nás udiveně podívala a pronesla: "Non siete italiani?" "Siamo cechi." Paní se pak už jen usmívala a já si v duchu říkala, že jsme snad Česku neudělali ostudu.
Před jednou hodinou jsme šli na vláček, muž se zeptal paní, zda nepotřebuje pomoci, že tu nebudeme. Paní jen poděkovala. Pod viaduktem jsme zaujali "strategickou pozici", takže jsme se do vláčku pohodlně dostali.
V apartmánu jsem se pustila do přípravy posledního italského oběda a požádala manžela, aby sundal ze skříně kufr, ve kterém byly složené tašky. Po obědě jsem začala balit. Do použitých osušek jsem zabalila lahve s vínem, aby cestou nedoznaly žádné větší újmy a dala je do velké tašky. Do druhé jsem balila věci, které jsme nepotřebovali. Každý rok si vozím sebou zbytečné oblečení a jsem naprosto nepoučitelná. I když každým rokem vozím méně věcí, pokaždé vezu sebou něco zpátky. Muž je na tom podobně. Nepoužité šatstvo jsem přikryla zbylými čistými utěrkami a na ně skládala nakoupené dárky. Dělala jsem si "strýčka" na večer.
Pak nás čekala už opravdu poslední cesta k moři. Tři týdny utekly jako voda, nebo spíš je spláchl déšt'.
Poslední den však byl krásný a slunečný, škoda jen, že takových bylo letos dost málo. Paní s dívkou na vozíku už tu nebyly, zato na lehátku před námi spala malá Francesca. S jejími rodiči jsme se tiše pozdravili, abychom malou princeznu neprobudili. Tentokrát jsem sebou měla u moře fot'ák. Nosila jsem ho sebou výjímečně, protože většinu času se nabíjel. Vzdala jsem pokusy o to, abych sháněla náhradní baterii, to vyřeším až doma po návratu.
Zdokumentovali jsme naposledy pláž a její okolí, naposledy jsme se vykoupali v moři a poleželi si na lehátku. Kde asi budeme zítra touhle dobou? Francesca se probudila a pustila se s vervou, sobě vlastní, do práce.

Konečně léto, jak má být

Jasné počasí umožnilo zdokumentovat i lod' plující z Řecka

Francesca pracuje

Cesta na pláži

Křivolaké stromy v dunách

S mužem jsme se rozhodli, že tentokrát nezůstaneme na pláži až do úplného večera, ale že se přesuneme do apartmánu kolem šesté, abychom vše v klidu zabalili a já měla čas na přípravu panini na cestu. Začali jsme s uklízením věcí do tašky a pak se obrátili na Francesčiny rodiče, abychom se rozloučili: "Arrivedeci, vacanza è finita." "Sono anche." (Nashledanou, dovolená skončila. Nám také.)

Stanice vláčků pod viaduktem

Už nám jede poslední vlak

V apartmánu jsem pokračovala v tom, s čím jsem začala odpoledne. Do jedné tašky věci, které budeme potřebovat na přenocování, prádlo na převlečení. Ráno tam ještě přihodíme tašku s hygienou. (Nazýváme jí "hyena" od doby, kdy náš syn jel na první skautský tábor a přinesl si domů vlastnoručně psané poznámky, co má sebou mít. KPZ jsem díky skautské minulosti svého táty vyluštila, ale proč má mít sebou hyenu, jsem opravdu netušila :-D ). Manžel, který původně plánoval, že přijede autem znovu pod zadní schody, aby to měl blíž, se nakonec rozhodl, že bude věci odnášet na parkoviště.
Pak poslední večeře a po ní jsem se pustila do přípravy jídla na cestu.
Po odnesení většiny věcí do auta bylo v aparmánu nezvykle prázdno.
Spát jsme šli poměrně brzy, ráno dobalíme zbytky a pak už jen "Addio Salento".


Pokračování příště, tentokrát o návštěvě Galatiny.

Dokončení deníku najdete zde.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 2. března 2016 v 1:53 | Reagovat

Píšete fakt moc hezky. A to na cestopisy moc nejsem! :-)

2 Natty Natty | Web | 2. března 2016 v 6:02 | Reagovat

Alenko, co na to říci - nádhera. Nafotila jsi opravdové skvosty a je vidět, že Itálie je tvoje "srdíčková záležitost". Už jsem psala, že jsem byla v Itálii alespoň 7x, nikdy ne s manželem a tak bych se tam ještě jednou ráda podívala s ním. ;-) Létáme poslední rok do Afriky, ale vzhledem k tomu, že nyní je situace dost špatná, budeme hledat dovolenou asi někde v Evropě, i když i tady už není "jisto". Pěkný nový měsíc. :-)

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 2. března 2016 v 8:29 | Reagovat

Jak říkám, nic není náhoda.Takže ani ten kostel s věží jste nemohli minout, a to je dobře. A ještě jste i místní potěšili.A vidím poslední den - konec dobrý - všechno dobrý, tak to má být. Pěkné dny přeji. :-)

4 t.jerry1 t.jerry1 | 2. března 2016 v 9:07 | Reagovat

Zase ďalší pekný cestopis s môjho obľúbeného talianskeho juhu, vďaka :)
Na Galatinu som veľmi zvedavý, bol to jeden z našich cieľov pri ceste do Salenta, ale bolo tam toho toľko, že sa na neho jednoducho nedostalo.

Fakt je mi trošku ľúto, že ste posledné dva roky (asi aj pod zlým dojmom z ubytovania z posledného pobytu) Salento vynechali. Dajte mu prosím ešte šancu :-) a fakt to skuste priamo cez costedelsud.
Prípadne - ak môžem odporučiť - pozrite sa aj na oblasť Monopoli, to by sa Vám tiež asi páčilo.

Takže ešte raz vďaka za pripomenutie pekných miest a teším sa na Vaše ďalšie články.

5 VendyW VendyW | E-mail | Web | 2. března 2016 v 9:20 | Reagovat

Zatím mi připadá že všechny katedrály, kostely i kláštery v Itálii, nebo alespoň tam kam jezdíte vypadají jako pevnosti ;-) Za to zevnitř to jsou přímo přepychové stánky boží. Mne na té kazatelně krom ručky ještě zaujal její "podstavec"  docela jsem i chvíli přemýšlela kudy se tam kněz dostává, než mi došlo že vchod je tím sloupem.

6 Jarka Jarka | Web | 2. března 2016 v 9:38 | Reagovat

Stejně, jako VendyW, jsem si všimla, že většina kostelů v dnešním článku byla zvenku spíš strohá, zatímco uvnitř, byly krásné klenuté klenby a všechno, na co jsme v kostelích zvyklí. :-) Taky si ve tvých cestopisech všímám, že se perfektně domluvíte italsky, už jste tam opravdu jak doma. ;-)

7 Miloš Miloš | Web | 2. března 2016 v 10:58 | Reagovat

Itálie je na církevní památky nepřekonatelná. Přes starobylost jsou krásně udržované, fresky září a také ta kaplička je krásná.

Jan Pavel II byl asi nejoblíbenější papež a protože také hodně cestoval po světě, jeho sochy jsou opravdu všude.

Dívám se, že i zde na pláži mají bílý písek, co si vzpomínám, ten tolik nepálí jako žlutý, po kterém se bez bot ani nedá jít.

8 signoraa signoraa | Web | 2. března 2016 v 11:42 | Reagovat

[1]: Moc děkuji za pochvalu. :-D

[2]: Itálie se mi zaryla hodně hluboko pod kůži a ráda se tam vracím. :-D
Moc dobře rozumím tvým obavám co se týče místa pobytu pro letošní dovolenou. Tunisko je prý stále ještě bezpečné, ale totéž se donedávna tvrdilo i o Egyptu. Realita už je ted' bohužel jiná.
Kamarádka, která jezdila rok co rok pravidelně do Řecka, loni poprvé vynechala a místo toho zvolila Chorvatsko. Itálie je také zasažena migračními vlnami, ale týká se to převážně Kalábrie, či ostrovů v Tyrhénském moři. Migranti se na jihu Itálie moc nezdrží, jsou to chudší oblasti. Za celou dobu jsme se s nimi nesetkali. Jezdíme ale na Jaderské pobřeží, o kterém si dovolím říci, že je bezpečné. Steně tak je bezpečná i Sardinie. Za bezpečné je také možno pokládat řecké ostrovy v Jónském moři, či pobřeží Španělska s výjimkou jihu od Cadizu po Cartagenu.
Natty, přeji dobrou ruku při výběru. :-D My pojedeme v červnu na Gargano (ostruha italské boty). :-)

[3]: Opravdu, nic není náhoda. :-D Jsem ráda, že jsme se v Soletu zastavili.
A to počasí? Škoda, že to pravé léto přišlo až v závěru našeho pobytu. :-D

[4]: Děkuji za pochvalu. :-D
Galatina je opravdový skvost a jsem ráda, že jsme se do ní vypravili.
Na Salento jsme nezanevřeli a věřím, že se tam znovu podíváme. Loni jsme trávili tři týdny opět v Apulii, byli jsme na Garganu a letos se tam znovu vracíme. Ubytování v soukromé rezidenci, kousek od moře, nás okouzlilo natolik, že porušujeme tradici, co se výběru místa týče a jedeme úplně poprvé na stejné místo. :-D Oblast Monopoli jsme procestovali, ale víc její vnitrozemskou část (Alberobello, Castellana Grote).

[5]: Vendy, souhlasím s tebou. Opravdu spousta jich vypadá jako pevnost a jedinou jejich okrasou bývá čelní fasáda. Důvodem bývalo často to, aby chrámy zůstaly ochráněny před saracénskými útoky a působily nenápadně.
Kazatelna opravdu stojí na kuřích nožkách, je velice zvláštní. Mě zaujala ta ručička a dost dobře nechápu její význam. :-D

[6]: Zvenčí jsou opravdu strohé a zdobné je jen čelo. I to někdy bývá nenápadné. Kostel Santa Maria de Leuca vypadá z moře jako sýpka, takže pro připlouvající piráty, či saracény to z vody nevypadalo nikterak lákavě. Tak proč by tady přistávali? Interiéry si tu vnější strohost potom vynahrazují svou zdobností.
Italsky se domluvíme, ale zdaleka ne perfektně. :-D

[7]: Souhlasím. Je to tím, že většina obyvatelstva je věřící a finance na údržbu památek se vždy nějak najdou. Spousta z nich má mecenáše.
Jan Pavel II. byl opravdu hodně oblíbený, při putování po Itálii jsem zaregistrovala spousty připomínek jeho návštěv.
Písek i přes svou světlost dokázal pěkně pálit. :-D Nejvíc pálil černý písek (spíš šedý, ale říká se mu černý) na plážích Kalábrie, tam jsem si brala žabky až k vodě. :-D

9 Ježurka Ježurka | Web | 2. března 2016 v 15:00 | Reagovat

Alenko, tolik krásného jste viděli a teď sis to určitě prožívala znovu při psaní těch článků, že? Koupání sice nic moc, ale jinak super. Dojal mne ten šedovlasý pán, je vidět, že už je dost ta naše malinká zemička známá. A to je dobře. Reprezentovali jste ji důstojně. :-D

10 Janinka Janinka | E-mail | Web | 2. března 2016 v 16:00 | Reagovat

Ten písek, sluníčko a moře bych si teď nechala líbit, ten sníh mi už začíná lézt pomalu na nervy :-D.

Krásné cestování i obrázkování, díky! :-)

11 Kitty Kitty | E-mail | Web | 2. března 2016 v 16:49 | Reagovat

Pěkné a barvité cestování "prstem po mapě". Vlastně líp, vždyť nás doprovází zkušení a kreativní průvodci - vy a váš blog, plný vyprávění a fotek. V klidu doma - já už to tak budu mít navždycky. Ráda se ale podívám jinam a tobě děkuji :-)

12 signoraa signoraa | Web | 2. března 2016 v 17:35 | Reagovat

[9]: Viděli jsme toho spoustu a jí si díky psaní spoustu momentů připomněla.
Na starého pána ze Soleta vzpomínám, setkání s ním bylo velice příjemné. :-D
Kéž by takových lidí bylo víc. :-D

[10]: Jani na písek, sluníčko a moře ještě budeme muset ještě chvilku počkat. Jsem ráda, že jsem tě alespoň trochu "letně naladila". :-D
Zima mi už také leze krkem. V sobotu jsem byla na severu, do České Lípy to vypadalo jarně, či předjarně a za Lípou mě pohled na zasněžený vrchol Klíče přesvědčil, že zima se ještě nevzdává. Včera jsme tu měli po ránu 10 cm sněhu, který dnes taje.

[11]: To jsem ráda, že sis s námi zacestovala, i když jen zprostředkovaně. :-D
Já si takhle podobně prohlížím obrázky a čtu texty ze vzdálenějších míst, kam se zase pro změnu nedostanu já. Po dvou cestách letadlem mě už asi do vzduchu nikdo nedostane. ;-)

13 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 2. března 2016 v 20:47 | Reagovat

Ručička v kazatelně!

14 Helena Helena | E-mail | Web | 3. března 2016 v 14:20 | Reagovat

Ali, je až neuvěřitelné, kolik kostelů je na malém prostranství. Né nadarmo je katolické náboženství správně pojmenováno na římsko-katolické. Itálie je prezentací obrovského majetku této církve a .......ani se mi to nechce psát.
Přesto všechno je v tom kus historie. Krásně se rozepisuješ o vašich prožitcích a krásné jsou i vsuvky s pilnou Frančeskou apod.. :-D Těším se na další vyprávění. :-)
imochodem, taky jsem si přivezla pár větviček oleandru žlutého, ale prozatím nic, mám ho ve vodě ale v chladné místnosti. Asi ho přinesu nahoru do bytu. :-)

15 signoraa signoraa | Web | 3. března 2016 v 22:39 | Reagovat

[13]: Ta mně opravdu zaujala. :-D

[14]: Helenko, kostely vnímám hlavně jako památky a ukázky umění předků.
Oleandry většinou zakoření během měsíce. Zkus je zkontrolovat, zdali koření, protože občas se stane, že konec větvičky začíná zahnívat. Pak je nutné to špatné odříznout a zkusit znovu zakořenění. Přimlouvám se za teplejší místnost. :-D

16 pavel pavel | Web | 3. března 2016 v 23:03 | Reagovat

Na konec jste si počasí krásně užili.
Ta katedrála z venku působí jako pevnost.

17 Fukčarinka Fukčarinka | Web | 4. března 2016 v 19:39 | Reagovat

Moc hezké povídání a moc krásné fotografie. Dovolená utekla jak voda, věřím, že už se nyní chystáte opět na léto. :-)

18 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 4. března 2016 v 20:08 | Reagovat

Ty kostely jsou uvnitř nááádherné. Moc se mi líbí tvoje dovolenkové vyprávění. Už se moc těším na další... :-)

19 Hanka Hanka | E-mail | Web | 4. března 2016 v 20:53 | Reagovat

Měla jsi katedrálu přihlásit do soutěže u VendyW, nakonec bys to ještě mohla udělat.
Je to úžasná stavba, a ty jsi vyfotila opravdu dobře, v soutěži by se skvěle vyjímala.
Setkání se starým pánem bylo moc milé,  máš další krásnou vzpomínku. :-)
Interiéry kostelů jsou úžasné, tentokrát máš v deníku hodně církevních památek.
Jsem ráda, že jste se dočkali slunečného počasí.
Fotky s modrou oblohou jsou ty pravé dovolenkové záběry.
Úplně nejvíc se mi líbí, jak malá Francesca pracuje.
I když jí není vidět do obličeje, musí to být roztomilá holčička. :-)
Jsem zvědavá, jaké bude pokračování cestopisu. ;-)  :-)

20 signoraa signoraa | Web | 4. března 2016 v 21:03 | Reagovat

[19]: Hani, přemýšlela jsem to tom, že se zapojím, ale musela bych zpracovat samostatný článek o konkrétním kostele. Možná tak ještě učiním. :-)
Na starého pána ze Soleta vzpomínám, bylo to velice milé setkání.
Francesca byla kouzelná, ale naprosto neuchopitelná v tom smyslu, že než jsem zaostřila, sehnula hlavu a pustila se do práce. :-D
Dnes odpoledne jsem se pustila do dalšího článku, trvalo mi asi půl hodiny, než jsem k němu našla materiály, které jsem si připravila a pak je "dobře uložila". Byla jsem v takovém zvláštním rozpoložení, že se myšlenky toulaly kdoví kde a v každém druhé slově na monitoru byl překlep, věty nedávaly smysl. Tak jsem se raději pustila do úklidu společné chodby, dokonce jsem umyla zimní boty, které ted' suším. Nechala jsem si tam jen kotníčkové boty na podpatku (v pondělí jdeme do divadla) a pak takové "botky šlapky", které jsou zimní i jarní.
Počítač jsem pustila znovu až večer. :-D

21 Hanka Hanka | E-mail | Web | 4. března 2016 v 21:07 | Reagovat

[20]: Bylo by fajn, kdyby ses soutěže zúčastnila, Ali, ať je nás víc! :-)

Je fakt, že někdy se nedaří, chce to pevné nervy.
Já je dneska měla jako lana a vyplatilo se. ;-)  :-D

22 signoraa signoraa | Web | 4. března 2016 v 21:08 | Reagovat

[16]: Užili jsme i to nakonec báječně. Katedrála je opravdu hodně mohutná a jako pevnost působí. :-)

[17]: Marti, moc děkuji. Ono to vůbec nějak utíká, nejen dovolená, ale čas všeobecně. Mám pocit, že pádí.
Na léto se chystáme, máme zaplacenou zálohu a zajištěné ubytování, ale vše závisí na zdravotním stavu manžela. Jde v půlce dubna na další vyšetření do špitálu a až pak se rozhodne, co a jak. Pokud bude v pořádku, tak musíme začátkem května doplatit zbytek a 10. června bychom měli zase odjíždět. :-D
Snad to vyjde, muž se prý cítí dobře.

[18]: Děkuji za pochvalu. Kostely jsou opravdu nádherné a na pokračování jsem už začala pracovat. :-D

23 signoraa signoraa | Web | 4. března 2016 v 21:10 | Reagovat

[21]: Hani uvidím, ale nic neslibuji.

Já to u tebe na blogu četla a v komentáři napsala, že mě potkalo něco podobného.
Držím palce, aby už bylo po problémech. :-D

24 Hanka Hanka | E-mail | Web | 4. března 2016 v 22:54 | Reagovat

[23]: Dneska jsem to nějak zvládla, Ali, doufám, že to zvládnu i další dny.
Díky! :-)
S tím kostelem se pokus, prosím, prosíííííím!!! :-)

25 signoraa signoraa | Web | 5. března 2016 v 8:14 | Reagovat

[24]: Zkusím s tím něco udělat. :-D

26 Hanka Hanka | E-mail | Web | 5. března 2016 v 23:39 | Reagovat

[25]: Bezva, už se těším!!! :-)

27 Sugr Sugr | E-mail | Web | 6. března 2016 v 19:50 | Reagovat

Francesca pracuje!
To mě rozesmálo, díky Alenko! :-D

28 děda tik tak děda tik tak | Web | 7. března 2016 v 15:53 | Reagovat

Moc hezké fotografie doplněné textem.  Celý obsah článku opět dokazuje oblibu v cestování, poznávání, ale i umění to přehledně zpracovat a publikovat. :-)

29 Ďábelská Victoria Ďábelská Victoria | Web | 8. března 2016 v 9:41 | Reagovat

Nádhera já byla v Římě :)

30 signoraa signoraa | Web | 8. března 2016 v 14:05 | Reagovat

[26]: Už na tom pracuju :-D

[27]: Francesca byla kouzelná holčička. :-D Ted' už ní bude více než tříletá slečna. :-D

[28]: Děkuji za pochvalu, jsem ráda, že se ti u mně líbilo. Cestování je moje hobby. :-D

[29]: Děkuji, i já byla v Římě. :-D

31 Hanka Hanka | E-mail | Web | 8. března 2016 v 16:04 | Reagovat

[30]: Prima, Ali, strašně se těšííím!!!
Sama jsem ovšem ještě nic nevyfotila, vlítnu na to o víkendu. :-D

32 Van Vendy Van Vendy | Web | 8. března 2016 v 17:34 | Reagovat

Alenko, jako vždycky jsi nám ukázala krásnou sérii krásných fotek. Máš velký cit pro výběr zajímavých staveb, záběr zajímavého okolí a cit pro detaily. Skvělá fotoreportáž!

33 Ďábelská Victoria Ďábelská Victoria | Web | 9. března 2016 v 5:17 | Reagovat

[30]: A ve Vatikánu přímo taky?

34 signoraa signoraa | Web | 9. března 2016 v 18:00 | Reagovat

[31]: Hani, ty to určitě v pohodě zvládneš. Já budu mít víkend z části hlídací a návštěvní. :-)

[32]: Vendy, děkuji za pochvalu. Tahle neplánovaná návštěva Soleta patří mezi št'astné náhody. :-)

[33]: Ano, byla jsem i ve Vatikánu. :-)

35 Hanka Hanka | E-mail | Web | 9. března 2016 v 21:46 | Reagovat

[34]: Musím to zvládnout, Ali! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama