. .


....Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávaní nových krajin a fotografování.
.. .Před každou cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
.. .Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

... "Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
... ...David Livingstone

... Vítejte na mém blogu ...




Duben 2016

Italský deník 4

27. dubna 2016 v 22:27 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části




Čtvrtek 18. června 2015
Nad ránem jsem poslouchala vítr, který se dral dovnitř okenicemi. Hvízdal a pískal. Muž spal a nic neslyšel. Je to dar, když někdo dokáže takhle spát. Mě probudí téměř každý zvuk.

Terasa byla znovu plná jehličí a navíc na ní byly i květy bouganvilleí, které rostly o pět apartmánů dál. Vítr byl opravdu silný, když orval květy a odnesl je až k nám. Proběhla jsem s koštětem, abych terasu zcivilizovala.


Ranní terasa

Po snídani jsme se převlékli do plavek a vydali se k moři. Nesla jsem nový deštník a lehátka a muž plážovou tašku. Došli jsme k pobřeží a bylo nám jasné, že s dnešním koupáním to nebude asi "to pravé, ořechové". Vítr hnal k pobřeží vysoké vlny, které měly zpěněné čepice. Na obloze byl sem tam mráček. Část pláže jako by chyběla, moře si jí vzalo zpátky.

Moře si sebralo kus pláže

Na obloze tetelej se mráčky....

Muž mě nechal na břehu a vrátil se do apartmánu pro kameru a fot'ák. Chvilku jsem tam postávala sama a dávala se na bouřící vodu. Najednou, kde se vzali, stáli vedle mě dva postarší Italové. "Když budete v tomhle větru otevírat deštník, přijdete o něj." "Já vím." Pak se mně zeptali, zda jsem Němka. Vysvětlila jsem jim, odkud jsem. Znali hlavně naše fotbalisty. Hovor pokračoval o počasí a dalších neutrálních tématech a já si všimla muže, blížícího se k nám. Otočila jsem se, ukázala na muže a řekla: "Mio marito." Do chlapů jako když střelí.
Mužovi jsem pak řekla, že jsem mohla třeba udělat štěstí.
Smáli jsme se pak celou cestu na pláž Jalillo.

Mezi útesy to už tolik nefoukalo, jako na otevřené pláži. Nikdo se však nekoupal. Lidé se procházeli oblečení po břehu, další posedávali na lehátkách.

Cestou na Jalillo jsem si všimla vodní tříště nad mořem

Nad pláží, která je proti působení větrů částečně chráněná, jsou skaliska

Pohled na Peschici z útesů

Pohled shora, ze stezky na Jalillo

Sběračka mušlí

Útesy Jalilla, dírou ve skále se dá projít na trabucco, které je tady hodně typické.
Slouží rybářům k chytání ryb


Vlny jdou a jdou

Pohled na Peschici, za skálou, které jsme říkali nosáč

Naši výbavu jsem položila na útes, písek byl hodně mokrý a občas se přes místo, kde bychom si rozložili lehátka, přelilo moře. Procházeli jsme se, já fotila, manžel točil na video. Pak jsme chvíli seděli na útesech a já si četla. Vítr mi listoval v knížce. Jen jsem si říkala, jak je prima, že je písek mokrý. Kdyby byl suchý, měli bychom ho asi všude.

Vracíme se zpátky, místa, kam si dáváme lehátka jsou ted' zalévána vodou

Pohled z hlavní pláže na útesy Jalilla

Vydrželi jsme asi hodinu a pak se rozhodli k návratu. Mezi útesy jsme ten vítr až tolik nevnímali, ale když jsme vyšli k hlavní pláži, vichr se do nás opřel plnou silou.

Náš dočasný domov

Po obědě jsme zvažovali, co podnikneme.
Rozhodli jsme se, že navštívíme Rodi Garganico.
Byli jsme tam sice už nesčetněkrát, ale než sedět na terase, nebo na útesech, raději se projdeme.

Krátce jsme se zastavili v San Menaio a já si fotila vlny, které tady nejsou až tak obvyklé.

Opuštěná pláž v San Menaio

Moře u San Menaio a v dálce už je vidět Rodi Garganico

Zaparkovali jsme v centru, nedaleko benzínové pumpy a pak ke svému potěšení zjistili, že jsme sice v Rodi byli opakovaně, ale neprošli ho zdaleka celé. V historickém centru jsme objevili část, která kdysi naší pozornosti unikla.
Potěšilo nás, že je stále co objevovat.
Z jedné vyhlídky jsme si všimli, že je přebudován a zejména rozšířen přístav. V kostele Madonna della Libera, která je patronkou Rodi, jsme viděli svatbu, na kterou přišlo snad celé město. Okouněli jsme kolem a viděli krásnou nevěstu a postaršího, nehezkého ženicha. Asi měl jiné přednosti. :-D


Květinová výzdoba před kostelem byla kouzelná

Pro zájemce něco málo o tomto krásném městě:
Důkazy o osídlení tohoto místa pocházejí už z prehistorie. Jsou doložena paleolitická a neolitická sídla. V osmém století před naším letopočtem toto místo obývali Řekové, které přitahovalo příznivé klima a borové lesy. I proto se název tohoto města mnohdy překládá jak Rhodos Garganico.
O tomto místě se zmiňuje i Plinius a nazývá ho ve svých dílech Portus Garnae. V dobách Římské říše bylo sídlem provincie, mělo vlastní soud a celnici. Dodnes jsou zde k vidění původní stěny obranného přístavu. Stalo se také výchozím místem pro plavbu na Tremitské ostrovy, kam nechal římský císař Augustus deportovat svou vnučku Julii.
Po pádu Říma bylo město roku 485 n.l. poničeno Ghóty.
Roku 553 bylo přestavěno.
V roce 950 bylo napadeno Saracény a znovu poničeno.
V době středověku bylo pod nadvládou Aragonců.
V šestnáctém století došlo k velkému rozvoji města a to zejména v souvislosti s produkcí citrusových plodů. Do pěstování a distribuce bylo zapojeno celé město. Církev vzala citrusové háje pod svou ochranu a každým rokem směřovalo procesí k vrcholu hory Karmel (dnes součást Vico del Gargano) pro požehnání citrusů. Došlo i na volbu světce. Nejkritičtějším obdobím pro citrusy byly zimní měsíce. Při výběru patrona v katakombách, kde byly busty mučedníků, zavadil vedoucí skupiny poutníků o rameno Valentýna. Dne 10. února 1618 schválil arcibiskup Manfredonie tuto volbu. Každoročně se 14. února koná tradiční průvod, kterého se účastní obyvatelé Rodi i Vica.
Roku 1815 v Rodi pobýval Joachim Murat, švagr Napoleona.
V minulém století došlo k mírnému ekonomickému růstu díky stavbě železnice.
Po druhé světové válce se obchod s citrusy omezil kvůli mezinárodní politické situaci, kdy již nebylo možno obchodovat s pobřežím Dalmácie (Chorvatsko), které bylo hlavním cílem vývozu citrusových plodů.

Současné Rodi Garganico si sice zachovalo pěstování citrusů, ale zaměřilo se i na další zemědělské produkty a na rozvoj agroturistiky. Stalo se oblíbeným přímořským letoviskem, k čemuž přispěla výstavba hotelů a dalších uvbytovacích kapacit. Počet stálých obyvatel, který je přibližně 3700, se každým rokem v turistické sezóně zněkolikanásobí.
Turistickému ruchu také určitě prospěl i nově přebudovaný přístav.
Historické centrum města si však zachovalo ráz, které mělo před staletími.

Přijměte pozvánku na procházku městem, kam se ráda vracím. Na rozdíl od nás, vás nebudou bolet nohy:



Kostel Madonna della Libera, která je patronkou města
a před kterým se začínají scházet svatebčané.
Trochu mi tam vadil světelný rám, připravený na oslavy patronky, tak jsme popošla blíž ...

... a vyfotila v záklonu jen vršek kostela, z toho úhlu víc nešlo fotit

Piazza Municipio - Radniční náměstí

Jedna z uliček města

Largo Giovanni Bovio

Průhled uličkou k moři.
Na těch zelených židlích pak večer zasednou místní muži a budou glosovat život

V uličkách Rodi

Na předchozí fotografii bylo toto vidět nad obloukem vrat vzadu,
vyfotila jsem detail, na kterém je opět archanděl Michael

Vchod do jednoho z domů zdobí soška Madonny

Budeme stoupat k zajímavému domu....

... abychom pak sestoupili k nejstaršímu kostelu ve městě,
kterým je Chiesa San Pietro. Kostel byl postaven v letech 1216 - 1221
Před devíti lety vypadal zanedbaně, je vidět, že prošel opravou

"Pamatuj na mě"

A znovu budeme chvilku sestupovat níž

Bývalý biskupský palác, který by si určitě zasloužil být opraven

Malebné zákoutí

Znovu stoupáme

Via Croazia

Vyhlídka za přístav, který prošel rekonstrukcí

A takto vypadal před deseti lety - foceno v červnu 2005


Mám slabost pro rezavé kočky

Na schodech, které byly před námi, byly dvě

Tyto velké domy stojí nad pobřežní promenádou. Okna mají z bezpečnostních důvodů vysoko.
Jsou neodmyslitelnou součástí panoramatu města

Kostel Sv. Mikuláše z Myry stojí v husté zástavbě a není možné ho vyfotit celý

Druhý pokus o vyfocení stejného kostela

Interiér kostela Sv. Mikuláše z Myry

A ještě jednou interiér - Marie, královna míru

A zase stoupáme

Oklikou jsme se vrátili ke kostelu, který je zasvěcen patronce města
a který jsem už fotila na začátku procházky.
V odpoledním slunci jsem vyfotila jeho zadní část

Interiér kostela je krásný. To je to místo, kde se odehrávala svatba

Prošli jsme se po známých místech, z nichž některá byla opravená a jiná by si opravu určitě zasloužila.
Okolo obrovského blahočetu, který jsem obdivovala už před lety, jsme sestoupili dolů k přístavu.

Blahočet ztepilý (Araucaria heterophyla)

Před přístavem stojí toto zvláštní sousoší
Na desce, která je na podstavci stojí, že nový přístav byl otevřen po rekonstrukci 25. července 2009
a je dedikován patronce města matce matek - Sv. Madonně della Libera

Miluju moře, miluju lodě - v mládí jsem se věnovala jachtingu

Molo, které vybíhá z přístavu do moře.
Fotka není moc kvalitní, ale za žlutým majákem je vidět v dálce Peschici

Pohled z mola na pláž Levante

Pohled z přístavu na Rodi Garganico - slunce už se sklání

Součástí přístavu je cosi, co vypadá jako heliport. A nebo je to odpočinková zóna?

Pohled na přístav ze břehu

Přístav prošel obrovskou proměnou. Odtud jsme se před deseti lety byli podívat na Tremitských ostrovech a také jsme se z něj plavili na obhlídku mořských jeskyní. Z původního mola, které tu bylo před lety, je tu klasický přístav s chráněným kotvištěm pro lodě a s velkým zázemím v podobě obchodů a obchůdků, restaurací a odpočinkové zóny. Fotila jsem a byla rozhodnuta, že fotky musím poslat našim přátelům do Olomouce, aby viděli, co se v Rodi za deset let změnilo. V přístavu jsme vydrželi docela dlouho. Seděli jsme na lavičce, vypadali jako cestující, kteří chtějí někam odplout a relaxovali. Vítr stále foukal, ale oproti ránu už byl slabší.
Po starých schodech jsme pak stoupali zpátky do historického centra.
V úzkých uličkách to chvílemi pěkně profukovalo.

Do Peschici jsme se vrátili večer, už se šeřilo.

Zrzek pana Lugiho seděl před průchodem k nám do patra a věnoval nám jen znuděný pohled. Vedle něj si hrálo kotě.

Nedalo mi to a i když mě nohy ze stoupání a klesání v Rodi bolely, šla jsem se podívat na pláž, abych viděla západ slunce. Udělala jsem pár záběrů a litovala, že slunce zapadá do mraků. Myslím si, že ještě budu mít spoustu příležitostí si ho vyfotit. A navíc ... letos jsem stativ nezapomněla. :-D


Vítr foukal a byl docela studený.
Na terase jsme tentokrát dlouho nevydrželi, čímž jsme zklamali kočky, které nám opět dělaly společnost. Zalezli jsme dovnitř a pustili si na notebooku film Občanský průkaz. Jako obvykle, jsem u něj usnula.



Pátek 19.6.2015
Vstávali jsme do prosluněného rána, ale také do rána větrného. Po snídani a obligátním úklidu terasy, ze kterého už se téměř stávala obsese, jsme se vydali k moři. Opět jsme zvolili malou pláž mezi útesy Jalillo.

Peschici ozářené sluncem

Pár lidí tu bylo, ale nekoupal se nikdo. V závětří jsem trávila dopoledne s knihou a do moře jsem šla jen po kolena. Stejně mě jedna vlna zlila celou. Můj muž to nevydržel a do vysokých vln vlezl. Vrátil se zmáčený jako krysa se slovy: "To dno je křivý jako prase, nedá se po něm vůbec chodit. Myslel jsem, že se nedostanu ven."
Po chvíli si začal stěžovat, že je mu v mokrých plavkách zima a že se "půjde bydlet."

Jalillo

Vlny mají čepice jako ze šlehačky

Hemingway - aneb Stařec a moře

Při příchodu do rezidence zjišt'ujeme, že vedle nás parkuje auto s českou SPZ, konkrétně z Libereckého kraje. Noví obyvatelé nás pozorují z terasy, která je nad venkovní hadicí, kde si po příchodu z pláže oplachujeme nohy a boty od písku. Zdravíme, ale opět se odpovědi nedočkáme. To už jsou druzí! Znovu se přesvědčujeme o tom, že zbytek republiky nemá rád obyvatele Prahy. Kolikrát my už se s tímhle jevem setkali? Ale copak já jsem nějaký pražák? Narodila jsem se v Libereckém kraji. Pak jiným administrativním rozdělením se moje rodiště stalo součástí kraje Ústeckého. V Libereckém kraji jsem trávila mládí při studiích a stále se tam ráda vracím.

Po obědě a siestě se vracíme na pláž. Jdeme na hlavní pláž, protože jsme stále ještě nezjistili, jak to vypadá na Jalillo odpoledne se stínem a hlavně s přílivem. Vítr je opět o něco mírnější, ale vlny na moři jsou vysoké a nikdo se nekoupe. Teplota je příjemných 24°C a nebýt toho větru, bylo by to ideální. Rozložili jsme deštník a zalezli pod něj. Já s knihou, manžel s časopisem. Zůstat na slunci by byl holý nerozum, protože slunce v kombinaci s větrem je hodně zrádné. Kdysi jsem se při učení na větru a slunci spálila tak, že se mi loupal nejen celý obličej, ale i víčka. Spolužačky jsem svým zjevem docela pobavila.

Četla jsem si a asi jsem si i na chvilku zdřímla. Výsledkem byla poněkud připálená kůže v podkolení. Večer jsem si po sprše namazala inkriminované místo Panthenolem a vzpomněla si na svou kamarádku, která se podobně připekla na pláži Mácháče a nemohla ohnout nohy v koleni. Tehdy jsme ve Starých Splavech dobíhaly vlak a uprosily výpravčího, aby ještě chviličku počkal, než kamarádka doběhne. Když jí tehdy viděl, smál se a dokonce jí pomohl do vagónu. To já na tom byla podstatně lépe. I když to bylo nepříjemné, nohy v koleni jsme ohnout mohla.

Večer jsme poseděli na terase, ale kvůli připálení a větru se do mě dala zima. Natřela jsem si znovu místa pod koleny Panthenolem a pak jsme si pustili Baladu pro banditu.
Manželovi se film určitě moc líbil, protože u něj nahlas chrápal. :-D


Pokračování příště.

Italský deník 3

24. dubna 2016 v 12:00 Putování po Evropě

Pokračování předchozí části



Úterý 16. června 2015

Ráno se skrz žaluzie dralo dovnitř sluníčko.

Po snídani jsme se vypravili k moři. Vydali jsme se tentokrát na druhou stranu a leženi si rozdělali na malé pláži mezi útesy. Prošli jsme se po břehu, sebrali pár mušlí a zjistili, že je tu také malá hospoda a na části pláže se pronajímají lehátka. Bylo tady kouzelně a byl tu klid. Voda se po včerejším dešti neochladila a byla příjemná. Na druhém konci pláže, pod skálou, se pohybovalo několik lidí a vypadalo to, jako by něco hledali. Zvědavost nám nedala, takže jsme doplavali na druhý konec pláže a z vody vylezli u skály. Zjistili jsme, že ti hledající jsou sběrači slávek, které tady nabízí snad všechny restaurace. Ti nejpilnější měli plné tašky.

Pláž, která se jmenuje Jalillo

Útesy, u kterých jsme si rozložili lehátka nabízely částečně stín, takže jsme se obešli bez plážového stanu, který muž odmítal sebou nosit. Přemýšleli jsme, zda bude odpoledne pláž kvůli vysokým útesům celá ve stínu, či zda na ní bude svítit slunce a také, jak vysoko vystoupá odpoledne příliv. Nic jsme nevymysleli.

Po obědě a siestě jsme šli raději z výše uvedených důvodu na velkou pláž. Aby mě znovu nebolela hlava, vzala jsem si klobouk, který jsem si před lety koupila v Toskánsku.

Teploměr na restauraci ukazoval 35°C a obloha byla azurově modrá. Leželi jsme na pláži, četli si, chodili si zaplavat. Prostě paráda. Při jednom z návratů z vody jsme si všimli, že kousek od nás si rozložili ležení druzí češi, kteří jsou v rezidenci. Znovu jsme pozdravili a znovu nic! Muž jen tiše ucedil: "Tak si trhni!" K páru, který jsme v neděli už viděli, patřil mladý muž, který kouřil jednu cigaretu za druhou a hezká dívka. Byla divná. Zpoza slunečních brýlí jsem se na ní občas podívala a došlo mi, že bude mentálně na úrovni malého dítěte. A přitom tak hezká holka. Možná i to byl důvod, že nám nikdo neodpověděl na pozdrav.

Na pláži jsme vydrželi až do večera. A výsledek? Vzala jsem si nové plavky, které byly víc vykrojené a připálila si pozadí. Zbytek těla byl v pohodě, základ z domova byl dobrý.
Po sprše jsem si natřela červená místa Panthenolem, se kterým mám tu nejlepší zkušenost a který nesmí chybět ve výbavě.

Večer se na nás zase přišly podívat kočky. Všem jsem dala jména. Kočička, která byla březí, dostala jméno Mamina a hubené kočce jsem říkala Twigi. Tušila jsem, že má Twigi kot'ata, protože vždy zhltla to, co dostala do misky a zmizela.

Kočky jdou na večerní návštěvu

Pak jsme zapnuli počítač a zjistili, že se má nejen ochladit, ale že mají přijít i bouřky.



Středa 17. června 2015

Probudila nás bouřka a silný déšt. Hromy se odrážely ve skalách a byl to pěkný rachot. Večer jsem úmyslně pověsila osušky na terasu, aby z nich déšt' vypláchl sůl. V ranním šeru a silném dešti jsem vylezla na terasu a zavřela deštník nad stolem, aby ho vítr, který bouřku provázel, nepoškodil. Blesky křižovaly oblohu a při jedné silné ráně muž nadskočil, jak se lekl. Muselo to být hodně blízko. Pak bouřka ustala a ševelení deště nás znovu uspalo.

Probudili jsme se až po osmé. Na terase byl neskutečný nepořádek. Jehličí z borovice, ale i prach a další nepořádek ze dvou vedlejších teras. Navíc i okap ústil na terasu. Otvor v zídce na spodku terasy byl ucpaný jehličím, protekl jen prach. Nosila jsem si vodu v kbelíku a splachovala ten nepořádek. Svíčka proti komárům byla plná vody.

Terasa po dešti

Dnes to na koupání asi moc nebude. Rozhodli jsme se, že pojedeme na výlet.

Před desátou jsme vyrazili směrem na Vieste a pak se vydali do kopců Forresta Umbra. A zatímco na pobřežní komunikaci ukazoval teploměr příjemných 22°C, v kopcích to bylo už jen 12°C. Projížděli jsme kolem obory, která je na jednom z nejvyšších míst a všimli si spousty zaparkovaných aut. Našli jsme si místo k zaparkování a vrátili se. Daňci byli až u samého plotu a nechali se krmit bílým italským chlebem, zejména od rodin s malými dětmi. Je to taková atrakce, daňci v oboře, dokonce se o nich píše v turistických průvodcích. My však měli premiéru, viděli jsme je takhle poprvé, i když už jsme tudy projížděli během dvou předchozích pobytů několikrát.
V duši jsem měla pocit dítěte.
Byla jsem poprvé tak blízko, že jsem se jich, nebýt plotu, mohla dotknout. I když, nejbližší setkání jsem zažila před lety na Šumavě. Skákala jsem přes Zelenohorský potok pod Pravětínskými Ladami na ostrůvek, na kterém byla laň, o které jsem však neměla tušení. Potkaly jsme se přesně nad potokem, laň se otřela svým bokem o mojí tvář. Okamžitě se kolem mě začaly rojit mouchy a mušky, které předtím obtěžovaly laň. Nevím, která z nás se tehdy polekala víc. Já byla v šoku a pak přemýšlela nad tím, jaká to byla klika, že jsme se nad tím potokem nesrazily.

Udělala jsem několik fotek a muž si je natočil na video.





Naše cesta pokračovala pak dolů z kopců, uzoučkými silničkami se serpentýnami, aby pak znovu stoupala k Monte Sant'Angelo, které je nejvyšším obydleným místem Gargana. Tentokrát jsme se tu nezastavovali, tak jako v minulých letech.
Cílem výletu byla Lucera, kterou jsme už dvakrát navštívili a zejména její římský amfiteátr. Byl tehdy uzavřen kvůli rekonstrukci a my nikde nezjistili, do kdy. Takže po první návštěvě v roce 2005 jsme to zkusili i v roce následujícím a se stejným výsledkem. Snad budeme mít tentokrát štěstí.

Obloha nad mořem se znovu mračila. Déšt', který ráno zaléval Peschici pokračoval jižním směrem.

Po klikatících se serpentýnách mezi skalami jsme sjeli dolů k pobřeží do Manfredonie. Tady jsme udělali zástavku v nákupním centru. Při vystupování z auta začaly padat z oblohy obrovské kapice deště, které pleskaly o dlažbu a okamžitě osychaly. Podívala jsem se na oblohu. Nad kopci Monte Sant'Angelo bylo ještě azurově modro a nad mořem se obloha černala. Došli jsme si na záchod, v místní restauraci poobědvali vynikající pizzu. V supermarketu jsme zakoupili plážový deštník, který byl v akci. Stan manžel zavrhl, proto se koupě deštníku jevila jako ten nejlepší nápad. Když jsme se vraceli do auta, docela slušně pršelo.

Ujížděli jsme před deštěm, ale ten nás u Amendoly dohnal. Voda se lila z oblohy, kterou křižovaly blesky a stěrače to téměř nestíhaly. Fotila jsem si tu průtrž mračen skrz čelní sklo a pak zapnula na fot'áku video a lijící se vodu zdokumentovala.


U Amendoly

Pak jsme nechali dešt'ový mrak za sebou a pokračovali do Lucery.
I když jsme tu byli potřetí, povedlo se nám v labyrintu uliček zabloudit. Na vině byla rozkopaná příjezdová silnice a my do města vjeli téměř z jihu. Obě předchozí návštěvy jsme sem přijeli také od Manfredonie. Pamatovala jsem si, že amfiteátr je na na samém okraji města. Nakonec jsme se zorientovali a našli ho. Obloha nad námi byla černošedá a znovu hrozila deštěm. Pocit, že si déšt' vezeme sebou, zesílil. Zaparkovali jsme a po přístupové cestě se vydali k amfiteátru. Brána byla znovu zavřená. To néééé! Stála jsem u zamčených vrat, které zdobil řetěz a velký visací zámek a připadala si bezmocně. Říká se, do třetice všeho dobrého? Manžel obcházel a pak na mně zavolal. Vedle vrat byla branka a na ní cedule, která oznamovala, že se amfiteárt otevírá v 15:30. Rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat do města, kde už jsme sice byli, ale je stále co objevovat. Pak se sem vrátíme.
Když jsme se vraceli zpátky k autu, začalo znovu pršet. Zprvu jen pár kapek, ale pak se spustil lijavec. Posledních pár metrů jsme už utíkali. Průtrž mračen, kterou jsme projížděli u Amendoly, došla až sem.
My ten déšt' opravdu táhneme celý den za sebou.

Na procházku to moc nevypadalo a my zvažovali, co dál. Do otevření amfiteátru chyběla hodina a čtvrt. Čekat? Nebo se vrátit zpátky do Peschici? Nakonec jsme se rozhodli počkat na otevření, doufajíc, že se vodní živel vyřádí a my si pak amfiteátr konečně prohlédneme. Lilo a lilo. V navlhlé bundě mi začala být zima, okna byla opocená z toho, jak jsme uvnitř dýchali. Muž pustil na chvilku v autě dokonce topení. Zkusila jsem na škvírečku otevřít okno, ale do auta pršelo. Seděli jsme a čekali. Občas jsem se podívala skrz zmoklé čelní okno, ale nad námi bylo stále černo. Krátce před půl čtvrtou kolem nás projelo auto a vjelo na přístupovou cestu k amfiteátru. Došlo nám, že přijeli zaměstnanci, kteří amfiteátr otevřou. Podívala jsem se na vedlejší zahradu a zjistila, že je částečně pod vodou. Zem byla tak nasycená, že se voda přestala vsakovat. Ted' by tu mohli úspěšně pěstovat rýži.

Zahrada, vedle které jsme parkovali

Déšt' neustával a obloha byla ještě černější.
"Tak co? Půjdem dovnitř, nebo se na to vykašlem?"
Podívala jsem se na muže a dlouho s odpovědí váhala. Na jednu stranu jsem se chtěla do římského amfiteátru podívat, ale na druhou se mi vůbec nechtělo do deště. Také mi došlo, že v dešti se mi bude dost špatně fotit.
"Já nevím, ráda bych to viděla."
Vystoupila jsem z auta a než jsem otevřela kufr, abych z něj vytáhla deštník, byla jsem promočená. Muž vylezl také a já si všimla, že má naprosto zoufalý výraz. Kolem nás tekly potoky vody, kterou kanály nestačily pobrat, na druhé straně ulice, která byla níž, se z kanálu stal téměř vodotrysk. Z přístupové cesty k amfiteátru byla řeka. Udělala jsem pár kroků a pak se otočila na muže: "Víš co, kašlem na to. Bude to všechno mokrý, můžeme tam někde uklouznout a vůbec si to neužijem." Ta úleva, se kterou se na mně podíval, mě rozsemála. V mžiku byl v autě a já ho následovala, mokrá jako krysa. Sundala jsem promočenou bundu a pověsila jí na opěrku sedadla. Muž zapnul topení v autě.

Proseděli jsme naprosto zbytečně více než hodinu v dešti v autě, doufajíc a očekávajíc, že přestane pršet. Nedočkali jsme se. Římský amfiteátr v Luceře, zůstal pro nás i nadále neznámým a neobjeveným místem. Chybělo tak málo. A to se říká - do třetice všeho dobrého ….

Dešt'ový pohled na amfiteátr

Vzala jsem si autoatlas a hledala nějakou trasu pro návrat. Jestli ještě prší i u Peschici, bude průjezd po serpentýnách o ústa. Našla jsem krásně rovnou silnici přes San Severo. Bude to sice delší, ale vyhneme se tomu opravdu nepříjemnému a nebezpečnému úseku. Při průjezdu uličkami města nás pak nás rozesmála smečka toulavých psů, kteří se tísnili v zástavce autobusu. Lilo a lilo. Potoky vody se valily po ulicích, z kanálů vytékala nahoru voda, někde i tryskala a nikde žádný člověk.

Cesta na San Severo byla pohodová a klidná. Prudký déšt' se zmírňoval a u Apricena, města, kde se těží a zpracovává mramor, už nepršelo.

Za Apricenem jsem manžela poprosila, aby zastavil. Vylezla jsem z auta a vystoupala na horizont, abych si zdokumentovala pohled, který se mi před chvílí objevil skrz čelní sklo auta. Na obzoru byly nádherně vidět Tremitské ostrovy. Občas jsou vidět, ale takhle zřetelně jsem je viděla poprvé. Nadšeně jsem se vrátila do auta.

Pohled, který se otevřel na horizontu - Tremitské ostrovy a Lesinské jezero

Tremity - zleva San Domino, Cretaccio a San Nicola, kde je podle pověsti pohřben Diomédes

Změnili jsme původní trasu a jeli na Torre Mileto.
Z pláže jsem si fotila znovu Tremity. Obloha se začala protrhávat a sem tam se objevilo modro.

Pokusila jsem se z pláže v Torre Mileto přiblížit ostrov San Nicola,
ale na fotce je to méně výrazné než tomu bylo ve skutečnosti.
Hrad nad přístavem v levé části lze jen tušit.

Poodjeli jsme o kus dál, zaparkovali auto a šli se podívat k věži na Torre Mileto. Obešli jsme ji, udělali pár fotek a vrátili se k autu. Moře bylo trochu bouřlivé, vítr hnal vlny k pobřeží a Tremity byly jen jakoby malý kousek od nás.





Za věží byly tři dělové hlavně, které byly vyloveny z moře

Věž, která kdysi sloužila jako obranný prvek,
zejména proti nájezdům Saracénů, je krásně zrekonstruovaná



Obláčky nad mořem byly nadýchané jako krajky


Když doma z okna vidím mezi paneláky na Dědině Milešovku, mění se počasí.
Pokud toto pravidlo platí i v Itálii, bude od zítřka hezky. :-D

Z Torre Mileto jsme pak pokračovali na Isola Varano, což je úzký pruh země mezi Jadranem a Varanským jezerem. Našli jsme místo, kde jsme před deseti roky bydleli a zavzpomínali si. Pak přes Foce Varano a San Menaio jsme se vrátili do Peschici. Bylo tady sucho, po nočním dešti ani památky.
Asi jsme ten déšt' opravdu odvezli do Lucery.

Večer přišly znovu na návštěvu kočky. Nejprve dorazil Prašivec, který už vypadal o poznání lépe. Záda už neměl umaštěná. Muselo mu dát spoustu práce, aby se "dal do pucu". Dostal paštiku a pak se ještě rozhlížel, co máme. Dala jsem mu ještě kus sýra a pak se rozesmála, jak hlasitě mlaskal.


Pak dorazila Twigi s kotětem. Fotila jsem si ho a pak jsem si všimla, že Twigi syčí. Že by jí vadilo focení. Ne, nevadilo.
V šeru jsem zaregistrovala dalšího kocoura. Byl mladý, bílý a měl flek přes ucho a druhý na boku. Barevně odpovídal kotěti. Že by tatínek? V tom přiběhl Prašivec a kocoura, který byl podstatně mohutnější, zaháněl. Ouško, jak jsem si ho pojmenovala, uznal, že ve smečce, pokud do ní patřil, je přeci jen o něco níž než Prašivec, se dal na ústup.

Nádherné okaté kotě

Ouško v podřizující se pozici

Bylo vidět, že kocouři si hlídají svá teritoria. Na předním dvorku vládl Zrzek pana Luigiho a tady nahoře zase Prašivec.
Zrzka jsem nikdy nahoře neviděla a Prašivec na dolní dvorek také nechodil.
Chudák Ouško, ten možná nepatřil nikam a odevšad ho vyháněli.

Pokračování příště.

Italský deník 2

18. dubna 2016 v 23:49 Putování po Evropě


Pokračování předchozí části deníku


Neděle 14.6.2015
Vstáváme do prosluněného dne.
Spalo se nám báječně, už i proto, že na manželské posteli byly dělené matrace. Většinou tomu bývá naopak, matrace bývá v celku, což znamená, že když se jeden z nás převrací, většinou vzbudí i toho druhého. Tedy, nejsem si úplně jistá tím, že když se převracím já, budím manžela. Ale když se obrací on, jsem pokaždé vzhůru.
Vzpomínám si na pobyt v Paříži, kde jsem byla s kamarádkou. Já, poněkud prostorově výrazná, a ona, která má padesát kilo i s postelí. V hotelu byly nedělené matrace. Iva si šla lehnout dříve a než jsem opustila sprchu, podřimovala. Lehla jsem si na svou půlku a okamžitě měla Ivu na svých zádech. Jen vzdychla a pronesla: "Ležíme jako ve škarpě." :-D

Narazili jsme na několik malých "vad na kráse". Byl tu jeden dost podstatný nedostatek a tím byla naprostá absence jakéhokoli háčku. Na vniřní straně koupelnových dveří bylo cosi, co ho připomínalo, přilepené náplastí, ale když jsem tam zkusila pověsit pytel na použité prádlo, to cosi spadlo. Vozíme sebou háčky na přísavky, ale na dlaždicích, které byly krásné, ale s hrubou strukturou, nedržely. Jediné místo, kde se háčky udržely, bylo francouzské okno. Ač nerada, udělala jsem z poloviny vstupu věšák. Ve sprchovém koutu byla pouze pevná sprcha, která byla hodně vysoko a závěs úplně nezabránil tomu, aby se voda dostala i na podlahu koupelny. To jsme zjistili už večer. Toaletní papír jsme nechali stát vedle záchodu, ale byl vlhký, kvůli vodě ze sprchového koutu. Manžel došel do auta a přinesl tejpu. Přilepil s ní na dlaždice kus provázku a tam uvázal novou roli. Mokrou jsme dali na slunce.

Ovšem oproti předchozímu roku, kdy v apartmánu chybělo téměř vše, to byl luxus.
S těmi malými nedostatky jsme si poradili.

V devět hodin jsme měli sraz s delegátkou z cestovní kanceláře, která za námi přijela. Zjistili jsme, že tu nejsme jedinými Čechy. Na druhé straně u brány byla ještě jedna česká rodina. Pozdravili jsme a oni nic. Byli takoví zvláštní. Paní, odhadem pětačtyřicetiletá, byla těhotná, držela se partnera za ruku. Delegátka se na ně podívala a pak je poslala zpátky do apartmánu, s tím, že za nimi pak přijde. Nám zodpověděla několik dotazů a pak když zjistila, že jsme na Garganu už potřetí, naznala, že nemá smysl nám vykládat o památkách a dalších cílech. Dala nám na sebe telefon, kdybychom cokoli potřebovali a pak pronesla, že musí za těmi divnými lidmi, že tam to nebude tak jednoduché, jako s námi.

Vrátili jsme se do apartmánu, vzali si lehátka a osušky a vydali se k moři. Od delegátky jsme věděli, že větší část pláže je privátní a tudíž placená, a také kde jsou úseky pláže veřejné. Objevili jsme malou plážičku mezi útesy, hned na kraji velké pláže. Líbila se mi, ale manžel měl nějaké pochybnosti. "Je to tady celé mokré", pronesl. "To nevadí lehátka uschnou a aspoň se tu nebude prášit." Když si lehal, brblal. Dopoledne jsme doslova a po písmene relaxovali. Povalovali jsme se na lehátku a já si četla. Voda byla příjemná. V půl dvanácté jsme sebrali lehátka a osušky a šli zpátky do apartmánu. Odpoledne si sebou asi vezmeme plážový stan, který jsem z nějakého rozmaru, krátce před odjezdem, koupila. Přeci se hned první den nepřismahneme. Manželovi jsem to cestou do mírného stoupání sdělila a on souhlasil. A zatímco já jsem připravovala náš první "italský oběd", muž na terase rozložil stan. Pak jsem zaregistrovala nadávání a vyhlédla ven. At' se snažil jak chtěl, stan se mu nedařilo složit.

Odpoledne jsme šli znovu na pláž. Lehátka, která jsou ze silonu, přes poledne uschla. Osušky nikoliv. Ze skříně jsem vyndala suché a šlo se. Samozřejmě bez stanu, protože muž pronesl, že by na té pláži vypadal jako Vlasta Burian se žehlícím prknem.

Plážička, na které jsme se dopoledne povalovali, byla pod vodou. Už nám bylo jasné, proč byl písek mokrý. Příliv nezastavíme. Vydali jsme se tedy na hlavní pláž a zamířili k její veřejné části. Tady byl písek suchý. Bylo pod mrakem, ale příjemně. Teploměr na nedaleké restauraci ukazoval 37°C. Překvapilo nás, že na veřejné pláži téměř nikdo nebyl. Vzhledem k tomu, že byla neděle, to bylo překvapivé. Kolem čtvrté vylezlo slunce a pražilo. Došlo mi, že bez deštníku či stanu, prostovlasá a hlavně první den, bych se mohla, i přes namazání a jakýs takýs základ, šeredně spálit. V moři jsem byla více než na lehátku. Ledva jsme oschla, šla jsem znovu do vody. Muž zašel koupit zmrzlinu, abychom se osvěžili. Bylo to ale na krátko. Takže znovu do moře. Pak mě začala pobolívat hlava a navíc nám došlo pití, které jsme si vzali sebou. Manželovi jsem řekla, že jdu do apartmánu, protože mi to pro dnešek stačí. Usmál se a pak řekl, že mi chtěl navrhnout totéž. Cestou zpátky jsme zjistili, že nejvíc lidí je na samém kraji pláže u útesů, které poskytují stín.

Zastavili jsme se v obchůdku kousek od rezidence. Koupili jsme vodu, vajíčka a těstoviny. "Dej to do tý tašky." Chvilku jsem protestovala, chtěla jsem alespoň ta vejce nést v ruce. Nakonec skončilo vše v plážové tašce. Doma, při vyndávání nákupu jsem zjistila, že ne všechna vejce přežila transport. Ta, která vydržela vcelku, jsem umyla a dala do lednice. Už mi bylo jasné, co bude k večeři. :-D Časopisy 100+1, které jsme si vzali sebou, byly upatlané vyteklými bílky, stajně tak i osušky. Byly zralé na vyprání. Hlavně, že jsem si při balení musela vyslechnout komentář, že jich beru sebou zbytečně moc. Ty z dopoledne naštěstí už uschly. V koupelně jsem vyprala ty upatlané a pověsila je na terasu. K večeři jsme měli míchaná vejce.


Pondělí 15.6.2015
Vstali jsme před půl sedmou a po snídani se vydali do Vieste na trhy. O tom, že mám ráda italské trhy jsem už psala. Chtěli jsme koupit nějaký závěsný věšáček na dveře u koupelny, abychom měli kam pověsit ručníky a osušky. Našli jsme prodejce, který je měl, ale když viděl náš zájem, nechtěl slevit. A mě se zase nechtělo dávat 16€ za věšák, který budeme potřebovat jen tři týdny tady a co pak s ním doma.

Objevila jsem krásné tričko za 2€ a když jsem se ho chystala zaplatit, vrhla se na mně žena podobného věku jako já. Řvala na mně a snažila se mi vytrhnout kabelku z ruky. Zařvala jsem na ní, že je to moje taška a ona začala ječet "policie a dokumenty". Kolem nás se srotil dav. Ječela jsem na ní taky, at' ty policajty zavolá a prodejce se snažil situaci uklidňovat. Baba se nevzdávala a dál mi rvala kabelku z ruky. Naštěstí přišel manžel a zařval na ní. To jí trochu zarazilo. Stále však trvala na tom, že jsem jí ukradla dokumenty a že je mám v tašce. Požádala jsem prodejce, aby zavolal policii. Baba stále trvala na svém. S mužem za zády jsem vytáhla peněženku a ukázala jí, že na fotce jsem opravdu já, že tu mám průkazku na své české jméno a že peněženka je moje. Baba se hrnula strčit ruce do mé tašky. Plácla jsem jí přes ně. Stále ječela a dav kolem houstl. Tohle se tu asi neděje každý den. Podala jsem manželovi peněženku a otevřela tašku. Ukázala jsem babě mobil a podala ho mužovi. Pak jsem vytáhla krabičku s léky a papírové kapesníky. Dav kolem vyčkával. Babě jsem dovolila nahlédnout do prázdné kabelky a pak na ní zaječela, že čekám její omluvu. Prodejce se také podíval do mé kabelky a babě hrubě vynadal.
Udělalo se mi zle. Klepaly se mi nohy a ruce, chtělo se mi zvracet a z dálky jsem slyšela, jak baba blekotá nějakou omluvu a u toho stále něco mele o dokumentech. A pak byla tma. Když jsem se probrala, seděla jsem na nějaké bedně a prodavač mi podával lahev s chlazenou vodou. Muž mě držel za ruku a měl ustaraný výraz. Dav kolem se nezmenšoval. Prodavač mě ujistil, že tu můžu sedět, jak dlouho budu chtít a ptal se, jestli už je mi líp. Nebylo. Baba tam byla stále a něco mumlala. Pak jí dvě ženské parádně seřvaly. Znovu se omlouvala a že si mně s někým asi spletla. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Pak mě muž pomohl vstát a mě se stále klepaly nohy. Chtěla jsem zaplatit prodavači za vodu, ale ten mě ujistil, že nic nechce a ptal se, jak mi je. Už trochu líp. Pak prodavač zařval na babu a ta odešla pryč.
Když jsem kráčela zavěšená do manžela uličkou pryč, několik lidí se mě s účastí ptalo, zda už jsem v pořádku. Nebyla jsem, ale už jsem tam nechtěla být. Nohy mi stále brblaly. Líp se mi udělalo asi za půl hodiny. Trhy, na které jsem se tolik těšila, jsem si tentokrát neužila.
Kabelka měla natržené ucho a já se rozhodla, že jí vyhodím. Připomínala by mi totiž tenhle hodně ošklivý zážitek.

Dnes, když nad tím zpětně přemýšlím a čtu si rukou psané řádky, mám stále pocit ošklivosti. Nevím, jestli té ženě opravdu někdo ukradl doklady. Někdy o tom i trochu pochybuji. Třeba si mně jen vyhlídla a byla to finta, jak někoho okrást.
Dodnes mě mrzí, že tu policii tehdy nikdo nezavolal.

Vzpomněla jsem si na svou kamarádku, která byla v Neapoli na zájezdu a když šla jednou z uliček, žena, která šla proti ní, jí hodila do náruče dítě. Kamarádka samozřejmě dítě chytila, asi by to udělal každý. Pak si pro dítě přišel chlap a kamarádka zjistila, že jí chybí taška, kterou měla sebou. Peníze, doklady - všechno pryč. Místo prohlídky města musela na konzulát a finance jí půjčila průvodkyně, která měla zájezd na starosti. Také na to vzpomínala s hořkostí.

Cestou domů jsme se zastavili v obchodě, kam jsem chodívali pravidelně nakupovat v době, kdy jsme bydleli v Baia Falcone. Koupili jsme si zmrzlinu, podobnou jako je Calipo. Teploměr ukazoval 32°C a zmrzlina v papírovém kornoutu rychle tála.
Když jsem chtěla zbytek vypít, parádně jsem se zlila. Jako by mi včera to praní nestačilo.

V apartmánu jsem uvařila oběd. Venku zašlo slunce a začalo drobně mžít. Potřebovala jsem ze sebe spláchnout všechny ty ruce, které se mě dotýkaly. Pocit, že jsem špinavá sílil a já vlezla do sprchy. Pak jsem vyprala blůzu od zmrzliny a šaty, které jsem si pocintala při obědě. Uvědomila jsem si, že se mi stále klepou ruce.
Když déšt' téměř ustal, došlo nám, že na koupání to dnes nebude.

V drobném mžení jsme se vypravili po pláži do přístavu Peschici. Krátké džíny a k tomu žabky. Teploměr na restauraci ukazoval 25°C. Bylo příjemně a ty droboučké kapky vody nás osvěžovaly.


Na pláži bylo pár lidí, ale seděli oblečení na lehátkách. Jeden člověk byl ve vodě. Došli jsme na konec pláže a vydali se k majáku. Na začátku sypané hráze se pracovalo. "Možná, že nás vyženou", pronesl muž. Nevyhnali nás a my pokračovali až před maják.

Pohled z hráze na historické centrum Peschici

Pohled na druhou stranu, kde jsme pod kopcem bydleli

Maják na konci hráze

Když jsme se pak vraceli zpátky, všimli jsme si, že v našich stopách jdou další lidé. Zřejmě se osmělili tam jít, když nás nikdo nevyhnal. Na kraji hráze už byla spuštěná závora a navíc přidané prkno, aby tam už opravdu nikdo nechodil.

Z hráze jsme se vydali do přístavu a mně potěšilo zjištění, že tu kotví Frecci Azzurra (Modrá šipka), lod' na které jsme se před deseti lety plavili na Tremitské ostrovy. Z její paluby jsme pozorovali delfíny. Vzpomněla jsem si na francouzského kapitána se kterým jsem se snažila mluvit francouzsky, či spíš oprašovat zbytky své francouzštiny. Od jara do podzimu žil v Peschici a pak na zimu odjížděl do Nice, kde měl dům. Vyprávěl mi o mělkém moři u Nice, kterým se dá jít několik kilometrů od pevniny. Kde je mu asi konec?


Když jsme obcházeli přístav po horním ochozu, z lodi vylezl prošedivělý pán. Postava odpovídala, ale byl daleko a já navíc neměla brýle. Možná to byl on. :-D

Socha Panny Marie v přístavu

Z horního ochozu byl krásný pohled na město a i na pláž, na jejímž druhém konci jsme bydleli. U útesů byla malá kaplička a pod ní divoce bouřící vlny, narážející na skály. Na vrcholu skaliska byl hrad.

Pohled z ochozu na historické centrum a hrad Castello del Recinto Baronale

Skaliska u přístavu

Z Peschici (ale i dalších míst Gargana, odplouvají denně lodě na Tremitské ostrovy. Zde se dají koupit lodní lístky, ale také mapy či pohlednice.

Před prodejnou lodních lístků stojí sloup, na němž jsou šipky, ukazující nejen světové strany,
ale i směr jednotlivých větrů. Takový Mistrál fučí na severozápad.

Vraceli jsme se od přístavu a došli ke schodům. Šipka, která mířila nahoru, nás nalákala k návštěvě města. Chvilku jsme váhali, ale pak se rozhodli vystoupat nahoru. Mramorové schody, mokré deštěm, pěkně klouzaly. O to víc, že jsem měla na nohou žabky. To nebyla ta nejlepší výbava.


"Po schodoch, po schodoch, poznávam poschodia... jak zpívá Richard Müller

Jsem známá tím, že mívám problémy s dechem, což u astmatika není nic tak neobvyklého. Nedostatek vzduchu v plicích maskuji a kamufluji focením, kdy sbírám dech pro další výstup. Ale že bude mít problémy i manžel, jsem netušila. Opakovaně odpočíval. Když došel pod poslední schodiště, dokonce si sedl na lavičku.
A já při stoupání fotila květenu kolem a pohledy na přístav a moře z výšky. Jsou seřazeny tak jak pokračovalo stoupání:

Fíkovník, neboli smokvoň s fíkem

Oleandr (Nerium oleander)

Na hráz a kousek přístavu jsem se dívala už trochu z výšky.
Vzadu u lesa vedle bílé budovy jsme bydleli

Solanum rantonnetii - Lilek modrý, který je u nás také známý jako hořcový stromek

Další oleandr, pro změnu v bílém
A zase jsme o něco výš

Bougainvillea - myslím si, že v češtině ještě nemá jméno

Olověnec (Plumbago auriculata)

Pohled přes střechy domů, na moři se už odráží první sluneční paprsky

Už svítilo slunce.
Muž seděl na lavičce a já o kus níž na zídce. Těch několik schodů k lavičce se pro mně stalo v daný moment nepřekonatelnou překážkou. Seděla jsem a dýchala "jak čtyři". Podívala se na manželský pár v našem věku, který jsme při našem stoupání po schodech došli a předběhli. Pán měl úplně propocenou košili a my s mužem na tom nebyli o moc lépe.

Miluju kočky a mám zejména slabost pro ty zrzavé.
Zatímco my se pachtíme nahoru, pan kocour relaxuje před autem

Odpočati jsme pak přešli ulici, která serpentýnami vede nahoru do města a pak vystoupali poslední schodiště ke hradu, který jsem už fotila z přístavu. Zeptala jsem se muže, zda se půjdeme podívat dovnitř, ale nechtěl. Pokračovali jsme tedy do města, kde jsme se "odměnili" zmrzlinou. Prošli se městem, prohlédli jsme si několik památek a na "hlavní třídě" si koupili lahev s pitím.

Fotografie z nejvyššího místa, odkud je krásná vyhlídka

Lze dohlédnout až k Manaccore

I tady je možno najít visací zámky, na znamení lásky


Kostel Chiesa del Purgatorio
(Nejsvětější duše v očistci)

Interiér kostela

Zaujaly mě i zajímavě zdobené dveře kostela

Průhled dolů na hráz u přístavu

Kostel Chiesa Sant'Elia Profeta - patrona města



Fotila jsem ho jen zvenčí, uvnitř byla mše

Archanděl Michael, s jehož zobrazením se lze setkat téměř na celém Garganu

Věž brány Porta del Ponte je porostlá kaparovníky

Kostel San Antonio

S lahví vody jsme se pak vydali zpátky do rezidence. Po mramorových schodech do přístavu jsme jít nechtěli, ale jinou cestu jsme neznali. Před lety jsme tu už sice byli, ale dojeli jsme sem autem. "Tak půjdeme po silnici", rozhodl se muž. Uličkami mezi hotely jsme se opravdu dostali k silnici, po které jsme kdysi odjížděli. Tehdy jsme jí moc nesledovali, ale ted' jsme zjistili, že podél ní je vybudován chodník s hezkým modrým zábradlím. Sestupovali jsme po dost příkrém chodníku a moje nohy v žabkách trpěly. Gumový pásek se mi zařezával hluboko mezi prsty a bolelo to čím dál, tím víc. Když jsem zjistila, že se mi udělaly parádní puchýře, žabky jsem zula a šla dál bosky.
V polovině kopce jsme si všimli cestičky lesem, která propojovala chodník, který kopíroval serpentýnu ulice. Ač nerada, obula jsem znovu žabky a vydala se z kopce lesem.

Tento pohled se nám otevřel, když jsme vylezli z lesa

Slunce ozařovalo malý kousek moře.
Moje babička tomuhle úkazu říkávala, že slunce táhne vodu

Vyšli jsme na poslední serpentýnu nad přístavem. Zábradlí pokračovalo na druhé straně ulice, tak jsme přešli. Ocitli jsme se na schodech, které ústily u silnice, po které jsme sem v sobotu přijeli. Vedle hlavní silnice se povalovalo velké tele. Nepřekvapilo nás to, potkat krávy nebo ovce na silnici, je tu docela běžné.


Cesta po rovině k rezidenci už byla za odměnu.
Byli jsme utrmácení a ušlí. Vyčítala jsem si, že jsem si nevzala lepší boty. Ale my původně do města jít nechtěli a na dva kilometry pláže byly žábky ideálním obutím, nota bene, když jsem je po většinu cesty pláží nesla v ruce a šla bosa.
Večer se na nás znovu přišly podívat kočky. Abych je rozlišila, všechny jsem si pojmenovala.
Hubená mourinka, která měla někde určitě kot'ata dostala jméno Twigi a druhá, která byla březí, byla Mamina.


Babička měla pravdu. Slunce opravdu táhlo vodu a večer se znovu spustil déšt'.


Pokračování deníku je zde.

Čtrnáctá cesta do Itálie

10. dubna 2016 v 22:57 Putování po Evropě


Otevírám další sešit, ten, který jsem začala psát loni v červnu.
Koupila jsem si nový. Linky na něm jsou přerušeny svislou červenou čárou asi dva centimetry od kraje listu. Proč? To nevím, ale mě se nakonec oddělené místo hodilo. Psala jsem do něj datum, ujeté kilometry, dálniční poplatky, tankování a dokonce si malovala i ikonku s počasím a denní teplotou.
Začínám vzpomínat nad rukou psanými řádky a píšu.....


Italský deník 1


Je pátek 12. června 2015.
Vstáváme brzy, čeká nás už čtrnáctá cesta do Itálie.
Našim cílem je Gargano, kde jsme si pobyt zajistili už v prosinci 2014.

Cestě tentokrát předcházelo větší plánování než obvykle a to, kudy tentokrát pojedeme.
Naše sdělovací prostředky už v předstihu informovaly o hraničních kontrolách a uzavřených oblastech Bavorska. Ne, nemělo to žádnou souvislost s uprchlickou krizí, ale se setkáním mocných celého světa v podobě summitu G7 v bavorském zámku Elmau. Odjížděli jsme sice až po jeho skončení, ale varování a uzavírky platily dál, protože mocipáni z G7 se přesunuli jen o několik kilometrů dál kousek za hranice, do tyrolského Telfsu, na konferenci Bilderberg. Tady došlo od 9. do 14. června 2015 k setkání opravdu těch nejmocnější z mocných této planety v politice, obchodu a médiích.

Nechtěli jsme riskovat to, že nás někde před Garmisch-Partenkirchenem někdo donutí zastavit, otočit se a vracet se do Mnichova. Cestu jsem konzultovala s našimi přáteli v Bavorsku, kteří pak poslali email s trasou, kudy by jeli oni. Sledovala jsem zprávy, hledala na internetu další možnosti a na plánovači tras jsme pak společně s manželem vybírali tu nejvhodnější variantu. Seděli jsme nad mapou, nahlíželi do plánovače v počítači a zvažovali, zda bude výhodnější jet po "staré alpské", která je co se kilometrů týče kratší, nebo jet po dálnici, tak, jak jsme jezdívali při prvních cestách, neznajíc zkratky a obávajíc se průjezdu Mnichovem. Dálniční trasa byla co se kilometrů týče delší, ale podstatně rychlejší. Trasu od přátel z Bavorska jsme nakonec zavrhli, vedla místy po silnicích nízkých tříd a ve finále bychom museli přes Salzburg.
Nakonec jsme trasu nenaplánovali. Uvidíme, jak bude cesta probíhat a až pak se rozhodneme mezi "starou alpskou" a dálnicí.

Od domu jsme odjížděli krátce před půl osmou. Přemýšlela jsem, zda máme vše, co jsme chtěli vzít, ale pak usoudila, že to podstatné máme a bez nepodstatného se obejdeme či si to v nejvyšší nouzi koupíme. Za nedalekým hobby marketem jsme najeli na dálnici D5.
Ujeli jsme pouhých 7 kilometrů od domova a dálnice se zastavila. Bylo to na pátém dálničním kilometru. Pak se to trochu rozjelo odstavným pruhem a znovu zastavilo. A stále dokola. Sunuli jsme se v koloně dalších aut a kamiónů tři kilometry až ke sjezdu na Rudnou, kde ležel na boku převrácený kamion. Zasahoval, i když o něco méně, i do směru na Prahu.
"To je mazec", ucedil manžel.
Nevypadalo to vůbec hezky. Tři kilometry sunutí se v koloně zabraly 40 minut.
Od Rudné pokračovala cesta bez problémů, poslouchali jsme rádio a těsně před Rozvadovem zaslechli, že se část D5 okolo Rudné uzavírá, aby mohl být odstraněn havarovaný kamion. Nehoda se stala už v noci a řidič jí nepřežil.
Kolik takových už bylo?
Vzpomněla jsem si na kamaráda, který dlouhé roky jezdil jako kamioňák a projel celou Evropu. Odešel od práce, kterou miloval, protože už nemohl vydržet podmínky, které u dopravce panovaly. Musel mít dvě kolečka do tachografu, co kdyby ho někdo kontroloval, zda dodržuje povinné přestávky. Navíc část diet musel odevzdávat nadřízenému. Kdo neodevzal "povinný desátek", měl smůlu a o cestách do zahraničí si mohl nechat jenom zdát.
Kdo ví, jaké podmínky měl řidič, který nechal svůj život na přehledném místě u Rudné.

Na Rozvadově jsme zastavili, muž dotankoval nádrž a pak jsme si na pumpě došli na záchod.
Pokračovali jsme po už tolikrát projeté dálniční trase A6, A93 a A9 k Mnichovu a před ním jsme odbočili na jeho obchvat.
Bylo krásné slunečné počasí, teploměr v autě ukazoval 34°C a cesta ubíhala bez větších problémů.
Až pak... krátce před sjezdem na A8 se doprava začala zpomalovat. Zaregistrovali jsme pomalu se sunoucí kolonu do míst, kam bychom se také potřebovali dostat, protože do té doby jsme si to svištěli v rychlém pruhu. Paráda, jeden německý řidič nás pustil před sebe a my se sunuli v koloně směrem, kterým jsme potřebovali jet. Najeli jsme na dálniční přivaděč... A pak konec a vše se zastavilo. Zůstali jsme stát pod mostem propojujícím městský okruh s dálnicí. Ozvalo se houkání a auta se disciplinovaně zařadila na pravý a levý kraj vozovky. Nejprve projela sanita, po ní hasiči z nedalekého Ottobrunnu, dálniční policie, státní policie, další ambulance, hasiči z Mnichova. Pak jsem zaregistrovala vrtulník. Nikdo neprotestoval, nikdo neremcal. Někteří vystoupali nahoru k mostu a z výšky si vše fotili. Muž si vzal fot'ák a šel se také podívat. Seděla jsem v autě, psala první řádky deníku, dveře dokořán a jen když jsem slyšela přijíždět další auta, přivřela jsem. Ta disciplina nás fascinovala, nikdo nic nezkoušel, nikdo se nepokoušel objet to přes krajnici, či se otočit, nebo třeba jen vycouvat, tak, jak se tomu děje občas u nás. Stejně jako my, na ten "pořádek", který tu panoval, koukali Holand'ané, kteří stáli na druhé straně pod mostem. Pak přijela další hasičská auta s posypovým materiálem. Zdalipak také mají vapex jako my, nebo něco lepšího, napadlo mně. Pak další a další auta s četami uklízečů. Dívala jsem se fascinované na to divadlo. Auta s technikou se řadila do mezery, kterou vytvořili disciplinovaně řidiči, stojící na okrajích dálničního přivaděče. Vrtulník odlétl a pak začala houkat sanita, což bylo dobré znamení. Byla jsem ráda, že jsme zůstali "viset" pod mostem. Ve stínu to bylo mnohem příjemnější, než na palčivém slunci.

První fotografie cesty na jih vznikla pod dálničním mostem

Tam vepředu se stalo něco ošklivého

Po hodině a čtvrt se řidiči, kteří se do té doby potulovali kolem, začali vracet do aut. Opět klidně a disciplinovaně. Všimla jsem si, že se rozjíždí i autobus, který zůstal stát kus za mostem na krajnici. Žádné předjíždění, žádné troubení. Řidiči v autech dodržovali ukázkově pravidlo zipu. Muž jen ucedil, že u nás by se ted' začalo předjíždět a nastala by strkanice. Věřila jsem tomu, protože už jsme se několikrát s něčím podobným setkali. Tady ne, tady proběhlo vše v klidu a předpisově.
Pomalu jsme se sunuli za kolonou aut a dojeli k místu nehody, která zastavila dopravu. Na přivaděči se srazily dva kamiony. Vepředu chorvatský, vzadu slovinský, který měl naložená auta. Chorvat měl vzadu do kamionu tunel, Slovinec téměř neměl kabinu, předek zdemolovaný a ze zadu auta, která se nárazem srazila a pokračovala směrem do kabiny. Všechna naložená auta byla rozbitá. Nebyl to vůbec hezký pohled. Byli jsme opravdu jen kousek za nehodou a mně došlo, že nebýt zdržení ráno u Rudné, byli bychom už dávno pryč, než k nehodě došlo.
Kdyby ... také nemuselo k žádné nehodě dojít, kdyby se jezdilo opatrněji.

Pokračovali jsme dál po A8, stále fascinováni disciplinou německých řidičů a tou precizní organizací při likvidaci následků nehody. A také jsme doufali, že to ten Slovinec přežil. Varianta "stará alpská" padla, už jsme nabrali slušné zdržení.


Skrz boční okno či čelní sklo jsem si fotila okolní kopce

Na jednom z posledních německých odpočívadel jsme si udělali přestávku, došli jsme se občerstvit a koupili jsme si rakouskou dálniční známku. I tady se zdražovalo, známka stála už 8,70€.
Tím, že jezdíme přes Ga-Pa, poplatek za rakouskou dálnici ušetříme. Chceme-li ušetřit za průjezd Brennerským průsmykem po dálnici, sjíždíme na Bergiselu za pumpou na silnici B182 a projíždíme údolím řeky Sill.


Na vrcholcích hor byly ještě zbytky sněhu

Na Bergiselu jsme natankovali plnou nádrž, protože v Itálii jsou pohonné hmoty podstatně dražší.
Tenktokrát jsme údolí vynechali a zvolili brennerskou dálnici, kde jsme zaplatili poplatek 9 €.

Mýto před Brennerským průsmykem

Cesta po dálnici A22 probíhala v pohodě, nikde žádné kolony, žádné zdržení. Na odpočívadle pod Paganellou jsme si udělali zastávku, jednak kvůli záchodu a také si protáhnout kosti. Od Innsbrucku je to skoro 200 km. Bylo teplo, ale obloha byla zamračená.

Na odpočívadle mě zaujaly červené hortenzie, uprostřed růžových a nafialovělých.
Vůbec nevypadaly na to, že by byly jiné odrůdy.

Cesta byla poklidná bez jakéhokoliv zádrhele. Sledovala jsem krajinu kolem a porovnávala jí s předchozími cestami. V Pádu bylo nezvykle málo vody, naopak kolem jeho břehů přibyla další rýžová pole. Byl-li stav řeky důsledkem zavlažování rýžovišt', netuším. Dálniční nadjezdy, které poškodilo zemětřesení v květnu 2012, byly už z větší části opraveny.

Jeli jsme jižním směrem a vše bylo v pořádku až do Bologni. I když přiznám, že by mně asi hodně překvapilo, kdyby tomu tady bylo jinak. Kolony na dálnici A14 začaly už při napojení z A1 a pokračovaly přes celé město. Za San Lazzaro se provoz na dálnici na malou chvilku rozjel, aby se pak po několika stech metrech zastavil. Troubení, přejíždění z pruhu do pruhu, házení myšek a jízda po odstavném pruhu, po níž následoval úhybný manévr mezi jakž takž jedoucí auta, která musela okamžitě brzdit a v podstatě zastavit dopravu, se tu opakovala v různých variantách. Vzpomněla jsem si na polední disciplinovanost na německé dálnici. Není to jen o temperamentu řidičů, Němci mají opravdu v sobě disciplinu.
Tímhle způsobem jsme se pohybovali po dálnici směrem k Jadranu.
Všimla jsem si, že slunce už je hodně nízko a došlo mi, že do kempu Paradiso v Casteldimezzo, který jsme loni objevili, to už letos asi nestihneme. Zastavili jsme se na odpočivadle Rubicone, dali si kávu, došli si na záchod a před návratem na dálnici se domlouvali, kde z ní sjedeme.
Podívala jsem se na vyschlé koryto řeky, které bych asi překročila tento rok suchou nohou. To se to Caesarovi chlubívalo, že překročil Rubicone. :-D
Z dálnice jsme sjeli na Rimini sud, tedy Rimini jih. Mýto z Vipiteno až sem stálo 33,50€.
Vzpomněla jsem si přitom na italskou komedii Riminu Rimini s Paolem Villaggiem. Zvláštní asociace. Ten film jsem viděla před spoustou let a utkvěla mi vzpomínka v podobě kolon aut valících se do tohoto města. Město bylo klidné, bylo ještě před hlavní sezónou. Dokážu si však představit, jak to tady asi vypadá v srpnu. Nikdy jsme ještě v Rimini nebyli. Snažili jsme se najít nějaký kemp na přenocování. Už bylo šero a byl nejvyšší čas, něco objevit. Dojeli jsme na pobřežní komunikaci, doufajíc, že něco objevíme. Předpoklad, že na konci města, až skončí souvislá řada hotelů a penzionů, jen občas přerušená uličkou k moři, bude kemp, nevyšel. Zatímco ve všech městech na pobřeží, kde jsme kdy spali, jsou na obou koncích města kempy, Rimini je vyjímka. Místo konce města a očekáváné mezery v zástavbě, pokračovala souvislá řada hotelů a dalších ubytovacích kapacit. Jedinou změnou bylo označení místa, kudy jsme jeli. Projeli jsme Bellarivu, Marebello, Rivazzurra, Miramare a já už začala propadat malomyslnosti. Dojeli jsme do Riccione, kde už jsme kdysi nocovali. Nebyl to tehdy ideální nocleh, kemp ležel v těsném sousedství železniční tratě. Projeli jsme celým městem a až na jeho úplném konci jsme objevili kemp Adria. Byla už téměř tma. Jet někam dál, nemělo smysl. Zastavili jsme před vjezdem a šli se zeptat na možnost přenocování. Prý není problém. Od recepce se zvedl starší pán, vzal si kolo a jel před námi, aby nám ukázal místo. Stan jsme stavěli za tmy a jen díky osvětlení v kempu, se nám to podařilo. Za celou dobu jsme nezaslechli vlak. Ale tehdy, před lety, když jsme v tomto městě stavěli stan, také žádný nejel, to až pak. Stan stál, nastěhovala jsem do něho lehátka a deky. Vyrazili jsme na "výzvědy", abychom zjistili, kde jsou umývárny a záchody. Bylo to nedaleko. I když nám u vjezdu opatřili auto nálepkou pro případ, že bychom chtěli někam večer vyrazit, zůstali jsme v kempu. Jen z lednice jsme si vyndali dvě bagety a plechovky s pivem. Hodně opožděně jsme povečeřeli, pak si dali sprchu a zalezli do stanu.
Vlaky slyšet nebylo.
V noci mě probudila bouřka a pak ještě třikrát déšt'.

Sobota 13.6.2015
Ráno nás kolem sedmé hodiny probudili ptáci. Stan byl mokrý po nočních deštích.
Vylezla jsem ven a musela se pousmát. Opět s tím naším "piccola tenda", působíme mezi obytnými vozy, mobilhomy a karavany poněkud nepatřičně.


Po ranní hygieně jsem šla na umývárku vařit vodu na snídani. Většina lidí ještě spala, v kempu byl klid. Po snídani jsem umyla hrnky a lžičky od snídaně a zabalila je do cestovní tašky. Nikam jsme nespěchali, větší část cesty byla už za námi.

Stan jsme nechali stát, aby pokud možno co nejvíce oschnul. Vše ostatní jsme zabalili do auta a pak se vydali na ranní procházku. Pokladna v kempu bude otevírat až za třičtvrtě hodiny, jak nám večer sdělil pán na noční recepci.

U vjezdu do kempu, v jakémsi akváriu, se točí dva delfíni, které pohání proud vody

Před akváriem mě zaujalo krásně kvetoucí solanum

Recepce kempu je otevřená do hluboké noci, aby se mohli ubytovat podobní opozdilci jako my

A tady je ředitelství, kde funguje pokladna a něco jako infocentrum

Přešli jsme ulici, po které jsme přijeli a šli se podívat k moři. Ke kempu patřila luxusně vybavená pláž a dětské hřiště, u kterého manžel pronesl: "Tak odtud bysme holky hned tak nedostali." Došli jsme k moři. Na obloze bylo sice ještě pár mráčků, ale byli to šediví beránci a z těch pršet už určitě nebude. Sebrala jsem si pár mušlí, abych měla suvenýr a pak jsme se vraceli zpátky do kempu. Ještě jsme měli čas.

Pláž

Ranní moře

Část dětského hřiště

Prošli jsme kempem až úplně dozadu a tam uslyšeli z dálky první vlak a pak také motory z nedalekého závodního okruhu Misano. Jezdí se tu třeba mistrovství světa silničních motocyklů MotoGP a spousta dalších závodů.

Kemp Adria je velký. Na cestě jeho středem je ještě vidět voda po nočním dešti

Jinou cestou v kempu jsme se vrátili ke stanu. Ještě nebyl úplně suchý, ale už z něj nekapala voda, tak jako ráno. Složili jsme ho a položili na věci na zadním sedadle. Došli jsme si na záchod před cestou, muž pak sedl do auta, aby dojel před direkci, kam já šla pěšky. Cena za nocleh byla 27,80€.

Nastoupila jsem k manželovi do auta a vyjeli jsme směrem na jih. Musela jsem se pousmát. Zatímco jsme včera večer ujeli téměř 12 kilometrů po pobřeží, než jsme objevili kemp, tady byly za sebou rovnou tři. Vedle Adrie, kde jsme nocovali, byl v jeho sousedství kemp Fontanelle, pak odbočka ke kempu Riccione (to byl ten, kterým téměř projížděly vlaky) a kousek od odbočky kemp Alberello.
Pro ty, kteří by jeli na jih a chtěli nocovat v kempu - je zbytečné sjet z dálnice v Rimini. Lepší je opustit dálnici až v Riccione, dojet na pobřežní Viale Torino, kde jsou k dispozici tři kempy téměř vedle sebe.

Přes Misano Adriatico jsme dojeli do města Cattolica. Před lety jsme tady navštívili mořské akvárium, jehož návštěva určitě stojí za vidění. Zaparkovali jsme nedaleko centra a šli se projít po městě.

Našli jsme první kostel, který měl fasádu z neomítnutých cihel

Tady je ještě jednou z jiného úhlu a v lepším světle

Nahlédli jsme i do jeho interiéru

Další kostel s přilehlým klášterem stál asi v půlkilometrové vzdálenosti

Tady je z trochu jiného úhlu

Jeho interiér byl nádherný

Socha Krista byla zvláštně nasvícena

Na svém blogu se snažím, abych všechny stavby, pokud možno, pojmenovala. Nepovedlo se.
Propátrala jsem oficíální stránky města Cattolica, bádala v mapách, ba i prolezla všechny čtyři tištěné průvodce Itálie, které vlastním. Jména kostelů jsem nikde nezjistila. A co víc, v ani jednom průvodci není zmínka o městu Cattolica, které je pravděpodobně pokládáno za natolik bezvýznamné, že se o něm nikde nepíše.
Jediné zmínky o tomto městě mají naše cestovní kanceláře, které zde nabízejí ubytovací kapacity a upozorňují především na čisté pláže.

Abych neukazovala jen hezké stavby - i toto je Cattolica :-D

K autu jsme se vrátili asi po hodině a půl. Slunce se do nás opíralo a vypadalo to na teplý den. Při výjezdu z města jsme zaregistrovali pumpu s hodně levnou naftou, tedy v porovnání s cenami, které jsme včera viděli na dálnici. Manžel se otočil, vytočil tím za námi jedoucího Itala, který svůj nesouhlas dal najevo hlasitým troubením a jel zpátky k pumpě.
"Jezdíš jak Ital", řekla jsem a netušila, že ho tím pozlobím. Když vylézal z auta, něco vrčel. Já totiž pořád nemohla zapomenout na tu německou disciplinu.

Opustili jsme Cattolicu a pokračovali dál po SS16, která je silnicí lemující italské pobřeží a na kterou jsme najeli po opuštění města. Minuli jsme odbočku ke kempu Paradiso, která byla od místa, kde jsme nocovali vzdálená asi 15 kilometrů. Mohli jsme to včera zvládnout. Je dobré, si tohle zapamatovat, až budeme příště pátrat mezi vysokými domy po kempu.
Tím, že jsme opravdu nespěchali, jsme se rozhodli pokračovat pobřežím. Projížděli jsme města a městečka, vzpomínali, která z nich už jsme navštívili, či v nich přenocovali. Viděli jsme spoustu zajímavých míst. Po průjezdu Pesaro jsme se dostali na stejnou pobřežní komunikaci, po které jsme jeli v minulém roce. Stejně jako tehdy, i ted' tu byla po obou stranách zaparkovaná auta koupajícesechtivých návštěvníků a v důsledku toho i přenosné značky s omezenou rychlostí. Auta a motorky byly zaparkovány snad úplně všude. Moc jsme se tomu nedivili, byl víkend, nádherné slunečné počasí a teplota v autě ukazovala 36°C. Projeli jsme Fano a pobřeží vypadalo podobně, jako to předchozí, auta, motorky a dokonce i policie, která se tam snažila nějakým způsobem zavést alespoň trochu pořádek. Moc se jim nevedlo. Při průjezdu Senigallie jsme zavzpomínali na kemp, kde jsme kdysi nocovali a pak, aniž bychom ho hledali, jsme ho odjevili, protože naše cesta nás zavedla přímo k jeho bráně. Cesta po silnici SS16 probíhala v pohodě. Vzdálili jsme se od pobřeží a zvažovali, zda nenavštívíme Anconu. Nakonec jsme si to rozmysleli a pokračovali dál. Podjeli jsme dálnici, projeli Osimo a dojeli do města, které jsme už před lety navštívili. Jedná se o druhé nejnavštěvovanější italské poutní místo (po Vatikánu) a tím je Loreto. Snažila jsem se ho z auta za jízdy vyfotit a vznikla docela zajímavá série fotek, jednou jí doplňovala dopravní značka, podruhé kukuřice, potřetí nevzhledná výrobní hala, která při průjezdu po dálnici vidět není.


Dominantou města Loreto je nepřehlédnutelná bazilika Sv. chýše

Na dálnici A14 jsme se vrátili na nájezdu za Loretem a pokračovali po ní až na sjezd Poggio Imperiale. Mýtné z Loreta až sem činilo 19,50€.

Tady už jsme se cítili téměř jako doma. Gargano se stalo našim cílem už po třetí. Byli jsme zvědaví, co se tu za ty roky, kdy jsme tu nebyli, změnilo. Naše poslední návštěva Gargana byla v roce 2006. Světlé krávy, na silnici kousek za dálničním sjezdem, nás nepřekvapily, je to tady dost obvyklé. Ale pobavily nás další krávy, které stály na mostě a shlížely na přijíždějící turisty. Trochu mě v ten moment mrzelo, že jsem nechala fot'ák v tašce. Pak jsem ho vyndala doufajíc, že se třeba objeví další zajímavý objekt. Povedlo se mi pouze vyfotit vlak, který jel kousek nad námi a mířil do Cagnana.


Města a městečka, jejichž názvy jsme si četli na směrnících, nám byla známá. Za těch devět let se tady toho moc nezměnilo. Jen nový kus silnice u Ischitelly jsme neznali. Myslela jsem si, že bude pokračovat dál, ale končila a nám nezbyla jiná možnost, než z kopců od Vico del Gargano sjíždět po příšerných serpentinách dolů k pobřeží.

Obávaná trasa Vice del Gargano na pobřežní komunikaci.
Její celková délka je cca 14 km a převýšení, které je jen v její první polovině
je více než 300 metrů. Na mnoha místech se téměř podjíždí vozovka.
Nic pro slabé žaludky.

Vzpomněla jsem si na mladý pár z Ostravy, se kterým jsme při našem posledním pobytu sousedili. Paní tehdy přijela a šla si ihned lehnout. Pak nám říkala, že se jí ještě nikdy nestalo, aby se jí udělalo v autě špatně. Zle se jí tehdy udělo v serpentýnách.
Dojeli jsme na pobřeží, zle se nám neudělalo, ale byli jsme rádi, že jsme v pořádku dole. Do cíle zbývalo už posledních několik kilometrů. Po pobřeží Gargana se silnice také pěkně kroutí, ale není tu velké převýšení. Cíl naší cesty Peschici už byl na dohled, čekala nás poslední, taková utahovací, zatáčka. Proti nám se vyřítil zlatý autobus cestovní kanceláře Vegatour, který si zatáčku najel do protisměru. Chybělo málo! Naštěstí oba zabrzdili, jak můj muž, tak řidič autobusu. Autobus kousek couvnul, muž také couvnul. Na naší pravé straně byla skála. Autobus se kolem nás protáhl a řidič z okna děkoval. Ne, vůbec to nebyl hezký pocit. Ujet 1500 km a kousek před cílem .... raději nedomyslet.
Místo ubytování jsme našli bez problémů. Díky Google Earth jsem si doma ubytování našla a muže navigovala přesně na místo.
Pan Luigi už na nás čekal.
Apartmán byl oproti tomu minulému velký a prostorný.
Nad terasou stála velká borovice, která poskytovala stín.
Na zídce seděl obrovitý kocour, myl se a pozoroval nás. Když jsem si ho prohlédla, zjistila jsem, že je celý nějaký umaštěný. Asi mu někdo polil záda, nebo se motal tam, kde neměl. Ucho měl natržené, bylo na něm vidět, že je to rváč. Překřtila jsem si ho na Prašivce. Ještě, že mi nerozuměl.

Nanosili jsme si věci z auta do místa. kde budeme tři týdny bydlet. Když bylo vše na místě, sedli jsme si na terasu s kávou a relaxovali.
Byli jsme zatím jedinými obyvateli, ale dlouho jsme sami nezůstali, protože se na nás večer přišly podívat další dvě kočky. Ozvala se rána a kočky zmizely. Co to bylo? Pak další rána. Došla jsem na kraj rezidence a všimla si ohňostroje. Skrz stromy moc dobře vidět nebyl, ale jít na mořský břeh se mi nechtělo. Určitě by ohňostroj skončil dříve, než bych došla někam, odkud bude lépe vidět.
Až druhý den jsme zjistili, že v Peschici se slavil sv. Antonín.

Pokračování příště.

Děkanský kostel Všech svatých v Litoměřicích

7. dubna 2016 v 15:44 Putování po Čechách

Dnešním článkem se opět zapojuji do soutěže na blogu u VendyW o nejkrásnější církevní památku.


Dlouho jsem se probírala svým fotoarchivem a vybírala z množství fotografií kostel, který bych vám chtěla představit. Nakonec volba padla na Děkanský kostel Všech svatých v Litoměřicích.


Litoměřice patří mezi nejstarší česká města. Jejich vzniku předcházela existence raně středověkého přemyslovského správního hradu a jeho aglomerace. Samo královské město vzniklo mezi roky 1219 až 1228.
Město si od 13. do 17. století udrželo dominantní postavení mezi městy celé severní poloviny Čech. Důkazem je množství práv a privilegií, kterými je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Nejzávažnější bylo právo skladu, které znamenalo, že každý obchodník plující po Labi, byl povinen vyložit své zboží a po tři dny ho nabízet na zdejším trhu. Teprve pak mohl ve své cestě pokračovat.
Dalším důležitým právem bylo právo mílové, což znamenalo, že v okruhu jedné české míle nesměla být provozována žádná výdělečná činnost. Velikost české míle byla kolísavá, mívala až 10,5 km.
Těmito právy se mohlo pyšnit jen opravdu málo českých měst. V oněch dobách byly Litoměřice jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi.
Převážně české Litoměřice zažily v roce 1620, po porážce na Bílé Hoře, příliv německého etnika, a v menší míře také etnika italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do období tereziánských a josefínských reforem. Roku 1739 pronikla němčina do městských knih, od roku 1775 se stala vyučovacím jazykem městské školy. O zachování českého jazyka se zasloužil Josef Jungmann, který zde mezi roky 1799 - 1815 vyučoval na místním českém gymnáziu. Roku 1836 zde zemřel básník Karel Hynek Mácha. Oba slavné čechy si město připomíná at' už pamětní deskou či sochou.




Není také bez zajímavosti, že Litoměřice patřily v době totality k jedinému městu u nás, kde byla Teologická a bohoslovecká fakulta. Ta byla roku 1990 začleněna do Teologické fakulty University Karlovy v Praze.


Ale vrat'me se ke kostelu.


Jedná se o velice starý, původně románský kostel.
Poprvé je zmiňován 12. února 1235. Nachází se zde nejstarší dochované zdivo ve městě, jedná se o několik zazděných oken ze 13. století. Před polovinou 14. století byl kostel součástí raně středověkého městského opevnění. Z této doby pochází i gotická věž vysoká 54 metrů. Je poprvé připomínaná v roce 1341.

Přibližně roku 1350 zde začal kázat Konrád Waldhauser, než byl v roce 1360 povolán Karlem IV. do Prahy.

Roku 1480 kostel prošel gotickou přestavbou.
Mezi roky 1501-1517 byla také goticky upravena kostelní věž mistrem Jiříkem z Plzně. Věžní hodiny pocházejí z roku 1554.
V roce 1584 věž doplnil zděný ochoz se čtyřmi nárožními věžičkami.
Pozoruhodná stanová střecha kostela vznikla roku 1570 pod vedením mistra Valentina Schneidera.
V roce 1612 byla stavba prodloužena po dnešní průčelí.
V roce 1655 došlo k povýšení z původního proboštství na Litoměřickou biskupskou diecézi.
Roku 1686 kostel částečně vyhořel. Vše bylo provizorně upraveno tak, aby mohl sloužit svému účelu.
Italský stavitel Giulio Broggio obnovil koncem 17. století kapli sv. Barbory a postavil kapli sv. Rocha. V této době došlo také ke spojení kostela s věží, která do té doby stála samostatně. Konečný barokní vzhled a současná podoba kostela je dílem Giulia Broggia a jeho syna Octavia. K barokizaci kostela došlo mezi roky 1718 - 1719. Sochařské a štukatérské práce prováděli Franz Tollinger a Petr Antonius Bianchi.
Giulio a Octavio Broggiovi byli posléze pohřbeni pod presbytářem kostela.
Hlavní oltář postavil syn Octavia Broggia Antonio, pravděpodobně podle návrhů svého otce. Pozoruhodným obrazem zde je "Kristus na hoře Olivetské" od tzv. Litoměřického mistra z počátku 16. století.
U jižní stěny kostela je socha Panny Marie s Ježíškem z roku 1680 na paměť morové epidemie.
Kolem kostela býval až do roku 1790 hřbitov.
Díky barvě věže bývá také nazýván jako Bílý kostel.

Fotografie kostela vznikly při dvou návštěvách Litoměřic a dělí je od sebe pět let. Bohužel v obou případech byl kostel uzavřen, takže fotografie interiéru vznikly pouze ze zádveří skrz mříže.

Přijměte proto pozvání na prohlídku této církevní stavby:

Tento pohled na kostel se otevře při vstupu či vjezdu do historického centra

V roce 2011 byly už stromy zelené

Pohled z Mírového náměstí

Zkusila jsem kostel vyfotit bez střech aut

Pohled z horní části náměstí

V roce 2011 tu bylo podstatně méně aut

Vyfotit celý portál kostela najednou se jeví jako problém, uličky jsou úzké, domy ho kryjí

Pohled nahoru na věž

Pohled na čelní fasádu kostela

Pohled z Jezuitské uličky přes střechy domů

Vmáčknuta do průjezdu jsem se pokusila vměstnat do objektivu celý kostel

Pohled na část kostela z jihu

Detail jižní strany kostela

Socha Panny Marie s Ježíškem z roku 1680 jako připomínka morové epidemie

Boční pohled na kostel - přední polovina

Boční pohled na kostel - zadní polovina

Místo, kde byl až do roku 1790 hřbitov

Pohled z Mostecké ulice

Zadní část kostela

Znovu zadní část, tentokrát z jiného úhlu

Zadní část s věží z Dlouhé ulice

Pohled z Dlouhé z roku 2016, kdy se honily mraky a hrozily deštěm

Tentýž pohled z roku 2011 - bylo krásně a slunečno

Chybí tomu slunce a barvy

Věže a věžičky

Pohled z téměř severní strany

Detail výzdoby severní strany kostela

Severní strana kostela z roku 2011 - slunce dělá divy

Boční pohled na věž

Interiér kostela focený skrz mříže

Pohled do interiéru - kromě hlavního oltáře je zde ještě dvanáct bočních oltářů

Boční oltář (2011)

Tentýž oltář focený v roce 2016

Nechala jsem se inspirovat a vyfotila také kliku, která je velice zvláštní


Doufám, že se vám prohlídka Děkanského kostela Všech svatých v Litoměřicích líbila i přes občasnou letošní absenci slunce, díky němuž by se fotky určitě rozjasnily.

Pro zájemce o církevní architekturu mám doporučení - 10. června 2016 se bude už poněkolikáté konat Noc kostelů a to je vyjímečná příležitost vyfotit si to, co bývá povětšinou za mřížemi uzavřených kostelů.